Analýza česko-ruských vztahů v oblasti energetiky

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor mezinárodní vztahy

Analýza česko-ruských vztahů v oblasti energetiky

Magisterská práce

Bc. Lukáš Kadlec

Vedoucí práce: UČO:

364789

Obor:

N-MV MV

Mgr. Petra Kuchyňková, Ph.D.

Imatrikulační ročník: 2009

Brno, 2012

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci „Analýza česko-ruských vztahů v oblasti energetiky“ vypracoval samostatně na základě uvedených zdrojů. …………………… Bc. Lukáš Kadlec

V Brně 6. května 2012

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Petře Kuchyňkové, Ph.D. za cenné a podnětné rady při psaní diplomové práce a zároveň za vstřícný přístup.

OBSAH 1. Úvod

3

1.1 Výchozí hypotéza práce

7

1.2 Metodologie a cíle práce

8

2. Teoretická část

10

2. 1 Operacionalizace konceptu energetické bezpečnosti

10

2. 2 Multidimenzionální koncept energetické bezpečnosti

12

2. 3 Energetická bezpečnost z pohledu realistického a liberálního paradigmatu

14

2. 4 Energetická bezpečnost z pohledu producenta a spotřebitele

16

2. 5 Vymezení sledovaných indikátorů

18

3. Energetické politiky ČR a RF

20

3. 1 Energetická politika České republiky

20

3. 2 Státní energetická koncepce České republiky

21

3. 3 Energetická politika Ruské federace

23

3. 4 Státní energetické koncepce Ruské federace

27

3. 5 Rozdíl mezi energetickou politikou ČR a RF

29

4. Česko – ruské vztahy v oblasti zemního plynu

31

4. 1Plynárenský sektor ČR

31

4. 2 Cíle SEK ČR v oblasti zemního plynu

35

4. 3 Plynárenský sektor RF

36

4. 4 Cíle Energetické strategie RF v oblasti zemního plynu

38

4. 5 Pozice Ruské federace jako dodavatele vůči ČR

39

4. 6 Plynárenské krize jako moţnost ohroţení energetické bezpečnosti ČR

41 1

4. 7 Diverzifikační snahy obou zemí

42

4. 8 Přítomnost ruských společností na českém trhu

48

5. Česko – ruské vztahy v ropném sektoru

50

5. 1 Ropný sektor ČR

50

5. 2 Ropný sektor RF

53

5. 3 Cíle SEK ČR v ropném sektoru

54

5. 4 Cíle Energetické strategie RF v ropném sektoru

54

5. 5 Pozice Ruska jako dodavatele vůči ČR

55

5. 6 Přítomnost ruských společností na českém trhu

61

6. Česko – ruské vztahy v oblasti jaderné energetiky

62

6. 1 Jaderná energetika ČR

62

6. 2 Jaderná energetika RF

64

6. 3 Pozice jaderné energetiky v SEK ČR

64

6. 4 Pozice jaderné energetiky v Energetické strategii RF

65

6. 5 Spolupráce ČR a RF v jaderné energetice

66

6. 6 Dostavba JE Temelín

68

6. 7 Přítomnost ruských společností na českém trhu

71

7. Závěr

72

8. Seznam literatury

78

9. Seznam zkratek

93

2

1. ÚVOD Energetika, energetická politika a zajištění energetické bezpečnosti je v dnešní době fenomén, který je výrazně akcentován nejen odbornou veřejností a médii, ale stále více se dostává také do povědomí široké veřejnosti. Během 20. století se staly energetické suroviny nezbytnou součástí k zajištění fungování moderní společnosti. V současnosti si jen těţko dokáţeme představit ţivot bez elektrické energie, pohonných hmot do automobilů či jiných dopravních prostředků nebo zemního plynu, který se pouţívá k výrobě elektrické energie nebo také k vytápění. Energetika je „hnacím motorem“ moderních vyspělých států, hraje důleţitou roli v tom, jak je země rozvinutá, je zdrojem blahobytu. Na druhou stranu má také své stinné stránky. Energetickou politiku je moţné zneuţít, pouţívat ji jako nástroj nátlaků vůči jiným zemím nebo skupinám. Zajištění přístupu k energetickým surovinám se stalo nedílnou součástí strategických úvah a ukázalo se jako klíčové během válečných konfliktů. Ostatně důleţitost nerostných surovin (v tomto případě ropy) rozpoznal jiţ před první světovou válkou Winston Churchill. Jako další příklad lze uvést snahu německé armády během druhé světové války obsadit ropná pole na Kavkaze a zajistit si tak potřebné suroviny pro další průběh válečných operací. V průběhu 20. a 21. století dochází k neustálému nárůstu produkce a logicky také spotřeby energetických surovin. Zatímco v roce 1965 se vyprodukovalo přibliţně 31 000 barelů ropy, v roce 2010 se počet zvýšil na cca 87 000 barelů (BP 2011). Spotřeba ropy se tedy zvýšila přibliţně o 2/3. Samozřejmě, ţe podobný nárůst je patrný také v oblasti zemního plynu, kde dochází k podobnému zvýšení produkce a spotřeby. Spolu se vzrůstající spotřebou se neustále objevují také odhady toho, kolik času zbývá do úplného vytěţení všech surovin. Je nutné poznamenat, ţe tyto odhady se neustále mění a mají tendenci tuto dobu prodluţovat. Vliv na to má nejenom objevení nových loţisek, ale především technologický vývoj, který přináší stále nové a

3

nové technologie, které umoţňují efektivněji těţit a zpracovávat ropu a zemní plyn. Situace, kdy se státy dělí na ty, co mají a nemají zásoby energetických surovin, vede k vzájemné spolupráci, která přináší výhody pro obě strany. Jestliţe pohlédneme na světovou mapu, zjistíme, ţe tzv. producentských zemí je znatelně méně, neţ zemí odběratelských. V případě ropy produkuje 20 nejvýznamnějších ropných velmocí cca 95 % veškeré ropy.1 V oblasti zemního plynu je situace taková, ţe nejvyšší procentuální podíl na trhu vlastní Spojené státy a Ruská federace. Obě země se dostávají nad 18% veškeré produkce zemního plynu (BP 2011). Producentské země mají z velké většiny zaloţenu svoji ekonomiku na vývozu energetických surovin a proto je pro ně důleţité hledat spolehlivá odbytiště. Pokud je odběratel spolehlivý a stabilní, znamená to pro producentskou zemi zajištění stabilního příjmu do státního rozpočtu. Na druhou stranu, pro odběratelskou zemi je důleţité mít stabilního dodavatele, u kterého nenastávají výpadky dodávek či náhlé a prudké zvyšování cen. Dodavatelsko-odběratelské vztahy jsou tak charakterizovány vzájemnou závislostí obou obchodních partnerů. Společně s proměnou mezinárodního systému a postupem globalizace, se také mění pohled na energetickou bezpečnost. Tu ohroţuje mnoho faktorů, které se v průběhu 20. a 21. století postupně měnily a rozšiřovaly. Jedním z problémů při zajišťování energetické bezpečnosti je povaha reţimu producentských zemí. Velké mnoţství nalezišť energetických surovin se nachází v nestabilních oblastech nebo v zemích s nedemokratickým politickým reţimem. Zvyšování energetické závislosti zemí bez potřebných surovin můţe vést

k obavám

z potenciálních

konfliktů

o

tyto

suroviny.

Vlastnictví

energetických surovin se tak můţe (a nezřídka se stává) nástrojem agresivní a ofenzivní zahraniční politiky. S tím souvisí i prosazování geopolitického vlivu, které lze spatřit například u Ruské federace. Nedílnou součástí moderního 1

Statistika za rok 2007. Greatest Oil Reserves 2006 by Country podle U.S Energy Information Administration

4

pojetí

energetické

bezpečnosti

je

také

hrozba

terorismu.

Nejčastěji

skloňovanou hrozbou jsou útoky na transportní trasy, které jsou velmi zranitelné. Nemalý vliv na světovou energetiku a zásobování surovinami mají nově se rozvíjející země, především pak Čína nebo Indie, které jiţ nestačí pokrýt svoji potřebu ze svých zdrojů. V souvislosti s vyčerpáváním nalezišť energetických surovin pak narůstá i cena. Nejen politické či geopolitické hrozby ohroţují energetickou bezpečnost. I v dnešní moderní době je nutné počítat s nevyzpytatelností přírody. Velmi často uváděným příkladem přírodního zásahu, který znamenal citelnou ránu pro energetiku, je hurikán Katrina, po němţ došlo k přerušení dodávek takřka všech důleţitých surovin nebo záplavy v severovýchodní Austrálii v roce 2009. Problémy, i kdyţ v daleko menším měřítku, mohou způsobit bouře na moři, které dokáţou potopit ropné tankery a přidělat tak vrásky nejen ropným společnostem, ale především ekologům. Problémy mohou nastat také při extrémních výkyvech teploty, především velkých mrazech (Chester 2009, 888). Zvláštní kapitolu v oblasti energetické politiky tvoří vztahy Evropské unie a Ruské federace. Zatímco Evropská unie je z velké části energeticky nesoběstačná, Rusko naopak disponuje obrovskými zásobami zemního plynu a ropy, které ho řadí mezi světové top producenty. Vztah těchto dvou subjektů je velmi komplikovaný, zasahuje do něj celá řada faktorů, ať jiţ politických, ekonomických, ale v řadě zemí také historických. Ačkoliv existence Evropské unie a její Společné zahraniční a bezpečnostní politiky nahrává k jednotnému postupu členských států vůči Rusku, realita je odlišná a Rusko nadále uzavírá bilaterální smlouvy v oblasti energetické spolupráce, i přes existenci Energetického dialogu. Dalším paradoxem je situace, kdy se Evropská unie snaţí o liberalizaci energetického trhu členských států, zároveň ale nadále panuje snaha států udrţovat si většinový podíl v akciích nebo podporovat tzv. národní šampiony. Tato činnost jen podtrhuje strategický význam energetiky. 5

Vztah Evropské unie a Ruska bývá charakterizován vzájemnou závislostí. Zatímco Evropská unie je závislá na dodávkách surovin, Rusko naopak těţí z finančních výhod plynoucích z prodeje surovin. Ruská federace se řadí mezi producentské země a z toho také vyplývá vnímání energetiky a energetické bezpečnosti. Potenciál nerostného bohatství je vidět v Energetické strategii Ruské federace do roku 2020, která jiţ ve svém úvodu vyzdvihuje vyuţití nerostného bohatství pro dlouhodobý ekonomický růst, stabilizaci a posílení Ruska v rámci světového systému (Энергетическая стратегия Росии на период до 2020 года 2003: 4 – 6). Rusko se po rozpadu Sovětského svazu muselo vypořádat s nově nastalou situací, se kterou si zpočátku nevědělo příliš rady. Energetika se dostává do popředí zájmů aţ s nástupem Vladimira Putina do prezidentského úřadu. Finanční prostředky plynoucí

z dodávek

energetických

surovin

pomohly

Ruské

federaci

vzpamatovat se z finančních problémů a krize v průběhu 90. Let. Pomohly také k sociální a ekonomické stabilizaci země. Z ekonomického hlediska má distribuce energetických suroviny pro Rusko význam ve zvyšování růstu HDP, sniţování celkové chudoby a taktéţ přispěla k vytvoření střední třídy (Perovic 2009: 7). Ona zmíněná stabilizace však můţe být vnímána v negativním slova smyslu. Mnoho energetických společností prošlo opětovným zestátněním nebo si v nich stát udrţuje většinový či významný podíl, pokud jde o vlastnická práva. Stát hraje v ruské energetické politice velmi důleţitou roli a energetika se tak stává předmětem nejen politického zájmu, ale také nástrojem prosazování ruských zájmů v oblastech, které jsou závislé na ruských dodávkách energetických surovin. Česká republika naopak patří ke státům, které nemají dostatek energetických surovin k zabezpečení a pokrytí své vlastní spotřeby. Řadí se tedy ke státům spotřebitelským. Jejím základním cílem je tedy zajištění si potřebných surovin za přijatelné ceny. Ačkoliv má Česká republika v rámci střední Evropy dobře diverzifikované zdroje dodávek, nejvýznamnějším 6

partnerem nadále zůstává Ruská federace, která hraje prim v dodávkách zemního plynu, ropy a velmi důleţitou úlohu má také v oblasti jaderné energetiky.

Vztahy České republiky a Ruské federace prošly od rozpadu

Východního bloku poměrně sloţitým vývojem. Také vývoj v samotné české energetice prošel různými stádii. Největší změnu přinesl vstup České republiky do Evropské unie, přičemţ ČR musela přijmout evropské zákony, které se významně dotýkaly také energetiky. 1. 1 Výchozí hypotéza práce Magisterská práce se zabývá analýzou vzájemných vztahů České republiky a Ruské federace v oblasti energetiky. V rámci této magisterské práce budou analyzovány motivy vzájemné spolupráce obou zemí. Hypotéza magisterské práce se opírá o odlišné teoretické přístupy k fenoménu energetické bezpečnosti a je stanovena tímto způsobem: vztahy ČR a Ruska v oblasti energetiky jsou determinovány rozdílnými prioritami, které plynou z odlišného vnímání energetické bezpečnosti. V energetické strategii České republiky a v praktických krocích na poli energetiky lze indikovat převáţně sledování ekonomického zájmu spotřebitele na zajištění své energetické bezpečnosti prostřednictvím stabilních dodávek za přijatelné ceny, včetně diverzifikace zdrojů. V energetické strategii Ruské federace a v její energetické politice vůči České republice lze vysledovat nejen vyuţívání ekonomických zájmů, typických pro producenta (jako je zajištění stabilního prostředí pro dodávky surovin apod.) ale rovněţ se zde promítá strategické hledisko, které je motivováno geopolitickými a geoekonomickými cíli (posilování kontroly nad strategickými produktovody a tomu přizpůsobená investiční politika v oblasti střední Evropy). Ačkoliv existuje více teoretických přístupů k energetické bezpečnosti, magisterská práce bude vycházet především z teoretického uchopení 7

energetické bezpečnosti z pohledu spotřebitele a producenta. Zároveň bude zohledněno také liberální a realistické paradigma. Magisterská práce bude rozčleněna do 5 hlavních kapitol, přičemţ v první kapitole bude představena operacionalizace konceptu energetické bezpečnosti. V rámci této teoretické kapitoly budou vymezeny indikátory, které budou následně v práci sledovány. Druhá kapitola se bude zabývat aplikací teoretických poznatků v energetických strategiích a politikách obou zemí. Následující tři kapitoly budou vycházet ze struktury českého energetického mixu. Kapitoly se tedy budou věnovat plynárenství, ropnému sektoru a oblasti jaderné energetiky. Toto rozčlenění bylo vytvořeno záměrně, neboť právě zde jsou vzájemné vztahy velmi intenzivní. Zároveň je nezbytné uvést, ţe míra závislosti a spolupráce se v kaţdém sektoru liší. Toto vychází z charakteru jednotlivých sektorů. Ačkoliv český energetický mix čítá ještě uhelný sektor a obnovitelné zdroje energie, tak v této práci nebudou tyto dva prvky zohledněny, jelikoţ zde je Česká republika energeticky soběstačná. V rámci kaţdé kapitoly vycházející z energetického mixu bude vytvořeno několik podkapitol. V krátkosti zde bude představena situace v příslušném sektoru, tzn. společnosti působící na trhu, poměr domácí produkce a dovozu surovin, legislativní opatření. Dále zde bude uvedena pozice Ruské federace, jakoţto hlavního dodavatele a také potenciálního investora. V neposlední řadě bude popsána a rozebrána spolupráce obou zemí. 1. 2 Metodologie práce Magisterská práce bude mít charakter jedinečné případové studie. Případová

studie

byla

vybrána,

protoţe

poskytuje

detailní

analýzu

problematiky, která není doposud komplexně v České republice popsána2. Cílem práce je detailní analýza vzájemných vztahů obou zemí v energetice. Výzkum má za cíl určit povahu energetických vztahů mezi ČR a RF, a to 2

Jsou tím myšleny komplexní vztahy v energetice obou zemí. Doposud byla zkoumána především problematika dodávek zemního plynu a ropy nebo energetická politika České republiky. Tyto práce budou v textu zohledněny.

8

s ohledem na ekonomické i strategicko-bezpečnostní hledisko. Práce bude časově ohraničena od nástupu Vladimira Putina do funkce ruského prezidenta aţ do roku 2012. Toto časové období bylo vybráno záměrně, jelikoţ hypotéza magisterské práce předpokládá, ţe právě v tomto období došlo v ruské energetické politice k významným změnám, které znamenaly příklon ke strategické rovině. Mezi hlavní zdroje budou patřit energetické koncepce Ruské federace a České republiky, jednotlivé smlouvy a dohody o dodávkách energetických surovin, odborné monografie a publikace, odborné články a studie v ruském a anglickém jazyce. Jelikoţ se jedná o tematiku, která je v neustálém vývoji, budou vyuţívány také elektronické zdroje, především tiskové zprávy příslušných ministerstev či energetických společnosti. V neposlední řadě nelze opomenout ani články z tištěných či elektronických médií, která reflektují rychle se rozvíjející sled událostí v posledních několika měsících.

9

2. TEORETICKÁ ČÁST 2. 1 Operacionalizace konceptu energetické bezpečnosti Energetická bezpečnost se stává v posledních letech multidisciplinárním fenoménem, na který je třeba nahlíţet z více úhlů pohledu. V odborné literatuře se nejvíce spojuje energetická bezpečnost se zajištěním dodávek ropy a zemního plynu, nicméně je nutné si uvědomit, ţe sem patří také další suroviny důleţité pro výrobu energie – jádro nebo uhlí, i kdyţ v dnešní době je snaha se od něj odpoutat a nahradit ho ekologicky šetrnějším palivem. Vývoj konceptualizace energetické bezpečnosti je moţné sledovat přibliţně od poloviny 70. let 20. století. Je to logické vyústění ropných šoků, které ochromily západní svět a zavdaly tak příčinu přemýšlet o energetice také z hlediska národní bezpečnosti. Se změnou pohledu na energetickou bezpečnost přišly především spotřebitelské země, pro něţ bylo zvýšení cen ropných produktů ohroţením jejich vlastních zájmů. Vyspělé státy západního světa (kterých se ropné šoky nejvíce dotkly) reagovaly na vzniklou situaci prostřednictvím modernizace energetických zařízení. Tato modernizace jim paradoxně pomohla vybudovat technologický náskok oproti producentským zemím, které finance získané z prudkého navýšení cen neinvestovaly do modernizace. A to buď vůbec, nebo ne v takové míře, jako spotřebitelské země. Technologické zaostávání se týkalo především Sovětského svazu (Prorok 2008: 16). Druhá polovina 80. a počátek 90. let je ve znamení ekologické dimenze energetické bezpečnosti. Tuto fázi opět zapříčinila neočekávaná situace, konkrétně výbuch v jaderné elektrárně Černobyl. Černobylská katastrofa měla negativní vliv na vnímání jaderné energie. Současně bylo nahlíţeno negativně také na uhelné elektrárny, které silně znečišťovaly ovzduší. V energetice to znamenalo příklon k modernizaci starších elektráren, snahu se šetrněji a ohleduplněji chovat vůči ţivotnímu prostředí.

Došlo k příklonu k vyuţívání

obnovitelných zdrojů energie. Hlavní roli v nátlaku na změnu vnímání 10

energetické bezpečnosti měly v tomto případě ekologické organizace a hnutí. Státy pak implementovaly poţadavky ekologických aktivistů v rámci svých energetických politik. Je nutné podotknout, ţe státy nejsou vţdy ochotné tyto poţadavky vyslyšet (Prorok 2008: 16 – 17). Počátkem 21. století se objevují v energetické bezpečnosti nové fenomény, jako jsou rychle rostoucí ceny ropy či jiţ zmíněný růst spotřeby Číny a Indie. Vladimír Prorok k tomuto tématu dodává, ţe v průběhu 90. let dochází k propojování energetické bezpečnosti s ekonomickou a vojenskou bezpečností (Prorok 2008: 9). Martin Laryš uvádí, ţe není zcela jasné, jestli má za bezpečnost (především) dodávek zodpovídat stát nebo soukromé firmy. Soukromé společnosti by měly být efektivnější. Nicméně pokud se podíváme na hlavní energetické společnosti v Evropě, tak jsou většinou ve vlastnictví státu (Laryš 2010: 69). Jak jiţ bylo dříve naznačeno, pravděpodobně nejznámější definici energetické bezpečnosti přináší Daniel Yergin ve svém článku Ensuring Energy Security. Dle něj je energetická bezpečnost charakterizována zajištěním si dostatečných dodávek energetických surovin za přijatelné ceny (Yergin 2006). Ono zajištění bezpečných dodávek za přijatelné ceny můţeme chápat také jako rovnováhu mezi mnoţstvím poţadovaných surovin či energie a naší ochotou platit tolik, kolik je únosné (Dančák 2007: 14). Vraťme se však ještě k Yerginovi, ten ve zmíněném článku předkládá několik principů energetické bezpečnosti: 1. Diverzifikace dodávek energetických surovin – alternativní cesty pomáhají řešit nedostatek surovin při krizovém stavu, například výpadku dodávek od jednoho dodavatele. 2. Druhým principem je dle Yergina odolnost – „bezpečností odstup“, vytvoření obrany vůči šokům na energetickém trhu pomocí vytvoření strategických rezerv, vytvoření adekvátních skladovacích kapacit, vypracování plánů, jak se v krizové situaci chovat. 11

3. Rozpoznání reality integrace – zde je tím myšleno, ţe existuje pouze jeden globální energetický trh, ze kterého nelze prakticky vystoupit. 4. Důleţitost informací – kvalitní informace pomáhají, aby trhy byly funkční. Zde Yergin vyzdvihuje roli IEA v poskytování informací, v integraci informací od producentských i spotřebitelských zemí. Neinformovanost můţe být příčinnou neočekávaného chování a paniky. K těmto 4 základním principům přidává Daniel Yergin ještě dva, které souvisí s vývojem

v několika

posledních

letech.

Je

to

otázka

globalizace

v energetickém bezpečnostním systému, kdy je třeba zapojení hlavních světových aktérů do globálního energetického trhu (myšlena je zde především Čína a Indie). Druhým principem je ochrana transportu surovin a transportních cest (Yergin 2006: 75 – 77). Daniel Yergin ve své knize The Quest: Energy, Security and the Remaking of the Modern World uvádí několik dimenzí energetické bezpečnosti: první dimenzí je fyzická bezpečnost, coţ znamená ochranu infrastruktury, produktovodů, obchodních cest a zajištění náhradních transportních cest v případě nutnosti. Druhým principem je schopnost vyvinout a získat energetické dodávky. Za třetí, energetická bezpečnost je zároveň určitým systémem. Zahrnuje jednotlivé národní politiky, mezinárodní instituce, které mají pomáhat v řešení sporů a zároveň dohlíţet nad plynulým průběhem dodavatelsko-odběratelských vztahů. Jako poslední dimenzi uvádí Daniel Yergin dimenzi, která zahrnuje investice. Energetická bezpečnost by měla zahrnovat a poskytovat takové prostředí, ve kterém by investice měly podporovat vybudování takové infrastruktury, která by později zajistila plynulý chod dodávek (Yergin 2011). 2. 2 Multidimenzionální koncept energetické bezpečnosti S tímto konceptem, kdy je nahlíţeno na energetickou bezpečnost z více rovin

přichází

Florian

Baumann

ve

své

stati

Energy

Security

as

12

multidimensional concept z roku 2008. Dle něj má energetická bezpečnost 4 hlavní dimenze: 1. Vnitrostátní dimenzi 2. Ekonomickou dimenzi 3. Geopolitickou dimenzi 4. Dimenzi bezpečnostní politiky Vnitrostátní dimenze se týká investic do energetického sektoru jednotlivých zemí, především do rozvoje sítí. Tyto investice mají minimalizovat riziko „blackoutu“. Na úrovní Evropské unie je zde poţadavek vytvoření solidarity3 v případě podobných výpadků dodávek, jako jsme mohli pozorovat během plynárenské krize v roce 2009. V rámci vnitrostátní dimenze by měly být nastaveny podmínky vedoucí k vytvoření potřebné skladovací kapacity – strategické zásoby. Dalším prvkem, který náleţí do vnitrostátní dimenze energetické bezpečnosti, je poţadavek zlepšení energetické účinnosti a také vyváţený mix energetických paliv. Baumann uvádí, ţe zvýšit by se měl podíl nejen obnovitelných zdrojů energie, ale co je zajímavé, také podíl jaderné energie (Baumann 2008: 5 – 6). Ekonomická dimenze energetické bezpečnosti znamená v prvé řadě přístup k funkčnímu globálnímu energetickému trhu. Týká se to velkých industriálních podniků, ale i konečných spotřebitelů, kteří by měli mít přistup k energii za rozumnou cenu. Navíc by měl v tomto případě fungovat plně liberalizovaný domácí trh. Nedílnou součástí ekonomické roviny jsou uzavřené kontrakty mezi producentem a spotřebitelem. Tyto kontrakty jsou ve valné většině dlouhodobé (především v plynárenství). Přesto by měl stát kombinovat dlouhodobé kontrakty s moţností budoucí diverzifikace v případě výpadku dlouhodobých dodávek nebo při náhlém přerušení dlouhodobého kontraktu. Do ekonomického hlediska patří také technologické inovace, které mohou

3

Klauzule solidarity ukotvená v Lisabonské smlouvě

13

ušetřit v budoucnu finance, opomenout nelze ani samotný energetický sektor jako zdroj zaměstnanosti pro velký počet osob. Další

dimenzí

energetické

bezpečnosti

je

geopolitické

hledisko.

V posledních několika letech je právě tato problematika velmi často diskutována – panují obavy ze zneuţívání zásob energetických surovin ve prospěch mocenských ambicí producentských států. Varovné signály vysílají především opětovná znárodnění podniků ve Venezuele nebo silná pozice ruského státu v Gazpromu. Právě v silném postavení státu v energetických firmách je spatřováno riziko upřednostňování politicko-mocenských cílů namísto cílů ekonomických. Konečně

poslední

dimenzí,

kterou

Baumann

uvádí,

je

dimenze

bezpečnostní politiky. Mimo environmentálních a geopolitických hrozeb je energetická bezpečnost ohroţována nestátními aktéry, jako jsou teroristické skupiny, které podnikají útoky na produktovody či těţební oblasti. Neméně problematickou skupinou jsou novodobí piráti, kteří operují v oblasti tzv. „choke points“ a ohroţují tak transport ropy (Baumann 2008: 6 – 10). 2. 3 Energetická bezpečnost – realistické a liberální paradigma Luft a Korin zmiňují, ţe na zajištění energetické bezpečnosti lze také pohlíţet prostřednictvím realistického a liberálního paradigmatu. Realisté pohlíţejí na energetiku jako na součást legitimní zahraniční politiky. Energetická politika je prostředkem k dosaţení vlastních zájmů a energetické suroviny se stávají strategickým prvkem, který má konfliktní potenciál. Zároveň odmítají, ţe současný energetický trh není schopen dlouhodobě garantovat potřebné dodávky pro všechny (Luft a Korin 2009: 340). Oproti tomu zastánci liberálních přístupů tvrdí, ţe zájmy producentů a spotřebitelů nemají konfliktní potenciál z toho důvodu, ţe obě strany mají zájem na stabilitě, ze které mohou těţit. Klíčovým prvkem pro zajištění 14

energetické bezpečnosti je volný trh a koncept interdependence. Realisté naopak tvrdí, ţe volné trhy de facto neexistují, neboť většina rezerv nerosných surovin je kontrolována státy skrze národní energetické společnosti. Vlády si pak určují ceny a mají moţnost přerušit dodávky. V případě energetických vztahů mezi Evropskou unií a Ruskem je vidět střet mezi evropským přístupem vycházejícím z liberalismu a idealismu a ruským, který vychází z realistického vnímání energetické bezpečnosti. Nátlak Evropské unie na Rusko v oblasti vyšší míry diverzifikace, soutěţivosti a liberalizaci trhů je ale dlouhodobě neúspěšný, potýká se s ruskou neochotou (Luft a Korin 2009: 344). Vyuţívání energetiky jako strategického a mocenského nástroje je fenomén, který je velmi populární především ve střední a východní Evropě. Souvisí to s vnímáním Ruska jako celku v této oblasti, přičemţ se vychází z historických souvislostí. Rusko je v této oblasti vnímáno jako hráč, který namísto ekonomické spolupráce upřednostňuje mocenské zájmy. Tomu nahrává vysoká závislost středoevropských zemí na dodávkách energetických surovin z Ruska. Míra závislosti se liší zemi od země, ale neklesá pod 50%. Z logiky vzájemné závislosti mezi dodavatelskou a tranzitní zemí by mělo vyplývat, ţe i sebemenší tranzitní země můţe ohrozit producentskou zemí tím, ţe znemoţní tranzit dané suroviny. Anita Orbánová toto tvrzení popírá tím, ţe tranzitní země ruského zemního plynu jsou natolik závislé na ruském zemním plynu či ropě, ţe „uzavření kohoutů“ by pro ně znamenalo moţné odříznutí od ruských dodávek. Tím by byla de facto ohroţena jejich energetická bezpečnost, protoţe tyto země (s výjimkou České republiky) nemají dostatečně diverzifikované zdroje (Orbánová 2010: 19). Jak jiţ bylo dříve naznačeno, Rusko v druhé polovině 90. let vypracovalo strategii ekonomické expanze do střední Evropy jako odpověď na snahu těchto zemí začlenit se do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Tato 15

strategie byla vhodná i pro ruskou energetickou politiku, jelikoţ by mohlo dojít k vyřešení problematiky tranzitních zemí. K tomu, aby Rusko mohlo účinně kontrolovat tranzit surovin, je třeba ovládnout příslušný energetický sektor v tranzitní zemi. Nejčastější strategií jsou akvizice jednotlivých firem ruskými společnostmi, které se snaţí vlastnit většinu hlasovacích práv a tím pádem fakticky rozhodovat o činnostech dané společnosti. Ruskému uvaţování hrála do karet také samotná povaha plynárenského či ropného trhu v středoevropských zemích. Ve většině případů byly tyto trhy ovládány monopoly, které se těšily velké podpoře ze strany státu. Pokud by se ruským společnostem podařilo získat majoritní podíl v těchto monopolech, znamenalo by to moţnost uzavírání kontraktů výhradně s Ruskem a zamezilo by se tak snaze spotřebitelské země diverzifikovat závislost na ruských importech.

Takovéto

uvaţování

bylo

však

narušeno

vstupem

středoevropských zemí do Evropské unie a následném poţadavku EU na liberalizaci energetických trhu členských zemí. Je ovšem nutné podotknout, ţe liberalizace trhů jde jen velmi pozvolna a stále jsou přítomny monopoly a také snaha státu udrţovat si v energetice vliv (Orbánová 2010: 19 – 24). 2. 4 Energetická bezpečnost z pohledu spotřebitele a producenta Na

energetickou

bezpečnost

lze

nahlíţet

také

z pozice

zájmů

jednotlivých aktérů. Obecně lze rozdělit aktéry na dvě velké skupiny – producenty a spotřebitele, tedy země, které vlastní energetické suroviny, těţí je, a dále distribuují a země, které jsou nuceny tyto suroviny dováţet, protoţe nemají dostatečné vlastní zásoby k pokrytí své energetické spotřeby. Kaţdá z těchto skupin sleduje své specifické cíle, které se liší, ale můţeme najít některé styčné body. Pro obě skupiny je klíčové mít zajištěné spolehlivé dodávky. Z pohledu producenta znamenají spolehlivé dodávky do stabilního odběratelského prostředí pravidelný přísun finančních prostředků, které je moţné dále investovat. Význam pravidelných dodávek pro spotřebitele je v moţnosti zajištění své vlastní energetické potřeby. 16

Producentské země mohou zvolit také silové řešení prosazování svých zájmů. Jedná se především o větší vliv monopolu producentů jako je OPEC či spolupráce Ruské federace a OPEC. To můţe mít za následek zvyšování cen, které mohou být pro odběratele neakceptovatelné. Pro producentské země mohou přinášet diverzifikační snahy odběratelů značné problémy. Pokud budou odběratelské země diverzifikovat, znamená to pro producentské země úbytek zákazníků a tím pádem i odliv finančních prostředků. Prorok uvádí, ţe v tomto případě mohou producenti zamezit diverzifikaci tím, ţe se mohou snaţit udrţovat specifické vazby s jednotlivými odběratelskými zeměmi a ne odběrateli jako celkem. Spotřebitelské země mají několik moţností, jak si uchovat svoji energetickou bezpečnost nebo ji dokonce posílit. Nejčastěji zmiňovanou cestou k posílení energetické bezpečnosti je diverzifikace. Diverzifikace můţe mít několik podob. Jedná se například o diverzifikaci zdrojů, dodavatelů nebo přepravních cest. Diverzifikací dopravních cest je myšleno budování nových a alternativních ropovodů či plynovodů, které mají za cíl „obejít“ problematické transportní země. V posledních letech se stále častěji hovoří v rámci této problematiky také o budování LNG terminálů, které mohou být vhodnou alternativou k stávajícím plynovodům (Vondra 2007: 54). Diverzifikace dodavatelů energetických surovin znamená moţnost zvolit si alternativního či více alternativních dodavatelů. Tento typ diverzifikace skýtá několik výhod. Předně se jedná o moţnost zvolit si výhodnější cenovou nabídku. Zároveň je moţné tímto způsobem předcházet výpadkům dodávek a současně se sniţuje závislost na jednom dodavateli. Kromě diverzifikování mají spotřebitelské země moţnost zajistit si energetickou bezpečnost i pomocí jiných nástrojů. Jedním z nich je moţnost zaměřit se na alternativní zdroje energie, jako je například energie pocházející z obnovitelných zdrojů. Tato alternativa je v současné době spíše doplňkem ke 17

standardním zdrojům energie, nedokáţe ještě pokrýt větší procento spotřeby. S tímto faktorem částečně souvisí i snaha modernizace, vývoj nových technologií,

které

umoţní

efektivněji

a

úsporněji

vyuţívat

zdroje.

Nezanedbatelný podíl na energetických úsporách má také zlepšování energetické efektivity. Spotřebitelské země mohou být nápomocny také sami sobě. Tyto země se mohou snaţit vyvinout společnou energetickou politiku (jako například Evropská unie), zároveň jejich společný postup zvyšuje jejich vyjednávací potenciál vůči producentům. Současně si takto vzájemně propojené země mohou vypomáhat v případě energetické krize.4 Na půdě Evropské unie se hovoří o tzv. energetické solidaritě nebo také o komunitární pohotovosti (Łakoma 2010 :nestránkováno). Smyslem této solidarity je poskytnutí pomoci v případě výpadku či poklesu dodávek v rozmezí 10 – 20%. 2. 5 Vymezení sledovaných indikátorů Z hlediska ekonomického zájmu spotřebitele (ČR) bude sledována snaha zajistit si potřebné dodávky energetických surovin za dostupné ceny. Tohoto cíle lze dosáhnout prostřednictvím diverzifikačních snah, ať jiţ hledáním alternativních cest či dodavatelů. Dalším indikátorem energetické bezpečnosti spotřebitele je tvorba rezerv a strategických zásob. Spotřebitel si také můţe zajistit úspory pomocí modernizace a technologických inovací, které pomáhají překonat technická rizika při dodávkách surovin. Důleţitým indikátorem je také charakter energetické politiky a její tvorba. Zde budou sledováni především aktéři, činí v tvorbě energetické politiky, jejich povaha a role státu. Současně bude sledována i povaha energetického trhu, který by měl být liberalizovaný. S tím souvisí i působení státních monopolů a jejich regulace. Neméně důleţitou součástí je také tvorba mechanismů a opatření, které mají fungovat v době krizí.

4

Například Česká republika a Slovensko v době plynárenské krize v roce 2009, kdy Česká republika dodávala zemní plyn na Slovensko pomocí reverzního chodu plynovodů a využití podzemních zásobníků zemního plynu.

18

V případě Ruské federace budou sledovány indikátory vyplývající z povahy energetické politiky a bezpečnosti producentské země. Současně zde bude zohledněno strategické hledisko. Také v případě producentského státu budou rozebrány diverzifikační snahy. Tyto snahy však vycházejí z odlišného principu neţ diverzifikace spotřebitele. Tzn. Rusko se snaţí diverzifikovat dopravní cesty za účelem stabilizace dodávek a ekonomického zisku.

Mocenský

charakter

energetické

politiky

bude

charakterizován

prostřednictvím akvizic ruských firem a také bude ilustrován na příkladu zastavení dodávek energetických surovin. Strategická povaha energetické politiky Ruska indikuje větší míru angaţovanosti státu v energetické politice a přítomnost státních monopolů. Také tyto oblasti budou sledovány.

19

3. Energetické politiky ČR a RF 3. 1 Energetická politika České republiky a její vytváření Česká republika patří mezi spotřebitelské země, tudíţ její energetická politika odpovídá tomuto faktu. Do procesu utváření energetické politiky vstupuje mnoho faktorů a také aktérů. Je to především Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). Mezi jeho priority patří práce na vytváření Státní energetické koncepce, dbá na dodrţování mezinárodních dohod a dává souhlas k výstavbě nových energetických zařízení. Dalším ministerstvem, které je zapojeno do procesu energetické politiky, je Ministerstvo ţivotního prostředí. V České republice jsou zakotveny také kontrolní orgány, které dbají na dodrţování pravidel chování na energetickém trhu. Je to jednak Státní energetická inspekce a také Energetický regulační úřad. Státní energetická inspekce je dle § 92 zákona č. 458/2000 Sb. podřízeným orgánem Ministerstva průmyslu a obchodu. Hlavním činnost Státní energetické inspekce spočívá v provádění kontroly ve dvou oblastech: kontrola a ochrana spotřebitele a kontrola úspor energie (SEI 2012). Energetický regulační úřad (ERÚ) se pak zabývá pravidly vstupu a působení na energetickém trhu, regulací cen, ochranou spotřebitelů a podmínkami hospodářské soutěţe v oblasti energetiky (ERÚ 2012). Další důleţitou institucí je pak Operátor trhu s elektřinou (OTE). Mezi hlavní činnosti Operátora trhu s elektřinou patří organizace krátkodobého trhu s elektřinou a zemním plynem, zpracovávání zpráv o budoucí očekáváné spotřebě nebo sledování mnoţství zásob zemního plynu v podzemních zásobnících (OTE 2012). Energetická politika musí být také ukotvena v legislativě. Legislativní rámec české energetické politiky lze rozdělit v zásadě na dvě části z časového hlediska. První část je vývoj po rozpadu federace aţ do vstupu do Evropské unie. Druhé období je pak datováno od vstupu do EU aţ doposud. Právě vstup České republiky do Evropské unie znamenal podstatnou změnu v legislativě.

20

Nejdůleţitějším dokumentem, který pojednává o energetické politice a energetické strategii, je Státní energetická koncepce České republiky.5 Státní energetická koncepce je dokumentem, který stanovuje základní cíle týkající se hospodaření s energií a strategické cíle v oblasti energetiky, a to s výhledem na 30 let (MPO 2010a: 3). 3. 2 Státní energetická koncepce České republiky Státní energetická koncepce České republiky udává několik prioritních oblastí. Jelikoţ je Česká republika spotřebitelským státem závislým na dodávkách energetických surovin, měla by se v co moţná nejvyšší míře snaţit o zajištění si bezpečných dodávek a o diverzifikaci (ať jiţ zdrojů nebo přepravních cest). Na tento fakt reaguje především Aktualizace Státní energetické koncepce z roku 2010. Jedním ze základních principů dle SEK je nutnost vyváţeného mixu zdrojů, přičemţ by měly být upřednostněny domácí zdroje (MPO 2010a: 14). Zároveň je vhodné vyuţít pozice tranzitní země a vhodné geografické polohy k posílení integrace energetických trhu v rámci střední Evropy. Tranzit energetických surovin znamená příliv finančních prostředků, a proto je ho třeba posílit ze současného směru východ – západ také na směr sever – jih (MPO 2010a: 4). Jedním

z nejdůleţitějších

poţadavků

je

modernizace

celého

energetického sektoru. Touto modernizací je moţné docílit jednak sníţení závislosti na externích zdrojích, tak také zvýšení efektivnosti vyuţívání zdrojů. V rámci zahraniční energetické politiky by se Česká republika měla podílet na spolupráci

se

sousedními

státy

na

rozvoji

síťové

infrastruktury

ve

středoevropském regionu. Podobně by se měla ČR snaţit vzájemně propojovat i v rámci plynárenství nebo ropného sektoru. Nezbytně nutné je také podpora inovací a výzkumu, který vede k posílení konkurenceschopnosti České republiky v mezinárodním prostředí.

5

Konkrétně ve své nejnovější aktualizaci z února 2010

21

Česká republika má v rámci střední Evropy postavení země, která je sice závislá na importu energetických surovin, ale má dobře diverzifikované zdroje. Současně skladba TPES mixu s vysokým obsahem domácích zdrojů v podobě značných zásob hnědého a černého uhlí je příznivá pro energetickou bezpečnost země. Energetickou situací v České republice se zabývá Zpráva nezávislé energetické komise, známá téţ jako Pačesova komise. Pro zajištění energetické bezpečnosti by měla Česká republika být co nejméně závislá na externích zdrojích surovin tím, ţe bude vyuţívat domácí zdroje s postupně narůstajícím vyuţitím obnovitelných zdrojů energie. Analýzou energetické bezpečnosti ČR a Státní energetickou koncepcí se zabývá Prague Security Studies Institute, konkrétně pak autoři Lang, Nosko a Schneider. Ti poukazují, ţe relativně příznivá situace se můţe v budoucnu zhoršit v souvislosti s oslabováním pozice uhlí a jeho náhradou. Autoři dále určují tři prioritní oblasti pro zajištění energetické bezpečnosti: 1. Technická rizika – výpadky dodávek v souvislosti s infrastrukturou produktovodů, přenosových sítí apod. 2. Ekonomická rizika – dva druhy rizik – vnější a vnitřní. Vnější vyplývají z charakteru energetického trhu a moţnosti předvídat budoucí situaci na něm. Vnitřní se týkají vztahů mezi legislativou a ekonomickými aktéry. 3. Politická rizika – opět dvojího druhu – vnitřní a vnější. Mezi vnitřní rizika patří střet české a evropské legislativy. Vnější rizika pak představuje ovlivňování zahraniční politiky na základě dovozu energetických surovin, surovinové závislosti (Lang, Nosko, Schneider 2009: 3 – 4).

22

3. 3 Energetická politika Ruské federace6 Zásoby nerostných surovin dávají Ruské federaci výrazný potenciál k tomu, aby byla jednou z nejdůleţitější producentských zemí na světě. V evropském

měřítku

jek

pak

role

Ruska

dominantní,

především

v plynárenství. Číselně vyjádřeno, v Rusku se nachází přibliţně třetina všech zásob zemního plynu a přibliţně 12 % veškerých zásob ropy. Tato fakta dělají z Ruské federace druhého největšího exportéra ropy po Saudské Arábii a naprosto dominantního exportéra a producenta zemního plynu (Perovic 2009: 3). Ačkoliv je energetika a export energetických surovin nejdůleţitější součástí ruské ekonomiky, Philip Hanson uvádí, ţe se nejedná o typický „petro-state“. Export nerostných surovin měl velký význam v povzbuzení ruské ekonomiky, která se ke konci 90. let dostala do problémů. V roce 1998 došlo k devalvaci rublu, ekonomickému vývoji také pomohl rychlý růst cen ropy. Hanson také tvrdí, ţe export ropy a zemního plynu neovlivňoval ekonomický růst Ruska přímo, nepodílel se přímo ani na růstu HDP. Nicméně je důleţité podotknout, ţe příjmy z exportu tvoří aţ čtvrtinu HDP a polovinu státního rozpočtu (Hanson 2009: 25 – 27. Danila Bochkarev uvádí 4 ústřední body7, kolem kterých je vybudován energetický sektor a energetická politika. Národní energetický sektor se stává jakousi „geopolitickou pákou“ a zároveň komparativní výhodou v globální politice. Energetika je velmi striktně kontrolována Kremlem, k tomu dopomáhá i nastavené právní prostředí v Rusku. Třetím bodem je intenzivní státní kontrola společností, jako je Gazprom nebo Rosněft. Posledním prvkem je státní kontrola exportu ropy a zemního plynu spojená s kontrolou infrastruktury ropovodů a plynovodů (Bochkarev 2006:2). Ruská energetická politika ovšem není nastavena pouze na export, který přináší příjmy do státního rozpočtu. Stejně důleţitou roli má samotná 6

V tomto případě se jedná o velmi stručný náčrt, cílem je poukázat na rozdílný charakter obou aktérů v oblasti energetické politiky 7 Či „pilíře“ jak autorka ve svém textu sama uvádí

23

domácí produkce a především domácí spotřeba energie. Kontrola produkce má pro stát význam v tom, ţe pokud stát kontroluje produkci, můţe ji přizpůsobit svým cílům, například ke zvýšení exportu. Zde je patrná politika Vladimira Putina, kdyţ po jeho nástupu došlo ke zvýšení role státu v energetice, například pomocí opětovného zestátnění hlavních energetických firem – Jukos, Sibněft apod. (Hanson 2009: 33). V průběhu 90. let 20. století za vlády Borise Jelcina byl ropný a plynárenský průmysl ovlivňován tzv. oligarchy. Přítomna byla rozsáhlá korupce, především v oblasti prodeje podílů v jednotlivých energetických firmách. Tomuto stavu napomohla ekonomická politika Ruska, která byla značně nejednotná a neumoţňovala efektivní kontrolu nad všemi činnostmi. Heiko Pleines uvádí, ţe zatímco v plynárenství po rozpadu Sovětského svazu zůstala jedna státem kontrolovaná společnost, situace v ropném průmyslu byla odlišná. V polovině 90. let fungovalo 13 velkých ropných společností, přičemţ jen dvě byly pod kontrolou státu a dvě pod kontrolou regionálních vlád. Zbytek byl plně privatizován. Procentuelně vyjádřeno, podíl státních firem v ropném průmyslu byl menší neţ 25 % (Pleines 2009: 74 – 75). Jak jiţ bylo předesláno, po nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta nastává v politice obrat. A to nejen v běţné domácí či zahraniční politice. Také energetická politika zaznamenala rozsáhlé změny. Jednou z nejvýznamnějších změn oproti předchozímu období byla snaha státu více se angaţovat v energetice a také ji tím pádem kontrolovat a přizpůsobit svým zájmům. Energetika jako součást ekonomiky se de facto stává důleţitým politickým nástrojem Ruské federace vůči ostatním zemím, především pak členským zemím EU. Jako prostředek k většímu vlivu nad energetickými společnostmi bylo vybráno opětovné zestátňování některých firem se snahou získat většinu v rozhodovacích pravomocích a hlasovacích právech. Vladimir Putin se zaměřil hlavně na velké podniky, které patřily známým oligarchům8. 8

Nejvíce medializované v případě Jukosu a Sibněftu

24

Je nutné poznamenat, ţe postup vůči oligarchům byl poněkud kontroverzní, hlavně v případě Jukosu a jeho majitele Michaila Chodorkovského9. Aktivní na tomto poli byla také plynárenská společnost Gazprom, která získala většinu v ropné firmě Sibněft.10 V roce 2008 vzrost státní podíl v ropném průmyslu jiţ na 40 % (oproti 25% o 10 let dříve) a také struktura ropného a plynárenského segmentu doznala změn. Na trhu působilo 5 významných plynárenských a ropných společností – Gazprom a Rosněft jakoţto státní a Lukoil, TNK-BP a Surgutněftegaz jakoţto privatizované společnosti. Pleines uvádí několik důvodů dominance státu v energetickém sektoru. Prvním a zřejmě také nejdůleţitějším důvodem je fakt, ţe fosilní paliva jsou v dnešní době naprosto nezbytným prvkem pro chod moderní společnosti a stávají se tak součástí národní bezpečnosti. Proto se stát zdráhá vzdát se kontroly nad energetickým sektorem, hlavně ve prospěch investorů z cizích zemí. Další důvod reflektuje především producentské státy, pro které jsou příjmy z exportu surovin jednou z nejdůleţitějších poloţek státního rozpočtu. Stát se v tomto případě snaţí upřednostňovat domácí podniky před zahraničními, protoţe domácí podniky lze lépe a účinněji kontrolovat. Konečně posledním důvodem je samotné prostředí energetického trhu, které je velmi soutěţivé a etablovat se v něm mohou pouze dostatečně silné společnosti s rozsáhlým kapitálem. Těmito společnostmi právě mohou být státní monopoly či jiné velké podniky, které jsou podporovány ze strany státu (Pleines 2009: 71).

9

Chodorkovskij byl obviněn z daňových úniků a následně odsouzen. Společnost Jukos musela vyhlásit bankrot, který následovala likvidace a rozdělení společnosti na několik částí. Nejvíce z této aféry vytěžil Rosněft, který získal bývalou součást Jukosu – společnost Juganskněftegaz, tedy společnost, která se zabývala těžbou v surovinově bohaté oblasti západní Sibiře (Pleines 2009: 77). 10

Cena této transakce se vyšplhala k 13 miliardám amerických dolarů (Orttung 2009: 58).

25

Vnější energetická politika Ruska se projevuje v mnoha směrech či vektorech. Jednak je to politika vůči Evropské unii, poté vůči zemím blízkého zahraničí a v posledních letech jsou vidět snahy o hledání nových odbytišť v Asii, především v prudce rozvíjející se Číně. Nelze opomenout ani spolupráci s některými africkými a latinskoamerickými státy. Ruská politika vůči zemím střední a východní Evropy, tedy bývalým členům Východního bloku a RVHP bývá velmi často vnímána negativně, především v médiích. Fakt, ţe Rusko vyuţívá energetiku vůči těmto zemím, jako nástroj prosazování své moci zastává v středoevropském prostředí zejména Anita Orbánová. Energetické

vztahy

mezi

zeměmi

střední

Evropy

(tehdejší

Československo nevyjímaje) můţeme pozorovat přibliţně od poloviny 60. let, kdy země RVHP byly zásobovány energetickými surovinami výhradně ze Sovětského svazu. Od 70. let začíná výstavba ropovodů a plynovodů, které se postupně napojovaly i na západní systémy.11 Rozpad Sovětského svazu sice přinesl v průběhu 90. let pokles dodávek do Evropy, přesto bylo Rusko dále schopné Evropu zásobovat. Rozšíření Evropské unie v roce 2004 přineslo Rusku moţnost rozšířit také moţnosti svých dodávek. Politiku vůči Evropské unii lze rozdělit do dvou rovin – jednak je to politika vůči EU jako celku, jako suverénnímu aktérovi a dále je to politika bilaterální s jednotlivými členskými státy EU. Jednotlivé členské země EU mají k Rusku rozdílné vztahy, často vyplývající z historických zkušeností. To platí i v opačném případě, tedy i Rusko upřednostňuje některé země před ostatními. Mezi nejvýznamnější ekonomické partnery Ruska (a to i v oblasti energetiky) patří dlouhodobě Spolková republika Německo, Francie nebo Itálie. Zvláště Německo je pro Rusko tradiční a velmi strategický partner. Německo představuje největšího odběratele ruského zemního plynu v Evropě12, zároveň německé energetické

11

Jedná se o dodávky do Spolkové republiky Německo a Francie dohodnuté mezi SSSR a společností Ruhrgas Procentuálně vyjádřeno se jedná o přibližně 30% veškerého importu ruského zemního plynu do EU 27, dle statistik Eurostat. On-line: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php/Russia-EU__basic_statistical_indicators 12

26

společnosti mají navázanou velmi úzkou spolupráci s ruskými energetickými společnostmi.13 Autoři Leonard a Popescu uvádí Českou republiku ve vztahu k Ruské federaci v oblasti energetiky jako členy skupiny tzv. „frosty pragmatists“. To znamená, ţe ruská politika vůči těmto zemím je v daných zemích vnímána jako politika, která můţe ohroţovat jejich zájmy (Leonard, Popescu 2007: 42). Podobně jako v České republice, energetická politika Ruské federace je upravena celou řadou dokumentů. Mezi nejdůleţitější dokumenty upravující energetickou politiku patří Energetická strategie Ruské federace. Konkrétně pak její obě verze – do roku 2020 a 2030. 3. 4 Energetická strategie Ruské federace Energetická strategie Ruska (konkrétně verze s výhledem do roku 2030) jiţ ve svém úvodu naznačuje hlavní cíle Ruské federace na poli energetiky. Konkrétním cílem ruské energetické politiky by měla být maximální efektivita vyuţívání energetických zdrojů, kterými Rusko disponuje. Tyto zdroje by tak měly slouţit k rozvoji ekonomického růstu a zlepšování ekonomických i sociálních podmínek v zemi a také k posílení pozice Ruska v mezinárodním prostředí (Энергетическая стратегия Росии на период до 2030 года 2009: 10). Rusko po roce 2000 vypracovalo dvě Energetické strategie, které se v několika bodech liší. Energetická strategie do roku 2020 nabízí několik moţností pro vyuţití energetiky. Jednak je to poţadavek, aby energetika byla nástrojem

mocenské

obnovy

Ruské

federace,

k čemuţ

má

slouţit

monopolizace energetického sektoru a snaha prosazovat ruské společnosti 13

V Německu působí Gazprom Germania, což je firma vlastněná ruským Gazpromem. Gazprom Germania (Gazprom Germania 2012) Rozvinutá spolupráce je v plynárenství mezi Gazpromem a společnosti E.ON Ruhrgas, což je hlavní dovozce ruského plynu do Německa. Spolupráce těchto dvou firem byla vidět na projektu Nord Stream (Leonard, Popescu 2007: 32). Strategie Gazpromu v Německu spočívá ve snaze získat podíl v plynárenských společnostech, jako je například koncern RWE, což může mít vliv i na Českou republiku, jelikož zde je koncern RWE silným hráčem na plynárenském trhu a Rusko by se prostřednictvím RWE mohlo snažit prosadit své cíle i v České republice

27

namísto cizích v těchto strategických oblastech. Zároveň by si Rusko mělo zajistit

nebo

upevnit

pozice

na

energetických

trzích

cizích

států

(Энергетическая стратегия Росии на период до 2020 года 2003). Energetická koncepce do roku 2030 si de facto vytyčuje hlavní cíle především v socio-ekonomické oblasti, kdy by ruská energetika měla být co nejvíce efektivní, coţ úzce souvisí s modernizací ruské energetické soustavy. Dalším cílem je vybudování stabilního prostředí v rámci energetického sektoru. Na mezinárodním poli je to větší integrace do světového energetického systému. Ačkoliv je Ruská federace významným způsobem zaměřená na export energetických surovin a předpokládá se, ţe nadále bude, podle Strategie by export měl mít v budoucnosti menší vliv na ekonomiku země, coţ by mělo souviset s celosvětovým poklesem poptávky po energetických surovinách. Z pohledu zahraniční strategie je pro Rusko klíčové nadále si udrţovat vazby s důleţitými odběrateli. Zároveň je zde poţadavek přístupu na nové energetické trhy a vybudování si stabilní pozice. Jestliţe se zaměříme na oblasti, se kterými chce Rusko nadále spolupracovat, tak vidíme, ţe se jedná především o Evropu. Co se týká nových energetických trhů, tak zde je snaha expandovat především na východ – do oblasti Číny, Japonska či Koreje. V tomto je tedy Energetická strategie velmi flexibilní a dobře reaguje na nynější situaci v energetice, kdy se do popředí zájmu dostávají právě východní trhy v čele s rozvíjejícím se potenciálem Číny. Zaměřme se ještě na zahraniční politiku v rámci energetiky. Energetická politika směrem do světa má dle Energetické strategie jediný hlavní cíl: maximálně vyuţívat energetický potenciál Ruska a tím pádem z něj co nejvíce těţit a posilovat ruskou pozici na globálním energetickém, ale i ekonomickém trhu. Situace na globálním energetickém trhu, kdy Ruská federace hraje prim v oblasti exportu zemního plynu, nahrává větší aktivitě ruských plynárenských společností na globálním trhu. V tomto případě by měly být ruské společnosti konkurenceschopné na světovém trhu. Pro Ruskou federaci, jakoţto 28

producentskou zemi, je velmi důleţitá diverzifikace zdrojů. Z tohoto důvodu Energetická strategie klade důraz na účast v diverzifikačních projektech, jako je Blue Stream, Nord Stream, South Stream. Energetická strategie nadále předpokládá kooperaci s integračními projekty jako je Evropská unie, dále s organizacemi zabývajícími se exportem ropných produktů jako je OPEC, IEA či Fórem zemí vyváţejících zemní plyn (GECF). Z pozice exportně zaměřené země vyplývá na mezinárodním poli celá řada problémů. Tyto problémy také Energetická strategie reflektuje. Jedná se především o závislost Ruska na zemích, které transportují ruskou ropu směrem na západ. Ačkoliv ruské firmy úspěšně expandují na zahraniční energetické (a nejen ty) trhy, energetická strategie vidí tuto expanzi jako nedostatečnou a aktivita ruských firem na zahraničních trzích by měla nadále vzrůstat (Энергетическая стратегия Росии на период до 2030 года 2009: 55 – 57). Jestliţe tedy srovnáme Energetickou strategii do roku 2020 a do roku 2030, dospějeme k závěru, ţe Energetická strategii do roku 2020 je zaměřena především na upevnění pozice energetické velmoci, k čemuţ slouţí monopolizace a pronikání na cizí energetické trhy. Expanze na cizí energetické trhy je patrná i v současné Energetické strategii, stejně tak jako diverzifikace tranzitních cest a jejich zabezpečení. Oproti tomu současná Strategii se více přiklání k modernizaci domácího energetického sektoru a hledání nových partnerů mimo Evropskou unii. 3. 5 Rozdíl mezi energetickými koncepcemi obou států Při zkoumání energetických vztahů mezi oběma státy a jejich energetickými politikami je nutné vycházet z faktu, ţe se jedná o rozdílné aktéry. Zatímco Ruská federace představuje klasický suverénní stát, Česká republika musí při formulaci své energetické politiky vycházet nejen ze svých vlastních potřeb a priorit, ale musí také brát ohledy na legislativu Evropské 29

unie, jejíţ je součástí. Pravděpodobněji nejvýraznější rozdíl je vidět v povaze energetických trhů. Evropská unie a její členské státy mají více či méně liberalizované trhy, které se snaţí napomáhat konkurenčnímu prostředí a zároveň omezovat monopolní podniky a vliv státu na energetiku. EU se také snaţí „exportovat“ tyto liberalizační snahy i za hranice samotné Unie, coţ se týká i ruského trhu. To je v přímém rozporu se strategií Ruska, které naopak vidí státní podporu jako klíčovou. Tento rozpor se pak nejvíce projevuje v odmítání podpisu Smlouvy o energetické chartě ze strany Ruska.14 EU si neratifikování vysvětluje jako neochotu Ruska přijmout liberální principy volného trhu a vzdát se svého monopolu. Rusko naopak vidí ve Smlouvě o energetické chartě15 ohroţení svých tranzitních cest a moţnosti rozšiřování Gazpromu na evropský trh (Youngs 2009: 80 – 81). Významnou změnu v energetické legislativě představuje Lisabonská smlouva, která poprvé zahrnuje energetiku do primárního práva. Společná energetická politika by tak měla být více konzistentní neţ doposud. To je v kontrastu se snahou Ruska upřednostňovat bilaterální rovinu vztahů v energetice. Z hlediska Energetické strategie Ruské federace vyplývá pro Českou republiku několik rizik, které mají základ v nekompatibilitě energetických priorit obou zemí. Diverzifikace přepravních cest, ať jiţ plynovodů či ropovodů znamená pro ČR hledání způsobů, jak se na tyto cesty napojit nebo hledání alternativních

dopravních

cest.

Určitou

hrozbu

představuje

vyuţívání

energetiky k mocenským nebo spíše politickým důvodům. Rusko na základě akvizičních snah můţe získat kontrolu nad strategickými prvky energetické infrastruktury.

14

Jedná se především o tranzitní protokol k této smlouvě. Smlouva o Energetické chartě má několik základních cílů. Jedná se především o volný obchod s energetickými komoditami, podporu zahraničních investic v energetice, svobodu a možnost volby v rozhodování o dopravě energetických komodit. Důležitý je také princip nediskriminace. Cílem je také zvýšení investic do prostoru střední a východní Evropy a aplikování principů konkurenčního trhu. V neposlední řadě je zde zmíněn mechanismus řešení sporů. Co se týká tzv. Tranzitního protokolu, tak zde jsou stanovena pravidla tranzitu surovin, princip nediskriminace. 15 Především tedy v Tranzitním protokolu.

30

4. Česko-ruské vztahy v oblasti zemního plynu 4. 1 Plynárenský sektor České republiky Plynárenský sektor ČR je charakteristický vysokou závislostí na importu ze zahraničí. Plynárenský sektor je také nejvíce ohrozitelný při případném výpadku dodávek, na rozdíl od ropy či jaderného paliva je drtivá většina dodávek uskutečněna pomocí dálkových plynovodů, které nedokáţí rychle a flexibilně reagovat na neočekávané situace. Plynárenský sektor tvoří v České republice dle statistik IEA přibliţně 16 %16 TPES mixu, ovšem podíl zemního plynu v elektroenergetickém mixu je značně niţší, jedná se pouze o 3,6 %. Tento fakt je daný tím, ţe zemní plyn je v České republice vyuţíván přednostně pro vytápění domácností a pro potřeby průmyslu. V případě výpadku dodávek to můţe ale znamenat větší ohroţení. Pro výrobu elektrické energie se v současnosti tedy plyn téměř nevyuţívá.17 Celková roční spotřeba zemního plynu se pohybuje okolo 8,7 bcm. Jelikoţ domácí produkce zemního plynu tvoří mizivé procento této spotřeby (1 – 2 %), je Česká republika nucena zemní plyn dováţet ze zahraničí. Celková spotřeba zemního plynu však jiţ několik let stagnuje nebo má mírně klesající tendenci. Stagnaci ve spotřebě lze pozorovat jiţ od roku 1997. Jako nejčastější příčina poklesu spotřeby zemního plynu se uvádí stoupající cena ropy, na kterou jsou ceny zemního plynu navázány a také důsledky stávající hospodářské recese (MPO 2010d : 6). Výhled mezi lety 2010 – 2012 očekává velmi mírný nárůst spotřeby (do jednoho procenta) pokud nedojde k výstavbě plynových elektráren. Ty by spotřebu značně navýšily, a to aţ o 30 %.

16 17

Přesněji 15,7 % Do budoucna se však počítá s vyšším využitím zemního plynu pro výrobu elektrické energie.

31

Spotřeba plynu v ČR 14,000 12,000

mil.m3

10,000 8,000

bez PE

6,000

včetně PE

4,000 2,000 0 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 rok

Zdroj: Zpráva o bezpečnosti dodávek zemního plynu za rok 2009

Zahraniční

dodávky

zemního

plynu

do

České

republiky

jsou

uskutečňovány ze dvou směrů – z Ruské federace a Norského království. Poměr lze procentuelně vyjádřit 78 % ku 22 % ve prospěch Ruské federace. Dodávky z obou zemí probíhají na základě dlouhodobých kontraktů. Plyn z Ruské federace je dováţen jiţ od roku 1967, norský plyn pak od roku 1997. V praxi vypadají dodávky tak, ţe pokud nepanuje nějaká mimořádná situace (typu výpadku dodávek jako například v lednu 2009), norský plyn je pouze „virtuální“ tedy neproudí fyzicky do České republiky. Norský plyn je pak „swapován“ za plyn ruský (Energetická bezpečnost ČR a budoucnost energetické politiky EU 2010: 14). Necelé 0,5 % zemního plynu se dováţí do České republiky ze Spolkové republiky Německo. V kontextu středoevropského prostoru má Česká republika relativně dobře diverzifikované zdroje zemního plynu. Pro energetickou bezpečnost v oblasti plynárenství je důleţité mít dostatečné zásoby zemního plynu pro případ nenadálé situace. Tuto funkci plní podzemní zásobníky plynu (PZP). Neméně důleţitou funkcí PZP je vyrovnávání nerovnoměrností mezi 32

dodávkami a spotřebou. Česká republika má v současné době k dispozici celkem 9 zásobníků, přičemţ PZP Láb se nachází na území Slovenska. PZP Dolní Bojanovice je naopak vyuţíván pro potřeby Slovenska. Dle statistiky Mezinárodní agentury pro energii je pracovní18 kapacita všech podzemních zásobníků 2 917 miliard m3. Skladovací kapacita tak tvoří přibliţně třetinu celkové roční spotřeby zemního plynu v České republice (IEA Czech Republic 2010: 68). Strategický význam podzemních zásobníků plynu se ukázal během plynárenské krize na začátku roku 2009, kdy pomocí zásob z těchto zásobníků v kombinaci s norským plynem nedošlo ke kritické situaci, jako například v sousedním Slovensku. V rámci evropské plynárenské soustavy má Česká republika postavení nejen spotřebitelské, ale také tranzitní země. Tranzitní zemí je Česká republika, respektive Československo jiţ od poloviny 70. let, kdy začala spolupráce na dodávkách zemního plynu mezi západní Evropou a tehdejším Sovětským svazem. Tranzitní pozici nahrává vhodná geografická poloha ČR, a to jak pro současný směr východ – západ, tak také pro uvaţovaný severojiţní směr. Další výhodou je moţnost reverzního chodu tranzitní plynovodní sítě, coţ je důleţité především při nestandardních situacích. Velmi dobře byla moţnost reverzního chodu vyuţita při plynárenské krizi z počátku roku 2009. Prostřednictvím Tranzitního plynovodu proudil plyn z plynovodu Jamal na Slovensko. Stejným způsobem byl tranzitován plyn ze západní Evropy, který prvotně proudil přes Bělorusko a Polsko (Kratochvíl, Kuchyňková 2009: 71). Přes Českou republiku je tranzitován zemní plyn z Ruské federace především do Německa, Francie, v menší míře pak do zemí Beneluxu. Celkový objem zemního plynu, který je určen na k tranzitu se pohybuje ročně okolo 25 bcm (MPO 2010a: 22).

18

Celková skladovací kapacita mínus nouzové rezervy

33

V plynárenské oblasti České republiky operuje několik společností, které je moţné rozdělit do několika kategorií, dle pole působnosti19: a) Společnosti zabývající se domácí těţbou zemního plynu b) Společnosti, které zajišťují nákup zemního plynu od zahraničních dodavatelů c) Společnosti, které zajišťují přepravu zemního plynu, a to v domácí plynovodní síti a také do zahraničí d) Společnosti zabývající se skladováním zemního plynu e) Společnosti obchodující se zemním plynem

AD b) Společnosti, které zajišťují nákup zemního plynu od zahraničních dodavatelů V této oblasti má dominantní postavení společnost RWE Transgas, a. s., která zajišťuje dodávky nejen z Ruské federace, ale také z Norského království. Pokud se podíváme kontrakty s oběma dodavateli, tak vidíme, ţe dodávky z Ruska jsou ve výši 9 miliard m3 za rok, kdeţto dodávky z Norska jsou uzavřeny zhruba na třetinovou hodnotu. V současné době má RWE Transgas, a. s. uzavřen kontrakt s ruskou stranou do roku 2035 a s norskou do roku 2017. Od roku 2006 na trh s dodávkami zahraničního plynu vstupuje společnost VEMEX, s. r. o. , kdy uzavírá kontrakt s OOO Gazprom export Moskva na dodávky ruského plynu do roku 2012 s moţností prodlouţení (VEMEX 2012). V současné době VEMEX, s. r. o. dováţí plyn ve výši 0,5 miliardy m3 ročně. VEMEX, s. r. o. je tak hlavním alternativním dodavatelem zemního plynu ze zahraničí. Počínaje rokem 2008 začínají uzavírat kontrakty na dodávky zemního plynu také menší plynárenské firmy. Podíl těchto firem na dovozu se pohybuje

19

Pro účely této práce budou popsány hlavně společnosti, které mají ínterakce s Ruskou federací

34

kolem 2,5 procenta, pokud máme na mysli součet celkového dovozu. Mezi tyto společnosti patří Česká plynárenská, a. s., která má podepsaný kontrakt na dovoz zemního plynu z Norska, přičemţ tento dovoz čítá cca 0,1 % celkového dovozu do České republiky. Další společností je Lumius, s. r. o., jejíţ podíl je zhruba 0,5 % a své dodávky uskutečňuje z Německa. AD c) Společnosti zajišťující přepravu zemního plynu V tomto sektoru má v podstatě monopol firma Net4Gas, s. r. o., která je vlastníkem plynovodní sítě v České republice. Mezi hlavní úkoly společnosti patří přeprava zemního plynu pro domácí odběratele a regionální plynárenské společnosti. Další hlavní činností je tranzit zemního plynu přes Českou republiku do zahraničí. Plynárenské společnosti působící na českém trhu lze však rozdělit také podle jiného klíče, a to konkrétně do tří oblastí: první oblast se týká tranzitu zemního plynu, přičemţ do této kategorie patří NET4GAS, s. r. o., jakoţto výlučný drţitel licence. Druhou kategorii tvoří regionální distribuční soustavy, které mají napojení na hlavní tranzitní soustavu. Konečně třetí kategorií je oblast prodeje plynu, kam lze zařadit jiţ výše zmíněné obchodníky s plynem. 4. 2 Cíle Státní energetické koncepce v oblasti zemního plynu Plynárenský sektor má v Státní energetické koncepci důleţitou pozici, především co se týká postavení České republiky na evropském energetickém trhu. Klíčové je, aby si Česká republika podrţela výhodu tranzitní země, a to nejen ve směru východ – západ, ale také v severojiţním směru. Česká republika, jako spotřebitel závislý na dodávkách ze zahraničí si musí zajistit dostatečnou diverzifikaci zdrojů, a to nejen od různých dodavatelů, ale také pomocí různých dopravních cest (MPO 2010a: 34 – 36). V rámci diverzifikačních snah je neméně důleţité propojení s polskou a rakouskou plynárenskou soustavou, především s moţnými dodávkami LNG plynu. Neméně důleţitým prvkem k zajištění bezpečnosti je zvýšení kapacity 35

podzemních zásobníků plynu ze současné 1/3 roční spotřeby na 40 % roční spotřeby (MPO 2010a: 21). V rámci domácí produkce elektřiny by mělo plynárenství získat na významu pomocí budování nových paroplynových a plynových elektráren, které by postupem času měly nahradit dosluhující uhelné elektrárny. 4. 3 Plynárenský sektor Ruské federace Jak jiţ bylo v předchozí části práce uvedeno, Ruská federace patří k největším vývozcům zemního plynu na světě, její role v případě evropského kontinentu je dominantní. Dle statistik IEA z roku 2010 Ruská federace produkuje ročně celkem 637 bcm zemního plynu, coţ představuje 19,4 % veškeré světové produkce (IEA Key World Energy Statistic 2010: 13). Nicméně produkce zemního plynu v Rusku má tendenci klesat a některá loţiska zemního plynu uţ přesáhla svůj vrchol. Konkrétně se jedná o loţiska Jamburg, Orengoj, Medvěţe (Strejček 2011: 26). Ruská politika v oblasti plynárenství vypadá v praxi tak, ţe obecná energetická agenda je vedena mezi Kremlem a EU a také dalšími státy, zatímco Gazprom navazuje jednotlivé bilaterální dohody s odběratelskými zeměmi zvlášť (Strejček 2011: 31). Ruský plynárenský sektor je charakteristický dominancí státní firmy Gazprom, která se angaţuje prakticky ve všech sférách plynárenství – od těţby, přes transport aţ po skladování zemního plynu. Produkce Gazpromu tvoří aţ 84 % veškeré produkce ruského zemního plynu a přibliţně 14,5 % veškeré světové produkce (Gazprom 2009). Produkce zemního plynu číselně vyjádřena je přibliţně 508 bcm za rok 2010, přičemţ 262 bcm spadá na domácí spotřebu, 148 bcm tvoří export do zahraničí a 70 bcm export do zemí bývalého Sovětského svazu (Gazprom Annual Report 2010: 9). Příjmy z prodeje zemního plynu tvoří 3 661 699 milionů rublů (Gazprom Annual Report 2010: 9). Tyto příjmy jsou tak jednou z nejdůleţitějších součástí ruského rozpočtu. 36

Jak jiţ bylo naznačeno, Gazprom je státem řízená společnost. Podíl Ruské federace v hlasovacích právech Gazpromu tvoří 50, 002 % (Gazprom 2012). Mezi další společnosti můţeme zařadit společnost NOVATEK, coţ je největší nezávislá ruská plynárenská společnost. Poměrně častým jevem v ruském plynárenství je to, ţe plyn těţí také ropné společnosti. Mezi takovéto firmy patří Rosněft, Surguntněftěgaz apod. Vlastnictví Gazpromu státem má na ruský plynárenský trh nemalé dopady. Především zde prakticky neexistuje skutečná konkurence, stát můţe také účinně kontrolovat a přizpůsobovat plynárenství vlastním cílům. Velmi častou aktivitou je pronikání Gazpromu do ostatních zemí prostřednictvím akvizic cizích společností. Zemní plyn má na ruském energetickém trhu poměrně velký podíl. Jedná se totiţ o nejlevnější zdroj energie, a to jak pro domácnosti, tak pro průmysl. Nicméně zároveň je pouţití zemního plynu značně neefektivní a nehospodárně (Strejček 2011: 35). Ruský plynárenský trh je moţné dle Strejčka (2011) rozdělit do dvou kategorií nebo stupňů. Jednak je to regulovaný trh, ve kterém má dominantní postavení Gazprom prostřednictvím společnosti Mezhregiongaz. Druhou kategorií je neregulovaný trh, kam proudí dodávky především od nezávislých těţařských společností. Jednou z nejdůleţitějších součástí gigantu Gazprom je společnost Gazprom Export20, tedy společnost zaměřena na prodej a export zemního plynu do zahraničí, a to především do evropských zemí, kam za rok 2011 exportovala 150 bcm zemního plynu (Gazprom Export 2012). Gazprom Export naplňuje jeden ze základních cílů Energetické strategie Ruska – posilování ruské role na globálním energetickém trhu. Současně dodávky zemního plynu mají vliv na posílení spolupráce mezi dovozci a Ruskem. Gazprom Export má navázány kontrakty s celkem 20 evropskými zeměmi, a to nejen s členy

20

Dříve známá pod názvem Gazexport – do roku 2006. Jedná se o dceřinnou společnost 100% vlastněnou Gazpromem. Gazexport fungoval již od roku 1973

37

Evropské unie. Gazprom Export uskutečňuje nasmlouvané dodávky nejen prostřednictvím dálkových plynovodů, ale stále častěji se hovoří i o dodávkách LNG plynu. 4. 4 Cíle Energetické strategie Ruské federace v oblasti zemního plynu Nejdůleţitějším poţadavkem Strategie do roku 2030 je udrţení dostatečné produkce zemního plynu pro zajištění domácí a zahraniční poptávky. V rámci zajištění stabilních a bezpečných dodávek zemního plynu do Evropské unie je třeba podporovat dostavbu a provoz nových, ale i současných dálkových plynovodů – Jamal, Nord Stream, Blue Stream a South Stream. Se vzrůstající poptávkou po LNG plynu by mělo Rusko rozšířit těţbu a zpracování tohoto druhu plynu. Největší hrozbu bezpečných dodávek představuje

nepředvídatelné

kolísání

cen

společně

s nedostatečnou

liberalizací trhu. Neméně problematickou oblastí zůstává transport zemního plynu přes „problémové“ tranzitní země. Ostatně tento problém se Ruská federací

snaţí

řešit

výstavbou

nových

plynovodních

tranzitních

tras

(Энергетическая стратегия Росии на период до 2030 года 2009: 74 – 77). V souvislosti s rozšiřováním těţby a produkce zemního plynu je třeba investovat do rozvoje nových technologií, které jsou potřeba k efektivnější těţbě. Zároveň je třeba hledat nová místa pro těţbu. Zde se nejčastěji zmiňuje Dálný Východ, oblast Kaspického moře a východní Sibiř. Ruská federace projektuje vybudování nových plynárenských center určených k produkci zemního plynu. Konkrétně se jedná o těţební oblasti Šachalin 1 – 5, Jakutské, Irkutské a Krasnojarské produkční centrum (Энергетическая стратегия Росии на период до 2030 года 2009: 78). Velký důraz je kladen na rozvoj zpracování a exportu LNG plynu, který se můţe v budoucnu stát vhodnou alternativou ke klasickým dálkovým plynovodům. Pro Ruskou federaci je nutné zaměřit se na LNG, protoţe by postupem času mohla být oslabena jeho dominantní pozice dodavatele do 38

Evropské unie. Dle koncepce má kombinace klasických plynovodů a transportu LNG plynu ještě více posílit pozici Ruska na globálním plynárenském trhu. Zároveň LNG plyn znamená pro Rusko moţnost vstoupit na nové trhy, kam nelze tranzitovat plyn pomocí klasických plynovodů – především se jedná o Spojené státy americké a Asijsko-Pacifický region (Энергетическая стратегия Росии на период до 2030 года 2009: 78 – 79). 4. 5 Pozice Ruské federace jako dodavatele vůči ČR Ruská federace má bezesporu dominantní postavení v dodávkách do České republiky. Jak jiţ bylo na začátku kapitoly uvedeno, Rusko se na dovozu zemního plynu do ČR podílí 75 %. Za počátek spolupráce mezi ČR a Ruskem v oblasti zemního plynu lze povaţovat rok 1967, kdy do tehdejšího Československa začal proudit zemní plyn plynovodem Bratrství. Partnerství v dodávkách zemního plynu pokračovalo i po rozpadu Východního bloku a Sovětského svazu. V současné době je dodáván plyn prostřednictvím plynovodů Bratrství, Jamal, Sojuz a Transgas, přičemţ většina dodávaného zemního plynu pochází z nalezišť Urengoj, Jamburg a Medvěţe.21 Plyn se do České republiky dostává přes předávací stanice Lanţhot a Hora Sv. Kateřiny. Dodávky zemního plynu jsou realizovány na základě dlouhodobých kontraktů. V současné době mají licenci a oprávnění na nákup ruského zemního plynu dvě společnosti, které dováţejí významnější objem22 plynu – RWE Transgas a VEMEX. Pokud porovnáme podíl dodávek zemního plynu na základě kontraktů obou společností, dojdeme k závěru, ţe drtivou většinu dodávek zajišťuje RWE Transgas, který dodává přibliţně 9 bcm zemního plynu ročně, zatímco VEMEX 0,5 bcm ročně. RWE Transgas původně uzavřel dlouhodobý kontrakt s ruským Gazexportem23 v roce 1998 na celkový objem 21

Převzato z přednášky Mgr. Tomáš Vlčka o Sektoru zemního plynu v České republice v rámci kurzu MVZ 458 – Energetická bezpečnost České republiky a V4 22 V rámci liberalizovaného plynárenského trhu existuje více společností, které dováží zemní plyn z Ruské federace. Jedná se však o velice marginální dodávky. Jmenujme například společnost SPP CZ, což je odnož slovenské společnosti SPP. 23 Dnešní Gazprom Export

39

dodávek 8 – 9 miliard m3 ročně. Celková doba trvání kontraktu měla být 15 let, tzn. do roku 2013. Tento kontrakt byl však v roce 2006 prodlouţen, a to konkrétně aţ do roku 2035 (Kastl 2008: 23, Kratochvíl, Kuchyňková, 2009: 71, Tichý 2010: 165). Zemní plyn na základě tohoto kontraktu je dováţen přes Ukrajinu a Slovensko, přičemţ existuje „pojistka“ vůči nenadálým situacím. Konkrétně se jedná o zajištění dodávek ostatními dopravními systémy, které vedou přes Bělorusko, Polsko a Německo a přes předávací stanici Hora Sv. Kateřiny do České republiky (Kastl 2008: 23). Jak jiţ bylo zmíněno, druhým dodavatelem zemního plynu do ČR je společnost VEMEX, s. r. o., která se na českém plynárenském trhu etablovala v roce 2011, respektive 2003, kdy získává licenci na obchod se zemním plynem. Kontrakt na dodávky zemního plynu byl uzavřen v roce 2006, a to se společností OOO Gazprom Export. V roce 2007 byl podepsán další kontrakt na realizaci dlouhodobých dodávek, a to konkrétně do roku 2012 s moţností dalšího prodlouţení (VEMEX 2012). Kontrakt můţe být prodlouţen aţ na dvojnásobnou dobu, stejně tak mohou být dvojnásobně navýšeny i dodávky, tedy na 1 miliardu m3 ročně (Kastl 2008: 23). Dlouhodobé dodávky zemního plynu jsou zaloţeny na systému „take or pay“. To znamená, ţe spotřebitel zaplatí celou částku, i kdyby neodebral celé nasmlouvané mnoţství dodávaného plynu. Cena dodávek zemního plynu je určována několika vnějšími faktory. Jedna je navázána na cenu ropy, zároveň kalkuluje s poptávkou po ropných a uhelných produktech. Dodávky zemního plynu z Ruska do České republiky za rok 2009 činily 5,099 miliard m3, coţ je procentuálně vyjádřeno 58,8 % veškerého dovozu zemního plynu (MPO 2010d: 4). Tento údaj představuje rozdíl oproti roku 2007, kdy bylo dovezeno z Ruské federace téměř 78 %. Z pohledu Gazpromu se Česká republika stala v době celosvětové hospodářské recese a po jejím částečném odeznění jedním z nejrychleji rostoucích odběratelů ruského plynu. V roce 2010 narostl export zemního plynu do Česka o 33 % oproti roku 2009 40

(Gazprom 2011). Společnost RWE Transgas nakoupila v roce 2010 celkem 116,3 TWh zemního plynu (Výroční zpráva RWE za rok 2010: 15). 4. 6 Plynárenské krize jako možnost ohrožení energetické bezpečnosti České republiky Pravděpodobně nejčastěji zmiňovaným problémem a rizikem pro odběratelské země, které jsou nuceny dováţet zemní plyn přes nejméně jednu tranzitní zemi, je výpadek dodávek v souvislosti se spory „problematických tranzitních zemí“ a Ruské federace. Česká republika musela reagovat na takovéto výpadky dodávek několikrát, přičemţ nejčastěji jsou zmiňovány plynárenská krize z roku 2006 a 2009. Průběh těchto krizí byl v České republice odlišný. Krize z roku 2009 znamenala pro ČR větší problémy se zajišťováním dodávek. Ostavení dodávek, které proudí přes Ukrajinu, bylo nutné řešit dovozem alternativního zemního plynu, a to především z Norska, ale zároveň také ruského plynu, dodávaného prostřednictvím plynovodu Jamal – Evropa. Dodávky prostřednictvím plynovodu Jamal – Evropa byly opatřením od Gazpromu a fungovaly jako náhrada za „vypadlé“ dodávky z předávací stanice Lanţhot24 (MPO 2010b: 12). Tento ruský plyn do Česka proudil přes předávací stanice Hora Sv. Kateřiny a Olbernhau (MPO 2010d: 5). K zastavení ruských dodávek přes Ukrajinu došlo na počátku ledna, obnova dodávek v plném rozsahu nastala aţ 20. ledna 2009 (Zaplatílek 2009: 42). Význam spolupráce mezi Českou republikou a Ruskou federací v průběhu této krize byl posílen faktem, ţe ČR předsedala v té době Evropské unii, čímţ se stala i jedním z hlavních vyjednavačů v této krizi, ať jiţ jako prostředník mezi znesvářeným stranami nebo i jako aktivní účastník „fact-finding“ mise vedené Martinem Římanem (Zaplatílek 2009: 43).

24

Viz schéma na následující straně

41

Kontrolní hodinový odečet v ČR 12.1.2009 – krize v dodávkách plynu z Ruska přes Ukrajinu Norsko Německo Spotřeba zemního plynu 57,2 mil.m3 16 mil.m3 3 mil.m3 (Slovensko) Olbernhau 6 mil.m3 3 27 mil.m

Rusko Jamal

Dodávky zemního plynu ze zdrojů 58,2 mil.m3 Průměrná denní teplota -8,8°C Dlouhodobý teplotní normál -1,7°C Odchylka od normálu -7,1°C

Hora Svaté Kateřiny

0,5 mil.m3 27 mil.m3 Waidhaus

PZP ČR

33,7 mil.m3

Lanžhot

2,1 mil.m3

Vysvětlivky:

PZP Láb

Hraniční předávací stanice Podzemní zásobník plynu

X

Rusko přes Ukrajinu

0 mil.m3 3 mil.m3

Dodávky pro ČR Swap pro Slovensko Tranzit Německo – Německo

Zdroj: Zpráva o bezpečnosti dodávek zemního plynu za rok 2009

Ačkoliv Česká republika vyšla z plynárenských krizí poměrně dobře díky předcházející diverzifikaci svých zdrojů, obavy z budoucích výpadků nadále přetrvávají a stále více se hovoří o rozšíření diverzifikačních moţností. Část odborníků vidí ve výpadcích dodávek strategické hledisko ve formě nátlaku Ruské federace. Například Václav Bartuška povaţuje vyřešení plynárenské krize z roku 2009 pouze za dočasné „příměří“ (Bartuška 2009: 11). 4. 7 Diverzifikační snahy obou zemí Ruská

federace

hledá

dlouhodobě

moţnost,

jak

se

vyhnout

nespolehlivým tranzitním zemím, jako je Ukrajina a Bělorusko. Gazprom se tak přiklání k myšlence úplného zrušení tranzitu přes Ukrajinu poté, co bude vybudována náhradní plynovodní infrastruktura. Tato situace by dle Gazpromu měla nastat ještě v tomto desetiletí.25 Hovoří se především o projektech Nord Stream a maximalizaci kapacity plánovaného plynovodu South Stream. Ruská federace 25

tímto

krokem sleduje

jeden

z cílů

energetické

bezpečnosti

Takto to například uvádí analýza provedená v Lidových novinách ze dne 22. února 2012

42

producentského státu, totiţ zajištění si spolehlivého odbytiště prostřednictvím diverzifikace. Podobné navýšení kapacity se plánuje také u jiţ funkčního Nord Streamu, kdy by se přepravní kapacita měla zvýšit na plánovaných 55 miliard m3 oproti současným 27,5 miliardám m3.26 Energetická bezpečnost Ruska by měla být posílena, protoţe Nord Stream nevede přes ţádnou tranzitní zemi a tudíţ odpadají politické komplikace (Petrţilka 2010). Neméně důleţitou výhodou Nord Streamu je finanční stránka věci, Rusko uspoří na tranzitních poplatcích. Nord Stream by měl Rusku přinést navýšení finančních příjmů z prodeje zemního plynu, jelikoţ se v přímé úměře navýší také tranzit. Jestliţe vybudování dalších přepravních cest ve formě Nord Streamu či plánovaného South Streamu znamená pro Rusko zvýšení spolehlivosti a stability dodávek, pro Českou republiku to znamená oslabení pozice tranzitní země a také nutnost hledání alternativních přepravních cest. Zároveň panovala obava, ţe pokud vypukne opět krize v plynárenství, Rusko bude pomocí Nord Streamu zásobovat pouze velké trhy, jako je Německo nebo Francie (Tichý 2010). Na druhou stranu připojení České republiky na plyn z Nord Streamu přinese stabilnější dodávky i pro Česko, které se má napojit na tuto cestu prostřednictvím budovaného plynovodu Gazela, který by měl volně navazovat na plynovod Opal. Plynovod Gazela by měl být součástí tzv. severní přepravní cesty, kterou má do Evrpy proudit zemní plyn z nalezišť v Ťjumenské oblasti (Net4Gas 2010). Právě na plynovodu Gazela je moţné pozorovat spolupráci mezi ČR a Ruskem. Jednak je zde prvek posílení energetické bezpečnosti tím, ţe prostřednictvím soustavy plynovodů se obě země „vyhnou“ problematice tranzitních zemí. Čistě ekonomickou spolupráci pak lze pozorovat v tendru, který zadal investor Gazely – společnost Net4Gas. Vyhlášený tendr zahrnoval oddělené vybudování severní a jiţní části plynovodu. Výstavbou severní části 26

EurActiv. Slavnostní ceremoniál zahájí provoz plynovodu Nord Stream. On-line: http://www.euractiv.cz/energetika/clanek/slavnostni-ceremonial-zahaji-provoz-plynovodu-nord-stream009312, ověřeno ke dni 28. března 2012

43

byla

na

základě

vyhraného

tendru

pověřena

ruská

společnost

Strojtransgaz.2728 Celková délka plynovodu Gazela má být dle údajů Net4Gas 166 km. Do České republiky se plynovod napojí v předávací stanici Brandov a končit bude v předávací stanici Rozvadov/Weidhaus, kde se dále napojí na plynovodní systém Megal (Net4Gas 2010b). Společnost Strojtransgaz dokončila první etapu výstavby plynovodu Gazela v září roku 2011, kdy byla uvedena do provozu předávací stanice Brandov (Стройтрансгаc 2011). Plynovod Gazela má primárně tranzitovat zemní plyn severo-jiţním směrem, nicméně je projektován i pro reverzní chod. Plánovaná doba dokončení se odhaduje ke konci roku 2012 nebo počátkem roku 2013. Celková kapacita plynovodu by měla být okolo 30 miliard m3 ročně. Předpokládaná doba ţivotnosti by se měla pohybovat okolo 70 let .29 Realizace plynovodů tzv. severní cesty by oproti očekáváním neměla mít významný dopad na příjmy České republiky z tranzitu zemního plynu. Podle Alexandra Medvěděva by po vybudování Gazely mělo Rusko navýšit objem tranzitního plynu, který by měl zajistit relevantní příjem z tranzitu (Motejlek,

Sudlianková

2007).

V kontrastu

s tímto

tvrzením

je

názor

zmocněnce pro energetiku Václava Bartušky, který tvrdí, ţe případné odstavení tranzitní cesty východ – západ by pro Českou republiku znamenalo zkrácení příjmů z tranzitu. Nově vybudovaná přepravní trasa mezi Brandovem a Rozvadovem je kratší neţ současná mezi Lanţhotem a Rozvadovem, coţ znamená menší příjmy. Ty se v současné době pohybují okolo 5 miliard korun

27

Strojtranzgas je součástí koncernu Gazprom Lidové noviny. České firmy plynovod Gazela nepostaví, v tendrech uspěli Rusové. On-line: http://byznys.lidovky.cz/ceske-firmy-plynovod-gazela-nepostavi-v-tendrech-uspeli-rusove-pwa-/firmytrhy.asp?c=A101229_110728_firmy-trhy_nev, nahlédnuto dne 28. března 2012 29 Blíže viz oficiální server Net4Gas. Projekt Gazela – otázky a odpovědi. On-line: http://www.net4gas.cz/cs/otazky-a-odpovedi-gazela/, nahlédnuto dne 28. března 2012 28

44

ročně.30 Odhaduje se, ţe tranzitní příjmy z plynovodu Gazela by měly činit přibliţně 2,5 miliard korun ročně, coţ je polovina současných příjmů.31

Zdroj: Lidové noviny

Jestliţe plynovod Gazela je budován jako přímá reakce na výstavbu Nord Streamu, počítá se i s výstavbou nových plynovodů na Moravě, které se mají napojit na rakouský Baumgarten, tedy mají být přípojkou pro potenciální napojení na South Stream a nebo Nabucco. South Stream má pro Ruskou federaci význam v tom, ţe se opět jedná o zlepšení diverzifikačních cest do evropských zemí. Tato jiţní dimenze či jiţní „cesta“ však představuje rozpor mezi Ruskem a některými členskými státy Evropské unie, které namísto South Streamu podporují výstavbu plynovodu Nabucco, který má Evropskou unii částečně oprostit od závislosti na ruských dodávkách. V současné době jsou oba projekty v nedokončené fázi, i kdyţ reálněji se zatím jeví výstavba South

30

Lidové noviny. Němci mají Nord Stream, Česko přijde o část peněz za tranzit. On-line: http://byznys.lidovky.cz/nemci-maji-nord-stream-cesko-prijde-o-cast-penez-za-tranzit-pao-/lndoprava.asp?c=A111108_214722_ln-doprava_kim, nahlédnuto dne 28. března 2012 31 Lidové noviny: Gazela udrží Česko ve hře o ruský plyn i když naše území jen „lízne“. On-line: http://byznys.lidovky.cz/gazela-udrzi-cesko-ve-hre-o-rusky-plyn-i-kdyz-nase-uzemi-jen-lizne-pyk-/firmytrhy.asp?c=A101011_170241_firmy-trhy_kik, nahlédnuto dne 29. března 2012

45

Streamu. Společným prvkem obou projektů je cílové místo – stanice v Baumgartenu. Česká republika prostřednictvím předsedy vlády Petra Nečase opakovaně

vyjadřuje

podporu

výstavbě

Nabucca

a

současně

také

severojiţního propojení pro LNG terminály v Polsku a Chorvatsku (Vláda ČR 2010). Pokud by byl plynovod Nabucco skutečně realizován, do Česka by se mohl dostávat „neruský“ plyn, a to aţ ve dvojnásobném objemu roční spotřeby ČR (Východiska ke koncepci surovinové a energetické bezpečnosti ČR: 25). Česká republika a další středoevropské státy prosazují své energetické zájmy pomocí Východního partnerství32, i kdyţ implicitně zde plynovod Nabucco není jmenován (Strejček 2011:14). Ačkoliv Gazprom slovy Alexeje Millera a Alexandra Medvěděva opakovaně tvrdí, ţe Nabucco v ţádném případě nepředstavuje hrozbu a konkurenci33 pro South Stream, pravdou je, ţe jiţní cesta by výrazně posílila pozici Ruska jako dovozce do Evropy. Zároveň vybudování Nabucca má pro Ruskou federaci i geopolitické důsledky – oslabila by se monopolní pozice dovozce do Evropské unie a zároveň by došlo k oslabení vlivu v regionu střední Asie, který stále pokládá Rusko za svoji zájmovou sféru vlivu (Fernandez 2011: 69). Reakcí na plánovanou realizaci Nabucca pouţilo Rusko metodu uzavírání kontraktů s některými zeměmi, které měly být původně dodavateli pro Nabucco. Jedná se konkrétně o Turkmenistán, se kterým Rusko podepsalo dlouhodobý kontrakt Gazpromu a Turkmeněftěgazu. Podobná situace je i v Kazachstánu (Strejček 2010: 16).

32

Východní partnerství je jedna ze strategií EU a její zahraniční politiky vůči nečlenským zemím. V rámci Východního partnerství se jedná o Bělorusko, Ukrajinu, Ázerbajdžán, Gruzii, Arménii a Moldávii. Cílem Východního partnerství je politická a ekonomická integrace. Právě do ekonomické oblasti lze zahrnout i problematiku energetiky. 33 Například záznam z tiskové konference z 18. června 2008 (Gazprom 2008)

46

Schéma plynovodů Nabucco a South Stream

Zdroj: www.bbc.co.uk

Pro Českou republiku představuje vybudování přípojky na rakouský Baumgarten důleţitý krok, kterým si zajistí dostatečný přísun dodávek, ať uţ se bude jednat o dodávky ze South Streamu či Nabucca. V současné době má Česká republika napojení na Baumgarten pouze prostřednictvím Slovenska. V souvislostí s napojením na Baumgarten se nejvíce hovoří o realizaci plynovodu LBL, který se má napojit na stávající síť v Břeclavi. Celková délka plynovodu LBL by se měla pohybovat okolo 60 km s počáteční přepravní kapacitou 6,6 miliard m3, a to v obousměrném provozu (Net4Gas 2010a). Plánované propojení na rakouský Baumgarten

Zdroj: Net4Gas

47

Přípojka na Baumgarten a vybudování potenciálních jihoevropských plynovodů můţe České republice s největší pravděpodobností zajistit zvýšení pozice tranzitní země pro západní trhy (Energetická bezpečnost ČR a budoucnost energetické politiky EU 2010: 24). Vztahy České republiky a Ruska v plynárenství se netýkají pouze dodávek plynu či diverzifikačních snah. Jako příklad spolupráce můţe být uvedeno Memorandum o spolupráci mezi společnostmi MND Gas Storage a Gazprom Export z roku 2008. Podle tohoto memoranda mají obě společnosti spolupracovat nejen na zintenzivnění spolupráce a komunikace, ale také je zde nastíněna moţnost vybudování nového podzemního zásobníku o celkové kapacitě aţ 500 milionů m3 (MND 2008). Skupina MND je také jedna z mála českých plynárenských společností, která má své aktivity v Ruské federaci. 4. 8 Přítomnost ruských energetických společností na českém trhu Jedním z cílů Ruska, který zmiňuje i Energetická strategie Ruské federace je postupné pronikání či upevňování si pozice na evropských energetických trzích. Radikální názory (jeţ zastává například Anita Orbánová) tvrdí, ţe akvizice firem, převzetí většiny v hlasovacích právech společností mohou znamenat, ţe Rusko prostřednictvím svých společností si můţe diktovat podmínky na trhu a ţe v tomto případě vítězí geopolitické a mocenské hledisko nad tím ekonomickým. Ruská federace si tímto postupem spíše pragmaticky zajišťuje určitý dohled nad svými odbytišti a vytváří si pozici pro zajištění stabilního prostředí pro dodávky. Na českém plynárenském trhu existuje několik společností, které jsou vlastněny ruským kapitálem. Ruský většinový podíl má například společnost VEMEX s. r. o., tedy druhý významný dodavatel zemního plynu do České republiky. VEMEX s. r. o. je vlastněna 51 % (VEMEX 2012) společností Gazprom Germania, coţ je dceřiná společnost Gazpromu, který zde má 100% 48

podíl. V minulosti měl Gazprom také podíl ve společnosti Gas-Invest, a. s.34 Tedy ve společnosti, která se zabývala distribucí zemního plynu. Podíl Gazpromu činil 37,5 % a akvizice byla provedena prostřednictvím dceřiných společností v Německu.35 V posledních několika měsících se velmi intenzivně hovoří o moţnosti prodeje společnosti Net4Gas. Prodej iniciovala společnost RWE Transgas, jejíţ dceřinou firmou je právě Net4Gas. Tento prodej je velmi citlivě vnímán i z pohledu ohroţení bezpečnosti státu. Ve hře je plynárenská síť o celkové délce přibliţně 2500 kilometrů. Největší obavy plynou z potenciálního zájmu na koupi sítě ze strany Gazpromu. Pokud by Gazprom vlastnil i tranzitní plynovody, které jsou součástí sítě Net4Gas byla by ohroţena energetická bezpečnost ČR, zároveň by došlo ke sníţení tranzitních příjmů. Gazprom by případným převzetím sítě Net4Gas kontroloval nejen tranzitní tok východ – západ, ale po dobudování diverzifikační sítě také severo-jiţní směr. Dle vyjádření ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby, je Česká republika připravena hájit své energetické zájmy. Zájemce o koupi sítě Net4Gas měl být dlouhodobý partner a ne pouze zájemce, který hledá výhodné investiční moţnosti. Negativní vnímání moţného zájmu Gazpromu souvisí se zapojením ruské strany do výběrového řízení na dostavbu rozšíření jaderné elektrárny Temelín. Proto panuje určitá obava z „přílišné přítomnosti“ a ruského vlivu v České republice (Thompson 2012). Proti spekulacím o moţném zájmu Gazpromu však vystupuje samotné vyjádření ruského plynárenského gigantu, který v současné době není schopen určit, zda se tendru zúčastnit či nikoliv. Otázkou zůstává, zda má mít Gazprom na koupi vůbec zájem, jelikoţ podle posledních prohlášení z Kremlu Rusko hodlá opustit v budoucnosti o tranzitní cesty vedoucí přes Ukrajinu. Tedy cesty, na kterou navazuje i česká tranzitní síť (Ţiţka 2012). Jelikoţ se jedná o relativně novou událost, finální rozhodnutí ještě nejsou k dispozici. 34

V současné době je firma v likvidaci Hospodářské noviny. Gazprom koupil podíl ve firmě Gas Invest. On-line: http://hn.ihned.cz/c1-22321555, nahlédnuto dne 30. března 2012 35

49

5. Česko-ruské vztahy v ropném průmyslu 5. 1 Ropný sektor České republiky Ropný sektor je velmi podobný tomu plynárenskému. Jelikoţ i zde jsou domácí zásoby naprosto marginální (2 % celkové spotřeby), je Česká republika nucena ropu dováţet. Míra závislosti na dovozu se však oproti plynárenství odlišuje. Vyplývá to ze samotného faktu, ţe dovoz ropy je jednodušší neţ dovoz zemního plynu. Ropu je moţné dováţet dálkovými ropovody, ale i ropnými tankery nebo prostřednictvím ţeleznice.36 Rozšířené moţnosti dovozu ropy tak usnadňují zvládání výpadků dodávek a příznivě tak mohou ovlivnit míru závislosti. Česká republika je závislá na importu ropných produktů přibliţně z 97 %. Celkový dovoz za rok 2010 tvořil 7 727, 9 tisíc tun, coţ představuje nárůst o 7,5 % oproti roku 2009. Celková hodnota dovozu byla 84,8 miliard korun, tj. nárůst oproti předcházejícímu roku o 40.6 % (MPO 2010c).37 Jestliţe rok 2010 představuje nárůst proti předchozímu roku, oproti roku 2008 je to stále pokles dovozu. V roce 2008 bylo importováno celkem 8 108,5 tisíc tun ropy.38 Import ropy se do České republiky uskutečňuje ze dvou směrů – z Ruské federace prostřednictvím ropovodu Druţba. Druhým ropovodem, který dodává do ČR ropu je ropovod IKL, kterým se dopravuje ropa z více zemí (Alţírsko, Ázerbajdţán, Libye, Sýrie atd.) Poměr dodávek z Druţby a IKL je za rok 2010 58,7 % ku 41,3 %.39 Tento poměr se změnil například oproti roku 2008, kdy dodávky prostřednictvím Druţby představovaly 60 %.40 Tento nepatrný rozdíl je způsoben volbou zpracovatelů ropy, kteří si volí, odkud a jakým způsobem bude ropa dovezena.

36

Byť je tato metoda dovozu spíše zastaralá a týká se menších objemů Ropa ropné produkty za rok 2010 38 Tamtéž 39 Tamtéž 40 Převzato z přednášky Mgr. Tomáše Vlčka – Ropný sektor České republiky, v rámci kurzu MVZ 458 – Energetická bezpečnost České republiky a V4 37

50

Podíl ropných produktů v TPES mixu ČR tvoří přibliţně 21 % (IEA 2010: 144). V elektroenergetickém mixu je pak podíl ropy naprosto zanedbatelný, tvoří pouhých 0,1 %. Dodávky

z Ruské

federace

jsou

uskutečňovány

prostřednictvím

ropovodu Druţba, a to jiţ od roku 1964.41 Ropovodem IKL proudí ropa od roku 1996. Domácí produkce je zajišťována hlavně společností Moravské naftové doly, a. s. Těţba se provádí v oblasti jiţní Moravy. Pro zajištění energetické bezpečnosti v ropném sektoru je důleţité udrţovat si tzv. strategické zásoby ropy a ropných produktů. Tato povinnost je daná legislativou Evropské unie. Tyto závazky zajišťuje v České republice Správa státních hmotných rezerv. Povinností

je

mít

zásoby

ve

výši

90

denní

průměrné

spotřeby

z předcházejícího roku. V zajišťování těchto strategických rezerv má důleţitou úlohu Centrální tankoviště ropy, které vlastní společnost MERO ČR a dále sklady společnosti ČEPRO. Ropovodní síť České republiky

Zdroj: www.mero.cz

41

Platí pro dnešní Českou republiku. V rámci Československa byly dodávky ropovodem Družba uskutečněny již od roku 1962, ale pouze na Slovensko

51

Český ropný sektor lze v zásadě rozdělit do 4 hlavních kategorií: 1. Společnosti zabývající se mezinárodní přepravou ropy 2. Zpracovatelské závody 3. Distribuce 4. Společnosti obchodující s ropou a ropnými produkty

Mezinárodním přepravcem v České republice je společnost MERO ČR, a. s. Tato společnost je ze 100 % vlastněna státem (Ministerstvo financí), zároveň je majitelem obou ropovodů. Ačkoliv MERO ČR je výhradním dovozcem a přepravcem ropy, není jejím vlastníkem. Dodávky ropy do ČR jsou totiţ uskutečňovány na základě kontraktů zpracovatelských závodů s dodavateli. Mezi zpracovateli a MERO ČR existuje také kontrakt, na jehoţ základě jsou vybírány poplatky (MERO ČR 2012) Zpracovatelské závody jsou v ČR dva – Česká rafinérská, a. s. a Paramo, a. s. Hlavním úkolem těchto společností je zpracování a míchání ropy a ropných produktů pro český nebo také zahraniční trh. Ropa se zpracovává v rafinériích v Litvínově a Kralupech nad Vltavou. Česká rafinérská je vlastněna širším spektrem akcionářů. Nadpoloviční většinu vlastní Unipetrol, kde většinový podíl má polská firma PKN Orlen. 32 % akcií vlastní firma ENI International a 16,3 % Shell Overseas Investments.42 V Kralupech se zpracovává ropa z IKL, v Litvínově pak ruská ropa. Rafinérie Paramo, a. s. v Pardubicích je 100 % vlastněna Unipetrolem.43 Zaměřuje se na zpracování převáţně ruské ropy. Výhradním distributorem je v České republice společnost ČEPRO, a. s., plně v státních rukách. Co se týká obchodníků s ropou tak zde hraje prim společnost Unipetrol, a.s., OMW a v poslední době se prosazuje také ruský Lukoil ve své české mutaci. 42 43

Česká rafinárská, a. s. Vlastnická struktura (Česká rafinérská 2012) Paramo, a. s. O nás (Paramo 2012)

52

Cena ropy je určována burzovní cenou ropné směsi Brent. Jelikoţ je dovoz ropy uskutečňován prostřednictvím privátních společností, stát nemůţe nařizovat, odkud mají ropu dováţet (MPO 2010a: 36). 5. 2 Ropný sektor Ruské federace Ruské rezervy ropy tvoří přibliţně 5,6 % veškerých ověřených světových zásob ropy. Číselně vyjádřeno se jedná o přibliţně 10,6 miliardy tun ropy, coţ je přibliţně 77 miliard barelů (BP 2011). Podíl na světové produkci ropy pak činí 12,9 % v roce 2010, coţ činí z Ruské federace největšího producenta ropy.4445 Co se týká skladby exportu ropy, tak největším odběratelem je Evropská unie, která importuje aţ 30 % ruské ropy (Perovic 2009: 4). Ruský ropný trh byl během Jelcinovy éry charakteristický dominancí tzv. oligarchů, tato situace se však změnila s nástupem Putinovy administrativy.46 V současné době působí na ropném trhu 6 hlavních společností, které tvoří aţ 80 % veškeré produkce ropy. Jedná se o společnosti LUKOIL, Rosněfť, Surgutněftěgaz, Tatněfť, TNK-BP a Gazprom Něfť. Většina těchto společností je vertikálně integrovaná (Bhar, Nikolova 2010: 174). Největší společnost – Rosněfť je ze 75 % vlastněna státem (Rosněfť 2012). Větší podíl státu je patrný ještě u společnosti Tatněfť, jinak jsou ropné společnosti privatizované. Z hlediska odběratelských zemí (tedy i České republiky) je důleţitá společnost Transněfť, která se především zabývá tranzitem ropy. Dceřinou firmou společnosti Transněfť je pak JSC Druţba, která má na starosti právě příslušný ropovod (Transněfť 2012).

44

Tamtéž Až doposud byla největším producentem ropy Saudská Arábie 46 Podrobněji vysvětleno v předcházející části textu 45

53

5. 3 Cíle Státní energetické koncepce ČR v ropném průmyslu Základním cílem v oblasti přepravy ropy je jednak moţnost vyššího vyuţití ropovodu IKL v případě krizí. V rámci zajištění bezpečnosti by mělo dojít k navýšení strategických rezerv ropy z 90 na 120 dní průměrné roční spotřeby z předcházejícího roku. Svoji roli hraje i modernizace ropovodního systému,

větší

vyuţití

ropovodu

TAL

či

další

propojení

ropovodů

v středoevropském regionu za účelem posílení bezpečnosti dodávek (MPO 2010a: 35 – 37). V rámci diverzifikačních snah by Česká republika měla usilovat o propojení ropovodních sítí s Německem a ostatními sousedními státy (MPO 2010a: 60 – 61). 5. 4 Cíle Energetické strategie Ruské federace v ropném průmyslu V souvislosti s těţbou ropy se nejvíce hovoří o modernizaci celého těţařského průmyslu, spolu s otevřením nových těţebních polí. Podobně jako u transportu zemního plynu i zde je kladen důraz na posílení diverzifikace tranzitních cest. Jedná se například o vybudování další větve Baltického produktovodového systému (Энергетическая стратегия Росии на период до 2030 года 2009: 72). Diverzifikace dopravních cest se netýká pouze dálkových ropovodů, Energetická strategie se zaměřuje také na větší rozvoj námořní přepravy, tedy přepravy prostřednictvím ropných tankerů. Námořní přeprava by se měla týkat také ropy z Arktických regionů. Rozvoj diverzifikačních projektů a diverzifikační infrastruktury by měl Ruské federaci přinést jednak rozšíření spektra odběratelských zemí a také sníţení tranzitních rizik v západním směru (Энергетическая стратегия Росии на период до 2030 года 2009: 74). Ke sníţení transportních rizik má přispět také vybudování nových ropných námořních terminálů pro tankerovou přepravu ropy. Tyto diverzifikační snahy jsou první fází budování ropného komplexu. Druhou fází je pak přizpůsobení 54

ekonomickým podmínkám, tzn. prodávat ropné výrobky s co nejvyšší přidanou hodnotou, tudíţ i s větší cenou. Poslední fází je modernizace a efektivita s ohledem na pokles těţby a dodávek v budoucnosti (Энергетическая стратегия Росии на период до 2030 года 2009: 74). Export ropných produktů by neměl dle Strategie vykazovat v budoucích letech nějaké extrémní výkyvy, spíše by měl zůstávat konstantní. Průměrný roční tranzit ropných produktů by se měl pohybovat mezi 315 – 330 miliony tun. Podobně jako v případě zemního plynu i ropné společnosti by měly expandovat na zahraniční trhy, především co se týče oblasti ropovodních struktur a sítí. 5. 5 Pozice Ruské federace jako dodavatele vůči ČR Tak jako v případě plynárenského sektoru, i v otázce dodávek ropy je Rusko klíčovým dodavatelem. Spolupráci mezi oběma státy můţeme pozorovat jiţ od konce 50. let 20. století, kdy začíná výstavba ropovodu Druţba, který byl dokončen v roce 1964 (Hirman 2006: 97). Ropovodem Druţba se do České republiky dopravuje středněsirná ropa, tzv. Ruská exportní směs (REB). Legislativní ukotvení dodávek ruské ropy vychází z Protokolu mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace z roku 1994. Tento protokol upravuje podmínky dodávek ropy tím způsobem, ţe stanovuje orientační mnoţství dodávané ropy. Toto mnoţství se pohybuje od 5 do 7 milionů tun ropy za kalendářní rok. Objem dodávek pak upřesňuje Ministerstvo průmyslu a obchodu, a to rozčleněním na jednotlivá čtvrtletí. Samotné dodávky jsou pak zaloţeny na dovozních kontraktech mezi podnikatelskými subjekty (Zaplatílek 2007: 69 – 70). Na rozdíl od plynárenského sektoru, Česká republika není v případě přepravy ropy tranzitní zemí, ale pouze čistým dovozcem. Proto vznikl v polovině 90. let druhý – diverzifikační ropovod IKL. Jelikoţ je většina dodávek ropy nadále uskutečňována ropovodem Druţba, závislost na Rusku 55

je nadále vysoká. Právě vysoká závislost na ruských dodávkách můţe způsobovat problémy. Jedná se mimo jiné o problematiku samotného ropovodu Druţba, který je v současné době jiţ zastaralý. Právě technické nedostatky a zastaralost Druţby způsobily v minulosti opakovaný výpadek dodávek. Je nutné dodat, ţe tyto výpadky neměly zásadní vliv na energetickou bezpečnost České republiky, jelikoţ se jednalo o výpadky krátkodobé. Na druhou stranu časté technické problémy sniţují důvěru v ropovod Druţba jako takový. Objevují se pak úvahy o spolehlivosti ropovodu a také o jeho budoucnosti. Rusko se netají aktivní výstavbou nových ropovodů či terminálů pro námořní přepravu za účelem diverzifikace dopravních tras, a proto vyvstává otázka, zda je Druţba (která navíc vede přes více zemí, coţ přináší i další rizika) v budoucnu potřebná. Na výpadky dodávek ropy způsobené technickými problémy, ale i například spory obchodníků s ropou, reaguje Memorandum o vzájemném porozumění mezi společností MERO ČR a ruským Transněftěm. V rámci tohoto memoranda by mělo docházet k výměně informací mezi oběma stranami. Informace se mají týkat aktuálního, ale i budoucího stavu dodávek ropy, vyuţívání ropovodu Druţba či případných prací na tomto ropovodu. Základním cílem tohoto memoranda je tedy informovanost, která umoţní předem se připravit na plánované odstávky (MERO ČR 2009). Jak jiţ bylo naznačeno, v posledních několika letech se objevují spekulace o výrazném sníţení nebo dokonce definitivním konci dodávek prostřednictvím ropovodu Druţba. Tento fakt pramení z ruské snahy diverzifikovat svoje zdroje. Ropovod Druţba představuje pro Ruskou federaci komplikace s tranzitními zeměmi a technickým stavem ropovodu. Největší konkurenci pro Druţbu tak představují ruské diverzifikační systémy Baltic Pipeline System47 – BTS I a II.48 Jedním z cílů těchto ropovodních systému je 47

V originále Балтийская Трубопроводная Система I - II

56

zbavit se závislosti na tranzitních zemích, které jsou jako v případě tranzitu zemního plynu nespolehlivé. Jedná se především o spory s Běloruskem. Prezident Vladimir Putin se nechal slyšet, ţe vybudování těchto systémů přinese Rusku větší moţnost a příleţitosti na celosvětovém ropném trhu a zároveň to přispěje k zajištění globální energetické bezpečnosti.49 V obou systémech je operátorem společnost Transněfť.BTS II je de facto reakcí na roztrţky mezi Ruskem a Běloruskem z roku 2007. Systém BTS II končí v ruském Primorsku, kde je vybudovaný terminál pro námořní tankerovou dopravu. Tento systém sleduje cíle Energetické strategie Ruska, která klade za cíl větší příklon k námořní přepravě ropy. Přeprava ropy z Primorsku míří hlavně do zemí Evropské unie, a to z námořního přístavu v Rotterdamu (Socor 2012, nestránkováno). BTS II systém byl plně uveden do provozu na začátku roku 2012. Celková kapacita BTS II systému je plánována přibliţně na 50 milionů tun ropy ročně (БТС 2 2012) BTS I má pak roční kapacitu okolo 75 milionů tun ropy. Jestliţe tyto ropovodní systémy přinesou Rusku posílení diverzfikačních cest a zbavení se závislosti na tranzitních zemích, pro Českou republiku to můţe znamenat problém ve smyslu sníţení dodávek ropy, i v souvislosti s moţným koncem Druţby. Česká republika se jiţ v roce 2010 pojistila proti případným výpadkům dodávek Druţby. Tato „pojistka“ by měla zatím platit do roku 2015. V praxi to funguje tím způsobem, ţe pokud dojde k výpadku na ropovodu Druţba, dojde k posílení dodávek ropovodem TAL do České republiky. Společnost MERO ČR můţe v této chvíli vyuţít volnou kapacitu ropovodu TAL a dodat tak potřebné mnoţství pro české rafinérie. Toto navýšení by navíc nemělo být finančně náročné. Zároveň by bylo moţné vyuţít volnou přepravní kapacitu i mimo systém dlouhodobých závazků, jak je 48

Někdy též uváděno jako BTS I a II. Zde záleží na jazykové verzi. Anglická pracuje se zkratkou BPS (Baltic Pipeline Systém), zatímco ruská BTS (Baltijskaja Trubprovodnaja Systěma) 49 The St. Petersburg Times. Baltic Pipeline Systém set to reduce transit dependency. On-line: http://www.sptimes.ru/index.php?action_id=2&story_id=17280, nahlédnuto dne 10. dubna 2012

57

běţné. Smlouva o zajištění dodávek je podepsaná mezi společností MERO ČR a společností TAL50 a MERO Germany51 (MERO ČR 2010). Výpadky v dodávkách prostřednictvím Druţby můţeme pozorovat i v několika posledních týdnech, kdy se spekuluje o krácení dodávek z běţných 400 tisíc tun na 80 000 tun na měsíc duben 2012. Rusko chce větší část tranzitovat prostřednictvím Baltického ropného systému. Pro Českou republiku by krácení dodávek nemělo být zásadní význam, právě díky krytí z ropovodu TAL. Problém představuje pouze ten fakt, ţe by bylo nutné nakupovat ropu ze středomořských přístavů, která je však draţší.52 Co se týká dopadu na českou ekonomiku, respektive na spotřebitele, tak toto krácení dodávek by nemělo mít vliv na ceny například pohonných hmot (Tintl 2012). Výpadek dodávek ropy od společnosti Rosněfť by měly nahradit dodávky od společnosti Gazprom Něfť. Ta by měla podle posledních informací nahradit v dodávkách společnosti Rosněfť a Lukoil, tedy společnosti, které jsou hlavními dodavateli ropy do České republiky. Gazprom Něfť by také měl převzít kontrakty s českými společnostmi.53 Zároveň v této ropné „minikrizi“ nefungoval systém varování a informovanosti, jak ukládá Memorandum o vzájemném porozumění.54 Jak jiţ bylo uvedeno, neustále se objevují spekulace o budoucnosti ropovodu Druţba, zda bude nadále slouţit nebo bude definitivně uzavřen. Co by toto uzavření znamenalo pro Českou republiku? Mohl by to být především problém pro rafinérii v Litvínově, která se zaměřuje především na zpracování ruské ropy. Jsou také jisté náznaky, proč je pravděpodobné, ţe dojde k uzavření Druţby. Jednak se neprovádějí opravy na ropovodu na východ od Slovenska, navíc Rusko bude preferovat přepravu z nově vybudovaných

50

TAL Deutsche Transalpine Ölleitung Dceřiná společnost MERO ČR 52 IDNES. Rusko sníží dovoz ropy do Česka i dalších evropských zemí. On-line: http://ekonomika.idnes.cz/ruskoomezi-vyvoz-ropy-0sc-/ekonomika.aspx?c=A120404_211514_ekonomika_mad, nahlédnuto dne 10. dubna 2012 53 Lidové noviny. Ropy z Ruska je skutečně méně. Článek Davida Tramby ze dne 11. dubna 2012 54 Příspěvek Jaroslava Maška a Jany Klímové v MF DNES ze dne 11. dubna 2012 51

58

terminálů.55 V kontrastu vůči těmto názorům na uzavření ropovodu stojí stanovisko samotného Transněfťu. Pro Transněfť neznamená vybudování BTS I a II opuštění od Druţby. Naopak Druţba je pro Rusko nadále ekonomicky relevantní a je proto zřejmé, ţe v dohledné době nedojde k definitivnímu uzavření ropovodu. Stávající dodávky ve výši 16 milionů tun pro oblast střední Evropy by měly být dále dodrţovány (Transněfť 2012b). Česká republika jiţ delší dobu uvaţuje o vybudování dalších diverzifikačních projektů, které by měly reagovat na ruské diverzifikační snahy a případné odpojení dodávek z Druţby. Navrhované projekty jsou v současné době stále v stádiu úvah, konkrétnější kroky se zatím nepodařilo realizovat. Nejčastěji se hovoří o dvou diverzifikačních projektech. Tyto projekty nemají zlepšit energetickou bezpečnost ČR z pohledu zdrojových míst ropy, ale spíše mají rozšířit počet zásobovacích tras. Jedná se o připojení Česka na ropnou rafinérii v rakouském Schwechatu, kde je zpracovávaná ropa z italského Terstu. Druhým uvaţovaným projektem je spojení rafinérie v Litvínově a v německém Spergau.56 Pro Českou republiku by znamenalo vybudování některého z uvaţovaných produktů nejen posílení diverzifikace dopravních cest, ale také by umoţnilo, aby se Česko stalo tranzitní zemí pro ropu, coţ doposud není. Přípojkou na Schwechat by tak mohla proudit ruská ropa z Druţby do Rakouska (Ţiţka 2007). Mimo technických rizik, která představují výpadky v dodávkách ropy, se objevují také rizika politického charakteru. Ty mohou ohrozit energetickou bezpečnost České republiky. Politickou hrozbu prostřednictvím sníţení dodávek ropy z Ruska bylo moţné pozorovat v roce 2008. Zde je třeba upřesnit, ţe proti sobě stojí dva názory. Jeden říká, ţe se jedná o politickou 55

IHNED.cz. Rozhovor s Mirkem Topolánkem. Topolánek: Konec Družby odnese litvínovská rafinérie a její odběratelé. On-line: http://byznys.ihned.cz/analyzy-a-komentare/c1-55356260-topolanek-konec-druzbyodnese-litvinovska-rafinerie-a-jeji-odberatele?utm_source=mediafed&utm_medium=rss&utm_campaig nahlédnuto dne 10. dubna 2012 56 Přednáška Mgr. Tomáše Vlčka – Ropný sektor ČR v rámci kurzu MVZ 458 Energetická bezpečnost České republiky a V4.

59

hrozbu, druhý (ruský) toto odmítá. V České republice byl vnímán pokles dodávek ropy z Ruska jako reakce na uvaţovanou výstavbu radarové stanice na

základě

česko-americké

k multidimenzionálnímu

konceptu

smlouvy. energetické

Pokud

se

vrátíme

bezpečnosti

Floriana

Baumanna, je moţné zařadit toto přerušení dodávek do geopolitické dimenze. Autoři Prague Security Studies Institute řadí toto přerušení dodávek do speciální kategorie, tzv. kvazi-technických rizik, přičemţ tato situace spíše tíhne k politickému pohledu na věc (Lang, Nosko, Schneider 2009: 3). Během července 2008 došlo k rapidnímu sníţení dodávek ruské ropy, a to aţ o 630 tisíc tun ropy (MERO ČR 2008). Tyto dodávky se však podařilo nahradit alternativními prostřednictvím ropovodu IKL, a to díky Smlouvě o krátkodobé opci volných kapacit.57 Zároveň došlo k nakupování ropy z ropných tankerů ve Středozemním moři. Tato ropa byla následně transportována právě ropovody TAL a IKL.58 Moskva na toto sníţení reagovala tvrzením, ţe se nejedná o akci namířenou proti podpisu smlouvy o radarové základně, ale ţe za výpadkem dodávek stojí ekonomické a technické problémy. Podle zahraničních pozorovatelů59 se Rusko snaţilo tvrzeními o technickoekonomických problémech pouze zakrýt své mocenské ambice. Radarová základna znamenala pro Rusko ohroţení jeho zájmů a vyuţití energetické zbraně ve formě pozastavení dodávek ropy se jevilo jako účinnou reakcí. V roce 2007 byl ustanoven mechanismus včasného varování mezi EU a Ruskou federací60, kdy Rusko mělo upozornit EU o jakékoliv technické závadě, která by sníţila dodávky ropy. V případě přerušení dodávek do Česka se tak nestalo (Smith 2008: 3). Je pozoruhodné, ţe i v dnešní době není přesně známé, jaký byl pravý důvod pozastavení dodávek.

57

tamtéž Týden.cz. Rusko prudce přiškrtilo ropu pro Česko. Kvůli radaru? On-line: http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/rusko-prudce-priskrtilo-ropu-pro-cesko-kvuli-radaru_70291.html, nahlédnuto dne 11. dubna 2012. 59 Například Keith C. Smith 60 Konkrétně bylo zahájeno v roce 2007 jednání, k úplnému ustanovení došlo až o dva roky později 58

60

5. 6 Přítomnost ruských společností na českém ropném trhu Nejvýrazněji se na českém trhu projevuje společnost LUKOIL, která se v Česku etabluje v roce 2007, kdyţ odkoupila síť čerpacích stanic JET od společnosti ConocoPhillips (LUKOIL 2012). LUKOIL také získal bez výběrového řízení kontrakt na dodávky paliva pro praţské letiště v Ruzyni, konkrétně se jedná o 20 % dodávek. Aktivity LUKOILu však nekončí pouze u získání podílu na trhu čerpacích stanic. V posledních několika letech se velmi intenzivně spekuluje o zájmu LUKOILu o společnost Unipetrol a také o MERO ČR. V případě Unipetrolu se jedná o snahu převzít Českou rafinérskou, která je součástí koncernu Unipetrolu. V tomto případě záleţí také na polské straně, která prostřednictvím firmy PKN ORLEN kontroluje Českou rafinérskou. LUKOIL nabízí Polsku jakousi výměnu – za odkoupení podílu v České rafinérské by Rusko nabídlo Polsku podíl v litevské rafinérii Maţejka.61 Snaha LUKOILu převzít Českou rafinérskou a rafinérii v Litvínově tak koresponduje s mocenskou tezí Anity Orbánové. Tedy tezí o narušení energetické bezpečnosti prostřednictvím převzetí klíčové (nebo klíčových) rafinérií v dané zemi. Na základě převzetí rafinérie by pak mohlo být rozhodováno o tom, jaká ropa se bude do Česka dováţet. Proti případnému odkoupení České rafinérské se zapojila i Česká republika prostřednictvím MERO ČR. Ta měla odkoupit část podílu v České rafinérské od společnosti Shell. Odkoupením podílu společností MERO ČR se sledoval cíl nejen zabránit Rusku v přístupu do České rafinérské, ale také by to znamenalo finanční úspory. MERO ČR by mělo výhodnější postavení při jednání s vlastníky ropovodu TAL (Petr 2009). Otázkou zůstává samotný postoj LUKOILu, který v říjnu 2009 hodlal od koupě ustoupit. Obavy z moţného prodeje rafinérie v Litvínově plynou ze strachu ze zvýšení závislosti na Rusku (Kubátová 2009). V loňském roce se objevila moţnost prodat částečný podíl v České rafinérské další ruské společnosti – Gazpromu.

61

Hospodářské noviny. Lukoil usiluje o český ropný průmysl. On-line: http://hn.ihned.cz/c1-36659660-lukoilusiluje-o-cesky-ropny-prumysl, nahlédnuto dne 11. dubna 2012

61

6. Česko-ruské vztahy v oblasti jaderné energetiky Oblast jaderné energetiky představuje zcela odlišný typ spolupráce, ale i energetické závislosti a bezpečnosti neţ ten, který je vidět v plynárenském a ropném sektoru. Předně dodávky energetického paliva nejsou závislé na dálkových produktovodech, jako je tomu v případě zemního plynu a ropy. S tímto faktem tak odpadají rizika spojená s tranzitem, tedy technické problémy a problematika tranzitních zemí. Transport jaderného paliva je tedy i přes kontraktuální vztahy mnohem flexibilnější, vyuţívá se silniční, ţelezniční a také námořní doprava nebo také kombinace těchto způsobů.62 Vztahy v oblasti jaderné energetiky také nejsou poznamenány různými politickými spory, jako je tomu v případě zemního plynu a ropy. Dodávky jsou většinou bezproblémové a na Rusko v tomto případě není nahlíţeno jako na nespolehlivého dodavatele. Závislost na jaderném palivu je v porovnání se závislostí na zemním plynu a ropě niţší. 6. 1 Jaderná energetika v České republice Jaderná energetika má v České republice poměrně dlouhou tradici. Československý jaderný program začíná jiţ v roce 1955, a to na základě sovětských technologií. V rámci smluvních vztahů s tehdejším Sovětským svazem bylo rozhodnuto o výstavbě první zkušební jaderné elektrárny, konkrétně reaktoru A1.63 Z technologického hlediska jsou české jaderné elektrárny specifické oproti světovým elektrárnám. V reaktorech se pouţívají horizontální palivové generátory současně s větším mnoţstvím vody. Díky technologicky kvalitně zpracované oceli je méně zatíţena i obsluha JE.64 Zároveň Česká republika je jednou z mála zemí, která je schopna vyrobit si vlastní jaderné reaktory.

62

World Nuclear Transport Institute (WNTI 2011) Jaderný sektor České republiky. Přednáška Ing. Václava Dostála, Sc. D v rámci kurzu MVZ 458 Energetická bezpečnost České republiky a V4. 64 Tamtéž 63

62

V současné době v České republice fungují dvě jaderné elektrárny – JE Temelín a JE Dukovany. Jaderná energetika je zastoupena v TPES mixu 15,3 % v elektroenergetickém mixu pak její význam stoupá aţ na necelých 32 %65 (IEA 2010: 97). Produkce číselně vyjádřená za rok 2011 tvoří 26,7 TWh.66 JE Dukovany byla kompletně dokončena v roce 1987, kdy byl uveden do provozu poslední čtvrtý blok. JE Dukovany pokrývá přibliţně 20 % spotřeby elektřiny ročně.67 JE Temelín v současném stavu před plánovaným rozšířením funguje od roku 2000, do provozu byla však uvedena aţ v roce 2002. JE Temelín pokrývá podobné mnoţství spotřeby elektřiny jako JE Dukovany. V současné době obě tyto elektrárny produkují 42,5 % veškeré spotřeby elektrické energie vyráběné společností ČEZ, pod kterou spadají.68 Poměrně zajímavým faktem je, ţe Česká republika patří mezi země s poměrně značnou těţbou uranové rudy, tedy suroviny, která se následně zpracovává pro vyuţití v jaderných elektrárnách. Těţbou se zabývá společnost DIAMO, s. p. Zásoby uranové rudy se pak nacházejí v loţisku Roţná v lokalitě Dolní Roţínka (Fikáček 2010: nestránkováno). V rámci Evropské unie je Česká republika jedinou zemí, kde se uran stále těţí. V souvislosti s iniciativou Evropské unie na vyuţívání co největšího mnoţství domácích zdrojů, panuje snaha těţbu uranu ještě zvýšit.69 Sektor jaderné energetiky v ČR je charakteristický dominancí státního monopolu – společnosti ČEZ. Veškerá elektřina vyrobená v jaderných elektrárnách v Česku pochází právě od této společnosti. Další důleţitou společností je Škoda JS, a. s., která je hlavním dodavatelem technických zařízení pro jaderné elektrárny. V oblasti těţby uranové rudy se pak angaţuje jiţ zmíněná společnost DIAMO, s. p. 65

Údaje z rok 2010 Statistika World Nuclear Association. Nuclear Share Figures 2001 – 2011 (WNA 2011). 67 ČEZ. JE Dukovany (ČEZ 2012) 68 ČEZ. JE Temelín – historie a současnost (ČEZ 2012) 69 IDNES. Vrátíme se k těžbě uranu, plánuje ministerstvo průmyslu. On-line: http://zpravy.idnes.cz/vratime-sek-tezbe-uranu-planuje-ministerstvo-prumyslu-p27-/domaci.aspx?c=A110404_102401_domaci_hv, nahlédnuto dne 14. dubna 2012 66

63

6. 2 Jaderná energetika v Ruské federaci Jaderná energetika se v Rusku podílí 17,6 % na výrobě elektřiny.70 Toto procentuální vyjádření není nikterak veliké ve srovnání s ostatními velkými jadernými státy. Co se týká produkce v TWh, tak zde se Rusko jiţ řadí mezi největší výrobce s roční výrobou okolo 162 TWh za rok 2011 (WNA 2011). Rusko se řadí mezi země, ve kterých vznikala jaderná energetika velmi brzy po druhé světové válce. První jaderná elektrárna byla zprovozněna jiţ v roce 1954. V současné době je v Rusku v provozu 10 jaderných elektráren s celkovým počtem 33 jaderných reaktorů (WNA 2012). Podobně jako v České republice, tak i ruský jaderný sektor je charakteristický dominancí státního monopolu ve formě společnosti Rosatom, která prostřednictvím svého koncernu spravuje aţ na 250 subjektů činných v jaderné energetice71 (Rosatom 2012). Rosatom dodává přibliţně 40 % dodávek elektrické energie v evropské části Ruska, zároveň je jednou z nejdůleţitějších společností na globálním trhu jaderné energetiky. Dceřinou společností Rosatomu je firma TVEL, která se zabývá distribucí ruského jaderného paliva do zahraničí, konkrétně do 13 zemí s celkovým počtem 46 jaderných reaktorů72. Další důleţitou společností, především z mezinárodního hlediska, je společnost Atomstrojexport JSC, která je zároveň dceřinou firmou Rosatomu. Atomstrojexprot se zabývá především stavbou jaderných zařízení a jaderných elektráren, přičemţ v současné době se angaţuje v 8 zemích.7374 6. 3 Pozice jaderné energetiky v Státní energetické koncepci ČR Česká republika patří mezi státy, které přikládají jaderné energetice značný význam, proto ji klade poměrně značný důraz i v Energetické koncepci, kde má jaderná energetika pozici významného pilíře ve výrobě a 70

Údaje za rok 2011 Jedná se o vědecké instituce, výzkumné a těžební společnosti, využití jádra pro vojenské účely apod. 72 TVEL. Foreing Sales (TVEL 2012). 73 Do tohoto čísla zahrnuty dokončené projekty, projekty, které právě probíhají a zamýšlené koncepty 74 Атомстрйэхпрорт. сделано нами. (Atomstroyexport 2012). 71

64

dodávkách elektrické energie. Nejvýraznějším poţadavkem jej prodlouţení stávající ţivotnosti jaderných bloků, a to aţ na 50 – 60 let. K tomuto prodlouţení má slouţit zvýšení úrovně jaderné bezpečnosti. S tím souvisí i výstavba nových bloků – především v JE Temelín, které by měly mít nejnovější technologie a bezpečností prvky (MPO 2010a: 29). Jelikoţ je Česká republika závislá na dovozu jaderného paliva, je třeba se zaměřit jednak na zajištění dostatečných zásob, které mají překlenout případné období krize, kdy by došlo k výpadkům dodávek. Zároveň je nutné hledat alternativy, ať uţ u dodavatelů, a nebo v podpoře výzkumu vyuţití alternativních paliv. K posílení energetické bezpečnosti má vést také těţba domácího uranu. V tomto případě by těţbu měla provádět státem kontrolovaná společnost, jelikoţ se jedná o strategické odvětví domácí energetiky. Pro zpracování českého uranu je také třeba postavit odpovídající zařízení (MPO 2010a: 29 – 31). Těţba domácího uranu by měla být podporována nejen z důvodu předpokládaného nárůstu jaderné energetiky ve výrobě elektřiny, ale i za účelem zachování know-how. 6. 4 Pozice jaderné energetiky v rámci Energetické strategie Ruské federace Co se týká domácího energetického trhu, tak zde Strategie předpokládá nárůst podílu jaderné energetiky na výrobě elektřiny, hlavně z důvodu vyrovnání elektroenergetického mixu, ve kterém zatím dominuje výroba elektřiny prostřednictvím zemního plynu. Nárůst jaderné energetiky by měl být nejvíce patrný v evropské části Ruska (Энергетическая стратегия Росии на период до 2030 года 2009: 89 – 95). S ohledem na mezinárodní energetický trh je pro Rusko prioritní navýšit export nejen jaderného paliva, ale i jaderných technologií. S tím souvisí i větší míra angaţovanosti ruských firem v tendrech na výstavby jaderných elektráren ve světě. Rusko prozatím neproniká na západní trhy, to by se ale mělo změnit 65

tím, ţe by Rusko mělo začít vyrábět jaderná zařízení (reaktory) pro západní trhy, a to nejen v Evropské unii, ale také pro Spojené státy. Důleţitým prvkem je i budování vztahů se zahraničními jadernými koncerny (Энергетическая стратегия Росии на период до 2030 года 2009: 103 – 105). 6. 5 Spolupráce ČR a RF v jaderné energetice Vzájemné propojení jaderných programů obou zemí trvá jiţ takřka 60 let a je to partnerství velmi seriózní. V rámci RVHP byly v tehdejším Československu podporovány výstavby jaderných elektráren, které měly vyuţívat sovětské technologie a zároveň odebírat sovětské jaderné palivo. Po rozpadu

Východního

bloku

došlo

k legislativnímu

upravení

vztahů

prostřednictvím Dohody mezi vládou ČR a vládou RF o spolupráci v oblasti jaderné energetiky. Tato dohoda byla notifikována v roce 1995, přičemţ v roce 1999 byl připojen Dodatek k této smlouvě. Na základě této dohody je stanovena spolupráce v několika hlavních oblastech: -

Dodávky ruského jaderného paliva pro české JE

-

Projektování a výstavba nových JE. S tím souvisí také technická pomoc při modernizaci stávajících JE a technická pomoc při údrţbě

-

Vzájemné poskytování technologických informací apod.75

Na základě této smlouvy mají obě smluvní strany podporovat společné iniciativy energetických společností obou zemí, podpora se má týkat také uzavírání vzájemných kontraktů.76 Vyústěním spolupráce mezi energetickými firmami a poţadavkem dodávek ruského jaderného paliva je vyhraný tendr na dodavatele paliva pro JE Temelín Do té doby zásobovala JE Temelín americká společnost Westinghouse (ČEZ 2009: 18). Společnost TVEL dodává palivo od roku 2010. Smlouva o dodávkách paliva je uzavřena na dobu 10 let, tudíţ platná aţ do roku 2020. Celkový objem dodávek za celé období by měl činit okolo 400 tun 75 76

Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o spolupráci v oblasti jaderné energetiky. Tamtéž

66

jaderného paliva (ČEZ 2006). Důvodem pro nahrazení dodávek od Westinghouse byly časté problémy technického rázu, které způsobovaly nízký výkon elektrárny (Kubátová 2009b). TVEL se tak od roku 2010 stal výhradním dovozcem jaderného paliva pro Českou republiku, jelikoţ jiţ od 90. let zásobuje i JE Dukovany.77 JE Dukovany odebírá od roku 2008 nejmodernější druh jaderného paliva, přičemţ toto palivo umoţňuje ekonomičtější provoz a prodluţuje se také jeho doba pouţitelnosti (ČEZ 2008). Kontrakt na dodávky jaderného paliva pro JE Dukovany je zatím uzavřen do roku 2018. Závislost České republiky na dodávkách ruského jaderného paliva je tak 100%. Na tuto 100% závislost existují v České republice dva druhy názorů. Prvním z nich je ten negativní. Podle něj je touto závislostí ohroţena bezpečnost České republiky a její rozhodovací moţnosti. Pravdou je, ţe tento názor zastávají především odpůrci jaderné energetiky jako takové, takţe jejich pohled můţe být „ideologicky zabarvený“. Druhým názorem je teze, ţe tato 100% závislost nepředstavuje zásadní problém. Kontrakty na dodávky jaderného paliva se uzavírají na kratší dobu neţ například kontrakty na dodávky zemního plynu. Zároveň světový trh jaderné energetiky předpokládá, ţe existuje více relevantních dodavatelů, navíc Rusko v tomto případě nemá monopolní postavení jako například v plynárenské oblasti. Pokud by došlo k výpadku dodávek, je moţné na to reagovat dvěma způsoby. Je moţné si předem uskladnit určité mnoţství jaderného paliva, které pomůţe překonat výpadky. Další moţností je změna dodavatele, která je moţná v poměrně krátké době.

77

První dodávky paliva byly však uskutečněny ještě v rámci Východního bloku, kdy palivo bylo dodáno v roce 1985, tedy po úplném dokončení a spuštění JE Dukovany.

67

6. 6 Dostavba jaderné elektrárny Temelín Jednou z nejvíce diskutovaných událostí v české jaderné energetice v posledních několika letech je spojena s dostavbou jaderné elektrárny Temelín. Konkrétně se jedná o dostavení třetího a čtvrtého bloku. Jedním z argumentů pro dostavbu JE Temelín má být sníţení závislosti na Rusku. Konkrétně sníţení závislosti na zemním plynu a ropě, dojde také k optimalizaci energetického mixu. Dalším argumentem je fakt, ţe dostavba obou bloků by měla

v budoucnu

zajistit

dostatečné

mnoţství

elektřiny

za

dodrţení

ekologických podmínek78. Elektřina vyrobená ve všech blocích Temelína by tak měla postupně nahradit i dodávky elektřiny, které doposud pocházejí u uhelných elektráren. U těch se přepokládá, ţe budou postupně dosluhovat. Výhodou jaderných elektráren je také jiţ zmíněná variabilita ve výběru dovozce jaderného paliva. Proto i tento aspekt je nutné brát v potaz při uvaţování o dostavbě. Není nezajímavé, ţe plánovaná dostavba třetího a čtvrtého bloku vlastně navazuje na původní projekt z roku 1979, který počítal se čtyřmi bloky.79 Dalším důvodem, proč dostavět jadernou elektrárnu, je ekonomické hledisko. Ačkoliv jsou prvotní náklady velmi vysoké, výroba elektřiny během dalších desetiletí je jiţ výrazně ekonomicky výhodná. Výběrové řízení na dostavbu třetího a čtvrtého bloku JE Temelín bylo zahájeno v roce 2009, kdy bylo vyhlášeno zadávací řízení. Do tohoto řízení se přihlásili celkem tři uchazeči. Americká společnost Westinghouse, francouzská Areva a společný projekt společností Škoda JS, a. s., JSC Atomstrojexport a JSC OKB Gidropress (ČEZ 2010). V říjnu 2011 pak byla zahájená další fáze výběrového řízení, kdy společnosti měly předloţit nabídky včetně zadávací dokumentace. Tato fáze bude trvat aţ do 2. července 2012, kdy je stanoven poslední termín pro podání. Pokud vše půjde podle stanoveného plánu, vítěz výběrového řízení by měl být známý ke konci roku 2013, kdy by měla být rovněţ uzavřena smlouva (ČEZ 2011). 78

Jaderné elektrárny produkují daleko méně CO2 než uhelné elektrárny, výše emisí je prakticky nulová. ČEZ, a. s. Důvody pro dostavbu jaderné elektrárny Temelín. On-line: http://www.cez.cz/cs/vyrobaelektriny/zvazovana-dostavba-elektrarny-temelin/duvody-dostavby.html, nahlédnuto dne 17. dubna 2012 79

68

Důleţitým poţadavkem české strany je, aby se na výstavbě a následném provozu podílelo také co největší mnoţství českých firem. Tento fakt vyvolal mezi účastníky výběrového řízení velmi čilou aktivitu v uzavírání jednotlivých smluv s českými společnostmi. V této oblasti se nejviditelněji angaţuje ruská strana. Určitě nejvýrazněji je tato spolupráce vidět jiţ na faktu, ţe v samotném výběrovém řízení je česká firma (byť v ruských rukou). Další snahy je moţné vidět u společnosti Rusatom Overseas, která podepsala sérii dohod v říjnu loňského roku a ještě v březnu tohoto, kdy bylo podepsáno Memorandum o moţné budoucí spolupráci. České firmy by tak mohly z dostavby Temelína výrazně profitovat. Hovoří se o částce v rozmezí 4 – 5 miliard Euro80. Současně by se české firmy měly podílet na 70 % celkové zakázky (Honsová 2011: nestránkováno). Pro ruskou stranu, konkrétně pak společnost Atomstrojexport by vyhraný tendr znamenal proniknutí na trh vyspělejší země Evropské unie.81 Z ruského pohledu je účast v tendru motivována také dlouholetou pozitivní zkušeností ze vzájemné spolupráce. Důleţitá je také podobnost jaderných programů,

coţ

můţe

ulehčit

v technických

aspektech

dostavby

(Атомстройэхпорт, 2012). Jelikoţ výběrové řízení není v současné době ukončeno, je těţko odhadnutelné, která nabídka nakonec zvítězí. Mírným favoritem by mohla být ruská nabídka, s přihlédnutím na účast Škody JS v tendru. Někteří odborníci vidí jako ideální kombinaci technologické zkušenosti Škody JS spolu s ruským kapitálem (Pravec, Hruška 2010: 30). Právě technologická provázanost favorizuje ruskou nabídku. Panuje také názor, ţe v případě vítězství ruské nabídky by české firmy (například Škoda JS) získaly zakázky na technologicky 80

Český rozhlas. Ruský zájemce o dostavbu Temelína nabízí práci dalším českým firmám. On-line: http://www.rozhlas.cz/zpravy/domaciekonomika/_zprava/1034209, nahlédnuto dne 19. dubna 2012 81 V rámci Evropské unie působí Atomstrojexport pouze v Maďarsku a Bulharsku, jinak se orientuje především na trh východní Evropy a Asie

69

náročnější a tudíţ i ekonomicky výhodnější práce (Honsová 2011: nestránkováno). Česká strana při zadávání tendru vychází také z několika kritérií. Jedním z nich je finanční hledisko, tedy dostavba by měla být co moţná nejlevnější. Dalším kritérium se týká také energetické bezpečnosti. V tomto případě si právo na finální rozhodnutí ponechává de facto stát, který vlastní majoritní podíl

v ČEZu.

Z české

strany

zaznívají

obavy,

ţe

případná

výhra

Atomstrojexportu a Škody JS můţe pro Českou republiku znamenat prohloubení závislosti na Rusku tím, ţe v JE Temelín budou ruské technologie a bude se pouţívat ruské jaderné palivo. Proti tomu stojí ruský názor, vyjádřený Sergejem Kirijenkem, šéfem státní agentury ROSATOM, pro Český rozhlas. Podle něj případná výhra ruského projektu naopak sníţí závislost tím, ţe budou pouţívány technologie, které jsou jiţ vzájemně vyzkoušené a čeští pracovníci se v nich vyznají. Navíc české firmy si potřebné technologie mohou časem osvojit a naučit se je vyrábět. V otázce jaderného paliva podle Kirijenka není nikde psané, ţe JE Temelín musí nutně pouţívat ruské palivo poté, co vyprší stávající kontrakt.82 Představitelé Škody JS tato slova o jaderném palivu potvrzují. V reaktorech třetího a čtvrtého bloku by bylo moţné pouţívat jakékoliv palivo, ruské tedy není jedinou moţností (Pravec 2010: 14). Podle experta na energetiku Jiřího Gavora je strach z moţného zvýšení závislosti na Rusku v jaderné energetice neoprávněný. Ruské technologie jiţ dlouhou dobu fungují v Dukovanech i v Temelíně a doposud nedošlo k ţádnému problému s ruskou stranou (Toman, Machová 2011: nestránkováno).

82

Český rozhlas. Rozhovor s Václavem Bartuškou a Sergejem Kirijenkem. S Václavem Bartuškou o dostavbě jaderné elektrárny Temelín. On-line: http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/990944, nahlédnuto dne 19. dubna 2012

70

6. 7 Přítomnost ruských společností na českém trhu v oblasti jaderné energetiky V tomto případě je nejvíce viditelná ruská přítomnost na společnosti Škoda JS. Tato společnost spadá od roku 2004 do ruského koncernu OMZ (Škoda JS 2012). O tento koncern má však dlouhodobě zájem Rosatom, který jedná se společností Gazprombank, která koncern OMZ kontroluje. Rosatom by de facto mohl tímto způsobem získat kontrolu na Škodou JS. Tyto snahy mohou souviset právě s plánovanou dostavbou Temelína. Rosatom by tak mohl

mít

kontrolu

nad

poskytovanými

technologiemi

(Gallistl

2011:

nestránkováno). Pokud by Rosatom skutečně získal kontrolu nad Škodou JS, mohlo

by

to

znamenat

i

částečnou

ztrátu

českého

know-how

v technologických postupech. Ty by mohly být nahrazeny právě ruskými technologiemi. Další společností, která se podílí na trhu jaderné energetiky je společnost Arako, s. r. o. Také tato společnost patří od roku 2007 pod ruský kapitál. Konkrétně je součástí koncernu Atomenergomash, coţ je další součást energetického gigantu Rosatom (Arako 2012).

71

7. Závěr Na základě sledovaných indikátorů je moţné vysledovat, ţe energetické vztahy obou zemí jsou motivovány odlišnými prioritami. V případě České republiky je patrné především ekonomické pojetí zajištění si energetické bezpečnosti, kdeţto v případě Ruské federace se prolíná ekonomické hledisko s tím strategickým. Česká republika, jako součást Evropské unie, chápe svoji energetickou politiku z pohledu liberálního, zatímco Rusko se přiklání k realistickému pojetí. Tento rozdíl je patrný při vytváření energetických politik obou zemí a také je viditelný na aktérech, činných v oblasti energetiky. Energetický trh České republiky prochází od vstupu do EU procesem postupné liberalizace, která je jedním ze základních cílů liberálního paradigmatu. V tomto případě platí, ţe by stát měl co nejméně vstupovat do energetiky a neměl by mít většinu v hlasovacích právech v jednotlivých energetických společnostech. To znamená, netvořit státní monopoly. V rámci českého energetického sektoru není tento poţadavek naplněn ze 100%. Postupně sice dochází k omezování role státu, privatizování energetických společností,

zároveň

si

nadále

stát

uchovává

většinu

v klíčových

energetických společnostech, jako je ČEZ či MERO. Oproti tomu, Ruská federace, vycházející z realistického paradigmatu, povaţuje energetiku za legitimní součást své zahraniční politiky. Tato skutečnost (spolu s tezí, ţe nerostné bohatství je zdrojem ruského blahobytu) je ukotvena i v Energetické strategii Ruské federace83. Těmto faktorům odpovídá silná pozice státu, který si drţí většinu v hlasovacích právech ve strategicky důleţitých společnostech, jako je Gazprom, Rosněfť či Rosatom. Kreml si prostřednictvím těchto společností určuje budoucí kroky své energetické politiky. Rostoucí vliv státu v energetice je patrný především od nástupu Vladimira Putina do pozice ruského prezidenta. Po jeho nástupu 83

A to v obou mutacích – do roku 2020 i 2030

72

dochází k opětovnému zestátnění energetických firem, které byly dříve privatizovány. Tento krok byl veden za účelem získání kontroly nad fosilními palivy, které jsou v dnešní době nezbytnou nutností. Indikátor mocenského zájmu v energetické politice Ruska lze vysledovat jiţ v samotné Energetické strategii. Toto hledisko je patrné především u Energetické strategie do roku 2020, kde je explicitně zmíněna energetika jako nástroj obnovy mocenského statusu Ruska ve světě, k čemuţ má právě slouţilo ono zestátňování energetických společností a také expanze ruských společností na cizí energetické trhy. Energetická bezpečnost z pohledu spotřebitele a producenta indikuje několik kroků k zajištění si vlastní energetické bezpečnosti. V rámci sledované oblasti diverzifikace se potvrdilo, ţe diverzifikační snahy producentské země vedou k problematické situaci u spotřebitele. V praktických krocích Ruské federace je vidět snaha prostřednictvím diverzifikace dopravních cest obejít nestabilní a problematické tranzitní země a dodávat tak bezproblémově na stabilní odběratelské trhy. Z tohoto důvodu Rusko vybudovalo plynovod Nord Stream a uvaţuje o výstavbě South Streamu. Tento krok je na druhou stranu problematický pro Českou republiku. Diverzifikační kroky Ruska mohou vést k oslabení pozice ČR coby tranzitní země. Ztráta tranzitní pozice by znamenala také úbytek finančních prostředků z tranzitních poplatků, které se v současné době pohybují okolo 5 miliard korun ročně. Česká republika má několik moţností, jak na diverzifikační aktivity Ruska reagovat. Ze struktury českého energetického mixu a sledovaných aktivit v rámci plynárenského sektoru se jeví jako nejúčelnější východisko také diverzifikování. Tato diverzifikace je v souladu se snahou spotřebitele zajistit si potřebné mnoţství dodávek, a to z více směrů. Praktickým vyústěním těchto diverzifikačních snah je pak budování plynovodu Gazela, který po svém napojení na plynovod OPAL poskytne vhodnou alternativu vůči stávajícímu 73

plynovodu. Tento krok neznamená diverzifikaci ve smyslu hledání nového dodavatele, ale jedná se pouze o rozšíření zásobovacích cest. Plynovod Gazela je pro ČR výhodný také v tom, ţe by měl po svém úplném dokončení představovat posílení tranzitní pozice, a to v novém, severo-jiţním směru. Tedy ve směru, který si vytyčuje Státní energetická koncepce v plynárenské oblasti. Z logiky věci vyplývá, ţe pro Rusko nepředstavuje Gazela problém, jelikoţ by tímto plynovodem měl proudit ruský plyn z Nord Streamu a OPALu. Opačnou situaci představuje diverzifikování v oblasti „jiţního“ směru, tzn. zamýšlené projekty South Stream a Nabucco. Vybudováním plynovodu Nabucco sleduje ČR cíl diverzifikace ve smyslu změny dodavatele. V tomto případě je vidět nekompatibilita mezi prioritami ČR, respektive EU a Ruska. Pro Rusko by Nabucco znamenalo oslabení pozice dodavatele plynu84 do části zemí EU. Zde je patrné strategické uvaţování Ruska v tom smyslu, ţe se snaţí pomocí uzavírání dlouhodobých kontraktů se zdrojovými zeměmi pro Nabucco zabránit tomu, aby tyto země měly zájem na vybudování Nabucca a dodávaly tak plyn do EU místo Ruska. Jestliţe se vrátíme k České republice, tak nejdůleţitějším prvkem pro oba uvaţované plynovody je napojení české sítě na rakouský Baumgarten, kde by měly oba plynovody končit. Česká republika tímto napojením můţe vytěţit jednak lepší diverzifikaci a také moţnost napojení na další plynovodní sítě či uvaţované LNG terminály. Podobná situace v oblasti diverzifikace dopravních cest panuje také v ropném sektoru a vztazích obou zemí v něm. Ruská federace se v tomto případě snaţí podobně jako v plynárenství obejít tranzitní země, a to tím způsobem, ţe se přiklání k větší roli námořní tankerové dopravy ropy. Za tímto účelem buduje námořní ropné terminály, známe jako BTS I a BTS II. Tyto 84

Ačkoliv několikrát dalo najevo, že Nabucco nepředstavuje konkurenci pro South Stream

74

námořní terminály umoţní Rusku uskutečňovat dodávky do širšího spektra oblastí neţ dálkové ropovody. Podobně jako v případě plynárenství, i tyto ruské diverzifikační snahy představují potenciální problém pro Českou republiku, zvláště v souvislosti se spekulacemi ohledně uzavření ropovodu Druţba. Jestliţe diverzifikační projekty v oblasti plynárenství jsou jiţ ve fázi výstavby nebo velmi pokročilého plánování, v případě ropného sektoru tomu tak není. Plány na diverzifikaci jsou spíše ve stádiu úvah. Česká republice se nabízejí dvě alternativy – propojení s ropnou rafinérií ve Schwechatu nebo v německém Spergau. V případě zásobování Česka lze vypozorovat prvek, související s indikátorem mocenského přístupu v ruské politice. Konkrétně se jedná o zastavení dodávek v souvislosti s uvaţovanou smlouvou o americké radarové základně v ČR. Na takovéto výpadky nebo na výpadky související s technickým stavem ropovodu Druţba je Česká republika poměrně dobře připravena. V tomto případě existuje mechanismus, kdy dochází k posílení dodávek ropy ropovody TAL a IKL. Toto opatření navíc neznamená dramatické finanční zatíţení, i kdyţ je nahrazena levnější ruská ropa za jinou. Jedním

z indikátorů

vyplývajících

z energetické

bezpečnosti

spotřebitelské země je tvoření dostatečných rezerv, které mají opodstatnění především v době nenadálých výpadků dodávek. Česká republika je v této oblasti velmi dobře zabezpečena. V oblasti ropného průmyslu je ČR povinna udrţovat strategické zásoby ropy a ropných produktů ve výši 90 dní průměrné spotřeby za uplynulý rok. Tato povinnost je dána legislativou Evropské unie. Česká republika však toto hledisko ještě více posiluje v poslední aktualizaci Státní energetické koncepce z roku 2010. Zde je poţadavek na zvýšení těchto rezerv aţ na 120 dní. V případě plynárenského sektoru jsou důleţité podzemní zásobníky plynu. V tomto ohledu patří ČR mezi státy s nejlepší mírou skladovacích kapacit vůči průměrné spotřebě. Také zde se uvaţuje o ještě 75

větším navýšení skladovacích kapacit, a to aţ na 40% průměrné roční spotřeby. Nezpochybnitelnou roli sehrály podzemní zásobníky v době plynárenské krize v roce 2009, kdy právě jejich kapacita pomohla tuto krizi překonat a energetická bezpečnost ČR tak nebyla ohroţena, tak jako v případě ostatních zemí střední Evropy. Prvkem v energetice, který se svým charakterem blíţí k strategickému uvaţování producentského státu, jsou akvizice energetických společností v zahraničí. Platí tomu tak i ve vzájemných vztazích ČR a Ruska. Rusko vlastní rozhodující podíl v několika českých energetických společnostech. Zároveň je nutné podotknout, ţe nevlastní rozhodující většinu ve strategicky důleţitých společnostech, spíše se jedná o společnosti menšího významu. Přesto však vidíme ruské snahy o pronikání na český trh v souvislosti s uvaţovaným (byť stále nevyřešeným) problémem prodeje České rafinérské či moţným prodejem plynovodní sítě Net4Gas. Pokud by k těmto zamýšleným prodejům skutečně došlo a ruská strana by získala majoritní podíl, mohlo by to znamenat změnu situace na českém energetickém trhu. V případě ropného průmyslu by se ruské straně dostala do rukou rafinérie v Kralupech a Rusko by tak mohlo trvat na dodávání pouze ruské ropy. V případě získání plynovodní sítě Net4Gas by Rusko mělo moţnost kontrolovat českou tranzitní soustavu. Na druhou stranu je třeba nutné dodat, ţe Česká republika se tomuto snaţí zabránit a ponechat tyto společnosti pod českým dohledem. Tento fakt jen poukazuje na strategickou důleţitost energetiky v dnešní době. Spotřebitelská země má v rámci zajištění si své energetické bezpečnosti moţnost také účinně rozloţit své zdroje a vyrovnat tak energetický mix. Vhodnou alternativou v České republice je jaderný sektor, který má v elektroenergetickém mixu zhruba třetinové zastoupení. Česko-ruské vztahy v jaderné energetice jsou poněkud odlišné od zbývajících dvou analyzovaných sektorů. V tomto případě není přítomno tolik strategické hledisko. To souvisí s tím, ţe dodávky jaderného paliva pro jaderné elektrárny lze poměrně snadno 76

a v relativně krátké době změnit. Kompatibilita zájmů je daná také tím, ţe Rusko nepřikládá jaderné energetice, respektive dodávkách jaderného paliva strategický význam v takové míře, jako dodávkám ropy a zemního plynu. Pro ČR představují výhodu také vlastní naleziště uranové rudy. Pokud se do budoucna zlepší její technologické zpracování, bude se moci více vyuţívat v obou jaderných elektrárnách. Česko-ruské vztahy v oblasti energetiky jsou tedy charakteristické rozdílným pojetím energetiky a energetické bezpečnosti. Současně jsou ve znamení jasné závislosti ČR na ruských dodávkách, a to ve všech třech sledovaných oblastech. Na základě stanovených a sledovaných indikátorů (jak v tvorbě energetické politiky, tak v praktických krocích) se podařilo ověřit stanovenou hypotézu, tedy to, ţe vztahy obou zemí jsou ovlivněny odlišnými prioritami, které vyplývají z rozdílného chápání energetické bezpečnosti.

77

8. Seznam použité literatury Primární zdroje: dokumenty BP 2011. Statistical Review of World Energy – Full Report 2011. Online dostupné

z:

http://www.bp.com/liveassets/bp_internet/globalbp/globalbp_uk_english/report s_and_publications/statistical_energy_review_2011/STAGING/local_assets/pd f/statistical_review_of_world_energy_full_report_2011.pdf, ověřeno ke dni 15. ledna 2012. БТС 2. 2012. Проект. Балтийская трубопроводная система. On-line dostupné z: http://bts2.ru/pipe/, ověřeno ke dni 8. dubna 2012. ČEZ, a. s. 2009. Jaderné elektrárny v roce 2009 – výroční zpráva. On-line dostupné

z:

http://www.cez.cz/edee/content/file/energie-a-zivotni-

prostredi/rocni-zprava-je-2009.pdf, ověřeno ke dni 20. dubna 2012. Eurostat. 2011. Russia-EU basic statistical indicators. On-line dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php/Russia-EU__basic_statistical_indicators, ověřeno ke dni 10. března 2012. Gazprom. 2008. Gas export. Export Routes and Supplied Products Diversification.

Press

Conference

June

2008.

On-line

dostupné

z:

http://gazprom.com/f/posts/34/666182/stenogramma_18.06.2008-eng.pdf, ověřeno ke dni 28. března 2012. Gazprom. 2010. Gazprom Annual Report 2010. On-line dostupné z: http://www.gazprom.com/f/posts/55/477129/gazprom-annual-report-2010en.pdf, ověřeno ke dni 15. března 2012.

78

Инстит енергетической стратегии. 2003. Энергетическая стратегия России на период до 2020 года. Утверждена распоряжением Правительства Российской Федерации No 1234-р от 28 августа 2003 г. Online dostupné z: http://www.energystrategy.ru/projects/ES-28_08_2003.pdf, ověřeno ke dni 28. ledna 2012. Инстит енергетической стратегии. 2009. Энергетическая стратегия России на период до 2030 года. Утверждена распоряжением Правительства Российской Федерации No 1715-р от 13 ноября 2009 г. Online dostupné z :http://www.energystrategy.ru/projects/es-2030.htm, ověřeno ke dni 28. ledna 2012. International Energy Agency. 2010. Energy Policies of IEA Countries – The Czech

Republic.

Online

dostupné

z:

http://www.iea.org/textbase/nppdf/free/2010/CzechRepublic2010.pdf, ověřeno ke dni 15. března 2012. International Energy Agency. 2010. Key World Energy Statistics 2010. On-line dostupné z: http://www.iea.org/textbase/nppdf/free/2010/key_stats_2010.pdf, ověřeno ke dni 15. března 2012. MERO ČR. 2009. Výroční zpráva za rok 2008. On-line dostupná z: http://www.mero.cz/files/VZ2008a.pdf, ověřeno ke dni 20. března 2012. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. 1994. Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o spolupráci v oblasti jaderné energetiky.

On-line

dostupné

z:

http://www.sujb.cz/fileadmin/sujb/docs/mezinarodnispoluprace/smlouvy/I_5_CJ.pdf, ověřeno ke dni 25. dubna 2012.

79

MPO. 2010a. Aktualizace státní energetické koncepce České republiky, únor 2010, Online dostupné z : http://www.mpo.cz/dokument5903.html, ověřeno ke dni 20. března 2012. MPO. 2010b. Národní zpráva České republiky o elektroenergetice a plynárenství

za

rok

2009.

On-line

dostupné

z:

download.mpo.cz/get/35309/39712/465451/priloha001.doc, ověřeno ke dni 20. března 2012. MPO. 2010c. Ropa a ropné produkty za rok 2010. On-line dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument86049.html, ověřeno ke dni 20. března 2012. MPO. 2010d. Zpráva o bezpečnosti dodávek zemního plynu do České republiky

za

rok

2009.

Online

dostupné

z:

download.mpo.cz/get/42075/46995/562260/priloha001.doc, ověřeno ke dni 20. března 2012. World Nuclear Association. 2011. Nuclear Share Figures 2001 – 2011. On-line dostupné z : http://www.world-nuclear.org/info/nshare.html, ověřeno ke dni 20. dubna 2012. WNTI.

2011.

What

is

transported

and

how.

On-line

dostupné

z:

http://www.wnti.co.uk/nuclear-transport-facts-/what-is-transported-and-how.. ověřeno ke dni 25. dubna 2012. Primární zdroje: tiskové zprávy ČEZ. 2006. Temelín nakoupí jaderné palivo od ruského TVEL. Tisková zpráva ze dne 17. května 2006. On-line dostupné z: http://www.cez.cz/cs/proinvestory/informacni-povinnost/684.html, ověřeno ke dni 30. dubna 2012.

80

ČEZ. 2008. Dukovany dostaly nejmodernější palivo od společnosti TVEL. Tisková

zpráva

ze

dne

30.

května

2008.

On-line

dostupné

z:

http://www.cez.cz/cs/pro-investory/informacni-povinnost/1123.html, ověřeno ke dni 30. dubna 2012. ČEZ. 2010. První informativní setkání s uchazeči o dostavbu JE Temelín. Tisková

zpráva

ze

dne

10.

března

2010.

On-line

dostupné

z:

http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/zvazovana-dostavba-elektrarnytemelin/aktuality/9.html, ověřeno ke dni 30. dubna 2012. ČEZ. 2011. ČEZ vyzval kvalifikované zájemce k předložení nabídek ve veřejné zakázce na dostavbu JE Temelín. Tisková zpráva ze dne 31. října 2011. Online dostupné z: http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/zvazovana-dostavbaelektrarny-temelin/aktuality/13.html, ověřeno ke dni 30. dubna 2012. Gazprom. 2011. Russian gas exports to Czech Republice grow 33 per cent in 2010.

Tisková

zpráva

z 2.

června

2011.

On-line

dostupné

z:

http://gazprom.com/press/news/2011/june/article113110/, ověřeno ke dni 25. března 2012. MERO ČR 2009. Společnost MERO ČR a Transněfť podepsaly memorandum o vzájemném porozumění. Tisková zpráva ze dne 18. června 2009. On-line dostupné z: http://www.mero.cz/novinky-archiv-novinek/index.php, ověřeno ke dni 8. dubna 2012. MND. 2008. Společnost Gazprom Export a MND Storage dnes v Moskvě podepsaly Memorandum o spolupráci. Tisková zpráva ze dne 17. prosince 2008. On-line dostupné z: http://mnd.cz/122/348/archiv, ověřeno ke dni 29. března 2012.

81

MPO. 2010e. Výpadky ropovodu Družba pojistí ropovod z Německa. Tisková zpráva

ze

dne

23.

listopadu.

On-line

dostupné

z:

http://www.mpo.cz/dokument81027.html, ověřeno ke dni 10. dubna 2012. Net4Gas. 2010a. Velký zájem v Rakousku – Česká přepravní kapacita. Tisková

zpráva

ze

dne

1.

října

2010.

On-line

dostupné

z:

www.net4gas.cz/cs/media/.../TZ_LBL_N4G_OMV_CZ_final.doc , ověřeno ke dni 29. března 2009. Net4Gas. 2010b. Net4Gas zahájila stavbu první části strategického plynovodu GAZELA. Tisková zpráva ze dne 14. října 2010. On-line dostupné z: http://www.net4gas.cz/cs/723/, ověřeno ke dni 28. března 2012. Net4Gas. 2010c. Německý OPAL a česká GAZELA jsou spojeny. Tisková zpráva

ze

dne

16.

listopadu

2010.

On-line

dostupné

z:

http://www.net4gas.cz/cs/849/, ověřeno ke dni 28. března 2012. Transněfť. 2012b. An alternative of DRUZHBA. Tisková zpráva ze dne 27. března 2012. On-line dostupné z: http://eng.transneft.ru/press/pubs/10394/, ověřeno ke dni 10. dubna 2012. Vláda ČR. 2010. Premiér v Bruselu: Podporujeme rozšiřování EU a zvyšování energetické bezpečnosti. On-line dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/mediacentrum/aktualne/premier-v-bruselu-podporujeme-rozsirovani-eu-a-zvysenienergeticke-bezpecnosti-77465/, ověřeno ke dni 28. března 2012. Sekundární zdroje: monografie a kapitoly ve sbornících: Bochkarev, Danila. 2006. Russian Energy Policy During President Putin's Tenure Trends And Strategies. London: Gmb Pub Ltd.

82

Černoch, Filip, Petr Ocelík, Jan Osička, Veronika Zapletalová, Tomáš Vlček a Jana Kovačovská. 2010.

Energetická bezpečnost ČR a budoucnost

energetické

Brno:

politologický

politiky

EU.

Masarykova

ústav,

univerzita:

Mezinárodní

Dostupné

z:

http://www.mzv.cz/file/652093/Studie_RM01_02_10.pdf. Dančák, Břetislav. 2007 „Základní principy a východiska energetické bezpečnosti“. In Energetická bezpečnost a zájmy České republiky, edited by Břetislav Dančák and Jan Závěšický. 13 – 23. Brno. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Gallistl, Vladan: 2011. „Ruský Rosatom chce ovládnout Škodu JS.“ Dostupné z:

http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/rusky-rosatom-chce-ovladnout-

skodu-js_190888.html, ověřeno ke dni 30. dubna 2012. Hanson, Philip. 2009. „The sustainability of Russia´s energy power: implications for the Russian economy“. In Russian Energy Power and Foreign Relations: Implication for conflict and cooperation. edited by Jeronim Perovic, Robert W. Orttung and Andreas Wenger 23 – 50. New York: Routledge. Hirman, Karel. 2006. „Postavení České a Slovenské republiky v kontextu dodávek a tranzitu energetických surovin z Ruska a postsovětského prostoru.“ In Energie pro Evropu, edited by Bohuslav Litera, Branislav Makyta, Karel Hirman, Jiří Vykoukal and Jan Wanner. 97 – 119. Praha: Eurolex Bohemia Chester, Lynne. 2010. „Conceptualising energy security and making explicit its polysemic nature.“ Energy Policy 38: 887 – 895. Laryš, Martin. 2010. „Model energetické bezpečnosti v 21. století“. In Vybrané hrozby a rizika 21. století, edited by Josef Smolík and Tomáš Šmíd. 69 – 93. Brno. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav.

83

Leonard, Mark and Nicu Popescu. 2007. A power audit of EU-Russia relations. London: European Council on Foreign Relations. Luft, Gal, Anne, Korin. 2009. „Realism and Idealism in the Energy Security Debate.“ In Energy Security Challenges for the 21st Century. A Reference Handbook, edited by Gal Luft and Anne Korin. 335 – 349. Santa Barbara. Greenwood Publishing Group. Milov, Vladimir. 2008. Russia and the West. The Energy Factor. Washington: Center for Strategic and International Studies. Orttung, Robert, W. 2010. „Energy and state-society relations. Socio-political aspects of Russia´s energy wealth“ ?“ In Russian Energy Power and Foreign Relations: Implication for conflict and cooperation. edited by Jeronim Perovic, Robert W. Orttung and Andreas Wenger 51 - 70. New York: Routledge. Perovic, Jeronim. 2009. „Introduction: Russian energy power, domestic and international dimensions.“ In Russian Energy Power and Foreign Relations, edited by Jeronim Perovic, Robert W. Orttung. 1 – 20. New York: Routledge. Pleines, Heiko. 2009. „Developing Russia´s oil and gas industry: what role for the state?“ In Russian Energy Power and Foreign Relations: Implication for conflict and cooperation. edited by Jeronim Perovic, Robert W. Orttung and Andreas Wenger 71 - 80. New York: Routledge. Prorok, Vladimír. 2008. Energetická bezpečnost – pojetí a přístupy. In Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti (Projekt nadace ČEZ), edited by Kolektiv autorů. 9 – 20. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů.

84

Smith, Keith C. 2008. Russia and European Energy Security: Divide and Dominate. Washington: Center for Strategic and International Studies. Orbán, Anita. 2010. Moc, energie a nový ruský imperialismus. Vyd. 1. Praha: Argo. Vondra, Alexandr. 2007 „Bezpečnostní dimenze energetické politiky České republiky“. In Energetická bezpečnost a zájmy České republiky, edited by Břetislav Dančák and Jan Závěšický. 51 – 56. Brno. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Yergin, Daniel. 2011. The Quest: Energy, Security and the Remaking of the Modern World. New York: The Penguin Press.Edition for Amazon Kindle. Youngs, Richard. 2009. Energy Security. Europe´s New Foreign Policy Challenge. New York: Routledge.

Sekundární literatura: odborné studie a články Baumann, Florian. 2008. „Energy Security as multidimensional concept.“ C.A.P. Policy Analisys (1): 4 – 13. Bhar, Ramaprasad and Biljana Nikolova. 2010. „Global Oil Prices, Oil Industry and Equity Returns: Russian Experience.“ Scottish Journal of Political Economy 57 (2): 169 – 186. Fernandez, Rafael. 2011. „Nabucco and the Russian gas strategy vis-a-vis Europe.“ Post-Communist Economies 23 (1): 69 – 85. Kastl, Josef. 2008. „Úloha zemního plynu v energetickém hospodářství ČR.“ Pro-Energy magazín 2 (4): 20 – 25. . 85

Kratochvíl, Petr and Petra Kuchyňková. 2009. „Between the Return to Europe and the Eastern Enticement: Czech Relations to Russia.“ In: EU-Russian Realaions and the Eastern Partnership. Central-East European. Budapest: Institute for World Economics of the Hungarian Academy of Sciences. 61 – 85. Dostupné

z:

http://www.fakprojekt.hu/docs/05-Kratochvil-Kuchynkova.pdf,

ověřeno ke dni 20. dubna 2012. Lang, Petr, Andrej Nosko a Jiří Schneider. 2009. Energetická bezpečnost a Státní

energetická

koncepce.

On-line

dostupné

z:

http://www.pssi.cz/download/docs/69_energy-security-and-national-energystrategy.pdf. Ověřeno ke dni 20. dubna 2012. Strejček, Petr. 2011. „Plynová diplomacie Ruské federace.“ Central European Political Studies Review 13 (1): 24 – 46. Tichý, Lukáš. 2010. „Problematika vzájemné závislosti v energetických vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací a působení Evropské unie.“ Central European Political Studies Review 12 (2-3): 159 - 182 Yergin, Daniel. 2006. „Ensuring Energy Security.“ Foreign Affairs 85 (2): 69 – 82. Zaplatíkek, Jan. 2007. „Zásobování České republiky ropou.“ Pro-Energy magazín 1 (2): 68 – 71. Zaplatílek, Jan. 2009. „České plynárenství prošlo náročnou zkouškou úspěšně.“ Pro-Energy magazín 3 (1): 40 – 43. Sekundární literatura: ostatní články Fikáček, Jaroslav. 2010. „Těţba uranu v České republice v současnosti a moţnosti jejího dalšího pokračování.“ Alfapower (1): nestránkováno. Dostupné 86

z:

http://www.allforpower.cz/clanek/tezba-uranu-v-ceske-republice-v-

soucasnosti-a-moznosti-jejiho-dalsiho-pokracovani/, ověřeno ke dni 20. dubna 2012. Kubátová, Zuzana. 2009. „Ropný magnát z Lukoilu obrací: Česká rafinérská ho

uţ

neláká.“

Hospodářské

noviny.

On-line

dostupné

z:

http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-cesko/c1-38613580-ropny-magnat-zlukoilu-obraci-ceska-rafinerska-ho-uz-nelaka, ověřeno ke dni 15. dubna 2012. Kubátová, Zuzana. 2009b. „Ruský comeback: Moskva plánuje další průnik do české

energetiky.“

Hospodářské

noviny.

On-line

dostupné

z:

http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-38629430-rusky-comeback-moskva-planujedalsi-prunik-do-ceske-energetiky, ověřeno ke dni 30. dubna 2012. Łakoma, Agnieszka. 2010. „Trnitá cesta k energetické solidaritě.“ On-line dostupné z: http://www.presseurop.eu/cs/content/article/212031-trnita-cesta-kenergeticke-solidarite, ověřeno ke dni 15. ledna 2012. Motejlek, Miroslav a Sudlianková, Natalia. 2007. „Dvojka Gazpromu: Přes Česko

povede

plynovod

Gazela.“

Týden.

On-line

dostupné

z:

http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/dvojka-gazpromu-pres-cesko-povedeplynovod-gazela_28989.html, ověřeno ke dni 28. března 2012. Petr, Miroslav. 2009. „Stát brání české rafinerie proti Rusům. Koupí podíl v České

rafinérské.“

Hospodářské

noviny.

On-line

dostupné

z:

http://byznys.ihned.cz/c1-36991060-stat-brani-ceske-rafinerie-proti-rusum, ověřeno ke dni 15. dubna 2012.

87

Petrţilka, Oldřich. 2010. „Členství v ČPU přináší jejím členům nesporné výhody.“ Hospodářské noviny. On-line dostupné z: http://hn.ihned.cz/c143941150-clenstvi-v-cpu-prinasi-jejim-clenum-nesporne-vyhody, ověřeno ke dni 25. března 2012. Pravec, Josef. 2010. „Atomový trojboj.“ Ekonom (25): 12 – 17. Pravec, Josef and Blahoslav Hruška. 2010. „Horská linka Plzeň-Moskva.“ Ekonom (2): 30 – 31. Socor,

Vladimir.

2012.

„Russia

Completing

Baltic

Pipeline

Systém

Construction, Reducing Druzhba Pipelina Flow.“ Eurasia Daily Monitor 9 (39): nestránkováno.

Dostupné

z:

http://www.jamestown.org/programs/edm/single/?tx_ttnews%5Btt_news%5D= 39055&tx_ttnews%5BbackPid%5D=27&cHash=1ff31e16f1e8c1184ad3f44528 505278, ověřeno ke dni 20. dubna 2012. Thompson, Emily. 2012. „Sale on RWE pipeline to Gazprom unlikely.“ The Prague Post. On-line dostupné z: http://www.praguepost.com/business/12565sale-of-rwe-pipeline-to-gazprom-unlikely.html, ověřeno ke dni 29. března 2012. Tichý, Lukáš. 2010. Nord Steam zahájem. Cesta k energetické bezpečnosti EU také? Natoaktual.cz. On-line dostupné z: http://www.natoaktual.cz/nordstream-zahajen-cesta-k-energeticke-bezpecnosti-eu-take-p4q/na_analyzy.aspx?c=A100503_092740_na_analyzy_m02, ověřeno ke dni 28. března 2012. Tintl, Karel. 2012. Česko bez ruské ropy? Reálné, ale ceny benzinu by to nezvýšilo.

Hospodářské

noviny.

On-line

dostupné

z:

http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-cesko/c1-55354570-analytik-cesko-bez-

88

ruske-ropy-realne-ale-ceny-benzinu-by-to-nezvysilo, ověřeno ke dni 10. dubna 2012. Toman, Karel and Martina Machová. 2011. „BIS: Rusové mají nejblíţ k Temelínu.

Vědí,

jak

na

to.“

Dostupné

z:

http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=717367, ověřeno ke dni 20. dubna 2012. Tramba, David. 2012. Ropy z Ruska je skutečně méně. Lidové noviny ze dne 11. dubna 2012. Ţiţka, Jan. 2007. Česko zvaţuje třetí ropovod. E15. On-line dostupné z: http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/cesko-zvazuje-treti-ropovod, ověřeno ke dni 12.d ubna 2012. Ţiţka, Jan. 2012. RWE je v úzkých. Gazprom jí naboural prodej Net4Gas. E15.

On-line

dostupné

z:

http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-

energetika/rwe-je-v-uzkych-gazprom-ji-naboural-prodej-net4gas-746729, ověřeno ke dni 29. března 2012.. Ostatní internetové zdroje: Arako.

2012.

Oficiální

internetové

stránky.

On-line

dostupné

z:

http://www.arako.cz Атомстройэкспорт. 2012. Oficiální internetové stránky. On-line dostupné z: http://www.atomstroyexport.ru/, ověřeno ke dni 25. dubna 2012 Česká rafinérská. 2012. Oficiální internetové stránky. On-line dostupné z: http://www.crc.cz/cz/index.aspx, ověřeno ke dni 7. dubna 2012

89

ČEZ.

2012.

Oficiální

internetové

stránky.

On-line

dostupné

z:

On-line

dostupné

z:

http://www.cez.cz, ověřeno ke dni 25. dubna 2012 ERÚ.

2012.

Oficiální

internetové

stránky.

http://www.eru.cz/dias-read_article.php?articleId=52, ověřeno ke dni 25. února 2012 Gazprom.

2009.

Production.

On-line

dostupné

z:

http://gazprom.com/about/production/, ověřeno ke dni 20. března 2012 Gazprom.

2012.

Equity

capital

structure.

On-line

dostupné

z:

http://gazprom.com/investors/stock/structure/, ověřeno ke dni 20. března 2012 Gazprom

Export.

2012.

Company´s

Activity.

On-line

dostupné

z:

http://www.gazpromexport.ru/en/about/activity, ověřeno ke dni 20. března 2012 Gazprom Germania. 2012. Die Gazprom Germania Gruppe. On-line dostupné z:

http://www.gazprom-germania.de/unternehmen/unternehmenstruktur.html,

ověřeno ke dni 10. března 2012 LUKOIL ČR. 2012. Oficiální internetové stránky. On-line dostupné z: www.lukoil.cz, ověřeno ke dni 15. dubna 2012 OTE. 2012. Oficiální internetové stránky. On-line dostupné z: http://www.otecr.cz, ověřeno ke dni 25. února 2012 Paramo ČR. 2012. Oficiální internetové stránky. On-line dostupné z: www.paramo.cz. Ověřeno ke dni 7. dubna 2012

90

Rosatom.

2012.

Oficiální

internetové

stránky.

On-line

dostupné

z:

On-line

dostupné

z:

htttp://www.rosatom.ru, ověřeno ke dni 25. dubna 2012 Rosněfť.

2012.

Oficiální

internetové

stránky.

http://www.rosneft.com/about/, ověřeno ke dni 8. dubna 2012 SEI. 2012. Česká republika – Státní energetická inspekce. On-line dostupné z: http://www.cr-sei.cz/info_cz.htm, ověřeno ke dni 25. února 2012 ŠKODA JS. 2012. Oficiální internetové stránky. On-line dostupné z: http://www.skoda-js.cz Transněfť. 2012. JSC Druzhba (Oil Trunk Pipelines Druzhba). On-line dostupné z: http://eng.transneft.ru/company/101/152/220/10336/, ověřeno ke dni 8. dubna 2012 TVEL.

2012.

Oficiální

internetové

stránky.

On-line

dostupné

z:

http://www.rosatom.ru/wps/wcm/connect/tvel/tvelsite.eng/, ověřeno ke dni 25. dubna 2012 VEMEX.

2012.

Oficiální

internetové

stránky

On-line

dostupné

z:

http://www.vemex.cz, ověřeno ke dni 20. března 2012 WNA. 2012. Nuclear Power in Russia. Power Reactors in Operation. On-line dostupné z: http://www.world-nuclear.org/info/inf45.html, ověřeno ke dni 25. dubna 2012 WNTI. 2011. „What is transported and how“. On-line dostupné z: http://www.wnti.co.uk/nuclear-transport-facts-/what-is-transported-and-how.. ověřeno ke dni 25. dubna 2012

91

Zpravodajské portály: BBC. On-line dostupné na: www.bbc.co.uk Český rozhlas. On-line dostupné na: www.rozhlas.cz Hospodářské noviny. On-line dostupné na: www.ihned.cz Mladá fronta DNES. On-line dostupné na: www.idnes.cz Lidové noviny: On-line dostupné na: www.lidovky.cz

Přednášky expertů: Dostál, Václav. 2011. Jaderná energetika ČR. Přednáška kurzu MVZ 458 ze dne 29. března 2011 Vlček, Tomáš. 2011. Plynárenský sektor ČR. Přednáška kurzu MVZ 458 ze dne 8. března 2011 Vlček, Tomáš. 2011. Ropný sektor ČR. Přednáška kurzu MVZ 458 ze dne 15. března 2011

92

9. Seznam zkratek: bcm –

billion cubic meter

BP

British Petrol

BTS

Baltijskaja truboprovodnaja systěma

EU

Evropská unie

ERÚ

Energetický regulační úřad

GECF

Gas Exporting Countries Forum

IEA

International Energy Agency

IKL

ropovod Ingolstadt – Kralupy – Litvínov

JE

Jaderná elektrárna

LNG

Liquefied Natural Gas

MND

Moravské naftové doly

MPO

Ministerstvo průmyslu a obchodu

OPEC

Organization of the Petroleum Countries

OTE

Operátor trhu s elektřinou

PZP

Podzemní zásobník plynu

TAL

Transalpine Ölleitung

TPES

Total Primary Energy Supply

WNA

World Nuclear Association

93