Rozumíte svým dětem? ??? Je Vaše dítě živé, neposedné, temperamentní, aktivní, nepotřebuje tolik spánku, zároveň je snadno unavitelné? Chová se jako neřízená střela? Je zbrklé, náladové, roztržité, impulzivní? Dokáže se chovat násilně? Špatně se soustředí na jednu činnost? Ztěžka se podřizuje pravidlům? Nejeví zájem o písmenka a číslice? Má logopedické potíže? ??? Už jen z výčtu výše uvedených vlastností (samozřejmě nemusí být zastoupeny všechny) je patrné, že výchova takovýchto dětí není snadná. Ačkoliv ze zdravotního hlediska je diagnóza lehké mozkové dysfunkce (LMD – viz článek Poruchy učení a chování) prakticky zanedbatelná, klade vysoké nároky na trpělivost, toleranci a snahu o porozumění na všechny členy rodiny. Únava, nevyspání a hektičnost každodenního života se pak často odráží i v manželském životě, obzvláště pokud každý z rodičů je zastáncem odlišného modelu výchovy. Připočtěme nevěřící a nechápavé pohledy příbuzných, sousedů a známých, kteří „by nevychovanému klackovi dali pár přes zadek a bylo by po problémech“. Jenže rodiče zpravidla vyzkoušeli všechno možné – vždyť co je důležitější pro ně i pro dítě, než nalézt k sobě vzájemnou cestu a porozumění! V tomto případě však snaha selhává a je čas vyhledat odbornou pomoc. Čím dříve, tím lépe pro Vás jako rodiče i Vaše dítě, které snad získá větší pochopení a vhodnější přístup svého okolí. Máme-li tedy pochybnosti o chování či úrovni schopností a dovedností našich potomků, pak bychom měli bez váhání učinit první dva kroky:
první krok – diskuze s učiteli v mateřské/základní škole o dítěti, jeho chování, pracovních návycích, prospěchu, vztahu s vrstevníky i učiteli,
druhý krok – návštěva pedagogicko-psychologické poradny či speciálněpedagogického centra. Tato pracoviště stanoví na základě psychologického a speciálně-pedagogického vyšetření diagnózu, jež určí, zda se jedná o skutečnou ADHD (hyperaktivitu s poruchou pozornosti – viz článek Poruchy učení a chování) a zda není spojena se specifickou poruchou učení, popř. také s poruchou řeči apod. Součástí kompletní zprávy by mělo být doporučení způsobů práce s dítětem.
Úkolem poradny je totiž navrhnout konkrétní postupy, jak mají pedagogové pracovat s dítětem ve školce/ve škole, jak jej hodnotit.
Pokud bychom nechali dítě, aby se vyrovnalo se svým handicapem samo, mohl by z něj vyrůst neúspěšný a svým neúspěchem frustrovaný jedinec. Jeho chování jej vyčlení ze společenského života, stížnosti ze školy vytvářejí věčně napjaté vztahy s rodiči. Neléčení vývojových poruch může rovněž vést k neurotizaci jedince, depresím, asociálnímu chování v dospívání a dospělosti.
Rodiče, jak můžete pomoci svým dětem? Přijměte své dítě takové, jaké je. To neznamená rozmazlovat, odpouštět, ale důsledně oddělovat dítě a jeho konkrétní skutky, projevy, které se nám nelíbí a mohou být špatné. Základním principem života učiňte pravidelnost, stereotypnost denního rytmu. Dbejte na dodržování řádu a stanovených pravidel. Každá změna a volnost odčerpává dítěti síly; potřebuje naopak klid a jistotu. Buďte důslední, vyžadujte plnění povinností (úklid hraček, hygienické návyky apod.). Stejně tak dbejte na umírněnost – zajištění dostatku spánku a odpočinku, pobytu na čerstvém vzduchu, kvalitní a pravidelné stravy. Pokuste se v optimálním poměru namíchat laskavost a pochopení s přísností a důsledností. Chválit, chválit, chválit – za sebemenší pokrok, aby zažilo a zažívalo pocity úspěšnosti. Posilujte jeho sebevědomí (takže znovu chválit), zadávejte mu jen takové úkoly, které zvládne a nejsou nad jeho síly. Pozitivně ho motivujte. Za školní neúspěchy netrestejte. Vyzdvihujte a oceňujte jeho přednosti (např. v zájmové činnosti). Pomozte dítěti plánovat a organizovat čas, úkoly. Pomozte mu stanovit jasné krátkodobé cíle, jež ho dovedou k výsledku a budou ho motivovat k další práci. Veďte dítě k odpovědnosti za svou práci (uspokojení z dobře vykonané práce, poučení z chyb). Nedovolte, aby se vymlouvalo na svou poruchu a hledalo úlevy.
Buďte mu za všech okolností oporou a věřte v jeho úspěchy.
Jak můžete pomoci svým žákům Vy, učitelé? Buďte trpěliví a zachovávejte klid, náprava je dlouhodobý proces. Neočekávejte výrazné zlepšení hned na počátku práce. Pomozte žákovi zorganizovat práci, čas, rozdělit si úkoly. Pomozte mu se soustředit – neposazujte jej k oknu, dozadu, spíše někam blíže, kde s ním můžete být v častějším kontaktu. Pověřujte ho drobnými službami, při nichž má příležitost se uvolnit, protáhnout. Povzbuzujte, nešetřete chválou za sebemenší úspěch. Nezdůrazňujte jednostranně chyby. Nedopusťte, aby se dítě něco naučilo špatně. Nechte dítě procvičovat vždy krátkou dobu, ale často. Využijte pozitivní motivace a zájmů dítěte. Pokuste se maximálně eliminovat rušivé vlivy okolí, jež rozptylují soustředěnost dítěte. O průběhu procvičování i dosažených výsledcích informujte pravidelně rodiče. Úzce s nimi spolupracujte. Respektujte doporučení pedagogicko-psychologické poradny. Podle stupně postižení mohou děti být integrovány do běžných tříd ZŠ nebo jsou pro ně vytvořeny specializované třídy. Učitelé využívají různých forem reedukace (využití metod speciální pedagogiky při úpravě narušených funkcí): o Základní stupeň reedukace by měl být prováděn učitelem českého jazyka v rámci výuky v běžné třídě ZŠ. Tato forma postačuje poměrně dobře dětem s lehčím stupněm SPU (specifické poruchy učení). Předpokladem je dobrá spolupráce mezi učitelem, rodičem a žákem.
o Reedukace uskutečňovaná speciálním pedagogem v dyslektickém kroužku (speciální doučování), který by měl být ve škole zřízen. Pedagog zde uplatňuje speciálně-pedagogické metody, při jejichž důsledném dodržování a ve spolupráci s rodiči dochází ke zlepšení obtíží dítěte. Tato forma je nejpoužívanější u dětí integrovaných do běžných tříd ZŠ. o Reedukace individuální nebo skupinová, prováděná v rámci ambulantní nápravy v pedagogicko-psychologické poradně. Speciální pedagog provádí reedukaci za přítomnosti rodičů a zaměřuje se – kromě přímé práce se žákem – na odborné vedení rodičů, kteří s dítětem stejným způsobem procvičují doma. o Reedukace prováděná v rámci specializované třídy (dyslektické třídy) zřízené na běžné základní škole či na speciální škole pro děti s SPU. Reedukace zde bývá velice intenzivní a prolíná celým vyučováním. Tuto formu lze doporučit pro žáky s těžkým stupněm specifické vývojové poruchy učení. Vhodná je též pro žáky se sklony k neurotickým projevům a dalším emocionálním poruchám, zvýrazněným vlivem tlaku na výkon v běžné základní škole. Pro žáky s nejtěžší formou SPU lze vytvořit individuální vzdělávací program pro výuku jazyků. Většina žáků však má slabou či střední SPU. Potřebuje spíše toleranci, pochopení, individuální citlivý přístup učitele v běžné třídě a programy reedukace, jak jsme zmínili výše. V dnešní době je trendem integrace dětí s lehčími poruchami do běžných tříd. V některých případech pak nastává dilema: pokud mezi 25 dětmi jsou třeba tři děti s SPU a jedno hyperaktivní, má učitel co dělat, aby zvládl výuku a zároveň dodržel individuální přístup ke svým čtyřem integrovaným žáčkům. Pokud si jsou rodiče či pedagogové vědomi nemožnosti dostatečné péče, pak hledají řešení spíše ve specializovaných třídách, kde je nižší počet dětí ve třídě (12–16 žáků), nebo ve speciálních základních školách, kde děti učí speciální pedagogové a využívají k výuce speciální pomůcky. Samozřejmostí je např. časté střídání činností, jež zohledňuje potřeby zvláště hyperaktivních dětí.
Obecné zásady hodnocení žáků s SPU ve škole1 – Způsob hodnocení a klasifikace žáka vychází ze znalosti příznaků postižení a uplatňuje se ve všech vyučovacích předmětech, ve kterých se projevuje postižení žáka, a na všech stupních vzdělávání. – K příznakům postižení se přihlíží tedy i na středních a vyšších odborných školách, a to i při přijímacích a závěrečných zkouškách, v souladu s doporučením příslušného poradenského zařízení, v jehož péči se daný žák nachází.2 – Tolerance učitelů při hodnocení se projevuje především zlepšením známky o jeden stupeň i více. Bohužel v praxi je tento postup uplatňován často mechanicky, bez ohledu na míru poruchy a snahu dětí. Zcela logicky vede tato cesta ve svém důsledku k pasivitě dětí při plnění úkolů.
(Jsou však i rodiče, kterým vyhovuje stanovení diagnózy a s tím spojené „mírnější“ známkování ve škole a automatický přístup učitelů. Ještě u maturit se lze setkat s dotčeným argumentem rodičů „ale on má papír, že je dys…“, jímž žádají o úlevy. Zde záleží na seriózním přístupu konkrétní pedagogicko-psychologické poradny a jejích pracovníků. Jejich zprávy o diagnóze a následném postupu by měly být co nejpodrobnější. Ona diagnóza SPU vypadá mnohem věrohodněji než fakt, že dotyčný není schopen se naučit fakta, připravit na písemnou práci.) – Specifické poruchy učení se málokdy vyskytují izolovaně, ale spíše v kombinaci dvou, tří i více poruch. Určité činnosti činí potíže u všech typů poruch, avšak na druhou stranu každá z poruch má svůj individuální průběh a vývoj a taká zcela individuální projevy. – Rodiče mohou požádat o slovní hodnocení ředitele školy (písemně formou žádosti). – Ke zjišťování úrovně vědomostí a dovedností žáka volí učitel takové formy zkoušení, které odpovídají schopnostem žáka a porucha na ně nemá vliv. – Žák by měl v případě, kdy není schopen vzhledem ke své poruše splnit dané úlohy, dostat alternativní zadání lišící se např. formou zpracování, tak aby byl zapojen do práce ve třídě. – Učitel by měl klást důraz na ten druh projevu, v němž má žák perspektivu podávat lepší výkony. – Při hodnocení se nevychází z počtu a zdůrazňování chyb, ale z počtu jevů, jež žák naopak zvládl. – Klasifikace by měla být doplněna slovním hodnocením a poukazem na to, jaké učivo a do jaké míry žák již zvládl; je vhodné vyzdvihnout jeho pokroky a objasnit důvody nedostatků. – Všechna navrhovaná pedagogická opatření je nutno konzultovat s rodiči dítěte a jejich názory musí být respektovány.
Na závěr jsme si vypůjčili citát, který vystihuje dávnou, psychology posvěcenou, zkušenost pozitivní motivace jako nejlepšího prostředku k výchově zdravých, spokojených a přiměřeně sebevědomých lidí.
Jestliže děti žijí obklopeny kritikou, naučí se odsuzovat. Jestliže děti žijí obklopeny nepřátelstvím, naučí se bojovat. Jestliže děti žijí obklopeny lítostí, naučí se litovat samy sebe. Jestliže děti žijí obklopeny podporou, naučí se mít důvěru. Jestliže děti žijí obklopeny chválou, naučí se oceňovat.
Jestliže děti žijí obklopeny poctivostí a upřímností, naučí se, co je pravda a spravedlnost. Jestliže děti žijí v bezpečí, naučí se důvěřovat sobě a ostatním. Jestliže děti žijí obklopeny klidem, naučí se pokoji mysli. V čem žijí Vaše děti? D. L . Nolteová
Poznámky: 1
Pravidla pro hodnocení žáků jsou stanovena v souladu s § 30 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. , o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), a vyhláškou MŠMT č. 48/2005 Sb., v souladu s novelou č. 454/2006 Sb. 2
Metodický pokyn ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k vzdělávání žáků se specifickými poruchami učení nebo chování, č.j.: 13 711/2001-24 Zdroje: http://ucitelske-listy.ceskaskola.cz/Ucitelskelisty/Ar.asp?ARI=101994&CAI=2168 http://kovarovam.sweb.cz/poruchy_uceni.htm http://www.zsvm.cz/?page_id=196 http://www.volny.cz/dyskalkulie/REEDUKACE.htm http://www.zssirotkova.cz/web/html/ucitele/1stupen/docs/SPU,%20SPU%20a%20LMD,%20integrace. doc
Žáčková, Jucovičová: Metody hodnocení a tolerance dětí se SPU (pro 1.stupeň ZŠ), D+H, 2004
