Číslo jednací: 1Co 94/2010 - 637
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Romany Vostrejšové a soudců JUDr. Mileny Opatrné a JUDr. Ludmily Říhové v právní věci žalobců: a/ Mgr. Jana Hartová, nar. 12. 4. 1949, bytem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 1249/27 a b/ Karel Hart, nar. 26. 1. 1948, bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalovaným: 1/ Pavel Krbec, nar. 22. 3. 1955, bytem v Chebu, Mánesova 962/3, zast. JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, se sídlem v Chebu, Komenského 4, 2/ Milan Juršták nar. 9. 2. 1954, bytem v Horním Slavkově, Školní 845 a 3/ Eduard Knapp, zemřelý dne 20. 7. 2010, posledně bytem v Chomutově, Palackého 3954, o ochranu osobnosti, o odvolání obou žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2008 č. j. 19 C 63/2004 – 426 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2011, č. j. 19 C 63/2004 – 563, t a k t o:
I. Rozsudek
soudu
prvního
stupně
se
ve
vztahu
k
prvnímu
žalovanému v odstavci IV výroku m ě n í tak, že první žalovaný j e p o v i n e n zaplatit každému žalobci částku 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak zamítnutí dalších 200.000,- Kč pro každého žalobce
II. První žalovaný
je
povinen
se
co do
p o t v r z u j e.
zaplatit žalobci a/
a žalobci b/
na
náhradu odvolacího řízení každému z nich částku 1.776,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 1
Sp. zn. 1Co 94/2010
O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Plzni, jako soud prvního stupně (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 5. 2009 č. j. 19 C 63/2004 – 426 v odstavci I, uložil třetímu žalovanému zaplatit žalobkyni a/ na náhradě nemajetkové újmy částku 240.000,- Kč, v odstavci II uložil třetímu žalovanému zaplatit žalobci b/ na náhradě nemajetkové újmy částku 240.000,- Kč, v odstavci II zamítl žalobu, aby třetí žalovaný zaplatil každému žalobci ještě částku 1.260.000,- Kč, v odstavci IV zamítl žalobu, aby prvnímu žalovanému bylo uloženo zaplatit každému žalobci částku 300.000,- Kč, v odstavci V zamítl žalobu, aby druhý žalovaný zaplatil každému žalobci částku 55.500,- Kč, v odstavci VI uložil třetímu žalovanému zaplatit žalobkyni a/ na náhradě nákladů řízení částku 13.604,50 Kč na účet Krajského soudu v Plzni, v odstavci VIII rozhodl, že mezi žalobci a prvním žalovaným a druhým žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení a v odstavci IX uložil třetímu žalovanému zaplatit státu na účet Krajského soudu v Plzni soudní poplatek za řízení v prvním stupni ve výši 19.200,- Kč. V usnesení ze dne 25. 1. 2011 č. j. 19 C 63/2004 - 563 rozhodl o výši nákladů řízení mezi žalobci a prvním žalovaným (odst. I), a povinnosti prvního žalovaného zaplatit státu soudní poplatek ve výši 16.000,- Kč (odst. II) a určil výši odměny advokáta žalobců v celkové výši 208.869,- Kč (odst. III). Žalobu směřující proti prvnímu žalovanému odůvodnili žalobci tvrzením, že první žalovaný řídil patrový autobus tov. zn. Neoplan N1 22, SPZ SOA 35-75, majitele LSK Autobusy, spol. s r. o., se sídlem v Sokolově, ul. Jednoty 1628, zajišťující přepravu pro Cestovní kancelář VLNA, se sídlem v Chomutově, Buchenwaldská 6, kterou provozoval jako fyzická osoba třetí žalovaný, který přepravoval účastníky zájezdu pořádaného Cestovní kanceláří VLNA z obce Ramsau (Rakousko) a zpět do Karlových Varů dne 8. 3. 2003. Mezi 20:15 - 20:20 hod. na silnici E55, I. třídy č. 03 v katastru obce Dolní Dvořiště, okr. Český Krumlov, u vrchu zvaného Nažidla, řidič (první žalovaný) nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu, povaze vozovky a technickým vlastnostem vozidla, v místě klesání silnice jel nepřiměřenou rychlostí 118 km/hod., sjel pravými koly autobusu na nezpevněnou krajnici, kde došlo ke kontaktu se svodidly, poté k následnému vybočení autobusu do protisměru, proražení svodidla umístěného podél levého jízdního pruhu a zřícení autobusu ze svahu na louku, kde se autobus převrátil o 450 stupňů, odtrhla se střecha, utrhla sedadla a zcela se poškodily vnitřní i vnější části autobusu. Při dopravní nehodě došlo k usmrcení devatenácti osob, mezi nimi i syna žalobců Viktora Harta, nar. 31. 1. 1982. Dále tvrdili, že první žalovaný vykonával činnost – řízení autobusu pro firmu LSK Autobusy, spol. s.r.o., aniž by s ní měl navázán jakýkoliv pracovní poměr či uzavřenu dohodu o provedení práce a tvrdili, že první žalovaný změnil obsah veřejné listiny – osvědčení o profesní způsobilosti řidiče, které mu dle zák. č. 247/2000 Sb. vystavil Okresní úřad, referát dopravy a silničního hospodářství v Chebu dne 5. 8. 2002, neboť do kolonky „druh školení“ dopsal po datu vydání osvědčení k údajům uvedeným okresním úřadem písmeno „d“, čímž kromě potvrzeného školení a přezkoušení pro řízení motorových vozidel vybavených zvláštním výstražným zařízením se zvláštním světelným zařízením modré barvy (§ 48 odst. 1 písm. a/ cit. zák.) údajně splnil povinnost dle § 48 odst. 1 tohoto zákona, jako řidič vozidla pro přepravu více jak 9 osob cestujících včetně řidiče, a tedy i autobusu, a stejným způsobem pak dopsal písmeno „d“ do stejné kolonky, kterou mu vypsal dne 13. 10. 2002 provozovatel Autoškoly Benedik v Chebu, a toto osvědčení s pozměněným obsahem pak předložil majiteli autobusu LSK Autobusy, spol. s. r. o., pro kterého vykonal práci – jízdu dne 8. 3. 2003 z rakouského Ramsau do České republiky. Žalobci v odvolacím řízení tvrdili, že první žalovaný řídil dne 8. 3. 2003 autobus při jízdě, při které došlo k tragické nehodě, bez právního vztahu vůči provozovateli vozidla, jímž byl jeho vlastník LSK Autobusy, spol. s r. o., a je přímým odpovědným původcem tragické dopravní nehody, při které zahynul syn žalobců. I (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 2
Sp. zn. 1Co 94/2010
kdyby tomu tak nebylo (tedy kdyby měl uzavřenu dohodu o provedení práce) a první žalovaný řídil autobus jako osoba použitá svým zaměstnavatelem (LSK Autobusy, spol. s r.o.) k plnění svých úkolů, i tak odpovídá za tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců přímo první žalovaný, neboť porušil řadu povinností, které jako řidič měl, takže jeho chování lze pokládat za exces z pracovních povinností. Žalobci tvrdili, že tím, že v důsledku jednání prvního žalovaného došlo ke smrti syna žalobců, došlo k zásahu do jejich osobnostních práv, a to práva na rodinný život zahrnující právo žalobců žít v kontaktu se svými nebližšími, tedy především se svým dítětem a vytvářet harmonickou rodinu. Dále v žalobě a v jejím doplnění žalobci tvrdili i odpovědnost za zásah do svých osobnostních práv u druhého žalovaného, který v době dopravní nehody byl jednatelem společnosti LSK Autobusy, spol. s r.o. a i odpovědnost třetího žalovaného, který byl podnikatelem jako osoba samostatně výdělečně činná pod označením Eduard Knapp – Cestovní kancelář VLNA, IČ: 120 14 421. Vzhledem k tomu, že o žalobě směřující proti druhému žalovanému a třetímu žalovanému bylo rozhodnuto rozhodnutími, jímž se řízení proti těmto dvěma žalovaným končí, odvolací soud se v tomto odůvodnění jejich odpovědností blíže nezabývá. První žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že za tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, když byl v postavení řidiče autobusu při dopravní nehodě, neodpovídá, neboť byl zaměstnancem firmy LSK Autobusy, spol s r.o. Zamítavý výrok o žalobě žalobců směřující proti prvnímu žalovanému soud prvního stupně odůvodnil závěrem, podle kterého za situace, kdy první žalovaný z nedbalosti způsobil dopravní nehodu, byť se závažným následkem, způsobil ji v právním postavení osoby, která byla zaměstnavatelem použita pro plnění úkolů zaměstnavatele, v jednání prvního žalovaného a ani v porušení zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů ani v porušení zák. č. 247/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů nelze spatřovat exces (vybočení z pracovně právních povinností). Soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaný za škodu ani nemajetkovou újmu na osobnostních právech žalobců (která je předmětem tohoto sporu) neodpovídá. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání oba žalobci, a jejich odvolání směřovalo proti zamítavému výroku o věci samé v odstavci III (zamítavý výrok o požadavku nemajetkové újmy ještě ve výši 1.260.000,- Kč vznesený vůči třetímu žalovanému - Eduard Knapp), směřovalo proti zamítavému výroku soudu prvního stupně o žalobě směřující proti prvnímu žalovanému (řidič Pavel Krbec), zamítavému výroku v odstavci V (jednatel LSK Autobusy Milan Juršták) a vůči souvisejícím výrokům o nákladech řízení. V odvolání směřujícímu proti zamítavému výroku o žalobě proti prvnímu žalovanému argumentovali tím, že ten, jako řidič, porušil své povinnosti, o čemž ostatně vypovídá i výsledek trestního řízení vedeného proti němu. Navrhovali, aby odvolací soud změnil napadené výroky soudu prvního stupně tak, že žalobám plně vyhoví. První žalovaný ve vyjádření k odvolání poukázal na věcnou správnost napadeného rozsudku ve vztahu k jeho osobě a navrhl jeho potvrzení. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl o odvolání žalobců rozsudkem ze dne 1. 7. 2010 č. j. 1 Co 94/2010 – 505 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a třetímu žalovanému uložil zaplatit každému ze žalobců částku 300.000,- Kč, prvnímu žalovanému uložil zaplatit každému ze žalobců částku 100.000,- Kč, změnil rozsudek tak, že se zamítá žaloba, aby třetí žalovaný zaplatil každému ze žalobců ještě částku 1.200.000,- Kč a změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci IV výroku tak, že zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil každému ze žalobců ještě částku 200.000,- Kč (odst. I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba vůči druhému žalovanému (odst. II) a ve výrocích III až V rozhodl o nákladech řízení. (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 3
Sp. zn. 1Co 94/2010
Proti rozsudku odvolacího soudu, v předchozím odstavci zmíněnému, podal dovolání první žalovaný, a to proti měnícímu výroku týkajícího se prvního žalovaného v odstavci I a souvisejícímu výroku o nákladech řízení v odstavci III. V odvolání argumentoval tím, že právo musí být předvídatelné a mělo by zajistit, aby si každý subjekt byl vědom své odpovědnosti pro případ, že při činnosti prováděné jím nebo v jeho prospěch bude způsobena škoda. Předpisy občanského práva tento požadavek splňují, neboť v případě vzniku události, při které vznikne škoda v souvislosti s provozem vozidla, jednoznačně určují subjekty, které za škodu odpovídají. Jedině tyto subjekty pak mohou odpovídat i za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti a toto právo, byť je zvláštním druhem práva, se nemůže z tohoto právního rámce vymykat, a musí být tedy předvídatelné především v otázce, kdo za tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv odpovídá. Nelze proto v daném případě akceptovat názor odvolacího soudu, podle kterého odvolací soud nad rámec analogicky aplikovaných zákonných ustanovení upravujících náhradu škody označil v oblasti práva na ochranu osobnosti odpovědným i prvního žalovaného. Zdůraznil, že odvolacím soudem stanovená odpovědnost není jedinou odpovědností, která byla v daném případě uplatněna. Argumentoval i tím, že za smrt syna žalobců nese odvolatel odpovědnost pracovněprávní i trestněprávní, a nepokládá za spravedlivé, aby nesl ještě odpovědnosti z titulu ochrany osobnostních práv žalobců. V této souvislosti ještě připomněl, že na něho, zvláště v oblasti trestní, dopadly právní normy hodnotící jeho činnost velmi přísně. Zdůraznil, že s oběma žalobci hluboce soucítí, ovšem nemá, vzhledem k dlouhotrvajícímu pobytu ve výkonu trestu v souvislosti s předmětným jednáním, možnost sehnat si stálé zaměstnání a je bez finančních prostředků. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 3. října 2011 č. j. 30 Cdo 1509/2011 – 588 odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu ve výroku v němž bylo rozhodnuto o povinnosti prvního žalovaného a ve výroku III o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 3. října 2011 č. j. 30 Cdo 1589/2011 – 591 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010 č. j. 1 Co 94/2010 – 505 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2011 č. j. 19 C 63/2004 – 563 ve výroku I odstavci druhém, jímž bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit každému žalobci částku 100.000,- Kč a výrok III ve vztahu mezi prvním žalovaným a žalobci, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. V něm především zdůraznil, že jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby či jiné fyzické osoby (hovoří se o rámci, resp. o mezích úkolů; aktuálně se zvýrazňuje místní, časový a věcný vztah k plnění činnosti), postihují v rámci analogie § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 853 téhož zákona občanskoprávní sankce podle § 13 obč. zák. samotnou právnickou či fyzickou osobou, neboť neoprávněný zásah se přičítá (výlučně) této samotné právnické osobě či jiné fyzické osobě. Zaměstnanec, popř. jiná použitá osoba neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen té právnické či fyzické osobě, které je ke své činnosti použily (odpovídají tak pouze v tzv. vnitřním vztahu). Pouze ve výjimečném případě, tj. kdyby chování zaměstnance právnické, popř. fyzické osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení (exces) z realizace činnosti právnické či fyzické osoby, která byla touto právnickou či fyzickou osobu pro jejich činnost použita, byla by postižena občanskoprávními sankcemi podle § 13 obč. zák. vůči postižené fyzické osobě přímo tato použitá osoba, zpravidla zaměstnance; z činnosti právnické či fyzické osoby nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, které by dokonce mělo povahu trestného činu (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 4
Sp. zn. 1Co 94/2010
(obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 169 a 170, viz např. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 1096/2009, apod.). Jinak řečeno, z mezí plnění úkolů organizace (z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, z mezí služebních povinností a přímé souvislosti s ním) nevybočuje taková činnost pracovníka (zaměstnance), která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů organizace (k plnění pracovních úkolů, k plnění služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jež přímo souvisí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností (srovnej rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 55/71). Proto se v uvedeném judikátu mimo jiné dovozuje, že z tohoto pohledu neobstojí např. paušální závěr, že snad z mezí plnění úkolů zaměstnavatele (z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, z mezí plnění služebních povinností a přímé souvislosti s ním) vybočuje každá činnost pracovníka (zaměstnance), jíž způsobil škodu a jež je trestným činem (přečinem, přestupkem). Podobně neobstojí závěr, že snad vybočení z mezí plnění úkolů zaměstnavatele (z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, z mezí plnění služebních povinností a přímé souvislosti s ním) je dáno již tím, že zaměstnanec plnil úkoly zaměstnavatele (plnil pracovní úkoly, plnil služební povinnosti, popř. vykonával úkony, jež přímo souvisí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností) např. ve stavu opilosti (apod.). V této souvislosti i podpůrně zmínil, že podle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. 11 Tdo 561/2010, v němž bylo mimo jiné konstatováno, že ke škodě na cizím majetku může dojít i v případě, že pachatel jedná jako osoba použitá k činnosti právnické nebo fyzické osoby (např. jako zaměstnanec). Pro účely náhrady škody přitom platí, že pachatel odpovídá za škodu v rozsahu uvedeném v § 420 odst. 2 obč. zák. Naproti tomu se citované ustanovení neuplatní, pokud pachatel škodu způsobil sice v rámci činnosti právnické nebo fyzické osoby, ale svým jednáním výlučně sledoval vlastní zájmy nebo zájmy třetí osoby. Tedy podle výše uvedeného ustanovení je škoda způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku neodpovídají. Jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena. Podmínkou uplatnění tohoto ustanovení je, že osoba byla „použita k činnosti“ právnické nebo fyzické osoby. „Osoba použitá k činnost“ neprovádí práci či jinou činnost vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro právnickou nebo fyzickou osobu podle jejích příkazů a pokynů, popřípadě v jejím zájmu i bez pokynu. Jestliže (však) při činnosti, kterou byla škoda způsobena, sledoval škůdce výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb svých nebo třetích osob, jedná se o exces. V takovém případě se § 420 odst. 2 obč. zák. neuplatní, ale nastupuje přímá odpovědnost osoby, která byla právnickou nebo fyzickou osobou použita (viz. Švestka, J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M., a kolektiv, Občanský zákoník, 1. vydání, 2008, s. 1069 – 1070). Konečně dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že odvolací soud z těchto zásad uvedených shora vychází, resp. zcela zřetelně je neodůvodněně (bez konkrétního zákonného podkladu) modifikuje úvahou, že odpovědnost za ve sporu popisovaný zásah nese (též) první žalovaný, protože při svém jednání, resp. činnosti, vybočil porušením řady právních předpisů z rámce plnění úkolů svého zaměstnavatele, takže by bylo v rozporu s požadavkem na spravedlivé rozhodnutí, aby také on nenesl část odpovědnosti za popsaný zásah vedle třetího žalovaného. Dovolací soud dále uvedl, že ač si je plně vědom skutečnosti, že první žalovaný v rozhodné době porušil řadu povinností (a to i v intenzitě trestného činu), přesto ze spisu nevyplývá, že by toto jednání bylo možno kvalifikovat jako exces, které by v posuzovaném případě vyloučilo analogickou aplikaci ustanovení § 420 obč. zák. Nelze (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 5
Sp. zn. 1Co 94/2010
z výše uvedených důvodů pokládat rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé za správné a dovolací soud jej proto v této části (včetně souvisejících výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud projednal věc ve druhém odvolacím řízení, v němž jednal toliko o odvolání obou žalobců proti zamítavému výroku o jejich žalobách vůči prvnímu žalovanému, a to podle § 212 a § 212a a dospěl k následujícím závěrům: V průběhu druhého odvolacího řízení žalobci ke svým vyjádřením obsaženým ve spisu a v souvislosti se závěry dovolacího soudu ještě uvedli, že první žalovaný při své činnosti, kterou došlo k dopravní nehodě, v níž byl usmrcen syn žalobců, a která spočívala v řízení autobusu, sledoval činnosti výlučně uspokojování osobních zájmů svých nebo třetích osob, a tedy se jednalo o exces z pracovněprávních povinností. V takovém případě se ust. § 420 odst. 2 obč. zák. neuplatní, ale nastupuje přímá odpovědnost osoby, která byla právnickou či fyzickou osobou k této činnosti použita. Zdůraznili, že první žalovaný byl za volantem autobusu v době nehody neoprávněně, neměl příslušná oprávnění řídit autobus s cestujícími a věděl, že nemá k řízení busu s cestujícími opravňující doklad, a že vše co činil, činil vědomě za účelem vlastního prospěchu či prospěchu třetích osob. Vyslovili přesvědčení, že první žalovaný by měl být postižen nejenom v rovině trestněprávní, ale i podle občanskoprávních předpisů upravujících právo na ochranu osobnosti, neboť se choval tak, že jeho jednání lze považovat za vybočení – exces z realizace činnosti právnické osoby. Pozastavili se i nad názorem prvního žalovaného v odvolání, podle kterého pochybení při řízení autobusu souvisí pouze s nedbalým výkonem této činnosti, která byla ale jednoznačně vykonávána pro jeho zaměstnavatele. Odvolací soud plně respektuje závaznost právního názoru dovolacího soudu a je mu známo, že k tomu, aby bylo zajištěno, že právní závěry dovolacího soudu budou respektovány, a že nové rozhodnutí vydané v dalším řízení bude s nimi v souladu, se v ust. § 243 odst. 1 o.s.ř. odkazem na § 226 o.s.ř. stanoví, že právní názor vyslovený dovolacím soudem ve zrušovacím rozhodnutí je závazný pro odvolací soud, případně také pro soud prvního stupně (jestliže bylo zrušeno i jeho rozhodnutí). Má-li být odvolací soud skutečně vázán právním názorem dovolacího soudu, musí dovolací soud v odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí zřetelně uvést, z jakého právního názoru vycházel. Z právního názoru dovolacího soudu musí být odvolacímu soudu zřejmé, proč byl napadený rozsudek shledán nesprávným, zejména v čem spočívají nedostatky dokazování, skutkových zjištění a skutkových závěrů, nebo proč bylo právní posouzení věci chybné. Nižší soud je vázán jen takovým právním názorem, který byl skutečným základem zrušovacího rozsudku dovolacího soudu a je vázán jak při posuzování otázek hmotného práva, tak při aplikaci procesních předpisů, včetně pokynů, jak má být dále postupováno po procesní stránce. Odvolací soud pokládá za nezbytné znovu shrnout skutkový děj, který žádný ze zbývajících účastníků, tedy žalobci a první žalovaný nezpochybnili a důvody, pro které podali žalobci i vůči prvnímu žalovanému žalobu o ochranu osobnosti. Syn žalobců Viktor Hart, nar. 31. 1. 1982 se účastnil zájezdu - týdenního pobytu v Ramsau, Rakousko, který organizovala Cestovní kancelář VLNA, a tato cestovní kancelář pro přepravu osob použila společnost LSK Autobusy, spol. s r. o. Jízdu jako řidič autobusu vykonal řidič Pavel Krbec, a to na základě dohody o provedení práce uzavřenou se společností LSK Autobusy, spol. s r. o., skutečnost, že tato dohoda o provedení práce byla prvním žalovaným uzavřena, byla spolehlivě zjištěna z rozsudku Okresního soudu v Českém (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 6
Sp. zn. 1Co 94/2010
Krumlově ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. 3 T 87/2003. Při cestě do České republiky došlo v katastru obce Dolní Dvořiště, u vrchu zvaného Nažidla k dopravní nehodě, při které zemřel syn žalobců. Žalobci spatřují zásah do svých osobnostních práv, především do práva na rodinný život, v jednání prvního žalovaného a jeho odpovědnost spatřují ve výkonu práce řidiče protiprávním způsobem, v rozporu s povinnostmi řidiče, a to nejenom při řízení autobusu, ale i v pozměňování obsahu osvědčení o profesní způsobilosti řidič. Dovolací soud kromě citace odborné literatury (publikace Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, vydáno Linde Praha , a.s. 2004, str. 169 a 170 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. Cdo 1096/2009 a stanoviska uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod Rc 55/71), vyjádřil závěr, že z mezí plnění úkolů organizace (z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, z mezí služební povinností a přímé souvislosti s ním), nevybočuje taková činnost pracovníka (zaměstnance), která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů organizace (k plnění pracovních úkolů, k plnění služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jenž přímo souvisí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností). Dovolací soud vyslovil přesvědčení, že ze spisu nevyplývá, že by jednání prvního žalovaného bylo možno kvalifikovat jako exces, které by v posuzovaném případě vyloučilo analogickou aplikaci ustanovení § 420 obč. zák. Odvolací soud proto posuzoval námitku odvolatelů o excesu prvního žalovaného i z hlediska vnitřního vztahu řidiče k plnění event. pracovních povinností a dospěl k níže uvedeným závěrům: Pokládá za nezbytné především konstatovat znění ust. § 11 obč. zák., podle kterého fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Subjekty (původci), neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem fyzické osoby, a tedy subjekty, které za tento zásah postihují občanskoprávní sankce podle § 13 a 16 obč. zák., mohou být fyzické osoby i právnické osoby. Odvolací soud zcela souhlasí s konstantní judikaturou, ostatně vyjádřenou i ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu podle které, jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či jiné fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce podle § 13 obč. zák. samotnou právnickou či fyzickou osobou (obdoba-analogie § 420 odst. 2 obč. zák. spolu s § 853 obč. zák), neboť neoprávněný zásah se této samotné právnické či fyzické osobě přičítá, a že pouze ve výjimečném případě, tj. kdyby chování zaměstnance bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vykročení (vybočení) z realizace činnosti právnické či fyzické osoby (tzv. exces), která byla touto právnickou či fyzickou osobou pro jejich činnost použita, byla by postižena občanskoprávními sankcemi podle § 13 obč. zák. vůči dotčené fyzické osobě přímo tato použitá osoba, zpravidla zaměstnanec. Odvolací soud respektuje i závěr, že z činnosti právnické či fyzické osoby nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, které by dokonce mělo povahu trestného činu. Ve shora citovaném ustanovení § 11 obč. zák. i v souvisejících ustanoveních, které již upravují právní prostředky ochrany osobnosti (§ 13 obč. zák.) není konkrétně zakotveno, kdo je v řízeních o ochraně osobnosti pasivně věcně legitimovaným subjektem, tedy kdo je nositelem povinností, o které v daném řízení jde. Může jím být ten, kterého žalobci za původce zásahu označí, jehož jednáním či opomenutím se cítí být dotčeni ve svých (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 7
Sp. zn. 1Co 94/2010
osobnostních právech, v dané věci pak v právu vytvářet harmonickou rodinu spolu s dětmi. Pokud by žalobci požadovali škodu, pak by byla zcela právně čisté žalovat toho, kdo za škodu odpovídá. Na tuto možnost navíc odkazuje i ust. § 16 obč. zák. Při posuzování odpovědnosti za zásah do osobnostních práv žalobců jednáním prvního žalovaného odvolací soud konstatuje, že v dané věci se nejedná o řízení o žalobě na náhradu škody, ale o žalobu na ochranu osobnosti, takže ustanovení o náhradě škody, konkrétně ust. § 420 odst. 2 nelze zcela beze zbytku formálně aplikovat v řízení, kde se jedná o nárok z porušených osobnostních práv. Dle závěru odvolacího soudu lze toto ustanovení o náhradě škody při posuzování subjektu odpovědného za zásah do osobnostních práv podle § 11 obč. zák. aplikovat toliko subsidiárně, tedy poté, kdy soud vyčerpá všechny úvahy o odpovědnosti přímého původce za tvrzený neoprávněný zásah. Pokud zákon sám nevymezuje v ust. § 11 obč. zák., kdo je pasivně věcně legitimovaným subjektem, tedy koho lze činit odpovědným jako původce tvrzeného zásahu do osobnostních práv je nepochybné, že to je ten, kdo svým jednáním zasáhl do osobnostních práv. Dle názoru odvolacího soudu nelze klást k tíži žalobcům, kteří směřovali svoji žalobu proti původci zásahu, tedy proti prvnímu žalovanému, který svým jednáním způsobil, že došlo k úmrtí syna žalobců, že žalobu nesměřovali proti zaměstnavateli řidiče. Odvolací soud tedy pouze nehodnotil, zda první žalovaný jako zaměstnanec společnosti LSK spol. s r. o. se při řízení autobusu dopustil vybočení z plnění svých povinností řidiče a zda je za újmu na osobnostních právech odpovědným pouze on (protože vybočil z rámce plnění svých povinností závažným způsobem), ale při rozhodování o pasivní věcné legitimaci bral zřetel na především procesní právo žalobce určit okruh účastníků. Pokud žalobci v řízení o žalobě na ochranu osobnosti podali žalobu přímo proti řidiči autobusu Pavlu Krbcovi, vedeni závěrem, že tato fyzická osoba svým jednáním zasáhla do jejich osobnostních práv, především do práva na rodinný život spolu dítětem, pak není na místě toto tvrzení žalobců klást k jejich tíži v podobě dovození neexistence pasivní věcné legitimace a konstrukcí, že pasivně věcně legitimován je subjekt, který je odpovědný za škodu podle § 420 obč. zák., V dané věci se nejedná o řízení o náhradu škody, takže analogicky postupovat podle označení pasivně věcně legitimovaných osob v řízení o náhradu škody lze toliko při určení odpovědného subjektu. Při zkoumání předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je však třeba již postupovat podle ust. § 13 obč. zák. a nikoliv podle § 420 obč. zák. (viz rozhodnutí NSČR ze dne 29. 3. 2012 č.j. 30 Cdo 117/2012 - 109). Pokud se žalobci cítili být dotčeni ve svém osobnostním právu na rodinný život spolu se synem, a jako původce tohoto zásahu označili řidiče autobusu, který porušil své právní povinnosti, a jednak autobus řídil, aniž by k tomu měl oprávnění a řídil jej způsobem, který vedl k těžké autonehodě, při níž zahynula řada osob a došlo k těžkým zraněním, pak jim nelze podsouvat, že měli žalovat zaměstnavatele řidiče, neboť ten by odpovídal v případě nároku na náhradu škody a eventuelně prokazovat, že jednání prvního žalovaného, jako řidiče, vybočilo z jeho pracovněprávních povinností. Těmito povinnostmi především bylo, aby první žalovaný byl nositelem všech oprávnění, na základě kterých by mohl řídit vozidlo obsazené více jak 9 osobami, včetně řidiče, přičemž první žalovaný nositel těchto oprávnění nebyl. Jeho povinností proto bylo nepřistupovat k uzavření dohody o provedení práce, k níž neměl příslušná oprávnění a pokud uvedl společnost uzavírající s ním dohodu o provedení práce v omyl, na základě které by společnost vůbec takovou dohodu neuzavřela a přesto autobus řídil, pak vykonával činnost, která vedla k uspokojování výlučně jeho zájmů a potřeb, jimž bylo opatření si hmotného prospěchu. Nelze ani předpokládat, že práci řidiče vykonával bezplatně. Dále vybočil ze svých povinností řidiče i tím, že jeho povinností bylo počínat si při řízení autobusu tak, aby splnil úkol, kterým byl dohodou o provedení práce pověřen, a to dovést cestující osoby v autobuse na místo určení do České republiky v pořádku, tedy živé a (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 8
Sp. zn. 1Co 94/2010
nezraněné. Odvolací soud shrnuje, že exces z plnění pracovněprávních povinností prvního žalovaného byl již v tom, že při uzavírání dohody o provedení práce uvedl pro druhou smluvní stranu údaje o svých schopnostech a potřebných dovednostech pro řízení autobusu obsazeného nepochybně více než 9 osobami nepravdivě. Další exces spočívá v tom, že při řízení autobusu vykonával tuto činnost způsobem, v důsledku kterého došlo k havárii autobusu, k úmrtí a zranění cestujících, tedy způsobem, který je namístě nazvat vybočením z povinnosti řádně dopravit cestující na místo určení. Z těchto důvodů odvolací soud nesdílí stanovisko vyjádřené v obraně prvního žalovaného, že za zásah do osobnostních práv žalobců nenese první žalovaný odpovědnost. Naopak první žalovaný nese odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců způsobený jednáním, které již nelze pokládat za jednání odpovědného zaměstnance. Odpovídá za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, jako rodičů syna, který při havárii autobusu, který žalovaný řídil, ač k řízení vozidla obsazeného více nežli devíti osobami (včetně řidiče) neměl oprávnění a navíc jej řídil způsobem, který byl v rozporu s pravidly silničního provozu, neboť nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu, povaze vozovky a technickým vlastnostem vozidla, v souvislosti s tímto jednáním, které bylo protiprávní, pak došlo k dopravní nehodě s těžkými následky na životě a zdraví přepravovaných osob. První žalovaný tedy je v řízení o ochranu osobnosti odpovědným subjektem a svým protiprávním jednáním, při kterém došlo k újmě na osobnostních právech žalobců, splňuje i předpoklady odpovědnosti za újmu na osobnostních právech (a s tím spojené sankce) dle § 13 obč. zák. Odvolací soud dovozuje, že není nezbytné dokazovat, jak zasáhne rodiče úmrtí dítěte v jejich osobnostním právu, a to především v právu na harmonický rodinný život, tedy na život s potomkem, ve kterého vkládají rodiče své naděje do budoucnosti, mají možnost sledovat jeho životní úspěchy a neúspěchy a vidí v něm pokračování životů vlastních. Pokud jsou tyto přirozené lidské vlastnosti a potřeby násilně přerušeny smrtí dítěte v důsledku dopravní nehody, kterou zaviní svým protiprávním jednáním třetí osoba, nelze pouze z důvodů přepjatého formalismu v řízení, v němž se projednává zásah tohoto řidiče do osobnostních práv rodičů (nikoliv náhrada škody) dovozovat, že řidič za zásah do osobnostních práv rodičů neodpovídá, neboť odpovídá jeho zaměstnavatel. Prosazující se společenská tendence nesměřuje k vylučování všeobecného osobnostního práva z rámce občanského práva a z rámce úpravy občanského zákoníku, nýbrž naopak směřuje k jeho co nejúplnější integraci s občanským právem a jeho legislativním základem – občanským zákoníkem. Tím je v souladu s historickými duchovními (zejména řeckými, římskými, křesťanskými, osvícenskými) základy evropského kontinentu právě podtržena ústřední úloha svobodného člověka a jeho nezadatelných osobnostních práv i v oblasti občanského (soukromého) práva. Občanské právo neupravuje všechna majetková práva a neupravuje rovněž ani všechna osobnostní práva. Z osobnostních práv se úprava občanského práva, tj. konkrétně úprava všeobecného osobnostního práva v objektivním smyslu (§ 11 obč. zák.) soustřeďuje pouze na typ, ve kterých jejich subjekty mají, při nakládání s osobností fyzických osob jako celku, resp. s jednotlivými hodnotami osobnosti fyzických osob, rovné právní postavení. Odvolací soud z uvedeného dovozuje, že právo žalobců, jako rodičů, na harmonický život s jejich synem i s jeho potomky bylo porušeno, a to jednáním prvního žalovaného, který toto právo navždy přerušil jednáním, v důsledku kterého syn žalobců zemřel. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů má za to, že první žalovaný při řízení autobusu jednal nikoliv jako osoba, která respektuje své povinnosti vyplývající z dohody o provedení práce uzavřené, ale jako řidič zcela bezohledný, nerespektující životy a zdraví osob, které v přepravuje a které (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 9
Sp. zn. 1Co 94/2010
se mu s důvěrou v jeho schopnosti a v jeho zodpovědnost svěřily, vše ještě umocněno tím, že činnost řidiče autobusu vykonával, aniž k tomu měl příslušná oprávnění a přezkoušení. Proto odvolací soud shledává prvního žalovaného odpovědným za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, jako původce zásahu a shledává jej odpovědným i s ohledem na níže uvedené závěry: Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají na to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou (odst. 2). Ustanovení § 3 obsahuje generální prevenční klauzuli, která zdůrazňuje úlohu a význam prevence ve vztahu k chování samotných subjektů občanskoprávních vztahů, tj. fyzických a právnických osob. Odvolací soud má za to, že žalobou uplatněný nárok a jemu odpovídající povinnost prvního žalovaného má svůj základ i v ust. § 3 odst. 1 obč. zák. (generální prevenční klauzule), když ust. § 11 obč. zák. se vyznačuje obecnějším charakterem, a proto označit subjekt, který za porušení osobnostních práv odpovídá, lze i za použití ust. § 3 obč. zák. Dobrými mravy se pak rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních. Odvolací soud poměřoval jednání prvního žalovaného vedoucí ke smrti syna žalobců i z hlediska konkrétního případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání syna žalobců, spoléhajícího na profesní způsobilost řidiče a řidiče, který jí hrubě porušil a dovozuje, že první žalovaný je odpovědný za smrt syna žalobců v důsledku které došlo k neodčinitelnému zásahu do osobnostních práv jeho rodičů – žalobců - tedy i proto, že první žalovaný své právo řídit autobus vykonával v rozporu s dobrými mravy. Určení výše zadostiučinění v penězích pak je předmětem volného uvážení soudu. Odvolací soud v dané věci vycházel z kriteria závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a z okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobců došlo (z kriterií ustanovených § 13 odst. 3 obč. zák.), přičemž k těmto kriteriím je soud povinen přihlížet z úřední povinnost. Odvolací soud si je vědom zásady, že čím závažnější je co do své intenzity, rozsahu, trvání újma na osobnostních právech žalobců, tím vyšší by měla být i výše zadostiučinění. V posuzované věci však je odvolací soud veden závěrem, že újma způsobená v celé oblasti života žalobců jako rodičů, náhlou smrtí zcela zdravého dítěte je neodčinitelná a nevyčíslitelná. Nepokládá již za etické v odůvodnění tohoto rozhodnutí blíže rozvádět újmu v celém rozsahu, která vznikla rodičům zemřelého syna. Soud si je vědom toho, že přiznaná výše peněžitého zadostiučinění je za daných skutkových okolností věci spíše symbolickou částkou, nikoliv částkou ani zdánlivě přiměřenou. Z důvodů obsáhle shora vysvětlených odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně dotčený odvoláním žalobců podle § 220 odst. 1 písm. a/ změnil tak, jak je patrno z výroku tohoto rozsudku, a jinak rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně správného usnesení citovaného v záhlaví tohoto rozsudku. O nákladech řízení rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 1 a aplikoval ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. V tomto druhém odvolacím řízení úspěšní žalobci nárokovali toliko náklady vzniklé jim v tomto dovolacím řízení, které představují cestovné k odvolacímu soudu a zpět, a (K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 10
Sp. zn. 1Co 94/2010
které vyčíslili částkou 3.552,- Kč. Vzhledem k tomu, že oba žalobci jeli k druhému odvolacímu řízení jedním automobilem, přiznal každému z nich odvolací soud náhradu nákladů ve výši poloviny z této částky.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, které může účastník podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím soudu prvního stupně.
V Praze dne 21. srpna 2012
JUDr. Romana Vostrejšová, v. r. předsedkyně senátu
Za správnost: Janouchová
(K.ř.č. 1a - rozsudek)
list č. 11
Sp. zn. 1Co 94/2010
