ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

6A 233/2014 - 48-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem Praha 8 – Libeň, Na Žertvách 24/132, IČ 48115908, zastoupena Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Praha 8 - Karlín, Sokolovská 49/5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2.9.2014, sp. zn./Ident.: 2014/356/LOJ/FTV, č.j.: LOJ/3318/2014

takto:

I.

Žaloba s e z a m í t á .

II.

Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaná či Rada) ze dne 2. 9. 2014, sp. zn./Ident.: 2014/356/LOJ/FTV, č.j.: LOJ/3318/2014 (dále též napadené rozhodnutí), kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 200.000 Kč pro porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon č. 231/2001 Sb.), které ukládá povinnost provozovateli vysílání nezařazovat v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a

pokračování

2

6A 233/2014

mladistvých. Žalobkyně se měla porušení této povinnosti dopustit odvysíláním pořadu Grimm, epizody Krysař, dne 11. 3. 2014 od 7.45 hodin na programu Prima COOL, který ohrozil psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých, konkrétně tím, že uvedený pořad, který byl vysílán v úseku od 6.00 hodin do 22.00 hodin, kdy mohou být u obrazovky děti, obsahoval scény, kdy mrtvého učitele nalezne kolegyně (v čase 04:53-04:55 od začátku záznamu), scéna ohledávání místa činu (v čase 06:10-06:45 od začátku záznamu) a záběry zohaveného těla ve scéně z pitevny) v čase (14:38-15:43 od začátku záznamu). Předmětné scény obsahují záběry na brutálně zavražděného člověka, zobrazují znetvořené lidské pozůstatky. Rovněž detaily zohaveného těla na pitevně jsou ztvárněny naturalisticky s vysokou mírou drastičnosti a děsivosti. Dětský divák, který není schopen odlišovat fikci od reality a distancovat se od děje, může být zhlédnutím šokován. Následkem pro dětského diváka může být vyvolání psychického otřesu a traumatizace, či snížení citlivosti vůči násilí nebo povzbuzení vlastní agrese. V prvém žalobním bodu žalobkyně namítla, že skutková podstata správního deliktu nebyla naplněna, neboť nebyla splněna zákonem předepsaná podmínka existence předešlého upozornění na porušení zákona. V této souvislosti poukázala na to, že splnění podmínky existence předešlého upozornění na porušení zákona shledává žalovaná v upozornění č.j.: RUD/855/2011, jímž byl provozovatel upozorněn na porušení zákona odvysíláním pořadu Myšlenky zločince a dále v rozhodnutí sp. zn.: 2008/329/FOL/FTV o uložení pokuty za odvysílání pořadu Sběratelé kostí. K námitce, že není dána časová a věcná souvislost těchto upozornění a jednání v posuzované věci odkázala žalovaná na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2014, sp. zn. 8 As 85/2012. Žalobkyně tento právní názor žalované považuje za nesprávný. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že trestání správních deliktů při provozování televizního vysílání je založeno na dichotomii prostých a kvalifikovaných porušení zákona. Pouze v případě tzv. kvalifikovaných porušení zákona může žalovaná na základě § 59 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb. přistoupit okamžitě k uložení sankce. V ostatních případech je možné k uložení pokuty přistoupit až poté, co je provozovatel na porušení zákona upozorněn. Z uvedeného vyplývá, že trestání prostých porušení zákona je založeno na principu trestání recidivy – pokutou je sankcionováno až porušení zákona opakované. Dle názoru žalobkyně, tedy nikoli každé upozornění na porušení zákona časově předcházející jednání provozovatele, za nějž má být uložena pokuta, může sehrát tuto svou zákonnou roli, neboť tomu brání obecné zásady trestání plynoucí z ústavního pořádku. Trestní minulost delikventa může být při jeho trestání brána v úvahu jen v určitém časovém rámci. Při absenci obecné úpravy správního trestání je třeba přistoupit k analogické aplikaci norem trestního práva upravujících zahlazení odsouzení. Žalobkyně namítla, že od vydání upozornění na porušení zákona uplynuly více než tři roky a jedná se o upozornění za pořad odvysílaný dne 4. 2. 2008, tj. více než šest let před odvysíláním pořadu, za který byla žalobkyni uložena pokuta. Rozhodnutí o uložení pokuty bylo vydáno 3. 6. 2008, tj. téměř šest let před odvysíláním pořadu dne 11. 2. 2008. Tato upozornění nemohou být s ohledem na značný časový odstup pokládána za upozornění v časové souvislosti s jednáním, za které byla žalobkyně pokutována. S ohledem na značný časový odstup přesahující trojnásobek lhůty pro zahlazení účinků peněžitého trestu za odsouzení za trestný čin, je třeba na žalobkyni hledět, jako kdyby na porušení zákona nebyla upozorněna. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť ve výrokové části vymezující skutek není jednoznačně identifikováno rozhodnutí či upozornění, jehož vydáním lze mít upozorňovací povinnost za splněnou. V této souvislosti poukázala na to, že existence předchozího upozornění je v případě tzv. prostého porušení

pokračování

3

6A 233/2014

povinností stanovených zákonem o vysílání nutnou podmínkou vzniku odpovědnosti za správní delikt. Splnění této povinnosti musí být vyjádřeno ve výrokové části rozhodnutí, v níž musí být obsaženy všechny znaky skutkové podstaty deliktu. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítla, že úvaha žalované o výši sankce je nepřezkoumatelná. V této souvislosti poukázala na to, že žalovaná sice formálně hodnotila jednotlivá zákonem vypočtená kritéria, nicméně toto hodnocení není v žádném logickém vztahu k uložené pokutě. Z napadeného rozhodnutí není možné seznat, proč úvahy žalované nevedly k jinému výsledku, např. uložení nižší nebo naopak vyšší sankce. Žalovaná zcela přehlédla, že jednotlivá kritéria nemohou působit ve stejné intenzitě. Postavení žalobkyně nelze hodnotit stejně jako dosah jednání. Pokud bylo v řízení prokázáno, že pořad měl v chráněné skupině nulovou sledovanost, pak chráněný zájem nebyl vůbec narušen. Tuto skutečnost nelze při úvahách o uložení sankce „kompenzovat“ tím, že žalobkyně je provozovatelem celoplošného vysílání. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítla, že při stanovení výše sankce jí žalovaná přičetla k tíži skutečnosti, k nimž neměla přihlížet, tj. nesprávně zohlednila některé okolnosti. Poukázala na to, že v rozporu s ustanovením § 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. žalovaná přičetla žalobkyni k tíži domnělé opakované porušení téže povinnosti. V této souvislosti zdůraznila, že v posledních pěti letech nebyla za porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) uvedeného zákona pokutována. Dále bylo žalobkyni v rozporu se zákonem přičteno k tíži její vyjádření ve správním řízení, kde žalobkyně namítala, že předešlá upozornění nejsou v časové souvislosti s posuzovanou věcí, neboť jsou staršího data a nejsou již v korporátní paměti týmu odpovědného za nasazování akvizičních pořadů. Žalobkyně namítla, že žalovaná nebyla vůbec oprávněna promítnout citované vyjádření do výše sankce, neboť tuto okolnost nelze podřadit pod žádné z kritérií uvedených v § 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. a dále je třeba přihlédnout k tomu, že toto vyjádření bylo legitimní procesní obranou reagující na zahájení správního řízení, a proto nemohlo být pokládáno za vyjádření lhostejnosti žalobkyně k naplňování požadavků zákona. V pátém žalobním bodu žalobkyně namítla, že při stanovování výše sankce žalovaná nepřihlédla k některým skutečnostem, k nimž přihlédnout měla, tj. některé okolnosti pominula. V této souvislosti poukázala na to, že žalovaná konstatovala nulovou sledovanost a (rating) a prakticky nulový podíl diváků (share) z chráněné skupiny. Vzhledem k tomu, že objektem správního deliktu je zájem na ochraně dětí a mladistvých, je nepochybné, že se jedná o aspekt, který zcela zásadním způsobem snižuje společenskou škodlivost jednání žalobkyně. Žalovaná toto kritérium sice formálně vzala v potaz, ve výši sankce se však neprojevilo, neboť výše pokuty nijak nevybočuje ze standardní hladiny, v níž se žalovaná při ukládání pokut běžně pohybuje. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná tento aspekt zohlednila buď pouze proklamativně, nebo jej sice zohlednila a sankci snížila, nicméně toto snížení bylo „kompenzováno“ přitěžujícími okolnostmi, aniž žalovaná tyto okolnosti zmínila v rozhodnutí. Žalobkyně dále poukázala na to, že žalovaná k její tíži přičetla její postavení na mediálním trhu. Porovnáním výše uložené sankce a výše sankcí ukládaných běžně žalovanou v obdobných případech však vyplývá, že žalovaná nehodnotí zásadní rozdíl v postavení žalobkyně oproti provozovateli CET 21 spol. s.r.o., jehož podíl na relevantním trhu je výrazně vyšší než podíl žalobkyně. Žalobkyně dále vyjádřila nesouhlas s tím, že bylo pominuto kritérium finanční prospěch. Dle jejího názoru byla žalovaná povinna zohlednit toto kritérium ve prospěch žalobkyni, neboť ve správním řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně spácháním deliktů získala jakýkoli prospěch.

pokračování

4

6A 233/2014

V šestém žalobním bodu žalobkyně namítla, že napadeným rozhodnutím byla porušena zásada rovnosti, dle které mají být shodné případy posuzovány shodně a odlišné odlišně. Tento ústavní princip je vyjádřen též v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. Z uvedeného vyplývá, že správní úvaha žalované nejenže nesmí vybočit ze zákonem vymezeného rozpětí sankcí, ale uložená sankce musí odpovídat též správní praxi žalované. Dle názoru žalobkyně není proto právně významné, že výše pokuty uložené napadeným rozhodnutím představuje 2% horní hranice zákonné sazby, nýbrž to, že se pohybuje přibližně uprostřed spektra sankcí, které jsou v období posledních pěti let žalovanou za porušení povinnosti dle ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. ukládány, čímž žalovaná vyjadřuje, že jednání žalované považuje z hlediska odpovědnosti žalované za standardní. Takové hodnocení však není adekvátní, neboť pořad byl odvysílán na programu, který není určen pro děti a dlouhodobě vykazuje nízkou sledovanost, což samo o sobě mělo vést k výraznému snížení sankce oproti běžně užívané hladině. K dalšímu snížení uložené pokuty mělo dojít zohledněním konkrétní sledovanosti předmětného pořadu chráněnou skupinou, neboť ta byla nulová. Žalobkyně nebyla za porušení shora uvedené povinnosti v posledních pěti letech pokutována, což mělo být rovněž zohledněno v její prospěch. Na podporu svého tvrzení žalobkyně přiložila správní rozhodnutí žalované vydané v typově obdobných případech, z jejichž odůvodnění je zřejmé, že žalovaná v napadeném rozhodnutí neprovedla náležitě individualizaci konkrétního jednání, neboť k okolnostem proklamovaným v odůvodnění fakticky nepřihlédla. V sedmém žalobním bodu žalobkyně namítla, že ve správním řízení byla krácena její obhajovací práva, neboť neměla možnost reálně se vyjádřit ke všem relevantním aspektům projednávané věci, neboť o některých z těchto aspektů se dozvěděla až ze samotného rozhodnutí, kterým se řízení končí. Uvedená výtka směřuje jak vůči postupu žalované, která žalobkyni nesdělila, v čem spatřuje podobnost mezi stíhaným jednáním a především upozorněním, tak v nepředvídatelném postupu žalované při určování výše sankce. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na to, že jí nebyl zpřístupněn koncept rozhodnutí včetně navrhované výše sankce. Pokud žalovaná dospěla k závěru, že takový postup není možný či vhodný, pak bylo její povinností nařídit ve věci ústní jednání za účasti žalobkyně a všech členů žalované, kteří ve věci rozhodovali, a umožnit žalobkyni účastnit se diskuse, v rámci níž Rada hodnotí správní delikt, všechny okolnosti a aspekty. Žalovaná ve vyjádření k žalobě k námitkám vzneseným v prvém žalobním bodu uvedla, že závěry žalobkyně uvedené v rámci těchto námitek jsou nesrozumitelné, žalované není zřejmé, co je jí vytýkáno, neboť z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že její úvahy jsou v souladu se zákonem i judikaturou. K námitce, že při absenci úpravy správního trestání je třeba přistoupit k analogii, a to k analogii zahlazování odsouzení dle trestního zákoníku, žalovaná uvedla, že správní právo, resp. správní trestání ze své podstaty nemůže užít institut zahlazování, neboť nelze rozlišovat rehabilitaci/navrácení bezúhonnosti/zahlazení ve trojím provedení jako u trestního práva – rehabilitace soudní, rehabilitace milostí prezidenta republiky a rehabilitace ze zákona. Stejně lze vyloučit i sociální potřebnost zahlazování upozornění dle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., což vyplývá přímo ze samotné podstaty záměru a významu zákona č. 231/2001 Sb., resp. v daném případě ochrany dětí a mladistvých. Žalobkyně měla pravděpodobně na mysli spíše časovou souvislost předchozího upozornění. Pokud se jedná o otázku časové souvislosti, argumentovala žalovaná shodně jako v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. K námitkám vzneseným ve druhém žalobním bodu, dle kterého je výrok napadeného rozhodnutí nezákonný, neboť v něm není uvedeno, že došlo ke splnění podmínky dle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., žalovaná uvedla, že se jedná o námitku nerozvedenou, není možné seznat, jak žalobkyně k takovému

pokračování

5

6A 233/2014

právnímu názoru dospěla a o co ho opírá. Uvedená námitka nemá oporu v liteře zákona, v jeho smyslu a rovněž ani v judikatuře. Uvedenou námitku tedy žalovaná shledala jako nedůvodnou. K námitce vznesené ve třetím žalobním bodu, týkající se nepřezkoumatelnosti úvahy o výši sankce žalovaná zopakovala hodnocení kritérií tak, jak ho učinila v napadeném rozhodnutí. Zdůraznila, že dle jejího názoru je její úvaha v tomto směru přezkoumatelná. Poukázala na to, že správní delikt ohrožení dětí a mládeže dle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je deliktem ohrožovacím. Nelze tedy říci, že „chráněný zájem nebyl vůbec narušen“. Poukázala na to, že žalobce vytvořil nebezpečnou situaci, porušil své zákonné povinnosti a potencionálně ohrozil chráněnou skupinu obyvatel. K námitkám vzneseným ve čtvrtém žalobním bodu, dle kterých žalovaná nesprávně zohlednila některé okolnosti, žalovaná uvedla, že je nepravdivé tvrzení žalobkyně, že jí bylo k tíži dáno opakované porušení zákona. Žalobkyně se rovněž mýlí, pokud se domnívá, že na základě § 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. nebyla žalovaná zmocněna užít vyjádření samotného účastníka řízení v rámci kritérií pro výši sankce. V této souvislosti poukázala na to, že v intencích zmocnění ustanovení § 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. podřadila chování účastníka do jednoho z kritérií. K námitkám vzneseným ve čtvrtém a pátém žalobním bodu, dle kterých žalovaná nepřihlédla k některým skutečnostem, k nimž přihlédnout měla, žalovaná uvedla, že žalobkyně nesprávně tvrdí nezbytnost brát v potaz i ekonomický stav účastníka řízení. Toto může žalovaná vzít v potaz pouze v případě, že by zamýšlená sankce měla na žalobkyni likvidační efekt. Uvažovat o tom, že by na celoplošného televizního provozovatele měla likvidační dopad sankce ve výši 2% z maxima možné sankce, je nemístné. Žalovaná zhodnotila možný vliv finančního prospěchu na rozhodování účastníka řízení při zařazení či nezařazení předmětného pořadu do vysílání a dospěla k závěru, že takovéto kritérium není rozhodné co do výše sankce. K námitkám vzneseným v šestém žalobním bodu, týkajícím se porušení zásady rovnosti, žalovaná uvedla, že zásadu rovnosti respektuje při svém rozhodování vždy, a proto ukládané sankce za obdobné delikty nikterak výrazně nevybočují z její správní praxe. K námitkám vzneseným v sedmém žalobním bodu, týkajícím se porušení obhajovacích práv žalobkyně, žalovaná uvedla, že požadavek žalobkyně na poskytnutí konceptu výrokové části rozhodnutí považuje za nezákonný a nelogický. V této souvislosti poukázala na nemožnost předjímat rozhodování správního orgánu. Zdůraznila, že před rozhodováním Rady neexistuje a nemůže existovat koncept správního rozhodnutí, neboť to vzniká výhradně na základě úvah Rady, formulovaných při rozhodování ve věci na zasedání Rady. Jako nedůvodnou shledala rovněž námitku žalobkyně, že měla mít právo být přítomna diskusi Rady. V tomto směru odkázala na ustanovení § 134 odst. 1 správního řádu, na ustanovení § 8 odst. 4 a § 11 odst. 7 zákona č. 231/2001 Sb. a na článek 6 bod 10 jednacího řádu Rady. Dále poukázala na to, že žalobkyni byl dán dostatečný prostor vyjádřit se ke všem shromážděným podkladům. Skutečnost, že žalobkyně zpochybňuje administrativní činnost Úřadu Rady, svědčí zejména o jejím nepochopení administrativní práce, jež zajišťuje pouze chod ústředního dozorového orgánu. Zdůraznila, že kolektivní orgán přijímá rozhodnutí formou usnesení. Odůvodnění správního rozhodnutí nezakládá, nemění a neruší práva a povinnosti. Touto mocí je nadán pouze výrok správního rozhodnutí. Ze všech uvedených důvodů navrhla zamítnutí žaloby. Žalobkyně využila svého práva a k vyjádření žalované podala repliku, v níž argumentovala shodně jako v podané žalobě. Zdůraznila, že námitka vznesená v prvém žalobním bodu je vyjádřena zcela jednoznačně když žalobkyně namítá, že upozornění na porušení zákona označená Radou nemohou být s ohledem na značný časový odstup pokládána za upozornění v časové souvislosti s jednáním, za které byla žalobkyně pokutována. Dle názoru žalobkyně upozornění na porušení zákona nemůže působit po časově neomezenou dobu, neboť je to v rozporu s obecnými principy trestání platnými

pokračování

6

6A 233/2014

v ČR. Za této situace je nezbytné tuto mezeru v zákoně vyplnit a stanovit určité měřítko, dle kterého je možné existenci časové souvislosti posoudit. Pro tento účel je vhodné srovnání se lhůtami pro zahlazení odsouzení k peněžitým trestům. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že výroková část rozhodnutí nespecifikuje, jakým způsobem žalovaná splnila svou upozorňovací povinnost. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že splnění této upozorňovací povinnosti patří mezi znaky skutkové podstaty správního deliktu dle zákona o vysílání. K námitce vznesené ve třetím žalobním bodu, týkající se nepřezkoumatelnosti správní úvahy o výši sankce žalobkyně zdůraznila, že odůvodnění úvahy je sice obsáhlé, dle jejího názoru však bezobsažné. Žalovaná se s jednotlivými kritérii vypořádala zcela proklamativně, aniž zhodnotila konkrétní skutečnosti projednávané věci. K některým zjištěným skutečnostem nepřihlédla, ačkoliv v odůvodnění uvádí opak, jiné, nesporně relevantní skutečnosti pak žalovaná vůbec nezohlednila. Takto žalovaná pominula např. skutečnost, že s ohledem na nulovou sledovanost nebyl chráněný zájem vůbec narušen. K námitce vznesené v šestém žalobním bodu, týkající se porušení zásady rovnosti, žalobkyně uvedla, že námitka směřuje k té komponentě principu rovnosti, dle níž odlišné případy musí být posuzovány odlišně, přičemž její porušení spatřuje v tom, že žalovaná žalobkyni uložila shodnou či vyšší sankci než v případech, které jsou dle žalobkyně nepochybně závažnější než jednání žalobkyně. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí žalované v obdobných věcech a uvedla, že uložení stejné či dokonce vyšší pokuty v projednávané věci nemá žádné opodstatnění, neboť v projednávané věci byly zjištěny následující skutečnosti, které musejí mít vliv na konečnou výši sankce: a) žalobkyně zařadila pořad na program, který není plnoformátový, není určen dětskému divákovi a je celkově méně sledovaný, b) oproti výše uvedeným případům byla zjištěna nulová sledovanost konkrétního pořadu cílovou skupinou, c) žalobkyně nebyla trestána za porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. po dobu více než pěti let, d) na zahájení řízení žalobkyně reagovala sdělením, že akceptuje, že naturalistické záběry nejsou pro dětského diváka vhodné, a že tedy předmětnou epizodu již v tomto vysílacím čase zařazovat nebude, e) postavení žalobkyně na trhu je celkově slabší, než postavení provozovatele CET 21 spol. s.r.o. Přestože v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala, že „zanedbatelná sledovanost u ohrožené divácké skupiny ovlivnila výši pokuty ve prospěch účastníka, není zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti vedly žalovanou k závěru, že je na místě uložit sankci ve výši 200.000 Kč. K námitce vznesené v osmém žalobním bodu, týkající se porušení obhajovacích práv žalobkyně uvedla, že ustanovení § 134 odst. 1 správního řádu stanoví, že kolegiální orgán rozhoduje hlasování. Dle ustanovení § 68 správního řádu je odůvodnění integrální součástí rozhodnutí, kterou nelze od její výrokové části oddělit. S ohledem na obsah vyjádření žalované žalobkyně namítla, že jí není zřejmé, jakým způsobem bylo napadené rozhodnutí vůbec přijato, pokud o něm jako o celku nebylo hlasováno. Zdůraznila, že to je výhradně Rada a nikoli Úřad Rady, kdo je nadán správní úvahou, a proto důvody vedoucí k rozhodnutí musejí vycházet z rozhodování Rady, které se odehrává formou hlasování. Při jednání u Městského soudu v Praze dne 24. 2. 2015 zástupce žalobkyně s odkazem na důvody vymezené v žalobě zdůraznil, že v daném případě žalobní námitky směřují zejména do výše stanovené sankce. Dle názoru žalobkyně bylo nesprávně vyhodnoceno zjištěné sledování pořadu, zanedbatelná sledovanost měla vést dle jeho názoru k uložení

pokračování

7

6A 233/2014

pokuty v mnohem nižší částce, než byla uložena. Takové řešení by rovněž odpovídalo jiným případům, kdy byly ukládány nižší pokuty za závažnější porušení zákona. Dále zástupce žalobkyně poukázal na velký časový odstup od posledního případu porušení příslušného ustanovení žalobkyní. Dále zdůraznil, že ve spise není založen žádný dokument, který by zachycoval hodnocení jednotlivých kritérií a tedy tvorbu úvahy o výši uložené sankce. Dle názoru žalobkyně by usnesení Rady mělo obsahovat nejen výši uložené pokuty ale i hodnocení jednotlivých kritérií. Jedině v takovém případě by bylo možno dospět k závěru o přezkoumatelnosti úvahy, neboť v opačném případě není zřejmé, zda Rada, respektive její členové hlasovali pouze o výši pokuty, která byla až následně při vyhotovování rozhodnutí odůvodněna. Z uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Zástupkyně žalované s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na vyjádření k žalobě zdůraznila, že Rada není povinna evidovat názory členů Rady při projednávání jednotlivých případů. Jednání Rady je neveřejné a úvahy jednotlivých členů jsou pak zachyceny v protokolu o hlasování. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je věnována potřebná pozornost výši uložené sankce. Žalobkyně nedoložila žádnou skutečnost, ze které by bylo možno dovodit, že výše sankce byla odůvodněna až následně a není výsledkem projednání věci v samotné Radě. Dále poukázala na to, že v řadě kritérií bylo shledáno, že se jedná o polehčující okolnost. Z toho také vyplývá následná výše uložené sankce, která představuje pouze 2 % ze zákonem stanoveného rozpětí. V takovém případě je třeba výši uložené sankce považovat vzhledem ke zjištěným skutečnostem za přiměřenou. Z uvedených důvodů navrhla zamítnutí žaloby. Z obsahu předmětného spisového materiálu vyplývá, že žalobkyni bylo dne 14. 4. 2014 doručeno oznámení žalované o zahájení správního řízení pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť odvysíláním pořadu Grimm, epizody Krysař dne 11. 3. 2014 od 7:45 hodin na programu PRIMA COOL, který obsahoval značně naturalistické záběry těla znetvořeného krysami, jejichž drastičnost dosahovala míry, která má potenciál vyvolat zejména v dětských divácích psychický otřes a tak ohrozit jejich psychický vývoj, se mohla dopustit porušení povinnosti nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. V oznámení byl popsán obsah pořadu a jeho hodnocení žalovanou. Závěrem žalovaná vyzvala adresáta, aby se k věci písemně vyjádřil ve lhůtě dvaceti dnů ode dne doručení této výzvy a upozornila ji na skutečnost, že je u ní veden spis, do kterého je žalobkyně oprávněna nahlédnout. Přílohou tohoto oznámení byly dokumenty, které dle žalované dokládají naplnění podmínky stanovené v § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., a to upozornění na porušení zákona sp. zn.: 2008/451/vos/FTV, jímž byl provozovatel FTV Prima, spol. s r.o. upozorněn na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že dne 4. 2. 2008 v čase od 16:40 hodin odvysílal na programu Prima televize pořad Myšlenky zločince, který obsahoval záběry znázorňující trýzněné lidské bytosti, fotografie zavražděných lidí a líčení sexuálních úchylek a brutálních způsobů vražd, které byly způsobilé ohrozit zejména psychický vývoj dětí a mladistvých, a to zejména tím, že mohly u dětské skupiny diváků vzbuzovat strach, obavy a úzkost, posílit sklony k agresi, způsobit krátkodobé znecitlivění vůči násilí, přeceňování reálného nebezpečí, zvýšení tolerance k násilí či bagatelizování důsledků agrese a tím provozovatel porušil povinnost nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých ze dne 8. 2. 2011 a dále rozhodnutí žalované ze dne 3. 6. 2008, sp. zn.: 2008/329/FOL/FTV, jímž byla provozovateli FTV Prima spol. s r.o. uložena pokuta ve výši 250 000 Kč pro porušení ustanovení § 32 odst.

pokračování

8

6A 233/2014

1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť odvysíláním pořadu Sběratelé kostí I dne 11. 2. 2008 od 15:45 hodin na programu Prima televize se provozovatel dopustil porušení povinnosti nezařazovat v době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Správní spis dále obsahuje vyjádření žalobkyně k zahájení správního řízení ze dne 12. 5. 2014, ve kterém v podstatných bodech argumentovala shodně jako v podané žalobě. Obsahem správního spisu je dále oznámení žalované o provedení důkazu zhlédnutím audiovizuálního záznamu předmětného pořadu ze dne 2. 6. 2014 doručené žalované dne 9. 6. 2014 a záznam o provedení tohoto důkazu na 13. zasedání Rady konaném ve dnech 1. a 2. 7. 2014 a dále oznámení žalované o ukončení dokazování ze dne 31. 7. 2014 doručené žalobkyni dne 4. 8. 2014 a vyjádření žalobkyně k němu ze dne 18. 8. 2014. Rozhodnutím žalované ze dne 2. 9. 2014, sp. zn./Ident.: 2014/356/LOJ/FTV, č.j.: LOJ/3318/2014 byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 200 000 Kč pro porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon č. 231/2001 Sb.), které ukládá povinnost provozovateli vysílání nezařazovat v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobkyně se měla porušení této povinnosti dopustit odvysíláním pořadu Grimm, epizody Krysař, dne 11. 3. 2014 od 7.45 hodin na programu Prima COOL, který ohrozil psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých, konkrétně tím, že uvedený pořad, který byl vysílán v úseku od 6.00 hodin do 22.00 hodin, kdy mohou být u obrazovky děti, obsahoval scény, kdy mrtvého učitele nalezne kolegyně (v čase 04:53-04:55 od začátku záznamu), scéna ohledávání místa činu (v čase 06:10-06:45 od začátku záznamu) a záběry zohaveného těla ve scéně z pitevny (v čase 14:38-15:43 od začátku záznamu). Předmětné scény obsahují záběry na brutálně zavražděného člověka, zobrazují znetvořené lidské pozůstatky. Rovněž detaily zohaveného těla na pitevně jsou ztvárněny naturalisticky s vysokou mírou drastičnosti a děsivosti. Dětský divák, který není schopen odlišovat fikci od reality a distancovat se od děje, může být zhlédnutím obsahem šokován. Následkem pro dětského diváka může být vyvolání psychického otřesu a traumatizace, či snížení citlivosti vůči násilí nebo povzbuzení vlastní agrese. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná shrnula průběh řízení, konstatovala obsah vyjádření žalobkyně k věci samé a definovala pojmy děti a mladiství a ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje. V rámci vlastního posouzení věci pak žalovaná uvedla, že ve vytčených scénách pořadu: scéna, kdy mrtvého učitele nalezne kolegyně, scéna ohledávání místa činu a scéna se záběry zohaveného těla na pitevně jsou ztvárněny obsahy se značně ohrožujícími dopady pro dětského diváka. Jak vyplývá z fotodokumentace, která je součástí napadeného rozhodnutí, jedná se o záběry značně naturalistické, jejichž míra drastičnosti je nebývale silná. Zobrazení následků vraždy v podobě ohlodaného těla je značně detailní (záběry zobrazují ohlodanou lebku se zbytky tkáně, v případě záběrů z pitevního stolu pak celek těla s chybějící tkání v dutině břišní a na kost ohlodanou paží). Předmětné scény obsahují záběry na brutálně zavražděného člověka, zobrazují znetvořené lidské pozůstatky. Dětský divák, který není schopen odlišovat fikci od reality a distancovat se od děje, může být shlédnutým obsahem šokován. Následkem pro dětského diváka může být vyvolání psychického otřesu a traumatizace, či snížení citlivosti vůči násilí nebo povzbuzení vlastní agrese. Byl-li pořad odvysílán v zákonem chráněné době, konkrétně od 7:45 hodin, lze se důvodně domnívat, že pořad mohl být shlédnut dětským divákem. Zmíněné scény mohly dětského diváka traumatizovat a způsobit mu psychický otřes. Žalovaná dále konstatovala, že za splnění podmínky dle § 59 odst. 1 zákona

pokračování

9

6A 233/2014

č. 231/2001 Sb. považuje předchozí upozornění na porušení zákona sp. zn. 2008/451/vos/FTV ze dne 8. 2. 2011 a dále rozhodnutí sp. zn. 2008/329/FOL/FTV ze dne 3. 6. 2008, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 250 000 Kč pro porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. za odvysílání pořadu Sběratelé kostí dne 11. 2. 2008 od 15:45 hodin na programu Prima televize. Závěrem se žalovaná zabývala výší uložené pokuty, kdy po citaci ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) a ustanovení § 61 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. uvedla úvahy týkající se jednotlivých kritérií, jimiž byla vedena při stanovení výše uložené pokuty. Ke kritériu povaha vysílaného programu uvedla, že program Prima COOL je programem komerčním, cílem provozovatele vysílání je tedy získat pro sledování programu co největší počet diváků, čemuž je také přizpůsobován obsah programu. Kritérium povahy vysílaného programu mělo na formování výše sankce vliv spíše ve prospěch účastníka. Uvedený program není programem určeným dětskému divákovi. Licence programu nehovoří o tom, že by program v některých vysílacích časech nabízel pořady určené dětem, existuje tedy minimální riziko, že by dětský divák, který by byl zvyklý sledovat pořady na tomto programu, shlédl pořad, jehož odvysílání je předmětem sankce. Ke kritériu postavení provozovatele na mediálním trhu uvedla, že provozovatel je komerční subjektem, jehož hospodářská činnost spočívá v provozování televizního vysílání. Principem komerčního televizního vysílání je snaha o maximální sledovanost. V případě společnosti FTV Prima spol. s r.o. se pak jedná o dominantní subjekt s vysokou sledovaností. Své vysílání společnost provozuje celoplošně, tudíž její vysílání může ve vymezeném územním rozsahu přijímat alespoň 70 % obyvatel České republiky. Lze tedy dovodit, že k velkému podílu možných diváků patří i zvýšená odpovědnost vůči divákům obecně, neboť porušení zákona může mít dopad na velké množství diváků. S ohledem na zásah divácké veřejnosti programem PRIMA COOL, vycházejícím z jeho celoplošnosti má žalovaná za to, že odpovědnost účastníka řízení je ve srovnání s regionálními a místními provozovateli televizního vysílání vysoká. Dále uvedla, že nelze brát v úvahu při stanovení výše pokuty v potaz rozdíl mezi veřejnoprávním a komerčním subjektem co do jejich zvýšené či snížené odpovědnosti. Rozdíl mezi veřejnoprávním a soukromoprávním subjektem v tomto hledisku je možné shledat pouze, co se týče pozitivně formulovaných povinnosti, které by měly plnit. Ohledně kritéria rozsah, typ a dosah závadného vysílání žalovaná uvedla, že typ závadného vysílání spočívá v odvysílání mediálního obsahu, který je nebezpečný pro zdravý vývoj dětského diváka. Rozsah závadného vysílání charakterizuje podrobný popis závadných scén. Jako dosah závadného vysílání lze označit jednak skutečnost, že účastník řízení vysílá daný program jako celoplošný, tedy alespoň 70 % obyvatel ČR musí mít možnost jej přijímat, ale i teoretický zásah na cílové skupiny obyvatel, jež je možné vysledovat z dat share a rating. Žalovaná vzala v potaz informaci o sledovanosti, jež byla poskytnuta účastníkem řízení, a to ratingu 0 pro skupinu 4–14 a share 0,01 % a Asociací televizních organizací a to ratingu 0,1 a sharu 2,47 % pro skupinu 15. Žalovaná uvedla, že toto kritérium a to zejména v něm obsažená data ratingu a sharu pro skupinu 4-14, jež byla daným pořadem ohrožena, považuje za jedno ze stěžejních. Zanedbatelná sledovanost u ohrožené divácké skupiny ovlivnila výši pokuty ve prospěch účastníka. Ke kritériu závažnost věci žalovaná uvedla, že považuje za závažné, že se v předmětném pořadu vyskytly drastické scény, které mohou u dětí vyvolat úzkost a další výše popsané negativní a nežádoucí psychické jevy. Zároveň je předmětný pořad dle názoru žalované schopen snížit práh citlivosti při vnímání násilí. Zhlédnutím předmětného pořadu byli dětští diváci konfrontováni s mediálním obsahem, který zcela přesahoval běžnou životní zkušenost. Žalovaná dále uvedla, že vzala v potaz rovněž naplnění ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., které poukazuje na skutečnost, že preventivní funkce v tomto případě zjevně nebyla naplněna zamýšleným způsobem. Dle názoru žalované opakovaným vystavováním dětských a mladistvých diváků takovému vysílání má kumulativní účinek co do následků na jejich psychice, fyzickém a

pokračování

10

6A 233/2014

mravním vývoji. Žalovaná dále přihlédla k vyjádření účastníka k zahájení správního řízení, ve kterém uvedl, že tyto záběry nejsou pro tuto věkovou skupinu vhodné, a proto nebude předmětnou epizodu v budoucnu v obdobném čase zařazovat do vysílání. Jakkoliv žalovaná tento přístup považuje za žádaný ze strany účastníka řízení, je třeba si uvědomit, že je účastník stíhán za již odvysílaný pořad. Reflexe účastníka je nicméně hodnocena v jeho prospěch při stanovování výše sankce. Žalovaná konstatovala, že považuje kritérium závažnost věci, rozsah, typ a dosah závadného vysílání spolu s kritériem míra zavinění za rozhodné pro konkrétní výši sankce. Ke kritériu míra zavinění uvedla, že účastník věděl, co je obsahem daného pořadu, kdy dojde k jeho odvysílání, a mohl tak zabránit jeho odvysílání v inkriminovanou dobu, přistoupit k úpravě či vynechání samotného dílu seriálu. Účastník však žádné z těchto možností nevyužil k ochraně zákonem chráněných zájmů. Lhostejný přístup účastníka k ochraně dětských diváků, deklarovaný mimo jiné i jeho prohlášením, že ve své korporátní paměti po patřičnou dobu nereflektuje předcházející upozornění a uložené sankce za porušení zákona, jde k tíži účastníka. Ke kritériu finanční prospěch žalovaná uvedla, že se zabývala relevancí vlivu finančního prospěchu účastníka řízení na jeho rozhodování o zařazení či nezařazení předmětného pořadu do vysílání v době mezi 06:00 a 22:00 hodin. Má za to, že finanční prospěch, ať již měl či neměl vliv na rozhodování účastníka řízení, není v tomto případě rozhodný co do jeho vlivu na konkrétní výši sankce. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumávání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. provozovatel vysílání je povinen nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. pokutu od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč uloží Rada provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud zařazuje do vysílání od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady, upoutávky nebo další části vysílání, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, a nejedná se o vysílání koncovému uživateli dostupné na základě písemné smlouvy uzavřené s osobou starší 18 let, k němuž je poskytnuto technické opatření, které znemožňuje přístup k vysílání dětem a mladistvým. Podle ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Dle odstavce 3 citovaného ustanovení Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání, k výši případného finančního prospěchu, a ke stanovisku věcně příslušného samoregulačního orgánu uvedeného v seznamu samoregulačních orgánů, obdrží-li toto stanovisko písemně do 10 pracovních dnů ode dne zahájení řízení o správním deliktu. Podle ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo

pokračování

11

6A 233/2014

podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě. Dle odstavce 3 tohoto ustanovení, dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží. V prvém žalobním bodu žalobkyně namítala, že nebyla splněna podmínka existence předchozího upozornění na porušení zákona, neboť upozornění na porušení zákona a rozhodnutí o uložení pokuty označená žalovanou nemohou být s ohledem na značný časový odstup pokládána za upozornění v časové souvislosti s jednáním, za které byla žalobkyně pokutována. Tuto námitku soud jako důvodnou neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že za splnění podmínky dle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. žalovaná považovala upozornění na porušení zákona ze dne 8. 2. 2011 sp. zn.: 2008/451/vos/FTV, jímž byla žalobkyně upozorněna na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., kterého se dopustila tím že dne 4. 2. 2008 v čase od 16:40 hodin odvysílala na programu Prima televize pořad Myšlenky zločince a dále rozhodnutí Rady ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 2008/329/FOL/FTV, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 250 000 Kč za porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť odvysíláním pořadu Sběratelé kostí I dne 11. 2. 2008 od 15:45 hodin na programu Prima televize se provozovatel dopustil porušení povinnosti nezařazovat v době od 06.00 do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Při posuzování otázky časových účinků předchozího upozornění vycházel soud z právního názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č.j. 6 As 26/2010-101, ve kterém tento soud uvedl, že požadavek, aby byla sankcionována jen taková „prostá“ porušení povinností podle zákona o vysílání, která následují po předchozím upozornění na jednání vykazující ve všech podstatných rysech obdobné znaky jako to, za něž má být uložena sankce, je uplatněním principu právní jistoty ve správním trestání. V něm je nezbytné, aby ten, kdo má být potrestán, mohl předem vědět s dostatečnou mírou jistoty, jaké konkrétní jeho jednání bude posouzeno jako protizákonné a trestáno (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 - 96, č. 1258/2007 Sb. NSS, bod 27). Jistě tento požadavek nelze absolutizovat, nicméně v podstatné míře je třeba trvat na jeho dodržení. Důvodem k tomu je i neexistence časového limitu, po jehož uplynutí by předchozí upozornění takříkajíc „přestalo platit“. Ustanovení o prekluzi práva uložit pokutu resp. zahájit správní řízení k jejímu porušení totiž váží prekluzivní lhůty výlučně k rozhodným skutečnostem vztahujícím se k jednání naplňujícímu znaky správního deliktu; časový rámec „platnosti“ předchozího upozornění jimi není žádným způsobem vymezen. Znamená to tedy, že předchozí upozornění platí „věčně“ (po dobu, po kterou provozovatel má licenci či registraci), a proto tím spíše je nutné, aby skutek, jehož se týká, byl velmi přesně a jednoznačně vymezen, neboť tím je determinován i obsah případných navazujících skutků, jež mohou být již sankcionovány. Po provozovateli je nicméně spravedlivé požadovat, aby upozornění, jichž se mu dostalo, schraňoval a řídil se jimi po celou dobu platnosti licence či registrace, neboť jako profesionál v oboru televizního či rozhlasového vysílání jistě může nastavit vnitřní mechanismy svého fungování tak, aby ti jeho zaměstnanci nebo jiní spolupracovníci, jejichž jednáním může dojít k porušení provozovatelových povinností podle zákona o vysílání, byli o předchozích upozorněních regulátora patřičně informováni a o jejich obsahu a důsledcích proškoleni. K námitce, že vzhledem k tomu, že časové účinky upozornění v zákoně vymezeny nejsou, je nezbytné tuto mezeru v zákoně vyplnit a stanovit určité měřítko, dle kterého je možné existenci časové souvislosti posoudit, přičemž pro tento účel je vhodné srovnání s lhůtami pro zahlazení odsouzení k peněžitým trestům, je třeba uvést, že v případě předchozího upozornění podle §

pokračování

12

6A 233/2014

59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. se nejedná o sankci (trest) za protiprávní jednání, ale o nutnou podmínku pro uložení sankce za další obdobné jednání. Vzhledem k tomu, že normy trestního práva takovou podmínku před uložením trestu za protiprávní jednání neupravují, nelze dle názoru soudu použít analogii trestního práva upravující zahlazení odsouzení. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že rovněž zákon č. 231/2001 Sb. obsahuje ustanovení o prekluzi práva uložit pokutu respektive zahájit správní řízení o jejím uložení. Lze tedy uzavřít, že podmínka předchozího upozornění, zakotvená v ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. byla v daném případě splněna, neboť z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně byla ze strany žalované na porušení totožné povinnosti upozorněna, přičemž není rozhodné, kdy k porušení této povinnosti došlo a kdy bylo upozornění vydáno. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala neúplnost výroku napadeného rozhodnutí, neboť v něm není specifikováno, jakým způsobem žalovaná splnila svou upozorňovací povinnost. Ani tuto námitku soud jako důvodnou neshledal. Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) se ve výrokové části rozhodnutí uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Ve výrokové části se dále uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání. Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků. Výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. Výroková část žalobou napadeného rozhodnutí tyto náležitosti splňuje. Skutečnost, že ve výrokové části není identifikováno upozornění či rozhodnutí, jehož vydáním lze mít upozorňovací povinnost za splněnou, nelze považovat za nezákonnost, neboť předchozí upozornění podle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. není znakem skutkové podstaty správního deliktu, jak tvrdí žalobkyně, ale nutnou podmínkou pro uložení sankce za další obdobné jednání. Bylo proto dostačující, pokud žalovaná splnění podmínky předchozího upozornění dle § 59 odst. 1 uvedeného zákona specifikovala v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítala, že úvaha žalované o výši sankce je nepřezkoumatelná. Poukázala na to, že žalovaná sice formálně hodnotila jednotlivá zákonem vypočtená kritéria, avšak toto hodnocení není v logickém vztahu k uložené pokutě. K této námitce je třeba uvést, že stanovení výše pokuty za správní delikt je věcí správního uvážení, které podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č.j. 5 Azs 47/2003-48 a ze dne 13. 4. 2010, č.j. 8 As 72/2009-114, dostupné na www.nssoud.cz). Městský soud neshledal, že by žalovaná při uložení pokuty vybočila z mezí správního uvážení nebo je zneužila. Přihlédla ke všem zákonným kritériím pro stanovení výše pokuty a logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem popsala jejich hodnocení. Uvedla, z jakých skutečností při úvaze o jednotlivých kritériích vycházela a zároveň vysvětlila, jak se hodnocení těchto kritérií promítlo do výše uložené pokuty, tj. která kritéria ovlivnila výši pokuty ve prospěch žalobkyně a která naopak v její neprospěch. Rovněž v procesním postupu neshledal soud žádné vady či pochybení. Uložená sankce ve výši 2 % horní zákonné sazby odpovídá dle názoru soudu zjištěným skutečnostem a nelze ji mít za zcela zjevně nepřiměřenou. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítala, že při úvahách o výši ukládané pokuty postupovala žalovaná nezákonně, když v rozporu s ustanovením § 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. přičetla k tíži žalobkyně domněle opakované porušení téže povinnosti,

pokračování

13

6A 233/2014

respektive lhostejnost žalobkyně k ochraně dětských diváků, a to v rámci kritérií závažnost věci a míra zavinění. K této námitce je třeba uvést, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v rámci kritéria závažnost věci vzala Rada v potaz rovněž naplnění § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. a dospěla k závěru, že preventivní funkce v daném případě nebyla naplněna zamýšleným způsobem. Konstatování, že opakované vystavování dětských a mladistvých diváků takovémuto vysílání má kumulativní účinek co do následků na jejich psychice, nelze dle názoru soudu dovodit, že žalobkyni bylo přičteno k tíži opakované porušení téže povinnosti. Tímto konstatováním Rada pouze poukázala na důsledky nenaplnění preventivní funkce předchozího upozornění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že v rámci kritéria závažnost věci vzala Rada v potaz též vyjádření účastníka řízení a jeho reflexi hodnotila při stanovování výše sankce v jeho prospěch. V rámci kritéria míra zavinění pak Rada jako přitěžující hodnotila lhostejný přístup účastníka k ochraně dětských diváků deklarovaný mimo jiné i v jeho prohlášení, že ve své korporátní paměti po patřičnou dobu nereflektuje předchozí upozornění a uložené sankce za porušení zákona. K námitce žalobkyně, že žalovaná nebyla oprávněna promítnout uvedené vyjádření do výše sankce, neboť tuto okolnost nelze podřadit pod žádné z kritérií vyjádřených v § 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. je třeba uvést, že podřazení obsahu vyjádření, jakožto výrazu určitého chování, postoje a náhledu žalobkyně na danou věc byla žalovaná oprávněna v rámci své volné úvahy promítnout do uvedeného kritéria, neboť vyjádření účastníka řízení je jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí a takový postup není zákonem vyloučen. V pátém žalobním bodu žalobkyně namítala, že při stanovování výše sankce žalovaná nepřihlédla k některým skutečnostem, ač k nim přihlédnout měla. K poukazu na to, že skutečnost, že pořad měl nulovou sledovanost (rating) a prakticky nulový podíl diváků (share) z chráněné skupiny vzala žalovaná v potaz pouze formálně, je třeba uvést, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Rada uvedené skutečnosti hodnotila v rámci kritéria dosah závadného vysílání, přičemž zanedbatelnou sledovanost u ohrožené divácké skupiny posoudila jako polehčující okolnost, která ovlivnila výši pokuty ve prospěch žalobkyně. Výše pokuty uložená žalobkyni je výsledkem správní úvahy žalované, která zahrnuje zhodnocení a porovnání všech zákonných kritérií včetně uvedené skutečnosti. Požadavek žalobkyně, aby úvaha Rady obsahovala sdělení, které kritérium se procentuálně podílelo na výši sankce, o kolik korun sankci navýšilo, nemá oporu v zákoně. Rozhodující pro posouzení zákonnosti rozhodnutí je to, zda Rada při stanovování výše pokuty zhodnotila všechna zákonná kritéria, zda tato úvaha nevybočila z mezí stanovených zákonem a zda je logická. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci úvaha žalované o výši sankce tyto požadavky splňuje, nelze na rozhodnutí v části týkající se výše uložené pokuty nahlížet jako na nezákonné. Žalobkyně dále namítala, že žalovaná v rámci kritéria postavení na mediálním trhu nehodnotila zásadní rozdíl v postavení žalobkyně oproti provozovateli CET 21 spol. s r.o., jehož podíl na relevantním trhu je výrazně vyšší než podíl žalobkyně. Tuto námitku žalobkyně vznesla s odkazem na porovnání výše uložené sankce a výše sankcí ukládaných běžně žalovanou v obdobných případech, aniž by však konkretizovala, o jaká rozhodnutí se jedná a aniž by uvedla konkrétní skutečnosti, které by její tvrzení podporovaly. K této námitce soud uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v rámci kritéria postavení provozovatele na mediálním trhu Rada konstatovala, že žalobkyně je provozovatelem celoplošného vysílání (alespoň 70 % obyvatel ČR musí mít možnost její vysílání přijímat) z čehož dovodila zvýšenou odpovědnost vůči divákům obecně a odpovědnost vyšší ve srovnání například s regionálními provozovateli. Tato úvaha je dle názoru soudu logická a přezkoumatelná. Žalobkyně se dle názoru soudu nesprávně dovolává pouze srovnání s dalším provozovatelem celoplošného vysílání CET 21 spol. s r.o. Z tvrzení, že tento provozovatel má větší podíl na trhu, nelze automaticky dovodit, že by žalobkyni musely být ukládány nižší sankce než CET 21 spol. s

pokračování

14

6A 233/2014

r.o. Rozhodující je vždy individuální posouzení konkrétního případu. Žalobkyně dále vyjádřila nesouhlas tím, že bylo pominuto kritérium finanční prospěch. Dle jejího názoru byla žalovaná povinna toto kritérium zohlednit v její prospěch, neboť ve správním řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně spácháním deliktu získala jakýkoliv prospěch. K této námitce je třeba uvést, že to, jaké skutečnosti zohlední Rada v rámci zhodnocení kritéria pro ukládání pokuty ve prospěch či v neprospěch účastníka řízení je věcí její správní úvahy. Jestliže v odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada v rámci kritéria finanční prospěch uvedla, že se zabývala relevancí vlivu finančního prospěchu účastníka řízení na jeho rozhodování o zařazení či nezařazení předmětného pořadu do vysílání v době mezi 06:00 a 22:00 hodinou a má za to, že finanční prospěch ať již měl či neměl vliv na rozhodování účastníka řízení, není v tomto případě (správní delikt porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.) rozhodný co do jeho vlivu na konkrétní výši sankce, jedná se dle názoru soudu o dostatečné zhodnocení uvedeného kritéria. V šestém žalobním bodu žalobkyně namítala porušení zásahy rovnosti, které spatřuje v porušení té její části, dle níž odlišné případy musejí být posuzovány odlišně, když jí žalovaná uložila shodnou či vyšší sankci než v případech, které jsou nepochybně závažnější než jednání žalobkyně. Na podporu tohoto svého tvrzení žalobkyně předložila sedm rozhodnutí, jimž byly CET 21 spol. s r.o. uloženy pokuty za porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. a to v rozmezí od 150 000 Kč do 200 000 Kč. K této námitce je třeba uvést, že respektování zásahy rovnosti, dle níž mají být stejné případy posuzovány stejně a odlišné odlišně, neznamená absolutní rovnost v posuzování. Odlišné posouzení některých případů tak samo o sobě ještě nemusí znamenat porušení zásahy rovnosti. Je vždy třeba zkoumat konkrétní okolnosti daného případu, zejména obsah odvysílaného pořadu, míru drastičnosti odvysílaných scén a z toho plynoucí stupeň možného ohrožení fyzického, psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Žalobkyně namítá porušení uvedené zásady, poukazuje na to, že ostatní sankciované pořady byly odvysílány na plnoformátovém programu Nova, který je dlouhodobě nejsledovanější a pořad byl odvysílán v odpoledních hodinách. Tvrzení, že jednání CET 21 spol. s r.o. za které byla tato společnost sankcionována, bylo závažnější než to, za které byla pokuta uložená žalobkyni, je tak nepodložené. Stejně tak námitka týkající se nedostatečné individualizace jednání v odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela obecná bez bližší konkretizace. S ohledem na uvedené má soud za to, že k porušení zásady rovnosti při vydání napadeného rozhodnutí nedošlo. V sedmém žalobním bodu žalobkyně namítala, že v řízení bylo porušeno její právo na obhajobu. Porušení spatřuje v tom, že jí nebyl před vydáním rozhodnutí zpřístupněn koncept rozhodnutí včetně navrhované výše a že za této situace nebylo nařízeno ve věci ústní jednání, při kterém by žalobkyni bylo umožněno účastnit se diskuse a vyjádřit se tak ke všem aspektům daného případu. Ani tuto námitku soud jako důvodnou neshledal. K namítanému nepředložení konceptu rozhodnutí je třeba uvést, že ze znění ustanovení § 36 zákona č. 500/2004 Sb. upravujícího práva účastníků vyjádřit se v rámci správního řízení ani z žádného jiného ustanovení tohoto zákona nelze dovodit právo účastníka, proti němuž je vedeno řízení o uložení sankce za spáchání správního deliktu, na to, aby mu správní orgán před vydáním rozhodnutím ve věci samé poskytl koncept (nástin) rozhodnutí, které hodlá vydat. O předmětu řízení, tj. o tom, jaký konkrétní správní delikt je jí kladen za vinu, jakým jednáním se měla tohoto správního deliktu dopustit a jaká sankce jí za jeho spáchání hrozí, byla žalobkyně řádně vyrozuměna již v oznámení o zahájení řízení, vydaném žalovanou podle § 46 odst. 1 správního řádu. Také další procesní práva přiznaná žalobkyni ustanovením § 36 správního řádu byla v řízení zachována – žalobkyně byla informována a přizvána k provedení dokazování promítnutím audiovizuálního záznamu předmětného pořadu, žalobkyni bylo

pokračování

15

6A 233/2014

umožněno navrhovat (a předkládat) důkazy, vyjádřit v řízení své stanovisko k věci, a stejně tak jí byla před vydáním rozhodnutí dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, které žalovaná shromáždila. Vzhledem k tomu, že zákon žalované předložení konceptu rozhodnutí, tj. něčeho, co by představovalo výsledek předběžného projednání věci kolektivním orgánem, výslovně neukládá, lze přisvědčit žalované, která takový procesní postup považuje za nepřístupné předjímání budoucího rozhodnutí. Pokud se jedná o požadavek nařízení ústního jednání ve věci, považuje soud za potřebné uvést, že ústní jednání, jako možná nebo povinná etapa správního řízení, představuje určitou výjimku z obecné zásady písemnosti správního řízení (§ 15 odst. 1). Jak vyplývá z ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu ústní jednání je buď obligatorní (povinné), pokud tak stanoví zvláštní zákon, nebo fakultativní (nepovinné), pokud ho na základě své úvahy nařídí správní orgán, a to s přihlédnutím ke kritériím, které pro takové případy stanoví správní řád. V těch případech, kdy konání ústního jednání neukládá zákon, se má ústní jednání konat tehdy, jestliže je to nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníků. Skutečnost, že žalovaná ve věci nenařídila ústní jednání, nepřestavuje porušení zákona, neboť zákon č. 231/2001 Sb. nařízení ústního jednání ve věci uložení sankce za správní delikt neukládá a ani podmínky pro fakultativní nařízení ústního jednání soud neshledal, neboť žalobkyně měla v průběhu správního řízení možnost a dostatečný prostor se k věci vyjádřit. Tohoto svého práva také žalobkyně v řízení využila. Dále je třeba poukázat na to, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vystupuje v dané věci jako kolegiální orgán a řízení před ní je upraveno v ustanovení § 134 správního řádu a v jednacím řádu. Pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí je dle názoru soudu postačující, pokud ze správního spisu vyplývá způsob (procedura) jeho přijetí. Žalované lze přisvědčit, že jednání Rady je neveřejné a úvahy jednotlivých členů jsou zachyceny v protokolu o hlasování. Úvaha Rady o výši ukládané pokuty je pak vyjádřena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, proti kterému má účastník řízení právo podat žalobu ke správnímu soudu. Dle názoru soudu požadavek žalobkyně, aby byla přítomna projednání věci Radou, aby byla zřejmá konkrétní stanoviska členů Rady při hodnocení jednotlivých kritérií stanovených pro úvahu o výši pokuty, je nad rámec zákona. Pro posouzení zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty za porušení povinnosti podle zákona č. 231/2001 Sb. není právně významné, jakým způsobem je vyhotovována písemná podoba rozhodnutí. Rozhodné je usnesení Rady jako kolektivního orgánu, jehož obsah je pak následně zachycen v písemném vyhotovení rozhodnutí. Žalobkyně navrhla moderaci uložené pokuty pro případ, že by soud žalobou napadené rozhodnutí nezrušil. Podle ustanovení § 78 odst. 2 s.ř.s. soud může uložený trest mimo jiné snížit, je-li zjevně nepřiměřený. Vzhledem k tomu že soud považuje uloženou sankci za přiměřenou, není zde prostor pro její moderaci ani v řízení soudním. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

pokračování

16

6A 233/2014

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 24. února 2015

JUDr. Karla Cháberová v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Horáčková