60 Co 367/2015-339
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Ladislava Pavlíčka a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce: Ing. Luděk Maděra, nar. 12. 4. 1943, bytem tř. 2. května 4098, Zlín, zastoupen Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Chalupkova 1367, proti žalovanému: Zlínský kraj, IČ: 70891320, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, o zaplacení částky ve výši 69.934,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 19 C 36/2015-205 (ve znění opravného usnesení č. j. 19 C 36/2015-222) a jej doplňujícího rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 19 C 36/2015-253,
takto: I. Potvrzuje se rozsudek soudu I. stupně č. j. 19 C 36/2015-205 v napadených výrocích I. a II. a jej doplňující rozsudek soudu I. stupně č. j. 19 C 36/2015-253 v napadených výrocích I. a II. II. Mění se rozsudek soudu I. stupně č. j. 19 C 36/2015-205 v napadeném výroku III. a jej doplňující rozsudek soudu I. stupně č. j. 19 C 36/2015-253 v napadeném výroku III. tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 30.774 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. III.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
pokračování
2
60 Co 367/2015
Odůvodnění: Citovanými rozsudky v jejich souhrnu uložil soud I. stupně žalovanému, aby zaplatil žalobci částku ve výši 40.171,23 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 25. 3. 2015 do zaplacení. Žalobu zamítl co, do požadavku žalobce na zaplacení dalších 29.763,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 25. 3. 2015 do zaplacení a žalovaného zavázal nahradit žalobci náklady řízení v celkové výši 8.426 Kč. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že se žalobce žádostí o informace ze dne 12. 9. 2012 domáhal zjištění výše odměny vedoucích odborů, ředitele, hejtmana a náměstků hejtmana, přičemž tuto žádost žalovaný ve vztahu k odměnám vedoucích odborů a ředitele celkem sedmnáctkrát odmítl, byť jeho rozhodnutí byla celkem šestnáctkrát nadřízeným orgánem (Ministerstvem vnitra) zrušena pro rozpor se zákonem. Dospěl tak k závěru, že žalobci náleží zadostiučinění za postupem žalovaného vzniklou nemajetkovou újmu, když tato vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení za dobu od 28. 9. 2012 do 12. 2. 2015, kdy výši této újmy stanovil s odkazem na závěry zveřejněné ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 částkou 40.171,23 Kč, když dospěl k závěru, že je na místě za jeden rok nepřiměřené délky řízení vycházet z částky zadostiučinění ve výši 15.000 Kč, přičemž toto zadostiučinění je na místě navýšit na dvojnásobek od okamžiku právní moci, tj. od 24. 10. 2014, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 55/2012-62, jímž byla definitivně postavena na jisto vadnost postupu žalovaného. Z uvedené částky pak přiznal žalobci právo na zákonný úrok z prodlení, a to ode dne 25. 3. 2015 do zaplacení, když od tohoto data žalobce zaplacení úroku z prodlení požadoval, přičemž soud I. stupně dovodil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 60.000 Kč již dopisem žalobce doručeným žalovanému dne 29. 9. 2014. Ve zbývajícím rozsahu pak požadavek žalobce jako nedůvodný zamítl. O povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení, rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Rozsudky soudu I. stupně napadl svými včas podanými odvoláními žalobce. V zásadě se shodl se závěry soudu I. stupně ohledně nesprávného úředního postupu žalovaného a povinnosti žalovaného poskytnout žalobci za nepřiměřenou délku řízení zadostiučinění v penězích. Zdůraznil však, že soud I. stupně při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění nedostatečně zohlednil, že se žalovaný při odmítnutí poskytnout informace nedopustil jen "obyčejného" pochybení, ale od data druhého odmítnutí poskytnutí informace, šlo již o pochybení kvalifikované, když nerespektoval zcela pregnantně vyjádřený názor nadřízeného orgánu. Základní sazba zadostiučinění tak měla být zvýšena již od 22. 11. 2012. Vedle toho pak žalobce nesouhlasil se závěry soudu I. stupně ohledně povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení, když je žalobce přesvědčen, že v dané věci závisela výše plnění na úvaze soudu a žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. v celém rozsahu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudky soudu I. stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a žalovanému uloží nahradit žalobci náklady řízení. Rozsudky soudu I. stupně napadl svými odvoláními včas také žalovaný. Soudu I. stupně primárně vytkl, že nedostatečně posoudil střet dvou základních ústavních práv, a to práva na ochranu soukromí a osobních údajů u ředitele a vedoucích odborů Krajského
pokračování
3
60 Co 367/2015
úřadu Zlínského kraje a práva žalobce na informace. Vytkl soudu I. stupně, že se při výkladu ustanovení § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím spokojil jen s výkladem učiněným Nejvyšším správním soudem v jiné konkrétní věci. Při uvažování o výši nemajetkové újmy soud I. stupně vůbec nepřihlížel k významu věci pro žalobce. Nakonec soudu I. stupně vytkl, že při výpočtu náhrady nemajetkové újmy datoval nesprávný úřední postup žalovaného již od 28. 9. 2012, ač v té době nebyl výklad dané problematiky ustálený. Rozhodně pak nesouhlasí s navýšením zadostiučinění od 25. 10. 2014, neboť judikatura Nejvyššího správního soudu má řadu odpůrců i v odborné veřejnosti. Napadl rovněž způsob určení výše náhrady nákladů řízení žalobce., když navíc volbu zástupce z Prahy, ač si žalobce mohl zvolit zástupce ze Zlína, považuje za zneužití práva. Krom toho nelze přiznávat úrok z prodlení, když do rozhodnutí soudu není patrné, kolik má případné zadostiučinění činit. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobci náhradu nemajetkové újmy nepřiznal, příp. aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále žalovaný uvedl, že má v úctě jak moc soudní tak také moc výkonnou (včetně Ministerstva vnitra). Odmítl rozlišování pochybení na "obyčejné" a "kvalifikované", když toto nemá oporu v zákoně a uzavřel, že se žádného pochybení ve vztahu k žalobci nedopustil. Zpochybnil také právo žalobce na úrok z prodlení, když zákon č. 82/1998 Sb. o úroku z prodlení mlčí. Nadto žalovanému až do rozhodnutí soudu I. stupně nebylo známo, kolik bude nakonec činit zadostiučinění, které by měl žalobci poskytnout. Dále žalovaný zmínil, že mezi nyní probíhajícím řízením a řízením, které bylo řešeno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 3930/14 ze dne 16. 6. 2015, není žádná souvislost, když tehdy nešlo o střet dvou základních ústavních práv. Odmítl rovněž, že by k žalobci přistupoval jinak než k ostatním žadatelům. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), účastníky coby k tomu legitimovanými osobami (§ 201 o. s. ř.), přičemž odvolání proti tomuto rozsudku je přípustné (§ 201 a 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadená rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jemu předcházející, a to v mezích, ve kterých se odvolatel jeho přezkumu domáhal (§ 212 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání účastníků ve věci samé nejsou důvodná, přičemž částečně důvodným shledal jejich odvolání jen ve vztahu k výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základní práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny se práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Podle § 4 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení, v platném znění, pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti krajů.
pokračování
4
60 Co 367/2015
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen "právní předpisy"). Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Podle odst. 3 tohoto ustanovení správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Podle odst. 4 tohoto ustanovení správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc. Podle § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému rozhodnutí lze podat odvolání. Podle § 178 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, (nadřízeným správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nelze-li nadřízený správní orgán určit podle odstavce 1, určí se podle tohoto odstavce. Nadřízeným správním orgánem orgánu obce se rozumí krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem orgánu kraje se rozumí v řízení vedeném v samostatné působnosti Ministerstvo vnitra, v řízení vedeném v přenesené působnosti věcně příslušný ústředí správní úřad, popřípadě ústřední správní úřad, jehož obor působnosti je rozhodované věci nejbližší. Nadřízeným správním orgánem jiné veřejnoprávní korporace se rozumí správní orgán pověřený výkonem dozoru a nadřízeným správním orgánem právnické nebo fyzické osoby pověřené výkonem veřejné správy se rozumí orgán, který podle zvláštního zákona rozhoduje o odvolání; není-li takový orgán stanoven, je tímto orgánem orgán, který tyto osoby výkonem veřejné správy na základě zákona pověřil. Nadřízeným správním orgánem ústředního správního úřadu se rozumí ministr, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu. Nadřízeným správním orgánem ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu. Podle § 22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
pokračování
5
60 Co 367/2015
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „ZOdpŠ“), územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 ZOdpŠ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 tohoto ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zakládá nárok na přiměřené zadostiučinění k náhradě vzniku nemajetkové újmy, a to bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda, ušlý zisk či odškodnitelná újma na zdraví). Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto dospěl Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, k závěru, že nemajetková újma vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. bod V. uvedeného Stanoviska). Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012). Nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena se snížením majetkového stavu či jeho nezvýšením, ač bylo předpokládáno) a nárok na její odškodnění je zcela nezávislý na tom, zda vznikne škoda, tj. újma, jak ji chápal zákon před novelou č. 160/2006 Sb. v návaznosti na vymezení škody občanským zákoníkem. Náhrada nemajetkové újmy je za současného právního stavu jen náhradou; nelze ji chápat jako prostředek s „trestajícím účinkem“, tedy
pokračování
6
60 Co 367/2015
něco více, než jen kompenzaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 261/11). Platí ovšem, že dotčená osoba není povinna výši morální újmy prokazovat (srov. bod 68 rozsudku ESLP ve věci stížnosti č. 53341/99, Hartman proti České republice, dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-61196). Ze shora citovaného Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, současně plyne, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250 Kč až 1.667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500 Kč až 10.000 Kč). Odvolací soud po přezkoumání rozsudků soudu I. stupně ve věci samé a řízení jejich vydání předcházejícího konstatuje, že soud I. stupně se věcí z pohledu shora citovaných ustanovení zákona a popsaných závěrů soudní praxe důsledně zabýval. Na základě provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním a vyvodil z nich správné závěry právní. Odůvodnění rozsudků soudu I. stupně v části týkající se věci samé je správné a přesvědčivé, odvolací soud se s ním plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Namítá-li žalobce, že od data druhého odmítnutí poskytnutí informace se žalovaný dopustil nikoliv jen "obyčejného" pochybení, ale pochybení kvalifikovaného, a proto měla být základní sazba zadostiučinění zvýšena již od 22. 11. 2012, odvolací soud s tímto názorem žalobce nesouhlasí. Soud I. stupně totiž v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil, jak se přístup k otázce zveřejňování informací o odměnách za práci v čase měnil, a velmi přesvědčivým způsobem dovodil, že teprve od právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 8 As 55/2012-62, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2014, byl další postup žalovaného v předmětném správním řízení již zcela jednoznačně nesprávný, neboť tehdy Nejvyšší správní soud s poukazem na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uzavřel, že informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují a že povinný subjekt neposkytne informace o platu takového zaměstnance jen výjimečně, v zásadě jen tehdy pokud by cílem žádosti o poskytnutí takové informace bylo jen poškodit odměněného nebo tehdy pokud se odměněná osoba na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a nevýznamným způsobem a zároveň nevyvstávají konkrétní pochybnosti, zda v souvislosti s odměňováním takové osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně. Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom do té doby nebyla tak jednoznačná a rozcházela se v tom, zda je na místě v daném případě provádět test proporcionality mezi právem žadatele na informace a právem dotčených osob na ochranu soukromí. Závěru soudu I. stupně, že až od 24. 10. 2014 je na místě základní sazbu
pokračování
7
60 Co 367/2015
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, kterou soud I. stupně stanovil částkou ve výši 15.000 Kč ročně, zvýšit na dvojnásobek, tak nelze nic vytknout. Pokud jde o odvolací námitky žalovaného, představují jen opakování argumentace, kterou žalovaný přednesl již před soudem I. stupně a s níž se soud I. stupně v napadených rozsudcích také řádně vypořádal. Je-li soudu I. stupně vytýkáno, že nedostatečně posoudil otázku střetu dvou základních práv, a to jednak práva žalobce na informace a jednak práva dotčených osob na ochranu soukromí a osobních údajů, pak nelze než poukázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a na jeho závěry, které plně korespondují se závěry vyslovenými v jednotlivých rozhodnutích Nejvyššího správního soudu a z nichž je nesprávnost počínání žalovaného v řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informace zcela zřejmá. Vytýká-li pak žalovaný soudu I. stupně, že se při rozhodování věci spokojil právě s výkladem ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím učiněným Nejvyšším správním soudem lze k tomu snad dodat jen to, že podle § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, je Nejvyšší správní soud vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Nejvyšší správní soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. V zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních orgánů se Nejvyšší správní soud v případech a postupem v tomto zákoně stanoveným může při své rozhodovací činnosti usnést na zásadním usnesení. Spokojil-li se soud I. stupně za této situace s výkladem učiněným "jen" Nejvyšším správním soudem, spokojil se s ním zcela po právu, když právě výklad učiněný Nejvyšším správním soudem je ze zákona výkladem sjednocujícím. Důvodem pro nerespektování výkladu učiněného Nejvyšším správním soudem pak jistě není skutečnost, že se v řadách právnické veřejnosti najdou osoby s odlišným názorem (viz žalovaným předložená studie zpracovaná Mgr. Pavlínou Škodovou a Mgr. Jiřím Plachým). Pravdivou současně není námitka žalovaného, že by soud I. stupně při úvaze o výši nemajetkové újmy nepřihlížel k významu věci pro žalobce. Soud I. stupně totiž zcela přesvědčivě a s poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu zdůvodnil, jaká by měla být základní sazba zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, přičemž současně přihlédl i k tomu, že předmětná věc se přímo nedotýkala osobnostní či majetkové sféry žalobce. Proto soud I. stupně vycházel z nejnižší částky zadostiučiněné zmíněné v citovaném stanovisku Nejvyššího soudu, když současně přesvědčivě zdůvodnil, proč zde nejsou žádné důvody pro její další krácení. Soud I. stupně totiž konstatoval: "Ačkoliv se věc přímo nedotýkala majetkové či osobní sféry žalobce, nelze odhlédnout, že způsob vyřizování podání žalobce byl naprosto neakceptovatelný, když žalovaný projevil nebývalou neúctu nejen k žalobci a realizaci jeho politického práva, ale také k moci zákonodárné (srov. stanovisko Parlamentu k vládnímu návrhu na omezení informování o odměnách), výkonné (srov. zrušující rozhodnutí ministerstva) i soudní (srov. rozsudky NSS). Jakékoliv krácení náhrady by tak
pokračování
8
60 Co 367/2015
bylo aprobováním naprosto nežádoucího a pro materiálně-právní stát nepřijatelného přístupu správního orgánu a úředních osob." Této úvaze soudu I. stupně s ohledem na kritéria popsaná v ustanovení § 31a ZOdpŠ nelze nic vytknout, když kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného je jen jedním z pěti kritérií demonstrativně vyjmenovaných v ustanovení § 31a odst. 3 ZOdpŠ. Jiným a pro posouzení této věci nepochybně mnohem významnějším je kritérium postupu orgánu veřejné moci během řízení, který byl v tomto ohledu soudem I. stupně správně hodnocen a charakterizován a který také plně odůvodňuje závěr, že v daném případě jiné než peněžité zadostiučinění nepřichází v úvahu. Úvaha soudu I. stupně, na jejímž základě stanovil výši přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o žádosti žalobce o poskytnutí předmětné informace, plně koresponduje s kritérii popsanými zákonem a s citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu a odvolací soud se s ní proto zcela ztotožňuje. Správnými shledává odvolací soud rovněž závěry soudu I. stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci z přiznané částky přiměřeného zadostiučinění ve výši 40.171,23 Kč úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 25. 3. 2015 do zaplacení. Jak vyplývá z ustanovení § 26 ZOdpŠ, pokud není stanoveno jinak, řídí se vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Je přitom zřejmé, že právo žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vzniklo již před datem 31. 12. 2013, když žalovaný svou povinnost porušoval kontinuálně již od 28. 9. 2012. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, se proto právní poměr účastníků v otázkách neupravených přímo ZOdpŠ řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Při absenci výslovné úpravy se tak povinnost žalovaného k zaplacení úroku z prodlení řídí obč. zák. Protože splatnost přiměřeného zadostiučinění není stanovena zákonem a logicky ani nebyla dohodnuta, byl žalovaný povinen splnit tento peněžitý dluh prvního dne poté, co byl k jeho zaplacení vyzván žalobcem (§ 563 obč. zák.). Jak vyplývá ze zjištění soudu I. stupně, stalo se tak na základě výzvy doručené žalovanému dne 29. 9. 2014, v níž byl žalovaný vyzván k zaplacení částky ve výši 60.000 Kč. Od 1. 10. 2014 je tak žalovaný v prodlení se splněním svého peněžitého dluhu a je tak podle § 517 odst. 2 obč. zák. povinen platit žalobci z přisouzené částky od 1. 10. 2014 také úrok z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. vydaným k provedení § 517 odst. 2 obč. zák., tj. ve výši 8,05 % ročně. Žalobce se přitom domáhal zaplacení úroku z prodlení až od 25. 3. 2015, přičemž soud I. stupně byl v tomto ohledu jeho návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací osud tak dospěl k závěru, že rozsudky soudu I. stupně, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, jsou věcně správné, a proto je v napadených výrocích I. a II. jako takové podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu I. stupně o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení. Rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí
pokračování
9
60 Co 367/2015
o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011). Byť byl žalobce v řízení před soudem I. stupně úspěšný jen částečně, je mu žalovaný povinen podle § 142 odst. 3 o. s. ř. povinen poskytnout plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem I. stupně. Při určování výše mimosmluvní odměny zástupkyně žalobce a náhrady jejích hotových výdajů za jednotlivé úkony právní služby vycházel soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif - "AT"). S ohledem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ze dne 29. 1. 2014 je na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, při stanovení tarifní hodnoty podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. přiléhavé aplikovat § 9 odst. 4 písm. a). Není totiž možné přehlédnout, že v řízeních, v nichž se jedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, se jedná o kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu. Nemajetková újma, o jejíž odškodnění v takových řízeních jde, je totiž vždy následkem zásahu do některé ze složek nemajetkové (osobní) složky jednotlivce (poškozeného) - ať už jde o nepřiměřenou délku řízení (kdy se poškozený ocitá ve stavu nejistoty ohledně svých práv a povinností, která mohou být v řízení dotčena), nebo v případě trestních stíhání, která neskončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nebo v případech nezákonného omezení osobní svobody atd. tarifní hodnota tak představuje částku ve výši 50.000 Kč a sazba mimosmluvní odměny podle § 7 b. 5 AT činí 3.100 Kč za úkon. Účelně vynaložené náklady řízení žalobce před soudem I. stupně jsou podle názoru odvolacího soudu tyto: - odměna zástupkyně žalobce ve výši 18.600 Kč za šest úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 AT (tj. příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, replika ze dne 14. 4. 2015, účast u jednání soudu dne 21. 4. 2015 trvajícího déle než 2 hodiny, účast u jednání soudu dne 2. 7. 2015), - paušální náhrada hotových výdajů zástupkyně žalobce ve výši 1.800 Kč za šest úkonů právní služby při sazbě náhrady ve výši 300 Kč za úkon podle § 13 odst. 3 AT, - náhrada za ztrátu času ve výši 4.000 Kč za celkem 40 půlhodin strávených dvěma cestami z Prahy do Zlína a zpět při sazbě náhrady ve výši 100 Kč za jednu půlhodinu podle § 14 odst. 3 AT, - náhrada jízdních výdajů ve výši 6.374 Kč za dvě cesty z Prahy do Zlína a zpět (celkem v délce 1.160 Km) vozidlem RZ: 3AU 2582 s průměrnou spotřebou 5 litrů benzinu 95 na 100 km a při sazbách náhrad stanovených podle vyhlášky č. 328/2014 Sb. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení žalobce před soudem I. stupně představují částku ve výši 30.774 Kč.
pokračování
10
60 Co 367/2015
Odvolací soud neshledal účelnými náklady řízení žalobce před soudem I. stupně náklady spojené s poradou před podáním žaloby dne 9. 2. 2015, když zastoupení v této věci bylo převzato dne 21. 1. 2015 a součástí tohoto úkonu právní služby (tj. příprava a převzetí zastoupení) je logicky i porada s klientem. Za účelné rovněž nepovažuje odvolací soud náklady vzniklé s doplněním žaloby učiněným a výzvu soudu podáním ze dne 29. 3. 2015 a tomuto úkonu předcházející poradu, neboť rozhodné skutečnosti o věci samé měly být uvedeny již v žalobě. Nadto je z obsahu podání ze dne 29. 3. 2015 patrné, že jsou v něm v zásadě jen opakovány skutečnosti, které jsou již v žalobě uvedeny. Účelnými neshledal odvolací soud ani další porady zástupkyně žalobce s žalobcem ve dnech 14. 4. 2015 (před podáním repliky), 21. 4. 2015 (před jednáním soudu) a 28. 6. 2015 (před jednáním soudu). To především proto, že všechny rozhodné skutečnosti byly ze strany žalobce uvedeny již v žalobě a následně byly z jeho strany pouze opakovány. S ohledem na to se žalobcem předkládaný počet porad jeví jako věcně neodůvodněný a z pohledu práva na náhradu náklad řízení neúčelný. Poukazoval-li žalovaný na skutečnost, že žalobci nic nebránilo v tom, aby si zvolil zástupce v místě bydliště a nikoliv v Praze, a proto je na místě považovat náklady vynaložené na jízdní výdaje takového zástupce za neúčelné náklady řízení, odvolací soud tento názor žalovaného nesdílí. To proto, že každý má právo dát se v řízení zastoupit zástupcem z řad advokátů, kterého si zvolí. Žádná právní norma přitom účastníka občanského soudního řízení neomezuje v tom, kterého advokáta si může zvolit svým zástupcem a rozhodně pak nestanovuje teritoriální působnost advokátů. V projednávané věci šlo navíc o nárok vyžadující odborné znalosti v poměrně specifické právní oblasti, a již jen proto nelze žalobci vyčítat, že se obrátil s žádostí o pomoc na specializovanou advokátku. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že napadené rozsudky ve výrocích o povinnosti k náhradě nákladů řízení nejsou správné, a proto je v těchto výrocích podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalovaného zavázal nahradit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 30.774 Kč. Vzhledem k tomu, že ani jeden z účastníků nebyl se svým odvoláním ve věci samé v odvolacím řízení úspěšný, nepřiznal odvolací soud ani jednomu z nich podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud shledá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
pokračování
11
60 Co 367/2015
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců ode dne doručení rozsudku prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem dobrovolně splněna, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí. Ve Zlíně dne 1. prosince 2015 JUDr. Jiří Rezek v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Štecová
