ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

11A 33/2010 - 142-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce Mgr.Martina DXXXXX, bytem XXXXX, proti žalované Univerzitě Karlově v Praze, prof.RNDr.Václavu Hamplovi, DrSc., rektoru Univerzity, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 14, o žalobě proti rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy ze dne 5.10.2009, č.j.: 2475/09-D III/PF/KáKol, ze dne 13.1.2010, č.j.: 2745/09-D III/PF/KáKol/2 a ze dne 12.2.2010, č.j.: 2058/08-D III/4PF/KolŠa/2 t a k t o: I.

Rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 5.10.2009, č.j.: 2475/09-

DIII/PF/Ká/Kol a rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 12.2.2010, č.j.: 2058/08DIII/4-PF/Kol/Ša2,

se

zr u š u j í

a věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému

k dalšímu řízení. II.

Žaloba žalobce se v části, v níž se domáhal zrušení rozhodnutí rektora Univerzity

Karlovy ze dne 13.1.2010, č.j.: 2745/09-DIII/PF/KáKol/1, z a m í t á . III.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 2.333,- Kč

do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění

pokračování

2

11A 33/2010

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze prostřednictvím veřejné elektronické datové sítě dne 6.11.2009, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy (dále též žalovaného) ze dne 5.10.2009, č.j.: 2745/09-D III/PF/KáKol, jímž bylo zrušeno rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 15.6.2009, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žalobce nebyl přijat k prezenčnímu studiu v magisterském programu v akademickém roce 2009/2010 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy - obor Právo a právní věda. V odůvodnění rozhodnutí je konstatováno, že rozhodnutí děkana právnické fakulty není dostatečně odůvodněné, což zakládá vadu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a s ohledem na to se rektor Univerzity Karlovy dalšími námitkami žalobce ani nezabýval a označil za nutné, aby děkan vydal nové rozhodnutí, které bude dostatečně odůvodněno. Žalobce v podané žalobě namítl, že předmětné rozhodnutí je v rozporu se zákonem, když zákon jednoznačně vymezuje pravomoc rektora vysoké školy v postupu při přezkumu rozhodnutí o nepřijetí ke studiu podle ustanovení § 50 odst.7 zákona o vysokých školách tak, že má možnost změnit původní děkanovo rozhodnutí, ukáže-li se, že bylo vydáno v rozporu se zákonem nebo vnitřním předpisem školy. Kasační princip, tj. zrušení rozhodnutí a vrácení věci děkanovi, je podle názoru žalobce v přezkumném řízení nepřijatelný, ať už s ohledem na konečnou délku takového řízení, kdy při tomto postupu a zejména v případě jeho vícečetného opakování, kdy původní děkanovo rozhodnutí bude opakovně zrušováno a vraceno zpět k novému projednání, poškozený uchazeč s vysokou pravděpodobností nebude moci nastoupit ke studiu v řádném termínu, což žalobce shledává v rozporu s účelem institutu přezkumu rozhodnutí, nebo s ohledem na vyloučení běžného dvojstupňového správního řízení z řízení přezkumného podle ustanovení § 50 odst.3 zákona o vysokých školách. Zákonem vymezená imperfekce, zjištěná rektorem v přezkoumávaném rozhodnutí, tak podle právního názoru žalobce musí vždy vést k tomu, že původní zamítavé děkanovo rozhodnutí je rektorem změněno ve výroku na kladné rozhodnutí o přijetí uchazeče ke studiu. Žalobce namítl, že vysoká škola, tím spíše její právnická fakulta, by měla ctít literu zákona a vydávat zákonná a přezkoumatelná rozhodnutí bez vad. V případě, že této své povinnosti nedostojí, je rektor vysoké školy takové rozhodnutí k žádosti o uchazeče povinen přezkoumat a jako imperfektní je přímo změnit. Žalobce své stanovisko argumentačně podpořil též o gramatický výklad ustanovení § 90 odst.1 správního řádu, třebaže obecné předpisy o správním řízení jsou z rozhodování o přijetí ke studiu vyloučeny ustanovením § 50 odst.3 zákona o vysokých školách. Jestliže správní řád důsledně rozlišuje mezi změnou a zrušením rozhodnutí jako dvěma samostatnými postupy nápravy v odvolacím řízení, nelze tyto výroky zaměňovat nebo slučovat ani v přijímacím, respektive v přezkumném řízení. Dne 19.4.2010 doručil žalobce prostřednictvím veřejné elektronické datové sítě Městskému soudu v Praze návrh na rozšíření žaloby nově též proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.2.2010, č.j.: 2058/08-D III/4-PF/KolŠa/2, přičemž namítl, že tímto rozhodnutím bylo opětovně zrušeno rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 23.6.2008, č.j.: 1748/2008 a věc byla opět děkanovi právnické fakulty vrácena k novému projednání. Proti tomuto napadenému rozhodnutí žalovaného žalobce brojí s poukazem na totožné vady rozhodnutí jako v případě rozhodnutí prvního, pouze s tím rozdílem, že nové napadené rozhodnutí se vztahuje k přijímacímu řízení v akademickém roce 2008/2009, zatímco původní žalobní návrh byl směřován proti rozhodnutí rektora v přijímacím řízení, které se týkalo akademického roku následujícího. Žalovaný podle názoru žalobce i tentokrát překročil své pravomoci, definované zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v platném znění, když sice shledal v rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy nesouladné se

pokračování

3

11A 33/2010

zákonem, ale jako takové je nezměnil k návrhu žalobce. Zákon mu přitom výslovně ukládá povinnost změnit rozhodnutí, vydané v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy nebo její součásti nebo podmínkami, stanovenými v ustanovení § 49 odst.1 a 3 zákona o vysokých školách. Žalobce poukázal na to, že nově napadenému rozhodnutí bezprostředně předchází rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.12.2009, č.j.: 7 Ca 269/2008 - 74, jímž soud zrušil původní rozhodnutí žalovaného ze dne 12.9.2008 a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí. Žalovaný však bezprostředně po tomto verdiktu - bez sebemenší změny v obsahu správního spisu - svůj původní právní názor radikálně přehodnotil, seznal prvoinstanční rozhodnutí děkana nedostatečně odůvodněným, zrušil jej a věc mu vrátil k novému projednání. Musel přitom v obou případech vycházet ze stejných podkladů ve správním spise, tedy ze skutkového stavu, který mu byl znám už při vydání prvotního rozhodnutí, přičemž pokaždé došel ke zcela protichůdným závěrům. Už to napovídá mnohé o tom, jak formalisticky a nepředvídatelně žalovaný k institutu přezkumu rozhodnutí v přijímacím řízení přistupuje, když dvě zcela shodná právní východiska hodnotí ve dvou rozhodnutích zcela odlišně. Žalobce rovněž vytýká nově napadenému rozhodnutí podstatnou formální imperfekci, když stejnopis rozhodnutí byl žalobci doručen bez otisku úředního razítka správního úřadu. Ten přitom patří k základním náležitostem každého správního rozhodnutí podle ustanovení § 69 odst.1 správního řádu. Žalovaný tímto opomenutím své rozhodnutí zatížil vadou, která má podstatný vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Jakákoli chybějící náležitost, jejíž přítomnost v rozhodnutí zákon taxativně vyžaduje, činí rozhodnutí neplatným podle ustanovení § 69 odst.1 správního řádu. Rozhodnutí je rovněž zatíženo vadou v označení účastníka správního řízení, když ten je vymezen chybně uvedeným datem narození. Obě napadená rozhodnutí byla vydána týmž žalovaným, ve vztahu k témuž žalobci, skutkově spolu souvisí a jsou jim vytýkány v zásadě stejné nedostatky. Žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze prostřednictvím veřejné elektronické datové sítě dne 15.2.2010, se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 13.1.2010, č.j.: 2745/09-D III/PF/KáKol/2, jímž žalovaný zamítl žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Právnické fakulty ze dne 22.11.2009, č.j.: 8364/2009 o nepřijetí žadatele k prezenční formě studia magisterského studijního programu „právo a právní věda“ a toto rozhodnutí děkana potvrdil. Žalobce v podané žalobě namítl, že nové rozhodnutí děkana Právnické fakulty je - co do délky odůvodnění - rozsáhlejší o 14 řádků strojopisu, co do vypořádání se s námitkami však znovu nevyhovuje požadavku na přezkoumatelnost, ke kterému děkana svým právním názorem žalovaný rektoru Univerzity Karlovy ve zrušujícím rozhodnutí zavázal. Děkan zcela pomíjí v té době již jemu známé námitky žalobce, týkající se nepřípustnosti absence přijímací zkoušky v přijímacím řízení, nepřípustnosti zásahu soukromé společnosti Scio s.r.o. do tohoto řízení a neobjasňuje uspokojivým způsobem nesoulad v kalkulaci bodového skóre testu NSZ, ačkoli rektorem tato nesrovnalost byla explicitně určena k vyjasnění. Žalobce i proti tomuto druhému rozhodnutí brojil žádostí o přezkum, adresovanou žalovanému prostřednictvím správnímu úřadu prvého stupně a setrval na svém původním stanovisku, že přijímací řízení je jako celek zatíženo hned několika nezhojitelnými vadami, především úplným vypuštěním přijímací zkoušky a zásahem soukromého subjektu do přijímacího řízení. Dále poukázal na to, že výsledky testu NSZ byly na bodové hodnoty převedeny nesprávným koeficientem a v rozporu s podmínkami přijímacího řízení, tak jak byly stanoveny opatřením

pokračování

4

11A 33/2010

děkana Právnické fakulty UK č. 2/2009 a že žalobci nebyla započtena bonifikace za úspěšné složení státní závěrečné zkoušky z anglického jazyka. Žalovaný podle názoru žalobce tentokrát překročil zákonem stanovené procesní lhůty pro vydání rozhodnutí a proto se žalobce písemně dovolal ochrany před nečinností správního úřadu. Tímto – v časové posloupnosti v pořadí druhým - žalobou napadeným rozhodnutím byla žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Právnické fakulty zamítnuta a rozhodnutí děkana bylo potvrzeno s tím, že žalobce opět shledává v tomto rozhodnutí formální imperfekci napadeného rozhodnutí, neboť stejnopis rozhodnutí opět není opatřen otiskem úředního razítka a proto je rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 69 odst.1 správního řádu neplatné. Žalobce v podané žalobě dále namítl, že žalovaný zeslabil věrohodnost rozhodnutí chybou v označení účastníka řízení ve výrokové části, kdy u žadatele o přezkum stále uvádí nesprávné datum narození a žalobce tak důvodně nabyl dojmu, že tyto formální imperfekce jsou ze strany žalovaného natolik frekventovaným jevem, že již nejde o náhodné pochybení nebo o běžnou chybu v psaní a počtech, ale o zcela promyšlený, zlý úmysl s cílem co možná nejvíce časově oddálit dosažení meritorního rozhodnutí ve věci a tím i termín možného nástupu žalobce ke studiu. Zatím každé rozhodnutí žalovaného, vydané ve vztahu k žalobci, bylo rovněž z důvodu formální imperfekce napadeno a následně i zrušeno. Žalobce v podané žalobě rovněž namítl stěžejní obsahové nedostatky napadeného rozhodnutí, zejména odkaz na přílohu č.5 Statutu Univerzity Karlovy, kdy tento vnitřní předpis školy v článku 3 odst.2 stanoví, že podmínky podle odstavce 1 písm.a) se ověřují přijímací zkouškou; fakulta může též stanovit, že od přijímací zkoušky nebo její části bude upuštěno v případě uchazečů, kteří prokáží splnění podmínek podle odstavce 1 písm. a) nebo b), jsou-li tyto podmínky stanoveny. Žalobce je proto přesvědčen, že přijímací zkouška je základním a neopominutelným prostředkem, jímž se ověřuje splnění dalších podmínek pro přijetí ke studiu podle článku 3 řádu přijímacího řízení. U uchazečů, kteří z jakéhokoliv důvodu neprokáží splnění podmínek, se podmínky pro přijetí ověřují právě a jedině přijímací zkouškou. Žalovaný se s touto stěžejní námitkou nesouladu průběhu řízení s vnitřním předpisem školy vyrovnal pokusem o nepravdivou manipulaci se zněním tohoto předpisu a popřením, že by takový nesoulad existoval, když ve druhém odstavci na straně 5 rozhodnutí uvedl - oproti předpisovému textu - navíc slovo „zpravidla“, ačkoli v citované větě článku 3 odst. 2 přílohy č. 5 ve skutečnosti ve všech veřejně dostupných zněních slovo „zpravidla“ uvedeno není. Jedná se o dotváření právní reality záměrnou manipulací se zněním statutárních předpisů, což je naprosto neakceptovatelné a neomluvitelné, svědčí to buď o elementární neznalosti žalovaného v oblasti základních vnitřních předpisů vysoké školy a o neschopnosti si fakta najít a ověřit, nebo ho usvědčuje z podvodného jednání, když záměrným uváděním žalobce v omyl sledoval cíl odradit jej od další obrany proti takovému pochybení žalovaného. Podle názoru žalobce právnická fakulta porušila vnitřní předpis školy, když v přijímacím řízení v akademickém roce 2009/2010 upustila od konání přijímací zkoušky u všech uchazečů, tj. i u těch, kteří splnění podmínek náhradním způsobem podle odstavce 1 písm.a) či b) řádu přijímacího řízení z jakéhokoliv důvodu neprokázali. Tito uchazeči tak byli zkráceni na svém právu prokázat splnění podmínek pro přijetí přijímací zkouškou, jak jim vnitřní předpis školy umožňuje. Žalobce namítl, že zákon přikazuje rektorovi vysoké školy změnit každé rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy nebo jejich součástí, proto je podle právního názoru žalobce nepřípustné tento zákonem určený okruh

pokračování

5

11A 33/2010

z libovůle rektora dále zužovat jen na ta rozhodnutí, u kterých porušení zákona či vnitřního předpisu školy či fakulty má podle uvážení rektora vliv na správnost výroku rozhodnutí. Rektor by měl být zákonem vázán a zkoumat pouze soulad přezkoumávaného rozhodnutí se zákonem a s vnitřními předpisy. Pokud nesoulad nezjistí, žádost zamítne a rozhodnutí potvrdí, pokud nesoulad zjistí, bez dalšího je změní. Jakákoli další fáze posuzování míry ovlivnění správnosti výroku rozhodnutí děkana zjištěným nesouladem v přezkumném řízení nemá místo a představuje porušení obecně prosazovaného zákazu libovůle správními orgány. Z tohoto důvodu žalobce považuje ustanovení článku 16 odst.2 řádu přijímacího řízení za neplatné a vyslovení této neplatnosti se před soudem dovolává. Žalobce dále v podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí shledává dvě námitky žalobce důvodnými. Jednak žadatelův bodový zisk z národních srovnávacích testů, přesněji zkoušek, nebyl správně vypočten a děkan na žádném z dosud jím vyhotovených rozhodnutí neuvedl vysokoškolský titul žadatele. Podle názoru žalobce je přiznání důvodnosti této námitky žalovaným v napadeném rozhodnutí automaticky důvodem k jedinému možnému postupu podle ustanovení § 50 odst.7 zákona o vysokých školách, tj. ke změně rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy ve výroku z „nepřijat“ na výrok „přijat“. Žalobce v podané žalobě namítal, že celkový harmonizovaný percentil ze zkoušky OSP, znásobený koeficientem, dá výsledek bodů za test OSP 104,16 bodů, celkový harmonizovaný percentil je roven 78,33 a násobením koeficientem 0.75 dojde žalobce k bodovému výsledku za test 58,75 bodů. Součet těchto bodových hodnot je pak roven 162,91 bodu. Rozhodnutí děkana uvádí jako celkové bodové skóre žalobce 162,8 bodů, přičemž se v odůvodnění omezuje na vysvětlení namítaného nesouladu slovy „...výsledek přepočtu byl u obou testu matematicky zaokrouhlen“. Žalobce však už v prvé žádosti o přezkum zrušeného rozhodnutí děkana namítal, že žádným z povolených způsobů zaokrouhlování nelze k téže hodnotě dojít a nelze tak dospět k děkanem uváděných 162,8 bodů, což připouští v žalobou napadeném rozhodnutí i žalovaný. Druhým, neméně závažným nedostatkem, vytýkaným napadenému rozhodnutí a přijímacímu řízení jako celku, je faktické svěření procesu ověřování podmínek pro přijetí ke studiu soukromému subjektu společnosti Scio, s.r.o. Žalobce namítal, že firma Scio, s.r.o., čelí či čelila správnímu řízení ze strany České obchodní inspekce pro porušování předpisů na ochranu spotřebitele, je řešena před inspekcí ohledně praktik požadování poplatku za vyřízení reklamace, bez něhož nelze reklamaci vůbec uplatnit, přímo za skandální žalobce považuje prohlášení zástupce společnosti Scio, s.r.o., o tom, že chybovost v zadání, nepřesahující objem 5% všech otázek ve variantě daného termínu, je tolerována jako přípustná. Žalobce má za to, že mají-li být testy způsobilé rozhodovat o schopnostech uchazečů, jakákoliv chybnost, vybočující z řádu desítek promile objemu všech otázek dané varianty, by měla být důvodem k plné refundaci zaplacených poplatků a k vyřazení testu jako nezpůsobilého pro přijímací řízení. Disproporce v pojetí rovných šancí uchazečů, tj. vytýkaný nespravedlivý přístup, je dán už tím, že později vyloučená chybná otázka je hodnocena všem účastníkům NSZ ani jako správná ani jako chybná, ale hodnocena nulovým počtem bodů. Namísto toho, aby všechny později vyřazené otázky byly jednotně hodnoceny stejným bodovým skóre jako ty správné, tak ve zjevné nevýhodě se ocitají ti z účastníků, kteří poctivě řešili i ty obtížnější a bodově lépe hodnocené otázky, věnovali jim delší čas a ve výsledku na tom jsou bodově stejně jako uchazeči, kteří těžší otázky selektivně přeskakovali. Tyto znaky průběhu přijímacího řízení jsou podle názoru žalobce v nesouladu s ustanovením § 1 písm.b) zákona o vysokých školách, neboť jsou zde pošlapávány demokratické principy v přístupu k vysokoškolskému vzdělání a

pokračování

6

11A 33/2010

k získání odpovídající profesní kvalifikace. Podmínky, na základě kterých je postaveno přijímací řízení, musejí být z hlediska ústavnosti rovné, transparentní a nediskriminující. Žalobce dále v podané žalobě namítl, že připouští-li ustanovení § 58 odst.1 zákona o vysokých školách nejvyšší možný poplatek za úkony, spojené s přijímacím řízením, ve výši 20% základu, přepočteno na tento vyhlášený základ je jakýkoliv poplatek nad částku 588,20,Kč nezákonný a v rozporu s ustanovením § 58 odst.1 zákona o vysokých školách. Právním předpisem z 8.1.2009, č.j.: 231/2009-33, byl stanoven základ pro stanovení poplatku pro akademický rok, započatý v roce 2009, ve výši 2.941,- Kč. Žalovaný tedy pochybil, pokud v rozhodnutí shledal podmínky přijímacího řízení ve výběru poplatku ve výši 599,- Kč v souladu se zákonem, ačkoliv i v tomto ohledu jsou s ním v příkrém rozporu. Usnesením ze dne 6.10.2010, č.j.: 11 Ca 321/2009 - 64, 11 A 33/2010 – 44, Městský soud v Praze spojil právní věci žalob žalobce Mgr.Martina DXXXXX, vedené u Městského soudu v Praze pod spisovými značkami 11 Ca 321/2009 a 11 A 33/2010, ke společnému projednání a rozhodnutí pod spisovou značkou 11 A 33/2010. Z obsahu vyjádření žalované Univerzity Karlovy v Praze ze dne 16.3.2010 vyplývá, že žalobce napadá postup správního úřadu, kdy tento zrušil napadené rozhodnutí děkana Právnické fakulty UK a věc vrátil děkanovi k novému projednání. Žalobce se domnívá, že by v řízení mohlo být rozhodnutí děkana rušeno a opakovaně vraceno k novému projednání a že poškozený uchazeč by nemohl nastoupit ke studiu v řádném termínu. Podle názoru žalobce je v přezkumném řízení přípustný pouze apelační princip a nikoli princip kasační. K tomu žalovaný uvedl, že má-li správní úřad druhého stupně přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, musí v odůvodnění správní orgán prvého stupně srozumitelně, logicky a dostatečně vysvětlit, jaký je důvod výroku, tj. jakými úvahami se řídil, ze kterých důkazů vyšel, jaký skutkový stav má na základě důkazů za prokázaný a jak tento skutkový stav posoudil z věcného hlediska a po právní stránce. Současně správní orgán prvého stupně odkáže na konkrétní ustanovení předpisů, na základě kterých rozhodl a až poté může správní orgán druhého stupně přezkoumávat, zda bylo rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem či vnitřním předpisem vysoké školy nebo její součástí. Právo na řádné odůvodnění patří mezi základní práva účastníka řízení, jak vyplývá z řady rozhodnutí Ústavního soudu. V případě rozhodnutí děkana právnické fakulty ze dne 15.6.2009 nebylo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně řádně odůvodněno a správní orgán druhého stupně nemohl posoudit, zda bylo rozhodnutí vydáno v souladu či v rozporu s právními předpisy. Proto bylo napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu prvého stupně k novému projednání. V ustanovení § 50 odst.5 zákona o vysokých školách není uvedeno, že rozhodnutí musí obsahovat výrok, ale jsou zde uvedeny jako náležitosti rozhodnutí pouze odůvodnění a poučení. Podle výkladu žalobce by nebylo možné ani například zastavit řízení, neboť zákon o vysokých školách tuto možnost neupravuje. Tím by docházelo k absurdním situacím, kdy by správní orgány byly povinny ve věci meritorně rozhodnout i v případě, kdy účastník řízení vzal svůj návrh či opravný prostředek zpět. V případě úmrtí účastníka řízení, který podal opravný prostředek, by správní orgán rovněž nemohl řízení zastavit, ale musel by ve věci rozhodnout o jeho přijetí nebo nepřijetí ke studiu. V zákoně o vysokých školách nejsou určité procesní instituty, běžné ve správním řádu, upraveny. V českém právním řádu nemá obdoby ani procesní postup, který by v případě nedostatečného odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zavazoval správní orgán druhého stupně - bez ohledu na to, zda účastník řízení splnil či nesplnil podmínky

pokračování

7

11A 33/2010

stanovené předpisy - aby takovému účastníku řízení, podavšímu opravný prostředek, vyhověl a rozhodnutí bylo změněno. Přezkumné řízení je v daném případě založeno na kasačním principu, ani apelační princip by však nemohl vést ke změně rozhodnutí děkana, jak se mylně domnívá žalobce, neboť rektor by musel vydat nové rozhodnutí, jímž by napravil vady přezkoumávanému rozhodnutí, tedy zrušit rozhodnutí děkana a rozhodnout o nepřijetí žalobce ke studiu. Žalobce jako účastník přijímacího řízení v dané věci poškozen nebyl, neboť nesplnil vyhlášené podmínky přijímacího řízení a nemohl být tedy ke studiu přijat. Přijímací řízení bylo v této již pravomocně skončeno. Z obsahu vyjádření žalovaného k rozšířené žalobě ze dne 10.8.2010 vyplývá, že použitím správního řádu ve vztahu k řízením, vedeným podle zákona o vysokých školách, konkrétně o rozhodování o právech a povinnostech studentů, se zabýval již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26.11.2009, č.j.: 5 As 86/2008 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, v jehož odůvodnění dovodil, že připouští-li vůbec doktrína použití analogie v oboru správního řízení, pak toliko za omezujících podmínek, pouze v omezeném rámci, za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení. Nelze však dovodit závěr, do něhož by bylo lze považovat za akceptovatelné použitím analogie vytvořit procesní úpravu správního řízení v celé její úplnosti. Ve smyslu výše uvedeného nelze bez dalšího na základě ustanovením § 105 zákona o vysokých školách, bez ohledu na dikci ustanovení § 68 odst.1 a tedy ani na ustanovení § 50 odst.4 zákona o vysokých školách, aplikovat všechny instituty správního řádu, jak se domnívá žalobce. Pokud jde o námitku žalobce, že absence otisku razítka v rozporu s ustanovením § 69 odst.1 správního řádu na rozhodnutí žalovaného má vliv na zákonnost těchto rozhodnutí a že uvedené pochybení činí vydaná rozhodnutí neplatnými, pak argumentace rozhodnutími krajských soudu není důvodná. Zákon o vysokých školách jako náležitost rozhodnutí otisk úředního razítka nestanoví. Skutečnost, že na rozhodnutích není otisk úředního razítka, tedy nezpůsobuje jejich nezákonnost, jak se mylně domnívá žalobce. Žalovaný správní úřad postupoval při vydání rozhodnutí ze dne 12.2.2010 v souladu se zákonem o vysokých školách a v souladu s vnitřními předpisy Univerzity Karlovy v Praze a Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Ve vyjádření žalovaného k žalobě, týkající se rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 13.1.2010, č.j.: 2745/098/D III/PS/KáKol/2, žalovaný poukázal na nedůvodnost námitky žalobce, že sice žalovaná připustila chybný přepočet výsledků testu obecně studijních předpokladů a testu základu společenských věd, ale nezohlednila toto pochybení ve výroku rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované bylo zcela jasně uvedeno, že žadatel získal 162,9 bodu. Bodový zisk z národních srovnávacích testů nebyl správně vypočten, rozdíl však činí oproti výsledku dosaženého orgánem prvého stupně pouze jednu desetinu a byl způsoben nesprávným zaokrouhlováním v průběhu výpočtu. Na správnost napadeného rozhodnutí a tedy ani na jeho výrok nemá tento nedostatek vliv, neboť k přijetí bylo nutné získat nejméně 181,2 bodu a tyto žalobce nezískal. Jedině v případě, že by součet bodů získaných žalobcem byl 181,2 nebo vyšší, mohl by být ke studiu přijat a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně by žalovaná změnila. Chyba v počtech neměla vliv na žalobcovo pořadí a není ani důvodem ke změně rozhodnutí orgánu prvého stupně.

pokračování

8

11A 33/2010

Námitka žalobce, týkající se nepřiznání deseti bodů za složení státní zkoušky z anglického jazyka není důvodná. Žalobce neprokázal, že by složil státní jazykovou či mezinárodně uznávanou zkoušku, předem stanovená pravidla pro bonifikaci českých a mezinárodně standardizovaných zkoušek z cizích jazyků pro přijímací řízení pro akademický rok 2009/2010 byla dodržena. Podrobně se žalovaná s nepřiznáním bodů za výše uvedenou zkoušku vypořádala v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitka žalobce, že žalovaná stanovila poplatek za úkony, spojené s přijímacím řízením v rozporu s ustanovením § 58 odst.1 zákona o vysokých školách a v rozporu s tím, jak byl stanoven základ pro stanovení poplatku Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutím ze dne 8.1.2009, není důvodná. Poplatek za úkony, spojené s přijímacím řízením, nebyl stanoven podle základu pro stanovení poplatků, vyhlášeného ministerstvem, ale podle základu, stanoveného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 14.1.2008, kdy ministerstvo stanovilo pro akademický rok, započatý v roce 2008, základ ve výši 2.996,- Kč. Přijímací řízení pro akademický rok 2009/2010, jehož byl žalobce účastníkem, se konalo v akademickém roce, který započal v roce 2008 a nikoli v roce 2009. Žalovaná tedy stanovila poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením ve výši 599,- Kč jako 20% základu z částky 2.996,- Kč. Pokud jde o námitku žalobce, týkající se článku 16 odst.2 přílohy č.5 Statutu Univerzity Karlovy v Praze – řádu přijímacího řízení, má žalovaná za to, že pokud by toto ustanovení bylo v rozporu se zákonem, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy by žádost o jeho registraci zamítlo. Žalovaná žádost o přezkoumání rozhodnutí prvého stupně zamítla a rozhodnutí potvrdila za situace, kdy rozhodnutím orgánu prvého stupně nebyly porušeny předpisy, podmínky a pravidla, uvedená v článku 11 odst.2 uvedené přílohy č. 5, neboť s nimi bylo vydané rozhodnutí v souladu. Nešlo tedy v žádném případě o situaci, kdy byly porušeny předpisy, podmínky a pravidla, uvedená v článku 11 odst.2 přílohy č. 5 a jejich porušení nemohlo ovlivnit správnost výroku rozhodnutí. Námitka žalobce, že žalovaná překročila lhůtu, stanovenou zákonem pro vydání napadeného rozhodnutí a procesně se nevypořádala s tím, že se žalobce podáním ze dne 28.1.2010 dovolal ochrany před nečinností, není důvodná. V zákoně o vysokých školách není lhůta k vydání rozhodnutí pro podání žádosti o přezkoumání v přijímacím řízení výslovně upravena, lze jí analogicky dovodit z ustanovení § 68 odst.1 věta druhá zákona o vysokých školách, podle kterého rozhodnutí musí být vydáno do třiceti dnů ode dne přijetí žádosti. Napadené rozhodnutí bylo z hlediska této lhůty vydáno včas a k žádným průtahům v řízení nedošlo. Pokud jde o žalobcův závěr, že rektor Univerzity Karlovy v Praze nemůže nepřezkoumatelné rozhodnutí orgánu prvého stupně zrušit a vrátit tomuto orgánu k novému projednání, tento není podle názoru žalovaného správný. Zde žalovaný správní úřad v uvedeném vyjádření odkázal a zopakoval svojí právní argumentaci k uvedené námitce, kterou uplatnil již v předchozích, výše citovaných vyjádřeních žalovaného správního úřadu. Námitka žalobce o tom, že byly porušeny vnitřní předpisy veřejné vysoké školy a zákon o vysokých školách, když v přijímacím řízení nebyla konána přijímací zkouška, není důvodná. V článku 3 odst.2 přílohy č.5 je shodně jako v zákoně uvedeno, že se podmínky podle odstavce 1 písm. a) ověřují zpravidla přijímací zkouškou. Fakulta může stanovit, že od přijímací zkoušky nebo její části bude upuštěno v případě uchazečů, kteří prokáží splnění

pokračování

9

11A 33/2010

podmínek podle odst.1 písm. a) nebo b), jsou-li tyto podmínky stanoveny. Žalobce však slovo „zpravidla“ necitoval a v důsledku nesprávné citace dovozoval porušení předpisů. Tvrzení žalobce, že se žalovaná pokusila o nepravdivou manipulaci se zněním přílohy č. 5, je absurdní a nepravdivé, je to naopak žalobce, kdo vychází z neplatného znění přílohy č. 5 a toto znění předkládá soudu. Rovněž tvrzení žalobce o tom, že ve skutečnosti ve všech veřejně dostupných zněních je uveden text článku 3 odst.2 přílohy č. 5 beze slova „zpravidla“ není pravdivé. V žádném případě zákon o vysokých školách nestanoví veřejné vysoké škole povinnost, aby svou volbu odůvodňovala, jak se mylně žadatel domnívá. Je ve samosprávné působnosti veřejné vysoké školy, aby stanovila podmínky přijímacího řízení a jen na ní záleží, jaké podmínky stanoví a vyhlásí, tj. zda zvolí možnost konání přijímací zkoušky, či zda bude znalosti a schopnosti uchazečů ověřovat jiným způsobem, například ze zjištěných podkladů. Námitka porušení předpisů nekonáním přijímací zkoušky tedy není důvodná, postupováno bylo zcela v souladu s vnitřními předpisy univerzity a v souladu se zákonem o vysokých školách. Zohledňování výsledků národních srovnávacích zkoušek bylo zvoleno i z toho důvodu, že testy může uchazeč konat vícekrát a získat tak lepší výsledek, což je u přijímací zkoušky vyloučeno, tyto testy lze konat na mnoha místech v České republice, uchazeč tedy nemusí vynakládat další výdaje na dopravu a ubytování v sídle vysoké školy a testy zaručují rovné podmínky pro všechny uchazeče. Žalobcova námitka, že se orgán prvého stupně po zrušení svého prvního rozhodnutí v novém rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobce, není důvodná. Druhé rozhodnutí, vydané orgánem prvého stupně, bylo dostatečně odůvodněno, bylo přezkoumatelné a proto bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno a žádost žalobce o přezkoumání byla zamítnuta. S námitkami žalobce se rektor Univerzity Karlovy v Praze vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud jde o opakovanou námitku žalobce, že absence otisku razítka v rozporu s ustanovením § 69 odst.1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, na rozhodnutí žalované má vliv na zákonnost těchto rozhodnutí, že uvedené pochybení činí vydaná rozhodnutí neplatnými, není důvodná. Zákon o vysokých školách jako náležitost rozhodnutí otisk úředního razítka nestanoví a skutečnost, že na rozhodnutích není otisk úředního razítka, tedy nezpůsobuje jejich nezákonnost, jak se myslně domnívá žalobce. Není důvodné tvrzení žalobce, že žalovaná zeslabila věrohodnost rozhodnutí, když v záhlaví bylo uvedeno nesprávné datum narození žalobce, neboť se jedná o chyby v psaní, které se mohou vyskytnout v rozhodnutí jakéhokoliv orgánu a jejich odstranění je běžně předvídáno v procesních předpisech. V obou případech byla vydána dne 1.4.2010 opravná rozhodnutí, nejde tedy o promyšlený zlý úmysl s cílem co nejvíce časově oddálit dosažení meritorního rozhodnutí ve věci, jak se mylně domnívá žalobce. Není pravdivé ani tvrzení žalobce o tom, že každé rozhodnutí žalované, vydané ve vztahu k žalobci, bylo z důvodu formální imperfekce napadeno a následně zrušeno. Ve dvou přijímacích řízeních zrušil rektor Univerzity Karlovy v Praze dvě rozhodnutí orgánu prvního stupně a dvě následně vydaná rozhodnutí téhož orgánu byla potvrzena a žádosti žalobce o přezkoumání těchto rozhodnutí byly zamítnuty. Městský soud v Praze zrušil pouze jedno rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze pod sp.zn. 7 Ca 269/2008. Žalobcovo tvrzení, že žalovaná působí průtahy v řízení, se rovněž nezakládá na pravdě. Městským soudem v Praze bylo žalované vytýkáno nedostatečné odůvodnění rozhodnutí a tato vada byla v následném řízení odstraněna. Žalovaná tedy postupovala v souladu se zákonem o vysokých školách a v souladu s vnitřními předpisy Univerzity Karlovy v Praze a Právnické fakulty UK.

pokračování

10

11A 33/2010

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Žalobce se ucházel o přijetí k prezenčnímu studiu v magisterském programu v akademickém roce 2009/2010 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, studijní program právo, odbor Právo a právní věda. Podal řádnou přihlášku ke studiu, která byla fakultou zaregistrována pod číslem 2226. Protože Právnická fakulta v přijímacím řízení prvně v akademickém roce 2009/2010 zcela upustila od konání přijímacích zkoušek a nahradila je výsledky tzv. národních srovnávacích zkoušek, pořádaných soukromým subjektem společností Scio, s.r.o., ověřené výsledky těchto žalobcových zkoušek včetně dalších dokladů relevantních pro rozhodování v přijímacím řízení byly v termínu stanoveném fakultou žalobcem řádně doručeny studijnímu oddělení právnické fakulty. Dne 7.8.2009 obdržel žalobce rozhodnutí děkana Právnické fakulty UK v přijímacím řízení podle ustanovení § 50 odst.2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v platném znění, podle jehož výroku žalobce nebyl ke studiu přijat. Žalobce v zákonem dané lhůtě požádal o přezkum rozhodnutí, žádost, adresovaná žalovanému rektoru Univerzity Karlovy, byla k poštovní přepravě podána dne 7.9.2009. Dne 26.10.2009 bylo žalobci doručeno rozhodnutí rektora o výsledku přezkumného řízení ze dne 5.10.2009, č.j.: 2745/09-D III/PF/Ká/Kol (první žalobou napadené rozhodnutí poznámka soudu), podle jehož výroku se rozhodnutí děkana právnické fakulty ze dne 15.6.2009, č.j.: 2226/2009 zrušuje a věc se vrací děkanovi k novému projednání. Dne 27.11.2009 bylo žalobci doručeno nové rozhodnutí děkana Právnické fakulty ze dne 22.11.2009, č.j.: 8364/2009, v němž podle výroku rozhodnutí žalobce opět nebyl přijat k požadovanému studijnímu programu. Žalobce proti tomuto druhému rozhodnutí děkana Právnické fakulty č. 8364/2009 brojil druhou žádostí o přezkum, adresovanou žalovanému prostřednictvím správního orgánu prvního stupně, kterou mu doručil dne 15.12.2009. O podané žádosti o přezkum byl rozhodnuto rektorem Univerzity Karlovy rozhodnutím ze dne 13.1.2010, č.j.: 2745/09-D III/PF/KáKol/2 (druhé žalobou napadené rozhodnutí – poznámka soudu), podle něhož byla žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Právnické fakulty ze dne 22.11.2009 zamítnuta a rozhodnutí děkana bylo potvrzeno. Rozhodnutím ze dne 12.2.2010, č.j.: 2058/08-D III/4-PF/Kol/Ša/2 (třetím žalobou napadeným rozhodnutím - poznámka soudu), zrušil rektor Univerzity Karlovy rozhodnutí děkana Právnické fakulty ze dne 23.6.2008, č.j.: 1748/2008, ve věci žádosti žalobce o přijetí k prezenční formě studia magisterského studijního programu právo a právní věda, studijního oboru právo, na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze od akademického roku 2008/2009 a věc vrátil děkanovi PF UK k novému projednání. O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.1.2011, č.j.: 11 A 33/2010 – 53, žalobu zamítl jako nedůvodnou ve vztahu ke všem třem žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

pokračování

11

11A 33/2010

Uvedený rozsudek městského soudu byl k žalobcem podané kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8.9.2011, č.j.: 7 As 79/2011 – 120, dostupným na www.nssoud.cz a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že v případě žalobce dospěl rektor UK u napadených rozhodnutí ze dne 5.10.2009 a ze dne 12.2.2010 k závěru, že rozhodnutí děkana je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V souladu s ustanovením § 50 odst.7 zákona o vysokých školách byl následně povinen posoudit (na základě vyžádaných podkladů) a řádně zdůvodnit, zda žalobce splnil podmínky pro přijetí ke studiu a rozhodnutí děkana při pozitivním závěru změnit tak, že se žalobce přijímá ke studiu, nebo při negativním závěru žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí děkana zamítnout. Tento postup neodporuje podle názoru NSS ani článku 16 odst.2 Statutu, podle kterého rektor žádost zamítne a rozhodnutí děkana potvrdí, jestliže rozhodnutím nebyly porušeny předpisy, podmínky a pravidla uvedená v článku 11 odst.2 Statutu (soulad se zákonem o vysokých školách, Statutem, vnitřními předpisy univerzity a příslušné fakulty, dalšími podmínkami pro přijímání, stanovené fakultou a způsoby jejich ověřování), nebo jestliže jejich porušení neovlivnilo správnost výroku rozhodnutí. Jinak rektor rozhodnutí změní tak, že se uchazeč o studium přijímá. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí děkana představuje porušení požadavku odůvodnění jeho rozhodnutí podle ustanovení § 50 odst.5 zákona o vysokých školách. Pokud nemá vliv na správnost výroku rozhodnutí a zároveň rektor při její nápravě nezjistí takové porušení předpisů, podmínek a pravidel, uvedených v článku 11 odst. 2 Statutu, které by vliv na správnost¨výroku rozhodnutí mělo, pak žádost uchazeče o přijetí ke studiu zamítne a rozhodnutí děkana potvrdí. Městský soud v Praze je právním názorem, jež byl vyjádřen v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, vázán (ustanovení § 110 odst.3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.), proto znovu přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů, při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst.1 s.ř.s. a o podané věci rozhodo, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, stanoví základní podmínky pro přijímání ke studiu. V ustanovení § 50 tohoto zákona jsou zakotvena procesní pravidla přijímacího řízení, na něž se nevztahují ustanovení obecně závazného procesního předpisu, tj. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (ustanovení § 50 odst.4 zákona o vysokých školách). V odstavci pátém jsou upraveny náležitosti rozhodnutí. Rozhodnutí musí být vyhotoveno písemně do třiceti dnů od ověření podmínek pro přijetí ke studiu, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání a musí být uchazeči doručeno do vlastních rukou. V odstavci sedmém citovaného ustanovení zákona o vysokých školách se praví, že uchazeč může požádat o přezkoumání rozhodnutí. Žádost se podává orgánu, který rozhodnutí vydal, ve lhůtě třiceti dnů ode dne jeho doručení; zmeškání této lhůty lze ze závažných důvodů prominout. Jestliže je tímto orgánem děkan, může sám žádosti vyhovět a rozhodnutí změnit, jinak ji předá k rozhodnutí rektorovi. Rektor změní rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy nebo její součásti nebo podmínkami, stanovenými podle ustanovení § 49 odst. 1 a 3. Jinak žádost zamítne a původní rozhodnutí potvrdí. Podle ustanovení § 68 zákona o vysokých školách se na rozhodování o právech a

pokračování

12

11A 33/2010

povinnostech studenta nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Rozhodnutí musí být vydáno do třiceti dnů ode dne přijetí žádosti nebo oznámení předmětné skutečnosti. O rozhodnutí o právech a povinnostech studenta musí být student prokazatelným způsobem uvědomen. Podle ustanovení § 105 zákona o vysokých školách nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11.2009, č.j.: 5 As 86/2008 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, vyplývá, že zákon o vysokých školách vylučuje použití obecných předpisů o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studenta. Vzhledem ke znění ustanovení § 68 odst.1 zákona o vysokých školách nelze bez dalšího postupovat podle ustanovení § 105 téhož zákona, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. Takto to zákonodárce určitě nezamýšlel, protože pak by ustanovení § 68 odst.1 zákona o vysokých školách neměl smysl. Ústavní soud ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 21/04 ze dne 26.4.2005, mimo jiné, uvedl : „vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných představuje rozpor se zásadou, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) a také rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání se svých práv. Připouští-li vůbec doktrína použití analogie v oboru správního řízení, pak toliko za omezujících podmínek – pouze v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení. Nelze z těchto stanovisek ale dovodit závěr, dle něhož by bylo lze považovat za akceptovatelné použitím analogie vytvořit procesní úpravu správního řízení v celé její úplnosti.“ Ve smyslu výše uvedeného nelze bez dalšího na základě ustanovení § 105 zákona o vysokých školách bez ohledu na dikci ustanovení § 68 odst.1 zákona o vysokých školách aplikovat všechny instituty správního řádu. Na druhou stranu však nelze zcela akceptovat názor, který aplikaci ustanovení správního řádu s odkazem na ustanovení § 68 odst.1 zákona o vysokých školách zcela vyloučil. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, se kterým se Městský soud v Praze zcela ztotožňuje a podle něhož nedokonalá procesní úprava nemůže jít k tíži účastníka řízení. Nejvyšší správní soud má za to, že správní řád, respektive základní zásady správního řízení, lze aplikovat pouze výjimečně za účelem vyplňování mezer procesní úpravy, tak jak již judikoval Ústavní soud. V rozsudku č.j.: 8 As 26/2006 – 71 ze dne 29.8.2007 Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí rektora, vydané podle ustanovení § 50 odst.7 zákona o vysokých školách, může být podrobeno přezkumu ve správním soudnictví. Má-li být takové rozhodnutí přezkoumatelné, je z povahy věci nezbytné, aby z něj bylo možné zjistit, z jakých skutečností rektor vycházel a jakými právními úvahami se řídil. Pokud by rozhodnutí o opravném prostředku ve správním řízení nemuselo být řádně odůvodněno a rektor by se nemusel vypořádat s jednotlivými důvody, uvedenými v žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana, postrádal by tento opravný prostředek svůj smysl. Stěžejní žalobní námitkou, uplatněnou v případě všech tří žalobou napadených rozhodnutí žalované, žalobce namítal, že zákonem vymezené nedostatky rozhodnutí děkana právnické fakulty, zjištěné rektorem v rámci řízení o přezkumu a popsané v odůvodnění všech tří přezkoumávaných rozhodnutích, podle právního názoru žalobce musí vždy vést k tomu, že

pokračování

13

11A 33/2010

původní zamítavé děkanovo rozhodnutí musí být rektorem změněno ve výroku na kladné rozhodnutí o přijetí uchazeče ke studiu. Žalobce namítal, že vysoká škola, tím spíše její právnická fakulta, by měla ctít literu zákona a vydávat zákonná a přezkoumatelná rozhodnutí bez vad. V případě, že této své povinnosti nedostojí, je rektor vysoké školy takové rozhodnutí k žádosti o uchazeče povinen přezkoumat a jako imperfektní je přímo změnit. V ustanovení § 50 odstavec 7 zákona o vysokých školách jsou upraveny možné způsoby rozhodnutí rektora univerzity o podané žádosti o přezkum rozhodnutí děkana za situace, kdy děkan takové žádosti zcela nevyhověl. Uvedené právní ustanovení je speciálním ustanovením, které modifikuje obecné způsoby rozhodnutí o řádném opravném prostředku. Nejvyšší správní soud dospěl v odůvodnění zrušujícího rozsudku k následujícím závěrům : Podle ustanovení § 50 odst.7 zákona o vysokých školách může uchazeč požádat o přezkoumání rozhodnutí. Žádost se podává orgánu, který rozhodnutí vydal, ve lhůtě třiceti dnů ode dne jeho¨doručení; zmeškání této lhůty lze ze závažných důvodů prominout. Jestliže je tímto orgánem děkan, může sám žádosti vyhovět a rozhodnutí změnit, jinak ji předá k rozhodnutí rektorovi. Rektor změní rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy nebo její součásti nebo podmínkami stanovenými podle ustanovení § 49 odst.1 a 3 zákona o vysokých školách (další podmínky stanovené vysokou školou nebo fakultou). Jinak žádost zamítne a původní rozhodnutí potvrdí. Dikce věty čtvrté a páté citovaného ustanovení je zjevně obsahově odlišná od dikce ustanovení § 90 odst. 1 správního řádu. Tato odlišnost spočívá v tom, že zákon o vysokých školách nezná alternativu, která je v ustanovení § 90 odst.1 písm.b) správního řádu, tedy zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání. Zákonodárce v ustanovení § 50 odst.7 zákona o vysokých školách naopak jednoznačně vyjádřil svoji vůli, aby výsledkem řízení o opravném prostředku bylo, v případě, že je rozhodováno meritorně, buď potvrzení rozhodnutí děkana nebo jeho změna. Třetí alternativu zákon o vysokých školách nepřipouští. Důvody pro to lze spatřovat především v důležitosti časové dimenze při rozhodování o přijetí ke studiu. Jelikož studium je zpravidla koncipováno po jednotlivých ročnících a jelikož uchazeč má zpravidla zájem, aby mohl zahájit studium co možná nejdříve poté, co podal ke studiu přihlášku, je třeba proceduru přijímacího řízení a rozhodování o přijetí či nepřijetí ke studiu koncipovat tak, aby v naprosto převažujícím počtu případů bylo rozhodnuto ještě předtím, než bude zahájena výuka ve studijním ročníku, v němž má uchazeč zájem studovat. Prostředkem k dosažení tohoto účelu je právě taková podoba dvojinstančního řízení, která vyloučí vrácení věci děkanovi k novému rozhodnutí a uloží rektorovi ve věci rozhodnout s konečnou platností. Ostatně stejný postup rektora je předvídán i v případech, kdy o přijetí rozhoduje rektor již v první instanci, tedy v případech, kdy studijní program uskutečňuje vysoká škola, nikoli fakulta (ustanovení § 50 odst.2 věta druhá zákona o vysokých školách). Je proto na rektorovi, aby v řízení o opravném prostředku odstranil veškeré případné vady řízení nebo hmotněprávních pochybení, k nimž v řízení prvoinstančním došlo. Za tím účelem je rektor povinen zjistit rozhodné skutečnosti, a tedy i případně provést potřebné důkazy, a poté bez prodlení rozhodnout a rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnit, zejména se ve skutkové i právní rovině vypořádat s námitkami uchazeče uplatněnými v řízení o opravném prostředku. Rektor je oprávněn a povinen odstranit i takové vady prvoinstančního rozhodnutí, které by v „běžném“ správním řízení vedly k jeho zrušení a vrácení správnímu orgánu prvého stupně k novému projednání podle ustanovení § 90 odst.1 písm.b) správního řádu (například nepřezkoumatelnost rozhodnutí nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav).

pokračování

14

11A 33/2010

V hmotněprávní rovině může v řízení o opravném prostředku nastat několik situací, přičemž všechny varianty úprava v ustanovení § 50 odst.7 zákona o vysokých školách řeší: 1) V případě, že uchazeč objektivně vzato splnil podmínky pro přijetí a bylo mu vydáno rozhodnutí o přijetí ke studiu, rektor žádost o přezkum rozhodnutí děkana zamítne a rozhodnutí potvrdí. Tato eventualita je v zásadě pouze teoretická, neboť není pravděpodobné, že by uchazeč proti vyhovujícímu rozhodnutí podal opravný prostředek. 2) V případě, že uchazeč objektivně vzato nesplnil podmínky, avšak byl v rozporu s tím ke studiu přijat, rektor rozhodnutí děkana změní tak, že jej ke studiu nepřijme. I tato eventualita je teoretická, neboť uchazeč proti nezákonnému, avšak jej zvýhodňujícímu rozhodnutí stěží bude brojit. Pokud by však k ní došlo, rektor může svým rozhodnutím zhoršit postavení uchazeče ve srovnání se stavem v prvoinstančním řízení, neboť zvláštní úprava v zákoně o vysokých školách vylučuje použití obecné úpravy v ustanovení § 90 odst.1 písm.c), resp. odst.3 správního řádu. 3) V případě, že uchazeč objektivně vzato splnil podmínky pro přijetí ke studiu, avšak děkanem bylo rozhodnuto o jeho nepřijetí ke studiu, rektor zjistí skutečný stav věci a je-li takový, že uchazeč měl být ke studiu přijat, změní rektor rozhodnutí děkana tak, že se uchazeč ke studiu přijímá. 4) Konečně v případě, že uchazeč objektivně vzato nesplnil podmínky pro přijetí ke studiu a děkan rozhodl o jeho nepřijetí, rektor žádost o přezkoumání rozhodnutí zamítne a původní děkanovo rozhodnutí potvrdí. Součástí řízení musí tedy být v případech, kdy je to namítáno nebo kdy pochybnost o tom v řízení jinak vyjde najevo, i věcné posouzení, zda uchazeč správně odpověděl na otázky či zkušební úlohy při přijímací zkoušce, včetně případného posouzení, zda zadané otázky či úlohy byly podle současného stavu vědeckého poznání formulovány správně a zda byly logicky a jazykově formulovány dostatečně jednoznačně. Je-li přijímací řízení založeno na hodnocení či testování prováděném externím subjektem a nikoli vysokou školou, vztahuje se přezkum rektorem (a následně případně i soudní kontrola) i na zkušební otázky a úkoly zadávané v takových externích testovacích řízeních. Zjistí-li rektor, že otázka či úkol nebyly formulovány z vědeckých hledisek správně či nebyly dostatečně jednoznačné, nemůže jít toto pochybení k tíži uchazeče. Pouze je-li součástí přijímacího řízení zkoumání vlastností a schopností exaktně neměřitelných či závislých na vkusu nebo jiných subjektivních úsudcích (například uměleckého talentu), přezkumná činnost rektora se omezí na kontrolu nestrannosti, objektivity a odbornosti správní úvahy osoby či osob posuzujících uchazeče a toho, zda nevybočily z mezí správního uvážení či je nezneužily. V řadě případů může docházet k tomu, že rozhodnutí děkana je sice objektivně vzato nezákonné, například pro nesprávné vyhodnocení otázek či zkušebních úloh v přijímacím řízení, ale ani při zohlednění této skutečnosti není důvodu rozhodnout o přijetí uchazeče ke studiu, neboť ani takto uchazeč nedosáhne takového výsledku přijímací zkoušky, jenž by jej zařadil mezi ty, kteří mohou být ke studiu přijati. Je-li tomu tak, rektor v řízení odstraní nezákonnosti, k nimž došlo v prvoinstančním řízení, avšak přesto žádost o přezkum zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Ve svém rozhodnutí pak odůvodní, proč zjištěné nezákonnosti nemají vliv na správnost výroku prvoinstančního rozhodnutí. S názorem městského soudu lze pak souhlasit jen potud, že i v řízení o opravném prostředku může nastat situace, kdy rektor rozhodne jinak než změnou prvoinstančního rozhodnutí, anebo zamítnutím žádosti o přezkoumání rozhodnutí a

pokračování

15

11A 33/2010

potvrzením prvoinstančního rozhodnutí. Bude tomu tak například při úmrtí uchazeče v průběhu přijímacího řízení, kdy bude na místě použít analogicky ust. § 90 odst. 4 správního řádu o zastavení řízení. Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobou napadená rozhodnutí rektora ze dne 5.10.2009, č.j.: 2475/09-DIII/PF/Ká/Kol a ze dne 12.2.2010, č.j.: 2058/08DIII/4-PF/Kol/Ša2, byla vydána v rozporu se zákonem, když žalovaný nesprávným výkladem ustanovení § 50 odstavec 7 zákona o vysokých školách zatížil tato rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu soud postupoval podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. obě tato napadená rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení § 78 odstavec 4 s.ř.s.). Důvodnou soud neshledal žalobní námitku, vznesenou shodně proti rozhodnutím žalovaného ze dne 13.1.2010, č.j.: 2745/09-D III/PF/KáKol/2 a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.2.2010, č.j.: 2058/08-D III/4-PF/Kol/Ša/2 (druhému a třetímu žalovanému rozhodnutí), týkající se podstatné formální imperfekci, když stejnopis rozhodnutí byl žalobci doručen bez otisku úředního razítka správního úřadu. Rozhodnutí je rovněž zatíženo vadou v označení účastníka správního řízení, když ten je vymezen chybně uvedeným datem narození. Obě napadená rozhodnutí byla vydána týmž žalovaným, ve vztahu k témuž žalobci, skutkově spolu souvisí a jsou jim vytýkány v zásadě stejné nedostatky. Zákon o vysokých školách jako náležitost rozhodnutí otisk úředního razítka nestanoví a skutečnost, že na rozhodnutích není otisk úředního razítka, tedy nezpůsobuje jejich nezákonnost, jak se myslně domnívá žalobce. Není proto důvodné tvrzení žalobce, že žalovaný zeslabil věrohodnost rozhodnutí, když v záhlaví bylo uvedeno nesprávné datum narození žalobce, neboť se jedná o chybu v psaní, které se mohou vyskytnout v rozhodnutí jakéhokoliv orgánu a jejich odstranění je běžně předvídáno v procesních předpisech. Z obsahu spisového materiálu žalované vyplývá, že v obou případech byla vydána dne 1.4.2010 opravná rozhodnutí, tato skutečnost vylučuje důvodnost tvrzení žalobce, že jde o promyšlený zlý úmysl s cílem co nejvíce časově oddálit dosažení meritorního rozhodnutí ve věci. Ve shodě s výše uvedenými právními názory Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně přiměřené aplikace základních zásad správního řízení na řízení podle zákona o vysokých školách má Městský soud v Praze za to, že právní ustanovení správního řádu o základních náležitostech každého správního rozhodnutí (ustanovení § 69 odst.1 správního řádu) mezi tyto základní zásady nepatří. Je nepochybné, že chybějící otisk úředního razítka vysoké školy na stejnopisu rozhodnutí je pochybením, které však v případě posuzovaném v této věci nemělo podstatný vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé a proto se nejedná o zásadní vadu, která by sama o sobě měla za následek zrušení rozhodnutí správním soudem pro jeho nezákonnost. Ve vztahu ke druhému žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného ze dne 12.2.2010, č.j.: 2058/08-D III/4-PF/KolŠa/2, žalobce dále namítl, že tímto rozhodnutím bylo opětovně zrušeno rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 23.6.2008, č.j.: 1748/2008 a věc byla opět děkanovi právnické fakulty vrácena k novému projednání za situace, kdy tomuto napadenému rozhodnutí bezprostředně předcházel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.12.2009, č.j.: 7 Ca 269/2008 - 74, jímž soud zrušil původní rozhodnutí žalovaného ze dne 12.9.2008 a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí. Žalobce vytýká žalovanému, že svůj původní právní názor radikálně přehodnotil, seznal prvoinstanční rozhodnutí děkana nedostatečně odůvodněným, zrušil jej a věc mu vrátil k novému projednání, přestože přitom musel přitom

pokračování

16

11A 33/2010

v obou případech vycházet ze stejných podkladů ve správním spise, tedy ze skutkového stavu, který mu byl znám už při vydání prvotního rozhodnutí, přičemž pokaždé došel ke zcela protichůdným závěrům a dochází tak k situaci, kdy dvě zcela shodná právní východiska hodnotí ve dvou rozhodnutích zcela odlišně. Uvedenou žalobní námitku soud neshledal důvodnou, neboť každé z obou žalobcem citovaných rozhodnutí bylo vydáno za odlišné procesní situace. Jestliže rozhodnutí ze dne 12.9.2008 bylo soudem zrušeno v rámci řízení o žalobě ve správním soudnictví pro zcela absentující odůvodnění toho, jak se rektor univerzity vypořádal s námitkami žalobce, uvedenými v žádosti o přezkum rozhodnutí, pak soud musí konstatovat, že uvedené důvody zrušení již nelze vztahovat na v pořadí další rozhodnutí, vydané dne 12.2.2010 v přezkumném řízení, v němž rektor univerzity shledal žádost o přezkum napadeného rozhodnutí děkana PF UK důvodnou a logickým důsledkem tohoto zjištění – v závislosti na vázanosti žalovaného důvody, které vyslovil městský soud ve zrušujícím rozsudku – bylo zrušení též prvoinstančního rozhodnutí a vrácení věci k novému rozhodnutí. Právě absence hodnocení podkladů ve správním spise s přihlédnutím k uplatněným námitkám žalobce byla důvodem tohoto postupu, který soud neshledal v rozporu se zákonem. Odlišná je situace ve vztahu k přezkoumání a zrušení rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 13.1.2010, č.j.: 2745/09-D III/PF/KáKol/2, jímž žalovaný vyslovil, že se žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 22.11.2009, č.j.: 8364/2009, zamítá a rozhodnutí děkana se potvrzuje. Proti tomuto žalobou napadenému rozhodnutí uplatnil žalobce samostatně několik konkrétních námitek. Jedná se o rozhodnutí děkana právnické fakulty v přijímacím řízení, datované dnem 15.6.2009, podle něhož žalobce nebyl přijat k prezenčnímu studiu v magisterském programu v akademickém roce 2009/2010 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy – studijní program právo, obor Právo a právní věda. Žalobce v podané žalobě namítl, že nové rozhodnutí děkana Právnické fakulty je - co do délky odůvodnění - rozsáhlejší o 14 řádků strojopisu, co do vypořádání se s námitkami však znovu nevyhovuje požadavku na přezkoumatelnost, ke kterému děkana svým právním názorem žalovaný rektoru Univerzity Karlovy ve zrušujícím rozhodnutí zavázal. Městský soud v Praze se neztotožnil se žalobním tvrzením, že uvedené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění a že se žalovaný nevypořádal dostatečně určitě, pečlivě, podrobně a srozumitelně se všemi odvolacími námitkami. Není sporu o tom, že rozhodnutí orgánů vysoké školy o přijetí či nepřijetí ke studiu musí obsahovat odůvodnění, odůvodněno musí být i rozhodnutí, kterým je rozhodováno o žádosti o přezkum rozhodnutí (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2006, č.j.: 2 As 37/2006 – 63, dostupný na www.nssoud.cz, na který odkázal Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku v této věci). Rovněž ve vztahu k třetímu žalobou napadenému rozhodnutí namítal žalobce v podané žalobě formální nedostatky rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 8.9.2011, č.j.: 7 As 79/2011 – 120, dospěl k závěru, že zákon o vysokých školách neobsahuje zvláštní ustanovení o formálních náležitostech rozhodnutí orgánů vysoké školy, jednají-li jako správní orgány, tj. rozhodují-li o právech a povinnostech. Pouze v ustanovení § 50 odst. 5 věta první citovaného zákona je stanoveno, že takové ozhodnutí musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání. Nestanoví tedy výslovně jako formální náležitost rozhodnutí otisk úředního razítka. Rozhodnutí orgánu vysoké školy v takovém

pokračování

17

11A 33/2010

případě musí proto odpovídat pouze základním zásadám činnosti správních orgánů, takže – ve vztahu k žalobcově námitce – z něho musí být zřejmé, že jde o vrchnostenský akt směřovaný vůči konkrétně určené osobě, kterým se rozhoduje o jejích právech nebo povinnostech a který je vydáván na základě zákonem svěřené pravomoci orgánu vysoké školy majícího postavení správního orgánu. Úřední razítko může být tedy součástí rozhodnutí, ale není jeho součástí nezbytnou, plynou-li uvedené znaky rozhodnutí z jeho obsahu jiným nepochybným způsobem. Jeho absence nezpůsobuje nezákonnost přezkoumávaných rozhodnutí rektora UK za situace, že z rozhodnutí je zřejmé, kdo tato rozhodnutí vydal a v jaké věci. Všechna napadená správní rozhodnutí jsou opatřena hlavičkou rektorátu Univerzity Karlovy v Praze s vyobrazením pečetidla univerzity, výslovně je v nich uvedeno, že rozhodnutí vydal rektor UK a jsou rektorem UK i podepsána. Není-li otisk úředního razítka zákonným požadavkem, pak pouze v případě, kdy by teprve otisk úředního razítka umožnil identifikovat subjekt, který rozhodnutí vydal, by jeho nepřítomnost způsobovala nezákonnost rozhodnutí. Tak tomu však v tomto případě není. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v rozhodovací činnosti rektora UK nelze ve vztahu k žalobci vypozorovat soustavnou a systematickou činnost směřující k tomu, aby prostřednictvím formální imperfekce rozhodnutí byl žalobce poškozen. Tuto svoji námitku totiž žalobce opírá o skutečnost, že jen jedno rozhodnutí rektora UK z pěti, která mu byla doručena, bylo opatřeno otiskem úředního razítka. Navíc je nutno poukázat na to, že podle obsahu spisu razítkem bylo opatřeno vedle napadeného rozhodnutí rektora UK ze dne 5.10.2009 také jeho rozhodnutí ze dne 12.9.2008 č.j. 2058/08-D III/4PF/KolŠa, které předcházelo napadenému rozhodnutí rektora UK ze dne 12.2.2010. Jestliže absence razítka sama o sobě nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí, pak úvaha o tom, že jeho vynechávání u části z vydaných rozhodnutí je znakem záměrné snahy umožnit jakýsi nekončící rozhodovací „pingpong“ mezi děkanem a rektorem, postrádá racionální podklad. Pokud jde o námitku žalobce ohledně správného výpočtu bodového zisku žalobce z národních srovnávacích testů, má soud za to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zcela jasně, určitě a srozumitelně uvedeno, že žadatel získal 162,9 bodu. Žalovaný se vypořádal s tím, že bodový zisk z národních srovnávacích testů nebyl správně vypočten, odůvodněním, že rozdíl činí oproti výsledku dosaženého orgánem prvého stupně pouze jednu desetinu a byl způsoben nesprávným zaokrouhlováním v průběhu výpočtu. Na správnost napadeného rozhodnutí a tedy ani na jeho výrok nemá tento nedostatek vliv, neboť k přijetí bylo nutné získat nejméně 181,2 bodu a tyto žalobce nezískal. Z uvedeného vyplývá jednoznačně závěr o tom, že chyba v počtech, uvedená v rozhodnutí děkana fakulty, neměla vliv na žalobcovo pořadí a nemohla být tedy ani důvodem ke změně rozhodnutí tohoto orgánu prvého stupně, ani ke zrušení tohoto žalobou napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze má za to, že pokud žalobce namítal protiústavnost postupu vysoké školy, která si na základě smlouvy sjednala s obchodní společností program testových zkoušek v podobě tzv. „sciotestů“, pak je třeba konstatovat, že protiústavnost tohoto postupu soud neshledal. Zákon o vysokých školách ani vnitřní předpisy vysoké školy spolupráci se soukromým subjektem ve věci přijímacího řízení nikterak nezakazují, z čehož je třeba dovodit, že vysoká škola má z hlediska ústavních principů garantované samosprávy právo uzavřít smlouvu se třetím subjektem o tom, že tento subjekt bude zajišťovat konání zkoušky namísto fakulty, ovšem za současného zachování základních principů, zejména pak rovnosti uchazečů o studium. Uvedené předpoklady v posuzované věci naplněny byly, uchazeči o studium nebyli přijati na základě diskriminačních předpokladů, ale pouze na základě výsledků znalostních testů. S přihlédnutím k tomu, že další podmínky (například bonusové body za

pokračování

18

11A 33/2010

složení maturitní zkoušky s vyznamenáním či za složenou státem uznávanou jazykovou zkoušku) byly uchazečům o studium dopředu známé a nejsou svým obsahem diskriminační, neshledal soud tuto žalobní námitku důvodnou. V této souvislosti je třeba zmínit i žalobní námitku, v níž žalobce poukazoval na to, že mu nebyla do výsledku přijímacího testu započtena právě složená jazyková zkouška a nebyl mu zohledněn bodový bonus, pak Městský soud v Praze je nucen konstatovat, že ani tato žalobní námitka nemůže obstát. Žalobce žádným hodnověrným důkazním prostředkem neprokázal ani neosvědčil, že Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého) s.r.o. je školou s právem státní jazykové školy a není uvedena v registru škol s právem státní jazykové zkoušky, umístěném na http://rejskol.msmt.cz/. Podle prováděcího předpisu – vyhlášky č. 33/2005 Sb. musí mít tento údaj jazyková škola přímo v názvu, z čehož lze usuzovat na to, že jazyková zkouška, složená na této škole, není státní jazykovou zkouškou podle zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona v platném znění. Námitka žalobce, týkající se nepřiznání deseti bodů za složení státní zkoušky z anglického jazyka, nebyla shledána důvodnou. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s touto námitkou vypořádal tím, že poukázal na skutečnost, že žalobce neprokázal, že by složil státní jazykovou či mezinárodně uznávanou zkoušku, předem stanovená pravidla pro bonifikaci českých a mezinárodně standardizovaných zkoušek z cizích jazyků pro přijímací řízení pro akademický rok 2009/2010 byla dodržena. Žalobce v podané žalobě nijak blíže nespecifikoval, z jakých konkrétních skutkových či právních důvodů s uvedeným závěrem nesouhlasí a proč by tedy měla být v jeho případě bodová bonifikace do výsledku přijímacího řízení zohledněna. Námitka žalobce, že právnická fakulta stanovila poplatek za úkony, spojené s přijímacím řízením v rozporu s ustanovením § 58 odst.1 zákona o vysokých školách a v rozporu s tím, jak byl stanoven základ pro stanovení poplatku Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutím ze dne 8.1.2009, nebyla rovněž shledána důvodnou. Poplatek za úkony, spojené s přijímacím řízením, byl v případě žalobce stanoven podle základu, stanoveného rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 14.1.2008, kdy ministerstvo stanovilo pro akademický rok, započatý v roce 2008, základ ve výši 2.996,- Kč. Žalobce se mýlí v posouzení rozhodného období pro výpočet poplatku, neboť přijímací řízení pro akademický rok 2009/2010, jehož byl žalobce účastníkem, se konalo v akademickém roce, který započal ještě v roce 2008 a nikoli v roce 2009. Proto soud shledal správným závěr žalovaného o tom, že poplatek za úkony spojené s přijímacím řízením byl stanoven správně ve výši 599,- Kč jako 20% základu z částky 2.996,- Kč. Soud neshledal důvodnou ani námitka žalobce, že žalovaná překročila lhůtu, stanovenou zákonem pro vydání napadeného rozhodnutí a procesně se nevypořádala s tím, že se žalobce podáním ze dne 28.1.2010 dovolal ochrany před nečinností. Lze na tomto místě souhlasit s právním názorem žalovaného, pokud poukazuje na platnou právní úpravu, když v zákoně o vysokých školách není lhůta k vydání rozhodnutí pro podání žádosti o přezkoumání v přijímacím řízení výslovně upravena, avšak lze jí analogicky dovodit z ustanovení § 68 odst.1 věta druhá zákona o vysokých školách, podle kterého rozhodnutí musí být vydáno do třiceti dnů ode dne přijetí žádosti. Napadené rozhodnutí bylo z hlediska této lhůty vydáno včas a k žádným průtahům v řízení nedošlo.

pokračování

19

11A 33/2010

Námitka žalobce o tom, že byly porušeny vnitřní předpisy veřejné vysoké školy a zákon o vysokých školách, když v přijímacím řízení nebyla konána přijímací zkouška, není důvodná. Podle článku 3 odstavec 2 Přílohy č. 5 Statutu Univerzity Karlovy v Praze – Řádu přijímacího řízení, ze dne 28.4.2006, fakulta může stanovit další podmínky přijetí ke studiu v daném studijním programu, který uskutečňuje, a to a) určité znalosti, schopnosti, nadání, sportovní výkonnost nebo b) určitý prospěch ze střední školy, popř. vyšší odborné školy nebo vysoké školy anebo c) podmínky týkající se příbuznosti studijních programů nebo oborů anebo počtů kreditů získaných během studia ve vybraných typech předmětů, popřípadě též dosažených studijních výsledků z těchto předmětů, jde-li o přijímání ke studiu v magisterském studijním programu, který navazuje na bakalářsky studijní program. U studijního programu uskutečňovaného podle čl. 22 odst. 3 písm. c) statutu je příslušnou fakultou fakulta, na které jsou studenti tohoto studijního programu zapsáni. Člení-li se studijní program na více oborů, mohou se další podmínky týkat i jednotlivých oborů. Podle odstavce 2 podmínky podle odstavce 1 písm. a) se ověřují zpravidla přijímací zkouškou; fakulta též může stanovit, že od přijímací zkoušky nebo její části bude upuštěno v případě uchazečů, kteří prokáží splnění podmínek podle odstavce 1 písm. a) nebo b), jsou-li tyto podmínky stanoveny. Z uvedeného je zřejmé, že v článku 3 odst.2 přílohy č.5 je shodně jako v zákoně uvedeno, že se podmínky podle odstavce 1 písm. a) ověřují zpravidla přijímací zkouškou. Je tedy oprávněním fakulta stanovit, že od přijímací zkoušky nebo její části bude upuštěno v případě uchazečů, kteří prokáží splnění podmínek podle odst.1 písm. a) nebo b), jsou-li tyto podmínky stanoveny. Není proto důvodné tvrzení žalobce o tom, že došlo k porušení vnitřních předpisů tím, že se žalovaná pokusila o nepravdivou manipulaci se zněním přílohy č. 5. V žádném ze svých ustanovení zákon o vysokých školách nestanoví veřejné vysoké škole povinnost, aby svou volbu odůvodňovala, je zcela v samosprávné působnosti veřejné vysoké školy, aby si stanovila podmínky přijímacího řízení a jen na ní záleží, zda zvolí variantu konání přijímací zkoušky, či zda bude znalosti a schopnosti uchazečů ověřovat jiným způsobem, který si stanoví. Námitka porušení předpisů právnickou fakultou tím, že nekonala přijímací zkoušky, tedy není důvodná, což shodně konstatoval žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud jde o námitku žalobce, týkající se článku 16 odst.2 přílohy č.5 Statutu Univerzity Karlovy v Praze – řádu přijímacího řízení, Městský soud v Praze konstatuje, že právní úprava tohoto vnitřního předpisu Univerzity Karlovy zcela koresponduje ustanovení § 49 a § 50 vysokoškolského zákona, není proto zřejmé, z jakých konkrétních důvodů má žalobce za to, že toto ustanovení vnitřních předpisů univerzity je v rozporu se zákonem. Jak vyplývá z archivu činnosti Akademického senátu Univerzity Karlovy, uveřejňovaného na webových stránkách univerzity (www.cuni.cz), v době zahájení přijímacího řízení se žalobcem již zněl článek 3 odstavec 2 Přílohy č.5 Statutu Univerzity Karlovy v Praze tak, že „podmínky...se ověřují zpravidla přijímací zkouškou“. Tato změna byla akademickým senátem schválena dne 21.4.2006 a zaregistrována Ministerstvem školství dne 28.4.2006. V účinnost tato změna vešla prvním dnem akademického roku 2006/2007. V době zahájení konání přijímacího řízení se žalobcem dne 26.2.2009, kdy byla žalované doručena žalobcova přihláška ke studiu, byla tato změna platná a účinná.

pokračování

20

11A 33/2010

Žalobcova námitka, že se orgán prvého stupně po zrušení svého prvního rozhodnutí v novém rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobce, není důvodná. Ze shora uvedeného odůvodnění je zřejmé, že napadená rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna, byla soudem shledána přezkoumatelná a že se s námitkami žalobce se rektor Univerzity Karlovy v Praze dostatečně podrobným a přezkoumatelným způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na základě výše uvedeného soud dovodil, že v dané věci nebyla žaloba ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí ze dne 13.1.2010, č.j.: 2745/09-D III/PF/KáKol/2, jímž žalovaný vyslovil, že se žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 22.11.2009, č.j.: 8364/2009, zamítá a rozhodnutí děkana se potvrzuje, podána důvodně a proto soud žalobu v této části podle ustanovení § 78 odstavec 7 s.ř.s. zamítl. Na žalovaném správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval odvoláním žalobce proti zrušeným rozhodnutím žalovaného a s ohledem na výše uvedené se řádně a úplně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce a se skutkovými a právními závěry, vyjádřenými v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu a své závěry znovu zohlednil při posouzení odvolacích námitek žalobce. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 věta druhá s.ř.s. Ve věci úspěšnému žalobci náleží náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. O výši této náhrady uvážil městský soud takto : Podle ustanovení § 60 odstavec 1 s.ř.s. Nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Žalobce se podanými žalobami domáhal v následně spojeném řízení zrušení celkem tří rozhodnutí žalovaného, v případě dvou rozhodnutí byla jeho žaloba soudem shledána důvodnou a v případě třetího byla žaloba zamítnuta. Soud na základě uvedeného právního ustanovení odečetl od dvoutřetinového úspěchu žalobce jeho třetinový neúspěch a dovodil, že žalobci náleží právo na náhradu jedné třetiny účelně vynaložených nákladů řízení, což konkrétně znamená částku 2.333,- Kč (celková výše nákladů řízení žalobce byla v řízení tvořena zaplacenými soudními poplatky z podaných žalob a z podané kasační stížnosti v částce 7.000,- Kč). Poučení Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

pokračování

21

11A 33/2010

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst.1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Podle ustanovení § 104 odstavec 3 písmeno a/ s.ř.s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V Praze dne 16.ledna 2012 JUDr. Hana V e b e r o v á , v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Kotlanová