62Az 7/2015-43
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce M. C., st. příslušnost Turecká republika, zastoupeného JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem AK Brno, Joštova 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze
dne
29.10.2015
č.j.
OAM-19/ZA-ZA14-P05-2015,
o udělení
mezinárodní ochrany
takto: I.
Žaloba s e z a m í t á .
II.
Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I.
[1] Žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14b zákona č. 326/1995 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).
pokračování -262Az 7/2015 [2] Žalobce v zastoupení svým advokátem v zákonné lhůtě u zdejšího soudu podal žalobu proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného, ve které uvedl, že ve správním řízení zcela jasně popsal motivaci k opuštění země původu, a to útlak pro jeho prokurdskou politickou angažovanost a etnický původ. Žalovaný pochybil, jestliže své rozhodnutí postavil na rozporech v jeho výpovědích, nebyl žalovaným správním orgánem na tyto rozpory výslovně upozorněn a nebyl správním orgánem vyzván k objasnění těchto rozporů. V rámci správního řízení nebyly dostatečné podklady pro závěr žalovaného, že v případě návratu do země mu nehrozí žádná újma. Dále zdůraznil, že nadále trvá společné soužití s paní I. B., a pokud v průběhu konce měsíce září 2015 došlo ke krátké krizi, tato již byla překonána a opět spolu sdílí společnou domácnost. Proto rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany z pohledu této skutečnosti je nepřiměřené. Navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení a uložit žalovanému zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. [3] Žalovaný k žalobě uvedl, že popírá oprávněnost námitek, věcí se řádně zabýval, vycházel z výpovědí žadatele, které porovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu. Navrhl žalobu zamítnout a vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. [4] Strana žalobce vyslovila souhlas s rozhodnutím bez ústního jednání, a to s postupem dle § 51 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s.ř.s. [5] Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak uvedeno v odst. [1] tohoto rozsudku, přičemž vycházel z výpovědí žalobce, které konfrontoval s informacemi o zemi původu získanými z různých nezávislých zdrojů. II. [6] Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce podal žádost dne 8.1.2015, ve které uvedl, že je rozvedený, od r. 2004 se pohyboval po zemích Evropské unie, konkrétně Rakousku, Belgii, Francii, Německu a od září nebo října 2013 dosud pobývá v České republice. V Turecku naposledy pobýval od r. 2008 do r. 2012. Svou vlast opustil 2.10.2012. Byl pod nátlakem, bylo mu vyhrožováno ze strany státních zaměstnanců, vojenské policie, policie, a tak neměl jinou možnost. Odletěl do Bruselu, vlakem do Francie, kde pobýval 4 – 5 měsíců, a pak do Německa, kde pobýval do září nebo října 2013. O mezinárodní ochranu žádal z důvodu, že v Turecku nemá jistotu bezpečí, jsou proti němu vedena 4 soudní řízení, přičemž neví, z jakého důvodu. Jeho případy jsou zpolitizované, protože je Kurd. Chtěl by zůstat v ČR, oženit se, má zde přítelkyni. Dále uvedl, že již v předcházejícím období v listopadu 2014 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, avšak tuto žádost vzal zpět a řízení bylo zastaveno. V protokolu o pohovoru k žádosti ze dne 8.1.2015 dále uvedl, že v r. 2007 byl vyhoštěn z Rakouska na dobu 10 let. V r. 2009 byl v Turecku
pokračování -362Az 7/2015 trestně stíhán z důvodu, že je Kurd a ke své politické angažovanosti uvedl, že byl členem BDP, název strany se však několikrát měnil. Pak se nazývala HDP a nyní je to DBP. Dále uvedl, že v Turecku byl ve vazbě asi 7x, vždy po 48 hodinách. Bylo mu vyhrožováno smrtí, a to velitelem vojenské stanice v jejich vesnici. Finanční problémy v Turecku neměl. Dále uvedl, že v listopadu 2014 byl i z ČR správně vyhoštěn na 1 rok, proto v listopadu 2014 podal žádost o mezinárodní ochranu. Bydlí u české přítelkyně I., se kterou se baví německy, seznámil se s ní v Rakousku, zná její dvě dcery I. a M. V následném pohovoru dne 26.8.2015 znovu uvedl, že veškeré vyhrožování je z důvodu toho, že je Kurd. Nezná konkrétní důvody, proč je v Turecku trestně stíhán, ale hlavním důvodem je to, že nesouhlasí s útiskem Kurdů, je členem HDP, na internetu otevřeně píše o svých názorech a otevřeně dělá propagandu ve prospěch Kurdů. Jeho trestní stíhání započalo v r. 2008 a skončilo v r. 2012, když z Turecka odešel. Dále je ve spise založeno rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany z důvodu zpětvzetí této žádosti ze dne 11.12.2014 č.j. OAM-609/ZA-ZA15-ZA15-2014. Dále součástí spisu jsou zprávy o situaci v Turecku, a to zpráva Freedom House ze dne 28.1.2015 na téma „Svoboda ve světě 2015 – Turecko“, zpráva Amnesty International duben 2015 na téma „Rozsudky, smrti a popravy v roce 2014“, Informace MZV ČR ze dne 8.7.2015 na téma „Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí“, zpráva o pokroku 2014 podaná Evropskou komisí 8.10.2014 o Turecku, Výroční zpráva Human Rights Watch 2015 z 29.1.2015, Informace MZV Velké Británie z května 2013 vztahující se k Turecku, upravující posuzování žádostí o azyl, dále Informace MZV Nizozemska ze září 2010 a z července 2013 „Všeobecná zpráva o Turecku“, aktuální situace Kurdů podaná švýcarskou organizací pro pomoc uprchlíkům z 23.12.2012, Informace OAMP k politickým stranám HADEP, DEHAP, DTH a DTP z roku 2008 a totéž z r. 2013 k politickým stranám DTP a BDP, z roku 2015 k politickým stranám BDP a HDP a dále Informace z Infobanky ČTK. III. [7] Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Žaloba není důvodná. [8] Žalobce postavil svou žalobu na své kurdské národnosti a členství v prokurdské politické straně HDP a s tím spojeného pronásledování. Dle jeho názoru žalovaný řádně nezhodnotil tyto skutečnosti při posuzování naplnění podmínek ust. § 12 zákona o azylu. Podle cit. ustanovení azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
pokračování -462Az 7/2015 jeho posledního trvalého bydliště. Soud nepřisvědčil žalobci, že jsou u něj splněny podmínky dané v citovaném ustanovení. Soud zdůrazňuje, že žalovaný měl dostatek informací o politické straně, jejíž členství žalobce tvrdil. Správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odvoláním na zprávy a informace, které jsou rovněž obsahem správního spisu, popsal postupný vývoj ve straně (viz strana 10 a 11 správního rozhodnutí) a dospěl k závěru, že prokurdské strany, které žadatel podporoval během svého života ve vlasti, byly v Turecku registrovány, působily legálně a i v současné době stále působí a hájí kurdské zájmy. Poslední nástupnická prokurdská strana HDP je oficielně registrovanou stranou a v parlamentních volbách v červnu 2015 dosáhla výsledku s podílem 13,1 % hlasů, což jí zaručilo 80 křesel v parlamentu a postavení čtvrté nejsilnější politické strany. Soud se tak ztotožnil s názorem žalovaného, že členové této strany nejsou v Turecku za svou příslušnost k ní pronásledováni, a pokud byli v minulosti pronásledováni, tak z důvodu návaznosti na dřívější činnost PKK, která byla dlouhodobě pokládána za teroristickou organizaci. Soud se ztotožnil i s názorem žalovaného ohledně nepřesvědčivosti žalobcových tvrzení jednak z důvodu rozporů ve výpovědích a jednak je nutno přisvědčit správnímu orgánu, že žalobce, je-li členem uváděné strany, nemá přesvědčivé znalosti o ní. Soud nepřisvědčil názoru žalobce, že bylo povinností správního orgánu upozorňovat žalobce na nesrovnalosti a žádat po něm vysvětlení. Správní orgán při posuzování pravdivosti azylového případu je zejména odkázán na informace podané žadatelem a právě shodnost či rozdílnost ve výpovědích vytváří obraz věrohodnosti žadatele. Samozřejmě, že může dojít s ohledem na časový odstup od událostí k nepřesnostem ve výpovědích, a ač je soud tolerantnější k nepřesnostem ohledně vývoje uváděných politických stran, pak se zcela ztotožnil s názorem správního orgánu o nevěrohodnosti a zcela povrchním informacím ohledně jeho opakovaných zadržení policejními orgány, přičemž odkazuje na uvedené správním orgánem na str. 12 napadeného správního rozhodnutí. Z důvodu shody názoru zdejšího soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí soud odkazuje na podrobné a vyčerpávající odůvodnění správního rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího správního sudu ze dne 27.7.2007 č.j. 8 Afs 75/2005-130, ze dne 2.7.2007 č.j. 4 As 11/2006-86, dostupné na www.nssoud.cz). Soud nezpochybňuje složitou situaci, pokud se jedná o kurdsko-turecké vztahy, nicméně z informací jednoznačně vyplynulo, že v posledním období nastává pozitivní vývoj v těchto vztazích a soud znovu opakuje, že zprávy o zemi původu založené ve správním spise jsou aktuelní k době rozhodování žalovaného, vycházejí z důvěryhodných zdrojů. Žalobcem uváděný důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany - obavy z pronásledování z politických důvodů, soud nepovažuje za důvodný odpovídající ust. § 12 zákona o azylu. [9] Pokud se týká námitky ohledně nesprávného posouzení otázky doplňkové ochrany, ani tady se soud neshodl s názorem žalobce. Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou
pokračování -562Az 7/2015 bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště (§ 14a odst. 1 zákona o azylu). Za vážnou újmu se považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (§ 14a odst. 2 písm. d/ zákona o azylu). Při hodnocení této otázky je nutno hodnotit stav současný, resp. stav k návratu žalobce do země původu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správní soudu (rozhodnutí ze dne 17.3.2008 č.j. 5Azs 80/2007-87), který vyslovil, že „Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „nonrefoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoli však směrem do minulosti.“ Správní orgán posoudil individuálně situaci žalobce na základě jeho tvrzení, které konfrontoval s informacemi získanými z různých zdrojů, které jsou součástí správního spisu, a soud se ztotožnil s jeho závěry. Správní orgán se velmi podrobně, a to na str. 22 až 25 svého rozhodnutí, možností doplňkové ochrany zabýval. Žalobce nesplňuje podmínky vyjádřené v ust. § 14a zákona o azylu. V případě jeho návratu nejsou důvodné obavy, že by mu hrozilo reálné nebezpečí vážné újmy, jak je v tomto odstavci výše uvedeno. Žalovaný přezkoumatelným způsobem ve svém rozhodnutí odůvodnil svou úvahu o nesplnění podmínek ust. § 14a zákona o azylu, soud pro projednání věci uzavřel, že správní orgán rozhodl v souladu s citovaným ustanovením. Na tom nemění ani tvrzení v žalobě, že opět došlo k soužití s paní I. B. a v září 2015 došlo jen ke krátké krizi. Ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu upravuje možnost udělení doplňkové ochrany v případě cizince, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, avšak jeho vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Pokud se týká namítaných rodinných poměrů žalobce ve smyslu soužití s českou občankou, soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, ve které lze nalézti vyřešení právní otázky, zda rodinné vztahy žadatelů o mezinárodní ochranu na území ČR mohou založit důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Otázka toho, jaké situace mohou vytvářet rozpor s mezinárodními závazky ČR ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, již byla dostatečně vyřešena např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
pokračování -662Az 7/2015 26.7.2007, sp. zn. 2 Azs 30/2007, kde bylo ve vazbě na starší judikaturu, zabývající se porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, konstatováno ve smyslu, že mezinárodní závazky nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí se vztahovat k samotné zásadě non – refoulement, tedy k objektivní hrozbě vyjmenovaných skutečností, a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu daného právního ustanovení. Z uvedeného tak plyne, že rodinné vazby v ČR nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.11.2008 č.j. 5 Azs 46/2008-71 dospěl soud k závěru, že při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou případ, kdy by si cizinec vytvořil na území České republiky takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života bylo již nutno pouhého vycestování z území ČR. V případě žalobce však taková situace nenastala. Žádným právním předpisem není zaručeno právo vést rodinný život v konkrétní zemi. V souzené věci je posuzoaná osoba, která na území České republiky vstoupila, ve věku 50 let, tedy již v plné dospělosti. Žalobce tvrdí, alespoň to uvedl při pohovoru dne 8.1.2015, že má vztah s paní I. B., se kterou žije ve vztahu druh a družka, a že se s ní zná ještě z Rakouska. Zná i její rodinu, a obě dcery, které mají vlastní bydlení - I., která má byt v H. a M., která bydlí v podnájmu v P. Dne 24.2.2015 předložil žalovanému souhlas paní I. M., nar. X k trvalému pobytu žalobce na adrese G. 1741. Dne 7.10.2015 žalovaný obdržel sdělení I. B. ze dne 5.10.2015, že M. C. se na adrese G. 1741 nezdržuje a novou adresu sdělí. Žalobce žádné vážné okolnosti pro výjimečné posouzení ani ve správním řízení ani v řízení před soudem nepředložil a soud tak shodně se správním orgánem dospěl k závěru, že nejsou naplněny žádné podmínky pro udělení doplňkové ochrany. [10] Na závěr soud již jen zdůrazňuje, že důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.9.2005, č.j. 5 Azs 125/2005-46). [11] Po provedeném řízení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s., přičemž rozhodl bez jednání dle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. se souhlasem obou účastníků řízení. [12] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů neuplatnil a podle soudního spisu mu ani žádné náklady řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou
pokračování -762Az 7/2015 týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí č. 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodu uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ostravě dne 18.1.2016 JUDr. Jana Záviská samosoudkyně
