ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

10A 132/2014 - 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobkyně I. D., zast. JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 12. 9. 2014, č.j. CPR-12001-2/ČJ-2014-930310-V231, t a k t o : I.

Žaloba se z a m í t á.

II.

Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

III.

Soud p ř i z n á v á tlumočnici jazyka ukrajinského PhDr. M. Ř., bytem v Č. B., U T. X, odměnu a náhradu hotových výdajů v částce 700 Kč. Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) dne 7. 10. 2014 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 12. 9. 2014, č.j. CPR-12001-2/ČJ-2014-930310-V231, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 12. 6. 2014 č.j. KRPC-85969-22/ČJ-2014-020023, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění s tím, že žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie po dobu tří let. Žalobkyně předně namítá nezákonnost rozhodnutí správních orgánů vyplývající z nesprávné aplikace zákona o pobytu cizinců na daný případ. Žalobkyně uvedenou námitku

Pokračování

- 2 -

10A 132/2014

dovozuje z ust. § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, dle něhož se tento zákon nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, azylantem anebo osobou požívající doplňkové ochrany. Polská republika dne 16. 7. 2014 převzala odpovědnost za posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně měla a má postavení žadatelky o mezinárodní ochranu a z tohoto důvodu na její případ nelze aplikovat ustanovení zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně dále namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávného posouzení dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění na její rodinný a soukromý život. V prvé řadě žalobkyně nesouhlasí se závěry správního orgánu, dle nichž nebyla zjištěna kulturní ani společenská vazba žalobkyně na Českou republiku, která by znemožňovala její vycestování. Žalobkyně na území České republiky pobývala od roku 2007 a za tuto dobu si zde vybudovala zázemí a soukromý život. Již samotná délka jejího pobytu na území České republiky měla být pro správní orgán indikací existence soukromého života na území České republiky a správní orgán se tudíž měl zabývat dopadem rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého života žalobkyně. Správní orgán rovněž nezohlednil skutečnost, že žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně pouze 39 dnů, za což jí byla uložena nepřiměřená sankce v podobě zákazu vstupu na území po dobu tří let, což představuje horní polovinu zákonem stanovené hranice. Žalobkyně dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatečném zdůvodnění přijetí závazného stanoviska ve vztahu k překážkám vycestování žalobkyně, když není zřejmé, z jakého důvodu nebyly žalobkyni přiznány překážky vycestování. Závazné stanovisko MV OAMP o možnosti vycestování do domovského státu, jako jeden z podkladů rozhodnutí, bylo vydáno v rozporu s ust. § 3 správního řádu a ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Příslušný orgán se detailněji nezabýval otázkou aktuální situace týkající se ozbrojeného konfliktu na Ukrajině a jeho dopadů na situaci žalobkyně. Z uvedených důvodů považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za nezákonné i v rozsahu výroku o překážkách vycestování. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout. K námitce žalobkyně týkající se nesprávné aplikace zákona o pobytu cizinců žalovaná uvedla, že žalovaná rozhodovala mimo jiné na základě poznatků z informačního systému Policie ČR, kde bylo zjištěno, že žalobkyně podala žádost o azyl na území České republiky dne 23. 6. 2014, avšak řízení o této žádosti bylo dne 31. 7. 2014 zastaveno a dne 5. 8. 2014 nabylo právní moci. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu spolu s návrhem na přiznání dokladného účinku této žalobě, o němž bylo krajským soudem dne 17. 9. 2014 rozhodnuto tak, že nebyl přiznán. V průběhu odvolacího řízení nebylo žalovanému doručeno rozhodnutí o zajištění žalobkyně ze dne 5. 8. 2014 za účelem jejího předání. Na žalobkyni tudíž nelze pohlížet jako na osobu, na níž se vztahuje ust. § 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Žalobkyně navíc v průběhu správního řízení měla možnost uvést informaci o skutečnosti, že na území Polské republiky požádala o azyl, toto však neuvedla a tyto informace jsou žalobkyní uváděny až v podané žalobě. K žalobní námitce týkající se nesprávného posouzení dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění na rodinný a soukromý život žalobkyně žalovaná konstatovala, že žalobkyně byla dotazována na společenské a kulturní vazby na území České republiky, k nimž však uvedla, že tyto na území České republiky nemá. V odvolacím řízení navíc takto zjištěné okolnosti žalobkyní napadeny nebyly a předmětné námitky jsou uplatňovány až ve správní žalobě.

Pokračování

- 3 -

10A 132/2014

Žalovaná k námitce žalobkyně týkající se nepřiměřenosti uložené sankce ve vztahu k jejímu soukromému životu na území České republiky a rovněž ve vztahu k počtu dní, které žalobkyně strávila na území České republiky neoprávněně, uvedla, že veškeré okolnosti ve prospěch i v neprospěch žalobkyně byly náležitě zhodnoceny a rovněž byla náležitě přezkoumána míra zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Přiměřenou byla uložená sankce shledána především ve vztahu k jednání žalobkyně, která úmyslně porušovala právní předpisy České republiky, když opakovaně nerespektovala pravomocná rozhodnutí o jejím správním vyhoštění a na území České republiky pobývala bez platného víza od 3. 5. 2014 do 12. 6. 2014, kdy se při pobytové kontrole v nočním klubu ukryla na toalety. K námitce žalobkyně týkající se obsahové nedostatečnosti závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, z něhož žádným způsobem nevyplývá, na základě jakých skutečností bylo přijato a jaké podklady ministerstvo za účelem jeho vydání opatřilo, žalovaná uvedla, že správnost závazného stanoviska není správní orgán prvního stupně ani odvolací správní orgán oprávněn posuzovat. Žalobkyně navíc obsah závazného stanoviska v odvolání nenapadla, pročež se žalovaná překážkami vycestování žalobkyně nezabývala, a to z důvodu její vázanosti vydaným závazným stanoviskem. Žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla žádnou překážku či důvod, pro který by se nemohla vrátit do domovské země. Jediným důvodem, bránícím jí v opuštění území České republiky, byl nedostatek finančních prostředků. Žalobkyně v průběhu celého správního řízení nezmínila jako důvod, pro který by se nemohla navrátit domovského státu, politickou situaci na Ukrajině. Závěrem žalovaná shrnula jednání žalobkyně jako dlouhodobě účelově vedené protiprávní jednání, neboť na území České republiky vstoupila na základě dlouhodobého víza vydaného Polskou republikou, přičemž ze spisového materiálu vyplývá, že jejím úmyslem byl pobyt pouze na území České republiky, čímž porušila rovněž předpisy práva komunitárního. Žalobkyně měla o vydání jednotného víza požádat Zastupitelský úřad České republiky, nikoliv Zastupitelský úřad Polské republiky. V případě žalobkyně tudíž lze spatřovat zneužití víza a obcházení právních předpisů České republiky. Nad rámec žalovaná uvedla, že žalobkyně pracovala jako barmanka v nočním klubu, kdy tuto pracovní činnost vykonávala i v době ukončeného pobytu na území České republiky, přestože nebyla držitelkou pracovního povolení či oprávnění k provádění výdělečné činnosti. Žalobkyně rovněž neplnila daňovou povinnost a nehradila sociální ani zdravotní pojištění. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Z úředního záznamu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 12. 6. 2014 č.j. KRPC-85857-4/TČ-2014-020024 vyplývá, že dne 11. 6. 2014 byla v nočním klubu Salambo v obci Strážný provedena pobytová kontrola, v rámci níž byla kontrolována žalobkyně, která se před hlídkou policie pokusila ukrýt na toaletě. Kontrolou dokladů žalobkyně bylo následně zjištěno, že na území České republiky pobývá neoprávněně. Oznámením ze dne 12. 6. 2014 č.j. KRPC-85969-9/ČJ-2014-020023 bylo se žalobkyní zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění, a to na základě skutečnosti, dle níž žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně v době po skončení platnosti doby stanovené k vycestování, přestože jí bylo dne 3. 4. 2014 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a doba vycestování jí byla stanovena do 3. 5. 2014.

Pokračování

- 4 -

10A 132/2014

Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 12. 6. 2014 č.j. KRPC-85969-10/ČJ-2014-020023 vyplývá, že žalobkyně na území České republiky přicestovala v březnu roku 2007, od této doby zde pracovala, a to až do července roku 2009, kdy odcestovala zpět na Ukrajinu. Do České republiky opět přicestovala v roce 2012 na platné polské vízum typu „D“, kde se po celou dobu zdržovala v obci Strážné, Českou republiku opět opustila v roce 2013, vrátila se na Ukrajinu, kde si opakovaně zařídila polské vízum typu „D“ a s tímto vízem se pak následně znovu vrátila do České republiky. Žalobkyně dále uvedla, že dne 18. 2. 2014 byla kontrolována hlídkou cizinecké policie, která zjistila, že na území České republiky pobývá neoprávněně, když jí oprávněný pobyt skončil ke dni 30. 1. 2014. Z tohoto důvodu bylo žalobkyni vydáno správní vyhoštění s dobou vycestování do 4. 3. 2014, z důvodu nedostatku finančních prostředků k vycestování byla tato doba žalobkyni prodloužena do 3. 4. 2014, kdy se opět dostavila na policii a kde jí byla stanovena lhůta k vycestování do 3. 5. 2014. Žalobkyně toto rozhodnutí nerespektovala a i nadále pobývala na území České republiky neoprávněně a z tohoto důvodu se během pobytové kontroly dne 11. 6. 2014 ukrývala. Žalobkyně do protokolu dále uvedla, že na území České republiky přicestovala za účelem zaměstnání, přičemž v průběhu svého pobytu na tomto území neučinila žádné kroky k legalizaci svého pobytu. Žalobkyně pracovala jako barmanka v nočním klubu v obci Strážné, přičemž veškeré takto vydělané finanční prostředky (10.000 Kč měsíčně) posílala domů na Ukrajinu, kde žije její rodina. Z tohoto příjmu neplnila daňovou povinnost a rovněž neplatila sociální ani zdravotní pojištění. Žalobkyně není držitelkou pracovního či jiného povolení opravňujícího jí k výkonu výdělečné činnosti na území České republiky a rovněž zde nemá sjednané zdravotní pojištění. Žalobkyně nedisponuje finančními prostředky k vycestování. Na území České republiky žalobkyně nemá žádné příbuzné či jiné rodinné vazby a není zde ani osoba, vůči níž by byla povinna výživou. Na území České republiky ani na území jiného členského státu Evropské unie žalobkyně nemá osobu, vůči které by výkon správního vyhoštění žalobkyně představoval nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života. Žalobkyně na území České republiky nemá žádné kulturní ani společenské vazby, ani žádné vazby ekonomické. Z obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 12. 6. 2014 (v záhlaví nesprávně uvedeno datum 12. 6. 2013) se podává, že vycestování žalobkyně bylo shledáno možným. Správní orgán na základě výpovědi žalobkyně nedospěl k závěru, že by jí ve vlasti byl uložen výkon trestu smrti, či že by jí vykonání tohoto trestu hrozilo. Žalobkyně rovněž neuvedla skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Na území Ukrajiny neprobíhá ozbrojený konflikt, který by jí mohl v případě návratu do vlasti ohrozit na životě či lidské důstojnosti. Politickou a bezpečnostní situaci na Ukrajině lze v současné době považovat za uspokojivou, umožňující návrat žalobkyně do vlasti. Správní orgán k tomuto závěru dospěl na základě aktuálních informací ČTK a dalších relevantních zpráv. Volynská oblast, kde žalobkyně žije, není střety ukrajinských vládních vojsk a povstalců ze stran separatistů nijak zasažena. Bezpečnost žalobkyně není v případě jejího návratu na Ukrajinu ohrožena, přičemž ani žalobkyně sama žádnou obavu v případě návratu nezmínila. Dne 12. 6. 2014 bylo správním orgánem prvního stupně pod č.j. KRPC-85969-22/ČJ-2014-020023 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně s dobou, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce

Pokračování

- 5 -

10A 132/2014

3 roky. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že správní orgán prvního stupně konstatoval ze strany žalobkyně porušení rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 3. 4. 2014, které nabylo právní moci dne 19. 4. 2014, a kterým byla žalobkyni stanovena lhůta k vycestování z území do 3. 5. 2014, kterou žalobkyně nerespektovala a nadále se úmyslně neoprávněně zdržovala na území České republiky, čímž porušila ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb. Žalobkyně svým jednáním rovněž porušila základní povinnosti cizince stanovené v § 103 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., tím, že od 4. 5. 2014 do 11. 6. 2014 pobývala na území České republiky bez platného víza, čímž porušila ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb. V případě žalobkyně bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně úmyslně pobývala na území České republiky v době platnosti rozhodnutí, kterým jí byla uložena doba k vycestování z území České republiky do 3. 5. 2014, a to bez platného víza či oprávnění k pobytu. V jednání žalobkyně byl shledán rozpor se zájmem společnosti na dodržování podmínek pro vstup a pobyt cizinců na území České republiky. Správní orgán posoudil důsledky rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně a dospěl k závěru, že v tomto směru se jedná o zásah přiměřený. Žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně od 4. 5. 2014. Na území České republiky nemá žádný majetek a její věk a zdravotní stav umožňují její návrat do domovského státu. Délka, po kterou jí nebyl umožněn vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena s ohledem na závažnost protiprávního jednání žalobkyně. Doba k vycestování byla stanovena s ohledem na skutečnost, že žalobkyně vlastní platný cestovní doklad a s dobou k vycestování souhlasila. Správní orgán zohlednil rovněž obsah závazného stanoviska ministerstva vnitra ze dne 12. 6. 2014, z jehož obsahu bylo zjištěno, že skutečnosti uváděné žalobkyní nelze podřadit pod důvody ust. § 179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. a její vycestování do domovského státu je v současné době možné. Dne 12. 6. 2014 č.j. KRPC-85969-23/ČJ-2014-020023 bylo Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje vydáno rozhodnutí o zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění. Dne 24. 6. 2014 bylo Ministerstvem vnitra ČR pod č.j. OAM-126/LE-BE02-PS-2014 vydáno rozhodnutí o povinnosti žalobkyně setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, a to maximálně do 23. 10. 2014. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyhoštění bylo žalobkyní dne 17. 6. 2014 podáno odvolání, o němž bylo žalovanou rozhodnuto prostřednictvím žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 12. 9. 2014, č.j. CPR-12001-2/ČJ-2014-930310-V231 tak, že odvolání žalobkyně bylo zamítnuto a rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 12. 6. 2014 č.j. KRPC-85969-22/ČJ-2014-020023, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění s tím, že žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie po dobu tří let, bylo žalovanou potvrzeno. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná shledala postup správního orgánu prvního stupně bezvadným, když tento postupoval v souladu se zákony a s ostatními právními předpisy, jakož i s mezinárodními smlouvami. Žalovaná dále shledala, že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona

Pokračování

- 6 -

10A 132/2014

č. 329/1999 Sb., když ode dne 4. 5. 2014 do 11. 6. 2014 pobývala na území České republiky bez platného víza a v této době neučinila žádné kroky vedoucí k legalizaci jejího pobytu. Žalobkyně naplnila rovněž skutkovou podstatu ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., neboť mařila výkon soudních či správních rozhodnutí, neboť i přes vydané rozhodnutí o správním vyhoštění a dvakrát prodloužené době k vycestování z území České republiky nevycestovala, čímž od 4. 5. 2014 do 11. 6. 2014 vědomě mařila výkon správního rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s právními předpisy, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se při vydání rozhodnutí řídil i informace o tom, jakým způsobem se vypořádal s námitkami žalobkyně. Správní orgán prvního stupně náležitě zjistil stav věci a pro rozhodnutí si opatřil potřebné podklady a zjistil rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobkyně. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též s.ř.s.), v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud se v prvé řadě zabýval námitkou žalobkyně týkající se nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávné aplikace zákona o pobytu cizinců, který neměl být v případě žalobkyně vůbec použit, neboť žalobkyně má a měla postavení žadatelky o mezinárodní ochranu. Podle ust. § 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též zákon o pobytu cizinců) se tento zákon nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, azylantem anebo osobou požívající doplňkové ochrany nebo podal proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany kasační stížnost, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Krajský soud v případě žalobkyně již rozhodoval, a to ve věci její žaloby proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 5. 8. 2014 č.j. KRPC-85969-43/ČJ-2014-20023, kterým bylo rozhodnuto o zajištění žalobkyně za účelem jejího předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 26. 6. 2013 č. 604/2013, která je u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. 10A 108/2014. Z obsahu spisového materiálu ve věci 10A 108/2014 má krajský soud za prokázané, že žalobkyně dne 18. 6. 2014 učinila prohlášení o mezinárodní ochraně v souladu s ust. § 3a písm. a) bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu (dále též zákon o azylu) a následně též požádala o mezinárodní ochranu. Dne 16. 7. 2014 přijala Polská republika odpovědnost za posouzení žádosti žalobkyně o poskytnutí mezinárodní ochrany. Dne 31. 7. 2014 bylo pod č.j. OAM-126/LE-BE02—P20-2014 rozhodnuto o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany z důvodu nepřípustnosti, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 8. 2014. Dne 20. 8. 2014 podala žalobkyně žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany ke Krajskému soudu v Praze (sp. zn. 45Az 47/2014). Žalobkyně současně s tímto odvoláním podala žádost o přiznání odkladného účinku této žalobě, který žalobě nebyl přiznán. Dle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie.

Pokračování

- 7 -

10A 132/2014

Dle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaví, je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Z průběhu správního řízení bylo zjištěno, že řízení o žádosti žalobkyně o poskytnutí mezinárodní ochrany bylo rozhodnutím správního orgánu ze dne 31. 7. 2014 č.j. OAM-126/LE-BE02—P20-2014 zastaveno pro nepřípustnost. Dne 20. 8. 2014 podala žalobkyně žalobu proti rozhodnutí o zastavení řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany ke Krajskému soudu v Praze (sp. zn. 45Az 47/2014). Žalobkyně současně s tímto odvoláním podala žádost o přiznání odkladného účinku této žalobě, který žalobě nebyl přiznán. Dle ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu lze podat žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Dle ust. § 32 odst. 2 zákona o azylu má podání žaloby podle odstavce 1 odkladný účinek s výjimkou žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25, žaloby proti rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. d) a e) a žaloby proti rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutím správního orgánu ze dne 31. 7. 2014, které nabylo právní moci dne 5. 8. 2014, bylo zastaveno řízení ve věci žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany. Proti tomuto rozhodnutí byla žalobkyní podána správní žaloba, která dle ust. § 32 odst. 2 zákona o azylu nemá odkladný účinek. Žalobkyně tudíž dnem právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemá postavení žadatelky o mezinárodní ochranu. Žalobkyně v průběhu správního řízení nenamítala a ani neprokázala, že by žádost o udělení mezinárodní ochran uplatnila na území Polské republiky. Na základě uvedených skutečností je námitka žalobkyně týkající se nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávné aplikace zákona o pobytu cizinců nedůvodná. Správní orgány postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, když v řízení o správním vyhoštění žalobkyně postupovaly na základě zákona o pobytu cizinců, neboť na žalobkyni nedopadá výluka stanovená v § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobkyně, dle níž správní orgány nesprávně posoudily dopady rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně na její rodinný a soukromý život. Z důvodu tohoto nesprávného postupu správních orgánů je napadené rozhodnutí nezákonné. Z obsahu odůvodnění správních rozhodnutí bylo zjištěno, že správní orgány při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlednily zejména závažnost a druh protiprávního jednání žalobkyně, délku jejího pobytu na území České republiky, její věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby na území České republiky a intenzitu vazeb k domovskému státu žalobkyně. Dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do

Pokračování

- 8 -

10A 132/2014

informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.“ Dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců „Rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“ Pro posouzení otázky přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně soud poukazuje na judikaturu správních soudů, a to konkrétně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007 č.j. 10Ca 330/2006 - 89, který uvádí, že „Přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince je rozhodnutí o správním vyhoštění pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je nutno zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, který cizinec pro chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky. Ustanovení § 113a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je promítnutím mezinárodních závazků, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též Úmluva). Podle tohoto článku má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Do tohoto práva může státní orgán zasahovat jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zákona a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto ustanovení taxativně vymezeny. Na straně jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněnému pohybu cizinců na území ČR je legitimním cílem, který lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR třeba v každém konkrétním případě zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodinného života je přiměřená právě významu veřejného zájmu, pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno. Respektování principu proporcionality je nezbytnou podmínkou jakéhokoliv přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva např. ve věci Daliová a další proti Francii, je třeba v každém případě uvážit, zda je respektována spravedlivá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života na straně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé“. Pojem „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ patří do kategorie neurčitých právních pojmů. Výklad tohoto pojmu a podřazení zjištěného skutkového stavu pod tento pojem je otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem volného správního uvážení. V projednávané věci krajský soud vycházel především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména: 1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, 2) délku pobytu cizince ve smluvním státu, který hodlá cizince vyhostit, 3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, 4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, 5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, 6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Všechna tato kritéria je

Pokračování

- 9 -

10A 132/2014

třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro využívání protichůdných zájmů cizince a státu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013 č.j. 8As 118/2012 - 45) Krajský soud v rámci přezkoumávání rozsahu, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život žalobkyně narušen, vycházel především z obsahu výpovědi žalobkyně zachycené v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 12. 6. 2014, z něhož se podává, že žalobkyně na území České republiky přicestovala v březnu roku 2007, od této doby zde pracovala, a to až do července roku 2009, kdy odcestovala zpět na Ukrajinu. Do České republiky opět přicestovala v roce 2012 a Českou republiku opět opustila v roce 2013, vrátila se na Ukrajinu, kde si opakovaně zařídila polské vízum a s tímto vízem se pak následně znovu vrátila do České republiky. Žalobkyně do protokolu dále uvedla, že na území České republiky přicestovala za účelem zaměstnání. Žalobkyně pracovala jako barmanka v nočním klubu v obci Strážné, přičemž veškeré takto vydělané finanční prostředky (10.000 Kč měsíčně) posílala domů na Ukrajinu, kde žije její rodina. Žalobkyně nedisponuje finančními prostředky k vycestování. Na území České republiky žalobkyně nemá žádné příbuzné či jiné rodinné vazby a není zde ani osoba, vůči níž by byla povinna výživou. Na území České republiky ani na území jiného členského státu Evropské unie žalobkyně nemá osobu, vůči které by výkon správního vyhoštění žalobkyně představoval nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života. Žalobkyně na území České republiky nemá žádné kulturní ani společenské vazby, ani žádné vazby ekonomické. Tvrzení uplatněné žalobkyní bezprostředně před ústním jednáním soudu o tom, že žije v partnerském vztahu s H. H., podpořené jeho výpovědí, hodnotí soud jako účelové, sledující zabránit vyhoštění žalobkyně. Té nic nebránilo uvést již ve správním řízení, že tu takový vztah je, protože případnému partnerovi, by tím žádné problémy nezpůsobila. Zhodnocení tvrzení stala-li se žalobkyně rodinným příslušníkem občana státu Evropské unie, učiní správní orgán k žádosti žalobkyně v řízení vedeném podle § 122 odst. 7 zák. č. 326/1999 Sb., v novelizovaném znění. Žalobkyně byla v tomto řízení vyzvána k odstranění nedostatků podání a předložení důkazů, prokazujících partnerský vztah. Soud při přezkumném řízení vychází podle § 75 odst. 1 s.ř.s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování. Přezkumné řízení soudní není pokračováním správního řízení. V tomto řízení žalobkyně výslovně uvedla, že žádné vazby v České republice, ani na území jiného členského státu Evropské unie nemá. V řízení vedeném podle § 122 odst. 7 cizineckého zákona lze při stanovení zákonných podmínek zrušit pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění. Je-li tu taková možnost, neshledal soud důvod při zahájení takového řízení přerušit přezkumné řízení soudní, jehož předmětem je právě rozhodnutí o správním vyhoštění. Ze všech shora uvedených skutečností je zřejmé, že žalobkyně nemá na území ČR žádné rodinné či jiné soukromé vazby, stejně tak zde nemá ani žádné vazby kulturní a majetkové. Jediným důvodem jejího pobytu na území České republiky je zaměstnání, když veškeré vydělané finanční prostředky žalobkyně zasílá na Ukrajinu, kde žije její rodina. Pokud žalobkyně namítá ze strany správních orgánů nedostatečné zjištění jejích rodinných a soukromých vazeb na území České republiky, pak k tomuto krajský soud považuje za podstatné poukázat na důkazní břemeno, jež žalobkyně nese v rámci svého

Pokračování

- 10 -

10A 132/2014

tvrzení týkajícího se intenzity rodinných a soukromých vazeb na území ČR. Žalobkyně v průběhu celého správního řízení rodinné ani soukromé vazby na území České republiky nezmínila a jejich existenci v průběhu tohoto řízení nenamítala. Z jejího vyjádření je naopak zřejmé, že veškeré rodinné vazby na území Ukrajiny, kam zasílá finanční prostředky. Krajský soud nemůže souhlasit s tvrzením žalobkyně, dle kterého již samotná délka jejího pobytu na území České republiky indikuje existenci soukromého života na tomto území. Jak již krajský soud uvedl shora, důkazní břemeno, týkající se intenzity rodinných a soukromých vazeb žalobkyně na území ČR, nese pouze žalobkyně, není tedy povinností správních orgánů samostatně tyto vazby na území ČR dohledávat a zjišťovat. Pokud žalobkyně dovozuje existenci soukromých vazeb na území České republiky z délky jejího pobytu zde, pak tuto skutečnost měla náležitým způsobem prokázat či alespoň poukázat na skutečnosti indikující její soukromé vazby v ČR, nic takového žalobkyně v průběhu celého správního řízení netvrdila a ani neprokázala. Za této situace nelze než souhlasit se závěry správních orgánů, které vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Z uvedených důvodů se krajský soud ani s touto námitkou žalobkyně neztotožnil. Žalobkyně dále namítá nepřiměřenost uložené sankce, kterou dovozuje ve vztahu k délce jejího neoprávněného pobytu na území České republiky, který činil toliko 39 dnů. Správní orgán prvního stupně rozhodl o vyhoštění žalobkyně z důvodu naplnění skutkové podstaty ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, dle něhož policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí. Z obsahu soudního spisu ve věci 10A 108/2014 je zřejmé, že dne 19. 2. 2014 bylo se žalobkyní zahájeno řízení o správním vyhoštění z území členských států Evropské unie podle ust. § 118 a § 119 zákona o pobytu cizinců, které bylo ukončeno vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně pod č.j. KRPC-26674-19/ČJ-2014-020024, které nabylo právní moci dne 25. 2. 2014. Rozhodnutím správního orgánu ze dne 3. 4. 2014 č.j. KRPC-26674-31/ČJ-2014-020024 byla žalobkyni stanovena doba k vycestování z území do 3. 5. 2014. Dne 3. 3. 2014 byl žalobkyni na základě její žádosti vydán výjezdní příkaz s platností do 3. 4. 2014, v němž byla žalobkyně současně poučena o její povinnosti požádat o udělení víza za účelem strpění, což žalobkyně až do dne 3. 4. 2014 neučinila a pobývala na území ČR na základě výjezdního příkazu. Dne 3. 4. 2014 vydalo Ministerstvo vnitra ČR závazné stanovisko, dle něhož v případě žalobkyně v současné době neexistují překážky, které by jí znemožňovaly její návrat do domovského státu, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o vycestování žalobkyně, k němuž jí byla stanovena lhůta do 3. 5. 2014. Dne 12. 6. 2014 byl příslušníkem hlídky Policie ČR učiněn úřední záznam, z jehož obsahu vyplývá, že dne 11. 6. 2014 byla provedena pobytová kontrola, během níž byla žalobkyně legitimována v nočním klubu Salambo v obci Strážný, a bylo zjištěno, že na území ČR od 4. 5. 2014 pobývá neoprávněně. Žalobkyně nerespektovala výše uvedená rozhodnutí a území České republiky neopustila ani ve stanovené době do 3. 5. 2014 a na území České republiky dále pobývala bez platného víza, a to až do 12. 6. 2014, kdy byla kontrolována hlídkou policie. Během této

Pokračování

- 11 -

10A 132/2014

kontroly v nočním klubu v obci Strážném žalobkyně navíc neuposlechla výzvy policie a před touto se skrývala na toaletách, které opustila až po opakované výzvě těchto orgánů. S ohledem na dosavadní přístup žalobkyně, z něhož je zřejmé, že žádným způsobem nerespektuje vydaná rozhodnutí, kterými jí bylo opakovaně uloženo opustit území České republiky, dospěl soud k závěru, že v projednávané věci jsou naplněny podmínky ust. § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, když žalobkyně svým jednáním opakovaně porušuje zákonem stanovené povinnosti. Z obsahu odůvodnění správních rozhodnutí je navíc zjevné, že tyto dostatečně posoudily protiprávnost jednání žalobkyně spočívající v úmyslném porušování právních předpisů České republiky a uložily žalobkyni zákaz vstupu na území členských států Evropské unie po dobu 3 let, což je dle názoru soudu doba přiměřená, a to i vzhledem k jednání žalobkyně, která opakovaně nerespektovala rozhodovací činnost příslušných orgánů. Odhlédnout nelze ani od jednání žalobkyně během pobytové kontroly, kdy se před hlídkou policie úmyslně ukrývala na toaletách. Ani toto jednání nelze považovat za adekvátní a zcela zjevně jej lze považovat za přitěžující okolnost pro posuzování doby vyhoštění. Žalobkyně dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávného závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR o možnosti vycestování žalobkyně do domovského státu, které bylo vydáno v rozporu s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád) a v rozporu s ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Příslušný správní orgán se detailněji nezabýval otázkou aktuální situace týkající se ozbrojeného konfliktu na Ukrajině a jeho dopadů na situaci žalobkyně. Dle ust. § 3 správního řádu, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Obsahem žalobkyní poukazovaného ust. § 179 zákona o pobytu cizinců jsou důvody znemožňující vycestování cizince. Správní orgány v rámci rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně vycházely mimo jiné ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR k možnosti vycestování žalobkyně, kterým bylo stanoveno, že toto vycestování je možné. Z obsahu odůvodnění stanoviska vyplývá, že správní orgán na základě výpovědi žalobkyně nedospěl k závěru, že by jí ve vlasti byl uložen výkon trestu smrti, či že by jí vykonání tohoto trestu hrozilo. Žalobkyně rovněž neuvedla skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. K situaci na Ukrajině správní orgán uvedl, že zde neprobíhá ozbrojený konflikt, který by jí mohl v případě návratu do vlasti ohrozit na životě či lidské důstojnosti. Politickou a bezpečnostní situaci na Ukrajině lze v současné době považovat za uspokojivou, umožňující návrat žalobkyně do vlasti. Správní orgán k tomuto závěru dospěl na základě aktuálních informací ČTK a dalších relevantních zpráv. Volynská oblast, kde žalobkyně žije, není střety ukrajinských vládních vojsk a povstalců ze stran separatistů nijak zasažena. Bezpečnost žalobkyně není v případě jejího návratu na Ukrajinu ohrožena, přičemž ani žalobkyně sama žádnou obavu v případě návratu nezmínila. Z uvedeného je zřejmé, že se ministerstvo vnitra ve svém stanovisku, jež je dle ust. § 149 odst. 1 správního řádu pro správní orgány v projednávané věci závazné, uvedlo veškeré skutečností významné pro posouzení možnosti žalobkyně vycestovat do domovského

Pokračování

- 12 -

10A 132/2014

státu. Ministerstvo vnitra se bezezbytku vypořádalo s posouzením politické situace na Ukrajině, když dospělo k závěru, že současný politický stav na Ukrajině nepředstavuje pro žalobkyni nebezpečí. K tomuto závěru správní orgán dospěl mimo jiné na základě relevantních informací poskytnutých ČTK. Nelze opomenout ani skutečnost, že ozbrojený konflikt, který na území Ukrajiny především v podobě střetů mezi ukrajinskými vládními vojsky a povstalci v minulosti proběhl, nezasahoval do oblasti trvalého bydliště žalobkyně. Relevantnost závěrů ministerstva vnitra ohledně politické situace na Ukrajině lze dovodit též z předchozího závazného stanoviska ze dne 3. 3. 2014, z něhož vyplynulo, že vycestování žalobkyně v této době nebylo možné, a to právě s ohledem na poltickou situaci na Ukrajině. Stávající situace však zjevně nebrání vycestování žalobkyně na Ukrajinu, když tuto skutečnost lze považovat za obecně známou i díky současným zprávám medií týkající se dané situace. K projednávané námitce krajský soud dále uvádí, že byla vznesena toliko až prostřednictvím správní žaloby, ačkoliv žalobkyně měla možnost rozporovat závěry tohoto stanoviska již v průběhu správního řízení, a to prostřednictvím odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný správní orgán by v takovém případě měl ve smyslu ust. § 149 odst. 4 správního řádu povinnost předložit věc k přezkumu správnímu orgánu nadřízenému správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tento postup však žalobkyně nevyužila a z tohoto důvodu nelze než konstatovat, že správní orgány z vlastní iniciativy obsah a závěry závazného stanoviska nepřezkoumávají, když jsou naopak povinny se jím bezezbytku řídit. Krajský soud tudíž neshledal napadené rozhodnutí z důvodu nesprávného závazného stanoviska nepřezkoumatelným a námitku žalobkyně konstatuje jako nedůvodnou. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaná stejně tak jako správní orgán prvního stupně postupovali v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované ani správního orgánu prvního stupně nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Krajský soud dále rozhodl o náhradě hotových výdajů a o odměně tlumočníka ve smyslu ust. § 58 odst. 2 s.ř.s., který byl usnesením ze dne 18. 11. 2014 č.j. 10A 132/2014-28 přibrán do řízení. Odměna tlumočníka ve výši 700 Kč byla stanovena v souladu s ust. § 17 odst. 1vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů za dvě hodiny tlumočnického úkonu. Dle ust. § 59 odst. 2 s.ř.s. platí náklady vynaložené na tlumočné stát. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Pokračování

- 13 -

10A 132/2014

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích dne 3. prosince 2014

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Samosoudkyně JUDr. Věra B a l e j o v á v. r.