53A 7/2016 - 30
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce F. Ch., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2016, čj. KUJCK 73030/2016, takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . Odůvodnění: Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2016, čj. KUJCK 73030/2016, sp. zn. ODSH 69768/2016/addv SO3 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále též „prvoinstanční správní orgán“ nebo „správní orgán“) ze dne 27. 10. 2015, zn. Spr. přest. 6596/15/ Sm. (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku (dále též „přestupek“) podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), jehož se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 4 písm. b) a
Pokračování
- 2 -
53A 7/2016
§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, když mu byla při řízení vozidla Opel, RZ X dne 8. 8. 2015 v době kolem 15: 25 hodin v obci České Budějovice na ulici Pražská ze směru od ulice K. Světlé k ulici Strakonická naměřena silničním radarovým rychloměrem AD9C (dále též „rychloměr“) rychlost 77 km/hod. (po odečtení povolené odchylky rychloměru +- 3 km/hod. pak rychlost 74 km/hod.), a to v úseku obce s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/hod. Shora popsaným jednáním se žalobce dopustil přestupku z nedbalosti, jelikož překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku o 24 km/hod. Za uvedený přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 3.000,-Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří měsíců a úhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000,-Kč. Žalobce předně namítá, že se správní orgán nedostatečně vypořádal s materiální stránkou daného přestupku, neboť nedostatečně posoudil jeho společenskou škodlivost a v odůvodnění rozhodnutí použil nepravdivé informace ohledně hustoty provozu v místě spáchání přestupku. Žalobce napadá také diferenciaci sankce a její přiměřenost z důvodu nezvážení veškerých skutečností rozhodných pro určení jejího druhu a výše. Nedostatky žalobce spatřuje také ve způsobu zohlednění osoby pachatele, neboť v minulosti měl spáchat pouze jeden dopravní přestupek, k čemuž správní orgán nepřihlédl. S ohledem na shora uvedené se správní orgán řídil nesprávnými úvahami a nevypořádal se se všemi okolnostmi, nesprávné úvahy a závěry odporují zákonným požadavků stanoveným v § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce rozporuje též způsob, jakým se správní orgán vypořádal s otázkou „velmi hustého provozu“ v místě spáchání přestupku. Projednáním přestupku prvostupňovým správním orgánem bez přítomnosti žalobce se tento cítí zkrácen na svých procesních právech, přičemž žalovaný postupoval v rozporu se zákonem, když prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Omluvu dodanou před zahájením ústního projednání přestupku považuje žalobce za relevantní a v postupu prvostupňového správního orgánu spatřuje porušení § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v účinném znění (dále též „zákon o přestupcích“). Žalobce byl připraven na výzvu správního orgánu doložit důvod omluvy, jeho žádost o nový termín ústního jednání nebyla akceptována. Prvostupňovému správnímu orgánu žalobce vytýká též skutečnost, že mu nebylo umožněno seznámit se se spisem. Uvedeným postupem správního orgánu mělo dojít k zásahu do žalobcova práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Neposkytnutí možnosti seznámit se se spisem a ústní projednáním celé věci bez přítomnosti žalobce mu znemožnilo navrhnout důkazy, vznést námitky a vyjádřit se k provedeným důkazům. Přístupu žalovaného k prvostupňovému rozhodnutí žalobce vytýká přílišnou součinnost odporující nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08, ze dne 18. 2. 2010. Závěrem žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce současně po žalovaném požaduje náhradu nákladů řízení. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby, ve svém vyjádření shrnul žalobní body a vyjádřil se k nim následovně.
Pokračování
- 3 -
53A 7/2016
Žalovaný předně popírá nedostatečné vypořádání materiální stránky přestupku. Ve vztahu k hustotě provozu v místě spáchání přestupku trvá žalovaný na svém stanovisku, stejně tak i co se týče výše uložené sankce. Žalovaný nemá pochybnosti o tom, zda prvostupňové rozhodnutí splňuje náležitosti stanovené § 68 odst. 3 správního řádu. K neúčasti žalobce na ústním jednání žalovaný uvádí, že prvostupňový správní orgán nebyl povinen akceptovat omluvu nesplňující zákonné požadavky. Žalovaný odmítá též námitku směřující do porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobce byl prostřednictvím oznámení o zahájení správního řízení řádně poučen. Závěrem žalovaný shrnuje, že žalobce se pozdní omluvou, resp. neúčastí na jednání sám připravil o možnost seznámit se se správním spisem stejně jako o právo na navržení důkazů, vznesení případných námitek a vyjádření se k provedeným důkazům. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Podle oznámení přestupku ze dne 8. 8. 2015, čj. KRPC-113549-1/PŘ-2015-020106 a úředního záznamu z téhož dne čj. KRPC-113549/PŘ-2015-020106 byla žalobci při řízení vozidla Opel, RZ X dne 8. 8. 2015 v době kolem 15: 25 hodin v obci České Budějovice na ulici Pražská ze směru od ulice K. Světlé k ulici Strakonická naměřena silničním radarovým rychloměrem AD9C (dále též jen „rychloměr“) rychlost 77 km/hod (po odečtení povolené odchylky rychloměru +- 3 km/hod. rychlost 74 km/hod.), a to v úseku obce s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/hod. Tímto jednáním se žalobce dopustil přestupku z nedbalosti, jelikož překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku o 24 km/hod. Lustrací bylo zjištěno, že řidič se tohoto přestupku dopustil opakovaně během dvanácti měsíců (13. 11. 2014). Sepsané oznámení o přestupku žalobce odmítl podepsat, k přestupku se písemně nevyjádřil. Ve vozidla jela se žalobcem spolujezdkyně K. Ch., nar. X, totožného bydliště jako žalobce. Dne 14. 10. 2015 bylo žalobci doručeno sdělení obvinění zn. Spr. přest. 6596/15 Sm., kterým byl předvolán k ústnímu jednání určenému na den 26. 10. 2015. Současně byl žalobce poučen o případných důsledcích nedostavení se bez předchozí omluvy ve smyslu § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a § 59 správního řádu, dále pak o možnosti seznámit se v závěru ústního jednání s podklady pro vydání rozhodnutí a o právu do této doby navrhovat na svoji obhajobu důkazy a podávat návrhy. Dne 25. 10. 2015 bylo do datové schránky žalovaného dodáno podání označené jako omluva z ústního jednání, jímž žalobce avizuje svou neúčast na nařízeném ústním jednání z důvodu pobytu v zahraničí a žádá o určení nového termínu pro jednání a zaslání kopie spisu datovou schránkou. Jelikož se jednalo o den pracovního klidu (neděle), žalovaný se s obsahem podání seznámil až následující pracovní den (8:11 hod.). Z protokolu o ústním jednání zahájeném v souladu se stanoveným termínem v 9:00 hod. se podává, že žalobce se k němu nedostavil. Dne 27. 10. 2015 vydal prvoinstanční správní orgán rozhodnutí zn. Spr. přest. 6596/15/ Sm., jímž byl žalobce uznán vinným ze shora uvedeného přestupku, za který mu byla udělena pokuta ve výši 3.000,-Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří měsíců a úhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000,-Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, v němž v podstatě zrekapituloval tvrzení následně uvedená ve správní žalobě.
Pokračování
- 4 -
53A 7/2016
Dne 26. 5. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Žalovaný podotkl, že žalobce se svou nikoli včasnou omluvou z ústního jednání sám připravil o možnost seznámit se se správním spisem, práv na navržení důkazů, vznesení případných námitek a vyjádření se k provedeným důkazům. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba není důvodná. Námitku nedostatečně vypořádané materiální stránky daného přestupku odmítl soud jako nedůvodnou. Dle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích „přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin“. Citované ustanovení rozlišuje formální a materiální stránku přestupku, přičemž materiální stránka spočívá ve formulaci, že dané jednání porušuje či ohrožuje zájem společnosti. V rozhodnutí ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, č. 43/1996 Sb. NS, uvedl Nejvyšší soud následující: „Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění ani ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty“ (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1012/2008, dostupné na www.nsoud.cz). Uvedený právní závěr se obdobně uplatní i ve vztahu k přestupkům, neboť stejně jako dosud u trestných činů, tak i pro trestnost jednání vykazujícího formální znaky přestupku je třeba, aby došlo také k naplnění jeho materiální stránky. Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“. Je postaveno najisto, že žalobce jel v místě, kde je zákonnou úpravou nejvyšší povolená rychlost v úseku obce 50 km/hod, rychlostí 77 km/hod. Jedná se přitom o úsek ulice Pražská v Českých Budějovicích v blízkosti světelné křižovatky u OC Uni Hobby a přechodu pro chodce, hlavní tepnu na Prahu, tj. o frekventovanou čtyřproudou komunikaci v sobotních odpoledních hodinách. Za zjištěného skutkového stavu nelze pochybovat o společenské nebezpečnosti, resp. škodlivosti přestupku,
Pokračování
- 5 -
53A 7/2016
když žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci minimálně o 24 km/hod. (tj. nikoli bagatelně), čímž prokazatelně porušil zájem společnosti na bezpečném provozu na pozemních komunikacích. Právě v tomto zásahu lze spatřovat naplnění materiální stránky přestupku. Prvostupňový správní orgán dostatečně posoudil společenskou škodlivost, když uvedl, že „takové jednání vždy ohrožuje životy, zdraví i majetek ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích, případně jiných osob. Přestupek se stal v místě s velmi hustým provozem v krátkém úseku před světelnou křižovatkou a přechodem pro chodce…“. Závěry prvostupňového správního orgánu podpořil žalovaný uvedením výsledků sčítání dopravy v místě spáchání přestupku, které potvrzují značnou intenzitu provozu v tomto úseku (roční průměr denních intenzit všech vozidel činí 28.592 vozidel za 24 hod.). Je nerozhodné, zda v době, kdy tímto úsekem projížděl žalobce, dosahovala intenzita provozu uvedených hodnot a není ani v silách jakéhokoli správního orgánu takovou skutečnost ověřit. Je postaveno najisto a statistickými údaji potvrzeno, že se jedná o frekventovaný úsek v blízkosti centra města, obchodních domů a bytové zástavby, kde lze očekávat zvýšenou koncentraci vozidel i chodců. Tvrzení žalobce o nepravdivosti označení místa spáchání přestupku za „místo s velmi hustým provozem“ musí soud s ohledem na prve uvedené odmítnout. Uzavírá se, že v žalované věci došlo k současnému naplnění materiálního i formálního znaku skutkové podstaty, neboť žádné významné okolnosti vylučující porušení či ohrožení právem chráněného zájmu společnosti nenastaly (např. krajní nouze, zdravotní problémy, technická závada na vozidle), žalobce je netvrdil a zasahující policejní hlídka žádné podněty v tomto směru dle spisové dokumentace též nezaznamenala. Žalobce na svou obranu uvedl, že rychlost překročil neúmyslně, neboť uvedený úsek neznal. Takový argument nelze akceptovat, neboť v případě, kdy se řidič pohybuje po neznámém úseku komunikace v obci, kde obvyklou nejvyšší povolenou rychlostí je 50 km/hod., měl by tím spíše sledovat dopravní značení a nepohybovat se v pruhu pro rychlejší vozidla, jak tomu učinil žalobce. Žalobcova obrana, spočívající v nepřesvědčivé argumentaci o nepřehledném dopravním značení, nemůže před soudem uspět, neboť žalobce toto nedoložil, svá tvrzení tedy neosvědčil a neunesl tak důkazní břemeno. Soud musí odmítnout též námitku nedostatečné diferenciace sankce a její přiměřenosti z důvodu nezvážení veškerých skutečností rozhodných pro určení jejího druhu a výše. Prvostupňový správní orgán, potažmo žalovaný, zhodnotil dostatečně veškeré okolnosti případu (prokázané překročení nejvyšší povolené rychlosti minimálně o 24 km/hod., neexistenci mimořádných okolností, charakter místa spáchání přestupku, zákonnou úpravu, společenskou nebezpečnost, míru zavinění aj.), včetně osoby žalobce. Ten se k překročení rychlosti písemně nevyjádřil, oznámení přestupku nepodepsal a dopustil se daného přestupku podruhé v období dvanácti po sobě jdoucích měsíců, pročež na jeho jednání nelze nahlížet jako na ojedinělou nekázeň, neboť se nejedná o osobu bezúhonnou. Žalobce má v kartě řidiče dva záznamy z roku 2014 (nikoli pouze jeden, jak uvádí v žalobě) související s nedodržením nejvyšší povolené rychlosti v obci, což lze zohlednit při hodnocení osoby řidiče. K tomu soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3. 5. 2013, čj. 60 A 1/2013-49: „Správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem.“ Stejně tak se správní orgány dostatečně vypořádaly s diferenciací sankce, když s odkazem na shora uvedené přihlédly k míře společenské nebezpečnosti, míře zavinění, závažnosti přestupku, způsobu jeho spáchání, následkům, k okolnostem za nichž byl spáchán, pohnutkám a osobě pachatele a ostatním okolnostem zjištěným v průběhu projednávání přestupku a uvedeným v rozhodnutí. Bylo
Pokračování
- 6 -
53A 7/2016
konstatováno, že diskomfort je přirozenou a žádoucí vlastností sankce, kumulativní uložení dvou druhů sankce bylo podpořeno odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, současně byl dodržen princip proporcionality mezi typovou závažností jednání a výší sankční sazby, opět s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Uloženou sankci zákazu činnosti a výši pokuty lze považovat za přiměřené ocenění přestupku tak, jak byl spáchán a ve správních rozhodnutích obou stupňů popsán. Konstatuje se, že správní orgán se řídil správnými úvahami, vypořádal se se všemi okolnostmi a prvostupňové, resp. napadené rozhodnutí, splňuje náležitosti uvedené v § 68 odst. 3 správního řádu. Ten požaduje, aby v odůvodnění byly uvedeny důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené bylo postaveno najisto, že deklarované požadavky byly správním orgánem uspokojivě naplněny, a to i s ohledem na polemiku, kterou žalobce v podaném odvolání se závěry prvoinstančního orgánu vedl. Námitku projednání přestupku prvoinstančním správním orgánem bez přítomnosti žalobce odmítl soud jako nedůvodnou. Dle §74 odst. 1 zákona o přestupcích: „O přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu“. Citované usnesení navazuje na čl. 38 odst. 2 Listiny, jímž se každému zaručuje právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Ačkoli je podle zákona o přestupcích vedení ústního jednání povinné, neznamená to, že jeho nekonání způsobuje automaticky vadu, která musí vždy činit celé řízení nezákonným. To potvrzuje například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2005, čj. 3 As 46/2004 - 60, které uvedlo: „Skutečnost, že správní orgán I. stupně neprovedl ústní jednání, je vadou řízení, ovšem v projednávané věci s ohledem na výše uvedené nešlo o takovou vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí.“ V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc tedy projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Nestačí zde ovšem jakákoli omluva, ale podle zákona se musí jednat o náležitou a tedy důvodnou omluvu - například vážné rodinné či pracovní důvody (svatba, pohřeb, pracovní neschopnost apod.). K omluvě jako takové lze dodat, že čistě formálně by se mělo jednat o podání vůči správnímu orgánu, a měla by proto splňovat obsahové i formální náležitosti podle § 37 správního řádu. Na druhou stranu je však třeba mít na zřeteli smysl institutu omluvy a její dostatečnost posuzovat z hlediska toho, zda může tento smysl naplnit. Správní orgán by měl proto v konkrétních případech zvážit, zda omluva splňuje předpoklady tzv. náležité omluvy podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, tj. je-li řádně odůvodněna a je učiněna s dostatečným časovým předstihem. Omluva byla do datové schránky prvostupňového správního orgánu dodána dne 25. 10. 2015 (nikoli 24. 10. 2015, jak tvrdí žalobce). Jednalo se o den pracovního klidu (neděli), na následující pracovní den od 9:00 hod. bylo nařízeno ústní jednání, o němž se žalobce dozvěděl písemností, jež mu byla doručena s dostatečným předstihem dne 14. 10. 2015 (do datové schránky dodána již 5. 10. 2015). Žalobce se z neúčasti na ústním jednání omluvil z důvodu pobytu mimo republiku, do žaloby (též do odvolání) pak uvedl, že důvodem jeho neúčasti byl dlouhodobě plánovaný pobyt v zahraničí, který nebylo možné zrušit. Z řečeného vyplývá, že žalobce si musel být již v okamžiku doručení výzvy k účasti na ústním jednání vědom, že se jej nebude moci zúčastnit. Doručenou písemností byl řádně poučen o případných důsledcích nepřítomnosti na ústním jednání i o náležitostech řádné omluvy (zejména nutnosti doložit ji prokazatelným způsobem a bezodkladně, tj. následující
Pokračování
- 7 -
53A 7/2016
pracovní den po převzetí předvolání či následující pracovní den poté, co se o skutečnosti bránící zúčastnit se jednání dozvěděl). Ačkoli byl žalobce prokazatelně řádně poučen, omluva se dostala do dispozice správního orgánu de facto těsně před zahájením ústního jednání, přičemž krom obecného a stručného vyjádření neobsahovala žádné konkrétní údaje ani relevantní důkazy osvědčující žalobcovo tvrzení (kopie letenek, smlouva o zájezdu apod.). Takové dokumenty žalobce nedodal ani k odvolání a předložil je až soudu, a to po lhůtě k podání správní žaloby. Nad rámec uvedeného soud podotýká, že žalobce doložil potvrzení, kterým cestovní kancelář Blue Style na žádost osvědčuje, že se žalobce zúčastnil ve dnech 25. 10. - 4. 11. 2015 zájezdu do Egypta. Soudu není zřejmé, proč žalobce pro prokázání svých tvrzení nedoložil spíše kopii smlouvy o zájezdu, jejíž vyhotovení dozajista obdržel, resp. z jakého důvodu otálel s prokázáním svých tvrzení až do řízení před správním soudem. K této věci se poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu: „Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. Nové důkazy nelze projednat před správními soudy, pokud nebyly předloženy ve správním řízení z důvodu pasivity obviněného“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2015, čj. 2 As 215/2014 – 43). Dovozuje se, že jednání před správním soudem není pokračováním správního řízení. Uplatnění práva na projednání přestupku v dané věci předpokládalo přiměřenou aktivitu jak ze strany správního orgánu (řádné předvolání k jednání), tak i ze strany žalobce (dostavení se k projednání přestupku či náležitá omluva). Realizace práva na projednání přestupku v přítomnosti žalobce kladla na jeho osobu určité požadavky, jimž nebyl schopen dostát. Správní orgán je povinen akceptovat pouze náležitou omluvu, což předpokládá její bezodkladnost i relevanci důvodů, o něž se opírá. Předmětná omluva nesplnila ani jeden z uvedených požadavků. Splněním uvedených předpokladů bylo možné dosáhnout odročení jednání z důvodů na straně žalobce. Uvedené dobrodiní předvídané zákonem je nutné pojit s požadavky zaručujícími jeho výkon, který nebude kolidovat se samotným účelem řízení - projednáním přestupku. Obhajoba žalobce založená na tvrzení, že byl pro dokončování pracovních úkolů a přípravy na dovolenou v časové tísni, pročež v jeho seznamu úkolů omluva poněkud „zapadla“, není pro soud s ohledem na zjištěný skutkový stav relevantním argumentem. Ve věci nebylo žádného důvodu k tomu, aby byl žalobce vyzýván k doložení důvodů své nepřítomnosti na jednání, neboť žalovaný nekladl k tíži žalobce nedůvodnost omluvy, ale její opožděnost. Prvostupňový správní orgán sice vytkl žalobci nedůvodnost omluvy, z důvodu současné opožděnosti neměl časovou rezervu k tomu, aby případně vyzval žalobce k doplnění podání. Pokud by se žalobce omluvil z účasti na jednání tak, jak bylo uvedeno v poučení, správní orgán by měl dostatek času, aby mu stanovil přiměřenou lhůtu k doplnění podání. Pasivitu žalobce nelze v žádném případě klást k tíži správním orgánům. Uzavírá se, že omluvu žalobce nelze ze shora uvedených důvodů považovat za včasnou a náležitou, pročež správní orgán projednáním přestupku v nepřítomnosti žalobce nikterak nepochybil. Za důvodný nelze považovat ani žalobní bod směřující do porušení ustanovení §36 odst. 3 správního řádu. Zdejší soud se ztotožnil s právním názorem žalovaného a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2010, čj. 8 Afs 21/2009 -243 uvádí, že „není samo o sobě porušením § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004, pokud správní orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit“. V projednávané věci byla žalobci dne 14. 10. 2015 doručena písemnost označená jako zahájení
Pokračování
- 8 -
53A 7/2016
řízení o přestupku – předvolání k ústnímu jednání, kterou mu bylo sděleno, že „v závěru ústního jednání má možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Do uvedené doby též můžete na svoji obhajobu navrhovat důkazy a podávat návrhy, po ukončení ústního jednání a dokazování bude ve věci vydáno správní rozhodnutí“. Lze uzavřít, že žalobce se svou pasivitou sám připravil o možnost hájit se účinně v řízení před správním orgánem. Požadavek žalobce na zaslání kopie spisu datovou zprávou nelze považovat za oprávněný, neboť není v silách ani zákonnou povinností správního orgánu zajišťovat nad rámec své činnosti také tyto služby. K projednání žaloby nebylo třeba nařizovat jednání, neboť byly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s. Na základě shora uvedeného a po posouzení navržených důkazů zdejší soud shrnuje, že nebylo zasaženo do žalobcova práva na spravedlivý proces, nedošlo k porušení ústavních a zákonných záruk, práva na obhajobu a presumpce neviny, správní orgány postupovaly s respektem k zákonným a ústavněprávním mantinelům, jejich vyjádření neodporují judikatuře Ústavního soudu, skutkové a právní závěry správních orgánů nezakládají důvodné pochybnosti a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Pokračování
- 9 -
53A 7/2016
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 31. října 2016 Samosoudkyně: JUDr. Věra Balejová v. r. Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka
