Číslo jednací: 5Ad 20/2011 - 72
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Ing. P. Š., proti žalovanému: Bezpečnostní informační služba, PO BOX 1, 150 07 Praha 57, o žalobě proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 19.7.2010, č.j. 312-9/2010-BIS-1, takto: I. II.
Žaloba se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:
Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí náměstka pro zpravodajské složky Bezpečnostní informační služby (dále služební funkcionář) ze dne 15.3.2010, č.j. 66-13/2010BIS-2 (dále rozhodnutí l. stupně), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a podle § 186 odst. 7 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve spojení s § 51 odst. 1 písm. d) téhož zákona mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že rozhodnutím l. stupně byl odvolatel uznán vinným tím, že v prosinci roku 2006 uvedl ve formuláři potřebném k přiznání cestovních náhrad vědomě nesprávné údaje o svých rodinných poměrech, následkem čehož od BIS v období od 1.1.2007 do 31.3.2009 neoprávněně čerpal náhrady cestovních výdajů na cesty za rodinou v celkové výši 25.110,- Kč, čímž se dopustil jednání, která má znaky přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona a přestupcích, spočívajícího v úmyslném způsobení škody na cizím majetku podvodem. Za toto jednání mu podle ust. § 186 odst. 7 ve spojení s § 51 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru byl uložen kázeňský trest odnětí
pokračování
2
5Ad 20/2011
služební hodnosti. Služební funkcionář se v rozhodnutí l. stupně zabýval jednotlivými důkazy, které byly v průběhu řízení provedeny. První část dokazování probíhala před policejním orgánem BIS v rámci prověřování podezření ze spáchání tr. činu podvodu, které probíhalo od 22.6.2009 do 24.8.2009. Druhá část dokazování probíhala před státním zástupcem v rámci trestního stíhání pro podezření z tr. činu podvodu, které probíhalo od 3.9.2009 do 15.1.2009 (správně mělo být 2010). Třetí část dokazování probíhala před služebním funkcionářem v rámci kázeňského řízení. Služební funkcionář v rozhodnutí 1. stupně konstatoval, že má za prokázané, že odvolatel žije v Chocni, v pracovní dny se zdržuje v Praze, kde je místo jeho služebního působiště, a kde má k dispozici pokoj na ubytovně BIS. Matka odvolatele žije v Litomyšli společně s jeho starším bratrem, matka ani bratr odvolatele nežijí, a ani v minulosti nežili v Chocni společně s odvolatelem. Odvolatel od 1.1.2007 do 31.3.2009 čerpal náhrady cestovních výdajů na cesty za rodinou v celkové výši 25.110,- Kč. Dne 8.1.2007 byl odvolatel seznámen se SPČ č. 13/2007, o poskytování některých náhrad cestovních výdajů. Odvolatel v prosinci roku 2006 uvedl ve formuláři potřebném k přiznání cestovních náhrad vědomě nesprávné údaje o svých rodinných poměrech, následkem čehož za shora uvedené období neoprávněně čerpal náhrady cestovních výdajů na cesty za rodinou. Služební funkcionář v odůvodnění rozhodnutí l. stupně dále konstatoval, že má za to, že když odvolatel v prosinci roku 2006 vyplňoval formulář a do kolonky „Rodinu tvoří“ vyplnil slovo matka a dále do kolonky „Místo trvalého pobytu člena rodiny …“ vyplnil Choceň, a to přesto, že jeho matka žije v Litomyšli, učinil tak vědomě. Jediným logickým motivem jeho jednání mohla být snaha, aby mu i nadále byly poskytovány cestovní náhrady. Věděl, že vyplňuje formulář nepravdivě právě proto, aby mohl čerpat cestovní náhrady i poté, co vstoupil v platnost zákon o služebním poměru. Způsobem, jakým formulář vyplnil, uvedl BIS v omyl a ta mu následně poskytovala cestovní náhrady přesto, že na jejich poskytování neměl právo. Musel vědět, že svým jednáním může uvést BIS v omyl a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. V další části odůvodnění rozhodnutí l. stupně se služební funkcionář zabýval určením druhu kázeňského tretu, kdy konstatoval, že jedním ze základních požadavků kladených na příslušníka bezpečnostního sboru je dodržování právních předpisů, pokud příslušník podvádí za účelem svého obohacení, je jeho chování v rozporu nejen se zákonem o přestupcích, ale i s požadavky na něj kladenými a takové jednání je neslučitelné s dalším jeho působením ve služebním poměru. Při rozhodování o kázeňském trestu přihlížel k povaze jednání, k jeho okolnostem, k významu a rozsahu jeho následků, k pohnutkám, míře zavinění, a dále ke skutečnosti, že jednání má znaky přestupku, a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka BIS. Odvolací orgán dále konstatoval, že posoudil rozhodnutí l. stupně a řízení, které mu předcházelo, v rozsahu, jaký je uveden v odvolání. Zákonnost přezkoumá v celém rozsahu, k vadám řízení přihlíží jen tehdy, pokud mohly mít vliv na zákonnost a správnost rozhodnutí (§ 190 odst. 8 zákona o služebním poměru). Dále odvolací orgán zmínil důvody podaného odvolání a konstatoval, že s ohledem na obsah odvolání posuzoval především otázku viny odvolatele. K tomu uvedl, že náhrady čerpané odvolatelem od 1.1.2007 do 31.3.2009 mu byly přiznány rozhodnutím ředitele ekonomického odboru č.j. 124-23/2007-BIS-33, ze dne 2.2.2007. Podkladem pro jeho vydání byl odvolatelem vyplněný formulář z prosince roku 2006, kterým ekonomický odbor prověřoval trvání nároku příslušníka ve smyslu § 223 zákona o služebním poměru, tzn. zda-li i při změně podmínek stanovených zákonem o služebním poměru trvá nárok příslušníka vzniklý z předchozí právní úpravy. Z tohoto formuláře po jeho vyplnění odvolatelem jednoznačně vyplývá, že rodinu odvolatele tvoří matka a místo trvalého pobytu člena rodiny pro poskytování náhrady jízdních výdajů za cesty k návštěvě člena rodiny je Choceň. Část formuláře, která byla odvolatelem vyplněna, je zakončena větou: „Prohlašuji, že všechny výše uvedené výdaje jsem
pokračování
3
5Ad 20/2011
uvedl správně a pravdivě a jsem si vědom následků v případě nesprávných údajů. Bez zbytečného odkladu oznámím změny mající vliv na poskytování náhrad“ a bezprostředně poté podpisem odvolatele. Na základě těchto poskytnutých údajů bylo v souladu s § 223 a § 149 odst. 2 zákona o služebním poměru vydáno rozhodnutí o přiznání náhrady. V průběhu řízení však bylo prokázáno, že místo trvalého bydliště matky odvolatele nebyla Choceň, ale Litomyšl. Tento rozhodný údaj, který byl podkladem pro rozhodnutí o přiznání náhrad, nebyl pravdivý, ačkoliv pravdivost tohoto údaje byla stvrzena podpisem odvolatele. Odvolací orgán konstatoval, že podle § 149 odst. 2 zákona o služebním poměru, lze příslušníkovi přiznat náhrady cestovních výdajů za podmínek a do výše stanovené pro služební cestu v případě, kdy příslušník žije odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště z důvodu přijetí do služebního poměru. Cestovní náhrady mohou tedy být příslušníkovi přiznány v případě, kdy odloučenost od rodiny vznikla z důvodu přijetí do služebního poměru. V průběhu řízení však bylo prokázáno, že v době přijetí odvolatele do služebního poměru však již odvolatel žil odloučeně od rodiny, kterou v té době tvořila matka. Tudíž jeho přijetí do služebního poměru nemělo na tuto skutečnost žádný vliv a podmínka uvedená v § 149 odst. 2 zákona o služebním poměru tak nebyla splněna a odvolatel pobíral náhrady v rozporu s tímto ustanovením. Dále odvolací orgán k jednotlivým námitkám odvolání uvedl, že v Žádosti o přiznání náhrad při přijetí a při přeložení podané odvolatelem dne 16.9.2003, tj. před jeho přijetím do služebního poměru, je v části týkající se rodinných poměrů žadatele uvedeno „nehodí se“. Cestovní náhrady však byly odvolateli od jeho přijetí až do 31.12.2006 na základě této žádosti přiznány. Jeho tvrzení, že formulář žádosti v roce 2006 vyplnil v intencích předchozího rozkazu, je nepravdivé. Argumentace, že nikdo nikdy nevyžadoval, aby rodinný příslušník měl stejné trvalé bydliště jako příslušník a žádný interní předpis toto neupravoval, je pochybné. Jestliže odvolateli nebylo v době, kdy formulář vyplňoval, nic známo o tom, že stejný trvalý pobyt příslušníka bezpečnostního sboru a příslušníka jeho rodiny je podmínkou přiznání náhrady, pak je otázkou, proč v žádosti uvedl, že má stejné místo trvalého pobytu se svou matkou. Účelu přiznání náhrady bylo dosaženo nepravdivým uvedením stěžejního údaje na předmětném ověřovacím formuláři. Skutečnost, že BIS disponovala údaji o rodinných poměrech odvolatele, nemá žádný vliv na posouzení předmětného jednání, a to ani při zohlednění, že odvolatel od října 2008 uváděl na vyúčtování náhrady pravdivý údaj o trvalém bydlišti rodinných příslušníků. K tvrzení odvolatele, že při nástupu k BIS o cestovní náhrady nežádal, přesto mu byly určeny do bydliště, tj. pro trasu Praha-Choceň, odvolací orgán konstatoval, že cestovní náhrady při přijetí odvolatele do služebního poměru byly odvolateli schváleny na základě jeho Žádosti o přiznání náhrad při přijetí a při přeložení. Z hlediska posouzení, zda žadatel uvedl nepravdivý údaj na žádosti z prosince roku 2006, nemá toto jeho tvrzení význam. K námitce odvolání, že v době vyplnění předmětného formuláře nebyl služební zákon platný a nebyl ani vydán příslušný služební předpis, odvolací orgán uvedl, že zákon o služebním poměru byl v době vyplnění formuláře (prosinec 2006) platný se stanovenou účinností od 1.1.2007. Služební předpis ŘBIS 13/2007 neupravoval podmínky nároku (tedy nestanovil ani podmínku odloučení od člena rodiny), ale pouze delegoval rozhodovací pravomoc; co se týče podmínek pro přiznání náhrad odkazoval výslovně na zákon o služebním poměru, kde jsou v § 149 odst. 2 podmínky stanoveny tak, že příslušník musí žít odloučeně od člena rodiny z důvodu přijetí do služebního poměru. Jestliže tedy odvolatel žil odloučeně od člena rodiny z jiného důvodu, což v případě odvolatele platí, neboť místo jeho bydliště (Choceň) bylo jiné než místo bydliště jeho matky (Litomyšl) již v době jeho přijetí do služebního poměru, nebylo mu možné náhrady k 1.1.2007 přiznat. Ve vztahu k podstatě věci, tj. zda odvolatel byl subjektivně přesvědčen o tom, že by mu dávky byly přiznány i v případě, pokud by svou žádost vyplnil pravdivě, uvedené tvrzení odvolatele nic nedokazuje. Z hlediska posouzení subjektivní stránky přestupku je bez významu, zda odvolatel
pokračování
4
5Ad 20/2011
za matku skutečně dojížděl, či nikoli, podstatné je to, zda byl subjektivně přesvědčen, že mu cestovní náhrady byly vypláceny v souladu s § 149 odst. 2 zákona o služebním poměru, tj. zda by mu byly přiznány i v případě, pokud by svou žádost vyplnil pravdivě. K argumentaci odvolání, že formulace § 139 odst. 1 zákona o služebním poměru (podle něhož příslušník má nárok na náhradu jízdních výdajů podle § 138 za cesty k návštěvě člena rodiny do jeho místa trvalého pobytu nebo jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny, které služební funkcionář schválí na základě žádosti příslušníka – poznámka soudu) umožňuje i cestu k návštěvě člena rodiny do jiného předem dohodnutého místa pobytu, odvolací orgán uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že odvolatel tuto možnost na inkriminovaném formuláři proškrtl jako nehodící se, je tato argumentace irelevantní. K tvrzení odvolatele, že na státním zastupitelství prokázal, že se podvodu nedopustil, uvedl odvolací orgán, že státní zástupkyně v usnesení čj. O SV 36/2009 ze dne 22.12.2009 nekonstatovala „nespáchání podvodu“, ale pouze to, že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. K tvrzení o neserióznosti formuláře odvolací orgán konstatoval, že kolonka s požadovaným údajem je nadepsána jasně a srozumitelně a jednoznačně byla nepravdivě vyplněna; matoucího textu formuláře se dovolávat nelze. Žalovaný uzavřel, že dokazování a následné vyhodnocení provedených důkazů bylo provedeno dostatečně ke zjištění skutečného stavu věci a je z něho prokázáno, že odvolatel se dopustil jednání, které má znaky přestupku proti majetku dle § 50 odst. l písm. a) zákona o přestupcích. Žalobce v podané žalobě uvedl, že cestovní náhrady mu byly propláceny od jeho nástupu k BIS v roce 2004, ač o ně prokazatelně nežádal. Zde žalobce odkázal na jeho Žádost o přiznání náhrad při přijetí a při přeložení, datovanou dnem 16.9.2003, a k uvedl, že byla vyplněna zhruba půl roku před nástupem k BIS, přičemž v příslušné kolonky jsou přeškrtnuty a je zapsáno „nehodí se“. Přesto žalobci bylo po jeho nástupu do služebního poměru vydáno rozhodnutí, které mu určovalo cestovní náhrady do místa bydliště na trase Praha-Choceň; vyúčtování náhrad prováděl na předepsaném tiskopise. Na základě tohoto aktu pak byl žalobci v roce 2006 předložen předvyplněný formulář - nazvaný Přiznání náhrad, v němž žalobce, jak přiznává, vyplnil chybně jedno políčko – a to místo bydliště rodinného příslušníka – dohodnuté místo dojíždění. Uvedl Choceň a to z toho důvodu, že vlakem jezdil vždy přímo do Chocně a dále k návštěvě rodiny používal auto (matka s bratrem bydlí v 17 km vzdálené obci Litomyšl). Protože měl určitou pochybnost, zda může psát jako svoji rodinu matku, zeptal se telefonicky na ekonomickém odboru a bylo mu potvrzeno, že to možné je. Otázka soužití ve společné domácnosti nebyla řešena, toto nikdy nebylo kladeno jako podmínka a žalobce samotného to vůbec nenapadlo. Ve formuláři byla zmínka pouze o žití odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště, což žalobce splňoval, neboť přebýval na ubytovně BIS. Je však skutečností, že údaj v předmětném formuláři byl zapsán špatně- a to podle žalobce v intencích předchozího rozkazu. Nebylo v tom žádného úmyslu, kromě dotčeného formuláře existuje řada dalších dokumentů, kde jsou údaje vyplněny správně, včetně tiskopisů pro vyúčtování cestovních náhrad. Žalobce uvedl, že by se nikdy nepokusil o žádný podvod a poukázal na to, že všechny údaje byly několikanásobně ověřovány a nikdy nebyly určovány žádné další podmínky, např. společné bydliště s rodinným příslušníkem. Dodal, že v Litomyšli žije jeho matka s invalidním bratrem, o kterého pečuje, pomoc žalobce je žádoucí a z jeho strany je samozřejmá bez ohledu na nějaké proplácení náhrad; šetřením bylo potvrzeno, že žalobce cesty skutečně vykonával, cestovní náhrady tedy byly skutečně určeny k danému účelu. Dále žalobce uvedl, že k seznámení se se služebním předpisem upravujícím cestovní náhrady a se zákonem č. 361/2003 Sb. došlo až v roce 2007 a žalobce proto nesouhlasí s tím, že mu je dávána za vinu neznalost zákona v roce 2006. Namítl, že mu ani nebylo umožněno seznámit se s auditní zprávou v roce 2009 týkající se jeho cestovních náhrad.
pokračování
5
5Ad 20/2011
Dále uvedl, že do tiskopisů pro vyúčtování cestovních náhrad vyplňoval jak svoje místo bydliště, tak i rodinných příslušníků. Přesto byl v roce 2009 obviněn z podvodu. Nikdy se netajil svým rodinným uspořádáním, v jeho personálním spisu a v další dokumentaci je vše řádně uvedeno, BIS měla vždy úplné údaje. Podotkl, že adresa, resp. skladba adresy, je právně definována, a to např. prováděcí vyhláškou č. 296/2004 Sb., kterou se provádí zákon o evidenci obyvatel, i toto dokazuje, se v předmětném formuláři nejednalo ze strany žalobce o adresu, ale pouze o místo dojíždění v intencích předchozího rozkazu. Uvedl, že na důkaz zmatků ohledně služebního poměru poukazuje na to, že v březnu roku 2007 došlo u jeho osoby podle § 11 zákona o služebním poměru k přerušení služebního poměru na dobu 10 dnů, kdy ve služebním poměru nebyl (uplynula doba určitá a z viny BIS nebyly splněny předpoklady pro služební poměr na dobu neurčitou). S rozhodnutím služebního funkcionáře nesouhlasí, domnívá se, že pravá příčina jeho obvinění leží jinde, dosud však nebyl zproštěn mlčenlivosti; okolo vyšetřování bylo plno podivných okolností. Nikdy by neudělal nic, co by mu přineslo nějaké nezasloužené výhody. K žalobě se vyjádřil žalovaný a uvedl, že žalobce byl ve služebním poměru do 31.5.2010, kdy byl na základě žádosti propuštěn. Od svého přijetí nárokoval náhrady cestovních výdajů k návštěvě člena rodiny, do 31.12.2006 na základě zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě. Po nabytí účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, ke dni 1.1.2007, žalovaný zaslal příslušníkům doposud pobírajícím cestovní náhrady s průvodním dopisem č.j. 595-13/2009-BIS-33 ze dne 6.12.2006 formulář „Přiznání náhrad“, který měl zajistit zjištění relevantních údajů pro přiznání náhrad podle zákona o služebním poměru. Na základě údajů poskytnutých žalobcem bylo v souladu s § 223 a § 149 odst. 2 zákona o služebním poměru vydáno rozhodnutí ze dne 2.2.2007, čj. 124-23/2007-BIS-33, o přiznání náhrady jízdních výdajů na cesty k návštěvě rodiny, na základě tohoto rozhodnutí žalobce náhrady pobíral do 31.3.2009. Jako podklad pro to sloužily formuláře pro měsíční vyúčtování. Vnitřní audit žalovaného pak na základě podnětu žalobcova nadřízeného provedl kontrolu poskytování cestovních náhrad žalobci a konstatoval nesoulad se zákonnými podmínkami, neboť žalobce ve formuláři Přiznání náhrad uvedl nepravdivý údaj o bydlišti jeho matky. Z formuláře po jeho vyplnění vyplývá, že rodinu žalobce tvoří matka a místo trvalého pobytu člena rodiny pro poskytování náhrady jízdních výdajů za cesty k návštěvě člena rodiny je Choceň. Místo trvalého bydliště matky však nebyla Choceň, ale Litomyšl. Tento údaj tedy nebyl pravdivý, ač byl stvrzen podpisem žalobce. Cestovní náhrady mohou být dle § 149 odst. 2 zákona o služebním poměru přiznány v případě, že příslušník žije odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště z důvodu přijetí do služebního poměru. To znamená, že cestovní náhrady mohou být přiznány v případě, kdy odloučenost od rodiny vznikla z důvodu přijetí do služebního poměru. Bylo však prokázáno, že v době přijetí odvolatele do služebního poměru již odvolatel žil odloučeně od rodiny, kterou v té době tvořila matka a tudíž přijetí do služebního poměru nemělo na tuto skutečnost žádný vliv. Odvolatel proto pobíral cestovní náhrady v rozporu s uvedeným ustanovením. Na základě uvedeného vzniklo podezření ze spáchání tr. činu podvodu, věc byla předána policejnímu orgánu. Zjišťování před policejním orgánem probíhalo od 22.6.2009 do 24.8.2009, řízení před státním zástupcem v rámci trestního stíhání žalobce pro podezření ze spáchání tr. činu podvodu probíhalo od 3.9.2009 do 15.1.2010. Usnesením ze dne 22.12.2009 státní zastupitelství spis postoupilo zpět služebnímu funkcionáři s tím, že skutek by mohl být posouzen jako přestupek. V rámci řízení ve věcech služebního poměru bylo dne 15.3.2010 vydáno rozhodnutí l. stupně a dne 19.7.2010 rozhodnutí odvolací, které bylo žalobci doručeno dne 28.7.2010. Na podnět žalobce probíhalo i přezkumné řízení podle § 193 zákona o služebním poměru, a to se závěrem, že řízení ve věcech služebního
pokračování
6
5Ad 20/2011
poměru probíhalo a rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. Dne 24.9.2010 podal žalobce žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který usnesením čj. 31 C 298/2010-37 ze dne 20.5.2011 řízení zastavil z důvodu věcně nepříslušnosti a konstatoval, že věc náleží do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví. K podané správní žalobě žalovaný uvedl, že tvrzení žalobce, že o cestovní náhrady prokazatelně nežádal, je nepravdivé. Cestovní náhrady byly žalobci při jeho přijetí schváleny na základě jeho Žádosti o přiznání náhrad při přijetí a při přeložení ze dne 16.9.2003, navíc je pak každý měsíc nárokoval na určených tiskopisech. Vyplnění kolonky „nehodí se“ na jinak úplné a signované žádosti nemělo vzhledem k tehdejší právní úpravě žádný podstatný dopad. Z hlediska posouzení, zda žadatel uvedl nepravdivý údaj v žádosti v roce 2006 navíc toto tvrzení nemá význam. Pokud jde o formulář z roku 2006, tento formulář nebyl předvyplněn, jak žalobce uvádí v žalobě, je vypsán stejným rukopisem a stejným odstínem propisovací tužky. Místo trvalého pobytu matky žalobce nebyla v době vyplnění formuláře Choceň, ale Litomyšl, tento údaj, který byl podkladem pro přiznání náhrad, nebyl pravdivý, ač jeho pravdivost žalobce stvrdil svým podpisem. Podle žalovaného žalobce tento údaj vyplnil vědomě nesprávně s cílem i nadále, tj. i při změně právní úpravy, pobírat cestovní náhrady. V okamžiku vyplnění formuláře bylo v platnosti znění zákona o služebním poměru (zákon byl platný od 31.10.2003), na základě kterého bylo možné náhrady poskytovat. Neexistence služebního předpisu v této době tak není důležitá, neboť služební předpis musí být v souladu s platnou právní úpravou. K seznámení žalobce se služebním předpisem SPŘ BIS č. 13/2007 došlo dne 8.1.2007, což stvrdil svým podpisem. Rovněž i v průvodním dopise k formuláři bylo jasně uvedeno v jakém případě náhrady cestovních výdajů při vzniku služebního poměru nebo při přeložení na žádost příslušníka lze poskytovat. S průvodním dopisem k formuláři se žalobce prokazatelně seznámil dne 6.12.2006, což stvrdil svým podpisem na této listině. Že by se žalobce telefonicky dotazoval na ekonomickém odboru, zda mu náhrada přísluší, jak tvrdí v žalobě, nebylo prokázáno. O tom, že se jednalo o vědomé protiprávní jednání, svědčí podle žalovaného dále i tato skutečnost. Začaly se používat nové měsíční výkazy pro přiznání náhrad, kde se začalo nově uvádět i bydliště člena rodiny, k jehož návštěvě se náhrady poskytují. Žalobce však tvrdošíjně používal formuláře staré, a to i přes opakované urgence sekretářky odboru. Ještě v říjnu 2008 nárokoval cestovní náhrady na starém formuláři, ač nový se měl používat už od května 2008. Podle žalovaného byl žalobce veden snahou udržet žalovaného v omylu. K tvrzení žaloby, že během služebního poměru docházelo ke zmatkům a okolo vyšetřování případu bylo plno podivných okolností, žalovaný uvedl, že žalobce podal několik stížností na své kolegy, na nadřízené, peněžní nároky, oprávněnost byla shledána pouze v souvislosti se mzdovými záležitostmi, kdy žalovaný z technických důvodů včas nereagoval na situaci v probíhajícím řízení; nedostatky byly napraveny v nejbližším výplatním termínu. K žalobní námitce, že žalobci nebylo umožněno seznámit se s auditní zprávou, žalovaný uvedl, že jde o tvrzení nepravdivé. Žalobce své seznámení s auditní zprávou v prosinci roku 2009 potvrdil v úředním záznamu ze dne 26.5.2010, čj. 312-5/2010-BIS-1. Auditní zpráva byla navíc součástí spisu, z něhož si žalobce nechával zhotovit kopie. Žalobce se spisem seznámil a byla mu poskytnuta dostatečně dlouhá doba k jeho prostudování, což potvrdil podpisem do protokolu čj. 66-10/2010-BIS-2 dne 4.2.2010. S auditní zprávou se tedy žalobce během řízení ve věci služebního poměru prokazatelně seznámil. Žalobce v replice ze dne 11.11.2011 k vyjádření žalovaného trval na tom, že v roce 2003 o náhrady nežádal, neboť do žádosti uvedl „nehodí se“. Navíc tento dokument podepsal půl roku před nástupem k BIS. Uvedl, že v době let 2003 – 2004 se dle interních předpisů náhrada měla
pokračování
7
5Ad 20/2011
skutečně přiznávat na základě žádosti, avšak v roce 2007 již nikoliv. Skutečností je podle žalobce to, že rozhodnutí o cestovních náhradách v roce 2004 bylo vydáno, ač žalobce o ně nežádal. Pokud by náhrady nepobíral v roce 2004, pak by mu nebyl předložen formulář v prosinci 2006. V té době dostal od nařízeného jedinou ústní informaci, a to že cestovní náhrady se budou poskytovat za stejných podmínek i podle nového služebního zákona. K seznámení se zákonem i služebním předpisem došlo až v roce 2007. Žalobce nesouhlasí s tím, že by neexistence služebního předpisu v době vyplnění formuláře v prosinci 2006 nebyla důležitá, uvedl, že zákon o služebním poměru byl sice platný již v roce 2003, ale ještě v listopadu 2006 žalobcovi nadřízení říkali, že v takovéto podobě možná ani nebude platit a jeho účinnost bude opět odložena. Všechny vnitřní předpisy ostatně vznikaly až na přelomu 2006/2007. Na okolnosti vyplňování formuláře z prosince roku 2006 si žalobce zcela nevzpomíná, evidentně jej vyplnil ve znění předchozího rozkazu. Poukazuje na dva údaje tohoto formuláře - „místo trvalého pobytu“ a „předem dohodnutého pobytu“ , uvádí, že při vyplňování formulářů bývá přesný a skutečnost, že údaj „předem dohodnutého pobytu“ je přeškrtnutý, ale zároveň je částečně škrtnutá i další část začínající „člena rodiny..“, vede žalobce k zamyšlení, zda uvedený údaj nebyl doopraven někým jiným, tj. zda žalobce formulář neodevzdal bez zaškrtnutí. Žalobce pak zopakoval, že odmítá, že by měl úmysl někoho podvést, každý údaj byl několikanásobně ověřován, všechny údaje byly zaneseny v personálním spisu, pokud by žalobci šlo o cestovní náhrady, mohl se nahlásit do Litomyšle. K používání starého formuláře (pro vyúčtování náhrad) žalobce uvedl, že v Excelu byla aplikace vypisující automaticky stejné údaje, zpracování všech výkazů tak trvalo podstatně kratší dobu. Poté, co sekretářka žalobci přinesla nové tiskopisy, cestovní náhrady odevzdával na těchto. Dále žalobce uvedl, že se se spisem poprvé seznámil až 14.12.2009. Na dokreslení toho, co se dělo kolem jeho osoby popsal své přátelské vztahy s kolegy, nesouhlasil se svým hodnocením vypracovaným pro Státní zastupitelství a zmínil potíže s nesprávným vyplacením pouze čtvrtinového platu, který mu však byl posléze doplacen. K vlastnímu řízení pak zejména namítl, že podle § 186 odst. 2 zákona o služebním poměru služební funkcionář musí vyslechnout také osobu, která dala podnět, žádný takový výslech však proveden nebyl. Dále uvedl, že má pochybnosti, zda BIS byla vůbec oprávněna případ řešit jako přestupek vzhledem k promlčecí době dle § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru. Při ústním jednání před soudem žalobce obdobně jako v žalobě uvedl, že koncem roku 2006 se nevědělo, zda nový zákon účinný od 1.7.2007 skutečně vstoupí v účinnost. Žalobce v předmětném formuláři vyplnil Choceň proto, že nikdy nejezdil do Litomyšle, ale jezdil do Chocně a odtud do Litomyšle jezdil na kole nebo autem. Chybou je, že ve formuláři je přeškrtnutý údaj o předem dohodnutém pobytu a žalobce si není vědom toho, zda toto škrtl sám, či zda to dodatečně škrtl někdo jiný. Všichni jeho kolegové i ředitel odboru znali jeho osobní poměry a věděli, že žije sám. Nelze vůbec předpokládat, že by se žalobce pokusil BIS uvést v omyl za těchto okolností. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že úmyslně odevzdával neplatné formuláře, to ani nebylo možné, neboť by od něj nebyly převzaty. Teprve po obvinění a výslechu u státní zástupkyně žalobce zjistil, že mimo podmínky „žije odděleně od člena rodiny“ je někde jinde v zákoně i podmínka trvalého bydliště, nevěděl to a nebylo mu to známo, pokud by mu to bylo známo, mohl se přihlásit k trvalému pobytu k matce do Litomyšle. Nikdy se nedopustil podvodu a daná kauza se ho osobně velmi dotýká. V zaměstnání nikdy nežádal o prémie ani náhrady, o které by mohl žádat za koupi věcí, které potřeboval ve službě, jako např. aktovka, fotoaparát, příp. pohoštění. Tyto věci si vždy hradil ze svého.
pokračování
8
5Ad 20/2011
Z podnětu podané žaloby soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, a vycházel ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak soudu ukládá ust. § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. Soud vycházel z obsahu správního spisu, který byl soudu předložen žalovaným. Podle § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, lze uložit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku; do běhu této lhůty se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. Žalobci byl uložen kázeňský trest za jednání mající znaky přestupku proti majetku dle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích spočívající v tom, že žalobce v prosinci roku 2006 uvedl na formuláři potřebném k přiznání cestovních náhrad vědomě nesprávné údaje o svých rodinných poměrech, následkem čehož od BIS neoprávněně čerpal náhrady cestovních výdajů v období od 1.1.2007 do 31.3.2009. Lhůta jednoho roku, v níž lze za jednání mající znaky přestupku uložit kázeňský trest dle cit. ust. § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru, tedy počala běžet od 31.3.2009 a konec této lhůty by nastal dne 31.3.2010. Do této lhůty však nelze započíst dobu, po kterou se vedlo pro tentýž skutek trestní řízení, tj. v daném případě dobu od 4.9.2009 (kdy bylo žalobci doručeno usnesení ze dne 3.9.2009, č.j. SV 36/2009, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin podvodu), do 15.1.2010 (kdy nabylo právní moci usnesení Obvodního státní zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 22.12.2009, č.j. 0 SV 36/2009, jímž byla věc postoupena služebnímu funkcionáři BIS, neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek), tedy dobu 4 měsíců a 11 dnů. Lhůta jednoho roku tak fakticky skončila (31.3.2010 + 4 měsíce a 11 dnů) dne 11.8.2010. Žalobou napadené rozhodnutí však bylo žalobci doručeno již dne 28.7.2010, tj. v průběhu této lhůty, nikoli po jejím marném uplynutí. Otázku, zda byl kázeňský trest uložen ve lhůtě stanovené zákonem je soud povinen přezkoumat z úřední povinnosti bez ohledu na námitky vznesené v žalobě. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že lhůta pro uložení kázeňského trestu stanovená v § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru byla dodržena. Podle § 149 odst. 2 zákona o služebním poměru, příslušníkovi, který žije odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště z důvodu a) přijetí do služebního poměru, nebo b) převedení na jiné služební místo do jiného místa služebního působiště podle § 25 odst. 4 nebo § 26 odst. 2 a 3, lze přiznat náhrady cestovních výdajů za podmínek a do výše stanovené pro služební cestu. Náhrady cestovních výdajů lze příslušníkovi poskytovat až do doby jeho přestěhování do místa služebního působiště s výjimkou stravného, které lze poskytovat nejdéle po dobu 3 let. Podle § 223 zákona o služebním poměru, nárok na náhradu cestovních výdajů přiznaných příslušníkovi podle dosavadních právních předpisů při vzniku služebního poměru nebo při přeložení na žádost příslušníka zaniká ke dni 31. prosince 2004. Služební funkcionář může příslušníkovi, který ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona žije odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště, přiznat náhrady podle § 149 odst. 2. Podle § 10 SPŘ BIS š. 13/2007 ze dne 28.12.2006, o poskytování některých náhrad cestovních výdajů ; s účinností ke dni 1. ledna 2007, se náhrady cestovních výdajů při vzniku nebo změně
pokračování
9
5Ad 20/2011
služebního poměru poskytují podle § 149 zákona. O jejich poskytnutí při vzniku nebo změně služebního poměru podle § 149 odst. 2 zákona rozhoduje ředitel ekonomického odboru po vyjádření ředitele odboru personálního. Příslušník je povinen bez zbytečného odkladu oznámit ekonomickému odboru změnu skutečností rozhodných pro poskytování náhrad cestovních výdajů. Příslušník vyúčtuje náhrady na tiskopisu „Účet náhrad cestovních výdajů při vzniku nebo změně služebního poměru“. Zákon o služebním poměru nabyl sice účinnosti až dne 1.1.2007, jeho platnost však nastala již 31.10.2003. Shora citované ust. § 149 odst. 2 přitom nebylo v průběhu této doby novelizováno. Vnitřní předpis žalovaného (SPŘ BIS č. 13/2007) upravoval pouze rozhodovací pravomoc, v ostatním (pokud jde o podmínky přiznání náhrad cestovních výdajů při vzniku nebo změně služebního poměru) výslovně odkazoval na ust. § 149 zákona. Podle soudu proto neobstojí žalobní námitka, že k seznámení se se služebním předpisem upravujícím cestovní náhrady došlo až v roce 2007, ačkoliv příslušný formulář (tj. formulář „Přiznání náhrad podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“) byl vyplněn v prosinci 2006. Pokud žalobce nesouhlasí dále i s tím, že mu je dávána za vinu neznalost zákona v roce 2006, pak soud uvádí, že v době, kdy žalobce v prosinci 2006 uvedený formulář vyplňoval, bylo ustanovení § 149 odst. 2 zákona o služebním poměru již platné, a neznalost zákona omluvit nelze. Nadto byl žalobci zároveň s formulářem „Přiznání náhrad podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb……“ zaslán i průvodní dopis čj. 595-13/2006-BIS-33 ze dne 30.11.2006 (s nímž byl žalobce, jak potvrdil svým podpisem na tomto dokumentu, seznámen dne 6.12.2006), v němž je uvedeno, že ke dni 31.12.2006 zaniká nárok na náhradu cestovních výdajů přiznaných příslušníkovi podle dosavadních předpisů při vzniku služebního poměru nebo při přeložení na žádost příslušníka a podle § 223 zákona o služebním poměru od 1.1.2007 může ředitel BIS přiznat příslušníkovi, který ke dni nabytí účinnosti zákona o služebním poměru žije odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště, náhrady podle § 149 odst. 2 zákona. Žalobci tak bylo oznámeno (byl ze strany služebního funkcionáře poučen o tom), že jen tehdy, pokud v místě svého služebního působiště, tj. v Praze, žije odloučeně od člena rodiny, mu mohou být přiznány náhrady podle ustanovení § 149 odst. 2 zákona o služebním poměru. Z formulace podmínky žije odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště podle soudu zřetelně vyplývá, že jinak, tj. pokud se nezdržuje v místě svého služebního působiště, žije společně se členem rodiny. Uvedené ostatně odpovídá i obsahu formuláře „Přiznání náhrad podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů “. Žalobce v uvedeném formuláři uvedl, že byl do služebního poměru přijat ke dni 15.3.2004 (přeškrtl kolonku „přeložen“). Jako místo služebního působiště uvedl „Praha“. Místo trvalého pobytu „Choceň“. Způsob ubytování v místě trvalého pobytu „ubytovna BIS“. Rodinu tvoří „matka“. Místo trvalého pobytu (předepsaný údaj - předem dohodnutého pobytu - byl přeškrtnut) člena rodiny pro poskytování náhrady jízdních výdajů za cesty k návštěvě rodiny uvedl „Choceň“, což je ovšem údaj nepravdivý, neboť matka žalobce bydlí v Litomyšli, jak sám žalobce přiznává. Pokud žalobce teprve v replice k vyjádření žalovaného poukazoval na možnost, že k přeškrtnutí údaje – místo „předem dohodnutého pobytu“ - došlo dodatečně jinou osobou, pak tato námitka byla jednak nově vznesena až po uplynutí lhůty k podání žaloby (podle § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, s.ř.s. rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě pro podání žaloby),
pokračování
10
5Ad 20/2011
jednak poukaz žalobce na možnost, že formulář někdo doopravil, nemá v ničem ( v žádných zjištěných skutečnostech a okolnostech věci) oporu. Podle § 139 odst. 1 zákona o služebním poměru má příslušník nárok na náhradu jízdních výdajů podle § 138 za cesty k návštěvě člena rodiny do jeho místa trvalého pobytu nebo jiného předem dohodnutého místa pobytu člena rodiny, které služební funkcionář schválí na základě žádosti příslušníka. Soud nemá za to, že by žalobce údaj o místu „Choceň“ vyplnil do formuláře jako místo předem dohodnutého pobytu člena rodiny, naopak je toho názoru, že žalobce takto uvedl místo trvalého pobytu člena rodiny (jak je ostatně tato kolonka, která zůstala nepřeškrtnuta, nadepsána), což je ovšem údaj nepravdivý. Pokud žalobce poukazuje na skutečnost, že v jeho personálním spisu jsou všechny údaje pravdivě uvedeny a příslušný služební funkcionář si vše mohl ověřit, pak soud nepochybuje o tom, že personální spis žalobce obsahoval pravdivé údaje, přičemž služební funkcionář si nepochybně skutečnosti uvedené žalobcem do předmětného formuláře „Přiznání náhrad podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“ mohl ověřit. Skutečnost, že tak služební funkcionář neučinil, nic nemění na tom, že údaj, který žalobce do formuláře uvedl, byl nepravdivý. Poukazuje-li žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného na to, že podle § 10 odst. 2 SPŘ BIS č. 13/2007 rozhoduje o poskytnutí náhrad cestovních výdajů ředitel ekonomického odboru na základě podkladů odboru personálního, pak z obsahu odkazovaného ustanovení vyplývá, že je tomu tak ohledně poskytnutí náhrad cestovních výdajů při změně služebního poměru dle § 149 odst. 1 zákona, zatímco však na případ žalobce dopadalo ust. § 149 odst. 2 zákona. Rozhodnutí ze dne 2.2.2007, čj. 124-23/2007-BIS-33 o přiznání náhrady cestovních výdajů od 1.1.2007 nebylo vydáno na základě podkladů odboru personálního ve smyslu § 10 odst. 2 SPŘ BIS č. 13/2007, ale podkladem po vydání tohoto rozhodnutí (které mělo být vydáno po vyjádření ředitele odboru řízení lidských zdrojů dle § 10 odst. 3 SPŘ BIS č. 13/2007) byl formulář „Přiznání náhrad podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“, který žalobce vyplnil, jehož správnost stvrdil svým podpisem, který však přesto obsahoval nepravdivý údaj o místu trvalého pobytu matky žalobce, tj. údaj, který byl pro přiznání cestovních náhrad rozhodující. Způsob vyplnění formuláře „Přiznání náhrad podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“ žalobce dává do souvislosti s předchozí „Žádostí o přiznání náhrad při přijetí a při přeložení“ ze dne 16.9.2003. Uvádí, že tehdy o přiznání náhrad nežádal, žádost ze dne 16.9.2003 byla vyplněna ještě před jeho přijetím do služebního poměru (přijat dne 15.3.2004), přičemž žalobce příslušnou kolonku proškrtl a zapsal „nehodí se“. „Žádost o přiznání náhrad při přijetí a při přeložení“ ze dne 16.9.2003 je založena do správního spisu, žádná kolonka žádosti není proškrtnuta, do kolonky „prohlašuji, že moji rodinní příslušníci (uvést jména a rodinný poměr) nemají trvalé bydliště v místě mého služebního působiště a jsou přihlášeni k trvalému pobytu v..“ uvedl žalobce: NEHODÍ SE. Nicméně podle připojeného vyjádření ředitele BIS ze dne 4.3.2004 bylo žalobci povoleno poskytování náhrad s účinností od 15.3.2004 podle § 6 odst. 1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách a sice za prokázané jízdní výdaje k návštěvě rodiny z místa služebního působiště do místa trvalého bydliště v rozsahu jedné cesty týdně na dobu do 14.3.2007. Soud se ztotožňuje s názorem správního orgánu, který v odůvodnění rozhodnutí 1. stupně uvedl: „Kpt. Ing. P. Š. byl při okamžiku vyplňování předmětného formuláře dospělým a svéprávným příslušníkem BIS, a předmětný formulář vyplnil nikoli na rozkaz, ale prostě proto, že na tom měl vlastní zájem. Kdyby nechtěl, aby mu byly cestovní náhrady poskytovány, pak by zaslaný formulář vůbec nevyplňoval. A v případě, že by chtěl formulář vyplnit pravdivě, mohl jej vyplnit obdobným způsobem, jak to učinil v roce 2003 před nástupem k BIS, kdy do kolonky vyplnil text „nehodí se“. Skutečnost, že i po takovém vyplnění formuláře v roce 2003 byly kpt. Ing. P. Š. poskytovány cestovní náhrady, nebyla předmětem tohoto šetření. Jistě to však nelze klást za vinu kpt. Ing. P. Š. Podstatné je, že kpt. Ing. P. Š. do formuláře v roce 2003 vyplnil text „nehodí se“ evidentně proto, že jej nemohl jinak vyplnit pravdivě. Kdyby se
pokračování
11
5Ad 20/2011
takto kpt. Ing. P. Š. zachoval i v prosinci 2006, kdy vyplňoval nový formulář pro poskytování cestovních náhrad, nebylo by mu možné nic vytknout. Předmětné formuláře jsou koncipovány tak, že jsou v nich požadovány údaje od příslušníků majících nárok na poskytnutí cestovních náhrad z důvodu odloučení od rodiny. Je tedy logické, že osoba, která stanovené podmínky nesplňuje, nemůže ani smysluplně vyplnit formulář. Uvedené však jistě neznamená, že by jej měla vyplňovat nepravdivě.“ Pro nepravdivé uvedení místa trvalého pobytu své matky v Chocni (ač bydliště matky žalobce se ve skutečnosti nacházelo v Litomyšli) nelze podle soudu shledat jiný důvod, než snahu žalobce zachovat dosavadní vyplácení cestovních náhrad za cesty do Chocně, kde má sám žalobce své trvalé bydliště a kam tedy zřejmě pravidelně dojíždí z místa svého služebního působiště v Praze. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že nesprávný údaj o trvalém pobytu své matky do formuláře „Přiznání náhrad podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“ uvedl žalobce vědomě, věděl, že svým jednáním může BIS uvést v omyl, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Obhajoba žalobce, že jako místo trvalého pobytu matky uvedl Choceň proto, že vlakem jezdil pouze do Chocně a po té na další cestu k návštěvě rodiny (do 17 km vzdálené Litomyšle) používal auto, neobstojí, neboť příslušná kolonka formuláře jednoznačně uvádí „místo trvalého pobytu člena rodiny“ a na žalobci bylo tuto kolonku vyplnit pravdivě a uvést do ní místo trvalého pobytu své matky, nikoli místo, kde trvale bydlí sám žalobce. Nelze zohlednit, že by žalobce takto vyplnil pouze „místo dojíždění v intencích předchozího rozkazu“, jak v žalobě namítá. Zda formulář vyplní či nikoliv, bylo na vůli samotného žalobce, nešlo o povinnost danou mu rozkazem služebního funkcionáře. K tvrzení žalobce, že měl pochybnost, zda si jako 40letý rozvedený muž může jako svou rodinu psát svou matku, což mu bylo telefonicky ekonomickým odborem potvrzeno, soud uvádí, že skutečnost, že rodinu žalobce může tvořit jeho matka, nebyla správním orgánem zpochybněna. K tvrzení žalobce, že ve vyúčtování cestovních náhrad uváděl správné údaje, soud poukazuje na to, že podle tvrzení žalovaného (které žalobce nezpochybnil) byl nový formulář pro vyúčtování náhrad zaveden v květnu 2008, žalobce však ještě v říjnu 2008 používal formulář starý. Z obsahu správního spisu vyplývá, že dřívější formulář pro vyúčtování náhrad - Účet náhrad při přeložení (přijetí) - obsahoval pouze místo trvalého pobytu příslušníka a místo jeho služebního působiště. Pokud tedy žalobce do starého formuláře pro vyúčtování náhrad uvedl jako místo svého trvalého bydliště Choceň, pak se tento údaj shodoval s údajem o trvalém pobytu člena rodiny pro poskytování náhrady cestovních výdajů, jak jej žalobce nepravdivě vyplnil ve formuláři Přiznání náhrad podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Nový formulář pro vyúčtování náhrad nazvaný Náhrady výdajů při vzniku nebo změně služebního poměru příslušníka bezpečnostní informační služby podle § 149 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. pak kromě údaje o místu trvalého pobytu příslušníka obsahoval i údaj: místo trvalého pobytu nebo jiné předem dohodnuté místo pobytu člena rodiny pro poskytování náhrady jízdních výdajů za cesty k návštěvě člena rodiny. Je skutečností, že žalobce do vyúčtování náhrad za říjen a listopad 2008 a za leden až březen 2009 již vyplňoval nové formuláře a jako místo trvalého pobytu nebo jiné předem dohodnuté místo pobytu člena rodiny pravdivě uváděl Litomyšl. Skutečnost, že až do 31.3.2009 byly žalobci náhrady cestovních výdajů přesto vyplaceny, svědčí sice o nedostatečné kontrole ze strany správního orgánu, nic však nemění na tom, že samotné přiznání náhrad rozhodnutím ze dne 2.2.2007 vycházelo z nepravdivého údaje, který žalobce uvedl do formuláře „Přiznání náhrad podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“ . Jednání žalobce tak podle přesvědčení soudu naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu dle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, dle něhož přestupku se dopustí ten,
pokračování
12
5Ad 20/2011
kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusí. Za uvedené jednání byl žalobci uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti podle § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru (dle něhož kázeňský trest odnětí služební hodnosti se ukládá za kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem, za porušení povinnosti vyplývající z omezení práv příslušníka, za jednání, kterým příslušník porušil služební slib, za opakované spáchání kázeňského přestupku se škodlivým následkem, jestliže předcházející uložení kázeňských trestů nevedlo v období 3 let k obnovení služební kázně příslušníka, za jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, anebo za opakované dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení) ve spojení s § 51 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona (dle něhož příslušníkovi se ukládá kázeňský trest odnětí služební hodnosti). Soud uvádí, že do samotného závěru o tom, že žalobcovo jednání bylo v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, žalobní námitky nesměřují, proto soud v tomto bodě napadené rozhodnutí nepřezkoumával. Důvodná není ani žalobní námitka, že žalobci nebylo umožněno seznámit se s auditní zprávou. Auditní zpráva je součástí správního spisu, s nímž se žalobce seznámil dle protokolu ze dne 4.2.2010. Dle úředního záznamu ze dne 26.5.2010 žalobce výslovně potvrdil, že k seznámení se s auditní zprávou došlo v prosinci 2009. Nadto v Návrhu na zastavení trestního stíhání ze dne 9.12.2009, který žalobce, tehdy zastoupen JUDr. Martinem Hádkem, advokátem, podal k Obvodnímu státní zastupitelství Praha 1, se jako o stěžejním důkazu hovoří právě o Zprávě z provedeného auditu č.j. 19-41/2009-BIS-1 ze dne 11.6.2009 založené na čl. 4-7 spisu. Pokud žalobce teprve v replice k vyjádření žalovaného k žalobě namítl neprovedení výslechu osoby, která dala k řízení podnět, a která musí být dle § 186 odst. 2 zákona o služebním poměru vyslechnuta, pak tato žalobní námitka byla podána po uplynutí lhůty k podání žaloby a soud se jí proto nezabýval. Protože soud žalobu posoudil jako nedůvodnou, zamítl ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce neměl úspěch ve věci a úspěšnému žalovanému náklady řízení před soudem nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
pokračování
13
5Ad 20/2011
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne
20. května 2015
JUDr. Eva Pechová, v.r. předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Jana Válková
