11Ca 376/2009 - 73-
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce: CentroNet, a.s. se sídlem Praha 8 Sokolovská 100/94, IČ 26165473 v řízení zastoupeného Tomasem Schollaertem, advokátem se sídlem Praha 1, U Starého hřbitova 8 proti žalovanému : Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/06, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.6.2009, sp.zn.2009/756/had, čj: had/6939/09 ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, čj: had/7216/09 takto :
I.
Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 16.6.2009, sp.zn.2009/756/had, čj: had/6939/09 ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, čj: had/7216/09 se zrušuje ve výroku pod bode m 1 a v závislém výroku o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení a věc se vrací v tomto rozsahu žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Žalobci soud nepřiznává právo na náhradu nákladů říze ní. O d ů vo d ně n í:
Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 9.12.2009 domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen žalovaného správního úřadu), kterým byla mj. i žalobci uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč za porušení zákazu šířit program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání). Žalobci jako účastníkovi řízení byla uložena pokuta za to, že se šířením programu Hustler TV, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, dne
pokračování
2
11Ca 376/2009
28.8.2008 v době od 02:07 do 02:17 hodin v části programu Hustler TV, popsaného dále ve výroku rozhodnutí, dopustil vysílání pornografie a hrubého samoúčelného násilí, čímž porušil ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání. Žalobce namítá, že se žalovaný nevypořádal s námitkami týkajícími se směrnice a relevantní judikatury ESD. Ustanovení článku 3 směrnice žalovaný dle názoru žalobce chybně interpretoval tak, že i vůči provozovatelům vysílání převzatého může aplikovat přísnější předpisy. Žalobce je přesvědčen o tom, že přísnější předpisy lze uplatnit jen vůči provozovatelům původního vysílání nebo vůči subjektům vysílání převzatého z nečlenských zemí Evropské unie. Žalobce uvádí, že § 32 odst. 3 zákona o vysílání je nutné vykládat tak, že se nevztahuje na provozovatele vysílání převzatého z členských zemí Evropské unie, jelikož vysílání z jiných členských zemí podléhá autorizaci a kontrole tamních úřadů, které jsou vázány se směrnicí harmonizovanými předpisy. Žalobce vytýká žalovanému, že pokud dospěl k závěru, že vysílání z jiného členského státu porušovalo článek 22, měl postupovat podle článku 2 odst. 2 směrnice, ale žalovaný zde uvedené podmínky nesplnil. Článek 3 směrnice žalobce vykládá tak, že uplatnění přísnějších nebo podrobnějších předpisů se nevztahuje na provozovatele televizního vysílání převzatého z jiného členského státu, ale že se vztahuje pouze na provozovatele původního vysílání nebo na provozovatele vysílání převzatého z jiného než členského státu Evropské unie. Žalobce je přesvědčen o tom, že je-li provozovatel v pravomoci orgánu určitého členského státu (v tomto případě Nizozemí), nemůže již být vysílání tohoto provozovatele v jiném členském státě, kde se jedná o vysílání převzaté, žádným způsobem omezováno. Za zákonnost vysílání odpovídají orgány členského státu, z něhož vysílání pochází. Žalobce dovodil, že ustanovení § 32 odst.3 zákona o vysílání se na provozovatele vysílání převzatého z členských zemí EU vztahovat nemůže, jelikož při takové aplikaci by ustanovení odporovalo směrnici. Žalobce také připomněl, tzv. nepřímý účinek směrnice a povinnost eurokonformního výkladu a s tím související povinnost interpretovat národní právo jako celek, jakož i konkrétní právní předpisy, ve světle znění a cílů směrnice. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl oprávněn převzaté vysílání žalobce kontrolovat a následně mu udělit pokutu, není relevantní, zda se jednalo či nejednalo o pornografii a proto se k obsahu samotného vysílání žalobce nevyjadřoval. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 26.2.2010 vyplývá, že společným rozhodnutím žalované Rady ze dne 20.10.2009, vydaným ve spojeném správním řízení, byla každému ze žalobců jako účastníkům tohoto spojeného řízení uložena pokuta ve výši 200.000,Kč, neboť se šířením programu Hustler TV, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí dne 26.8.2008, v době od 02.07 do 02.17 hodin částí programu Hustler TV a dále popsaného ve výroku rozhodnutí, tj. pornografií a hrubě samoúčelného násilí, dopustili porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.b), c), e) a f) zákona o vysílání, konkrétně v daném případě ustanovení § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání. K jednotlivým, v žalobě uplatněným žalobním námitkám, žalovaný uvedl následující: K námitce žalobce, že pokud Rada svým rozhodnutím sankcionuje šíření programu TV Hustler na území České republiky, jedná v rozporu se Směrnicí č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států, upravujících provozování televizního vysílání, ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES uvedl žalovaný, že zákon o rozhlasovém a televizním vysílání vychází z evropského práva, zejména pak ze Směrnice č. 89/552/EHS -Televize bez hranic, ve znění Směrnice č. 97/36/ES a Evropské úmluvy o přeshraniční televizi. Směrnice představovala od roku 1989 základní dokument Evropského společenství v oblasti televizního vysílání. Jejím hlavním cílem byla realizace jednoho ze základních principů Evropské unie – svobodného pohybu služeb a tedy i televizních programů. Byly zde stanoveny minimální standardy televizního vysílání tak, aby televizní programy mohly volně překračovat hranice států uvnitř Společenství. Směrnice upravila mezinárodní aspekt vysílání tím, že vymezila jurisdikci členských států nad jednotlivými provozovateli vysílání a současně zaručila jejich svobodný příjem. Otázky, související s jurisdikcí, Směrnice vyřešila tak, že stanovila princip země původu, tj. že použitelné právo je právo země, v níž je daný poskytovatel služeb usazen, přičemž v článku 2 byla zakotvena podrobná kritéria pro určení místa usazení.
pokračování
3
11Ca 376/2009
Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání stanoví, že provozovatel vysílání je povinen vysílat vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. V ustanovení § 32 odst.3 jsou proto expressis verbis stanoveny základní povinnosti provozovatelů převzatého vysílání. Tito provozovatelé nejsou oprávněni šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou v rozporu s ustanovením § 31 zákona o vysílání. Provozovatel převzatého vysílání není oprávněn šířit takový program, který obsahuje pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s povinností nezařazovat v době od 06.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzická, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých a musí zajistit, aby televiznímu vysílání pořadů, na které se vztahuje výše uvedené omezení, bezprostředně předcházelo slovní upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé a aby pořad byl označen obrazovým symbolem upozorňujícím na jeho nevhodnost pro děti a mladistvé pro celou dobu vysílání. Poskytovatelé mediálních služeb by tak obecně měli mít možnost zvolit si členský stát, ve kterém se usadí zcela v duchu základního práva na svobodu usazování podle smlouvy o fungování EU. V právní věci Paul Denuit versus belgický stát Evropský soudní dvůr rozhodl, že televizní vysílatel spadá pod judisdikci toho členského státu, ve kterém je zřízen. Členský stát se nemá stavět proti retranslaci na svém území vysílání televizního vysílatele v pravomoci jiného členského státu, jestliže tato vysílání neodpovídají požadavkům článku 4 a 5 Směrnice. Z uvedeného vyplývá priorita zásad v rozhodování Evropského soudního dvora v reflexi na sporné případy Směrnice, a to svobodný oběh televizních programů v rámci EU, tedy, že se členský stát nemá stavět proti retranslaci na svém území takovému vysílání televizního vysílatele v pravomoci jiného členského státu, jestliže toto vysílání neodporuje požadavkům článku 4 a 5 Směrnice. Žalovaný správní úřad závěrem shrnul, že žalobci citovaná práva a povinnosti při vysílání programu upravená v § 31 odst. 2 a 4 zákona o vysílání se na provozovatele převzatého vysílání nevztahují, proto je nutné v případě těchto provozovatelů postupovat podle ustanovení § 32 odst.3 zákona o vysílání, který stanoví kategorie pořadů, které není provozovatel rozhlasového vysílání oprávněn šířit. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o následek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Článek 3 směrnice č. 89/552/ES ve svém odstavci 1 uvádí, že členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy. Členské státy tak - bez ohledu na uplatňování zásady země původu - mohou nadále přijímat opatření, omezující volný pohyb televizního vysílání, ale pouze za podmínek, stanovených ve Směrnici č. 89/552/ES a v souladu s postupem, stanoveným v této směrnici, když podle ustálené judikatury Evropského soudního dvora je nutno jakékoli omezení volného pohybu služeb, například jakoukoli odchylku od základních zásad Smlouvy o založení Evropského společenství či Smlouvy o fungování Evropské unie vykládat restriktivně. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je podle relevantních ustanovení Směrnice č. 89/552/ES povinna zamezit vysílání, které může být potencionálně škodlivé pro fyzický, duševní nebo mravní vývoj dětí a mládeže. Před vstupem České republiky do EU proběhl screening právního řádu a jeho soulad s normami komunitárního práva, přičemž ustanovení § 32 odst.3 písm.a) a b) zákona o vysílání, které bylo již součástí právního řádu České republiky v době přístupových rozhovorů, nebylo shledáno v nesouladu s normami komunitárního práva. Za porušení ustanovení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání oprávněna uložit provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání pokutu s tím, že při hodnocení skutkových okolností, ke kterým došlo po přistoupení České republiky k Evropské unii, představuje právo Evropských společenství a judikatura Evropského soudního dvora povinné výkladové vodítko pro aplikaci českého práva, které bylo přijato k provedení práva společenství. Rada v daném případě jasně a srozumitelně odůvodnila výši sankce a není pochyb o souladu tohoto zdůvodnění se zákonnými požadavky. Předmětné jednání žalobce naplnilo znaky pornografie a bylo současně pornografií s hrubými násilnými prvky. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:
pokračování
4
11Ca 376/2009
Spisový materiál obsahuje zprávu analytického odboru oddělení televize ze dne 9.10.2008, která byla předložena na zasedání Rady č. 19 ve dnech 21. a 22.10.2008. Předmětem této zprávy byl úsek vysílání TV Hustler dne 28.8.2008 mezi 02.00 až 04.00 hodinou s tím, že analytický odbor navrhl, aby Rada zahájila s jednotlivými provozovateli převzatého vysílání správní řízení z moci úřední pro možné porušení ustanovení § 32 odst.3 písm.a) zákona o vysílání, neboť šířením programu TV Hustler s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm. b),c),e) a f). Z vypracované analýzy odvysílaného pořadu vyplývá, že TV Hustler v České republice vysílá 24 hodin denně v angličtině, jeho program je v řadě reklamních nabídek výslovně charakterizován pojmem „porno“. Nejedná se přímo o materiály provozovatele ani kabelových televizí, ale o internetové upoutávky nejasného původu. Na webových stránkách provozovatele je vlastní program charakterizován mimo jiné výrazem „hardcore adult entertainment, tedy zhruba „tvrdá zábava pro dospělé“, což je obecně používaná fráze, nahrazující slovo „pornografie“. Předmětem posouzení je scénka, která je součástí dalšího příběhu. Jeho úvod spadá do doby před začátkem záznamu, ani z dostupných programových periodik, ani přímo z webu provozovatele již nebylo podle analýzy možno zjistit název programu, konec je zcela bez titulků a jiného označení. Z děje lze vyvodit, že manžel trestá nevěrnou ženu a protože je jakýsi mafián, trest vykonává banda násilníků. Násilníci přiváží muže ke kůlu a jeho milenku zavřou nahou do klece. Poté s ní před zraky přítele provádějí různé sexuální praktiky. Muži jednají velmi hrubě a násilnicky jak verbálně, tak nonverbálně. Žena naříká, muž přivázaný u kůlu má u hlavy přiloženou pistoli a musí vše sledovat. V poslední fázi scény je žena vyjmuta z klece a na stole před přítelovými zraky znásilněna. V daném případě jde podle analýzy o pornografii spojenou s násilím, kde je předváděno abnormální a kriminální chování a dochází k absolutnímu ponížení ženy. V případě analyzovaného záznamu vysílání TV Hustler bylo zkonstatováno porušení ustanovení § 32 odst.1 písm .e) zákona o vysílání, který ukládá provozovateli povinnost nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Oznámením ze dne 21.10.2008 zahájila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se všemi provozovateli převzatého vysílání správní řízení pro možné porušení ustanovení § 32 odst. 3 písm. a) zákona o vysílání, neboť šířením programu Hustler TV s vyobrazením hrubého sexuálního násilí dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin se mohli dopustit porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, vysílané v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.b), c), e) a f) zákona o vysílání. Zároveň byla účastníkům řízení stanovena lhůta pro podání písemného vyjádření a pro podávání návrhů na doplnění dokazování. Spisový materiál obsahuje vyjádření žalobce k zahájení správního řízení ze dne 8.12.2009, v němž žalobce vyjádřil svůj nesouhlas se zahájením řízení s tím, že jako provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému nenese a ani nemůže nést redakční odpovědnost za přenášené programy a jejich jednotlivé pořady a současně odkázal na nedávno revidovanou Směrnici o audiovizuálních mediálních službách č. 89/552/ES. Rozhodnutím ze dne 16.6.2009, č.j.: 6939/09, sp.zn. 2009/756/had, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20.10.2009, č.j.: had/7216/09, sp.zn. 2009/756/had, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila žalobci ve výroku 1. rozhodnutí pokutu ve výši 200.000,-Kč za porušení ustanovení § 32 odst.3 písm.a) zákona o vysílání, ke kterému došlo dne 28.8.2008 v době od 02.07 do 02.17 hodin šířením programu TV Hustler, obsahujícího vyobrazení hrubého sexuálního násilí, popsaného ve výroku tohoto rozhodnutí, tj. pornografii a hrubé samoúčelné násilí, čímž se účastníci řízení dopustili porušení zákazu šířit takový program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením § 32 odst.1 písm.e) zákona o vysílání. Rada ve věci rozhodovala na základě podrobného popisu záznamu vysílání, obsaženého v analýze, zpracované pro její potřeby Úřadem Rady, tato analýza byla podkladem pro rozhodnutí a od počátku správního řízení byla obsažena ve
pokračování
5
11Ca 376/2009
správních spisech. V článku 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada provedla výklad pojmu „pornografie ve vysílání“, pojmu „děti a mladiství“, pojmu „vážné narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje“. Rada dospěla k závěru, že řízení, vedené s provozovateli převzatého vysílání, je v souladu nejen s právním řádem České republiky, ale i s komunitárním právem, kterým je Česká republika vázána. Odvysílaný pořad je podle názoru Rady pornografií s velmi obscénním a závadným obsahem, neboť v něm dochází k týrání a mučení ženy spolu s jednáním, narušujícím její důstojnost. Jako flagrantní porušení zákona o vysílání je hodnocena scénka, která je součástí jakéhosi delšího příběhu. Rada zhodnotila povahu vysílaného programu, závažnost věci, odpovědnost provozovatelů vůči veřejnosti, postavení provozovatele na mediálním trhu, míru zavinění, rozsah a dosah závadného vysílání a případný finanční prospěch. Přitom dospěla v souladnosti se zákonnými kritérii k závěru, že je na místě udělit sankci při spodní hranici a proto na základě této úvahy udělila sankce podle ustanovení § 60 odst.3 písm.c) zákona o vysílání ve výši 200.000,-Kč každému z účastníků řízení.
Při ústním jednání u Městského soudu v Praze zástupce žalobce odkázal v plném rozsahu na podanou žalobu a na repliku a uvedl, že na žalobě v plném rozsahu trvá. Zástupce žalovaného odkázal na písemné vyjádření k podané žalobě a navrhl její zamítnutí. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházejí řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto: Městský soud v Praze neshledal důvody pro vyhovění návrhu žalovaného, který ve vyjádření k podané žalobě in eventu navrhl přerušení řízení, neboť neshledal splněné předpoklady ustanovení § 48 soudního řádu správního. Soud vycházel z toho, že v daném případě nebyly dány důvody pro přerušení řízení za účelem požádání Soudního dvora Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť v projednávané věci nezjistil skutečnosti, pro něž by bylo třeba takový procesní postup zvolit. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též žalovaného správního úřadu), kterým byla kromě jiných i žalobci uložena pokuta ve výši 200.000,-Kč za porušení zákazu šířit program, který obsahuje pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanovením zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání).
Podle ustanovení § 32 odstavec 1 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů. Dále je povinen zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním, zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva, zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení, nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost a nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalobci byla žalobou napadeným rozhodnutím uložena pokuta za porušení ustanovení § 32 odstavec 1 písmeno e/ zákona o vysílání, tj. za jednání, v němž správní úřad spatřoval
pokračování
6
11Ca 376/2009
porušení povinnosti provozovatele televizního vysílání nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Podle ustanovení § 32 odstavec 3 zákona o vysílání není provozovatel převzatého vysílání oprávněn šířit takový program, který obsahuje a) pořady, které jsou vysílány v rozporu s ustanoveními § 31 a odstavcem 1 písm. b), c), e) a f), a dále b) pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, pokud jsou vysílány v rozporu s ustanoveními odstavce 1 písm. g) a h). Podle ustanovení § 60 odstavec 3 písmeno c/ zákona o vysílání Rada uloží pokutu od 20.000,- Kč do 10.000.000,- Kč provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud zařazuje do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, Podle ustanovení § 61 odstavců 2 a 3 zákona o vysílání při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. Podle článku 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES, ze dne 30.6.1997, kterou se mění Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, odstavce 1. Každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě. 2. Pro účely této směrnice do pravomoci členského státu spadají ty subjekty televizního vysílání, - které jsou v tomto členském státě usazeny v souladu s odstavcem 3, - na které se vztahuje odstavec 4. 3. Pro účely této směrnice je subjekt televizního vysílání považován za usazený v členském státě v těchto případech: a) subjekt televizního vysílání má v tomto členském státě své skutečné sídlo a redakční rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v tomto členském státě; b) má- li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v jednom členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána v jiném členském státě, je považován za usazeného v členském státě, v němž působí podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v obou těchto členských státech, je subjekt televizního vysílání usazen v členském státě, v němž má své skutečné sídlo; pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání nepůsobí v žádném z těchto členských států, je subjekt televizního vysílání usazen v prvním členském státě, ve kterém zahájil vysílání v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, za podmínky, že trvá stálé a skutečné hospodářské spojení s tímto členským státem;
pokračování
7
11Ca 376/2009
c) má- li subjekt televizního vysílání své skutečné sídlo v členském státě, avšak rozhodnutí o programové skladbě jsou přijímána ve třetí zemi nebo naopak, je usazen v dotyčném členském státě, pokud podstatná část pracovníků zajišťujících televizní vysílání působí v tomto členském státě. 4. Subjekty televizního vysílání, na které se odstavec 3 nevztahuje, jsou považovány za subjekty, které spadají do pravomoci členského státu, v těchto případech: a) jestliže užívají kmitočty přidělené tímto členským státem; b) jestliže neužívají kmitočty přidělené tímto členským státem, ale užívají kapacitu družice tohoto členského státu; c) jestliže neužívají ani kmitočty přidělené tímto členským státem, ani kapacitu družice tohoto státu, ale užívají družicové spojení umístěné v tomto členském státě. 5. Není- li možné podle odstavců 3 a 4 určit členský stát, který má pravomoc, má pravomoc ten členský stát, v němž je subjekt televizního vysílání usazen podle článku 52 a následujících Smlouvy o založení Evropského společenství. 6. Tato směrnice se nevztahuje na televizní vysílání, které je určeno výlučně pro příjem ve třetích zemích a které není přijímáno přímo ani nepřímo v jednom nebo více členských státech." Podle článku 2a směrnice, odstavce 1. Členské státy zajišťují svobodu příjmu a nebrání dalšímu přenosu televizního vysílání z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí. 2. Členské státy se mohou přechodně odchýlit od odstavce 1, jsou- li splněny tyto podmínky: a) televizní vysílání z jiného členského státu zřejmým, závažným a hrubým způsobem porušuje čl. 22 odst. 1 nebo 2 nebo článek 22a; b) subjekt televizního vysílání během předchozích dvanácti měsíců již nejméně dvakrát porušil písmeno a); c) dotyčný členský stát písemně oznámil subjektu televizního vysílání a Komisi údajná porušení a opatření, která zamýšlí přijmout v případě opětovného porušení; d) konzultace s členským státem, z něhož se vysílá, a Komisí nevedla ve lhůtě čtrnácti dnů od oznámení podle písmene c) ke smírnému řešení a údajné porušení trvá. Komise rozhodne ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení opatření přijatých členským státem o slučitelnosti těchto opatření s právem Společenství. V případě záporného rozhodnutí musí členský stát uvedená opatření neprodleně ukončit. 3. Odstavec 2 nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá." Podle článku 3, odstavce 1. Členské státy jsou oprávněny uplatňovat vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy.
pokračování
8
11Ca 376/2009
2. Členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svých právních předpisů, aby subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, dodržovaly tuto směrnici. 3. Opatření zahrnují vhodné postupy, které přímo umožní dotčeným třetím osobám, včetně státních příslušníků jiných členských států, obracet se na příslušné soudní nebo jiné orgány a požadovat účinné dodržování těchto ustanovení v souladu s platnými vnitrostátními předpisy. Podle čl. 22 směrnice, odstavce 1. Členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. 2. Opatření podle odstavce 1 se rovněž rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nebo mladiství, kteří jsou v dosahu vysílání, nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet. 3. Kromě toho, pokud se tyto pořady vysílají v nezakódované podobě, dbají členské státy, aby je ohlašovalo zvukové upozornění nebo aby je během celého vysílání označovaly obrazové prostředky. Žalobce v podané žalobě vznesl jedinou námitku, ve které vytýkal žalovanému, že nebyl oprávněn převzaté vysílání žalobce kontrolovat a následně mu udělit pokutu. Vzhledem k tomu pak výslovně uvedl, že již není relevantní, zda se jednalo či nejednalo o pornografii a proto se k obsahu samotného vysílání již nevyjadřoval. Námitku nemožnosti sekundární kontroly soud neshledal důvodnou.
K námitce o nemožnosti sekundární kontroly převzatých pořadů na území jiného členského státu než je stát původu lze částečně přisvědčit žalobci v tom, že Směrnice je založena na principu kontroly státu v zemi původu, ale pouze v tom smyslu, že z preambule Směrnice, které se žalobce dovolává, vyplývá, že kontrola členským státem není nutná. Z preambule Směrnice vyplývá, že vzhledem k povinnosti členského státu ujistit se, že vysílání je provozováno v souladu s vnitrostátními právními předpisy, koordinovanými touto Směrnicí, je pak s ohledem na právo Společenství dostatečné k zabezpečení volného pohybu vysílání, aniž by bylo nezbytné v přijímacích členských státech provádět ze stejných důvodů další kontrolu. Je zřejmé, že další kontrola v přijímacím členském státě není nezbytná. Z toho však nevyplývá, že by další kontrola nebyla možná či že by byla zakázána. Závěr o zákazu či vyloučení další kontroly členským státem, v němž jsou vysílány převzaté pořady, by znemožnil členskému státu dbát o dodržení povinnosti podle článku 2 odstavec 1 Směrnice, podle něhož každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě. Má- li členský stát povinnost dbát o dodržování právních předpisů, nelze mu upřít právo kontroly (další kontroly), jinak by nemohl této své povinnosti dostát. To platí o to víc, že článek 3 Směrnice umožňuje, aby členské státy uplatňovaly vůči subjektům televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje tato směrnice, přísnější nebo podrobnější předpisy.
pokračování
9
11Ca 376/2009
Soud poukazuje na to, že ustanovení článku 2a odstavec 2 Směrnice upravuje oprávnění členského státu přijmout dočasná opatření, která představují odchýlení se od povinnosti zajistit svobodu příjmu a dalšího přenosu televizního vysílání, stanovené v článku 2a odstavec 1 Směrnice a na ustanovení článku 2a odstavec 3, podle něhož odstavec 2 tohoto článku nevylučuje uplatnění jiného postupu, opravného prostředku nebo sankcí při dotyčném porušení v členském státě, do jehož pravomoci subjekt televizního vysílání spadá. To znamená, že Směrnice umožňuje, aby členský stát, respektive příslušný správní úřad tohoto státu, uplatnil i sankce, zjistí- li porušení povinností v členském státě. Z článku 2a odstavec 3 Směrnice vyplývá, že ani Směrnice nevylučuje, aby Rada přistoupila k uplatnění svého oprávnění uložit žalobcům sankci. Ze Směrnice přitom nevyplývá, že by uložení sankce bylo vázáno na to, že je zvolen či vyčerpán postup podle článku 2a odstavec 2 Směrnice. Lze uzavřít, že v případech převzatého vysílání není členský stát oprávněn bránit televiznímu vysílání, provozovatel takového vysílání není oprávněn zasahovat do obsahu pořadu. Z těchto zásad však nelze dovodit, že by členský stát nebyl oprávněn provádět další kontrolu obsahu převzatého vysílání a v případě zjištění, že došlo k porušení zákona, vyvodil sankční odpovědnost určitého subjektu. Je na provozovateli převzatého vysílání, aby i on sám dbal o to, aby obsah převzatého pořadu nebyl v rozporu se zákonem; pokud tak nečiní, vystavuje se nebezpečí, že vůči němu bude uplatněna sankční odpovědnost. Oprávnění uložit pokutu v případě, že příslušný správní úřad zjistí porušení zákona, nelze chápat jako omezení práva vysílat převzaté pořady ani jako zásah do volného pohybu těchto služeb. Toto oprávnění je třeba chápat jako projev odpovědnosti členského státu zabezpečit, aby veškeré (tedy i převzaté) televizní vysílání bylo v souladu s právními předpisy, vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě (článek 2 odstavec 1 Směrnice). I přesto, že žalobce zastává názor, že již s ohledem na vznesenou námitku nemožnosti sekundární kontroly není relevantní, zda se jednalo či nejednalo o pornografii má soud za to, že k tomu, co bylo uvedeno shora je nutno, poukázat na článek 22 odstavec 1 Směrnice, ze kterého vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout vhodná opatření, aby vysílání subjektů televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Zmiňovaný článek 22 Směrnice byl novelou provedenou Směrnicí 97/36/ES oproti původnímu znění rozdělen do odstavců, čímž vynikla úprava, že pořady obsahující pornografické scény a bezdůvodné násilí nesmějí být vysílány vůbec a výslovně umožňuje členským státům přijmout vhodná opatření. V daném případě dle názoru soudu byla pornografická scéna odvysílána a navíc byla ještě kombinována i s bezdůvodným násilím vykonávaným na bezbranné ženě, jejíž důstojnost tímto násilným jednáním byla velmi ponižována. Při posuzování charakteru vysílání scény vycházel Městský soud v Praze z výkladu, který provedl Ústavní soud v usnesení ze dne 19.4.2004, sp.zn.: IV ÚS 606/03. Ústavní soud uvedl, že za pornografické dílo je třeba považovat dílo, které uráží způsobem, který lze stěží akceptovat, cit pro sexuální slušnost s tím, že je nutno posuzovat, zda dojem z díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním. Ústavní soud sice definoval pojem pornografie obecně, je však zřejmé, že v případech, kdy pořad, obsahující sexuální tématiku, obsahuje násilí, ponižování, je nutno učinit závěr o pornografickém charakteru.
pokračování
10
11Ca 376/2009
V daném případě nelze argumentovat tím, že volbou doby vysílání, popřípadě technickým opatřením bylo zajištěno, že děti nebo mladiství nemají běžně možnost tyto pořady vidět nebo slyšet, neboť uvedené podmínky se vztahují k jiným než pornografickým dílům. Tyto jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, jsou uvedeny v samostatném odstavci 2 článku 22 Směrnice. Na pořady obsahující pornografické scény se vztahuje ustanovení článku 22 odstavce 1 Směrnice, ve vztahu ke kterým ani volba času vysílání, ani technické opatření znemožňující možnost dětí nebo mladistvých pořad vidět nebo slyšet, neumožňuje jejich vysílání. Jediným důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, bylo zjištění soudu, že žalobou napadeným rozhodnutím byla žalobci pokuta uložena po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo.
Městský soud v Praze se zabýval z úřední povinnosti otázkou prekluze práva na uložení pokuty za předmětný správní delikt. V této souvislosti především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (například nález ze dne 5.2.2009, sp.zn.: II. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26.2.2009, sp.zn.: I. ÚS 1169/07, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu ustanovení § 75 s.ř.s. přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na judikaturu Ústavního soudu následně navázal ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 2.4.2009, č.j.: 1 Afs 145/2008 - 135, publikovaného pod č. 1851/2009 ve Sbírce rozhodnutí NSS, shrnul, že pokud by správní soudy nepřihlížely k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň (v daném případě se jednalo o daňové řízení) jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavním posláním, kterým je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.4.2010, č.j.: 7 As 11/2020 – 134, rovněž dostupného na www.nsssoud.cz, počátek běhu prekluzívní lhůty je dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového. Obdobně i Ústavní soud v nálezu ze dne 11.1.2010, sp.zn. IV ÚS 946/98, dostupném na www.nalus.cz, dospěl k závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, ale není možno odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejího zasedání, když počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt („kdy se dozvěděl“) se upíná k datu, kdy došlo k oznámení určitého a věrohodného obsahu, či k datu kontroly, při níž bylo porušení zákona zjištěno. Okamžikem počátku běhu prekluzívní lhůty tak není ani zasedání Rady jako kolektivního orgánu, ani oznámení o zahájení správního řízení, neboť tomu musí vždy předcházet určitá skutečnost, z níž vyplývá důvodné podezření, že k porušení došlo. Předmětná jednoroční subjektivní lhůta podle ustanovení § 61 odstavec 1 zákona o vysílání začíná běžet v okamžiku, kdy správní úřad provede úvodní posouzení vlastního či cizího podnětu k zahájení řízení, to znamená tehdy, kdy si základní skutečnosti
pokračování
11
11Ca 376/2009
v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního úřadu či jeho pracovníků o porušení zákona (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2008, č.j.: 9 As 42/2008 – 98, dostupný na www.nssoud.cz). Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě všech žalobců je okamžikem počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty podle ustanovení § 61 odst.1 zákona o vysílání den vypracování zprávy analytického odboru, tj. den 9.10.2008, kdy byly skutkové okolnosti, rozhodné pro uložení pokuty, analyzovány a přesně popsány ve formě, která byla následně beze změn převzata do výroku napadeného rozhodnutí. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti“ interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání správního deliktu musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2010, č.j.: 7 As 41/2010 – 66). V tomto směru lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 15.12.2005, č.j.: 3 As 57/2004 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání deliktu musí rozhodnutí o deliktu nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti je, že správní orgán nemůže řízení o deliktu zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, kdy okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala. Žalobou napadené rozhodnutí sice bylo vydáno dne 16.6.2009, ale vypraveno bylo správním úřadem až v měsíci říjnu 2009 a doručeno bylo účastníkům řízení až 12.10.2009, když již uplynula jednoroční prekluzívní lhůta pro uložení pokuty. Proto městský soud konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť jím byla žalobcům uložena pokuta za správní delikt po uplynutí zákonné subjektivní prekluzívní lhůty. Na základě výše uvedeného odůvodnění soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odstavec 1 s.ř.s. a současně vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu úřadu (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.). Správní úřad je právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.). O nákladech řízení rozhodl soud dle ustanovení § 60 odst. 7 s.ř.s., neboť napadené rozhodnutí zrušil nikoli proto, že by žalobní námitky žalobce byly důvodné, ale proto, že z úřední povinnosti přihlédl k tomu, že žalovaný vydal rozhodnutí až po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty. Soud má za to, že v daném případě jsou splněny podmínky pro to, aby žalobci, který sice měl ve věci v konečném důsledku úspěch, když napadené rozhodnutí bylo zrušeno, právo na náhradu nákladů nepřiznal.
Po uče ní
Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení
pokračování
11Ca 376/2009
12
tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má- li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 7. října 2010 JUDr.Hana Veberová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Kotlanová
