Číslo jednací: 9Ca
353/2009 - 33
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem Praha 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, IČ: 48115908, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28.7.2009 sp. zn. 2009/284/HOL/FTV, č.j. LOJ/5997/09 takto : I.
Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 28.7.2009 sp. zn. 2009/284/HOL/FTV, č.j. LOJ/5997/09 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozs udku. O d ů vo d ně n í:
Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná uložila žalobci pokutu ve výši 50.000,- Kč pro porušení § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), neboť v označení sponzora Jackie, časopis (sponzor pořadu, mutace 2) vysílaném premiérově dne 16.10.2008 ve 20:52:04 hodin na programu Prima televize nebyl identifikován sponzor. Žalovaná současně uložila žalobci povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) a § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala, že žalobce je provozovatelem televizního vysílání programu Prima televize prostřednictvím pozemních vysílačů na základě licence č. 012/94 udělené rozhodnutím žalované ze dne 28.6.1994. Při
pokračování
2
9Ca 353/2009
kontrole premiérových reklamních dat za měsíc říjen 2008 bylo v televizním vysílání žalobce na programu Prima televize zjištěno následující označení sponzora Jackie, časopis (sponzor pořadu, mutace 2), odvysílané premiérově dne 16.10.2008 ve 20:52:04 hodin: „Velký text „JACKIE“, přes něj se postupně skládá obálka časopisu Jackie, vpravo dole text „sponzor pořadu“. Ve zvuku hudba a slova: „Sponzorem pořadu je časopis Jackie – týdeník plný celebrit, životních příběhů a módních novinek!“ Žalovaná následně citovala ust. § 53 odst. 1 zákona, podle něhož je provozovatel vysílání povinen označit sponzorovaný pořad obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 60/2005, v němž se uvádí, že obsahem sponzorského vzkazu nemusí být jen obchodní firma, tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení jeho výrobků, které má chráněné ochrannou známkou a které často není shodné s označením obchodní firmy. Z uvedeného dle žalované vyplývá, že obchodní firma je nutnou součástí označení sponzora, zatímco označení jeho výrobků, které má chráněné ochrannou známkou, může být rozšiřujícím parametrem označení sponzora. Předmětné označení sponzora uvádí jako sponzora pořadu časopis Jackie. Označení produktu, v tomto případě název časopisu, však nemůže být sponzorem pořadu. Týdeník Jackie je jedním z mnoha titulů, které vydává společnost Stratosféra. Jedná se o vydavatelství založené v roce 1996 Antonínem Herbeckem a společností Strategie. Současnými vlastníky vydavatelství jsou nizozemská vydavatelská společnost Sanoma – Hearst Prague B.V. a Beheer-en Belegginsmaatschappij Buka B.V. Z označení sponzora však není zřejmé, zda je sponzorem tato firma nebo někdo jiný. Z toho vyplývá, že sponzora nelze z označení jednoznačně identifikovat. Předmětné označení sponzora tak postrádá nutnou součást obsahu označení sponzora, tj. obchodní firmu jakožto název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, jak vyžaduje ust. § 53 odst. 1 zákona. Žalovaná konstatovala, že oznámení o zahájení správního řízení bylo žalobci doručeno 16.7.2008. Žalobce ve vyjádření k zahájenému řízení namítl, že v daném případě došlo k marnému uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty ve smyslu ust. § 61 odst. 1 zákona. V této souvislosti podotkl, že žalovaná si nahrává vysílání Prima televize a má tak záznam k dispozici od okamžiku vysílání. Z ust. § 53 odst. 1 zákona žalobce dovozuje, že sponzor nemusí být označen jen obchodní firmou, ale též obrazovým symbolem (logem) nebo ochrannou známkou či známkou služeb. Obchodní firma může být vyjádřena jak ve formě obrazového symbolu, tak ve formě ochranné známky, a stále přitom zůstává obchodní firmou. Sponzor může být označen též obrazovým symbolem, který není ochrannou známkou. Produkty přitom zpravidla obsahují minimálně takovéto obrazové symboly, nebo jimi samy jsou. Při výkladu zákona je nutno vzít v úvahu i to, že současná podoba směrnice o audiovizuálních mediálních službách již výslovně připouští identifikaci sponzora produktem. Průměrný divák chápe, že na propagaci určitých značek má zájem osoba, která s produkty daných značek obchoduje, přičemž její obchodování je spjato právě s danou značkou. V případě časopisu lze očekávat, že se bude jednat o jeho vydavatele. Průměrný divák si tak z údajů uvedených ve sponzorských vzkazech mohl bez námahy zjistit, že sponzorem je vydavatel uvedeného časopisu, tedy společnost Stratosféra s.r.o. K výše uvedenému zjištění stačí zadat příslušné značky do internetového vyhledavače, popř. se podívat do evidence periodického tisku. Průměrný divák však neměl ke zjišťování názvu subjektu vůbec žádný důvod, neboť údaje uvedené ve sponzorském vzkazu byly z hlediska identifikace sponzora a příslušného obchodního zdroje hodnotnější než názvy subjektů samotné. Údaj, z něhož lze zjistit, že dotyčná osoba je prodejcem produktů značky XY, je identifikací. Pojem identifikace nelze dle žalobce ztotožňovat s uvedením jména či názvu. Uvedení názvu je jen jednou z variant identifikace a identifikovat lze např. i osoby, které
pokračování
3
9Ca 353/2009
žádné jméno či název nemají. Žalobce je toho názoru, že lpění na uvádění názvu sponzorů v souvislosti s televizním sponzorováním je nesprávné a že takovýto požadavek nelze ze zákona dovodit. Ve vztahu ke sponzorům, kteří chtějí propagovat jinou než svou obchodní značku, lze takovýto postup označit za diskriminační. Podstatné je pouze to, aby byl běžnému divákovi zřejmý obchodní zdroj, ze kterého pocházejí peníze na sponzorování pořadu. Nic dalšího běžný televizní divák, o jehož ochranu by mělo v souvislosti se sponzorováním jít, nepotřebuje. Žalobce ve vyjádření odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) sp. zn. 7 As 80/2005, vymezující definiční znaky sponzorování. Identifikace prostřednictvím produktu v citovaném rozsudku figuruje jako alternativa, která je předmětem volby sponzora. Ten rozhoduje o marketingové strategii a může se rozhodnout, že v zájmu zdůraznění existence produktu propagaci obchodní firmy např. z televizní reklamy či sponzorských vzkazů vyloučí. Žalobce odkázal též na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 230/2008, z něhož vyplývá, že výklad § 53 odst. 1 použitý v oznámení o zahájení řízení je nepřípustně zužující. Žalobce je přesvědčen, že běžnému televiznímu divákovi informace o sponzorovi, které odvysílal, zcela postačují k tomu, aby si utvořil představu o tom, jak by mohl být pořad příslušným sponzorem případně negativně ovlivněn ve prospěch podnikání tohoto sponzora. Účel a smysl zákona byl tedy beze zbytku naplněn. I kdyby žalovaná dospěla k názoru, že formální znaky deliktu byly naplněny, s čímž žalobce nesouhlasí, výše uvedené znamená, že jeho jednání mělo nulovou společenskou škodlivost a že se z důvodu absence materiálního znaku nemohlo jednat o správní delikt. V ostatním žalobce odkázal na svá vyjádření v obdobných případech, např. ve věci vedené pod sp. zn. 2007/935/fol/FTV. Dodal, že na případy reálné konkurence (vícečinného souběhu) musí být aplikována zásada absorpční, nikoli kumulační. Musí být tedy analogicky užito ust. § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Žalovaná by proto neměla trestat každé dílčí jednání zvlášť, ale ukládat úhrnné či souhrnné tresty. Žalobce proto navrhl, aby správní řízení bylo spojeno se všemi dalšími správními řízeními týkajícími se deliktů, u kterých byly žalované skutky spadající pod skutkovou podstatu § 60 odst. 1 písm. l) zákona známy před zahájením řízení. Tento návrh odůvodnil tím, že pokud by o uvedených věcech bylo vedeno více řízení, mohlo by teoreticky dojít k porušení či obcházení zákonné hranice pro výši trestu. Závěrem uvedl, že žalovaná provádí standardní kontrolu premiérových reklamních dat za jednotlivé měsíce a dle § 5 písm. g) zákona má povinnost monitorovat obsah rozhlasového a televizního vysílání. Žalobce by pokládat za odporující absorpční zásadě, pokud by žalovaná postupně zahajovala další a další správní řízení za podobné věci v období roku 2008 a 2009, když už má provedeny standardní kontroly premiérových reklamních dat za jednotlivé měsíce. Takový postup by odporoval i zásadě procesní ekonomie vyjádřené v § 6 odst. 2 správního řádu. S ohledem na výše uvedené žalobce ve vyjádření navrhl, aby žalovaná předmětné správní řízení zastavila. Žalovaná po shrnutí obsahu vyjádření žalobce jakožto účastníka správního řízení v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že posouzením věci se zabývala na svém 13. zasedání konaném dne 28.7.2009, kde po vyjádření žalobce a po opětovném shlédnutí audiovizuálního záznamu předmětného označení sponzora přijala rozhodnutí, v němž konstatovala, že došlo k porušení zákona a za tento správní delikt uložila žalobci pokutu ve výši 50.000,- Kč. Žalovaná souhlasí s tím, že dle § 61 odst. 1 zákona lze správní řízení o uložení pokuty zahájit nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byl Radě doručen záznam vyžádaný podle § 32 odst. 1 písm. l) zákona. Toto ustanovení se však vztahuje ke správnímu řízení, které bylo zahájeno na základě doručeného záznamu, nikoli na základě záznamu pocházejícího z interních zdrojů regulátora. Část ust. § 61 odst. 1 zákona, na kterou se žalobce odvolává, nelze vykládat extenzivně a vztahovat ji ke všem případům zahájení správního řízení, neboť se vztahuje pouze k tomu případu, kdy provozovatel záznam dodá na vyžádání
pokračování
4
9Ca 353/2009
Rady dle § 32 odst. 1 písm. l) zákona. Žalovaná nesouhlasí s názorem žalobce, že sponzor je identifikovatelný prostřednictvím produktu. Ust. § 53 odst. 1 zákona jasně říká, jakým způsobem má být sponzor identifikován; identifikaci prostřednictvím výrobku neuvádí. V právním předpisu musí být vždy explicitně uvedeno, že se jedná o demonstrativní výčet. Způsoby identifikace sponzora jsou v zákoně uvedeny tak, aby si zadavatel označení sponzora (sponzor) vybral, jakým způsobem chce být identifikován. Nejedná se o demonstrativní výčet, ale o výčet taxativní. Zákon nezakazuje uvést v označení sponzora jeho produkt, ale je třeba, aby se v odkazu identifikoval také sponzor samotný, tedy právnická či fyzická osoba, která označení sponzora objednala a zaplatila. Označení sponzora jenom názvem produktu sponzora jednoznačně neidentifikuje. Je v souladu s veřejným zájmem, aby divák věděl, že pořad je sponzorovaný, zároveň mu má být poskytnuta informace o tom, kdo je konkrétním sponzorem, tedy kdo poskytl příspěvek k financování pořadu. Sponzor má být identifikován, tj. jednoznačně určen bez toho, aniž by příjemce sdělení musel na základě nekompletních údajů dohledávat, kdo je skutečným sponzorem. Informace o sponzorovi pořadu může být pro diváka důležitou skutečností. Pokud ta samá osoba sponzoruje více pořadů, ale prezentuje se v označení sponzora pouze svými produkty či službami, není příjemce na základě takových údajů schopen spojit sponzorování s jednou konkrétní osobou. Žalovaná dále uvedla, že je na správním uvážení orgánu, který řízení vede, zda spojí řízení o skutcích, které mají věcnou nebo časovou souvislost. Žalovaná zahájila správní řízení pro odvysílání více označení sponzorů, ve kterých nebyl identifikován sponzor, a to na různých zasedáních. Z tohoto důvodu plynou u jednotlivých označení sponzorů různé lhůty, a nebylo by v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, kdyby se žalovaná rozhodla pro spojení těchto správních řízení, která nemají časovou souvislost. Co se týče spojení více řízení pro porušení § 53 odst. 1 zákona, jimiž se žalovaná zabývá na jednom zasedání, zde má žalovaná za to, že nejde o věcnou souvislost mezi řízeními, neboť tato byla zahájena pro skutky, jež mezi sebou nesouvisejí. Vyhodnocení toho, zda konkrétním označením sponzora došlo k porušení § 53 odst. 1 zákona, resp. zda v daném označení nebyl řádně identifikován sponzor, je možné pouze na základě individuálního obsahového rozboru označení sponzora, tedy jeho obrazové a zvukové složky. Každé označení sponzora je proto posuzováno jednotlivě. Spojením různých řízení týkajících se různých označení sponzora by došlo ke směšování odlišných obsahů a sdělení, což je nepřípustné. Žalovaná poté citovala ust. § 59 odst. 1 zákona a uvedla, že žalobci vydala upozornění na porušení § 53 odst. 1 zákona, a to konkrétně ve správním řízení vedeném pod sp. zn. 2007/676/vav/FTV (rozhodnutí bylo žalobci doručeno 27.9.2007) a pod sp. zn. 2007/675/vav/FTV (rozhodnutí doručeno 17.9.2007). V těchto případech žalovaná stanovila lhůtu k nápravě ihned ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Žalovaná dále uvedla, že při stanovení výše pokuty byla omezena horní a dolní hranicí zákonné sazby, která je uvedena v § 60 odst. 1 písm. l) zákona. V další části odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabývala jednotlivými kritérii, k nimž byla podle § 61 odst. 2 a 3 zákona povinna přihlédnout při ukládání pokuty (povaha vysílaného programu, postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu, jeho odpovědnost vůči divácké veřejnosti, typ závadného vysílání, závažnost věci, míra zavinění, rozsah, typ a dosah závadného vysílání, finanční prospěch). Ve vztahu ke kritériu povahy vysílaného programu žalovaná konstatovala, že program Prima televize je provozován žalobcem jako tzv. plnoformátový program definovaný v § 2 odst. 1 písm. k) zákona. Jedná se o program komerční, jehož cílem je získat pro sledovanost svého programu co nejvíce diváků a tomu také přizpůsobit obsah svých pořadů. Při hodnocení postavení žalobce jakožto provozovatele na mediálním trhu vzala žalovaná v potaz, že se jedná o provozovatele televizního vysílání s vysokým podílem
pokračování
5
9Ca 353/2009
sledovanosti na mediálním trhu. Žalobce provozuje celoplošné vysílání, tj. jeho vysílání může ve vymezeném územním rozsahu přijímat alespoň 70 % obyvatel České republiky. Podíl sledovanosti programu Prima televize na českém mediálním trhu byl v roce 2008 ve výši 17,93 % obyvatel ve věku nad 15 let v průběhu celého dne. V prime time (od 19.00 do 23.00) byla sledovanost nepatrně nižší, a to 17,74%. Dle výsledků zveřejněných žalobcem, jejichž zdrojem je ATO- mediasearch, je žalobce třetím nejúspěšnějším provozovatelem televizního vysílání v ČR (bráno dle celodenního sharu za rok 2008). Odpovědnost žalobce vůči divácké veřejnosti pokládá žalovaná za velmi vysokou, a to zejména s ohledem na jeho postavení provozovatele celoplošného televizního vysílání s pokrytím více než 70% obyvatel České republiky a dále s ohledem na vysokou sledovanost jeho programu všemi věkovými skupinami obyvatel. Divácká veřejnost oprávněně očekává, že vysílání takto silného provozovatele bude v souladu se zákonem. Pokud jde o typ závadného vysílání, předmětné označení sponzora bylo zařazeno do vysílání celoplošného programu, tj. programu s územním pokrytím alespoň 70% obyvatel, přičemž sledovanost tohoto programu dosáhla v roce 2008 cca 18 %. Premiéra byla odvysílána na programu žalobce ve večerním čase, v tzv. prime timu. Co se týče závažnosti věci, žalovaná konstatovala, že žalobce byl seznámen s jejím stanoviskem, podle kterého musí být sponzor identifikován jako poskytovatel finančního příspěvku, přičemž identifikovat produkt či uvádět pouze ochrannou známku výrobku není dostatečným způsobem naplňujícím požadavky zákona. V době, kdy žalobce zařadil předmětný sponzorský vzkaz do vysílání, mu tento výklad byl již nejméně 12 měsíců znám a žalobce měl možnost se s ním seznámit v upozornění na porušení zákona, které mu Rada udělila v rámci správního řízení vedeného pod sp. zn. 2007/676/vav/FTV. Následovala rozhodnutí o udělení pokut, např. ve věci sp. zn. 2007/935/fol/FTV či 2008/300/fol/FTV. Ze strany žalobce se tedy jedná o opakované porušení zákona a z uvedených důvodů žalovaná považuje daný správní delikt za závažný. Při hodnocení míry zavinění vzala žalovaná v úvahu, že žalobce má právo vysílat programy svobodně a nezávisle, ale zároveň má povinnost provozovat vysílání vlastním jménem na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nese odpovědnost za obsah pořadů. Žalobce je tedy odpovědný za obsah označení sponzora. V daném případě si žalobce byl vědom toho, jaký obsah vysílání, v jakém čase a na jakém programu zařazuje. Žalovaná tak dospěla k závěru, že ke správnímu deliktu došlo ze strany žalobce vědomě a úmyslně. Při hodnocení rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání žalovaná uvedla, že předmětné označení sponzora bylo zařazeno do vysílání celoplošného programu, mělo tedy možnost pokrýt alespoň 70 % obyvatel ČR. Jedná se o provozovatele televizního programu s vysokým podílem sledovanosti na mediálním trhu, a žalovaná proto hodnotila i širší dopad na společnost, která má možnost tento program sledovat. K premiérovému odvysílání sponzorského vzkazu navíc došlo v tzv. prime timu, tj. v čase s nejvyšší sledovaností. Finanční prospěch žalobce v konkrétní výši nelze dle žalované dostupnými důkazními prostředky prokázat, a žalovaná proto k tomuto kritériu nepřihlížela. Na základě výše shromážděných podkladů dospěla žalovaná k závěru, že žalobce svým jednáním porušil povinnost vyplývající z § 53 odst. 1 zákona, čímž se dopustil správního deliktu podle § 60 odst. 1 písm. l) zákona, za který lze uložit pokutu ve výši od 5.000,- Kč do 2,500.000,- Kč. Žalovaná za spáchání tohoto správního deliktu uložila žalobci pokutu ve výši 50.000,- Kč. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. V žalobě předně namítl, že žalovaná v řízení a v napadeném rozhodnutí vycházela z nesprávných právních názorů, neboť žalobce zákon neporušil. Napadené rozhodnutí je dle mínění žalobce nesrozumitelné a neexistuje k němu dostatek důvodů. Žalobce má za to, že mu nic nebrání označit sponzora jinak než obchodní firmou. Pokud by bylo úmyslem
pokračování
6
9Ca 353/2009
zákonodárce, aby (v označení sponzora pořadu) musela být obchodní firma vždy uvedena, nebyly by v § 53 odst. 1 zákona uvedeny ostatní alternativy, tj. obrazový symbol (logo), ochranná známka či známka služeb. Obchodní firma může mít formu obrazového symbolu či ochranné známky zcela samozřejmě, zákonodárce má tudíž na mysli obrazové symboly či ochranné známky odlišné od obchodní firmy. Žalobce podotkl, že označování sponzora jinak než obchodní firmou je v tuzemsku i v zahraničí běžné. Jako příklad uvedl sponzorský vzkaz propagující značku „Playstation“. Co se týče problematiky označování sponzora pořadu obchodní firmou či ochrannou známkou nebo logem produktu, odkázal žalobce na rozsudek NSS sp. zn. 7 As 60/2005, podle kterého identifikace prostřednictvím produktu figuruje jako alternativa, která je předmětem volby sponzora, a dále na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 230/2008, podle něhož i pouhé uvedení ochranné známky výrobku či služby může být dostačující pro identifikaci sponzora. Ve vztahu k otázce hmotněprávního posouzení věci a zákonem požadované míry identifikace sponzora poukázal též na rozsudek NSS sp. zn. 6 As 13/2009, v němž jmenovaný soud došel k závěru, že změna znění § 53 odst. 1 zákona nemůže vést k závěru, že by každý sponzorovaný vzkaz nadále vedle označení výrobku či služby, který primárně propaguje, musel obsahovat i specifikaci označující jednoznačně právnickou či fyzickou osobu, která pořad sponzoruje. Žalobce v označení sponzora uvedl označení produktu, který byl primárně propagován, a tímto označením sponzora zákon neporušil. Žalobce dále argumentoval tím, že průměrný divák chápe, že na propagaci určitých značek má zájem osoba, která s produkty daných značek obchoduje, přičemž její obchodování je spjato právě s danou značkou. V případě názvu časopisu lze očekávat, že touto osobou bude vydavatel. Z označení „Sponzorem pořadu je časopis Jackie“ lze bez námahy zjistit, že vydavatelem je společnost Stratosféra s.r.o., se sídlem Praha 5, Drtinova 8. K uvedenému zjištění postačí zadat příslušné značky do internetového vyhledavače, popř. podívat se do evidence periodického tisku. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že tuto skutečnost zjistila i žalovaná. Průměrný divák však nemá ke zjišťování názvu subjektu vůbec žádný důvod, neboť údaje uvedené ve sponzorském vzkazu byly z hlediska identifikace sponzora a příslušného obchodního zdroje hodnotnější než samotný název subjektu. Údaj, z něhož lze zjistit, že dotyčná osoba je prodejcem produktu značky XY, je dle mínění žalobce identifikací. Označení „Jackie“ použité ve sponzorském vzkazu je navíc ochrannou známkou zapsanou Úřadem průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 253527 a jedná se též o obrazový symbol, tedy alternativu označení výslovně uvedenou v § 53 odst. 1 zákona. Ze zjištění, že sponzor byl označen produktem, tedy nelze logicky dovodit závěr, že došlo k porušení povinnosti uvedené v § 53 odst. 1 zákona. Žalovaná udělila žalobci pokutu, aniž by vůbec zkoumala, zda nedošlo k naplnění zákona jiným způsobem než uvedením obchodní firmy. Z tohoto pohledu považuje žalobce napadené rozhodnutí za nesrozumitelné a má za to, že k němu nebyl dán dostatek důvodů. Ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení věci žalobce v ostatním odkázal na své vyjádření účastníka správního řízení. Dále namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V napadeném rozhodnutí totiž chybí informace o podkladech pro jeho vydání, tedy seznam těchto podkladů, a napadené rozhodnutí je tak v důsledku porušení § 68 odst. 3 správního řádu nepřezkoumatelné. Žalobce též vytýká žalované, že se nevypořádala s jeho námitkou obsaženou ve vyjádření k zahájenému řízení, podle které mělo jeho jednání nulovou společenskou škodlivost, a proto se z důvodu absence materiálního znaku nemohlo jednat o správní delikt.
pokračování
7
9Ca 353/2009
V dalším žalobním bodu žalobce namítl, že ze správního spisu nelze poznat, zda žalovaná provedla důkaz zhlédnutím záznamu. Ačkoli je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že žalovaná shlédla audiovizuální záznam předmětného sponzorského vzkazu, žalobce je přesvědčen, že tomu tak nebylo. Poukazuje na oznámení o zahájení správního řízení, v němž je uvedeno, že bude- li podkladem pro rozhodnutí Rady pouze analýza Úřadu Rady, která byla podkladem pro rozhodnutí o zahájení správního řízení v této věci, a vyjádření účastníka řízení, bude mít Rada po uplynutí níže stanovené lhůty za to, že dokazování je doručením vyjádření účastníka řízení ukončeno a že účastník byl tímto seznámen i s podkladem rozhodnutí. V opačném případě Rada opětovně vyzve účastníka k seznámení se s doplněným podkladem rozhodnutí a znovu stanoví lhůtu k vyjádření ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Ze skutečnosti, že žalovaná nikdy žalobce o žádném dalším podkladu kromě analýzy Úřadu Rady neinformovala, žalobce dovozuje, že žádný jiný podklad rozhodnutí než analýza a jeho vyjádření neexistoval. Z judikatury navíc vyplývá, že pokud je podkladem pro rozhodnutí audiovizuální záznam, musí žalovaná rozhodovat na základě osobní znalosti těch, kdo rozhodují. Jediná možnost, jak zjistit, zda byl ten který důkaz proveden a zda byl proveden zákonným způsobem, je seznámení se s protokolem o provedení důkazu dle § 18 správního řádu. Pokud takovýto protokol absentuje, není možno správní řízení z hlediska zákonnosti vůbec přezkoumat. Ve spise žádný protokol o promítnutí záznamu podle § 18 správního řádu založen není a ze spisu tak nelze spolehlivě poznat, zda se členové Rady s obsahem záznamu seznámili. Dle žalobce se jedná o podstatnou vadu řízení, která mohla způsobit nezákonnost rozhodnutí. Pokud byl proveden důkaz shlédnutím audiovizuálního záznamu, žalobce namítá, že jej žalovaná neinformovala o tom, že audiovizuální záznam má být podkladem pro rozhodnutí, resp. že má být proveden důkaz jeho shlédnutím. Žalobci byla upřena možnost se daného úkonu zúčastnit a vyjádřit se k jeho průběhu. Podmínkou trestnosti vyplývající z § 59 odst. 1 až 3 zákona je, aby žalovaná předtím upozornila žalobce na druhově obdobné porušení zákona. Žalovaná žalobci v průběhu správního řízení nesdělila, co pokládá za předchozí upozornění na porušení zákona, a znemožnila mu tak se k dané otázce vyjádřit (např. namítnout, že rozhodnutí o jiných pokutách byla zrušena, že upozornění na porušení zákona vycházejí z nesprávného výkladu zákona, že jsou neurčitá či se týkají druhově odlišného porušení zákona apod.). Upozornění navíc nejsou součástí správního spisu. Žalobce též namítl, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu. V této souvislosti uvedl, že žalovaná mu napadeným rozhodnutím udělila pokutu mimo jiné i z toho důvodu, že se jednalo o opakované porušení zákona. Opakované porušení zákona je definováno v § 2 odst. 1 písm. x) zákona jako porušení povinnosti, za níž byla více než jednou uložena pokuta ve dvou po sobě jdoucích kalendářních letech. Ve spise však není obsažen žádný podklad pro závěr, že se jednalo o opakované porušení zákona ve smyslu legální definice tohoto pojmu. Z existence upozornění na porušení zákona nelze dovodit závěr o opakovaném porušení zákona ve smyslu výše uvedené legální definice tohoto pojmu. Rozhodnutí o udělení pokut vydaná pod sp. zn. 2007/935/fol/FTV a 2008/300/fol/FTV byla všechna před vydáním napadeného rozhodnutí rozsudky Městského soudu v Praze zrušena. Údajná další rozhodnutí o pokutách, jejichž existenci napadené rozhodnutí implikuje, nejsou v rozhodnutí blíže specifikována a postup žalované tak není přezkoumatelný. Žalobce dodal, že žádné vykonatelné rozhodnutí žalované vydané vůči žalobci ve věci uložení pokuty za obdobnou věc neexistuje. Správní spis rovněž neobsahuje žádný podklad vztahující se k závěru žalované ohledně postavení žalobce na mediálním trhu. Údajné zdroje nejsou součástí správního spisu, žalobce nevěděl, že žalovaná má v úmyslu nějaké takovéto dokumenty použít a není ani schopen je z údajů obsažených v napadeném rozhodnutí identifikovat. Žádné důkazy k uvedeným zjištěním nebyly provedeny a žalobci nebyla ve
pokračování
8
9Ca 353/2009
smyslu § 36 odst. 3 správního řádu dána možnost se k takovým podkladům rozhodnutí vyjádřit. Údaj o sledovanosti 17,93 %, resp. 17,74% je dle žalobce nesrozumitelný, není zřejmé, z jakého základu je takový údaj počítán. Rozlišení, zda se jedná o tzv. rating či tzv. share, je přitom podstatné. V další žalobní námitce žalobce vytkl žalované, že při rozhodování o výši sankce nepostupovala v souladu se zákonem stanovenými kritérii a nedostatečně zkoumala jejich naplnění či míru. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaký vztah „zjištění“ (vzhledem k absenci podkladů spíše spekulace) žalované uvedená v napadeném rozhodnutí ve vztahu k výši pokuty vlastně mají, zejména zda se jedná o okolnosti přitěžující či polehčující. Napadenému rozhodnutí tedy v daném ohledu nepředcházel proces logického vyvozování nebo alespoň tento proces není seznatelný a přezkoumatelný. Žalovaná dle mínění žalobce pod kritérium závažnosti věci nesprávně podřadila výčet jiných případů údajného porušení zákona, ačkoli v rámci daného kritéria měl být zkoumán objekt deliktu a jeho význam, závažnost porušení objektu konkrétním skutkem apod. Závěr žalované, že se jedná o závažné porušení zákona, navíc nemůže obstát ve světle skutečnosti, že žalovaná v době vydání napadeného rozhodnutí věděla o zrušujících rozsudcích Městského soudu v Praze vydaných pod sp. zn. 6 Ca 230/2008 a 6 Ca 311/2008. Územní pokrytí a dobu vysílání nelze podřadit pod kritérium typ závadného vysílání. Rozsah závadného vysílání nebyl zkoumán, neboť pokud by tomu tak bylo, musela by žalovaná jako polehčující okolnost zohlednit, že se jednalo o jediné vysílání pětivteřinového sponzorského vzkazu. Závěr, že Rada hodnotila i širší dopad na společnost, která má tento program možnost sledovat, považuje žalobce za nesrozumitelný a ničím nepodložený. Míra zavinění v daném případě rovněž nebyla vůbec zkoumána. Z premis uvedených v příslušné části napadeného rozhodnutí nelze logicky dovodit závěr o vědomém a úmyslném porušení zákona. Žalobce byl přesvědčen, že svým jednáním zákon neporušuje, což lze dovodit i z jeho vyjádření ve správním řízení. Žalovaná se též ani nepokoušela zjistit, zda žalobci vznikl v příčinné souvislosti s porušením zákona nějaký finanční prospěch, jinak by musela dojít k závěru, že tomu tak nebylo a zohlednit to jako polehčující okolnost. V napadeném rozhodnutí je pouze popsána povaha programu Prima televize, absentuje však jakákoli úvaha o významu povahy programu pro výši udělené sankce. Obecně známá skutečnost, že Prima televize je komerčním, převážně zábavným programem, nemůže být opomenuta a dle názoru žalobce musí být ve vztahu k výši pokuty polehčující okolností, neboť se nejedná o program veřejné služby, na který diváci přirozeně kladou vyšší nároky. Zvláštní povinnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a vzdělávání plynou např. z § 2 a § 3 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi. Žalobce žádné zvláštní povinnosti vůči divácké veřejnosti v daných oblastech nemá. Údaje, které jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí v souvislosti s postavením žalobce na mediálním trhu, nepředstavují dostatečně ucelenou analýzu se zřetelem k odpovědnosti žalobce vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Údaje potřebné k takovéto analýze je přitom snadné získat z veřejně dostupných zdrojů, např. z výroční zprávy České televize, CET 21 spol. s r.o., FTV Prima spol. s r.o., a dovodit z právních předpisů. Skutečné zjištění ohledně postavení žalobce na mediálním trhu je přitom důležité. Hypotetická stejně vysoká pokuta za stejné porušení zákona udělená provozovatelům s různým postavením na trhu by byla nezákonná a očividně nespravedlivá. Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že mu byla za obdobnou věc udělena pokuta ve stejné výši jako České televizi, která je na mediálním trhu trojnásobně silnější a na rozdíl od žalobce má zvláštní povinnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že nesouhlasí s názorem žalobce na obsah označení sponzora. Výklad zastávaný
pokračování
9
9Ca 353/2009
žalobcem jde jednak proti liteře zákona a taktéž proti jeho účelu. Odkaz žalobce na sponzorský vzkaz propagující značku „Playstation“ považuje žalovaná za irelevantní. Stejně jako žalobce, i žalovaná poukazuje na rozsudek NSS sp. zn. 7 As 60/2005, z něhož vyplývá, že obchodní firma je minimem, které by ve sponzorském vzkazu mělo být vždy přítomno. To, zda je v obsahu sponzorského vzkazu přítomno i něco jiného než požadované minimum, je už věcí odlišnou. Žalovaná nechápe, jak žalobce dospěl k závěru, že ze sponzorského vzkazu ve znění „Sponzorem pořadu je časopis Jackie“ průměrný divák pochopí, že osobou, která pořad sponzorovala, je společnost Stratosféra s.r.o. Za nepřijatelnou pokládá poznámku žalobce, že pokud byla tuto skutečnost schopna zjistit žalovaná, je jí schopen zjistit i průměrný divák. Žalovaná je povinna takovéto informace v rámci správního řízení zjišťovat, což ale nelze vzít jako ukazatel snadné identifikace sponzora. Zákonná úprava týkající se dané problematiky má za úkol chránit zejména diváka, aby mohl okamžitě a s jistotou identifikovat, kdo přispěl na tvorbu daného pořadu. Žalovaná neví, co měl žalobce na mysli námitkou brojící proti neexistenci seznamu podkladů pro rozhodnutí. Podkladem správního rozhodnutí jsou skutečnosti zjištěné během správního řízení, jež se patřičně zakládají do správního spisu, do něhož má účastník řízení právo nahlížet. Žalobce věděl, co bude podkladem rozhodování, a to z oznámení o zahájení správního řízení, které mu bylo doručeno. Ve vztahu k námitce, kterou je jí vytýkáno, že se nezabývala nulovou společenskou škodlivostí jednání žalobce a tedy tím, že nebyl naplněn materiální znak správního deliktu, žalovaná poukázala na záměry zákonodárce, který jí zákonem uložil povinnost sankcionovat dané porušení zákona a správní uvážení jí svěřil pouze v oblasti výše sankce. Z toho lze dovodit, že porušení právní úpravy je zákonodárcem považováno za natolik společensky škodlivé, že je nutno jej sankcionovat. Proto žalovaná nepovažovala za nutné se k tomu v napadeném rozhodnutí vyjadřovat. Z napadeného rozhodnutí a provedených analýz je dle mínění žalované zcela zřejmé, že nemůže být pochyb o zhlédnutí předmětného obrazově- zvukového materiálu žalovanou. Žalovaná na tomto místě odkázala na závěry obsažené v rozhodnutí NSS čj. 6 As 20/2008-83, podle kterého analýza záznamu prováděná Úřadem, která je obsahem správního spisu, má obecné náležitosti protokolu ve smyslu § 18 správního řádu, svědčícího o tom, co bylo viděno a slyšeno. Žalobce z oznámení o zahájení správního řízení věděl, o jaký audiovizuální záznam se jedná, a byl rovněž obeznámen s tím, co bude podkladem pro rozhodování žalované. K námitce žalobce, že mu žalovaná nesdělila, co pokládá za předchozí upozornění na porušení zákona, čímž mu znemožnila se k dané otázce vyjádřit, žalovaná poznamenala, že ve vyjádření k zahájení správního řízení se žalobce neohradil, že si není vědom předchozích upozornění na porušení zákona. Je tedy prokazatelně jasné, že o těchto upozorněních věděl. Žalovaná zastává názor ohledně zmatečnosti a neekonomičnosti, měla- li by do každého spisu zakládat materiály z jiných spisů, zvláště jedná- li se o skutečnosti, které jsou oběma stranám známy. Zmínku o již uložených sankcích žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla jako sled svých úvah v rámci posuzování míry zavinění žalobce. Posléze došla k závěru, že jestliže si žalobce byl prokazatelně vědom toho, jak danou problematiku žalovaná hodnotí, a přesto zařadil předmětný sponzorský vzkaz do vysílání, jednalo se o vědomý a úmyslný delikt. Žalovaná ve vyjádření k žalobě dále poznamenala, že data agentury ATO- mediaresearch jsou veřejnosti volně dostupná, a proto nepovažovala za nezbytné provést důkaz o skutečnosti, která je všeobecně známá. To ostatně potvrzuje i žalobce, který v žalobě uvádí, že skutečnosti ohledně jeho postavení na mediálním trhu je možné snadno získat z veřejně dostupných zdrojů, jako jsou výroční zprávy provozovatelů vysílání, a rovněž dovodit z právních předpisů. Údaje o míře sledovanosti vysílání žalobce obsažené v napadeném rozhodnutí považuje žalovaná za naprosto srozumitelné. Za jasné, srozumitelné a dostatečné pokládá též odůvodnění výše sankce, přičemž podotýká, že ust. § 61 odst. 2 a 3 zákona jí neukládá povinnost rozdělovat zjištěné skutečnosti na přitěžující a polehčující. Pokud jde o hodnocení kritéria závažnosti věci, žalovaná uvedla, že k této námitce se již vyjádřila v souvislosti
pokračování
10
9Ca 353/2009
s odkazem na skutečnost, že žalobce porušil své povinnosti, ačkoliv věděl, jaký názor na danou problematiku žalovaná zastává. V zákonném kritériu rozsah a typ závadného vysílání mají být hodnoceny de facto vlastnosti vysílání, tedy to, o jaké vysílání jde a kolik obyvatel je způsobilých ho zachytit a být jím ovlivněno. Jestliže je alespoň 70 % obyvatel schopno závadné vysílání žalobce zachytit, lze hovořit o širším dopadu na společnost. V napadeném rozhodnutí žalovaná též dostatečně vysvětlila, proč došla k závěru, že se ze strany žalobce jednalo o vědomé a úmyslné porušení zákona. Vysvětlila také, že nedisponuje zákonnými prostředky, jak si zajistit potřebné dokumenty, jež by mohly sloužit k dokázání případného finančního prospěchu žalobce, a z uvedeného důvodu k výši finančního prospěchu nepřihlížela. Zákon žalované neukládá povinnost vytvářet slohová cvičení na téma povaha předmětného programu. Pokud by tak učinila, žalobce by i toto namítal jako nezákonnost. K charakteristice předmětných programů užívá žalovaná licencí udělených provozovatelům. K námitce stran nezohlednění faktu, že žalobce je komerčním provozovatelem vysílání, žalovaná uvedla, že není rozhodné, zda je žalobce provozovatelem ze zákona či na základě udělené licence – právní předpisy musí dodržovat oba dva stejnou měrou. Skutečnost, že je provozovatel vysílání provozovatelem ze zákona, považuje žalovaná za přitěžující okolnost při určování výše pokuty. Z toho však nelze dovodit, že by komerční provozovatelé vysílání mohli dodržovat právní předpisy méně než veřejnoprávní provozovatelé, či dokonce vůbec. Poznámku žalobce, že nemá zvláštní povinnosti vůči divácké veřejnosti, pokládá žalovaná za nemístnou, neboť žalobce je povinen dodržovat zákony stejně jako ostatní provozovatelé vysílání. Žalovaná je toho názoru, že kritérium postavení žalobce na mediálním trhu vyložila v rozhodnutí dostatečně. Námitku odkazující na uložení sankce ve stejné výši jinému provozovateli vysílání pokládá za irelevantní s tím, že je povinna každé správní řízení posuzovat individuálně. Nelze ztotožňovat delikty dvou různých provozovatelů vysílání posuzované v různých správních řízení. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).
Správní spis vedený žalovanou v dané věci obsahuje CD nosič s audiovizuálním záznamem předmětného označení sponzora, návrh analytického odboru Úřadu Rady na vydání usnesení o zahájení správního řízení se žalobcem pro možné porušení § 53 odst. 1 zákona, kterého se mohl dopustit odvysíláním předmětného označení sponzora, obsahující též popis daného spotu a jeho posouzení z hlediska povinností ukládaných provozovatelům vysílání ustanovením § 53 odst. 1 zákona, oznámení o zahájení správního řízení se žalobcem v dané věci ze dne 17.2.2009, vyjádření žalobce k zahájenému řízení ze dne 17.4.2009 a napadené rozhodnutí s odůvodněním, jak bylo popsáno shora. V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle § 2 odst. 1 písm. s/ zákona č. 231/2001 Sb., ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, se pro účely tohoto zákona sponzorováním rozumí jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů.
pokračování
11
9Ca 353/2009
Podle § 53 odst. 1 téhož zákona je provozovatel vysílání povinen označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Podle § 53 odst. 3 téhož zákona pořady nemohou být sponzorovány osobami, jejichž hlavním předmětem činnosti je výroba nebo prodej tabáku nebo tabákových výrobků. Podle § 53 odst. 4 téhož zákona je provozovatel vysílání povinen zajistit, aby obsah a čas zařazení sponzorovaného pořadu do vysílání nemohly být ovlivněny sponzorem. Podle § 53 odst. 5 téhož zákona je provozovatel vysílání povinen zabezpečit, aby obsah sponzorovaných pořadů nepropagoval prodej, nákup či pronájem výrobků nebo služeb sponzora nebo třetí osoby, zejména tím, že by v těchto pořadech byly jejich výrobky či služby zvláště zmiňovány. Podle § 60 odst. 1 písm. l/ téhož zákona pokutu ve výši od 5 000 Kč do 2 500 000 Kč Rada uloží provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud nedodrží povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů. Podle ust. § 61 odst. 2 téhož zákona při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Podle ust. § 61 odst. 3 téhož zákona Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. Podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví- li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Soud o věci uvážil takto: Ve shodě s názorem žalované má soud za to, že žalobce odvysíláním předmětného sponzorského vzkazu skutečně porušil povinnost uloženou mu ustanovením § 53 odst. 1 zákona, protože v tomto sponzorském vzkazu nebyla uvedena obchodní firma, obrazový symbol (logo) ani ochranná známka identifikující sponzora, jímž, jak žalobce uvádí, měla být společnost Stratosféra s.r.o. Podstata napadeného rozhodnutí spočívá v posouzení toho, zda žalobce dostál povinnosti označit sponzorovaný pořad způsobem stanoveným v § 53 odst. 1 zákona. Žalobce nesprávně zaměňuje otázku, co vše může být přípustným obsahem tzv. sponzorského vzkazu (spotu), s otázkou, jakým způsobem má být splněna povinnost označit sponzorovaný pořad, kterou provozovateli vysílání ukládá § 53 odst. 1 zákona. Tyto dvě otázky však nelze vzájemně směšovat. V rozsudcích ze dne 9.11.2006 č.j. 7 As 60/2005 – 55 nebo č.j. 7 As 75/2005 – 57 dospěl NSS k závěru, že „může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých
pokračování
12
9Ca 353/2009
prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu, např. v situaci širokého výrobního spektra je možno se sponzorováním určitého typu pořadu zaměřit na určitý typ výrobku, aby tím podnikatel dal veřejnosti najevo jeho existenci. Je proto zcela v souladu se zákonem sponzorovi takovou volbu umožnit.“ Nutno ovšem zdůraznit, že NSS v týchž rozsudcích výslovně uvedl, že „v ust. § 53 odst. 1 zákona o vysílání je provozovateli vysílání stanovena povinnost upozornit diváka, že sleduje sponzorovaný pořad tím, že jej jako sponzorovaný označí, zejména na začátku či na konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Nijak konkrétněji, jak má toto označení vypadat, však zákon nevymezuje. Děje se tak prostřednictvím tzv. sponzorského vzkazu či spotu. Obsah sponzorského vzkazu může být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť zákon o vysílání v citovaném ustanovení jejich použití nezakazuje.“ NSS tedy ve svých rozsudcích připouští, že sponzorský vzkaz může vedle údaje identifikujícího sponzora pořadu, který je jeho obligatorní náležitostí vyžadovanou zákonem, obsahovat i další prvky, jako např. označení výrobku či služby, slogan aj., avšak nikterak nezpochybňuje povinnost provozovatele vysílání zakotvenou v § 53 odst. 1 zákona, tj. povinnost označit každý sponzorovaný pořad zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Tento závěr lze dovodit i z konstatování NSS obsaženého v citovaných rozsudcích, že „dále musí takový sponzorský vzkaz dostát všem pravidlům stanoveným v ust. § 53 zákona o vysílání a rovněž v ust. § 48 odst. 1 až 3 citovaného zákona.“ Napadené rozhodnutí koresponduje s výše citovanými závěry NSS, když v jeho odůvodnění žalovaná připouští, že vedle obligatorní identifikace sponzora prostřednictvím jeho firmy, loga či ochranné známky může označení sponzora (sponzorský vzkaz) obsahovat také další prvky, jako je uvedení výrobku či služby, sloganu apod. Žalovaná nicméně nesouhlasí s názorem žalobce, že pro identifikaci sponzora ve sponzorském vzkazu postačí pouhé uvedení výrobku nebo služby, popřípadě uvedení jakékoliv ochranné známky ve vlastnictví sponzora, užívané jím k označení jeho výrobků a služeb. Soud se s tímto závěrem žalované, jenž je pro posouzení věci klíčový, plně ztotožnil.
Zákon v § 53 odst. 1 výslovně stanoví způsob, jakým musí být označen sponzorovaný pořad. Každý pořad, ať již byl sponzorován zcela nebo zčásti, je provozovatel vysílání podle tohoto ustanovení povinen označit zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. Citované ustanovení zákona ukládá provozovateli vysílání jednoznačnou a nezpochybnitelnou povinnost, co se týče způsobu označení sponzorovaného pořadu, a provozovatel vysílání musí tuto zákonnou povinnost respektovat. Žádnou metodou výkladu nelze dospět k závěru, že tato zákonem stanovená povinnost neplatí, resp. že provozovatel vysílání může namísto některého ze zákonem taxativně vymezených způsobů označení sponzorovaného pořadu zvolit způsob jiný, který on sám považuje, ať již z jakýchkoliv důvodů, za vhodnější. Na tomto místě je třeba konstatovat, že slovo „identifikující“ bylo do ustanovení § 53 odst. 1 zákona doplněno při novelizaci provedené zákonem č. 235/2006 Sb., s účinností od 31.5.2006. Bez ohledu na způsob, jakým bylo zmíněné slovo v rámci novelizace vtěleno do textu zákona (stalo se tak na základě neodůvodněného komplexního pozměňovacího návrhu výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu v tzv. 2. čtení), je tento pojem s účinností od 31.5.2006 platnou součástí zákonné normy, kterou je soud, stejně jako žalovaná, při svém rozhodování vázán. Zákon tedy jednoznačně vyžaduje, aby ve sponzorském vzkazu byl identifikován sponzor. Sponzorem pochopitelně není výrobek (zde časopis), služba, slogan či ochranná
pokračování
13
9Ca 353/2009
známka, které, jak již bylo uvedeno shora, mohou být fakultativně rovněž prezentovány ve sponzorském vzkazu, ale pouze fyzická či právnická osoba, která poskytla příspěvek k financování určitého pořadu za účelem propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů (viz definice sponzorování obsažená v § 2 odst. 1 písm. s/ zákona). A právě tato osoba, tj. osoba sponzora, musí být ve sponzorském vzkazu identifikována, tj. ztotožněna. Vysílaný pořad, stejně jako obligatorní označení sponzora pořadu, je adresován (určen) divákům či posluchačům pořadu, z čehož vyplývá, že hlavním smyslem povinnosti uložené provozovateli vysílání v § 53 odst. 1 zákona je zpřístupnit divákům (či posluchačům rozhlasového pořadu) informaci o tom, kdo je sponzorem toho kterého pořadu. Sponzor pořadu musí být ve sponzorském vzkazu identifikován jednoznačným způsobem tak, aby jej divák mohl určit již na základě odvysílaného sponzorského vzkazu. Na divácích vskutku nelze spravedlivě požadovat, aby po shlédnutí sponzorského vzkazu byli vzhledem k neúplným, nekonkrétním či zcela chybějícím údajům o osobě sponzora nuceni následně činit jakékoliv další kroky za účelem „odhalení“ osoby sponzora jimi sledovaného pořadu, např. dohledávat majitele propagované ochranné známky v databázi Úřadu průmyslového vlastnictví, zjišťovat na internetu, který subjekt provozuje webové stránky uvedené ve sponzorském vzkazu, nebo se odebrat do obchodu a tam z informací na obalu výrobku zjišťovat, kdo je skutečným výrobcem výrobku, jenž byl prezentován ve sponzorském vzkazu apod.). Jednoznačná identifikace (ztotožnění) osoby sponzora konkrétního pořadu je pak významná i z hlediska možnosti žalované kontrolovat dodržování povinností, které provozovatelům vysílání ukládá § 53 odst. 3 – 5 zákona. Aby vůbec bylo možné posoudit, zda provozovatel vysílání dostál těmto povinnostem, musí být nejprve zjištěno, který subjekt je sponzorem příslušného pořadu. Toto zjištění má žalované umožnit právě řádné splnění povinnosti označit sponzorovaný pořad způsobem identifikujícím sponzora, kterou zákon ukládá provozovatelům vysílání. Z výše uvedeného vyplývá, že obchodní firma, obrazový symbol (logo) či ochranná známka – jedním z těchto prvků má být podle § 53 odst. 1 zákona každý sponzorovaný pořad vždy označen - musí splňovat i další kvalitativní požadavek, a sice musí být způsobilá jednoznačně a bez dalšího identifikovat (ztotožnit) osobu sponzora. Co se týče obchodní firmy jakožto názvu, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku, zde problémy nenastanou, neboť se jedná o údaj, jímž je dotyčná osoba jednoznačně identifikována. U ochranné známky tomu tak ale není. Ochrannou známkou totiž může být za podmínek stanovených zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby (§ 1 cit. zákona). K zákonem vyžadované identifikaci sponzora jistě dojde v případě označení sponzorovaného pořadu ochrannou známkou, která je tvořena, nebo jejíž součástí je obchodní firma sponzora. Po shlédnutí fantazijní ochranné známky odvysílané v rámci sponzorského vzkazu však televizní divák nebude, snad s výjimkou známek všeobecně známých, schopen bez dalšího identifikovat osobu jejího vlastníka, který je sponzorem pořadu, nehledě k tomu, že ochrannou známku může na základě licenční smlouvy užívat (a nutno připustit, že i při sponzorování pořadů) též jiný subjekt než její vlastník. Skutečnost, že i taková označení jsou způsobilá odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiného subjektu a plnit tak funkci ochranné známky, nemá z hlediska možnosti diváka bezprostředně identifikovat osobu sponzora konkrétního pořadu žádný význam.
pokračování
14
9Ca 353/2009
Název časopisu JACKIE, který byl dle sponzorského vzkazu posuzovaného žalovanou v této věci sponzorem pořadu, je skutečně slovní ochrannou známkou zapsanou Úřadem průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 253527. Vlastníkem této ochranné známky dle veřejně přístupné databáze Úřadu průmyslového vlastnictví však není společnost Stratosféra s.r.o., zmiňovaná žalobcem, ale společnost ROCK MEDIA s.r.o. Z odvysílaného názvu časopisu ani z dalších údajů, které v rámci předmětného sponzorského vzkazu zazněly, však divák nemůže vyrozumět, že se jedná nikoliv o propagaci produktu (časopisu), ale o propagaci ochranné známky v témže znění, a stejně tak z nich není možné bez dalšího identifikovat osobu sponzora pořadu. Soud, stejně jako žalovaný, nechápe, jak má průměrný divák z obsahu předmětného sponzorského vzkazu „bez námahy“ vyrozumět, že sponzorem pořadu je žalobcem zmiňovaná společnost Stratosféra s.r.o., když z údajů, které ve spotu zazněly, tuto skutečnost dovodit nelze. Lze shrnout, že předmětný sponzorský vzkaz sice obsahoval prezentaci určitého produktu (časopisu Jackie), v rozporu s § 53 odst. 1 zákona však neobsahoval žádné označení z výčtu stanoveného zákonem (obchodní firmu, logo či ochrannou známku), kterým by byl identifikován sponzor pořadu. Pokud jde o úpravu obsaženou ve Směrnici č. 2007/65/ES, zejména pak o článek 3f odst. 1 písm. c/, který se podle článku 1 odst. 7 vkládá do Směrnice č. 89/552/EHS, je třeba uvést, že v době odvysílání předmětného sponzorského vzkazu, a ani ke dni vydání napadeného rozhodnutí neuplynula transpoziční lhůta, v níž mají členské státy Evropského společenství uvést v platnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se Směrnicí č. 2007/65/ES (tato lhůta uplynula až dne 19.12.2009). Podmínkou přímého i nepřímého účinku směrnice je uplynutí lhůty stanovené k její implementaci do právních řádů jednotlivých členských států. Odporovalo by smyslu existence lhůty k provedení směrnice, pokud by členské státy byly jejím obsahem vázány již od nabytí platnosti (shodně viz Evropské právo, Luboš Tichý a kol., 2. vydání, C.H.Beck 2004). Názor, podle kterého se nepřímý účinek směrnice uplatňuje bez ohledu na uplynutí lhůty k implementaci, tj. již od okamžiku nabytí účinnosti směrnice, soud nesdílí. Tento názor je v rozporu se samotnou povahou směrnic, které nestanoví přímo závazná práva a povinnosti, ale vymezují určité cíle či zásady představující výsledek, kterého má být dosaženo tím, že bude vtělen do právních řádů členských států, zatímco formy a metody dosažení tohoto výsledku jsou ponechány na vůli jednotlivých členských států. Proto také směrnice obsahují lhůtu, ve které má být jejich obsah vtělen do vnitrostátního práva členských států. Teprve po marném uplynutí této transpoziční lhůty lze členskému státu vytýkat, že svou povinnost transponovat obsah směrnice do vnitrostátního právního řádu nesplnil. Z pohledu komunitárního práva tedy v dané věci nebyla rozhodná úprava týkající se označování sponzorovaných pořadů, která je obsažena ve Směrnici č. 2007/65/ES, neboť tu Česká republika k datu vydání napadeného rozhodnutí ještě netransponovala do vnitrostátního právního řádu (a nebyla povinna tak učinit!), ale úprava téže problematiky obsažená v článku 17 odst. 1 písm. b/ Směrnice č. 89/552/EHS, podle níž sponzorované televizní pořady musí být zřetelně označené jako sponzorované pořady jménem nebo logem sponzora na jejich začátku nebo na konci. Tato úprava, která klade striktní požadavky na označení sponzorovaných pořadů a v žádném případě nepřipouští jejich označování pouze uvedením výrobku sponzora, byla také transponována do zákona č. 231/2001 Sb., čehož dokladem je právě ust. § 53 odst. 1 zákona. Závěr o nemožnosti označení sponzora pořadu tím, že ve sponzorském vzkazu je uveden pouze jeho výrobek, k němuž žalovaná v napadeném
pokračování
15
9Ca 353/2009
rozhodnutí dospěla a kterému soud přisvědčil, je vzhledem k výše uvedenému plně v souladu i s komunitárním právem. Senát 9 Ca Městského soudu v Praze si je vědom toho, že názor, který v tomto rozsudku zaujal, je odlišný od názorů vyslovených jinými senáty zdejšího soudu (např. v rozsudcích ze dne 26.6.2008 č.j. 6 Ca 103/2008-41 a ze dne 12.3.2009 č.j. 10 Ca 262/2008 – 59) a rozchází se též se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2.9.2009 č.j. 6 As 13/2009 – 92. Senát 9 Ca Městského soudu v Praze má však za to, že svůj odlišný náhled na danou problematiku řádně zdůvodnil. Zastává názor, že je třeba rozlišovat mezi fakultativními prvky v podobě označení výrobku, služby, určitého sloganu aj., které mohou, ale nemusí být ve sponzorském vzkazu obsaženy, a obligatorním údajem v podobě obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) či ochranné známky, který musí každé označení sponzorovaného pořadu podle § 53 odst. 1 zákona obsahovat. Tento obligatorní údaj musí jednoznačným způsobem a bezprostředně identifikovat osobu sponzora tak, aby diváci (i žalovaná) po shlédnutí sponzorského vzkazu věděli, kdo je sponzorem konkrétního pořadu. Informaci o osobě sponzora pořadu, která má být divákům v souladu se zákonem poskytnuta, nelze ztotožňovat s pouhou informací o výrobku či službě sponzora, která může být fakultativním prvkem sponzorského vzkazu. Vzhledem k tomu, že nelze předpokládat, že divák zná výrobce veškerých výrobků, které mohou být prostřednictvím sponzorských vzkazů propagovány a že si vždy správně spojí propagovaný výrobek s osobou jeho výrobce (a tedy sponzora sledovaného pořadu), samotná informace o výrobku či službě sponzora jako údaj umožňující jednoznačnou identifikaci sponzora pořadu neobstojí, nehledě k tomu, že se vůbec nejedná o údaj vyžadovaný ustanovením § 53 odst. 1 zákona, jímž může být toliko obchodní firma, obrazový symbol (logo) či ochranná známka. Senát 9 Ca Městského soudu v Praze z výše popsaných důvodů považuje za významnou také komunitární úpravu dané problematiky obsaženou v článku 17 odst. 1 písm. b/ Směrnice č. 89/552/EHS, k níž však výše zmíněné rozsudky obsahující odlišné závěry vůbec nepřihlížely. Odkazem žalobce na vyjádření, které učinil v rámci správního řízení, se soud nezabýval, neboť tento odkaz nelze považovat za konkrétní žalobní námitku určující meze soudního přezkumu napadeného rozhodnutí. Soud se neztotožnil ani s námitkou, v níž žalobce poukazuje na nulovou společenskou škodlivost vytýkaného jednání. Nesplnění některé z povinností stanovených zákonem pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů provozovatelem vysílání (v souzené věci se jedná o povinnost označit sponzorovaný pořad způsobem stanoveným zákonem) je dle zákona bez dalšího považováno za správní delikt, za který má žalovaná provinivšímu se provozovateli vysílání uložit pokutu. Společenská škodlivost daného protiprávního jednání provozovatele vysílání tedy vyplývá přímo ze zákona a není zapotřebí, aby žalovaná její existenci při ukládání sankce zdůvodňovala. Lze podotknout, že obdobně k problematice společenské nebezpečnosti přistupuje nový trestní zákoník, který s účinností od 1.1.2010 upouští od dosavadní koncepce tzv. materiálního pojetí trestného činu, kdy vedle naplnění znaků trestného činu uvedených v zákoně (formální znaky) bylo třeba zjišťovat též naplnění materiálního znaku v podobě nebezpečnosti činu pro společnost. Soud však shledal opodstatněnou námitku brojící proti tomu, že ze spisu nelze spolehlivě seznat, zda byl žalovanou řádně proveden důkaz promítnutím záznamu posuzovaného spotu.
pokračování
16
9Ca 353/2009
Do působnosti žalované, která je vymezena ustanovením § 5 zákona, spadá rovněž ukládání sankcí podle tohoto zákona (§ 5 písm. f/ ). Žalovaná je kolektivní třináctičlenný orgán, který až na zákonem stanovené výjimky rozhoduje nadpoloviční většinou hlasů svých členů (§ 7 odst. 1, § 8 odst. 1, 2 zákona). Nezbytným předpokladem k řádnému posouzení toho, zda ze strany účastníka řízení došlo k porušení zákona, je to, aby každý z členů žalované byl osobně obeznámen s jednáním, v němž je spatřováno porušení povinností stanovených zákonem, jež je účastníku řízení vytýkáno. Osobní vjem členů žalované nemůže být nahrazen rozborem (analýzou) spotu zpracovaným Úřadem Rady, neboť tento rozbor vyjadřuje primárně názor zaměstnanců Úřadu a nikoliv členů Rady a navíc zpravidla není schopen postihnout každou jednotlivost, jenž ve výsledku vytvoří u členů žalované konečný celistvý obraz vnímaného spotu. Úřad, jehož posláním je vytvořit žalované odborné, organizační a technické zázemí, sice může vypracovat pro účely rozhodování žalované rozbor jednání žalobce z hlediska naplnění určitého ustanovení zákona, avšak vzhledem k tomu, že konečné rozhodnutí ve věci náleží pouze do působnosti žalované, která se může, ale též nemusí s náhledem Úřadu ztotožnit, je nutné, aby žalovaná před rozhodnutím ve věci samé shlédla posuzovaný spot a na základě takto získaného osobního vjemu posoudila jednání žalobce z hlediska dodržení zákona. Rozhodnutí Rady o věci samé, které musí vycházet z náležitě zjištěného stavu věci, tedy předpokládá, že členové Rady inkriminovaný pořad shlédnou či vyslechnou, aby si mohli o věci učinit vlastní názor. Přestože žalovaná v napadeném rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě deklaruje, že posuzovaný sponzorský vzkaz shlédla, ve správním spise vedeném v této věci se žádný doklad o tom, že k tomu skutečně došlo, nenachází. Dokladem o provedení důkazu promítnutím záznamu předmětného spotu musí být protokol vyhotovený podle § 18 odst. 1 správního řádu. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26.11.2008 č.j. 2 As 59/2008 – 80, promítnutí záznamu lze považovat za specifický případ tzv. ohledání. Nezbytnost vyhotovit protokol o provádění takového důkazního prostředku plyne právě z toho, aby bylo skutečně zřejmé, že členové Rady (nikoliv zaměstnanci Úřadu Rady) předmětný pořad osobně shlédli. Skutečnost, že ve správním spise není založen žádný podklad, z něhož by bylo seznatelné, že žalovaná se jako kolektivní orgán osobně seznámila s obsahem spotu, za jehož odvysílání žalobci udělila pokutu, představuje vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b/ s.ř.s., která je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, totiž nemá oporu ve spise, neboť nelze mít za prokázané, že byl proveden klíčový důkaz promítnutím záznamu příslušného spotu, jenž je nezbytný z hlediska náležitého zjištění stavu věci podle § 3 správního řádu.
Za podstatné pochybení žalované, jímž byla zkrácena procesní práva žalobce jakožto účastníka správního řízení, považuje soud dále tu skutečnost, že správní spis neobsahuje všechny podklady, na základě kterých bylo napadené rozhodnutí vydáno, takže žalobce se s nimi nemohl před vydáním rozhodnutí seznámit a adekvátním způsobem na ně reagovat. Žalovaná tím zároveň porušila ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobci upřela možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům. Pro uložení sankce za jednání vytýkané žalobci je podstatné mj. též zjištění, zda žalobce byl na porušení téže povinnosti již v minulosti upozorněn ve smyslu ust. § 59 zákona o vysílání. Pokud by tomu tak nebylo, měla by žalovaná v případě zjištění porušení zákonem stanovené povinnosti v souladu se zmíněným ustanovením žalobce nejprve upozornit na porušení zákona a stanovit mu lhůtu k nápravě. Teprve pokud by k nápravě nedošlo, tj. v případě opětovného porušení téže povinnosti po uplynutí stanovené lhůty k nápravě, by bylo možné protiprávní jednání žalobce postihnout sankcí. Z uvedeného vyplývá, že otázka předchozího upozornění žalobce na porušení zákona je významnou z hlediska možnosti uložení sankce, a proto měla být tato skutečnost v řízení před správním orgánem předmětem dokazování a měla být doložena
pokračování
17
9Ca 353/2009
příslušnými podklady. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. V oznámení o zahájení řízení ani v analýze předmětného sponzorského vzkazu zpracované analytickým odborem Úřadu Rady /identifikátor 0173(2009)/ založené ve spise není ani zmínka o tom, zda byl žalobce na porušení zákona tímtéž jednáním, které je mu nyní kladeno za vinu, již dříve upozorněn. Tato okolnost nebyla ke dni vydání napadeného rozhodnutí ve spise doložena žádným podkladem. Žalobce až z napadeného rozhodnutí seznal, k jakým upozorněním na porušení § 53 odst. 1 zákona žalovaná v tomto směru přihlížela. Bylo mu tak upřeno právo vyjádřit se k existenci těchto upozornění, která nepochybně představovala podklad pro rozhodnutí o uložení sankce, před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Totéž platí i pro předchozí rozhodnutí o uložení pokuty, o které žalovaná při hodnocení kritéria závažnosti věci rovněž opřela svůj závěr, že se ze strany žalobce jedná o opakované porušení zákona. Tím, že žalovaná žalobci před vydáním rozhodnutí nesdělila, co v dané věci pokládá za předchozí upozornění na porušení zákona či za předchozí rozhodnutí o uložení pokuty, znemožnila mu se k dané otázce před vydáním rozhodnutí vyjádřit, např. namítnout, že rozhodnutí o jiných pokutách byla zrušena, že upozornění na porušení zákona vycházejí z nesprávného výkladu zákona, týkají se druhově odlišného porušení zákona apod. Předchozí upozornění ani rozhodnutí o uložení pokuty nejsou součástí správního spisu, a tvrzení žalované o jejich existenci tudíž nemají oporu ve spise, což znemožňuje jejich přezkoumání soudem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že jako podklad pro rozhodnutí ve věci samé žalovaná použila též materiály dokládající míru sledovanosti programu žalobce. Ani s těmito podklady rozhodnutí nebyl žalobce v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu seznámen a nebyla mu dána možnost se k nim vyjádřit. Tyto materiály rovněž nejsou součástí správního spisu, takže zjištění, která z nich žalovaná čerpala, nemají ve spise oporu. Soud dodává, že údaje o míře sledovanosti programu žalobce v žádném případě nelze považovat za skutečnost, která je obecně známá, a kterou proto není třeba dokazovat. Přestože shora vytčené vady řízení samy o sobě odůvodňují zrušení napadeného rozhodnutí, považuje soud za potřebné vyjádřit se alespoň ve stručnosti i k námitkám, v nichž žalobce brojí proti nesprávnému posouzení jednotlivých kritérií, která jsou dle zákona o vysílání rozhodná pro stanovení výše pokuty. Soud má předně za to, že žalovaná nepochybila při hodnocení kritéria „povahy vysílaného programu“, když vzala v úvahu, že v daném případě se jedná o komerční plnoformátový program. To, že žalobce provozuje celoplošné vysílání dosahující vysoké míry sledovanosti, nepochybně ovlivňuje i postavení žalobce coby provozovatele vysílání na mediálním trhu a zároveň i míru jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Rozlišení provozovatelů vysílání podle toho, jedná- li se o provozovatele komerčního nebo veřejnoprávního vysílání, není jediným hlediskem majícím vliv na posouzení těchto kritérií. Povinnost uloženou v § 53 odst. 1 zákona jsou povinni respektovat všichni provozovatelé televizního vysílání bez ohledu na to, zda jde o provozovatele komerčního nebo veřejnoprávního televizního vysílání. Z existence zvláštního zákona upravujícího jiné zvláštní povinnosti a odpovědnost České televize vůči divákům nemůže žalobce dovozovat, že míra jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti je nižší. Rozhodující v daném směru je povaha žalobcem vysílaného programu (plnoformátový program) a jeho postavení na mediálním trhu. Za nedostatečné však soud v napadeném rozhodnutí považuje posouzení hlediska závažnosti věci. Žalovaná v rámci posouzení tohoto hlediska vzala v úvahu existenci předchozích upozornění na porušení zákona a předchozích rozhodnutí o uložení pokuty, které nejsou součástí spisu (k tomu viz výše). Žalovaná dále v rámci hodnocení závažnosti daného protiprávního jednání nezohlednila dobu trvání předmětného sponzorského vzkazu, jakož
pokračování
18
9Ca 353/2009
i případný počet jeho repríz, což jsou rovněž skutečnosti ovlivňující míru závažnosti protiprávního jednání žalobce. Při posouzení míry zavinění žalovaná dle náhledu soudu správně dovodila, že žalobce si vzhledem ke své zákonem stanovené odpovědnosti za obsah programu musel být vědom toho, jaký obsah vysílání (sponzorský vzkaz) zařazuje do vysílání na svém programu, takže k deliktnímu jednání z jeho strany došlo vědomě a úmyslně. V rámci hodnocení rozsahu závadného vysílání soud – stejně jako žalobce – postrádá zohlednění délky trvání předmětného sponzorského vzkazu, jakož i případného počtu jeho repríz, které mají, jak již bylo řečeno výše, vliv i na závažnost věci. Nekonkrétní odkaz žalobce na správní řízení, v němž byla údajně České televizi za „obdobnou věc“ uložena pokuta ve stejné výši jako žalobci, nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení povinnosti správního orgánu dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaná stanoví výši pokuty za porušení zákona na základě celé řady kritérií uvedených v ust. § 61 odst. 3 zákona, a při ukládání pokuty je povinna přihlédnout i k dalším hlediskům uvedeným v § 61 odst. 2 zákona. Aby mohl žalobce s námitkou, v níž de facto vytýká žalované, že při stanovení výše pokuty nepřihlédla k existujícím rozdílům mezi ním a provozovatelem veřejnoprávního vysílání, uspět, musel by tvrdit a také prokázat, že v řízení vedeném s Českou televizí žalovaná všechna ostatní hlediska (kritéria), na základě kterých má dle zákona stanovit výši pokuty a k nimž má při ukládání pokuty přihlédnout, vyhodnotila stejným způsobem jako u žalobce, a navzdory existujícímu rozdílu v odlišném postavení na mediálním trhu a míře jejich odpovědnosti vůči divácké veřejnosti oběma uložila pokutu ve stejné výši. Žalobce tak ale neučinil, v podané žalobě neporovnal skutkové okolnosti jednotlivých případů, které v této souvislosti zmínil, a proto není možné tuto jeho námitku účinně posoudit. Žalobci lze sice přisvědčit v tom, že žalovaná při hodnocení jednotlivých kritérií významných pro stanovení výše pokuty výslovně neuvedla, jaký vliv mají její zjištění na výši ukládané sankce (zda se jedná o okolnost přitěžující či polehčující), z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však tento závěr seznatelný i bez výslovného uvedení. Například závěr, že správní delikt, jehož se žalobce dopustil, žalovaná považuje za závažný, nebo závěr žalované, že ke správnímu deliktu ze strany žalobce došlo vědomě a úmyslně, nemůže nikdo rozumný považovat za polehčující okolnost. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí žalované je třeba bez jednání rozsudkem zrušit podle § 76 odst. 1 písm. b/ a c/ s.ř.s. pro vady řízení spočívající v tom, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spise, a též pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Ve druhém výroku tohoto rozsudku soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. přiznal žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč zaplaceném za podanou žalobu.
Po uče ní :
Proti tomuto rozs udku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozs udku. Kasační stížnost se podává
pokračování
9Ca 353/2009
19
u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.
V Praze dne 27. ledna 2010
JUDr. Ivanka Havlíková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Krejčová B.
