11A 19/2015 - 84
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce CET 21 spol. s. r. o., IČ 45800456, se sídlem v Praze 5, Kříženeckého náměstí 1078/5, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 2, Škrétova 44/6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 4. 11. 2014, č. j. DRD/4020/2014, sp. zn. Ident:2014/536/DRD/CET t a k t o: I.
Žaloba se zamítá.
II.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 4. 11. 2014, č. j. DRD/4020/2014, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč pro porušení ustanovení § 31 odstavec 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o vysílání“). Žalobce se odvysíláním pořadu Televizní noviny, respektive reportáže „Na vaší straně“ dne 15. 12. 2013 od 19:30 hodin na programu NOVA, měl dopustit porušení povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti. V předmětné reportáži byl divákům předkládán závěr, že
pokračování
2
11A 19/2015
umisťováním dopravního značení vybízejí kompetentní orgány k porušování zákona, které je v jiných případech trestáno (ve spojitosti s konkrétním případem, o němž reportáž hovořila). Divákovi bylo přitom zatajeno, že je-li umístěno dopravní značení, má toto povahu pravidla chování, které je nadřazeno obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 76 odstavec 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Z uvedeného správní orgán dovodil, že umístěná dopravní značka nevybízí k porušování zákona, neboť je sama variantou, s níž zákon výslovně počítá. Na základě absence a ignorace takovéto informace byl divák neúplně, nepravdivě a zavádějícím způsobem informován, a nemohl si utvořit vlastní informovaný náhled na danou problematiku, když mu byl předložen pouze jediný závěr, který měl poukázat na absurdní situaci, kdy je určité chování řidiče trestáno jako porušení zákona, k němuž jsou na jiných místech řidiči přímo vybízeni. Tím, že reportáž opomenula podstatnou a s předkládanou informací úzce související informaci, že umístěná dopravní značka nevybízí k porušování zákona, neboť je sama variantou, s níž zákon výslovně počítá, se žalobce měl dopustit porušení povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti. Žalobce v podané žalobě uvedl, že činí nesporným, že je provozovatelem programu NOVA, že dne 15. 12. 2013 v pořadu Televizní noviny odvysílaném od 19:30 hodin na programu NOVA odvysílal reportáž popsanou ve výroku napadeného rozhodnutí. Podle jeho názoru je však žalobou napadené rozhodnutí nezákonné, neboť žalobce nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, tedy se závěry žalované, podle kterých se žalobce dopustil správního deliktu porušení povinnosti podle § 31 odstavec 3 zákona o vysílání, tedy povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti. Žalobce namítl, že informace, které v reportáži zazněly, a které neodpovídaly správnému výkladu zákona, byly podloženy stanoviskem odborníka v příslušném oboru. Pokud informace prezentované v reportáži vycházely z jednoznačného stanoviska experta na dopravu, nelze žalobci jako provozovateli televizního vysílání klást za vinu, že část informací uveřejněných v reportáži není v souladu se zněním příslušných zákonů. Dopravní expert Milan Bělka byl důvodně pokládán za zdroj, který v předmětné problematice zaujme odborné stanovisko, které bude vycházet z platné právní úpravy. Žalobce tak neměl důvod pochybovat o věrohodnosti vyjádření odborníka na danou problematiku. Žalobce se proto nemohl ztotožnit se závěrem, že dopravní expert není osobou, která by mohla jako jediný zdroj oprávněně posuzovat, jaké kompetence jsou svěřeny příslušným orgánům zákony, zda je umisťování značek v souladu s právním řádem a zda tímto kompetentní orgány porušují zákon. Žalovaná nijak nezdůvodnila svůj závěr, že dopravní expert není relevantním zdrojem posouzení v reportáži prezentované problematiky, a že jeho konstatování je pouze subjektivní. Žalobce má za to, že odvysíláním reportáže povinnost podle ustanovení § 31 odstavec 3 zákona o vysílání neporušil a správní delikt tak nespáchal. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že sankce mu byla uložena nezákonně, když žalovaná nesplnila povinnost, jež mu ukládá ustanovení § 59 odst. 1 zákona o vysílání. Žalobce se neztotožňuje s názorem žalované, že výše uvedenou povinnost splnila vydáním upozornění ze dne 5. 3. 2013, č. j. RUD/1200/2013, podle kterého se měl žalobce dopustit identického porušení ustanovení § 31 odst. 3 zákona o vysílání odvysíláním reportáže s názvem: „Od července si za léky připlatíme, už nebudou na předpis“ v pořadu Televizní Noviny dne 21. 6. 2012 na programu NOVA. Žalobce nesouhlasí s názorem žalované, že reportáž s názvem: „Od července si za léky připlatíme, už nebudou na předpis“ by byla
pokračování
3
11A 19/2015
v rozporu s povinností danou ustanovením § 31 odst. 3 zákona o vysílání, a že odvysíláním této reportáže došlo ke spáchání správního deliktu. K uvedené námitce doplnil, že vzhledem k tomu, že ustanovení § 66 zákona o vysílání samostatný soudní přezkum zákonnosti upozornění na porušení zákona na základě správní žaloby neumožňuje, uplatnil v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), námitku nezákonnosti upozornění ze dne 5. 3. 2013, č. j. RUD/1200/2013, jakožto závazného podkladu přezkoumávaného rozhodnutí, a požádal soud o přezkoumání zákonnosti tohoto úkonu žalované, přičemž na důvody nezákonnosti uvedeného upozornění odkázal žalobce na vyjádření, které uplatnil v předcházejícím správním řízení, jež přiložil jako přílohu k této žalobě. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „žalovaná“) ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že námitka žalobce, že hlavním informačním posláním reportáže bylo upozornit na možné nejasnosti ve výkladu příslušných ustanovení zákona, zcela doslovně kopíruje tu námitku, kterou žalobce uplatnil již v rámci správního řízení. Žalovaná proto zopakovala, co již uvedla ve svém rozhodnutí s tím, že předmětná reportáž, pro jejíž odvysílání bylo zahájeno správní řízení a následně rozhodnuto o uložení pokuty, nepřinášela informaci pouze o případu daného řidiče či o případu možného přestupku prezentovaného v reportáži, ale tento případ byl pouhým odrazovým můstkem k následnému obsahu reportáže, tj. předtočený materiál a následný rozhovor ze studia, který diváky informoval o tom, že umisťováním dopravních značek kompetentními orgány jsou řidiči vyzýváni k porušování zákona, které je paradoxně a absurdně jinde trestáno. Tato informace a takto předložený závěr není možný, neboť neodpovídá pravdě a realitě, protože umístěná značka se - zjednodušeně řečeno - stává zákonem, tedy normou, určující pravidlo chování podle ustanovení § 76 odst. 1 zákona o silničním provozu, díky čemuž nelze hovořit o závěru, že značka je vybízením k porušení zákona. V reportáži byl divákům předkládán jednoznačný závěr, aniž by se zakládal na pravdivých informacích a na reálném podkladu. Předmětná reportáž neuváděla diváka v omyl o případu konkrétního řidiče, ale o tom, jakými pravidly je třeba se řídit, a co je porušováním zákona a vybízením k němu, respektive o regulaci provozu na pozemních komunikacích. Není proto vůbec rozhodné, zda byly informace o případu konkrétního řidiče doplněny v následující reportáži ze dne 1. 2. 2014, neboť v této věci je posuzována konkrétní reportáž odvysílaná v konkrétní den (15. 12. 2013), která tvoří samostatný mediální obsah. Žalovaná setrvala na závěru, že reportáž poskytla neobjektivní a nevyvážené informace o tom, že umisťováním dopravních značek kompetentními orgány jsou řidiči vyzýváni k porušování zákona, které je paradoxně jinde trestáno. Tento závěr není realitě odpovídající, neboť kompetentní orgány dopravní značkou nikoho k porušování zákona nevybízejí a nenavádějí k tomu, co jinde paradoxně trestají. Pokud žalobce v podané žalobě namítal, že informace v reportáži byly podloženy stanoviskem odborníka, kterého tvůrci reportáže požádali o stanovisko, přičemž i tato námitka kopíruje námitku uplatněnou již ve správním řízení, pak žalovaná k této námitce uvedla, že dopravní expert se v daném případě mohl vyjádřit k samotnému případu konkrétního řidiče a posoudit, zda jeho chování při provozu na pozemních komunikacích bylo v souladu s platnou právní úpravou, eventuelně, zda bylo v daném případě adekvátní přistoupit k potrestání řidiče, či nikoliv. Podle názoru žalované však v žádném případě nebylo možné považovat a použít dopravního experta za osobu kompetentní k posouzení toho, zda umísťování značek je
pokračování
4
11A 19/2015
v souladu s právním řádem, a zda jím uvedené orgány neporušují zákon. Dopravní expert totiž není osobou, která by mohla jako jediný zdroj oprávněně posoudit, jaké kompetence svěřují zákony příslušným orgánům. Žalovaná závěrem shrnula, že reportáž informovala o paradoxních úpravách provozu na pozemních komunikacích a o problémech pro řidiče, aniž by k dané věci prezentovala veškeré relevantní a podstatné informace, přičemž k podložení svých neúplných a neobjektivních závěrů použila dopravního experta, který však k tomu není zcela relevantním zdrojem posouzení. Pokud žalobce v podané žalobě namítá nesplnění povinnosti podle ustanovení § 59 zákona o vysílání, neboť nesdílí názor žalované, že by toto předchozí upozornění bylo žalobci zasláno ve vztahu k situaci, kdy skutečně došlo k porušení ustanovení § 31 odst. 3 zákona o vysílání, pak k této žalobní námitce žalovaná uvedla, že své závěry, uvedené v předchozím upozornění, na které napadené rozhodnutí odkazuje, řádně odůvodnila. Žalobce byl upozorněn na porušení ustanovení § 31 odst. 3 zákona o vysílání odvysíláním pořadu „Televizní noviny“, respektive reportáže o tom, že od července se bude nově platit za některé léky, které dříve byly bez doplatku, a to dne 21. 6. 2012 od 19:30 hodin na programu Nova. Tento příspěvek divákům poskytl pouze neúplnou a zavádějící informaci, jelikož zcela ignoroval fakt, že nově zavedený doplatek se týká pouze určitých balení léků, zpravidla menších, přičemž větší balení totožných léků budou ve valné většině případů i nadále hrazena ze zdravotního pojištění. V reportáži bylo uvedeno, že nově již nebudou hrazeny léky Zodac a Zyrtec, což byla informace nepravdivá. Větší balení jmenovaných léků, která jsou obvykle předepisována pacientům s chronickým onemocněním alergií, tzn. pravidelným uživatelům, budou nadále zdravotními pojišťovnami proplácena. Tím, že reportáž opomenula podstatnou a úzce související informaci o totožných lécích pouze na předpis, došlo k hrubému informačnímu zkreslení, čímž byly porušeny zásady objektivity a vyváženosti. Případ předchozího upozornění a nyní projednávaný případ tomuto zcela odpovídá, když v obou případech žalobce přiznal, že bez dalšího vycházel z jednoho zdroje, problematiku nijak blíže nezkoumal a přitom o ní zpravil diváky, aniž by se zajímal o to, nakolik přesně a nezavádějícím způsobem postupuje, a zda divákům tímto nepředává neobjektivní informace. Žalobce, coby účastník řízení k tomuto namítal, že vycházel z údajů zveřejněných Státním ústavem pro kontrolu léčiv na internetových stránkách, nicméně žalovaná k tomuto uvedla, že účastník řízení se své informační povinnosti ve zpravodajství nemůže zbavit odkazem na jediný zdroj poskytující zjednodušenou zprávu a neověřovat si, zda není zavádějící či nepravdivá. Pokud existuje více informačních zdrojů k dané problematice, které ji mohou objasnit či upřesnit, pak není v souladu s objektivním informováním, pokud si provozovatel pro svůj zpravodajský pořad (příspěvek) sám a podle sebe vybere pouze jeden z nich, a dál se danou problematikou nezabývá, zatímco následně informuje veřejnost o jejím jednoznačném vyznění, které však v reálu jednoznačné není. Žalovaná v závěru svého vyjádření uvedla, že vydáním napadeného rozhodnutí zákon porušen nebyl, a že zcela srozumitelně objasnila svou úvahu o porušení zákona ze strany žalobce. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 4. 10. 2016 zástupkyně žalobce uvedla, že na podané žalobě trvá a odkázala na obsah jejího písemného vyhotovení.
pokračování
5
11A 19/2015
Zástupkyně žalované odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na podané vyjádření k žalobě a navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Průběh řízení a rozhodné skutkové okolnosti Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: Žalobce odvysílal na programu NOVA dne 15. 12. 2013 od 19:30 hodin pořad „Televizní noviny“, který mimo jiné obsahoval reportáž s názvem „Na vaší straně“. Oznámením o zahájení řízení ze dne 13. 5. 2014 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení s odůvodněním, že odvysílanou reportáží ze dne 15. 12. 2013 se provozovatel vysílání mohl dopustit porušení povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti. Současně bylo poukázáno na upozornění č. j. RUD/1200/2013 k reportáži ze dne 21. 6. 2012 o tom, že od července se bude nově platit za některé léky. Toto upozornění ze dne 5. 3. 2013, č. j. RUD/1200/2013, sp. zn. /Ident.: 2012/657/RUD/CET, tvoří přílohu oznámení o zahájení řízení ze dne 13. 5. 2014. Rozhodnutím ze dne 4. 11. 2014, č. j. DRD/4020/2014, žalovaná uložila žalobci pokutu ve výši 100.000,- Kč za to, že odvysíláním pořadu „Televizní noviny“, respektive reportáže s názvem „Na vaší straně“, dne 15. 12. 2013 od 19:30 na programu NOVA, se žalobce dopustil porušení povinnosti podle ustanovení § 31 odstavec 3 zákona o vysílání zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti. V předmětné reportáži byl divákům předkládán závěr, že umisťováním dopravního značení vybízení kompetentní orgány k porušování zákona, které je v jiných případech trestáno. Divákovi bylo přitom zatajeno, že je-li umístěno dopravní značení, má toto povahu pravidla chování, které je nadřazeno obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích. Umístěná dopravní značka tak nevybízí k porušování zákona, neboť sama je variantou, s níž zákon výslovně počítá. Na základě absence a ignorace takovéto informace byl divák neúplně, nepravdivě a zavádějícím způsobem informován a nemohl si utvořit vlastní informovaný náhled na danou problematiku, neboť mu byl předložen pouze jediný závěr, který měl poukázat na absurdní situaci. Tím, že reportáž opomenula podstatnou a s předkládanou informací úzce související informaci, se provozovatel vysílání dopustil porušení povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce byl na porušení předmětného ustanovení upozorněn v rámci odvysílání pořadu „Televizní noviny“, respektive reportáže o tom, že od července se bude nově platit za některé léky, které byly dříve bez doplatku, ke kterému došlo dne 21. 6. 2012 od 19:30 na programu NOVA. Při úvaze o výši pokuty přihlédla Rada k povaze vysílaného programu, k postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti, a proto stanovila výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání. O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 11A 19/2015 - 45, kterým žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že provedenými zjištěními v rámci správního řízení bylo prokázáno, že žalobce posuzovanou
pokračování
6
11A 19/2015
reportáží ze dne 15. 12. 2013 porušil povinnost provozovatele televizního vysílání, neboť v předmětné reportáži byl divákům předložen závěr, že umísťováním dopravního značení vybízí kompetentní orgány k porušování zákona, které je v jiných případech trestáno. Divákovi bylo přitom zatajeno, že je-li umístěno dopravní značení, má toto povahu pravidla chování, které je nadřazeno obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích. Umístěná dopravní značka tak nevybízí k porušování zákona, neboť sama je variantou, s níž zákon výslovně počítá. Na základě absence a ignorace takovéto informace byl divák neúplně, nepravdivě a zavádějícím způsobem informován a nemohl si utvořit vlastní informovaný náhled na danou problematiku, neboť mu byl předložen pouze jediný závěr, který měl poukázat na absurdní situaci. Z napadeného rozhodnutí žalované je zřejmé, že vymezila pasáže předmětné reportáže, které nepůsobily objektivně a vyváženě, a zároveň označila i důvody, na základě nichž k takovému úsudku dospěla. K námitce nezákonnosti předchozího upozornění ze dne 5. 3. 2013, č. j. RUD/1200/2013, městský soud v rozsudku uvedl, že v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 17. 9. 2008, č. j. 4As 17/2008119, dostupným - stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí tohoto soudu - na www.nssoud.cz, bylo toto upozornění v úzké věcné i časové souvislosti se sankcionovaným deliktem. Městský soud v závěru rozsudku shrnul, že je zřejmé, v jakých konkrétních výrocích spatřovala žalovaná porušení objektivity odvysílané reportáže. Úvaha správního orgánu o porušení zásady objektivity má oporu v obsahu spisového materiálu a je v souladu se zásadami logiky, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou podrobně rozebrány skutečnosti, které porušení uvedené zásady dokládají. Rozsudek městského soudu byl ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 5As 124/2015 - 28, a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud městskému soudu vytknul, že v odůvodnění shrnul dosavadní průběh řízení a obsah napadeného správního rozhodnutí a poté konstatoval, že po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že žalobce porušil vytýkanou zákonnou povinnost, aniž by uvedl, jaké konkrétní okolnosti má na mysli. Tím spíše, pominul-li zcela provedení v žalobě navrhovaného důkazu, kterým stěžovatelka hodlala prokázat pravý smysl a cíl odvysílané reportáže. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že městský soud se nevypořádal se všemi žalobními námitkami, především zcela namítanou nezákonnost ve vztahu k předchozímu upozornění, byť tento správní akt je podmínkou sine qua non pro rozhodnutí v nyní projednávané věci. Stěžovatelka totiž netvrdila, že jí nebylo upozornění uděleno, ale namítala, že jí bylo uděleno za jednání, které nebylo správním deliktem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se městský soud řádně nezabýval všemi námitkami, nevyslovil k nim srozumitelné závěry, nevyložil, proč považuje argumentaci stěžovatelky za nesprávnou, a také nezdůvodnil neprovedení podporujícího důkazu provedením obrazového a zvukového záznamu. Posouzení důvodnosti žalobních bodů soudem Městský soud v Praze znovu posoudil důvodnost podané žaloby, přitom vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku, neboť je tímto právním názorem vázán (§ 110 odst. 4 s. ř. s.)
pokračování
7
11A 19/2015
Městský soud v Praze vycházel z následující právní úpravy: Podle ustanovení § 31 odstavec 3 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti, zejména aby nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě Podle ustanovení § 59 a § 60 zákona o vysílání, jestliže provozovatel vysílání porušuje povinnosti stanovené zákonem o vysílání nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě, jež musí být přiměřená charakteru porušené povinnosti. V případě nesplnění povinnosti dle § 31 odst. 2 a 3 zákona o vysílání, uloží Rada provozovateli pokutu od 5.000,- Kč do 2.500.000,- Kč. V daném případě žalobce nesouhlasí s uložením pokuty, neboť má za to, že odvysíláním předmětné reportáže nedošlo k porušení povinnosti poskytovat objektivní a vyvážené informace, nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Žalovaný naopak z obsahu reportáže, a ze způsobu jejího zpracování, dovozuje, že pro svobodné vytvoření názoru takové informace poskytnuty nebyly. Z obsahu žalobních bodů podané žaloby vyplývá i to, že žalobce nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, tj. se závěry žalovaného, podle kterých, se žalobce dopustil správního deliktu porušením povinnosti stanovené v § 31 odst. 3 zákona o vysílání, tedy povinnosti zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti. Námitka nesprávné právní kvalifikace skutku Městský soud v Praze považuje v prvé řadě za potřebné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3As 6/2010 - 71, na který žalovaná zcela případně a správně odkázala i v napadeném rozhodnutí, je patrné, že zákon o vysílání ukládá v § 31 odst. 3 provozovateli vysílání povinnost zajistit, aby ve zpravodajských a politickopublicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti, přičemž pojmy „zpravodajství“, „politicko-publicistický pořad“ a „zásada objektivity a vyváženosti“ mají v žurnalistické doktríně poměrně ustálený význam. V nyní posuzovaném případě je stěžejní zejména obsah termínu „zpravodajství“ a „zásada objektivity“. Podle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, je „smyslem zpravodajství výlučně veřejnost nezaujatě informovat, neboť pouze kvalitním zpravodajstvím informovaná veřejnost, je s to činit si na mediálně zprostředkované události názor, případně se k určitému publicistikou prezentovanému názoru kvalifikovaně přiklonit. Zásadou objektivity je pak nutno rozumět znak zpravodajství, které se pokouší věcně, nestranně a manipulativně oddělit zprávu od komentáře. Ústřední charakteristikou takového postupu je zásadní ověřování pravdivosti výpovědí. Pojem „objektivita“ tak v sobě zahrnuje správnost (přesnost), tzn. že zpráva odpovídá skutečnosti, transparentnost, tj. že žurnalistika uvádí své informační prameny a věcnost, tj. že novináři do zprávy nevkládají svá vlastní hodnocení.“ Komentářová literatura k zákonu o vysílání pak k termínu zásady objektivity uvádí, že: „Objektivitou zpravodajských a publicistických pořadů je třeba rozumět pravdivé, resp.
pokračování
8
11A 19/2015
z pravdivých a úplných podkladů vycházející informace, názory a komentáře, které nejsou prezentovány jednostranným a zavádějícím způsobem.“ (Helena Chaloupková, Petr Holý Zákon o
provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související, 2. vydání, Praha 2009, 133 s.)
K významu zpravodajství považuje městský soud za vhodné odkázat také na právní názor Nejvyššího správního soudu, jenž vyjádřil v rozsudku ze dne 29. 8. 2012, č. j. 6Aps 3/2012 – 57, podle něhož „je na místě, aby byla zákonem zajištěna objektivita a vyváženost informací v televizním a rozhlasovém vysílání, neboť jde o informace zprostředkovávané médii oslovujícímu potenciálně stále nejširší okruh veřejnosti. Nejvyšší správní soud také poukazuje na to, že požadavek objektivity a vyváženosti vysílání vyplývá také z Evropské úmluvy o příhraniční televizi (Sdělení č. 57/2004 Sb. m. s.) a jejího čl. 7 bod 3. Požadavek objektivity je dán též etickými pravidly novinářské profese (srov. Čl. 1 Etického kodexu novináře vydaného syndikátem českých novinářů, dostupný na http://syndikatnovinaru.cz/1/5/36/etika/eticky-kodex) a v neposlední řadě vyplývá i z rezoluce Rady Evropy 1003 z. r. 1993 o novinářské etice (srov. její bod 4 a bod 36).“ Vztáhne-li městský soud výše popsané na projednávaný případ, je třeba žalobce primárně odkázat na skutečnost, že z obsahu předmětné reportáže ze dne 15. 12. 2013 je zcela zjevné, že informace zprostředkovaná divákovi nesplňovala kritérium objektivity, když byl divákům předložen závěr, že umisťováním dopravního značení vybízejí kompetentní orgány k porušování zákona, které je v jiných případech trestáno, aniž by divákovi poskytli zcela zásadní informaci o tom, že je-li umístěno dopravní značení, má toto povahu pravidla chování, které je nadřazeno obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích, jak vyplývá z § 76 odst. 1 zákona o silničním provozu. Městský soud v Praze tak zcela souhlasí s názorem žalované, vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaná uvedla, že: „Divácká veřejnost byla předmětnou reportáží po podstatnou část reportáže (předtočený materiál a následný rozhovor ze studia) informována o tom, že umísťováním dopravních značek kompetentními orgány jsou řidiči vyzýváni k porušování zákona. Takováto informace, takto předkládaný závěr však není možný, neboť neodpovídá pravdě a realitě, protože umístěná značka se zjednodušeně řečeno stává zákonem (normou určující pravidlo chování; viz ustanovení § 76 odst. 1 zákona o silničním provozu), díky čemuž nelze hovořit o závěru, že značka je vybídnutím k porušení zákona…. Dle názoru Rady není možné zprostředkovat divákovi informace dané a pravdivé (jako informační sdělení či zprávu) za zjevného zatajování a ignorování souvisejících (a pro tvůrce reportáže zjistitelných) skutečností.“ Uvedená pasáž odůvodnění napadeného rozhodnutí tak podle názoru soudu zcela úplně a přesně vystihuje důvody, pro které bylo jednání žalobce shledáno protiprávním a bylo žalovanou sankcionováno. Žalobce k této otázce v rámci nyní posuzované žalobní námitky uvedl, že informace prezentované v reportáži vycházely z jednoznačného stanoviska experta v příslušném oboru, a proto nelze žalobci jako provozovateli televizního vysílání klást za vinu, že část informací uveřejněných v reportáži není v souladu se zněním příslušným zákonů. K tomu považuje městský soud za potřebné uvést, že uvedené tvrzení žalobce je zcela mylné, neboť je to právě provozovatel vysílání, jež je plně odpovědný za obsah odvysílaných reportáží a nemůže svou odpovědnost přenést na osobu v dané reportáži vystupující. Soudu není ani zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl žalobce k tomu, že se jedná o experta v příslušném oboru, ani k tomu, že je oprávněn kompetentně posuzovat, zda umísťováním dopravního značení porušují konkrétní správní orgány zákon. Žalobce nesporně porušil zásadu objektivity, když bez dalšího ověření odvysílal informace jednostranně poskytnuté
pokračování
9
11A 19/2015
osobou, žalobcem označenou jako expert v příslušném oboru. Soud se zcela ztotožňuje s názorem žalované, že k porušení zásady objektivity odvysílané reportáže, došlo mimo jiné proto, že: „nebylo například umožněno, aby danou věc objasnily ani dané přímo obviněné kompetentní orgány, proč je takovéto dopravní značení možné, respektive na základě čeho je jimi umisťováno, a to ani po tom, kdy ze strany městské policie bylo informováno o tom, že dopravní značení je v kompetenci někoho jiného, čímž městská policie tvůrce reportáže přímo směřovala.“ Městský soud v Praze tedy uzavírá, že odvysíláním předmětné reportáže žalobce informoval diváky o paradoxních úpravách provozu na pozemních komunikacích a s nimi spojených komplikacích vznikajících řidičům, aniž by k dané problematice uvedl podstatné relevantní informace, čímž nesporně porušil ustanovení § 31 odst. 3 zákona o vysílání. Na základě výše uvedeného posoudil soud námitku žalobce jako nedůvodnou. Námitka nezákonného upozornění na porušení zákona Obsahem druhé žalobní námitky je nezákonnost upozornění na porušení zákona o vysílání ze dne 5. 3. 2013, č. j. RUD/1200/2013, jakožto závazného podkladu přezkoumávaného rozhodnutí, přičemž žalobce odkázal soud na důvody uvedené ve svém vyjádření jako účastníka řízení, které přiložil k žalobě. Soud považuje za vhodné na tomto místě alespoň stručně uvést obsah reportáže, jež byla předmětem upozornění ze dne 5. 3. 2013, č. j. RUD/1200/2013. Podle spisové dokumentace byl žalobcem dne 21. 6. 2012 od 19:30 hodin na programu Nova odvysílán pořad „Televizní noviny“. Reportáž s názvem „Za léky si připlatíme“, byla odvysílána jako desátá v pořadí. Jedná se o velmi krátkou zprávu – živý výstup redaktorky, která shrnuje připravované změny v platbách za léky. V krátké zmínce uvádí, že: „…z celkem 415 léků, které jsou k dostání volně a současně i na předpis, se pojišťovny shodly dále hradit jen 21. Zbývajících 394 léků už pojišťovny hradit nebudou. Nepotěším například ani alergiky, hrazeny už nebudou léky proti alergiím, jako je Zodac nebo Zyrtec. Mnohé rodiny si tak pořádně sáhnou do kapes, protože jejich pravidelnými uživateli jsou právě a hlavně děti a senioři.“ Žalovaná v předmětném upozornění uvedla, že reportáž podala neúplné a zkreslené informace s cílem vzbudit senzaci a paniku. Chroničtí pacienti i široká veřejnost tak mohla nabýt dojmu, že opatření pojišťoven se týká prakticky všech běžných léků, které byly doposud propláceny, a které již nebude pojišťovna hradit, a to bez výjimky. Přestože reportáž měla krátkou stopáž, měla zde zaznít informace, že opatření se netýká velkých balení léků, které jsou pouze na předpis. Tato informace mohla být zásadní pro chronické pacienty, u kterých by tím pádem reportáž nevzbudila paniku a nezpůsobila útoky na lékaře a lékárny, s cílem zásobit se na mnoho měsíců dopředu. Podle názoru žalované došlo odvysíláním této reportáže k podání zkreslených a neúplných informací, a tudíž k porušení zásad objektivity a vyváženosti, čímž se žalobce dopustil porušení ustanovení § 31 odst. 3 zákona o vysílání. Soud námitku nezákonnosti upozornění ze dne 5. 3. 2013 neshledal důvodnou. Z obsahu upozornění je zřejmé, že důvodem pro jeho vydání byl závěr Rady o neúplnosti odvysílané reportáže ze dne 21. 6. 2012 „Za léky si připlatíme“. Neúplnost informací v reportáži obsažených shledala Rada porušením zákona o vysílání.
pokračování
10
11A 19/2015
Žalobce namítal, že reportáž odvysílaná dne 21. 6. 2012 nebyla v rozporu se zákonem a nedošlo ke spáchání správního deliktu. Žalobce důvody, proč má za to, že odvysílaná reportáž ze dne 21. 6. 2012 nebyla v rozporu se zákonem, blíže neodůvodnil, neuvedl žádné konkrétní námitky. Proto ve shodně obecné poloze soud uvádí, že z obsahu upozornění vyplývají důvody, proč bylo vydáno a v čem Rada spatřuje porušení zákona, když konstatovala neúplnost informací, které v této reportáži zazněly. Soud má za to, že obsah upozornění je konkrétní, jasný, zřejmý je závěr o porušení zásady objektivity a vyváženosti. Zcela obecné tvrzení žalobce, že reportáž ze dne 21. 6. 2012, která byla důvodem pro vydání upozornění ze dne 5. 3. 2013, nebyla v rozporu se zákonem, neshledal soud důvodným. Žalobce v žalobě neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ve kterých spatřuje nezákonnost upozornění ze dne 5. 3. 2013. Přitom pro správní soudnictví platí zásada dispoziční, což znamená, že soud přezkoumává rozhodnutí jen z hlediska a v rozsahu žalobních bodů. Žalobce při uplatnění námitky nezákonnosti upozornění ze dne 5. 3. 2013 odkázal na „Vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení“ ze dne 23. 11. 2012, které se však týkalo zahájení řízení k jinému pořadu, než jaký byl předmětem řízení v této věci. Tomu odpovídají námitky v tomto vyjádření uvedené, neboť obsahují polemiku o možnosti použít na jeden pořad (odlišný od pořadu v této věci) upozornění ze dne 22. 3. 2012 (odlišné od upozornění v této věci). Tím, že námitky nezákonnosti upozornění ze dne 5. 3. 2013 žalobce neuvedl v žalobě, neumožnil soudu se tímto upozorněním blíže zabývat. Zde je vhodné poukázat i na již ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že obsahem příloh žaloby, nejsou-li námitky uvedeny přímo v žalobě, se soud nezabývá (viz například rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2012, č. j. 57A 19/2011 – 191, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4As 3/2008 – 78, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2Azs 92/2005 – 58, vše dostupné na www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu, že upozornění ze dne 5. 3. 2013 je jedním z podkladů rozhodnutí v této věci, považuje soud za potřebné vyjádřit se k otázce aplikovatelnosti, respektive použitelnosti tohoto upozornění na daný případ. Při posuzování této otázky vycházel soud z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6As 26/2010 – 101, z něhož vyplývá, že v upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání musí být skutkovými okolnostmi dostatečně konkrétně popsáno jednání provozovatele, uvedeno, které povinnosti podle tohoto zákona byly porušeny, a stanovena konkrétní lhůta k nápravě. Předchozí upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání je s výjimkou případů podle § 59 odst. 4 tohoto zákona nutnou podmínkou postihu za další obdobné jednání. Teprve dostane-li se provozovateli takového upozornění, lze jej za opakované jednání vykazující v podstatných rysech znaky jako to, na jehož protiprávnost byl upozorněn, postihnout (v podrobnostech viz body [38] až[42] citovaného rozhodnutí). Městský soud v Praze má za to, že v případě upozornění na porušení zákona ze dne 5. 3. 2013 šlo o typově shodné jednání ve srovnání s jednáním, které žalovaná shledala protiprávním v nyní posuzované věci a za něž žalobce sankcionovala napadeným rozhodnutím. V obou případech se jednalo o odvysílání televizní reportáže, ve které byly prezentovány neobjektivní a částečné informace, v obou případech došlo odvysíláním reportáže k zatajení podstatné informace, která byla schopna odvysílané sdělení korigovat. Navíc jednání provozovatele je porušením totožné povinnosti, zakotvené v ustanovení § 31 odstavec 3 zákona o vysílání.
pokračování
11
11A 19/2015
Soud neshledal důvodnou námitku, v níž žalobce namítal, že jednání, na jehož základě mu bylo doručeno upozornění na porušení zákona, nebylo správním deliktem. Podle § 59 odstavec 1 zákona o vysílání jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že Rada první „prosté“ porušení zákona o vysílání určité povahy nesankcionuje, nýbrž na ně provozovatele upozorní, a vyzve jej k nápravě. Teprve opakuje-li se závadné jednání (tj. dopustí-li se provozovatel jednání vykazujícího v podstatných rysech obdobné znaky jako to, na jehož závadnost byl upozorněn), je na místě přistoupit k uložení sankce (viz též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6As 26/2010 – 101). Není proto rozhodné, že jednání, které bylo předmětem upozornění na porušení zákona ze dne 5. 3. 2013, nebylo posouzeno správním orgánem jako správní delikt – při prvním porušení zákona to ani není možné, protože zákon stanoví, že nejprve musí být provozovatel na porušení zákona upozorněn. Teprve v případě, kdy se stejný subjekt dopustí typově shodného protiprávního jednání, přichází v úvahu možný postih za správní delikt. Uvedené znamená, že první porušení zákona není postižitelné v tom smyslu, že by došlo k uložení sankce za správní delikt. Je pojmově vyloučeno – stanoví-li zákon, že nejprve musí být provozovatel vysílání na protiprávní jednání upozorněn – aby toto první protiprávní jednání bylo možno sankcionovat. Právě proto zákon o vysílání hovoří o „předchozím upozornění na porušení zákona“ a nikoli o „upozornění na to, že byl spáchán správní delikt“. Námitku žalobce, týkající se nezákonnosti vydaného upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání, soud neshledal důvodnou. Dokazování v řízení před soudem Nejvyšší správní soud v odůvodnění zrušujícího rozsudku ze dne 21. 4. 2016, č. j. 5As 124/2015 – 28, městskému soudu vytkl, že nezdůvodnil neprovedení podporujícího důkazu provedením obrazového a zvukového záznamu předmětné reportáže. K uvedené výtce Městský soud v Praze uvádí, že při ústním jednání dne 4. 10. 2016 na výslovný dotaz soudu zástupkyně žalobce uvedla, že na návrhu na provedení důkazu zvukově obrazovým záznamem reportáže netrvá, a zástupkyně žalované vyjádřila totožné stanovisko. Nadto zástupkyně účastníků řízení shodně uvedly, že záznam reportáže obsažený ve správním spisu je jim znám a činí jej nesporným. Z tohoto důvodu soud s odkazem na § 52 odstavec 1 s. ř. s. rozhodl o tom, že důkaz provedení obrazového a zvukového záznamu reportáže pro nadbytečnost při jednání neprovede. Závěr a náklady řízení Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobu důvodnou, proto žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního
pokračování
12
11A 19/2015
úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst.1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Podle ustanovení § 104 odstavec 3 písmeno a/ s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V Praze dne 4. října 2016 Za správnost vyhotovení: Mikolášová
JUDr. Hana V e b e r o v á v.r. předsedkyně senátu
