10Ad 22/2013 - 36
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: P. P., bytem Ú. n. L., proti žalovanému: ministr vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2013, č. j. KM-76-5/PK-2013, takto: I.
Žaloba s e z a m í t á .
II.
Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:
Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 6. 2007, č. j. OSZ-132603/VO-Bu-2007. Tímto rozhodnutím byl žalobci dnem 1. 4. 2007 přiznán výsluhový příspěvek ve výši 16.223,Kč měsíčně. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Předchozí rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013, č. j. 8 Ad 6/2010-47, pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, přesto dle žaloby nyní napadené rozhodnutí je z velké části pouze popisné, v některých částech se ztotožňuje s žalobcovými argumenty, avšak opět dospívá k totožným závěrům jako původní, zrušené rozhodnutí, a to se stejnou argumentací. Žalovaný v rozhodnutí odkazuje na právní předpisy, vůči nimž je zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) v poměru speciality. Argumenty žalovaného považuje žalobce za irelevantní, neboť žalovaným zvolený výklad zákona je možný pouze pro případ výkonu práce v měsíci, kdy by policistovi nenáležely příplatky za službu v noci, soboty neděle a svátky ani za služební pohotovost.
pokračování
2
10Ad 22/2013
Dle žalobce ze zákona vyplývá, že služební hrubý příjem je tvořen služebním příjmem jako takovým, který obsahuje řadu složek dle § 113 zákona o služebním poměru. Služební pohotovost v tomto ustanovení sice uvedena není, ale služební příjem je tvořen i dalšími složkami příjmu uvedenými v hlavě osmé zákona o služebním poměru. K podpoření svých závěrů žalobce dále odkazuje na ustanovení § 112, 126 a 132 téhož zákona. Odměna za služební pohotovost tedy dle žalobce je součástí služebního příjmu. Žalobce má za to, že hrubý služební příjem je tvořen všemi zdanitelnými položkami, neboť jinak by se o hrubý příjem jednat nemohlo. Žalobce poukazuje na praxi Hasičského záchranného sboru České republiky, dle níž jsou do služebního příjmu započítávány i odměny za služební pohotovost. K žalobě se původně vyjádřilo Ministerstvo vnitra. S ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 As 31/2015-28, vyzval městský soud k vyjádření ministra vnitra jako žalovaného. Žalovaný přípisem ze dne 22. 8. 2016 soud informoval, že se s vyjádřením Ministerstva vnitra plně ztotožňuje. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Za měsíční služební příjem pro vypočítání žalobcova výsluhového příspěvku se podle § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru považuje hrubý služební příjem poskytovaný za kalendářní rok předcházející skončení služebního poměru. V případě žalobce se jednalo o rok 2006, kdy žalobci vznikl nárok na celkový plat ve výši 405.558,- Kč, a jeho průměrný měsíční plat tedy činil 33.797,- Kč. Žalovaný se na rozdíl od žalobce domnívá, že z ustanovení § 113 a 126 zákona o služebním poměru plyne, že odměna za služební pohotovost není součástí služebního příjmu. Do služebního příjmu tedy nelze započítat všechny položky, které jsou uvedeny na měsíčním vyúčtování platu. Nadto žalovaný upozornil, že sám žalobce uvedl v žádosti o výsluhový příspěvek výpočet jeho služebního příjmu za rok 2006, z něhož následně správní orgány vycházely. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Rozhodnutím ředitele Správy Policie ČR Severočeského kraje ze dne 8. 2. 2007, č. 174/2007, byl žalobce propuštěn ze služebního poměru, a to ke dni 31. 3. 2007. Dne 16. 4. 2007 požádal žalobce o přiznání výsluhového příspěvku ode dne 1. 4. 2007. Žádost obsahuje výpočet, podle něhož žalobcův hrubý služební příjem za kalendářní rok 2006 činil 33.797,Kč, zatímco za roky 2004-2006 činil 31.200,- Kč. Do výpočtu je započítán příplatek za službu konanou v noci, v sobotu a v neděli, služební příjem za službu ve svátek a služební příjem za službu konanou nad základní dobu služby. Odměna za služební pohotovost však započítána není. Součástí správního spisu je protokol o výpočtu výsluhového příspěvku, v rámci něhož je proveden totožný výpočet jako v žalobcově žádosti, ovšem bez specifikace konkrétních součástí služebního příjmu žalobce. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobci přiznán výsluhový příspěvek ve výši 16.223,- Kč měsíčně. Bylo stanoveno, že průměrný hrubý služební příjem žalobce za kalendářní rok 2006 činil 33.797.,- Kč, zatímco za léta 2004-2006 jen 31.200,- Kč. V souladu s ustanovením § 166 zákona o služebním poměru tedy byl výhodnější základ pro výpočet výsluhového příspěvku průměrný příjem za rok 2006. Protože rozhodná doba žalobcovy služby činila 28 let, činí výměra výsluhového příspěvku 48 % průměrného hrubého služebního příjmu, tedy 16.223,- Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce odvoláním, v němž namítl, že hrubým měsíčním příjmem se rozumí souhrn všech zdanitelných položek příjmu. V roce 2006 byl
pokračování
3
10Ad 22/2013
hrubý příjem tvořen jinými položkami než v roce 2007, kdy nabyl účinnosti zákon o služebním poměru. Odměna za služební pohotovost byla dle názoru žalobce v roce 2006 součástí služebního příjmu. Žalovaný odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 17. 4. 2008, č. j. 145/2008. V odůvodnění uvedl, že na výplatní pásce jsou uvedeny i odměny, které do služebního příjmu nepatří, jako například odměna za služební pohotovost. Toto rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 4. 6. 2013, č. j. 8 Ad 6/2010-47, pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Městský soud žalovanému vytýkal, že se nezabýval konkrétními odvolacími námitkami ohledně aplikace jiné právní úpravy účinné v roce 2006, které žalobce uplatnil. Podruhé žalovaný ve věci rozhodl nyní napadeným rozhodnutím, jímž odvolání opět zamítl. Ztotožnil se s žalobcem v tom ohledu, že jednotlivé složky služebního příjmu se v roce 2006 do jisté míry odlišovaly od složek služebního příjmu dle právní úpravy účinné od roku 2007. Dle § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech (dále jen „zákon o platu“) se za plat nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, mimo jiné odměna z pracovní pohotovost. Z § 19 zákona o platu potom plyne, že během pracovní pohotovosti náleží příslušníkovi pouze odměna za pracovní pohotovost, zatímco plat náleží až při skutečném výkonu práce v době pracovní pohotovosti. Jak podle předchozí, tak podle současné právní úpravy tedy odměna za pracovní pohotovost nebyla součástí platu, respektive služebního příjmu. Byla však předmětem zdanění, a proto musela být uváděna na výplatní pásce. Správní orgán I. stupně tedy dle žalovaného postupoval správně, pokud nepovažoval odměnu za služební pohotovost za součást služebního příjmu, který je základem pro výpočet výsluhového příspěvku. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo podle § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodnuto bez nařízení ústního jednání, neboť s tímto postupem oba účastníci řízení výslovně souhlasili. Nejprve se soud zabýval námitkou žalobce, že je napadené rozhodnutí opět nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Městský soud v Praze v předchozím rozsudku vydaném v této věci vytkl žalovanému, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, zejména těmi, které se týkaly aplikace právní úpravy účinné pro rok 2006. Soud má za to, že v nyní napadeném rozhodnutí žalovaný uvedené vady napravil, neboť srozumitelně vyložil, z jakého důvodu má za to, že ani s ohledem na zákon o platu nelze do služebního příjmu započíst odměnu za služební pohotovost. Nelze se ztotožnit s nekonkrétním tvrzením žalobce, že žalovaný odkazuje na nepřípadné právní předpisy, vůči nimž je zákon o služebním poměru speciální. V částech, v nichž se napadené rozhodnutí odvolává na ustanovení již neplatného zákona o platu, reaguje na výslovnou odvolací námitku ohledně aplikace předchozí právní úpravy. Na místě, kde napadené rozhodnutí odkazuje na zákon o důchodovém pojištění a zákoník práce, se jedná pouze o podpůrný argument k výkladu zákonného pojmu „kalendářní rok“, jenž žalobce zpochybnil v odvolání. Na této argumentaci soud nespatřuje nic vadného. Rozhodnutí je tedy odůvodněno takovým způsobem, který umožňuje jeho soudní přezkum, a proto není dán důvod k jeho zrušení podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Dále se soud zabýval jedinou věcnou žalobní námitkou, totiž že do hrubého služebního příjmu je třeba započítat i příplatky za službu v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek
pokračování
4
10Ad 22/2013
a odměny za služební pohotovost. Předně se nelze ztotožnit s tvrzením žalovaného uvedeným ve vyjádření k žalobě, že žalobce nemůže zpochybnit výpočet průměrného hrubého služebního příjmu za rok 2006, když byl tento výpočet uveden v jeho žádosti. Požádal-li žalobce o přiznání výsluhového příspěvku, bylo úkolem příslušného služebního orgánu přiznat mu příspěvek v zákonné výši. Vzhledem k tomu, že se žádost podává na tiskopise, který obsahuje tabulku, v níž jsou vyplněny jednotlivé části služebního příjmu, je pochopitelné, pokud žalobce žádost podával v dobré víře, že údaje předepsané v tiskopise odpovídají právní úpravě. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by žalobce případně uplatnil nárok na nižší výsluhový příspěvek, než jaký mu náleží podle zákona. Bez ohledu na obsah údajů v žádosti může žalobce zpochybnit zákonnost rozhodnutí o výši příspěvku, a to jak v odvolání proti němu, tak ve správní žalobě. Bylo tedy namístě posoudit, zda jsou žalobcovy závěry ohledně výpočtu výsluhového příspěvku správné. Základem, z něhož se výsluhový příspěvek vypočítává, je dle § 158 zákona o služebním poměru měsíční služební příjem. Definici měsíčního služebního příjmu stanoví § 166 odst. 1 zákona o služebním poměru následovně: „Za měsíční služební příjem se pro účely stanovení výše výsluhových nároků považuje průměrný hrubý služební příjem poskytovaný za předchozí kalendářní rok přede dnem skončení služebního poměru příslušníka. Jestliže služební poměr skončil posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se průměrný hrubý měsíční služební příjem z tohoto kalendářního roku.“ Složky služebního příjmu jsou potom jednoznačně definovány v ustanovení § 113 zákona o služebním poměru, podle něhož se jedná o základní tarif, příplatek za vedení, příplatek za službu v zahraničí, zvláštní příplatek, osobní příplatek a odměnu (míněna je zvláštní odměna dle § 123 zákona o služebním poměru, nikoliv odměna za služební pohotovost). Nelze odhlédnout od skutečnosti, že byl žalobci v rozhodném období kalendářního roku 2006 vyplácen plat podle předchozí právní úpravy, tedy podle zákona o platu. Nárok na výsluhový příspěvek je však třeba posuzovat podle nové právní úpravy, což plyne z přechodného ustanovení § 227 odst. 2 zákona o služebním poměru: „Podle dosavadních právních předpisů se posuzují rozhodnutí a právní úkony, které směřují ke skončení služebního poměru, i když služební poměr příslušníka má na jejich základě skončit až po nabytí účinnosti tohoto zákona … Nároky související se skončením služebního poměru příslušníka uvedeného ve větě první se posuzují podle dosavadních právních předpisů.“ Žalobce o propuštění ze služebního poměru požádal až dne 2. 2. 2007, tedy již po účinnosti zákona o služebním poměru. Z citovaného ustanovení tak a contrario plyne, že žalobcovy nároky související se skončením služebního poměru je třeba posoudit podle zákona o služebním poměru. K tomuto závěru Městský soud v Praze dospěl též v rozsudku ze dne 30. 6. 2014, č. j. 7 Ad 3/2010-30. Přesto však, jak správně uvedl žalovaný, nelze právní úpravu, podle níž byl žalobci plat vyplácen, pominout, neboť struktura služebního příjmu v té době byla v některých ohledech odlišná. Žalobce uvedl, že by do základu pro výpočet výsluhového příspěvku měly být započítány příplatky za službu v noci, ve svátky a v sobotu a v neděli. Na tato plnění nelze úpravu zákona o služebním poměru přímo uplatnit, neboť podle něj již zvláštní příplatky za službu v noci a ve dny pracovního klidu neexistují. Je třeba upozornit, že dle § 3 odst. 2 věty první zákona o platu se platem rozuměla veškerá plnění poskytovaná příslušníkovi za vykonanou práci. Uvedené příplatky nepochybně byly platem, a tedy je lze považovat za služební příjem ve smyslu § 166 zákona o služebním poměru. Stěžejní pro posouzení dané žalobní námitky ovšem je, že příplatky za službu v noci a ve dny pracovního klidu v případě žalobce v souladu se zákonem započítány byly. Jak sám žalobce uvedl v žádosti o výsluhový příspěvek, v rozhodném období kalendářního roku 2006 neobdržel žádné příplatky za službu
pokračování
5
10Ad 22/2013
konanou v noci či ve svátek; za službu konanou v sobotu a neděli obdržel celkem 579,- Kč. Tato částka byla započítána do celkového ročního služebního příjmu žalobce ve výši 405.558,- Kč, z něhož podle protokolu o výpočtu výsluhového příspěvku vycházely i správní orgány. Žalobní námitka týkající se příplatků za službu v noci, ve svátek, v sobotu a v neděli, je tedy nedůvodná, neboť tato plnění žalobci do základu pro výpočet výsluhového příspěvku započítána byla. Dále žalobce tvrdil, že měla být započítána i odměna, kterou obdržel za pracovní pohotovost. Lze však konstatovat, že tato odměna není součástí služebního příjmu ve smyslu zákona o služebním poměru a nebyla ani součástí platu ve smyslu zákona o platu. Jak ve vztahu k právní úpravě účinné od roku 2007 vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 1. 2014, č. j. 6 Ads 8/2013-26, odměna za služební pohotovost není služebním příjmem, neboť se nejedná o odměnu za výkon služby, ale za připravenost k jejímu výkonu. Z tohoto důvodu odměnu za služební pohotovost neřadí do služebního příjmu ani komentářová literatura (srov. Tomek, P., Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012. 2. aktualizované vydání. Olomouc: Nakladatelství ANAG, 2012, strana 371). Ustanovení § 113 zákona o služebním poměru obsahuje taxativní výčet složek služebního příjmu, do nichž odměna za služební pohotovost nespadá. Na tom nic nemění ani skutečnost, že tato odměna je předmětem daně z příjmů fyzických osob, neboť účelem daňové legislativy je výlučně stanovení daňové povinnosti, a tedy z ní nelze vyvozovat závěry pro způsob stanovení výsluhového příspěvku (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č. j. 7 Ad 3/2010-30). S uvedenými závěry se soud v této věci plně ztotožňuje a nevidí důvod jakkoliv se od nich odchylovat. Jak správně konstatoval žalovaný, na daných závěrech nic nemění ani přihlédnutí k úpravě zákona o platu, neboť dle jeho § 19 byla odměna za pracovní pohotovost koncipována obdobně jako podle § 126 zákona o služebním poměru. Zároveň v souladu s § 121 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, stanovila podrobnosti o nárocích souvisejících se skončením služebního poměru vyhláška Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky. Podle § 76 odst. 1 vyhlášky je posledním hrubým měsíčním služebním příjmem policisty služební příjem, který mu náležel před skončením služebního poměru v rozsahu složek služebního příjmu stanovených pevnou měsíční výměrou. Do posledního hrubého měsíčního služebního příjmu se započítává průměrný měsíční úhrn jeho proměnlivých složek a odměn, které náležely policistovi v kalendářním roce, jenž předcházel dni skončení jeho služebního poměru. Podle odst. 4 se za složky služebního příjmu stanovené pevnou měsíční výměrou podle odstavce 1 pro účely posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty považují a) platový tarif, b) osobní příplatek, c) příplatek za vedení, d) příplatek za zastupování, e) hodnostní příplatek a f) zvláštní příplatek. Podle odst. 5 se za složky služebního příjmu policisty stanovené proměnlivou měsíční výměrou podle odstavce 1 pro účely posledního hrubého měsíčního služebního příjmu považují a) příplatek za službu v noci, b) příplatek za službu v sobotu a neděli, c) služební příjem za službu ve svátek, d) příplatek za dělenou směnu a e) služební příjem za službu konanou nad základní dobu služby. Z uvedeného je zřejmé, že § 76 vyhlášky č. 287/2002 Sb. neuvádí odměna za služební pohotovost jako složku služebního příjmu. Je-li tedy pro účely vypočtení výsluhového příspěvku žalobce aplikován zákon o služebním poměru, je nutno uzavřít, že odměna za služební pohotovost součástí služebního příjmu není.
pokračování
6
10Ad 22/2013
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani údajná správní praxe Hasičského záchranného sboru ČR, na niž odkazuje žalobce. Zaprvé je podstatné, že žalobce je bývalým policistou, a tedy by pro posouzení jeho situace byla primárně podstatná praxe Policie, nikoliv Hasičského záchranného sboru. Nelze akceptovat, aby byl jeden bezpečnostní sbor vázán nezákonnou praxí jiného bezpečnostního sboru. Dále platí, že vzorový výpočet předložený žalobcem nesvědčí o plošné a systémové správní praxi. Izolované případy postupu správních orgánů ve prospěch účastníků řízení přitom nemohou bez dalšího tvořit správní praxi, z níž plyne legitimní očekávání jednotlivců, tím méně správní praxi contra legem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009-233). Žalovanému tedy nelze s odkazem na správní praxi Hasičského záchranného sboru vytýkat, že nepostupoval v souladu se zákonem. Soud tedy s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že žádný z uplatněných žalobních bodů nebyl důvodný. Z tohoto důvodu byla žaloba podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta. Výrok o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalovanému žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 26. října 2016 JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová
