Číslo jednací: 5A 107/2010 - 137-
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: MEDIAREX COMMUNICATIONS AND CONSULTING, s.r.o., Praha 1, Prokopská 8/296, zast.: JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, Husova 7, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27.2.2008, Č.j.: had/2762/08, sp. zn.: 2007/771/had/MED takto: Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 27.2.2008, Č.j.: had/2762/08, sp. zn.: 2007/771/had/MED s e z r u š u j e a věc se žalované vrací k dalšímu řízení. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16.520,- Kč, do 30 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra Pečeného, advokáta. Odůvodnění: Žalobce podal k soudu žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce, zpracovatel reklamního spotu na přípravek MaxiCor, porušil povinnost stanovenou v § 5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, (před novelizací účinnou od 26.ledna 2006), a to odvysíláním reklamního spotu na přípravek MaxiCor (kód F188, mutace 5), jehož je účastník zpracovatelem, který byl vysílán premiérově dne 26. 7. 2006 v 19:55:55 hodin na programu Prima televize a reprizován opakovaně v době od 26. července do 13. srpna 2006 v různých denních a nočních časech na programech ČT 1 a Prima televize. Pro porušení § 5d písm. d) a v souladu s § 8 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy žalovaná uložila žalobci pokutu ve výši 1 000 000,- Kč. Dále žalobci uložila povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1000,Kč.
pokračování
2
5A 107/2010
V odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla, že postupuje dle zákona o regulaci reklamy ve znění do 26. ledna 2006; smlouva, kterou zadavatel reklamy uzavřel s žalobcem, byla uzavřena před dnem nabytí účinností novely, podle čl. III. z.č. 138/2002 Sb., se posuzuje reklama po dobu 3 let od nabytí účinnosti tohoto zákona dle právní úpravy před novelizací. Žalovaná popsala předmětný spot, který začíná záběrem na muže s bolestivým výrazem ve tváři chytajícího se za srdce, poté následuje detailní záběr na pacientský monitor. Po celou dobu je při dolním okraji obrazovky zřetelný nápis: „Každý druhý člověk v ČR umírá na nemoci srdce a cév“. Obraz je ve zvuku doprovázen komentářem téhož znění. V levém dolním rohu se pak postupně objeví balení MaxiCor, v pravém dolním průřez cévou ucpanou cholesterolem, která se postupně uzdravuje. V levém dolním rohu se postupně objeví nápisy „Brání usazování cholesterolu“ a dále „Výrazně snižuje riziko infarktu a mrtvice“. Tento obraz doplněn komentářem: „MaxiCor účinně brání usazování cholesterolu“. V detailním záběru je objeví balení MaxiCoru (přes celou obrazovku), nad ním je velký nápis „Prodlužuje život“, pod balením text „K dostání v lékárnách“ a na pravé straně označení „Doplněk stravy“. Žalovaná uvedla, že na základě oznámení stěžovatele (SVOPL) byl v období červenec až srpen 2006 zaznamenán jmenovaný reklamní spot v mutaci č. 5. Rada podala na základě usnesení svého 17. zasedání dne 10.10.2006 podnět SÚKL k zahájení řízení o povaze předmětného přípravku dle § 9 odst. 1 písm. h) z.č. 79/1997 Sb., o léčivech. SÚKL se dne 4.12.2006 vyjádřil (doručeno Úřadu Rady dne 6.12.2006, čj. 8739, čj. SUKL 22922/06) a sdělil, že neshledal důvody k zařazení přípravku mezi léčivé přípravky; tvrzení „Výrazně snižuje riziko infarktu a mrtvice“ přisuzuje výrobku schopnost předcházet onemocnění infarktu a mrtvici, takové tvrzení lze uplatnit jen u léčivých přípravků, pro daný přípravek je nepřípustné. Na základě tohoto zjištění žalovaná na svém 14. zasedání konaném dne 29.8.2007 rozhodla o zahájení správního řízení se žalobcem pro možné porušení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy, když usoudila, že zmíněná reklama uvádí spotřebitele v omyl tím, že prezentuje produkt MaxiCor jako léčivo, v reklamně jsou použita slovní a obrazová spojení, která vyvolávají u spotřebitele dojem, že se jedná o preparát, který má schopnost prevence a léčby, přičemž taková prezentace produktů je nemyslitelná u doplňků stravy, které nesmějí být tímto způsobem prezentovány. Dne 27.9.2007 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení a účastník byl vyzván k vyjádření. Navrhl doplnit spis o důkazy prokazující účinnost přípravku, uvedl, že zadavatel reklamy žalobce ubezpečil, že tvrzené účinky produktu jsou pravdivé, podle žalobce jsou doplňky stravy vyjmuty z dosahu aplikace ust. § 5d písm. d) zákona ve znění do 26.1.2006. Smlouva se zadavatelem byla uzavřena před účinností novely zákona o regulaci reklamy, tedy pro splnění podmínky porušení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy ve znění platném v té době je zapotřebí splnění podmínky jak uvádění v omyl, tak současně přisuzování léčivých účinků produktu. Podle žalované ustanovení § 5d zákona o regulaci reklamy (před novelizací účinnou od 26.1.2006) pod písm. a) až d) příkladmo vyjmenovává, co za pokládá za uvádění v omyl, pod písm. d) klasifikuje jako uvádění v omyl, jsou-li potravině přisuzovány vlastnosti prevence, ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo jsou-li takové vlastnosti naznačovány. Je-li prokázáno, že reklama obsahuje nedovolená terapeutická tvrzení, již samotné přisuzování nebo naznačování specifikovaných vlastností zákon presumuje jako uvádění v omyl. Žalovaná poukázala i na tzv. doktrínu nepřímého účinku směrnice, podle které se má při více možných výkladech vnitrostátního práva upřednostnit ten výklad, který odpovídá smyslu a cílům směrnice. Dané problematiky se týká směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/46/ES, které jednoznačně zakazují připisovat potravinám či doplňkům stravy v reklamách léčivé nebo preventivní účinky (uvádět terapeutická tvrzení), a to bez povinnosti prokazovat současně, že těmito tvrzeními reklamy uvádějí spotřebitele v omyl. Ve vnitrostátním právu existuje předpis, který je koncipován v souladu s uvedenými směrnicemi, jedná se o vyhlášku č.
pokračování
3
5A 107/2010
446/2004 Sb., kterou se stanoví požadavky na doplňky stravy. Dle § 4 odst. 2 písm. a) této vyhlášky označování doplňků stravy a způsoby, jimiž se provádí jejich prezentace a reklama, nesmí přisuzovat doplňkům stravy vlastnosti prevence, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo odkazovat na tyto vlastnosti. K námitce, že sdělení obsažená v reklamním spotu nejsou způsobilá uvést spotřebitele v omyl, neboť proklamované vlastnosti preparátu jsou prokázány studiemi, žalovaná uvedla, že léčivé účinky zde nejsou důležité, neboť reklama na doplněk stravy nesmí vzbudit u spotřebitele dojem, že se jedná o léčivý přípravek, a to i přesto, kdyby doplněk stravy takovou vlastnost měl. Žalovaná provedla rozbor tvrzení obsažených v reklamním spotu a dospěla k závěru, že tato tvrzení jednoznačně deklarují léčebný a preventivní účinek přípravku. Z hlediska § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy jsou nepřijatelná tvrzení, že produkt brání usazování cholesterolu a výrazně snižuje riziko infarktu a mrtvice, neboť obě jednoznačně deklarují léčebné a preventivní účinky přípravku. K tomu přispívá i znázornění průřezu cévou zúženou cholesterolem, kdy je znázorněn efekt postupného odbourávání cholesterolu, což jednoznačně vyvolává dojem léčebného účinku přípravku, neboť zbavuje obtíže ucpávání cév. K porušení cit. normy došlo též odvysíláním úvodní sekvence, v níž je znázorněn muž stižený srdečním onemocněním, doprovázený nápisem, že každý druhý člověk v ČR umírá na nemoci srdce a cév. Žalovaná shledala jako nepatřičné ztvárnění nemocného člověka stiženého srdečním onemocněním a následnou prezentaci přípravku MaxiCor. Jejich spojení vyvolává u diváka dojem, že použitím zmíněného přípravku předejde svým srdečním obtížím, popřípadě je vyléčí. Opět je tu prezentován fakt, že přípravek je schopen léčit, respektive má preventivní funkci ve vztahu k srdečním chorobám. Žalovaná tak dospěla k závěru, že jsou dány zákonné podmínky pro uplatnění sankce podle zákona o regulaci reklamy a rozhodla podle § 8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona o uložení pokuty ve výši 1 000 000,- Kč. Při stanovení výše pokuty Rada přihlédla ve smyslu ust. § 8 odst. 4 cit. zákona zejména k závažnosti, způsobu, k době trvání a následkům protiprávního jednání. Při úvaze o výši pokuty usoudila, že reklama jednoznačně deklaruje preventivní a léčebný účinek u chorob srdce, přičemž dopad této reklamy na spotřebitele považuje žalovaná za velký, neboť choroby srdce patří mezi nejčastější příčiny úmrtí ČR a doplněk stravy MaxiCor lze považovat za žádanou komoditu. Tuto skutečnost považuje žalovaná za velice závažnou, neboť sdělení reklamy vyvolá u řady lidí nutkání zlepšit si zdravotní stav, snížit riziko onemocnění. Reklama byla provedena způsobem, který svým vizuálním a zvukovým zpracováním navozuje dojem, že přípravek působí jako lék spotřebitel ze spotů nabývá dojmu, že je v neustálém ohrožení života, že mu hrozí onemocnění srdce, a že právě předmětný přípravek brání usazování cholesterolu v cévách a že přímo odstraňuje cholesterol z ucpaných cév. Takovýto způsob ztvárnění zdravotního ohrožení spotřebitele a vyvolání obav se žalované jeví jako neetický. Konečně žalovaná uvedla, že reklama byla prezentována v televizním vysílání od 26. 7. do 13. 8. 2006 v různých denních i nočních časech na programech ČT 1 a Prima televize, tedy na celoplošných programech, reklamní spot tedy oslovil řadu spotřebitelů a navodil u nich dojem, že přípravek může vyléčit jejich problémy se srdcem či že působí preventivně na jejich oběhovou soustavu. Rada, která uvedené skutečnosti zhodnotila jako velice závažné, rozhodla udělit pokutu ve výši 50 % maximální výše. Žalobce v žalobě podané proti rozhodnutí žalované namítl, že žalovaná nesprávně vyhodnotila zjištěný skutkový stav, nesprávně jej právně posoudila a aplikovala ust. § 5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., a řízení trpělo procesními vadami, které žalobce poškodily na jeho právech. Poukázal na obsah svého vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení, v němž uvedl, že byl ze strany zadavatele reklamy ubezpečen, že popis účinků přípravku je
pokračování
4
5A 107/2010
pravdivý a v němž navrhl k této skutečnosti provést dokazování. Poukázal dále na zákonnou definici doplňků stravy v ust. § 2 písm. j) z.č. 110/1997 Sb., a namítl, že reklama na doplňky stravy by měla přiměřeným způsobem spotřebitele informovat o jejich vlastnostech, včetně toho, jak příznivě mohou ovlivnit zdravotní stav spotřebitele. Ve svém vyjádření k zahájení správního řízení s odkazem na vyhl. č. 23/2001 Sb., dovozoval, že zákonem o regulaci reklamy ve znění do 25.1.2006, byla v reklamě na doplněk stravy případná schopnost léčit a předcházet chorobám výslovně umožněna; doplňky stravy dle mínění žalobce byly do 25.1.2006 vyjmuty z dosahu aplikace ustanovení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy. Podle žalobce byla pokuta byla uložena po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty. Dle § 8 odst. 5 z.č. 40/1995 Sb., ve znění do 25.1.2006 lze pokutu uložit do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení zákona došlo. Žalovaná podle žalobce vzhledem k době vysílání spotu zjistila údajné porušení zákona nejpozději v červenci 2006, čímž začala běžet subjektivní lhůta, v rámci níž lze pokutu uložit. Orgán dozoru se s reklamním spotem musel seznámit v průběhu jeho vysílání v televizi; jako orgán dozoru dle § 7 zákona má povinnost dozorovat dodržování zákona. Rozhodnutí o uložení pokuty však bylo vypraveno, tj. vydáno, až dne 24.4.2008; i pokud by skutečně došlo k porušení § 5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., pokuta byla uložena po uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty, tedy žalovaná zásadně porušila zákon. Podle žalobce je z hlediska právní úpravy platné do 25.1.2006 bezpředmětné posuzování otázky schopnosti léčení a předcházení chorobám prostřednictvím doplňku stravy. Tehdejší zákonná úprava reklamu na doplněk stravy poukazující na takovou schopnost výslovně umožňovala, neboť ustanovení § 5d písm. d) z.č. 40/1995 Sb., ve znění do 25.1.2006, odkazovalo na vyhl. č. 23/2001 Sb., která v ustanovení § 2 písm. l) stanovuje, že potravinami určenými pro zvláštní výživu jsou rovněž doplňky stravy. Ačkoliv tento argument byl jedním ze základních bodů jeho vyjádření k zahájenému správnímu řízení, žalovaná se v odůvodnění rozhodnutí touto žalobcovou námitkou řádně nezabývala, pouze uvedla, že vyhláška č. 23/2001 Sb., byla v roce 2004 zrušena. Zatížila tak své rozhodnutí zásadní vadou. Pokud by však soud dospěl k závěru, že ustanovení § 5d písm. d) z.č. 40/1995 Sb., ve znění do 25.1.2006 zakazovalo přisuzovat doplňkům stravy uvedené schopnosti, pak podle žalovaného podstata porušení uvedeného ustanovení nespočívá v tom, zda doplněk stravy léčivé účinky má, ale v tom, že spotřebitel je odkazem na léčivé účinky uváděn v omyl, byť by přípravek léčivé účinky měl, neboť se jedná o potraviny. Podle žalovaného tak reklama klame-vyvolává omyl, i když sděluje pravdivé skutečnosti. Z toho vyplývá, že žalovaný by se nemusel zabývat důkazy v tomto směru předkládanými účastníkem řízení o účincích přípravku. Takový názor je dle žalobce nepřijatelný z hlediska jazykového výkladu. Žalobce má oproti žalovanému za to, že vyvolávání omylu vyžaduje, aby byl někdo klamán a byly mu sdělovány nebo podsouvány nepravdivé skutečnosti; jinak se nemůže jednat o omyl. Dle žalobce by soud měl vzít v úvahu rovněž ústavněprávní aspekt dané problematiky. Podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva i soudů národních je reklama jako i jiné informace, kryta právem na šíření a přijímání informací, které je vždy prvotní. Jeho omezení jsou druhotná (§ 17 Listiny). Existují-li pochybnosti o tom, zda šíření určitého druhu informace (včetně informace reklamní) je v souladu či v rozporu s tímto právem, možnost šíření informací má mít přednost. Lidská práva totiž mohou být dotčena nejen šířením informací, ale především i bráněním v jejich šíření (cenzurními opatřeními nejrůznějšího druhu). Soud by dle žalobce měl rovněž vzít v úvahu, že vlastní balení přípravku MaxiCor reklamní informaci řádně doplňuje, aniž by se tím evokovalo, že by přípravek měl být léčivem. Žalobce doložil pravdivost tvrzení obsažených v reklamě, ale i to,
pokračování
5
5A 107/2010
že reklama přípravku nepřisuzuje schopnost předcházet nebo léčit onemocnění. Smyslem reklamy bylo předat spotřebitelům informaci, že přípravek jim může při problémech pomoci. Reklama však nehovoří o tom, že by přípravek léčil. Po zpracovateli reklamy nelze požadovat, aby nemohl uvést, k jakému účelu má být inzerovaný přípravek používán, bez toho by se spotřebitel nedozvěděl, k čemu přípravek slouží. To však neznamená, že reklama uvádí spotřebitele v omyl. Reklama na doplňky stravy není zákonem zakázána, proto žalovaná nemůže zákon vykládat tak, aby reklamu na doplňky stravy v podstatě znemožnila. Žalovaná se svým výkladem zákona chce fakticky vyhnout nutnosti posuzovat pravdivost tvrzení o účinnost přípravku, nesprávně se nikterak procesně nevypořádala s navrženými svědeckými výpověďmi a listinami o účinnosti přípravku, k vyžádání u zadavatele spotu. Žalobce v této souvislosti odkázal na zákonnou definici doplňků stravy dle § 2 písm. j) zákona č. 110/1997 Sb. o potravinách. Reklama na doplňky stravy by měla přiměřeným způsobem informovat o jejich vlastnostech, zákonodárce neměl v úmyslu takovou reklamu zakázat, jinak by to učinil výslovně. Výklad zákona, který by takovou reklamu zakázal, nelze připustit. Další žalobní námitky žalobce vznesl do výše uložené pokuty. Žalovaná v jiných obdobných případech, které jmenovitě uvedl, uložila pokutu ve výši 100 000,- Kč. Závažnost, způsob, doba trvání včetně následků jednání jsou obdobné jako u vyjmenovaných rozhodnutí, přesto žalovaná uložila pokutu v souzené věci ve výši 50% horní hranice sazby se srovnání s 5% horní hranice sazby u jmenovaných rozhodnutí, jejichž kopie žalobce připojil k žalobě. Žalobce žádal, aby soud z uvedených důvodů napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil jí povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Pokud by soud důvody pro zrušení rozhodnutí neshledal, navrhl, aby soud upustil od uložení pokuty za použití § 78 odst. 2 s.ř.s. K žalobě se vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že problematika výkladu ust. § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy byla již několikrát řešena před Městským soudem v Praze, který potvrdil výklad žalované (např. rozsudek 8 Ca 392/2007). Prekluzivní lhůta dle mínění žalované počala běžet dnem, kdy se žalovaná seznámila s porušením zákona, tedy získala patřičný podklad prostřednictvím odborné analýzy spolu se shlédnutím audiovizuálního záznamu a dále vyjádřením účastníka. Pro počátek běhu lhůty není rozhodnou skutečností odvysílání reklamy, ani vznik důvodného podezření, že k porušení povinnosti došlo, neboť pokutu lze uložit až za objektivně zjištěné a prokázané porušení povinnosti. Časovým okamžikem zjištění porušení povinnosti je tak rozhodnutí žalované, že k porušení povinnosti došlo, nikoli podezření, že dojít mohlo. Žalovaná dále uvedla, že se v napadeném rozhodnutí vypořádala se všemi námitkami tak, jak je uvedeno na str. 3 rozhodnutí. Pokud jde o výklad ustanovení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy žalovaná poukázala na judikaturu Městského soudu v Praze, který zastává názor, že dikci i smyslu uvedené právní normy vyhovuje výklad zastávaný žalovanou. Z výkladu tohoto ustanovení plyne, že omylem je deklarování léčivých a preventivních účinků u doplňků stravy respektive potravin. V reklamě výslovně zazní, že přípravek pomáhá snížení rizika infarktu, v obrazové složce reklama znázorňuje vyléčení ucpaných cév. Není sporu o tom, že v reklamě se několika způsoby prezentuje schopnost předcházet usazování cholesterolu v cévách a snižování rizika infarktu a mrtvice. Pokuta byla uložena v intencích právních norem, žalovaná výši pokuty náležitě zdůvodnila. Žalovaná rovněž odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze 8 Ca 392/2007 ze dne 15.4.2008, které se týkalo stejného reklamního spotu, kdy žalobcem byl zadavatel spotu. Uvedené rozhodnutí dle mínění žalované vyvrací důvodnost předmětné
pokračování
6
5A 107/2010
žaloby. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu spolu s nedůvodným návrhem na upuštění od pokuty zamítl. Při ústním jednání před soudem, které se konalo dne 28.11.2008, zástupce žalobce trval na důvodech žaloby, žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobci náklady řízení, které specifikoval. Výslovně pak uvedl, že netrvá na návrhu na případnou moderaci uložené sankce, a to vzhledem k důvodům uvedeným v rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 8 Ca 392/2007. Zástupce žalované u jednání soudu žádal zamítnutí žaloby. Na podporou právního názoru žalované poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu 7 As 48/2008, kde Nejvyšší správní soud pokud jde o možnost reklamy doplňku stravy, akceptoval názor žalované. Dále uvedl, že žalované nevznikly náklady řízení. Městský soud v Praze podanou žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28.11.2008, č.j. 5 Ca 215/2008. Vycházel z těchto skutečností: Zákon č. 40/1995 Sb., byl s účinností od 26.1.2006 novelizován zákonem č. 25/2006 Sb. Podle přechodných ustanovení - čl. III. bodu 3. z.č. 25/2006 Sb., reklama vytvořená nebo šířená na základě smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzuje po dobu 3 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona podle dosavadní právní úpravy. Přechodná ustanovení zákona č. 25/2006 Sb., byla sice s účinností od 1.9.2007 novelizována zákonem č. 109/2007 Sb., (bod 3. článku III zákona č. 25/2006 Sb., byl zrušen), avšak i podle čl. III. bodu 1 z.č. 109/2007 Sb., reklama, s výjimkou reklamy na tabákové výrobky, vytvořená nebo šířená na základě smluv uzavřených přede dnem 26.1.2006 se posuzuje do 26.1.2009 podle zákona č. 40/1995 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti zákona č. 25/2006 Sb. V dané věci nebylo sporu o tom, že předmětný reklamní spot je ve smyslu citovaných zákonných ustanovení posuzován podle z.č. 40/1995 Sb., ve znění účinném do 25.1.2006; stejně tak preklusivní lhůta k uložení předmětné pokuty je dána ustanovením § 8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., ve znění účinném do 25.1.2006. Podle § 8 odst. 5 z.č. 40/1995 Sb., ve znění účinném do 25.1.2006, lze pokutu uložit do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení zákona došlo. Počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty je tedy odvozen od časového okamžiku, kdy správní orgán zjistil porušení zákona. Tímto okamžikem je třeba rozumět okamžik vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní jejich předběžné právní zhodnocení. Nelze dovozovat, že by taková informace musela být zvlášť kvalifikovaná, musí však mít nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti, která zabezpečuje, že řízení nebude zahájeno a vedeno na podkladě informací neověřených, nejasných či zjevně nevěrohodných. Za okamžik, kdy žalovaná zjistila porušení zákona, nelze považovat teprve okamžik samotného přijetí rozhodnutí o tom, že k porušení zákona došlo. Počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty je dán okamžikem vědomosti správního orgánu o skutkových okolnostech umožňující předběžné právní zhodnocení, nikoli teprve ukončením dokazování ve věci a definitivním závěrem správního orgánu, tj. přijetím rozhodnutí o tom, že zákon byl porušen a pokuta je proto ukládána. Zjistit porušení zákona ve smyslu citovaného ustanovení § 8 odst. 5 z.č. 40/1995 Sb., neznamená postavit na jisto, že k porušení zákona nesporně došlo, postačí, že vzniklo odůvodněné podezření, že se tak stalo; prokázání porušení zákona je předmětem dále vedeného správního řízení. Zjištění porušení zákona musí
pokračování
7
5A 107/2010
být založeno na objektivní skutečnosti, např. dni, kdy příslušný orgán rozhodl o zahájení řízení, či dni, kdy jiným dostatečným způsobem zachyceným ve správním spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona. Za okamžik, kdy žalovaná zjistila porušení zákona, nelze považovat dobu, kdy žalovaná rozhodla o tom, že žalobci uloží pokutu, ale ani žalobcem tvrzenou dobu odvysílání předmětného reklamního spotu. Soud vycházel ze skutečnosti, že žalovaná rozhoduje jako kolektivní orgán, k jejímu obeznámení se s potřebným rozsahem skutkových okolností věci tak musí dojít určitým procesně upraveným postupem, zachyceným ve správním spise. Dovodil, že podstatné skutečnosti pro závěr o možném porušení ust. § 5d písm. d) z.č. 40/1995 Sb., ze strany žalobce, jakožto zpracovatele reklamy, byly žalované jako kolektivnímu orgánu známé v době, kdy rozhodla zahájit s žalobcem správní řízení, tj. na 14. zasedání konaném dne 28.-29.8.2007. Šlo o zcela určité, konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly podezření o porušení zákona ze strany žalobce, přičemž vědomost o skutkových okolnostech věci byla v takovém rozsahu, který žalované umožnil jejich předběžné právní posouzení; proto se i rozhodla zahájit s žalobcem předmětné správní řízení. Od data rozhodnutí o zahájení správního řízení v dané věci, tj. dne 29.8.2007, tedy počíná běžet jednoroční subjektivní prekluzívní lhůta stanovená § 8 odst. 5 z.č. 40/1995 Sb., ve znění účinném do 25.1.2006. Podle soudu tak rozhodnutí o uložení pokuty vydané (§ 71 odst. 2 písm. a/ správního řádu) dne 24.4.2008, bylo vydáno (pokuta byla uložena ve smyslu § 8 odst. 5 z.č. 40/1995 Sb., ve znění účinném do 25.1.2006) v době běhu subjektivní prekluzívní lhůty. Žalobní námitku marného uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty soud posoudil jako nedůvodnou. Jako nedůvodné pak městský soud posoudil i zbylé žalobní námitky a své závěry podrobně odůvodnil. Proti rozsudku městského soudu podal žalobce kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14.5.2009, č.j. 9 As 16/2009. Rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Nejvyššího správního soudu byly zrušeny Nálezem Ústavního soudu ze dne 17.2.2010, čj. I. ÚS 1898/09. Z odůvodnění uvedeného nálezu je zřejmé, že ústavní stížnost byla založena na tvrzení, že pokuta byla uložena až po uplynutí zákonné jednoroční subjektivní lhůty stanovené § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy, když podle stěžovatelky správní orgán musel porušení zákona zjistit v rozmezí měsíců, kdy byl reklamní spot vysílán v televizi. Stěžovatelka dále zpochybnila naplnění skutkové podstaty daného správního deliktu a namítla, že podle § 6b zákona o regulaci reklamy odpovídá zpracovatel společně a nerozdílně se zadavatelem, proto pokuta nemohla být uložena samostatně zadavateli i zpracovateli. Ústavní soud za klíčovou označil námitku prekluze subjektivní lhůty k vydání rozhodnutí o správním deliktu dle § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy. Ústavní soud se ztotožnil s právním názorem, že počátek běhu prekluzívní subjektivní lhůty ve smyslu § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy je dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového, který však městský soud v předmětné věci neadekvátně aplikoval. Ústavní soud poukázal na to, že ustanovení § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy pro běh subjektivní prekluzívní lhůty nezohledňuje to, zda je najisto zřejmé, kdo se správního deliktu dopustil. Názor městského soudu, že „Podstatné skutečnosti pro závěr o možném porušení ust. § 5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., ze strany žalobce, jakožto zpracovatele reklamy, byly žalované jako kolektivnímu orgánu známé v době, kdy rozhodla zahájit s žalobcem správní řízení, tj. na 14. zasedání konaném dne 28.-29.8.2007. Šlo o zcela určité, konkrétní
pokračování
8
5A 107/2010
skutečnosti, které odůvodňovaly podezření o porušení zákona ze strany žalobce ...“, je podle Ústavního soudu v rozporu s judikaturou, na kterou městský soud odkazuje. Značí porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení její ústavně zaručené právní jistoty dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, a to proto, že došlo k odchýlení se od rozhodovací praxe, aniž městský soud dostatečným způsobem vyložil důvody, pro které tak učinil. Znění ustanovení § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy v předchozím znění, podle kterého platí, že „pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy správní orgán zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let, kdy k porušení zákona došlo“, nevyžaduje, že by se mělo jednat o zjištění porušení zákona ve vztahu k určitému, konkrétnímu subjektu, nýbrž pouze porušení zákona jako takového (rovina jazykového výkladu). Městský soud tak vyložil a aplikoval dané ustanovení v rozporu s jeho jazykovým výkladem. Dále si nepoložil otázku po smyslu a účelu ustanovení § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy, tedy nezkoumal význam a účel této právní normy (rovina teleologického výkladu). Nezkoumal ani její ústavní konformitu. Pokud by tak učinil, musel by dospět k jinému výkladu běhu prekluzívní lhůty, než který přijal. Smyslem uvedené jednoroční prekluzívní subjektivní lhůty je přimět správní orgán k aktivní činnosti – včetně zjišťování a prokazování, kdo je za porušení zákona odpovědný – bezprostředně od okamžiku, kdy se dozví o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového; to platí s ohledem na ústavní princip právní jistoty a na povinnost správního orgánu rozhodnout bez zbytečných průtahů. Výklad, který má za následek, že (prekluzívní subjektivní) jednoroční lhůta nezapočne běžet od získání shora uvedené vědomosti, nýbrž až od okamžiku získání vědomosti správního orgánu o porušení zákona ze strany určitého subjektu – zakládá důsledky nerozumné, neboť umožňuje správnímu orgánu nečinnost v podobě absence či neadekvátního zjišťování a prokazování, kdo je odpovědný za porušení zákona, i po dobu dlouhé řady měsíců (dokud by neuplynula prekluzívní objektivní lhůta). Takový výklad ponechává volný proud libovolnému prodlužování řízení na úkon účastníka řízení. Předmětná lhůta je však i prostředkem ochrany účastníka řízení proti postupu orgánu veřejné moci, dává účastníkům právní jistotu ohledně lhůty, v níž musí být věc vyřízena. Městský soud vyložil a aplikoval ustanovení § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy v rozporu se zárukou právní jistoty stěžovatelky dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Uvedený názor městského soudu měl za následek, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav v tom smyslu, zda nedošlo ke zjištění porušení zákona (jako takového) již dříve než ke dni 29.8.2007, kdy se správní orgán rozhodl se stěžovatelkou zahájit správní řízení. Tento den však nelze bez dalšího považovat za počátek běhu prekluzívní subjektivní lhůty. Městský soud měl zjišťovat, kdy správní orgán získal vědomost o skutkových okolnostech, které umožní jejich předběžné právní zhodnocení, aniž by se jednalo o informaci zvláště kvalifikovanou. To však neučinil a namísto toho shledal počátek běhu prekluzívní subjektivní lhůty teprve k datu, kdy správní orgán zahájil správní řízení se stěžovatelkou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí správního orgánu při tom vyplývá, že (kupř.) správnímu orgánu bylo (při tom k jeho podnětu) již dne 6.12.2006 doručeno sdělení SÚKL, že předmětný přípravek (MaxiCor) není léčivý přípravek, ačkoliv v reklamě o něm je obsaženo nepřípustné tvrzení přisuzující mu schopnost předcházet onemocnění; právě kvůli tomu byla stěžovatelce uložena pokuta. Ostatně samotný správní orgán v napadeném rozhodnutí uvádí, že se stěžovatelkou zahájil správní řízení právě na základě zjištění SÚKL, které bylo správnímu orgánu doručeno již dne 6.12.2006. Městský soud tak nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které by mohly mít vliv na běh prekluzívní subjektivní lhůty. Bude na něm, aby s ohledem na obsah správního spisu, s přihlédnutím k judikatuře správních soudu i k tomuto nálezu Ústavního soudu posoudil, zda začala běžet prekluzívní subjektivní lhůta doručením sdělení SÚKL (tj. dnem 6.12.2006) nebo ještě dříve dnem oznámení SVOPL (bod III/7) či jiným dnem, kdy bylo dáno důvodné podezření, že došlo k porušení zákona, tedy aby prověřil,
pokračování
9
5A 107/2010
k jakým poznatkům v tomto směru a v jakém čase správní orgán dospěl. Ústavní soud odkázal dále na nález sp. zn. IV. ÚS 946/09, a v něm vyslovený právní názor : „Ústavní soud považuje za nezbytné poukázat rovněž na neopodstatněnou úvahu Městského soudu v Praze, který uvedl, že s ohledem na fakt, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání rozhoduje jako kolektivní orgán a jako takový se musí obeznámit s potřebným rozsahem skutkových okolností věci určitým procesně upraveným postupem. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je především správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, není však možné odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejích zasedání. Podle takovéhoto úvahy by například bylo obtížné dodržet doručení rozkladu rozkladové komisi v 15 denní lhůtě. Pro takové účely slouží výkonný orgán, jímž je v projednávaném případě Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Bez jeho činnosti by nebylo možné zachovat lhůty, například dle § 15 zákona č. 231/2001 Sb.“ Ústavní soud poukázal na argumentaci v době III. 6) tohoto nálezu a uvedl, že pokud by měl platit názor, že běh správních lhůt lze odvozovat výhradně od zasedání kolektivního správního orgánu, bylo by to v rozporu s ústavním principem právní jistoty a tomu odpovídajícím základním právem jednotlivce. Takový právní názor by správnímu orgánu umožňoval nečinnost – od doručení informací svědčících pro důvodné podezření z porušení zákona do doby nařízení svého zasedání – i po dobu dlouhé řady měsíců (dokud by neuplynula prekluzívní objektivní lhůta). Protože městský soud zkrátil stěžovatelku na jejích shora uvedených ústavních právech, Ústavní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. Protože protiústavní stav nenapravil ani Nejvyšší správní soud, který se otázkou prekluze ani nezabýval, ač soud otázku prekluze zkoumá z úřední povinnosti, zrušil Ústavní soud i rozsudek Nejvyššího správního soudu. Dalšími námitkami stěžovatelky se Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. V části směřující proti rozhodnutí správního orgánu ústavní stížnost odmítl. Městský soud v dalším řízení požádal žalovanou o předložení spisového materiálu v rozsahu umožňujícím posouzení běhu prekluzívní subjektivní lhůty ve smyslu Nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1898/09 ze dne 17.2.2010. Žalovaná v odpovědi na výzvu soudu uvedla, že předkládá požadovanou spisovou dokumentaci 2007/771/had/MED spolu s materiálem č. 4/13 z roku 2007, který obsahuje podklady na základě kterých byla Rada seznámena s analýzou reklamy Maxicor. Přílohy: dokument (analýza pořadu, 1.10.2010, 4/13 k zahájení se zadavatelem). Žalovaná takto soudu předložila správní spis sp. zn. 2007/771/had/MED, v němž je mimo jiné založeno Oznámení o zahájení správního řízení ze dne 28.2.2007, sp. zn. 2007/138/TYL, čj. 2730/07, jímž bylo zahájeno správní řízení se společností SVUS Pharma, a.s. pro možné porušení § 5fd písm. d) zákona o regulaci reklamy ve znění platném do 25.1.2006, v němž se uvádí, že na 4. zasedání Rady dne 20.2.2007 Rada konstatovala, že společnost SVUS Pharma s.s. se mohla dopustit porušení uvedeného ustanovení, a to odvysíláním reklamy na produkt MaxiCor (mutace 5) na programech Prima televize a ČT 1, který byl vysílán premiérově dne 26. července 2006 v 19:55:55 hodin na programu Prima televize a reprizován v době od 26. července do 13 srpna 2006 v různých denních i nočních časech. Dále žalovaná předložila soudu kopii materiálu nazvaného jednak: „Analytický odbor/oddělení televize/94/07, datum: 12.února 2007, zpracoval: JUDr. Tomáš Tyl, schválila: Mgr. Martina Šotková“ a zároveň: „Zasedání Rady 4/poř.č.13 dne 21-22. února 2007“. Materiál obsahuje následný text: „Věc: MaxiCor-reklama na doplněk stravy (mutace 5), možné porušení ust. § 5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve
pokračování
10
5A 107/2010
znění platném do 25. ledna 2006 – po vyjádření SÚKL“. Dále obsahuje Návrh na usnesení Rady o zahájení správního řízení se společností SVUS Pharma a.s. pro možné porušení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy. Z lustra spisu, které je po té zmíněno, je zřejmé, že Rada na základě usnesení ze svého 17. zasedání dne 10.10.2006 dala podnět SÚKL k zahájení řízení o povaze přípravku MAXICOR dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech, na nějž byla v průběhu července a srpna 2006 na programech ČT 1 a Prima televize odvysílána reklama (reklamní spot MaxiCor, mutace 5). Podnět byl SÚKL doručen dne 13.10.2006 pod čj. kov/7465/06. Na základě tohoto podnětu se dne 4. prosince 2006 SÚKL vyjádřil (doručeno Úřadu Rady dne 6. prosince 2006, čj. 8739, čj. SÚKL 22922/06) a sdělil, že v případě přípravku MaxiCor, který byl prezentován v reklamě, nebyly shledány ze strany SÚKL důvody k zařazení mezi léčivé přípravky, proto SÚKL nezahájil řízení z moci úřední; tvrzení „Výrazně snižuje riziko infarktu a mrtvice“ přisuzuje výrobku schopnost předcházet onemocnění (jmenovitě infarktu a mrtvici), takové tvrzení je možno uplatnit jen u léčivých přípravků a pro výrobky typu MaxiCor je nepřípustné. Materiál obsahuje závěr, že je vhodné zahájit s pravděpodobným zadavatelem reklamy firmou SVUS Pharma a.s. správní řízení z moci úřední pro porušení ust. § 5d odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy. Následuje text: Zpracoval: JUDr. Tomáš Tyl. Přílohu zmíněného materiálu tvoří Sdělení SÚKL Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (sdělení ze dne 4.12.2006, čj. 22922/06), které bylo podle podacího razítka doručeno Úřadu Rady dne 6.12.2006, které kromě skutečností zmíněných shora obsahuje i konstatování, že z podnětu k zahájení řízení dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona č. 79/1997 Sb. vyplývá, že RRTV zahájila se zadavatelem reklamy správní řízení pro porušení § 5d zákona o regulaci reklamy a z důvodů pochybností o povaze přípravků považuje určení povahy přípravku za předběžnou otázku dle § 57 správního řádu. Samotný podnět žalované k zahájení řízení dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona o léčivech není založen do správního spisu a nebyl soudu dodatečně předložen. Přílohou zmíněného materiálu je dále stanovisko Sekce klinického hodnocení a farmakovigilance, (čj. 22922/06 ze dne 8.11.2006), které mimo jiné uvádí, že text „Výrazně snižuje riziko infarktu a mrtvice“ je v rozporu s § 5d zákona o regulaci reklamy. Podle § 8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy v rozhodném znění platilo, že pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení zákona došlo. Městský soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 1898/09 se zabýval otázkou, ke kterému dni žalovaná nabyla vědomost o skutkových okolnostech, které umožnily předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona. Městský soud vycházel ze skutečnosti, že znění citovaného ustanovení § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy nevyžaduje, že by se mělo jednat o zjištění porušení zákona ve vztahu k určitému konkrétnímu subjektu, nýbrž porušení zákona jako takového. Řídil se i názorem Ústavního soudu, že ačkoliv Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vydává rozhodnutí kolektivní formou, není možné odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejích zasedání a pro takové účely slouží výkonný orgán, jímž je v projednávaném případě Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Předložený spisový materiál dokládá skutečnosti, které uvedla sama žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tj. že žalovaná podala dne 10. října 2006 podnět SÚKL k zahájení řízení o povaze přípravku MaxiCor dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona č. 79/1997 Sb. o léčivech a dále že dne 6. prosince 2006 Úřad Rady obdržel vyjádření SÚKL
pokračování
11
5A 107/2010
ze dne 4. prosince 2006, čj. SÚKL 22922/06. Předložený spisový materiál pak dále dokládá, že Úřad rady spolu s vyjádřením SÚKL obdržel i stanovisko Sekce klinického hodnocení a farmakovigilance, čj. 22922/06 ze dne 8.11.2006. Samotný podnět žalované podaný SÚKL dne 10.10.2006 nebyl soudu předložen a není doloženo, zda žalovaná se zadavatelem reklamy, tj. se společností SVUS Pharma a.s., zahájila řízení pro možné porušení § 5d zákona o regulaci reklamy ještě před podáním tohoto podnětu, jak se uvádí ve sdělení SÚKL ze dne 4.12.2006. Oznámení o zahájení správního řízení se společností SVUS Pharma a.s. pro možné porušení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy odvysíláním předmětné reklamy na produkt MaxiCor (mutace 5), které je založeno do správního spisu, nese datum 28.2.2007. Soud je toho názoru, že žalovaná nejpozději obdržením vyjádření SÚKL ze dne 4. prosince 2006, tedy nejpozději dne 6. prosince 2006, nabyla vědomost o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožnil jejich předběžné právní zhodnocení. Žalované se dostalo určité a věrohodné informace o tom, že přípravek MaxiCor, který byl předmětem daného reklamního spotu, je uváděn na trh jako doplněk stravy a rovněž informace o tom, že nejsou dány důvody k zařazení tohoto výrobku mezi léčivé přípravky a tedy nebude zahajováno řízení o povaze tohoto výrobku. Pokud jde o závěr SÚKL (resp. Sekce klinického hodnocení a farmakovigilance), že text „Výrazně snižuje riziko infarktu a mrtvice“ lze uplatnit pouze u léčivých přípravků a v daném případě je tedy nepřípustný, resp. je v rozporu s § 5d zákona o regulaci reklamy, pak podle soudu takové právní zhodnocení náleželo již samotné žalované. Žalovaná ostatně po té, co obdržela vyjádření SÚKL, správní řízení pro možné porušení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy zahájila. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí při tom uvedla, že o zahájení správního řízení s žalobcem (který byl zpracovatelem předmětné reklamy) rozhodla právě na základě vyjádření SÚKL ze dne 4. prosince 2006 doručeného Úřadu Rady dne 6. prosince 2006. Přehlédnout nelze, že se zadavatelem předmětné reklamy – společností SVUS Pharma a.s., žalovaná zahájila správní řízení již na svém 4. zasedání, které se konalo dne 20. února 2007, jak vyplývá z materiálu dodatečně předloženého soudu a rovněž i z Oznámení o zahájení správního řízení, které sice nese datum 28.2.2007, avšak zároveň uvádí, že rozhodnutí o zahájení řízení Rada přijala na svém na 4. zasedání dne 20.2.2007. Prekluzívní jednoroční subjektivní lhůta stanovená v § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy v rozhodném znění, tak počala běžet nejpozději dne 6. prosince 2006. Žalobou napadeným rozhodnutím, které bylo přijato na 3. zasedání žalované konaném 26.- 27. února 2008, bylo vydáno (§ 71 odst. 2 písm. a/ správního řádu) dne 24.4.2008 a žalobci doručeno dne 25.4.2008, tak byla uložena pokuta až po marném uplynutí jednoroční prekluzívní subjektivní lhůty. Pro úplnost soud poukazuje na to, že i pokud by běh jednoroční prekluzívní lhůty pro uložení pokuty žalobci jako zpracovateli předmětné reklamy, počal běžet až dnem 20.února 2007, kdy žalovaná přijala rozhodnutí o zahájení správního řízení se zadavatelem předmětné reklamy, pak i v takovém případě by došlo k uložení pokuty žalobci po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty. Soud z uvedených důvodů žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. S ohledem na důvod, pro který bylo napadené rozhodnutí žalované zrušeno, se soud nezabýval zbylými žalobními námitkami. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Plně úspěšnému žalobci přiznal náhradu za soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000,- Kč, za soudní poplatek za
pokračování
12
5A 107/2010
kasační stížnost ve výši 3.000,- Kč a dále náklady na právní zastoupení žalobce advokátem v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti celkem ve výši 11.520,- Kč, a to za 4 úkony právní služby, tj. převzetí věci, podání žaloby, účast u jednání před soudem a podání kasační stížnosti, po 2100,- Kč a čtyři související paušální poplatky po 300,- Kč dle §§ 7, 9 odst. 3 písm. f/ a 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., po zvýšení o 20% DPH, jíž je zástupce žalobce plátcem. Náklady řízení celkem jsou tak ve výši 16.520,- Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 28. března 2012 JUDr. Eva Pechová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková
