8 Ca 250/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Praha 8 – Libeň, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované č.j. fol/4436/09 ze dne 12. 5. 2009, takto : I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č.j. fol/4436/09 ze dne 12. 5. 2009 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. O d ů vo d ně n í Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 5. 2009, kterým jí byla uložena pokuta ve výši 50 000,- Kč pro porušení § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť v označení sponzora www.zena.cz, www stránka (sponzor pořadu, mutace 5) vysílaném premiérově dne 26. září 2008 ve 21:21:50 hodin na programu Prima televize nebyl identifikován sponzor. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná popsala obsah sponzorského vzkazu (Čtyři rotující barevné lístky, dále záběr na obal DVD s nápisem Začněte s Davidem Hufem /lekce 1/, posléze záběr na vyrovnané obaly lekcí 1-4. V závěru spotu logo Žena.cz, odkaz www.zena.cz a dole text „sponzor pořadu“. Ve zvuku slova: „Příjemné sledování tohoto pořadu vám přeje žena.cz a její DVD edice Začněte cvičit s Davidem Hufem“. Žalovaná konstatovala, že podle § 53 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání je provozovatel povinen označit každý sponzorovaný pořad zejména na jeho počátku nebo konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora.
pokračování
2
8 Ca 250/ 2009
Předmětný sponzorský vzkaz uvádí, že sponzorem pořadu je www.zena.cz, v internetovém registru bylo ověřeno, že existuje registrovaná ochranná známka žena.cz, jejímž vlastníkem je NetCentrum, s.r.o., ale z označení sponzora není zřejmé, že se jedná o ochrannou známku této společnosti a není zřejmá žádná souvislost mezi produktem a sponzorem; podle žalované je nevyhnutelné, aby se v odkazu identifikoval sponzor samotný, tedy konkrétní osoba, ovšem v předmětném vzkazu není sponzor, NetCentrum, s.r.o., identifikován. Dále žalovaná konstatovala, že ve dvou správních řízení v roce 2007 byla žalobkyně upozorněna na porušení ust. § 53 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a poté rozhodla o výši uložené pokuty, v závislosti na vyhodnocení kritérií podle ust. § 61 odst. 2 a 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. V žalobě žalobkyně namítla, že žalovaná vycházela v řízení a v napadeném rozhodnutí z nesprávných právních názorů, zahájení správního řízení bránila prekluze, žalovaná nezkoumala dostatečně otázku obligatorního znaku skutkové podstaty správního deliktu, jímž je objekt správního deliktu, a nesledovala, aby byl jím zvoleným řešením naplněn veřejný zájem, dále že správní orgán nezjistil skutkový stav a že ten, který vzal za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu, dále že žalovaná nepostupovala při rozhodování o výši sankcí v souladu se zákonem stanovenými kritérii a nezkoumala dostatečně jejich naplnění a jeho míru, dále že napadené rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu, neboť není podepsáno oprávněnou úřední osobou a konečně že žalovaná v rozporu se zákonem použila místo absorpční zásady kumulativní zásadu pro ukládání trestu, znemožnila žalobkyni se k tomu vyjádřit a hájit svá práva. Žalovaná ve vyjádření ze dne 18. 11. 2009 odmítla všechny žalobní námitky. Při jednání dne 4. 2. 2010 setrvali účastníci na svých tvrzeních a stanoviscích. Zástupce žalobkyně navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, zástupkyně žalované navrhla zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud především shledal důvodnou žalobní námitku ohledně nesprávného výkladu ust. § 53 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, uplatněného žalovanou, podle něhož nutnou součástí sponzorského vzkazu je obchodní firma sponzora, zatímco označení jeho výrobků může být rozšiřujícím parametrem. Žalobkyně tu naopak má za to, že tento názor nemá oporu v zákoně a poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 60/2005 s tím, že identifikace sponzora prostřednictvím produktu tedy figuruje jako alternativa, která je předmětem volby sponzora. Poukázala rovněž na rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 175/2005, 6 Ca 230/2008, 6 Ca 311/2008 a 8 Ca 26/2009, s tím, že ve sporech, které se dosud vedly o otázce alternativ identifikace sponzora obchodní firmou, nedal soud žalované za pravdu. Podle ust. § 2 odst. 1 písm. s) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, se pro účely tohoto zákona rozumí sponzorováním jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména a příjmení fyzické osoby
pokračování
3
8 Ca 250/ 2009
nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů. Podle ust. § 53 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání provozovatel vysílání je povinen označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora. V obou citovaných normách je uveden výčet forem zákonem dovoleného označení sponzora, který je výčtem alternativním, jak je zřejmé z použití spojky „nebo“. Povinnost označit sponzora tedy provozovatel vysílání splní tím, že jej identifikuje alespoň jedním z výslovně připuštěných označení, přičemž mu zákon dává k úvaze, jakou z forem zvolí. Označení obchodní firmou není ani přednostně vyžadovaným, tím méně pak obligatorním, a provozovatel vysílání tedy není povinen je uvést, pokud k označení sponzora zvolí formu jinou. Názor zastávaný žalovanou pak nelze vyvodit ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2006, č.j. 7As 60/2005-55, www.nssoud.cz, na který žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukazovala. Naopak, z argumentace Nejvyššího správního soudu, že „Obsahem sponzorského vzkazu tak nemusí být jen obchodní firma, tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení jeho výrobků, které má chráněné ochrannou známkou a které často není shodné s označením obchodní firmy. Může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu, např. v situaci širokého výrobního spektra je možno se sponzorováním určitého typu pořadu zaměřit na určitý typ výrobku, aby tím podnikatel dal veřejnosti najevo jeho existenci. Je proto zcela v souladu se zákonem sponzorovi takovou volbu umožnit,“ je naopak zřejmé, že soud výslovně připouští prezentaci podnikatele – sponzora jménem jeho výrobku, a nikoliv obchodní firmou, a to podle jeho vlastní volby. Uvedení obchodní firmy sponzora tedy není povinné, a její absence tak nemůže znamenat porušení ust. § 53 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Ke splnění podmínek této normy tedy plně dostačuje označení sponzora ochrannou známkou. Jen pro úplnost lze uvést, že k porušení zákona by došlo v případě, pokud by sponzor byl v konkrétním sponzorském vzkazu označen ochrannou známkou, kterou nevlastní a k níž nezískal žádná jiná práva, umožňující mu takové její použití. Takový rozpor mezi prezentací osoby sponzora a jeho skutečnou totožností by ovšem musela žalovaná vlastním šetřením nepochybně prokázat. V této souvislosti se soud ztotožnil i s námitkou žalobkyně, že snaha žalované přimět provozovatele vysílání k povinnému označování sponzorů jejich obchodními firmami divákům ve světle objektu deliktu, tj. zákonem chráněnému zájmu, nic nepřináší a představuje jen komplikaci pro provozovatele vysílání a jejich klienty při komerční prezentaci. Běžný divák, o jehož zájmy jde, totiž označování sponzorů obchodními firmami nepožaduje a nepotřebuje. Soud v této věci konstatuje, že veřejným zájmem, sledovaným v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání, je zajistit, aby divák věděl, který subjekt přispěl na financování určitého pořadu, a aby s touto znalostí mohl případně zvážit objektivitu či naopak zaujatost takového pořadu. Zákonodárce k zajištění této divákovy vědomosti ustanovil označování sponzorovaných pořadů předepsaným způsobem, a jak vyloženo výše, dal provozovateli vysílání, resp. sponzorujícímu subjektu, na výběr, jakým způsobem tak učiní. Pokud by tedy v hypotetickém případě žalovaná shledala, že určitý sponzorský vzkaz tuto informační úlohu neplní pro svůj rozpor se zákonem (například proto, že by zvolené označení
pokračování
4
8 Ca 250/ 2009
zákon nepřipouštěl nebo by identifikovalo jiný subjekt, odlišný od sponzora), pak by se žalovaná musela ve svém rozhodnutí vypořádat i s otázkou dotčení objektu jako jedné ze složek skutkové podstaty deliktu. V projednávané věci však nebylo nutnou takovou úvahu vést, protože použitá forma označení sponzora v rozporu se zákonem nebyla. Soud dále shledal důvodnou námitku vůči tomu, jak byla vyhodnocena kritéria pro stanovení výše pokuty, a to zejména kritérium „výše případného finančního prospěchu“, kde žalovaná vycházela z blíže neurčených agenturních dat, ač tyto důkazy nebyly v rámci správního řízení provedeny v souladu s ust. § 53 správního řádu, a tedy žalobkyni nebylo umožněno upozornit na jejich nepravdivost. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že posuzovala hledisko případného finančního prospěchu z existence dostupných agenturních dat, dle kterých je možné odhadnout cenu jednotlivého spotu; dle agenturních dat byla cena spotu cca 40 000,Kč. Tento závěr žalované však nelze nijak přezkoumat, protože ve správním spise nejsou ona „dostupná agenturní data“ dokumentována a ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou nijak blíže popsána. Není tedy nijak zřejmé, o jaké údaje se má jednat, jaký je jejich původ a jak je žalovaná získala. Především však nelze vůbec posoudit, zda závěr, jaký z nich žalovaná vyvodila, je jimi věcně odůvodněn a zda k němu dospěla řádnou logickou úvahou. Tento závěr žalované je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud v Praze však neakceptoval námitku žalobkyně, že zahájení správního řízení bránila prekluze podle ust. § 61 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, jelikož žalovaná měla záznam k dispozici od momentu odvysílání, ze svého monitoringu, přesto však zahájila správní řízení až po uplynutí lhůty 3 měsíců. Podle ust. § 61 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do 2 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle § 32 odst. 1 písm. l). Při ukládání pokut se postupuje podle správního řádu. Časové omezení pro zahájení řízení o uložení pokuty do 3 měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle § 32 odst. 1 písm. l) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání se vztahuje, jak je z dikce této normy nesporné, právě jen na ty případy, kdy Rada rozhoduje na základě záznamu odvysílaného pořadu poskytnutého provozovatelem. Pokud však žalovaná rozhodne zahájit správní řízení na základě vlastního monitoringu předmětného pořadu, aniž by požadovala od provozovatele poskytnutí jeho záznamu, tato speciální lhůta 3 měsíců se nepoužije a pro případnou prekluzi platí obecná subjektivní lhůta jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti. Předmětný pořad byl odvysílán dne 26. 9. 2008 a oznámení o zahájení správního řízení bylo žalobkyni doručeno dne 6. 1. 2009, tedy před uplynutím obecné subjektivní lhůty; k prekluzi práva uložit pokutu proto nedošlo. Dále se soud neztotožnil s námitkou vůči nedostatečnému označení skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Ve výroku napadeného rozhodnutí je předmětný sponzorský vzkaz označen názvem a údaji o svém premiérovém odvysílání na programu Prima televize dne 26. září 2008 ve 21:21:50 hodin. Vzhledem k tomu, že na tomto konkrétním programu
pokračování
5
8 Ca 250/ 2009
mohl být v tomtéž čase odvysílán pouze jediný konkrétní sponzorský vzkaz, má soud za to, že takové označení skutku je dostatečné. Pro úplnost lze poukázat na to, že posuzovaný sponzorský vzkaz byl zcela shodně označen již v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2. prosince 2008, a žalobkyně vůči tomu ve svém vyjádření ze dne 6. března 2009 nevznesla žádnou námitku; je tedy zřejmé, že o identitě sponzorského vzkazu nebyly mezi žalobkyní a žalovanou pochybnosti. Námitku ohledně nicotnosti napadeného rozhodnutí z toho důvodu, že je podepsala JUDr. Kateřina Kalistová, která je však členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání až od 16. 5. 2009, soud rovněž neshledal důvodnou. Napadené rozhodnutí sice bylo učiněno dne 12. 5. 2009, tedy v době, kdy JUDr. Kalistová nebyla předsedkyní Rady, avšak z obsahu správního spisu je zřejmé, že jeho písemné vyhotovení bylo vypraveno dne 3. 7. 2009, tedy prokazatelně poté, kdy již JUDr. Kalistová byla v postavení osoby oprávněné jednat za Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, tedy oprávněnou úřední osobou. Konečně se soud zabýval námitkou vůči tomu, že na případy reálné konkurence (vícečinného souběhu) z hlediska trestání musí být aplikována zásada absorpční, nikoliv kumulační; musí tedy být analogicky užito ust. § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Žalovaná by proto neměla trestat každé jednání zvlášť, ale ukládat úhrnné či souhrnné tresty. Žalobkyně ve správním řízení navrhla, aby řízení vedená souběžně v obdobných věcech byla spojena ke společnému řízení, protože jinak by mohlo dojít k obcházení zákonné hranice pro výši trestu; tomuto návrhu žalovaná nevyhověla. V této souvislosti žalobkyně dodává, že v případě správních řízení, jejichž spojení požadovala, se jednalo o sponzorování ve stejném období a ve všech šlo o stejnou otázku dovolenosti různých způsobů identifikace sponzora. Soud v této věci konstatoval, že zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání neobsahuje žádnou zvláštní úpravu ohledně spojení několika věcí ke společnému řízení o sankci za porušení zákona. Zde je proto nutno použít jednak obecných ustanovení o správním řízení (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) a jinak obecný předpis o správním trestání, tedy zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Dosavadní judikatura zejména Nejvyššího správního soudu se otázkou uplatnění absorpční zásady v řízení o sankci za porušení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání nezabývala. Soud proto zkoumal možnost analogického použití rozhodnutí tohoto soudu v jiných věcech. V rozsudku ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 5 A 98/2001, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že „je-li jedním právním jednáním či opomenutím naplněna skutková podstata více správních deliktů (souběh), k jehož projednání je příslušný týž správní orgán, postupuje tento správní orgán analogicky podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a uloží sankci ve výměře nejpřísněji trestného sbíhajícího se deliktu (zásada absorpční), nestanoví-li zvláštní zákon jinak. ... Z pojmu jednočinný souběh vyplývá, že jde o případy, kdy jedním skutkem je současně (souběžně) naplněna skutková podstata dvou či více správních deliktů. O jednočinný souběh se však nejedná, jestliže (např. v důsledku změny právní úpravy) je v určitém období naplněna skutková podstata jednoho správního deliktu a v dalším období jiného správního deliktu, a to i tehdy, pokud by ostatní skutečnosti svědčily pro to, že se jedná o jediný skutek.“
pokračování
6
8 Ca 250/ 2009
V rozsudku ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 6 As 57/2004 (publ. pod č. 772/2006 Sb. NSS), pak konstatoval, že: „Při souběhu více správních deliktů (zde: vícečinný souběh) je analogické použití zásady absorpční (§ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přípustné, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak.“ Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze učinit závěr, že absorpční zásadu je nutno respektovat tehdy, jde- li o případ jednočinného souběhu, tedy jestliže je jedním právním jednáním či opomenutím naplněna skutková podstata více správních deliktů. Pokud však jde o souběh vícečinný, pak Nejvyšší správní soud analogické použití zásady absorpční toliko připouští (nestanoví- li příslušný právní předpis jinak), ale nenařizuje jej. V projednávané věci šlo navíc nikoliv o souběh, a to ani jednočinný, ani vícečinný, ale o situaci, označovanou v doktríně i praxi trestního práva za opakování trestného činu. Pro takovou situaci se ust. § 12 odst. 2 zákona o přestupcích nepoužije, a je tedy na úvaze správního orgánu, zda správní řízení, zahájená pro odlišné skutky, spojí ke společnému řízení podle ust. § 140 správního řádu nebo nikoliv, vycházeje přitom ze základních zásad činnosti správních orgánů (ust. § 2 - § 8 správního řádu). Jestliže žalovaná v projednávané věci k takovému spojení nepřikročila, nejde o zkrácení práv žalobkyně, neboť na takové spojení věcí není nárok. Městský soud v Praze tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, a proto rozhodnutí Rad pro rozhlasové a televizní vysílání zrušil podle ust. § 78 odst.1 soudního řádu správního tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Současně podle ust. § 78 odst. 4 soudního řádu správního věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně měla ve věci úspěch a její náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2000,- Kč.
P o u č e n í: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Praze dne 4. února 2010 Za správnost vyhotovení: Karlovská JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu
