3A 173/2011-95
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, IČ 48115908, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 2009/1070/FOL/FTV,č. j. LOJ/1688/2011, takto: I.
Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 2009/1070/FOL/FTV, č. j. LOJ/1688/2011, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 000 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění: Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, jímž jí byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), neboť odvysílání označení sponzora LlGHTHOUSE GROUP (sponzor pořadu, mutace 3) dne 13. července 2009 ve 21:19:00 hod. na programu Prima televize, které svým obsahem bylo reklamou, nebylo od ostatních částí programu zřetelně odděleno a jako reklama nebylo rozeznatelné. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá uplynutí jednoleté subjektivní prekluzivní lhůty dle § 61 odst. 1 zákona o vysílání. V druhém žalobním bodu namítá, že žalovaná věc nesprávně právně hodnotila, a to zejména v otázce přítomnosti a přímosti či nepřímosti pobídek k nákupu produktu.
pokračování
2
3A 173/2011
Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, a to − jednak ve vztahu k hodnocení otázky přítomnosti a přímosti či nepřímosti pobídek k nákupu produktu, − a jednak ve vztahu k hodnocení jednotlivých znaků reklamy, konkrétně se žalovaná dle žalobkyně nezabývala otázkou úplaty nebo obdobné protihodnoty, cíle propagovat dodání zboží za úplatu, ústředního motivu odvysílaného spotu, oddělenosti obchodního sdělení a jeho rozeznatelnosti. V této souvislosti žalobkyně rovněž namítá, že jí žalovaná znemožnila výkon práva na její obranu, neboť jí neposkytla příležitost vyjádřit se k otázce přítomnosti a přímosti či nepřímosti pobídek k nákupu produktu. Ve vztahu k hodnocení otázky přítomnosti a přímosti či nepřímosti pobídek k nákupu produktu považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Další důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spatřuje žalobkyně v tom, že žalovaná, pokud vyhodnotila odvysílaný spot jako reklamu, se nezabývala otázkou úplaty nebo obdobné protihodnoty, cíle propagovat dodání zboží za úplatu, ústředního motivu odvysílaného spotu, oddělenosti obchodního sdělení a jeho rozeznatelnosti. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítá, že napadenému rozhodnutí nepředcházelo upozornění na věcně a časově související porušení zákona dle § 59 odst. 1 a 3 zákona o vysílání, nadto se ani nemohla s předchozím upozorněním v průběhu správního řízení seznámit. Žalobkyně navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí. Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaná nesouhlasí, že došlo k uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty. Dále má za to, že v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnila, proč v posuzované věci nepostupovala dle § 53 zákona o vysílání. Stejně tak se vyjádřila ke všem ostatním otázkám, ve vztahu k nimž spatřuje žalobkyně nepřezkoumatelnost. Správnost správního uvážení žalované týkajícího se věcného posouzení odvysílaného spotu potvrdil i Městský soud v Praze v předchozím rozsudku sp. zn. 6 A 158/2010, kdy rozhodnutí rušil toliko z procesních důvodů (nedostatečné vypořádání s námitkami vznesenými žalobkyní ve správním řízení). Pokud jde o otázku předchozího upozornění na porušení zákona, žalovaná uvádí, že jí není zřejmé, proč žalobkyně v rámci tohoto řízení zpochybňuje právní názor vyslovený v předchozím rozsudku Městského soudu v Praze. Žalovaná navrhuje z uvedených důvodů zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 3 A 173/2011-48, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že shledal důvodnou žalobní námitku týkající se neexistence předchozího upozornění žalované na protiprávnost odvysílaného obchodního sdělení, protože vycházel z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2010, č. j. 3 As 12/2010 - 68, č. j. 3 As 13/2010 - 70. Citovaný rozsudek zdejšího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 6 As 4/2012-28, a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku poukázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010-101, a uvedl, že závěr městského soudu ohledně nutnosti předchozího
pokračování
3
3A 173/2011
upozornění žalované na odvysílání totožné, neoddělené reklamy je nesprávný a že Městský soud v Praze musí na projednávanou věc aplikovat názor rozšířeného senátu. Při jednání, které se u zdejšího soudu konalo dne 6. 3. 2013, setrvali oba účastníci na svých návrzích i argumentech. Nadto žalobkyně navrhla, aby zdejší soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku tohoto znění: 1. je při rozhodování o tom, zda se jedná o sponzorování či nikoli možné zkoumat pouze otázku, zda jsou porušeny obsahové limity při sponzorování a nezkoumat ostatní okolnosti případu vyplývající z definice sponzorování (jako například otázky, zda se sponzorovi jednalo o spojení jeho značky s konkrétním produktem provozovatele vysílání, nasazení spotu nebo obsahu smlouvy); 2. může informace o sponzorování dle čl. 10 písm. c) směrnice o audiovizuální službě být nepřímou pobídkou k nákupu zboží nebo služeb ve smyslu čl. 10 písm. b) této směrnice; 3. jsou ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. k) a čl. 10 uvedené směrnice speciální k ustanovení čl. 19 odst. 1 a ostatním ustanovením této směrnice o reklamě; 4. může být oznámení o sponzorování ve smyslu čl. 10 písm. c) uvedené směrnice, které porušují obsahové limity vyplývající z čl. 10 písm. b) směrnice, považováno z důvodu porušení těchto obsahových limitů za reklamu. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud v Praze posoudil věc takto: Nejprve se soud zabýval žalobními body, shledání jejichž důvodnosti by bez dalšího vedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí a bránilo by přezkoumat napadené rozhodnutí v mezích ostatních žalobních bodů. K námitce prekluze soud uvádí, že nedospěl k závěru, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí lhůt stanovených v § 61 odst. 1 věta první zákona o vysílání, ve znění účinném v době spáchání vytýkaného deliktu, podle něhož pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do 2 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Citované ustanovení stanoví dvě prekluzívní lhůty: subjektivní jednoletou a objektivní dvouletou. Při posuzování, zda nedošlo k uplynutí prekluzívní lhůty, je třeba vzít v úvahu zvláštní ustanovení o stavění takové lhůty, konkrétně § 41 věta první s. ř. s., podle kterého stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. Jednoletá subjektivní lhůta počala v posuzované věci běžet nejpozději dne 22. 9. 2009, kdy byla žalovanou zpracována analýza předmětného spotu a žalovaná tak získala (byť
pokračování
4
3A 173/2011
prostřednictvím svého Úřadu) dostatečnou vědomost o skutkových okolnostech, které umožnily předběžné právní zhodnocení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2010 sp. zn. IV. ÚS 946/09 nebo ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 947/09). Dvouletá objektivní lhůta pak počala běžet dne 13. 7. 2009, kdy byl předmětný spot odvysílán. Běh obou lhůt se následně ve smyslu citovaného § 41 věta první s. ř. s. zastavil dne 22. 7. 2010, kdy byla podána žaloba proti prvnímu rozhodnutí žalované ve věci ze dne 16. 2. 2010, poté pokračoval ode dne 19. 4. 2011 (tj. po té, co rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 A 158/2010, kterým bylo uvedené rozhodnutí žalované zrušeno, nabyl právní moci dne 18. 4. 2011), a opět se pozastavil dne 27. 4. 2011, kdy žalovaná podala proti citovanému rozsudku kasační stížnost. Lhůta opět pokračovala od 19. 5. 2011 ((tj. po té, co usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti nabylo právní moci dne 18. 5. 2011) až do nabytí právní moci nyní žalobou napadeného rozhodnutí, tj. 6. 6. 2011. Z uvedeného časového sledu událostí je patrno, že ani subjektivní ani objektivní prekluzívní lhůta nebyla v době, kdy žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci, překročena (ze subjektivní jednoleté lhůty uběhlo 10 měsíců a 26 dnů a z objektivní dvouleté lhůty uběhlo 13 měsíců a 5 dnů). Poukaz žalobkyně vznesený při jednání, že kasační stížnost byla žalovanou podána účelově se záměrem prodloužit běh prekluzivní lhůty, je irelevantní, neboť soud musí v nyní posuzované věci vycházet ze skutečností, které nastaly do vydání žalobou napadeného rozhodnutí, nikoli z pozdějších. Soud rovněž neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Všechny relevantní úvahy podporující závěry žalované jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí přinejmenším ve stručnosti obsaženy, což ostatně plyne i z toho, že s nimi žalobkyně v podané žalobě polemizuje. To, že se žalobkyně (a jak bude patrno z následujícího, ani soud) s úvahami žalované neztotožňuje ještě neznamená, že je rozhodnutí nepřezkoumatelné. V této souvislosti ani není patrno, v čem přesně žalobkyně spatřuje namítané porušení práva na její obranu. Nic takového z obsahu spisového materiálu soud neshledal. Po konstatování nedůvodnosti těchto žalobních bodů mohl soud přistoupit k posouzení žalobních bodů zbývajících a oba shledal důvodnými. Pokud jde o nesouhlas žalobkyně s právním hodnocením věci, soud se s ní ztotožňuje a je rovněž názoru, že předmětný spot není reklamou. Přitom vyšel z toho, že otázkou rozlišení mezi reklamou a sponzorským vzkazem se již Nejvyšší správní soud nesčetněkrát zabýval ve svých rozhodnutích (např. rozsudky ze dne 9. 11. 2006, č. j. 7 As 75/2005-57; ze dne 9. 11. 2006, č. j. 7 As 81/2005-79; ze dne 27. 6. 2007, č. j. 6 As 44/2006-76; ze dne 2. 9. 2009, č. j. 6 As 13/2009-92; ze dne 23. 10. 2009, č. j. 7 As 3/2009-65; ze dne 25. 11. 2009, č. j. 7 As 53/2009-89; ze dne 18. 2. 2010, č. j. 7 As 63/2009-69; ze dne 26. 5. 2010, č. j. 7 As 30/2010-93; ze dne 2. 6. 2010, č. j. 6 As 5/2010-91; ze dne 17. 6. 2010, č. j. 7 As 16/2010-64; ze dne 28. 4. 2011, č. j. 7 As 40/2011-63; či ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 As 11/2011-75, všechny dostupné na www.nssoud.cz).
pokračování
5
3A 173/2011
Zatímco jádrem sdělení u sponzorského vzkazu bude zpravidla vytvoření či posílení povědomí diváka o existenci sponzora a jeho nejrůznějších, pro diváka pozitivních či užitečných, vlastnostech, dovednostech či nabídkách, jádrem reklamního sdělení bude obvykle snaha přimět diváka ke koupi určitého produktu nebo služby. Za sám o sobě nedovolený nemůže být považován takový sponzorský vzkaz, jehož podstatným obsahem je odkaz na službu, výrobek či jiný výkon vyráběný, přímo nebo nepřímo distribuovaný či jinak obchodně zajišťovaný sponzorujícím subjektem. Obsahem sponzorského vzkazu tak nemusí být jen obchodní firma, tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení jeho výrobků. Může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu, např. v situaci širokého výrobního spektra je možno se sponzorováním určitého typu pořadu zaměřit na určitý typ výrobku, aby tím podnikatel dal veřejnosti najevo svou existenci. Je proto zcela v souladu se zákonem umožnit sponzorovi takovou volbu. Stejně tak lze logicky očekávat, že podnikatel bude chtít svůj výrobek či svou obchodní firmu spojit s konkrétním slovním spojením, které by jeho osobně či jeho produkt co nejlépe charakterizovalo. Uvedený přístup se v judikatuře Nejvyššího správního soudu ustálil. Vždy je třeba hodnotit celkové vyznění spotu, a to z hlediska ústředního motivu, který by měl vycházet z jeho jednotlivých prvků a z jejich vzájemné souvislosti. Pro reklamu je typické, že její primární funkcí je přesvědčit diváka k prodeji, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb. Je-li naopak primárním cílem spotu informovat diváka pouze o existenci výrobku nebo služby, nejedná se o reklamu. Předmětný spot z mezí sponzorského vzkazu nevybočil. Jedná se spíše o statické obrazové ztvárnění, postrádající jakýkoliv příběh. Spot pouze poukazuje na existenci produktů sponzora (produktem je bytový projekt nazvaný „Zelené město“, resp. jednotlivé byty tohoto projektu) a nebyl ztvárněn tak, že by ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi určitého výrobku. Rovněž není přítomna informace o ceně či případné slevě při rychlém zakoupení, tedy prvek srovnání také absentuje. To, že slogan uvádí, že se jedná o byty dokončené a že se nacházejí v centru a přírodě zároveň, a současně je zobrazena mapka lokality, kde se byty nacházejí, je jen věcnou charakteristikou produktů sponzora, aniž by diváci byli vyzýváni ke koupi produktů sponzora či využití jeho služeb. Použitý slogan i ve spojení s mapkou tedy nabízený produkt pouze blíže charakterizuje, představuje jej divákovi a nelze z něj dovodit, že důvodem jeho zařazení do spotu je upozornit či zdůraznit ojedinělost nabízené služby ve srovnání s konkurencí. Takový obsah spotu se pohybuje v intencích obvyklého účelu sponzorského vzkazu, tedy prezentovat sponzora divácké veřejnosti a posílit její povědomí o jeho existenci a činnosti. Všechny uvedené aspekty posuzovaného spotu, hodnocené ve svém celku, ukazují, že se jedná o sponzorský vzkaz propagující určitou entitu poskytující určité produkty. Jeho dynamika, ani způsob a obsah informace o sponzorem poskytovaných službách nevybočuje z mezí sponzorských vzkazů. I když soud připouští, že ve sloganu obsažené spojení, že se jedná o byty v centru a přírodě zároveň, může pro diváka – byť se jedná jen o věcný popis produktu – znamenat větší atraktivitu představovaného produktu, podle judikatury Nejvyššího správního soudu však spot může obsahovat reklamní sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní firmu, výrobek, zboží či službu, a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho výrobek, zboží nebo službu. Přitom soud je názoru, že byť lze v uvedeném spojení shledat reklamní prvek, jedná se o reklamní prvek v celém spotu jediný a nikoli výrazně vyčnívající. Tedy v celém spotu se reklamní prvky nevyskytují v takové míře, že by byly převládající a že by bylo možné dospět k závěru, že celkové vyznění spotu je propagační a že spot vybízí k zakoupení produktu či využití služby.
pokračování
6
3A 173/2011
Pokud jde o problematiku předchozího upozornění, v tomto ohledu byl soud zavázán ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu tak, že má otázku předchozího upozornění posoudit podle závěru rozšířeného senátu vysloveného v usnesení sp. zn. 6 As 26/2010. Podle zmíněného usnesení musí být v předchozím upozornění -
skutkovými okolnostmi dostatečně konkrétně popsáno jednání provozovatele,
-
uvedeno, které povinnosti byly porušeny,
-
stanovena konkrétní lhůta k nápravě.
Dále je v tomto usnesení vysloveno, že provozovatele lze postihnout jen za takové jednání, které se v podstatných rysech shoduje s tím, na jehož protiprávnost již byl upozorněn. Tak tomu ovšem dle názoru zdejšího soudu v posuzované věci není. Žalovaná v napadeném rozhodnutí odkázala na upozornění ze dne 7. 2. 2006 týkající se věci sp. zn. Rpo/120/0S-Rup, č. j. 1089/2006, které soud vyhledal ve správní spisu a shledal, že šlo o odvysílání „sponzorského vzkazu“ na byty FINEP, který žalovaná popsala takto: Obraz tvoří pohybující se silueta ženy na černém pozadí, tři pohledy do bytu, vpravo nahoře malý nápis „FINEP“ a „sponzor pořadu“, v závěru velké logo pořadu VyVolení. Ve zvuku je dramatickým tónem pronášen komentář; „Vítěz bere vše! Nastěhuje se do nového luxusního bytu za 5 milionů od společnosti FINEP na Nové Harfě. VyVolení – reality show, která nezná bratra!“. Tento spot Rada vyhodnotila jako reklamu vzhledem ke způsobu prezentace (zvukové i obrazové). Slogan použitím hodnotících prvků „nového luxusního“, „za pět milionů“, „na Nové Harfě“ posouvá sponzorský vzkaz do kategorie reklamy. Spot diváka přesvědčuje o vysoké kvalitě, až luxusu výrobků sponzora a uvedením lokalizace bytu pro výherce populární soutěže sleduje zvýšení zájmu a tedy i zvýšení prodeje bytů v dané lokalitě. Zdejší soud je názoru, že skutkové okolnosti spotu „FINEP“, jak je žalovaná popsala v předchozím upozornění, a nyní posuzované věci se podstatně rozcházejí: 1. Zatímco, spot „FINEP“ byl obrazově ztvárněn jako dynamický (pohybující se silueta ženy na černém pozadí, tři pohledy do bytu, a v závěru zobrazení velkého loga pořadu VyVolení), dynamika nynějšího spotu je reprezentována jen tím, že jeden pohled na bytový dům je asi v polovině spotu vystřídán pohledem na dům z jiného úhlu. Jinými slovy, nyní se jedná o spot vyznačující se jednoznačně převládající, takřka výlučnou, statičností. 2. Podstatně se liší i charakter užitého sloganu. Zatímco v případě spotu „FINEP“ byla vyzdvihována luxusnost bytu, byla uvedena cena bytu, lokalita bytů byla spojena s vítězem soutěže VyVolení, který vyhraje jeden z bytů v této lokalitě, žádný z takovýchto prvků se u nyní posuzovaného spotu neobjevuje: lokalita bytů není spojována s žádnou osobností ani „osobností“, není uváděna cena bytů, není zmiňována luxusnost ani jiná obdobná ojedinělost bytů, produkt je divákovi pouze věcně představen. Soud tedy shrnuje, že podmínka předchozího upozornění nebyla v nyní posuzované věci splněna, neboť z právě uvedeného plyne, že není možné usoudit, že by se jednání, na něž byla žalobkyně upozorněna, s jednáním, za něž je postihována, v podstatných rysech shodovalo.
pokračování
7
3A 173/2011
Soud dále konstatuje, že v žalobou napadeném rozhodnutí je toliko obsažena obecná konstatace, že žalobkyně byla na porušení zákona již upozorněna, a to ve věci sp. zn. Rpo/120/0S-Rup, č. j. 1089/2006, kdy se jednalo o „sponzorský vzkaz“ obsahující reklamní prvky, který nebyl dostatečně oddělen od ostatních částí vysílání a ani nebyl jako reklama dostatečně rozeznatelný. Zdejší soud je názoru, že pokud je podmínka předchozího upozornění nezbytným zákonným předpokladem k tomu, aby jednání provozovatele mohlo být sankcionováno (a rozšířený senát ve výše citovaném ustanovení dospěl k závěru, že provozovatele lze postihnout jen za takové jednání, které se v podstatných rysech shoduje s tím, na jehož protiprávnost již byl upozorněn), je nezbytné, aby v odůvodnění rozhodnutí žalované bylo popsáno, v kterých podstatných rysech se postihované jednání shoduje s tím, na které byl již provozovatel upozorněn, neboli aby se Rada vypořádala s ohledem na konkrétní věc a nikoli jen paušálně s tím, že zákonná podmínka předchozího upozornění je splněna. Takováto úvaha však v žalobou napadeném rozhodnutí absentuje. Nedůvodným shledal soud poukaz žalobkyně na to, že neměla příležitost se vyjádřit k tomu, jaké předchozí upozornění bude k nyní posuzované věci žalovanou vztaženo. Z obsahu správní spisu vyplývá, že předmětné předchozí upozornění bylo do správního spisu vloženo dne 19. 2. 2010. Žalobkyně nahlížela do správního spisu dne 28. 5. 2010. Měla tedy možnost se s tímto předchozím upozorněním seznámit a případně již ve správním řízení mohla namítat nedostačující věcnou, popřípadě časovou souvislost mezi předchozím upozorněním a vytýkaným deliktem. Z popsaných důvodů, pro které soud přistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, je patrno, že žalobkyní navrhovanou předběžnou otázku nebylo třeba vůbec pokládat, neboť skutečnosti, které jejím prostřednictvím měly být zjišťovány, nemají pro posouzení věci význam. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto podle § 78 odst. 1 věta první s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost i pro vady řízení a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost, jen je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
pokračování
8
3A 173/2011
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 6. března 2013 JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Jana Jeklová
