Fo to: La na
ROZSÉVÁNÍ
Fo to : Pi xa ba y
RŮST
Fo to: Pix ab ay
SKLIZEŇ
Z ráje do ráje Příloha k časopisu
IMPRESUM Příloha k časopisu Z ráje do ráje 4 2015 Vypracoval: Kováčik Ján Adresa redakce:
Vydavatelství a nakladatelství Ráj - Juřicová Marcela Lubenská 630 73911 Frýdlant n. Ostr.
Tel.: 0049 8031-9412291 E-mail:
[email protected]
[email protected]
IČ: 02291959 MK ČR E 15637; ISSN 1801-0059 Layout: Petr Poslušný
3
4
Příloha Z ráje do ráje 4/2015
ROZSÉVÁNÍ – RŮST – SKLIZEŇ
O
víkendu 3. – 5. dubna 2015 jsme měli ve Frýdlantě nad Ostravicí studijní setkání s bratrem Horstem Müllerem (lékař a laický kazatel). Studijní téma znělo: JSTE PŘIPRAVENI NA DOBU KONCE? Účast, zvláště v sobotu, byla velká. Doufám, že většina se do svých domovů vrátila spokojená. Zaslechl jsem však, že někteří s výkladem nebyli spokojeni, že očekávali něco víc! Jistě, přece každé kázání nese sebou lidskou nedokonalost a zvláště, pokud posluchači nejsou přítomni od samého začátku, kdy se staví „základ“, na který se pak nabalují další myšlenky. A naskočit do rozjetého vlaku, to každý nedokáže!
Na straně druhé, ti, co mohli přijet a nepřijeli, protože neměli zájem, mohou litovat! Bratr přiblížil biblické pravdy takovým způsobem, abychom jim co nejlépe porozuměli. Všichni mluvčí, kteří se v Domě zahrádkářů vystřídali, nás něčím obohatili! Jako lékař, bratr doplňoval výklad zkušenostmi ze své praxe a taktéž zdůrazňoval, že biblické zásady (zákony) zdravotní a mravní používá při léčení svých pacientů. Rozhodl jsem se – nejen pro čtenáře časopisu, ale i pro sebe – převyprávět (říci svými slovy) myšlenky pátečního studia. Pracovně jsem přednášku nazval tak, jak je uvedeno v názvu článku.
Rozsévání – růst – sklizeň
Z toho, co jsem slyšel, chci alespoň „něco“ přiblížit, a to málo jsem pojmenoval „třešinkou“ na výborné svatební makové buchtě. Zdá se vám to příliš málo? Jsem ovšem toho mínění, že i ta „třešinka“, při pečení vstřebává do sebe vůni buchty! Dřív, než budu uvedené myšlenky „rekonstruovat“ a doplňovat, připomínám: Mějte na paměti, že všecky úvahy končí otázkou: JSME PŘIPRAVENI NA DOBU KONCE?
5
Pán Ježíš předkládal svým posluchačům mnohá podobenství a bratr se zmínil o dvou, týkajících se Druhého příchodu.
a) První podobenství pojednává o rozsévači dobrého semene, o čtyřech druzích půdy a o výnosu, či nevýnosu. Přečtěte si: Mt 13, 1-9. 18-23; Mk 4, 1-20; Lk 8, 4-15
b) Druhé se zmiňuje o dvou rozsévačích, a o jednom poli, na kterém rozseli oba své semeno. Prvý rozhodil dobré semeno, ten druhý tam propašoval špatné – koukol. Tuto zprávu nalezneme u: Mt 13, 2430; 37-43.
Semeno – Boží zázrak!
Vše, co Bůh na počátku stvořil, bylo a je úžasné! Ať se jedná o člověka, zvíře, ptáka, motýla nebo včelu, případně nepatrné semínko… Třetí den stvoření dal všemohoucí Bůh – příkaz zemi, aby vydala traviny, rostlinstvo nesoucí semeno a stromy plodící ovoce, v němž je jejich semeno – „A stalo se tak!“ 1M 1. 10-11
Dobře si všimněte: Zde je zakódován neměnný zákon příjmu a výdeje. Tato myšlenka byla často zdůrazňována! Nic a nikdo nemůže dát, dokud nepřijal! Pouze Bůh může stále dávat, ale přijímat nemusí! Vše patří Jemu!
Aby země mohla „dát – vydat“ různé druhy bylin a stromů přinášejících semeno a ovoce se semeny, musela nejdřív od Stvořitele přijmout Slovo, které ji oživilo. Jen tak mohla dávat své výnosy! Rozumíme tomu? To nemohl způsobit žádný „velký třesk“! Od té doby je v semínku naprogramován celý průběh jeho životního procesu: klíček, kořeny, lodyha (kmen) větve, květy tvorba semen, zrání… Za války, když vše bylo „nedostatkovým zbožím“ – na lístky, jsem chodíval k mlynáři, který mi vždy – i přes zákaz – prodal alespoň 10 kg mouky. Při té příležitosti jsem ve mlýně často pozoroval, jak se pšenice postupně přisypávala na mlecí válce, aby z ní byla krásná mouka.
6
Příloha Z ráje do ráje 4/2015
Nevím, zda jste si dali někdy „námahu“ s tím, co vše se dá z pšenice „vymlít“. – kolik druhů produktů! (O žitě, rži to neplatí) Snažil jsem se o to, ale nevím, zda je to všechno. Počítejte se mnou: otruby, šrot, mouka celozrnná, krupice, dětská krupička, mouka chlebová, polohrubá, hladká, hladká speciál, kroupy, vločky a pak kolik pekárenských produktů se dá z mouky připravit…! A opět je zde poučení: Ani mlynář nemůže „namlet“ – mouku, pokud od zemědělce nezíská obilí! Nyní se vraťme zpět k podobenství o rozsévači.
Rozsévač
Aby získal z pole úrodu pšenice, musí rozsévač do půdy zasít pšenici! V jeho moci není zaseté semeno oživit! Probudit v něm život, může pouze DÁRCE života – Bůh! I kdyby se hospodář v době sucha snažil setbu zalévat, bez „vzkříšení“, které koná Všemohoucí, vyzní lidská námaha naprázdno!
Apoštol Pavel ve své praxi osvětlil „rozsévání Slova Božího“, korintským křesťanům, z duchovního pohledu následovně: „Nebo když někdo říká: Já jsem Pavlův, jiný pak já Apollův, zdaliž nejste tělesní…? Jáť jsem štípil, Apollo zaléval, ale Bůh dal zrůst“: 1K 3, 4. 6. Podobně jako pšeničné zrno zvlažené deštěm se začne „otevírat“ k životu, i člověk se musí „otevřít“ dešti Ducha svatého, aby v něm mohl vzklíčit duchovní život!
Růst semene a dozrávání
Když je zaseté semeno zavlaženo a působí Boží oživující moc, začínají se v něm probouzet dva protichůdné faktory (činitelé, procesy), které tam vložil a naprogramoval Stvořitel. Jeden oživující a druhý umrtvující. Semeno, které neumře, nemůže přinést užitek – nový život! A tento neměnný zákon platí i v duchovní oblasti. Ježíš to zdůraznil svým „dvojím amen“. „Amen, amen pravím vám: Zrno pšeničné padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane, a pakliť umře, mnohý užitek přinese. J 12, 24. Abychom mohli žít věčně, světu musíme bezpodmíněně umřít!
7
Nelze sedět na dvou židlích, nelze rozkročmo sedět na plotě „neutrality“ a vyčkávat, jak to „skončí“, a pak seskočit na jednu nebo druhou stranu!
Je zajímavé pozorovat klíčení semene. Když z jeho „obalu“ začne vystrkovat svoji „hlavu“, současně vypouští první náznaky budoucího kořene. Klíček zvedá svoji hlavu nahoru, k slunci, kořínek proniká hlouběji do země a začne přijímat živiny potřebné pro nadzemní část, na které se na vrcholu objeví klas, v němž jsou ukrytá jednotlivá zrnka. Růst a zrání ovlivňuje několik činitelů: Výživa půdy, vláha, sluneční svit, teplota, povětrnostní podmínky… Nyní přistupme k další důležité myšlence bratra Müllera, kterou přirovnal ke znovuzrození.
Klíček rostliny = znovuzrození
O tomto předmětu velice vážně rozmlouval Pán Ježíš s Nikodémem. Důležitost znovuzrození zdůraznil „dvojím amen“! „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejíti do království Božího. Což se narodilo z těla, tělo jest a což se narodilo z Ducha, Duch jest.“ J 3, 5. 6.
Nikodém, jako dobrý Izraelita a vysoce postavený činitel církve se domníval, že Boží království má přece na dosah ruky! Podle Ježíšových slov tato podmínka platila nejen pro Nikodéma, ale pro každého uchazeče o nebeské království: „Musíte se znovuzrodit!“ A nyní uvažujme: Existuje znovuzrození „okamžité“ nebo „bleskové“? Ne, ne! Znovuzrození je celoživotní proces – růst, právě tak jako posvěcení! Je závislé na mnoha faktorech, podobně jako růst a dozrání zaseté pšenice. Aby byla sklizeň pšenice, nestačí vyrostlý klíček! Když se ochladí, případně dostaví sucho – dozrávání se opozdí! U Jana 7, 45-52 můžeme sledovat celý příběh! V životě víry je naše posvěcení a znovuzrození brzděno nejrůznějšími světskými zálibami, zeslabujícími oddanost Kristu Ježíši!
8
Příloha Z ráje do ráje 4/2015
Sklizeň úrody – Skonání světa Když hospodář obilí zasel, nic víc už nemohl udělat! Jen trpělivě očekávat na den D – až dozraje a vydá drahocennou očekávanou úrodu. Předpokládejme, že na podzim zasel na svém poli pšenici. Neznal však datum sklizně a může je jen odhadovat! Na své pole přichází dost často, aby zkoumal zralost, ale sleduje i počasí. A když zjistí, že už by mohl sklízet, ale ten den zaprší, musí žně odložit…
Když však nastanou vhodné podmínky, už více sklizeň neodkládá a bez prodlení vyšle do svých polí kombajn, který úrodu nejen poseče, ale i vymlátí a zlaté obilí sveze do sýpky! Mk 4, 29. V duchovním významu je rozsévačem dobrého semene Pán Ježíš. Semenem je Boží Slovo. Ti, kdo Jeho slovo přijímají, musí světu zemřít, podobně jako zaseté zrno a přinášejí duchovní úrodu, stávají se „syny království nebeského“ Mt 13, 38. Nyní se nabízí otázka: Víme, kdy nebeský Hospodář vyšle svůj „srp“, aby nebeští andělé shromáždili úrodu? Ne! Ale na rozdíl od pozemského rozsévače, ten nebeský čas sklizně zná!
Jelikož žeň = konec (závěr) světa současně přináší i konec doby milosti, pak už nikdo nebude moci na sobě, na svém charakteru (zralosti) nic změnit! Na jakém stupni zralosti se nacházíme? Rosteme v posvěcení a ve znovuzrození, „bez kterých Pána nikdo neuzří“? Žijeme duchovně, rosteme, případně stagnujeme? Bez růstu se duchovní život nemůže rozmáhat! Rostlina buď roste, nebo zahyne. „Roste tiše, nepozorovaně, ale neustále. Stejně se má rozmáhat – rozvíjet povaha křesťana. Náš život může být dokonalý na každém stupni vývoje. Jestliže se v našem životě uskutečňuje Boží záměr, stále se rozvíjíme. Posvěcení je celoživotní dílo.“ Pod. 33; COL 65-7. Toto uvažování o rozsévání, růstu a sklizni, chci uzavřít několika důležitými myšlenkami a taktéž vážnou otázkou!
„Do Božího města nevejde nic, co není čisté. Všichni jeho obyvatelé musí již zde získat čisté srdce. Kdo se učí od Ježíše, projevuje rostoucí nechuť k nedbalému chování, k neslušným výrazům v řeči a k nemravnému
9
myšlení. Kristova přítomnost v srdci člověka se projevuje čistotou a ušlechtilostí v myšlení i v chování.“ MB 25.
„Kdybychom více pohlíželi na slávu budoucího světa, který se zanedlouho stane naším příštím domovem, vymizela by brzy pýcha i láska ke světu. V porovnání s krásou Krista, veškerá lákadla a přitažlivosti světa nebudou mít žádnou cenu.“ MYP 113
Pod dojmem toho, co jsme přečetli se ptám: Jsme připraveni na dobu konce a tím i na náš budoucí nebeský domov? Nejsme lhostejní a neutěšujeme se falešnou myšlenkou, že to „nějak dopadne“ – v náš prospěch? – i bez naší námahy? Jistě znáte přísloví „Jak si usteleš, tak si lehneš!“ Tím víc to platí i pro věčnost! Přibližme se k Bohu, a On se přiblíží k nám!
10
Příloha Z ráje do ráje 4/2015
Příloha k článku Rozsévání – růst – sklizeň
V
této příloze bych rád na dvou příbězích ze života poukázal na neměnnost „zákona setby a žně“, jak ho zaznamenává Písmo: „Nemylte se, Bůh nebude oklamán (posmíván), nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti (sklízet)“ Ga 6 ,7. Oba příběhy jsou časově zařazeny do doby druhé světové války. Ten prvý se stal v Rumunsku, když sovětská armáda napadla a okupovala provincii Besarábii, kterou později anektovala. Stalo se to dopoledne, první neděli po obsazení, kdy v kostele bylo plno křesťanů. Zpívali, modlili se a naslouchali kázání. Znenadání se objevili tři sovětští vojáci. S odjištěnými zbraněmi v rukou přítomným řekli: „Zaslechli jsme, jak se zde modlíte a zpíváte, že chcete jít do nebe. Dobrá, dáme vám příležitost odejít do nebe. Pak namířili na křesťany své zbraně a prohlásili: „Kdo si přeje opravdu jít do nebe, ať se postaví napravo a buďte si jistí, že tam odejdete ihned. Ti, kdo tam ihned odejít nechtějí, ať se postaví nalevo. Máte na to pět minut.“ Byli tam takoví i onací – jedni chtěli, druzí ne. Dovedeme si představit, že se musíme rozhodnout během pěti minut??? A tak se stalo, že někteří se postavili napravo, aby zůstali věrní Pánu Ježíši. Jiní si stoupli nalevo. Na kterou stranu byste se zařadili vy, jaké myšlenky by vám probíhaly v mysli? Možná, že si věříte a postavili byste se napravo. Jak to bylo s Petrem, který sliboval věrnost Ježíši až na smrt? Ale když někdo na vás zamíří zbraň, potom začnete uvažovat jinak! Taková situace není jednoduchá. Ale místo střelby na pravou skupinu věřících, vojáci k údivu všech na ty stojící vlevo, vykřikli: „Jděte pryč, tady už nemáte co dělat, pokrytci!“ Musíme se s naším Spasitelem ztotožnit natolik, abychom ve svém srdci byli připraveni, až nastane podobný okamžik tříbení a mohli se plně odevzdat do Jeho rukou! Zj 2, 10; 2K 4, 17. 18. (Zpracováno podle Hlasu mučedníků 1/2015)
11
Druhý příběh začíná v Československu v době, kdy Němci anektovali do své říše i severní část Moravy – těšínské Slezsko a jeho obyvatelé se stali „občany Říše“. Z toho důvodu museli zdejší muži nastoupit k wehrmachtu – k německému vojsku. Toto soukolí strhlo i mnohé naše adventistické bratry: Mezi ně se dostal i Jan Gomola. Narodil se 20. března 1916 v Dolní Lomné, poblíž Jablunkova. Nedobrovolně procestoval nejen západní Evropu, ale zvláště Rusko, ve kterém měl možnost „ochutnat“ tamější čtyři kruté zimy. S postupující německou armádou „Drang nach Osten“se dostal až k Moskvě do města Jaroslavli. Zde byl i s jinými vojáky ubytován v krásné teplé dřevěnce. Bydlela v ní dvě hezká ruská děvčata, štíhlá, moderně upravená… Velice brzo se spřátelili. Děvčata Jana už očekávala, neboť se od jeho spolubojovníků dozvěděla, že umí rusky. Dřív než se konečně mohl uložit k vytouženému odpočinku, nabídla mu, že přes noc vyperou i vysuší jeho špinavé vojenské oblečení. Výmluvu, že nic nesmí ze sebe odložit, co kdyby v noci nastal poplach… nebrala na vědomí, tak se podřídil! Ráno, když se probudil, k jeho překvapení bylo všechno čisté, suché a připravené. Děvčatům rusky poděkoval slovy: „Spasibo, Nataša.“ V tom přišel rozkaz: „Jede se dál!“ Nastalo těžké loučení! Náš Jan Gomola stojí na schůdkách před domem a obě děvčata o schodek výš. Nataša mu klade ruce okolo krku a šeptá do ucha: „Váňuško, zůstaň, neodcházej!“ V srdci se odehrává boj… Nataša svá slova opakuje… Těžké rozhodování… On věřící, ona nevěřící, komunistka. Velitel vše sleduje a čeká… Slzy se derou do očí jemu i oběma děvčatům… Nakonec jemné pohlazení a pozdravení „Do svidania“ Odcházejí… nasedají a jede se dál. Psal se rok 1941. Jelo se dál a dál. Pak nastal zlom a německá armáda začíná ztrácet získaná území – ustupuje – pomalu a jistě směr Heimat, domů! A náš Jan Gomola, i když byl několikrát na dovolené v rodné vesničce, velice toužil být už brzo nastálo doma a bez vojenského mundůru. Nyní překročme časovou hranici roku 1941 o tři a půl roku. Je po válce a JG si vychutnává atmosféru domova a pokoj zbraní… Najednou se v po válečném klidu, objevil zlověstný mrak, který JG pořádně vystrašil. Jeho známý, velitel četnické stanice, mu doručil obsílku z ruského komanda v Českém Těšíně, že jako bývalý německý voják se má dostavit k výslechu. Se smíšenými pocity se tam tedy vydal. Kousek cesty jej doprovází zmíněný velitel a cestou mu říká: „Jene, ten
12
Příloha Z ráje do ráje 4/2015
tvůj Bůh, kterému věříš, ten tě ochrání!“ Nevěřící povzbuzoval věřícího. Nepřipomíná vám to něco z Bible – když král Darius, doprovázel Daniela ke lví jámě? Da 6, 16. JG vypráví: „Dojel jsem do Českého Těšína na ruské komando. Tam už stála řada. Venku hlídají ruští vojáci. Vstupuji do řady v hale. Jsme samí civilisté, ale je hned vidět, že jsme staří frontoví vojáci. Čekám, co bude dál. Nikdo s nikým nemluví, nikomu není do řeči. Každý víme své… Posouváme se pomalu, ale jistě vpřed ke dveřím. Ale nikdo nevychází ven, a my dobře víme, co to znamená. Za zavřenými dveřmi je soudní síň a v ní zasedá polní vojenský soud NKVD. Trapné čekání končí a jsem na řadě. Rozhodující chvíle nastává. Vstupuji jako starý voják… drsný, zamračený, krve by se ve mně nedořezal. Pozdravím, ale nikdo si mě nevšímá ani neodpovídá na můj pozdrav. Za soudními stoly procházejí vojáci sem a tam do jiných místností. Jinak tam nikdo nesedí. Čekám… Srdce se mi svírá otázkou, co se mnou za chvíli bude. Na nic nemyslím, jako bych byl smyslů zbaven, ba i na Pána Boha jsem v tu chvíli zapomněl a nemodlil se. Konečně se otvírají jedny dveře a vchází žena v uniformě, zůstává stát, prohlíží si mě, nic neříká a zmizí zase za dveřmi. Zase čekám a za chvíli se objeví opět. Ke své velké úlevě jsem si ihned všiml, že má dobrou náladu. Odsune židli a postaví se naproti mně a spustí výslech v perfektní němčině. A já, aniž jsem si uvědomil, že stojím před soudkyní, odpovídám na její otázky zase rusky… Ona se zase jenom usměje a mile se na mne dívá. „Řekni mi, vojáčku, kde všude jsi v Rusku bojoval, a u které divize?“ Soudkyně NKVD dobře znala divize německých vojsk, věděla, kde a jak bojovaly a jak se chovaly. Vůbec nemělo smysl něco popírat, či zamlčet. Byla to dlouhá zpověď… Chtěla se dozvědět, nakolik mluvím pravdu. Přitom jí nemizel úsměv z tváře. Nerozuměl jsem tomu, měl jsem z toho strach a myslel jsem, že mi chce pořádně pocuchat nervy, než nade mnou vynese rozsudek. Byl jsem zmaten. Když jsem své vyprávění skončil a to popravdě, přistoupí ke mně ještě blíž a vyhrkne: „V Jaroslavli jste také byl?“ Vidím, že má radost, že mě doběhla, a roztřásl jsem se, neboť na to jsem docela zapomněl, vždyť to bylo před čtyřmi lety! Hrklo ve mně. Protože se mě už předtím zeptala, jestli jsem řekl všecko, a já přisvědčil, že ano. Pochopil jsem, že mě má v pasti.
13
Nebylo tomu tak. Obešla stoly, výslech skončil. Postavila se přede mne, stále veselá, a bavíme se dál, ale už jen o soukromých věcech. Zda mám rodiče, sourozence a mám-li děvče. Řekl jsem jí, že jsem svobodný. Potom mi podala ruku a druhou položila na mé rameno. Vynesla nade mnou rozsudek, jaký jsem vůbec nečekal, a který vešel do mých soukromých dějin a ukončil kapitolu druhé světové války. Rozsudek zněl takto, cituji v ruštině: „Oj, ty chorošij moloděc, ty nám pravdu skazal, ničevo ty nebrosil, stupaj domoj.“ Ještě několik slov na rozloučenou, a po jejím hezkém pohlazení se ve mně něco pohnulo. Potom pokynula vojákovi, a ten mi dává propustku a pouští mě dveřmi, kterými jsem vstoupil… Byl jsem první, který přišel a odešel stejnými dveřmi! Já šel domů a ostatní byli odvezeni na Ural. Vypotácím se ven a ničemu nerozumím. Tu mne voják, který stál u brány na stráži, zastaví a žádá propustku. Teď si uvědomuji, že je to skutečnost! A já jsem ji ani nepoděkoval. Vždyť to byla Nataša nebo Soňa, co mi praly moje svršky! Ona mně hned poznala, proto ty úsměvy, které jsem si špatně vykládal, ta která mi tehdy šeptala do ucha: „Vánuško, zůstaň“. A já nezůstal. Takové věci se nedají popsat, ty se musí prožít!“ V Bibli čteme: „Jak chceš, aby tobě lidé činili, tak ty čiň jim“ Já jsem přece těm děvčatům nic dobrého neučinil, ba naopak, byl jsem mezi těmi, co přinášejí zkázu a smrt. Ony udělaly něco jiného. Plnily Ježíšův rozkaz: „Miluj nepřátele své.“ Kdo je k tomu vedl, kdo je to učil? S takovými myšlenkami jedu na kole z Českého Těšína domů do Dolní Lomné. A na tom samém místě, kde jsem se rozloučil s četníkem, se zase setkáváme. Vítá mě slovy: „Jene, co jsem ti říkal?!“ Měl také radost. Doma samozřejmě také.
„Smieť žiť pre Krista, pre Neho mrieť Veď to je blaho, nad ktoré niet. Hodno Zaň trpieť, hodno bojovať, ach hodno cele opustiť svet!“
Jan Gomola, Objevil jsem Katyň, str. 62-70.
14
Příloha Z ráje do ráje 4/2015
Na závěr tohoto dojemného příběhu Dovolte mi připojit (dodat) několik myšlenek. Náš JG byl v ČT na ruském komandu vyslýchán. Byl souzen a měl se zodpovídat. Soudkyně kladla otázky. To mi připomnělo Josefa, vysoce postaveného muže Egypta. Před sebou měl deset svých bratrů, které obvinil ze špionáže, a pak na další návštěvě navíc ještě z krádeže!“ 1M 42, 7-14; 44, 1-15. Nakonec vše dopadlo dobře, tak jako v příběhu, který jste právě přečetli! A ještě něco, co mi rovněž připomíná určitou událost, která brzo přijde! Jsou to slova, která JG – jako „rozsudek“ – řekla Nataša: „Oj, ty chorošij moloděc… stupaj domoj!“ U Matouše 25 je popsaná závěrečná scéna Božího soudu a v ní čteme tato tak důležitá slova nebeského Soudce: „To dobře služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost Pána svého!“ Tady není náš pravý domov. Zde jsme pouze hosté. Touto zemí pouze procházíme a chvátáme do nebeské vlasti, jak už mnozí před námi. Žd 11, 10. 13-16. Toužíme být už tam a „vychutnávat“ vlastními smysly nádheru Nového domova?
„A věčně žít a radost znát, vší krásu mít a milovat. Celý Vesmír a obloha, to čeká nás tam u Boha!“
15
Příloha Z ráje do ráje 4/2015
