Rozpad Britského impéria a vznik Commonwealthu

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Rozpad Britského impéria a vznik Commonwealthu

Bakalářská práce

Gabriela Šilhánová

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D. UČO:

182199

Obor:

MV-ZUR

Imatrikulační ročník: 2005

Brno, 2008

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Rozpad britského impéria a vznik Commonwealthu“ vypracovala samostatně za pomoci zdrojů uvedených v seznamu literatury.

V Brně 24.4.2008

…………………………………………….. Gabriela Šilhánová

2

PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu práce, PhDr. Pavlovi Pšejovi za odborné vedení a cenné rady a připomínky, které mi při psaní práce velice pomohly.

3

OBSAH 1.Úvod …………………………………………………………………………….. 5 2. Obecné vysvětlení základních pojmů …………………………........................... 6 3. Britské impérium ……………………………………………………………….. 7 3.1 Kořeny …………………………………………………………………….. 7 3.2 Největší rozkvět …………………………………………………………… 8 3.3 Rozdělení kolonií ………………………………………………………….. 9 3.4 Ekonomické důsledky kolonialismu ………………………………………. 10 4. Krize Britského impéria ………………………………………………………… 12 4.1 Ekonomický vývoj …………………..…………………………………….. 12 4.2 Imperiální konkurence – příklad první světové války …………………….. 13 5. Nacionalistická hnutí …………………………………………………………… 14 5.1 Za nezávislost Irska ………………………………………………………...15 5.2 Gándhího boj ……………………………………………………………….16 6. Commonwealth …………………………………………………………………. 16 6.1 Vznik a vývoj ……………………………………………………………… 17 6.2 Moderní podoba Commonwealthu ………………………........................... 18 6.3 Základní listiny a orgány ………………………………………………….. 19 6.4 Britská role v rámci Commonwealthu ……………………………………. 20 6.5 Důvody vzniku Commonwealthu ………………………………………… 21 7. Druhá polovina 20. století ……………………………………………………… 22 7.1 Zánik Britského impéria …………………………………………………... 22 7.2 Suezská krize ……………………………………………………………… 23 7.3 Ztráta velmocenského postavení – poválečná éra …………………………. 24 7.4 Roztříštěný Commonwealth ………………………………………………. 26 7.5 Socialismus v rukou nacionalismu …………………………………………27 8. Závěr …………………………………………………………………………..... 28 9. Zdroje …………………………………………………………………………… 30 9.1 Použitá literatura …………………………………………………………... 30 9.2 Časopisecké zdroje …………………………………………………………31 9.3 Internetové zdroje …………………………………………………………. 32

4

1. ÚVOD Ve své bakalářské práci se budu zabývat rozpadem Britského impéria. Protože to byl proces dlouhodobý a komplikovaný, nebudu zkoumat celý jeho průběh, ale zaměřím se zejména na období 20. století. Součástí mé práce je i téma vzniku Commonwealthu, který částečně nahradil koloniální vazby, a další vývoj britské politiky vůči bývalým vazalským státům. Ohniskem mého zájmu jsou především mezinárodní politické, ekonomické a společenské souvislosti. Abych však mohla vysvětlit rozpad impéria, musím zmínit i jeho rané éry, jeho vznik a největší rozkvět – tato témata však zmíním pouze okrajově. Britské impérium bylo v dobách své největší slávy územím, které se rozprostíralo od Dálného východu až po Nový svět a zahrnovalo rozsáhlé části zeměkoule. Velká Británie se díky svým závislým územím stala největší a nejmocnější zemí světa. Kolonialismus jí přinesl hospodářský rozkvět, mezinárodní prestiž i vojenskou sílu, stal se sjednocujícím prvkem britské společnosti a napomohl k světovému rozšíření britské kultury, morálky, norem a dalších zvyklostí britské společnosti. Díky svým koloniím získala Velká Británie status světové velmoci. Velikost a různorodost impéria však s sebou zároveň přinášela také nestabilitu. Proces rozpadu Britského impéria začal již v 18. století osamostatněním amerických kolonií. Dále probíhal v různých intenzitách až do 20. století, kdy se vzedmula poslední vlna národněosvobozeneckých hnutí. Neudržitelný stav vedl ke vzniku Commonwealthu – Britského společenství národů – a k definitivnímu rozpadu Britského impéria. Jaké faktory ovlivnily rozpad impéria? Které osobnosti a jaké státy v něm hrály nejdůležitější roli? Jaké vztahy nahradily imperiální vazby? Proč vznikl Commonwealth a jak se vyvíjel? Jakou roli hraje Commonwealth v dnešní době? Tyto otázky a mnoho dalších budu zkoumat ve své práci. Ve své práci budu také směřovat k potvrzení nebo vyvrácení hypotézy, která zní: „Dědictví koloniálního systému i po rozpadu Britského impéria nadále výrazně zasahuje do utváření britské zahraniční politiky.“ Dědictvím koloniálního systému rozumím systém mocenské nadřazenosti Velké Británie vůči jejím koloniím v éře Britského impéria. Zahraniční politiku vůči bývalým koloniím chápu jako vzájemné vztahy a působení Velké Británie na autonomní státy, ať jsou členy Commonwealthu nebo nejsou. Slova „nadále“ a „i po rozpadu Britského impéria“ odkazují na dobu druhé poloviny 20. století. Ve své práci následuji historickou metodu a analyticko-empirický model. To vše na základě dostupné literatury a dalších zdrojů, které jsou uvedeny v seznamu zdrojů na konci mé práce.

5

2. OBECNÉ VYSVĚTLENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ Dříve než se začnu zabývat samotným Britským impériem, je třeba osvětlit hned několik obecných pojmů, které se budou vyskytovat v celé mé práci. Jsou jimi kolonialismus, imperialismus či termín impérium. Kolonialismus je systém či politika vyspělého státu, při němž dochází k „politickému ovládání a ekonomickému využívání málo rozvinutých zemí“. (Kolektiv, sv. 4, 1999: 138) První kolonizace je spojena s obdobím Antiky, resp. se starověkým Řeckem. Ke kolonizaci v globálním měřítku došlo až v 15. století, kdy Portugalsko a Španělsko ovládly Střední a Jižní Ameriku. I když kolonialismus přinesl více užitku zejména mateřské mocnosti v podobě hospodářského a průmyslového rozvoje, jisté výhody poskytoval i kolonizovaným státům. Moderní technika, vzdělání či vyspělá medicína znamenaly pro nevyspělé země velký přínos. Ten však byl vykoupen kulturním úpadkem a ekonomickým vykořisťováním. Imperialismus je „činnost státu za účelem rozšíření svého mocenského prostoru na cizí země a vzniku velkoříše“. (Kolektiv, sv. 3, 1999: 331) Nezáleží při tom na vzdálenosti ovládnutého státu od impéria. Imperialismus se rozděluje do tří kategorií: starý, klasický a neformální. Starý imperialismus se váže ke starověkým říším, jako například k Persii Alexandra Velikého či Římské říši. Klasický zahrnuje vojenskou, politickou, ekonomickou či kulturní a náboženskou expanzi, kterou prováděly evropské vyspělé země na přelomu 19. a 20. století za účelem rozšíření přímé moci. Jedním z charakteristických rysů jsou podle Marca Ferra „urputné dostihy“ (Ferro 2007: 22), tzn. snaha států ovládnout co nejvíce území, aby si jej nenárokoval stát jiný. Takové chování můžeme zaznamenat například na konci 19. století při soupeření evropských mocností při přerozdělování území v Africe. Třetí typ imperialismu – neformální – se vztahuje k současnosti, někdy také mluvíme o neoimperialismu. Jedná se o technologickou či průmyslovou převahu státu, která mu poskytuje i politickou nadřazenost nad formálně suverénními státy.1 I když se může zpočátku zdát, že oba termíny – imperialismus i kolonialismus – jsou synonymy, Stanfordská filosofická encyklopedie poskytuje etymologický výklad, který tato dvě slova pomůže rozlišit. Kolonialismus má kořeny ve latinském slově colonus, což znamená rolník či farmář. Odkazuje tedy k osídlování, usazování se kolonistů v nové zemi, k obdělávání půdy a k dlouhodobému životu na tomto území. Tito osadníci pak stále udržují politickou loajalitu ke své mateřské zemi, takže vzniká závislost. Zatímco imperialismus 1

Neokolonialismus popsal již v roce 1965 ministerský předseda Ghany Kwame Nkrumah, který prohlásil, že „podstata neokolonialismu spočívá v tom, že politika státu, který je teoreticky nezávislý a má všechny atributy svrchovanosti, je ve skutečnosti řízena zvenčí“. (Ferro 2007: 439)

6

pochází z latinského imperium znamenající vládnout či poručit. Je to spíše uplatňování síly mocnějšího národa nad slabším, ať už probíhá na základě „osidlování, svrchovaných práv nebo jiných nepřímých mechanismů kontroly“. (Colonialism, online text) Impérium je geografické území, které je pod nadvládou jednoho nadřazeného státu. Charakteristickými znaky každého impéria je jeho velikost a rozmanitost. Impérium ovládá země velmi vzdálené od svého mateřského státu. Rozmanitost spočívá v množství ras, etnik, národů, kultur či náboženství. Podle Stephena Howea můžeme v historii nalézt dva základní typy imperiálních systémů – pozemní a zámořský. Jako příklad pozemního uvádí Ruské impérium a zámořské říše jsou například Španělsko nebo Britské impérium. „Impéria musí podle definice být velká, složená z entit, vytvořená z dříve samostatných jednotek. Ústřední mocnost má nejvyšší svrchovanost a uplatňuje přímou kontrolu hlavně vojenských a ekonomických sil.“ (Howe 2002: 15) Pravdou je, že v impériích můžeme nalézt i částečnou samostatnost ovládaných území. Běžné je například vytvoření vlády, která však podléhá rozhodnutím z mateřské země. I když je v kolonii zřízena místní vláda, neznamená to, že by kolonie byla zproštěna vůči mateřské zemi občanské podřízenosti, vojenské služby nebo povinnosti odvádět finanční poplatky. Další vlastností impéria je, že jeho vznik byl vykoupen násilím a válkami. Ani masové vraždy či genocida nejsou výjimkou. Násilí a podrobování souvisí s rasovou hierarchií, kterou vytvořili Evropané a která bílé plemeno (zejména Evropany) staví na její vrchol.2

3. BRISKÉ IMPÉRIUM 3.1 Kořeny Britské impérium v celé své velikosti vznikalo po dlouhá staletí. Jeho kořeny můžeme nalézt už v 16. století. Je známo, že prvním zámořským koloniím dominovalo Španělsko a Portugalsko. Nicméně poté, co se ukázala výnosnost zámořských cest, se ani další evropské země neváhaly připojit k objevným, dobyvačným výpravám. V Anglii tomuto vývoji předcházelo založení obchodní společnosti Merchant Adventures. Tato společnost původně měla chránit vývoz vlněných látek, později dostala za úkol objevovat daleké kraje a území, které nebyly spravovány žádnou vládou. Členové Merchant Adventures se vydali hledat cestu do Indie severovýchodní cestou a dorazili k evropským břehům Ruska. Po podpisu smlouvy s carem Antony Jenkinson po Volze doplul ke Kaspickému moři a přes Persii dosáhl hranic 2

Teorii nadřazenosti rasy ještě podpořil ve druhé polovině 19. století Charles Darwin se svou evoluční teorií přírodního výběru. Ta se stala možností vědeckého a morálního ospravedlnění nadvlády jedné rasy nad druhou. (Emerson 1960: 23)

7

Indie. Zde sehrála velice významnou roli Východoindická společnost, která položila základy Britského impéria na Dálném východě. Východoindická společnost byla zpočátku jen skupinou mladých obchodníků a finančníků, kterým v roce 1600 královna Alžběta poskytla „patnáctiletý monopol na východoindický obchod“. (Ferguson 2007: 48) Nejen východ byl ale lukrativním místem pro objevné plavby. Atlantik křižovaly lodě plující do Nového světa. Ve službách koruny pracovaly i podloudné živly. Nejznámějším korzárem se stal Francis Drake, který přepadal a okrádal španělské lodě. Za jeho oddanou činnost mu královna Alžběta udělila rytířský titul. I když zpočátku bylo pro Angličany výhodnější drancovat španělské lodě převážející bohatství, podnikali napříč Atlantikem i objevné plavby. Dosáhli pobřeží Nového světa a založili kolonii Nový Foundland. „Již koncem 16. století se tedy rýsovaly dvě tváře anglického impéria: buď šlo o námořní základny, nebo o osídlování kolonisty.“ (Ferro 2007: 65) První typ byl zakládán z ryze obchodních důvodů a byl ovládán obchodními společnostmi, druhý pak sloužil pro účely šíření víry a odsouvání nemajetných, kteří zde hledali nový život. Kolonizace však neprobíhala pouze v Novém světě. Anglie zabírala území i v Asii. 3.2 Největší rozkvět Od osídlení prvních kolonií uběhlo přes dvě století a impérium se stále rozrůstalo. Expanze však nebyla plánovitá, ale spíše byla výsledkem náhody a schopnosti pohotově využít vzniklé možnosti. (César 1970: 20) V 18. století tedy patřila impériu rozsáhlá území nejen na americkém kontinentě a na Dálném východě. Podrobena byla i Austrálie a Nový Zéland. Nyní již bylo možno říci okřídlenou větu, že nad Britským impériem nezapadá slunce, i když na svou největší slávu teprve čekalo. Nutno říci, že základem každé anglické kolonie byla spolupráce s místními obyvateli a elitou, nebo alespoň jejich tichý souhlas. Bez této kooperace „by Britové nikdy nebyli s to uskutečnit obrovský úkol, který spočíval v dobytí, spravování, ovládání a řízení tak značné části světa“. (Judd 1999: 31) Paradoxně svého největšího rozkvětu dosáhlo impérium až po osamostatnění třinácti amerických kolonií. V dalších koloniích zpráva o této události způsobila růst napětí a sílící požadavek nezávislosti. Britské úřady musely neprodleně reagovat na dění v jednotlivých oblastech a nabídly jim přijatelný kompromis ve formě vnitřní autonomie či odpovědné vlády. Britské impérium se díky působení Východoindické společnosti rozrůstalo o nová území na indickém poloostrově. Britové obsadili Malajsii, Čínu i Hongkong3. Úspěch, se kterým si podrobovali neznámé končiny, přivedl Brity k myšlence národní nadřazenosti. Považovali se za Bohem povolaný národ, který je předurčen ke světovládě, aby přinášel civilizaci a dobro 3

Hongkong byl získán na základě smlouvy v roce 1847. Území připadlo pod správu Británie na sto padesát let.

8

do divočiny. (Davies 2003: 592) Nutno dodat, že větší technologický náskok a vyspělost přinesla evropským národům až koncem 18. století průmyslová revoluce, která znamenala pro kolonie úpadek jejich průmyslové výroby (jejich stroje se staly zastaralými a neefektivními) a v zemědělství příklon k pěstování nepotravinářských plodin (přechod od hospodářství pro obživu k tržnímu hospodářství). Díky moderní technice, vyspělým zbraním a ovládnutí moře královským námořnictvem si dokázala Británie podrobit nejen kmenová uskupení v Africe, ale i vyspělé východní despocie. K účelům expanze bylo využíváno obchodní loďstvo a zejména mohutná válečná flotila, která hlídala zájmy britské politiky i obchodu. „Kolem roku 1870 byla Velká Británie stále nesporně hospodářsky nejsilnějším státem světa, udržovala si nepochybné prvenství v průmyslové výrobě, mezinárodních obchodních stycích, byla i nejvýraznějším světovým finančním centrem.“ (César 1970: 21) 3.3 Rozdělení kolonií V 19. století dosáhlo impérium své největší slávy a velikosti. Vzhledem k tomu, že ale již začal nenápadně svůj postup i rozpad – v 18. století se osamostatnily americké osady – získaly některé kolonie větší nezávislost. Můžeme tedy říci, že se diferencovaly. Nyní bych chtěla jednotlivé části impéria rozčlenit podle míry jejich samostatnosti a zároveň jejich úlohy v rámci celku. Ještě předtím musím vysvětlit jeden důležitý pojem – a to výraz „dominium“. Dominium je kolonie, která získala samostatnou vládu. Stala se autonomní. S mateřskou zemí ji spojuje osobnost panovníka (britského krále), zahraniční politika a otázky vojenství. (César 1970: 12) Vše ostatní spravuje ustanovená samostatná vláda. První dominium vzniklo v roce 1867 v Kanadě. Tento revoluční krok zapříčinila velká francouzská menšina žijící v Kanadě pod správou Britů. „Francouzské obyvatelstvo jmenovalo v roce 1791 zákonodárné shromáždění jazykem i duchem téměř francouzské, zatímco výkonná moc byla v rukou anglického guvernéra.“ (Maurois 1993: 409) Následkem neshod mezi těmito dvěma institucemi se Británie rozhodla k precedentnímu kroku – guvernér sestavil vládu, kam dosadil reformistické Kanaďany. Právo jmenovat ministry připadlo Británii, což zaručilo, že ve vládě budou pouze lidé, kterým bude dána důvěra britské koruny. Nicméně dominia byla v impériu v 19. století ojedinělá. Nejprve tento status získala Kanada, následovaly ji Austrálie a Nový Zéland a Kapsko. Mimořádné postavení v Britském impériu si vybudovala Indie. V jejím případě měla největší podíl na kolonizaci a ovládnutí britská Východoindická společnost. I když tato obchodní společnost disponovala monopolem uděleným královnou, musela se potýkat s mezinárodní konkurencí. S nizozemskou Východoindickou společností se musela dělit o obchod s kořením i látkami. V důsledku Slavné revoluce roku 1688 v Británii se obě tyto navzájem si 9

konkurující společnosti spojily v jednu. Angličané se od Holanďanů naučili základům finančnictví a bankovnictví a později založili Anglickou banku, která spravovala měnu a státní dluh. Nizozemci kooperací získali námořní ochranu ze strany Británie. Oba státy se dohodly na přerozdělení trhů – Nizozemci obchodovali s kořením z Indonésie, Angličané se věnovali látkám vyráběným v Indii. Až do 18. století byla Indie hospodářsky i politicky vyspělou říší. „Mughalové vládli bohaté a mocné říši, vedle které byly evropské národní státy pouhými trpaslíky.“ (Ferguson 2007: 57) V 1. polovině 18. století se situace začala měnit. Panovnická moc v Indii byla narušena vpádem Afghánců a jednotlivé provincie Mughalské říše vytvářely samosprávné celky. Britové toto období bratrovražedných válek využili pro propagandistická tvrzení, že Indové neumí vládnout sami sobě a potřebují silného politického vůdce, za kterého se považovali. V 19. století se již Britové o Indii nemuseli dělit s Nizozemci ani jinými evropskými národy. Po krvavém povstání sipáhíů4 v roce 1857 byla indická kolonie rozdělena na dvě části – v první byla zachována přímá britská nadvláda, v druhé přešla formální svrchovanost na místní autority. Východoindická společnost ztratila své výsadní postavení – její politickou moc převzaly britské úřady. Indie nadále zůstávala největší závislou državou Velké Británie. Ostatní kolonie se dělily na korunní kolonie, protektoráty, chráněné státy a výsadní území. Korunní kolonie spravoval guvernér, který se zodpovídal britskému ministerstvu kolonií. Mezi ně se řadí např. Cejlon nebo Jamajka. Na protektoráty dohlíželo ministerstvo zahraničí a přetrvával zde vliv místních institucí. Do této kategorie spadá Uganda. Chráněné státy fakticky spadaly pod ministerstvo zahraničí, ale byla zde zachována vláda místního panovníka. Jako příklad můžeme uvést Egypt. Výsadní území patřila pod správu výsadních společností, nejčastěji obchodních. Takovým územím byla např. Rhodesie. (Judd 1999: 160) 3.4 Ekonomické důsledky kolonialismu Kolonialismus, jak jsem již zmínila výše, byl motivován zejména hospodářskými tématy. Již na samém počátku 16. století můžeme vidět mnohé změny, které zásadním způsobem ovlivnily starý řád v Evropě. Ekonomický význam středozemních, zejména italských měst výrazně poklesl. Nově začaly vzkvétat přístavy na pobřeží Atlantiku, kde kotvily lodě přivážející bohatství z dalekých neznámých končin. Anglie získala díky objevení Ameriky výsadní postavení. Stejně jako byly italské městské státy ve středověku centrem veškerého obchodu, na počátku novověku je jím stala Británie. Londýn se ocitl v pozici světového

4

Sipáhíové byli indičtí vojáci v britském vojsku zaměstnaní Východoindickou společností. K povstání došlo z důvodu zavedení nových nábojů do pušek. Tyto náboje byly konzervovány v hovězím a vepřovém tuku, což bylo v rozporu s vírou hinduistů i muslimů.

10

obchodního uzlu. (Graf 1939: 12) Velkou hospodářskou prosperitu přinesla kolonizace až s odstupem času, ukázalo se, že investice do objevných a kolonizačních podniků byly dobré. Dovoz levných komodit se stal základem obchodu s koloniemi. Z Indie se dováželo koření, látky a čaj, z Nového světa přicházel cukr, tabák a káva. „Neukojitelná poptávka po dováženém zboží narůstala v Anglii rychleji než kdekoliv v Evropě.“ (Ferguson 2007: 43) Kromě výše zmíněných novinek, se v Británii zvyšovala poptávka po návykových látkách – kofeinu a nikotinu. Díky všem těmto komoditám se Londýn stal v 18. století evropským centrem obchodu. Dovezené zboží se vyváželo do dalších zemí Evropy – zejména na sever. Čaj přivezený z východu byl exportován do západních kolonií.5 Kromě obchodu můžeme do ekonomiky zahrnout i další položky. Jednou z nich jsou daně, které se staly důležitou součástí koloniální politiky. Musely pokrýt dluhy, které vytvářela mateřská země kvůli válkám s Francií. Obyvatelstvo mateřské země platilo daně za běžné každodenní věci jako mýdlo či svíčky. Samozřejmě, že zdaněný byl i alkohol, tabák či hedvábí. Ani obyvatelstvo kolonií nebylo daní ušetřeno. Z těchto poplatků byla financována stále nákladnější přítomnost armády. Ekonomický problém kolonií spočíval v tom, že Britové si peníze vydělané v Indii buď odváželi zpět do mateřské země, nebo je utráceli v Indii za anglické výrobky a ne za indické. Poté, co průmyslová revoluce přinesla Britům nové, účinnější a výkonnější stroje, bylo hospodářství kolonií na pokraji zhroucení. Levné a krásné látky dovážené z Indie se daly vyrobit i doma a nemusely se platit dovozní výdaje. Kolonie se staly závislými na zemědělství. Ani to je však nezachránilo. Protože se pěstovalo více plodin, které nebyly určeny k jídlu (čaj, tabák, káva), Indie dospěla do stádia, kdy byl nedostatek potravin, a dokonce propukl i hladomor. Ve stejných letech dospěla ke krizi i Východoindická společnost. Pod vedením guvernéra Hastingse v letech 1772 – 1785 prudce klesaly ceny akcií této společnosti. Dluhy Východoindické společnosti rostly kvůli nedoplatkům na daních a nesplaceným clům. „V roce 1615 byly Britské ostrovy ekonomicky nezajímavé, politicky roztříštěné a strategicky druhořadé. Dvě stě let poté vládla Velká Británie největší říši, jakou kdy viděl svět; stala se i pánem území zahrnujícího třiačtyřicet kolonií na pěti kontinentech. Angličané oloupili Španěly, napodobili Nizozemce, porazili Francouze a vydrancovali zemi Indů. Nyní mohli vládnout neomezeně.“ (Ferguson 2007: 83-84)

5

Britský monopol na dovážení čaje a dalších surovin do Ameriky způsobilo nespokojenost tamních kolonistů. Tento odpor přerostl do revoluce v roce 1773 tzv. Bostonským pitím čaje (Boston tea party). Několik kolonistů přepadlo lodě Východoindické společnosti a všechen čaj vysypalo do moře. Tím začal americký boj za nezávislost.

11

4. KRIZE BRITSKÉHO IMPÉRIA Začátek krize Britského impéria, neboli počátek rozpadu, můžeme datovat již do 18. století, kdy se osamostatnily americké državy. Jaroslav César hovoří o tom, že americkou revolucí skončila první etapa Britského impéria. „První“ impérium bylo založeno na investicích a migraci obyvatel. Nejdůležitějšími místy, kam směřovala téměř všechna pozornost mateřské země, byly osady na pobřeží Severní Ameriky a Karibská oblast. „Ostatní državy, spíše však jen opěrné body, sloužily hlavně k zabezpečení výbojů v tomto prostoru, zčásti pak potřebám rozvíjejícího se zámořského obchodu, především v oblasti Indického oceánu.“ (César 1970: 7) Indický subkontinent a Severní Amerika se od sebe velice lišily. Indie byla ponechána správě Východoindické společnosti, jejímž jediným zájmem byl obchod a maximální zisk. Do Indie se nestěhovali noví osadníci, kteří zde chtěli zahájit nový život. Tento trend byl charakteristický pro Ameriku, která se stala Novým světem, a tudíž příslibem lepší budoucnosti. Jak již bylo řečeno, první impérium skončilo zároveň s odtržením těchto kolonií od Velké Británie. Zrodila se však nová říše, větší a mocnější. Byla založena nejen na ekonomické spolupráci, ale také na konstitučním systému. (Bolton 1966: 196) Tato říše, složená z kolonií v Kanadě, Austrálii či jižní Africe, svého největšího rozmachu dosáhla na konci 19. století a v období mezi dvěma světovými válkami. Záhy poté se ale během několika desetiletí v druhé polovině 20. století rozpadla. (César 1970: 7 – 8) Na konečném rozpadu Britského impéria se podílela řada událostí. Podle Ferra „způsobily úpadek impérií tři souborné faktory: nároky kolonizovaných národů, zpochybňování výhod expanze, k němuž docházelo v mateřských zemích, a konečně tlak zvenčí ze strany konkurentů a nových mocností, dávajících svoji výzvu zřetelně najevo“. (Ferro 2007: 395) Největší podíl na rozkladu impéria je přikládán faktoru soupeřících impérií. V následujících řádcích se pokusím analyzovat všechny tři příčiny. Pravdou je, že tyto příčiny působily nejvíce na konci 19. a na začátku 20. století. 4.1 Ekonomický vývoj I uvnitř samotné Velké Británie se vyskytovali odpůrci impéria. Považovali ho za ekonomický přežitek a nepříliš výnosný podnik. Tento názor zastávali nejvíce liberální ekonomové, kteří požadovali, aby se Británie zbavila všech svých držav a místo nepřínosných kolonií z nich udělala partnery v rámci volného obchodu, stejně jako tomu bylo s nezávislými Spojenými státy americkými. Tak by se ekonomika Velké Británie zbavila nevýnosných, parazitujících území a využila těch států, které měly vysoký hospodářský potenciál. Zejména v období od poloviny 18. století, po osamostatnění amerických kolonií, byl v Británii rozšířen názor

12

shrnutý do hesla „Obchod, ne nadvláda“. Británie v této době začala více obchodovat s koloniemi, které nahradily Evropu, která do té doby zastávala pozici hlavního britského obchodního partnera. (Bolton 1966: 195) Liberálové také poukazovali na fakt, že obchod s koloniemi není založen na volném kapitalistickém trhu, ale je uměle vytvářen a regulován. „Proti koloniální politice útočili i přívrženci ekonomických teorií A. Smithe6, stoupenci volného obchodu, kteří zároveň napadali hlavně dříve zavedené navigační řády7, v nich celkem oprávněně viděli hlavní překážku svobodného rozvoje průmyslu a vůbec celého hospodářství v zánořských osadách.“ (César 1970: 17) Velká Británie díky svým koloniím měla odbytiště pro své průmyslové výrobky, dále těžila výhody z daní, které jí kolonie odváděly, nebo nízkých celních poplatků v rámci v rámci Šterlinkové oblasti8 a později i Přednostní oblasti Commonwealthu9. Nicméně názor, že impérium brzdí ekonomický rozkvět, na počátku 20. století nebyl populární. Impérium bylo považováno za zdroj moci a zisků. Britská koruna nadále i přes naléhání liberálních ekonomů rozšiřovala svoje území. Pravdou je, že Britské impérium a Commonwealth hrály důležitou stabilizační roli v době hospodářské krize. Od roku 1929 se vzájemné ekonomické vazby v rámci šterlinkové oblasti upevňovaly a působily jako obranné síly proti sílícímu protekcionismu ze strany okolního světa a nezaměstnanosti. (Robertson, Singleton 2001: 244) Země Britského impéria a Commonwealthu se opevnily a vytvořily vlastní separovaný tržní systém, který byl oslaben až ekonomickou krizí a devalvací libry ve 40. letech. 4.2 Imperiální konkurence – příklad první světové války I když dekolonizace byla závislá na více skutečnostech, největší vliv na ni měl tlak ze strany ostatních mocností a impérií. Existovaly státy, které usilovaly o získání koloniálních držav nebo alespoň o politický či ekonomický vliv v jinak nezávislých zemích. Toto úsilí se projevilo již v první polovině 20. století, ale výrazně se uplatnilo i za studené války, kdy se oba bloky snažily rozšířit svůj politický vliv do všech částí světa. Soupeřivost mezi imperiálními konkurenty v první polovině 20. století se nejvíce projevila během první světové války. I když je první světová válka vnímána spíše jako evropský konflikt, Němci, kteří válku de facto vyprovokovali, se ji snažili globalizovat. Byli si vědomi toho, že na dvou frontách 6

A Smith prohlašoval, že závislá území představují pro mateřskou zemi příliš velké břemeno. (César 1970: 32) Navigation act – zákon z roku 1651 nedovoloval dovážet do Anglie zboží na jiných lodích než na anglických nebo na lodích země, ve které bylo zboží vyprodukováno. (Chrchill 1998: 213 – 214) 8 Šterlinková oblast je území skupiny států v rámci Impéria a Commonwealthu, nejčastěji kolonií či dominií, které mají jako státní měnu libru šterlinků a tvoří tak měnovou unii. 9 Přednostní oblast Commonwealthu, neboli Commonwelath Preference Area, byla zavedena v roce 1932 v Ottawě. Byly potvrzeny vzájemné celní úlevy a vytvořena tarifní unie. 7

13

zároveň nemohou zvítězit. A proto usilovali o odstranění britských jednotek z Evropy tím, že by oslabili britskou nadvládu v Indii. Jako prostředníka využili Střední východ a Turecko. Němci si byli vědomi toho, že Turecko je strategické pro obě fronty. Na jeho území leží průlivy Bospor a Dardanely, skrz něž vedla valná část ruského námořního obchodu. Turecko jako spojenec Německa znamenalo omezení dodávek do Ruska, ale také narušení komunikačních spojení Británie s Indií. Němci se proto všemožně snažili získat tuto arabskou zemi na svojí stranu, což se jim také podařilo, a turecká armáda řízená německými generály a důstojníky vyhlásila muslimskou svatou válku proti nevěřícím. (Morris 1978: 161)

A

vzhledem k tomu, že turecký sultán zastával i funkci duchovního vůdce muslimů, z nichž téměř polovina žila pod koloniální nadvládou, musela Británie na tuto výzvu reagovat a odeslat svoje vojáky do nepokojných zemí. Německo však nepočítalo s velikostí impéria. Po vyhlášení války Německem provedla Británie mobilizaci, která neměla ve své době obdoby. Imperiální vojenské síly se daly do pohybu. Z „bílých“ kolonií přišlo okolo 857 tisíc vojáků, z Indie poslali milion a půl mužů. (Morris 1978: 199) Německo rozpohybovalo globální imperiální síly, kterým nebylo schopno čelit. Chtělo vést globální konflikt, aniž bylo samo globální mocností. Jedno se mu však podařilo. Zasadilo jednu ze smrtelných ran Britskému impériu. I když díky svým koloniím válku Británie a její spojenci vyhráli, na impérium to mělo fatální následky. Vzhledem k tomu, že mateřská země utratila za vedení války obrovské částky a výdaje na spravování starých i nových území převyšovaly zisky, staly se kolonie pro Británii nevyhnutelně ekonomickou zátěží. Státní dluh se během války zdesetinásobil a britská ekonomika zabředla na dlouhá léta do deflační politiky. „Pro západní evropské mocnosti válka znamenala vážné ztráty bohatství, zdrojů a lidských pracovních sil, což zhoršovalo jejich schopnost zvyšovat jejich imperiální moc s dávným klidem.“ (Emerson 1960: 27) Byl nastolen nový světový pořádek založený na myšlenkách národní svobody a dodržování lidských práv. Sláva Britského impéria patřila do starého předválečného světa, USA znamenaly svěží začátek nového uspořádání. Hodnoty, které si vydobyly revolucí v 18. století, předávaly Evropě. (Morris 1978: 210 – 211)

5. NACIONALISTICKÁ HNUTÍ V průběhu 19. století docházelo k projevům nacionalismu v kolonizovaných zemích. Útlak a drancování vedly domorodé obyvatele k vyjádření nesouhlasu a k snaze změnit osud svého národa. I když zpočátku měl větší podíl na rozpadu impéria boj s ostatními mocnostmi, nacionalismus alespoň pomohl otřást jeho stabilitou. Proto je nutné zmínit i tento rys, který

14

doprovázel úpadek velké světové říše. Nicméně nacionalistická hnutí byla v první polovině 20. století spíše ojedinělou záležitostí vyspělejších států. Ty podnítila ve většině případů první světová válka, kdy vazalské země požadovaly ústupky za svou loajalitu v jejím průběhu. Dalším faktorem ovlivňujícím tato hnutí byla ruská říjnová revoluce, při které byl svržen carský režim a nastolena byla rovnostářská federace. Komunistický Sovětský svaz se snažil vyvézt svou ideologii i za hranice a ukázat směr dalším státům, které se chtěly zbavit nadvlády imperialistických mocností. (Emerson 1960: 26) Ve spojení se socialistickými tendencemi však dosáhla nacionalistická hnutí své největší slávy až ve druhé polovině 20. století. Projevů raných nacionalistických a osvobozeneckých hnutí je celá řada. Jako příklady uvedu jen některé z nich – ty, které nejvíce zapůsobily na mezinárodní společenství a významně se podílely na změně mezinárodního systému. 5.1 Za nezávislost Irska V podstatě celé dějiny Irska jsou spojeny s boji s Angličany. Nepokoje byly způsobeny sociálním bezprávím páchaném na Irech či náboženskou nesnášenlivostí a střetům mezi katolíky a anglikány. (César 1970: 16) Zvláštností irského ostrova byla velká nacionální, kulturní a náboženská jednota, která Iry vedla do mnohých násilných konfrontací s Angličany. Výhodou Británie zde byla snad jen velikost a početní převaha a dostatek financí. (Graf 1939: 117, 119, 120) V roce 1902 byla A. Griffithem v Dublinu založena organizace Sinn Féin, což irsky znamená „my sami“. Sinn Féin se významným způsobem zasadila o nezávislost Irska. „Od roku 1912 se politicky angažovala v otázce irské samosprávy a v roce 1916 podpořila velikonoční povstání v Dublinu.“ (Kolektiv 1999, sv. 7: 139) Členové Sinn Féin zároveň zasedali v britském parlamentu. Velikonoční povstání několika málo radikálů vedl Patrick Pears. I když bylo povstání za pár dnů násilně potlačeno, mělo na Iry zásadní vliv. Po volbách do parlamentu v roce 1918 členové Sinn Féin odmítli zasedat ve Westminstru a vytvořili v Dublinu vlastní republikánský parlament, tzv. Dáil. Vzhledem k tomu, že po první světové válce vznikaly v Evropě nové samostatné státy jako Československo či Polsko, bylo pro Brity stále těžší obhájit nadvládu nad Irskem. Válka s Brity, která započala v roce 1919, je z hlediska Irů chápána jako válka za nezávislost. Státní teror i teroristické kampaně jsou charakteristickými rysy tohoto období. „Během jednoho roku byly paralyzovány všechny instituce britské vlády (včetně vypálených daňových úřadů) po celém Irsku.“ (Davies 2003: 673) V roce 1921 byla uzavřena smlouva, která byla příkladným kompromisem. Na jedné straně ustanovila irskou samosprávu, ale odmítla naprostou nezávislost. Irsko bylo rozděleno, šest ulsterských převážně protestantských hrabství na severu bylo připojeno k Británii a 15

získalo status samostatné provincie Severní Irsko. Ostatních dvacet šest hrabství, kde převažovala katolická víra, se od Británie oddělilo a získalo status dominia, stejný jako Kanada či Austrálie. 5.2 Gándhího boj Indie byla, dá se říci, opakem Irska. Hrstka bělochů zde vládla stům milionů Indů a přesto dlouhá staletí tato nadvláda skvěle fungovala, Indové se nepokusili imperialisty vyhnat. To, co jim v tom bránilo, byla nacionální, sociální, náboženská, kulturní, jazyková i politická roztříštěnost a nejednota. Dá se říci, že teprve až ve 20. století Indové pochopili, že cesta ke svobodě může být vydobyta jen silou jednoty. (Graf 1939: 140 – 141) Nejzásadnější projev osvobozeneckých snah bylo indické hnutí za nezávislost, zformované indickým vůdcem Gándhím. Móhándás Karamčand Gándhí ve svém boji vycházel z hinduistického učení. Řídil se principy tzv. satjágrahy, což by se dalo přeložit jako „vytrvat v pravdě“. Dalším konceptem, kterého se držel, bylo nenásilí. „Sanskrtské slovo ahinsá neobsahuje negativní a pasivní podtón jako jeho překlad „nenásilí“. Je více než pouhou absencí násilí.“ (Easwaran 1999: 41) Chtěl dosáhnout osvobození Indie z koloniální nadvlády mírovými prostředky, bez použití byť jen slovního násilí. Stal se vůdcem statisícového hnutí. Vyzýval k poklidné občanské neposlušnosti, nabádal k Indy k bojkotu britského zboží. V roce 1930 uspořádal tzv. solný pochod.10 Se svými stoupenci ušel dvě stě čtyřicet mil do přímořského městečka, kde se při pobřeží nacházela naleziště soli. Tímto symbolickým činem rozpoutal v Indii vlnu pasivního odporu. Díky náboženskému rázu a jednoduchosti, kterou mohli pochopit i ti nejchudší, se satjágraha stala masovou záležitostí. Poprvé v historii Indie se miliony lidí spojily, aby dosáhly společného cíle - nezávislosti. Británie nyní čelila mnohem většímu hnutí, nemohla ho nadále ignorovat, tak jako to bylo s místní elitou, která západně oblečená a vzdělaná anglicky pronášela projevy o svobodě a osamostatnění. V roce 1935 vstoupil v platnost zákon o vládě v Indii, který ustanovoval vládu z odpovědných ministrů. Ta měla spravovat všechny záležitosti kromě obrany a zahraniční politiky. Z Indie měla být vytvořena federace, skládající se z muslimské a hinduistické části. Tak zákon reagoval na nepokoje, které vládly mezi stoupenci obou náboženství.

6. COMMONWEALTH Pokud něco mohlo nahradit vztahy rozpadající se imperiální říše, pak to byl Commonwealth. Byl to prostředek, který Britům pomohl podřídit se novému světu, který jednotně odsuzoval 10

solný pochod byl vyjádřením odmítnutí britského zákona, který zakazoval Indům vyrábět vlastní sůl, aby je učinil závislými na britském monopolu

16

imperialismus, a přizpůsobit se novým podmínkám. Nakonec také pomohl zmírnit pád impéria. (Morris 1978: 497, 501) Zdaleka však nemohl Commonwealth dosáhnout takové úrovně a moci, jakou se pyšnilo Britské impérium. Commonwealth of nations, neboli Britské společenství národů, je v současné době společenstvím 53 států, téměř dvou bilionů lidí, a tudíž asi 30 procent světové populace. Zahrnuje široký okruh lidských ras, kultur, náboženství i tradic. Než však dospěl Commonwealth do této podoby, musel „ujít“ dlouhou cestu. První myšlenka o Commonwealthu přichází už v 19. století. 6.1 Vznik a vývoj První, kdo použil termín Společenství národů (Commonwealth of nations), byl britský ministr zahraničí Lord Rosebery, který tak učinil v roce 1884 při svém proslovu v australském Adelaide. Reagoval tím na měnící se charakter Britského impéria, zejména na udělení statusu dominia Kanadě. Změny podle něj vedly k vytvoření nového Společenství národů. Dominia však ještě na počátku 20. století neměla možnost rozhodovat ve všech záležitostech. Jednota impéria měla být zachována díky několika bodům. „Imperiální vláda formou ustanovení měla právo rozhodovat o neobdělané půdě, vnějším obchodě a zahraničních záležitostech.“ (Bull 1959: 578) Vývoj a tlak ze strany dominií, byl však velký, a tak musela Británie ustoupit v dalších záležitostech. „Na začátku první světové války kontrolovala Británie už pouze zahraniční politiku.“ (Bull 1959: 578) Ta byla stále pod pravomocí britského parlamentu. To se však mělo změnit po první světové válce. Dominia, která prokázala loajalitu Británii ve válečném období, požadovala, aby se mohla stát rovnocennými partnery Británie i v poválečné éře. Ještě na sklonku války bylo provedeno několik ad hoc rozhodnutí. Dominia se mohla účastnit mírových jednání a bylo jim poskytnuto právo podepsat a ratifikovat mírové smlouvy. Jako samostatné entity byla dominia přizvána k účasti ve Společenství národů. Poprvé se oficiálně termín Britské společenství národů vyskytl v ústavě Irského svobodného státu, která byla podepsána v roce 1922. „Sobě rovní členové Společnosti národů tvoří Britské společenství národů.“ (Thomson 1964: 63) Z toho je zřejmé, že ty státy, které měly právo vlastního zastoupení ve Společnosti národů (tedy dominia), tvořily uvnitř Britského impéria zvláštní asociaci. I když tento stav trval od konce světové války, teprve až Balfourova zpráva z roku 1926 jasně definovala povinnosti a práva dominií. Byla přijata v roce 1931 parlamentem v zákonu, který vstoupil do historie jako Westminsterský statut. Bezprostředně poté jej přijaly také parlamenty Kanady, Irska a Nového Foundlandu a Jižní Afriky. Austrálie a Nový Zéland k němu přistoupily až ve čtyřicátých letech. Přijetím tohoto zákona se stala 17

dominia naprosto nezávislými státy. Nyní měla právo kdykoliv vystoupit z tohoto uskupení. V preambuli Westminsterského statutu bylo zakotveno, že společná oddanost Koruně je jedním ze sjednocujících znaků Společenství. 6.2 Moderní podoba Commonwealthu Dalších výrazných změn se Britské společenství národů dočkalo bezprostředně po druhé světové válce. Největší vliv na tyto změny měla nezávislost Indie, která byla deklarována v roce 1947, a současně vznik Pákistánu. V rámci svého samostatného vývoje přinesla Indie důležitý precedens. Hned rok po vyhlášení nezávislosti přednesla na Konferenci premiérů Commonwealthu záměr přeměnit svůj stát na republiku. To však znamenalo, že hlavou by pak nemohl být panovník Velké Británie, „že bude Koruna vyloučena z budoucí ústavy Indie“. (Smith 1949: 351) Nicméně Indie vyjádřila i přání udržet si své členství ve Společenství. Na Konferenci ministerských předsedů v roce 1949 bylo tedy změněno kritérium, týkající se oddanosti Koruně – stačilo, když daný stát přijme britskou královnu jako symbol Společenství a hlavu Commonwealthu. „Londýnská deklarace z roku 1949 byla milníkem na cestě k rozvoji moderního Commonwealthu.“ (Modern Commonwealth, online text) Tato změna zároveň s další rozsáhlou vlnou dekolonizace vedla k rozšíření členské základny Commonwealthu. Jako první africká země přistoupila Ghana. Díky tomu, že se Commonwealth zavázal k principu rasové rovnosti a státní nezávislosti, se od 60. let připojovaly ke Společenství další státy z Afriky, Karibské oblasti, Oceánie i Středomoří. Britské společenství národů není založeno na psané ústavě, ani jiných psaných pravidlech. Vyplývá spíše ze společné minulosti a vazeb, které není možné zpřetrhat. Sami sebe nazývají členové Commonwealthu „rodinou“ národů. Matkou této rodiny je britská královna. Jednotlivé státy uznaly královnu Alžbětu II. jako symbol a hlavu tohoto Společenství. Podle Williama Dalea je Commonwealth utvářen čtyřmi základními principy, jimiž jsou „monarchie, základní listiny, orgány a právní základy“. (Dale 1982: 458) Monarchie je v rámci Commonwealthu nahrazována termínem Koruna. Na základě Londýnské deklarace z roku 1949 jsou členové Commonwealthu povinni přijmout Korunu jako symbol volného sdružení států. Ještě v roce 1931 Westminsterský statut stanovoval jejich oddanost Britské Koruně, tzn. že museli uznat panovníka Spojeného království jako hlavu svého státu. Několik států se rozhodlo zachovat původní požadavek a dodnes považuje Královnu za hlavu svého státu. Tyto země se od roku 1952 nenazývají dominia, ale království Její Výsosti.11 V rukou královny leží výkonná moc – zahajuje zasedání parlamentu nebo schvaluje zákony. V době

11

Termín „království“ je přeložen z anglického slova „realms“

18

královniny nepřítomnosti jsou tyto povinnosti převedeny na osobu Generálního guvernéra, který hlavu státu zastupuje. 6.3 Základní listiny a orgány Základními listinami Commonwealthu jsou již zmíněná Londýnská deklarace schválená roku 1949, Deklarace ze Singapuru z roku 1971, známá také pod názvem Deklarace základních principů a Deklarace o rasismu a rasových předsudcích přijatá v Lusace 1979. Posledním důležitým prohlášením přijatým v roce 1991 je Hararská deklarace. Všechny tyto deklarace byly schváleny na Konferencích ministerských předsedů. Deklarace základních principů vytvořená v Singapuru potvrzuje nezávislost a naprostou suverenitu členských států. Článek 14 této listiny shrnuje nejdůležitější body. „Věříme, že naše mnohonárodnostní společenství může rozšiřovat lidské porozumění a porozumění mezi národy, může přispět k odstranění diskriminace založené na rozdílnosti rasy, barvy pleti nebo víry, může udržovat a posilovat osobní svobodu, může přispívat k obohacení života všech a poskytnout silný vliv pro mír mezi národy.“ (Singapore Declaration of Commonwealth principles, online text) V deklaraci z Lusaky přiznávají vůdcové členských států Commonwealthu čtyři základní práva – právo na život v důstojnosti a rovnosti, právo udržovat odlišný životní styl a kulturu, právo na rovnost a spravedlnost podle zákona a právo na ochranu proti diskriminaci. Tato práva jsou dána všem bez ohledu na rasu, pohlaví, barvu pleti, původ a národní či etnický původ. Těsně po změně politického ovzduší na počátku 90. let, po skončení studené války, byla podepsána další listina. Cílem Hararské deklarace bylo obnovit a znovu se přihlásit k principům Commonwealthu. V deklaraci se píše, že „principy obstály ve zkoušce času a my dnes znovu potvrzujeme naše plné a pokračující závazky k nim.“ (Harare Commonwealth Declaration, 1991, online text) Mezi tyto zásady, které si Commonwealth v deklaraci připomíná, patří zejména svoboda a rovnost všech ras, pohlaví, národností a vyznání. Dále bylo vysloveno přesvědčení, že mezinárodní mír, řád a právo jsou základními součástmi bezpečnosti celého světa. Britské společenství národů funguje nejen na základě listin a deklarací. Jeho fungování zajišťuje také několik orgánů. Rozdělují se na hlavní a pomocné. Hlavními jsou Konference hlav států12 a Sekretariát Commonwealthu, vedlejšími jsou pak setkání ministrů, různé agentury a výbory. Setkání hlav států probíhá každé dva roky v předem vybraném městě, které je součástí členské země Commonwealthu. Pokud je členskou zemí republika, neúčastní 12

Setkání hlav států je v současné době v angličtině vyjádřeno termínem „Commonwealth Heads of Government meeting“. Před rokem 1971 se tato setkání označovala jako „Commonwealth Prime Ministers meeting“. Přechod od prvního označení k druhému je následkem změn, ke kterým přistoupilo několik nových členských států. Ty se rozhodly zavrhnout wetminsterký vzor a do čela svého státu zvolit prezidenta.

19

se setkání premiér, ale vedoucí osobnost výkonné moci, nejčastěji prezident. Během několika dní probíhají jednání o globálních tématech a tématech důležitých v rámci Commonwelathu. Na konci je sepsána úřední zpráva, která shrnuje závěry jednání. Tyto summity jsou pořádány v kooperaci se Sekretariátem a jsou největšími mítinky ve světovém měřítku. Sekretariát Commonwealthu byl založen až v roce 1965 a má sídlo v Marlborough House v Londýně. „Je to hlavní mezivládní agentura Commonwelathu usnadňující konzultace a spolupráci mezi členskými vládami a zeměmi.“ (Commonwealth Secretariat, online text) V čele tohoto úřadu stojí Generální sekretář, který je volen na čtyři roky na Setkání ministerských předsedů. Současným Generálním sekretářem je Novozélanďan Donald McKinnon, který byl jmenován v roce 2000.13 Mezi pomocné, vedlejší orgány Commonwealthu patří Fond pro technickou spolupráci, který podporuje kooperaci s rozvojovými státy, zejména v oblasti technických záležitostí. Poskytuje rady, odborníky nebo školení a kurzy. Ve světě funguje řada dalších kulturních či sociálních agentur a výborů, vládních i nevládních organizací, mezinárodních rozvojových fondů a jiných institucí, které tvoří síť podporující činnost Commonwealthu. Mezi ně patří například Nadace Commonwealthu nebo Muzeum Britského impéria a Commonwealthu. 6.4 Britská role v rámci Commonwealthu Britská role v Commonwealthu, dá se říci, postupem času upadala. Ještě v meziválečném období bylo Spojené Království dominantní mocností určující směr, kterým se Společenství ubíralo. Británie se snažila udržet co nejvíce svých území, a díky mírovým dohodám po první světové válce dokonce několik území ještě získala. Svým parlamentem a vzorem demokracie ovlivňovala politické uspořádání v členů. V průběhu druhé světové války a v druhé polovině 20. století se však vliv této mocnosti začal vytrácet, až zanikl téměř úplně. Na místo Commonwealthu vedeného silnou monarchií nastoupil Commonwealth, který se skládal z rovnocenných partnerů. Ještě v 60. letech byla pozice Británie jako vůdčí mocnosti Commonwealthu pevná a neochvějná. Vojenské a diplomatické propojení se ani při vyhlášení nezávislosti nezměnilo, ale dále se plně uplatňovalo, a nahradilo tak imperiální vazby stejného charakteru. Vliv Británie byl také patrný v ekonomických otázkách. Commonwealth umožňoval nadřazené velmoci stálý odbyt průmyslových výrobků zejména díky nízkým clům nebo dokonce bezcelním stykům. Británie také stále působila jako banka šterlinkové oblasti, což jí zajistilo pozici hlavního investora v zemích šterlinkového bloku. Britský vliv ve Společenství však upadal a na počátku 70. let již Společenství nebylo britskou organizací. „Slovo britský 13

Historicky prvním Generálním sekretářem byl od roku 1965 Kanaďan Arnold Smith

20

zmizelo z názvu Commonwealthu.“ (Morris 1979: 499) Mnoho států přestalo svou existenci spojovat s Británií a o britské koloniální nadvládě začalo mluvit v minulém čase. Pozornost byla zaměřena ne na historii impéria, ale na národní dějiny nových států. (Curtin 1959: 73) Tomuto vývoji předcházelo několik událostí, které odsunuly Británii z výsadního postavení. Až do konce 60. let se různá setkání a shromáždění konaly ve Spojeném Království, ale to se změnilo. Prvním summitem, který se konal v zahraničí, bylo výše zmíněné Setkání hlav států v Singapuru v roce 1971. Další skutečností, která oslabila pozici Británie, bylo zvolení Generálního tajemníka Sekretariátu Commonwelathu. Stal se jím v roce 1965 Kanaďan Arnold Smith. V čele Sekretariátu nikdy nestanul britský politik. V roce 1962 byl ve Spojeném Království schválen zákon o imigraci, který povoloval vstup přistěhovalců pouze za podmínky, že mají zajištěnou práci nebo že mají zvláštní schopnosti, které jsou pro Británii přínosné. To bylo zeměmi Commonwealthu interpretováno jako zavedení rasových zábran, ale Británie se tak bránila možnosti růstu nezaměstnanosti. Tím však dala najevo, že se více distancuje od svých bývalých kolonií – ač země Commonwealthu usilovaly o zvýšení britských limitů na počet přistěhovalců, stal se přesný opak.14 Na druhou stranu je zde několik záležitostí, které naopak posílily vliv Británie. Například to, že Sekretariát Commonwealthu má sídlo v Londýně, stejně tak jako Nadace Commonwealthu a troufám si říci, že většina dalších významnějších organizací, které svou činnost spojují se Společenstvím15. 6.5 Důvody vzniku Commonwealthu I když Londýn uděloval nezávislosti téměř všem státům, které si to přály, rozhodně nechtěl, aby se vymanily z jeho vlivu úplně. Koloniální kanceláře se snažily v zemích zavést základy pro demokracii a dobrou vládu. Chtěly také uchovat šterlinkovou oblast, díky níž by nové státy byly připoutány k Británii ekonomicky. Pro ekonomiku nezávislých států byly klíčové investice přicházející ze zahraničí, tyto investice měly podle plánu Británie přicházet ze šterlinkové oblasti, čímž by libra posílila na světovém trhu. Nicméně závratná rychlost dekolonizace a politických změn hrála proti Británii. Nezávislost byla většinou vykoupena násilnostmi, občanskými válkami a často nastolením vojenských režimů. Demokracie, nebo dokonce westminsterký model nepřipadaly v úvahu. Čerstvě nezávislé státy se obracely pro ekonomickou pomoc a investice k státům mimo šterlinkovou oblast. Jediné čeho Británie dosáhla bylo, že bývalé kolonie ve většině případů vstoupily do Commonwealthu. Vyskytuje

14

Commonwealth immigration act z roku 1962 byl v roce 1968 nahrazen ještě přísnější novelou Sídlo na území Velké Británie nemá z těch důležitějších organizací například Commonwealth of Learning, která má centrálu v kanadském Vancouveru 15

21

ale otázka: Proč? „Jeho členové měli úplnou nezávislost, ale stále chtěli udržet to, co bylo hodnotné na jejich spojení s Británií a na vzájemném spojení.“ (Robbins 1994: 268) Jedním z důvodů, proč se bývalé kolonie hlásily ke členství v Commonwealthu, měla opět kořeny v ekonomii. Jak již bylo zmíněno výše, v rámci Commonwealthu byla zřízena Přednostní oblast, kde se díky Ottawským dohodám uplatňovala snížená cla. Nicméně tato výhoda neplatila dlouho, protože „ekonomická síť Commonwealthu se na konci 50. let a v 60 letech rozplynula v novém režimu „jednoho světa“, kterému předsedal Mezinárodní měnový fond a GATT. (Robertson, Singleton 2001: 244) Hlavní roli v novém ekonomickém uspořádání světa již nehrála Velká Británie a Commonwealth, ale mezinárodní ekonomické organizace včetně Evropského společenství, ke kterému se začala na začátku 60. let přiklánět i Velká Británie. Dalším z důvodů, proč nekolonizované státy usilovaly o členství ve Společenství, byl, že jim Commonwealth mohl poskytnout diplomatickou a politickou podporu. To je důležité zejména pro 31 členů, které jsou hodnoceny jako malé státy.16 Členství jim v tomto směru přineslo jisté výhody, zejména z důvodu, že malé státy bývají přehlíženy a znevýhodněny v konkurenčním prostředí globální ekonomiky, kterou ovládá malé množství velkých a vyspělých států. (Mayall 1998: 380 – 381)

7. DRUHÁ POLOVINA 20. STOLETÍ 7.1 Zánik Britského impéria I když oficiálně existoval Commonwealth již od první poloviny 20. století, definitivní konec Britského impéria nastal až ve 2. polovině 20. století. Tyto dvě instituce proto žily několik desetiletí vedle sebe. Lze říci, že Commonwealth byla elitní skupina států, které získaly nezávislost na Británii, avšak stále patřily k velkému Impériu. Vedle těchto zemí existovala stále závislá území a protektoráty, které plně nebo částečně ovládala britská vláda. Z toho lze usoudit, že Britové chtěli své imperiální postavení udržet co nejdéle. Jedním ze zarytých stoupenců „starých dobrých imperiálních časů“ byl významný britský politik Winston Churchill. Britské impérium se podařilo udržet ještě pár let po válce, ale po osvobození Indie ho smetla vlna dekolonizace. Po válce ztratily západoevropské mocnosti víru sami v sebe, naopak v podrobených státech rostla důvěra v to, že dokáží pro svoje národy vybojovat rovnost a respekt. (Emerson 1960: 27) V tom jim také pomáhalo veřejné mnění. Ještě před druhou světovou válkou byl kolonialismus vnímán převážně kladně. To se však změnilo

16

za malý stát je považována země, která má 1,5 milionů obyvatel nebo méně

22

zejména kvůli nacistické německé ideologii a brutálním násilným projevům imperialismu Japonska.17 Politickým vůdcům Británie byla jasná neudržitelnost situace, a tak se ani nepokusili zabránit vyhlašování nezávislosti v mnoha vazalských územích v Asii, Africe i Karibské oblasti. V roce 1960 přispěl k dekolonizaci Afriky do jisté míry i britský premiér Macmillan, který pronesl projev o „větru změn, který vane celým kontinentem“. (Judd 1999: 380) Povzbudil tak úsilí jednotlivých afrických národů vymanit se z nadvlády impéria. V průběhu 60. let se osamostatnily až na výjimky všechny africké kolonie a klíčová území jako Cejlon, Singapur, Kypr a Malta či území na východ od Suezu18 a mnoho dalších. Pod správu Británie patřilo naopak v 80. letech už jen několik zejména ostrovních území, jako například Gibraltar, Bermudské ostrovy, Falklandy, Kajmanské ostrovy, Hongkong19 či Svatá Helena. „Málo impérií v historii zmizelo tak rychle, tak úplně a s tak malým počtem ozbrojených konfliktů.“ (Robbins 1994: 266) Mnohé nově vzniklé státy se dobrovolně připojovaly ke Společenství, které se pod tímto vývojem stále rozrůstalo. Pokud bychom chtěli najít jeden okamžik, který bychom definovali jako zánik impéria, mohli bychom vybírat hned z několika událostí. Denis Judd přichází s názorem, že „přesným okamžikem bylo odpoledne 19. ledna roku 1968, když labouristický ministerský předseda Harold Wilson oznámil konečný návrat britských legií zpět domů“. (Judd 1999: 389) Již nebylo ve schopnostech Spojeného Království financovat pobyt armády rozmístěné po celém světě. Odchod britských vojenských jednotek ze zámořských držav a území bylo významným počinem, protože to byla právě armáda a námořnictvo, které přinesly Británii velmocenský status. Je nutné, abych v následujících podkapitolách vysvětlila příčiny toho, co vedlo k tak rychlému rozpadu této obrovské říše a proč se tomuto vývoji Británie podvolila bez většího úsilí ho změnit. Vysvětlím, že Británie ztratila jedinečné postavení světové velmoci, pochopila ekonomickou neudržitelnost situace a podlehla nátlaku odstředivých tendencí mnoha nacionalistických hnutí, často vycházejících ze socialistické ideologie. 7.2 Suezská krize Jak jsem již zmiňovala výše, boj o kolonie a mocenský vliv pokračoval i v druhé polovině 20. století. Významným projevem mocenského soupeření o imperiální nadvládu v tomto období byl zajisté boj o podíl na správě Suezského průplavu. Tzv. Suezská krize se na první pohled 17

Japonská imperialistická vojska během druhé světové války dokázala, že, co se týče podrobování, jsou daleko vynalézavější než Evropané. Vojenská brutalita a naprosté hospodářské podřízení byly hlavní rysy japonského imperialismu. Pochody smrti a mučení válečných zajatců nebyly výjimkou. (Ferro 2007: 331) 18 Opuštění těchto území mělo přímou návaznost na Suezskou krizi 19 Hongkong byl britskou državou pouze se svolením komunistické Číny. Británie se v 80. letech zavázala, že v roce 1997 navrátí tento ostrov Číně, jak se také stalo.

23

může zdát jako čistý projev nacionálního egyptského hnutí, ale při bližším zkoumání můžeme pozorovat obrovskou zainteresovanost USA a OSN. Ke krizi došlo po znárodnění Společnosti Suezského průplavu egyptským generálem Násirem v roce 1956. Původně akcie této společnosti vlastnily Velká Británie a Francie, které se svého výnosného podílu nehodlaly vzdát. Expediční sbory obou mocností připluly k průplavu pod záminkou zabránit izraelskoegyptské válce. Neúspěchy, které zažívaly britské jednotky v tomto prostoru, se podepsaly na ekonomickém systému Velké Británie. Důvěra v libru klesla a investoři se hromadně zbavovali anglické měny. Ministr financí Herold Macmillan byl nucen požádat o pomoc Američany. Finanční dotace však byla podmíněna ukončením britské přítomnosti v Suezském průplavu a vzdáním se podílu ve Společnosti Suezského průplavu. Postup francouzskobritských jednotek zastavil také důrazný příkaz OSN, kde byla Valným shromážděním odhlasována rezoluce, která intervenci odsoudila. Je jasné, že v této krizi se prolínají dva faktory ovlivňující pád impérií – nároky kolonizovaných států a zároveň tlak ze strany nových mocností (imperiálních konkurentů). „Suez tedy představoval tečku za koloniální nadvládou Velké Británie v arabském světě.“ (Ferro 2007: 405) Do všech arabských zemí byl vyslán jasný signál – svoboda je na dosah. Důležité následky přineslo selhání intervenčních sil nejen blízkovýchodním státům, ale také Velké Británii. Ta přišla během několika dní o strategická území se zásobami ropy, na kterých byla závislá britská ekonomika. Přívod ropy byl zastaven a Británie neměla jinou volbu, než se obrátit na USA, které neschvalovaly koloniální nadvládu a nikdy ji přímo či nepřímo nepodpořily. Velká Británie tak ztratila svoje velmocenské postavení a byla nucena uznat, že další její akce a činy jsou podmíněny souhlasem USA. Při této události se Američané nezachovali jako britští spojenci, ale jako mocnost, která sama usiluje o získání co největší moci v co nejvíce státech. Potvrdilo se, že Británie již dávno nezastává pozici nejvýznamnějšího státu a že její vliv zmizel. Nyní byla v područí USA. Britové pochopili, že je pro ně „zájem na udržení přístupu k dodávkám ropy životně důležitý a poznali, že spolehlivost tohoto přístupu závisí na politických činech, že trh je chaotický a vystavený vrtochům nespolehlivých politiků, které Evropané začali nazývat „třetí svět“. (Martel 2000: 406) 7.3 Ztráta velmocenského postavení – poválečná éra Ještě před druhou světovou válkou byla politickým, ekonomickým i kulturním centrem světa západní Evropa, a zejména Britské impérium, které ovládalo území po celém světě. Bylo „vůdcem mezinárodní společnosti.“ (Emerson 1960: 22) Po druhé světové válce Evropa ztratila většinu své bývalé slávy a ocitla se ve stínu dvou supervelmocí. I když měla Británie 24

úzké vztahy s jednou ze supervelmocí, udržela si pozici stálého člena Valného shromáždění OSN, měla významné spojení se třetím světem a dostala se do klubu jaderných mocností, přesto její vliv výrazně poklesl a Británie „byla na pokraji možnosti stát se ničím“. (Robbins 1994: 387) Z druhé světové války vyšla sice Velká Británie politicky jako vítěz, ale ekonomicky byla zcela poražena. Již v roce 1947 se dostavila první šterlinková krize, která vedla k přesměrování kanadské ekonomiky na dolar. V roce 1949, kdy libra dospěla k devalvaci, následovala příkladu Kanady také Austrálie. „Hlavní problém spočíval v obrovské konkurenceschopnosti USA. Zatímco americký výkon a produktivita byly podníceny válkou, jinde – v Evropě a v Asii – byla výrobní kapacita zničena a ekonomika byla rozvrácena.“ (Roth 2000: 133) Podle Henryho Judda zapříčinila šterlinkovou krizi ztráta Britského postavení jako světové velmoci, protože během válečných a poválečných let ubylo nehmotných položek, jako byly například „podíly na zisku ze světových investic, zisky z lodní dopravy či nahromaděné bohatství z koloniálního vlastnictví a kontroly“. (Judd 1947: online text) Velká Británie se během války stala největším dlužníkem a těsně po válce byla nucena zažádat o další úvěr. Tentokrát však věřitele nehledala uvnitř šterlinkové oblasti, ale obrátila se na USA. Díky finanční pomoci čerpané z Marshallova plánu byla evropská ekonomika stabilizována, ale vznikla také závislost západoevropských států na nově vznikající velmoci. Kvůli svým dluhům Británie vstoupila do nově vzniklých mezinárodních organizací, jejichž prvotním úkolem byla poválečná stabilizace měn, investic a mezinárodního obchodu. Měnový fond, Světová banka a GATT do značné míry omezovaly ekonomickou suverenitu a nezávislost. Byl také „zřízen nový systém mezinárodních směnných kurzů založený na americkém dolaru. Libra šterlinků byla veřejně sesazena z trůnu vedoucí světové měny.“ (Davies 2003: 707) USA však velkou Británii nepokořily pouze v ekonomické oblasti. Již během druhé světové války byl jasně patrný i vojenský úpadek Británie, která ačkoliv disponovala koloniálními vojenskými silami, nebyla schopna zajistit vítězství. „Vojenský potenciál celého Commonwealthu se ani zdaleka nevyrovnal silám, které do boje proti fašismu postavil Sovětský svaz a Spojené státy.“ (César 1970: 297) Rozhodující roli sehrály v tomto konfliktu americké jednotky, bez kterých by pravděpodobně Británie nebyla schopna osvobodit Francii a další západoevropské země. Sovětský svaz svou frontu vybojoval, Británie naopak byla nucena požádat o pomoc USA. Dále Velká Británie ztratila postavení i v oblasti průmyslu. V posledních stoletích se pyšnila prvenstvím, které se týkalo průmyslové výroby a vyspělosti. I v tomto ohledu však začala Británie zaostávat. Válka byla dokončena díky použití nového 25

typu zbraně – jaderné pumy. Vývoj a výrobu zvládli jako první Američané, kteří si svůj monopol pojistili McMahonovým zákonem o nesdělování informací o atomovém výzkumu. Britská „vláda cítila, že země musí vstoupit do závodů o atomové zbraně.“ (Lloyd 1993: 277) Je tedy jasné, že z druhé světové války vyšly jako světová velmoc Spojené státy a Británie byla odsunuta na druhou kolej světového vlivu. Byla nyní závislá ekonomicky i vojensky na USA. „A i když britští politici chtěli, aby s nimi bylo zacházeno jako s rovnými, Američané věděli, že jsou více prosperující a mocnější zemí.“ (Lloyd 1993: 278) Loďstvo a armáda, které přicházely jako osvobozenecké síly za druhé světové války do imperiálních teritorií, s sebou přinášely ohromný dojem bohatství, svobody a síly. „Oni vesele pohrdali starými imperiálními tabu a pověrami. Vysmívali se důmyslně vytvořeným ortodoxním názorům imperiálního systému, tak uctivě přecházejícím z generaci na generaci imperialistů.“ (Morris 1978: 466) 7.4 Roztříštěný Commonwealth Postupem času, jak Británie ztrácela svoje výsostné postavení a vznikaly další nezávislé státy, stával se Commonwealth více nejednotným. Ačkoliv se Británie snažila, aby v nově vzniklých státech byla zavedena demokracie, většinou se tam ujaly vlády vojenské režimy či jednotliví vládci. Nově vzniklé země také často bojovaly se svými sousedy o sporná území a hranice. Trvalé spory mezi Indií a Pákistánem vedly ke vzniku nového státu Bangladéš. V Afrických státech se po mnoha desetiletích rozhořely stejné etnické konflikty, které tam existovaly ještě před kolonizací. Příkladem toho může být občanská válka ve Rwandě mezi Hutuy a Tutsiy.20 Austrálie a Nový Zéland uzavřely dokonce obranné spojenectví s USA a Británii vynechaly. V 60. letech dospěla situace k bodu, kdy britští politici začali uvažovat o tom, že nechají Commonwealth padnout. „Commonwealth byl posledním matným odrazem velké iluze.“ (Morris 1978: 501) Souvisela s tím i myšlenka Velké Británie o připojení k Evropskému společenství. V 50. letech se idea vstupu do Evropy minula účinkem, protože Commonwealth byl plně v moci Británie. „Skutečný rozsah lidové podpory Commonwealthu, britských politických a ekonomických vazeb s Commowealthem byl často citován jako hlavní důvod, proč se Británie nemohla plně zapojit do procesu evropské integrace na konci 50. let.“ (May 2001: 90) V 60. letech byla ale orientace na Evropu zřetelnější. Zapříčinila to i další šterlinková krize a devalvace libry v roce 1967. Vstup Velké Británie do evropských struktur v roce 1973 ukončil působnost šterlinkové oblasti, a libře tak bylo umožněno dosáhnout stability a své pravé hodnoty na volném trhu. Bylo upuštěno od všech ekonomických výhod 20

Po vyhlášení nezávislosti se moci chopili Hutuové, což vedlo k diskriminaci a utlačování Tutsiů, které vyústily v roce 1990 v genocidu.

26

Commonwealthu – zrušena byla měnová i tarifní unie. Hospodářské vztahy se musely řídit principy obsaženými v Konvenci z Lomé, která byla podepsána v roce 1975. 7.5 Socialismus v rukou nacionalismu Jak jsem již zmínila výše, ve druhé polovině 20. století, zejména na počátku 60. let, nastal rozmach nacionalistických hnutí za nezávislost. Během dvou desetiletí po druhé světové válce se osamostatnila až na výjimky celá Afrika. Afriku zmiňuji z toho důvodu, že snad zde sehrála nacionalistická hnutí největší roli. V 60. letech byla v plném proudu už také Studená válka, která změnila charakter světového systému. I když Sovětský svaz neměl historicky žádné propojení s africkým kontinentem, pokusy ovlivnit tyto oblasti svou ideologií zde padl na úrodnou půdu. Sovětský svaz se začal intenzivněji o Afriku zajímat již poté, co byla roku 1949 spuštěna železná opona a kdy si oba tábory uvědomily, že není možné, aby nově vzniklé státy zaujaly v bipolárním světě neutrální pozici. (Dallin 1963: 10) Nově vzniklé státy v Africe neměly mnoho zkušeností s politickými praktikami ani ideologiemi. Jejich největší snahou bylo uhájit svou nezávislost. Stále se obávaly Velké Británie, protože ji podezřívaly z úmyslu a snahy vrátit vše do starých kolejí a znovu ovládnout africký kontinent. Toho využil Sovětský svaz, který přiživoval jejich nedůvěru k západním

kapitalistickým

státům

svými

teoriemi

o

neokolonialismu.

Slovo

neokolonialismus bylo pro africké vůdce neodlučitelně spjato s novou nadvládou a ztrátou samostatnosti. Na druhé straně státy východního bloku pro Afričany neznamenaly hrozbu, protože zde nebylo historicky zakořeněno spojení Sovětského svazu s imperialismem a kolonialismem. Sovětský svaz se snažil všemožně ujišťovat africké státy, že je bude chránit před agresivními záměry západních mocností. Paradoxně Sovětský svaz odsoudil kolonialismus a podpořil nacionalistická hnutí v Africe. Již před druhou světovou válkou se zde komunistické Rusko snažilo zakotvit svou ideologii. Byly tištěny letáky, knihy i časopisy s antiimperialistickou

a

sociálně-revoluční

propagandou.

Utlačované

národy

viděly

v komunismu nástroj, který jim pomůže zbavit se nadvlády a „vykázat panovačné Brity do patřičných mezí“. (Morris 1978: 469 - 470) „I když nové státy vznikly v míru a ne během revoluce, často rychle přijaly revoluční slogany a dokonce i revoluční metody; ale používaly je

spíše

pragmaticky,

aby

podpořily

nacionalistické

cítění,

aby

překonaly

síly

nepřátelské socioekonomickému rozvoji a v neposlední řadě aby získaly pevný a výhradní nárok na moc.“ (Brzezinski 1963: 206) Příkladem africké země, kde se socialismus uplatnil, je Keňa. Její vůdce Jomo Kenyatta strávil dokonce několik let v Moskvě, kde se účastnil revolucionářského školení. (Morris 1978: 469) Politická sféra se zde rozštěpila na provýchodní radikály a prozápadní konzervativce. Z kompromisní dohody vznikl tzv. africký 27

socialismus, který se skládal z prvků komunismu i kapitalismu. Africký socialismus měl obsahovat jak mechanismy proti hromadění majetku a ekonomických sil, tak proti nadměrným zásahům politického vlivu do ekonomiky. Byl založen na politické rovnosti všech občanů a na plné demokracii. Všechny zásady afrického socialismu byly potvrzeny v dokumentu Zasedací pojednání č. 1021, kde je zmíněn i koncept společné sociální odpovědnosti. Společná sociální odpovědnost byla vykládána jako „rozšíření afrického rodinného cítění na národ jako celek“. (Grillo 1993: 65) S tím souvisí i společné vlastnictví a kolektivní práce, které vycházely z předkoloniální tradice kmenového vlastnictví půdy či zvířat.

8. ZÁVĚR Nyní, na konci mé práce, bych se chtěla vrátit k hypotéze, kterou jsem si stanovila v úvodu. Hypotéza zní: Dědictví koloniálního systému i po rozpadu Britského impéria nadále výrazně zasahuje do utváření britské zahraniční politiky. Ještě předtím, než se budu věnovat samotné hypotéze, bych měla objasnit britskou zahraniční politiku jako takovou, protože s mou hypotézou úzce souvisí. Britská zahraniční politika se od ostatních do jisté míry odlišuje. Vzhledem k tomu, že během posledních století její vnitřní záležitosti existovaly v rámci zahraničních a naopak, její zahraniční politika se vyvíjela jiným směrem, než je tomu u zbytku Evropy. Jednou z odlišností je, že politika obrany není jako u jiných států součástí vnitřních záležitostí, ale velmi zasahuje do mezistátní oblasti. Dále britskou zahraniční politiku ovlivnila její geografická poloha. Moře, které obklopovalo celý ostrovní stát, jí poskytovalo částečnou ochranu proti nepřátelům. Současně jí toto postavení částečně škodilo, protože byla závislá na spojencích. (Nailor 1986: 225 – 226) V dobách největší slávy impéria se těmito spojenci staly kolonie, ale koloniální armády byly financovány Británií, což říši ekonomicky vyčerpávalo. To se nejvíce projevilo v období druhé světové války, která impérium ekonomicky zruinovala. Kvůli dekolonizaci, devalvaci libry a úpadku politické moci impéria se Británie rozhodla odklonit svou pozornost od zbylých kolonií a Commonwealthu, obrátit se směrem ke kontinentální Evropě a vstoupit do struktur Evropského společenství. V rámci Evropského společenství chtěla sebe sama pasovat do role „mostu“ mezi Evropou a Severní Amerikou. (Wallace 2005: 53) Největší důležitost však Velká Británie přikládala svému „zvláštnímu“ bilaterálnímu vztahu s USA. Z výše uvedených informací vyplývá, že zahraniční politika Spojeného království se zaměřovala na

21

přeloženo z anglického výrazu Sessional Paper No. 10

28

tři oblasti – nejvíce na styky s USA, dále na vztahy s Evropským společenstvím a nakonec také Commonwealthu. Proto se později také sloučily tři dříve separované kanceláře – oddělení pro styky s Commonwealthem, Evropou a zahraniční oddělení – do jedné, která dodnes nese název Kancelář pro styky se zahraničím a Commonwalthem22. Nicméně význam Commonwealthu v zahraniční politice Velké Británie klesal, ta se soustředila spíš na USA a Evropu. V devadesátých letech britský premiér Tony Blair Commonwealth vynechal úplně, když prohlásil, že „britská zahraniční politika by měla směřovat k posílení vztahů s Evropou a posílení vztahů s USA“. (Wallace 2005: 55) Co se týče těch států, které nechtěly zpřetrhat všechna pouta s mateřskou zemí, ty vstoupily do dobrovolné organizace. Dá se však říci, že z Commonwealthu se během několika posledních desetiletí stala společnost nezávislých států, která nemá téměř žádnou politickou moc, spíše se symbolicky upíná k minulosti. „Konec konců, Commonwealth nemá žádný praktický, ekonomický, regionální a dokonce ani politický základ.“ (Mayall 1998: 381) Jistě zde probíhá významná činnost nadační, různé vzdělávací a investiční programy, ale politická moc a prestiž bývalého impéria se rozplynula. Vzhledem k masivní dekolonizaci, která proběhla v 60. letech, Británie začala hledat jiné stabilnější spojenectví a obrátila se směrem do Evropy. Svým vstupem do evropských struktur se zavázala zrušit měnovou i tarifní unii, která existovala v rámci Commonwealthu. Z toho vyplývá, že se dobrovolně vzdala svých nejpevnějších svazků s bývalými koloniemi. Proto můžeme popřít hypotézu, která zní: Dědictví koloniálního systému i po rozpadu Britského impéria nadále výrazně zasahuje do utváření britské zahraniční politiky. K výraznému ovlivňování nedochází a pokud tam přece jen nějaký vliv je, můžeme říci, že je nepatrný. Commonwealth byl některými považován za historický přežitek, který už dávno ztratil svou funkčnost. Commonwealth má spíše symbolickou a historickou hodnotu. Svou politickou moc ztratil po druhé světové válce a v průběhu druhé poloviny 20. století.

22

Volně přeloženo z angličtiny. V originále Foreign and Commonwealth Office (FCO)

29

10. ZDROJE 10.1 Použitá literatura Brzezinski, Z. (1963): Conclusion: The African challenge, in: Brzezinski, Z. (eds., 1963): Africa and the Communist world, Stanford, Stanford University Press. César, J. (1970): Britská říše v období imperialismu. 1870 – 1945, Praha, Akademia. Dallin, A. (1963): The Soviet Union: Political activity, in: Brzezinski, Z. (eds., 1963): Africa and the Communist world, Stanford, Stanford University Press. Davies, N. (2003): Ostrovy. Dějiny, Praha, BB art. Easwaran, E. (1999): Gándhí. Člověk. Příběh jeho transformace, Praha, Volvo Globator. Emerson, R. (1960): From Empire to Nation. The Rise to Self-Assertion of Asian and African Peoples, Cambridge, Harvard University Press. Ferguson, N. (2007): Britské impérium. Cesta k modernímu světu, Praha, Prostor. Ferro, M. (2007): Dějiny kolonizací. Od odbývání po nezávislost. 13.-20. století, Praha, Nakladatelství Lidové noviny. Graf, O. (1939): Imperium Britanicum. Od ostrovního státu k světové říši, Praha, Družstevní práce. Grillo, R. (1993): The construct of Africa in African Socialism, in: Hann, C.M. (eds., 1993): Socialism, Ideals, Ideologie and Local Practice, London, Association of Social Anthropologist. Howe, S. (2002): Empire. A very short introduction, New York, Oxford University Press, Inc. Churchill, W. S. (1998): Dějiny anglicky mluvících národů. Nový svět, Praha, Český spisovatel. Judd, D. (1999): Vzestup a pád Britského impéria, Praha, BB Art. Kolektiv (1999): Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích, Praha, Diderot. Lloyd, T.O. (1993): Empire, welfare state, Europe. English history 1906 – 1992. Oxford, Oxford University Press. Maurois, A. (1993): Dějiny Anglie: doplněné o nejnovější období Michelem Mohrtem, Praha,Nakladatelství Lidové noviny. May, A. (2001): Britain, the Commonwealth and Europe: the Commonwealth and Britain’s applications to join the European communities, Basingstoke, Palgrave. Morris, J. (1979): Farewell the trumpets: an imperial retreat, Harmondsworth, Penguin Books.

30

Nailor, P. (1986): Foreign and Defence Policy, in: Drucker, H. (eds., 1986): Developments in British Politics, London, Macmillan Education. Davies, N. (2003): Ostrovy. Dějiny, Praha, BB Art. Robbins, K. (1994): The elipse of great power. Modern Britain. 1870-1992, New York, Pongman Publishing. Thomson, D. (1964): England in the 20th century, London, Jonathan Cape. 10.2 Časopisecké zdroje Bolton, G.C. (1966): The Founding of the Second British Empire, The Economic History Review, Vol IXX, No1, April, pp.195 – 200, online verze (http://www.blackwellsynergy.com/doi/pdf/10.1111/j.1468-0289.1966.tb00968.x) Bull, H. (1959): What is the Commonwealth, World Politics, Vol XI, No 4, July, pp. 577 – 587, online verze (http://links.jstor.org/sici?sici=00438871%28195907%2911%3A4%3C577%3AWITC%3E2.0.CO%3B2-M) Curtin, P.D. (1959): The British Empire and Commonwealth in Recent Historiography, The American Historical Review, Vol LXV, No 1, October, pp. 72 – 91, online verze (http://www.jstor.org/action/showArticle?doi=10.2307/1846603&Search=yes&term=british& term=empire&item=86&returnArticleService=showArticle&ttl=35583&searchUri=%2Factio n%2FdoBasicResults%3Fhp%3D25%26la%3D%26gw%3Djtx%26jcpsi%3D1%26artsi%3D1 %26Query%3Dbritish%2Bempire%26sbq%3Dbritish%2Bempire%26dc%3DAll%2BDiscipli nes%26si%3D76%26jtxsi%3D76&pageOfFirstMatch=true) Dale, W. (1982): Is the Commonwealth an International Organization?, The International and Comparative Law Quarterly, Vol XXXI, No 2, July, pp. 451 – 473, online verze (http://links.jstor.org/sici?sici=00205893%28198207%2931%3A3%3C451%3AITCAIO%3E2.0.CO%3B2-B) Heprle, B. A. (1968): Commonwealth immigrants act 1968, The International and Comparative Law Quarterly, Vol XXXI, No 4, July, pp. 424 – 428, online verze (http://links.jstor.org/sici?sici=00267961%28196807%2931%3A4%3C424%3ACIA1%3E2.0.CO%3B2-X) Judd, H. (1947): Behind the British Social Crisis, New International, Vol. XIII, No 8, October, online verze (http://www.marxists.org/history/etol/writers/judd/1947/10/britain.htm) Martel, G. (2000): Decolonisation after Suez: Retreat of Rationalisation?, Australan Journal of Politics and History, Vol IVL, No 3, pp. 403 – 417, online verze (http://www.blackwellsynergy.com/doi/pdf/10.1111/1467-8497.00105)

31

Mayall, J. (1998): Democratizing the Commonwealth, International Affairs, Vol LXXIV, No 2, April, pp. 379 – 392, online verze (http://www.blackwellsynergy.com/doi/pdf/10.1111/1468-2346.00023) Robertson, P.L. – Singleton, J. (2001): The Commonwealth as an Economic Network, Australian Economic History Review, Vol IXL, No 3, November, pp. 241 – 266, online verze (http://www.blackwell-synergy.com/doi/pdf/10.1111/1467-8446.00086) Roth, T. (2000): Australia, Canada and the international economy in the era of postwar reconstruction. 1945 – 1950, Australian Economic History Review, Vol XL, No 2, July, pp. 121 – 152, online verze (http://www.blackwell-synergy.com/doi/pdf/10.1111/14678446.00062) Smith S.A. (1949): The London Declaration of the Commonwealth Prime Ministers, April 28, 1949, The Modern Law Review, Vol XII, No 3, July, pp. 351 – 354, online verze (http://links.jstor.org/sici?sici=00267961%28194907%2912%3A3%3C351%3ATLDOTC%3E2.0.CO%3B2-I) Wallace, W. (2005): The collapse of British foreign policy, International Affairs, Vol LXXXI, No 1, January, pp. 53 – 68, online verze (http://www.blackwellsynergy.com/doi/pdf/10.1111/j.1468-2346.2005.00438.x) 10.3 Internetové zdroje Colonialism. Dostupné z URL: http://plato.stanford.edu/entries/colonialism/ Commonwealth Foundation (www.commonwealthfoundation.com) Harare Commonwealth Declaration. Dostupné z URL: http://www.thecommonwealth.org/Internal/20723/34457/harare_commonwealth_declaration/ Commonwealth Secretariat (www.thecommonwealth.org) Lusaka declaration on racism a racial prejudice. Dostupné z URL: http://www.thecommonwealth.org/Templates/Internal.asp?NodeID=35776 Singapore Declaration of Commonwealth principles. Dostupné z URL: http://www.thecommonwealth.org/Templates/Internal.asp?NodeID=32987

32