Rozhovor s Marií Chřibkovou Jana Oborná Marie Chřibková založila v roce 1997 své vlastní nakladatelství One Woman Press. Vydává světovou literaturu psanou ženami a o ženách, se specifickým zaměřením na vývoj feministického a genderového myšlení a soudobou beletrii a poezii. Měla jsem možnost pohovořit si s ní o důvodech, cílech, o feminismu, ale hlavně o knihách. Co vás přivedlo na myšlenku založit si nakladatelství? Byl to nápad, který se vytvářel po delší dobu nebo, vznikl naráz? A proč jste si vybrala zrovna nakladatelství? Ve svém životě před nakladatelstvím jsem se živila různou prací. Pracovala jsem například i v Respektu a později v Literárních novinách. Začínala jsem jako pucflek a „dopracovala“ jsem se až k reklamě. V roce 1995 jsme s manželem pro Respekt připravovali celostránkové knižní reklamy. Jestli si pamatujete, šlo o to, že na celé stránce byly inzerovány jen samé knihy, novinky týdne. Proč o tom mluvím? Knihy byly mou velkou vášní už od dětství a takhle oklikou jsem se k nim vrátila. Bez čtení bych nemohla existovat. A největším trestem pro mě bylo, když mi maminka zabavila rozečtenou knížku a vystrčila mě ven, na vzduch, protože jsem jí připadala moc bledá. Když jsem pracovala v Respektu, redakce byla převážně mužská, takový elitní mužský klub, kde žádná redaktorka dlouho nevydržela. Možná tomu tak bylo i díky některým protiženským postojům a názorům, které se více než slovně projevovaly v „ovzduší“. Připadalo mi, že takový kvalitní týdeník by se měl věnovat pravidelně a cíleně i tzv. ženským tématům, ale ty v podstatě úplně chyběly. Tehdy mě poprvé napadlo, že bych ráda vydávala nějaký chytrý časopis pro ženy. Začala jsem se pídit po dalších informacích a brzy jsem přišla na to, že bych na vydávání periodické tiskoviny potřebovala příliš velký kapitál, který jsem neměla šanci získat. Také bych si musela sehnat kvalitní a spolehlivé dopisovatele a tehdy jsem takových schopných lidí orientujících se ve feministických otázkách znala jen málo. Došlo mi, že bude jednodušší vydávat knihy, které se zabývají problémy, o něž se bytostně zajímám, a tak jsem založila nakladatelství. Kniha navíc vydrží déle než článek v časopise a tématy se může zabývat hlouběji a uceleněji.
210 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 Z čeho vychází název One Woman Press? Z jakého důvodu je anglický? Je to parafráze One Man Show a zároveň taková slovní hříčka; česky je to nakladatelství jedné ženy, ale též volně bychom mohli říci jedna žena v presu. V podstatě to má vyjádřit skutečnost, že OWP má jedinou stálou zaměstnankyni, a tou jsem samozřejmě já. Anglický název jsem zvolila proto, že česky se to nedá říct tak hezky a navíc často komunikuji se zahraničím a moje příjmení je pro cizince jen těžko vyslovitelné. Název mi má také připomínat, že jsem nakladatelství založila sama a že by mělo zhruba ve stejné podobě zůstat. Nerada bych, aby se z něj stala nějaká mamutí společnost. (To ale neznamená, že bych nechtěla či nepotřebovala asistentku – až přijde ten správný čas, určitě nějakou zaměstnám.) Chci se totiž i v budoucnu, stejně jako nyní, podílet na celém procesu „vzniku“ knihy, od výběru až po závěrečné korektury, a moje fyzické schopnosti jsou samozřejmě omezené, což má vliv na množství knih, které jsem schopna během roku připravit. U větší společnosti už by to možné nebylo. Kde sháníte prostředky na vydání vámi vybraných knih? Většina knih vychází díky grantům. Výjimečně je to reklama. Jen asi tři knihy vyšly bez grantové podpory. Podle čeho vybíráte knihy, které chcete vydat? Jak se k vám dostávají? Knihy se ke mně dostávají různým způsobem. Často jsou mi nabízeny mými kolegyněmi, přítelkyněmi, lidmi, se kterými spolupracuji. Jsem sice jedna žena v presu, to ale neznamená, že dělám úplně všechno sama. Spolupracuji s překladateli, překladatelkami, korektorkami a grafikem (ten je jen jeden) – externisty, kteří jsou odborníky ve svých oborech. Přesto ale každou knihu v závěrečné fázi čtu a kontroluji i já, neboť se držím hesla víc očí víc vidí a já chci vydávat knihy s minimem chyb. Jinak v Praze úzce spolupracuji s neziskovou organizací Gender Studies a s Katedrou Gender Studies na Univerzitě Karlově. Informace samozřejmě vyhledávám i na Internetu. Na základě těchto nabídek a podle dostupných informací pak vyberu ten titul, který mě nejvíce oslovil; jistou roli, bohužel, hraje i to, zda je šance na získání grantu. Která kniha vyšla ve vašem nakladatelství jako první? Jako první jsem vydala překlad románu Virginie Woolfové Vlny. To, že jsem si vybrala právě tuto knihu, byla částečně náhoda. Když jsem vyřizovala formální záležitosti týkající se mé budoucí nakladatelské živnosti, oslovil mě můj kamarád, překladatel Martin Pokorný s tím, že má hotový překlad románu Vlny a zda bych ho nechtěla vydat. Protože Virginia Woolfová je zajímavá a sympatická bytost, a to nejen literárně, na nabídku jsem přistoupila. Vaše nakladatelství je určeno ženám a je převážně o ženách. Dá se tedy říct, že vydá-
ROZHOVOR 211
váte pouze knihy psané ženami? V oblasti beletrie je tomu přesně tak. U nás jsou desítky nakladatelů a nakladatelství, kteří jsou schopni prosadit, nebo se přímo orientují na autory působící mimo ten hlavní komerčnější proud. Ženy-autorky mají v tomto směru těžší pozici, pokud samozřejmě nejsou nějakým způsobem slavné nebo pokud nemají v dotyčné redakci velkého obdivovatele a zastánce. Já jsem své nakladatelství založila s tím, že budu podporovat zejména ženskou literaturu, neboli literaturu psanou ženami. Nevydávám ale jen beletrii. V oblasti non-fiction už na požadavku autorek tak striktně netrvám. Existují samozřejmě i muži, kteří píšou o různých otázkách z genderového či feministického pohledu, což je stručně řečeno to, co mě zajímá. Pokud objevím nebo mi bude nabídnut takovýto titul a zaujme mě, není důvod, abych knihu nevydala, přestože ji napsal muž. Myslíte si, že takové malé nakladatelství může být v České republice komerčně úspěšné? Znám spoustu malých nakladatelství u nás, která jsou komerčně úspěšná. Záleží ovšem na tom, co považujete za komerční úspěch. Já sama bych za něj považovala, kdyby se knihy prodávaly v celém nákladu a kdyby nakladatelství dokázalo uživit kromě externistů také mě. Zatím mě živí manžel, ovšem pozor, živí pouze mě, ne mé nakladatelství. To se musí uživit samo. Není to, že vás živí manžel, v rozporu s vaším přesvědčením? Vůbec ne. V tomto ohledu jsem asi ta nejfeminističtější feministka. Já si dovolím nechat se živit svým manželem. Já s tím nemám problém. A on taky ne. Zatím. Genderově pojímané soužití stojí na tom, že si svůj vztah vyřešíme mezi sebou tak, jak nám to oběma vyhovuje a bez toho, aby to bylo na úkor jednoho z partnerů. A jakým způsobem si to vyřešíme, je čistě naše věc. Kolik knih One Woman Press ročně vydává a v jakém nákladu? Začínala jsem s tím, že vydám asi tak čtyři až pět knih za rok. Letos ovšem vyjde deset knih. Příští rok se však chci navrátit k původně plánovanému počtu, protože deset je už na velikost mého nakladatelství opravdu dost. Některé tituly se nestihly připravit v minulém roce, a tak se mi to nějak naskládalo a nahromadilo letos. Co se týče nákladu, v jakém knihy vydávám, liší se podle typu knihy. Poezie se třeba vydává v rozsahu do tří set kusů, beletrie a non-fiction sedm set až tisíc kusů a například zdravověda může mít náklad až dva tisíce výtisků. Samozřejmě to není tak, že by čtenáři měli největší zájem o zdravovědu. Jde spíše o to, že „praktické“ knihy osloví širší okruh čtenářů, takže si jich vezme více knihkupců než knihy s akademicko-populárními tématy, jako je gender, feminismus nebo homosexualita. A teď otázka z jiné oblasti. Zajímalo by mě, jaký je váš postoj k feminismu v České
212 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 republice a k feminismu jako takovému. A nakonec, přihlásila byste se k tomuto hnutí? Feminismus obecně vnímám jako proud, který otevřel spousty zajímavých, ale hlavně ožehavých témat a otázek spojených se ženami nejen v západní společnosti, ale i globálně v celém světě. V každé zemi, kde je trocha demokracie, se vždy nějaké to ženské hnutí objeví a snaží se řešit aktuální a akutní problémy žen. U nás se často zapomíná na to, že feminismus není jedna zaseklá doktrína, ale proud, který sestává z mnoha směrů a názorů a občas by se mohlo zdát, že dost protichůdných. Feminismy fungují v několika rovinách a vždy je důležité si uvědomit, o které se hovoří nebo na kterou se ptáte. Já osobně jsem nikdy neřešila, zda jsem feministka, nebo nejsem. Hodně lidí má nejspíš za to, že ano, neboť to, jak se chovám, mluvím a jednám, bývá označováno za feministické. Některé směry feminismu jsou mi velice blízké a připadají mi inspirativní. Asi nejbližší je mi koncept genderu, který feminismus rozvíjí a posouvá dál. Odmalička jsem k ženám pociťovala silnou loajalitu. Obdivovala jsem je a vážila jsem si jich. Možná to bylo vlivem výchovy. Mám dvě starší sestry a u nás doma nikdy neexistoval nějaký patriarchát v tom smyslu, že bychom se musely podřizovat příkazům otce. Genderovými otázkami se však vědomě zabývám až od poloviny devadesátých let. Tehdy jsem totiž o toto téma začala mít profesní zájem. Vraťme se ještě ke knihám. Na které tituly jste měla nejvíce ohlasů a proč čtenáře tak zaujaly? Takový největší spontánní ohlas jsem zaznamenala na knihu Virginie Woolfové Vlastní pokoj, potom na studii Germaine Greer Eunuška a také na Zdravé těhotenství, přirozený porod, což je průvodce od Ingeborg Stadelmann. Je to zajímavé, protože Vlastní pokoj a Eunuška jsou v podstatě ty nejfeminističtější tituly, ale na druhou stranu je to logické, neboť co jiného by mělo u feministického nakladatelství více oslovit než feministické tituly? O porody je velký zájem zase proto, že tato kniha nahlíží na těhotenství a porod úplně z jiného úhlu, než je direktivní pozice lékaře, který určuje, co je správné, a nebere ohled na to, co žena sama potřebuje nebo co cítí. Je zde nastíněna ideální spolupráce samostatných porodních asistentek, porodníků a budoucích maminek v praxi, tak jak tomu je zhruba už patnáct let v sousedním Německu. Pojednává o alternativních přístupech a metodách, které nejsou v naší republice obšírněji známé a které většina odborné veřejnosti odmítá, neboť požadují změnu v přístupu k těhotným a rodícím ženám a oni o změny nestojí. Hlavně ne o ty změny, které je nutí jednat s poučenější klientkou, která jen tupě a obdivně nepřijímá jejich nařízení, ale sama o dané věci přemýšlí, vyhledává si informace a chce se podílet na rozhodování o tom, co se bude dít s ní, jejím tělem a dítětem. Povězte nám, co ve vašem nakladatelství právě vyšlo nebo co v nejbližší době chys-
ROZHOVOR 213
táte. Minulý týden vyšla nová kniha Martiny Pachmanové Věrnost v pohybu: Hovory o feminismu, dějinách a vizualitě. Jsou to sebrané rozhovory s jedenácti americkými akademičkami, kurátorkami a umělkyněmi, jejichž práce během posledních třiceti let zásadně ovlivnila feministické myšlení v oblastech vizuálního umění. Martina Pachmanová studovala ve Spojených státech a tam zpovídala, původně bez nějakého většího cíle, tyto ženy. Když už měla několik rozhovorů, tak mě oslovila s tím, zda bych přistoupila na nějaký větší projekt. Mě ta myšlenka zaujala i proto, že má pokračování. Příští rok by měla vyjít antologie nejzásadnějších textů oněch jedenácti žen, které se týkají vizuální kultury. Zatím jí Martina dala pracovní název Neviditelná žena. Do konce roku ještě vyjdou dvě knihy a shodou okolností se obě zabývají vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Jedna se věnuje výhradně romantickému přátelství a lásce mezi ženami, a pracovně jí říkáme Krásnější než láska mužů, a ta druhá se zabývá stejnopohlavními vztahy jak žen, tak mužů v Americe a zatím má název Vytoužená minulost. Děkuji vám za rozhovor.
