O
tevřený
R
L
ozšalovávací
ist
kognitivně disonantní občasník
číslo 2
Obsah čísla
červenec 2012
Jediný, kdo vidí svět realisticky, jsou lidé s těžkou depresí. Zjistili to neurologové............................................2 Kalousek telefonoval na policii.............................................................................................................................. 2 The Out-of-Body Experience As Dimensional Translocation...............................................................................3 Rozhovor s Vladimírem Körnerem...................................................................................................................... 11 Petr Havlík: ČEZký polostátní kapitalismus......................................................................................................... 15 Čí kasy naplnily Casy?.......................................................................................................................................... 15 RECENZE knihy Stanislava Grofa: Když se nemožné stane................................................................................16 Čunek prozradil, co ví o kauze CASA. Jde o Kalouska, tvrdí...............................................................................17 Projekt nové res publica pro Evropu................................................................................................................... 18 Čtěte Marxe, tam to všechno je.......................................................................................................................... 21 Vlak na Terezín..................................................................................................................................................... 21
ORL číslo 2 píší: „Zjistili jsme, že optimismus se nachází ve špatném kódování informací ve frontálním kortexu. Chybné odhady jsou vlastně selektivním upravováním paměti, která podporuje nerealistický optimismus.“
Jediný, kdo vidí svět realisticky, jsou lidé s těžkou depresí. Zjistili to neurologové Příběhů o možném konci světa, apokalypse nebo kolapsu civilizace slyšíme hodně. Přesto jim moc nevěříme – nejsme na to totiž biologicky naprogramovaní.
Lidé nejsou schopní bát se opravdu budoucnosti – náš mozek se snaží špatné zprávy týkající se jí cenzurovat. Němečtí a britští psychologové to zjistili během rozsáhlého průzkumu.
Skupině dobrovolníků bylo v rámci psychologických testů předloženo 80 znepokojivých situací, které by je mohly potkat. Šlo o problémy jako smrtící nemoc, útok na jejich osobu a podobně. Poté, co vědci zaznamenali, za jak pravděpodobné lidé tyto situace považují, dostali testovaní lidé informace o tom, jak statisticky pravděpodobné takové události jsou. Testovaní občas pravděpodobnost podcenili, jindy je zase přeceňovali. Po nějaké době se vědci na pravděpodobnost stejných situací zeptali stejných lidí znovu.
Odpovědi byly překvapivé. Testovaní měli problémy změnit svůj odhad právě u průšvihů, které jsou statisticky nejpravděpodobnější. Zdálo se, že lidé si selektivně vybírají, jak pravděpodobné mají budoucí scénáře být – zapomínají přitom na to špatné a nebezpečné a dál si nesou spíš ty optimistické scénáře.
Kde je ukrytý optimismus
Protože neurologové monitorovali mozky testovaných osob pomocí magnetické resonance, viděli rovnou, jaké oblasti mozku byly aktivní, když se lidé pokoušeli vzpomenout (respektive nevzpomenout) na to, jak velká je šance, že je něco špatného potká. Výsledky zveřejnili v časopise Nature Neuroscience. Ve shrnutí
Optimismus je u lidí tedy neurologická porucha, která nám zabraňuje pamatovat se a vytěžovat informace, které si nechceme pamatovat, protože se nám nelíbí. Odmítáme si připouštět, že nám hrozí nebezpečí, nevěříme, že se nám může něco špatného přihodit. Z tohoto úhlu vypadá velmi nepravděpodobné, že by se lidstvo dokázalo vypořádat s ekonomickými, ekologickými i sociálními problémy, které hrozí. Brání mu v tom optimismus – a to je dost pesimistická vize…
A protože jsme i my optimisté, máme na závěr dobrou zprávu. Neurologové zjistili, že existuje jedna skupina lidí, jichž se tato „porucha“ v mozku netýká. Jediní, kdo dokázali svůj pohled na budoucí rizika vidět realisticky, byli lidé trpící tak vážnými depresemi, že je museli klinicky léčit.
Zdroj: www.national-geographic.cz
Kalousek telefonoval na policii Boris Cvek
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Ministr financí Kalousek volal policejnímu vyšetřovateli v případu Parkanová! A pak ho prý překvapilo, když to tento vyšetřovatel zaprotokoloval a oznámil státnímu zastupitelství. Žijeme tedy ve státě, kde nejen že jeden z nejmocnějších lidí v médiích napadá práci policie ve svém vlastním sporu, ale navíc ještě přímo volá policejním vyšetřovatelům v té samé věci a podle všeho jim i vyhrožuje vyhazovem od policie. Komu všemu ještě Kalousek volal? Čeho se tak bojí? To, čemu by zabránil, kdyby byl ze strany policie nebo státního zastupitelství případ Parkanová zastaven, je transparentní, veřejný soudní proces, kde by se ukázala pravda. Člověk se zpravidla bojí toho, proti čemu nejvíce bojuje, v případě Kalouska je to tedy soudní proces a pravda. Bojí se jich natolik, že volá policejnímu vyšetřovateli ve svém vlastním případu. Je možné, že něco takového vláda ustojí? Pokud ano, měl by každý příští novinářský rozhovor či komentář začínat připomenutím těchto věcí. Protože dnes je už nad slunce jasné, že této vládě jde jenom o to, jak zajistit nerušené rozkrádání peněz strana 2
ORL číslo 2 mimo trestní odpovědnost – a k tomu, aby bylo co krást, je třeba to vyždímat z chudých obyvatel ve jménu „fiskální odpovědnosti“, což je při množství rozkradených peněz jenom směšné sousloví. Zdá se, že vyrovnaný rozpočet nám může zajistit princip „padni, komu padni“, kterého se před volbami tak zastával Petr Nečas. Stačí, aby policie a státní zastupitelství měly možnost dovést případy před soud a soud nám řekl pravdu. Miliardoví zloději budou sedět ve vězení, státní kasa bude plná a spravedlnosti a právu bude učiněno zadost. V to nepočítaje, že moc zlodějů, kteří přijdou o pravidelný přísun miliard, se tím výrazně sníží a náš stát bude celkově ozdraven.
The Out-of-Body Experience As Dimensional Translocation BY JIM DEKORNE
If these men are correct, then physics is the study of the structure of consciousness. – Gary Zukav, The Dancing Wu Li Masters
Consensus reality in the “real world” is founded upon corporeal entities beholding three-dimensional space. When out-of-body explorers or UFO abductees claim that they passed through solid walls during their experiences, they are contradicting perhaps the most fundamental perceptions of human observers.
Scientism condemns such assertions as either fraudulent or hallucinatory because if they were accepted as legitimate, our entire conception of reality would collapse – an appalling prospect, challenging the credibility of all self-appointed official observers. Nevertheless, when faced with such an abundance of anomalous data any fearless spectator might suggest that our concepts of dimensional location need to be re-evaluated and clarified.
At its simplest, the experience of three-dimensional space is the awareness of three perpendicular axes: North-South, East-West and Up-Down (e.g., a cube). Two-dimensional space (a flat plane) contains only two of these axes, and one-dimensional space consists of only one axis – a single line.
Time is also a dimension, though not a spatial one; however, it is a necessary extension to our awareness of space, and so we normally describe our reality as three dimensions of space, plus one dimension of time – the so-called “four-dimensional space-time continuum.” Even small children can understand this because we spend all our lives living within its confines: it’s an experience so commonplace and taken-forgranted that we never really think about it. (It is, after all, our consensus reality). Pause for a moment and try to imagine four-dimensional space. It is right next to you, but in a direction you can’t point to. No matter how well hidden you may be, a fourdimensional creature can see you perfectly well, inside and outside. – Rudy Rucker, The Fourth Dimension
How might these beings be even dimly aware of our presence, if we normally don’t have an inkling of theirs? Once more, we’re treading on extraordinarily thin ice by even thinking about explanations for this phenomenon. The mere need to attempt an understanding shows us how far afield our thinking has come.
Four-dimensional space, on the other hand, though mathematically describable, is a concept virtually impossible to visualise. That’s because progression from one spatial dimension to another follows a logical sequence of perpendicular extension: a plane is merely the extension of a line in a direction at right-angles (“perpendicular”) to that line’s axis; a cube is created when a plane is extended at right-angles to that plane’s axis. This is easy enough to portray as long as we’re dealing with three dimensions or lower, but in what perpendicular direction would a cube have to move to create four-dimensional space? Even if you know the secret, the mind boggles and goes into spasms while trying to visualise it.
– Rick Strassman, M.D., DMT, The Spirit Molecule The reason for this is because we are multidimensional entities “serving time” in a threestrana 3
ORL číslo 2 dimensional spatial prison and brainwashed into believing it’s a life sentence without parole or any hope of escape.
dimensions, forming a bubble universe within the framework of some ‘super’ space-time, which we can refer to simply as ‘superspace’.”1
To switch metaphors, consider for a moment a Zen Koan – an existential test of your ability to transcend your perceptual situation:
Notice that the rule of perpendicular extension is maintained in the creation of these new universes and that any observers within them would perceive an analogy of our own familiar four-dimensional spacetime continuum. (Should they be practitioners of Scientism, let us forgive them for believing that theirs is the only reality that exists!)
You are standing on a spot where (judging by the rumbling sounds and trembling beneath your feet), a volcano the size of Krakatoa is just about to erupt. Immediately above your head an enormous fireball, a meteor as big as Manhattan, is only seconds away from crashing exactly where you’re standing. A few metres to your front, a tidal wave (over a kilometre high!) is cresting and about to break. Six metres behind you (at Ground Zero), a hydrogen bomb test is in its final few seconds of countdown; to your immediate right, the entire Nazi army from World War II is bearing down upon you with distinctly murderous intentions. And finally, coming up fast on the left, a charging herd of ten thousand enraged bull elephants is about to stomp you into the dirt.
Koan: In what direction lies escape? (Hint: it’s the only “perpendicular” direction available to you, and given the above circumstances you are about to take it whether you want to or not!)
There are other ways of visualising this: consider the “black hole” or “singularity.” A black hole is created when a largeish star (about 50 times bigger than our sun) consumes all its nuclear fuel and implodes into its own intense gravity. Anything, including light, approaching within a given critical distance of a black hole is sucked into its whirlpool, never to be seen again. Physicists postulate that such imploding singularities depart from our own space-time to create new parallel-universe/space-time dimensions. (The connections between them constitute the familiar “worm holes” so necessary for Captain Kirk’s navigation of the Starship Enterprise.) What appears to us as a black hole implosion in this universe becomes a “white hole” explosion somewhere else – creating a whole new universe, a whole new dimensional reality:
“Relativists realized that there is nothing to stop the material that falls into a singularity in our three dimensions of space and one of time from being shunted through a kind of space-time warp and emerging as an expanding singularity in another set of dimensions – another space-time. Mathematically, this ‘new’ space-time is represented by a set of four dimensions, just like our own, but with all the dimensions at right angles to all the familiar dimensions of our own space-time. Every singularity, on this picture, has its own set of space-time
Now imagine that you are standing outside on a clear summer’s night – all the stars above the horizon are visible to your sight. Assume (for the purpose of illustration) that the hypothetical XYZ-123 galaxy (onehundred million light years from Earth) is shining brightly. The photons (waves or particles, take your pick) which were emitted from the XYZ-123 galaxy during earth’s dinosaur days, are just now arriving on our planet; they implode through the pupils of your eyes to explode within your brain: “Ah-ha – yes, there it is! Just above Orion, the familiar old XYZ-123 galaxy,” says your mind-observer.
Koan: Where do these photons (after their exhausting one-hundred million year journey through interstellar space) go upon entering your own personal black holes (eye-pupils)? The radiation from an entire galaxy registers on your brain, is interpreted by your mind, and then what? And then where? Surely those photons can’t just “wink out” after going to all that trouble to get here! Can they?
“The matter [falling into a black hole] cannot escape back into the universe we know, yet if it does not disappear at a singularity it must pass into a region of spacetime that we do not know. Sometimes such unknown regions are called other universes, the effect of gravitational collapse being to establish a bridge or tunnel into these enigmatic ‘parallel’ worlds. The collapsing star, or whatever matter falls in after it, falls on through the tunnel and out into, presumably, a cosmos much like our own.”2
Look at it another way: Imagine a point existing in some kind of pre-spatial “void” – the Tao, perhaps (whatever that is). Mathematically, a point has zero dimensions, but it exists anyway because consciousness defines it that way. A zero-dimensional point existing in “non-space” probably comes as close to “nothing” as we can imagine, but quantum cosmologists say that our universe was created out of just such a “singularity.” They also tell us that nothing can take place without an observer:
strana 4
ORL číslo 2 “The universe is supposed to be everything that there is, and if all is quantized, including spacetime, what can collapse the cosmos into reality without invoking consciousness?”3
The implications of this concept are astounding! If the zero-dimensional point is all that exists, and if it “decides” to “extend itself” and become the universe, by the rules of quantum physics it can’t be anything but Consciousness itself! Some might be tempted to define this Primordial Awareness as “God,” but let’s not, since Scientism insists (regardless of the implications of quantum theory), that the concept of “God” is unnecessary to explain the Cosmos. (Whether you regard this as a non sequitur or not depends on which belief system you use to define your illusions.)
Anyway, the rules of dimensional extension tell us that movement in any direction from a point is perpendicular, so one dimension (a line) is created if the point moves at all. Should it turn from there, two dimensional space is defined; and of course all it has to do next is make one more right- angle turn and we have three spatial dimensions. Should all of these movements happen simultaneously, we have a passable description of an explosion:
“The evidence suggests that the Universe was born out of a singularity – a point of infinite density occupying zero volume – and that in the first split second the tiny seed containing all the mass and energy in the observable Universe went through a period of exponential expansion, known as inflation.”4
This “inflation” is the Big Bang that became our universe – a point of infinite density occupying zero volume (a mind-numbing concept!) “explodes,” creating space, time, matter, energy, and anything else we haven’t discovered yet. Unfortunately, when most people imagine the Big Bang they visualise it as a three-dimensional event, forgetting that all other possible dimensions must also be factored into the equation. Which is to say: the primordial point explodes (the Big Bang), but because this is a multidimensional affair, it is also imploding (the Big Whimper, perhaps), creating all of multidimensional space in one event. If our point is indeed conscious, as quantum theory demands, it follows that consciousness is a priori to any and all phenomena, and anything created by it is by definition part of it: hence everything that exists is in some way conscious, just as the Theosophists tell us. (More about them later.)
Our point’s simultaneous explosion/implosion would create a bare minimum of six spatial dimensions: three of space and three of hyperspace, and certainly many more than that. What would they look like
“objectively?” Wouldn’t dimensions created out of Consciousness have to be “Mind Stuff” – perhaps a Super Collective Unconscious at least as infinite as the physical universe? Out-of-body shamans do indeed describe Locale-II (hyperspace; see previous parts of this article) as a kind of Supermind, a realm where thought (consciousness) creates mass and energy out of itself:
“Superseding all appears to be one prime law. Locale-II is a state of being where that which we label thought is the wellspring of existence. It is the vital creative force that produces energy, assembles ‘matter’ into form, and provides channels of perception and communication. I suspect that the very self or soul in Locale-II is no more than an organized vortex or warp in this fundamental. As you think, so you are.”5
This empirical out-of-body observation is echoed in quantum theory, which of course is based upon solid, self-consistent, repeatable, scientific experimentation:
“To the naive realist the universe is a collection of objects. To the quantum physicist it is an inseparable web of vibrating energy patterns in which no one component has reality independently of the entirety; and included in the entirety is the observer… In the absence of an observation a quantum system will evolve in a certain way. When an observation is made, an entirely different type of change occurs. Just what produces this different behavior is not clear, but at least some physicists insist that it is explicitly caused by the mind itself.”6
Physicists describe matter at the subatomic level as a “wave function,” and tell us that it is more “idea-like” (i.e. related to awareness) than it is “matter-like.” In fact, at the subatomic level, there is no substantive physical world at all – it’s just a vibrating dance of energy, or Consciousness, which must in some sense be the same thing! We can deduce this as follows:
Einstein’s famous E = MC squared equation demonstrates that matter and energy are two versions of a single phenomenon. Unfortunately, Einstein left himself (as observer) out of his equation. It might more accurately be written as: E = MC squared, divided by X – “X” symbolising consciousness (i.e., an observer) which is demanded by quantum theory for anything to exist. If this is at all accurate (and the implications of quantum physics seem to require it), then the lowest common denominator to which reality can be reduced is Consciousness itself.
If Consciousness (what else?) created an infinity of four-dimensional space-time “bubble” universes, each strana 5
ORL číslo 2 of which is perpendicular to (i.e. “perceived by”) that Consciousness, then Consciousness has to be the “Super-Space” surrounding and permeating them all. Since time and consciousness can’t be separated from each other without logical absurdity, time could be thought of as a one-dimensional function of Consciousness projected into three-dimensional space. (Thus, the four-dimensional space-time continuum, since without duration, space would be, if not unperceivable, at least very boring.)
This time-consciousness interface is what sets space “in motion” and is the only way a differentiated pointof-view can experience dimensional reality. Outside of the dimensional bubble-universes (i.e. in the superspatial realm of Consciousness-without-anobject), time does not exist, a fact attested to by psychonauts and mystics since “time out of mind.” (Pun intended.)
Each differentiated point is a potential “free agent” which may be arbitrarily assigned to any position in any dimension. Being conscious, they become attitudes or points-of-view within multidimensional space (“God’s observers,” if you will). Your individual human consciousness is essentially the interface of a pointsingularity (“you”), linking our particular spacetime bubble with Super-Space, or perhaps more accurately, the Objective Psyche: which is Jung’s revised, much better, label for the “Collective Unconscious.”
“What Jung calls the objective psyche may then be likened to an encompassing energy stratum from which arise varying field activities discernable to the experienced observer through the patterning of image, emotion and drive configurations. These psychic field expressions Jung has called complexes and archetypes of the objective psyche… The objective psyche exists independently of the ego, but can be experienced and comprehended to a limited extent by the ego.”7
These complexes and archetypes within the Objective Psyche have traditionally been regarded as “gods,” but not as “God” (i.e., as the Objective Psyche per se). The difference between you (or any other differentiated point-of-view) and the Objective Psyche, as such, is the difference between man and “God.” The purpose of our incarnations as “points-of-view” is to return to the pool from which we emerged with full gnosis of where we’ve been and what we’ve done. (We’ll examine the traditions informing this concept in our next article.)
Because our unconscious mind is a two-way wormhole connecting subjective perception with the infinite realms of the Objective Psyche, it is not uncommon for profound insights to emerge from those dimensions
into human awareness – often before their time. Figure 1 is taken from Rene Descartes’ posthumous 1667 work, Traite de l’Homme, which illustrates his theory of perception. He regarded the pineal gland as the “gateway to the soul,” and in this drawing he hypothesises how visual perception is concentrated therein. Most of Descartes’ theories have been disproved by modern research, but his fundamental intuition in this case is still valid. All that is missing is the concept of the DMT-synthesising pineal gland (discussed in our last article) as a singularity linking spacetime awareness with the Objective Psyche to complete the hypothesis being proposed here.
And I hope my hypothesis is beginning to make sense: Since we experience ourselves as a conscious centre (a “point”) inhabiting a physical body, which perceives itself as part of a three-dimensional “outside” reality, it is obvious that all external sensory input is perpendicular to our subjective awareness. Which, if you follow the right-angle rule, is to say that consciousness itself must be in some sense dimensional! The only direction of escape in Koan-1, then is within. The only place that the radiation from the XYZ-123 galaxy can go after entering the blackholes of your eyes is inside. This mandates that both Locale-I and Locale-II are inner dimensions which to varying degrees mirror our familiar, externalised space-time. We have the empirical testimony of out-ofbody explorer William Buhlman that this is so:
“For two years I had believed that I was moving laterally from one area to another within the same dimension, but now the startling truth was apparent. I was not moving laterally but inwardly within the universe from one energy environment to another.”8
Buhlman goes on to describe what can only be a kind of singularity of consciousness imploding into itself, into a dimension of many dimensions. Here he is, outof-body, in the Locale-I version of his bedroom, about to enter a typical Locale-II environment, perhaps one of Robert Monroe’s “upper rings”:
“Feeling centered, I stand at the foot of my bed and say aloud, ‘I move inward.’ I feel an immediate sensation of rapid inner motion – I’m being drawn into a vacuum deep within myself. The sensation of motion is so intense that I shout ‘Stop!’ Instantly I stop moving and realize that I’m in a new environment. I am outdoors in a beautiful parklike setting.”9
Although admittedly rare, this perception is neither new nor unique. The Tibetan Book of the Dead tells us explicitly that all of the bardo realms are “inside of us”:
strana 6
ORL číslo 2 “O nobly-born, these realms are not come from somewhere outside [thyself]. They come from within the four divisions of thy heart, which, including its center, make the five directions. They issue from within there, and shine upon thee. The deities, too, are not come from somewhere else: they exist from eternity within the faculties of thine own intellect.”10
Although the idea that “The Kingdom of Heaven is within you” is a cliche familiar to everybody, when entertained at all, it is usually understood metaphorically. Seldom do we perceive “inside” literally: as a real, honest-to-god dimension of reality. Here’s another version of this ancient idea from the Vedic tradition of India:
“The seat for the Gods is indeed within, in the inner being which is wider and far greater and subtler and supple and enlightened and distinguished from the physical being.”11
Come on! Gimmie a break! (The logical mind wants to know how a vessel can be smaller than its contents.) Although an impossibility in any three-dimensional context, four-dimensional space is obviously not bound by such provincial illusions. Actually, instead of an absurdity to be dismissed out of hand, initiated awareness recognises immediately that it is dealing with a legitimate dimensional interface when such “impossibilities” are depicted. For example, it is not at all uncommon for UFO abductees to describe the inside of the spacecraft as much larger than the outside:
“As strange as it sounds, this bigger-on-the-insidethan-out impression is exactly what a three dimensional creature like… any one of us might expect to experience when confronted with a four dimensional space. An analysis of the geometry by Stan Kulikowski in the MUFON UFO Journal concluded: ‘Whether this inside-too-big phenomenon is actual alien technology or deliberate fraud or a subconscious psychological trick of perception, it is nevertheless based on good mathematics and related to the fundamental physics of our universe’.”12
All of the confusion surrounding OOBEs (Out-Of-Body Experiences), NDEs (Near-Death Experiences), alien abductions (and life itself, for that matter), is directly attributable to the difficulty that a consciousness hypnotised by three dimensions has in perceiving “beyond” that illusion. Thus, we project these spaces “outside” of ourselves, and regard our bodies as “vessels” which must be “gotten out of” in order to “ascend” to “higher” realms. (Notice that we can’t even discuss the subject without using three-dimensional, “external” concepts.)
Because the imploded dimensions are generally believed to be difficult to visualise, authentic mystical (i.e. hyperdimensional) awareness is greatly handicapped in its attempt to translate what it experiences into terms that three-dimensional chauvinists can understand. Here’s another description of this interior reality from the Chandogya Upanishad. Note that it describes the “heart” as the centre of awareness. That could be poetic license – the pineal gland might make a better candidate:
“As large as the universe outside, even so large is the universe within the lotus of the heart. Within it are heaven and earth, the sun, the moon, the lightning, and all the stars. What is in the macrocosm is in this microcosm.”13
This is an unambiguous description of consciousness as four-dimensional space! If we superimpose our observation of the hypothetical XYZ-123 galaxy onto this picture, we have photons imploding from spacetime into mindspace: inner and outer galaxies connecting, interacting and evolving within the matrix of Consciousness itself. Since we know that the pineal gland (a singularity within the human brain) is associated with out-of-body perception, it’s a fair hypothesis that some kind of eye-pineal connection constitutes the focal “point” linking these two realms. “External” images implode into our “eye-pupilwormholes” to instantly explode via the pineal singularity into interior dimensions of infinite Mind Stuff.
“The eye is [the Self’s] dwelling place while we wake, the mind [pineal gland?] is his dwelling place while we dream, the lotus of the heart is his dwelling place while we sleep the dreamless sleep.”14
I won’t quarrel about where the pineal gland fits into the above scheme, because if Descartes is correct in his intuition, the pineal is the dimensional aperture that processes sensory input from everywhere in the body. In connection with this, it is highly significant that theorists studying our spacetime universe postulate the existence of tunnels, tubes, or wormholes, yoking the dimensions together (see Figure 2).
“Cosmologists have even proposed the startling possibility that our universe is just one among an infinite number of parallel universes. These universes might be compared to a vast collection of soap bubbles suspended in air. Normally, contact between these bubble universes is impossible, but, by analyzing Einstein’s equations, cosmologists have shown that there might exist a web of wormholes, or tubes, that connect these parallel universes… The Einstein-Rosen strana 7
ORL číslo 2 bridge acts like a tunnel connecting two regions of space-time; it is a wormhole.”15
the Aliens both enter our space and convey their victims into hyperspace.
By now it shouldn’t surprise us that the experience of passing through a “tunnel” is one of the most universally reported characteristics of out-of-body travel. Later in his career, Robert Monroe founded The Monroe Institute, a non-profit corporation, to scientifically study and induce the out-of-body experience in a wide-range of subjects. Here’s one of the first things he found:
“A forty-one year old health care executive spoke to me of large tubes through which he passed during one of his abductions ‘into the next plane where there was this light’… Catherine [another abductee]… also spoke of a tube or tunnel through which she and others passed from a spirit plane outside space/time back to the embodied physical state on earth.”19
“As the induction of the OOBE state was examined further, one key element did repeat consistently… In slow motion it ‘felt as if one were going through a tunnel to get to the light,’ a classic description that has been brought forth by many who performed the OOBE inadvertently or in a near-death situation.”16
“Classical description,” indeed! Can there be any doubt that the following accounts are portrayals of interiordimensional “wormhole-analogs” which mirror their spacetime counterparts? Here is Oliver Fox, describing a visit to some indeterminate realm in Locale-II:
“And now it seemed to me there was a sort of hole or break formed in the continuity of the astral matter; and through this, in the distance – as though viewed through a very long tunnel – I could see something indistinct which might have been the entrance to a temple, with a statue still further away showing through it… I was falling, with seemingly tremendous velocity, down a dark, narrow tunnel or shaft.”17
Subjects undergoing a DMT-induced out-of-body experience commonly describe an identical phenomenon. (DMT: N,N-dimethyltriptamine, a product of pineal synthesis, was discussed in the previous article of this series):
“First I saw a tunnel or channel of light off to the right. I had to turn to go into it. Then the whole process repeated on the left. It was intentional that way. It was as if it had a source, further away. It got bigger farther away, like a funnel. It was bright and pulsating… I had a sense of great speed. Everything was unimportant relative to this. Things were flashing, flashing by, as if from a different perspective. It was so much more real than life. The left and right tunnels joined in front of me.”18
Dr. John Mack, in his study of the UFO Abduction Syndrome, also describes the tunnel as a common experience among his abductee-informants. These are apparently inter-dimensional doorways through which
Then of course, there is the Near-Death Experience (NDE) as described by Dr. Raymond Moody, the pioneer investigator of this unique form of out-of-body projection. In fact, the “tunnel phenomenon” is so ubiquitous that he lists it as one of fifteen symptoms considered definitive of an NDE.
“Often concurrently with the occurrence of the noise, people have the sensation of being pulled very rapidly through a dark space of some kind. Many different words are used to describe this space. I have heard the space described as a cave, a well, a trough, an enclosure, a tunnel, a funnel, a vacuum, a void, a sewer, a valley, and a cylinder. Although people use different terminology here, it is clear that they are all trying to express some one idea.”20
In a later article we will examine the phenomenon of “Remote Viewing,” a tactic used by both United States and Soviet intelligence agencies to spy on each other during the Cold War. We will then determine if these specially-trained psychics were actually “out-of-body” travellers in the classical sense of the term as we’ve defined it so far, but for now it is instructive to examine some representative descriptions of Remote Viewing in light of the tunnel phenomenon under discussion. Here are some excerpts from the remote viewings of Captain David Morehouse:
“My phantom body fell through the tunnel of light again… I began plummeting down the tunnel of light… I made the long fall down the tube of light and passed through the membrane into the target area… The fall through the tunnel seemed longer this time and I never hit the membrane at all… I found myself falling into a tunnel of light and passing into another world.”21
Here is a description by Captain F. Holmes Atwater, the Intelligence and Security Command (INSCOM) officer who founded the US Army’s Remote Viewing unit at Fort Meade, Maryland. (As described in his book, this particular event was almost certainly a classic “astral projection” OOBE):
strana 8
ORL číslo 2 “My kinesthetic sense of motion (like the feeling you get when flying in an airplane) was accompanied by a strange visual perception. I seemed to be moving through a white tube or tunnel, its walls lined with crystalline forms.”22
And finally, here is another observance by William Buhlman, the out-of-body explorer who (even more than Robert Monroe), defined his experiences within the context of modern quantum theory:
“The tunnel experience is much more significant than most people recognize. Not only does it provide substantial evidence of a logical transitional method for consciousness after physical death, but it directly relates to the modern physics theories concerning parallel universes and energy wormholes, as well as to my observations concerning the multidimensional universe.”23
Yeah, but what about Locale-I (the Sidpa Bardo), which Monroe describes as our own familiar world, though perceived while out-of-body? How could that be regarded as an “inside” dimension?
Imagine consciousness as a dimensional “double mirror” with back-to-back reflective surfaces: one facing outward to space-time, the other facing inward to hyperspace. The evidence suggests that when someone goes “out-of-body” into Locale-I, they are not actually interfacing with the physical world that we touch when “in-body,” but with the “etheric double” of the physical world on the other side of the mirror. (Technically, of course, we’re not going “out-of-body” at all, but “in-our-body,” but for now at least, let’s not complicate the nomenclature.) Here’s Buhlman again:
“Slowly I came to understand that the environment I was observing was not the physical world, as I had assumed. I realized that the structures I normally observed when out-of-body were nonphysical structures… Now I finally understood why there were slight variations between the nonphysical and physical furniture and other objects. For example, the nonphysical walls were often a different color, and the shapes and styles of some of the furniture and rugs were different. Much of this was minor but nevertheless noticeable… It appears that we are not observing the physical world from a different perspective, as many believe, but are interacting in a separate but parallel dimension of energy.”24
In the spring of 1902, Oliver Fox had his first out-ofbody experience when his consciousness “woke up” within what he called a “dream of knowledge,” but what would today be labelled a lucid dream. It was an
anomaly such as Buhlman describes above that shifted his awareness from semi-conscious dreaming to conscious perception of Locale-I:
“I dreamed that I was standing on the pavement outside my home… Now the pavement was not of the ordinary type, but consisted of small, bluish-grey rectangular stones, with their long sides at right-angles to the white kerb. I was about to enter the house when, on glancing casually at these stones, my attention became riveted by a passing strange phenomenon, so extraordinary that I could not believe my eyes – they had seemingly all changed their position in the night, and the long sides were now parallel to the kerb! Then the solution flashed upon me: though this glorious summer morning seemed as real as real could be, I was dreaming!”25
If Locale-I is the other side of our spacetime looking glass, then further extension of consciousness into Locale-II with its hierarchies of astral and mental matter is even more difficult to visualise except perhaps as a funhouse hallway of imploding-exploding, wormhole mirrors. For the sake of comprehension it is not improper to retain familiar three-dimensional terminology (e.g., “rings,” “planes,” etc.) as long as we remember that it is probably only accurate in a metaphorical sense. Since OOBE explorers perceive these other realms in “external” three-dimensional terms we can assume that any inner differentiated realm appears to awareness as a three-dimensional construct.
What seems clear is that the out-of-body experience is the projection of a subjective observer into the Objective Psyche: mind imploding into Mind. The perpendicular rule of dimensional progression mandates that realms numerically “higher” than the observer are always perceived as “inside” – which is to say, related to “Consciousness” rather than to “matter” (whatever that is). This explains why entities existing in numerically higher dimensions can always observe those in numerically lower realms, though normally not the other way around – unless the observer is “out-ofbody.”
For example, we could easily contemplate twodimensional beings dwelling in a plane. (Imagine flat creatures moving back and forth within a sheet of cellophane.) To them, however (if they became aware of us at all), we would seem to be “supernatural” entities appearing magically within their midst. (Touch the sheet with your finger: they’d regard it as the sudden apparition of a mystery out of “nowhere.” Remember, our concept of “above” can only be comprehended by them as “within.”)
strana 9
ORL číslo 2 If this rule holds, we can hypothesise with reasonable certainty that dwellers in numerically higher dimensions are normally experienced by dimensionally lower entities as inner ephemera: as voices in the head, spirit guides, channelled entities, and so-forth. (The possible exceptions would be temporary fourthdimensional “holographic inserts” or “shamanic projections” into three-dimensional space – such as UFOs, apparitions, ghosts, etc.)
Although seemingly ghost-like or discarnate to us, there is no reason to believe that these ephemeral beings don’t experience themselves as anything but “physical” within their own space. Since quantum physics tells us that our own seemingly solid reality is actually energetic or “idea-like,” it should come as no surprise that the higher dimensions must also be experienced by their inhabitants as “physical.” That means that what we regard as “thought” is perceived as “matter” in the higher dimensions.
As Robert Monroe and other out-of-body explorers have attested, the “non-material” realms have an ascending order of abstraction which can be divided into an indeterminate number of levels, planes, rings, spheres, or bubbles. Those closest to our physical Earth are most like Earth: those further removed fade off into zones so ethereal that they become almost impossible to portray. Denizens of the nearest realms are described as experiencing their environments pretty much the same way that we experience our physical space-time dimension – some are even said to believe that theirs is the only reality: for them, Earth cannot exist.
When we read the monotonously repetitive data on UFO abductions – how abductees are routinely transported through solid walls, beamed into spaceships, communicate telepathically with aliens, etc., we have to ponder what kinds of dimensional interfaces must be involved. Almost all serious researchers are now in substantial agreement that the UFO phenomenon is transdimensional in nature, though how higher-dimensional entities can “physically” introject themselves into three dimensional space remains maddeningly unresolved.
“I believe that the UFO phenomenon represents evidence for other dimensions beyond spacetime; the UFOs may not come from ordinary space, but from a multiverse which is all around us, and of which we have stubbornly refused to consider the disturbing reality in spite of the evidence available to us for centuries… The UFOs are physical manifestations that simply cannot be understood apart from their psychic and symbolic reality. What we see here is not an alien invasion. It is a spiritual system that acts on humans and uses humans… They are part of the environment, part of the control system for human evolution. But
their effects, instead of being just physical, are also felt in our beliefs. They influence what we call our spiritual life. They affect our politics, our history, our culture.”26
Everything we have examined so far suggests that these intruders from a fourth-spatial-dimension constitute the “angels, devils, fairies and elves” who’ve been interfacing with humankind since the dawn of time. The fact that they accommodate themselves to prevailing cultural illusions tells us immediately that (just like us), they are Ideas (spirits, points-of-view) evolving on some frequency within the Objective Psyche. They and we may even be co-creations – when fairies fade from credence in spacetime, the ideas they represent morph into space aliens to keep pace with current belief systems. Who creates whom?
By now it should be clear that the out-of-body experience (including its near-death variant) and the UFO Abduction Syndrome are but two linked components of a larger underlying reality, the structure of which is quite “alien” to anything granted by general cultural consensus. We are now ready to examine these concepts as they are described by the “traditional counter-culture” – that ancient body of wisdom comprising what is known as the Perennial Philosophy. This will be covered in the next instalment of this series. Recommended Reading:
Ultimate Journey by Robert Monroe, Perils of the Soul by John Haule. Footnotes: 1. Gribben, John, “Is The Universe Alive?,” Whole Earth Review, No. 84, Winter 1994, Pg 31-33 2. Davies, Paul (1982). The Edge of Infinity, Touchstone (Simon and Schuster), NY, Pg 87 3. Davies, Paul (1980). Other Worlds, Simon & Schuster, NY, Pg 135 4. Gribben, op. cit. 5. Monroe, Robert A. (1977). Journeys Out Of The Body, Anchor Press/Doubleday, Garden City, NY, Pg 74 6. Davies, Paul (1984). Superforce, Simon & Schuster, NY, Pg 49 7. Whitmont, Edward C. (1969, 1978). The Symbolic Quest, Princeton University Press, Princeton, NJ, Pg 42 8. Buhlman, William (1996), Adventures Beyond the Body, Harper SanFrancisco, Pg 30 9. Ibid, Pg 31 10. Evans-Wentz, W.Y. (1960). The Tibetan Book of the Dead, Oxford University Press, NY, Pg 121
strana 10
ORL číslo 2 11. Pandit, M.P. (1970). Aditi and Other Deities in the Veda, Dipti Publications, Sri Aurobindo Ashram, Pondicherry- 2, India, Pg 23 12. Stacy, D. and Huyghe, P. (2000). The Field Guide to UFOS, Harper-Collins, NY, Pg 145 13. Prabhavananda/Manchester translation (1948, 1957). The Upanishads, Breath of the Eternal, Mentor Books, NY, Pg 74
Rozhovor s Vladimírem Körnerem Reflex 42/2009
14. Ibid, Aitareya Upanishad, Pg 62 15. Kaku, Michio (1994). Hyperspace, Oxford University Press, Oxford, Pg x., 226 16. Monroe, Robert A. (1985). Far Journeys. Doubleday, NY, Pg 19 17. Fox, Oliver (1962). Astral Projection: A Record of Out- of-the-Body Experiences, University Books, New Hyde Park, NY, Pg 98, 106 18. Subject, “Willow,” in: Strassman, Rick, M.D., (2001). DMT, The Spirit Molecule, Park Street Press, Rochester, VT, Pg 224-5 19. Mack, John E., M.D. (1994), Abduction: Human Encounters with Aliens, Chas. Scribner’s Sons, NY, Pg 419 20. Moody, R. A. (1976), Life After Life, Bantam, NY, Pg 29 21. Moorehouse, David (1996), Psychic Warrior, St. Martin’s Press, NY, Pgs 139, 142, 150, 162, 201 22. Atwater, F. Holmes (2001). Captain of my Ship, Master of my Soul, Hampton Roads Publishing Co., Charlottesville, VA, Pg 8 23. Buhlman, op. cit., Pg 87 24. Ibid, Pg 16, 18 25. Fox, op. cit., Pg 33 26. Jacques Vallee – “Excerpts from Dimensions: A Casebook of Alien Contact,” ReVison, Vol. 11, No. 4 (Spring 1989), Pg 39, passim. Bibliography:
Rucker, Rudy (1984). The Fourth Dimension, Houghton Mifflin Zukav, Gary (1979). The Dancing Wu Li Masters, Morrow, NY . Jim DeKorne is the author of Psychedelic Shamanism: The Cultivation, Preparation, and Shamanic Use of Psychotropic Plants and The Cracking Tower: A Strategy for Transcending 2012. His website is http://www.jamesdekorne.com.
VLADIMÍR KÖRNER (12. 10. 1939) - narodil se v Prostějově, vystudoval Průmyslovou školu filmovou v Čimelicích a scenáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze. V letech 1962-1991 působil na Barrandově jako dramaturg a scenárista. Podle jeho scénářů byly natočeny na tři desítky filmů: Údolí včel, Adelheid, Deváté jméno, Místenka bez návratu, Pověst o stříbrné jedli, Cukrová bouda, Zánik samoty Berhof, Svědek umírajícího času, Anděl milosrdenství, Pramen života, Krev zmizelého ... Je autorem osmnácti knižních titulů.
Píše o sirotcích, vdovách, křižácích, vojenských zbězích ... Neustále se dívá do minulosti a vidí v ní nepoučitelnost lidstva, jež se řítí ke zkáze. Málokdo umí postihnout tragédii člověka vláčeného dějinami jako scenárista a spisovatel VLADIMÍR KÖRNER. Stačí si vzpomenout na filmy Údolí včel, Adelheid, Zánik samoty Berhof nebo na knihy Písečná kosa či Smrt svatého Vojtěcha. Autorovi, z jehož děl člověku občas BĚHÁ MRÁZ PO ZÁDECH, bylo 12. října sedmdesát let. Označuje se za vykopávku z minulého století a s úlevou říká, že už nepíše. Je to škoda. Hlavně pro nás.
Vypadá jako pohádkový dědeček s úšklebkem baziliška, jako by věděl víc než my ostatní - o světě, o životě, o minulosti, o smrti, o tom, co nás čeká ... Bytostný skeptik pil to "nejsušší" bílé víno v kavárně s příznačným jménem Déja vu a vyprávěl o tom, jak chodil ve Východním Prusku po písečných dunách, pil s Che Guevarou, točil s Vláčilem, a hlavně o tom, jak moc se svět podobá peklu.
Před deseti lety jste říkal, že je všechno špatně, dnes je to horší, nebo lepší?
Určitě ještě horší. Spějeme k bankrotu a ke zkáze. Kdyby alespoň krize pokračovala, aby lidi zkrotli a opustili konzumní život. Ale tohle není žádná krize ... Svoboda a demokracie sice otevírají lidem cestu k dobru, ale i ke zlu. Bojím se, že jdeme po té druhé cestě. Politici by měli nosit Kainovo znamení. V jejich strana 11
ORL číslo 2 podání není politika služba, ale příležitost k obohacení a zviditelnění. Nic dobrého tam nevidím. Příroda je taky v troskách. Před pár lety jsem byl v Savojských Alpách, tam jsem viděl, jak se rozpouštějí ledovce, jsou to hotové cementové řeky. Bývala to přirozená hranice mezi naším mírným klimatem a jihoevropskými subtropy. Teď už není, takže záhy skončíme jako Jugoslávie nebo Španělsko, vyprahlá pustina. A jak je známo, ďábel žije na kameni.
To je takřka apokalyptická vize, to vidíte 21. století skutečně tak černě?
Jak pak vypadalo dětství válečného sirotka?
Po válce jsem chodil do skautu, to se mi líbilo. Pak umřel prezident Beneš, přišel jsem do školy, učitelka byla ubrečená ... Já už si svoje vybrečel za války, moc jsem tehdy netruchlil, tak jsem dostal dvojku z mravů. Když pak zemřel Stalin, tak brečela úplně stejně, tehdy se to obešlo bez dvojky z mravů, ale zase mi dala čtyřku z češtiny. Jsme prostě taková naříkající smečka.
Vy se českou povahou zabýváte ve svých knihách a scénářích od středověku po dvacáté století, co mají Češi napříč věky společné?
Mě to neděsí, já jsem vykopávka ještě z minulého století. Já už se toho nedožiju.
Tak se vraťme do století dvou světových válek, které je vám blízké. Na samém konci té druhé - 7. května - vám Němci zabili otce. Jak šestileté dítě vnímá smrt?
Češi jsou národ celkem dost citově vřelý, ale zároveň rozumný, nepropadají velkým sebevražedným gestům jako Poláci nebo Maďaři ... Dost přesně nás vystihl Škvorecký titulem své knihy Zbabělci. Národ, který se nebrání, je bezectný. To i ti Holanďané párkrát vystřelili. A Rakušané se chystali v osmašedesátém postavit Rusům, když to vypadalo, že dojdou až k nim.
Tehdy jsem ten zážitek vytěsnil. Pět nebo šest let jsem si tu událost vůbec nepřipouštěl, ale zůstalo to hluboko v podvědomí. Půl roku jsem vůbec nemluvil, ve škole jsem pak měl mizerné známky ... Plně jsem si otcovu smrt začal uvědomovat až v dospívání, tehdy jsem se z toho musel vypsat. Těch stigmat z raného dětství mám několik, když jsem se měl v roce 1939 narodit, maminka přijela za babičkou do Dolních Studýnek, do chalupy udeřil kulový blesk a celá chalupa shořela, maminka to naštěstí přežila. Hasiči jí říkali: To nebude normální děcko, co porodíte. Pak přišel těžký porod, maminku vzaly až milosrdné sestry v Prostějově. Prý jsem nějak moc křičel, tak mě měla jedna ze sester pustit na hlavičku. A to je zárodek spisovatele.
My jsme se nepostavili nikdy nikomu?
Pak vás prý během války Němci shledali rasově "velmi vhodným" ...
Takže my se vlastně nejčastěji pereme sami mezi sebou ...
Himmler tehdy hledal místa, kde by našel děti vhodné pro poněmčení, pokud by Němci vyhráli válku. No a samotný Hitler řekl, že mezi Olomoucí a Brnem je čistý kraj. Tím zřejmě myslel Hanáky.
Nerad bych se dožil občanské války. To může přijít hned. Stát je postavený na kriminální ekonomice: herny, nevěstince, drogy ... Když přestane příliv turistů a vyschnou zdroje, tak ti, kteří z nich žili, půjdou krást a vraždit, ničeho jiného nebudou schopni. Poctivá práce je pro smích.
Fakt je, že je tam hodně blonďatých dětí, tím byl okouzlený už Švabinský. Je tam úrodná země, končí tam víno, začínají kořalky ... Býval to bohatý kraj. Himmlerovi se tam líbilo, on byl původem slepičář, netíhl k velkým městům jako Hitler a měl představu, že budoucí Německo bude založené na velkých zemědělských statcích. Proto třeba tolik usiloval o Ukrajinu, město Zamość dokonce přejmenoval na Himmlerstadt.
Češi moc bitev nepodstoupili. Bitva na Bílé hoře byla vlastně občanská válka. Bylo by zajímavé zjistit, kolik na které straně bojovalo Čechů, nic bych za to nedal, že víc jich bylo na straně katolických vojsk než na straně českých stavů. Pak jsou tam Lipany, to byl také zajímavý střet, katolická vojska šla se spálenou strakonickou madonou proti moravským regimentům, co nerozuměly ani slovo česky. No a bitva u Zborova, tam na sebe padl písecký pluk na straně Rakušáků a zběhlé pražské děti jako legionáři.
Tomu se zdráhám věřit. Když si například vybavím, co se u nás nedávno dělo kolem návštěvy papeže ... To jsme chvíli vypadali jako národ pokorný a věřící, nebo snad ne?
Jsme národ, jehož historie stojí na bratrovraždě. To jsem zpracoval ve Smrti svatého Vojtěcha ... Naše dějiny, to je vůbec vraždění chův, babiček a sirotků ... strana 12
ORL číslo 2 Návštěvu papeže vidím jako předzvěst příchodu horších časů, protože lidé se vždycky obracejí k víře ve chvílích, kdy jim teče do bot.
Ovšem z papežovy návštěvy jsem si vzal to, že věci víry mají zůstat beze změny, že se zase vracíme k latinské mši. Já jsem přestal chodit do kostela, když se oltář otočil čelem k obecenstvu. Latinská mše má výhodu v tom, že ať jste kdekoli na světě, je všude stejná. Doufal jsem, že se Evropa sjednotí na křesťanském základě, ale teď se cpou do Evropy i Turci a to není dobré. Naši předci se je tisíc let snažili zastavit před vpádem do Evropy a my je sem teď pustíme. Muslimský element může Evropu docela zdecimovat.
To jsou přece silná a zajímavá témata, neláká vás o nich psát?
Ne, nepíšu už nic. Vymetám sýpky a vyhrabávám staré scénáře. Teď dávali v televizi Sněžnou noc, Jaroslav Brabec točí Post bellum, to jsou všechno věci, které jsem napsal v osmdesátých a devadesátých letech. Jiří Svoboda by chtěl dělat Oklamaného, snad se ještě podaří udělat Smrt svatého Vojtěcha ... Jakmile mi natočí film, tak jdu se scénářem do první popelnice a vyhazuju ho. Až mi doma zbude je pár posledních neotištěných povídek, tak budu spokojený. Ty scénáře kupodivu nijak zvlášť nestárnou. Látky, které nebylo možné natočit za normalizace, se realizovaly po deseti dvaceti letech, ale čas jim nijak neublížil. To je výhoda historických příběhů, nepodléhají módě a nepřestávají být aktuální. Na druhou stranu mé filmy v době premiéry nezaznamenávají žádný velký ohlas, čas však pracuje v jejich prospěch. Nového už ale nepíšu nic.
Co tedy děláte?
Hraju pasiáns a koukám z okna. Nepíšu, a i kdybych psal, tak o téma přece nejde. Kdysi byla témata jasně daná, všichni malovali ukřižování nebo poslední soud, ale stejně se na tom projevilo, kdo je dobrý umělec a kdo není. Na tématu nezáleží, důležité je, jak se zpracuje.
Na tématu nezáleží?
Ne, vezměte si, kolik je zpackaných velkých témat. Samo téma není zárukou ničeho. Obrazem autorovy duše je styl, po deseti stránkách poznáte, kdo je kdo. Dneska se to většinou nedá číst, protože styl nemá nikdo, a přitom témata jsou ohromná. To je problém celé současné české literatury.
Kterého autora si vážíte?
Ze živých? Milana Kundery, kdysi mi velice pomohl, když odnesl bez mého vědomí do nakladatelství moji první knihu - Slepé rameno. Pro mě je to náš první skutečný Evropan. To, co se tady kolem něj před časem odehrálo, to je jen závist a nenávist. Začali mu u nás hrát opět hry, dostal Státní cenu ... To se neodpouští. Ale je to ztráta pro Čechy, ne pro něj. Když přijdete kamkoli ve světě do knihkupectví, tak je tam sem tam Čapek, sem tam Hašek, ale vždycky alespoň jedna police Kundery.
Podle čeho se měří úspěšnost autora? Podle plných polic v knihkupectví?
Podle mě je jediný spravedlivý soudce čas. Teď mi vydali sebrané spisy, je to cekem osmnáct titulů. Vydali je nadšenci, kteří nebyli na světě, když jsem některé ty knihy psal. Také žasnu, že některé texty teď dokonce adaptují pro divadlo. Já divadlo psát neumím, ale už třetí sezónu se hraje Údolí včel, taky nazkoušeli Zánik samoty Berhofa teď chce dokonce nějaká malá scéna dělat Písečnou kosu.
Písečná kosa - příběh z období křižáckých válek - je pro spoustu lidí zásadní, iniciační román. Jak vznikal?
Po vojně jsem měl žaludeční vředy a naskytla se mi možnost jet do Polska. Poláci jezdili do Prahy jako do Paříže, já si jel léčit žaludeční vředy do Polska, oni vaří samou zeleninu, řepu a brambory, je to taková koncentráčnická strava, ale výborná. Byl jsem tam přes tři měsíce a dával dohromady materiál na román o křižácích. Bloudil jsem tam po písečných dunách, byl jsem tam sám, auta nebyla, mosty nebyly, moc hotelů také ne ... Takže jsem se pohyboval hlavně pěšky, vlakem nebo lodí. Sešel jsem se tam například se sochařem, který z písčin vytahoval pohanské modly, jež tam před stovkami let potopili křižáci. Než jsem se dostal k psaní, tak mě seznámil Tonda Máša s Františkem Vláčilem. Takže jsem tehdy přerušil práci na Písečné kose a začal jsem psát Údolí včel. To vznikalo strašně rychle. V únoru jsme byli na obhlídce ve Východním Prusku, v červnu se začalo točit a v září byl film hotov, takže šel do kin ještě před Marketou Lazarovou, kterou Vláčil natočil dřív. Když sem pak v srpnu 1968 vtrhli Rusové, rychle jsem Písečnou kosu dopisoval. Stačil jsem ji odevzdat ještě v roce 1968, stihli ji zařadit do edičního plánu a poslat do tiskárny. Pak v letech 1969/70 celou českou prózu škrtli a pustili jenom Fuksovy Myši Natálie Mooshabrové, Pekárkův Životopis jednoho lumpa a Písečnou kosu, protože to je historický román. Jiří Trnka ještě dělal poslední obrázek svého života právě na obálku Písečné kosy, šel jsem ho navštívit do nemocnice a už se tam jeho příbuzní zajímali o jeho pozůstalost ... Ten obrázek už jsem od něj nedostal. Celou normalizaci jsem pak Písečnou kosu předělával, měl jsem na to čas. Měla vyjít ve velkém formátu na křídovém papíře s strana 13
ORL číslo 2 ilustracemi Oldřicha Kulhánka ... Pak přišel další převrat a první, co napravení komunisté udělali, bylo, že tenhle titul vyškrtli, že prý to je kniha, která vyšla za normalizace. Podobně zabili i Láďu Fukse. Tak chvíli vydávali disidenty a mysleli si, že celá republika omdlí, jenže republika neomdlela ... Znovu vyšla Písečná kosa v roce 1995 a pak teď v mých sebraných spisech.
Jak jste psával?
To je otázka soustředění, když jsem se do toho zažral, tak jsem vydržel psát i tři dny v kuse a nepotřeboval jsem ani jíst, ani spát. To je ale vražedná metoda. Vždycky jde o extrémní koncentraci, stačí jediný telefon a je po všem. Jak začnu psát, tak to jde samo. Potom na to koukám jako blázen, protože mám pocit, jako by to napsal někdo jiný.
Jak jste se srovnal s tím, že jste na začátku šedesátých let vstoupil do strany? Moc mi to neladí s příběhy o křižácích a válečných sirotcích ...
Můj profesor F. A. Dvořák mi tehdy říkal, že čím víc slušných lidí ve straně bude, tím spíš bude možný nějaký převrat zevnitř. Mohlo to v osmašedesátém vyjít.
že je to obrovská čest pro hotel. Jak vidíte, moje historky nejsou nijak vděčné, ale jednu vám ještě řeknu, ať víte, jak vypadá konec filmaře. Před časem tady byl jeden známý německý režisér, tak mu říkám: Znovu nám otevřeli filmový klub ve stylu retro, jako máte vy na konci Kurfürstendammu, tak tam půjdeme. Nedá se tam jen tak vejít, musíte zazvonit. Vyšla obsluha a ptá se: Máte legitimaci? Nemám. Může vás někdo doporučit? Ti štamgasti jsou většinou mrtví. Tak otevřela dveře a povídá: A znáte tady někoho? A tam seděli všichni ti, kteří nám kdysi dělali asistenty asistentů. Oni byli uvnitř a já venku. Tak jsem se rozloučil, že neznám nikoho, a odešel. To není stížnost, ale postesknutí.
Vyhazov z Barrandova na začátku devadesátých let vás stále tíží?
To mě opravdu zlomilo. U filmu jsem byl od roku 1954 ... Když vám někdo takřka po čtyřiceti letech práce řekne, že jste tu nadbytečný, tak to s vámi zamává.
Sledujete, co se teď děje v české kinematografii?
Ne, raději nechci nic vidět, abych to nemusel pomlouvat. Dnes vládne diletantismus a plagiátorství, kdo trochu vyčnívá, tak ho hned setnou.
Tomu jste věřil, že slušnost může změnit ideologický systém? Co vám dnes dělá radost? Tehdy ano. V roce 1963 jsem tam vstoupil a pak se snažil celou dobu vystoupit, v šedesátém sedmém mi to nedovolili, v osmašedesátém jsem nechtěl podrazit jejich obrodný proces, ale po srpnu 1969 bylo jasné, že je to ztracené, tak jsem poslal legitimaci poštou. Bylo to čisté harakiri.
Prý jste se jednou opil s Che Guevarou. To bylo v době, kdy jste ještě věřil v rozvrat strany zevnitř?
To bylo na Kubě, někdy v roce 1962 nebo 1963, jel jsem tam za svůj první honorář, třináct tisíc korun byly tehdy ohromné peníze.
O čem jste si s Che Guevarou povídali?
Příroda a děti. V dětech je naděje. S každým dítětem se může objevit mesiáš.
Před rokem vám zemřela maminka ...
Bylo jí 92 let.
Jak jste se díval na smrt tehdy, v šesti letech, a jak teď? Je smrt vždycky stejná?
Smrt je jediná spravedlnost na tomhle světě. Čas a smrt. Na smrt jsem si zvykal od dětství a beru ji s pokorou. Proto nechvalme život před smrtí.
Já španělsky neumím, tak jsme pili. A vlastně jsem nejdřív ani nevěděl, že piju s Che Guevarou. Oni do sebe všichni ti chlapíci lili pivo a rum a pak si trhali košile a začali po sobě střílet ostrými. Nakonec mě naložili do džípu a odvezli do hotelu. Ráno jsem měl na stole kytku, a že prý tu se mnou byl companero Che a strana 14
ORL číslo 2 Petr Havlík: ČEZký polostátní kapitalismus Opticky to může vypadat tak, že se stojaté vody zakaleného rybníka domácí tzv. politické elity poněkud rozčeřily. Poslanci jsou vydáváni spravedlnosti. Proslulý Rampula již zase odchází. Evropští komisaři prověřují dotace do krajů. Podivný šéf Cermatu byl odvolán. To vše, a mnohé jiné, však vůbec ještě neznamená, že se vypasení kapříci chystají vypouštět svůj vlastní rybník. Mediální potrava pro lid v podhradí vytváří jen klamné zdání o údajné očistě či dokonce pokání.
V minulých dnech a týdnech se objevilo na internetu (a kupodivu i v jednom z tištěných médií) několik závažných informací o hospodaření největší polostátní firmy ČEZ. O jedné konkrétní podivnosti – výstavbě meziskladů vyhořelého paliva v areálu temelínské jaderné elektrárny firmou CEEI psal nedávno James de Candole (blogy na aktuálně.cz), ale již dříve Jana Klímová v MF dnes, Petr Holub (zpravodajství internetového deníku Insider) či Erik Best na svém internetovém portálu. Já sám jsem toto téma zmínil v otevřeném dopisu Martinu Romanovi již v dubnu 2010 (blogy na aktuálně.cz). A výsledek takto zveřejněných informací, i následných dotazů a podání? Žádný. Co na to různé orgány činné či spíše nečinné? Nic. Co na to Dozorčí rada ČEZ? Pochopitelně také nic. Není divu, vždyť jí šéfuje bývalý GŘ Martin Roman sám. Jejími dalšími členy jsou nominanti parlamentních stran a ministerstva financí. Proč si pálit prsty, že ano? ČEZ se přece vždy k těm správným partajím choval vstřícně a štědře. A to nejen na bájných večírcích při MFF v Karlových Varech.
Možná by Vás napadlo se ptát i na stojaté vody v kauze MUS či třeba na zakázky firmy Škoda Power nebo Škoda Transportation. Zapomeňte na to! To je v těch nejvyšších patrech stejné tabu, jako téma financování politických stran a jejich okázalých volebních kampaní. Ptát se na toskánské výlety či na golfové dýchanky v Dubaji je zcela nepřípustné a nestoudné. Vzpomínáte si na prostořekého Karla Schwarzenberga, kterému před pár měsíci ulítlo, že ČEZ financuje všechny parlamentní strany? Skutečný vládce TOP 09 to okamžitě zahrál do autu. Když jsem před více než dvěma lety uveřejnil již zmiňovaný otevřený dopis Martinu Romanovi, tak mi ještě týž den volal jeden vlivný pražský advokát, s tím, že mi doporučuje, abych si raději našel jiná témata. A ještě dodal, že je to fakt dobrá přátelská rada. Psát o financování prestižního gymnázia PORG či o profesní dráze mladšího syna hlavy státu je zbytečné. Někdo by jistě dodal, že je to opravdu, ale opravdu nepatřičné.
Ta naše demokracie, stejně tak, jako ten náš kapitalismus, stojí na podivných „základech a
principech“. Znáte to z různých příběhů našich „celebrit“ – "Z cizího krev neteče", "Kdo nekrade, okrádá rodinu", "Já na bráchu, brácha na mě", "Ruka ruku myje", „Kdo maže, ten jede",… Protřete si oči. To, co uvidíte, to je ČR v roce 2012. Stát, v němž funguje podivné selektivní právo. Stát, který je spravován těmi, jež trestají vlastní spoluobčany, demotivují je a doslova se jim vysmívají. Stát, v němž neexistují anebo téměř nefungují alespoň elementární kontrolní mechanismy a z nich plynoucí sankce. Jednotlivosti pouze ilustrují tu obrovskou devastaci hodnot. Zatáhnout za záchrannou brzdu nemusí stačit, ale pro případnou zásadní korekci systému je to podmínka nezbytná.
Čí kasy naplnily Casy? Včera jsem obdržel příspěvek jednoho svého čtenáře, který reagoval na novou kauzu „Parkánová gate“: „ … cena C 295 M ex works je 19 mil Euro za kus. Česká republika platila tři kusy (ať nežeru, 60 mil. Euro by to stálo) za 132 mil. Euro. Předražení o více než 100%. Čtvrtý letoun v ceně 19 mil. Euro byl „vyměněn“ Za Alky (původně měly jít do Bolívie, ale američtí přátelé řekli, že jen bez motorů…), a tak za ty Alky pro Španělsko Armáda České republiky zaplatila 2,5 miliardy Kč Aeru Vodochody (Penta). Čili 3,5 mld. Kč + 2,5 mld. Kč za 4 letouny, jejichž jedinou aktivitou byl převoz koní Przewalskeho do Mongolska. Za tu cenu by bylo 14 transportních C 295 M.“ Nejsem vojenským leteckým expertem, a tudíž tento závažný čtenářův postřeh ponechám bez komentáře. Pamatuji si však na jednoho zahraničního analytika, žijícího v Praze, který mi již před dvěma lety řekl, že v tomto konkrétním obchodě vytvořila ČR světový rekord v armádních zakázkách, a sice ve výši provize prostředníkovi kontraktu (v tomto případě pochopitelně Hávův Omnipol). S úžasem konstatoval, že něco podobného není možné ani v rovníkové Africe či v jižní Americe. Tento příklad plýtvaní veřejnými zdroji jsme mimo jiné uvedli v Občanské žalobě (http://www.neo2011.cz/obcanska_zaloba.pdf) signatářů Výzvy NEO 2011 (www.neo2011.cz) na podzim minulého roku. Tehdy bez odezvy. Kalouskovo tvrzení, že se jeho stranická kolegyně strana 15
ORL číslo 2 Parkánová opírala o experty ze svého ministerstva, je úsměvné. Vláda rozhoduje o nákupu v řádu miliard Kč bez výběrového řízení a nikdo se ani nezeptá, jak jste tu cifru určili? Jenom připomínám, že jedna miliarda je tisíc mil. Kč! Trochu to připomíná trefování čísel v super ekologické zakázce či v církevních restitucích. Podobné modely lze však najít i při nákupu nových tramvají pro Prahu, letadel pro ČSA a vlastně u téměř všech větších armádních zakázek, ale i u mnoha a mnoha dalších účelových rozhodnutí. Kalouskova obhajoba je jednoduchá. Žádný zákon nás nenutil dělat nezávislé cenové analýzy, tudíž jsme je nedělali. O velkých tendrech či nákupech rozhodoval vždy kolektivní orgán (klasický kolektivní alibismus). Přeloženo do srozumitelné mluvy: „Co není zakázáno, je povoleno“. Přičemž platí, že zákony si určují samotní aktéři a jejich spoluhráči. Dokonalé, prý téměř nepostižitelné, i když nemravné. A pro ČR zničující. Seneca kdysi řekl i to, že to, co ti nezakazuje zákon, to ti zakazuje stud. Jen bych dodal, že čeho je moc, toho je příliš. Platí to i pro absolutní moc mocných, kteří slovo stud nemají ve svém slovníku
Od té doby se většina jeho výzkumné činnosti zaměřuje na systematické zkoumání léčebného, transformačního a evolučního potenciálu těchto stavů.
V běžném stavu vědomí vnímáme jen nepatrný zlomek toho, čím ve skutečnosti jsme. V holotropních, k celistvosti směřujících, stavech vědomí dokážeme úzké hranice tělesné identity přesáhnout. Dokážeme se prožitkově identifikovat s čímkoliv, co tvoří součást vesmíru, dokonce i se samotnou tvůrčí vesmírnou silou.
Holotropní prožitky hrají velkou roli při šamanských obřadech, uzdravných a přechodových rituálech domorodých kultur, jakož i v systematické duchovní praxi, jako jsou různé druhy jógy, buddhistická či taoistická meditace a podobně.
V psychedelické praxi se holotropní stavy navozují podáváním látek měnících stav mysli, jako jsou LSD, psylocibin, meskalin, tryptamin či amfetaminové deriváty. Stanislav Grof spolu se svou ženou Christinou vyvinul metodu holotropního dýchání, kdy se podobných stavů dosahuje kombinací zrychleného dýchání, evokativní hudby a práce s tělem uvolňující energii.
RECENZE knihy Stanislava Grofa: Když se nemožné stane. Stanislav Grof je psychiatrem s více než padesátiletou praxí v oblasti výzkumu změněných stavů vědomí a jedním ze zakladatelů transpersonální psychologie.
Osudovým zážitkem, který Grofa přiměl změnit jeho osobní i profesní život, se stalo sezení, kterého se účastnil krátce po získání vysokoškolského diplomu na lékařské fakultě. Jednalo se o experiment s LSD, látkou vyznačující se pozoruhodnými psychoaktivními vlastnostmi, kterou objevil švýcarský chemik Albert Hofmann. Během vrcholné fáze tohoto sezení se Grofa zmocnil vše zaplavující, nepopsatelný prožitek kosmického vědomí, který u něj vzbudil intenzivní celoživotní zájem o změněně stavy vědomí.
Knihu Když se nemožné stane rozdělil autor do pěti částí. První se věnuje jevu, který C. G. Jung nazval synchronicita. Druhá až čtvrtá část knihy obsahuje příběhy zpochybňující současné vědecké chápání podstaty paměti a jejích hranic. Pátá část knihy přináší příběhy, které ilustrují úkazy jako je telepatie, jasnovidectví, psychometrie, prožitky astrálních říší, setkání s archetypálními bytostmi, duchovními průvodci a podobně.
Knihu doporučuji všem, kdo se nebojí hledat v prostoru neznáma, překonávat vžité způsoby myšlení, prohlubovat své chápání světa a svého místa v něm, dotýkat se záhad vesmíru a shledávat, že všechny odpovědi jsou uloženy v naší duši.
Knihu Když se nemožné stane vydalo nakladatelství PRÁH v Praze roku 2012.
Z anglického originálu přeložila Jitka Badoučková. Vázaná, 408 stran.
strana 16
ORL číslo 2 Čunek prozradil, co ví o kauze CASA. Jde o Kalouska, tvrdí
jako ministryně obrany paní Parkanová,“ řekl senátor ParlamentnímListům.cz.
„Zároveň ale vláda svým usnesením pověřila ministra financí pana Kalouska a ministra průmyslu Martina Římana, aby se do té věci zapojili. Takže to byli tři klíčoví lidé, kteří o tom měli jednat,“ doplnil Čunek.
Omnipol, Háva, Kalousek, nevýhodná smlouva - divná náhoda
Policie podezírá Vlastu Parkanovou, že jako ministryně obrany v kabinetu Mirka Topolánka připravila stát o bezmála tři čtvrtě miliardy korun nákupem dopravních letounů CASA pro naši armádu. Policie proto žádá Poslaneckou sněmovnu, aby Parkanovou vydala trestnímu stíhání.
Policejní zvůle, rozhodovala vláda, ne Parkanová
To obratem za policejní zvůli označil tehdejší i dnešní spolustraník (tehdy KDU-ČSL a dnes TOP 09) a ministr financí Miroslav Kalousek. Ten opakovaně zdůraznil, že zodpovědnost za nákup letadel nese celá vláda, která jej jednomyslně schválila.
„O zakázce na letouny CASA nerozhodovala Vlasta Parkanová, ale celá vláda, a jednala o zakázce hned třikrát," uvedl tehdy pro ParlamentníListy.cz Kalousek a dodal: „Takže pokud k tomu skutečně dojde (trestní stíhání), pak předpokládám, že v logice věci přijde žádost o vydání celé vlády, jinak mi to logiku skutečně nedává.“
Kalouskovi se nedivím, má tam svoji odpovědnost
Za výmluvy považuje vyjadřování Vlasty Parkanové i ministra financí dnes senátor Jiří Čunek, který byl předsedou KDU-ČSL a ministrem pro místní rozvoj, když vláda zahajovala práci na kontraktu k nákupu letadel.
„Je to celkem jednoduché. Panu Kalouskovi se nedivím, ten má dva celkem zřetelné důvody hájit paní Parkanovou. Za prvé proto, že paní Parkanová je členem TOP 09. No a druhý důvod, který je řekněme trestněprávně vážnější, je ten, že vláda schválila, že přípravu té inkriminované smlouvy dostala na starosti
„Další věc je, že pan Kalousek jako někdejší dlouholetý náměstek ministra obrany držel nad vším, co dělala paní Parkanová, takovou supervizi, protože on ministerstvo obrany na rozdíl od ní velmi znal. A já bych řekl, že alespoň tehdy, z mého pohledu, s paní Parkanovou tak intenzivně komunikoval, že jsme někdy nevěděli, jestli to ministerstvo neřídí on,“ tvrdí Jiří Čunek.
„To říkám bez jakéhokoliv jiného přídechu,“ dodává. „Jen si myslím, že ta náhoda, že takhle nevýhodná smlouva pro Českou republiku, kterou dělala firma Omnipol přítele pana Kalouska Hávy, také o něčem svědčí,“ míní senátor.
„Takže to jsou takové jasné důvody, které vedou pana Kalouska k tomu, aby měl starost o to, aby hodil vinu na celou vládu. Já ve vládě, když to definitivně schválila, už nebyl. A ten důvod, proč jsem odešel z vlády, byla moje roztržka právě s panem Kalouskem,“ připomíná Čunek.
Chtěl jsem Kalouska vyměnit
A popisuje dál, o co vlastně šlo. „Žádal jsem tehdy předsednictvo KDU-ČSL, aby pan Kalousek byl odvolán kvůli hazardu, kvůli kterému je dnes vyšetřován, to za prvé. A pak také proto, že se mi čím dál více dostávalo informací o jeho propojení na zbrojní loby. Proto jsem chtěl, aby nezastával pozici ministra,“ uvedl tehdejší předseda KDU-ČSL.
Vše k nákupu letadel CASA ZDE
„A jeden z mých důvodů, proč jsem z vlády odešel, byl, že jsem ve vlastní straně neprosadil výměnu pana Kalouska. Bylo předjednáno, že novým ministrem financí bude ekonom Tomáš Sedláček. To předsednictvo KDU-ČSL schválilo. Ale neprošlo to v dalším orgánu - v celostátním výboru, kde pan Kalousek měl většinu. A v tomto širším vedení strany byli proti lidé, které dnes můžeme vidět v TOP 09. strana 17
ORL číslo 2 Proto jsem na činnost ve vládě rezignoval,“ popsal svůj konec vládní kariéry Čunek.
Parkanová má odpovědnost!
„No a paní Parkanová? Samozřejmě, že největší odpovědnost má vždy ten ministr, který nese na vládu ten konkrétní materiál. On ho připravoval a on ručí za to, že je to v pořádku,“ říká Čunek rozhodně.
„A ti ostatní ministři mohou některé věci, které jsou třeba očividně nevýhodné, připomínat, mohou nehlasovat. A tady se paní Parkanová nemůže zodpovědnosti zříci!,“ dodal senátor. Podle něj má vláda zodpovědnost za politické směry, za to „jaká bude důchodová reforma, tam ta kompetence každého je naprosto jasná“.
„Ale materiál s výpočty k nákupu letounů předkládala paní ministryně a dokonce se té odpovědnosti nemůže zříci ani tehdy, když řekne, že jí v té věci poradil pan Kalousek. Ale i ten měl v té věci jednat a jeho odpovědnost tam byla též,“ opakuje Čunek.
Stejně tak výhodněji mělo stroje nakoupit Portugalsko, které objednalo dvanáct strojů, kdy cena jednoho činila asi 420 milionů korun. K tomu je často poukazováno na fakt, že zatímco 9. dubna už prezident Václav Klaus pověřil Jana Fischera sestavením úřednické vlády, teprve 20. dubna 2009 vláda Mirka Topolánka na odchodu schválila inkriminovaný nákup, a to všemi šestnácti hlasy.
Projekt nové res publica pro Evropu Pokud se podíváme na současný vývoj v EU, není důvod k optimismu, protože existují dva trendy, které násobí negativní efekt směrem k nacionálnímu státu a k rozpadu EU. Pravice ve Španělsku a nyní i v povolebním Řecku je fascinovaná penězi. Proto jde poslušně tam, kam zatroubí EB, MMF a jiné nadnárodní bankovní instituce. A ty chtějí žít z dluhů, protože jiný smysl existence současné banky nemají. Čím větší dluh a čím větší instituce za něj ručí, tím lépe pro banky. Stát je pro banky ideální dlužník, protože máte v hrsti milióny lidí zbídačelých přes zkorumpované státní elity.
Nákup byl a je dobrý, tvrdí Kalousek 1. Pravicová spirála smrti EU V té souvislosti znovu připomíná, že usnesením vlády z roku 2008 byli zavázáni pan Kalousek a pan Říman jako ministři financí a obchodu, aby o podmínkách nákupu jednali spolu s ministerstvem obrany Vlasty Parkanové.
Ministr financí Miroslav Kalousek příliš slova senátora Čunka pro ParlamentníListy.cz komentovat nechtěl. „Nechci nějak šířeji reagovat na jakékoliv výroky pana senátora Čunka,“ řekl Kalousek redakci. „Nicméně mohu říct, že já jsem žádná jednání nevedl, ale jako člen vlády, který hlasoval pro, pokládám nákup zmíněných letadel dodnes za správné rozhodnutí,“ konstatoval Miroslav Kalousek pro ParlamentníListy.cz.
Vláda odcházela a odklepla nákup
Dodejme, že média už několikrát upozorňovala na fakt, že například Polsko zaplatilo za deset strojů v přepočtu něco přes sedm miliard korun, jeden tedy stál asi 700 milionů. Česko objednalo čtyři dopravní letadla, za tři zaplatilo téměř 3,6 miliardy a čtvrtý vyměnilo za pět bitevníků L-159, které podle některých informací původně ČR vyšly na cca 2,5 miliardy korun.
Privátní banky v Řecku, Španělsku a jinde nasekaly dluhy tím, že půjčily nejen soukromému sektoru, ale i regionům, které bezhlavě a hloupě utrácely a investovaly. Výsledkem je insolvence, kterou EB a MMF řeší tím, že půjčí státu na financování privátních bankovních dluhů. Privátní bankovní dluhy přejdou v pravicové vládě na stát, což je morálně nepřípustné, ale politicky legální. Tím ovšem vyskočí dluh státu do závratných výšek, klesne státní úvěrový rating a začne dluhová spirála. Pravicové vlády v zájmu privátního kapitálu ožebračí lidi a prodají státní majetek, čímž po vzoru Kalouska zpečetí svůj závod ke dnu. Stát se prodejem ziskového majetku zbídačí, a tím se vydá na milost nadnárodním korporacím a bankám. Ty si rozeberou lukrativní sektory (zdravotnictví, telekomunikace, voda, enegrgie, doprava...), které předtím státu buď vydělávaly peníze nebo aspoň snižovaly životní náklady. Načež pravičáci ožebračí lidi, například osekáním sociálního státu a zvýšením DPH. Geniální chemik Kalousek a jeho souputník Nečas jdou opět příkladem. Nelegitimní vláda si zadělá na lidové bouře vedoucí k pravicovému fašismu a k levicové anarchii, a tím i k celkové destrukci státu. Začarovaný kruh v pravicové politice sekání dluhů je následující:
strana 18
ORL číslo 2 tento článek Ilony Švihlíkové. - neschopná vláda (minulá, současná) neumí hospodařit odpovědně: zbaví se státního i veřejnoprávního majetku, bohatým kámošům a korporacím sníží daně;
- takto vzniklý dluh přes státní ručení převede na státní obligace, čímž z něj vytvoří společnou věc danou zákonem a vymahatelnou zákonem (res publica);
- převedením dluhu vláda jedná de facto nelegitimně, nikoliv však de jure nezákonně;
- manko legitimity vznikne tím, že pravičáci se neptají občanů skrze referendum, zda souhlasí s převzetím privátního dluhu bank a korporací;
- při tzv. „splácení“ a „reformách“ tato „odpovědná“ vláda zničí sociální stát a lidi k tomu, čímž promrhá svou legitimitu plně;
- pod tlakem ulice se nelegitimní vláda nechá uplatit mezinárodním bankovním kapitálem, který zruinoval zemi a má logický zájem na trvalém splácení dluhu;
- od stejných kruhů pak vezme volební peníze v rámci demagogické kampaně za „záchranu“ nacionálního státu, viz náš dřívější článek z února;
- zůstane národní slupka politických podržtašek a reálná moc přejde na nedemokratické subjekty skrytě vládnoucí mimo danou zemi;
- výsledek: občané v nouzi nejvyšší obnoví legitimitu moci tím, že smetou vládu, vyhlásí bankrot, přejdou na národní měny a tím nastolí skrze novou společenskou smlouvu smazání dluhu.
Výsledkem pravicové tuposti je zničení evropské integrace a společné měny, logicky. Po vytvoření národní dluhové pasti je jedinou suverenitu občanů jejich suverenita v rámci národního státu. Národní stát jako jediný může zachránit občany před zničením daným vinou korporativního, a nikdy nesplatitelného dluhu. Společnou vinou všech občanů se tento dluh stal jedinou skutečnou „res publica“. Všechno ostatní totiž pravicová vláda rozkradla a zprivatizovala. Proto pravičáci padnou, a jejich pád bude veliký. Toto je cesta Řecka, podle mého odhadu asi za půl roku, až „záchrana“ od pravicové koalice zničí stát a EU je vypoví z měnové unie. Předtím šla touto cestou Argentina, viz
2. Levicová spirála smrti EU
Pojďme k levici, kde vznikla jiná forma dluhové pasti, ale se stejnými důsledky. Eroze politické moci je dána strukturálně tím, že politika jako výkon veřejné svobody se změnila ve veřejné ukájení privátních sociálních potřeb. Stát tedy zajišťuje animalitu potřeb, a nikoliv politickou výtečnost občanů, viz Hana Arendtová. Jeho legitimita je podkopána zvýšenou byrokracií, kterou je obhospodařován blahobyt občanů. Ti degenerují na hodné poživatele a voliče, přičemž se stát zbaví jakékoliv odpovědnosti za veřejný prostor vinou všudypřítomného sociálního jha. Stát rezignuje na dlouhodobé funkce veřejného zájmu, protože lidé prožerou všechno společné dobro, disciplinovaně a demokraticky. Viz českou realitu dřívějška kombinovanou s následnými oposmluvními zlodějnami. Veřejná věc je také rozkradena v rámci nekontrolovaného klientelismu daného na úrovni lidových partají, kde není možné dohledat žádnou přímou politickou a trestně-právní odpovědnost. Pak už to jde rychle, protože vznikne nesvatá aliance bankovních lichvářů a levicových politiků sekajících dluhy. Začarovaný kruh je následující:
- populistické politické strany nemohou než reagovat na imperativ sociálně naladěných voličů, kteří si ze státu udělali dojnou krávu;
- státem vlastněné podniky nejsou dobře řízeny, protože míra odpovědnosti v byrokratickém systému moci je velmi nízká;
- podnikatelé ztrácejí důvěru v systém, který nekompenzuje jejich práci a rizika, proto jdou pryč;
- nároky na sociální zabezpečení raketově rostou, přičemž klesá konkurenceschopnost státu vinou globální konkurence těch zemí, kde se dělá prakticky zadarmo a jen pro jednoho kapitalistu;
- manko legitimity vzniká tím, že eskalují nároky na sociální stát a vinou byrokratizace institucí mizí legitimita politické moci;
- proto levicové partaje stát preventivně vykradou sami a hned; dobře ví, že takto to nemůže jít do nekonečna, a že je potřeba si pospíšit;
strana 19
ORL číslo 2 - levicová vláda se tudíž beznadějně zadluží, a pod tlakem rozbouřené ulice se nechá uplatit mezinárodním bankovním kapitálem;
- takto daná asociální vláda, se stane nelegitimní a po politické krizi a po normálních volbách zemi převezme pravicová „vláda národní záchrany“ jako dnes v Řecku a ve Španělsku;
- pilná pravice plní domácí úlohy mezinárodních věřitelů jako EB, MMF a tím dokoná bankrot; jedinou res publica je opět mezinárodní státní dluh a mezinárodní lichva fyzicky likvidující obyvatele;
- jsme tam, kde jsme byli, tj. u vypovězení společenské smlouvy revolucí.
Výsledkem levicové tuposti je zničení evropské integrace a společné měny, taktéž logicky. Levičáci se snaží udržet sobecký blahobyt svých občanů pouze v rámci národního státu. Jinak to totiž ani nejde. Sociálka je o tom, že s nikým nebudete dělit o ten žvanec, který máte. Naopak politika je tom, co je společné, tj. res publica. Proto levičáci padnou, a jejich pád bude veliký. Pokud se republikou stanou pouze sociální potřeby, politika přestane existovat stejně spolehlivě, jako ji zničí pravicová privátní chamtivost a státní dluhová spirála.
3. Integrace EU přes veřejno-právní instituce pod kontrolou Evropského parlamentu
Je jasné, že mezinárodní konkurence daná globalizací a moc mezinárodního kapitálu musí najít protiváhu v EU jako jediné instituci mající odpovídající politickou a ekonomickou moc. Současný systém uplácení zlodějských národních vlád přes eurodotace spojený s absurdní „záchranou“ privátních bank veřejnými penězi je cesta do pekel. Obě možnosti se už vyčerpaly. Privatizací a snižováním daní se zoufalé státy navíc zbavují jediné možnosti, jak zvýšit příjmy do státní pokladny. Tím opět rezignují na nutné a spravedlivé fungování sociálního státu. Podle mého soudu je třeba zvolit jinou cestu, která kombinuje následující kladný efekt.
Musíme založit veřejno-právní instituce pod správou Evropské komise (Brusel) a pod politickou kontrolou Evropského parlamentu (Štrasburk). Konflikty exekutivy a parlamentu bude řešit Soudní dvůr Evropské unie (Lucemburk). Týká se to společných věcí jako důchodové fondy, sociální a zdravotní pojištění, popř. jiných klíčových veřejno-právních funkcí, u nichž
je jednoznačně prokázáno, že jsou zásadně výhodné pro všechny ve formě veřejno-právních fondů a institucí. Tím Evropa naváže na dědictví EU otců, pragmatických zakladatelů jednoty přes první společenství uhlí a oceli. Výhody proti oběma slepým uličkám jsou následující:
- Tato res publica veřejno-právních zdrojů musí být zpravována pouze a jedině našimi volenými zástupci v rámci Evropského parlamentu a exekutivy;
- nesmí podléhat sobeckým zájmům jednotlivých států, popř. jiných nevolených subjektů (banky, korporace atd.);
- tyto fondy deponované v eurech dají mezinárodní váhu společné měně, díky zásadní jednotě všech Evropanů;
- společnou věcí Evropy nebude národní dluh a individuální strach, ale společné fondy a nedělitelná odpovědnost za náš evropský osud;
- tyto zdroje díky svému konzervativnímu charakteru mohou být použity k financování dlouhodobých EUprojektů, které přinášejí zisk až v rámci generací: věda, technologický výzkum, alternativní energetické zdroje, vzdělání, ekologie atd.
- tím se Evropa stane konkurenceschopnou i v mezinárodním měřítku, protože vsadila na typické evropské sociální hodnoty založené na demokracii, šlechetnosti a společném zájmu.
Proti pravicové zlodějně jsou veřejno-právní instituce chráněny svým ne-privátním a současně ne-státním statutem. Proti levicovému či populistickému vytunelování veřejného prostoru přes sociální animalitu se tyto veřejno-právní instituce chrání tím, že efektivně chrání pouze životní potřeby, a nikoliv politické zájmy. Veřejno-právní instituce jako specifická forma sociálních vztahů proto nechávají politický prostor jako jinou formu res publica oněm ne/jednajícím občanům.
strana 20
ORL číslo 2 Milerád budu platit jako Evropan část svých daní přímo do Evropské pojistné kasy a do jiných institucí. Kalousek s Nečasem a jejich parta podnikatelů se státním mi to nerozkradou. Ne proto, že by nechtěli, ale jednoduše proto, že na tyto peníze nedosáhnou. Evropskému důchodu a pojištění budu osobně věřit mnohem víc než slibům daným vládními zloději z Česka. V budoucí EU-kase totiž bude mít své obecné živobytí i můj německý soused. A pro jistotu si to budeme hlídat oba, každý přes svou politickou reprezentaci v EU. Tak může vzniknout nová Evropa veřejno-právních institucí, přičemž se zachová svéráz regionů a politický život v rámci samostatných států. V těch méně civilizovaných zemích jako Česko se bude méně krást, nebude totiž z čeho. Za pokus to stojí. A já bych docela rád měl pro své tělo evropský důchod a pojištění, když už jsem duší Evropan.
přidané hodnoty dostává. A nyní se ukazuje i druhá část Marxovy předpovědi: čím méně dělník dostane, tím menší je i kupní síla tohoto zbídačelého tvora. A ejhle, přijde nutně krize, prorokoval vousatý Marx. A my za osvíceného ekonoma Kalouska již víme, že tato dáma v černém už pilně vládne. Viz vaše peněženka a naše starší články o závodu ke dnu.
Převzato z Umlaufovin
Čtěte Marxe, tam to všechno je...
Vlak na Terezín V minulém roce 2011 byla celková nálada v evropské společnosti napjatá k prasknutí, všichni o překot prorokovali společenské katastrofy a převraty, ne-li přímo válku. Přitom se, zpětně pohlédnuto, nestalo v Evropě prakticky nic. V roce letošním hýří většina odhadů spíše optimismem, jako by společenské proroky zasáhla čárná hůlka.
Světlé zítřky před katastrofou Normální a zdravé katolické sociální učení je zajímavé tím, že přeje každému, kdo poctivě pracuje a nekrade. Osoba a její důstojnost je centrálním bodem celého ekonomického systému. Neoliberální styl posledních dvaceti let je zajímavý tím, že není katolický, protože přeje jen některým osobám, jejichž finanční, politickou a jinou důstojnost značně přehání na úkor osob jiných. Ty naopak zašlapává pěkně hluboko, i s jejich dětmi a rodinami. Nechť žije USA, náš kapitalistický vzor, který máme dohnat, což už jsme skoro zvládli. Ale bohužel se jej snažíme i předehnat, neblahý to český vládní zvyk již od dob tatíčka Stalina. Podívejte se na jeden nekatolický graf. Horní rostoucí křivka ukazuje míru produktivity amerického dělníka v US dolarech na hodinu. Dolní graf ukazuje degradaci reálných mezd, taktéž v dolarech na hodinu. Kapitalismus 19. století jako vyšitý: čím více nadhodnoty dělník vyprodukuje, tím méně z této
Jeden můj přítel, vynikající matematik a také vynikající "cítitel" společenských trendů, mi nedávno sdělil chmurnou vizi, že "vlak na Terezín už se rozjel, ale všichni si ještě myslí, že jedou na dovolenou do Tater". Je to jistě řečeno dosti drsně, ale trochu se obávám, zda nemá v jádru věci pravdu. I v třicátých letech, kdy byla situace mnohem napjatější, si celá řada lidí myslela, že světlé zítřky už se blíží, signatáři mnichovské dohody se dmuli pýchou, že mír je zajištěn natrvalo. Vydržel rok. Často na ně myslím, když čtu zprávy o dalších a dalších konferencích a opatřeních, které teď už zcela jistě zachrání evropskou jednotu, měnu a růst až k nebesům - už jsme konečně kápli na to pravé! Dnes samozřejmě nejde o válečné nebezpečí tehdejšího typu, ale latentní vnitřní pnutí, po desetiletí bubřící a neřešená, hrozí evropskou strana 21
ORL číslo 2 společnost roztrhat. Samozřejmě se od loňska nezměnilo na společenských parametrech vůbec nic a také se z principu změnit nemůže, kolos na hliněných nohou se valí svou dynamikou dál, tak jako kdysi c. a k. monarchie, kde si také málokdo uměl představit, že by stařičký mocnář neseděl v Schönbrunnu a armáda necvičila kvérgrify předepsané právě pro tento den. To, co se nám zdá nejsamozřejmější, se takovým ukázat vůbec nemusí. Je notoricky známo, že pády velkých, důmyslným systémem mnoha zpětných vazeb propojených celků na sebe nechávají dlouho čekat, pak jsou ale velice rychlé. To platí o Sovětském svazu stejně jako o newyorských "dvojčatech" po zásahu letadly: obě stavby kupodivu ještě nějakou dobu stály, takže spousta lidí mohla uprchnout, pak se ale sesuly téměř naráz. Celá řada německých Židů navzdory vzdělání a zkušenostem nevěřila, že by se mohl kulturní stát změnit v životu nebezpečné peklo, a otáleli s emigrací, až už bylo pozdě. Nemusí být samozřejmě takto zle, ale vidí-li člověk "pracovat" miliony více či méně raněných a nespokojených lidských duší, jímá ho z možných konsekvencí úzkost. Vyřeší se celá věc něčím, co ezoterikové rádi nazývají "čištěním karmy", řekněme na způsob bouřlivého roku 1968 na Západě, nebo bude situace mnohem dramatičtější?
Když jsou všichni vedle
Je zcela charakteristické, že zatímco nevědomí, individuální i společenské, už proráží hlava nehlava svou cestu, vědomí se ještě chlácholí tím, že vše je v nejlepším pořádku a nezmění se nic. Mám na to dvě osobní vzpomínky, jednu bizarnější než druhou. Když jsem kdysi odjížděl na svůj emigrační zájezd, musel jsem se při přejezdu hranic ukolébat pocitem, že jedu jen na krátký příjemný výlet a zase se brzy vrátím: přepnout na ten správný program bylo možno až tak po hodině. Druhá vzpomínka se týká posledního setkání exilového intelektuálstva v bavorském Frankenu koncem října 1989. Ač tam tehdy přijela delegace Svazu československých spisovatelů - kdo to kdy slyšel! všichni v rámci ankety vyhlášené Pavlem Tigridem svorně prorokovali, že následující rok nepřinese ve staré vlasti nic nového. Svatá prostoto! Všichni, od starého emigračního bijce až k nám exilovým mláďatům, jsme si neviděli na špičku nosu... Proto mi už opatrnost nedá klidného spočinutí, byť bych také rád věřil, že se můj svrchu zmíněný kamarád mýlí a slyší trávu růst.
strana 22
