Rosemary a všem děvčatům a klukům; kteří si o toto pokračování řekli

Rosemary a všem děvčatům a klukům; kteří si o toto pokračování řekli

Walter Farley

Černý hřebec se vrací Albatros Praha

1/ Noční útok ...................................................................6 2/ Abu Já Kub ben Ishak ..............................................13 3/ Chov plnokrevníku....................................................22 4/ Do Arábie...................................................................34 5/ Fénix..........................................................................48 6/ Haribwan...................................................................54 7/ Karavana ...................................................................63 8/ Koráby pouště............................................................72 9/ Pouštní jezdci.............................................................80 10/ Blackův domov ........................................................93 11/ Trénink ..................................................................104 12/ Ibn al Khaldun ......................................................110 13/ Zrádci.....................................................................120 14/ Chycený!................................................................129 15/ Odplata ..................................................................142 16/ Planina Andulla ....................................................148 17/ Dostih.....................................................................155 18/ Závěr ......................................................................166

1/ Noční útok Stará stáj byla ponořená do těžké černé tmy. Někde blízko zaskřípala železná brána a o několik minut později se podél zdi stáje protáhla postava malého muže. Opatrně postupoval vpřed a tlustou rukou v rukavici ohmatával dřevo. Zastavil se nedaleko dveří a zalovil rukou v pravé kapse kabátu. Nervózně hmatal a cosi hledal. Když nic nenašel, zaklel a neohrabaně natáhl ruku do druhé kapsy. Vytáhl z ní prázdný rukáv a sáhl dovnitř. Vyndal dlouhou podkožní injekci. Usmál se, až se mu tlustý tmavý obličej zbrázdil do hlubokých záhybů. Vydal se dál a ani se nenamáhal zastrčit prázdný levý rukáv zpátky do kapsy. Nechal ho volně viset v nehybném vzduchu. Nezvaný host došel ke dveřím. Opatrně je otevřel a vklouzl dovnitř. Oči už přivykly tmě, takže dobře rozeznal boxy na druhé straně stáje. Vydal se tím směrem a palcem přitom sjel na konec jehly. Koňské kopyto tvrdě zazvonilo o podlahu jednoho boxu. Pak vykoukla přes dveře divoce krásná koňská hlava na dlouhém štíhlém krku. Černé uši se postavily, citlivé nozdry se zachvěly. Vetřelec se zastavil vpůli cesty k boxu. Kůň potřásl dlouhou

černou hřívou a silnou nohou kopl do dveří. Muž přistoupil blíž a pod nohama mu zavrzalo prkno. Kůň obnažil zuby a vydal ze sebe hlasité zaržání divokého hřebce. Zvuk se odrazil od zdi stáje, nezvaný host se přikradl ještě blíž. Bude muset jednat rychle. Cupitavými krůčky přenesl svou kulatou postavu obdivuhodně rychle ke dveřím boxu. Otevřel je a hned padl nazad, protože hřebec na něj zaútočil. Vetřelec pevně sevřel stříkačku a znovu se přiblížil ke koni, tentokrát už opatrněji. Zastavil se a nervózně nakrčil čelo. Obrovský kůň se postavil na zadní, otevřel hubu a vycenil zuby. Když se vrátil na zem, muž se na něj vrhl, ale kůň ho zasáhl předním kopytem do slabin. Bronzový obličej útočníka zešedl. Vypotácel se z boxu a chystal se za sebou zavřít dveře. Klopýtl však, upadl na podlahu a kůň, který byl už napůl venku z boxu, se nad ním znovu vzepjal. Divoce hrabal ve vzduchu kopyty. Když začalo obrovské tělo klesat dolů, vypadla vetřelci podkožní injekce z ruky. Rychle se odvalil stranou a kopyta ho minula jen o vlásek. Neohrabaně se postavil a jako o život se rozběhl ke dveřím stáje. Venku zaslechl hlasy, které přicházely od brány, a tak se otočil a nejistým krokem zmizel ve tmě. Prázdný rukáv se mu lehce pohupoval na boku. Několik minut nato vběhl do stáje chlapec s baterkou v ruce. Za ním šel dlouhými trhavými kroky muž s nohama do „o". „Něco tu nehraje, Henry," křikl chlapec. „Dveře jsou otevřené!" Henry chňapl po baterce. „Jo, půjdu dovnitř, Aleku. Ty zůstaň pro všechny případy tady..." Henry vstoupil do stáje a Alek zatím venku netrpělivě přešlapoval. Nervózně si přejel rukou malý nos a na konci si ho stiskl. V pihovatém obličeji se jasně zračily obavy. Jestli se Blackovi něco stalo! Pak zaslechl krátké zařehtání a dusot kopyt po podlaze. Napjaté svaly povolily. Nejspíš bylo všechno

v pořádku. Rozhlédl se po dvoře a přelétl pohledem pole. Začínalo svítat, takže už pomalu rozeznával vysoký bílý plot na severní straně. Nikde ani noha. Přitáhl si pásek u manšestrových kalhot a prohrábl prsty rozcuchané vlasy. Henry uvnitř rozsvítil a objevil se ve dveřích. Kývl na Aleka. Black stál ve svém boxu. Když chlapce uviděl, jemně zaržál a potřásl černou hřívou, která se mu zdvihala vysoko nad čelem a pak spadala dolů jako chochol. „Našels něco, Henry?" „Byl venku z boxu. Někdo tu byl..., došlo k nějakýmu zápasu. Black se zpotil." Henry přejel hřebci drsnou rukou po těle, které se v prudkém světle celé lesklo. Black nervózně přešlapoval po boxu a neuklidnil se, dokud mu Alek nepoložil dlaň nájemné nozdry. „Ale vypadá to, že je v pořádku, Henry." „Jo, to jo." Henry se odmlčel. Prohlížel si nějakou skleněnou věc, kterou držel v kapesníku. „Co je to?" zeptal se Alek. „Podkožní." „Jako podkožní injekce?" ptal se Alek nevěřícně. „Tos ji našel tady?" „Jo... na zemi." „Co to znamená, Henry?" Alek odstoupil od Blacka, aby se líp podíval na skleněnou trubičku. „Vypadá to, jako by ji chtěl někdo použít na Blacka." „Ty myslíš..." Alekovi se rozbušilo srdce. „Henry, ses si jistý, že ji nepoužili?" „Je plná. Necháme její obsah dneska vyšetřit na policii a dozvíme se, co to je. Možná nám to pomůže všechno vysvětlit." Zabalil stříkačku do kapesníku a řekl: „Taky by na ní mohly bejt otisky prstů..." Alek se vrátil k Blackovi. Hřebec sklonil hlavu, aby ho podrbal. „Ale proč by chtěl někdo Blackovi ublížit, Henry?" zeptal se

chlapec. „Myslí ti to tak dobře jako mně, Aleku," zabručel Henry a pak dodal, „...a možná líp." „Co tím myslíš?" Henry popošel k Alekovi a položil dlouhou ruku na dveře boxu. „Já si myslím tohle: Black je moc cennej kůň, protože loni porazil Sun Raidera a Cyklona. Není pochyb o tom, že je to nejrychlejší kůň, jakej kdy běžel na dostihový dráze tady i ve světě. Podle mýho je tohle dost dobrej důvod, aby ho někdo chtěl ukrást. Nemohli by s ním závodit, ale použili by ho na chov... Takovej kůň by moh pořádně vylepšit americkej chov plnokrevníků..." „Ale, Henry," přerušil ho Alek, „on přece není registrovaný plnokrevník. Nemá papíry..., vždyť nevíme skoro nic o tom, odkud pochází a tak... Když nás s ním nenechají závodit, protože se neví, kdo byli jeho otec a matka, nevím, jak by ho někdo mohl použít na chov. S tím by přece nemohl uspět." „Některý lidi by to mohli dokázat obejít," odpověděl Henry. „Ale nech mě domluvit. Teď vůbec nezáleží na tom, jestli někdo může nebo nemůže obejít Blackův původ a papíry. Nikdo ho nechtěl ukrást..., pokusili se ho zabít..., tak si to aspoň myslím, ale uvidíme, až jak dopadne rozbor tady toho." Podíval se na podkožní injekci a pak zpátky na Aleka. „Proč by chtěl někdo Blacka zabít?" „Ty, Henry, nechápu, jak by někdo mohl být tak krutý..." V hlavě se mu najednou vybavila scéna z malého arabského přístavu, kde přistáli, když se vracel z Indie od strýčka Ralpha. Tehdy poprvé uviděl Blacka. Znovu se v duchu díval z paluby staré nákladní lodi Drake dolů a spatřil něco, při čem se celý roztřásl hněvem: lesklý černý kůň, příliš veliký na to, aby to byl arab, se vysoko vzpínal na zadních a po těle mu stékal pot. Kolem hlavy měl ovázaný šátek, který mu zakrýval oči. Od

ohlávky vedly dva provazy a čtyři domorodci se snažili ho za ně přitáhnout na loď. Za hřebcem stál snědý člověk s bílým turbanem. V ruce držel tvrdý bič a hrozivě ho zdvihl. Potom jím uhodil koně do stehna tak, až hřebec zařičel. Něco takového Alek v životě neslyšel. Zvuk vystoupal do neskutečně vysokého hvizdu, skřeku divokého nezkroceného hřebce! Kůň se splašil, a jestli Alek kdy viděl, jak umí kůň nenávidět, pak to bylo právě tehdy. Hřebec udeřil jednoho z mužů, kteří ho drželi, a ten se svezl na zem a zůstal bez hnutí ležet. Nakonec koně přece jen dostali na loď a do boxu. Alek se podíval na Henryho a uvědomil si, že jeho přítel ví, co ho napadlo. „Myslíš, že by to mohl být ten člověk z lodi, viď? Je to tak, Henry?" „Může být, Aleku." „Ale ta bouře, ztroskotali jsme... Utopil se přece. Na vlastní oči jsem viděl, jak jde ke dnu." „Nebylo jeho jméno mezi těmi, kdo přežili?" zeptal se Henry. „Ne..., bylo jich jen pár, vzpomínáš si přece." „Když jsi ho viděl naposledy, padal přes palubu, ne?" „On vlastně nespadl, Henry. Skočil do plného záchranného člunu a netrefil se..., neměl záchrannou vestu a na moři byly takové vlny, že jsem ho pak už neviděl. Za pár minut se Drake rozlomil a taky se potopil. Uviděl jsem Blacka a provaz, který měl přivázaný k ohlávce, a chytil jsem ho. Pak už jen vím, že jsme se dostali na ostrov. Zbytek znáš." „A potom, co tě našli... a cestou domů jsi na lodi nezaslechl nic o tom, že by Blackův majitel přežil?" „Ne, Henry..., nic. Zachránili jen jeden člun s deseti lidmi a on mezi nimi nebyl. Jsem si jistý, že v tom rozbouřeném moři nemohl přežít. A kromě toho, Henry, jsem si ani na okamžik nemyslel, že to byl opravdový majitel Blacka." „Chceš říct, že ho ukrad?"

„Ano. Za prvé: choval se, jako kdyby..., no, s nikým se nekamarádil, s nikým nemluvil. A byl strašně krutý k Blackovi. Kdyby byl jeho, nikdy by mu nemohl něco takového udělat." „Nebyl bych si tak jistej, Aleku. Já už viděl v životě pár pěkně drsnejch majitelů koní. No ale možná máš pravdu... Je to pořádnej kus koně a dost lidí by za něj zaplatilo majlant, i kdyby ho ani neviděli běžet." Henry se vydal napříč stájí a cestou šlápl na nějaký malý kovový předmět. Zastavil se a zvedl ho. „Co je to?" „Vypadá to jako zlatý řetízek..., ale co je to za kolečko uprostřed, Henry?" Henry přešel pod světlo a prohlížel si kolečko. „Vypadá to na nějakýho ptáka," zamumlal. Podal řetízek Alekovi. „Rozeznáš to?" Na kulatém zlatém přívěsku byl připevněný velký pták vyřezaný ze slonoviny. Mohutná silná křídla měl roztažená v letu. Alek si všiml zahnutého zobáku a dlouhých drápů na krátkých silných nohách. Místo očí byly v přívěsku zasazené dva drahé kameny. „Jsem si jistý, že je to sokol, Henry. Strýček Ralph jich v Indii pár měl a viděl jsem i další, i když nikdy nebyli bílí jako tenhle. Většinou bývají tmavší." Henry chvíli mlčel. Vzal do ruky řetízek a pohrával si s ním v ruce. „Vsaď se, že tohle není vyrobený ve Státech, Aleku." „Asi ne..., je to moc jemná práce. Henry, to by mohlo znamenat..." „...že můžu mít pravdu. Že je ten chlápek z lodi živej a z nějakýho důvodu chce Blacka zabít." „Anebo že ho chce zabít někdo jiný z Arábie nebo ze Středního východu." „Jo." Henry přešel k Blackovi a položil mu dlaň na jasně růžový nos.

Když Alek opustil stáj a zamířil k bráně a domů, stálo už slunce nad stromy na východním konci pole. Pomalu se vlekl po štěrkové cestě. Nechtělo se mu odejít, ale Henry ho přesvědčil, aby šel, protože věděl, že ho tenhle týden čekají závěrečné zkoušky. Zkoušky! Škola! Co na nich teď záleželo! Někdo se pokusil zabít Blacka, jeho koně! Ať to byl kdokoli, může se vrátit a zkusit to znovu. Henry slíbil, že bude Blacka hlídat, dokud se Alek odpoledne nevrátí. Policie se o incidentu dozví, protože Alek se cestou do školy zastaví na stanici. Byl si jistý, že otec dohlédne na to, aby policie hlídala v noci stáj, a on sám byl rozhodnutý s Blackem spát. Vymění zámky na železných vratech i na stáji. Po zkouškách mu začínají prázdniny a pak už stráví tři měsíce dnem i nocí se svým koněm. Došel k vysoké železné bráně. Zámek nebyl rozbitý a Alek pochyboval, že by se někdo pokoušel zdolat plot se všemi těmi ostnatými dráty nahoře. Vetřelec měl určitě klíč, anebo si otevřel paklíčem. Nebo možná nechal odemčeno Tony, když odjížděl s Napoleonem na trh, aby naložil zeleninu na prodej. Napoleon byl šedivý koník s prohnutým hřbetem, který měl box vedle Blacka. Taky tu byla možnost, že vetřelec dobře věděl, kdy Tony ráno odjíždí, a proklouzl dovnitř, když Tony s koněm vyjel ven a ničeho si nevšiml. Bude si muset s Tonym večer promluvit. Alek za sebou zavřel bránu, zamkl ji a zamířil do velkého hnědého domu přes ulici. Šel pomalu, i když věděl, že je dost pozdě a že si bude muset pospíšit, jestli se má zastavit na policii a ještě stihnout první hodinu ve škole. Kdosi zlý a krutý chtěl zprovodit Blacka ze světa. Proč? Jaký jen mohl mít důvod? Pravda je, že Alek toho o Blackově minulosti moc neví. Možná že odpověď leží někde tam, v Arábii, jak říkal Henry.

2/ Abu Já Kub ben Ishak Odpoledne Alek pospíchal ze školy domů. Z poslední hodiny odešel dřív a už se nemohl dočkat, až od Henryho uslyší, co zjistil na policii. Obsah podkožní injekce... Byl to jed? A otisky prstů... poskytnou nějakou stopu k identifikaci nočního útočníka? Policie si ráno vyslechla, co se ve stáji stalo, a než Alek odešel, nařídil kapitán, aby se tam hlídka zajela podívat. Alek zamířil domů a už z dálky viděl, že před nimi parkuje černá limuzína a za ní policejní auto. Rozběhl se a za chvilku rozeznal na přední verandě zavalitou postavu své matky. „Mami," volal, „co se stalo? Policie... oni jsou pořád ještě tady?" Maminka mu odpověděla klidným hlasem, ale on si přesto všiml, že má napjatý výraz v obličeji a že vypadá unaveně. „Před chvílí se vrátili," řekla. „Je s nimi nějaký muž, který tvrdí, že mu Black patří." Odmlčela se a potom dodala: „Raději běž do stáje, Aleku." Alek se otočil a beze slova se rozběhl k železné bráně. Zlostně dupal botami do chodníku, a jakmile doutíkal k bráně, rozrazil

ji dokořán. Svíral si zuby tak silně spodní ret, až mu začala téct krev. Hlavou se mu honily stovky myšlenek. Ještě tohle, po tom všem, co se stalo včera v noci! Někdo prohlašuje, že je Black jeho! Možná je to člověk, který chtěl Blacka zabít, a když se mu to nepodařilo, chce ho dostat takhle! Alek doběhl ke stáji. Uvnitř viděl Henryho, jak mluví se starším vysokým mužem. Za nimi stáli dva policisté. Henry byl první, kdo si všiml Aleka i toho, jak je bledý. „Aleku, tady pan Abu..." Zarazil se a pohlédl na muže vedle sebe. „Abu Já Kub ben Ishak," doplnil cizinec. Alek rychle pohlédl na Blacka, který stál v bezpečí svého boxu, a pak se obrátil k cizinci. Měl před sebou vysokého štíhlého člověka s jiskrnýma očima. Jeho tuhá a suchá kůže byla barvy starého mahagonového dřeva. Bílou bradku měl zastřiženou do špičky, a když promluvil, vysunul ji dopředu. Na hlavě se mu leskly ocelové šedé vlasy. Alek nedokázal odhadnout jeho věk. Cizinec měl na sobě hnědý plášť z anglické látky a pod ním vyšívanou vestu. „Pan Ishak je majitelem Blacka, Aleku." To promluvil hlubokým a stísněným hlasem Henry. Alek se obrátil na svého přítele a hrdlo se mu stáhlo. Polkl a vtom jím projel vztek. „Ale Henry...," skoro křičel. „Jak to můžeme tak jistě vědět? Včera v noci... ta injekce... a zlatý řetízek. To s tím nemá co dělat?" Pohlédl na policistu a pak zase na Henryho. „Byl v injekci jed? Byly na ní otisky prstů? Není trochu divný, že se tenhle člověk objeví zrovna teď... po všem, co se v noci stalo?" Když Alek domluvil, rozhostilo se ticho. Potom se ozval Henry. „Ano, Aleku, je to dost divný a dost těžko uvěřitelný..., zvlášť když se všechno stalo tak najednou." Odmlčel se a pak pokračoval: „Dneska ráno policie přišla a odnesli si injekci a

řetízek na stanici. Pak se vrátili a řekli, že v injekci byl smrtelný jed. Otisky žádný. A před hodinou přijeli zas a přivezli tady pana Ishaka. Má papíry, který dokazujou, že je majitelem Blacka." „Rád bych je viděl," přerušil ho Alek a otočil se na Abu Já Kub ben Ishaka. Vysoký cizinec podal Alekovi papíry a ten si je pečlivě pročetl. Po chvilce se podíval na policisty. Jeden z nich odhadl, na co Alek myslí, a řekl: „Ověřili jsme si ve Washingtonu, že je skutečně ten, za koho se vydává. Taky jsme měli určité podezření, když se dnes odpoledne objevil na policejní stanici," Abu Já Kub ben Ishak se s vážnou tváří obrátil na Aleka. „Snad by bylo nejlepší," řekl, „kdybych vysvětlil, proč jsem zašel na stanici." Odmlčel se a ztlumil hlas. „Z prostého důvodu. Aby ověřili identifikaci. Věděl jsem, že to bude nutné udělat dřív, než o koně požádám. Byl mi ukraden a neměl jsem o něm žádné zprávy až do chvíle, kdy se ke mně dostala v Arábii zpráva o velikém dostihu mezi Sun Raiderem, Cyklonem a velkým černým hřebcem. Tehdy mě napadlo, že Black by mohl být můj kůň Shetan. Zašel jsem na americký konzulát a po čase jsem se dověděl o tom, jak jsi s hřebcem přežil ztroskotání nákladní lodi Drake. Potom jsem uviděl v novinách fotografie a bylo mi jasné, že je to Shetan." Alek se podíval do přísných černých očí neznámého Araba. „Jestli je pravda, co říkáte, jak si vysvětlujete včerejší útok na Blacka?" Abu Já Kub ben Ishak neodpověděl. „Možná že člověk, kterej koně ukradl, ještě žije," ozval se Henry. „Jakej by moh mít důvod, aby Blacka zabil?" Arabův obličej zůstal jako z kamene. Vzal si z Henryho ruky injekci a prohlížel šiji. „Taky jsme našli zlatý řetízek. Útočník ho tu musel ztratit," řekl

Alek a sledoval cizince. „Ukaž mu ho, Henry." Henry řetízek podržel tak, aby ho Abu Já Kub ben Ishak dobře viděl. Arabova tvář se ani teď nepohnula. Nedal najevo sebemenší známky toho, že by řetízek poznával. Přesto však Alek v napjatém ovzduší stáje cosi cítil. Byl si jistý, že Abu Já Kub ben Ishak velkého dravce s rozpjatými křídly zná. Když Arab nakonec promluvil, zněl jeho hlas chladně a ostře. „Neznám ho." Alek si uvědomil, že cizinec Henryho nepožádal, zda by si mohl řetízek prohlédnout, tak jak ho požádal o injekci. Z jeho celkového chování Alek usoudil, že si určitě nechává hodně pro sebe. „Za hodinu se pro Shetana vrátím," řekl zdvořile, kývl na policisty a všichni vyšli ze stáje ven. Alek s Henrym nic neříkali, ani se na sebe nepodívali. Tiše došli ke dveřím boxu. Black nad ně vykoukl poplašeným pohledem. Očividně Abu Ishaka znal. Přešlápl a mávl dlouhým černým ocasem. Nozdry měl červené a rozšířené. Alek prohrábl prsty hustou hřívu. „Co budeme dělat, kamaráde?" zeptal se přiškrceným tichým hlasem. Nakonec se otočil a podíval se do vážných očí svého přítele Henryho. „Myslíš, že by ho prodal?" „Ne, Aleku. Vypadá, že ho dost chce. A i kdyby ho prodal, chtěl by za něj hrozný peníze. Kde bysme je vzali?" „Já bych je... někde bych je sehnal." Alek na chvíli zmlkl. Black mu přistrčil nos na krk. „Henry! Už to mám! Pan Volence a pan Hurst. Majitelé Cyklona a Sun Raidera by nám mohli pomoct! Můžou nám půjčit!" „Jo, to by snad mohli. Oba o něj mají dost velkej zájem. Zkusíme se Abu Ishaka zeptat, jestli by ho prodal." Minuty utíkaly. Henry nemotorně přecházel po stáji a rovnal sedla a uzdy, které to nepotřebovaly. Nakonec vyšel na práh a sedl si na schod. Raději nechá Aleka s koněm samotného. Moc času jim nezbývá. Vytáhl z kapsy nožík a začal řezat do kousku

dřeva. Je zvláštní, jak člověk přilne k určitému koni. Pro Henryho to nebylo nic nového. Vzpomněl si na Dynamo, malého energického hnědáka, který s ním při prvním tréninku utekl. Byl tehdy ještě malý kluk - trénoval jako Alek. Možná by ho tenkrát i vyhodili, kdyby s ním Dynamo nezaběhl nejrychlejší čtvrtmíli, jakou kdy kdo na staré Empire dráze zaběhl. Jojo, krásný vzpomínky. A později přišlo pár dalších koní... Chang, který předběhl i nejrychlejší soupeře a vydržel víc než jakýkoli jiný kůň. A potom kůň Me Too, který dokázal stát na startu klidně jako poník a trpělivě čekal na zahájení dostihu, zatímco všichni ostatní koně se snažili utrnout a vyběhnout z řady. A přece ho žádný z nich nepředběhl. To byli dva dobří koně, na které nikdy nezapomene. A pak se najednou objevil Alek s Blackem - léta po tom, co Henry odešel na odpočinek a jeho žena udělala všechno proto, aby na dostihy zapomněl. Nebylo jí to však nic platné. Černý hřebec byl lepší než všichni koně, na nichž kdy jezdil, nebo které trénoval. Nejspíš to věděl hned první noc, kdy Blacka uviděl. Musel se smát, když si vzpomněl, jak Alek, kluk odnaproti přišel a prosil jeho ženu, jestli by si k nim do stáje nemohl dát svého koně. „Svého koně..." Nejspíš si představovala nějakého starého unaveného koníka, jako byl Napoleon. Divná věc, že neprotestovala, když zjistila, o jakého koně jde. Možná má koně radši, než to na první pohled vypadá, přemítal v duchu Henry. Anebo jí bylo Aleka líto, tak jako spoustě jiných lidí, když se dozvěděli, co prožil. Četl v novinách článek o tom, jak se loď Drake potopila u španělských břehů, a doslechl se, že Alek byl jedním z cestujících. Vracel se z Indie od svého strýce. Dřív si Aleka nikdy moc nevšímal. Vídal ho, jak chodí do školy a ze školy, a to bylo všechno... Hubený kluk, o kterém by si každý, kdo ho neznal, řekl, že je to studijní typ. Když se Henry

dověděl, že ztroskotání nikdo nepřežil, zašel k Ramsayovým. Byli zničení, ale pořád ještě doufali, že Alek žije. „Je to silný chlapec," řekl pan Ramsay. O pět měsíců později se Alek vrátil a nebyl sám. Přivezl si s sebou divokého, nezkroceného koně Blacka. Ano, ano, nikdo kromě Aleka se k němu nesměl přiblížit. Mezi chlapcem a koněm se vyvinul takový vztah, jaký Henry za všechny roky, které strávil kolem koní a jejich pánů, ještě nikdy neviděl. Black byl divoký, zabiják, o tom nebylo pochyb..., dokonce i teď takový byl. Henry se usmál, když si vzpomněl, jak ho poprvé zvykali na uzdu a sedlo. A pak o něco později začali s nočními tréninky na závodní dráze. A nakonec přišel ten veliký závod... Ještě dlouho si budou dostihoví fanoušci vyprávět, jak to Black nandal dvěma nejrychlejším koňům Ameriky Sun Raiderovi a Cyklonovi. Takového koně, jako je Black, už možná nikdy v životě neuvidí. A Blacka už taky neuvidí. Henry mrkl na hodinky. Brzy uplyne hodina od chvíle, co Abu Ishak odešel. Pár minut nato se v ulici objevilo auto na přepravu koní a Henry zaklapl nožík. Pomalu se postavil a vešel zpátky do stáje. „Už jedou, Aleku," řekl. Chlapec byl k němu otočený zády a hlavu měl zabořenou do hřebcovy hřívy. „Zachránil mi život, Henry," řekl Alek. Chtěl pokračovat, ale hlas se mu zlomil. Schoulil ramena dopředu a Henry poznal, že pláče. „Jo, já vím, Aleku..." Henry se odmlčel a obrátil se zády ke dveřím stáje. Auto už projíždělo bránou a brzy bude tady. Henry došel k Alekovi a položil mu dlouhou ruku na rameno. Hřebec pohodil hlavou a obnažil zuby. „Podívej, chlapče..., moh bych ti

vyprávět o koních, který jsem v životě miloval a který jsem ztratil, ale nebylo by to k ničemu. Větší láska než ta tvoje k tomuhle koni asi neexistuje. Snad jen jeho k tobě. Taky ti nebudu říkat, že zapomeneš, protože nikdy nezapomeneš. Ale pláč nepomůže. Jseš kurážnej kluk, jinak bys tu dneska nebyl. Tak se seber a zkusíme spolu něco vymyslet." Alek si přejel rukou přes oči a obrátil se na Henryho. „Jo, jasně, Henry." „Máme před sebou pořádně vysokou překážku, Aleku. Podle zákona patří Black právem Abu Ishakovi. Jestli ho bude chtít prodat, peníze nějak seženeme. Jestli ne, tak ví jen pámbu, co můžeme dělat. Promluvím si s ním a řeknu mu, jakej vztah mezi vámi vzniknul. Doufejme, že to pochopí. Musíme uznat, že objel půlku světa, aby Blacka dostal. Tohle by člověk neudělal, kdyby mu opravdu nešlo o věc. Musí mít vážnej důvod, proč ho tak moc chce zpátky. Nevypadá na nerozumnýho člověka, tak snad s ním bude řeč a pochopí nás." „Nemyslíš, Henry, že měl něco společného s... s včerejší nocí?" „Ne. Abu Ishak chce svýho koně živýho. Zabít ho chce někdo jinej. Nevím, kdo by to moh bejt. On možná ví, ale neřekne. Medailon každopádně nepoznal." „Já myslím, že poznal, Henry..., zdá se mi... ani to neumím vysvětlit." Auto zastavilo před stájí. Henry s Alekem v patách došel ke dveřím. Po cestě k nim přicházeli Abu Ishak a policista. „Teď s ním promluvím. Počkej tady," řekl Henry Alekovi. Hřebec zařehtal a Alek zamířil k němu. Po deseti minutách vešel Arab do stáje a Henry hned za ním. Alek rychle pohlédl na Henryho a uviděl, co vidět nechtěl. „Neprodá ho, Aleku," řekl Henry. Alek se podíval na Abu Ishaka.

„Neprodáte, pane..., za žádnou cenu?" zeptal se. Arab se zadíval chlapci do očí. Jeho pohled se zdál být milý, a tak Alek ještě doufal a čekal, co uslyší. „Pan Dailey mi řekl, co pro tebe můj kůň znamená, chlapče, ale Arab nikdy svého koně neprodá. Naši koně jsou součástí nás samých. Doma máme rodinu, ale na poušti nám dělá společnost jen kůň, a muži neprodávají své přátele." Odmlčel se a vytáhl z vnitřní kapsy pláště peněženku. „Rád bych ti zaplatil za všechno, co jsi udělal. Vezmeš si tohle?" Alek zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji, pane," odpověděl tiše. Abu Já Kub ben Ishak se podíval na Henryho. Oběma bylo jasné, že nemá smysl snažit se změnit Alekovo rozhodnutí. Řidič auta, který stál do té chvíle ve dveřích, popošel k boxu. V ruce držel lonži. Abu Ishak ho zadržel. „Já ho přivedu," řekl mu. Alek s Henrym se dívali, jak jde Abu k boxu. Pohyboval se tiše a jistě. Když došel ke dveřím, otevřel je. Hřebec se celý třásl, ale nezaútočil a neobnažil zuby. Jestli měl Alek nějaké pochybnosti o tom, je-li Abu majitelem Blacka, teď byly rozhodně tytam. Nikdo s výjimkou jeho a Henryho se ještě k hřebci nepřiblížil, aniž by na něj Black nezaútočil kopyty, které se míhaly ve vzduchu s rychlostí kobry. Abu Ishak přistoupil beze strachu k hřebci. Jemně mu položil ruku na lesklý krk. Tiše na něj arabsky mluvil a hřebec natočil uši dopředu. Abu Ishak mu rychle připevnil lonži k ohlávce. Přejel hřebci rukou dolů po noze a pak trochu ustoupil a prohlížel si ho. Na Blacka se už dívalo mnoho lidí, ale takhle se na něj nedíval ještě nikdo. Alek viděl něco takového poprvé. Nakonec se k nim Abu obrátil. „Byl jsi na Shetana hodný," řekl pomalu. „Stal se z něj opravdu ušlechtilý kůň." Pak ztišil hlas, takže ho Alek s Henrym sotva slyšeli, a dodal: „Možná že jsme nepromarnili čas."

Když chtěl Abu Ishak Blacka vyvést z boxu, kůň se vzepjal na zadní a Alekovi chvilku připadalo, že možná zaútočí. Arab stál, ani se nehnul, i když očima sledoval, jak jde kůň nahoru. Black dopadl zpátky a zůstal stát. Otočil hlavu za Alekem a tiše zařehtal. Alek stál jako přibitý a nemohl se hnout. Jeho kůň... Má vůbec cenu žít bez něj? Napřáhl ruku. „Ahoj, Blacku...," chtělo se mu říct, ale nedokázal vyslovit ani hlásku. Hřebec prošel dveřmi boxu s Abu Ishakem po boku. Kopyty zvonil o podlahu a vydal se k Alekovi. Když k němu došel, sklonil malou hlavu, až mu hříva spadla přes vyplašené oči. Alek ho mechanicky odstrčil a podrbal ho na čele, tak jak to dělával vždycky. Najednou si však uvědomil, že je to naposledy, co drží svého koně. Přitiskl mu hlavu na čelo a rukama ho prudce objal kolem krku. Minuty utíkaly a ve stáji bylo ticho. Potom Alek vzhlédl a podíval se na Abu Ishaka. „Budete na něj hodný?" Abu Ishak přikývl. Alek přejel rukou z Blackova čela na hřívu. Pomalu obcházel podél koně a prsty jel po černé srsti. Pak došel do malé sedlárny na konci stáje. Tam se posadil na bednu a kolena i ruce si přitiskl k obličeji. Nechtěl slyšet Blackova kopyta, jak opouštějí stáj, nechtěl slyšet pronikavé zaržání. Potom se ozvalo startování, řidič zařadil rychlost a už se tvrdá gumová kola otáčela na štěrkové cestě. Jeho kůň byl pryč. Uvidí ho ještě někdy?

3/ Chov plnokrevníku Alekův otec nechal sklouznout noviny na klín a sundal nohy z podnožky před sebou. Oknem na verandě viděl západ slunce nad Daileyovou stájí. Obrátil se ke své ženě, která vedle něj něco šila. „Stmívá se, Belle. Zkazíš si oči." Belle odložila Alekovy manšestrové kalhoty na klín a sundala si brýle. „Dávám jen další záplatu na jeho jezdecké kalhoty. Možná je bude chtít, víš?" „Ano, možná že ano. Doufejme." Pan Ramsay se postavil. „Nevíš, kam šel, Belle?" „Říkal, že se jde projít." Paní Ramsayová se znovu pustila do šití. „Mám o něj strach, Bille. Málo jí..., nic ho nezajímá." „Jsem rád, že je aspoň venku ze svého pokoje. Za poslední dva týdny nedělal nic jiného, než že tam seděl." „Ale on se přece učil, Bille. A zkoušky udělal tak dobře," řekla paní Ramsayová a pyšně dodala: „Jeden z jeho kamarádů mi dneska řekl, že měl Alek nejlepší známky z celé třídy." „Ano, to je skvělé, Belle, ale nějak mi k Alekovi nepasuje, že tak pilně studuje. Víme samozřejmě, že to dělal proto, aby

nemusel myslet na Blacka. Jenže co bude dělat teď, když škola skončila a budou prázdniny?" Paní Ramsayová vzhlédla od šití: „Myslíš, že bychom si mohli dovolit koupit mu místo Blacka jiného koně? Třeba jako dárek k ukončení školy." „Myslím, že bychom si mohli něco takového docela dobře dovolit, Belle. Jen nevím, jestli to bude k něčemu dobré. Co se týká Aleka, žádný kůň mu Blacka nahradit nemůže." Pan Ramsay se znovu posadil a položil nohy na podnožku. „Mohl bych se ho večer zeptat, co by říkal na jiného koně. Máme před sebou celé dlouhé léto a on by ve svém stavu potřeboval mít co dělat." Když se Alek vrátil, byla už tma. Pozdravil se s rodiči a sedl si. Po několika minutách ticha pan Ramsay řekl: „Při zkouškách sis vedl moc dobře, Aleku. Jsme na tebe pyšní." „Dík, tati." Alekův otec si nacpal dýmku a opatrně si ji zapálil. Pak se znovu ozval. „Nemáš nějaké přání, co bys chtěl dostat jako dárek k ukončení základní školy?" „Ne, tati, děkuju." „Mysleli jsme s maminkou, že bys měl možná rád koně..." Pan Ramsay se zarazil, chtěl dodat: „Aby ti nahradil Blacka," ale rozmyslel si to. Alek chvíli mlčel, a když pak odpovídal, mluvil tak tiše, že ho málem nebylo slyšet. „Myslím, že ne, tati..., díky... teď určitě ne." Vstal a řekl: „Půjdu raději nahoru, mám tam rozečtenou knížku..." a rychle se vzdálil. Příštího dne se poprvé od Blackova odjezdu vydal do staré stáje. Když se k ní blížil, zaslechl Tonyho hlas. „To je ale hodnej koníček, ten Napoleon. Zejtra ti bude zase líp." Alek mrkl na hodinky. Na to, aby Tony s Napoleonem pro dnešek skončili, bylo ještě brzo.

Ve stáji je oba uviděl. Malý italský pouliční prodavač držel hlavu starého šedivého koníka mezi dlaněmi a starostlivě se mu díval do očí. Alek chvíli váhal a pak se zeptal: „Děje se něco, Tony?" „Ahoj, Alek. Tady Nappy není dneska móc dobrže." Alek k nim popošel a přejel koni po zádech. „Stárne, Tony. Byl jsi s ním u veterináře?" „Ne, Napoleon nepotržebovat veterinarž. Je to poržad ešte mladyk. Víš, co s nym je? Chybí mu ten velkej Black, tak je to." „Jo, Tony, nejspíš to tak bude. A Blackovi určitě chybí Napoleon." Tony odvedl Napoleona do boxu a Alek se vrátil ke dveřím stáje. Venku zahlédl Henryho. Zahalekal a rozběhl se k němu. Henry se na Aleka usmál. „Chyběls mi," řekl, „ale říkal jsem si, že máš moc práce se zkouškama. Jak dopadly?" „Dobrý," odpověděl Alek, „všechny jsem udělal." Došli spolu ke stáji a posadili se na lavičku. Nakonec vyšel ven i Tony. „Ahój, Henry, co je novýho?" „Nic, Tony. Pořád to samý. Už je Napoleonovi líp?" „Je v poržadku, jen... jak se tomu ržika... má depresi? No, scházi mu ten Black." „Za pár dní mu bude dobře," ujistil ho Henry. „To bych řek. Čas zahojí všecko." Podíval se malýma černýma očkama na Aleka. „Tak já už musim jit domů za ženou a bambinos. Adio!" Několik minut po Tonyho odchodu uviděli Alek s Henrym, jak před bránou zastavila limuzína. Vystoupil z ní vysoký muž, posunul si klobouk z čela a zadíval se pátravě ke stáji. „Ty, Henry!" vykřikl Alek. „To vypadá na pana Volence!" „U všech čertů! To teda jo. Pojď." Oba dva se rozběhli k bráně. Neviděli bohatého majitele Sun

Raidera od onoho velkého závodu, kdy Black jeho koně porazil. Alek ho poznal první. „Určitě je to pan Volence, Henry," křičel. „No jo. Co asi chce?" Pan Volence na ně počkal u brány. „Henry! Aleku! Jsem rád, že vás zase vidím!" Velký obličej s podbradkem se mu rozzářil širokým úsměvem. O pár minut později vešli do stáje. „Tak tady máte toho černého ďábla," řekl pan Volence. „Povězte, zklidnil se trochu, nebo je pořád tak divoký?" Henry se podíval na Aleka. Alek si zastrčil ruce do kapes a tiše řekl: „Už tady není, pane Volenci." „Cože... vy jste ho snad prodali?" „Ne," vysvětloval Alek, „objevil se jeho původní majitel." Potom Alek panu Volencovi vyložil, jak se všechno zběhlo. Pan Volence pomalu došel k lavičce a posadil se. „To je jak z nějaké knížky," řekl. „Jeden z důvodů mé cesty do New Yorku byl, že jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys Blacka neprodal. Odvezl jsem Sun Raidera na svou farmu v Kentucky, aby byl na chov, ale potřebuji ještě pár dobrých hřebců. Black by mohl výrazně zlepšit chov amerických plnokrevníků. Jsem o tom přesvědčený." „Přesně tohle jsem říkal taky," souhlasil Henry. Alek se podíval na pana Volence a řekl: „Ještě něco se stalo. Noc před tím, než se objevil Abu Ishak." A pověděl panu Volencovi o tajemném nočním návštěvníkovi, který chtěl Blacka zabít. „Ale ale! Podívejme!" divil se pan Volence, když Alek skončil. „Nemyslíte, že mezi Abu Ishakem a útočníkem je nějaké spojení?" Alek se zadíval na Henryho a pak zase na pana Volence. „Nějaká spojitost tu možná je," řekl. „Jsem si jistý, že poznal medailon na zlatém řetízku."

„Možná ho poznal, Aleku, ale určitě neměl s útokem na Blacka nic společnýho," trval na svém Henry. Pan Volence přikývl. „Přikláním se k Henryho mínění, Aleku. Abu Ishak by neměl sebemenší důvod ublížit svému vlastnímu koni." „Asi máte pravdu," řekl Alek, „ale stejně..." Několik minut všichni tři seděli a mlčeli. Nakonec pleskl pan Volence dlaněmi o kolena a řekl: „No, tahle záhada nejspíš zůstane nevyřešená. Je to smůla, že už Blacka nemáte. Druhého takového koně asi nikdy neuvidíme." Pan Volence vstal. „Za pár týdnů se chystám do zahraničí, abych se poohlédl po hřebcích." „Kam pojedete, pane Volenci?" vyhrkl Alek. Henry si všiml zvláštního napětí v jeho hlase. „Nejspíš do Anglie, Aleku. Tam má člověk lepší příležitost dostat dobrého koně než kdekoli jinde." „Proč?" Vysoký muž se se zájmem zadíval dolů na Aleka. „Ale ale, kam tou otázkou míříš, Aleku. Pokud vím - a to jsem v tomhle byznysu už dost dlouho - je Anglie v chovu koní opravdu dobrá. Podívej se na statistiky a uvidíš, že mám pravdu." Pan Volence se usmál. Alek se však tvářil vážně a neuhnul pohledem. „A co Black, pane Volenci? Myslíte, že se narodil jen tak z ničeho nic? Nemyslíte, že takový kůň... sám jste řekl, že jiného takového už asi neuvidíte... nemyslíte, že je to výsledek mnoha let pečlivého chovu?" Pan Volence se podíval na Henryho a oba přikývli. „Neřekl bych," pokračoval Alek, „že je Abu Ishak v chovu nějaký amatér. Připadá mi prostě, pane Volenci, že kdybych byl na vašem místě a tolik chtěl vylepšit chov plnokrevníků v Americe, nechal bych plavat Anglii a místo toho bych vyrazil

do Arábie a našel Abu Ishaka!" Pan Volence i Henry se upřeně zadívali na Aleka. Chvíli mlčeli a pak se ozval Henry: „Je to trochu jako hledat jehlu v kupce sena, nemyslíš, Aleku?" „Asi jo, Henry, ale kdybys tu jehlu opravdu chtěl, tak bys ji našel, ne?" Obrátil se na pana Volence a dodal: „Nemám pravdu, pane Volenci?" Pan Volence neodpověděl hned. Sklouzl pohledem z Aleka na pastvinu a díval se do dálky. Alek ho napjatě sledoval. „Něco by na tom mohlo být, Aleku," řekl nakonec pan Volence. „Možná," navrhl Henry, „že by vám americký konzulát v Arábii mohl pomoct Abu Ishaka najít." „Dobrý nápad, Henry," souhlasil pan Volence. „Zajímalo by mě, co bych se mohl ve Washingtonu dovědět. Máte tu někde telefon?" „Můžete si zavolat od nás," vykřikl Alek rozčileně. „Pojďte." „Myslíš, že by mi Abu Ishak Blacka prodal, kdybych mu nabídl dobrou cenu?" zeptal se pan Volence Aleka, když stoupali do schodů před Alekovým domem. „Myslím, že ne," odpověděl chlapec, „ale určitě bude mít nějaké další hřebce, které prodá." „Maminka není doma," řekl Alek, když vešli, „telefon je tady." Dovedl pana Volence k přístroji a trpělivě čekal, až se dovolá přes spojovatelku na washingtonské číslo. „Jestli v mém úřadě ve Washingtonu nezjistí nic o Abu Ishakovi, tak to nezjistí nikdo," vysvětlil pan Volence Alekovi. Po několika minutách konečně dostal spojení. „Tady Volence, Flynn, dej mi George, prosím tě," slyšel Alek říkat pana Volence. „Podívej, mám pro tebe důležitou práci. Chci, abys mi zjistil co nejvíc informací o Abu Ishakovi... Ishakovi... I-S-H-A-K... ano, správně. Ten člověk žije v Arábii. Ne, nevím kde. To právě musíš zjistit a ještě cokoli dalšího, co

půjde. Využij každou možnost. Ano a taky zatelefonuj na americký konzulát, když to bude nutné. Chtěl bych se s Abu Ishakem spojit, pokud to půjde. Ne, nic dalšího o něm nevím než to, že je dost důležitý člověk." Chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Samozřejmě že vím, že je Arábie veliká, ale proto tě zaměstnávám. Zjisti všechno, co půjde! A poslyš, Georgi..., chci mít ty zprávy během několika dní. Objevila se určitá šance a je možné, že změním plány na cestu do Anglie... Všechno záleží na tom, kolik mi opatříš informací, takže pročeš všechny dostupné zdroje. Ne, ne... nebudu v New Yorku... musím se dneska večer vrátit na farmu a něco tam zařídit... Zavolej mi, jen co budeš něco vědět. Zapsal sis všechno dobře?... Jojo, v pořádku. Dobrá. Nashle." Pan Volence zavěsil a obrátil se na Aleka a Henryho. „Tak se to rozjelo a za pár dní bych měl dostat výsledek." „A co pak?" zeptal se Alek. „No, jestli bude možné najít Abu Ishaka, spojím se s ním a zjistím, zda by prodal Blacka, a když ne, jestli má nějaké další hřebce, které jsou na prodej. Když přistoupí na moji nabídku, pojedu do Arábie na základě tvého tušení, že je Abu Ishak mistr v chovu a má nějaké koně, které stojí za to koupit. Jestli je Black ukázka typu koní, které Abu chová, pak chci vidět ostatní. Když Abu Ishaka nenajdu, nevím ještě, co budu dělat. Všechno záleží na tom, co se o něm dozvím. Nerad bych jel do Arábie zbytečně. Ale pokud se ukáže, že je nějaká naděje Abu Ishaka najít, tak můžete vzít jed na to, že pojedu." Alekovi hořely oči vzrušením. Na tenhle okamžik čekal. „Jestli pojedete..., nepotřeboval byste... chci říct... nebudete potřebovat ještě někoho, kdo by vám pomohl přivézt ty koně sem?" Pan Volence se usmál. „Aáá, už mi svitlo, nenaplánoval sis to takhle hned na začátku? Dobře vymyšlené, Aleku." Položil chlapci ruku na rameno. „Ale vážně," pokračoval, „když

pojedu, rád bych tě měl s sebou. Nejspíš bys mi mohl docela dost pomoct, protože znáš Abu Ishaka." „To určitě," přerušil ho Henry, „a nezapomeňte, že nebýt Aleka, Black by dneska nežil. A Abu Ishak to ví... Dokonce mu nabídl odměnu, ale on ji nepřijal." Henry sklouzl pohledem z pana Volence na hnědý dům přes ulici, který byl vidět oknem z obývacího pokoje. „Dalšího pomocníka byste asi už nepotřeboval, že ne?" zeptal se trochu nervózně. „Kdybys to byl ty, Henry, tak ano. Pokud by ses spokojil s tím, že ti zaplatím jen náklady na cestu a nic víc." „No jasně!" zvolal Henry. „Ujednáno!" Vydali se ke dveřím. „Takže doufejme, že nás nic nezastaví před cestou do Arábie," řekl pan Volence. „Ozvu se vám, hned jak zařídím, co je potřeba. A ty, Aleku, si mezitím promluv s rodiči, jestli nebudou mít nic proti. Ať se potom nezdržujeme." Za tři dny dostal Alek od pana Volence dopis. Ani ho neotevřel a rovnou s ním utíkal naproti do stáje. Našel Henryho, jak čistí Blackovu ohlávku. „Je to tady!" křičel a mával dopisem. Posadili se na lavičku a Alek roztrhl obálku. „Drž nám palce, Henry." Farma Down Under 26. června Milý Aleku a Henry, vyčerpal jsem všechny dostupné zdroje informací a jediné, co jsem zjistil, je to, že Abu Já Kub ben Ishak je vládce malého království kdesi v oblasti Kharj, která leží daleko na východě za velkou arabskou pouští. Shodou okolností jde o nejméně probádanou část země. Obávám se, že neexistuje způsob, jak se s ním spojit. Přesto jsem odhodlaný (povšimni si toho, Aleku) najít tu jehlu v kupce sena, tedy vlastně v moři písku, a jsem ochotný všechen

ten písek prosít, jen abych ji našel. S konečnou platností souhlasím s Alekovým názorem, že Black je výsledkem opatrného a pečlivého chovu. Abu Ishak muže mít pár dalších takových koní. Jeden můj starý dobrý přítel se shodou okolností právě nachází ve městě Haribwan, které leží na západním okraji arabské pouště. Spojil jsem se s ním a on mě ujistil, že mi sežene průvodce i karavanu, s kterou se dostanu přes poušť. Jeden z haribwanských obchodníků možná dokonce ví, kde Abu Ishakovo království leží. Vím, že je to sázka do loterie. Buď ho najdu, nebo ne. Abych pravdu řekl, jsem tou cestou úplně posedlý - mohlo by jít o skvělou zkušenost, jestli se vše podaří a získám, co potřebuji. Uvědomuji si však, že když máme tak malou naději Abu Ishaka a Blacka najít, nebudete se mnou možná chtít jet. Rozhodně bych pochopil, kdybyste nejeli. Jste-li ale stále ještě rozhodnutí mě doprovázet, pošlete okamžitě telegram, protože bych chtěl letět už příští týden, pokud dostanu letenky. Zdraví vás Charles I. Volence Alek s Henrym dočetli dopis společně. „Páni, Henry!" vykřikl Alek, „to zní báječně!" „To teda jo!" souhlasil nadšeně Henry. „A mám dojem, že Volence nenechá kámen na kameni, dokud Ishaka nenajde. Je zvyklý dostat, co chce." Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal: „A co rodiče, Aleku..., už jsi jim o tom řekl?" „Ano, Henry, řekl jsem jim to, hned jak pan Volence odjel. Nejdřív nevěděli, co si mají myslet. Maminka se trochu bojí, ale táta je myslím na mojí straně. Ještě mi neřekli, jak se rozhodli..., jestli budu moct jet, nebo ne. Táta řekl, že se rozhodnou, až se pan Volence ozve a bude jasné, jestli pojede.

Myslím, že maminku přesvědčím. Nejel bych přece nikam sám." Henry vstal a protáhl se. „Jsi na tom mnohem líp než já," řekl. „Já ještě ženě nic neřek." „A co myslíš, že řekne, Henry?" „Určitě toho bude dost," zněla posmutnělá odpověď. Pomalu se vydali k Henryho domu. „Budeš mít potíže?" zeptal se Alek. „Pořád mám potíže," odpověděl Henry a s obavami pohlédl k domu, z něhož se ozývalo rázné bouchání a šustění a zvuky, jako když se přetahuje nábytek. „Nejspíš uklízí." „Možná bys jí mohl pomoct," navrhl Alek. „Třeba bys ji obměkčil." „No jo, možná máš pravdu. Povím jí to hned teď... Nemá smysl to odkládat." Alek si skopl bláto z bot. „Páni, Henry, doufám, že nám to vyjde. Promluvím s tátou, hned jak se vrátí z práce. Počkej, mám nápad..., jestli ti to dobře dopadne, zahvízdej třikrát. A já to udělám taky." „Tak jo, Aleku. Takže, doufejme..." Henry se otočil a vydal se k předním dveřím. Alek viděl, že se zastavil, podíval se na boty zalepené bahnem a pak raději obešel dům k zadnímu vchodu. Alek se usmál a namířil přímo k bráně a domů. Když zavíral bránu, podíval se nervózně na hodinky. Tou dobou se otec vždycky vrací z práce. Dneska večer se Alek dozví, jestli pojede do Arábie, nebo ne. Kruciš, snad to vyjde! Alek přešel ulici a hned uviděl na rohu u autobusové zastávky otcovu vysokou postavu. Zavýskl a rozběhl se mu naproti. Táta si s úsměvem sundal ošuntělý hnědý klobouk a setřel si pot z čela. „Já v tom horku sotva jdu a ty lítáš jako blázen... Je to nádhera být mladý!" Objal Aleka kolem ramen a vyrazili spolu k domovu.

Na schodech se Alek rozhodl, že nebude ztrácet ani minutu. Potřebuje zjistit, na čem je. „Tati," spustil váhavě, „mohl bych s tebou a s maminkou mluvit teď před večeří?" Pan Ramsay z vážného tónu synova hlasu poznal, o čem bude řeč. „Samozřejmě, Aleku, pojďme dovnitř. Zavoláme maminku, aby přišla z kuchyně. Je tam dneska večer stejně moc horko." Alek čekal v obýváku, zatímco otec zašel do kuchyně. Posadil se a předstíral, že čte večerní noviny. Už to nebude dlouho trvat. Brzy se dozví, jak dopadne... Maminka přišla do pokoje a utírala si ruce do zástěry. Alekovi se vůbec nelíbil přísný výraz, jaký otec nasadil. Když však táta promluvil, usmál se. „Takhle otročit u horké plotny, Aleku. Přesně jak jsem si myslel." Chytil svou ženu kolem pasu a otočili se k synovi. „Dneska přišel dopis od pana Volence, a jede," spustil Alek. „Víš, že jsme se domluvili, abych ti řekl, až se ozve." Zarazil se, podíval se z okna a pak zase na rodiče. „Odjíždí příští týden a pořád ještě chce, abych jel s ním." „Henry jede?" zeptal se tichým hlasem otec. Stále držel svou ženu kolem pasu. „Myslím, že jo, tati. Určitě, určitě jede. Odpoledne říkal, že jo." Maminku však příliš nepřesvědčil, protože namítla: „Ale paní Daileyová mi nic neříkala, a to jsem ji odpoledne viděla." „Kruci, mami," Alek skoro vykřikl, „snad jsi jí nic neřekla?" „Neměla jsem?" zeptala se matka. „Páni, to víš, že ne, mami, vždyť Henry jí ještě ani..." Najednou prořízl noční ticho ostrý hvizd. Alek se vyklonil z okna. Následovalo ještě dvojí zahvízdání. „Jede, mami," vykřikl. „Ano, Henry jedeeee!" Pan Ramsay se usmál. „Předem domluvený signál, co?" Pohlédl na ženu, pak na Aleka. „No, hochu, už jsme se s maminkou rozhodli, že můžeš jet."

„Huráááá!" zavýskl Alek a vrhl se na rodiče. „Vy jste ty nejlepší rodiče na světě!" Otec se smál. „Stejně jsme si říkali, že by od nás nebylo moc chytré držet takového divokého hřebce celé léto doma." „Ale budeš na sebe dávat pozor, viď?" ozvala se maminka a v jejích bleděmodrých očích Alek viděl, že se o něj bojí. „A budeš dělat jen to, co ti pan Volence a Henry řeknou, ano?" „Jasně, mami, budu..., vážně budu. Budu tak opatrný, jak jen to půjde. Tenhle výlet mi strašně prospěje, vůbec se neboj. Cestování je nejlepší škola života." „Což mi připomíná," přitáhl si ho otec za pásek u kalhot, „že jsem ti chtěl říct, aby ses nevrátil pár měsíců po tom, co všem ostatním začne škola. Pamatuj, že na podzim nastupuješ na střední školu." „Samo, tati, nezapomenu na to," ujistil ho Alek a obrátil se na maminku. „Nevadilo by ti, mami, kdybych teď hned poslal panu Volencovi telegram? Říkal, abych mu ho hned poslal... Musí zamluvit letenky. Poletíme tam, mami, jen si pomysli. Poletím přes oceán až do Arábie! Páni, to bude obrovská zkušenost sama o sobě, no ne, tati?! Musím zaskočit taky za Henrym. Nebude ti to vadit, mami, že ne? Jen na pár minut, fakt." A už byl na poloviční cestě ke dveřím, když maminka tiše odpověděla: „Ne, nebude," a dívala se na jeho mizející zrzavou hlavu. Stiskla mužovu ruku, která ji objímala v pase.

4/ Do Arábie Alek, Henry a pan Volence netrpělivě čekali na letišti La Guardia's Marině Air Terminal, až bude oznámen jejich let. Alek se oknem díval na obrovský hydroplán, který byl bezpečně upoutaný k rampě přes Flushingský záliv. Srdce mu bušilo vzrušením, protože už za chvíli do tohoto letadla nasednou... a poletí! „To je Flying Clipper, viďte, pane Volenci?" zeptal se nadšeně. „Ano, Aleku, tak mu říkají. Je krásný, viď?" „To teda jo," souhlasil Alek. „Měli bysme už brzy letět." Mrkl na hodinky. Sedm hodin a let byl plánovaný na sedm třicet. Obrátil se znovu k oknu a pohlédl na jasnou modrou oblohu. Bude krásný den, takže určitě odstartují, pokud se něco nestrhne nad Atlantikem. Pan Volence mu řekl, že letadlo neodstartuje, když bude nepříznivá předpověď počasí. Doufal, že jim dneska nic v cestě nezabrání. Tolik se na dnešní den těšil a rozhodně ho už nechtěl odkládat. Henry si všiml, že se dívá z okna. „Neboj, odstartujeme podle plánu, Aleku," ujistil ho. „Kdyby nad Atlantikem nebylo dobrý

počasí, už by nám to řekli dřív." Kývl hlavou směrem k vedlejší místnosti. „Pojď, vedle mají něco k snědku. Žaludek mi hlady zpívá." „Tys nesnídal doma? Já jo." „Né, nechtěl jsem ženu budit," usmál se lišácky Henry. „Bál jsem se, aby si to na poslední chvíli nerozmyslela. Radši jsem jel hladovej." Pan Volence musel ještě něco zařídit, takže jim řekl, že se sejdou za chvíli. Henry s Alekem se vydali ke stolkům, kde ostatní cestující snídali. Alekovi připadalo, že jsou všichni zvyklí cestovat přes oceán. Většinou si četli ranní noviny a trpělivě čekali na odlet. Alek byl příliš rozrušený, než aby mohl jíst, ale Henry si dal šunku s vejci. „Není nad plnej žaludek," zašklebil se na Aleka. „No jasně, máš pravdu," souhlasil Alek a už byl zase očima u velikého stříbrného ptáka, do něhož brzy nastoupí. Ranní slunce se odráželo od trupu hydroplánu a zářilo mu do očí. Obrátil se k Henrymu. „Ani jsi mi neřekl, jak se ti povedlo umluvit paní Daileyovou. Bylo to těžké?" „Jo, trochu," odpověděl Henry mezi jídlem, „ze začátku o tom nechtěla ani slyšet, ale pak jsem jí řek, že jí přivezu spoustu slonoviny... Je celá blázen do slonoviny... máme z ní všude po domě všelijaký cetky a tretky." „Ale Henry, v Arábii moc slonoviny není." „Ne?" „Ne." „Tak to ji budu muset zkrátka někde sehnat," vyřešil problém Henry a dopil kávu. „A stejně, její sestra z Ozarks k nám zase přijede na léto jako loni a vždycky spí v mojí posteli. Takže je jen dobře, když tam nebudu." Pan Volence se vrátil a přisedl si k nim. „Dám si jen kávu," řekl, „už jsem snídal." Podíval se na hodiny a dodal: „...je skoro

čas." „Tamhle je posádka?" zeptal se Alek a ukázal hlavou ke stolku v rohu, kde seděla skupinka lidí v tmavomodrých uniformách. „Ano," odpověděl pan Volence. „Páni, to je ale velká posádka," divil se Alek. „Je jich dvanáct." „Tenhle drobeček potřebuje k obsluze pěkných pár lidí." Zazněl dvakrát zvon, posádka se zvedla a vydala se ke dveřím. Alek taky vyskočil. „Proč nejdou i ostatní? Vždyť zmeškají!" „Posaď se, Aleku," usmál se pan Volence, „pro nás bude platit až další zvonění. Posádka musí letadlo trochu nažhavit, než nastoupíme my." Alek sledoval, jak posádka sestupuje po dlouhém ochozu až k rampě, která vedla k hydroplánu. Pochodovali v zástupu po dvou. „Vpředu jde kapitán a první důstojník, Aleku," vysvětloval pan Volence. „Posádky je skoro tolik, co pasažérů," komentoval situaci Henry. Za několik minut se ozval řev čtyř startujících motorů. Vrtule zavířily ve slunečním světle a Alek se celý roztřásl vzrušením. Podíval se na hodiny... už jen pár minut. Vzpomněl si na maminku a tátu, kteří se dívají z vyhlídkové terasy a čekají, až ho uvidí vycházet z budovy a nastupovat do hydroplánu. Jestlipak prožívají to, co on? Uběhlo pět minut a motory se rozeřvaly naplno. Cestující však pořád ještě nikdo nevyzval k nástupu do letadla. Alek zpanikařil. Co když je jeden motor porouchaný a oni neodletí! Vtom se ozval zvon. „To je pro nás!" vykřikl. Vyskočil tak překotně, až vrazil do dlouhého stolu a vyklopil jakési korpulentní dámě kávu do klína. Zadrmolil omluvu a už se hnal ke dveřím s Henrym, panem Volencem a ostatními cestujícími v patách.

Prošli po ochozu na rampu. Alek se otočil a podíval se na vyhlídkovou terasu a administrativní budovu. „Podívejte!" vykřikl. „Tamhle je maminka a táta!" Henry i Alek zamávali. „Šťastnou cestu!" volal otec. Maminka mávala malým kapesníčkem. „Ahoj!" volal Alek ze všech sil, aby překřičel řev motorů. A už byli u letadla Flying Clipper a cestující začali nastupovat. Ocelová lana, která hydroplán poutala k rampě, se napínala jako by se stroj už nemohl dočkat, až vystartuje. Alek se ještě jednou naposledy podíval na rodiče, zamával a sešplhal chodbou dolů za Henrym a panem Volencem. Překvapilo ho, jak je hydroplán uvnitř prostorný. Stevard jim ukázal jejich oddělení a pan Volence řekl Alekovi, aby se posadil k okénku. Henry si sedl naproti němu, pan Volence vedle něj. Byli teď na druhé straně rampy, takže Alek už neviděl ani rodiče, ani administrativní budovu. „Ještě je uvidíš, až vyjedeme ze zálivu k tunelu," ujistil ho pan Volence. Motory se ztišily, protože teď běžely naprázdno, a znovu se objevil stevard, aby jim pomohl upnout bezpečnostní pásy. „Odstartujeme za několik minut," oznámil jim. „Ještě čekáme na jednoho cestujícího, který má sedět na tomto sedadle." Kývl směrem k prázdnému místu vedle Aleka. „Měl jsem dojem, že Flying Clipper na nikoho nečeká," usmál se pan Volence. Stevard zacvakl Alekův pás. „Obvykle nečekáme," odpověděl, „...ale tentokrát máme příkaz. Cestující tu bude za pár minut. Už je v celním prostoru." Alek se podíval z okna na temnou vodu zálivu. Vpravo viděl letiště La Guardia a nákladní letadla, která odtud vzlétala. Často sem v neděli odpoledne s otcem jezdívali na výlet a jednou odtud letěli na Floridu k matčině sestře na vánoční svátky. Start

hydroplánu, který míří přes oceán, však viděl jen jednou, jindy neměl štěstí. Nikdy na ten pohled nezapomene: obrovský stříbrný pták letí jako blesk kanálem a nechává za sebou bílou brázdu zčeřené vody. „Toto místo je asi moje," ozvalo se vedle nich se zřetelně cizím přízvukem. Alek se otočil a zadíval se na muže, který stál v uličce. Byl to malý člověk s rozložitými rameny a býčí šíjí. Měl velice tmavou, skoro černou pleť, kulatý obličej a do tváří se mu zařezávaly výrazné vrásky. V hlubokých začernalých dolících mhouřil malé šedivé oči. Po jejich stranách se rozbíhala spousta drobných vrásek, jako by strávil dlouhou dobu na jasném slunci. Muž si sundal klobouk a otíral si pleš fialovým kapesníkem. V té chvíli si Alek všiml, že mu po levém boku visí prázdný rukáv. Bylo mu ho líto. Instinktivně se mu ten člověk vůbec nelíbil, ale když si představil, že musí žít jen s jednou rukou, projela jím vlna soucitu. Vyskočil a sundal noviny a časopisy, které předtím položil na prázdné sedadlo. „Prosím, pane," řekl a odsunul se víc k okénku, aby cizinci uvolnil místo. Muž pokývl hlavou a opatrně se sesul na křeslo. Když se usadil, podíval se rovnou na pana Volence a řekl: „Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Ibn al Khaldun." Usmál se bezzubými ústy. Pan Volence představil sebe a potom i Aleka a Henryho. Když Alek uchopil cizincovu tlustou ruku, zjistil, že je studená a lepkavá. Motory zvýšily otáčky a Alek zaslechl, jak dělníci venku odpojují lana, kterými byl hydroplán připoutaný. Okamžitě zapomněl na cizince vedle sebe a nadšeně vykřikl: „A je to, Henry!" A hned se přitiskl obličejem na okénko. Jakmile se letadlo dalo do pohybu, upozornil je stevard: „Přesvědčte se prosím, máte-li zapnuté bezpečnostní pásy."

Alek si zkontroloval svůj pás a všiml si, že se Ibn al Khaldun chystá zapnout si pás jednou rukou. „Počkejte, pane," řekl, „pomůžu vám." Tlustému muži tekly po obličeji potůčky potu. „Ne, děkuji," usmál se, „to není potřeba. Člověk si zvykne zvládnout spoustu věcí jednou rukou..., když má jen jednu." Zacvakl pás, opřel se v křesle dozadu a zavřel oči. Stříbrný hydroplán odjížděl od rampy a Alek teď zase uviděl maminku a otce, jak stále ještě stojí na vyhlídkové terase. Zamával jim, ale uvědomil si, že ho nemohou vidět. Hydroplán se otočil a zamířil přes zátoku ke kanálu. Postavy rodičů Alekovi pomalu mizely ze zorného pole a jemu se v té chvíli najednou zastesklo po domově. Pozoroval vodu, jak šplouchá kolem boků letadla a myslel na to, jak mu matka i otec budou chybět. Najednou ho úplně vyděsil náhlý příval vody, který se opřel o okénko. Řev motorů vystoupal do ohlušující síly. Alek si uvědomil, že jsou v kanále a že odstartovali! Pozoroval krajinu za vodou, která svištěla kolem rychlostí blesku. Pohybovali se stále rychleji a rychleji, až jim pěna úplně zakryla výhled, takže neviděli ani veliké křídlo letadla nebo ponton. Pan Volence se díval na Alekův napjatý obličej a usmál se. „Za chvilku bude zase vidět," ujistil ho. „Stevard říkal, že máme maximální náklad, a ten vyžaduje dlouhý rozjezd. A nezapomeň, že takovýhle drobeček si s sebou veze tisíce tun paliva." „Páni, to je zázrak, že vůbec vzlítne," řekl Alek a upřeně sledoval vodní kaskády za okénkem. „Je to jako pod vodopádem." Zvuk motorů vystoupal dokonce ještě výš a najednou se okénko vyjasnilo. Alek sledoval, jak se stříbrný trup hydroplánu odlepil od vodní hladiny. „Vzlétli jsme!" vykřikl na celé kolo.

Obtloustlá postava Ibn al Khalduna se pohnula, korálkovité oči se otevřely, pohlédly na Aleka a zase se zavřely. Letadlo začalo stoupat a Alek pod sebou rozeznal administrativní budovu, letiště La Guardia a nedaleko od něj i Flushing, kde bydleli. Hledal jejich dům a našel ho. Zakroužili a vzápětí zamířili přes Long Island ven a nad otevřené moře. Stříbrná křídla jasně svítila v ranním slunci. Hodiny rychle ubíhaly, a než se Alek nadál, servíroval jim stevard oběd. Pevnina se dávno ztratila z dohledu a mířili teď do Port of Spain na Trinidadu, jak se dověděl od pana Volence. Tam přespí a příští den vyrazí směrem na Natal v Brazílii, což bude poslední zastávka před letem přes Atlantik a do Afriky. Alek se podíval naproti na Henryho a bylo mu jasné, že si jeho dospělý kamarád užívá cesty zrovna tak jako on. Pan Volence se věnoval studené šunce s bramborovým salátem a chystal se přečíst si časopis. Ibn al Khaldun nechtěl oběd a už zase spal. Z krku se mu ozývalo hluboké chrápání. Alek dojedl a obrátil se k okénku. Právě letěli nad Golfským proudem a voda tu byla azurově modrá. Mezi letadlem a oceánem pod nimi proplouvaly měkké chuchvalce mraků, motory rovnoměrně hučely a Alekovi se začalo chtít spát. Podíval se okénkem dopředu, kde svítily ve slunci dvě vrtule a dlouhé křídlo, které vybíhalo daleko do strany. Zavřel oči a opřel hlavu dozadu. Za několik minut tvrdě spal. Když se vzbudil, stálo slunce nízko nad vodou. Ospale otevřel oči a uviděl Henryho a pana Volence, jak se na něj usmívají. „Vyspal ses dobře?" zeptal se pan Volence. „Hmmm, skvěle," odpověděl Alek. „Ale že jsem musel spát dlouho!" „To teda jo," odfrkl Henry, „takový tři hodiny." Alek se podíval z okénka dolů a uviděl pod vodou malé

korálové ostrůvky. „Korálové útesy," řekl. „Musíme být už hodně na jihu. Nevíte, kde asi jsme, pane Volenci?" „Ne, ale můžeme se zeptat stevarda. Ten to bude vědět." Přivolal stevarda a dozvěděl se, že jsou už jen půl hodiny letu od Port of Spain. „Za pár minut bychom měli vidět pobřeží," řekl jim pan Volence. „To je fajn cestování," zazubil se Alek. „Snídaně v New Yorku, večeře v Jižní Americe." „Podle plánu máme letět jedenáct hodin," usmál se na něj stevard, „a většinou přistaneme na minutu přesně. To až z Port of Spain do Natalu bývají horší letové podmínky. Zítra poletíme celý den proti větru." „Poletíme hodně brzo ráno?" zeptal se Alek. „V šest hodin. Když budeme mít štěstí, dorazíme do Natalu asi za patnáct hodin, to znamená v devět hodin večer. Další den přeletíme nad Atlantikem do Libérie, do místa, které se jmenuje Jezero ryb. Už jsi o něm někdy slyšel?" „Ne," odpověděl Alek, „ale zní to zajímavě." Chvíli se odmlčel a pak se ještě zeptal: „Říkal jste, že do Natalu přiletíme v devět večer..., tedy když budeme mít štěstí... a tou dobou by už měla být tma. Dá se s tímhle letadlem bez problémů přistávat potmě?" „Obvykle se nám to podaří," usmál se stevard. „Pilot si samozřejmě musí dát pozor, aby nevrazil do nějakého krokodýla nebo do klády. Ale jinak přistává bez problémů. Zítra večer v Natalu uvidíš, jak to dělá." Stevard se podíval z okna. „Teď můžete vidět severní pobřeží Trinidadu. Během několika minut jsme na letišti. Raději si už uložte do tašek věci, které budete potřebovat do hotelu." Položil zlehka ruku na Ibn al Khaldunovo rameno a jemně jím zatřásl. Arab okamžitě otevřel oči. „Port of Spain, pane," oznámil mu stevard. Ibn al

Khaldun se pomalu narovnal na sedadle a krátkým rychlým pohybem ruky poslal stevarda pryč. Alek cítil, že se mu tenhle člověk líbí čím dál méně. Bylo zřejmé, že se s nimi nechce bavit, a Aleka ani nenapadlo, aby se pokoušel dát se s ním do hovoru. Ibn al Khaldun zapnul příruční tašku na zip a potom upřel prázdný pohled nad hlavu pana Volence a ignoroval je. Alek se znovu otočil k okénku. Pevninu už měli skoro na dosah a letadlo pomalu klesalo. Ucítil vzrůstající tlak a bolest v uších. Začal hned usilovně žvýkat, aby tlak polevil. „Snaž se víc polykat," poradil mu pan Volence. Za pár minut už přeletěli nad pláží a sledovali tok malé řeky, která se klikatila k vysokým útesům. Alek se divil, proč pilot letí tak nízko... takhle přece ty hory nemůže přeletět. Pak uviděl průliv, kterým říčka protékala, a za ním se rozprostíral široký záliv. Hydroplán proklouzl mezerou v útesech a velice rychle klesal na vodu. Jakmile stříbrný trup zčeřil hladinu zálivu, zakryla zase výhled bílá pěna. Hydroplán postupně zpomaloval a okénka se vyjasnila, takže Alek mohl sledovat, jak se blíží k molu. Kousek od hráze stála na mnoha dlouhých tyčích nízká nepravidelná budova, která vypadala jako obrovská stonožka. Prošli celním odbavením a za chvíli ujížděli do města Port of Spain. Letecká společnost jim poskytla na cestu do hotelu dvě auta a Alek s úlevou zjistil, že Ibn al Khaldun nesedí s nimi. „Moc příjemný chlapík to teda není," poznamenal k Henrymu. „Nojo, není zrovna jak se říká společenskej," souhlasil Henry. „Zkoušel jsem se s ním v letadle bavit, ale on neměl moc zájem." Henry se zamyslel a potom poznamenal: „Divná věc, když nad tím přemýšlím. Ten člověk toho o mně spoustu věděl, a taky o koních, na kterých jsem jezdil. Trochu se rozpovídal, když jsem se zmínil o Changovi a o Derby v roce 1932. Řekl, že Princ Pat, ten mladej hnědák, o kterým jsem ti říkal, jak upad

při svým druhým dostihu a museli ho utratit, tak že tenhle kůň byl lepší než Chang a nejrychlejší ze všech koní, který jsem kdy měl. Nejzajímavější je, že já si to myslel taky, ale nikdy jsem o tom nikomu neřek. A navíc o Princovi vědělo jen moc málo lidí, protože jsem ho ještě neměl připravenýho na velký dostihy, když měl tu nehodu. Tyhle Arabové jsou divný lidi." Příštího dne už byli brzy ráno zase na cestě. Stevard jim řekl, že Ibn al Khaldun si přesedl dopředu, protože tvrdil, že se mu vzadu dělá špatně. „Díky bohu, že ho máme z krku," zamumlal si Alek pro sebe. Stříbrné letadlo se hodinu za hodinou opíralo do silného protivětru, který vál na sever podél pobřeží Jižní Ameriky. Letěli nad hustou džunglí a Aleka napadlo, jestli by je vůbec někdy někdo našel, kdyby motory selhaly a oni tu museli přistát. Pod nimi ležela temná neprozkoumaná země, která skrývala spoustu nebezpečí. Slunce jim přešlo nad hlavami a rychle sestoupilo k západu. Alek mrkl na hodinky a zjistil, že je po sedmé a že se brzy setmí. Zadíval se dopředu před letadlo, jestli snad neuvidí Natal, i když věděl, že nemají přistát před devátou. K obzoru se však táhla jednolitá zelenočerná masa. Opřel si hlavu o opěradlo a přemýšlel o Ibn al Khaldunovi. Jakto že toho tolik ví o Henrym a o amerických dostizích? Přesto bylo nejspíš přirozené, že se o ně zajímal, i když byl Arab. Byl to divný chlapík. A taky vypadal dost odpudivě s holou hlavou a temným tlustým obličejem. Alek pocítil výčitky svědomí, když si vzpomněl na Arabův prázdný rukáv. Musí být těžké prodírat se životem takhle postižený. Možná se mýlil. Snad o něm jen málo věděl. Ale přesto, bylo tu něco... Let pokračoval a Alekovy myšlenky pomalu přešly z Ibn al Khalduna k Blackovi a k tomu, jak ho budou hledat. Budou mít

štěstí? Podaří se jim najít království Abu Já Kub ben Ishaka? Zopakoval si jméno Blackova majitele ještě jednou... Abu Já Kub ben Ishak. Zapamatovat si to jméno bylo velice důležité. Od chvíle, kdy Abu odjel s Blackem, si Alek to jméno říkal stále dokola. Jediná stopa, kterou na cestě za Blackem měli. A ještě věděli, že Abu žil v nejméně prozkoumané části Arábie, v oblasti Kharj, která ležela daleko na východě za velkou pouští. Moc toho tedy nebylo. Alek zavřel oči a myslel na svého koně. O něco později ho stevard vzbudil. „Včera ses zajímal o noční přistávání," připomněl mu. „Za pár minut to bude. Přímo před námi jsou vidět světla Natalu." Alek ospale přitiskl nos na sklo. Venku byla černočerná tma a letěli dost nízko. Pod sebou matně rozeznal řeku, která se kroutila krajinou a letadlo sledovalo její tok. Obrátil se na Henryho a pana Volence a všiml si, že si připínají bezpečnostní pásy. Utáhl si svůj a řekl: „Tohle bude něco. Jak může k čertu pilot vůbec vidět? Tohle je řeka, ne? Bude přistávat na ní?" „To je řeka Norte," vysvětlil mu pan Volence. „Základna je na ní, a když se podíváš dopředu, spatříš v dálce několika mil světla, která pilota navedou na přistání." Alek se znovu otočil k okénku. Vpředu uviděl na řece řadu světel, jak řekl pan Volence. Bylo jich sedm skupinek a každá z nich tvořila malý svítící kruh. Nejblíž letadlu měl červenou barvu, ale všechny ostatní byly zelené. „Pilot přistane vedle nich," vysvětlil pan Volence. „Zprava. Dívej se." Hydroplán se právě blížil ke skupince červených světel. Alek se zadíval do inkoustově modré džungle na druhé straně letadla. Letěli pořád hodně rychle a těsně nad řekou. Stříbrný pták prosvištěl kolem červených světel, dosedl na vodu a rychle klouzal podél dalších světel. Henry se pohodlně opřel do sedadla a uvolnil se. „Nic to nebylo," zamumlal si pro sebe.

Na letišti prošli stejnými formalitami jako v Port of Spain a pak je rychle odvezli do Natalu přespat. „Zítra," připomněl Alek Henrymu, „jsme v Africe!" Už se dostali na cestě za Blackem pořádně daleko! Následující den připadal všem cestujícím kromě Aleka a Henryho monotónní. Poprvé spolu prožívali vzrušující zážitek z letu nad Atlantikem. Ještě před setměním se dostali nad africký světadíl a přistáli v Libérii na Jezeru ryb. Další mezipřistání měli v nigerijském Lagosu a potom v Léopoldville, které leželo v nitru Belgického Konga. Následující den vyrazili na poslední etapu cesty do arabského Adenu. Jak tak letěli nad pustými africkými pláněmi, začal Alek přemýšlet o výpravě, kterou mají před sebou. Podle pana Volence měli jet z Adenu vlakem do Haribwanu, který ležel na jihozápadním okraji velké pouště. Tam se měli setkat s přítelem pana Volence, který je ujistil, že jim obstará na cestu přes poušť karavanu a průvodce. Pozdě odpoledne se stevard dotkl Alekova ramene a řekl: „Tamhle je Bab el Mandeb," a ukázal na velkou vodní plochu. „Odtud je to letadlem už jen kousek do Arábie, takže do Adenu dorazíme za necelou půlhodinku." „Budeme tam vystupovat jen my?" zeptal se Alek a kývl hlavou směrem ke svým přátelům. „Naopak, do Adenu letí skoro všichni naši cestující. Zítra k nám přistoupí několik dalších a poletí do Káhiry a potom nad severním pobřežím Afriky do Maroka. Při troše štěstí budeme zpátky na La Guardia během šesti dnů." „Tak to se dostanete na spoustu míst," řekl Alek. Afriku nechali brzy za sebou a letěli nad kanálem Bab el Mandeb. „Spojuje Adenský záliv s Rudým mořem," vysvětlil Alek Henrymu. Dvakrát se tudy už plavil na lodi, když byl navštívit strýčka Ralpha v Indii. Jakmile si Alek vzpomněl na

loď Drake a to hrozné neštěstí, které ji potkalo, padla na něj chmurná nálada. Když si pomyslí, že ze všech cestujících i posádky se zachránil jen on a pár dalších lidí. A co je čeká, až se dostanou do Adenu, o tom vědí velice málo. V dálce před sebou už viděl bílé stavby města. Upřel pohled co nejvíc na sever, protože to bude jejich další směr. Letadlo pomalu kroužilo nad letištěm. „Tak jsme tady," zamumlal Henry. „To je jen začátek, Henry," řekl mu pan Volence a mrkl na něj. „Tady v Adenu moc času ztrácet nebudeme..., pokusíme se chytit nejbližší vlak do Haribwanu. Po tom všem sezení mě všechno svrbí, už se nemůžu dočkat, až vyrazíme na cestu." „Na cestu za Blackem," doplnil ho Alek a po chvíli s jistotou dodal, „však my ho najdeme." „Kéž bych sdílel tvůj optimismus, Aleku," řekl pan Volence. „Přesto tě ujišťuji, že z Arábie neodjedeme, dokud ji pořádně neprohledáme." Přistávali a hydroplán hladce klouzal k vodě. Stříbrný trup rozřízl hladinu kanálu, voda stoupla a zakryla okénka. Za několik minut už je táhli do přístavu. Jakmile byl hydroplán připoutaný, začali cestující vstávat a každý si hleděl svého. Pár dní museli všichni žít ve svém vlastním uzavřeném světě, ale to skončilo a oni se nemohli dočkat, až se vydají dál. Alek a jeho společníci prošli celním prostorem a čekali před letištěm na auto, které je mělo zavézt do hotelu. Ibn al Khaldun vyšel z haly a zamířil k velkému černému vozu. Byl oblečený do bílého obleku s rozhalenkou. Na hlavě neměl nic. Zastavil se, vytáhl z kapsy hedvábný kapesník a otřel si potůčky potu, které mu stékaly po tvářích. Stočil pohled na tři bývalé spolucestující a pak se k nim zvolna vydal. „Zajímalo by mě, co ten náfuka chce," řekl Alek tiše. „Nejspíš jde dát laskavé sbohem," zamumlal Henry.

Ibn al Khaldun se před nimi zastavil, ale nepromluvil. Pan Volence nakonec přerušil mlčení zdvořilou otázkou. „Bydlíte v Adenu, pane Khaldune?" Arabův nehybný pohled se přesunul z Aleka na pana Volence a po několika dlouhých vteřinách odpověděl: „Ne. Bydlím daleko na severu." „Někde blízko velké pouště?" zeptal se Alek. Ibn al Khaldunovy korálkové oči se zase upřely na Aleka, Na rtech měl slabý úsměv, který odhaloval bezzubé dásně. Neřekl ani slovo, ale přikývl. Pan Volence a Henry se podívali na Aleka, protože věděli, na co se zeptá teď. „Neslyšel jste někdy náhodou o muži jménem Abu Já Kub ben Ishak?" Ibn al Khaldun si nejprve otřel tvář hedvábným kapesníkem, potom si přejel holou lebku a pak teprve zavrtěl hlavou. „Arábie je veliká a složitá země," odpověděl tiše se silným přízvukem. „Na severu člověk nemá moc známých." Nechal si kapesník ležet na hlavě a Aleka zrovna napadlo, jak směšně s ním vypadá, když zafoukal lehký větřík a shodil mu ho k nohám. Alek se sehnul, aby kapesník sebral. Ibn al Khaldun se také shýbl. Alek měl právě ruku na hedvábné látce, když se prudce zarazil. Přímo před očima se mu kýval zlatý řetízek s přívěskem, který visel na Arabově nahém krku. A na přívěsku... pták s křídly doširoka roztaženými.

5/ Fénix Alek řekl Henrymu a panu Volencovi o medailonku až několik minut po Arabově odchodu. „Jseš si jistý, že byl stejný?" zeptal se Henry napjatým tónem. Alek strčil ruku do kapsy a vytáhl zlatý řetízek. „Byl to ten samý, Henry... přesně jako tenhle. Nemohl jsem se splést!" Pan Volence pohlédl na černé auto, v němž Ibn al Khaldun zmizel. „Pojďme! Budeme ho sledovat." Zamával na taxi a všichni tři stačili nastoupit, ještě než černé auto vyjelo. Pan Volence dal řidiči pokyny, aby se držel asi sto metrů za sledovaným autem. „Chci zjistit, kde bydlí," vysvětloval Alekovi. „Jakmile to budeme vědět, informuji policii." „Ale my mu nemůžeme nic dokázat," namítl Alek. „Jeho slovo bude jenom stát proti našemu." „Ano, to vím. Možná se ale dozvíme něco, co nám pomůže. Mám ve zdejší vládě několik přátel, kteří by ho mohli pěkně postrašit. My sami se od Ibn al Khalduna žádného zadostiučinění nadít nemůžeme. Tohle je naše jediná šance." Když se blížili k předměstí, všiml si Alek, že se vzdálenost

mezi oběma auty zvětšuje. „Musíme přidat, nebo je ztratíme." Černé auto před nimi najednou prudce zabočilo a opustilo hlavní silnici. Zpomalilo a řidič taxíku ho mohl pohodlně sledovat. Objeli blok domů a zase vjeli na hlavní silnici. „To je legrační," uvažoval Henry nahlas. „Moc ne," řekl Alek. „Chtěl zjistit, jestli ho sledujeme, a my mu na to skočili." „Obávám se, že máš pravdu," potvrdil pan Volence, předklonil se k řidiči a řekl mu, aby zrychlil. „Přidává. Budeme mít štěstí, když ho neztratíme." Auto Ibn al Khalduna svištělo po dálnici a bylo jasné, že rozhrkaný taxík, v němž jeli Alek a jeho společníci, proti němu nemá šanci. Když dojeli na okraj města, byl Ibn al Khaldun z dohledu. „Každopádně to dokazuje," usoudil Alek, „že měl něco společného s útokem na Blacka a ví, že ho podezíráme. Jinak by zastavil a neujel." „To není tak úplně jisté," řekl pan Volence. „Může v tom být ještě něco jiného..." Aleka moc nepřesvědčil. „Mám poznávací číslo jeho auta," řekl, „můžeme ho ověřit na policii." „Chytrý kluk!" pochválil ho pan Volence. O několik minut později zastavil taxík před policejní stanicí. Pan Volence šel dovnitř, zatímco Alek s Henrym čekali v autě. Za chvilku se vrátil. „Moc štěstí nemáme," oznámil jim. „Auto je z půjčovny a šofér se měl hlásit na letišti u pana Ibn al Khalduna. Zavolám jim později znovu. Řeknou mi, kam jejich šofér našeho přítele zavezl. Pořád se ještě můžeme něco dovědět." Ubytovali se v hotelu a pan Volence zavolal do půjčovny aut. Dověděl se však jen, že Ibn al Khaldun z auta vystoupil na okraji města, vyrovnal se s řidičem a okamžitě si zastavil taxi.

Následující den si pan Volence promluvil s několika obchodními přáteli o Ibn al Khaldunovi, ale výsledek byl mizivý. „Řekli mi," oznámil Alekovi a Henrymu v hotelu, „že v centrální a severní Arábii žije řada rodin jménem Khaldun a že by byla ztráta času chtít ho vystopovat." Henry si přejel širokou dlaní dvoudenní strniště na bradě. „Počítám, že jediný, co můžeme dělat, je vydat se podle plánu na cestu a mít oči otevřený." „Mám pocit, že se zase objeví," dumal Alek. Nazítří vyrazili do Haribwanu. Když čekali na nádraží na odjezd, řekl pan Volence svým přátelům, že už telefonoval kamarádovi a že je bude u vlaku čekat. „Podařilo se mu sehnat nám průvodce?" zeptal se Alek. „Bohužel ne. Řekl, že získat průvodce na cestu přes poušť není vůbec žádný problém, ale do hor na severu - to je něco úplně jiného. Zdá se, že jde o dost nebezpečné území, protože tam žijí nepřátelské kmeny. Moc lidí se neodvažuje do jejich kraje vstoupit." „To nezní moc dobře," zašklebil se Henry. Vlak se starodávnou lokomotivou a dřevěnými vagóny pracně vjel na nádraží. Pan Volence, Alek a Henry si našli svá místa a udělali si pohodlí. „Jak dlouho pojedeme?" zeptal se Alek. „Něco málo přes dvanáct hodin," odpověděl pan Volence. Podíval se na hodinky. „Do Haribwanu bychom měli dorazit po osmé večer." „Tohle musí být jedna z nejteplejších zemí na světě, ne?" zamumlal Alek. „Ano, taky je," usmál se pan Volence, „a nejsušší. Měli bychom si zvykat." Alek vyhlédl z otevřeného okna na stepní krajinu porostlou nízkými keříky. Na západě viděl, jak se pobřežní hory postupně

zdvihají směrem k severu. Tu a tam zahlédl malou farmu s kouskem obdělané půdy. „V Arábii je nejúrodnější západní a severní pobřeží," vysvětloval pan Volence. „Na východ se táhne jen nekonečná poušť a hory, ke kterým míříme. Někteří Arabové říkají, že je jejich země ostrov obklopený ze tří stran vodou a z jedné pískem. Geologové tvrdí," dodal po chvíli, „že Arábie byla kdysi přirozenou součástí africké Sahary. Dneska ji od ní odděluje údolí řeky Nil a veliká průrva vyplněná Rudým mořem." „Řeky tu netečou žádné?" zeptal se Alek. „Žádná, která by stála za řeč," odpověděl pan Volence. „Je tu sice síť vádí - pouštních údolí, která se zaplňují vodou, ale jenom v krátkých obdobích, kdy občas zaprší." „V tom případě nevím, jak můžou něco pěstovat. Co jedí?" „Pravda je, že je tu velmi málo orné půdy, Aleku, ale na pobřeží se daří datlím, kokosovým palmám, vinné révě a různým druhům ovoce. A také tu rostou mandle, cukrová třtina a melouny. A Arabové chovají ovce a kozy a jejich káva platí za nejjemnější na světě. Jídelníček pouštních nomádů se myslím skládá hlavně z datlí a mléka." Tohle zajímalo i Henryho. „Datle a mléko," zabručel si pro sebe, „...hm, to se mám na co těšit." Vlak ujížděl stále na severovýchod, lidí kolem ubývalo a krajina byla čím dál ponuřejší. Všude okolo se rozprostírala nehostinná písečná pláň. Hory na západě už téměř nebylo vidět. Alek se rozhlédl po ostatních cestujících. Většina z nich spala. Několik jich bylo oblečených jako on a asi to byli podle rysů Britové. Jinak však šlo hlavně o Araby, kteří měli na sobě dlouhé bílé sukně ovázané šerpami a horní díl oblečení byl velice volný, takže za nimi vlál, když šli. Alek už si na ten pohled zvykl. Na hlavách nosila většina Arabů šátek přitažený k

hlavě šňůrou. Měli střední postavy, byli statní a jejich obličejové rysy, jako například široké čelisti, orlí nos a ploché tváře, jim podle Aleka dodávaly důstojný a pyšný vzhled. Nemohl se ubránit srovnání s Ibn al Khaldunem, který jim se svým tlustým zlým obličejem vůbec nebyl podobný. Všiml si, že pan Volence drží v dlani zlatý řetízek s přívěskem a pozorně si ho prohlíží. „Máte nějakou další stopu?" zeptal se ho. Pan Volence chvilku mlčel a pak vzhlédl k Alekovi, který ho upřeně pozoroval. „Jen jsem myslel na to, o čem se v souvislosti s tímhle přívěskem zmínil včera v Adenu jeden můj známý. Studoval kdysi docela intenzivně mytologii a myslí, že pták představuje bájného egyptského ptáka fénixe. Ani já, ani on jsme však nikdy neviděli fénixe zpodobeného zrovna tímto způsobem, s roztaženými křídly. Přesto asi vím, co měl můj přítel na mysli..." „Fénix? O čem je ten příběh?" zeptal se Alek. „Stručně řečeno," vysvětloval pan Volence, „představoval fénix boha slunce a jako takový byl uctíván. Podle legendy žil pět set let v Arábii. Když cítil, že se blíží konec života, snesl vejce do hnízda, které pak zapálil a spolu s ním uhořel. Z popela však vzešel fénix nový. Legenda představuje vzkříšení mrtvých," „Páni, to je ale zajímavý," řekl Alek. „Jestli je to opravdu fénix, co asi znamená pro Ibn al Khalduna?" „Nemám nejmenší tušení, Aleku," odpověděl pan Volence. „Možná nic. Možná jen předmět, který všude nosí s sebou." „Vsadil bych se," vložil se do rozhovoru Henry, který zatím jen pozorně naslouchal, „že jde o nějaký tajný příkaz nebo tak něco." Položil těžkou dlaň na Alekovu nohu a pokračoval. „Pokud víme, existujou tyhle věcičky dvě. Jednu máš ty a druhá visí na krku toho tlustýho Ibna. Když to nebyl on, kdo chtěl tenkrát v noci zabít Blacka, musel to bejt někdo jinej a měl taky

tohle. To znamená, že tu musí bejt nějaká organizace nebo něco podobnýho." „Anebo," dodal Alek, „jestli to byl Ibn, kdo chtěl Blacka zabít, měl ještě jeden medailon." „Takže máme o čem přemýšlet," řekl pan Volence. „Možná nám pomůže Coggins, až dorazíme do Haribwanu."

6/ Haribwan V Haribwanu byla už skoro tma, když zastavili na nádraží. Alek sáhl nahoru na polici pro zavazadla a pocítil s novou silou vzrušení z cesty. Haribwan totiž představoval skutečný začátek jejich pouti za Blackem. Na sever a na východ se táhla poušť bez jakékoli civilizace. Haribwan byl poslední obydlenou výspou. Až opustí toto malé arabské město, nebudou už moct spoléhat na žádné dopravní prostředky ani na hotely. Pak budou odkázaní jen sami na sebe. Všichni cestující už vystoupili z vlaku a Henry, Alek i pan Volence je následovali. Venku vykřikovali pouliční prodavači a nabízeli své zboží novým příchozím. Zvyšovali hlasy na nejvyšší možnou míru, aby překřičeli lomoz, neutuchající dupot chodců, oslů a velbloudů naložených různým zbožím z pouště a z farem. Vzduch byl naplněný nejrozmanitější směsicí vůní a Alek je se zájmem vdechoval. Pan Volence objevil svého přítele. „Bruci," zavolal na něj,

„jsem rád, že tě vidím." Vysoký muž s řídkými bílými vlasy a brýlemi v kostěných obroučkách se chopil napřažené ruky pana Volence. „Charlie, ty starej brachu," zvolal nadšeně, „to je doba, co jsme se neviděli!" Pan Volence představil Henryho a Aleka a pak se prodrali davem. „To musí být už deset let, co tady žiješ, Bruci, ne?" ptal se pan Volence. „Myslím, že třináct nebo čtrnáct. Tady člověk ztratí pojem o čase." „Tady Cogginse," obrátil se pan Volence na Aleka a Henryho s vysvětlením, „poslala jeho společnost do Haribwanu na krátkodobou práci, která měla trvat nanejvýš měsíc. A od té doby tu je." „Prodloužil jsem si pobyt natrvalo," vysvětlil pan Coggins s úsměvem. „Tohle místo mi přirostlo k srdci." „Určitě ano," souhlasil pan Volence. „Vzpomínám si na dopis, který jsi mi poslal před odjezdem z Anglie. Tenkrát se ti sem moc nechtělo, pamatuješ?" „Samozřejmě že pamatuju," přikývl pan Coggins, „ale zdejší lidé," dodal vážným tónem, „tahle země... no, těžko se vysvětluje, co k nim cítím. Časem to zjistíte sami. Kdo v životě v Arábii nebyl, si o ní myslí, že je drsná a odpudivá, ale ona je ve skutečnosti vřelá a pohostinná." „Vřelá je tedy ažaž," zamumlal Henry a otřel si pot z čela. Konečně se dostali k autu pana Cogginse. Byl to starý model fordu. „Žádné lepší vozidlo vám bohužel poskytnout nemůžu, ale tohle nás doveze, kam potřebujeme," řekl a s láskou poplácal karoserii. „Divím se, že máš auto," podotkl pan Volence. „Pár jich tu jezdí, ale pojďme, ať už vyrazíme." Pan Coggins pomalu projížděl přeplněnými a úzkými uličkami

města. „Moc aut tady nejezdí, takže musím být opatrný. Zdejší lidé auta odmítají. Za přiměřený dopravní prostředek považují jen osly, velbloudy a koně. Já používám auto pouze při výjimečných příležitostech, jako je tahle," usmál se pan Coggins. Alek pozorně sledoval, co se děje v ulicích. Zaznamenal několik lidí v evropských šatech, ale většina chodců měla na sobě vlající bílý háv obyvatel pouště, „Je tu hodně Evropanů?" optal se. „Ne, moc ne," odpověděl pan Coggins. „Místní jim říkají infranji neboli Frank." Alek uviděl několik zahalených žen, jak kráčí ulicí, a několik dalších zahlédl za zamřížovanými okny, když vykoukly ven, aby spatřily auto. Najednou přijeli k velké skupině lidí, kteří stáli před monumentálně vyhlížející budovou z bílého kamene. Pan Coggins zastavil. „Svolávání na večerní modlitbu," vysvětlil jim. „To je mešita, místo, kde se muslimové modlí. Podívejte se na tamtu věž - říká se jí minaret -tam stojí muezzin neboli vyvolávač, který svolává muslimy k modlitbě." Alek sledoval prst pana Cogginse. Štíhlá vznosná věž byla spojená s mešitou a nahoře z ní vyčníval balkon, na němž stál muž v bílém oblečení. Potom se dolů na davy snesl jeho hlas: „La ilaha illa-'llah: Muhammadum rasulu-'llah," vyvolával velebným hlasem. „To znamená ,Žádný jiný Bůh než Alláh: Mohammed je posel Alláha,‘" vysvětlil pan Coggins. „Žádná jiná věta se v Arábii neopakuje častěji než tahle. Jsou to první slova, která uslyší čerstvě narozené muslimské dítě, a poslední slova pronesená nad hrobem. Pětkrát denně,.. za svítání, v poledne, uprostřed odpoledne, při západu slunce a zkraje noci... pětkrát denně ta slova zpívají muezzinové v modlitbě z vršku minaretu po celé

Arábii." Muezzin se modlil dál a jeho hlas následovala ozvěna modlících se lidí dole na náměstí. Byla to působivá podívaná a osazenstvo auta tiše naslouchalo. Když modlitba skončila, vyjeli dál a brzy dorazili do Cogginsova domu. Vchodovými dveřmi vešli na dvůr, který Aleka velice příjemné překvapil. Zvenku nevypadal nějak zvláštně, ale tady uvnitř stála mezi několika nízkými pomerančovníky velká fontána, z níž tryskal vysoko do vzduchu jemný vodní závoj. Místnosti obklopovaly dvůr ze všech stran a nahoře nad železným balkonem v prvním patře se klenulo loubí, které chránilo všechny místnosti před slunečními paprsky. Pan Coggins je zavedl do jejich pokojů a řekl, že večeře se bude podávat, hned jak budou hotovi. Alek měl jednu místnost sám pro sebe. Umyl se ve velkém umyvadle. Světlo z olejové lampy vrhalo na stěny pohádkové stíny a Alek si vzpomněl na domov. Přejel skoro půlku světa a ocitl se daleko od táty a maminky. Co teď asi dělají? Za pár měsíců se má zase vrátit domů, pravda, ale teď si najednou víc než kdy jindy uvědomil, jak nebezpečný úkol před nimi stojí. Před pár týdny bylo tohle všechno jen sen, ale teď to byla nejskutečnější skutečnost. Podaří se jim sehnat průvodce? A jestli ano, najdou sídlo Abu Já Kub ben Ishaka? Najdou Blacka? Alek se utřel a vyšel z pokoje. Vydal se za hlasy, které ho přivedly do velké místnosti, kde stál uprostřed prostřený stůl a na něm různé druhy ovoce. Pan Volence a Henry mluvili s hostitelem. Pan Coggins se na Aleka usmál. „Tak už jsme všichni a můžeme zasednout k večeři. Určitě máte hrozný hlad." Zazvonil malým zvonkem, který stál na stole, a skoro okamžitě

se v jídelně objevil arabský mladík asi tak starý jako Alek a v rukou nesl kouřící mísu s jídlem. Postavil ji před pana Cogginse a potom o krok ustoupil. Temné černé oči mu hořely zvědavostí. Přejel pohledem všechny hosty a nakonec se zadíval na Aleka. „To je Raj, můj sluha," vysvětli] pan Coggins, ohlédl se přes rameno a usmál se. „Raji, tohle jsou moji dobří přátelé pan Volence, pan Dailey a Alek Ramsay." Mladík ohnul svou vzpřímenou kostnatou postavu v pase. „Těší mě," řekl tiše, „jsem velice rád, že jste přijeli." Vyslovoval každé slovo zvlášť a na konci ho usekl. Potom dlouhými a elegantními kroky odešel. „Umí dobře anglicky," řekl pan Volence, když mladík zmizel. „Už je u tebe dlouho, Bruci?" „Ano, hodně dlouho," odpověděl pan Coggins tiše. „Krátce poté, co jsem sem přijel, mě jeden dobrý přítel, obchodník, který strávil většinu života na poušti, požádal, abych se o Raje postaral, než se vrátí z výpravy. Rájovi byly tenkrát asi tři roky... Nebyl jeho syn, ale měl ho rád, jako by byl. Při jedné cestě přes poušť ho našel opuštěného v oáze. Určitě ho tam někdo nechal umřít, ale můj známý naštěstí přijel včas a přivezl ho do Haribwanu." „A váš přítel, ten obchodník... přijíždí často?" zeptal se Henry. „Ne." Pan Coggins se odmlčel. „Z poslední výpravy se nevrátil... a to už je takových devět let. Část jeho karavany se vrátila. Přepadli je pouštní lupiči a ti, kteří útok přežili, měli veliké štěstí." „Zajímavý příběh," řekl pan Volence. „Nemáš ponětí o tom, čí by chlapec mohl být?" „Kdepak. Dítě mělo pěkně tkané a kvalitní oblečení, takže to by ukazovalo, že jeho rodiče byli dobře postavení, ať už byli kdokoli." Pan Coggins podal Henrymu kousek sušeného masa a

pokračoval. „Raj je tu určitě šťastný. Učil jsem ho, a byl velice chytrý žák. Vyprávěl jsem mu jeho příběh, a protože ví, že není žádná naděje jeho rodiče najít, je spokojený. I když kdesi hluboko v mysli má určitě uloženou myšlenku najít je a nikdy se jí nezbaví." „A co ti lupiči," zeptal se Henry, když dopil sklenici ovocného džusu, „ještě pořád na poušti přepadají?" „Ano, Henry, obávám se, že nezmizí nikdy," odpověděl pan Coggins. „Něco vám o nich povím..., měli byste to vědět." Pan Coggins odsunul talíř a sundal si brýle. „Původní Arabové byli beduíni, říkali si ,velbloudí lidé‘. V úrodných oblastech na severu, západě a jihu vznikala a zanikala různá království, ale na východě, na pustých pláních Rub'al Khálí, které říkáme velká poušť, jsou pořád stejní beduíni. Nejsou to nějací tuláci, kteří by jezdili z místa na místo jen pro samotné ježdění. Ať se vydají kamkoli, mají k tomu dobrý důvod - hledají pastvu, aby mohli chovat ovce, velbloudy, koně, aby mohli lovit... a taky loupit. Možná vám to zní divně, ale loupení je jedno z několika zaměstnání, která beduíni uznávají jako vhodná pro muže. Jeden starý arabský básník napsal: ,Naše práce je útočit na nepřítele, na souseda a na bratra, pokud nenajdeme nikoho jiného, koho bychom mohli napadnout!'" Pan Coggins dopil sklenici a pokračoval. „Na poušti vládne beduín, jeho kůň a velbloud. Jeho houževnatost a vytrvalost mu umožnila přežít v podmínkách, kde zahyne skoro všechno ostatní. A beduín žije stále tak, jako žili jeho předkové. Ve stanech utkaných z kozí nebo velbloudí srsti, pase ovce a kozy na odvěkých pastvinách. Pouštní nomád je klubko nervů, kostí a svalů. Hlavní položkou jejich jídelníčku jsou datle a mléko." „Žádná pevná strava?" zeptal se pan Volence. „Datle a velbloudí maso bude pravděpodobně jediná tuhá strava, jakou mají k dispozici," odpověděl pan Coggins.

„Beduíni považují velbloudy za ,zvláštní dar od Alláha'. Pořádají hody z jeho masa, obléká je svou kůží, ze srsti si dělají stany a výkaly používají k topení. Velbloud je stálý společník beduína, jeho dopravní prostředek, jeho bohatství i jeho krev." Alek napjatě poslouchal a pak vpadl do rozhovoru: „Ale co kůň? Vždycky jsem si myslel, že pro Araba je největším bohatstvím jeho kůň." „To je, Aleku," souhlasil pan Coggins s úsměvem. „Ale kůň je luxusní zvíře a pro člověka na poušti je velice obtížné ho krmit a starat se o něj. Mít koně je znak velkého bohatství. Povím vám ještě něco o beduínských koních, protože vím, jak vás to zajímá. Navzdory všeobecnému mínění byl arabský kůň přivezen do historické Arábie poměrně pozdě. Jakmile se tam však dostal, získal skvělou příležitost udržet si čistokrevnou linii a nesmíchat se s jinými plemeny. Jak všichni víme, je čistokrevný arabský kůň po celém světě známý svou krásou, vytrvalostí, inteligencí a věrností svému pánu. Od arabských koní se i na západě odvozují veškeré postupy při chovu, koní." Alek si živě vzpomínal na Blackovo krásné veliké tělo a rychlost, jakou dokázal vyvinout. „Před chvílí jste řekl," obrátil se na pana Cogginse, „že beduín chce zachovat své koně čistokrevné a nechce je míchat s jinými. Ale kůň, kterého hledáme, možná není arabský čistokrevný kůň. Myslíte, že je možné, že by některý beduín mohl schválně křížit arabské koně s jiným plemenem tak, aby vznikl kůň, který by měl odolnost a odvahu araba a sílu jiných koní?" „Je to možné, Aleku," odpověděl pan Coggins. „Beduíni jsou skuteční mistři v chovu koní. Bylo by přirozené, kdyby se některý z nich pokusil vytvořit dokonalého koně. Zvlášť když nejvyšší kvalitou je pro beduína rychlost, protože potřebuje rychlého koně k nájezdům." Alek si najednou všiml, že do místnosti vešel Raj a tiše stál za

panem Volencem. Poslouchal rozhovor se stisknutými ústy a zachmuřeným výrazem. „Jsou beduíni krutí?" ptal se pan Volence. „Ne, pokud to není naprosto nutné, tak ne. Při útocích neprolévají krev, když nemusí. Zásadním důvodem všech sporů bývají boje o vodu a o lepší pastviny." Henry si nervózně poposedl na židli. „U všech čertů, to tedy budeme mít štěstí, když se v pořádku vrátíme!" „Právě naopak, Henry," řekl tiše pan Coggins, „máte dobré předpoklady vrátit se v pořádku. Doufám, že z mého vyprávění nemáte dojem, že beduíni nejsou pohostinní, protože to není pravda. Ke svým nepřátelům mohou být krutí, ale pokud jde o přátelství, neznám spolehlivější a štědřejší lidi. Pohostinnost je jedna z jejich nejpřednějších ctností a považují ji za posvátnou povinnost. Beduín nikdy neodmítne hosta, a když ho jednou za hosta přijme, nezkřiví mu vlas na hlavě. To by byla urážka cti a hřích proti Bohu. Na druhé straně ale taky platí, že uděláš-li z něj svého nepřítele, jsi synem smrti. Protože zákon pouště žádá krev za krev a smrt za smrt. A krevní msta může trvat mezi pouštními kmeny padesát let i více." Pan Coggins domluvil a podíval se na hodinky. Pohlédl na Raje a ten přikývl. Potom se obrátil k hostům. „Ve vedlejší místnosti čeká beduín a já bych rád, abyste se s ním seznámili. Možná bude vaším průvodcem. Chci vám však v rychlosti vypovědět jeho příběh, ještě než za ním půjdeme. Je důležité, abyste si byli vědomi určitých skutečností, než beduína případně najmete." Pan Coggins se na chviličku odmlčel a pak pokračoval. „Ten člověk přijel do Haribwanu teprve před několika týdny. Jeho kmen ho zavrhl, protože spáchal ve svém klanu nějaký zločin, uprchl a stal se psancem, člověkem postaveným mimo zákon. Osud takového člověka je horší než smrt," vysvětloval pan Coggins, „protože bez ochrany kmene se dá v poušti jen zemřít

strašlivou smrtí. Našemu muži se však kupodivu nějak podařilo dostat se do Haribwanu živý. Zná Rub'al Khálí líp než kdokoli jiný..., proto asi přežil. Dozvěděl se, že hledám průvodce, a tak se jednoho dne objevil u mých dveří a nabídl své služby. Už jsem ho ve městě viděl a znal jsem jeho příběh, tak jak jsem vám ho teď vyprávěl. Když jsem se zeptal, jestli se nebojí o život, vydá-li se na takovou výpravu, neodpověděl. Řekl jen, že požaduje vysokou odměnu. A taky řekl, že je jedním z mála beduínů, kteří znají i hory na východě včetně oblasti Kharj. Uvědomil jsem si, že jiného průvodce vám asi nebudu schopen sehnat, a proto jsem mu řekl, aby přišel dneska znovu. Teď víte, co je zač, a rozhodnutí už nechám na vás. Dobře si všechno rozmyslete, protože jak jsem řekl, je to psanec, člověk, který ztratil spojení s kmenem, a když ho chytí, znamená to pro něj smrt. Proč se chce vydat pryč z Haribwanu a volí nebezpečí, nevím. Bude vyžadovat vysokou mzdu a možná, že si za peníze koupí členství v klanu zpět. Každopádně se nedá oddiskutovat, že je jediný člověk, který je schopný doprovodit vás do kraje Kharj. Ostatní průvodci by vás vzali přes poušť, ale dál ne." Když pan Coggins domluvil, rozhostilo se v místnosti tísnivé ticho. Z výrazu Aleka, Henryho i pana Volence se nedalo nic vyčíst. Všichni tři zvažovali riziko, jaké podstoupí, když si beduína najmou. Raj stál strnule za stolem. „Nemusíte se rozhodnout okamžitě," přerušil konečně ticho pan Coggins. „Pojďte, seznámím vás s ním."

7/ Karavana Vstoupili do dlouhé místnosti matně osvětlené jedinou olejovou lampou, která visela jako lustr uprostřed stropu. Z pohovky se zvedla postava v bílém. Pomalu vykročila směrem k nim. Cizinec se zastavil několik kroků před nimi a Alek teď mohl rozeznat jeho rysy, které se nezřetelně rýsovaly pod bílým šátkem olemovaným jasně červeným pruhem. S výjimkou hluboké jizvy, která se mu táhla od levého ucha k bradě, se podobal všem ostatním Arabům, s jakými se zatím setkal ve vlaku. Měl tytéž ploché lícní kosti, široké čelisti a rovný nos a stejně jako oni měl středně vysokou a silnou postavu. Z jakéhosi neznámého důvodu se Alekovy myšlenky v té chvíli zatoulaly k Abu Já Kub ben Ishakovi a potom k Rájovi. Oba dva se tolik lišili od ostatní Arabů, které kdy viděl včetně Ibn al Khalduna. Raj a Abu Já Kub ben Ishak byli oba vysocí a měli vysoké lícní kosti. Alek slyšel mluvit pana Cogginse arabsky k cizinci, jenž se lehce uklonil, když mu byli návštěvníci představeni. „Neumí anglicky," vysvětloval pan Coggins. „Budu vám

tlumočit. Na co byste se ho chtěli zeptat?" „Zjisti, zda nám může říct něco o Abu Já Kub ben Ishakovi..., kde žije a jestli nás k němu může dovést," odpověděl pan Volence. „A taky jestli slyšel jméno Ibn al Khaldun," dodal Alek. „Abychom se nezapomněli zeptat," přidal se Henry, „kolik nás tohle všechno bude stát a jakou nám může dát záruku, že nás nenechá někde uprostřed pouště na holičkách." „Ano, to je velice důležité," usmál se pan Coggins po Henryho poznámce, otočil se na Araba a dal se do hovoru. Za chvíli se pan Coggins obrátil zpátky. „O Abu Já Kub ben Ishakovi slyšel, ale o Ibn al Khaldunovi neví nic," vysvětloval. „Abu, Ishak žije v nejhornatější části oblasti Kharj... Jen málo lidí vidělo jeho samého nebo jeho dům, i když řada lidí na velké poušti to jméno zná." „Pokusí se ho pro nás najít?" zeptal se Alek. „Ano, ale o to vyšší budou finanční požadavky. Říká, že jde o veliké riziko a odměna musí být také veliká. Žádá tisíc dolarů." „Přemrštěná cena," zabručel pan Volence. „Mnohem víc, než jsem měl v plánu zaplatit. Zahrnuje ten obnos cenu karavany a zásob?" Pan Coggins se obrátil na Araba, promluvil s ním, a pak na pana Volence. „Ano, všechno je zahrnuto. Vím, že cena je přehnaná, ale musíte si uvědomit, že neexistuje jiný člověk, který by dokázal splnit vaše požadavky." Kývl hlavou směrem k Arabovi. „A on to taky ví," uzavřel pan Coggins. Pan Volence chvíli mlčel a pak se zeptal: „Jaké záruky dává?" „Jen své slovo," odpověděl pan Coggins, „ale já jsem ještě nikdy nelitoval, že jsem uvěřil slovům beduína." „Ani když to byl psanec jako on?" zeptal se Henry. „Ano, Henry," odpověděl pan Coggins. „Může zabíjet a loupit, ale jeho slovo platí." Obrátil se znovu na pana Volence:

„Beduín říká, že teď stačí jen polovina peněz. Koupí z ní zásoby, velbloudy a najme muže, které musíte s sebou mít. Až se vrátíte do Haribwanu, zaplatíš zbytek. Nemůže zaručit, že Abu Já Kub ben Ishaka najde, ale bude ho hledat tak dlouho, dokud neřekneš, že se vrátíte." Alek bedlivě sledoval pana Volence a čekal, jak se rozhodne. Bude mu stát za to platit tak vysokou částku? Přes poušť by si snad mohli najmout jiného průvodce, ale co pak? Abu Já Kub ben Ishaka rozhodně nemůžou hledat sami. Mohli by se pokusit najít jiného průvodce, ale měli jen nepatrnou naději, jak řekl Coggins, a ztratili by spoustu času. Alek byl přesvědčený, že pan Volence necouvne, když už došel tak daleko. Často v životě riskoval, i když měl malou šanci vyhrát, a teď se jistě taky pustí do hledání Abu Já Kub ben Ishaka přesto, že průvodce žádá vysokou cenu. Alek si všiml, že napravo od pana Volence se v šeru cosi pohnulo. Zadíval se tam pozorněji a rozeznal Rajovu vysokou postavu. Rád by Raje líp poznal... Chtěl by vědět, co si myslí o různých věcech - o koních, o knížkách, o škole, o svém životě v Arábii. Na oplátku by mu pověděl o Spojených státech, o domově a o svém koni. Pan Volence přerušil ticho a tlumeným hlasem řekl: „Pověz mu, Bruci, že zaplatím, co žádá." Henry se otočil na Aleka a zubil se od ucha k uchu. „Já věděl, že to udělá," zašeptal. Pan Volence držel v ruce zlatý medailon. Počkal, až jeho přítel domluví s Arabem, a pak ho požádal: „Bruci, zeptej se ho prosím tě, jestli mu tohle něco říká." Pan Coggins si medailon vzal, a než ho Arabovi podal, pečlivě si ho prohlédl. Potom se všechny oči upřely na malého muže ve splývavém bílém oblečení. Když si drobnou věc ve své dlani prohlížel, zúžily se mu oči do tenkých štěrbinek. Uběhla minuta

a on stále ještě neodpovídal. Alek se mohl v tom přítmí mýlit, ale zdálo se mu, že se Arabovy dlouhé svalnaté prsty kolem medailonu sevřely a pak zase povolily. Beduín zavrtěl záporně hlavou a podal přívěsek zpátky panu Cogginsovi. Řekl, že za dva dny by měli být připraveni vyrazit, rozloučil se a odešel. Když se za ním zavřely dveře, zeptal se pan Coggins: „Ten medailon... kdes ho vzal, Charlie?" Pan Volence mu vypověděl celou historii zlatého řetízku s přívěskem a potom se zeptal: „Nemyslíš, Bruci, že by to mohl být fénix?" „Mohlo to být tak myšlené, Charlie." Pan Coggins ztlumil hlas a zašeptal: „Fénix, pták Arábie znovu povstává. Jeho křídla jsou silná." Tázavě se na něj podívali. „Co to znamená?" zeptal se Alek. „Nevím, jsou to slova, která jsem zaslechl říkat jednoho starého Araba, když se před pár týdny vrátil z výpravy do pouště. Divím se, že jsem si je zapamatoval. Vybavilo se mi to při pohledu na přívěsek," dodal a vrátil medailon panu Volencovi. Následující den strávili pořizováním oblečení na cestu. „To je jediná věc, o kterou se musíte postarat sami," řekl jim pan Coggins. „Všechno ostatní zařídí beduín." Nakoupili, co bylo potřeba, a vrátili se domů. Alek se už nemohl dočkat, až se uvidí v novém oblečení, a rychle běžel do svého pokoje. Opatrně položil bílé splývavé šaty a šátek na hlavu na postel. Když se převlékl, podíval se do vysokého zrcadla. Se zájmem si prohlížel svůj odraz. Šátek, který si pevně přitáhl černou šňůrou k hlavě, mu spadal hluboko do čela a zakrýval zrzavé vlasy a vzadu krk. Vrchní bílý plášť měl volně přehozený přes ramena a nohy zmizely pod dlouhou bílou sukní přepásanou černou šerpou. Americké boty odložil a nazul se do beduínských

sandálů. S jeho pihatým obličejem, který si už navíc stihl opálit pod horkým arabským sluncem, ho lehce mohli pokládat za mladého beduína, tedy pokud někdo nepřistoupil tak blízko, aby si všiml světlemodrých očí a maličkého nosu. Odpoledne zašel do knihovny, kde si pan Volence povídal s jejich hostitelem. Jakmile si Aleka všimli, zmlkli. Pan Coggins držel lehce v ruce pistoli. „Právě jsem navrhoval Charliemu," obrátil se na Aleka, „že vám každému pořídím pro vaši osobní potřebu pistoli. Beduíni sice zbraně obstarají, ale bude lepší, když budete mít i svoje vlastní." „Víš, jak se s tím střílí?" zeptal se skepticky pan Volence. „Jasně. Tátův nejlepší kamarád je newyorský policista a dost často nás bral na jejich střelnici. Říkali, že jsem docela dobrý." „Fajn," usmál se pan Coggins. „Připravím pro každého z vás pistoli. A Charlie," obrátil se na pana Volence, „ještě o něčem jsem s tebou chtěl mluvit. Váš beduín neumí anglicky, jak jsem říkal, a z vás tří zas nikdo nemluví arabsky. A z dalších několika mužů, které najmete, nebude nejspíš nikdo anglicky rozumět." „Na to jsem myslel, Bruci, a dělá mi to dost starosti. Možná bych měl vašemu průvodci říct, aby najal taky někoho, kdo umí anglicky." „Na tvém místě bych takovou věc promyslel, Charlie, protože on najme lidi, kteří budou nejlepší na cestu s karavanou přes poušť a do hor a mezi nimi možná nikdo anglicky mluvit nebude. A kromě toho bych se sám cítil klidnější, kdybych věděl, že máte s sebou někoho, komu můžete stoprocentně důvěřovat." Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Myslel jsem, že by s vámi mohl jít Raj." Alekovi zajiskřily oči. To by bylo skvělé, mít s sebou někoho stejně starého jako on. „Dobrej nápad," ozval se. „Ale nepotřebuješ ho tady, Bruci?" zeptal se pan Volence.

„Chvíli si bez něj poradím," ujistil je jejich hostitel s úsměvem. Pak však s vážnou tváří dodal: „Po pravdě řečeno, Charlie, bude to pro něj velká životní příležitost. Ještě nikdy se nedostal z Haribwanu a určitě by jel rád. Nezapomínej, že je také beduín... poušť je jeho součástí. Často jsem ho přistihl, jak se upřeně dívá do velké pouště a vždycky, když bylo potřeba jít naproti přijíždějící karavaně, byl po ruce." Pan Volence se podíval na Aleka. Raj by byl pro karavanu nepochybně velikým přínosem a taky by dělal společnost Alekovi. Chlapec se na něj soustředěně díval a čekal, jak se rozhodne. Zdá se, že doufá v jeho souhlas. Dalo se to vyčíst z Alekova dychtivého výrazu. „Bruci," řekl nakonec pan Volence, „Raje bychom s sebou měli moc rádi." „Dobrá," usmál se pan Coggins a zazvonil zvonkem. „Řekneme mu to." Dveře se pootevřely a Raj neslyšně vklouzl dovnitř. Byl prostovlasý a pečlivě učesaný. „Raji," spustil pan Coggins, „víš, že naši přátelé zítra odjíždějí na výpravu přes Rub'al Khálí. Mysleli jsme, že bys jel rád s nimi." Beduín chvíli mlčel a jenom podle očí se dalo poznat, co cítí. Měl je doširoka otevřené a díval se zasněně. „Děkuji," řekl pomalu. „Mockrát vám děkuji." Karavana se řadila na okraji Haribwanu. Jednalo se o velkou karavanu, jejíž malou součástí se na polovinu cesty stala jejich skupina deseti velbloudů. Přejdou přes Rub'al Khálí a potom se obrátí na jihovýchod, zatímco zbytek karavany bude pokračovat do velkého přístavu v Perském zálivu. Když dorazili spolu s panem Cogginsem na místo, nad pouští na východě právě svítalo. Bylo chladno a Alek si pevně kolem

sebe stáhl přehoz z velbloudí srsti. Na místě vládl mírný zmatek a podle balíků pevně přivázaných na hřbety velbloudů bylo jasné, že tady už řada lidí před jejich příchodem několik hodin tvrdě pracovala. Velbloudi odpočívali vkleče a čelistmi usilovně zpracovávali krmení. „Páni, to je ale stádo!" vykřikl Henry „Beduín mi řekl, že karavana bude zhruba o pěti stech velbloudech," vysvětloval pan Coggins. „Jedna z největších... to znamená, že pokud budete s ní, nehrozí vám skoro žádné nebezpečí." Opatrně si razili cestu davem zvířat a lidí. Beduíni byli rozděleni do malých skupinek, kterých tu postávaly snad stovky. Pan Coggins je vedl k zadní řadě lidí, kde se setkali s průvodcem. Přišel jim vstříc, pokývl a promluvil s panem Cogginsem. „Říká, že všechno je připraveno a brzy vyrazíme," překládal Raj, který stál vedle Aleka. Alek se podíval na Henryho a pana Volence v bílém splývavém oblečení. Vypadali tak divně - ale o nic divněji než on sám. Přejel se pohledem dolů až k sandálům. Zdvihl ruku a přitáhl si níž šňůru na hlavě. Sáhl do kapsy a nahmatal chladnou ocel pistole, kterou mu dal pan Coggins. Zepředu se ozval křik a postupně se k nim blížil jako vlna na pobřeží. Skupinky se rozešly a všichni muži se rychle vydali ke svým velbloudům. Alek cítil, že mu Raj položil ruku na rameno. „Karwan Bashi, vůdce karavany, dal pokyn, abychom se připravili na odjezd," řekl Raj. Alek, Raj, Henry a pan Volence se rozloučili s panem Cogginsem, poděkovali mu za všechno, co pro ně udělal, a zamířili k velbloudům, které jim vůdce karavany přidělil. „Uvidíme se za dva měsíce," zavolal na ně pan Coggins.

„Mnoho štěstí!" Pak se obrátil k Rájovi. „Užij si to, chlapče, a pomoz jim, jak jen budeš moct." Alek došel ke svému velbloudovi, který pořád ještě klečel. Jeden z najatých mužů stál u hlavy zvířete. Naznačil AJekovi, aby nasedl. Alek opatrně přehodil nohu přes velbloudova záda a usadil se v sedle, které bylo vlastně udělané jen z tlustého pruhu látky položeného na hrbu. Opěradlo bylo však kožené a Alek se o ně opřel. Třmeny tam nebyly žádné, a tak Alek lehce stiskl boky velblouda koleny. Když se ohlédl, uviděl, že ostatní už také nasedli a beduíni že trpělivě čekají na pokyn k odjezdu. Ozval se další výkřik a první řady velbloudů se začaly zdvihat. Raj seděl obkročmo na velbloudu vpředu, ohlédl se na Aleka a zamával mu. Alek cítil, že se jeho zvíře také začíná zvedat a hledal, čeho by se zachytil. Objal hrb. Následovalo prudké zhoupnutí dopředu, pak dozadu a už byl velbloud na nohou. Snědý beduín vpředu se usmál a podal Alekovi provaz, který byl připevněný ke kožené ohlávce. Muž naklonil hlavu a naznačil Alekovi, že nemusí dělat nic než následovat ostatní velbloudy, a odešel. Slunce vyšlo nad Rub'al Khálí a jeho paprsky už začaly hřát. Beduínský vůdce, který jel před Rájem, se netrpělivě díval na začátek karavany. Bylo zřejmé, že chce urazit kus cesty, dokud je ještě chladno. Za Alekem jel pan Volence, pak Henry a za nimi zbytek jejich skupiny, tedy dva beduíni a tři velbloudi plně naložení zásobami a zavazadly. Velbloudi vpředu se pohnuli. Vůdce se ohlédl a mávl rukou. Raj vyjel a pohupoval se v sedle dopředu a dozadu. Alek se podíval na dlouhý bič, který držel v ruce, a uvažoval, jestli bude někdy zapotřebí ho použít. Vtom se zprudka naklonil - jeho velbloud se dal do mírného běhu, aby dohnal ostatní. Pohyboval se mimochodem, tedy tak, že zdvihal obě levé nohy zároveň a pak zase obě pravé, a pro Aleka to nebylo nepříjemné.

Pohodlně se usadil v sedle a uvolnil se. Řada velbloudů a beduínů šla po jednom za sebou a roztáhla se daleko do pouště. Haribwan měli za sebou. Za jak dlouho se sem zase vrátí? Co je čeká? Alek sevřel v ruce provaz a bič. Začala závěrečná a nejdůležitější část jejich cesty za Blackem. Slunce vystoupilo výš nad horizont a Alek si sundal teplý přehoz.

8/ Koráby pouště Po celý den se karavana pohybovala pravidelným a stálým tempem. Zastavili se jen jednou během strašlivého odpoledního žáru, aby se trochu najedli datlí a napili kozího mléka. „Do první oázy dorazíme před soumrakem," řekl jim Raj. Překonávali nekonečné míle bílého písku a slunce do nich nemilosrdně pražilo. Občas zahlédli v dálce oblak zvířeného prachu a v něm skákající zvířata. „Ghazlán... gazely," zavolal Raj dozadu na Aleka a ukázal na ně. „Stěhují se rychle z oázy do oázy." Hodiny monotónně ubíhaly, velbloudi neúnavně zdvihali své vypolštářované nohy přes horký písek a jezdci se rytmicky kývali dozadu a dopředu stejně jako dlouhé ohnuté krky zvířat. Slunce už stálo nízko nad západním obzorem, když Raj ukázal před sebe a řekl: „Waha... oáza." Alek zahlédl vrcholky datlových palem, jak vystupují nad horizont. Čelo karavany už u nich brzo bude. Velbloudi zrychlili. Alek se ohlédl na Henryho a na pana Volence a usmál

se. Měli za sebou únavný první den... Dneska v noci se jim bude dobře spát. Následující dny se opakoval stejný program jako první den. Míle a míle rozžhaveného bílého písku pod horkou jasnou oblohou bez jediného mráčku. Kůži už měli od sálajícího slunce opálenou dočerna. Z očí jim byly vidět sotva úzké štěrbiny a většinou je měli zavřené. Během dne spolu téměř nepromluvili, a až když se za chladných nocí sesedli, teprve tehdy se jako by probrali z transu a uvažovali o chvíli, kdy bude poušť za nimi. Šestého dne povečeřeli datle a velbloudí maso, které zapili nápojem ze zkvašených datlí. „Náš průvodce mi oznámil," řekl po jídle Raj, „že zítra ráno se odpojíme od ostatních. My se vydáme na jihovýchod." „Takže zítra," řekl pan Volence vážným tónem. Všichni seděli a mlčeli. Uvědomili si, že od zítřka už nebudou cestovat pod ochranou bezpečné velké karavany. „Jak dlouho ještě půjdeme?" zeptal se Alek Raje unaveným hlasem. „Už jen sedm dní," odpověděl Raj. „Budeme moct jet rychleji." „Jenom?" zamručel Henry. „Ještě sedm dní..." „Myslím, že se vám bude cestovat den ode snáz," snažil se je Raj povzbudit. Po chvíli se rozešli. Pan Volence a Henry se uložili ke spánku ve stanu, Raj šel ošetřit svého velblouda, který poslední část cesty kulhal, a Alek zůstal sám. Slunce už zapadlo a ze dne zbývala na západě jen červená záře. Alek viděl, jak jejich beduín sedí o samotě a upřeně se dívá přes poušť k jihu. Vždycky byl sám, protože ani muži, které najal, se s ním nestýkali, když byla všechna práce večer hotova. Beduín bez rodinného klanu, psanec, nežádoucí člověk. Co si asi myslí? Nebojí se o život? Alek předpokládal, že ano, ale z chladného výrazu beduínova obličeje se to vyčíst nedalo.

Červená záře na západě pomalu dohořívala, až zhasla docela. Pouští zavál chladný vítr. Alek sáhl po svém přehozu a přitáhl si ho k tělu. Potom přešel k Rájovi, který se s obavami skláněl nad velbloudovou nohou. „Je v pořádku?" zeptal se Alek. „Hmm... ano. Byl to jen trn. Vytáhl jsem ho. Zítra to bude dobré." Alek se minutku díval, jak velbloud žvýká drcené datlové pecky, které tvořily jeho každodenní jídelníček. Měl jednoduchý, ale přátelský výraz. Citlivé nozdry byly posazené našikmo, což mu umožňovalo je kdykoli zavřít, aby mu do nich vítr nenavál prach a písek. Dlouhé řasy chránily hnědé oči před pálícím sluncem a před pískem. Alek si pomyslel, jak dobře příroda vybavila tenhle „koráb pouště". A dobře udělala, protože bez velbloudů by poušť nebyla vůbec obyvatelná. Alek se usmál při pomyšlení, že i s nimi to bylo těžké ažaž. „Raji, jak dlouho vydrží jít velbloud bez vody?" zeptal se, když se vraceli do stanu. „Tři až šest dní," odpověděl Raj a váhavě dodal, „...Aleku." Bylo to poprvé, kdy ho oslovil křestním jménem, a Alek byl rád, že se s ním Raj konečně spřátelil. Od začátku výpravy byl do téhle chvíle dost stydlivý a uzavřený. „Ale jak to dělá, Raji?" „To nikdo přesně neví," usmál se mladý beduín. „Když má velbloud příležitost se napít, vypije hodně vody a dlouho potom vydrží." Došli ke stanu a Alek si najednou uvědomil, jak je unavený. Do obličeje mu zafoukal studený vítr, ale skoro ho necítil. Kůži už měl od slunce zhrublou. „Asi si půjdu lehnout," řekl, „jsem dost ospalý." „Já už taky brzo půjdu," usmál se Raj. „Zítra budeme mít co dělat, protože budeme sami."

Nazítří ráno stáli a třásli se zimou v nehybném studeném vzduchu. Slunce ještě nevyšlo. Pozorovali odchod první karavany z oázy směrem na sever. Než zmizel poslední velbloud, byli i oni připraveni na cestu. Alek trpělivě seděl na svém velbloudovi a čekal, až jim dá průvodce pokyn, že mohou vyrazit. Ohlédl se na pana Volence, Henryho a nákladní velbloudy. Všichni byli připraveni. Průvodce přejel podél velbloudů a na Aleka se ani nepodíval. V černém nehybném obličeji se jasněji rýsovala dlouhá červená jizva. U Raje se zastavil, promluvil k němu, pak se podíval dozadu s pochmurným úsměvem na rtech. Zvedl ruku s bičem a uhodil svého velblouda do slabin. Beduín využil toho, že ještě nevyšlo slunce, a vytrvale vedl karavanu na jihovýchod. Původní veliká karavana se jim v ranním světle brzy ztratila z dohledu. Alek seděl pohodlně v sedle a vychutnával si požitek z rychlé jízdy a snazší pohyblivosti malé skupinky zvířat a lidí. Zadíval se k východu. Svítalo a žhnoucí slunce už zase brzy vyjde na oblohu. Dneska se kupodivu tolik nebál jako předchozí dny. Možná se už otužil, a proto líp snášel život na poušti. Anebo to způsobila náhlá volnost pohybu. Brzy po poledni beduín zmírnil tempo. Přes den se zastavili jen jednou, v rychlosti něco malého snědli a zase jeli dál. Když přišla noc, utábořili se v poušti. Průvodce cosi řekl Rájovi a ten vysvětlil ostatním, že zítra dorazí při západu slunce do další oázy. Tři dny uběhly bez jakýchkoli problémů. Beduín je vedl dál a zastavoval jen tehdy, když v písku objevil čerstvé velbloudí stopy. V takovém případě sesedl a pečlivě je prohlížel. Obvykle po takovém prozkoumání terénu pokračovali dál stejným směrem. Dvakrát se však uhnuli a několik hodin šli na sever a pak se zase obrátili na východ. Vůdce neustále sledoval obzor.

Kdykoli zahlédl oblak prachu, zastavil je a čekali, dokud se nepřesvědčil, že jde jen o gazely nebo pštrosy. V noci se svými muži držel stráž a všichni měli neustále oči i uši nastražené, aby zachytili jakýkoli podezřelý zvuk nebo pohyb. Čtvrtého dne zdvihl vůdce pozdě odpoledne ruku a celá karavana se znenadání zastavila. Alek zkoumal pohledem obzor, ale nikde nic neviděl. Beduín sesedl. Rychle kousek poodešel a padl do písku na kolena. Po chvíli vstal, narovnal se a úzkými štěrbinami pohlédl na východ. Když se vrátil, měl v obličeji napjatý výraz. Nasedl a znovu vyrazili. Jeli pomalu, dalo by se říct, že jen rychle šli. Beduín je zavedl jen o kousek dál do hlubokého vádí, kde byli ze všech stran chráněni a skryti. Dal pokyn zastavit a vybudovat tábor. Alek se podíval ke slunci. To je divné, pomyslil si, vždyť bychom mohli ještě alespoň hodinu jet za denního světla. Když zřídili tábor a složili z velbloudů přikrývky, začali chystat večeři. Průvodce se byl podívat na okraji vádí a teď se vrátil a mluvil s Rájem. Ten přikývl a vydal se ke svým společníkům. „Říká, že dneska nesmíme rozdělat oheň, pane Volenci. Budeme mít studenou večeři," oznámil. „Děje se něco?" ptal se Henry. „Neřekl nic," zavrtěl Raj hlavou, „ale mám dojem, že nám hrozí nějaké nebezpečí." V tichosti povečeřeli. Předchozí večer strávili v oáze, takže měli ještě dneska čerstvé ovoce a vodu. „Aspoň máme být za co vděční," zabručel Henry a prolomil mlčení. Alek pozoroval beduíny, kteří seděli stranou od svého vůdce. Jedli jen málo a úzkými štěrbinami očí nervózně přejížděli střídavě okraje vádí a oblohu, která byla na jihu podivně zatažená. „Možná se blíží bouře," nadhodil Alek. „Mám dojem, že jde o něco většího než jen o bouři," odpověděl

pan Volence. „Každopádně bychom se měli pokusit trochu se vyspat. Nic jiného stejně dělat nemůžeme." Navzdory napětí, které v táboře vládlo, tvrdě usnuli, protože je celodenní jízda vyčerpala. První se vzbudil Alek. Ospale se zadíval na vršek stanu, který se třásl. Mezi díly stanu hvízdal vítr. Bouře! Zatřepal hlavou, aby se probral. Musí zkontrolovat stanové tyče, aby nepovolily! Vzbudil ostatní, v rychlosti na sebe hodili šaty a vylezli ze stanu. Venku se do nich opřel silný nápor vichřice a do tváří je štípal písek. „Nejspíš to bude ještě horší," křikl Henry a ukázal na zčernalou jižní oblohu, odkud se vichr hnal. Na východě svítilo na blednoucím nebi jen několik hvězd, protože zanedlouho mělo začít svítat. Velbloudi stáli, nervózně přešlapovali a zkoušeli pevnost provazů a kůlů, ke kterým byli uvázáni. Alek si všiml, že dva beduíni rychle složili svůj stan. „Raději to taky uděláme," zakřičel. Rozhlédl se po průvodci, ale nikde ho neviděl a jeho stan ještě stál. „Raji," zavolal Alek na kamaráda. „Sežeň průvodce. Možná že spí." To je divné, pomyslel si, když pomáhal vytahovat stanové kolíky, neměl by přece spát. Nevypadalo to na něj. A kromě toho míval přece vždycky před svítáním hlídku. Zatímco rychle skládali stan a přivazovali ho jednomu z velbloudů na hřbet, vítr ještě zesílil. Raj se stále nevracel a průvodcův stan pořád stál! Alek zakřičel na ostatní, aby běželi za ním, a utíkal ke stojícímu stanu. Cestou potkal Raje, který byl na cestě k nim. „Průvodce tam není!" volal Raj. „Musí tam být!" překřikoval Alek vichřici. „Kde jinde by..." Ostatní včetně obou beduínů se k nim přidali. „Raji! Zeptej se jich, kdo měl poslední hlídku," křičel Alek. Beduíni volali odpověď a vyděšenýma očima těkali z oblohy na

stan. „Říkají, že naposledy hlídal vůdce!" tlumočil Raj. „Měl by tu být... anebo nahoře na okraji vádí." Skupinka se vydala přes údolí. Neušli daleko, když Henry zakopl a upadl. Alek mu pomáhal vstát a přitom zahlédl nehybnou postavu napůl zavátou pískem. „Podívejte!" vykřikl na ostatní. Ruce se zabořily do písku a vytáhly z jeho sevření bíle oblečené tělo. Byl to beduínský vůdce. Obličej měl mrtvolně ztuhlý a nehybný. Z hrudi mu trčela stříbrná rukojeť dýky. Vítr s hvízdotem prolétal dolinou a hnal všem písek do napjatých obličejů. Alek se rozhlédl po ostatních. Všichni si uvědomili vážnost situace. Zůstali bez vůdce a bouře rostla. Dva beduíni se na sebe rychle a vyděšeně podívali. Alekovi bylo jasné, že i oni mají strach, a možná větší než zbytek výpravy, protože to byli beduíni, kteří se z vlastní vůle přidali k vyvrhelovi. Kde smrt udeřila jednou, tam se může vrátit. Beduín za své zločiny zaplatil, ale smrt možná čeká i na ostatní, a zvlášť na ty, kteří patří k jeho rase. Beduíni mají důvod se bát a on se svými přáteli také, pomyslel si Alek. „Musíme ho tu nechat a najít si úkryt," křikl pan Volence do rozvířeného písku. Cestou k velbloudům viděli jen na dva metry před sebe. Alek, Raj, Henry a pan Volence se přitiskli k sobě. Oba zbývající beduíni zmizeli v prachu a písku. Po chvíli došli k jednomu z ležících velbloudů. „Schovejte se za něj," křičel na ně Raj. „Zabalte si hlavy do šátků!" Leželi tak dlouho. Vítr jim hučel kolem hlav a zasypával je pískem, který postupně těžkl čím dál víc a ztlumil hluk větru, jenž k nim seshora doléhal. Prvním znamením odcházející bouře bylo, že se velbloud pohnul. Pomalu zdvihl své veliké tělo na kolena. Alek se také vyškrábal na nohy a setřásl ze sebe písek. Odhodil z hlavy šátek

a rozhlédl se. Všude kolem se rozprostírala modrá obloha a slunce jasně svítilo. Odcházející bouři teď už připomínaly jen černé mraky na severu a velbloud, který se třásl. Vedle něj se pohnuly tři kopce písku a zpod nich se vyhrabali Raj, Henry a pan Volence. Energicky ze sebe střásali písek. Beduíny ani jejich velbloudy nikde neviděli. „Kde můžou být?" ptal se pan Volence a bylo vidět, že si dělá opravdu starosti. „Nejspíš je zasypal písek," nadhodil Henry. „La... ne," řekl Raj, „velbloud by se nedal zasypat pískem. Určitě odešli." Odmlčel se a pak pomalu dodal: „Opustili nás..." „Ne!" vykřikl pan Volence. „To by přece... to by nám přece v takovéhle situaci nemohli udělat. Určitě tu někde v písku jsou. Honem, musíme je najít, než bude pozdě!" Utíkali k místu, kde naposledy viděli velbloudy. Raj klusal vedle Aleka a vrtěl hlavou. „Ne, Aleku, ... pan Volence nemá pravdu... opustili nás. Báli se, že by je mohl potkat stejný osud jako vůdce..., báli se toho víc než bouře. Nechtěli jít s námi dál. Vzali velbloudy a naše zásoby a odešli." Hledali marně. Nic nenašli. Raj měl pravdu... Nechali je samotné na poušti... bez vody..., nechali je umřít.

9/ Pouštní jezdci Uprostřed vádí tiše a opuštěně stáli čtyři lidé. Vedle nich vkleče odpočíval velbloud a čekal na další příkazy. „Tak co teď?" zeptal se Henry. „Musíme si to rozmyslet," odpověděl vážným hlasem pan Volence. „Zbylo nám půl láhve vody," řekl Alek. Našel ji v písku. „Chvíli nám vydrží, když budeme šetřit." „Víc nemáme?" „Ne," odpověděl Raj. „Všechny naše zásoby byly sbalené na velbloudech." Odmlčel se a pak dodal: „Navrhuji, abychom pokračovali na jihovýchod, protože včera jsme byli tři dny pochodu od hor." „Ano, Raji, myslím, že máš pravdu," souhlasil pan Volence. „Těžko však říct, jak dlouho nám to bude trvat pěšky, bez jídla a s tak malou zásobou vody..." Henry pokynul hlavou k velbloudovi a řekl: „Dva z nás můžou vždycky jet. Budeme se střídat. To nám trochu usnadní cestu."

„Máme zbraně," nadhodil Alek. „Můžeme lovit... jsou tu gazely." Pan Volence přikývl a obrátil se na mladého beduína. „Veď nás, Raji," řekl mu, „jsme teď v tvých rukou." Celý den šli, klopýtali po rozpáleném písku a po hodině se střídali na velbloudu. Buď jel Alek s Henrym, nebo Raj s panem Volencem. Nepili, jen si několikrát smočili rty. Protože až voda dojde... Alek se neustále rozhlížel po poušti, jestli nezahlédne něco živého. Gazely, pštrosy, beduíny..., třeba i ty, kteří zabili jejich vůdce. Kohokoli... cokoli. Slunce zašlo, ale oni klopýtali dál, dokud se na ně nesnesla černočerná tma. Pak si vyčerpaně lehli vedle velblouda a usnuli. Raj je vzbudil před svítáním. „Pojďme," řekl jim. „Vyrazíme, než vyjde slunce." V tichosti vstali a za pár minut už byli zase na cestě. Důvěřovali Rajovi, že je vede správným směrem. Pozdě odpoledne se zastavili, aby si odpočinuli. Hlad jim svíral vnitřnosti, obličeje měli vyhublé, hrdla vyprahlá a stažená. Těžko se jim mluvilo, spíš jen chraplavě šeptali. Alek se podíval skelnatýma zarudlýma očima na láhev v Rajově ruce. Ten s ní zatřepal u ucha a potom ji podal Henrymu, aniž se napil. Henry ji zdvihl ke rtům, jednou polkl a předal ji panu Volencovi a pak Alekovi. Chlapec s ní také zatřepal. Ozvalo se slaboučké šplouchnutí. Namočil si rty a podal láhev Rajovi. „Dopij to," řekl mu, ale jenom přitom pohnul rty. Slova se neozvala. Vydali se dál. Bez vody. Bez jídla. Proč vlastně šli? Alek šel za velbloudem. Mohli ho zabít, napadlo ho, a taky to zanedlouho budou muset udělat. Bez jídla by snad ještě den vydrželi, ale bez vody... Alek si stiskl rukou hrdlo. Když pan Volence a Henry toho večera usnuli, připlazil se Raj

k Alekovi. Třásl s ním a volal jeho jméno. Alek otevřel oči. „Potřebuju, abys mi pomohl," řekl Raj. Odvedl Aleka k velbloudovi. „Musíme mu svázat nohy," vysvětloval mladý beduín a v ruce držel dva kusy provazu. Alek nevěděl proč, ale kývl na souhlas. Měl tak těžký jazyk, že se nemohl na nic vyptávat. Pracně svázali velbloudovi přední i zadní nohy a potom Raj sáhl po svém tlustém biči a kusu plachty, která bývala součástí sedla. Podal látku Alekovi a sám chytil velblouda za uzdu. Zručně otevřel zvířeti tlamu a strčil mu bič hluboko do krku. Zároveň křikl na Aleka, aby přidržel plachtu pod hubou. Velbloud zařval, vzedmul se a pak vyzvracel vodu z komor v žaludku. Alek zachytil cennou tekutinu do plachty. Spolu s Rajem ji nalili do láhve, rozvázali velbloudovi nohy a bez řečí si lehli. Usnuli s láhví mezi sebou. Následující den byl horší než všechny ostatní. Unavené nohy jim podklesávaly pod tíhou vyhublých těl. Tekutina v láhvi byla alespoň vlhká a dala se pít. Žaludek si ale říkal o potravu a zarudlýma očima čím dál častěji toužebně spočívali na velbloudovi. „Dneska večer ho zabijeme," zašeptal Raj chraplavě Alekovi. „Už je skoro po něm... vzali jsme si jeho vodu... je to jediný způsob..." Alek přikývl a nechal spadnout svou těžkou hlavu na prsa. Když zapadlo slunce a setmělo se, prohnali velbloudovi kulku hlavou a najedli se jeho masa. S plnými žaludky pak tvrdě usnuli. Nazítří ráno ořezali zbytek velbloudího masa od kostí a kostru nechali napospas hyenám a šakalům. Posilnili se a znovu se vydali na cestu. Pod nohama jim ubíhala míle za mílí a slunce nemilosrdně pálilo z bezmračné oblohy. Alek neustále přejížděl pohledem jihovýchodní obzor a vyhlížel hory, ke kterým se měli údajně

blížit. Šli už pátý den, a pokud je Raj vedl správným směrem, měli by k horám brzy přijít. Nastala další noc a kolem nich ležely stále jen míle a míle bílého písku. Příští den byl úplně stejný a další také. Těžce vlekli nohy po písku. Už jim zbývalo jen trošku velbloudího masa a vodu neměli žádnou. Alek upadl a Henry mu pomohl na nohy. „Polož mi na chvíli ruku kolem ramen, Aleku," řekl mu. „Nesmíme se zastavit. Nejlíp pro nás bude, když půjdem dál." Za chvíli upadl na kolena pan Volence a po něm i Henry. Alek s Rajem se k nim klopýtavě vraceli. Měli skelné oči a z rozpraskaných úst jim vyčníval oteklý jazyk. Tohle je konec, pomyslil si Alek, konec všeho. Měl úplně prázdnou hlavu... a byl příliš unavený, než aby mu to vadilo. Slunce zapadalo a od východu zavál přes poušť chladivý vítr. Alek se k němu natočil obličejem, a tak trochu zmírnil tupou bolest v hlavě. S námahou pootevřel pálící oči, protože doufal, že mu je vítr ochladí. Horko a jasné světlo mu zamžilo vidění, ale po chvíli se pomalu rozkoukal a zase viděl. V dálce se nad obzor zdvihal jakýsi temný rozeklaný tvar. Zamrkal a podíval se znovu. Pořád to tam bylo. Podíval se rychle napravo. Taky to tam bylo. A nalevo. Taky! Tělem i hlavou mu projela naděje. To můžou být hory... možná už jsou u nich! Alek se otočil a dotkl se Rajova ramene. Vyčerpaně mávl rukou na východ. Raj se podíval a postavil se. Na zčernalých rtech se mu pomalu objevil úsměv. Padl na kolena a zdvihl Henrymu a panu Volencovi hlavy k východu. „Hory," zašeptal jim do uší. „Hory... zítra... zítra." Rozprostřela se nad nimi chladná noc a v uších jim stále zněla Rajova slova... „zítra". Když se Alek vzbudil, bylo už světlo. Otočil hlavu a uviděl, že ostatní ještě spí. Další den a oni musí jít dál... vtom si najednou

vzpomněl. Hory! Dneska bylo přece zítra! Nebo to byl jen sen? Byly na východě hory, anebo to byla jen fata morgána? Alek se namáhavě posadil. Slunce ještě úplně nevystoupilo nad obzor. Ale horizont! Už ne písek a nad ním obloha, tak jako všechny předchozí dny. Místo nich se teď na východě zdvihaly rozeklané vrcholky a probodávaly slunce i nebe. Nemýlili se. Nebyla to fata morgána ani sen jejich unavených a pomatených mozků. Měli před sebou hory! Jejich cíl! Vodu! Jídlo! Alek vykřikl a probudil ostatní. Roztřesenou rukou ukázal k východu. Pozdě odpoledne dorazili k horám. Jakási neznámá síla v nich zburcovala poslední zbytek energie a přiměla je dovléct svá unavená těla přes pár posledních mil rozpáleného písku. Kousek od místa, kde končila poušť a začínala růst kraťoučká, sluncem sežehnutá tráva, uviděli ze skály tryskat malý pramínek vody. Klopotně se k němu dopotáceli a ponořili si hlavy do chladivé vody. Ten den už jenom odpočívali a následující den také. Všude kolem tu na úpatí hor rostla spousta datlí a jiného ovoce. Zvolna se jim vracely síly a žaludky se přestaly kroutit hlady. Druhý den po příchodu k horám se Raj s Alekem vydali na lov a vrátili se s mladou gazelou, kterou Raj zastřelil. Při jídle se jim zdvihla nálada. „Teď mám pocit, jako bych byl pro takovejhle život stvořenej," řekl Henry se spokojeným úsměvem a otřel si rukou zbytky jídla z úst. I Alek se už cítil natolik dobře, že začal zase přemýšlet o cíli jejich výpravy - o nalezení Blacka. I když úspěšně přešli poušť, neměli průvodce na další cestu. Kam dál? Jak by jen mohli najít Abu Já Kub ben Ishaka? Kterým směrem leží oblast Kharj? Ano, došli k horám, ale pořád ještě byli ztraceni. Obrátil se na pana Volence. „Co myslíte, že bychom teď měli dělat?"

„Máš stejně dobrý odhad jako já, Aleku," pokrčil rameny pan Volence. „Podle toho, co víme, by měla oblast Kharj ležet dál na severovýchodě, někde vysoko v horách. Mám dojem, že bez průvodce se to v podstatě nedá najít. Co myslíte vy?" zeptal se všech ostatních. „Rád bych navrhl," ozval se tiše Raj, „abychom se vydali na sever do hor a drželi se okraje pouště. Je docela pravděpodobné, že narazíme na vesnici, a jestli budeme mít štěstí, najdeme tam někoho, kdo nás do Kharj dovede." „To zní dobře," zahalekal nadšeně Henry a pleskl se do kolen. Ostatní souhlasně přikývli. Brzy ráno vyrazili. Pochodovali jeden za druhým, drželi se hor, a jak jen mohli, vyhýbali se prudkému slunci. Po pevné půdě se jim šlo dobře, protože už byli vytrénovaní z cesty pouští. Cestou rostlo dost datlových palem a tekly potoky a poutníci se mohli každou chvíli zastavit a odpočinout si. Dva dny jim uběhly bez jakékoli výjimečné příhody. Třetí den ráno Raj, který šel první, zdvihl ruku a dal znamení zastavit. „Yashuf... podívejte!" vykřikl a ukázal na západ do pouště. Rychle se k nim odtud blížil oblak zvířeného písku. Už se i začínaly rýsovat jednotlivé tvary. Nebyly to gazely... ani pštrosi. Alek si namáhal oči. Ne, nemůže se mýlit. Z pouště se k nim blížila velká skupina jezdců na koních! „Lupiči?" zeptal se pan Volence Raje. Mladý beduín pokrčil rameny. „Možná," řekl a nespouštěl oči z pouště. „Jedou rychle." „Co budeme dělat?" zeptal se Henry. „Ukážeme se jim, nebo se schováme a počkáme, až přejedou? Můžou to bejt ty, co zapíchli našeho průvodce!" Alek jim připomněl, co říkal pan Coggins. „Beduín je spolehlivý a pohostinný, pokud jde o přátele... Pohostinnost je jedna z jeho nejpřednějších ctností a považuje ji za posvátnou

povinnost." Navrhl, aby vyšli z úkrytu a setkali se s rychle se blížící skupinkou jezdců. „Snad máš pravdu, Aleku," uvažoval pan Volence. „Nemůžeme se před beduíny skrývat donekonečna. Také jsem pro, abychom je zastavili." Obrátil se na ostatní. Přikývli. Jezdci už byli blízko a dunění kopyt po písku doléhalo až k Alekovi a jeho přátelům. Sešli na okraj pouště a brzy už rozpoznali postavy jednotlivých jezdců. Bylo jich asi dvacet, pevně a rovně seděli, v sedlech a jejich oři se lehce a bez očividné námahy vznášeli nad pískem. Alek chytil Henryho za rukáv. „Ty koně, Henry! Podívej se na ně!" Alek ještě nikdy v životě neviděl tak skvostnou skupinu koní. Vraníci a hnědáci různých odstínů pádili tryskem s hlavami vysoko zdviženými a srst se jim na slunci stříbrně leskla. Už byli docela blízko a Alekův pohled uvízl na hnědákovi, který běžel vpředu. Byl mnohem větší než ostatní, se zlatou vlající hřívou a ocasem a čtyřmi bílými podkolenkami. „To je ale zvíře," zabručel Henry. „Tak veliký, Henry," vydechl tiše Alek, „skoro jako Black!" Beduíni je uviděli a jejich vůdce na hnědákovi dal pokyn k zastavení. Potom popojel spolu s dalším ze svých mužů ke skupince cizinců. Hřebec protestoval proti udidlu, které ho přinutilo zpomalit do kroku, nervózně vyhazoval, upřeně se díval před sebe doširoka rozevřenýma očima, nozdry měl roztažené a červené. Postava na jeho hřbetě seděla nehnuté a vzpřímeně. Byl to vysoký člověk s dlouhýma rukama a nohama. Měl hladkou tmavou pleť bez vrásek, mohutné černé vousy a vlídné hnědé oči. Stejně jako Raj měl i oři vysoké lícní kosti. Těžko říct, kolik mu bylo let. Mladý svobodný muž, který teprve dozrával. Dlouhýma nohama držel hnědáka podél podbřišníku, takže hřebec sice tancoval, ale zůstával na jednom místě.

Prohlížel si skupinku před sebou a po tvrdých rtech mu přeběhl lehký úsměv. Potom k nim docela tiše arabsky promluvil. Když skončil, odpověděl mu Raj. Potom spolu nějakou dobu hovořili jasně a zřetelně, ale tiše. Jak jen si jsou podobní, pomyslel si Alek. Stejné vysoké čelo, lícní kosti, stejné laskavé hnědé oči, stejně posazená ústa. Alek zaslechl, jak Raj vyslovuje jméno Abu Já Kub ben Ishaka, a uviděl, že se mladý vůdce beduínů zamračil. Téměř okamžitě však své rozladění potlačil. Raj domluvil a otočil se ke svým přátelům. „Řekl jsem mu, co se nám stalo," informoval je, „a on nás vezme s sebou do hor." „Za Abu Já Kub ben Ishakem?" zeptal se Alek rozčileně. „Slyšel jsem, jak o něm mluvíš." „La... ne," odpověděl Raj. „Odmítl nás vzít až k němu, ale slíbil, že nás zavede tak blízko ke království Abu Já Kub ben Ishaka, že tam budeme schopní dojít sami." „Pánové," vykřikl Henry nahlas a spokojeně se zašklebil, „to je vod něj pěkný. Jak jsem ty chlápky viděl, hned jsem si řek, že to budou normální lidi!" „Myslíte, že jim můžeme důvěřovat?" zeptal se pochybovačně pan Volence. „Tohle je země nomádů," řekl Raj a pokrčil rameny. „Nikdo si tu nemůže být ničím jistý." Hřebec nervózně přešlapoval na místě a klapal kopyty o kameny. Srst se mu v jasném slunci zlatě leskla. Beduín na jeho hřbetě už chtěl vyrazit na další cestu. Znovu promluvil na Raje, ale teď jen stručně, nepřál si víc povídat. „Déle nebude čekat," přetlumočil Raj jeho slova. „Jestli jedeme s ním, musíme jít hned." Následovali beduínského vůdce a jeho pobočníka ke skupince mužů na koních, kteří si je zvědavě prohlíželi. Každý dostal přiděleného jednoho muže, s nímž pojede, a okamžitě vyrazili.

Alek se dostal na hřbet grošáka, který byl navzdory dvojímu zatížení schopný držet krok s ostatními. Beduín, s nímž se Alek dělil o sedlo, se otočil a zakřenil se na něj. Brzy nechali poušť za sebou a ztratila se jim z dohledu. V úzkých roklích beduíni koně přitáhli a zpomalili do klusu. Mířili k východu, kde se hory zdvihaly stále výš a výš. Hodina za hodinou míjela a beduíni jeli stále dál bez zastávky. Nesledovali žádnou stezku, ale bylo jasné, že všichni jezdci touto cestou už mnohokrát projeli. Stoupali stále výš do hor, zpomalili do kroku, aby ve strmých úsecích šetřili koně. Během odpoledne se zastavili na široké náhorní planině a odpočinuli si. Zatímco beduíni ošetřovali koně, zašel se Alek zblízka podívat na hnědého hřebce. Jestli na světě vůbec kdy existoval kůň, který by se krásou a fyzickou dokonalostí podobal Blackovi, pak to bylo právě tohle zvíře. Po pravdě řečeno Alek doufal, že na něm objeví nějakou nedokonalost, protože byl věrný svému koni. Mladý beduínský náčelník odepjal hřebci sedlo. Kůň kráčel dopředu s hlavou u země a očichával půdu. Konečně našel správný důlek a opatrně složil své mohutné tělo na zem. Potom se začal převalovat na zádech ze strany na stranu, kopal bílýma nohama do vzduchu a chrochtal rozkoší, jak si mohl podrbal záda. Chviličku si vleže oddechl a potom se vyhrabal zase na nohy. Otřásl se, zafrkal s hlavou vysoko vztyčenou a našpicovanýma ušima. Alek ucítil, že za ním někdo stojí. Ohlédl se a setkal se s jiskrnýma očima beduínského náčelníka. Usmál se na něj a pokývl směrem ke koni. „Sagr!" zavolal náčelník a kůň k nim přiklusal. Když se přiblížil k Alekovi, zastavil a v očích se mu zalesklo bělmo. Třásl se po těle a bušil kopyty do země. Beduín k němu přistoupil, chytil ho za zlatou hřívu a potom ho drbal na štíhlém

klenutém krku a malé hlavě, která se tolik podobala Blackově. Black a tenhle hnědák. To by byl ale souboj, pomyslil si Alek. A vítěz? Alek sázel na svého koně, ale jen proto, že dobře věděl, jak je odvážný. Za chvíli už byli zase na cestě. Pomalým cvalem překonali planinu a pak se znovu zařadili jeden za druhého a začali dál stoupat. Alek viděl před sebou vrcholky zdvihající se stále výš a za sebou zbrázděnou hornatou krajinu, kterou už projeli. Daleko na západě ještě probleskovala bílá poušť. Až se budou vracet zpátky do Haribwanu, budou ji muset znovu překročit. Té noci se utábořili ke spánku na úbočí horského masivu. Alek ležel na zádech a pozoroval hvězdy. Potom se překulil na bok a prohlížel si siluety koní, které se rýsovaly na pozadí oblohy. Poslouchal, jak škubou trávu, a vnímal, jak sebou občas prudce trhnou. Hnědý hřebec se pásl nedaleko a kousek od něj ležel mladý náčelník. Aleka najednou napadlo, že by chtěl vědět, jak se ten muž jmenuje. Pochyboval, že se to dovědí. Nakonec se mu zavřely oči a usnul. Příští den stoupali celé dopoledne do kopců a v poledne dosáhli vrcholu masivu. Přímo pod sebou uviděl Alek další náhorní rovinu a vzadu za ní další a ještě vyšší hory než ty, které právě překonali. Když dojeli na rovinu, pobídli beduíni koně do rychlého trysku a po míli najednou zpomalili do kroku. Náčelník vydal zdviženou paží pokyny a dva muži rychle vyrazili doprava a jiní dva doleva. Znovu se dali klusem do pohybu a Alek si všiml, že si beduíni sundali pušky z ramenou a mají je teď položené na stehnech. Země, kterou dosud tak poklidně jeli, nebyla mírumilovná a jejich průvodci nebyli obchodníci. Byli to válečníci otužení pouští, kteří dobře znali svou práci, tedy nájezdy a lov. Po celé dva dny jeli stále toutéž krajinou, ve stejné formaci a

stejnou rychlostí. Následující noc seděli v táboře stranou beduínů a povídali si. Alek se obrátil na Raje. „Raji, jak dlouho ještě pojedeme?" „Nevím, Aleku. Muž, s kterým jedu, mi to neřekl." „Už nemůžeme bejt daleko," odfrkl Henry. „Vždyť už jedeme čtvrtej den. A kromě toho," pokývl hlavou směrem k horám, které se už kolem nich zdvihaly docela blízko, „přijedeme brzo na konec tyhle planiny." „Pořád ještě můžeme jít dál nahoru, Henry," usmál se pan Volence. „No, moc ne... nebo nebudeme moct dejchat," zamumlal Henry a nasál řídký vzduch nosem. Nazítří vyrazili dál, jen co se rozednilo. Klusali asi míli a potom náčelník vedl své lidi strmou roklí vzhůru. Navzdory divoce rozeklaným skálám jeli velmi rychle. Kolmé útesy, nad nimiž se zdvihaly obrovské masy skal, se jako by kymácely a nebezpečně skláněly ze všech stran. Beduíni se však šikovně proplétali po nebezpečné stezce a jistou rukou vedli své koně nahoru a dolů, podle toho, jak klesal a stoupal terén. Celé dopoledne a větší část odpoledne šplhali vzhůru, až už před sebou neměli nic než vysoko se tyčící skály. Zatímco slunce pomalu zapadalo za hory, které měli za zády, dorazili znenadání k místu, kde se rokle rozdvojovala. Tam si večer rozbili tábor. Povečeřeli sušené maso. které jim dali beduíni, a potom seděli na kamenité zemi a mlčeli. Nastal podivně tichý večer. Nehořel ani jediný oheň a náčelník postavil zdvojené hlídky. Po setmění k nim přišel bíle oblečený vůdce. Vousatou bradu pevně tiskl na hruď a zavolal si k sobě Raje. Minutu s ním hovořil a pak odešel. „Jsme blízko království Abu Já Kub ben Ishaka," řekl jim Raj,

když se vrátil. „Zítra ráno se rozdělíme." „Kudy půjdeme?" zeptal se Alek dychtivě. Raj kývl směrem ke stezce, která vedla z rokliny na severovýchod. „Oni pojedou druhou cestou. Náčelník říká, že nám zbývá jeden den cesty. Zásoby nám dá." I když byl Alek fyzicky unavený po celodenním stoupání, nemohl rozčilením usnout. Musel pořád myslet na zítřek. Co přinese? Nebude jim mít Abu Já Kub ben Ishak za zlé, že přijeli? Znovu si připomněl slova pana Cogginse o beduínské pohostinnosti: „Nikdy neodmítne hosta. To by byla urážka jeho cti... hřích proti Bohu." Alek se převalil na tvrdé zemi, lehl si na bok a pozoroval siluety spících beduínů. Ano, byli velkorysí. Prokázali to tím, že je přijali a dovezli je takhle daleko. Určitě se jich nemuseli bát a Abu Já Kub ben Ishaka také ne. Alek si však také pamatoval nehybnou pokrčenou postavu jejich průvodce, jak ležel na písku s dýkou zabodnutou do hrudi až po rukojeť. A vzpomněl si i na jiná slova pana Cogginse: „Když si z něj uděláš nepřítele, zemřeš... Krev za krev, smrt za smrt... to je zákon pouště." Alek neusnul až do rozednění, ale nebyl unavený. Tělo měl napjaté v očekávání další cesty a byl nabitý energií. Black byl už blízko... jen ještě jeden den. Nemohl se dočkat, až vyrazí. Zatřásl svými přáteli a vzbudil je. „Vstávejte, už je čas jít!" Když o chvíli později snídali, přistoupil k nim beduínský náčelník. Koně ještě nebyli osedlaní a vypadalo to, že nijak nespěchají. „Raji," řekl Alek, „pověz mu, že bychom chtěli jít. Požádej ho, jestli by nám teď mohl dát nějaké jídlo na cestu." Měl rozčilením stažené hrdlo. Náčelník se usmál, když mu Raj přeložil prosbu, podíval se svýma hnědýma očima na Aleka a odpověděl. Raj tlumočil: „Říká, že ti narostly ostruhy. Být netrpělivý je dobré znamení a

líbí se mu to. Jestli chceme, můžeme vyrazit hned. Zásoby jsou připravené." Vyrazili, když beduíni sedlali koně. Na chvíli se zadívali na skupinku lidí a koní, kterou opouštěli, a pak na hory před sebou. Náčelník osedlal svého hřebce Sagra a obrátil se k nim. Alek zdvihl ruku. Beduín se usmál, nasedl a přitáhl koně, aby se postavil na zadní. Alek se vydal za ostatními a v duchu přemýšlel, zda se ještě někdy v životě setkají.

10/ Blackův domov Pozdě odpoledne se stěny skalnaté rokle najednou zúžily a uzavřely je mezi sebou. Vpředu se rýsovala uzoučká průrva. Když k ní přišli, zjistili, že by jí prošli jen taktak dva muži vedle sebe. Raj se vydal jako první a vedl je až k místu, kde se cesta náhle lomila. „Teda jo," zabručel Henry, „tohle není nic pro mě s mojí klaustrofobií!" Za ohybem trhlina ve skálách náhle končila a před Rajem a jeho přáteli se rozevřelo široké údolí. Rostlo tu hodně stromů a zem pokrývala bujná zelená tráva. Takovou Alek neviděl od chvíle, kdy odjeli z domova. „Podívejte!" vykřikl Alek a ukázal na široký prostor uprostřed údolí, kde nerostly žádné stromy a kde se páslo velké stádo koní. „Musí jich být stovky," prohlásil pan Volence. „Tohle je jistě

panství Abu Já Kub ben Ishaka." „Vzadu v údolí jsou vidět nějaké domy," řekl Raj. Všechny oči se zadívaly, kam Raj ukazoval. Na vzdáleném konci údolí se odráželo slunce od bílých zdí kamenných budov. Jeden dům stál o samotě a zdvihal se na pozadí strmých hor. Ostatní byly menší a tvořily skupinky podél boční strany údolí. Vydali se po cestě prošlapané křovisky. Alek nespouštěl oči z koní uprostřed údolí. Byl mezi nimi jeho kůň? Po nějakém čase došli na dno údolí. Zastavili se a pozorovali koně, jak se pasou na půl míle od nich. Jeden kůň se najednou odtrhl od ostatních. Pomalu oběhl stádo a zůstal stát s nosem namířeným do úbočí. „Henry!" vykřikl Alek. „To je Black... určitě je to oni" „Možná," odpověděl Henry pochybovačně. „Je moc daleko, těžko říct najisto. Ale rozhodně běžel jako on." Kůň se dal do běhu, hlavu držel vysoko vztyčenou a hříva mu vlála ve větru. Alek ho chvíli pozoroval a pak se obrátil na Henryho, který tiše řekl: „Je to on, máš pravdu, Aleku. Zaručeně on." Najednou se v dálce na úbočí, kam běžel černý hřebec, objevil bílý kůň s jezdcem. Black k nim cválal dlouhými obřími skoky. Alek viděl, že kousek před běloušem zastavil, zaváhal a vzepjal se. „To by mě zajímalo, oč mu jde," zamumlal Henry. „Pojďme blíž." Rychle se pustili údolím s očima upřenýma na skupinku před sebou. Když uviděli, že bílý kůň prudce vyrazil kupředu, zastavili se. Black šel chvíli za ním, ale pak nasadil tempo a předběhl ho. Oba se rychle blížili k Alekovi, ale vtom jezdec bělouše přitáhl a donutil ho naráz zastavit. Black se otočil a vracel se k němu, ale najednou zůstal stát. Otočil se a zdvihl nos proti větru, který

vál z jihu. Potřásal hlavou a nervózně vyhazoval. „Asi zachytil náš pach," řekl Henry Alekovi a pak s úsměvem dodal: „Vsadím se, že ten bílej je klisnička... nejspíš jeho nevěsta." Black se díval jejich směrem. Potom zařehtal... vydal ze sebe dlouhé, pronikavé a hlasité zaržání. Rozběhl se k nim, ale zase zastavil a vzepjal se. Už byl docela blízko, pouhých pár set yardů, bylo vidět, jak se mu tělo leskne na slunci. Vtom se Alek odtrhl od skupinky a rozběhl se k němu. Hřebec potřásl malou, divoce krásnou hlavou a pak se rozlétl k chlapci. Když k nim dorazil i zbytek výpravy, objímal už Alek svého koně kolem dlouhého štíhlého krku. Jakmile se však přiblížili i ostatní, položil Black uši dozadu. „Ty jeden, takhle se vítá starej kamarád, co?" zabručel Henry a popadl ho za dlouhou hřívu. „Ale že vypadá dobře," řekl a otočil se na Aleka. „Naprosto skvěle... líp než kdy jindy, Aleku." Dusot kopyt je přiměl, aby se obrátili. Blížil se k nim bělouš se štíhlým prostovlasým jezdcem v sedle. „Vypadá jako dítě," komentoval jeho vzhled Henry. „A má na sobě evropské šaty," upozornil je pan Volence. Po chvíli jezdec zpomalil koně do kroku a obezřetně k nim přijížděl. Henry nespustil oči z koně. Byl to čistý arab, bez diskuse. Malý... ne víc než sto čtyřicet centimetrů, ale překrásně rostlý. A klisnička, jak předpokládal. Krk a hříva vypadaly stejně jako Blackovy, i hlavu měla malou jako on, ale nebyla v ní jeho divokost. Klidně k nim došla. Byla naprosto oddaná svému jezdci a bezmezné důvěřovala rukám, které držely otěž. Henry věděl, že takových koní se na světě moc nenajde. Přivřel oči a zadíval se na jezdce. Štíhlá postava... ano, vypadá jako dítě...,

ale je to mladá dívka! Když k nim kůň s jezdcem dorazili, uvědomili si všichni, že se jedná o děvče. Její pleť měla barvu medu a lesklé hladké vlasy lemovaly srdčitý obličej. Zvědavě si je prohlížela šikmýma mandlovýma očima. Nebyla ani bílá, ani tmavá, ani Evropanka, ani z Orientu. Pootevřela plné rty a hlubokým chraplavým hlasem arabsky promluvila. Raj jí odpověděl. Když domluvil, otočila se na ostatní a tiše anglicky řekla: „Vítejte u Abu Já Kub ben Ishaka. Jsem jeho dcera. Jmenuji se Tabari." Všichni se představili a pak se Tabari obrátila k Alekovi. „Jsem velmi překvapená, že se s tebou setkávám, Aleku Ramsayi, a velice mě to těší. Otec mi o tobě a o Shetanovi vyprávěl. Jsme ti velice vděční," řekla a usmála se. „Tvůj otec... je tady?" zeptal se pan Volence. „Ano. Pojďte, dovedu vás k němu." Celou cestu údolím se Alek toužebně díval na Blacka, který šel vedle něj. Jak by bylo snadné naskočit a jet. Tak dlouho čekal na tenhle den. Pohlédl na Tabari a zjistil, že ho pozoruje. Jako by věděla, na co myslí. „Raději počkej," řekla mu. „Můj otec dovolil jenom jednomu muži jezdit na Shetanovi, ale možná udělá výjimku...," dodala a usmála se. Došli ke stádu, které se klidně páslo. Když koně uviděli Blacka, zdvihli hlavy a pomalu se vydali k jihu. Black se najednou odtrhl od Aleka a rychle oběhl stádo kolem dokola. Hříva mu vlála jako plameny ve větru. „Tihle koně...," promluvil k dívce pan Volence, „takové jsem ještě nikdy nikde neviděl." „Takoví nikde jinde nejsou," odpověděla Tabari tiše. „Můj otec a jeho otec před ním strávili celý život křížením původního čistokrevného plemene Nejdi - jako je moje Johar," Tabari

podrbala svou klisničku na krku, „a jiných koní, které hledali po celém Středním východě. Tito koně jsou výsledek a Shetan je z nich nejlepší." Když došli až skoro na konec údolí, zeptala se Tabari Raje: „Náčelník, který vás sem dovedl..., řekl vám, jak se jmenuje?" Raj zavrtěl hlavou. „Byl mladý?" zeptala se dívka po chvíli. „A jel na hnědém hřebci, viďte?" „Těžko říct, kolik mu bylo let," odpověděl Raj. „Ale na hnědákovi jel." Dívka se už dál na nic neptala a Alekovi se zdálo, že se od nich najednou trochu vzdálila. Jela mlčky a dívala se na hory před sebou. Projeli kolem malých bílých domů, před nimiž postávali muži i ženy a zvědavě si je prohlíželi. „Tady se nestává často, že by přišli nějací cizinci," vysvětlovala Tabari. Když se blížili k domu Abu Já Kub ben Ishaka, uslyšeli za sebou dusot kopyt a uviděli Blacka, jak k nim běží. Zastavil se kousek od nich, vzepjal se a zakopal nohama do vzduchu. Pak se rychle rozběhl k Alekovi. „Vypadá, jak by to byl ještě pořád tvůj kůň," řekl Henry. Než došli až k domu, stál už Abu Já Kub ben Ishak na schodech. Měl na sobě splývavý bílý beduínský plášť, ale byl prostovlasý. Očima se zájmem přejížděl z jednoho na druhého, až se zastavil na Alekovi. Po tváři se mu pomalu rozšířil překvapený výraz. „Afferin! Nejsi ty Alek Ramsay?" zeptal se nevěřícně. „Ano, jistě že jsem, pane," odpověděl Alek. „A tady pana Henryho Daileyho si asi pamatujete." Odmlčel se a pohlédl na pana Volence. Najednou si uvědomil, jak moc se všichni změnili a proč je Abu Já Kub ben Ishak nemohl hned poznat.

Měli tmavou pleť jako kterýkoli beduín a oči jim planuly v hlubokých temných důlcích. Pohubli v obličeji a měli svrasklou kůži. Ani jejich dobří přátelé by je takhle nemohli poznat, natož Abu Já Kub ben Ishak, který je viděl jen jednou v životě. „Samozřejmě že si pamatuji Henryho," slyšel Alek promluvit Abu Já Kub ben Ishaka. „Musím říct, že nemohu vůbec uvěřit..., že jste tady... skutečně neuvěřitelné. Ale pojďte dál... Musíte být unaveni. Nechám vám připravit horkou koupel. Promluvíme si později." Zavedl je dovnitř. Alek se ještě obrátil na Blacka a řekl: „Uvidíme se později, kamaráde." Hřebec zafrkal a strčil do Aleka hlavou. Pak se zprudka otočil a vyrazil ke svému stádu. Večer si sedli a vyprávěli Abu Já Kub ben Ishakovi, jak se dostali do Haribwanu. Byli už vykoupaní a převlečení do čistých bílých oděvů, které jim poskytl jejich hostitel. Beduín pozorně naslouchal a jeho výraz se změnil jen ve chvíli, kdy mu řekli o mladém náčelníkovi, který je provedl horami. V té chvíli se zachmuřil a do očí mu padl stín. Přerušil pana Volence, který vyprávěl, a řekl: „Časy jsou zlé. Velice zlé... Měli jste štěstí, že jste se sem dostali. Ale teď se najíme, jistě máte hlad." Vstoupili do velké místnosti, kde stál uprostřed dlouhý pravoúhlý stůl zaplněný jídlem a různými druhy ovoce, vše na stříbrných podnosech vykládaných drahými kameny. Místností se po silných luxusních kobercích neslyšně pohybovali tři beduínští sloužící. Během jídla zaslechl Alek pana Volence, jak říká: „Cestou jsme v údolí viděli vaše koně. Nikdy jsem podobné neviděl. Křížení čistokrevných plemen je můj obor." Abu Já Kub ben Ishak se usmál. „To je život beduína," řekl tiše. „Koně, které jste dneska viděl, jsou výsledkem mnoha generací křížení. Ušlechtilejší koně na světě nenajdete."

Pan Volence několik minut mlčel a jedl, a pak se znovu ozval. „Váš černý hřebec... Shetan... prodal byste ho? Byl bych ochoten zaplatit téměř cokoli." „Není na prodej," odpověděl Abu Já Kub ben Ishak, aniž se na pana Volence podíval. Pak zvedl hlavu a dodal: „Nedá se zaplatit penězi." „A ti ostatní?" zeptal se pan Volence, „prodal byste některého z nich?" „Jsme velice pyšní na své koně, pane Volenci," odpověděl Abu po chvíli mlčení, „a žárlivě si je střežíme. Když dojde na poušti jídlo a voda, když děti pláčou hlady a žízní, je to kůň, kdo dostane poslední kapku vody a poslední sousto potravy." Odmlčel se a potom pokračoval. „Svoje koně neprodáváme. Jsou čistokrevní a v jejich krvi není žádná příměs s výjimkou případů, kdy si myslíme, že můžeme naši linii vylepšit pečlivým šlechtěním s jinou linií. Tak jako jsem to udělal já, můj otec a jeho otec." „Ale přesto," přerušil ho pan Volence, „koluje arabská krev v mnoha našich koních včetně mých. A v Anglii jsem viděl řadu arabů. Jestli vy a vaši lidé koně neprodávají, jak jste řekl, tak kde se vzali?" Abu Já Kub ben Ishak se narovnal na židli a pokrčil rameny. „Myslím, pane Volenci, vlastně jsem si tím jistý, že jste viděl v životě jen jednoho čistokrevného arabského koně, a to byla Johar, na které dneska jela moje dcera Tabari. V Arábii je takových jen několik a rozhodně žádný není v cizině." Po celý zbytek večeře už nikdo nepromluvil. Když vycházeli z jídelny, šel Alek vedle Tabari. Slyšel, jak se za ním pan Volence omlouvá Abu Já Kub ben Ishakovi: „Promiňte, jestli jsem řekl něco, čím jsem vás mohl urazit. Bylo to jen proto, že bych moc rád zkvalitnil americký chov čistokrevných koní a chtěl jsem koupit vaše koně. Teď už

rozumím tomu, proč je nechcete prodat..." Tabari dovedla Aleka na verandu. Měsíc osvětloval údolí a Alek viděl v dálce koně na pastvině. Z beduínských domů k nim doléhaly hlasy a hudba. Tabari byla oblečená do jednodílných šatů ze světlerůžového hedvábí. Opřela se o bílý kamenný sloup a řekla: „Nenechte se odradit otcovými slovy. Je to hodný a velkorysý člověk." „Myslíš... myslíš, že panu Volencovi nějakého koně prodá?" zeptal se Alek dychtivě. „Ne, to ne. Myslel to vážně, když říkal, že naši lidé koně neprodávají." Všimla si, jak zklamaně se Alek zatvářil, a tak honem s úsměvem dodala: „Ale mohl by vám ho dát. Otec je takový." Odmlčela se a potom skoro neslyšně řekla: „Tolik záleží na Shetanovi..." „Na Shetanovi... na Blackovi? Proč?" zeptal se Alek. Tabari neodpověděla hned. „To je zvláštní příběh, ale ty máš právo ho znát, protože jsi v něm sehrál určitou roli." „Já?" přerušil ji Alek. „Já... já jsem v něm hrál roli?" Tabari přikývla a mluvila dál: „Ale začnu raději od začátku. Před více než sto lety vyšlechtil můj prapradědeček koně, kterého považoval za nejušlechtilejšího v celé Arábii, a rozhlásil to široko daleko. Řada okolních náčelníku přijala jeho výzvu a konal se závod." „A vyhrál ten kůň?" skočil jí Alek do řeči. „Ano. vyhrál. A můj prapradědeček získal patnáct nejlepších koní od všech zúčastněných náčelníků, protože taková byla dohoda. Od té doby se takové závody běhají každých pět let. Během těch pěti let se všichni náčelníci snaží vychovat co nejlepšího koně. Uběhlo mnoho let a závody pokračovaly. Můj pradědeček šlechtil koně po smrti svého otce výhradně proto, aby zvítězili v těchto dostizích. Dědeček v tom pokračoval a teď je následuje i

můj otec. Až zemře, bude chovat koně můj bratr, který právě studuje v Anglii, a já." „Vyhrála vaše rodina za těch sto let všechny dostihy?" zeptal se Alek. „Ne, ale většinu jsme vyhráli až do chvíle před dvaceti lety. Kůň Abd-al-Rahmana porazil Tigrida, koně mého otce. A jeho koně vyhráli i další dva dostihy, které se od té doby konaly." Tabari zvedla hlavu, tázavě se na Aleka podívala a pak mluvila dál. „Možná bych ti měla říct víc o Abd-al-Rahmanovi... a o jeho synovi - o tom mladém beduínovi, který vás doprovodil přes hory a jmenuje se stejně jako jeho otec." „Takže potom hnědák, na kterém jel," přerušil ji Alek, „taky poběží ten závod?" Dívka přikývla. Alekovi se zatočila hlava. To bude zápas! Až tohle povím Henrymu! Nikdy se určitě nepoběží nic podobného. Po chvíli k němu zase dolehl Tabarin hlas, takže se k ní znovu obrátil. „Možná sis všiml, že otec s vámi nechtěl o beduínském náčelníkovi mluvit. V jejich vztazích je dost hořkosti... tolik, že už to stálo hodně krve. A nejen proto, že otcovi koně prohráli v dostizích s koňmi Abd-al-Rahmana," ujistila ho rychle Tabari, „ale proto, že Abd-al-Rahman otce krutě nenávidí." „Ale jak může nenávidět tak vlídného člověka, jako je tvůj otec?" „Před dvaceti lety," začala Tabari vyprávět tichým roztřeseným hlasem, „byli jeho a můj otec nejlepšími přáteli. Oni i lidé z jejich klanů jezdili v horách i po poušti společně, hledali nejlepší pastviny a pomáhali si navzájem, když se někdo ocitl v nouzi. Jednoho dne, krátce po narození druhého syna, se Abdal-Rahman vydal přes poušť na pouť do Mekky. Vzal s sebou svou ženu a novorozeného syna. Můj otec mu radil, aby nejezdil, protože tenkrát právě probíhalo hodně klanových

válek, a i tak známému a mocnému šejkovi, jakým byl Abd-alRahman, hrozilo nebezpečí. Nedbal však na rady, protože byl pyšný na svůj meč, své lidi i koně. Odjel a vzal s sebou své nejvěrnější muže. Dvouletého prvorozeného syna nechal doma." Tabari se odmlčela na tak dlouho, až si Alek myslel, že skončila. Užuž chtěl promluvit, když Tabari se sklopenýma očima řekla: „Nikdy je už nikdo živé neviděl. Lidé z jeho klanu našli jeho mrtvolu a mrtvolu jeho ženy shnilé na poušti. Jen tělo miminka tam nebylo." Tabari znovu na chvíli přestala, a když promluvila, hlas se jí chvěl. „V srdci Abd-al-Rahmana našli nůž mého otce... a dovezli ho malému synovi, který nesl jméno Abd-al-Rahman. A od té doby ho vychovávali k nenávisti vůči mému otci, až mu ta nenávist pronikla do poslední kapky krve. Jak rostl a byl tělesně i duševně čím dál silnější, vyvřela nenávist často tak mocně, že kvůli ní prolilo mnoho našich lidí krev. Když byl mladý Abd-al-Rahman dost starý na to, aby chápal, rozhodl se můj otec, že mu vysvětlí, že by přece nezabil svého nejlepšího přítele. Nepodařilo se mu to však. A když lidé mladého Rahmana prolili krev našich lidí, nastoupila cesta jediného zákona, který říká: Krev volá po krvi!" Tabari zdvihla hlavu a podívala se svýma šikmýma očima na Aleka. „Krevní msta mezi našimi rodinami bude pokračovat tak dlouho, dokud nepadne poslední člověk jedné z nich." Domluvila a Alek mlčel. Přejel pohledem údolí ozářené měsícem a hory za ním. Tím se vysvětlilo, proč jeli Abd-alRahmanovi muži tak opatrně, když se přiblížili k údolí Abu Já Kub ben Ishaka... Proč si sundali pušky ze zad a položili je na stehna. Alek se obrátil na Tabari. „Ten závod," řekl potichu, „ten není tak důležitý, když jste ve válce, ne?"

„Ale je," odpověděla Tabari chraplavě, „protože pro Araba je kůň v boji důležitý. Prohrát v tomto dostihu znamená přijít o koně a tím se kmen oslabí. Moje rodina získala během let sílu a moc, protože dostala koně ostatních kmenů. Teď získává moc Abd-al-Rahman, protože vyhrál tři dostihy a získal několik nejlepších koní mého otce. Jestli vyhraje i letos, bude jeho kmen silnější než kdy jindy a otec si myslí, že s takovou silou se možná pustí do uskutečňování pomsty, která tak dlouho klíčí v jeho srdci." Tabari odstoupila od sloupu, o který se opírala, a otočila se zády k Alekovi. „Teď snad chápeš, co všechno závisí na Shetanovi a na tom, jestli závod vyhraje. Když Shetana ukradli, podezříval můj otec Abd-al-Rahmana a vrhl se na něj s nejsilnějšími a nejstatečnějšími muži. Ještě než však dorazil k jeho území, dověděl se, že beduíny s koněm, který odpovídal Shetanově popisu, někdo viděl, jak míří přes poušť na západ. Kdyby tuhle zprávu nezaslechl, prolilo by se hodně krve. Otec se okamžitě vydal na západ, a když se svými muži dorazil do přístavu na břehu Rudého moře, zjistil, že Shetana naložili na loď Drake, která později ztroskotala u španělských břehů. V té chvíli mu bylo jasné, že když Shetan zemřel, ztratil poslední šanci porazit Abd-al-Rahmanova hnědáka Sagra." Tabari chvíli mlčela a potom pokračovala. „O několik měsíců později jsme se od bratra v Anglii dověděli o tobě a o tvém koni." Podívala se na Aleka. „A zbytek už znáš." „Kdy se závod poběží?" zeptal se Alek. „Za tři týdny," odpověděla Tabari, „první den po úplňku." Chvíli jen mlčky stáli. Pak se Tabari usmála a řekla: „Mluvila jsem moc dlouho a už je pozdě." Pomalu vešli zpátky do domu. Než si šel Alek toho večera lehnout, našel ostatní a vylíčil jim, co mu řekla Tabari.

11/ Trénink Nazítří ráno Aleka vzbudilo tiché zaklepání na dveře. Jeden ze sloužících Abu Já Kub ben Ishaka vešel dovnitř a neslyšně se pohyboval po místnosti. Když míjel Alekovu postel, podíval se na něj a usmál se. Pak přešel k oknu, roztáhl závěsy a vpustil dovnitř ranní slunce. Odešel a v momentě byl zpátky s velkým podnosem plným různého ovoce, který položil před Aleka. Potom se stáhl ke dveřím a zůstal tam tiše stát. Alek se rozkošnicky protáhl a pustil se do jídla. Myslel na Tabari a na příběh, který mu včera vyprávěla. Myslel na krásného hnědáka Abd-al-Rahmana a uvažoval, jestli se bude moci měřit s rychlým a statečným Blackem. To bude, panečku, dostih! Jen kdyby nebylo v sázce tak moc, vystřízlivěl Alek v duchu. Protože pokud měla Tabari pravdu, znamenala Blackova porážka krveprolití. Jeho myšlenky zabloudily zpátky k Abd-al-Rahmanovi. Znovu měl před očima vysokého beduína s dlouhými údy a mohutnými černými vousy. Proč nemohl pochopit, že by Abu Já Kub ben Ishak nezabil svého nejlepšího

přítele, jeho ženu a novorozeně? Jenže tu byl ten nůž... a Abdal-Rahman byl mladý a impulzivní. Toužil po pomstě. Alek si také vzpomněl na zlatý medailon a ptáka, kterého považovali za fénixe. Kde se vzal? A bylo možné, že byl Black ukradený na Abd-al-Rahmanův příkaz? Proto, aby se nemohl zúčastnit dostihu? Aby měl Sagr zajištěné vítězství? A když to nevyšlo, mohl se Abd-al-Rahman dovědět, že Abu Já Kub ben Ishak jede do Spojených států pro Blacka, a vypravil snad někoho ze svých lidí, aby předem Blacka zabil? Byly to nepříjemné myšlenky. Nedokázal si představit, že by byl Abd-al-Rahman schopen takové podlosti. Ale octl se v cizí zemi, mnoho o ní nevěděl a měl se co učit. Při oblékání si v duchu vybavil, co mu Henry včera večer řekl o Tabari. Abu Já Kub ben Ishak vyprávěl Henrymu a panu Volencovi, že se seznámil se svou ženou na Dálném východě a přivezl si ji odtud do Kharj. Žena však zemřela tři roky po narození druhého dítěte - Tabari. Abu Ishak poslal obě děti do Anglie, aby tam získaly vzdělání, ale Tabari se po pěti letech vrátila, protože se jí příliš stýskalo po otci a po domově. Tím se vysvětlilo, proč mluví tak dobře anglicky. Alek sešel po schodech dolů, kde na něj už všichni ostatní včetně Abu Ishaka čekali. „Pojďte," řekl jim jejich hostitel, „koně na nás čekají." Alek přistoupil k Henrymu a zeptal se: „Oč jde? Kam jedeme?" „Abu nám dneska ráno řekl o dostihu, ale nezacházel do detailů," zašeptal Henry. „Teď se pojedeme podívat na trénink. Myslel, že by nás mohl zajímat." Před domem stálo několik beduínů a drželi koně. Tabarina klisnička nervózně tancovala, když na ni její paní nasedala. Ostatní také vsedli na koně a všichni vyjeli. Alek tiskl nohy kolem podbřišníku tmavohnědého koně, kterého mu půjčili. Byl to skvělý pocit - znovu v sedle. Poplácal koně po krku a nechal

ho hrát si s udidlem. Henry jel vedle něj na velkém šedákovi, který se vyhýbal Alekovu hnědákovi. „To je ale život, co?" zahalekal Henry s úsměvem. Když přijížděli k pastvině, kde se páslo stádo koní, zeptal se Alek: „Kdo jezdí na Blackovi, Henry?" „Jeden z Abu Ishakových lidí. Jméno neznám." Henry se uchechtl. „Abu nám říkal, že s ním měl co dělat. Když se s Blackem vrátil sem, zjistil, že ho nikdo z jeho jezdců nezvládne. Byl v pěkný bryndě, to ti povím, až jednou přišel do údolí osamělý beduín a chtěl se stát členem klanu Abu Ishaka. Abu nám říkal, že všichni členové klanu se považujou za lidi jedny krve, víš? A takovej rod si dává pozor, koho mezi sebe pustí, jakou krev přimíchá, chápeš? Děsně zajímavý." Henry ani nečekal na Alekovu reakci a pokračoval. „No a Abu si nechal toho novýho jako na zkoušku, než mu dovolí připojit se ke klanu. Podle Abu Ishaka se osvědčil a taky prej že je jeden z nejlepších jezdců, jaký kdy měl. Jednoho dne ho posadil na Blacka, ten se samozřejmě bránil, a po velkým boji, kterej bych teda moc rád viděl, Blacka ovlád. Abu Ishakovi se děsně ulevilo, protože si dělal starosti, že nemá, koho by na Blacka posadil." Henry se na moment odmlčel a pak dodal: „Jsem na toho chlapíka zvědavej, Aleku, ... myslel jsem si, že na Blackovi nemůže jet nikdo jinej než ty." Blížili se k pastvině a uviděli malou skupinku beduínů na koních. Uprostřed se najednou vzepjal Black a zakopal nohama ve vzduchu. Muži ho stáhli na zem a těsně ho obstoupili. Když Alek s ostatními dojeli až ke koním, byl už Black osedlaný. Bíle oblečený člověk, který seděl na koni zády k Alekovi, rychle přesedl na Blacka. Hřebec se znovu vzepjal, muži se rozptýlili a otočili koně pryč. Blackův jezdec obratně dostal hřebce na zem. Kůň se znovu po-

stavil na zadní a Alekovi na okamžik připadalo, že se snad svalí rovnou na záda a rozmačká jezdce pod sebou. Muž v sedle se však předklonil a zabořil Blackovi paty do boků. Hřebec vyrazil dopředu a čím dál většími a většími skoky uháněl pastvinou. Silná kopyta se pravidelně zdvihala a zase klesala na zem. Dívali se, jak se obrovský kůň žene po okraji údolí, buší kopyty a země pod ním ubíhá jako vlny. Beduín se mu ztrácel ve vlající hřívě jako nějaká malá boule. Když se s koněm znovu přiblížil ke stojící skupině jezdců, všiml si Alek, že zdvihá bič. Kousl se do rtu, až mu začala téct krev. Nemá sebemenší důvod Blacka bít! Bič není potřeba! Tvrdá kůže dopadla na obří tělo. Hřebec vyrazil kupředu, jako když se uvolní pružina. Řítili se dál a Alek viděl, že jezdec znovu koně bije. Rozhněvaně se obrátil na Henryho. „Vzal na něj bič," cedil slova mezi zuby. „Blázen!" Henry pohlédl na Abu Ishaka, který stál vedle něj. „Ten vašeho Shetana zničí, když ho bude bít bičem," řekl mu. „Ještě nikdy jsem ho neviděl bič použít," promluvil Abu ledovým a rozhodným hlasem, „...a víckrát to neudělá, můžete si být jistý." Abu nespouštěl oči z běžícího koně. Hřebec s jezdcem podruhé objížděli údolí a pak začal beduín Blacka postupně zpomalovat. Kůň si chtěl běžet po svém, bez námahy se vznášel nad zemí směrem ke stojící skupince a černé tělo se mu lesklo na slunci. Když se Black přiblížil ještě víc, pokynul Abu Ishak svým mužům a ti mu vyjeli naproti. Jezdec sesedl a koně, který rozzlobeně potřásal divokou hlavou, přehodili dekou. „Ten chlápek se umí držet v sedle, to jo," zavrčel Henry Alekovi do ucha, „ale nikdy Blacka nepřinutí k nejlepšímu výkonu..., bude s ním tak dlouho bojovat, až pokoří jeho duši." Alek neodpověděl. Henry si všiml, že v něm doutná hněv a uklidňoval ho: „Jen klid, chlapče. Nech to na Abu Ishakovi. Zrovna s ním mluví."

Viděli, že si Abu zavolal jezdce stranou a zvýšeným hlasem s ním arabsky mluví. Bylo jasné, že se zlobí. Drobný zakaboněný beduín vzhlížel nahoru na vysokého šejka. Když Shetanův majitel domluvil, beduín přikývl, otočil se a odešel. Abu se právě vracel s ostatními údolím zpátky, když k Alekovi zajela Tabari a navrhla mu: „Jestli chceš, můžeme se chvíli projet." Alek kývl na souhlas. Projížďka mu udělá dobře. Odtrhli se od skupiny a Tabari vyjela jako první. Vydali se klusem na jižní konec údolí, kde Alekova průvodkyně zabočila po úzké stezce do hor. Koně sledovali cestu, jež se stáčela stále výš a výš, až na vrchol hřebenu. Oba jezdci mlčeli. Najednou si Alek uvědomil, že krajinu kolem poznává a že už jsou blízko úzké průrvy, kterou se se svými přáteli dostal do údolí. Tabari si všimla, jak Alek zkoumavě pozoruje terén, a tak se usmála a řekla: „Pokud neopustíme údolí, jsme v bezpečí." Když dojeli na mýtinu, sesedli a odpočívali. Údolí měli před sebou jako na dlani. Dole se v dálce pásli maličcí koně a na severu svítily bílé domy. Neuběhlo víc než několik minut, když tu koně najednou začali neklidně přešlapovat, zdvihli hlavy a nastražili uši. Tabarina Johar tiše zařehtala. Pak zaslechli klapot kopyt o kameny. Otočili se a uviděli nahoře na stezce Abd-al-Rahmana na jeho hnědém hřebci Sagrovi. Tabari se napřímila, ale jinak se nepohnula z místa. Abd-al-Rahman dojel až k nim, kývl na Aleka a začal mluvit arabsky s Tabari. Hovořil tiše a hnědýma očima si dívku zpytavě prohlížel, jako by ji odhadoval. Alek je pozoroval a musel ocenit odvahu mladého náčelníka, který se pustil sám na území Abu Já Kub ben Ishaka. Proč asi? Dívat se, jak Black trénuje? Možná. Nebo měl nějaký jiný

důvod? Tabari přece říkala, že Abd-al-Rahmana neviděla od posledního dostihu, tedy pět let. Mladý náčelník se zasmál a položil ruku na hrušku Joharina sedla. Tabari zvýšila rozhněvaně hlas a rty se jí třásly. Alek vjel mezi ně. Nevěděl, co dělat, ale nemohl jen tak zůstat stát. Tabari se k němu otočila. „Vyhrožoval, že mě odvede s sebou," řekla rozzlobeně. „On... on si snad myslí, že nejsem schopná vybrat si sama!" Smetla náčelníkovu ruku ze svého sedla. Alek byl překvapený, jak divoce a odvážně se Tabari chovala. Byla proti náčelníkovi tak malá, že musela zaklonit hlavu, když s ním mluvila. Stejně nespoutaná a nezkrotná jako... jako čistokrevná Johar, na které seděla. Podíval se na Abd-al-Rahmana. Pod dlouhými vousy měl jemný chlapecký obličej. Bylo těžké uvěřit, že v minulosti byl tenhle člověk zodpovědný za prolévání krve..., že pochází z rodiny, které se Abu Já Kub ben Ishak obává. Tabari uchopila Joharinu uzdu a šejk se ani nehnul, aby ji zadržel. Smál se očima, zatímco ona se zlobila. Křičela na něj čím dál hlasitěji a pak se najednou k Alekovu údivu rozplakala a otočila Johar tak prudce, že kůň málem upadl. Vmžiku byla pryč. Alek ji zamyšleně následoval.

12/ Ibn al Khaldun Té noci Alek nemohl usnout. Byl naprosto čilý a hlavou se mu honily myšlenky na nadcházející dostih, na Abu Já Kub ben Ishaka, Tabari a Abd-al-Rahmana. A pak tu byl ještě jeden malý beduín, který měl jet na Blackovi v závodě proti Sagrovi Abd-al-Rahmana. Jezdit uměl dobře, ale nepřiměje Blacka k nejlepšímu výkonu... a k poražení Sagra bude Black potřebovat vyvinout nejvyšší rychlost, jaké je schopen. Alek se převalil na zádech a zadíval se do okna. Těžkými závěsy dovnitř pronikal slabý svit měsíce. Zavřel oči a konečně usnul. O několik hodin později se náhle probudil a okamžitě se posadil na posteli. Promnul si ospalé oči. Byl to sen, nebo opravdu slyšel zaržát Blacka? Rychle vyskočil z postele a přešel k oknu. Odtáhl závěsy na stranu a vyhlédl do údolí. Všude panovalo ticho a matně šedivý přísvit na východě oznamoval blížící se den. Vrátil se zpátky do postele, ale spát nemohl. Divoké zařehtání prořízlo noční vzduch. Black!

Alek skočil k oknu. Jestli zvuk slyšel ještě někdo jiný, bylo to pro něj prostě jen zaržání divokého hřebce. Alek však věděl, že tenhle vysoký hvizd znamená nebezpečí... nebezpečí pro Blacka. Znal ho z dřívějška. V našedlém světle rozeznal v údolí stádo koní, které se shluklo k sobě. Dali se do pohybu. Nejdřív šli pomalu, pak zrychlovali, až nakonec letěli tryskem. Vtom se od nich oddělila obrovská postava Blacka. Alekovy oči už přivykly šeru, takže teď rozeznal na hřebcově hřbetě postavu. Black prudce vyrážel, zastavoval, točil se, marně se snažil jezdce zbavit. Alek na sebe hodil oblečení a letěl dolů. U Abu Ishakovy ložnice se zastavil a zabušil na dveře. Za moment se otevřely a na prahu stál vysoký šejk. „Black... Shetan... viděl jsem, jak na něm někdo jede!" Abu Ishak se podíval na rozrušeného Aleka a rázem z něj spadla ospalost. „Jdi do stájí... Vzbuď mé muže... Přiveď koně. Sejdeme se před domem." Když Alek vyběhl z domu a utíkal ke stájím, panoval v údolí už zase klid. Po Blackovi nikde ani památky. Vrátil se s koňmi a rozespalými beduíny k domu, kde už na ně Abu Ishak čekal. Nasedli a rychle vyjeli ke stádu na pastvině. Jakmile se ke koním přiblížili, dala se zvířata znovu do pohybu a za chvíli už přešla do klusu. Beduíni je odklonili, takže se přehnali kolem Aleka a Abu Ishaka. Abu Ishak se podíval na chlapce. Black mezi koňmi nebyl. „Kterým směrem jel Aleku?" zeptal se Abu a jeho hlas byl chladný jako ocelová dýka, která mu visela na opasku. „Víc k západu, když jsem ho viděl..." Abu Já Kub ben Ishak zavolal cosi na své lidi a vyrazili. Nejeli dlouho, když Abu sesedl. Klekl si, pečlivě zkoumal půdu a zas nasedl. Alek s ostatními postupovali za šejkem, který je vedl dál do údolí. Zabočili na stezku, kterou už Alek znal. Jeli po ní

včera s Tabari... a vede do úzké soutěsky, která zas vede dál, až do světa mimo údolí. Stoupali rychle nahoru a pobízeli koně, aby stačili šejkovu hřebci. Konečně se dostali na mýtinu a zastavili. Abu seděl zpříma a pozorně si prohlížel terén v okolí soutěsky. Náhle pobídl koně a rozjel se po stezce nahoru. Když se blížili k průrvě, prudce otočil koně, zastavil ho a seskočil. Alek dojel až k němu a viděl, že se sklání nad bíle oblečenou postavou, která leží na zemi. Když Abu ustoupil, spatřil Alek mezi lopatkami nataženého muže velkou krvavou skvrnu. „Stráž, která tu dnes v noci hlídala..., je mrtvá," řekl Abu Já Kub ben Ishak hlasem, který zněl stroze a hrozivě. Podíval se na Aleka. „Při Alláhovi," zvýšil hlas, „tentokrát je to konec!" Vyskočil do sedla, ani nepoužil třmeny a zvedl koně na zadní. Hřebec se vzpínal a dopadal a znovu se vzpínal, zatímco Abu přísahal a rozhněvaně burácel na své muže. Ti se rychle otočili a ujížděli dolů. Abu Ishak se obrátil na Aleka. „Pojď," řekl stroze, „vrátíme se." Jeli mlčky, a když se dostali zpátky k domu, stálo už slunce nad východními horami na obloze. Abu seskočil a beze slova vešel dovnitř. Alek zůstal v sedle. Black byl pryč..., zase ho ukradli. Co udělá Abu Já Kub ben Ishak tentokrát? Stráž byla mrtvá. Prolili krev... a krev volá po krvi. To je zákon pouště. Abd-al-Rahman byl v údolí den předtím... vrátil se snad? Kolem něj proběhl beduín a utíkal do domu. Ve vzduchu viselo napětí a najednou zaduněl buben a ozvěna rytmických úderů rozezvučela celé údolí. Ve stájích se sedlali koně a z domů vycházeli bíle oblečení muži s puškami a sedly v rukou. Vtom Alek uslyšel z údolí dusot kopyt. Beduíni na koních rychle přiháněli stádo. Abu Já Kub ben Ishakovi muži se chystali k bitvě!

Alek seděl bez hnutí v sedle a naslouchal nepřetržitému dunění bubnu, který jako by neustále opakoval: „Krev za krev... Krev za krev..." Abu Ishakovi muži se rychle shromáždili před šejkovým domem. Ženy jim přinesly munici a zásoby. Válečníci stříleli z pušek, aby je pročistili. Koně řehtali a neklidně dupali. Muži se seřadili a byli připraveni vyrazit za svým šejkem. Abu Já Kub ben Ishak se objevil na verandě. Za ním vyšla Tabari a ostatní. Šejk zvedl ruku, aby utišil shromáždění, a promluvil. Když skončil, obrátil se na Tabari a odešli spolu k šejkově šedému hřebci. Alek si najednou uvědomil, že vedle něj stojí Raj. „Znamená tohle válku s Abd-al-Rahmanem?" zeptal se ho Alek pochmurným hlasem. „Ne nevyhnutelně," odpověděl k Alekovu překvapení Raj, „ale přesto Abu Já Kub ben Ishak řekl svým mužům, že stopy mohou vést k Abd-al-Rahmanovi, takže jsou na tu možnost připraveni. Teď hledají jednoho ze svých lidí, svého pokrevního bratra, který měl jet při závodě na Blackovi, protože zmizel právě on. Ukradl Shetana a zabil muže ze svého klanu, svého bratra." „Tak to byl on...," zamumlal Alek. Ten člověk se určitě připojil k Abu Ishakově rodu jen kvůli tomuhle. Alek si byl naprosto jistý. Ale proč? Rozhodně si nemohl myslet, že překročí velkou poušť a prodá Blacka dřív, než ho Abu Ishakovi muži dostihnou. Nejpochopitelnější odpověď byla, že si ho Abd-alRahman na práci najal, protože měl dobrý důvod se Blacka zbavit. Alek sevřel v dlani zlatý řetízek s přívěskem, který nosil v hluboké kapse bílého pláště. Možná to byl Abd-al-Rahman nebo někdo z jeho lidí, kdo se pokusil zabít Blacka v Henryho stáji. Možná že k Rahmanovu chlapeckému obličeji a laskavým očím patří kruté a bezohledné srdce, které tluče v jeho

obrovském těle. Možná pro něj bylo přirozené reagovat brutálně, když šlo o to, že by jeho kůň mohl prohrát osudový dostih. Alek se otočil v sedle a viděl, že muži Abu Ishaka jsou připraveni vyrazit. Vyhledal očima Henryho a pana Volence, kteří stáli na verandě, a pak se zase vrátil k Abu Ishakovi. „Jedeš s nimi?" zeptal se tiše Raj hlasem plným napětí. Alek se právě zamyslel a Rajovu otázku neslyšel. Abu Já Kub ben Ishak zvedl ruku a vrazil svému šedákovi ostruhy do boků. Jezdci vyrazili za ním a hnali se údolím jako jeden muž. Netvořili žádnou pravidelnou formaci. Alek zprudka přitáhl koni otěže a rozjel se za nimi. Ani se neohlédl. Vím, do čeho jdu, říkal si v duchu. Vím, že se můžu dostat do pěkný kaše. Ale ukradli jeho koně! Musel se přece přidat k ostatním, aby ho našli. Nemohl jen tak sedět doma a čekat... zase čekat. Určitě jim nějak pomůže. Bílé oblečení jezdců před ním v dálce stoupalo a klesalo, tak jako zadky koní. Je stejně oblečený jako oni, takže hned nepoznají, že k nim nepatří, a pak už bude pozdě poslat ho zpátky. Beduíni se zařadili jeden za druhého a mířili k úzké soutěsce vysoko v horách. Alek jel za nimi. V jednu chvíli za sebou uslyšel dusot kopyt. Ohlédl se. Jiný beduín! Když přijel blíž, poznal Alek, že je to Raj. Zamával Alekovi a zařadil se za něj. „Jedu s tebou!" Museli pobízet koně k většímu výkonu, když chtěli ostatní dohnat. Brzy přijeli na mýtinu, kde předtím objevili mrtvou hlídku. Pak zamířili do soutěsky a klusali tak dlouho, dokud se nedostali do vnější rokle. Muži teď zpomalili, sundali pušky ze zad a položili si je přes stehna. Občas zastavili a Abu se svými muži zkoumali stopy na zemi. Po několika minutách vždy pokračovali dál a často měnili směr jízdy. Nejeli seřazení a nedodržovali žádný pravidelný tvar.

Noc strávili v táboře, který rozbili třicet mil od Abu Ishakova údolí. Alek s Rajem odsedlali koně kousek stranou a natáhli se na zemi. „Možná bychom se měli Abu Ishakovi přihlásit," navrhl Raj tlumeným hlasem. „Bez jídla se daleko nedostaneme." Alek přikývl a vyhledal očima Abu Ishaka. Šejk procházel mezi svými muži. Každý mu podal zbraň, Abu zkontroloval hledí a vrátil ji majiteli. Pomalu došel až k Alekovi s Rajem. „Už sem jde, Raji, ať se nám to líbí nebo ne." Šejkův strohý výraz obličeje se nijak nezměnil, když je uviděl a poznal. Nedal na sobě znát žádné překvapení, jen se klidně zeptal: „Proč jste jeli s námi?" „Abychom vám pomohli najít Shetana," odpověděl Alek a zadíval se šejkovi pevným pohledem do očí. „Afferin! Tak mladý kohoutek kokrhá. Narostly mu ostruhy. Chce pomáhat Abu Já Kub ben Ishakovi a jeho mužům. Poslyš, mladý příteli, tohle není klidná země, proto jedeme tak opatrně. Je to země zapovězená lidem všech ras a barev pleti." Pak se však Abu neznatelně usmál a z očí mu skoro úplně zmizel příkrý výraz. „Ale budiž," dodal, „líbí se mi tvoje kokrhání. Je to dobré znamení. Nejraději bych tě hned poslal zpátky, ale asi bych s tebou musel taky poslat někoho z mých lidí a Alláh ví, že to udělat nemůžu. Potřebuji každého muže." Na moment se odmlčel. „Nejlepší bude, když pojedeš s námi. Poznáš, co je válka a jak bojují muži na druhé straně pouště." Následující dva dny jeli v uvolněném houfu a třetí den změnili uspořádání jezdců. Beduíni se zařadili jeden za druhého a jeli deset až patnáct stop od sebe. Když se Raj řadil za Aleka, řekl mu: „Včera večer jsem zaslechl, že jsme ztratili Shetanovu stopu. Blížíme se ke království Abd-al-Rahmana a muži tvrdí, že Abu Já Kub ben Ishak pojede hledat Shetana právě tam. Jestli se Abd-al-Rahman postaví na odpor, může to znamenat

válku, Aleku." Raj domluvil s vážným výrazem v obličeji. Jeli dál. Beduíni seděli na koních s jednou rukou na dlouhých puškách, protože Abu zepředu vzkázal, aby byli připraveni k boji. Postupovali čím dál rychleji a Alekovi vířilo v hlavě na tisíc myšlenek. Jel do války. Ta myšlenka ho děsila, ale couvnout nemohl. Když vyrazil z údolí za beduíny, nenapadlo ho, že by se měl přímo zúčastnit bitvy. Neměli s Rajem zbraně a v žádném případě se nemohli měřit s tvrdými válečníky Abdal-Rahmana. Nakonec vyjeli na planinu a pokračovali přes ni ve stále stejné formaci dál. Beduíni pobízeli koně ostruhami do trysku a země pod jejich kopyty duněla. Brzy po poledni si Alek před sebou všiml temné hradby hor. Abu Já Kub ben Ishak zvedl paži a jezdci zpomalili. Dál postupovali opatrně a Alek si uvědomil, že se octli na území Abd-al-Rahmana! Byla dobrá viditelnost. Načervenalé skály se zdvihaly v příkrých útesech nad planinu, takže pevnost nahoře byla prakticky nedobytná. Tak to alespoň připadalo Alekovi. Abd-alRahmanovi muži by určitě dokázali střelbou z vrcholků útesů vzdorovat mnohonásobně větší armádě. Abu Já Kub ben Ishak své muže zastavil asi čtvrt míle před skálami. Zvedl pušku a třikrát vystřelil. Pak se usadil v sedle a čekal spolu s ostatními. Neklidnýma očima upřeně pozorovali pevnost nahoře. Netrvalo dlouho a objevil se jezdec na koni a za ním ještě tři další. Obezřetně zamířili k Abu Já Kub ben Ishakovi a jeho mužům. Když přijeli blíž, rozeznal Alek černé vlající vousy Abd-alRahmana. Seděl vzpřímeně v sedle a v ruce držel odepnutou pušku. Sagrova zlatá hříva a ocas vlály ve větru, který se honil po planině. Abd-al-Rahman zastavil v určité vzdálenosti a Abu Já Kub ben Ishak mu vyjel naproti.

Alek viděl, že se oba šejkové pozdravili zvednutím paže a pak Abu Ishak promluvil. Raj, který stál u Aleka, šeptal: „Vysvětluje mu, proč jsme přijeli. Mluví dost tvrdě." Alek se podíval na beduína, který seděl na koni vpravo za Abdal-Rahmanem. Připadal mu povědomý. Popojel blíž, aby líp viděl, a Raj ho následoval. Beduín seděl opřený dozadu. Neměl pušku jako ostatní a uzdu držel v pravé ruce. Alek se chtěl podívat, kde má levou, ale nenašel ji! Rychle se zadíval beduínovi do obličeje. Pod zřaseným šátkem, který spadal muži hluboko do obličeje, bylo těžké rozeznat jakékoli rysy. Alek popojel ještě blíž. Zastavil. Nemohl se mýlit. Beduín za Abd-al-Rahmanem byl Ibn al Khaldun! Po tvářích se mu přes tlusté záhyby řinul pot, jak stál proti slunci. Když naslouchal Abu Já Kub ben Ishakovi, pootevřel rty, takže Alek viděl bezzubé dásně. Chlapec opatrně odjel zpátky k ostatním. Doufal, že ho Ibn al Khaldun nepoznal. Ibn al Khaldun tady, jeden z lidí Abd-alRahmana! Ibn al Khaldun v letadle, jak odlétá ze Spojených států krátce po nočním útoku na Blacka! Medailon, který měl na krku, stejný jako ten, který našli ve stáji. Všechno do sebe zapadalo. „Už skončili," dotkl se Raj Alekova ramene. Abd-al-Rahman stiskl dlouhýma nohama Sagra podél podbřišníku a kůň se vzepjal. Mladý náčelník se uzdou dotkl hřebcova krku a kůň se otočil. Náčelník odjel k pevnosti bez jediného pohledu na své protivníky. Jeho družina ho následovala. Abu Já Kub ben Ishak je dobrou minutu pozoroval a pak se s přísným a chladným výrazem v obličeji otočil ke svým mužům. „Abd-al-Rahman," vysvětlil Raj Alekovi, „prohlašuje, že o Shetanově zmizení nic neví. Abu Já Kub ben Ishak mu nevěří a také mu to řekl. Jeho slova byla ostrá jako čepel dýky. Jestli

Shetana nevrátí do zítřka do rána, než vyjde slunce, napadne Abu Ishak pevnost Abd-al-Rahmana." Raj se podíval na skalnatý masiv, který se před nimi zdvihal do výšky. „Jestli vyjde slunce bez Shetana, Aleku, prolije se hodně krve." Abu Já Kub ben Ishak promluvil ke svým mužům, a když skončil, všichni sesedli a rozbili tábor. Potom přišel vysoký šejk k Alekovi a Rajovi. „Nejlepší bude, když teď odjedete," řekl jim. „Odvedou vás do hor na jižním okraji planiny a tam počkáte, dokud neskončíme." Bez dalších slov se otočil a chystal se odejít. Alek ho však zastavil a pověděl mu o Ibn al Khaldunovi: jak s ním letěli v letadle ze Spojených států a o zlatém medailonu, který nosí kolem krku. „Myslel jsem si to," řekl Abu Ishak. „Abd-al-Rahman má dlouhé prsty." Odešel a po několika minutách přijel k Alekovi a Rajovi beduín a naznačil jim, aby nasedli. Když míjeli ostatní muže, překvapilo Aleka, jak jsou klidní. Nadcházející bitva jako by pro ně nebyla nic zvláštního. Odsedlaní koně dostali pít a pásli se. Beduíni vypadali naprosto smířeni se světem: seděli na zemi, kouřili, povídali si. Někteří dokonce spali s šátkem staženým přes obličej, aby se chránili před pražícím sluncem. Mezi nimi procházel jen Abu Já Kub ben Ishak, ještě jednou kontroloval jejich zbraně a munici. Na Aleka a Raje ani nepohlédl, když projížděli kolem. Alek pozoroval skály za sebou. Kolik mužů má asi Abd-alRahman ve své pevnosti? Vyjdou bojovat na planinu, nebo bude muset Abu Já Kub ben Ishak se svými muži nahoru do skal? Řada mužů, kteří teď pokojně odpočívali na zemi, bude pravděpodobně do zítřejšího západu slunce mrtvá. Copak jim na tom nezáleží? Anebo jsou už tak otužilí v bojích, že na to ani nemyslí? Alek se zadíval na koně, kteří pomalu popocházeli po

pastvině s dlouhými štíhlými krky ohnutými k zemi. Po staletí byli pečlivě vybíráni nejlepší koně na chov, až vyrostli tihle, a teď mnoho z nich zemře. Zítra budou taky mrtví. Abu Ishak je choval pro válku, nebo na dostihy... a válka přišla první.

13/ Zrádci Alek s Rájem rychle ujížděli za beduínem, který chtěl být brzy zpátky u svých lidí. Za hodinu dorazili k horám, kde je jejich průvodce nechal. Chlapci zůstali sami. Podívali se jeden na druhého. Byli vážní a zachmuření. „Teď asi nemůžeme dělat nic jiného než čekat," pronesl Alek. „Hm... ano," souhlasil Raj a dodal: „Kdybychom vyjeli o kousek výš, viděli bychom je." Alek přikývl a popohnal koně dopředu. Po chvíli přijeli na malou převislou plošinu, zastavili a sesedli. V dálce viděli muže Abu Já Kub ben Ishaka a ještě dál pevnost Abd-al-Rahmana. Seděli a čekali, nepromluvili ani slovo, oba mysleli na bitvu, která vypukne příští ráno. Slunce stálo ještě vysoko na obloze, když Alek ucítil na rameni Rajovu ruku. Mladý beduín vstal a zaclonil si oči proti slunci. „Podívej se na západ od skal, Aleku, stranou od Abu Ishakových mužů. Nevyjíždí tam nějaký člověk na koni z Abd-

al-Rahmanovy pevnosti?" Alek se postavil vedle kamaráda a zadíval se směrem, kam ukazoval. Pár minut mu trvalo, než vůbec něco v prudkém světle uviděl, ale potom rozeznal pohybující se postavu. „Ano, Raji, už ho taky vidím," přisvědčil. Dívali se, jak jezdec míří k západnímu okraji planiny a pak se stáčí k jihu. „Jede sem," řekl Alek nezřetelně. „Objíždí Abu Ishakovy muže," upozornil ho Raj. „Nemůžou ho vidět, protože je dál, než kam dohlédnou." Alek přikývl. Uplynula hodina a jezdec jel stále stejným směrem, držel se západního okraje planiny a mířil přes ni na druhou stranu. „Nejede jako Abd-al-Rahman, to není on," řekl Raj. „Ne. A ten kůň není Sagr, tenhle je černý," uvažoval Alek nahlas. Jezdec už byl jen čtvrt míle daleko. Nemilosrdně hnal koně kupředu. Najednou změnil směr, opustil ochrannou hradbu hor a zamířil přímo k nim. „Vypadá to, že jede na stezku pod námi," řekl Raj, „raději se schováme." Alek neodpověděl. Pozorně si prohlížel uhánějícího jezdce, který byl čím dál blíž. Uzda! Jezdec ji drží v pravé ruce! A co levá? Není vidět. Alek sevřel pěsti, až mu pod opálenou kůží zbělely. „Raji!" vykřikl. „To je Ibn al Khaldun!" „Zahnul na stezku," řekl Raj, „pojď, musíme se schovat, nebo nás uvidí." Rychle odvedli koně z cesty do hustého křoví. Čekali. „Tady nás neuvidí," zašeptal Raj. Koně pohazovali hlavami, neklidně přešlapovali, nastražili uši. „Musíme je udržet v klidu," varoval Raje Alek a třel svému koni měkkou hubu. Zvonivé údery kopyt o kamení se blížily. Alek s Rajem zahlédl

skrz keře hlavu koně, která se pohupovala nahoru a dolů. Měl vystouplé oči a na černém krku se mu bělala pěna. Mohutný Ibn al Khaldun na něm seděl ztěžka a v předklonu. Vystoupal na převislou planinku a bez přestávky hnal koně do kopce. Alek s Rájem tiše čekali, dokud se zvuk kopyt úplně neztratil v dálce. „Má něco v plánu," řekl Alek. „Co to může být?" „Nic dobrého, Aleku," řekl Raj a pokrčil rameny. „Jede moc rychle, štve koně." „Raji," oslovil Alek přítele a pohrával si s uzdou v ruce, „jeďme za ním. Máme čas a já cítím, že..." „Hmmm... tak jo, ale musíme si na něj dát pozor, Aleku. Z toho, cos říkal, je jasné, že je to zrádce." Bez dalších řečí nasedli a vyrazili po stezce. Raj jako první. Postupovali opatrně a nijak koně nehnali. Když dosáhli vrcholu, Raj zastavil a sesedl. Podrobně prozkoumal půdu a zase nasedl. Naznačil Alekovi, aby jel za ním, a uhnul z cesty. Víc než hodinu scházeli úzkou strží dolů. Potom Raj zabočil na vyšlapanou stezku, která vedla nahoru po úbočí strmého útesu. Zpomalili koně do kroku. Raj se otočil v sedle a řekl: „Myslím, že není daleko, Aleku. Všimni si, jak je tahle cesta frekventovaná, jezdí po ní hodně koní." Po chvíli se stezka zúžila, protože vedla mezi převislými skálami. Za dalším záhybem se pak zase rozšířila a směřovala do dlouhého kaňonu. Raj zastavil a znovu sesedl. „Nejlepší bude, když se podívám dopředu pěšky," řekl. „Čekej tady." Za chvilku byl zpátky. Svaly v obličeji měl stažené napětím. „Vpředu je vesnice a v ní spousta mužů," řekl Alekovi. „Ibn al Khalduna jsem neviděl, ale určitě tam je. Pojď, ukryjeme koně a půjdeme pěšky. Můžeme se dostat blízko k nim, a přesto nás neuvidí." Chlapci pomalu šplhali kaňonem nahoru. Před očima beduínů je

chránily veliké skály. Alek sledoval shrbenou postavu svého kamaráda a v duchu přemýšlel o mužích, kteří se tady schovávají v tak odlehlém kaňonu. Jak zapadali do celkové situace? Byli to muži Abd-al-Rahmana? Přišel jim Ibn al Khaldun povědět o chystané bitvě? Jestli ano, pak bylo Alekovi jasné, že zítra udeří na Abu Ishaka zezadu. Dostali se téměř až na dno kaňonu a Alek měl strach, že je někdo objeví. „Pojďme výš," zašeptal Rájovi, „jsme moc blízko." Mladý beduín zavrtěl hlavou. „Neuvidí nás, Aleku. Vesnice leží v dolíku pod velkým převisem. Můžeme být téměř až v ní, a přesto nás nikdo neuvidí." Po několika minutách se pracně vyškrábali puklinou ve velké skále nahoru. „Teď to uvidíš, Aleku, ale opatrně, jsme od nich jen pár metrů." Alek obezřetně vykoukl štěrbinou ven. Vesnice se skládala z jediné dlouhé ulice špinavých chatrčí roztroušených okolo. Nemytí zjizvení muži postávali v hloučcích. Někteří pronikavě pokřikovali, jako by se hádali, rukama svírali pažby pušek, jiní zas jako by nevěnovali pozornost ničemu, co se kolem nich děje, a hltavě jedli. Místo nožů používali dýky. Za nejbližší chatrčí stála ohrada plná zanedbaných a vyhublých koní s dlouhými hřívami a ocasy. Alekovi připadalo, jako by se nad údolím vznášelo zlo. Uvědomil si, že to jsou muži, o kterých slyšel od pana Cogginse a od Raje. Zběhové, vyděděnci... muži, kteří byli zavrženi svými kmeny a kteří měli štěstí, že si zachránili holý život. Co tady dělají? Ani Abd-al-Rahman jistě neklesl tak hluboko, aby ukrýval takovéhle lidi. Nebo snad ano? Z chatrče před ohradou vyšel nějaký muž. „Raji!" zašeptal Alek. „To je Ibn al Khaldun." Tlustý beduín se s podivuhodnou rychlostí vydal cupitavými

krůčky směrem k oběma chlapcům. Muži, kteří postávali kolem, ho zamračeně pozorovali a ztišili se. Ibn al Khaldun vypadal, že je snad ani nevidí. Nevšímavě prošel kolem nich a zastavil se až kousek od skály, za níž se skrýval Alek s Rajem. Pak se nerozhodně zastavil, jako by zvažoval, co dál. Vytáhl z kapsy hedvábný kapesník a otřel si zpocenou tvář. Alek se neklidně pohnul ve skrčené pozici. Snad si jich nevšiml. Ibn al Khaldun se najednou otočil ke svým mužům a drsným tónem jednoho z nich zavolal k sobě. V malé skupince beduínů se cosi pohnulo a ze země se zvedl drobný muž, nabodl na dýku poslední sousto a dal si ho do úst. Polkl, odhodil talíř, otřel čepel o zasmolený plášť a předstoupil. Alek popadl Raje za rameno. Beduín, který kráčel k Ibn al Khaldunovi, byl člověk, který ukradl Blacka a zabil hlídku... člověk, po němž Abu Já Kub ben Ishak a jeho muži pátrali! Alekovi se divoce rozbušilo srdce. Když tu byl on, pak tu musel být i Black! Rychle se zadíval do ohrady, ale po Blackovi nebylo ani památky. Ibn al Khaldun! Možná už Blacka zabil! Ale ne, vždyť zrovna přijel... Neměl moc času. Ibn al Khaldun rozhněvaně zvýšil hlas. Alek se rychle na snědého beduína podíval. Zběh od Abu Ishaka se před ním krčil strachy. Ibn al Khaldun se najednou natáhl a svou jedinou rukou popadl štíhlého beduína pod krkem. Zdvihl ho do vzduchu a odhodil na zem. Jediným pohybem mu strhl z krku řetízek. Stál nad ním a v tlustých prstech se mu houpal řetízek s přívěskem. Alekovi se sevřelo hrdlo, protože z řetízku dolů visel... medailon! Zatímco Ibn al Khaldun mluvil na chlapíka, který mu ležel u nohou, stáhli se ostatní stranou. V jejich obličejích se dala vyčíst jen zloba. „Raji," zašeptal Alek, „co říká?" „Říká," šeptal Raj s očima upřenýma na Ibn al Khaldunovy rty,

„že malý beduín neuposlechl jeho rozkazů, a proto musí zemřít. Měl zůstat u Abu Já Kub ben Ishaka až do závodu. Při něm měl držet Shetana zpátky, aby mohl hnědák Sagr snadno vyhrát." Hubený beduín chytil Ibn al Khalduna za nohu a s očima rozšířenýma strachem hystericky blekotal. „Tvrdí," pokračoval Raj, „že nemohl Shetana držet zpátky... že by to nedokázal žádný beduín... že hřebce nemohl zvládnout ani silným bičem. A Abu Já Kub ben Ishak se dověděl, že proti jeho vůli používal silný bič... Viděl ho, jak se snaží Shetana zlomit, připravit ho bičem o jeho svobodného ducha. Začal ho podezírat. Ukrást Shetana bylo jediné řešení, které zbývalo. Copak to takhle nebylo lepší? Abu Já Kub ben Ishakovi muži Shetana v ohradě vysoko v kaňonu nenajdou. Je tam dobře schovaný, ohrada je pevná a udrží ho. A až vyjde příští den slunce, kmen Abd-al-Rahmana se pustí do boje s kmenem Abu Já Kub ben Ishaka. Prolije se spousta krve, mnoho mužů zemře. A až bude po boji a i vítězové budou vyčerpaní ztrátami, pak oni můžou sestoupit z hor a všechny je ve své zuřivosti pobít. Copak to tak Ibn al Khaldun nechtěl?" Raj se zarazil. Sledoval spolu s Alekem, jak Ibn al Khaldun udeřil beduína u svých nohou tak, že ztratil vědomí. Pak se obrátil k ostatním a přejel po nich malýma prasečíma očkama. Nakonec k nim promluvil chraplavým a výhrůžným tónem. Raj tlumočil a Alek z Ibn al Khalduna nespouštěl zrak. „Říká, že při Alláhovi je to on, kdo je pořád ještě jejich vůdce, a on že za ně bude myslet. Ať už nikdo nikdy neporuší jeho příkazy, nebo se mu povede tak jako tomu na zemi. Copak zapomněli, že jsou vrazi, kteří by nebyli schopní přežít jediný den, kdyby je nechránil kaňon? Jsou tak slepí, že nevidí hluboké jizvy na svých tělech? Zapomněli už na bičování, které dostali za své zločiny? Nepamatují se už, jak jeden za druhým přišli k němu, jak se báli a žebrali o ochranu před těmi, na nichž spáchali

zločiny?" V té chvíli Ibn al Khaldun zdvihl nad hlavu zlatý medailon, aby ho všichni viděli. Pak znovu promluvil. „Říká," tlumočil dál Raj, „že celá léta čekali na den, kdy znovu roztáhnou křídla a vzlétnou jako fénix s mocným větrem vzhůru. Aby však ovládli hory i poušť, musí nejprve zničit království Abd-al- Rahmana a Abu Já Kub ben Ishaka. Takhle to řekl prvním z nich před dvaceti lety. Bylo jich tehdy málo a byli slabí, ale on, Ibn al Khaldun všechno dobře naplánoval. Nezabili snad matku, otce i válečníky Abd-al-Rahmana v poušti? Nevymyslel snad trik s ponecháním dýky Abu Já Kub ben Ishaka na místě vraždy? Dobře věděl, že syn Abd-alRahmana, který nese jeho jméno, bude toužit po pomstě za smrt svých rodičů, zvlášť když bude vědět, že je zabil údajný otcův přítel Abu Já Kub ben Ishak." Raj se otočil k Alekovi. V očích jim plál hněv. Měli před sebou člověka schopného všeho... člověka, který pečlivě naplánoval zničení rodu Abd-al-Rahmana a Abu Já Kub ben Ishaka. Jestli uspěje, nic ho nezastaví. Zpustoší se svou bandou vyvrhelů hory i poušť, bude drancovat a zabíjet. Ibn al Khaldun pokračoval a Raj tlumočil. „Říká, že kdyby ten beduín, co leží na zemi, uposlechl jeho rozkazů, zvítězil by hnědák Abd-al-Rahmana v dostihu a jeho pán by získal nejlepší koně Abu Ishaka. Nastal by pravý čas k úderu, protože on už pečlivě naplánoval smrt Abd-al-Rahmana. Po jeho smrti by se on, Ibn al Khaldun a první bratranec Abd-al-Rahmana, stal šejkem. Pak by pro něj bylo jednoduché zařadit je do svého klanu a s tou nejlepší výstrojí by zničili rod Abu Já Kub ben Ishaka! A postupovali by dál a dál, až by získali celou oblast Kharj pod svou kontrolu! - Teď však musí plány změnit, protože vzadu na planině se zítra utká Abd-al-Rahman s Abu Já Kub ben Ishakem. Samozřejmě že zaútočí, až se bude bitva

chýlit ke konci, ale při Alláhovi, bude to obtížné..., nemají dost koní. Přesto však zaútočí se vší zuřivostí svých zohyzděných těl, protože takovou příležitost nesmějí propást! A jako první přijdou na řadu Abd-al-Rahman a Abu Já Kub ben Ishak, jestli budou naživu. Provrtají jim hruď kopím. A ještě někdo musí zemřít, než bitva skončí, pozor na něj..., mladý beduín s hladkou tváří, který jezdí na grošákovi s bílým čelem." Rajovi se zatřásl hlas. Alek se k němu otočil, dobře věděl, že on má takového koně. Kamarádovy oči však visely Ibn al Khaldunovi na rtech a dál překládal. „Poznáte ho snadno. Je vyšší než ostatní a má vysoké lícní kosti. Až se k němu v boji přiblížíte, uvidíte, že je podobný Abd-al-Rahmanovi..., je to totiž jeho bratr!" Rajovi poklesly svaly v obličeji a otevřel údivem ústa. Alek mu položil ruku na rameno. „Klid, Raji," řekl, „teď nemůžeme nic dělat." Raj se obrátil a pomalu zmateně říkal: „Tak já... já jsem byl novorozeně, které Ibn al Khaldun nenašel, aby... aby ho mohl zabít." A pak se skoro zalykal hořkostí a nenávistí, když Alekovi vehementně vysvětloval: „Tenhle člověk, Aleku, ...to on je zodpovědný za smrt mé matky a otce..." „Já vím, Raji, já vím... a dočkáš se pomsty. Už jsme slyšeli dost. Musíme se vrátit a varovat ostatní." Alek se zarazil a zadíval se na svého přítele. „Nemáš strach, Raji?" „Ne, protože Ibn al Khaldun ani jeho muži mě nezabijí. To oni poznají, co je strach. To oni se roztřesou před hněvem mých lidí a padnou na kolena. Pojedeme říct mému bratrovi, co jsme slyšeli, ...a pak se vrátíme." Ještě jednou se podívali za odcházejícím Ibn al Khaldunem, který se vracel do své chatrče se dvěma vyděšenými beduíny v patách. Nesli bezvládné tělo muže, který Ibn al Khaldunovi zaplatí svým životem za neposlušnost.

Ostatní se rozešli do skupinek a brzy se znovu ozývaly křiklavé hádky, které Ibn al Khaldun přerušil. Chlapci se plazili po skále a mladý beduín už začal slézat dolů do kaňonu, když mu Alek položil dlaň na rameno. „Raji," oslovil ho, „jeď sám... jeden z nás by měl zůstat tady. Kromě toho sám budeš rychlejší." „Myslíš.,.," zadíval se mu Raj do očí, „chceš se vydat nahoru a najít ohradu, kde drží Shetana?" „Možná. Nedivil bych se, kdyby Ibn al Khaldun před útokem Blacka zabil." „Ne, myslím, že ne," šeptal Raj. „Říkal přece, že má málo koní. Potřebuje dobré koně." „Jenže chce zabít jediného člověka, který na něm umí jezdit," připomněl mu Alek. „Jestli chceš," pokrčil Raj rameny, „zůstaň tady. Než vyjde měsíc nad hory, vrátím se sem s mnoha muži. Ti zdejší budou spát. Nemělo by to být těžké." Raj se otočil a rychle vyrazil na cestu.

14/ Chycený! Po Rajově odchodu se Alek pomalu pustil vzhůru. Prodíral se skálami k hornímu okraji kaňonu. Někde tam vpředu byl Black! Až se mu zatočila hlava z rychlosti, s jakou do sebe najednou všechno zapadalo. Teď už věděl, proč na Blacka tehdy v noci zaútočili..., věděl, proč ho chtěl Ibn al Khaldun zabít. Když Ibn al Khaldun zjistil, že je Abu Já Kub ben Ishak na cestě do Spojených států, aby uplatnil nárok na Blacka, přijel dřív než on a pokusil se vstříknout mu smrtící injekci. Černý hřebec byl však jen figurkou na šachovnici, na níž hrál Ibn al Khaldun svou hru na život a na smrt! Raj musí projít..., Alek věřil, že se mu to podařilo. Raj... bratr Abd-al-Rahmana. Nejdřív nemohl uvěřit..., ale když o tom přemýšlel a vybavila se mu podoba obou mladých mužů, uvědomil si, že mají opravdu shodné rysy. Nepodobají se ostatním beduínům. Najednou se divil, že na to nepřišel sám už dřív. Když usoudil, že snad došel dost daleko a mohl by nahlédnout dolů do kaňonu, byla téměř tma. Opatrně přistoupil k okraji srázu. Podíval se dozadu a dolů, kde se ve vzdálenosti asi jedné

míle matně rýsovala vesnice. Muži stále ještě postávali kolem chatrčí. Zpočátku pod sebou mezi stíny nic neviděl, ale potom rozeznal úzkou roklinu, která vedla dolů po straně skály, kde však po chvíli náhle končila kamennou stěnou. Jakmile si Alek zvykl na příšeří rokle, všiml si, že je vchod soutěsky zatarasený vysokými dřevěnými vraty. To by mohla být ohrada, kterou hledá! Našel úzkou římsu vedoucí podél stěny rokle a opatrně se po ní vydal. Šel pomalu, s očima upřenýma na nejistou stezku před sebou. V půlce cesty se zastavil, aby si odpočinul. Podíval se k vesnici, ale nebyla vidět. S úlevou si oddychl a sestupoval dál. Když se dostal na dno kaňonu, pohyboval se ještě opatrněji, protože teď ho už skály nechránily před pátravýma očima a nevěděl, jestli Ibn al Khaldun rozestavil u Blacka hlídky, nebo ne. Jen co se přiblížil k dřevěným vratům, zaslechl dusot kopyt. Rychle se přitiskl ke skále. Za vraty se objevil Black. Zdvihal vysoko hlavu a uši postavil rovně nahoru. Podíval se na Aleka a pohodil hlavou. Alekovi se chtělo rozběhnout ke koni. ale udržel se a zůstal nehnuté stát. Pátral očima po kaňonu, jestli se někde nepohne hlídka. Hřebec zařehtal a rozzlobeně potřásl hlavou. Uplynulo několik minut. Black se postavil na zadní a předníma nohama se opřel o vrata, která mu sahala vysoko nad hlavu. Alek rychle popošel, protože si uvědomil, že by si Black mohl lehce zlomit nohu. Jak ho hřebec uviděl, hlasitě zařehtal a spustil přední nohy na zem. Chlapec se rozběhl k bráně a prostrčil ruce mezi dlouhými dřevěnými latěmi. Kůň sklonil hlavu a přitulil se k Alekovi, který mu hladil měkký nos. S obavami se rozhlédl po kaňonu. Blackovo ržání by mohlo snadno vzbudit pozornost lidí z vesnice. Musel jednat rychle! Rozvázal provaz, kterým byly dveře zajištěné, a otevřel je

dokořán. Hřebec se bokem protlačil skrz a strkal do Aleka hlavou. Chlapec ho otočil, vyšplhal po několika příčkách výš a skočil koni na hřbet. Zabořil prsty do husté hřívy. Na okamžik zapomněl na všechna nebezpečí, která na něj mohou číhat. Zapomněl na všechno a byl štěstím bez sebe, že může zase jednou sedět na svém koni, který se mu chvěl pod nohama. Reagoval citlivým tělem na dotyk Alekových kolen, jako by ho taky postrádal. Tiše stál se vztyčenou hlavou i ušima. Noc se naštěstí snesla rychle, takže si Alek byl jistý, že je těžko někdo uvidí. Nechal Blacka jít svou cestou, jen ho udržoval v kroku. Jel směrem od vesnice a doufal, že najde další východ z kaňonu. Jestli žádný nenajde, počká schovaný ve tmě, než vyjde nad hory měsíc a dokud se nevrátí Raj s bojovníky Abd-alRahmana a Abu Já Kub ben Ishaka. Když se Raj rozloučil s Alekem, rychle se pustil kaňonem dolů. Ani si nedával moc pozor a běžel ke koním. Naskočil na svého grošáka a zabořil mu paty do boků. Z obličeje zmizel dychtivý chlapecký výraz a oči mu plály hněvem. Neúnavně hnal koně k táboru a pevnou rukou svíral otěže. Jako by mu žilami proudila nová síla. Už nebyl Raj, sloužící u pana Cogginse v Haribwanu, bezejmenný, politováníhodný mladík. La... ne! Byl bratr Abd-al-Rahmana, mocného šejka ze země Kharj! A spolu s ním se pomstí na Ibn al Khaldunovi za vraždu svého otce a matky. Než dojel na malou plošinu, odkud s Alekem poprvé zahlédli Ibn al Khalduna, snesla se tma. Grošák zakopl a cukl udidlem. Raj se pomalu uklidnil a vedl koně po stezce dolů na velkou planinu. V táboře Abu Já Kub ben Ishaka nehořely žádné ohně, ale Raj věděl, že muži tam jsou... Kdesi ve tmě bdí a čekají na úsvit.

Raj popustil koni uzdu a ten se rozběhl po rovině s větrem o závod. Po chvíli koně zpomalil, protože se blížil k pevnosti svého bratra a věděl, že tu Abu Ishak určitě rozmístil své lidi, i když nebyli vidět. Kůň nervózně skákal, byl celý horký pod Rajovýma nohama. Najednou zaslechli zleva ve tmě ostré cvaknutí závěru pušky. Čísi hlas mu poručil, aby zůstal stát. Raj vysvětlil, že ho musejí co nejrychleji dovést k Abu já Kub ben Ishakovi a že je to důležité. Ze tmy vyšel beduín a vedl za sebou koně. Podíval se Rajovi do obličeje, poznal ho a přikývl. Naznačil mu, aby jel za ním. Chvíli tiše jeli přes planinu, když si Raj všiml menší skupinky mužů. Projeli s hlídkou kolem nich a brzy přijeli k další skupince a projeli i kolem ní. Raj si uvědomil, že Abu Já Kub ben Ishak rozdělil své muže, aby snížil na minimum nebezpečí, že by ho mohli přepadnou Abd-al-Rahmanovi lidé. Konečně zůstali stát a hlídka řekla Rajovi, aby počkal. Za několik minut se beduín vrátil a za ním kráčela vysoká štíhlá postava Abu Já Kub ben Ishaka. Na černém pozadí se ostře rýsovaly jeho bílé vousy. Raj ho vzrušeným hlasem arabsky informoval o všem, co s Alekem vyslechli. Abu Já Kub ben Ishak ho bez přerušování vyslechl. Když Raj vypověděl celý dlouhý příběh, Abu Ishak mlčel. Potom řekl chladným hlasem, aby ho Raj následoval, a vrátil se s ním ke svým mužům. Vydal rozkazy, aby zapálili ohně a shromáždili se. Uchopil svou pušku, zvedl ji a vypálil třikrát salvu. Pak zapálil pochodeň a nasedl s ní na svého šedivého hřebce. Pokynul Rajovi, aby ho doprovázel, a vyjeli směrem k pevnosti Abd-al-Rahmana. V polovině cesty se zastavili. Abu Ishak stále držel pochodeň

nad hlavou, takže se jejich siluety rýsovaly v jejím světle na temném pozadí. Minuty ubíhaly... a pak se ze tmy ozval dusot koňských kopyt. Najednou zmlkl a nebylo slyšet nic. Raj si uvědomil, že jezdci z obavy před léčkou koně zastavili. Pak odklusala část koní doleva, část doprava. Přímo k oběma mužům se teď blížil jediný kůň, který se sice vzpínal, ale kdosi ho držel na uzdě. Kůň se blížil čím dál víc a Raj napínal zrak do tmy. Ve světle pochodně se objevila Sagrova malá hlava a zlatá hříva. Na hřbetě seděl Abd-al-Rahman s odjištěnou puškou. „Tenhle muž," pomyslel si Raj, „je moje krev... můj bratr." Abd-al-Rahman se zastavil kousek před nimi a zvídavě se zadíval staršímu šejkovi do očí. Abu Já Kub ben Ishak promluvil jako první a řekl Abd-al-Rahmanovi všechno, co se dověděl od Raje. Rahmanovi se během poslouchání zúžily oči a z úst se stala tenká tvrdá čára. Když mu Abu Ishak řekl, že mladík vedle něj je jeho bratr, podíval se na něj, ale nedal na sobě znát jakékoli pohnutí. Jakmile Abu Ishak domluvil, škubl Abd-al-Rahman koněm a postavil ho na zadní. Kůň se pak hněvivě vzpínal a zase padal na všechny čtyři kolikrát za sebou, rozzlobený stejně jako jeho pán. Abd-al-Rahman klel, zatímco Sagr pod ním tancoval. Vykřikl, že se nejprve přesvědčí, jestli Abu Já Kub ben Ishak mluví pravdu. Vrátí se domů, a jestli tam Ibn al Khalduna nenajde, pojede se svými muži a s Abu Ishakem do kaňonu, o kterém mu řekli! Abd-al-Rahman zprudka obrátil koně a zmizel ve tmě. Raj se s Abu Ishakem vrátil k bojovníkům, kteří pilně připravovali zbraně a sedlali koně. Nemuseli dlouho čekat a z Abd-al-Rahmanovy pevnosti se začala vynořovat jedna pochodeň za druhou. „Už se blíží," řekl Abu Já Kub ben Ishak Rajovi. Otočil se na

své muže a nařídil, aby nasedli. Dusot kopyt se rozléhal jako dunění hromu a temnotou probleskovaly plameny pochodní, které tvořily nekonečnou řadu. Raj přijal od Abu Já Kub ben Ishaka pušku. Dnes pojede kmen Abd-al-Rahmana opět spolu s kmenem Abu Já Kub ben Ishaka... Tentokrát proto, aby pomstili smrt Rajova otce a matky. A on bude v bitvě stát po boku svého bratra! Jejich otec by si to jistě tak přál. Měsíc byl stále ještě schovaný za horami a než vyjde, budou už v kaňonu, jak to slíbil svému příteli Alekovi. Kaňon se stále víc zužoval a Alek jel pomalu nocí. Kamenné stěny se postupně nad ním a nad jeho koněm uzavíraly. Existuje-li nějaká další cesta ven, bude určitě těžké ji najít. Black se najednou polekal a Alek cítil, že se chvěje. Zadíval se do tmy, ale nic neviděl. Hřebec se znovu vylekal a roztřásly se mu nozdry. Chlapec mu položil ruku na krk, aby ho uklidnil. Vpředu muselo něco být, i když ve tmě nerozeznal žádný pohyb ani nic jiného. Zastavil Blacka, ale obrovský hřebec nechtěl zůstat klidně stát. Nervózně dupal kopyty do země. Alek cítil vpředu nebezpečí, a proto Blacka otočil a vydal se s ním zpátky po stejné cestě, kterou přijeli. Hřebec se užuž chtěl rozběhnout rychleji, Alek ho však držel v poklusu. Šlo to dost těžko, protože neměl uzdu ani otěž. Mluvil na něj a skláněl hlavu dolů k hřebcově krku. Kůň vyrazil rychlým klusem, hlavu vztyčenou, uši nastražené nahoru. Alek si uvědomil, že se vracejí k ohradě, a chtěl hřebce zastavit, ale nepodařilo se mu to. Posunul se dopředu a položil koni dlaň mezi postavené uši. Musí ho za každou cenu zastavit, nebo bude pozdě. Black se najednou zprudka zastavil a vzepjal. Alek popadl hřívu

a držel se jí. Hřebec zafrkal a otočil se zase zpátky. Kousek běžel, zase se zastavil a zůstal stát. Natočil hlavu na jednu stranu kaňonu, pak na druhou. Znovu se rozběhl, tentokrát proti východní stěně. Když už nemohl dál, zastavil se. Stál u skály a celý se třásl. Alek byl přesvědčený, že na obou koncích kaňonu číhá nebezpečí, i když nic neviděl Hladil koně po krku. Když budou potichu, možná je ve tmě nikdo neobjeví. Hřebec neklidně přešlapoval a občas zazvonil kopytem o kámen. Uplynulo několik minut a pak začal Black hrabat kopytem do země. Alekovi se zdálo, že ve tmě zaslechl klapot kopyt. Hřebec vyrazil a uběhl několik yardů na sever, otočil se, běžel zpátky a zase zůstal stát. Teď už se Alek nemohl splést, přibližovali se k nim jezdci na koních. Jeli zpředu, ze severu a z jihu. Napínal zrak do tmy, jistě už nejsou dál než padesát yardů. Nevěděl, na čem je, dokud neuviděl muže na koních. Byli tři a jeli k němu. Black zafrkal a postavil se na zadní. Když dopadl na zem, sklonil se Alek k němu. Hřebec vyrazil přímo k mužům. Budou muset prorazit! Ale kam pojedou potom, to nevěděl. Jezdci se k nim blížili ze tří stran. Alek obrátil Blacka k jihu. Za několik vteřin se hřebec bude řítit plným tryskem. Jeden z jezdců se za nimi pustil, zabořil koni do boků ostruhy a zahnal Blacka zpátky proti stěně kaňonu. Druzí dva je obklíčili zezadu. Hřebec zprudka zastavil, na místě se otočil a namířil k severu. Ještě než stačil nabrat rychlost, zaslechl Alek zasvištění lasa a uviděl, jak jeho koni dopadá na hlavu dlouhá smyčka. Sáhl po ní, ale než se jí dotkl, už se zatáhla. V několika vteřinách ležel hřebec na boku a Alek spadl na zem. Chvíli omráčeně ležel, než ho kdosi hrubě postavil na nohy. Zmámeně se rozhlédl. Blacka bezpečně drželi dva muži mezi

svými koňmi a třetí stál přímo před ním. Alek se díval do škodolibého obličeje Ibn al Khalduna. „Tak se zase setkáváme, mladý příteli," oslovil ho beduín tiše, „ačkoli tak brzo jsem to potěšení nečekal... a ne tady." Otočil silný krk a trhl hlavou dozadu. „Nanejvýš nevhodný čas sis vybral pro svou návštěvu." Usmál se a odhalil bezzubé dásně. „Protože teď se budu muset zbavit tebe i tvého koně Blacka. Opravdu smůla... pro tebe, protože i ty mi teď stojíš v cestě. Škoda že tak mladý člověk je takhle zvědavý." Povzdechl, až se mu nadmul mohutný hrudník. Alek mlčel. Ten člověk je blázen. Přece ho nemůže zabít! Nebo snad může? Ibn al Khaldun je schopný všeho, to přece Alek ví. Jestli mu bude stát v cestě, zabije ho stejně snadno, jako zabil jiné. Ibn al Khaldun ho vzal za paži a zaryl mu do ní tlusté prsty. „Tak tys mě sledoval od setkání s Abd-al-Rahmanem, to je jasné. Viděl jsem tě tam. Ale jel jsi sám? Možná byl s tebou tvůj mladý přítel. Ten, který seděl vedle tebe na grošákovi. Raději mluv." „Myslíte bratra Abd-al-Rahmana?" zeptal se Alek se staženým hrdlem a zdvihl hlavu, aby se setkal s bodavým pohledem Ibn al Khalduna. „Ne, přijel jsem sám." Stáhl obličej bolestí, jak mu Ibn al Khaldun sevřel prsty paži. „Ááá... takže to víš." Beduín se usmál. „Ale tím jsi odpověděl na mou otázku. Slyšel jsi mě, když jsem mluvil se svými muži. Viděl jsi toho víc než dost, můj mladý příteli. Snad nechceš, abych uvěřil, že ses za krátkou dobu naučil tak dobře arabsky, žes mi rozuměl, když jsem mluvil k mým lidem? Je to jasné, ne? Byl s tebou ještě někdo... tvůj přítel beduín." Ibn al Khaldun se usmál a přitom pomalu kroutil Alekovi rukou. „Jestli mi neřekneš, kde je," dodal, „poznáš, žes neměl ani ponětí o spoustě věcí. Dovol, abych ti ukázal, jak jednoduše

může silný člověk vykroutit druhému ruku z kloubu. Mně to kdosi předvedl, když jsem byl o něco málo starší než ty. Proto mám jen jednu ruku. Mluv, chlapče, protože my si ho najdeme, a přijít ruku tímhle způsobem není moc příjemné." Zesílil stisk a Alekovi se obličej zkroutil ostrou bodavou bolestí. Ibn al Khaldun trochu povolil. „Zajímavé je," řekl, „že tímhle řekněme krutým a naneštěstí bolestivým způsobem jsem získával informace o bratru Abd-al--Rahmana už jednou. Tehdy šlo o chůvu novorozeného šejkova syna, kterou jsme našli v poušti pár dní potom, co jsme se zbavili jeho otce a matky. Stejně jako ty nám nechtěla říct, kde nechala Abd-alRahmanova syna. Zemřela bohužel moc brzo, protože byla stará a nesnesla tolik bolesti." Ibn al Khaldun se odmlčel, ale hned zase pokračoval. „Asi se divíš, jak jsem mohl bratra Abd-al-Rahmana dole na planině poznat, viď? Povím ti to, ale jen proto, abys viděl, že i já mám slitování." Na chviličku se zamyslel a mluvil dál. „Před pár lety jsem v Haribwanu viděl mladíka, který mi vzhledem připomínal Abd-al-Rahmana. Trochu jsem se na něj vyptal a moje podezření se potvrdilo. Byl to bratr Abd-al-Rahmana, kterého našli v poušti pár týdnů po našem útoku. A taky měl mateřské znamínko, o kterém jsem věděl jen já - malou pihu za levým ušním lalůčkem. Rozhodl jsem se tenkrát, že když už se nevrátí do pouště, nechám ho být. Nebylo nutné ho zabíjet, když ti, kteří znali jeho bratra, o něm nic nevěděli. Ale teď, když se vrátil sem, teď zemře... a my si ho najdeme, mladý příteli, protože tady z toho kaňonu nám nemůže uniknout." Alek sevřel pěst pravé ruky, kterou měl volnou, a co největší silnou udeřil Ibn al Khalduna do žaludku. Beduín sebou škubl bolestí, vtáhl rty a zkroutil Alekovu paži tak, že pod chlapcem podklesla kolena. Cítil, jakž něj uniká síla. Pád z Blacka ho oslabil. Ibn al Khaldun ještě přitlačil, až se Alekovi začaly dělat

před očima temné skvrny. Díval se do drobných oček Ibn al Khalduna, který se usmál a chraplavě řekl: „Teď budeš mluvit, kamaráde, nebo ti dám při Alláhovi dáreček - tvoji vlastní ruku!" Alek mlčel. Slyšel Ibn al Khaldunův hlas, cítil, jak mu těžce dýchá na krk. Všechno se s ním houpalo. Oči mu zapadly hluboko do důlků a obrátily se v sloup. Matně ještě zahlédl Blackovu hlavu a dlouhý krk posetý chuchvalci bílé pěny. Pak už neviděl nic. Byl v bezvědomí. Světlo a tma se střídaly. Oblohou v záblescích prolétaly světelné kruhy. Očima hledal měsíc. Raj řekl, že až vyjde měsíc nad hory, vrátí se do kaňonu s mnoha bojovníky. Honili ho. Kdesi ve tmě byl Ibn al Khaldun. Black to věděl a tahal za udidlo. Chtěl jeho hlavu. Dej mu ji. Musí jet dál. Čas ubíhal a události dostávaly spád. S námahou se snažil vstát, ale kdosi ho zatlačil zase na zem. Poušť... rozžhavený písek pálí do nohou. Vodu! Potřeboval vodu, nutně! Raj měl vodu... vodu z velbloudova žaludku. Napil se a byla to dobrá voda. Otevřel oči a uviděl nad sebou oblohu posetou hvězdami. Když se otočil, stál nad ním muž s kanystrem vody, za ním další dva a za nimi... Black. Najednou se mu všechno vrátilo. Ibn al Khaldun! Jeho ruka... Stočil oči a hledal ji. Měl ji, ale nemohl s ní pohnout. Ibn al Khaldun se sehnul. „Škoda že nesneseš víc bolesti," zašeptal. „Ruku ještě máš, ale já už s tebou ztratil dost času. Vymyslel jsem lepší způsob, jak se tě zbavit... Bude se líp hodit... a nezbude po něm žádný důkaz... řekněme... nečisté hry. Popadl Aleka za ruku a drsně ho postavil. Chlapec se nejdřív ani nemohl udržet na nohou a celou váhou se opřel o Ibn al Khalduna. Pak se mu pomalu začala navracet síla do nohou a do ruky. Dotáhli ho k oběma beduínům na

koních a posadili na Blacka. Hřebec hněvivě potřásl hlavou, snažil se vysvobodit ze sevření obou jezdců, ale měli sílu a provaz držel pevně. Ibn al Khaldun sedl na svého koně a řekl: „Láska k Shetanovi tě přiměla urazit tisíce mil, takže se teď bude hodit, když ho doprovodíš i ve smrti." Alek popadl Blackovu hřívu do zdravé ruky. Druhá mu bezvládně visela po straně. V chladném nočním vzduchu se mu rychle vyjasňovalo v hlavě. Mlčky se podíval na obličej Ibn al Khalduna. Byl plný zášti. Co chce udělat? „Jsi zvědavý, že jo?" zeptal se beduín. „Bude to jednoduché a ty máš štěstí, že budeš mít rychlou smrt. Škoda že nemám víc času, ale bude nám chvíli trvat, než najdeme v kaňonu tvého přítele, a to musíme stihnout do svítání. Pak na nás čeká jiná práce." Na chvíli přestal mluvit a křivě se usmál. „O kousek výš je v kaňonu strž, která spadá svisle dolů. Asi tak sto metrů, a na dně jsou skály. Naženeme tam Blacka i s tebou. Příjemný způsob jak umřít, ne? Nerozluční, dokonce i ve smrti." Otočil se na své lidi, stručně řekl cosi arabsky a vyrazil jako první kaňonem nahoru. Jeli pomalu, protože beduínští koně měli hrůzu z Blacka. Jen špičaté ostruhy je přiměly k pohybu. Alek měl napjaté tělo a chladnou hlavu. Na hřbetě Blacka se mu vracela sebedůvěra a do unaveného těla proudila nová síla. Musí existovat nějaká cesta ven. Nezemře přece s Blackem tak, jak to Ibn al Khaldun naplánoval! Zraněná paže ho začala brnět, jak se v ní znovu rozproudila krev. Pohnul s ní a smutně se usmál. Ibn al Khaldun všechno zaplatí. A draze zaplatí. Otočil se v sedle k horám za sebou. Vystupovala nad ně slabá záře a Alek věděl, že za chvíli vyjde měsíc. Jen kdyby měl trochu víc času! Jemně, ale pevně přejel Blackovi nohama podél podbřišníku.

Hřebec zafrkal, vzepjal se a strhl vylekané beduíny ze sedel. Koně se plašili. Ibn al Khaldun klel a křičel na muže a zajel se svým koněm k Blackovi. Zvíře zařičelo bolestí, jak na něj dopadla Blackova kopyta. Alekovi se v tu chvíli zdálo, že se Black užuž vysvobodí, protože Ibn al Khaldunův kůň zavrávoral pod jeho váhou, ale beduíni se báli hněvu svého vůdce víc než divokého hřebce. Rychle se se svými vyděšenými koňmi vrátili k Blackovi a chytili ho. Z očí Ibn al Khalduna sršela nenávist, proklínal Aleka, zuřil a poručil svým lidem, aby jeli dál. Neujeli daleko, když se Ibn al Khaldun zařadil za Aleka. Stručně vydal rozkazy a pak řekl: „Před tebou leží věčnost, můj mladý příteli." Alek v šeru před sebou viděl, jak skála spadá padesát yardů před ním strmě dolů. A za Ibn al Khaldunem se na hraně hor objevil vycházející měsíc. Beduíni tiskli své koně víc a víc k Blackovi a zezadu se dal do pohybu Ibn al Khaldun. Pomalu vytlačovali hřebce k okraji útesu. Alek upíral oči na hlavu svého koně a zaslechl, jak Ibn al Khaldun říká: „Nastal čas, aby ses pomodlil ke svému Bohu, příteli. Zbývá ti jen pár vteřin." Zpocení beduíni a jejich koně se na ně tiskli stále víc. Ze zápěstí obou mužů se houpaly dlouhé těžké biče. Alek věděl, že za pár vteřin... za několik yardů... zdvihnou biče a začnou Blacka bít přes stehna, až ho donutí skočit ze skály. Musí honem myslet! Dalších pár yardů. Alek se podíval na ruce beduínů, které držely provaz omotaný kolem Blackova krku. Až sáhnou po bičích, budou na zlomek vteřiny držet Blacka jen koně, než jejich páni udeří. V té chvíli bude muset jednat. To je jediná

šance na útěk. Černá hříva zvlhla Alekovým potem, ruce se mu lepily, v ústech vyschlo, jako by měl pusu plnou chmýří. Muži stále ještě drželi provaz a tu se najednou ozval dutý úder, jak se kožený bič zařízl do masa. Black zařičel bolestí a vyrazil kupředu. Ibn al Khaldun udeřil první!

15/ Odplata Jakmile Black vyrazil, pustili oba beduíni, kteří mu drželi hlavu, provaz, chytli biče a švihali ho. Black zuřivě řičel, obrátil se doleva a napadl koně vedle sebe. Nemilosrdně bušil kopyty hlava nehlava. Alek se držel černé hřívy jako klíště, beduínův kůň padl na zem a přitiskl pod sebou svého pána. Black dupal kopyty znovu a znovu do roztrhaného masa pod nohama. Alek se ho zoufale snažil odtrhnout, ale nedokázal to. Black byl už zase divoký, nemilosrdný zabiják. Chlapec se podíval na Ibn al Khalduna - držel v ruce pušku. Nejistě namířil na Blacka. Zaklel, protože jeho kůň, vyděšený pachem krve, sebou prudce trhl a málem ho shodil ze sedla. V tom okamžiku se kaňonem rozlehly třaskavé zvuky výstřelů. Nesly se mezi skálami a byly čím dál hlasitější. Alek uviděl vysoko nad horami zářivý měsíc. Raj přijel a spolu s ním bojovníci Abd-al-Rahmana a Abu Já Kub ben Ishaka! Znovu se podíval na Ibn al Khalduna. Beduín polekaně otočil koně zpátky.

Black stál, ani se nehnul, nozdry se mu chvěly a uši napjatě nastražil nahoru. Alek věděl, že teď má příležitost uniknout. Zabořil hlavu do hřívy, sklouzl níž na velikém koňské těle a dotkl se hřebce patami. Black proletěl kolem Ibn al Khalduna, jako by ho vystřelila obrovská pružina. Alek si všiml, jak beduín prudce trhl hlavou směrem k nim a namířil pušku. Chlapec se s nohama na Blackově břiše sklonil ještě níž. Za několik vteřin mu kolem hlavy prohvízdla kulka a pak další. Trhl hřebcovou hlavou a ten prudce uhnul doleva. Další rána šla naslepo a víckrát už Ibn al Khaldun nevystřelil. Nejeli dlouho, když střelba náhle ustala a v kaňonu se rozhostilo ticho. Black se dlouhými mohutnými skoky řítil stezkou, kopyta klapala o kameny a Alek ho začal uklidňovat. Mluvil na něj a hladil ho rukou po dlouhém štíhlém krku. Nedaleko vesnice zaslechli hněvivé volání mužů. Black zpomalil a Alek se snažil prohlédnout tmu před sebou. Postupně se mu před očima začaly rýsovat chatrče. Když dojel na začátek ulice, křik ustal. Přiměl Blacka do kroku a pomalu projel kolem prvních domků. Po chvíli se ze tmy vynořila spousta postav. Alek se k nim opatrně blížil, protože nevěděl, co ho vpředu čeká. Black přešlápl do strany a tiše zařehtal. Vzápětí se vzduch naplnil přátelským ržáním mnoha koní. Alek hřebce zastavil. Dojel k němu jezdec, v němž Alek rozpoznal Abu Já Kub ben Ishaka na šedivém hřebci. Zavolal na něj, aby ho snad šejk nepovažoval za jednoho z Ibn al Khaldunových lidí. Abu Ishak popohnal svého koně k chlapci. Když Aleka s Shetanem poznal, s úlevou povolil napjaté svaly v obličeji. „To je dobře, že jsi v pořádku, Aleku," řekl. „Měli jsme o tebe strach, když jsme tě tu nenašli." Pak se zamračil a dodal: „Mezi těmi, které jsme zajali,

chybí Ibn al Khaldun. Neviděls ho?" Alek mu v rychlosti vypověděl, co se stalo, a když domluvil, obrátil Abu Ishak koně a řekl: „Pojeď." Chlapec ho následoval zpátky k bojovníkům, kteří obklíčili se svými koňmi Ibn al Khaldunovy muže, takže se najednou octli v kruhu nepřátel. Abd-al-Rahman přijel k Abu Já Kub ben Ishakovi. Jeho hnědák se při pohledu na Blacka vzepjal. Starší z obou šejků pokynul Alekovi, aby couvl. Vtom se po Alekově boku objevil Raj. „Jsi v pořádku?" zeptal se ho. „Jasně, Raji, ...jsem. Ale přijeli jste v poslední chvíli." A pak mu vypověděl, k čemu došlo a že Ibn al Khaldun je někde vpředu v kaňonu. „Do rána ho chytnou," ujistil ho Raj. „Ááá... no ano, někteří muži už jedou!" Velká skupina jezdců pádila za Abd-al-Rahmanem do nitra kaňonu. Pušky drželi vysoko nad hlavami a řítili se vpřed. Raj honem obrátil svého grošáka a pospíchal k Abu Já Kub ben Ishakovi. Alek se pustil za ním. „Můj bratr... jede hledat Ibn al Khalduna," říkal Raj Abu Ishakovi a hlas se mu chvěl napětím. „Nechce, abych jel s ním?" „Myslel, že bude nejlepší, když zůstanete se mnou," řekl šejk. „Odvedeme tyto muže do sídla tvého bratra a tam na něj počkáme... a na Ibn al Khalduna." Abu Já Kub ben Ishak se obrátil k Alekovi. Hřebec potřásl hlavou, když ho chlapec podrbal za ušima. Šejk se usmál a řekl: „Už se vůbec nedivím tomu, co jsem slyšel o tobě a Shetanovi." A po chvíli dodal: „Rád bych, abys ho vzal domů. Několik mých mužů pojede s tebou, takže se nemáš čeho bát." Alek přikývl. „Jak si přejete, pane," odpověděl, „...ale raději

bych jel s Rajem a s vámi." „Bude lepší, když odjedeš," stál šejk na svém. Pohlédl na muže Ibn al Khalduna a dodal: „Čeká nás nepříjemná práce. Dostanou příležitost se hájit, ale jsou to vrazi, lidé stojící mimo zákon... a podle toho s nimi bude naloženo." Domluvil a podíval se zase na Aleka a Raje. „Pojďme, vyrazíme." Za chvíli se kaňonem vydala na cestu dlouhá řada jezdců a za nimi ozářily temnou oblohu plameny hořících chatrčí. O tři dny později už Alek s malou skupinou mužů, které s ním poslal Abu Já Kub ben Ishak, projížděl rozsedlinou do úzkého průsmyku, jenž vedl do šejkova údolí. Chlapec se předklonil a setřel dlaní bílou pěnu z lesklého Blackova krku. Celé tři dny jeli velmi rychle, protože muži se už nemohli dočkat, až budou zase zpátky u svých rodin. Co se jeho samého týkalo... také se těšil, až uvidí Henryho a pana Volence a... ano, taky Tabari. Cítil, jak moc bude zvědavá na zprávy o svém otci a o tom, že skončil svár mezi ním a Abd-al-Rahmanem. Vjeli do tmavé soutěsky a po několika minutách se vynořili na stezce nad údolím. Black nervózně tancoval na místě, kousal do udidla a shlížel do údolí. Když zpozoroval malou skupinku mladých hřebců, jak se pohybuje na vzdáleném konci, napřímil uši. Pak zaržál a divoký hvízdavý zvuk se s ozvěnou rozlehl po celé dolině. Alek si všiml, že se běžící koně v tu chvíli zastavili. Jezdci se vydali stezkou dolů a Black zaržál ještě jednou. Koně se tryskem rozběhli přímo k nim. Když dorazili na dno údolí, měli k nim už jen pár set yardů. Zarazili se a nervózně popocházeli v malých kruzích s hlavami natočenými směrem k Blackovi a s ušima nastraženýma. Jezdci pobídli koně ostruhami a tryskem vyrazili domů. Alek přidržel Blacka, který tancoval na místě. S nadšeným vzrušením

prožíval dotyk s tím jemně reagujícím tělem pod sebou, se silnými svaly, které pod ním jen hrály. Hřejivá vlna sebedůvěry a pýchy se mu rozlila do všech žil. Obrovský kůň čekal na jeho povel. Když byli ostatní už daleko vpředu na cestě k domům, povolil stisk a dal koni volno. Black téměř okamžitě nabral obrovskými skoky rychlost. Hřebečci vpředu se rozběhli, jakmile se k nim přiblížil. Dohnal opozdilce, hlasitě zařehtal a pak už letěl s větrem o závod a předběhl všechny ostatní. Když dorazil k hřebečkům, zpomalil, dokud ho nepředběhli ostatní, a pak zase přidal, prohnal se kolem nich a v čele opět zbrzdil. Alek vychutnával závratnou rychlost, s jakou se hřebec řítil vpřed, těžká černá hříva mu vlála do obličeje a vítr mu vháněl slzy do očí. Jak už to bylo dávno, co mohl s Blackem takhle běžet! Najednou hřebec vyrazil ještě rychleji a hřebečky nechal daleko za sebou. Alek se sklonil nízko nad černý krk. Před domem Abu Já Kub ben Ishaka zahlédl Tabari a její bílou klisničku Johar. Když se k nim blížili, zatáhl Alek za uzdu. Black se bránil, ale pak se postupně podřídil a zpomalil. Dojeli k dívce a Alek Blacka zastavil. Tabari se na ně dychtivě dívala. „Proč ses vrátil s tak málo muži?" zeptala se přiškrceným hlasem. „Můj otec. Kde je? Co se stalo?" „Všechno je v pořádku, Tabari," uklidnil ji Alek a usmál se. Seskočil z koně a přejel si rukou obličej. Popadl uzdu, přehodil ji koni přes hlavu a dovolil mu jít k Johar. Potom se obrátil k Tabari. „Nic se nestalo. Tvůj otec přijede za několik dní. Mám toho moc k vyprávění, ale nejdřív bych se potřeboval postarat o koně. Má za sebou těžkou cestu." „Takže jsi ho u Abd-al-Rahmana přece jen našel?" zeptala se

Tabari a oči jí posmutněly. „Ne, Tabari," odpověděl Alek. „Abd-al-Rahman ho neukradl. Jsou teď s tvým otcem přátelé. Ale raději ti povím všechno od začátku. Zavolej Henryho a pana Volence a sejdeme se za pár minut v knihovně, jen co se vrátím ze stáje." „Muži se o něj ve stájích postarají, Aleku," řekla mu Tabari, když Blacka odváděl. „Raději vše udělám sám, Tabari." Dívka chápavě přikývla a rozběhla se domů.

16/ Planina Andulla Toho večera si pan Volence, Henry, Tabari a Alek vyšli po jídle sednout na dlouhou verandu. Alekovi se zdálo, že Tabari září oči jako nikdy dřív. Usmála se, pootevřela své plné rty a řekla: „Asi si chcete s Alekem v klidu popovídat, nechám vás o samotě," a seběhla dolů ze schodů, aniž by čekala na odpověď. Alek zrovna přemýšlel, jestli to není ona, kdo chce být o samotě, když se ozval Henry: „No, chlapče, ty se ale dovedeš zaplést do šlamastyky." „No jo," zasmál se Alek, „hlavně že se z ní zas dostanu ven, když do ní spadnu. Zatím jsem měl štěstí." „A taky máš štěstí, že jsi mladý, Aleku," vmísil se do řeči pan Volence střízlivým tónem, „a dokážeš se takovým věcem zasmát. Byl jsi opravdu ve vážné situaci a děkuji Bohu, žes vyvázl se zdravou kůží. A co ruka... je to skutečně lepší?" „Ano," řekl Alek a zdvihl zraněnou paži, „za pár dní bude úplně jako předtím." Henry popošel, sedl si na zábradlí a zeptal se: „Myslíš, že jim dá velkou práci chytit Ibn al Khalduna?"

„Doufám, že ne, Henry...," odpověděl Alek vážným hlasem, „ale je to úskočný zrádce, však ho dobře známe. Musel by však být hodně rychlý, aby unikl Abd-al-Rahmanovi a jeho lidem. Alek vytáhl z kapsy zlatý řetízek s medailonem a prohlížel si figurku velkého ptáka. „Takže přece jen fénix," řekl tiše pan Volence. „Ano," přikývl Alek. „Byl to jejich symbol... Ibn al Khaldun doufal, že taky vzlétne a získá moc jako fénix." „Jenže chtěl ničit a zabíjet," zabručel Henry. Seděli na zšeřelé verandě a mlčeli. Po několika minutách se ozval pan Volence. „Myslím, že Raj se do Haribwanu nevrátí." „Ne, určitě ne," potvrdil mu Alek. „Bude chtít zůstat se svým bratrem." „Divnej svět," odfrknul si Henry. „Jen počkejte, jak se bude tvářit Coggins, až mu řekneme, že jeho sluha je bratr Abd-alRahmana." Alek se na něj vylekaně podíval. „Mluvíte oba, jako bychom se už měli brzy vrátit." „Rozhodně ne před dostihem," usmál se na něj pan Volence. „Tabari říkala, že její otec všechno zařídí, abysme se dostali zpátky v pořádku," informoval Aleka Henry. Odmlčel se, zapálil si dýmku a dodal: „Jestli Black vyhraje, možná nám Abu Ishak nechá pár koní, jak ti říkala Tabari, pamatuješ?" „Hm, pamatuju," přikývl Alek. „Kolik času zbývá do dostihu?" Podíval se na měsíc, který visel nízko nad údolím. Už ho chyběla jen asi čtvrtina do úplňku. „Podle Tabari to bude od zejtřka za tři dny," ozval se z šera Henryho hlas. „Ale co když se Abu Ishak nevrátí včas...," zadíval se na něj Alek. „A Abd-al-Rahman... nikdo přece neví, kam až bude muset jet, aby chytil Ibn al Khalduna, a jak dlouho mu to bude trvat." „To jsme jí zrovna dneska po večeři říkali," odpověděl Henry a

podíval se na pana Volence, aby jeho slova potvrdil. Pak se obrátil znovu na Aleka a pokračoval: „Řekla, že ani jeden z nich si nedá dostih ujít... a zdála si bejt dost jistá." Alek se posadil na zábradlí vedle Henryho. Chvíli mlčel a pak se podíval na pana Volence, který ho zrovna pozoroval. Pohlédl na Henryho. Ten se na něj taky díval. Znovu přejel očima z jednoho na druhého a pak skončil u pana Volence. „Přemýšleli jste o tom, že Abu Ishak nemá na závod pro Blacka žokeje?" „Ano," odpověděl tiše pan Volence, „přemýšleli." „Myslíte," zeptal se Alek, „že existuje možnost, abych na něm jel já?" „Na to jsme se tě chtěli zeptat, Aleku," řekl Henry a zvedl se ze zábradlí. „Abu Ishak tě nechal ve Státech jet na Blackovi, ne? A byls to ty, kdo ho přived od Ibn al Khalduna. Takže se mi zdá, že tě na něm nechá jet. Koneckonců - co mu zbejvá? Kdo jinej by na tom černým ďáblovi jel?" Alekovi se při představě, že jede na Blackovi závod proti Sagrovi, zatočila hlava. Takový dostih se nikdy v životě nikde na světě už nepoběží. Dychtivě se zadíval na Henryho. „Možná, Henry," řekl, „...možná." Abu Já Kub ben Ishak se se svými muži vrátil za dva dny. Sesedl z šedivého hřebce a šel k domu. Alek si všiml, že je zamračený. Tabari se mu vrhla kolem krku a jeho napjatý obličej se na moment uvolnil. Pak se však obrátil ke svým hostům, aby je pozdravil, a jeho výraz už zase zvážněl. „Zajali jste Ibn al Khalduna?" zeptal se Alek. Abu Já Kub ben Ishak zavrtěl hlavou a řekl: „Abd-al-Rahman se vrátil bez něj... jeho muži ho stále ještě hledali, když jsem odjížděl, ale i oni se vrátí, aby stihli dostih. Po závodě se znovu vydáme ho hledat a - při Alláhovi - slunce nezapadne, dokud ho nedopadneme."

„...a ostatní?" zeptal se Alek. „Pro ty už vše skončilo," odpověděl Abu Ishak stručně, obrátil se a vešel do domu. O hodinu později si Abu Ishak nechal zavolat Aleka do svého pokoje. Když vešel, seděl šejk ve velikém křesle u okna. Otočil se k němu a oslovil ho: „Pojď dál, Aleku. Chtěl bych si s tebou promluvit." Pokynul rukou k židli, která stála naproti jeho. Alek se posadil a čekal, až Abu Ishak pomluví. Šejk dlouho zamyšleně hleděl z okna a potom začal tiše hovořit, ale na Aleka se nepodíval. „Rád bych, Aleku, věděl, jestli bys byl ochotný jet pozítří při dostihu na Shetanovi." „Panebože!" zajásal Alek, krev se mu vehnala do tváří a vyskočil ze židle. „Jasně že ano, pane. Celou dobu jsem doufal, že to tak dopadne!" Stál nad šejkem, hlasitě vykřikoval a nedokázal ovládnout své nadšení. Abu Já Kub ben Ishak se při pohledu na něj musel usmát, ale pak se zase zatvářil vážně. „Nebude to snadný dostih, Aleku. Zúčastní se ho nejlepší koně Arábie a pojedou nejlepší jezdci." Alek přikývl a znovu se posadil. „Kdo pojede na Sagrovi?" zeptal se. „Abd-al-Rahman, nikdo jiný na něm nikdy neseděl." řekl Abu Ishak a dodal: „Aby Shetan vyhrál, bude muset být v té nejlepší formě..., tím jsem si jist, protože znám Sagra. Je rychlý a má výdrž." „Jak dlouhá je trať?" zeptal se Alek. Najednou už nevypadal jako chlapec, jeho výraz zvážněl. Blackovi naprosto důvěřoval, ale v takovémto dostihu se může stát leccos. „Trasa měří čtyři míle," řekl mu Abu Já Kub ben Ishak. „A terén?" „Různý," vysvětloval šejk, „z travnatých plání přechází do pouště a z horských skalnatých stezek do křovinatých rovin. Trať byla vybraná tak, aby vyzkoušela i odvahu a statečnost

našich koní, nejenom rychlost a výdrž." Když Abu Já Kub ben Ishak domluvil, Alek také mlčel. „Black, Shetan, je statečný," řekl nakonec s jistotou v hlase. „Ano," přikývl šejk, „myslím, že je, Aleku... Byl tak vyšlechtěný a myslím, že nás nezklame." Vstal a přešel k oknu. „Naši lidé dnes oslavují nadcházející dostih. Věří Shetanovi a uzavřeli s ostatními klany vysoké sázky. Nesmíme je zklamat tak jako v předchozích dostizích." Obrátil se na Aleka a pokračoval: „Odjedeme zítra ráno a před setměním dorazíme na planinu Andulla, kde se závod bude konat. Tvoji přátelé budou chtít jistě taky jet. Řekni jim, aby se připravili." V noci nemohl Alek usnout. Ležel v posteli s otevřenýma očima a poslouchal, jak beduíni oslavují, hlasitě zpívají a smějí se. Myslel na to, co pro ně a pro Abu Já Kub ben Ishaka zítřejší dostih znamená. Připomněl si, co řekl Henry, když mu oznámil, že pojede při dostihu na Blackovi... „Slávááá, Aleku! Ty máš největší štěstí na světě ze všech kluků, který kdy seděli na koni!" Pan Volence však Henryho nadšení nesdílel. „Vím, že sis to přál, Aleku," namítl s vážným výrazem, „ale přál bych si, abys nejel. Zvládnout Blacka je dost těžký úkol sám o sobě a při takovémhle dostihu nikdo neví, co kůň udělá. A taky musíme vzít v úvahu terén. Beduíni ho znají do posledního kamínku, ale pro tebe bude úplně nový. Budou tě bedlivě sledovat, protože se Shetana bojí, a když uděláš sebemenší chybu, určitě jí využijí ve svůj prospěch. Tady nejsi v Americe, Aleku, a co víc... nezapomínej, že v tomhle závodě neexistují žádná pravidla." Alek se na něj otočil. Dobře si uvědomoval všechna nebezpečí, jež na něj číhají, a taky odpovědnost, kterou na sebe vezme, jestli na Blacka nasedne. Nepodceňoval ani rychlost, odvahu a statečnost ostatních koní a šikovnost jezdců. Ale svému koni důvěřoval... a důvěřoval i sobě. A kromě toho měl stejný dojem

jako Henry - má to největší štěstí ze všech kluků na světě, kteří kdy sedli na koně. Za pár minut se mu zavřely oči a usnul. Dlouhá řada jezdců na koních se táhla přes dobrou polovinu celého údolí. V čele jel Abu Já Kub ben Ishak na svém šedivém hřebci. Vedle něj seděla na Johar štíhlá Tabari. Za nimi následoval na hnědákovi Alek, který vedl za sebou Blacka, a dál Henry, pan Volence a členové Abu Ishakova klanu a příslušníci jejich rodin. Alek se otočil v sedle a ohlédl se na zástup, který se táhl za nimi. Byli tam všichni: muži, ženy, a dokonce i děti. Ty, které byly dost velké, aby už udržely v ruce uzdu, jely na svých vlastních ponících, menší drželi otcové v náručí. Sedla i uzdy beduínských koní zdobily pestrobarevné čabraky. Někteří z mužů si s sebou vezli oštěpy a barevně pomalované štíty. Pokřikovali a smáli se, zatímco koně bezstarostně klusali. Celý den jeli nenáročným terénem po vyježděné cestě, která směřovala na západ a do pouště. Ještě se ani nesetmělo, když se Tabari otočila v sedle a zavolala na Aleka: „Před námi je planina Andulla." Alek uviděl širokou křovinatou pláň, která pokrývala zvýšenou část krajiny. Po ní se pohybovalo několik dalších barevných karavan, stejných, jako byla i jejich, a směřovaly na západ, kde se pláň stýkala s bílou písečnou pouští. Alekem projela vlna vzrušení a přeběhla i po všech ostatních mužích, ženách a dětech z Abu Ishakova klanu. „Jsme na místě!" zašeptal dychtivě Alek a jeho kůň zrychlil, aby dohnal ostatní. Black lehce klusal vedle něj s ušima nastraženýma nahoru. Jak se karavany přiblížily k sobě, zhoustl provoz koní i mužů a zpod kopyt tančících zvířat se zdvihala oblaka prachu. Někteří beduíni sesedli a hlasitě zpívali a vykřikovali a dupali do prachu. Jedna skupina křepčila přímo vedle Aleka. Jakýsi starý

beduín s vrásčitým obličejem si podrobně prohlížel Blacka a potom se podíval hnědýma přivřenýma očima, které se neustále chvěly, na Aleka. „Shetan? Shetan?" zeptal se vysokým přeskakujícím hlasem. Alek přikývl. Beduín začal dupat a dupal tak dlouho, dokud jeho hubená postava úplně nezmizela v prachu. Pak hlasitě zaječel na své lidi a ti se hned rozběhli k Alekovi a Blackovi. Než k nim však stačili dorazit, vystartovalo několik Abu Ishakových mužů a odřízlo jim cestu. Pobíhali kolem koní a vzduchem se nesly jejich pronikavé výkřiky. Nakonec však zůstali vzadu, protože Abu Já Kub ben Ishak zrychlil svou karavanu a ujel jim. Zanedlouho dorazili do hlavního tábora na okraji pouště. Už tam byly stovky mužů, žen i dětí. Někteří stavěli stany, jiní stáli kolem ohňů a všude panovalo vzrušení před chystaným dostihem. Abu Já Kub ben Ishak vedl své lidi na odlehlejší místo. Když míjeli skupiny beduínů z jiných klanů, doprovázely je nadšené výkřiky: „Shetan! Shetan!" Alekovi se z toho volání rozbušilo srdce a dychtivě se zadíval na Blacka. Obdivoval, s jakým klidem jedou v čele karavany Abu Já Kub ben Ishak i Tabari. Byl mezi všemi těmi lidmi cizincem a nejblíž měl k Blackovi. Blíž než kdykoli dřív. Natáhl se v sedle a poplácal hřebce po krku. Jak asi dopadne zítřejší dostih?

17/ Dostih Když se Alek nazítří ráno probudil, zjistil, že v noci přijelo ještě hodně beduínských klanů. Postávali kolem ohňů a hlasitě a pronikavě pokřikovali. Ve vzduchu bylo cítit napětí a spousta lidí už stála nebo seděla v dřepu v místech, kde bude závod odstartován. Jeden z Abu Já Kub ben Ishakových sloužících mu přinesl snídani, ale on jen s úsměvem zavrtěl hlavou. Nebylo mu do jídla. Kolem Blacka se shlukla veliká skupina lidí a Alek se k nim vydal. „Zanedlouho se začne," řekl Abu Já Kub ben Ishak, který si ho všiml a přistoupil k němu. „Závodíme, dokud je slunce nízko." „Jsem připraven," řekl Alek. „A co Black. Všechno v pořádku?" „Ano, moji lidé ho chrání před ostatními. Je rozrušený, ale to se dalo předpokládat." Chvíli uvažoval a potom ještě dodal: „Veď Shetana tak, jak to budeš považovat za vhodné, Aleku. Nemám pro tebe žádné další pokyny. Jenom nezapomeň, že ostatní

jezdci znají dobře terén. Proto by bylo lepší, kdybys neudával tempo. Prostudoval sis mapu, kterou jsem ti včera večer dal?" „Ano," přikývl Alek, „znám ji dobře." Bylo mu úplně jasné, jak dostih poběží. V rozeklané skalnaté části tratě budou ostatní žokejové ve výhodě, protože, jak řekl Abu Já Kub ben Ishak, znají dobře terén a jsou na něj zvyklí. Alek bude držet Blacka hned za vedoucími jezdci a až doběhnou do otevřené krajiny... přes poušť na křovinatou pláň..., pak nastane nejdůležitější zkouška. Alek si byl jistý, že Black dožene ztracenou vzdálenost, když ho pobídne. Najedou se planinou rozlehlo tiché rytmické dunění bubnů a umlčelo hlasy beduínů. Pak začali muži tancovat a ženy s dívkami tleskaly rukama nad hlavami a zpívaly. Tanečníci vykřikovali, hvízdali a syčeli mezi zuby a dupali nohama do země, až se kolem jejich postav vznášely vířivé kotouče prachu. „Pojď," řekl Abu Já Kub ben Ishak, „je čas." Alek se vydal za šejkem k davu přihlížejících, kteří se pořád ještě houfovali kolem Blacka. Když uviděli Abu Ishaka přicházet, ustoupili a vytvořili pro něj úzkou uličku. Alek na sobě cítil jejich zvědavé pohledy, když kráčel k hřebci. Black byl už osedlaný a měl uzdu. Chlapec mu přejel dlaní po krku a přitáhl si k sobě malou hlavu. Black si o něj otřel měkoučký nos a hubu. Henry a pan Volence se protlačili davem do kruhu k Blackovi. „Porozhlídli jsme se po ostatních," oslovil Aleka Henry, „a řeknu ti, jsou to ty nejfajnovější koně, co jsem kdy viděl." „Skutečně skvělí, Aleku," potvrdil pan Volence jeho slova. „Dneska budeš muset dostat z Blacka všechno." „Dostanu," řekl Alek sebevědomě. Výkřiky tančících beduínů a bubnování se zintenzívnily. Abu Já Kub ben Ishak se dotkl Alekova ramene a hlubokým hlasem zopakoval: „Je čas."

Alek přikývl, sundal si z hlavy šátek a svlékl se do půl těla. Potom se obrátil k šejkovi a řekl: „Jsem připraven, pane." „Aleku, pomůžu ti do sedla..., pro štěstí," ozval se za ním Henry a přistoupil k němu. Alek se usmál a položil koleno do nastavených dlaní. Jakmile se ocitl v sedle, začal Black nervózně tancovat. Uklidňoval ho a přitom se podíval Henrymu do očí. Rozuměli si i beze slov. Henry vyndal Alekovy nohy z dlouhých třmenů a zkrátil je, až mu kolena sahala k Blackově kohoutku. Sedlo předem zvážili a upravili tak, aby doplnilo Alekovu váhu a aby Black nenesl méně než kterýkoli jiný kůň v závodě. Bíle oblečení beduíni, kteří stáli v kruhu kolem nich, se na sebe podívali a pak si začali tiše povídat. Divná věc, říkali si mezi sebou, na Shetanovi, na hřebci šejka Abu Já Kub ben Ishaka, sedí takový polonahý mladíček s bílou kůží, a jaké má krátké třmeny. Eééé, při Alláhovi, šejk Abu Já Kub ben Ishak snad přišel o rozum! Jaké teď může mít Shetan šance proti takovému koni, jako je Sagr, a proti Abd-al-Rahmanovi s jeho dlouhýma nohama pevně přitisknutýma ke koňskému břichu? Rychle se rozešli a běželi vyhledat muže Abu Já Kub ben Ishaka, kteří se jistě museli zmýlit, když si z loajality na Shetana vsadili. Abu Já Kub ben Ishak položil ruku na Shetanovu ohlávku a ukázal směrem ke stanu, který stál stranou ostatních. Alek tam uviděl staršího muže, jak sedí v dřepu v chládku. „To je šejk Abdullah ben Brehim. Zažil nejvíc dostihů z nás všech a byl velkým přítelem mého otce. Odstartuje dnešní závod a vyhlásí vítěze." Alek pozoroval, jak starý muž vstává a krátkými krůčky jde kolem nich. Měřil snad jen sto padesát centimetrů a tváře měl věkem celé vrásčité. Na hlavě nosil červený šátek a přes hubené tělo měl přehozený vlající plášť stejné barvy. Kousek za nimi zdvihl tenkou paži a v tu chvíli utichl zpěv beduínů i

bubnování. Když se blížil na start, nad planinou Andulla se rozhostilo naprosté ticho. Počkali, až si starý šejk na startu sedne se zkříženýma nohama na zem, a pak se Abu Já Kub ben Ishak obrátil na Aleka. „Pojď, je připravený," řekl a odváděl Blacka na start. Před nimi se hemžily spousty beduínů, kteří teď utvořili úzkou uličku, aby koně mohli na start. Black pohazoval hlavou, kousal do udidla a rychle stříhal ušima, když uviděl ostatní koně a jezdce, jak se také blíží ke startovní čáře. Alek napočítal pět dalších koní. Nejblíž stál Sagr, kterému vlála zlatá hříva v ranním slunci. Když uviděl Blacka, nervózně ustoupil do strany. Abd-al-Rahman, který mu seděl na hřbetě, se usmál a pozdvihl bič. Potom stiskl Sagrovi boky a vyjel dlouhou uličkou lemovanou jásajícími diváky. „To je ale kůň," řekl Abu Já Kub ben Ishak. „Takový závod jako dneska už se nikdy nikde nepoběží." Pustil Blackovu ohlávku a řekl: „Jeď, Aleku, teď už všechno záleží jen na tobě a na Shetanovi." Alek se otočil v sedle a zamával Henrymu a panu Volencovi, kteří šli za ním. Potom si zkrátil uzdu a poposedl v sedle dopředu. Asi v polovině cesty ke startu uslyšel, jak na něj někdo volá, obrátil hlavu a uviděl Raje. „Přeju ti hodně štěstí, Aleku," řekl a přiběhl až k němu. „I když závodí tvůj bratr na Sagrovi?" usmál se Alek. „Eééé... ano, protože jsem se s ním vsadil, že Black Sagra porazí." Raj se podíval na start. „Už čekají, aby vyrazili, Aleku." Zamával a odešel. Když přijížděli k ostatním koním, cítil Alek, jak se pod ním Black celý chvěje napětím. Potom divoce a hlasitě zaržál, až beduíni ztichli a všechny oči se obrátily na ně. Koně začali nervózně přešlapovat, ohrnuli nozdry a obnažili zuby. Starý šejk se na startovní čáře zvedl a pokynul Alekovi, aby

popojel dopředu. Když Black došel blíž, postavil se Sagr na zadní a bojoval o čelní postavení. Abd-al-Rahman ho stáhl dolů a poodjel o kousek dál. Alek držel uzdu pevně, ale lehce. Postavil se ve třmenech, poplácal Blacka po krku a mluvil k němu. Black natočil jedno ucho dozadu, poslouchal a zůstal klidně stát. Jakmile Black došel na startovní čáru, zvedl Abdullah ben Brehim ruku, otočil svůj vyschlý vrásčitý obličej k Alekovi a usmál se. Potom přejel pohledem ostatní koně, aby se přesvědčil, že jsou připraveni. Alekovi se napjaly všechny svaly v těle a mimoděk přitáhl uzdu. Hřebec zafrkal a vrhl se na trať. Alek ho okamžitě přitáhl, zastavil a vrátil se s ním na start. Diváci vykřikovali posměšné narážky a smáli se. Alekovi smích nevadil. Zachytil planoucí pohled Abd-al-Rahmana a usmál se. Šejk zdvihl bič, a jak přitlačil koleny, Sagr se vzepjal a kopal předníma nohama do vzduchu. Alek se znovu zařadil s Blackem do řady. Napětí zmizelo, cítil se klidný a sebejistý. Rychle mrkl do strany na napjaté tváře jezdců, kteří zlehka seděli na koních vyšlechtěných speciálně pro tento dostih. Všichni měli naprosto dokonalé tvary... skloněná ramena, široký hrudník, silné nohy, kolena ani příliš vysoko, ani nízko, všechny znaky rychlého a vytrvalého koně. Ano, jak řekl Abu Já Kub ben Ishak, tohle bude závod závodů... další takový se už nikdy nikde nepoběží! Alek se naklonil v sedle dopředu. Mezi postavenýma ušima Blacka viděl malou postavu starého šejka v červeném plášti a šátku, jak pořád ještě stojí s paží vztyčenou a přivřenýma očima je pozoruje. Diváci zmlkli. Jen dusot neklidných koní, kteří přešlapovali na startu, rušil naprosté ticho. Alek se potil a potůčky potu mu stékaly po zádech. Pevně stiskl koleny černé tělo. Každou chvíli už vyrazí. Black to poznal podle tlaku

Alekových kolen. Přestal tancovat a nastražil uši kupředu. Pak ruka starého šejka klesla. Koně vyrazili ze startu naráz jeden jako druhý. Když vyběhl Black, slyšel Alek výkřiky beduínů, ale pak už neslyšel nic, jen dusot kopyt, necítil nic, než vlnění obrovských svalů pod sebou, neviděl nic, než půdu, která pod ním ubíhala v dlouhých vlnách. Sagr vyrazil nejrychleji a ujal se vedení. Alek byl ochotný nechat Abd-al-Rahmana udávat tempo a zařadil se s Blackem vedle hnědého hřebce. Udržoval Blackův nos na úrovni třmenů druhého koně. Black skvěle cválal a chtěl přejít do vedení. Alek však držel pevně uzdu a mluvil na něj. Ohlédl se a viděl, že ostatní koně běží jen pár metrů za nimi. Před sebou měli otevřenou krajinu. Zatím šlo všechno podle plánu. Po křovinaté planině se pověsí Sagrovi na paty a pojede k horám. Až potom poběží druhou polovinu dostihu, která vede pouští a zpátky na planinu, pak Blacka pobídne... a Alek si byl jistý, že ho hřebec nezklame. Black držel pevně udidlo, netahal. Řítili se po pláni a za nimi se zdvihala mračna šedivého prachu. Když se blížili ke stezce, která je zavede do hor, ohlédl se Abd-al-Rahman dozadu. Černé vousy mu vlály ve větru. Potom se posadil a Sagr vyrazil ještě rychleji. Alek zlehka uvolnil otěže a držel se těsně za ním. Sagrův mohutný zadek se před nimi pravidelně zvedal a klesal a Abdal-Rahmanova záda a ramena se houpala podle pohybu koně. Aniž zpomalili, zahnuli na horskou stezku. Trať postupně stoupala. Lemovaly ji převislé keře, které se zarývaly Alekovi do nahých zad. Mrkl dozadu a všiml si, že ostatní trochu zmírnili, aby šetřili koně. Sagr vpředu uháněl, jako by už byli v cíli, a Alek uvažoval, jestli si takovou rychlost bude schopen udržet. Na okamžik zatáhl za uzdu a Black se chystal zaútočit na Sagrovo postavení. Hnědák hned zrychlil, zvýšil náskok a

řítil se jako blesk. Nakonec se trať narovnala, protože vjeli do dlouhého průsmyku s vysokými skálami po obou stranách. Sagrův mohutný zadek se před nimi zdvihal ve vzdálenosti asi padesáti yardů. Alek poposedl v sedle dopředu a nechal Blacka volně běžet. Hřebec natáhl cval, téměř se ani nedotýkal země a pomalu snižoval Sagrův náskok. Alek viděl, jak se Abd-al-Rahman otáčí, když slyší přibližující se dusot Blackových kopyt. Sáhl po biči, přejel jím hřebci po boku a vyrazili vpřed. Alek byl teď přesvědčený, že si Abd-al-Rahman naplánoval, že vyřadí ostatní koně z boje o vítězství hned na začátku dostihu. S výjimkou Blacka se mu to také dařilo, protože oba dva byli daleko před ostatními. Alek uvažoval, jestli jeho kůň vydrží Sagrovo tempo. Black usilovně cválal, až mu srst zvlhla. Ke konci průsmyku cesta znovu stoupala a Alek cítil, že Black nabírá rychlost. Znovu si uvědomil vlnění velikých svalů pod svýma nohama. Zdvihl ruce, hřebec zareagoval a vyrazil vzhůru. Alekovi stékal po těle pot a pálil ho v ranách, které utržil na křovinaté rovině. Sagr běžel těsně před nimi, takže slyšel, jak těžce oddychuje. Blížili se k vrcholu a to znamenalo, že mají za sebou polovinu závodu. Ještě dvě míle a jsou v cíli. Poposedl ještě výš ke krku a položil hřebci dlaň na vlhkou srst. Sagr dosáhl vrcholu a Abd-al-Rahmanovo houpající se tělo jim na okamžik zmizelo z dohledu. Alek věděl, že trať teď vede rychle dolů a na poušť. Pak přijde ta chvíle, kdy bude muset přimět Blacka, aby ze sebe vydal všechnu sílu a odvahu, které ve svém mohutném těle měl. Když dorazil na vrcholek, uviděl Sagra v polovině krátké planinky, která ležela před pouští. V té chvíli se najednou ozvalo ostré třesknutí, výstřel z pistole, a před Sagrem vylétl do vzduchu kus hlíny! Alek silně přitáhl Blacka a zpomalil ho.

Další rána! Vyšla z křoví vpravo od trati. Alek se rychle otočil v sedle a uviděl siluetu muže. Ibn al Khaldun! Obrátil hřebce a vyrazil směrem k němu. Bíle oblečený beduín se soustředil na to, aby namířil pistoli přesně na Abd-al-Rahmana a nevšiml si černého hřebce, dokud nebyl docela blízko něj. Potom se obrátil a vyděsil se. V tmavém obličeji se zračil strach. Hřebec se řítil přímo na něj. Zařehtal, postavil se na zadní, Alek se ho držel jako klíště. Ibn al Khaldun zakopl o keř a upadl. Rychle se převalil a namířil pistoli na Blacka, který se vzpínal vysoko nad ním a kopal divoce ve vzduchu. Beduín měl rozšířené zorničky a po tlustých záhybech kůže mu přes obličej stékal pot a krev. Když tiskl spoušť, pistole se mu v ruce třásla. Alek škubl Blackovou hlavou, chtěl ho strhnou stranou, ale vtom už třeskl výstřel, až se vzduch zachvěl. Black se neotřásl. Nebylo cítit náraz kulky. Alek by to přece musel cítit, kdyby ho Ibn al Khaldun zasáhl. Jak se ale mohl na tak malou vzdálenost netrefit? Hřebcovy mohutné přední nohy dopadly na zem těsně vedle Ibn al Khalduna, který ležel na zádech s rukou od těla a stále ještě svíral pistoli. Kolem srdce se mu rozlila rudá skvrna a korálkovité oči se obrátily v sloup. Alekovi bylo jasné, že je mrtvý. Black zaútočil na ležící tělo, pach krve ho dráždil. Alek ho odtáhl pryč a v té chvíli uslyšel za sebou dusot kopyt. Blížil se k němu Abd-al-Rahman s puškou v ruce a Alekovi došlo, že před chvíli slyšel výstřel z jeho pušky a ne z Ibn al Khaldunovy pistole. Abd-al-Rahman beze slova seskočil ze zpoceného Sagra a přistoupil k Ibn al Khaldunovi. Chvíli se nad ním skláněl, pak se narovnal a podíval se na Aleka. Pot mu stékal po tvářích a vousy měl mokré. Řekl cosi arabsky, položil Ibn al Khaldunovu pistoli stranou a znovu nasedl na Sagra. Podíval se na cestu, po

které přijeli. Zaslechli odtud dusot mnoha koňských kopyt. Kývl na Aleka, zvedl bič a obrátil Sagra, až se červený prach zavířil. Alek se zadíval na nehybné tělo Ibn al Khalduna. Tlustý obličej vypadal ve smrti dokonce ještě odporněji než zaživa. Vyzařovalo z něj zlo. Nepsaný zákon pouště byl naplněn. Smrt Abd-al-Rahmanovy matky a otce byla pomstěna jejich synem. Alek obrátil Blacka a vyrazil za Sagrem. Na cestě k poušti ještě držel hřebce zpátky. Všiml si, že i Abdal-Rahman svého koně trochu šetří před konečnou rovinkou. Viděl, že se šejk často otáčí, aby se přesvědčil, kolik sil a kuráže Blackovi ještě zbývá. Vsadil všechno na to, že ho unaví v první polovině závodu, ještě než dorazí na poušť. Alek se s jistotou usmál, protože Black běžel dobře a táhl za udidlo. To bylo dobré znamení. Sagr už doběhl na poušť a Abd-al-Rahman se posadil do sedla. Alek věděl, že teď už se ohlížet nebude, protože měli před sebou pouhé půldruhé míle a jeho soupeř požene koně co nejrychleji k cíli. Black opustil cestu a vyrazil do pouště. Když se zabořil do písku, trochu zakolísal, ale hned se vzpamatoval a řítil se dál vpřed. Alek poposedl dopředu a dal koni volnost. Black ještě víc prodloužil skoky a uháněl, skoro se země ani nedotýkal. Sagr běžel několik yardů před ním, až mu bílý písek odletoval od kopyt. Trať vedla po okraji pouště, vpravo se tyčily hory, vlevo se rozprostírala nekonečná pláň rozžhaveného bílého písku. V dálce před sebou uviděl Alek hory, které sestupovaly až k planině Andulla, přes niž pojedou do cíle. Zbývá jim už jen poslední míle a vzdálenost mezi Blackem a Sagrem se zmenšuje. Abd-al-Rahman zlehka švihá hnědáka bičem.

Zatím Alek ještě nevyzval Blacka, aby jel, co to dá. Byl odhodlaný nechat Abd-al-Rahmana jet v čele, dokud nedoběhnou na cílovou rovinku na planině. Na pevné zemi se Blackovi poběží líp. Jakmile se vřítili na planinu, začal Abd-al-Rahman Sagra švihat a ten vyrazil ještě rychleji a zvýšil náskok. Cíl se blížil a Alek už ve vzdálenosti čtvrt míle rozeznával beduíny, jak se hemží kolem místa, kam doběhnou. Poposedl dopředu, zdvihl ruce a zavolal do položených uší: „Tak utíkej, chlapče, utíkej!" Obrovský hřebec pomalu ukrajoval vzdálenost, která ho dělila od vedoucího koně. Už se zařadil za Sagra! Mohutné svaly se oběma hřebcům vlnily pod kůží, jak je protahovali ve velikých skocích. Každým skokem Black získával pár centimetrů. Beduíni jeli podél nich, křičeli a stříleli do vzduchu. Několik jich chtělo s hřebci závodit, ale i když měli čerstvé koně, nedokázali s nimi udržet tempo a brzy zůstali vzadu. Už jen posledních dvě stě metrů. Alek rozeznával barevné oblečení žen a červený plášť a šátek na hlavě starého šejka, který stál stranou všech ostatních na cílové čáře. Lidé se stahovali stranou, aby jim udělali místo. Teď nastala ta pravá chvíle. Naklonil se dopředu, znovu na Blacka zavolal a pleskl ho dlaní. Hřebec dotáhl a už se octl Sagrovi po boku. Běželi vedle sebe, hlava vedle hlavy, třmen vedle třmenu. Běželi tryskem a ani jeden z nich nedával najevo žádné známky únavy. Napínali svá lesklá zpocená těla poprášená šedivým prachem. Když vjeli na cílovou rovinku, podíval se Abd-al-Rahman na Aleka, zvedl bič a tvrdě udeřil hnědáka do slabin. V tutéž chvíli pleskl Alek dlaní svého hřebce po krku. Oba koně vyrazili zároveň kupředu, jako by je vystřelila pružina. Oba se řítili do cíle jako blesk. Alek se tak tiskl k Blackovi, že ho vlající hříva úplně zahalila.

Naposledy koně vyzval k nejvyššímu výkonu. Ucítil mezi koleny rozvlněné svaly, jak se hřebec ještě víc natáhl. Pomalu se dostal před Sagra, až byl o hlavu dál..., pak i krk. Jak Black zvyšoval náskok, všiml se Alek najednou, že Sagr obnažil zuby a hodil hlavou do strany, Blackovi po krku, a chce ho napadnout! Černý hřebec zlostně zařičel a otočil se na Sagra. Alek mu trhl hlavou do strany, pryč od hnědáka, a v té chvíli si všiml, že Abd-al-Rahman přiložil svému koni bič přes hubu. Když Black vyrazil dál, setkaly se na okamžik pohledy obou jezdců. Hned na to Abd-al-Rahman zdvihl bič nad hlavu, aby pozdravil Blacka, který přeskočil cílovou čáru.

18/ Závěr Týden po dostihu přijel Abd-al-Rahman k Abu Já Kub ben Ishakovi a přihnal s sebou stádo patnácti koní, které si u něj Abu Ishak po Blackově vítězství vybral. Doprovázel ho Raj. „Můj bratr říká," sděloval Raj Alekovi s úsměvem, „že Abu Já Kub ben Ishak není zrovna slepý, když jde o to vybrat si dobrého koně. Vzal si nejlepší z našeho stáda." Zamyslel se a dodal: „Ale příští dostih... to bude něco jiného. Shetan už nepoběží." Podíval se na Aleka a s obdivem řekl: „Jel jsi skvěle, kamaráde. Bratr říká, že žádný beduín by nejel tak jako ty. Udělal jsi na něj veliký dojem. Nemyslel, že bys mohl černého hřebce zvládnout." „Je to dokonalý kůň, Raji, a dobře se spolu známe." Pak ztišil hlas a dodal: „Nebyl bych si tak jistý, Raji, že příští závod vyhrajete. Abu Já Kub ben Ishak nebude příštích pět let jen tak nečinně sedět. Ba ne, Raji. V koni, který pošle na příští dostih, bude kolovat Blackova krev. Na to vem jed. A toho koně nebude snadný porazit, stejně jako Blacka."

„Bude pro tebe těžké nechat ho tu, viď?" zeptal se Raj a podíval se na Aleka. Alek přikývl. „Ale je to tak lepší... patří sem. Vím to." Beze slov došli k verandě Abu Ishakova domu a tam se Raj zeptal: „Odveze si pan Volence nějaké koně?" „Ano, Abu Ishak mu dal čtyři ze svého stáda." „A co pan Volence..., je spokojený?" „Hrozně moc," odpověděl Alek. „Jsou to čtyři z těch nejlepších koní Abu Ishaka, lepší, než jaké doufal, že v Arábii vůbec najde. Bereme je zítra s sebou." „Zítra?" opakoval Raj a zvědavě se podíval Alekovi do očí. „Ale to je hrozně brzo. Nemůžeš zůstat déle? Teď bychom si teprve mohli trochu užít, když je konečně mezi oběma rodinami mír." Rozhlédl se a zašeptal: „Dokážeš udržet tajemství? Eéé... musíš, protože kdyby se to dověděl můj bratr, poslal by mě zpátky do Haribwanu." „Jasně, Raji. O co jde?" „Chystá se svatba," šeptal Alekovi kamarád do ucha tak tiše, že ho skoro ani nebylo slyšet. „Můj bratr požádal Abu Já Kub ben Ishaka o ruku jeho dcery Tabari a on souhlasil. Dneska promluví s Tabari, možná s ní zrovna mluví, a jestli bude souhlasit, že se stane jeho nevěstou, nastanou mezi našimi lidmi ohromné oslavy. Nemohl bys tu na ně zůstat?" „Rád bych, Raji," usmál se Alek a zavrtěl hlavou, „moc rád bych se zdržel, ale když vyrazíme zítra do Adenu, stihneme nákladní loď. Abu Já Kub ben Ishak ví, že tam za tři týdny zastaví." Usmál se a pokračoval: „Ta svatba určitě bude, protože jsem před chvílí viděl, jak se tvůj bratr prochází s Tabari. Rozhodně nevypadala na to, že ho chce odmítnout." "Od stájí se k nim blížil Abu Já Kub ben Ishak, Henry a pan Volence. Když přišli až k verandě, požádal šejk Aleka, aby s ním šel do knihovny. Pak za nimi zavřel dveře a řekl: „Chtěl

bych si s tebou promluvit pár slov, Aleku, a byl bych rád, kdyby to ostatní neslyšeli." Alek se posadil na židli, kterou mu Abu Já Kub ben Ishak nabídl. Pozoroval šejka, jak tiše stojí u okna a dívá se ven. Nakonec se obrátil na svého hosta a promluvil. „Určitě nemusím říkat, že jsem ti velice vděčný. Jsem si jistý, že to víš sám. A taky vím, jak moc miluješ Shetana a jak on miluje tebe." Šejk se na chvíli odmlčel a potom mluvil dál. „Nemohu ti ho dát, to není možné, protože kdybych to udělal, ztratil bych léta pečlivého šlechtění. Trvalo dlouho vyšlechtit takového koně. A teď z něj musím mít další koně." „Nečekal jsem, že mi Blacka dáte...," skočil mu do řeči Alek. „Vím, jak je pro vás cenný. Nemusíte mi nic vysvětlovat," řekl s vážným výrazem a vstal. Abu Já Kub ben Ishak k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. „Chci ti říct ještě něco, Aleku. Jistě jsi pochopil, že teď chci nechat Shetana na chov. Za několik měsíců se narodí hříbě." Šejk se na chvíli odmlčel a pak dodal: „A to bude tvoje, Aleku, a já ti ho pošlu." „To... to myslíte vážně, pane?" zíral na něj Alek nevěřícně, „že bude můj? První Blackovo hříbě?" „Ano, Aleku," usmál se Abu Já Kub ben Ishak. „Bude to hříbě Shetana a Johar, nejčistší arabské klisny na světě." „Páni!" vydechl Alek jako zmámený a přešel k oknu. Byl odtud výhled na celé údolí a v dálce se pásli koně, Black stál stranou a se zdviženou hlavou obhlížel své stádo. On, Alek Ramsay, bude mít první Blackovo hříbě. Hrdlo se mu při té myšlence stáhlo. Možná to bude syn... hřebeček. Blackův syn! A bude jeho, jenom jeho... bude si ho moct vychovat, starat se o něj a nakonec ho vytrénovat pro dostihy. To bude ale kůň - otec Black a matka Johar! S rozzářenýma očima se obrátil na Abu Já Kub ben Ishaka a vyšli spolu před dům.

Copyright 1945 by Walter Farley Copyright renewed 1973 by Walter Farley All rights reserved under International and Pan-American Copyright Convention Translation © Hana Petrákova, 2000 Illustrations © Milan Fibiger, 2000 www.albatros.cz ISBN 80-00-00845-9

Walter Farley ČERNÝ HŘEBEC SE VRACÍ KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Svazek 198 Z anglického originálu The Black Stallion Returns, vydaného nakladatelstvím Randome House v New Yorku roku 1991, přeložila Hana Petráková Ilustroval Milan Fibiger Grafická úprava obálky a vstupních stran Zbyněk Hraba V Klubu mladých čtenářů vydal jako svou 8916. publikaci Albatros nakladatelství, a. s. Praha, 2000 Odpovědná redaktorka Šárka Krejčová Výtvarný redaktor Petr Urban Technická redaktorka Arnoštka Svobodová Vytiskla Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno 1. vydání 13-290-KMČ-OOO 14/54 Doporučená cena 140 Kč Cena pro členy KMČ 120 Kč Pro čtenáře od 9 let