ročník XXVI

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 4 / 2016 / ročník XXVI

STÁLÁ EXPOZICE *Historie Mariánské Týnice a mariánský kult: - nejnovější archeologické nálezy - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo *Baroko a jeho svět - Jan Blažej Santini - Aichel *Raně středověké obydlí, archeologické nálezy *Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel, kaple jako liturgický prostor, školní třída, galerie světců, oratoř a liturgické předměty, umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století *Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky, náves s kaplí a včelařství, selská jizba a komora, stodola, kovárna, slévárna litiny *Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.- 40. let 20. století, hostinec *Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou *Ambit s freskovou výzdobou F. J. Luxe a barokní zahrada VÝSTAVY, KULTURNÍ AKCE, KONCERTY PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava,

Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory / kostel Zvěstování P. Marie – časově neomezeno JUBILANTI HOLLARU grafická díla členů Spolku českých výtvarných umělců Hollar 28. 3.–14. 5. 2017 /refektář muzea KONCERTY 2017 KALLIOPÉ TRIO PORAGUE Markéta Vokáčová – housle, Jan Zeman – violoncello, Alena Grešlová – klavír 11. 1. 2017 od 19 hodin PIGEON SAXOPHONE QUARTET Pavel Hrubý, Marcel Bárta, Jiří Tarantík, Dalibor Bárta 22. 2. 2017 od 19 hodin SEDLÁČKOVO KVARTETO Michal Sedláček – housle Jan Maceček – housle Vít Kubík – viola Karel Chudý – violoncello 15. 3. 2017 od 19 hodin DALŠÍ AKCE Jarní oživlá prohlídka v muzeu a zahájení sezony 1. 4. 2017

ÚVODEM V závěru roku je zvykemhodnotit uplynulé období, ale také popřát všem blízkým dostatek sil a motivace do časů, které jsou před námi. S grafikou letícího anděla, umístěnou ve druhé sloupci, tak činíme pravidelně v posledním čísle čtvrtletníku, Vlastivědného sborníku. Je tomu tak i letos. Mnozí mohou doplnit, že nejen „let anděla“ je stále rychlejší. Chybí nám klid a rozjímání nad světem vlastních předsevzetí, úkolů a slibů. Některé se nám možná nepodaří zcela naplnit. V úvodu tohoto sborníku si všímáme bohatého profesního života prof. MUDr. PhDr. Eugena Strouhala, DrSc. V době uzávěrky příspěvků přišla také smutná zpráva o úmrtí další spřízněné „duše“ – JUDr. Josefa Lhoty, který v 88 letech zemřel 5. prosince 2016 v Praze. I on patřil k neúnavným podporovatelům obnovy barokního areálu v Mariánské Týnici a také pomáhal při tvorbě kulturních aktivit a přednášek v muzeu. Za vše, čím obě osobnosti přispěli k poznání druhých, jim patří veliké a obdivné poděkování. Obsahem čtvrtletníku, který právě čtete, je také recenze publikace o architekto-

vi Hanuši Zápalovi, pohled do historie těžby surovin na Kozojedsku v 19. století a příspěvek k historii židovských hřbitovů na severním Plzeňsku. Milí čtenáři, užijte si vánoční i novoroční čas v plném zdraví. Mějte anděla ochrany nad sebou po celý nastávající rok 2017, pokud možno s dostatkem zdraví a patřičného optimismu. Vaše redakce

Muzeum a galerie severního Plzeňska Mariánská Týnice přeje všem svým příznivcům spokojený nový rok 2017

PŘEDPLATNÉ A OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 svazků knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina 2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2016 / ročník XXVI

svazků je regionálního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a ve středu od 8 do 15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet.

UDÁLOSTI OBRAZEM

1, 2) Slavnostním křtem titulu „Chuť a vůně baroka“ Miroslavy Kuntzmannové byla uvedena 3. prosince nová kniha receptů. 3, 4) Čertování v muzeu nabídlo dětem i dospělým množství tvůrčích aktivit i zábavy v předvánočním čase. 5, 6) Beseda s autory a následná autogramiáda ve Státním okresním archivu v Plasech uvedla 15. prosince novou publikaci o druhé světové válce – „Škoda lásky“, autorského tria I. Bukačová, M. Hus a K. Rom. 3


ZA EUGENEM STROUHALEM (1931 – 2016) Na sklonku měsíce října byla doručena do muzea v Mariánské Týnici smutná zpráva, že dne 20. října 2016 zemřel Prof. MUDr. PhDr. Eugen Strouhal, DrSc. Zesnul tiše po plodném a usilovnou prací vyplněném životě ve věku nedožitých 86 let. Patřil k příznivcům naší muzejní instituce, pravidelně jsme jej mohli potkat při každoročních mariánských poutích začátkem září, ale rovněž v nedalekých Kožlanech, kam v průběhu roku jezdíval relaxovat do svého letního domu. Prof. MUDr. PhDr. Evžen Strouhal, DrSc., (narozen 24. ledna 1931) byl odborníkem na archeologii, antropologii, demografii, paleopatologii a dějiny lékařství starověkého Egypta a Núbie. Fakultu všeobecného lékařství UK absolvoval v roce 1956, Filozoficko-historickou fakultu UK (obor prehistorické archeologie) v roce 1959. V roce 1968 ukončil externí aspiranturu v oboru antropologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V druhé polovině padesátých let (1956–57) pracoval jako lékař ve Státních lázních Františkovy Lázně, v letech 1957–60 byl odborným asistentem Biologického ústavu Lékařské fakulty UK v Plzni, v roce 1960 působil na lůžkovém oddělení Výzkumného ústavu endokrinologického v Praze–Motole. Později se stal členem Čs. egyptologického ústavu. Po jeho vynuceném opuštění působil následných 24 let v Náprstkově muzeu v Praze. V letech 1961–1968 se jako antropolog, archeolog a expediční 4


prof. Eugen Strouhal. lékař účastnil několika výprav Československého egyptologického ústavu UK Praha v řadě oblastí Egypta a Núbie. Spolupracoval s Přírodovědeckým muzeem ve Vídni či Smithsonian Institution ve Washingtonu. Až po skončení Husákovy „normalizace“ mohl pokračovat ve vědeckém růstu. „V Náprstkově muzeu v Praze jsem nakonec strávil 24 let“, vzpomínal v rozhovoru pro zdravi.euro.cz dne 15. května 2009. „Zpracoval jsem sbírkový fond oddělení pravěku a starověku. S radiologem a paleopatologem profesorem Lubošem Vyhnánkem jsem vědecky prozkoumal 168 staroegyptských mumií a jejich částí z celého území Československa, dal jsem dohromady osm velkých výstav, podílel se každý rok na dvou, třech menších výstavách a napsal za tu dobu několik knih. Bylo to velmi uvolněné prostředí – jediný straník byl náš truhlář, který skuteč-

ně věřil, že se dosáhne sociální spravedlnosti. Když na to vzpomínám, byla to vlastně nejšťastnější léta mého života. Dokonce jsem se z Náprstkova muzea dostal jak na stipendium do Ameriky, tak do Vídně, kde jsem byl i zaměstnán. Pak se ale začaly utahovat šrouby a možnosti se značně zredukovaly. Chtěli mne například znovu pozvat do Vídně, abych učil na tamní univerzitě, ale nebylo mi to povoleno. Nebo jsem měl letět do Etiopie na pozvání tamních nejvyšších orgánů, ovšem na poslední chvíli mi naše úřady sebraly pas a řekly, že kvůli státnímu zájmu nesmím odletět. V roce 1976 jsem zase začal spolupráci s britskou expedicí, povolili mi tři výjezdy, a když jsem žádal o čtvrtý, už to nešlo.“ Až po listopadu 1989, mohl Eugen Strouhal zase vyučovat, stal se přednostou Ústavu dějin lékařství 1. LF UK, přednášel na 1. LF UK, FF UK

a FHS ZČU v Plzni. V roce 1991 získal na Filozofické fakultě UK doktorát historických věd, ve stejném roce titul habilitovaný doktor na Fakultě historie Varšavské univerzity. O rok později byl jmenován docentem antropologie na Přírodovědecké fakultě UK, v roce 1995 potom profesorem dějin lékařství na 1. lékařské fakultě UK. Byl také zakládajícím členem Paleopatologické asociace (Detroit, 1973). Za svůj život publikoval 347 odborných článků, 3 cestopisy a dále 13 vědeckých monografií (např. dílo Život starých Egypťanů, bylo přeloženo do 9 světových jazyků a dočkalo se 19 vydání). Zájemci o archeologii si pana profesora Eugena Strouhala jistě pamatují i z přímých setkání na přednáškách, zaměřených na výzkumy starých egyptských kultur, které v Mariánské Týnici uspořádal. -pd-

MONOGRAFIE O ŽIVOTĚ A DÍLE HANUŠE ZÁPALA n Radovan Lovčí Společným přičiněním nakladatelství Starý most a Západočeské galerie v Plzni vyšla v roce 2015 obsáhlá publikace z pera Petra Domanického, která je věnována životu a tvorbě architekta Hanuše Zápala (7. 2. 1885 – 28. 11. 1964). Knižní dílo s názvem „Hanuš Zápal, 1885–1964. Architekt Plzeňska“ má 272 stran a obsahuje velké množství doprovodných fotografií i odborných a citačních odkazů. Po grafické stránce je nápaditě a přehledně strukturováno. Rovněž jeho cena, umocněná levnějším dvoubarevným tiskem i brožovanou 5


Hanuš Zápal. (foto E. Balley, 1935) podobou a pohybující se v knihkupectvích okolo 400 Kč, je snesitelným finančním „zásahem“ pro kapsu vážného zájemce z řad čtenářů.

Publikace vyšla u příležitosti stejnojmenné výstavy, kterou autor knihy v pozici kurátora připravil v Západočeské galerii v Plzni (7. 10. 2015 – 7. 2. 2016). Pro obyvatele severního Plzeňska může být Zápalovo dílo zajímavým hned z několika důvodů. Již řečený známý architekt je totiž rodákem z Krašovic na Dolnobělsku. Jeho otec Antonín, jehož předci měli své kořeny v Kožlanech a v Rakovníku, působil jako učitel v Krašovicích, Dolní Bělé i v Kralovicích, kde jeden čas zastával dokonce funkci ředitele měšťanské školy. Asi nejvíce na mladého Hanuše zapůsobily Kralovice, kam byl jeho otec přeložen v době Hanušových 10 let a v jejichž blízkosti se nalézaly budovy zrušeného proboštství v Mariánském Týnci, projektované architektem Santinim. Právě ty Hanuše Zápala prakticky doživotně „učarovaly“ a s přestávkami jej provázely po většinu života. Zápal v letech 1904–1909 vystudoval architekturu na pražské technice a v české metropoli se zapojil i do činnosti Klubu za starou Prahu. Už jako student prakticky vypomáhal zkušenějším architektům – Antonínu Balšánkovi při zpracování detailních částí interiérů pražského Obecního domu, Janu Koulovi zase při rekonstrukci plzeňské radnice. Právě v Plzni nakonec Hanuš Zápal profesně zakotvil a léta 1910–1931 strávil jako architekt plzeňského stavebního úřadu. Podílel se zde nejen na opravách a záchraně některých cenných památek, ale samostatně vyprojektoval řadu významných plzeňských budov (a mimo to navrhl též 6

Publikace Hanuš Zápal, 2015. podoby náhrobků některých významných Plzeňanů). Ze Zápalových staveb v Plzni uveďme kupříkladu Masarykovu školu na Jiráskově náměstí, areál Benešovy školy na Doudlevecké třídě, divadelní skladiště v Kovářské ulici, reprezentační budovu měšťanského pivovaru či plzeňské krematorium na ústředních plzeňských hřbitovech. Z realizací mimo rámec Plzně a jejího okolí lze zmínit např. budovy poštovního a telegrafního úřadu v Železné Rudě či vyšší hospodářské školy v Opavě. V Zápalově architektuře nalézáme prvky kubismu, rondokubismu, nového klasicismu, funkcionalismu i soudobé moderní architektury, ba někdy i starších slohů, které se asi nejvýznamněji projevily na originálně navržené podobě římskokatolického kostela ve Skvrňanech, jehož projekt však bohužel nebyl realizován.


Řadu význačných staveb projektoval Hanuš Zápal také na rodném severním Plzeňsku – zmiňme budovy škol v Horní Bříze, Kaznějově, Plané nade Mží a v Plasích (dnes sídlo střední odborné školy a gymnázia). Připomínku zasluhuje též českobratrský kostel v Kralovicích, jemuž samostatnou publikaci nedávno věnoval místní publicista Pavel Tersch. Dále můžeme ze Zápalových „místních děl“ uvést budovu záložny v Manětíně, Hasičský dům v Kralovicích i dům Zápalových tamtéž. V případě Hasičského domu (projektovaného ve spolupráci s Aloisem Finkem) však lze vyjádřit upřímnou lítost nad tím, že stavba byla dokončena až v 50. létech 20. století, bez respektu k původnímu projektu, čímž bohužel pozbyla potřebnou originalitu i estetickou hodnotu, kterou se jí pokusil do vínku vložit sám Zápal. Ten se kromě vlastních realizací významně podílel taktéž na záchranných a rekonstrukčních pracích na některých památkách v téže oblasti. Z nich jmenujme např. hrad Krašov, hospodářský dvůr Hubenov či Mariánskou Týnici, jež byla Zápalovu srdci nejbližší. Všemi těmito aspekty Zápalova díla se Petr Domanický zabývá vskutku zevrubně. Své rozsáhlé znalosti architektonických dějin Plzně přetavil do některých kapitol knihy tak, že tyto plasticky vypovídají nejen o Zápalových stavebních aktivitách, nýbrž také o stavební historii západočeské metropole i o jejím politickém a kulturním životě. Leckteré děje zmíněné v knize by dokonce 7

stály za samostatné zpracování a bylo by možno věnovat jim speciální knižní titul. Ostatně sám autor, působící v posledních letech v Západočeské galerii, neuveřejnil v podobě Zápalova životopisu svoji knižní prvotinu, nýbrž jako renomovaný publicista má za sebou již řadu jiných knižních titulů. V tom současném pak výrazně zúročil své dříve nabyté poznatky a zkušenosti. Zajímavě též uvádí čtenáře do života Kralovic v období, kdy v nich působil Hanušův otec, a načrtává čtenářům dobový obraz města včetně některých dalších významných postav kralovického veřejného dění. Kniha o H. Zápalovi je výsledkem dlouholetého studia a mravenčího bádání v mnoha archivních fondech i práce s pamětníky a nesnadno dostupnými zdroji v soukromých archivech. Po Hanuši Zápalovi, jehož Domanický v knize nazývá „Gočárem jihozápadních Čech“ a snaží se jeho dílo zasadit do širších souvislostí dobové české i evropské architektury, bohužel není zachován osobní fond v jakémkoliv z tuzemských archivů. Právě proto muselo jít o autorskou práci nelehkou a komplikovanou, jíž by jiní historici možná vzdali předem. O to více si ing. Domanický zasluhuje za své dílo poklonu a uznání. Ve své knize, jak už zaznělo výše, se rovněž snaží obhájit a upomenout Zápalovy zásluhy na poli snah o záchranu mariánskotýnického areálu budov, zvláště v období poúnorovém, kdy Zápal upadl v nemilost komunistického režimu a kdy mu byl státem zabaven i jeho plzeňský byt. (Zbytek


života tak nakonec strávil v Lednici u Kozojed). A zdůrazňuje také snahu Zápala a jeho dalších spolupracovníků, aby se Týnice nestala jen světským památníkem, kde budou v rámci budovaného muzea upomínány lokální a regionální dějiny, ale aby zůstala nadále místem zasvěceným alespoň příležitostně i duchovním aktivitám. Zcela jednoznačně však z Domanického knihy nevyznívá architektova konfesní příslušnost. Hanušův otec Antonín Zápal přestoupil v době ČSR k Českobratrské církvi evangelické a sám Hanuš s touto církví spolupracoval při projektování některých jejích budov, což může neznalého laika svádět k tomu, aby jej s ní propojil také člensky. Nicméně zachovalé matriční údaje i data ze sčítacích operátů dokládají, že Hanuš Zápal zůstal římským katolíkem a otcova příkladu nenásledoval. Po celý život ovšem udržoval přátelské kontakty s příslušníky obou uvedených církví, což naznačuje, že jeho vztah ke křesťanství měl velmi ekumenický a tolerantní ráz. Je možná škoda, že se tomuto momentu nedostalo v knize větší pozornosti a samostatného rozboru. Více prostoru, i kvůli lepšímu vystižení dobové atmosféry a panujících poměrů, mohlo být dle mého úsudku dále věnováno případu Zápalova bratrance, architekta Antonína Nademlejnského (1900–1975), jenž byl odsouzen na počátku 50. let minulého století ve vykonstruovaném politickém procesu (nejprve dokonce k trestu k smrti). V kontextu této situace je Zápalova ztráta bytu a nutnost opuštění Plzně relativ8

ním menším zlem, ve srovnání se situací jeho blízkého příbuzného, kterého období tuzemského stalinismu poznamenalo mnohem drastičtěji. Již zmíněná absence dostatku písemných pramenů a osobní pozůstalosti občas odhaluje i své odvrácené stránky. Neumožňuje totiž hlouběji nahlédnout do duše a způsobu myšlení popisované osoby, což je na textu knihy místy znát, a tak sondy do Zápalova nitra leckdy nahrazuje popis zevního dění v architektově okolí i v místech, kde působil. Výrazněji psychologizujícím dojmem působí zvláště vypsání posledních let Zápalova života, jež byly zřejmě dosti poznamenány též nevydařeným manželstvím. Na závěr je ještě vhodné zmínit, že ing. Domanický nepublikoval Zápalovu monografii poprvé. Prvý a stručněji podaný Zápalův knižní profil představil čtenářům již v roce 1996. Ve své současné knize přitom ocenil i přínos kolegy–architekta původem z Nebřezin, ing. Petra Chaloupka. Ten v roce 1985, u příležitosti 100. výročí Zápalova narození, uveřejnil v mariánskotýnických Vlastivědných listech první významnější upomínku již řečeného stavitele a krašovického rodáka. Některé Chaloupkovy údaje ale Domanický na základě svého dlouholetého výzkumu a nynějších poznatků také koriguje. Spíše pro zajímavost, a s ohledem na rodinné vazby v knize popisované, bych pouze doplnil, že ing. arch. Petr Chaloupek nebyl jen upomínatelem díla Hanuše Zápala, nýbrž i jeho příbuzným.


KLEMENTOVY HORY A DALŠÍ ZANIKLÉ MINERÁLNÍ ZÁVODY U KOZOJED n Petr Rožmberský V posledním díle o výrobě chemických produktů z vitriolových břidlic, o jednotlivých závodech a jejich majitelích (speciálně o rodině Starcků, největších podnikatelů v tomto oboru), se o této činnosti u Kozojed dozvídáme následující: Po roce 1830 byly v Kozojedech v provozu tři doly dobývající vitriolovou břidlici. První patřil panu Klementovi z Radnic a situován byl na břehu Berounky. Druhý patřil panu Viewegovi a třetí místním sedlákům.1) Tyto informace se pokusíme dále rozšířit a zpřesnit. Jen velmi stručně se ještě zmíníme o chemické výrobě, která probíhala na Plzeňsku v okolí Berounky (správně Mže) a jejích přítoků. Z vitriolových břidlic se zde vyráběl kamenec, skalice, vitriol, síra nebo barviva. Produkty se používaly v barvířství, v tiskařství, v koželužství, v lékárnictví či k výrobě inkoustu. V blízkosti Kozojed, u Čívic, jsou doloženy tyto aktivity již k roku 1571, kdy zde byly „hory alaunové“ (tj. kamencové). Nejstarší podrobný popis výroby kamence z roku 1556 říká, že se do nádrže nasype nakopaný materiál, pak se louhuje vodou a močí. Dělníci to míchají a poté vypustí roztok do necek. Poskytuje-li naleziště hodně materiálu, navezou jej nejdříve na hromady, neboť čím je déle vystaven vzduchu a dešti, tím lépe. Hromady se pak rozvezou do nádrží, louhují se vodou a močí i několikrát, výluh se 9

přepustí do jiné nádrže a po několika dnech se výluh vaří v olověných pánvích na hustý roztok, který se pak nechá ztuhnout do kostek, které se ještě suší. Šlo většinou o malovýrobu, která během třicetileté války téměř ustala a po ní již nenabyla většího významu. Oživení nastalo ve druhé polovině 18. století a především poté, když byla v závěru 18. století vynalezena výroba české dýmavé kyseliny sírové (oleum) z kyzových břidlic, nastal postupně nový rozkvět tohoto podnikání (vyráběly se nadále i výše jmenované produkty a také sádra). Kyselina byla užívána k bělení plátna a k výrobě řady chemikálií a barviv. Šlo již většinou o výrobu ve velkém. Na jílem vymazanou nakloněnou plochu, jakousi velikou vanu, byla navršena halda vytěžené a roztlučené břidlice, kde se nechávala zvětrávat a byla "sprchována" vodou. Docházelo k oxidaci, haldy se louhovaly 20–25 let. Výluh byl jímán do nádrží, pak ve zděných pánvích probíhalo zahušťování, čištění a v železných kotlích se tekutina vařila na kaši, která po vylití ztuhla na vitriolový kámen, který se rozemílal. Pak se tento vitriolový prášek v retortách (keramických lahvicích) pálil v galejních pecích v olejnách a při jeho rozkladu vznikala kyselina sírová. Olejny nemusely být součástí „minerálního závodu“, kde se dolovala břidlice a vyráběl se


kamencový prášek, ale mohly být (a bývaly) situovány v místech s dostatkem paliva.2) Ještě je třeba uvést, že často provozovala minerální podniky těžařstva (nákladnictva), skupina podílníků na majetku podniku. Podíl se nazýval kuks/kukus a podílů mohlo být na jeden závod nejvíce 128. Povinností podílníků bylo přispívat k provozu podle počtu kuksů, za což pobírali poměrný díl z výtěžku. Např. Valentinský cech v Kobylí jámě u Robčic (viz dále) byl rozdělen mezi čtyři těžaře - každý měl 32 kuksů. V čele nákladníků stál ředitel či plnomocník/zmocněnec.3) Musíme tedy počítat s tím, že mimo podnikatelů–jednotlivců, existovala i jakási družstva, z nichž většinou známe jen zmocněnce, nazývané místně také „poručníky“. Klementovy Hory „Hory Klementowo“ je nazváno několik „srostlých“ objektů složitějších půdorysů 1300 m vzdušnou čarou jižně od Kozojed (katastrální území Kozojedy, panství Plasy) u levého břehu Berounky (blízko bezejmenné vodoteče ústící do řeky) na mapě sta-

Klementovy Hory v r. 1840 (druhá cit. v pozn. 12, s. 91). 10

Klementovy Hory r. 1839 (citace v pozn. 4, císařský otisk). bilního katastru z roku 1839.4) Dále na jihovýchod přes řeku se rozkládá Liblín (střed vzdálen necelých 400 m vzdušnou čarou), středisko liblínského panství. Jak v Kozojedech, tak v Liblíně byly kostely a fary, při nichž byly vedeny matriky. V matrikách z obou míst nacházíme osoby, které je možné spojit s Klementovými Horami. „Minerální podnik“ zde už v roce 1817 vlastnil František Klement z Radnic.5) K roku 1821 matriky zaznamenaly poprvé v Kozojedech havíře – Kašpara Filce, syna Matouše Filce, havíře z Dobré Vody; kmotrou jeho dítěti byla Barbora Ešpachová, havířka z Kozojed. V roce 1822 je Kašpar Filec z Kozojed přímo označen za havíře. Ještě je několikrát připomenut. Roku 1826 bydlí v Liblíně havíř František Pavisa a roku 1829 je zaznamenán Josef Elsbach bergmann (horník) z minerálního závodu u Liblína.6) Dne 8. října 1822 byli v Liblíně sezdáni pan Josef Klement, šichtmistr v „Faldoni mineralbergwerk“ poblíž Liblína, syn Františka Klementa měšťana a „oleumfabrikanta“ z Radnic čp. 217 a Kateřina, dcera pachtýře pivovaru Jana Bolechovského v Liblíně čp. 2. Ženichovi bylo


Klementovy Hory–dědičná odvodňovací štola oprámu. (foto P. Mikota, 2016) 22 let, nevěstě pouhých šestnáct. Rodiny byly spřízněny i jinak – roku 1825 se v Liblíně čp. 2 stali rodiči sládek Josef Bolechovský a Barbora, dcera pana Františka Klementa fabrikanta v Radnicích čp. 217 a Josefy Liewaldové. Za kmotry byli Kateřina a její manžel Josef Klement, „mineralwerk Besitzer“7) – majitel minerálního závodu. Je pravděpodobné, že otec František předal tento závod svému synovi Josefovi. Kateřině a jejímu manželovi „šichtmistru“ (vedoucí výroby) Josefu Klementovi se roku 1824 narodilo dítě Kateřina. Zápis o tom je nejen v liblínské matrice, kde byla dcera pokřtěna, ale také v matrice kozojedské. V liblínském zápise není udáno popisné číslo, zatímco v kozojedském ano – čp. 46. Zde je otec označen jako fabrikant kamenného oleje. Uvedení rodiče měli v Liblíně v roce 1825 dalšího potomka; Josef Klement byl šichtmistrem ve „Faldoni Oleum11

bergwerke“ u Liblína a synem Josefa Klementa, majitele „Bergwerku“ (důlního závodu) a měšťana z Radnic čp. 217.8) Otec Josefa Klementa je zde omylem zapsán také jako Josef, ačkoli byl Františkem (viz výše). Co znamená označení „Faldoni“ není zcela jasné. Že by šlo o podnik sv. Faldoni u Liblína na kozojedském katastru9) není moc pravděpodobné; nejenže to nenaznačují matriční zápisy, ale svatého Faldona neznají ani příslušné příručky.10) Přesto je podnik ještě několikrát takto označen. Josefův otec František Klement je poprvé doložen matrikami roku 1810, kdy se jemu a jeho manželce Josefě, dceři radnického „oleumfabrikanta“ Antonína Liewalda, narodil v Radnicích čp. 197 syn Ignác. Uvedeným rodičům se tamtéž narodila roku 1812 dcera Josefa Rosálie, která se pak v roce 1834 provdala za knihvedoucího v klementovské „oleumfabrice“ v Radnicích, Františka Menichara. Svědkem byl nevěstin bratr Ignác


Klementovy Hory - Loužek r. 1962 (citace v pozn. 31).

Klement, „Vitriolöl fabrikant“ (Vitriolöl = vitriolový olej, dýmavá kyselina sírová). František Klement, „fabrikant vitriolní“, si někdy po narození dětí koupil v Radnicích dům čp. 217, kde roku 1831 zemřela jeho manželka Josefa rozená Liewaldová z Vejprt ve věku 52 let.11) Rodina Liewaldů taktéž podnikala v chemickém průmyslu, vlastnila tak jako František Klement olejnu v Radnicích, olejny u Kříší, několik minerálních závodů a uhelný důl v Břasích.12) Jinému synovi Antonína Liewalda, taktéž Antonínovi, se v letech 1853 a 1855 rodily děti v Kozojedech čp. 4, kde vlastnil hospodářskou usedlost.13) Starší syn Františka Klementa Josef měl s Kateřinou v Liblíně další děti v letech 1826, 1828 a 1830. V roce 1826 je již jasně označen jako „Vitriolwerksbesitzer“ (majitel vitriolového závodu či podniku) u Liblína, v dalších dvou případech jako šichtmistr závodu (Werk) u Liblína. Poté jsou šichtmistr Josef Klement a jeho manželka Kateřina často připomínáni jako kmotři při křtech v Liblíně a k roku 1831 se konečně dozvídáme, že žili v Liblíně čp. 60. Ovšem v roce 1836 je Josef šichtmistrem z werku u Liblína čp. 39 (chyba zapisovatele?). Naposledy je kmotrou Kateřina Klementová roku 1841, kdy je označena jako majitelka Bergwerku (důlního podniku) u Liblína.14) Poté manželé Klementovi ze studovaných matrik mizí. Ještě v roce 1840 prodal Josef Klement firmě Starck část Svatobartolomějského uhelného dolu v Břasích, J. D. Starckovi prodal také svou olejnu tamtéž a proto se zbavil i svého kozojedského dolu.15) 12

V Kozojedech žilo v té době vícero horníků, které však není možné ztotožnit s Klementovými Horami, neboť již v okolí existovalo několik dalších závodů. Některé osoby lze do Klementových Hor lokalizovat s určitostí. Tak roku 1832 je kmotrou manželka Ondřeje Balina, kočího ve „Faldonibergwerk“ u Kozojed, nebo roku 1838 Vojtěch Moravec, zednický tovaryš bydlící ve Faldoniwerku u Kozojed čp. 50. Roku 1841 je horníkem v „Klementské olejně“ (olejna tu však nikdy nebyla) u Liblína Jan Lucák a roku 1842 je opět kmotrou manželka Ondřeje Balina, čeledína v Klementovském werku; kočím v minerálním werku pod Kozojedy čp. 50 byl roku 1843, kdy se zde stal otcem, Václav Beneš (1846 označen jako nádeník tamtéž). Roku 1845 žil ve „Faldonském minerálním werku“ pod Kozojedy čp. 50 „poručník“ Josef Vodrážka, jemuž se zde narodil potomek a je jmenován Jan Lejsek, dělník ve werku kozojedském u Liblína (roku 1847 již pomahač v liblínském pivovaře). Roku 1847 je uveden Jan Lucák, dělník v Klementském werku, bydlící v Liblíně. V roce 1848 zemřel v minerálním werku v Kozojedech čp. 50 na zápal plic ve 40 letech podruh František Holub.16) Zednický tovaryš se mohl podílet na výstavbě „zámečku“ čp. 50, ale byl zapotřebí hlavně ke stavbě a opravám zděných nádrží a varny. Poručník byl mistrem, dozorcem, nejspíš i zmocněncem. Aby to nebylo tak jednoduché, na mapě stabilního katastru z roku 1839 nalézáme na katastru Robčic, severoseverozápadně od vsi při ústí vo-


doteče do Berounky objekty nazvané „hory Klementowo“17) (od kozojedských Klementových Hor jsou vzdáleny vzdušnou čarou jen 1300 m, ovšem vzdušná čára dvakrát překračuje řeku). Robčické Klementovy Hory (též Kobylí jáma, sv. Valentin) náležely Klementům.18) Podrobněji se hovoří jinde: Někdy v letech 1820–1824 založil minerální závod v Kobylí jámě u Robčic Václav Klement, který jej provozoval do roku 1845, kdy jej prodal bratrům Plechatým.19) Trochu jiné informace přináší regionální bádání - robčické Klementovy Hory měly být nazvány po svém zakladateli - sedlákovi z Kozojed Václavu Klementovi.20) Z matrik známe některé osoby spjaté s tímto podnikem, majícím robčické popisné číslo 13. Roku 1827 je zaznamenána dcera Josefa Plechatého, majitele minerálního závodu v Robčicích čp. 13. V Liblíně bydlel v roce 1845 Václav Fišer, dělník ve werku Klementovském pod Robčicemi a roku 1849 také Josef Zubr, dělník ve werku pod Robčicemi, který byl později označen jako kovář v minerálním werku sv. Valentina pod Robčicemi čp. 13.21) Žádný sedlák Václav Klement nebyl v kozojedských matrikách zjištěn; šlo zřejmě o již příslušníka rozvětvené podnikatelské rodiny z Radnic, vlastnící v Kozojedech usedlost (viz výše). Chybně propojil personálně tyto robčické Klementovy Hory s Klementovými Horami kozojedskými další badatel, podle nějž Václav Klement vlastnil oba tyto závody.22) Vraťme se do kozojedských Klementových Hor. Další zprávy máme z roku 1852. Na katastru Kozojed je 13

uvedeno více podobných podniků, které tehdy provozovali kozojedští sedláci Martin Kotas, Václav Pipla, Josef Kotas, Václav Hora a Václav Karel. Z nich by jakožto majitel či zmocněnec těžařstva Klementových Hor připadal v úvahu Václav Hora, který toho roku měl 4 horníky a 2 vařiče. Dva podniky Kotasů a třetí Piply ležely na Kralovickém potoce; jsou tam zaznamenány mapou stabilního katastru z roku 1839.23) Závod Václava Karla vznikl až po tomto roce na Rožském potoce (viz dále). Předpokládáme, že patrová obytná budova čp. 50, „zámeček“, byla vystavěna již za Josefa Klementa, patrně jako kancelář a byty pro zaměstnance (čp. 50 nese již na indikační skice a je zakreslen na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1839). Snad došlo k útlumu výroby a byty byly pronajímány i jiným osobám. Tak se v roce 1851 v „Klementovské anebo Faldonské olejně u Liblína“ narodilo dítě pomahači v liblínském pivovaru Janu Pechovi. Jako štajgr (mistr v dole) tu roku 1854 byl stále zaměstnán Josef Vodrážka z „kozojedského minerálního werku v Loužku“ a roku 1856 se otcem v minerálním werku v Loužku čp. 50 stal nádeník Václav Berk. Také tkadlec Václav Blahník se roku 1857 stal v Loužku čp. 50 otcem, podobně jako roku 1863 mlynářský tovaryš František Trejbal a také nádeník František Matějovský; jejich děti se narodily v „minerálním werku v Loužku, bývalém werku Klementově, Kozojedy čp. 64“ – možná tu byl ještě jiný obytný objekt než „zámeček“ (čp. 50), mající čp. 64. Toho roku se v ko-


zojedském „berku“ čp. 50 narodilo nemaželské dítě také dceři podruha Františka Trejbala v „podkozojedské horní dílně čp. 50“. Roku 1864 tu bydlel také „mlynářský“ Josef Trejbal a v Kozojedech čp. 50, na samotě u Liblína, zemřela roku 1867 manželka domkáře Jana Zemana.24) V kozojedském těžařstvu „Faldoni und Nikolai“ se pracovalo ještě roku 1865; zmocněncem byl Josef Kotas z Kozojed a zaměstnáni zde byli jen tři dělníci. Název těžařstva je v odborné literatuře vysvětlen jako „sv. Víta a Mikuláše“,25) mohlo však jít nikoli o jeden, ale o dva různé závody, jejichž společným zmocněcem byl Josef Kotas (viz dále). Klementovy Hory byly stále častěji nazývány Loužek, patrně od loužení (louhování) břidlice. Postupně tu jsou uváděni řemeslníci, nemající s minerálním podnikem už nic společného a nakonec tu byl domkář. V roce 1865 uvedení tři zaměstnanci asi už jen „dolouhovávali“ navršené haldy břidlice a nová se již nejspíše netěžila. Těžba a využití břidlic sice pomalu končily, část vesničanů, kteří se na ní podíleli, však věřila v možnost jejího rozšíření. V říjnu 1870 se faldonské těžařstvo „na ledek a vitriol“, zastoupené Josefem Kotasem, Václavem Horou a Janem Kosou, ucházelo o obecní pozemek položený nad řekou proti Liblínu. Doufali, že důkladné prozkoumání a využití tohoto svahu přinese řadu pracovních příležitostí a povede k průmyslovému rozvoji okolí, tato vize se však neuskutečnila.26) Podle zápisků pana Karla z Kozojed pracovaly minerální závody v Čívi14

cích, Břízsku a Kozojedech, provozované J. A. Popperem z Terešova, až do roku 1875.27) Není však jasné, zda se tato informace týká také kozojedských Klementových Hor – Loužku. Na mapě z roku 1879 je zaznamenán složitý půdorys vícero budov s komínem a názvem „Klements Alaunwerk“, tedy Klementův kamencový podnik.28) Kdy byl závod zcela uzavřen, se nepodařilo zjistit, ale mohlo se tak stát proto, že nebyl schopen konkurovat firmě J. D. Starcka, která ovládla chemickou výrobu v širokém okolí. Ještě snad můžeme připomenout, že v roce 1882 se zde narodilo nemanželské dítě dcery Františka Holcingra, „soukromníka zabývajícího se léčením zvířat, bytem v minerálním dolu kozojedském u Liblína“. V roce 1930 náležela samota v Loužku panu Opatrnému.29) V nejnovější práci dotýkající se této problematiky došlo k omylu a kozojedské Klementovy Hory jsou zde uvedeny dvakrát. Jednou pod heslem Kozojedy (uvedeno na začátku této práce), a podruhé pod heslem Liblín, kde je popsán bývalý minerální závod na levém břehu Berounky, 250 m od liblínského mostu proti proudu, kde stojí správní budova přestavěná na byty, jsou tu zbytky zdí varny a břidličné haldy sporadicky porostlé břízou a borovicí. Je připojena informace, že zdejší vitriolový kámen vynášel z 1400 kg 42 kg olea, což je slabší průměr.30) Jde jednoznačně o Klementovy Hory na kozojedském katastru, naproti Liblínu přes řeku. Dochovalo se vyobrazení kozojed-


Klementovy Hory – „zámeček“. (foto autor 2016). ských Klementových Hor z roku 1840. Na haldy vytěžené břidlice je vedena voda korýtky na podpěrách z jakési nádrže (ale i do ní je přiváděna podobným způsobem). Uprostřed zástavby rozeznáváme správní objekt „zámeček“, stále ještě stojí zřejmě zredukovaná budova vlevo od něj. Stavba napravo od něj již nestojí. Za ní vychází kouř a bylo tu zřejmě první odpařovací zařízení. Následuje vpravo varna s kouřícím komínem, na jejímž místě jsou dnes zděné kolny, a ještě jeden objekt, v jehož místech se dnes nalézá stodola. Před ním byly nějaké bazény(?). Při průzkumu lokality zjara 2016 byly vlevo v prudkém svahu zjištěny tarasní zdi, zpevňující šikmo vzhůru vedoucí cestu, patrnou i na starém vyobrazení. Je zde ve svahu také propad tzv. dědičné štoly, kdysi odvádějící vodu z povrchového dolu - oprámu. Původně se však břidlice dobývala štolami, jichž je tu ještě několik. Až později byla vyhloubena šachta a z ní vyražena dědičná štola; šachta pak byla rozšiřována na povrchový důl – oprám. 15

Ještě na mapě z roku 1962 jsou nad samotou Loužek (mající již dnešní půdorys) zakresleny hromady břidlice a odval o výšce do 5 metrů, a dále oprám hluboký 16 m s jezírkem na dně31) – dědičná štola byla zřejmě v té době zavalena. Je dlouhá cca 55 m. V roce 2009 byla po propadnutí specializovanou firmou zajištěna32) a zřejmě opět zprůchodněna, neboť dnes je přepažena zídkou, za níž se shromažďuje voda, vedená hadicemi samospádem do samoty Loužek i do blízkých chat. Majitel samoty vzpomínal, že na haldách bývala dřevěná korýtka a že se tu kdysi oplétaly skleněné demižóny proutím.33) O korýtkách musel slyšet z vyprávění, nemohl je pamatovat. V demižónech se patrně přepravovala kyselina a další chemikálie, vyráběné v Břasích. Další minerální závody u Kozojed Dále bude jen stručně pojednáno o dalších zaniklých minerálních závodech na katastru Kozojed. Jak již bylo zpočátku uvedeno, měl tu počátkem 30. let 19. století provozovat minerální závod také podnikatel Vieweg z Radnic. Christian Viewek vystavěl roku 1818 na katastru Kříše (Břasy) olejnu. V roce 1828 od něj koupila olejnu a hrnčířství firma Starck. Poté se zbavil i svého dolu. Snad jeho potomek, Traugott Vieweg, měl důl Nové Štěstí u Kostelce u Berounky, dosti daleko od Kozojed.34) V kozojedských ani liblínských matrikách se jméno Vieweg neobjevuje. Který ze závodů na kozojedském katastru patřil Wiewegům (vůbec-li jaký), neumíme říci. Závod sv. Martina, Piplovy Hory,


Kozojedy čp. 51.35) Mapa stabilního katastru k roku 1839 jihozápadně od Kozojed při Lednickém potoce, přímo na hranicích s katastrem Borku, ukazuje zděný objekt s drobnou roubenou stavbou (obojí ještě na katastru Kozojed), s označením „Hory Piplowo“, na indikační skice téže mapy označený čp. 51.36) Další informace přinášejí matriky. Již roku 1829 je zaznamenán Matěj Zpěváček, hrnčíř (Topfer - vyráběl nádoby na přepravu kamencového prášku do olejen) „v minerálním werku sv. Martina u hradiště, patřícím ke Kozojedům“ (o hradišti viz dále). V uvedeném roce 1839 se v čp. 51 stal otcem Tomáš Parovský, štajgr ve „Svatomartinském werku kozojedském“, pocházející z Radnic. Dítě tomuto „bergštajgrovi z minerálního werku sv. Martina u Kozojed čp. 51“ však ještě téhož roku zemřelo. V letech 1842 a 1844 se stal otcem Petr Pešek, „Aufseher“ (tj. dohližitel, dozorce) v minerálním werku sv. Martina pod Kozojedy čp. 51. Tatáž osoba je při narození dalších potomků v letech 1846, 1849, 1852 a 1855 označována jako „poručník v kozojedském minerálním verku pod hradištěm čp. 51“ a při narození posledního dítěte roku 1858 je jeho povolání uvedeno jako nádeník.37) Označení „Pod Hradištěm“ se odvíjelo od skutečnosti, že pojednávaný závod ležel pod pravěkým hradištěm na opačném břehu Kralovického potoka, nacházejícím se na katastru vsi Dolní Hradiště. Roku 1852 Václav Pipla zaměstnával v dole šest lidí a ve varně dva lidi.38) Dozorce Petra Peška zřejmě v jeho postavení vystřídal roku 1859 16

zaznamenaný poručník v minerálním werku u Kozojed čp. 51 Václav Jindřich, který byl zároveň domkářem v Kozojedech čp. 45.39) Zdá se, že někdy poté tu byla výroba zastavena a objekt byl obýván lidmi, nemajícími s ní nic společného. Tak roku 1865 se v čp. 51 narodilo dítě sekerníka Františka Trejbala (sekerníci pracovali především na mlýnských zařízeních). Snad je možné sem lokalizovat narození nemanželských dětí Kateřiny z kozojedské samoty, dcery podruhyně v minerální dílně pod Borkem, v letech 1865 a 1867. Další zpráva z matrik říká, že v roce 1866 zemřela „v samotě vitriolové dílny pod Hradištěm“ Veronika Stráženská, vdova po kozojedském obecním slouhovi, ve věku 86 let sešlostí věkem. Poslední matriční zpráva, kterou lze spojit s tímto objektem je z roku 1883, kdy se v čp. 51 narodilo nemanželské dítě Antonii, dceři Františka Motla, horníka ve "velkém Bergu" (což bude nějaký větší minerální závod v okolí).40) V roce 1865 je sice ještě v úředních dokumentech veden (chybně) pod obcí Dolní Hradiště minerální závod sv. Martina, avšak bez dalších údajů – zřejmě nepracoval. Na mapě z roku 1879 je tu obdélný objekt s komínem označený jako „Oleumhütte“.41) Olejová huť, tedy olejna vyrábějící kyselinu sírovou, tu však asi nikdy nebyla a jde o nesprávné označení již zřejmě nepracujícího minerálního podniku. V roce 1962 zde (2,7 km jihozápadně od středu Kozojed) mapa zaznamenala zříceninu uvedeného objektu a již na katastru Borku haldu o výšce 6 m.


Ústí tu rokle, patrně bývalá vodoteč. Nedaleko je pomístní jméno Strašlivé jámy.42) Závody Kotasovy Hory v Kozojedech čp. 57/58 a 59. Mapa stabilního katastru Kozojed z roku 1839 zachytila dva závody, oba nazvané „Hory Kotasowo“. Oba se nalézaly při Kralovickém potoce, který je hranicí kozojedského katastru, na jeho levém břehu, oddělené výběžkem katastru Kočína (vzdálené od sebe vzdušnou čarou 250 m). Podnik, ležící na potoce výše je tvořen zděným objektem na půdorysu „L“, závod po potoku níže obdélným zděným objektem s vystupujícím rizalitem a drobnou roubenou stavbou (v blízkosti výše ležícího závodu je vepsáno pomístní jméno „k Čertowo hrázy“). Na indikační skice téže mapy nese horní stavba čp. 57, dolní čp. 59;43) vzdálené jsou 2,8 a 3,1 km západně od středu Kozojed. Pořadí číslování domů ukazuje, jak podniky postupně vznikaly – nejstarší byly Klementovy Hory (čp. 50) a Piplovy Hory (čp. 51) a až později byly založeny oboje Kotasovy Hory. S jejich popisnými čísly je však problém – čp. 57 bylo nejspíše později změněno na 58 (viz dále). Roku 1852 zaměstnávali Martin Kotas a Josef Kotas ve svých závodech shodně po sedmi lidech v dolech a po dvou lidech ve varnách, přičemž Martin vytěžil toho roku nejvíce vitriolové břidlice (2701 q) a Josef zase vyrobil nejvíce vitriolového kamene (784 q) ze všech závodů na kozojedském katastru.44)

17

Dvoje Kotasovy a Piplovy Hory rok1839 (citace v pozn. 4, císařský otisk). Závod sv. Vojtěcha a Josefa, Kozojedy čp. 57. Patrně s tímto závodem lze spojit údaj, že se roku 1831 stal otcem Jan Zyntl, „Bergmann“ (horník) z kozojedského minerálního werku „u Čertovo hráze zvaným“. V roce 1838 se oženil Vojtěch Štol, „Taglohner“ (nádeník) a „Inwohner“ (obyvatel) v minerálním werku u Kozojed, jemuž se v Kozojedech čp. 26 narodilo dítě. Další potomky měl v letech 1840 a 1843, kdy byl dozorcem v minerálním werku sv. Vojtěcha a Josefa pod Kozojedy čp. 57, kde už se mu rodily uvedené děti. Po něm následoval v minerálním werku sv. Vojtěcha a Josefa čp. 57 jako dozorce / poruč-


ník Václav Tříska, jemuž se zde rodili potomci v letech 1844, 1846, 1847 a 1849. V roce 1851 se v čp. 57 narodilo dítě dalšího poručníka „v horních dolech“, Josefa Procházky. V roce 1852 se stal v čp. 58 otcem Josef Balín. Roku 1857 zemřelo v čp. 57 dítě podruha Josefa Balína, v roce 1859 se tamtéž stal znovu otcem. Podruhu Balínovi zemřelo roku 1859 ještě další dítě, avšak opět v Kozojedech čp. 58. V čp. 57 zemřelo roku 1861 dítě podruha Františka Fencla a Josefy rozené Procházkové, dceři podruha z téhož popisného čísla. Poslední matriční zápis, který lze spojit s horním kotasovským závodem, pochází z roku 1863, kdy v minerální dílně čp. 58 zemřel v 85 letech sešlostí věkem žebrák Jakub Franěk.45) V roce 1865 je pod obcí Kočín (stál však na katastru Kozojed) uveden závod sv. Vojtěcha, v němž ještě pracovali čtyři dělníci; zmocněncem těžařstva byl Jan Schauer z Kozojed.46) Na mapě z roku 1879 již objekty tohoto závodu nejsou zakresleny47) a zřejmě neexistovaly. V roce 1962 jsou nedaleko zaznamenány dvě haldy o výšce 4 m, avšak situované na opačném, pravém břehu potoka, tedy již mimo kozojedský katastr.48) Tady do Kralovického potoka ústí zprava Kopidelský potok, jehož voda mohla být použita pro „sprchování“ hald. Závod sv. Mikuláše, Kozojedy čp. 58/59. Snad s tímto závodem souvisí zápis kozojedského písmáka Martina Karla o tom, že Martin Kotas začal dělat svůj werk u Čertovo hráze roku 1836 a také kolnu.49) Matriční zápisy říkají, že se roku 1838 stal otcem oby18

vatel a dozorce v Alaunwerku sv. Mikuláše u Kozojed František Karel, roku 1840 horník z minerálního werku sv. Mikuláše pod Kozojedy čp. 58 Václav Běláč a roku 1842 Aufseher (dohližitel, dozorce) v minerálním werku sv. Mikuláše pod Kozojedy čp. 58 Josef Vodrážka. Roku 1843 zemřelo dítě Jakuba Fraňka označeného jako „Wagenmaisters“ (snad vozíčkář, dopravující břidlici ve vozících) z minerálního werku pod Kozojedy čp. 59. V letech 1848, 1850 a 1853 je zaznamenán František Knedlhans, podruh z Mikulášského werku pod Kozojedy čp. 58 (v roce 1864 byl podruhem v minerální dílně u sv. Mikuláše pod Kočínem). Roku 1861 se stal otcem Václav Berk, nádeník v minerálním werku sv. Mikuláše čp. 5050) (nejspíše omyl a má být čp. 58 nebo 59). V roce 1865 byl zmocněncem těžařstva „Faldoni und Nikolai"“ (3 dělníci) Josef Kotas;51) zdá se však, že jde o dva různé podniky (Kozojedy čp. 50 a Kozojedy čp. 58/59, patřící jednomu těžařstvu. Ani objekty závodu sv. Mikuláše nejsou již zakresleny na mapě z roku 1879.52) V roce 1962 je zaznamenána halda o výšce 6 m taktéž na pravém břehu Kralovického potoka;53) pro sprchování mohla být použita voda Kočínského potoka, ústícího u pojednávaného závodu do Kralovického potoka zprava. Závod sv. Jana Nepomuckého, Kozojedy čp. ??. Nejmladší kozojedský minerální závod vznikl až po roce 1839, neboť ještě není zachycen na mapě císařského otisku stabilního katastru


zde vyrobilo nejvíce vitriolového kamene – 672 metrických centů.55) Roku 1865 (opět vedeno pod obcí Bohy) je pod dvorem Rohy závod sv. Jana Nepomuckého se čtyřmi dělníky, zmocněncem těžařstva byl Jan Přibyl z Kozojed.56) V roce 1879 zde na Rožském potoce ještě stál obdélný objekt, označený jako „Kozojed Bergwerk“.57) Na mapě z roku 1962 je v okolí zaznamenáno několik teras až o výšce 3 m a odval,58) zřejmě pozůstatky po výrobní činnosti. Podnik sv. Jana Nepomuckého po roce 1839 (citace v pozn. 4, indikační skica). z onoho roku. Avšak někdy poté byl zakreslen do indikační skici téže mapy, kam byly zaznamenávány změny. Šlo o obdélnou budovu na katastru Kozojedy s drobným výstupkem při Rožském potoce,54) nalézající se kilometr severovýchodně od Kozojed. Potok je hranicí mezi katastry Kozojedy a Bohy, budova stojí na kozojedském katastru. Objekt stál v ústí rokle, zřejmě občasné vodoteče. Popisné číslo nebylo připsáno. V literatuře se dočteme pod heslem Bohy, že nablízku dvora Rohy je kutiště „Jan Nepomuk“, kdysi s varnou, které náleželo Václavu Karlovi z Kozojed. Roku 1852 Václav Karel zaměstnával sedm lidí v dole a dva ve varně; z kozojedských podniků se

Závěr Příspěvek o dobývání vitriolové břidlice na katastru Kozojed byl sestaven na základě poznatků dosavadní odborné literatury (po odstranění v ní učiněných omylů) a doplněn o poznatky získané studiem matrik a historických map. Dalšími kroky k detailnějšímu prozkoumání této problematiky by měl být podrobný archivní průzkum, jehož možnosti již byly naznačeny,59) a dále povrchový průzkum, který by detailně zmapoval jak důlní díla a haldy, tak pozůstatky obytných a výrobních objektů, které je provázely.60)

Poznámky: 1) Jiskra, J.: Johann David Edler von Starck a jeho podíl na rozvoji hornictví a průmyslu v západních a severozápadních Čechách koncem 18. a v 19. století. Sokolov 2005, s. 213, 215. V podstatě totéž uvádí i starší odborná literatura. 19


2) Podrobněji Rožmberský, P.: Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku I, II, Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XX/2010, č. 1, s. 18–19, č. 2, s. 14. Ještě podrobněji uvádí technologické postupy dále prezentovaná odborná literatura. 3) Fencl, F.: Z historie dolování vitriolové břidlice v povodí řeky Berounky a jejích přítoků. In: Sborník Muzea okresu Plzeň–sever 1977. Mariánská Týnice 1977, s. 61–62. 4) http://archivnimapy.cuzk.cz – katastr Kozojedy. 5) Chaloupka, J.: Zaniklý minerální podnik pod obcí Kočín na severním Plzeňsku. In: Archeologia technica 19. Brno 2008, s. 47. 6) Státní oblastní archiv Plzeň, fond Sbírka matrik, římskokatolická fara Kozojedy, kniha č. 9, s. 7, 25; kniha č. 5, s. 82; Liblín kniha č. 1, s. 41 (dále jen SOA, místo fary, číslo knihy a identifikační údaj). 7) SOA, Liblín 11, s. 17; Liblín 1, s. 35. 8) SOA, Liblín 1, s. 19, 31; Kozojedy 9, s. 12. 9) Citace v pozn. 5. 10) Např. Rameš, V.: Po kom se jmenujeme? Encyklopedie křestních jmen. Praha 2001. 11) SOA, Radnice 7, 155, 190; Radnice 13, fol. 45; Radnice 14, fol. 51. 12) Flek, J.: O zaniklém kamenečném a vitriolovém průmyslu na Plzeňsku. Praha 1942, s. 25; Flek, J.: Česká kyselina sírová a vitriolový průmysl v Čechách. In: Sborník vysoké školy chemicko–technologické v Praze. Praha 1977, s. 87; citace v pozn. 1, s. 177. 13) SOA, Kozojedy 7, s. 68, 86. 14) SOA, Liblín 1, s. 43, 55, 71, 81, 129, 181. 15) Druhá cit. v pozn. 12, s. 56, 91. 16) SOA, Kozojedy 6, s. 22, 72, 96, fol. 102v, 108, 109v; Liblín 1, s. 187, 193; Liblín 6, s. 11, 22; Liblín 8, s. 12. 17) http://archivnimapy.cuzk.cz – katastr Robčice. 18) Citace v pozn. 1, s. 208; druhá cit. v pozn. 12, s. 95–96. 19) Citace v pozn. 3, s. 64. 20) Skolková, A.: Přednáška o těžbě a zpracování břidlice v okolí Čívic přednesená při příležitosti otevření naučné stezky z Kaceřova do Čívic. Čívice 2013. Strojopis, s. 6 (autor děkuje za poskytnutí). 21) SOA, Liblín 1, č. 49; Liblín 6, s. 9; Liblín 4, s. 27; Liblín 8, s. 19. 22) Citace v pozn. 3, s. 64. 23) Druhá cit. v pozn 12, s. 88, 91–92; citace v pozn. 4. 24) SOA, Kozojedy 7, s. 54, 77, 97, 100, 137; Kozojedy 13, s. 61, 63, 66, 71. 25) Citace v pozn. 3, s. 62, 64–65. 26) Zilynskyj, B.: Kozojedy v letech 1848–1990 (stručný nástin vývoje). Praha 2015, s. 14 (za poskytnutí fotokopie autor děkuje). 27) Citace v pozn. 3, s. 66. 28) III. vojenské mapování, 1:25 000, dostupné na: http://oldmaps.geolab.cz. 20


29) SOA, Kozojedy 13, s. 131; Státní okresní archiv Plzeň–sever v Plasích, fond 629 NŠ Kozojedy, inv. č. 4: Matějka, B. – Žákovcová–Svobodová, M.: Vlastivěda obce Kozojed a okolí. Kozojedy 1930 (rukopis), s. 9. 30) Citace v pozn. 1, s. 209, 211. 31) http://archivnimapy.cuzk.cz/topos52/010k/M_33_76_A_a_3_index.html. 32) Informační tabulka při vstupu. 33) Autopsie 2016 spolu s Ing. P. Mikotou. 34) Citace v pozn. 1, s. 215; druhá cit. v pozn. 12, s. 37, 56, 91. 35) V díle cit. v pozn. 26, s. 13 je k čp. 51 kladen závod sv. Antonína. 36) Citace v pozn. 4. 37) SOA, Kozojedy 6, s. 44, 97, 59, 64, 78, 86; Kozojedy 7, s. 58, 85; Kozojedy 9, s. 27; Kozojedy 13, s. 3. 38) Druhá cit. v pozn. 12, s. 91, 92. 39) SOA, Kozojedy 6, s. 125; Kozojedy 13, s. 12. 40) SOA, Kozojedy 13, s. 75, 76, 85, 135; Kozojedy 7, s. 134. 41) Citace v pozn. 28. 42) Citace v pozn. 31. 43) Citace v pozn. 4. 44) Druhá cit. v pozn. 12, s. 91, 92. 45) SOA Kozojedy 9, s. 32; Kozojedy 6, s. 10, 44, 50, 62, 74, 80, 85, fol. 122v, 124v; Kozojedy 7, s. 50, 59, 114, 124; Kozojedy 13, s. 11. 46) Citace v pozn. 3, s. 62 47) Citace v pozn. 28. 48) Citace v pozn. 31. 49) Citace v pozn. 3, s. 64. 50) SOA Kozojedy 6, fol. 39, 50, 57, 82, 102v, 116; Kozojedy 7, s. 45; Kozojedy 13, s. 42, 67. 51) Citace v pozn. 3, s. 62, 64–65. 52) Citace v pozn. 28. 53) Citace v pozn. 31. 54) Citace v pozn. 4. 55) Druhá cit. v pozn. 12, s. 88, 91, 92. 56) Citace v pozn. 3, s. 62. 57) Citace v pozn. 28. 58) Citace v pozn. 31. 59) Váňová L.: Prameny k průmyslovému podnikání v 19. století na velkostatcích severního Plzeňska. In: Průmyslové podnikání v západních Čechách v 19. století a první polovině 20. století. Mariánská Týnice 2001, s. 7–12; Bukačová, I.: Obchodní a živnostenská komora. In: Průmyslové podnikání v západních Čechách v 19. a I. polovině 20. století. Mariánská Týnice 2001, s. 12–19. 60) Příkladem budiž práce cit. v pozn. 5, s. 44–55.

21


ŽIDOVSKÝ HŘBITOV HŘEŠIHLAVY n

Václav Fred Chvátal

První židovské rodiny se začínají v Hřešihlavech usazovat kolem roku 1620, na počátku Třicetileté války. Jde o součást druhé vlny židovského osídlení středoevropského venkova. Jejich počet není přesně znám, o sto let později je však už ve vsi zaznamenáno devět židovských rodin. Přestože některé údaje v průběhu 18. století (zřejmě vinou úřednických omylů) chybějí, na jeho konci najdeme v soupisech z let 1783 a 1793 (které lze považovat za alespoň částečně spolehlivé) už počty značně vyšší – přes dvě desítky židovských rodin, žijící nejen v Hřešihlavech samých, ale i v jiných vsích hřešihlavského statku – v Hlohovičkách, ve Svinné. Živili se převážně obchodem, a to jak krámským zbožím (masem, střižním zbožím), tak výkupem a zpracováním zemědělských produktů (obchod dobytkem, peřím, provoz vinopalen) nebo surovin potřebných pro drobný venkovský průmysl (draslaři a sběrači popela pro sklárny). V té době už židovská obec zaměstnávala 2 vlastní zaměstnance: učitele a předzpěváka modliteb (kantora), působícího prozatím v modlitebně, od první třetiny 19. století už v samostatné synagoze. Tehdy židovské osídlení Hřešihlav dosáhlo největšího rozmachu, dokonce početně převážilo nad křesťanským obyvatelstvem, čímž se Hřešihlavy na krátkou dobu kolem roku 1840 stávají většinově židovskou vsí. Stejně jako v jiných venkovských 22

Budova židovského obecního domu, v níž kdysi sídlila židovská škola a snad i modlitebna. oblastech i zde počet židovských obyvatel od 70. let 19. století rychle klesá následkem stěhování do větších měst. Koncem 19. století pravděpodobně zanikla i synagoga. Zůstalo však několik malebných a pěkně dochovaných stavebních památek na někdejší významné židovské osídlení. Patří k nim zejména židovský obecní dům, v němž sídlila svého času židovská škola a snad i modlitebna, a dále velká část židovské ulice (zejména jižní fronta domů), svažující se do údolí Berounky. Nejvýznamnější židovskou památkou Hřešihlav je však hřbitov, založený kolem roku 1820, v době rozmachu židovské obce, v romantické poloze v lese nad Berounkou. Hřbitov sloužil nejen obyvatelům Hřešihlav, ale i okolních blízkých vsí a najdeme


zde i epitafy pohřbených z Kralovic nebo Liblína (před jeho založením se pohřbívalo na židovském hřbitově v Terešově). Je obehnán částečně zachovalou kamennou ohradní zdí, v jejíž severní linii najdeme i jediný vchod přes zříceninu márnice (kdysi klenuté), dokonce i se zbytkem původních dřevěných vrat. Poslední pohřeb se zde uskutečnil před 2. světovou válkou, a přestože byl od té doby opuštěný hřbitov zanedbaný, pozvolna zarůstající náletovou vegetací, a zřejmě i poškozovaný rozkrádáním náhrobků, v posledních letech zásluhou probíhající rekonstrukce se vrací do své někdejší krásy. Hřešihlavy daly jméno jedné velmi rozšířené formě starších náhrobků. Bývají zhotoveny z pískovce nebo

žuly, jejich nápisová plocha bývá někdy zahloubená, ohraničená výrazně vystupujícím lemem, ale vždy nápadně rozdělená na terminálovou (horní) a hlavní (dolní) část. Text se vyskytuje zpravidla jen na dolní ploše, zatímco terminálová část bývá vyhrazena symbolům nebo ornamentům, a pokud obsahuje část textu, pak obvykle jen zkratku nebo letopočet. Náhrobky tohoto typu, označovaného jako hřešihlavský typ, se vyskytují na židovských hřbitovech širšího okolí Hřešihlav, prakticky od Rokycanska až po jižní Plzeňsko.

Podívejme se podrobněji na epitaf jednoho z nich, náhrobku paní Serl, dcery paní Gely z Liblína, která zesnula 10. července 1829: Zde je pohřbena žena statečná, konala dobročinnost pro chudé, žena b-habojná, ... byla ženou moudrou po všechny své dny, kráčela po stezce přímé, přikázání H-spodinova dodržovala, Serl, dcera Gely z Liblína.Vznesla se její duše do výše dne šestého, v předvečer svatého šabatu, 9. tamuzu 589 podle malého počtu, a byla pohřbena v dobrém jméně dne prvního, 11. téhož [měsíce]. Její duše ať je přijata do svazku živých.

23


Nejmladší část hřbitova ještě čeká na svou opravu. V popředí náhrobek Markuse Poppera z Kralovic (zemřel 7. dubna 1907 ve věku 73 let)

Náhrobky hřešihlavského typu v nejstarší části hřbitova. V popředí náhrobek paní Serl z Liblína.

Konat dobročinnost, a zvláště pro chudé a nemocné, je jednou z nejvyšších židovských ctností, proto jsou tyto vlastnosti zmíněny hned na začátku textu. Dále se dozvídáme ještě několik dobrých vlastností pohřbené, a to za použití několika parafrází biblických textů: „žena statečná“ pochází z knihy Přísloví (Př. 31:10), „kráčela po stezce přímé“ ze Žalmu (Ž 107:7). Uvedení jména matky (Gela) a chybějící jméno otce v epitafu může signalizovat, že otec byl neznámý. Nemusí tomu tak být vždy, někde se ta-

to formulace vyskytuje jako místní tradice. Den „šestý“ znamená šestý den týdne (tedy pátek podle týdne stvoření - viz první kapitolu knihy Genesis, 1M 1:1nn), stejně tak den „první“ je prvním dnem týdne, tedy nedělí. Paní Serl nejspíše zesnula v pátek v odpoledních hodinách. Západem slunce v pátek večer začíná svatý šabat (sobota), kdy je zakázána nejen práce, ale i vstup na hřbitov. Protože by už pohřeb nebylo možno technicky stihnout do západu slunce, byl odložen až na neděli, první pracovní den po šabatu. Číslice 9. a 11. pak znamenají samozřejmě datum, tedy 9., resp. 11. den měsíce tamuz hebrejského roku 5589. To odpovídá 10., resp. 12. červenci 1829. Obvyklá formulace "podle malého počtu" pak signalizuje, že v hebrejském textu je letopočet uveden bez tisíců, pouze od stovek níže (tedy jen 589 namísto celého 5589).

Dochované domy v židovské ulici v Hřešihlavech. 24


OBSAH Úvodem ........................................................................................................................ 2 Předplatné a otevírací hodiny v knihovně ............................................................ 2 Události obrazem ....................................................................................................... 3 Za Eugenem Strouhalem (1931 – 2016) .................................................................4 /pd Monografie o životě a díle Hanuše Zápala ........................................................... 5 /Radovan Lovčí Klementovy Hory a další zaniklé minerální závody u Kozojed ....................... 9 /Petr Rožmberský Židovský hřbitov Hřešihlavy ................................................................................. 22 /Václav Fred Chvátal

ADRESA REDAKCE Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393 e-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz www.facebook.com/marianskatynice Ilustrace na obálce: Manětín, alegorie Opatrnosti, socha z dílny Josefa Herschera, kolem roku 1740. (foto Václav Podestát)

Publikace k prodeji

ŠKODA LÁSKY - druhá světová válka na severním Plzeňsku – Kralovicko 1936–1946 Text: Irena Bukačová, Miroslav Hus, Karel Rom Kniha o 224 stranách s poutavým pohledem na tragické období druhé světové války v regionu Kralovicka. ISBN 978-80-87185-22-3 Cena: 290 Kč KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice. ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz

ARCHITEKTURA JANA BLAŽEJE SANTINIHO–AICHLA NA SEVERNÍM PLZEŇSKU Text: Irena Bukačová Více než dvousetstránková publikace sestává z podrobného zpracování deseti architektonických památek. ISBN: 978-80-86720-61-6 Cena 299 Kč

PAMĚŤ KRAJINY I - VIII Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Již osmisvazkové dílo (nejnověji Nýřansko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Cena za každý díl 250 Kč

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XXVI

Recommend Documents