ročník XXVI

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 1 / 2016 / ročník XXVI

STÁLÁ EXPOZICE *Historie Mariánské Týnice a mariánský kult: - nejnovější archeologické nálezy - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo *Baroko a jeho svět - Jan Blažej Santini - Aichel *Raně středověké obydlí, archeologické nálezy *Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel, kaple jako liturgický prostor, školní třída, galerie světců, oratoř a liturgické předměty, umě-lecké vybavení prostředí společenských elit 19.století *Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky, náves s kaplí a včelařství, selská jizba a komora, stodola, kovárna, slévárna litiny *Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.- 40. let 20. století, hostinec *Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou *Ambit s freskovou výzdobou F. J. Luxe a barokní zahrada

Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie – časově neomezeno) LUDĚK BOUCHNER / PADRŤ /fotografie 30. 3.–8. 5. 2016 /refektář muzea/ HISTORIE ZÁKLADNÍ UMĚLECKÉ ŠKOLY A KPH V KRALOVICÍCH 2. 4. –24. 4. 2016 /kostel Zvěstování P. M./ UMĚLECKÉ KOVÁŘSTVÍ A TRUHLÁŘSTVÍ STUDENTŮ STŘEDNÍ ŠKOLY OSELCE 11. 5.–19. 6. 2016 /refektář muzea/ MY DVA A ČAS / MARIE JANEČKOVÁ - obrazy; JAROSLAV ŠTĚTKA - dřevořezby 26. 4. –12. 6. 2016 /kostel Zvěstování P. M./ „CHRÁMY V SRDCI- CHRÁMY NA DLANI“ /architektonické modely historických památek z katedry teorie architektury VUT Brno 22. 6. – 31. 7. 2016 /refektář muzea/ LUDĚK TICHÝ /výběr ze sochařského a malířského díla 21. 6.– 11. 9. 2016 /kostel Zvěstování P. M./ KONCERTY 2016

VÝSTAVY, KULTURNÍ AKCE, KONCERTY

PILSEN BRASS 16. března 2016 od 19 hodin

PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava,

LOBKOWICZ TRIO 20. dubna 2016 od 19 hodin

ÚVODEM Proč opravovat památky, které se leckde rozpadají, a po nákladných dostavbách mohou představovat problém s jejich smysluplným využitím? Mnoho jich bylo nejen v Čechách srovnáno se zemí, jiné nabyly přestavbou novou funkci. Současné Rusko se dnes chlubí například obnovením chrámu Krista Spasitele v Moskvě (1994–2000), který bolševická revoluce vymazala v roce 1931 z povrchu města. Během válečných pogromů padly synagogy i mnohé kostely, byla vydrancována panská sídla. Jiné památky byly odstraněny kvůli nesmyslným stavbám. Například neologická synagoga v Bratislavě padla v roce 1967 řízeným odstřelem kvůli autostrádě. Mnohé církevní stavby i civilní objekty se nehodily do cílené propagandy mocných. Docela nedávno, v říjnu 2015, začala být Palmýra, památka z roku 1800 před naším letopočtem (a od roku 1980 světová památka UNESCO) zčásti bořena tzv. Islámským státem z propagandistických i kořistnických důvodů. K pozitivním krokům patří naopak celková obnova původního historic-

kého jádra Varšavy po roce 1945. Také cílená obnova chrámových komplexů i dalších památek ve válkou zničeném Německu, je dnes dokladem obnovy nejen historických souvislostí. Pád železné opony na konci 80. let vyvolal potřebu navrátit roky opomíjeným památkám ztracený lesk i jejich význam také i v České republice. Český Krumlov nebo Kutná Hora už patří k turisticky až „přetíženým“ lokalitám. Rozsáhlé obnovy historických budov se dočkal komplex Národně technického muzea v nedalekých Plasech. I Mariánská Týnice se práve stala výrazným krajinným, stavebním monumentem, dokladem dovednosti barokních stavitelů. Nabízí se proto odpověď na úvodní otázku: „Památky rozsáhlé i drobné jsou odkazem našich předků, jsou dokladem plynutí historie daného místa, otiskem kulturní vzdělanosti národa, reflexí vlastního bytí.“ Proto Vás, čtenáře, chceme i v letošním roce o nových poznatcích a historických souvislostech, nejen stavebních, informovat také prostřednictvím Vlastivědném sborníku. Vaše redakce

PŘEDPLATNÉ A OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Vážený předplatiteli, dostává se vám do ruky první číslo Vlastivědného sborníku 2016. Uvnitř naleznete složenku. Prosíme vás o zaplacení do konce dubna 2016. Pokud využíváte úhradu sborníku prostřednictvím vašeho účtu, prosíme vás, abyste vždy uvedl variabilní symbol. Je uve2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2016 / ročník XXVI

den na složence, nebo na štítku s vaší adresou. Pokud se chcete stát novým abonentem, kontaktujte nás. Knihovna muzea je otevřena v pondělí a ve středu od 8 do 15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 99.

UDÁLOSTI OBRAZEM

1, 2) V lednu se konalo stěhování a usazení nového sousoší Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici. Sochařské dílo akademického sochaře a restaurátora, Bořivoje Raka, bude slavnostně vysvěceno 9. dubna. 3, 4, 5, 6) Během prvního čtvrtletí byl rušný provoz v přízemí muzea. Došlo k celkové proměně vizuální podoby expozice. Její náplní je nyní barokní doba, jako připomenutí významu památek v regionu severního Plzeňska. 3


RECENZE NOVÝCH KNIH n Radovan Lovčí

Pohádkové prázdniny u přednosty Drahoráda V pořadí třetí kniha pohádek, v nichž hlavní roli hraje Otakar Drahorád, přednosta železniční stanice v Záhořicích, vyšla na podzim r. 2015 plaskému spisovateli (a také drážnímu historikovi) Robertu Drozdovi. Pod názvem „Pohádkové prázdniny u přednosty Drahoráda“ ji vydalo nakladatelství Novela bohemica. Ilustrace opět zajistil renomovaný výtvarník, grafik a ilustrátor Jiří Bouda (1934–2015). Tomu se je naštěstí podařilo dokončit před svou smrtí (+23. 8. 2015), jíž se loni uzavřel Boudův životní příběh. Oficiální křest publikace, který se konal 5. 10.

2015 ve Vládním salonku pražského Hlavního nádraží, se proto odehrál již bez ilustrátorovy účasti. O úspěchu Drozdovy knihy a nemalém čtenářském zájmu o ní svědčí fakt, že již v předvánočním čase byl její první náklad beznadějně rozebrán. V Praze se však 5. října nekřtila pouze tištěná podoba „Pohádkových prázdnin u přednosty Drahoráda“. Křtu se rovněž dočkaly dvě audioknihy, které představují výběr pohádek z uvedené knížky a z jejího předchozího „dílu“ nazvaného „Pohádky přednosty Drahoráda“. Podobně jako v případě již dříve

Titul knihy Roberta Drozdy „Pohádkové prázdniny u přednosty Drahoráda“. 4


vydané první audioknihy Drozdovy série „Pohádky pana přednosty“ (2013) propůjčil i zbylým dvěma audioknihám svůj hlas známý český herec Josef Somr. Jejich vydání pak zaštítilo nakladatelství Audioberg. I když autor úspěšné pohádkové řady avizoval, že čtvrtý díl série již neplánuje (též kvůli úmrtí ilustrátora Boudy), nepochybuji o tom, že se v budoucnu z jeho pera dočkáme ještě dalších knižních přírůstků. Zda budou pocházet z oblasti beletrie, pohádek, regionálních dějin či železniční historie, což jsou obory, v nichž už v minulosti úspěšně publikoval, ukáže teprve čas… „Otakar Drahorád šéfující stanici Záhořice vyrobil vnoučatům pohád-

kový vagon ve stylu salonního vozu rakouského arcivévody Franze Ferdinanda a vypráví v něm třetí sadu historek určených spíš odrostlejším milovníkům vláčků než nynější znuděné drobotině. … Robert Drozda naštěstí ví, jak blahodárný vliv má dědečkovské zaujetí, vyzáří-li se s citem. Také z posledních ilustrací někdejšího signalisty nádraží v Praze–Bubenči Jiřího Boudy (1934– 2015) přímo sálá, že správný chlap koná vždy srdcem. Nemíříme na slepou kolej právě proto, že už svou práci nepovažujeme na poslání?", píše v kulturním sloupku Hospodářských novin (19.–21. 2. 2016) ke knize Petr Matoušek. (pozn. redakce)

Životopis politického vězně p. Josefa Hynka Kniha s názvem „P. Josef Hynek. Životní osudy dvojnásobného vězně komunismu“ byla vydána v Žebnici u Plas v roce 2015. Rozsahem stručný text o 58 stránkách, doplněný řadou fotografií a příloh, sepsal a vlastním nákladem vydal Hynkův prasynovec pan Josef Urban, a to s finanční podporou měst Příbram, Manětín, plaské městské knihovny a Plzeňského kraje. Publikace se zaměřuje na vypsání životních osudů již řečeného otce Josefa Hynka (7. 2. 1894 – 23. 10. 1973), který byl po určitý čas duchovensky angažován také v Manětíně a Oboře na severním Plzeňsku a jenž později působil jako duchovní kongregace redemptoristů v Praze a na Svaté Hoře u Příbrami, kde zakotvil jako rektor tamního kláštera v roce 1946. Patřil mezi statečné římskokatolické duchovní, 5


Titul publikace životních osudů P. Josefa Hynka.

P. Josef Hynek na dobovém snímku. kteří měli blízko k pražskému arcibiskupu Josefu Beranovi a kteří se nezalekli nástupu nové totality, jíž se nebáli energicky a důrazně oponovat. V roce 1950 byl Státní bezpečností zatčen a roku 1951 odsouzen na dvanáct let za velezradu, přičemž hlavním velezrádným skutkem bylo veřejné čtení pastýřských listů arcibiskupa a kardinála Berana. Otec Hynek během svého věznění prošel řadou nechvalně známých věznic a byl vystaven různým formám mučení ze strany sadistických příslušníků Státní bezpečnosti. Stejně jako řada jiných politických vězňů byl nakonec propuštěn při hromadné amnestii v květnu 1960. Kvůli ilegálním řádovým aktivitám se ovšem v roce 1961 do vězení navrátil a o rok později byl odsouzen k novému pětiletému odnětí svobody. Podruhé byl propuštěn na sklonku roku 1964, ve svých sedmdesáti letech. Po návratu z věznice musel bojovat s hmotným nedo6

statkem. Podobně jako jiným odpůrcům režimu mu byl úmyslně vyměřen velice nízký důchod (190 Kčs, pozn. red.). Byla mu též zakázána kněžská činnost. Naštěstí však našel oporu u svých příbuzných v rodné Žebnici, kteří mu byli všestranně nápomocni. Politické oteplení v roce 1968 přineslo otci Hynkovi v jeho 74 letech návrat do kněžské služby, když se stal duchovním správcem sester de Notre Dame v Kardašově Řečici. Zemřel 23. 10. 1973 a byl pohřben na hřbitově u sv. Otýlie v Českých Budějovicích. (Na tomtéž hřbitově pro zajímavost spočívají i ostatky českobudějovických protinacistických odbojářů Jana Hellera a jeho choti Karly, roz. Polákové, pocházející z Bohů na severním Plzeňsku. Oba odešli na věčnost předčasně, přičemž k jejich smrti značně přispěly perzekuční zásahy komunistického režimu, který dokonce Jana, oponujícího oběma totalitám, na řadu let uvěznil. Také oni v nouzi nalezli hmotnou a duševní podporu u svých příbuzných, u plaské rodiny Mrvíkových, u níž i dočasně pobývali). Josef Urban se případem otce Hynka obětavě zabýval po dlouhá léta a podle svých slov shromáždil cca 3 000 stran fotografií, textů a dokumentů. Ty by eventuálně mohly posloužit k mnohem obsáhlejšímu zpracování Hynkových osudů, jehož by se mohl v budoucnu ujmout některý z profesionálních historiků z univerzit či muzeí. A snad se tak jednou i stane. Publikace je také dostupná například na webových stránkách obce Žebnice.


PAMÁTNÍK V HRABYNI PEČUJE O ODKAZ M. UCHYTILOVÉ Regionální mutace deníku iDNES. cz Ostrava a Moravskoslezský kraj přinesl 28. února 2016 zprávu Josefa Gabzdyla o připravovaném vystavení sousoší Marie Uchytilové, které se koncem roku 2015 přestěhovalo z kostela Zvěstování P. Marie v Mariánské Týnici do expozice Slezského zemského muzea v Opavě–Hrabyni. „Památník 2. světové války v Hrabyni na Opavsku vystaví v červnu další exponát. Ale už nyní na něm pracují restaurátoři. Při pohledu na něj zamrazí. Tváře dětí, které žily v krutou dobu a neměly šanci dožít se dospělosti. Děti z Lidic. Profesně nepříliš obtížná, ale psychicky extrémně náročná. Tak restaurátoři Památníku 2. světové války v Hrabyni na Opavsku hodnotí práci na originálních sádrových odlitcích ze sousoší 82 dětí z Lidic. „Nelze zapomenout, čeho jsou tyto odlitky symbolem, že jde o figury dětí, které nacisté povraždili“, poznamenal Tomáš Skalík. Už vykládání z beden prý bylo hodně skličující jako kdyby sochy ležely v rakvích. Bronzový památník 42 dívek a 40 chlapců od autorky Marie Uchytilové stojí ve středočeských Lidicích, originální sádrové odlitky byly dosud v kostele v Mariánské Týnici na Plzeňsku. Tam však prostory nevyhovovaly. „Když se objevila nabídka odlitky získat, neváhali jsme. Už nejsme památníkem jen Ostravskoopavské operace, ale druhé světové války“, vysvětlila vedoucí hrabyňského památníku Kamila Poláková. Na opravách sádrových figur res7

Ukládání modelů soch k odvozu. taurátoři pracují od začátku roku a skončí zhruba na konci března 2016. Současně se uvnitř památníku připravuje místo, kde unikátní památník doplní současnou expozici. Veřejnosti bude odhalen 10. června, tedy v den 74. výročí vypálení Lidic“, zmiňuje v textu Josef Gabzdyla. Zdroj:http://ostrava.idnes.cz/pamat nik-v-hrabyni-ziskal-sadrove-odlitky-sousosi-lidickych-deti-p94/ostravazpravy.aspx?c=A160223_22 27667_ostrava-zpravy_jog


SOUTĚŽ KRONIK PLZEŇSKÉHO KRAJE n Jana Dienstpierová Plzeňský kraj vyhlásil v loňském roce třetí ročník kronikářské soutěže „O nejlepší kroniku Plzeňského kraje“. Do soutěže se přihlásilo čtyřicet obcí. Z okresu Plzeň–sever se přihlásily tyto obce se svými kronikami: Lochousice, Koryta, Rochlov, Dobříč, Kozojedy, Všeruby, Žihle a Tlučná. Kriteriem hodnocení kronik byla obsahová a stylistická úroveň kronik, kvalita dokumentace dění v obci, struktura kroniky, kvalita příloh ke kronice, grafická úroveň kroniky a soulad se zákonem č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí. Soutěžní kategorí bylo několik: obce do 500 obyvatel, obce od 500 do 1500 obyvatel a obce nad 1500 obyvatel. Po vyhodnocení kronik a jejich dokumentačních příloh byly všechny materiály vystaveny tři dny na krajském úřadě v Plzni. Nejen kronikáři ale mnohdy i zastupitelé obcí měli možnost porovnat úroveň kronikářských zápisů a dokumentačních příloh. Na výstavě byl

Jednání komise nad kronikami. 8

Výstava kronik 6. 3. 2016 v Žihli. přítomen vždy někdo z hodnoticí komise, s kterým se diskutovalo o jednotlivých kronikách. Slavnostní vyhodnocení s předáním cen proběhlo dne 24. listopadu 2015 v Plzni. Všem kronikářům kteří se do soutěže zapojili patří za jejich práci velký dík. První tři místa byla také spojena s finanční částkou, udělena byla i čestná uznání. Všichni zúčastnění obdrželi pamětní list. Z okresu Plzeň–sever se na l. místě v kategorii nejmenších obcí umístila kronika z obce Koryta. Kroniku vede již několik let Naděžda Pluhařová. Ve 2. kategorii se na 1. místě umístila kronika ze Žihle, kde je kronikářem pan Jan Vintr. Obě vítězné kroniky, jsou přehledně vedeny a jsou bohatým zdrojem informací o dění v obci. Ke kronikám jsou vedeny přehledné dokumentační přílohy. Oba kronikáři pořádaji ve svých obcích besedy. V Žihli uspořádal současný kronikář spolu s panem Půtou, bývalým kronikářem, koncem letošního února


výstavu kronik a materiálů o obci. Ne ve všech obcích je ale kronika vedena. Je mnohdy problém vytipovat člověka, který by měl zájem pracovat jako obecní kronikář. Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici poskytuje metodickou pomoc kronikářům, pořádá pro ně aktivy a pracovnice muzea také zajíždí do obcí na vyžádání odborné pomoci při vedení kroniky. Vyhodnocení 3. ročníku kronikářské soutěže: Obce do 500 obyvatel: 1. místo : Obec Koryta 2. místo: Obec Štichov 3. místo: Obec Kornatice Další ocenění: Obec Hradiště- za komplexní dokumentaci života v malé obci Obec Lisov - za originální uchování a zabezpečení kroniky Obec Hlohovice - místní část Svinná - za obsáhlou dokumentaci dění v místní části obce a za podrobné zpracování některých historických událostí Město Přeštice - místní část Skočice

- za obsáhlou dokumentaci dění v místní části obce Obce od 500 do 1500 obyvatel: 1. místo: Obec Žihle 2. místo: Město Nalžovské Hory 3. místo: Obec Kyšice Další ocenění: Obec Zdemyslice - za výstižnou dokumentaci života v obci a za stavební a historickou dokumentaci vývoje obce Obec Řenče - za velmi přehledné a výstižné zápisy do kroniky Obec Příchovice - za vysokou obsahovou úroveň zápisů a rozsáhlou dokumentaci Obec Petrovice u Sušice - za podrobnou dokumentaci života v obci Obce nad 1500 obyvatel: 1. místo: Město Starý Plzenec 2. místo: Obec Strašice 3. místo: Město Přimda Další ocenění: Obec Břasy - za zachycení života v obci i ve všech jejích místních částech MO Plzeň 5 - Křimice - za dostupnost kroniky pro veřejnost

60. VÝROČÍ KRUHU PŘÁTEL HUDBY V KRALOVICÍCH n Marta Ulrychová Ve středu 20. ledna 2016 se v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici pořádal koncert výjimečný již tím, že připomněl 60. sezónu, do níž vstoupil Kruh přátel hudby (dále jen KPH) působící při Základní umělecké škole (dále jen ZUŠ) v Kralovicích. Výjimečné bylo i zastoupení interpretů, jimiž byli členové známé9

ho pražského hudebního tělesa – Sukova komorního orchestru (dále jen SKO), výjimečnou příležitostí byl i opětný návrat nově zrekonstruovaného klavíru z roku 1933, který se do Mariánské Týnice vrací, aby zde posloužil dalšímu hudebnímu provozu. Po šest desetiletí trvající působení


KPH je v současné České republice raritou. Dříve rozsáhlá síť hudebních klubů se v rámci společenských proměn v 90. letech minulého století bohužel minimalizovala na několik málo výjimek. Také v případě Kralovic můžeme hovořit téměř o zázraku. V této souvislosti si hned na začátku můžeme položit otázku: Jaký vliv má tato dlouholetá tradice na kulturní život na malém městě, potažmo na výchovu koncertního publika? Vždyť výchova diváka a posluchače nikdy není záležitostí pouhého roku, ale výsledkem sdílení stejných hodnot uchovávaných po několik generací. Již několik let občas zajíždím na koncerty do Kralovic, Mariánské Týnice či jiných lokalit severního Plzeňska. Vždy se zde setkávám se soustředěnými, pozornými a zároveň poučenými posluchači. Stejné tváře pak potkávám v Plzni na koncertech bratrů Kosových, neboť výlet za kulturou a „svými“ interprety je pro tyto nadšence samozřejmostí. Stále potkávám třígenerační publikum, které si svým rozhledem nikterak nezadá s publikem v Plzni či Praze. Listujeme-li kronikou kralovického KPH, figuruje v ní plejáda předních českých interpretů, kteří zde v průběhu šesti desetiletí koncertovali. Podobnou bilancí se může pochlubit jen málokdo. Jak jsme výše uvedli, výjimečnost lednového večera podtrhla i přítomnost SKO. V kronice KPH najdeme program jeho koncertu, který se v Kralovicích uskutečnil 11. 11. 1985, tedy před plnými třiceti lety. Stejně jako letos, i tehdy zazněla na programu v druhé půli večera Serenáda Es dur, op. 6, rané dílo 10

Josefa Suka. Zatímco někdejší vystoupení se podobně jako jiné koncerty abonentního cyklu odehrávaly v tamějším kulturním domě, současní interpreti a posluchači mají štěstí, že se hudba ozývá v mimořádně inspirativním prostředí architektonického skvostu – v Mariánské Týnici, barokní, stavebním komplexu, který v posledních letech prošel nevídanou proměnou. Organizační zajištění abonentních řad je vždy záležitostí dobrých přátelských styků s umělci a usilovné práce několika iniciátorů (vzpomeňme jen zakladatele kralovického KPH, někdejšího ředitele zdejší lidové školy umění Jaroslava Boháčka). Ti se však neobejdou bez vstřícnosti spolupracovníků z jiných institucí a bez podpory sponzorů. Součinnost ZUŠ s muzeem, v níž se exponují bývalý ředitel ZUŠ František Kos, jeho nástupce Kamil Tichota a klavírní pedagog Štěpán Kos, ředitelka muzea PhDr. Irena Bukačová a celý kolektiv tohoto pracoviště, je příkladná pro další generaci, která, doufejme, tuto tradici ponese dál. Vraťme se však zpět k letošnímu lednovému koncertu, v pořadí již třetímu večeru koncertní sezóny 2015/2016. V jeho první půli zazněla suita pro smyčcový orchestr Edwarda Hagerupa Griega (1843–1907) „Z časů Holbergových“. Vyjma klavírního koncertu a dvou suit z Ibsenova Peer Gynta nebývá norský skladatel v současné době uváděn tak, jak by si jeho hudba zasluhovala. Griegova cyklická skladba je svými pěti částmi (Preludium, Sarabanda, Gavotta, Air, Rigoudon) reminiscen-


cí na barokní suity, svými výrazovými prostředky však pevně tkví v době hudebního novoromantismu. Podobné reminiscence na starší stylová období můžeme ostatně sledovat i u jiných Griegových současníků, např. u jeho přítele Petra Iljiče Čajkovského ve Variacích na rokokové téma pro violoncello a orchestr. Při zachování tempové charakteristiky tanců je zde zcela oprávněné použití současných nástrojů a snaha interpretů o kultivovaný plný tón. Je dobře, že v Mariánské Týnici zazněla právě tato Griegova kompozice. Primárius SKO Martin Kos a jeho bratr Štěpán si z koncertantní literatury jako další skladbu vybrali Koncert pro housle, klavír a orchestr Josefa Haydna. Třívětá kompozice (Allegro moderato–Largo–Allegro) je ukázkovým dílem klasicismu a jako taková vyžaduje vytříbený vkus. V tomto ohledu jsou oba interpreti, jakož i členové SKO zkušenými mistry a neprovázejí své pojetí zbytečnými „ozvláštňujícími“ prvky.

Prezentace nově zrekonstruovaného klavíru dala zřejmě podnět i k zařazení skladby, která by potrhla důstojnost této chvíle. Staronový nástroj se rozezněl pod rukama Štěpána Kose v efektním „Rondu ’a la Krakowiak“ Fryderika Chopina, v němž původní orchestrální partituru pro smyčcový orchestr upravil prof. Jiří Rajniš. Kosovi je Chopinova hudba bytostně blízká, skladba tak v jeho pojetí nepostrádala barevnost, brilanci i žádoucí taneční vzlet. Jedinečný večer uzavřela již zmíněná Sukova „Serenáda Es dur, op. 6“ (pro starší pamětníky téměř erbovní skladba televizního štědrovečerního podvečera), zahraná vzhledem k interpretační tradici pokorně a vroucně, s působivě vystavěnou dynamikou, pomocí níž orchestr dovedl tuto melodicky bohatou kompozici k působivému jiskřivému vrcholu.

CHODBA KRALOVICKÉHO KOSTELA n Daniel Stráník Na začátku roku 2014 probíhal archeologický výzkum vyvolaný rekonstrukcí odvětrávacího systému krypty Gryspeků v kostele sv. Petra a Pavla v Kralovicích. Krypta v kostele má tvar obdélníka o rozměrech 6,8 x 10 metrů. Prostor vlastní krypty má rozměry 4,8 x 7,7 m. Přibližně ve dvou třetinách své plochy je přepažena příčkou, za kterou se nachází cihlové schodiště do kaple nad kryp11

tou. Za pozornost stojí pátý schod, ve kterém byl vynechán otvor o rozměrech cca 25 x 25 cm, který umožňoval přirozenou cirkulaci vzduchu a odváděl vlhkost do prostoru nad kryptou. Součástí větracího systému je i otvor proražený v severozápadním rohu příčky do prostoru pod klenutou podestou schodiště. Tento prostor pod schodištěm asi plnil funkci kostnice, jeho stěny jsou kamenné, neo-


Půdorys chodby, vedoucí z krypty kralovického kostela. mítané. Využívání těchto prostor jako kostnice by nasvědčovala také zmínka Jana Dyka (Dyk 1902, 23– 24), který kromě samotné krypty zmiňuje také malou klenutou místnost, ve které se nacházela hromádka kostí. Během výzkumu se podařilo potvrdit existenci chodby, o které se zmiňují pověsti a mladší písemné prameny. Chodba dochovaná v délce přes 40 metrů vede z hrobky směrem ke Kralovickému potoku a ústila za domem čp. 236. Ústí chodby za kostelem nebylo nalezeno, je značně pravděpodobné, že jeho pozůstatky byly zničeny stavební činností v průběhu 20. století. Existenci románské fáze kostela nepřímo dokládají nálezy nejméně tří fragmentů raně středověkých náhrobků, narušených výkopem pro odvodnění kostela v roce 2008. Zhotoveny byly z dovezeného kamene, 12

minimálně jeden kus byl zhotovený ze žuly. Kameny byly hrubě otesány a nebyly opatřeny značkou ani jiným typem výzdoby. Všechny fragmenty se nacházely v sekundární poloze a nebyly doprovázeny žádnými nálezy. Na základě analogických nálezů z ostatních lokalit je můžeme obecně zařadit do 11. až 12. století. Z písemných pramenů víme, že rozsáhlá přestavba kostela proběhla z iniciativy Floriána Gryspeka z Grysbachu, a měla být dokončena v roce 1581 nebo 1582. Datum přestavby není dnes možné ověřit, ale na samotné stavbě nalezneme několik důkazů o přestavbě kostela na konci 16. století. Za prvé je to dendrochronologické datování vazných trámů, jedná se o dřevo skácené nejdříve v 60. letech 16. století. Datum dokončení dobře dokumentují nápisy vyryté v severní předsíni, kde se zachovala celá řada podpisů a dat,


z nichž nejstarší pocházejí z roku 1583 (SHP 2009, 68). Pohřební kaple, pod níž je gryspekovská krypta situována, byla přistavěna již k hotovému kostelu do roku 1593. Posledním pohřbeným Gryspekem do krypty byl Jan Jaroslav, který byl v Draheničkách u Březnice na Příbramsku při vyjížďce na koni dne 29. 6. 1623 z neznámé příčiny zastřelen Janem Karlem Příchovským z Příchovic (Otto 1896, 553; Racek 2002, 13). Mezi lety 1623–1668 byla hrobka zazděna (SHP 2009 - dějiny objektu, 8; Bukačová 2010, 35). V roce 1631 vyplenili Kralovice Sasové, roku 1633 táhl městem Albrecht z Valdštejna a v roce 1639 pluk Maxmiliána Valdštejna. V této době město vyhořelo a mezi pohořelými byla i fara (zpráva v kopiáři rakovnickém). V době, kdy kostel patřil plaskému klášteru, byly mezi lety 1666–1668 za opata Kryštofa Tenglera sejmuty z Gryspeků jejich cínové rakve. Hrobka zůstala nestřežená, déšť a sníh padaly otevřenými okny přímo do dřevěných rakví (Bukačová 2010, 36). Popis hrobky od Antona Fischera (Fischer 1848) obsahuje zmínku o existenci kanálu ústícího do hrobky. Dovolím si jeho postřehy uvést v překladu Ireny Bukačové (Bukačová 2010, 36). „Musím zmínit ještě jeden otvor v hrobce, který byl vybourán v západní zdi hrobky. Kdy? Na čí povolení? Za jakým účelem? Na tyto otázky mi nikdo neodpověděl. Pozoruhodné však je, že tento otvor vede do starého kanálu, který se nachází pod schody k hrobce a směřuje v podzemí k jihu. Možná, že je pozůstatkem starého kostela 13

Průhled do chodby. a není radno jej zkoumat. Podle mě je tento kanál rodovým sídlem generací krys, které ještě dnes ničí hrobku.“ V roce 1838 zrušli hřbitov u kostela a byla naposledy opravena hřbitovní zeď. Místo ní byla v roce 1855 postavena tarasní zeď, která tu stojí dodnes. V roce 1889 měla být dokončena oprava kamenné dlažby v chóru (SHP 2009, 74) a v roce 1895 došlo k novému vydláždění kostela, k němuž byly objednány šamotové cihly z rakovnické keramické továrny (SHP 2009, 74). V roce 1902 byly kralovické mumie zkoumány antropologem a přírodovědcem Mudr. Jindřichem Matiegkou (Bukačová 2010, 39). Dalšími písemnými prameny podchycená stavební činnost v okolí kostela následovala v roce 1921. V tomto roce byla panem Vidunou přestavěna a rozšířena tzv. „hradební zeď“ a vystavěny nové chlívky u domu čp. 236 (Kral. Obzor, 5. 2. 1921, 2). Pravděpodobně se jednalo o kamennou


zeď vymezující hranice pozemku, případně parcely. V březnu roku 1939 byly zahájeny výkopy kanalizace za kostelem směrem ke Kralovickému potoku. Během výkopů byla pod domem čp. 236 odhalena klenutá chodba široká okolo 80 cm a asi 150 cm vysoká, nacházející se v hloubce okolo 1 metru (Kralovický obzor č. 9, 1939, str. 3; Kralovická městská kronika 1923–1940, str. 173). Těsně u základu se chodba rozdvojovala, přičemž jedna její část vedla do hrobky, ale její ústí však bylo v kostele zazděné. Podle zmínky v kronice byla chodba již částečně poškozená, a její druhé křídlo směřovalo k faře (Kralovická městská kronika 1923–1940, str. 173). Dle Kralovické farní kroniky II. proběhla v roce 1910 v rámci oprav kostela i oprava hrobky, přičemž výčet konkrétně realizovaných oprav kronika neobsahuje. Už z předchozího roku pochází tapetová výmalba presbyteria. V roce 1910 byla přeložena krytina střechy, po dalších dvou letech došlo k výměně oken, která byla doplněna o figurální malbu. Přeložení střechy kostela je znovu doloženo v roce 1934, o rok později byl kostel v interiéru vymalován, na vnějšku došlo jen k přetření přízemních nik. Hrobka byla elektrifikována už před rokem 1938; v tomto roce vydává Zetek svůj popis hrobky, ve kterém zmiňuje její elektrické osvětlení (Zetek 1938, 61). Z poválečných úprav byla nepochybně nejdůležitější obnova vnějších omítek, k níž došlo v roce 1947. Rozpočet vypracoval známý plzeňský architekt Hanuš Zápal. V roce 1948 měly práce pokra14

čovat obnovou sgrafitové výzdoby (SHP 2009, 74). Další bezpečně doložená stavební činnost v okolí kostela probíhala v 90. letech 20. století. V roce 1997 byl na faru zavedený telefon a v letech 1998 a 1999 byla kopána pro faru plynová přípojka. Touto stavební činností byly nepochybně poškozeny archeologické prameny v prostoru bývalého hřbitova a v areálu fary. Na dvoře fary bylo ve výkopu kanalizace a jímky zachyceno několik objektů zahloubených do skalního podloží. Archeologický materiál datovatelný zejména do 12. století se soustředil při jižní, tzv. „hradební zdi“ areálu fary. Výzkumem bylo doloženo, že okolí fary a kostela bylo osídleno už ve 12. století (ústní sdělení Kamenická 2010). V roce 1998 došlo ještě k výkopům spojeným se zavedením telefonu do čp. 157 (Fák 1998). Nejprve byl oznámen nález lidských ostatků, při následném ohledání situace byl v hloubce okolo 100 cm nalezen obdélný objekt, jehož výplň obsahovala velké množství keramiky a mazanice. Materiál byl datován do počátku 15. století až počátku 16. století, ojediněle byly nálezy datovány až do 18. století (Fák 1998; Čechura 2007, 170). Původní úroveň podlahy v kryptě z keramických dlaždic je dnes oproti původní nepochybně navýšena, ale pravděpodobně se tak stalo až v 70. letech 20. století. Dle pamětníků to mohlo být v roce 1974, neboť v tomto roce byly v Břasech vyrobeny betonové repliky keramických dlaždic, jimiž byly nahrazeny starší poškozené. Drobné větrací kanálky nacháze-


jící se pod podlahou byly zřejmě v souvislosti s touto úpravou překryty betonovými obrubníky, ale jen v těch místech, kde se nedochovalo původní překrytí tvořené opracovanými břidlicovými deskami na spojích překrytými menšími břidlicovými „klíny“. Navýšení podlahy prozrazuje také dochovaná úroveň keramických dlaždic pod žulovým schodištěm do krypty. Poslední stupeň schodiště byl před rekonstrukcí utopený v podlaze, vystupoval z ní zhruba o 2 cm. V roce 1982 prováděl profesor Evžen Strouhal čištění mumií, které byly za tímto účelem přeneseny do areálu fary. Proto nelze vyloučit, že v tomto roce došlo i k drobným úpravám hrobky. Během rekonstrukce byla v interiéru hrobky snesena podlaha tvořená výše popsanými dlaždicemi. Výzkum doložil, že tato dlaždicová podlaha zasahovala i pod současné kamenné schodiště do hrobky, které proto musí pocházet z období po výstavbě hrobky. Nelze ani vyloučit, že bylo do hrobky vloženo až v průběhu 20. století. Původní schodiště do hrobky pravděpodobně bývalo dřevěné, bohužel se po něm nedochovaly žádné pozůstatky, případně se nachází pod stávajícím kamenným schodištěm. Pod podlahou krypty se nacházel důmyslný větrací systém, který se u jižní stěny pod oknem napojoval na objevenou chodbu. Ta byla nejprve mapována pomocí kamery a následně byla prozkoumána v celé dochované délce. Vzhledem k unikátnímu dochování této chodby, později interpretované jako odvětrávací kanál 15

krypty, byl v rámci výzkumu provedený detailní 3D-sken kanálu a jeho zaměření. V chodbě je dobře patrné rozhraní zdi kostela a samotné konstrukce kanálu. Ve zdi kostela je konstrukce kanálu vyzděna z cihel, přičemž cihlová klenba kanálu je lehce odsazená od jeho stěn tvořených pěti řadami cihel. Celá konstrukce byla vyzděna zvenku, protože na maltě mezi cihlami se dochovaly otisky po stavební dřevěné výztuži kanálu. Některé cihly použité při výstavbě kanálu byly sekundárně použité, protože nesou stopy po očazení, případně po žáru. To naznačuje, že minimálně jejich část pochází ze starší stavby, která vyhořela. Celkový charakter stop po ohni na cihlách nenasvědčuje tomu, že by k němu došlo po výstavbě kanálu. Vlastní konstrukce kanálu osově nenavazuje na jeho konstrukci ve zdi kostela. Kanál od zdi uskakuje východním směrem zhruba o šířku cihly. Stěny vlastního kanálu jsou vyzděny převážně z kamenů s příměsí cihel. Ani u jednoho konstrukčního materiálu nemůžeme za současného stavu poznání vyloučit jeho sekundární použití. To samé platí pro klenbu kanálu, která je vyzděná z cihel. V zadní části kanálu, před jeho novodobým zásypem se na jeho stěnách dochovaly pozůstatky po původní omítce, která byla nabílená. Zajímavý je také charakter použitého kamene, v blízkosti kostela byly použity na stavbu stěn kanálu velké kusy kamene, které byly poměrně přesně řádkované, zatímco u jeho ústí bylo spíš použito lámaného kamene a nepřesné řádkování. Dno


kanálu pokrývá tenká vrstva sedimentů, která neobsahovala blíže datovatelný materiál. Na konci roku 2014 byla odstraněna stavební destrukce chodby vzniklá při stavbě kanalizace v prostoru vyústění komunikace jižně před kostelem a bylo dozděno její ústí. Při čištění situace v okolí kanalizační šachty bylo zjištěno, že odvětrávací chodba je založena do podloží, které zde tvoří rostlá břidlice. Ta místy vystupovala i ze dna kanálu, zejména v jeho západní části. Je značně pravděpodobné, že tato větrací chodba byla postavena spolu

s kryptou, protože je její technickou součástí. Chodba zajišťovala odvod vlhkého vzduchu z krypty. Větrací systém pod podlahou krypty byl původně podstatně složitější. Odvětrávací kanálky pod podlahou, respektive první rameno směrem na východ a druhé rozvětvené k východu a do prostoru pod schodiště směrem na sever nebyly prozkoumány v celé své délce, neboť byly zaneseny destrukcemi a sedimenty.

Literatura: Anonym, Die Gruft der griesbecke in Kralowic (Feuilleton), Prager Zeitung, nr. 67, 19.3 a nr. 69, 22.3. 1865. Bukačová, I. 2010: Kostel sv. Petra a Pavla v Kralovicích. Čechura, M. 2007: Vývoj města Kralovic podle archeologických výzkumů. In: Archaeologia Historica 32, Brno 2007, s. 169–184. Fák, J. 1998: Středověký objekt zjištěný ve výkopu před domem č. p. 157 v Kralovicích. Nálezová zpráva čj. 3/1998 uložená v Muzeu a Galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Fischer, A. 1848: Die Gruft der Herren Griesbeck Ritter von Griesbach und die Schichsale dieses Geschlechtes, nach historichen Quellen, mit einer Abbildung des Mausoleums, dann dem Plane der Gruft. In: Pilsner Anzeiger, II. Ročník, č. 1–18, 1848. Otto, J. 1896: Ottův Slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Desátý díl: Gens - Hedwigia. Racek, J. 2002: Pád české větve rodu Gryspeků z Gryspachu. In: Středočeský vlastivědný sborník sv. 20. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Zetek, F. J. 1938: Florián Gryspek z Gryspachu. Historie rodiny českých Gryspeků a popis jejich hrobky v Kralovicích.

16


ŽIDOVSKÝ HŘBITOV U MĚSTA TOUŠKOV n

Václav Fred Chvátal

Na relativně velké ploše židovského hřbitova u Města Touškova je dochováno pouhých 27 náhrobků nebo jejich zbytků. Analogií odjinud bychom na tak velké rozloze (přes 5000 m2) mohli předpokládat několik set náhrobků.1 Tomu odpovídá i stáří hřbitova, který byl založen pravděpodobně v 17. století a až do první třetiny 19. století sloužil jako spádový hřbitov pro celou oblast Plzeňska.2 Jeho současný stav je důsledkem devastace v období nacistické okupace a zejména pozdějšího rozkrádání náhrobků. Hřbitov byl obehnán zdí z pískovcových bloků, z níž se dochovaly pouze zbytky. Na západním konci hřbitova je patrný půdorys někdejší márnice, zřejmě zděné z téhož materiálu.

Náhrobek Amalie Lemelsfeld. Zbytky náhrobků jsou zachovány jen ve východní části, jejíž chronologické zařazení je však problematické: vyskytují se v ní náhrobky od konce 18. století až do 30. let 20. století. Některými z nich se podrobně zabývám v následném textu.

MěstoTouškov–židovský hřbitov. 17


Náhrobek č. 24 - Amalia Lemelsfeld Přepis a překlad:

Zde je ukryta žena veliká z rodiny vznešené, paní Malka, dcera vysoce váženého velmože (qacin), váženého pana Zanvila Getzla z Vídně, žena významného, spravedlivého, dokonalého, váženého pána Avrahama Lemelsfelda, památka jeho buď požehnána, zemřela v předvečer 15. kislevu 595 podle malého počtu (=16.12.1834). Co vystihne velikost její chvály a krásy, všem byla známa velikost její ... a spravedlnosti, jako ženy Lapidotovy v čistotě její dobroty a jejích činů, oslavujte v branách její skutky a dejte jí z ovoce jejích rukou v míru Toho, jenž posiluje všechno dobro Její duše buď přijata do svazku živých.

Epitaf obsahuje několik parafrází biblických textů (Jer. 13:11, Sd. 4:4, Přísl. 31:31) a akrostich jména Malka ve zvýrazněných iniciálách některých slov. Amalia Lemelsfeld (rozená Getzl, hebrejským jménem Malka)3, narozená ve Vídni, byla vdovou po Abrahamu Lemelsfeldovi4, obchodníkovi

v Městě Touškově čp. 5.5 Zemřela 16. prosince 1834 v 17 hodin ve věku 80 let na sešlost věkem. Úmrtní list vystavil lékař dr. Gruber z Plzně.6 V soupisu židovských familiantů z roku 1783 je uveden Abraham, syn Löblův,7 se třemi dětmi jako obchodník s vlnou a kůží, v roce 1793 je uveden jako familiant pod č. 4 Abraham

Dům čp. 5 v Městě Touškově a štukové letopočty 1834 a 1922 v průčelí. 18


Ländesfeld8 a jeho manželka Amalia, dcery Anna, Elisabeth, Johanna a synové Angeles a Gottlieb. Podle soupisu bydleli „v panském měšťanském domě“9, a živili se obchodem se zemědělskými produkty (vlna, kůže, máslo).10 Dále jsou v domě zapsáni: sloužící Lazar Koretz a Frantz Konitz (oba z Volduch, první zapsán i na panství Mirošov), učitel Markus Kohn z „Klein Batroff “11 a kuchařka Margareth Lederinn z Kunějovic. Dům čp. 5 leží v severovýchodním rohu Dolního náměstí a tvoří nároží ulic Čemínské a U Špejcharu. Jedná se o rozsáhlý měšťanský patrový dům se dvěma křídly a klenutým podloubím podél Čemínské ulice, k němuž patří nádvoří přístupné vjezdem z ulice U Špejcharu a několik zřejmě původně hospodářských staveb. Dům je doložen nejpozději od roku 166812 a nese zřetelné stopy stavebních úprav v různých obdobích, poslední celkovou rekonstrukcí procházel v době výzkumu. Během této rekonstrukce bylo umožněno pořídit fotodokumentaci některých částí domu. Směrem do nádvoří je v úrovni prvního patra patrná řada žulových krakorcových nosníků po celé délce domu se zbytky pavlače. Žlutě zbarvená fasáda je zdobena štukovou výzdobou, do níž jsou umístěny letopočty 1834 a 1922, které se zřejmě vztahují k úpravám nebo přestavbám domu, ale mohou mít vztah i k rodinné historii (1834 úmrtí paní Amalie, po němž dům zřejmě přešel do rukou dědiců). V interiéru je dochováno honosné čtyřkřídlé schodiště na čtvercovém 19

půdorysu, doplněné čtyřmi hranolovitými pilíři v celé výšce domu a zábradlím provedeným v umělecké kovářské práci. V suterénu jsou dochovány klenuté sklepy (rituální lázeň mikve nebyla nalezena). Na první pohled se jedná o sídlo bohatého úspěšného podnikatele, které v poměrech malého města působí spíše dojmem šlechtického paláce. V domě bydlela Lemelsfeldova rodina pravděpodobně nejpozději od roku 1793 ve vrchnostenském podnájmu. Dne 17. května 1809 však byla se Simonem, šlechticem z Lämlu,13 uzavřena předkupní smlouva na dům čp. V. Velmi pravděpodobně šlo de facto o koupi domu, která však nebyla de jure možná (židé v té době nesměli ještě vlastnit nemovitý majetek), proto byla zvolena tato právní forma smlouvy. 25. května 1830 požádala vdova Amalia Lemelsfeld vrchnostenskou kancelář o potvrzení zmíněné předkupní smlouvy, čemuž kancelář 4. června vyhověla.14 Po Amaliině smrti přechází vlastnictví domu na její potomky, jimž však je právně uznáno až v rámci zrovnoprávnění židů v RakouskoUhersku. Jak dokládají mimo jiné i školní výkazy z let 1851–52 (Klara Lemelsfeld má nedoplatek školného v posledním školním roce).15 Lemelsfeldova rodina bydlela v domě i nadále, patrně až do 20. století, na což můžeme usuzovat i z letopočtu ve štukové výzdobě průčelí.


Náhrobek č. 27 - Elisabeth Recht Přepis a překlad:

Zemřela a byla pohřbena 21. chešvanu 594 podle malého počtu (=1.11.1833). Zde se skrývá žena ... ... den ... žena ... ... žena vážená v obci ... v obci Kozolupy. Její duše ať je přijata do svazku živých.

Na náhrobku není pro pokročilou erozi kamene patrné žádné jméno, je však spolehlivě čitelná příslušnost pohřbeného do obce Kozolupy a datum úmrtí nebo pohřbu 21. chešvanu 5594, což odpovídá neděli 3. listopadu 1833. V matrice zemřelých pro obec Kozolupy je uvedena jediná relevantní osoba: Elisabeth Recht z čp. 35, vdova po Lewi Rechtovi, "židovském rychtáři". Zemřela v pátek 1. listopadu 1833 v 15 hodin ve věku 57 let na zápal plic (úmrtní list vystavil opět lékař dr. Gruber).16 Protože se vhledem k pokročilé hodině a brzkému podzimnímu soumraku blížil začátek šabatu, byl pohřeb odložen na neděli 3. listopadu (toto datum je také uvedeno v epitafu). V roce 1793 bylo tedy paní Elisabeth 17 let. V soupisu židovských rodin z tohoto roku jsou v Kozolupech nebo Bdeněvsi uvedeny tři relevantní osoby: dcera Wolfa Rechta z Kozolup, dcera Joachima Fleis-

Dům čp. 35, Kozolupy. chmanna z Bdeněvsi a dcera Josepha Lederera z Bdeněvsi.17 Na základě těchto záznamů nelze jednoznačně určit, zda by jednou z nich mohla být jmenovaná na náhrobku. Dům čp. 35 v Kozolupech při hlavní silnici do Plzně je dochován, jedná se o běžný přízemní rodinný domek s podkrovím, u něhož pozdější stavební úpravy setřely původní podobu. O změnách vlastnictví tohoto domu po Elisabetině smrti není nic bližšího známo, až v roce 1839 je jako majitel tohoto domu uveden jakýsi Juda Müller.18

Ostatní náhrobky Kromě výše zpracovaných náhrobků jsou na touškovském hřbitově dochovány ještě 3 čitelné nebo částečně čitelné náhrobky.

Náhrobek č. 14 patří Fanny Bergler, zesnulé 28. listopadu 1931, a je tedy nejmladším čitelným náhrobkem touškovského hřbitova.

20


Hier ruht Frau Fanny Bergler gest. im 62. Lebensj. am 28. Nov. 1931 Ruhe sanft!

Zde je ukryta paní Fradl Bergler, pokoj s ní, zemřela 18. kislevu 692 podle malého počtu (=28.11.1931). Její duše ať je přijata do svazku živých. Zde odpočívá paní Fanny Bergler, zemřela v 62. roce života, 28. listopadu 1931. Odpočívej v pokoji!

Na náhrobku č. 17, dochovaném jen fragmentárně, najdeme pouze datum úmrtí (4. av 5531, což odpovídá 15. červenci 1771) a jméno obce Malesice. ...dne 4. avu 531 podle malého počtu (=15.7.1771), jeho/její duše ať je přijata do svazku živých, z Malesic

Fragment náhrobku s toponymem Malesice. 21


Náhrobek č. 18 je dvojitý a obsahuje hebrejsko-německý epitaf Henrietty a Wilhelma Rechtových (z. 1877, resp. 1891), jejichž příbuzenský vztah k Elisabeth Recht z náhrobku č. 27 nebyl prokázán.

Hier ruhet Herr Wilhelm Recht gest. 12. October 1891

Hier ruhet Frau Henriette Recht gest. 2. November 1877

Was eng amschlosen dieser kleine Raum enthalt Für unsere Herzen war es eine Welt! 22

Zde je ukryt muž dobrý a vážený, milovaný v míru cvičil v [dobrých] způsobech své syny, na cestách mravů, vážený pán Wolf Recht, byl připojen k lidu svému na Jom Kipur 652 podle malého počtu (=12.10.1891). Jeho duše ať je přijata do svazku živých. Zde odpočívá pan Wilhelm Recht, zemřel 12. října 1891. Zde se skrývá žena významná, plná zbožnosti a pravdy, byla žena řádná, paní Jocheved Recht, zemřela 26. marchešvanu 635 podle malého počtu (=2.11.1877). Její duše ať je přijata do svazku živých. Zde odpočívá paní Henriette Recht, zemřela 2. listopadu 1877. Milí a utěšení v životě svém, ani ve smrti své nejsou rozloučeni. Co tak úzce sevřené tento malý prostor obsahuje, pro naše srdce bylo celým světem.


Další náhrobky jsou buď bez textu nebo v takovém stupni eroze, že je text zcela nečitelný, popř. jsou z nich dochovány pouze sokly. Židovský hřbitov Město Touškov patří k nejvíce zdevastovaným hřbitovům Plzeňského kraje. Zdálo by se, že několik posledních náhrobků nemůže být žádným přínosem pro dokumentační databázi. Rád bych svým příspěvkem přinesl důkaz, že každá, byť fragmentární, epigrafická informace stojí za zachycení, protože je unikátním a nenahraditelným dokumentem. Náhrobek Henrietty a Wilhelma Rechtových.

Všechny fotografie v textu: Václav Fred Chvátal, Muzeum Českého lesa v Tachově.

Poznámky: 1) Např. židovský hřbitov Koloděje nad Lužnicí (2600 m2, 533 náhrobků), Kasejovice (3000 m2, 510 náhrobků). Dosavadní práce o židovském osídlení a/nebo stavebních památkách Města Touškova viz např.: - Löwy, J.: Geschichte der Juden in Tuschkau Kosolup, in: Gold, Böhmen, Brno-Praha 1934, s. 684 - Fiedler, J.: Židovská komunita, in: Kuča, K.: Města a městečka v Čechách a na Moravě a ve Slezsku, Praha 1998, s. 856–857 - Bukačová, I., Fák, J.: Paměť krajiny 7 - Soupis drobných památek Toušovska a Úněšovska, Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice 2011 - Fák, J.: Město Touškov a historická architektura, in: Vlastivědný sborník 3, 1993, s. 3–5 - Walter, J.: Historie Města Touškova, in: Acta genealogica ac heraldica 15/3–4, 1995, s. 11–12 2) ve 30. letech 19. století byl založen židovský hřbitov ve Štěnovicích, v 50. letech 19. stol. v Bolevci (za konzultaci k tomuto tématu děkuji Mgr. Danielu Polakovičovi ze Židovského muzea v Praze). 3) Výchozím pramenem této studie jsou náhrobky, proto i ortografii příjmení ponechávám v podobě, jakou umožňuje fonetický přepis z hebrejských epitafů; v archiváliích a sekundární literatuře se můžeme setkat s odlišnou ortografií: Lämmelsfeld, Götzl. 23


Vdovský stav signalizuje přepis hebr. zkratky Z”L (= „památka jeho buď požehnána“, Přísl. 10:7) v epitafu za Abrahamovým jménem. 5) číslo domu zůstalo zachováno i po změně z původně římského číslování na arabské – čp. V, čp. 5. 6) NA, Matriky židovských náboženských obcí, matrika zemřelých pro Město Touškov. 7) Ebelová, I. et al.: Soupis židovských familiantů v Čechách z roku 1783, sv. II., s. 147. Binomická označení familiantů v tomto soupisu znamenají zpravidla osobní jméno a patronymikum, tj. zapsaný Abraham Löbl se ve skutečnosti jmenoval Abraham, syn Löblův (hebrejsky Abraham ben Löbl). Tato zákonitost byla mnohokrát ověřena konfrontací s náhrobními nápisy. 8) Zkomolení jména je běžným písařským omylem, jaký se v soupisech často vyskytuje. 9) Abraham Lemelsfeld bydlel v domě čp. V nejpozději od roku 1788 (SOA Plzeň, židovské protokoly Město Touškov, 1808). Byl bratrem Simona šlechtice z Lämlu (viz pozn. 13). 10) Holý, M. et al.: Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793, sv. IV., s. 132. 11) Toponymum je v soupisu zřejmě zkomoleno, jedná se pravděpodobně o Klein Bartloff v Německu, země Thüringen; přítomnost soukromého učitele z Německa naznačuje německojazyčné prostředí v rodině. 12) SOA Plzeň, židovské protokoly Město Touškov, 1808. 13) Simon šlechtic z Lämlu (Edler von Lämel) (1766 Město Touškov –1845 Vídeň), jeden z nejvlivnějších obchodníků a bankéřů židovského původu rakouské monarchie 18. století, za své služby císaři byl povýšen do šlechtického stavu. Původně se specializoval hlavně na obchod s vlnou, zaváděl nové metody zpracování vlny i chovu ovcí. Během napoleonských válek byl jedním z hlavních dodavatelů rakouské armády. Úzké vztahy měl i s básníkem Johannem Wolfgangem von Goethe, pro něhož zajišťoval finanční transakce. Byl jedním z pragmaticky smýšlejících podnikatelů, kteří se hlásili k tzv. německému liberalismu, a kteří měli rozhodující vliv na rozvoj pražského průmyslu. (http://www.novanobilitas.eu/rod/laemel). 14) SOkA Plzeň–sever, Grundparzellen Protocoll, Löschungsbuch C, sv. I, 1839. 15) SOkA Plzeň–sever, Schulgeldresten der Stadt Tuschkau 1847–1853. 16) NA, Matriky židovských náboženských obcí, matrika zemřelých pro Město Touškov. 17) Holý, M. et al.: Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793, sv. IV., s. 177. 18) SOkA Plzeň–sever, Grundparzellen Protocoll Kosolup, 1839. 4)

24


OBSAH Úvodem ........................................................................................................................ 2 Předplatné a otevírací hodiny v knihovně ............................................................ 2 Události obrazem ....................................................................................................... 3 Recenze nových knih: - Pohádkové prázdniny u přednosty Drahoráda ................................................. 4 - Životopis politického vězně p. Josefa Hynka ..................................................... 5 /Radovan Lovčí Památník v Hrabyni pečuje o odkaz Marie Uchytilové ..................................... 7 /Josef Gabzdyla a red. Soutěž kronik Plzeňského kraje ............................................................................. 8 /Jana Dienstpierová 60. výročí Kruhu přátel hudby v Kralovicích ...................................................... 9 /Marta Ulrychová Chodba kralovického kostela ................................................................................ 11 /Daniel Stráník Židovský hřbitov u Města Touškov ...................................................................... 17 /Václav Fred Chvátal

ADRESA REDAKCE Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393 e-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz www.facebook.com/marianskatynice

Ilustrace na obálce: Pohled do centrální kupole kaple Jména P. Marie v Mladoticích (foto Václav Podestát).

Publikace k prodeji

PROMĚNY PLASKÉHO KLÁŠTERA (1145–2015) Text: kolektiv autorů Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 8.–9. října 2015 v Plasích. ISBN 978-80-87185-20-9 Cena: 250 Kč KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice. ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz

ARCHITEKTURA JANA BLAŽEJE SANTINIHO–AICHLA NA SEVERNÍM PLZEŇSKU Text: Irena Bukačová Více než dvousetstránková publikace sestává z podrobného zpracování deseti architektonických památek. ISBN: 978-80-86720-61-6 Cena 299 Kč PAMĚŤ KRAJINY I - VIII Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Již osmisvazkové dílo (nejnověji Nýřansko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Cena za každý díl 250 Kč

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XXVI

Recommend Documents