ročník XXVI

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 2 / 2016 / ročník XXVI

STÁLÁ EXPOZICE *Historie Mariánské Týnice a mariánský kult: - nejnovější archeologické nálezy - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo *Baroko a jeho svět - Jan Blažej Santini - Aichel *Raně středověké obydlí, archeologické nálezy *Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel, kaple jako liturgický prostor, školní třída, galerie světců, oratoř a liturgické předměty, umělecké vybavení prostředí společenských elit 19.století *Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky, náves s kaplí a včelařství, selská jizba a komora, stodola, kovárna, slévárna litiny *Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.- 40. let 20. století, hostinec *Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou *Ambit s freskovou výzdobou F. J. Luxe a barokní zahrada VÝSTAVY, KULTURNÍ AKCE, KONCERTY PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava,

Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie – časově neomezeno) „CHRÁMY V SRDCI–CHRÁMY NA DLANI“ /architektonické modely historických památek z katedry teorie architektury VUT Brno 22. 6.–31. 7. 2016 /refektář muzea/ LUDĚK TICHÝ /výběr ze sochařského a malířského díla 21. 6.–11. 9. 2016 /kostel Zvěstování P. M./ JANA VACKOVÁ /litografie, malba, kresba, koláže MARIE ŠEDÁ–NĚMEJCOVÁ / šperky (stříbro, sklo, kameny) 3. 8.–11. 9. 2016 /refektář muzea/ MAPY A TOPOGRAFIE SEVERNÍHO PLZEŇSKA 14. 9.–30. 10. 2016 /refektář muzea/ KONCERTY 2016 „RADOST V BAROKU“ –CAPELLA TRAIANA Barokní orchestr Pražské konzervatoře Jakub Kydlíček, dirigent 28. srpna 2016 od 16 hodin DALŠÍ AKCE MARIÁNSKÁ POUŤ S POBOŽNOSTÍ A DNY EVROPSKÉHO KULTURNÍHO DĚDICTVÍ 11. 9. 2016

ÚVODEM Také se těšíte na dobu až budete mít volno jen pro sebe? Až všechny závazky splníte a nastane dostatek času, abyste si přečetli koupené knížky, začali cestovat, vydali se za příbuznými či známými nebo se dali do nutných oprav svých příbytků? Možná k takovým úvahám vybízí právě letní čas, kdy děti mají dva měsíce práznin , které se pro někoho mohou jevit jako záviděně dlouhý čas pro seberealizaci. Když se neodhodláme právě teď pro volbu dané aktivity, budeme ji možná odkládat opakovaně, až na ni nezbyde čas nikdy. Spát pod širákem je horší praktikovat v šedesáti než ve dvaceti letech, k poučenému objevování literárního či uměleckého díla máme možná lepší vnímavost v obráceném věkovém pořadí. A tak je nakonec na nás samých, jak se správně a včas rozhodnout, jaké zvolit preference i přes „horu” pracovních povinností a dalších jiných závazků. Třeba Vám přijde právě vhod přečtení druhého čísla Vlastivědného sborníku, které právě držíte. Přináší ohlédnutí za minulým čtvrtletím, upozorňuje na nové výstavy, na vysvěcení nového sousoší „Zvěstování“

od sochaře Bořivoje Raka, na slavnostní otevření Barokního centra v muzeu. Dává příležitost vlastního poučení z historie lokalit Nebřezin nebo kožlanského židovského hřbitova. Recenze nových, knižních titulů ve Vás možná vzbudí touhu si je nejen pořídit, ale hned je i přečíst. Jakkoliv je vnímána letní kulturní scéna ve velkých městských celcích jako „okurková“ sezona, do Mariánské Týnice právě v červenci a v srpnu směřuje nejvíce návštěvníků. Je součástí života, že i zprávy smutné přicházejí vždy nečekaně a doslova jako blesk z poklidného nebe. Takovou skutečností je i náhlá smrt Ing. Jindřicha Rineše, odborného stavebního garanta, bez něhož by jen s obtížemi mohl dnes zářit do širokého kraje obnovený komplex Mariánské Týnice. Během léta nemusíte vypínat své mobilní přístroje, můžete brouzdat řečištěm internetových odkazů. Zvolte si však hlavně správný cíl Vašich cest. To proto, abyste nebyli v zajetí chmurných nálad, že nestíháte žít podle vlastních vizí a momentální naladěnosti. Vaše redakce

PŘEDPLATNÉ A OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků 2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2016 / ročník XXVI

je regionálního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do 15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet.

UDÁLOSTI OBRAZEM

1) Slavnost odhalení sousoší Zvěstování P. Marii od ak. sochaře Bořivoje Raka 9. dubna 2016. 2) Vernisáž obrazů Marie Janečkové a dřevořezeb Jaroslava Štětky 26. dubna 2016. 3, 4) Otevření „Barokního centra v Mariánské Týnici“ 15. června 2016. 5) Vernisář soch a obrazů Luďka Tichého uvedl 21. června 2016 Jiří Tichý. 6) „Chrámy v srdci–chrámy na dlani“, ukazuje výstava prácí studentů VUT Brno. Zahájena byla také 21. června 2016. 3


JINDŘICH RINEŠ * 10. 8. 1943 – † 20. 6. 2016 Ing. Jindřich Rineš dne 20. června 2016 tragicky zahynul ve Vysokých Tatrách. Jeho odchod je velkou ztrátou české památkové péče, jíž věnoval celý svůj život. Účastnil se četných projektů záchrany historických staveb a pomohl k obnově celé řady především sakrálních památek i velkých klášterních komplexů zvláště v Plzeňském kraji. Rozloučení s touto jedinečnou osobností se konalo v kostele Zvěstování Panně Marii v Mariánské Týnici. Mši za Ing. Jindřicha Rineše zde ve středu 13. července 2016 od 15 hodin celebroval Mons. František Radkovský, emeritní biskup plzeňský. Ing. Jindřich Rineš se narodil v roce 1943 a stavební fakultu ČVUT ukončil v roce 1965. Pracoval v podnicích Obnova památek a Pražská stavební obnova. Po změně režimu odešel tzv. na volnou nohu a svou energii věnoval především církevním památkám. Jím obnovených staveb je dlouhá řada. Připadá mně, že jej znám odjakživa, ale je to jen dojem. Pravda je, že asi čtvrt století. Vždy jsem vnímal jeho obrovskou skromnost, podle níž jeho přátelé o něm hovoří jako o „svatém člověku“ nebo o „sv. Františku naší doby“. Byl naslouchající, přátelský, nedogmatický. Vnášel klid do někdy rozbouřených vztahů lidí kolem staveb, pracoval zdánlivě bez emocí, ale byl to klam. Byla v něm láska a respekt a touha po vcítění se do obnovovaných staveb. A také obava, aby jim neublížil. Stahoval se vědomě do pozadí, nechtěl 4


být viděn. Určitě měl i špatné vlastnosti, především nevšímavost vůči sobě. Po památkách se pohyboval autem v tak špatném stavu, že bych si do něj sedl jen v nouzi. Vnímal jsem ho jako nebezpečné pro Jindřicha, ale nakonec si jej nebepečí našlo jinde – v milovaných horách. My dokážeme památku analyzovat, formálně, materiálně, technicky, autorsky, někam ji zařadit a to někdy bez emotivního vztahu ke konkrétní stavbě a myšlence, kterou reprezentuje. To se ale netýkalo Jindřicha Rineše. On samozřejmě analyzoval, ale moc neměřil a nepočítal. On znal, on cítil, co ta či ona stavba potřebuje. On měl v sobě zažito dvě tisíciletí křesťanské kultury, vyrovnaný vztah k Bohu, k lidem a k historii lidského stavění. On prostě věděl. Udělali jsme si v ateliéru přehled obnov, na kterých jsme s ním spolu-

pracovali. Bylo jich přes sto padesát. Předkládali jsme mu stavební problémy námi řešených obnov památek a Jindřich Rineš je trpělivě vyslechl. A pak, lehce přihrbený, trochu mávnul rukou, plaše se usmál a řekl „tak jdeme na to“. To gesto je pro mě nezapomenutelné. Bylo to gesto člověka, o kterého se lze opřít, kterému lze důvěřovat. Se vší úctou ke všem lidem, se kterými se v životě potkávám, on měl vyváženou odbornou a lidskou stránku jako nikdo jiný.

Já i moji spolupracovníci jsme vděční, že jsme s ním mohli spolupracovat, že jsme s ním mohli ujít kousek cesty naší pozemské pouti. Věříme, že s námi stále je a že bude hlídat z výše naše kroky. Dnes stojíme pod kopulí, korunou poutního místa v Mariánské Týnici, kterou navrhl a loučíme se … Jak smutné, jak těžké … a jak krásné! 13. 7. 2016

Ing. arch. Jan Soukup

RECENZE NOVÝCH KNIH n Radovan Lovčí

Dějiny Plané nade Mží Knihu s názvem „9 století života nad řekou – Kronika Plané nade Mží od první písemné zmínky v roce 1115 do roku 2015“ vydalo v uplynulém kalendářním roce město Hromnice, jehož je Planá od roku 1986 administrativní součástí. Autorem je mladý historik Bc. Tomáš Herajt, žijící v Tlučné na severním Plzeňsku. Publikace formátu A4 o 133 stranách a doplněná řadou ilustrací a fotografií podává plastický obraz dějin obce, a to od jejích nejstarších dob. Jak autor v úvodu zmiňuje, osídlení v okolí Plané se datuje již do paleolitu, tj. starší doby kamenné. Rok 1115 je přitom tak trochu umělým mezníkem. Tehdy totiž údajně měla být obec poprvé písemně zmíněna v tzv. zakládací listině kladrubského kláštera, jejíž originál se ovšem nedochoval a k disposici je pouze falzum ze 13. století. Jak nicméně T. Herajt dokládá, bez ohledu na možnou spornost tohoto data, je existence Plané 5


Titul knihy o Plané nade Mží. ve 12. století bezpečně doložena i prameny archeologickými. Kniha zpracovává dějiny obce až do

nedávné současnosti. Množství dostupných pramenů ke středověkým a raně novověkým dějinám je pochopitelně skromnější, a tak informační dominantu publikace tvoří zejména moderní historie Plané. Autor se tématu věnoval pečlivě a snažil se prozkoumat všechny podstatné a dostupné prameny, z nichž bylo možné získat potřebné informace. Bližší pozornost věnuje kromě jiného nejen významným obecním památkám (mezi nimiž dominuje především původně gotický a později barokizovaný kostel s nástěnnými malbami z cca 14. století), ale i demografii, církevní správě, spolkové činnosti, proměňujícím se správním a hospodářským poměrům a podnikání či hasičské službě. Jako policista a policejní historik v sobě nezapře svoji profesi a dostatek prostoru věnuje v knize také historii bezpečnostních sborů. Jedná se o dosud jediné detailní zpracování dějin zmíněné obce, které pravděpodobně velmi dlouho nebude překonáno jiným místním historikem, a pro obyvatele Plané má tedy zásadní význam. V případném opakovaném vydání, v horizontu budoucích dekád, by stálo za zvážení posílit citace z dobových pramenů či výpovědí pamětníků, případně věnovat více prostoru taktéž šlechtickým držitelům Plané a jejich širšímu významu nejen pro samu obec–např. Gryspekům či Kolowratům. Ostatně i s ohledem na věk historika je pravděpodobné, že nepůjde o vydání zcela poslední. Je třeba ocenit, že se Tomáš Herajt úkolu zhostil zcela sám, ač je dnes často zvykem vytvářet podobné syn6

tézy v týmu několika specializovaných autorů, a že věnoval množství času dílu, které kromě regionálních historiků ocení téměř výlučně obyvatelé samotné Plané. Nešlo mu o slávu a široké zviditelnění své osoby, jehož by na republikové úrovni dosáhl volbou zcela jiného historického tématu, ale o sepsání dějin místa, k němuž má silný osobní a patriotický vztah díky rodinným vazbám. A tak se svých knižních dějin dočkala i malá lokalita, která by na obsáhlejší publikaci za jiných okolností mohla čekat i marně či by byla upomenuta pouze stručnou populární brožurou.

Tomáš Herajt

se narodil 9. 2. 1983 ve slezském Krnově. Vystudoval Policejní akademii České republiky v Praze a od roku 2003 je ve služebním poměru u Policie ČR. Jak již bylo zmíněno výše, aktivně se zabývá policejní historií a je autorem řady odborných článků. Sepsal rovněž obsáhlou publikaci s názvem „Historie policie v letech 1918–1945: Policejní ředitelství v Plzni“, která vyšla v roce 2010 a o rok později byla oceněna Klubem autorů literatury faktu Regionální Cenou Miroslava Ivanova. Uvedená kniha ovšem svým obsahovým a tematickým záběrem pochopitelně není informačně cenná jen pro dějiny Plzně, nýbrž i pro přilehlé oblasti krajské metropole, včetně okresu Plzeň–sever.


Vznešenost a zbožnost západočeského baroka V rámci projektu „Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015“ se odehrála cela řada významných akcí. Jednou z nich byla i reprezentativní výstava s názvem „Vznešenost & zbožnost. Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách“, jež se konala v prostorách Západočeské galerie v Plzni od 28. října 2015 do 20. března 2016. Výstava úzce navázala na hudební projekt „9 týdnů baroka“, který probíhal v letním období v řadě významných barokních památkách západních Čech a jenž byl dle odhadu pořadatelů navštíven cca 13 tisíci diváky. A nepřímo navazovala také na obdobně pozoruhodnou výstavu z přelomu let 2013/2014, nazvanou „Obrazy krásy a spásy. Gotika v jihozápadních Čechách“, jež se pro změnu obsáhle věnovala jinému z významných slohů a jeho stopám (nejen) v našem kraji. Nynější výstava mapovala nejrůznější výtvarné a architektonické podoby barokní kultury na Plzeňsku a v přilehlých oblastech západních Čech a divákům i vážným zájemcům z řad odborníků představila celou řadu cenných předmětů, které jsou v držení státních, regionálních i jiných institucí, nevyjímaje farnosti římskokatolické církve. Za jedny z nejzajímavějších a nejcennějších vystavených kusů pořadatelé označili mimo jiné želvovinový oltář z Plas, Brandlův Křest Kristův z Manětína či oltářní obraz Jana Kryštofa Lišky, určený pro plaský kostel sv. Václava. Výstavu provázel též reprezentativ7

Katalog výstavy „Vznešenost a zbožnost, barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách“. ní katalog se stejnojmenným názvem „Vznešenost & zbožnost. Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách“, který čítá 363 stran. Dílo zkušeného týmu řady kunsthistoriků editovali Andrea Steckerová a Štěpán Vácha. Jednou z hlavních autorek je rovněž ředitelka Muzea a galerie severního Plzeňska Irena Bukačová. Ta sepsala kapitolu Tvář barokního Plzeňska v „záři temna“, představující fundované a syntetizující uvedení do problematiky. Další kapitoly jsou věnovány baroknímu malířství, včetně nástěnného (autoři Andrea Steckerová, Štepán Vácha, Martin Mádl), řezbářské a sochařské


tvorbě (Viktor Kovařík, Terezie Šiková), ale též uměleckému řemeslu (Jan Mergl), které nezůstalo opomenuto a v jehož rámci jsou zmíněny i nejrůznější umělecké výrobky drobnějšího charakteru. Závěr knihy je věnován barokní architektuře západních Čech (autorem kapitoly je Jakub Bachtík), v níž čestné a nezastupitelné místo zaujímají kromě Plzně lokality jako Teplá, Kladruby, Světce u Tachova, Klatovy, Přeštice, Plasy, Manětín či Mariánská Týnice u Kralovic. Mnoha foty, ilustracemi a dobovými reprodukcemi vyzdobená kniha je odborně přínosným a velmi pečlivě připraveným příspěvkem k poznání barokní kultury západních Čech. Je také symbolickou náhradou pro ty, kteří se výstavy nemohli fyzicky zúčastnit, či si soubor jejích exponátů chtějí upomenout trvaleji a mít jej

doplněn taktéž zasvěcenými komentáři odborníků. Je pouze škoda, že publikace nebyla doplněna speciální kapitolou věnovanou hudebním projevům baroka v rámci západních Čech, což by více prospělo komplexnější ilustraci doby. (Nemluvě o tom, že např. na Fakultě pedagogické ZČU se specialisté na danou problematiku vyskytují). Relativní nevýhodou je dále vysoká cena knihy, která může znepřístupnit toto zajímavé dílo širšímu okruhu čtenářů. A tak je možno litovat, že se v rámci financí uvolněných na projekt „Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015“ nenašly též prostředky, které by dílo částečně zadotovaly a přispěly by tak k jeho většímu rozšíření. Nicméně lze předpokládat, že opravdu vážní zájemci o téma i přes vyšší cenu dají přednost kvalitě a knihu si nejenom půjčí, ale i zakoupí.

CENTRUM BAROKA V MARIÁNSKÉ TÝNICI n Irena Bukačová Muzeum a galerie severního Plzeňska se sídlem v Mariánské Týnici bylo zvoleno v roce 2016 pro svoje architektonické kvality i dosavadní odborné aktivity za Centrum baroka Plzeňského kraje. Areál národní kulturní památky v indikativním seznamu je tvořen souborem homogenních památkových objektů jednotné architektonické koncepce, spojené s představitelem vrcholného baroka – Janem Blažejem Santinim. Logické a organické vazby částí areálu – kostela Zvěstování Panny Marie, 8


Rozkrojení „barokního“ dortu dne 15. 6. 2016 /zleva PhDr. Bukačová, Mgr. Šobr, Ing. Svobodová/.

Expozice Centra baroka v přízemí Mariánské Týnice. proboštství a západního ambitu jsou propojeny návštěvnickým provozem, jehož systém navazuje na původní klášterní funkce památky – religiózní (duchovní), tj. kostel, odpočinkovou (meditační), tj. ambit a provozní a společenskou (proboštství). Památkový areál představuje sám o sobě unikátní architektonickou památku, která je přímo vzorovou učebnicí barokní architektury a její poznání a interpretace významu otevírá cestu k poselství barokní doby. Vybudováním druhého ambitu (Program IROP 2016-2020) vznikne zázemí pro další kulturní a společenské aktivity (koncerty, výstavy, umělecká sympozia, workshopy) návštěvníků. Centrum baroka zhodnotí a využije stávající prostory, které poskytnou zázemí pro odbornou, ediční a vzdělávací činnost. Přednáškové cykly budou pokrývat jednotlivé obory barokního života a vzdělanosti od výtvarného umění, duchovní život, přes barokní osobnosti, život ve městech, na zámcích a v klášterech, až po barokní krajinu, zahradní umění 9

a základy vědy (geologie). K atraktivitě přispěje poznání barokní módy, numismatiky, vojenství, zbraní a uniforem, barokní topografie, školství a vzdělání, múzická umění až po barokní každodennost a rodinný život. Spolupráce s partnery z paměťových a vzdělávacích institucí přispěje k vytvoření hodnotného programu pro odbornou i širší veřejnost. Nová expozice Santiniho v Mariánské Týnici Odkaz architekta Jana Blažeje Santiniho (1677–1723) představuje jedinečný soubor barokních staveb výrazně ovlivňujících tvář české a moravské krajiny. Západočeský okruh jeho tvorby vznikl díky kladrubskému a plaskému klášteru, z nichž vyzařovala do kraje tvůrčí umělecká a duchovní síla, proměňující v první polovině 18. století dosud okrajové oblasti Čech bohatým rejstříkem unikátních barokních staveb v pozoruhodné regiony. Expozice „Baroko a jeho svět“ je zaměřená na odkaz doby, která výrazným způsobem po-


znamenala jak českou krajinu dominantami jedinečných staveb, tak duši lidí, kteří dokázali vnímat díky umění, hudbě a literatuře duchovní hodnoty a kulturní tradice. Představuje především architekturu Jana Blažeje Santiniho a její odkaz na Plzeňsku, zvláště pak na území někdejšího plaského kláštera formou modelů a bohatou ikonografií. Setkání s barokními stavbami doplňuje též obraz českých zemí v díle Mauritia Vogta (1668–1730), řeholníka plaského kláštera, kartografa, historika a hudebníka, spjatého životem s Mariánskou Týnicí. Využití moderních médií oživuje expozici barokní hudbou a promítáním filmů o obnově místa a architektuře baroka na Plzeňsku. Barokní zahrada Na západní stranu kostela Zvěstování Panny Marie navazuje ambit, který lemuje čtyřkřídlá arkáda se čtyřmi koutovými kaplemi. Areál tzv.

rajského dvora patřil v době barokní k typické součásti poutních míst (Svatá Hora, Křtiny u Brna). V něm se soustřeďovali, odpočívali, modlili se a meditovali poutníci, přicházející do kostela. Prostor rajské zahrady tvoří meditační a odpočinkové zázemí kláštera. Jeho kultivace a doplnění drobnou architekturou a zelení slouží jako jedinečná ukázka barokního vnímání světa. Parter je osázen trvalou i sezonní zelení s výběrem mariánských rostlin a doplněn kašnou oživující prostor. Zahrada bývá tradičně připodobňována k ráji a v době baroka prožívala rozkvět drobná ornamentální výzdoba ze stálezelených trvalek (ornamentální broderie) doplněná růžemi a bylinkami pro klášterní lékárnu i kuchyni. Ambit nabízí prohlídkový okruh s freskami Julia Luxe – „Radosti Panny Marie“ (mariánský cyklus a cisterciácká ikonografie). Prostor je vhodný pro meditační setkání, hudební produkci, duchovní

Barokní zahrada v západním ambitu Mariánské Týnice. 10


četbu, bohoslužby, přednášky a prezentace krátkodobých výstav. Intimní prostor ambitu navazuje na zobrazení barokních zahrad plaského kláštera, které jsou známé z historické ikonografie. Barokní každodennost - kuchařské umění Příprava pokrmů byla považována v baroku za umění, jak ostatně dokládají četné názvy kuchařek. Vysoké ocenění kuchařské profese souviselo též s aranžováním samotného jídla, jehož estetická prezentace byla vrcholem kulinářské dovednosti. Vedle chuťové pestrosti a jedinečnosti byl výsledek vskutku sochařským a dekoratérským, i když pomíjivým uměleckým dílem. Zdůrazňována byla též velmi úzká vazba mezi kuchařským uměním a zdravovědou, tedy mezi kuchyní a lékárnou. Ostatně mnoho jídel a nápojů mělo působit na dobrou pohodu i zdraví těch, kteří je konzumovali. Najdou se však také recepty na povzbuzující jídla pro nemocné, ale i recepty na zlepšení kondice, k nimž patřily též tajné návody, jak užívat afrodiziakální nápoje a pokrmy. Kuchař byl považován za partnera lékaře, protože mohl ovlivnit složením stravy zdraví svého pána. Tento aspekt provází jídlo a pití ostatně dodnes, i když právě to, co je považováno za zdraví prospěšné dnes, se od barokní nabídky velmi odlišuje. Pohled do barokní kuchyně nabízí jedna z nejznámějších a nejrozšířenějších barokních kuchařek ve střední Evropě. Salzburská kuchařka Conrada Haggera, která obsahuje na 2500 jídel a byla opakovaně 11

vydána, byla zdrojem receptů i pro české prostředí. Mlsná hraběnka Marie Gabriela Zajímavý a detailní pohled do barokní kuchyně nabízejí dochované účty z manětínského panství, které patřilo v první polovině 18. století hraběnce Marii Gabriele Lažanské, rozené Černínové. Jídelníček z roku 1742 a její osobní účty svědčí o kvalitním vybraném jídle, které přicházelo na panský stůl. Nabídka by potěšila i současného gurmána, neboť zde vedle vydatných polévek najdeme paštiku z divokých holubů, marinovanou štiku, beránka na česneku s bramborem, hovězí pečeni na zeleném česneku, jehněčí ragú, frikasé z telecí hlavy s žemlí. Přestože zelenina nebyla v baroku doporučována, protože byla považována za nezdravou, objevíme mezi lahůdkami také hrášek s máslem, artyčoky s hovězí polévkou nebo máslem, salát, špargl nebo kyselé zelí. Objevuje se jako příkrm řepa červená, žlutá a bílá. Ke konzumaci byla určena také portulaca, tedy šrucha, dnes opět využívaná na salát. Jídelníček z roku 1742 dokládá pozoruhodnou gastronomickou úroveň lokální šlechtické kuchyně, jejíž charakter se zřejmě nevymyká dobovému standardu. Tak jako u jiné šlechty, byl stůl bohatý a převažovala masitá strava. V nabídce bylo denně několik opulentních masitých chodů. Jako rarita v dobovém českém kontextu jsou brambory a rajčata (Cartoffeln, Thomaten), které se objevují výjimečně na šlechtickém stole před polovinou 18. století. Neobvyklé je


též časté servírování artyčoků, karfiolu, salátu, parmezánu a těstovin, typických pro italskou kuchyni jako maccaroni a noky. Každodenní nabídka tří jídel začínala poledním menu o pěti chodech, v nichž nikdy nechyběla výživná polévka, nejčastěji hovězí a drůbeží s různými přílohami, v nichž převažovaly nudle a krupky. Objevuje se i polévka pivní, mléčná, čočková, mandlová. Druhým chodem byla pečeně, zpravidla hovězí nebo telecí, popřípadě pečená mladá husička, třetím chodem byla nějaká specialita z masa nebo ryb, pak následovala paštika a nakonec sladké pečivo, často se smetanou nebo máslem. Z druhů masa se používalo hovězí, telecí, skopové, zvěřina, drůbež a ryby. Časté jsou též vaječné doplňky. Z drůbeže byla v oblibě na předním místě husa či kachna, která se objevovala jako studený nářez v třetím, nočním jídle. Jehněčí resp. skopové maso bylo na jídelníčku často a to jako pečené, pečená kýta nebo jehněčí ragú. Ze zvěřiny a ptactva se objevují často divocí holuby, srnčí, zajíci, bažanti. Maso bylo upravené sekáním na haše či karbanátky. Kupovaly se však též tzv. cerbuláty, tedy jakési uzenky, dále byly ve velké oblibě paštiky. Úpravy jídla jsou podobné současnosti, tedy pečení, rožnění, dušení. Jako koření je používán česnek, houby, sardelky, křen. Vepřové či konina zcela chybí. Z ryb byl na jídelníčku kapr a štika, obojí upravené na modro, černo, marinované, pak drobné smažené ryby (zvané backfisch) a také rybí polévka. Raci byli upravováni na smetaně nebo se užívalo račí máslo. 12

Výjimečně se objevují na jídelníčku žáby, což svědčí o vztazích k evropské kuchyni. Druhým menu bylo večerní, s obdobnou výživnou nabídkou, po němž následovalo ještě menu noční, které bylo připraveno pro potřebu šlechty. Zde se objevují vedle polévek také studené masové a rybí pokrmy, zpravidla nářezy pečení nebo marinovaných ryb. Nápoje v jídelníčku nejsou uvedeny, víme však z osobních účtů hraběnky o nákupu kvalitních a drahých vín, kávy, čokolády a čaje. V jídelníčku byly také četné sladkosti, označené jako dorty, dortíky, vdolky a buchty, tedy moučníky (Mehlspeise). Poměrným překvapením je rýže jako příkrm i rýžová polévka. Doplňky tvořilo pečivo, nejčastěji bílý nebo černý chléb a žemle, které se jedly k polévce nebo masům. Vaječné pokrmy představovaly ztracená vejce jako náplň polévek, jako samostatné jídlo pak plněná vejce, míchaná a sázená smažená vejce. Objevují se např. míchaná vejce s bramborem a jakási vaječná pánvička (Ayer Pfanztl). Houby se používaly na polévky a k ochucení jídel. Sociálně nižší vrstva – panské služebnictvo, tzv. offiziere, pro něž se také zachoval jídelníček, mělo velmi podobnou nabídku, jen s menším výběrem příloh. Jídelníček 8. července 1742 v neděli u panského stolu nabízel slepičí polévku s paštičkami a beránčím krájeným masem, hovězí maso se šťávou, frikasé z mladého masa, paštiku z divokých holubů, následovaly jakési dortíčky. K večernímu menu byla nabízena drůbeží polévka s těstovým


strouháním, zadělávané telecí se salátem, telecí pečeně. V pondělí 9. července na panský stůl přišla slepičí polévka s kroupami, hovězí maso se zeleným česnekem, ragú ze skopového, malý nudlový chod, telecí pečeně s ledvinou a studené paštiky. V noci měla vrchnost slepičí polévku s kapáním, frikasé z telecího masa a studenou pečeni. V úterý 10. července bychom byli pozváni v poledne na hovězí polévku se smetanou a pečeným chlebem, hovězí pečeni s kyselým zelím, pečeni z beránka s čerstvým bramborem a salátem. Již jen tento krátký pohled do jídelníčku naznačuje převahu masitých jídel. Nákupy pamlsků a potravin doložené účty v partikulární kase hraběnky Lažanské zachycují pochutiny jako tehdy poměrně drahý a vzácný cukr, kávu, čokoládu, pomeranče, citrony, kapary, olivy, sardelky, pistácie, piniové oříšky a koření a také mnoha lahví vynikajícího tokajského vína. Původ pochutin a koření z dovozu zahrnoval několik světadílů. Káva pocházela z arabských zemí, čaj z Dálného východu (Čína, Japonsko), kakao z Jižní Ameriky, cukr třtinový

z Kuby a ostrovů, koření z Předního východu. Nejčastěji byly dováženy italskými obchodníky, kteří měli sklady i v německých zemích. K jídlu patřil také personál, který se o zámeckou kuchyni staral, což byli zámečtí kuchaři, kuchtíci a kuchyňské pomocnice. O servírování jídla se starali zámečtí služebníci, zvaní stolníci (Tafeldecker), kteří dbali na to, aby jídlo bylo dostatečně teplé. Nahřívali cínové talíře a starali se o dostatek nabídky na panský stůl. O vynikajícím stolovaní svědčí bohaté vybavení hodovních stolů servisy z majoliky, cínového nádobí a barokního luxusního nápojového skla. Velké polévkové mísy, zvané terriny, dokládají v jídelníčku často zmiňované polévky. Zámeckým kuchařům i stolníkům se dostalo pozornosti malíře Václava Dvořáka, který je v roce 1716 zachytil při jejich práci. Dochoval se též výuční list manětínského kuchaře a řada dokladů o výplatě kuchařskému personálu v manětínském zámku.

KE DVORŮM PLASKÝCH CISTERCIÁKŮ — NEBŘEZINY n Petr Rožmberský V 21. čísle edice Zapomenuté hrady, tvrze a místa nazvaném Dvory plaských cisterciáků (první vydání z roku 1999, druhé z roku 2008) jsou kapitolky týkající se jednotlivých klášterních dvorů.1) Dalším bádáním se podařilo o některých z nich zjistit nové skutečnosti (viz text dále). Ves Nebřeziny se rozkládá po obou 13

březích řeky Střely, asi 2,5 km od kláštera v Plasích. Leží na staré zemské stezce spojující Plzeň se severními Čechami, která zde překračovala Střelu brodem, později mostem.2) V uvedené publikaci jsou všechny zmínky o dvoru vztaženy k poloze „Semlov“ na jižním okraji Nebřezin, na hraně pravobřežního


V těchto místech, hned za mostem přes Střelu, se nejspíše nacházel dvůr se dvěma forberky (situace r. 1839 na cís. otisku mapy stabilního katastru). svahu řeky Střely, kde se nachází zbytky okrouhlého opevnění („propugnacula“), narušené silnicí do Obory a zemědělskou činností, a další, již neznatelné pozůstatky klášterního dvora – „grangie“. Bylo konstatováno, že se o tomto dvoru dozvídáme až ze zástav krále Zikmunda; ke dvoru v Nebřezinech patřily dvě popluží (míra pozemků), čímž zprávy o nebřezinském klášterním dvoru končí. V 80. létech 15. století zástavní držitelé nově zřízeným rybníkem zatopili louky náležející ke dvořišti (tj. k místu, kde stával dvůr), roku 1659 prodal klášter poddanému z Nebřezin určité pozemky „Na dvořišti“. Archeologický výzkum prokázal exi14

stenci opevnění a dvora ve 14. století s přesahem do první čtvrtiny století patnáctého.3) Dvůr tedy evidentně zanikl za husitských válek. Ovšem v Nebřezinech existoval ještě jiný vrchnostenský dvůr, který byl po určitý čas také dvorem plaských cisterciáků. Je třeba začít již u zástav krále Zikmunda. Ten v roce 1420 potvrdil Hanušovi a Bedřichovi z Kolovrat vše, co dosud získali koupí nebo zástavou z majetku kláštera a také jim zapisuje dvůr v Nebřezinech, který může klášter vykoupit zpět.4) Avšak o několik měsíců později, již v roce 1421, král Zikmund vyhotovil dlužní úpis pro Burjana z Gutštejna, jímž mu zapsal několik kláš-


terních vesnic a také dvůr v Nebřezinech „se dvěma forberky“.5) Šlo o ručení za dlužné žoldy, které si uvedení šlechtici nárokovali za svůj boj s husity. Dvojí zápis na dvůr v Nebřezinech by bylo možné považovat za omyl královské kanceláře, který by byl v oněch pohnutých dobách pochopitelný. Jenže, jak se ukázalo, byly tu opravdu dva klášterní dvory. Dva „forberky“ ztotožnil se dvěma poplužími již regionální historik Václav Kočka.6) Názory na význam výrazu „forberk“ se různí. S poplužím (ale i s městským stavením) je například forberk ztotožněn v Právech městských Brikcího z Licka z roku 1536:„…stavení městská také poplužní nazýváme… leč bude mieti popluží aneb forberk“.7) V dopisu z roku 1584 se praví: „takové svolení berně od stavů se stalo, že jeden každý z obyvatelův, kdo zač statku svého měl, jako na domích, gruntech, dobytcích, vínech, pivech, obilí i jiných forbercích rozličných…“.8) Často je forberk přímo ztotožňován s poplužním (vrchnostenským) dvorem, nebo se poplužní dvůr jmenuje Forberk.9) „Úředně“ (ve starším slovníku českého jazyka) je forberk svobodný statek, dvůr před městskými branami.10) Forberk je podle jiných zkomolenina německého výrazu Fuhrwerk – povoz, vůz a označovala objekty, v nichž bydleli povozníci.11) Tomuto vysvětlení se blíží názor historika V. Šebka: v Pardubicích na prostranství u dvora nechal Vilém z Pernštejna zřídit „forberky“ – dvorce pro povozníky. Stály tam stáje, přístřešky pro vozy a zázemí povozníků.12) 15

Bylo by velmi zvláštní, aby měli plasští cisterciáci dvě „grangie“ (poplužní dvory s pozemky – poplužími) v jedné vesnici. Je možné, že královský písař, chtěje tyto objekty odlišit, poznamenal, že jeden obsahuje dva forberky. Přikloníme-li se k poslednímu vysvětlení výrazu „forberk“, pak tento dvůr souvisel s provozem na zemské stezce podobně, jako pozdější zájezdní hospody – byly v něm poskytovány služby formanům. Byl to ten, na který získali zápis Gutštejnové, od nichž jej někdy poté získal šlechtic Jan Plzák, který se potom psal „z Nebřezin“. Jan z Nebřezin měl od chotěšovského probošta opět jako zástavu na dluh plat vycházející ze vsi Líní a pustou ves Úsuší, což mu roku 1469 potvrdil král Jiří z Poděbrad.13) Roku 1473 koupil Jan Plzák z Nebřezin tvrz v Nebovidech a plat v Němčicích (okr. Kolín), avšak vzdálené zboží zase roku 1477 prodal.14) Roku 1488 zemřel15) a vdova po něm Markéta Plzáková byla roku 1491 u komorního soudu obviněna z neplacení dluhu 25 kop a 40 grošů českých, který učinil ještě její manžel Jan z Nebřezin. Protože Markétu určil po své smrti „mocnou poručnicí a nápadnicí“ svého majetku, byla Markéta přinucena do 14 dnů dluh zaplatit.16) Vdova Plzáková měla dalších několik pří u komorního i zemského soudu týkajících se různého majetku (které pravidelně prohrávala) avšak kde žila, z nich není patrné.17) Právě kvůli tomu, že musela zaplatit dluhy po zemřelém manželovi, „vzdala“ dvůr v Nebřezinech plaskému klášteru.18) Roku 1558 bylo v Nebřezinech jen


pět poddanských usedlostí, mimo jiné také krčmáře, mlynáře a pana Jakuba Mifflinka–Weise. Syn tohoto šlechtice Hektor byl ve vojenských službách krále Maxmiliána a na poddanském dvoře v Nebřezinech měl nájemníka. Roku 1584 prodal poddanský dvůr s chalupou a příslušenstvím plaskému klášteru za 350 kop míšeňských grošů.19) Zdá se, že klášter mohl poplužní dvůr získaný od Markéty Plzákové rozdělit tak, že z něj (a jeho pozemků) vznikla krčma, nadále poskytující služby pocestným a formanům, a poddanský dvůr, který později opět koupila osoba šlechtického původu. Od roku 1584 však tento dvůr opět vlastnil plaský klášter. V roce 1613 byla do klášterních knih zapsána smlouva mezi opatem a Barborou vdovou po Jakubovi krejčíři o domek a pozemky u kláštera. Byla stanovena zákupní suma (na roční splátky) a dědičné úroky. Vdova se provdala za Jiříka Zelenku, který potom v letech 1614–1618 platil splátky. Zápis je však nadepsán „Jeho milost pan opat s Jiříkem Zelenkou šafářem nebřezinským“.20) Znamená to, že v Nebřezinech existoval v té době klášterní dvůr, jehož hospodaření řídil šafář Zelenka. Jde zřejmě o výše uvedený dříve již poddanský dvůr Mifflinka–Weise, který byl nyní opět vrchnostenských (poplužním) dvorem. Za třicetileté války při průchodech vojsk po dálkové cestě skrze Nebřeziny byla ves vypálena, říká regionální historie. Ještě sedm let po válce zde živořili jen Matěj Kožíšek řečený Limvrz a krčmář na krčmě u mostu 16

Jiřík Bulan. Matěj Kožíšek se oženil s vdovou po zdejším mlynáři.21) Berní rula k roku 1654 zaznamenala v Nebřezinech dva sedláky (Matěj Limvrž a Jiřík Krčmář) a pustý mlýn.22) Ostatní pozemky zřejmě náležely k vrchnostenskému dvoru, který není zaznamenán, neboť panská půda nepodléhala zdanění. V roce 1659 byl Matěji Kožíškovi „prošacován“ (tj. odhadnut) a prodán za 182 kop míšeňských 51 grošů a 3 denáry „dvůr pustý panský v Nebřezinech“ s vyčtenými pozemky (i s loukou Dvořiště). Část pozemků od bývalého panského dvora byla připojena k chalupě jeho bratra Jiříka Kožíška tak, aby vznikly dvě selské usedlosti (každá po lánu pozemků). Porostliny (bývalé polnosti zarostlé křovím) na pozemcích panského dvora měli bratři postupně vyplenit a potom se o ně rozdělit. Část pozemků panského dvora zůstala klášteru a část byla darována nebřezinskému krčmáři. Matěj Kožíšek byl na tři roky osvobozen od robot a panských i zemských platů a berní. Kupní sumu měl splácet po 3 kopách míšeňských grošů ročně.23) Osvobozen od robot a plateb byl zřejmě proto, že pole byla zanedbána a dvůr byl zpustlý. Jak uvidíme dále, Matěj Kožíšek asi na dvoře vykonal jen nejnutnější opravy a soustředil se na stavbu nového mlýna, který vystavěl roku 1667 jeho syn Jiří na místě za války vypáleného mlýna.24) Naposledy totiž Matěj za bývalý panský dvůr zaplatil splátku roku 1666 a dvůr postoupil Janu Kučerovi (spáleniště s chalupou).25) V tom případě buď Matěj vy-


pálený dvůr vůbec neopravoval a bydlel v chalupě, nebo opravený dvůr vyhořel. Matěj Kožíšek Janovi Kučerovi zanechal klisnu s hříbětem, vůz, pluh, brány a příslušenství, a také po třech stryších žita, ječmene a ovsa. Na zimu bylo již oseto pět a čtvrt strychu žitem a tři strychy pšenicí. Roku 1667 Jan Kučera přistoupil na tytéž platební podmínky, jako měl Matěj (182 kop 51 gr. 3 d., splátky po 3 kopách ročně). Na dva roky byl osvobozen od robot („poněvadž stavěti musí“), ale příslušné platy vrchnosti (dědičný pacht) musel odvádět ihned. Matěji Kožíškovi bylo 12 kop

grošů, které již na splátkách zaplatil, vráceno.26) Oba nebřezinské dvory se zřejmě nalézaly nad pravým břehem Střely (ještě na Müllerově mapě Čech z roku 1720 jsou Nebřeziny zakresleny jen na pravém břehu řeky27)) – dvůr zaniklý za husitských válek nahoře nad hranou údolí, a druhý (s forberky) nejspíše dole, hned za mostem. V polovině 18. století bylo v Nebřezinech již 7 hospodářů,28) nejspíše na zbylých pozemcích od zrušeného panského dvora.

Poznámky: 1) Rožmberský, P.: Dvory plaských cisterciáků. Plzeň 1999/2008. 2) Kočka, V.: Dějiny politického okresu Kralovického I. Kralovice 1930, s. 187. 3) Rožmberský, P.: Dvory plaských cisterciáků. Plzeň 2008, s. 23–24. 4) Palacký, F. (ed.): Archiv český II. Praha 1842, s. 451. 5) Citace v pozn. 4, s. 447. 6) Citace v pozn. 2. 7) Šejdl, J.: Služebnosti a jejich (ne)proměny. Dostupné na: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/files/prispevky/08_promeny/Sejdl_Jan_(4565).pdf [14. 6. 2014]. 8) http://www.psp.cz/eknih/snemy/v060/1584/t029800.htm [14. 6. 2014]. 9) Např. http://www.svidnice.cz/historie/pametni%20kniha.pdf, nebo http://www.hradovestrimelice.estranky.cz/clanky/historie.html [14. 6. 2014]. 10) http://bara.ujc.cas.cz/psjc/ [14. 6. 2014]. 11) http://parpedie.cz/cti-zaznam.php?id=Forberky [14. 6. 2014]. 12) Šebek, F.: Toulky historií Pardubic, Radniční zpravodaj Pardubice 2007/11, s. 7. Dostupné na http://www.pardubice.eu/urad/radnice/zpravodaj/2007/ [14. 6. 2014]. 13) Sedláček, A. (ed.): Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480. Praha 1914, s. 274. 14) Emler, J. (ed.): Pozůstatky desk zemských Království českého r. 1541 pohořelých II. Praha 1872, s. 365–366, 372. 15) Citace v pozn. 2. 17


16) Čelakovský, J. (ed.): Registra soudu komorního. In: Kalousek, J. (ed.): Archiv český IX. Praha 1889, s. 541. 17) Citace v pozn. 16, s. 476, 512, 560; citace v pozn. 14, s. 446, 459. 18) Citace v pozn. 2. 19) Citace v pozn. 2, s. 187–188. 20) Státní oblastní archiv Plzeň, pracoviště Klášter, fond Velkostatek Plasy, gruntovní kniha sign. 245, fol. 33v–34v. 21) Citace v pozn. 2, s. 190–191. 22) Doskočilová, M. (ed.): Berní rula 23 – kraj Plzeňský I. Praha 1952, s. 229. 23) Citace v pozn. 20, fol. 240v–241. 24) Citace v pozn. 2, s. 191. 25) Citace v pozn. 2, s. 190. 26) Citace v pozn. 20, fol. 241. 27) http://oldmaps.geolab.cz, mapový list č. 12. 28) Kolektiv (ed.): Tereziánský katastr český II – rustikál. Praha 1966, s.184.

ŽIDOVSKÝ HŘBITOV KOŽLANY n

Václav Fred Chvátal, Petra Vladařová

První zmínky o židovském osídlení Kožlan pocházejí z poslední čtvrtiny 17. století (v roce 1674 zde žily 2 židovské rodiny, celkem 14 osob, 1723 je zmíněno 5 rodin, které tu „žijí už dlouho“). V Kožlanech existovala také synagoga nebo modlitebna, ale o jejím umístění není nic bližšího známo.1) Do doby kolem roku 1680 lze pravděpodobně datovat i vznik židovské-

ho hřbitova. Oficiálně byl jeho pozemek zakoupen až roku 1788, kdy je ve smlouvě zmíněn jako místo pod Šibeničním vrchem, používané jako pohřebiště již dříve.2) Pozemek zakoupila židovská obec Kůzová (Wallisgrün), jejíž význam v té době už vzrostl natolik, že do jejího „spádového území“ patřilo i městečko Kožlany. Potupné umístění židovského hřbi-

Židovský hřbitov u Kožlan byl založen v 17. století. Je na něm dochováno 175 náhrobků. 18


Zděná vstupní brána s kamenným ostěním. tova poblíž popraviště je známo i z jiných lokalit. Místo bývalého kožlanského popraviště na vrcholu Šibeničního vrchu však dnes již neexistuje, zaniklo postupem těžby v blízkém kamenolomu.

Většina náhrobků je zhotovena z pískovce nebo hrubozrnné žuly, pro mladší náhrobky (od poloviny 19. století) byly použity ušlechtilé materiály (leštěná kompaktní žula nebo diorit).

Náhrobek č. 1: Gedalja ben Baruch ha–Levi (březen–duben 1817) Zemřel dne ... nisanu 577 podle malého počtu. Zde se skrývá muž spravedlivý a čistý, po všechny své dny kráčel po cestě přímé a od příkazů H-spodinových se neodchýlil, takový byl vážený Gedalja, syn váženého Barucha z kmene Levi, z Wallisgrünu. Jeho duše ať je přijata do svazku živých. 19


Po odstranění sutin márnice byl objeven neporušený žulový stůl pro taharu (rituální očistu mrtvého před pohřbem).

Náhrobek č. 1.

příliš neujalo a osada se dodnes nazývá jménem někdejší středověké vsi. V roce 1783 žilo v Kůzové 13 židovských rodin. Místní židovská obec začala nabývat na významu, do svého okrsku pojala i širší okolí včetně

Náhrobek je zhotoven z hrubozrnné žuly, v terminálu je odlomena část textu datace, takže není možné přesně stanovit datum úmrtí. Čitelný je jen název židovského měsíce nisan a rok „577 podle malého počtu“ (tj. židovský rok 5577). Datum úmrtí tedy spadá do března až dubna roku 1817. Pohřbený Gedalja ben Baruch pocházel z Kůzové (německy Wallisgrün), obce se zajímavou historií. Její jméno patřilo zaniklé středověké osadě, v jejímž prostoru založil rakovnický hejtman Albrecht Jindřich Kolovrat na konci 17. století novou osadu, která byla po něm pojmenována Heinrichsdorf (česky „Jindřichova ves“) a usadil v ní 10 poddaných, z nichž významná část byla židovského vyznání. Nové jméno se 20


Rabín Karl Josef Polesie (1827 Kůzová–1894 Lesná)

městečka Kožlan a postavila si novou synagogu (její budova z roku 1812 je v Kůzové dochována dodnes). V roce 1843 už zde žilo 22 židovských rodin, v roce 1900 představovali židé 9 % obyvatelstva. V roce 1921 patřily do okrsku ŽO Kůzová nejen Kožlany, ale i Kralovice, Čistá, Vysoká Libyně a Nová Ves.

Z Kůzové pocházel mimo jiné Karl Josef Polesie (nar. 1827, hebrejským jménem Josef ben Cvi ha-Levi), který působil jako rabín a učitel v Lesné u Tachova.3) Zde také 1. 1. 1894 zemřel a je pohřben na židovském hřbitově v Pořejově.4)

Náhrobek č. 11: Rejzl (listopad–prosinec) ... ... paní Rejzl, ... ... která byla pohřbena 17. kislevu ... Její duše ať je přijata do svazku živých. Pískovcová stéla s vystupujícím reliéfem písma je v takovém stupni eroze, že lze s obtížemi přečíst jen jméno a fragment datace, naneštěstí

bez letopočtu. Dozvídáme se tedy jen tolik, že paní Rejzl zemřela koncem podzimu (židovský měsíc kislev spadá do listopadu až prosince).

Náhrobek č. 13: Moše ben Jisrael (13. 3. 1717) Novoluní nisan 477 podle malého počtu. Zde je pohřben muž významný a spravedlivý, drahý, vážený Moše, syn váženého Jisraele, památka jeho buď požehnána, zemřel a byl pohřben v den uvedený nahoře. Jeho duše ať je přijata do svazku živých. Jedná se o jeden z nejstarších náhrobků kožlanského hřbitova. Jeho majitel pan Moše pravděpodobně 21

pamatoval příchod židů do Kožlan i znovuzaložení obce Kůzová. Pokud by mu v době úmrtí bylo kolem 65 let,


byl by se mohl jako dvacetiosmiletý přistěhovat do Kožlan nebo jako třicetiosmiletý být jedním z prvních osadníků Kůzové. Že zemřel ve zralém věku, se můžeme domnívat podle toho, že jeho otec pan Jisrael byl v té době už po smrti (to je signalizováno citátem z knihy Přísloví za jeho

jménem: „památka jeho buď požehnána“).5) Náhrobek je velmi dobře dochovaný a čitelný. Vzhledem ke svému stáří patří svým obsahem k tomu nejcennějšímu, co z kožlanského epigrafického materiálu zůstalo zachováno.

Náhrobek č. 32 Z[emřela] ... podle malého počtu. ... významná ... ... dcera ... ... Její duše ať je přijata do svazku živých. Pískovcová stéla, jejíž nápisová strana je téměř úplně zničena, je ukázkou stavu, k němuž dříve či později dospějí všechny náhrobky a svědčí o urgentní potřebě jejich včasné epigrafické dokumentace. Informace je zde v podstatě ztracena a z nepatr-

ných fragmentů písmen lze vyčíst jen tolik, že se jedná o náhrobek ženy, datum úmrtí bylo vepsáno do oblouku v terminálu a nápis byl proveden zahloubeným reliéfem písma.

Náhrobek č. 81: Rajcl bat Dina (6. 12. 1871), Cvi Jehuda ha-Levi ben Serl (22. 7. 1873)

22


23

Náhrobek č. 11: Rejzl.

Náhrobek č. 13: Moše ben Jisrael.

Náhrobek č. 32.

Náhrobek č. 81 Rajcl bat Dina, Cvi Jehuda ben Serl.


Zde je ukryta Zde je ukryt paní Rajcl, dcera pan Cvi Jehuda paní Diny, zemřela z kmene Levi, syn Serl, ve středu 23. zemřel v úterý 27. kislevu 632 p. m. p. tamuzu 633 p. m. p. Ve svaté obci Wallisgrün. Její duše ať je přijata do svazku živých.

Jeho duše ať je přijata do svazku živých.

Žulová dvojdeska s netradiční výzdobou a přísně ortodoxním slohem textu pochází z doby hluboko v židovské emancipaci. Avšak svou výzdobou, tvary písmen i zněním textu by mohla patřit i do období až o sto let staršího. Není uveden žádný text latinkou, žádné příjmení, žádné znaky emancipace. Datování je však nepochybně správné, data úmrtí jsou v epitafu dobře čitelná. Další zvláštností textu je, že u obou pohřbených jsou uvedena jména jejich matek, ale chybí jména otců. Tento jev se zpravidla vysvětluje tím, že otec je neznámý. Takové vysvětle-

ní však v tomto případě selhává (příslušnost ke kněžskému kmeni se dědí po otci, a protože příslušnost pana Cvi Jehudy ke kmeni Levi byla známa, musel být znám i jeho otec), stejně jako v několika případech kohenských náhrobků na židovském hřbitově u Bezdružic, kde jsou také uvedena jména matek.6) Příčiny takto koncipovaného textu zůstávají tedy nevysvětleny a můžeme je považovat za další z tajemství, jakých si židovské hřbitovy ponechávají stále dost.

Poznámky: Fiedler, J: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Praha 1992. Vladařová, P.: Židovské osídlení Kožlanska, diplomová práce HTF UK, Praha 2012. 3 Gold, H.: Die Juden und die Judengemeinden Bohmens in Vergangenheit und Gegenwart, Prag–Brünn 1934. 4 Chvátal, V. F.: Židovský hřbitov Pořejov, nepublikovaná vyzkumná zpráva, Tachov 2005. 5 Přísl. 10:7. 6 Chvátal, V. F.: Židovský hřbitov Bezdružice, in: Sborník konference Židé v Čechách 4, Praha 2013.

1 2

24


OBSAH Úvodem ........................................................................................................................ 2 Předplatné a otevírací hodiny v knihovně ............................................................ 2 Události obrazem ....................................................................................................... 3 Jindřich Rineš (* 10. 8. 1943 – † 20. 6. 2016) ..........................................................4 /Jan Soukup Recenze nových knih: - Dějiny Plané nade Mží ............................................................................................ 5 - Vznešenost a zbožnost západočeského baroka ................................................ 7 /Radovan Lovčí Centrum baroka v Mariánské Týnici ..................................................................... 8 /Irena Bukačová Ke dvorům plaských cisterciáků - Nebřeziny ................................................... 13 /Petr Rožmberský Židovský hřbitov Kožlany ...................................................................................... 18 /Václav Fred Chvátal, Petra Vladařová

ADRESA REDAKCE Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393 e-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz www.facebook.com/marianskatynice Ilustrace na obálce: Boží muka u silnice do Málkovic. (foto Václav Podestát)

Publikace k prodeji

PROMĚNY PLASKÉHO KLÁŠTERA (1145–2015) Text: kolektiv autorů Sborník příspěvků z konference konané ve dnech 8.–9. října 2015 v Plasích. ISBN 978-80-87185-20-9 Cena: 250 Kč

KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice. ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz

ARCHITEKTURA JANA BLAŽEJE SANTINIHO–AICHLA NA SEVERNÍM PLZEŇSKU Text: Irena Bukačová Více než dvousetstránková publikace sestává z podrobného zpracování deseti architektonických památek. ISBN: 978-80-86720-61-6 Cena 299 Kč

PAMĚŤ KRAJINY I - VIII Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Již osmisvazkové dílo (nejnověji Nýřansko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Cena za každý díl 250 Kč

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XXVI

Recommend Documents