ROMAN SIKORA. Smrt talentovaného vepře

ROMAN SIKORA Smrt talentovaného vepře Tato hra či monodrama (nebo co to vlastně je) je věnována mnou váženému Jaroslav Tučkovi u příležitosti jeho sedmdesátin. Přinejmenším za to, že je významnou, ač opomíjenou postavou brněnského divadelního života a za svůj život vydupal ze země nebo přivedl k rozkvětu, nebo udržel při životě nejedno divadlo, ač občas v dobách nelehkých v pozici nemilé jemu i ostatním. Autor Ach, to čekání. To to letí. Kdyby to bylo aspoň čekání na něco příjemného. Ale ono vlastně není. Na něco příjemného by se vepř, jako já, mohl aspoň těšit. Ale na nepříjemné věci, na věci neblahé, neveselé, to se jeden těšit moc nemůže. No a samozřejmě, když se čeká na něco příjemného, čas se vleče jako prase na porážku. Jenom nepříjemné věci se blíží kvapem. Úplným sprintem. Vteřiny nejsou úplnými vteřinami, ale vteřinami polovičními. Možná dokonce jen čtvrtvteřinami. Ani s minutami to není pak úplně v pořádku, protože ty jsou pak jen čtvrtminutami a hodiny čtvrthodinami. A jeden na to musí furt myslet. Co se vlastně stane až se to stane? A jaké to bude po Tom? Odkud přicházím? Kam kráčím? To vlastně v téhle chvíli vím docela přesně. Nejednou jsem to totiž viděl. Ale proč? Jaký je smysl toho všeho? Čím jsem si to zasloužil? Na to teď hledám odpovědi. Vždyť jsem byl přece celý život tak hodným, milým prasetem. A je vůbec něco po Tom? Potom, až dokráčím? Až dojdu tam, kam jdu? … Povím Vám, milé děti, není to věru špatné být prasetem. Prožil jsem velmi krásné dětství. Sice nás moc nepouštěli ven, ale cítili jsme se u maminky v bezpečí. Ale proč by nás měli pouštět ven? Z kotce. Z chlívku? Maminka nám kolikrát říkávala, že venku je svět zlý a proto je dobře být raději zavřený a pěkně přibírat na váze. A pak ty dobroty. Co jsme se jich jen namlsali. Pomeje. Shnilé brambory. Zbytky od obědů z podnikových jídelen. Masokostní moučka. Rostli jsme jako z vody. A jednoho dne jsem objevil úžasnou věc. Že nejsem žádné obyčejné prase. Prase jen tak nějaké. Které si jen tak tloustne a válí se v blátě a hnoji a je mu fajn. Objevil jsem své nadání. Talent. A s ním přišly také nemalé ambice. Náhle jsem si uvědomil, že malý kotec není nic pro mě. Že svět venku je to místo, kam patřím. Velký, krásný, nesmírný svět mimo teplý sladce smradlavý chlívek. Svět za chlívkem. To si tenkrát jeden chlap, co nám z mechanických krmičů dávkoval dobroty začal najednou něco pískat. Jen tak. A mě najednou přišlo, že to přece dokážu taky. Byl jsem těmi zvuky uhranut, fascinován a tak nějak samy se mi z tlamičky začaly linout sladké tóny oné melodie. (Pokvikuje melodii Ódy na radost.) Chlap, když to slyšel, celý zcepeněl. Civěl na mě jako na zjevení. Ale pak se začal nahlas smát a… Odešel. Nu což. Tenkrát jsem ještě žádnou díru do světa neudělal. Ale talent byl objeven. A já věděl, že se jednou prosadí. Že si ho někdy někdo povšimne a můj skromný a nenápadný prasečí život se od základu promění. A tím jsem si byl jistý. … „Kam nás to vezou?“ zeptal se mě jednou bratr Pepa. Chudák už je taky na pravdě Boží. „Nevím,“ odpověděl jsem. Ale vypadalo to, když nás ráno vyhnali z kotce a nacpali do kamiónu, že jedeme někam do velkého světa. V kotci jsme byli s bratříky už pěkně

namačkaní, ale co se vám dělo v tom přívěsu… Docela jsme totiž vyrostli. Ale já i přesto cítil, že tohle je možná okamžik, který rozhodne o dalším mém životě. Kudy se bude ubírat. Rozhodující, zlomový, přelomový okamžik. A ta příležitost, velká příležitost, by se neměla promarnit. Ale chytnout za pačesy, nebo jak my vepři říkáme, za rypák. A už ji nepustit. A přijeli jsme sem. Na jatka. To já ale tenkrát nevěděl, co to jsou jatka. S velkým světem jsem ještě neměl dost zkušeností. Pepa tenkrát, když nás jednoho za druhým hnali úzkými uličkami kvikl něco o tom, že má divnou předtuchu. Já měl ale předtuchu svou. Přede mnou se tyčil, již ve zcela jasných obrysech, obraz velké umělecké kariéry. A já se tenkrát pevně zapřel kopýtky a zplna hrdla zapěl. Radostně. S nasazením, jak už to u velkého umění bývá. A šlo to přímo od srdíčka, od mého nepatrného prasečího srdíčka, s kterým to tenkrát vlastně vypadalo, a to jsem si uvědomil až později, že brzy přestane tlouci, a já se zapřel a z plna hrdla zapěl. (Opět vykvikuje stejný song.) A byl to výkřik po životě, po svobodě, po nepatrných prasečích právech, která nikdo nedodržuje. V tom výkřiku se náhle slila obrovská vůle k životu a všechen můj talent a vášeň, které jsem až do té chvíle neměl možnost, a snad jsem ani nevěděl, jak je projevit. A to jste měli vidět. Chlapi, co nás až do téhle chvíle všechny znuděně popoháněli elektrickými obušky uličkou jakoby se najednou úplně probudili. A najednou se všichni smáli a pak… No, představte si. Pak mi všichni od srdce zatleskali a vypustili mě z uličky stranou. A jejich šéf řekl: „Takového umělce by byla škoda.“ No považte, umělce. Přesně tak to řekl. Takový to byl triumf. A od té doby jsem tady, na jatkách, s chlapy štastně žil. Bratry jsem sice už nikdy neviděl, ale cítil jsem, že mé poslání, můj životní úděl se naplnil. A já se stal konečně Někým. … (Dívá se na hodinky.) No, utíká to, utíká, viďte? Už jsem říkal, jak se nepříjemné věci kvapem blíží, zatímco ty dobré, ty krásné, na které se těšíme se příšerně vlečou a nechávají na sebe setsakramentsky čekat? No ano, to už jsem říkal. Máte pravdu. Ale co bude vlastně potom? Co se stane potom, milé děti? Jak to je, když někdo najednou zmizí z vašeho života, milé děti? Když teď tady někdo byl a pak najednou není. Kam zmizel? Jak to všechno vlastně je? Jak to všechno, pro prasečího Boha, vlastně je? No ano. Ptáte se jistě, kde prase, jako já, přišlo k hodinkám. Tyhle hodinky mi dal na nožku sám vedoucí jatečního provozu. Říkal: „Takhle úchvatné prase jsme tady ještě neměli. Takové prase si zaslouží i staré hodinky.“ To říkal, když mi je připínal. Taková to byla čest. Pro mě. Přijmout tyhlety hodinky. Ne každý vepř se může pyšnit takovými hodinkami. Vůbec na celičkém světě najdete pramálo prasat, která se pyšní vůbec nějakými hodinkami. Pokud se vůbec nějaké prase na nějaké hodinky zmůže. Pokud vůbec nějaké prase nějaké má. Hodinky. A já mám hodinky. A dokonce takovéhle hodinky. Darované šéfem jatečního provozu. Byl jsem talentované prase. Mimořádně talentované prase. Co byl! Ještě pořád jsem. Pořád! Navěky! A jsem prasetem rád! Jsem rád výjimečným prasetem. Víte kolika let jsem se jako výjimečné prase vůbec dožil? A víte kolika let se prase domácí běžně dožívá? Než ho říznou, než jím proženou elektrický výboj? Mě je patnáct let! Možná, že vypadám starší, ale ve skutečnosti je mi patnáct let. Starším mě dělají jen mé zkušenosti. Mé přemýšlení. Mé zkušenosti. Víte kolik v mém životě prošlo jiných prasat? Jateční linkou? A já u toho u všeho byl. A zpíval. Prasečí Bože, jak já u toho překrásně zpíval! A chlapi vždycky říkali: „Jak to prase skvěle zpívá! To se nám to kuchá! To se nám to zpařuje! To se nám to dělají jelítka! A ovar! A sádlo! A škvarky! Prasečí Bože, škvarky taky!!!“ (Po vášni přichází těžké mlčení.) … No, to víte, že mě to táhlo ke svým. Vždycky, když ve štrůdlu mazali uličkou, neodolal jsem a přiběhl. Očmuchali jsme se. I pár slov prohodili. Ale co jsem jim měl říct? Všichni se mě

pořád tak hloupě ptali: „Co to tady vlastně děláš?“ A já vždycky na to: „Přece zpívám.“ Myslíte, že věděli, co to znamená zpívat? Co to znamená mít talent? Ignoranti. Úplně bez vkusu. Bez citu pro… umění. Umění s velkým U. Jenom chlapi na jatkách mě dokázali pochopit. Ocenit mé schopnosti. Mé umění. Teprve oni mi otevřeli oči. Dokázali ve mně probudit pravou touhu po naplnění ambicí. Ukázali mi cestu, na kterou musí vykročit každý pravý umělec. Odříznout se od blízkých. Jít za hlasem svého srdce. Ale, a na to by se nemělo zapomínat, se srdcem, srdíčkem na dlani. Dát své srdce všanc. Tak to je! Samozřejmě, že mi toho zástupu bezejmenných prasat bylo vždycky líto. Ale jak jsem jim mohl pomoci? Snažil jsem se jim kolikrát i dobře poradit. Zpočátku, z falešného soucitu, jsem se dopouštěl i, jak bych to dnes řekl, začátečnických chyb. (Pousměje se.) Říkal jsem jim třeba: „Vašku, důležité je, aby ses, až budeš sklouzávat po té skluzavce, důležité je, aby ses nebránil a sklouznul ses celou vahou. Abys spínač trefil rypákem celou vahou a spínač se hladce sepnul a tys dostal plnou dávku elektrického proudu. Protože jestli tohle neuděláš, Vašku, budeš se hrozně trápit. A možná tě přijdou ještě dobít i sekyrou. A to tě pak bude ještě navíc hrozně bolet.“ A co myslíte, že ti ňoumové udělali? No, většinou mi, zaplať prasečí pánbů, vůbec nevěřili. Ale jednou začali vyvádět jako kdyby šli na porážku. A tehdy jsem si řekl: „Kašli na ně. Je to banda hlupáků. Nešpiň si s nimi kopýtka. Jsi přece Někdo. Někdo víc. Pravda, jsem taky prase. Ale jiné! Přece.“ Takhle jsem si to tenkrát říkával. Nevím. Hrozně jsem jim chtěl tenkrát pomoci. Přispět aspoň dobrou radou, když se vlastně nedalo zabránit ničemu. Jenom zazpívat. Možná se vám to, milé děti, zdá málo. Ale právě tohle pro mě znamenalo všechno. Mít možnost se svobodně projevit. Dát průchod nadání. Udělat svět krásnějším. Můžu já za to, že to většina z těch prasat vůbec neocenila? Že o umění, o mém umění, neměla ani ponětí? Jen řezníci to dokázali ocenit. A já zpíval. Prasečí Bože, jak já krásně zpíval! Ale co ty o tom, prasečí Bože, můžeš vědět! … (Podívá se na hodinky.) Prasečí Ježíšku, to je ale hodin! No, musím říct, že prasečí Ježíšek za vepři moc nechodí. To jsem lidem vždycky záviděl. Ale i tak jsem párkrát dostal něco pod stromeček. Řezníci mi dali. Poslal to prý Ježíšek. Ale já moc dobře vím, že ne prasečí, ale jenom ten lidský. Lidský Ježíšek. Dostával jsem dokonce brambory. Chtěli mi udělat radost. Ale shnilým bramborám, které jsem dostával jako malý, když jsem byl ještě u maminky, těm se to, panečku, nevyrovnalo. Ale chtěli mi udělat radost. A já chtěl udělat radost jim. A tak jsem předstíral, jak náramně mi chutná. A oni měli náramnou radost a říkali: „Panečku, tomu ale chutná.“ A já měl radost, že oni mají radost a předstíral jsem ještě víc. Takové to bývaly krásné vánoce. Možná by se vám to mohlo zdát málo, milé děti, ale nejkrásnější na vánocích je, když uděláte radost někomu druhému. Když někoho obdarujete. A já řezníky obdaroval tím, že jsem dělal, jak moc mi ty ne moc dobré čerstvé brambory chutnají. A měl jsem radost, že oni mají radost. Takové kouzelné vánoce to byly. A každý rok to byla stejná radost. Vždycky čerstvé brambory a já dělal, že mám radost a oni měli radost, že mám radost. A jak mi panečku chutnalo. A tenkrát jsem si uvědomil, že nemám jen pěvecký talent, ale že jsem taky mimořádně talentovaný herec. A to mi dodalo nové síly, abych zas a znovu o vánocích hrál, jak jsem šťastný, že mi lidský Ježíšek, protože ten prasečí je v tomto směru mnohem skoupější, protože žádné prasečí vánoce ani nezařídil, jak jsem šťastný, že mi lidský Ježíšek přinesl pod stromeček čerstvé brambory. Nu ano, děti, prožil jsem krásný prasečí život. O tom žádná. … (Opět se podívá na hodinky. Zbledne. Ale to je těžké zahrát. Tak aspoň strne, trhne sebou, sekne sebou ze židle, ale to už je moc. Tak něco takového, divadelně stejně účinného.) Co

bych tak ještě na úplný konec vlastně řekl. Jak se tak dívám na ty hodinky. Krásné hodinky. Už jsem říkal, že mi je daroval… To už jsem říkal. No jasně. V čem je problém… No ano, v čem je problém? To byste asi, milé děti, chtěly slyšet. Sám nevím. Jednoho dne prostě přestala uličkou proudit prasata. Řezníci říkali, že prý nějaký trh nebo co. A taky říkali, že prý někde kousek postavili jiná, větší a… (hledá správný výraz) …modernější jatka. A najednou jsem si přestal mít s kým povídat. Prasečí řečí povídat. No ano, zpívat jsem uměl. Hrát jsem uměl. Ale s řezníky si vepř prasečí řečí nepopovídá. To je těžké. Nemají proto ten správný… (hledá správný výraz) …cit. Kolikrát se mi stalo (směje se), že jsem se jim snažil říct, ale strašlivě jsem se jim snažil říct, že nejsem Kvik, ani Chrocht, jak mi přátelsky říkali. Křičel jsem na ně: „Já nejsem kvik, ani chrocht!“ Strašlivě jsem křičel: „Pánové, já se jmenuji Miroslav!“ A oni na to: „Co ten Chrocht dneska tak vyvádí, že furt jenom nahlas chrochtá? Radši, Kviku, něco zazpívej!“ A já..? Já zazpíval. Vždycky jsem zazpíval. Prasečí Bože, jak já zase zpíval! A zas a znova. A o vánocích hrál, jaké jsem to šťastné prase, jaké jsem to nejšťastnější prase na celičkém světě. A převaloval se na zádech, jak mě za odměnu drbali. Jak já panečku chrochtal blahem, když mě drbali. Chrochtal? Řekl jsem, chrochtal? To jsem nechtěl říct. Chtěl jsem říct, že jsem zpíval. A pořád. Pořád jsem zpíval. A hrál. A projevoval a rozšiřoval svůj talent. Své schopnosti. (Propadne se do sebe.) Já chtěl být jako oni. Je to snad hřích? Je to snad vina? Neodpustitelná vina? Prasečí Bože, proč mě tak trestáš! Proč mě jednoduše neopustíš?! Proč se na mě nevykašleš?! Třeba by se mě ujal jiný Bůh. Lidský Bůh. Ten je dobrotivý a milosrdný. Četl jsem o tom… Zapomněl jsem to asi říct. Naučil jsem se taky číst. Byl tady jeden, dlouho tady nevydržel, byl takový křehký a řezník má být pořádný kus chlapa, něco jako já, a ten si četl v jedné knize, ve které se pořád psalo o Bohu, o lidském Bohu. A pak taky o obětování. Sama sebe. Byl tam taky jeden chlápek, co se nechal ukřižovat. A byl to Syn Boží, teda syn lidského Boha, a ten se nechal ukřižovat. Prý aby zachránil ty ostatní. Tak jsem to aspoň pochopil. Ale byly to vážně příšerné příběhy. Zdály se mi takové trochu nelidské. Ale ten o tom obětování nebyl zas tak špatný. Na tom něco bylo. Na tom by něco mohlo být. Když se to správně pochopí. Když se k tomu správně přistoupí. Tak nějak po lidsku. Aby to dýchalo, jak se říká, člověčinou. (Vstoupí řezník. Brousí si nůž.) Možná jsem zapomněl říct něco velmi, ale velmi podstatného. Snažil jsem se totiž, ale ne nějak nabubřele, neskromně, ne, to v tom, milé děti nehledejte, bylo to ve vší skromnosti, ve vší prasečí skromnosti… Snažil jsem… Snažil jsem se vlastně stát člověkem. Teď si to tak nějak uvědomuju. Možná se vám to může zdát neskromné. Protože proč by prase mělo být člověkem? Kdyby bylo prase člověkem, byl by svět ochuzen o spoustu skvělých věcí, které přináší na svět právě prase. Třeba vepřová kotleta, vepřo knedlo zelo, krkovička, šunka, roštěnky, jitrnice. Prasata civilizaci obohatila o spoustu mimořádných výdobytků… Kdyby nebylo prasete… Kdyby nebylo prasete museli by se snad lidi začít požírat navzájem! (Směje se.) Tak je to. Úděl prasete přece není hloupý. Není nesmyslný. Úděl prasete má v sobě přece velikost. Každý den se přece ukřižuje nějaké prase. No ano, ukřižuje! I když je to prasečímu Bohu úplně jedno. Ale třeba aspoň lidskému Bohu se prasete zželí a uzná ho za svého Syna. Aspoň trochu. Aspoň v mém případě. Vždyť jsem přece mimořádně talentované prase. Vždyť jsem se svou vlastní zásluhou, svou vůlí, pro prasečího Boha, ale houbelec pro prasečího, pro lidského Boha, vždyť jsem se pro lidského Boha dožil patnácti let! Pro svůj talent! Pro své schopnosti! Pro svou vůli! Pro svou osobnost! (Řezník přistoupí k praseti. Brousí za jeho zády nůž.) ŘEZNÍK:

Tak si Chrochte ještě naposled zazpívej. Ale do čeho my tak staré prase narvem, to je mi záhadou. Asi do konzervy. Na paštiku. Ale možná bychom tě mohli jenom tak pohřbít. Co říkáš? Prožili jsme toho spolu hodně. Takový útulný prasečí hrobeček na dvorku, to by se ti mohlo líbit?

PRASE (začne ustrašeně, leč hrdě): Ale já nejsem Chrocht! Já nejsem ani Kvik! Já nejsem ani Chrocht! Já jsem Miroslav! Miroslav! Miroslav! (Neustálé vykřikování jména pozvolna přechází v prasečí chrochtání a kvičení, téměř hysterické. Pomalu se stmívá.) ŘEZNÍK:

Ale no tak, Kviku. Neblbni.

(Prase si uvědomí, že se ničeho nedovolá a tak splní povel a začne kvičet Ódu na radost rytmizované broušením nože. Když se úplně setmí, broušení ustane a píseň přetrhne kvičení podříznutého prasete.) KONEC