Roman Procházka, Jan Šmahaj, Marek Kolařík, Martin Lečbych TEORIE A PRAXE PORADENSKÉ PSYCHOLOGIE

V jednotlivých kapitolách se autoři zabývají teoretickým zázemím poradenské psychologie a pomocí stručných příkladů je propojují s poradenskou praxí. Nevyhýbají se ani úskalím, se kterými se pracovníci i klienti poraden potýkají. Témata jednotlivých kapitol byla vybrána na základě otázek, s nimiž se autoři setkávají ve své psychologické praxi a jež jsou často předmětem jak odborné, tak laické diskuse, například: · · · · ·

rizikoví klienti v poradenské práci poradenství pro nadané a talentované pomoc při volbě povolání a v profesním vývoji poradenství u poruch chování a učení poradenství v oblasti kyberšikany a drogových závislostí

Kniha je určena nejen psychologům, sociálním pracovníkům, speciálním pedagogům a studentům těchto oborů, ale i ostatním zájemcům o lidskou psychiku.

GRADA Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400 e-mail: [email protected] www.grada.cz

Roman Procházka, Jan Šmahaj, Marek Kolařík, Martin Lečbych

Pojďme se společně vydat po cestě poradenské psychologie a hledat možnosti, jak porozumět procesu mezi poradcem a klienty! Publikace představuje obor, který klade nemalé nároky na psychologa jak z hlediska znalostí, dovedností, tak z hlediska jeho osobnostních kvalit. Klade si za cíl objasnit základní principy poradenské psychologie společně s vybranými praktickými tématy.

TEORIE A PRAXE PORADENSKÉ PSYCHOLOGIE





Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

PhDr. et Mgr. Roman Procházka, Ph.D., PhDr. Jan Šmahaj, Ph.D., PhDr. Marek Kolařík, Ph.D., PhDr. Martin Lečbych, Ph.D.

TEORIE A PRAXE PORADENSKÉ PSYCHOLOGIE TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 www.grada.cz jako svou 5485. publikaci Recenzovali: PhDr. et Mgr. Ivana Marášková PhDr. Pavel Škobrtal, Ph.D. Odpovědná redaktorka Hana Vařáková Sazba a zlom Antonín Plicka Počet stran 256 Vydání 1., 2014 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Photo © fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-4451-3 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

ISBN 978-80-247-9177-7 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9178-4 (ve formátu EPUB)

/ 5

OBSAH

PŘEDMLUVA .................................................................................................................... 11 1. 1.1 1.2 1.3

CHARAKTERISTIKA PORADENSTVÍ .................................................................. Stručný historický exkurz vývoje poradenství ve světě a v České republice ..................... Vymezení a rozvoj poradenství ....................................................................................... Přístupy a systémy ......................................................................................................... 1.3.1 Období hledání optimálního řešení .................................................................... 1.3.2 Koncepce integrovaného výchovně-rozvíjejícího přístupu v poradenství ................. 1.4 Vybrané přístupy k poradenství ..................................................................................... 1.4.1 Psychoanalytický (freudovský) přístup ................................................................. 1.4.2 Individuální psychologická koncepce A. Adlera ................................................... 1.4.3 Behaviorální přístup ......................................................................................... 1.4.4 Experienciální přístup ....................................................................................... 1.4.5 Gestalt přístup .................................................................................................. 1.4.6 Racionálně-emoční přístup ................................................................................ 1.4.7 Přístup pomocí transakční analýzy ..................................................................... 1.4.8 Systemický přístup ............................................................................................ 1.4.9 Narativní přístup ............................................................................................. 1.4.10 Eklekticko-integrativní přístup ........................................................................ 1.5 Systémy poradenství ...................................................................................................... 1.5.1 Poradenství v rezortu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR .............................. 1.5.2 Poradenství v oblasti školství .............................................................................. 1.5.3 Poradenství ve zdravotnictví .............................................................................. 1.5.4 Jiné typy poradenství ......................................................................................... 1.5.5 Občanské poradny ............................................................................................ 1.5.6 Poradenství prostřednictvím internetu ................................................................ 1.6 Místo realizace poradenského procesu ...........................................................................

13 14 15 18 19 19 19 19 20 20 20 21 21 22 23 23 23 24 24 25 26 26 26 26 27

2. METODY PORADENSKÉ PRÁCE ........................................................................... 2.1 Základní metody práce s klientem ................................................................................. 2.1.1 Informace ........................................................................................................ 2.1.2 Delegování ....................................................................................................... 2.1.3 Objasnění ........................................................................................................ 2.1.4 Ventilace .......................................................................................................... 2.1.5 Podpora a povzbuzení ....................................................................................... 2.1.6 Interpretace ...................................................................................................... 2.1.7 Trénink ............................................................................................................ 2.1.8 Relaxační techniky ............................................................................................ 2.1.9 Konfrontace ..................................................................................................... 2.1.10 Reflexe ...........................................................................................................

29 29 29 30 30 31 31 31 32 32 35 35

6 / 2.1.11 Modelové situace ............................................................................................ 35 2.1.12 Hraní rolí ...................................................................................................... 36 2.1.13 Rozvoj vědomých způsobů zvládání zátěže ....................................................... 36 3. PORADENSKÝ TÝM A INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE ....................... 39 4. PORADENSKÝ PROCES .......................................................................................... 4.1 Klient přichází poprvé ................................................................................................... 4.2 Struktura poradenského procesu .................................................................................... 4.2.1 Počáteční fáze poradenského procesu ................................................................... 4.2.2 Prostřední fáze poradenského procesu ................................................................. 4.2.3 Závěrečná fáze poradenského procesu ................................................................. 4.3 Když běží čas v poradenství ...........................................................................................

43 43 46 47 47 48 49

5. VERBÁLNÍ KOMUNIKACE V PORADENSKÉM PROCESU ............................... 5.1 Důležité komponenty dialogu mezi poradcem a klientem .............................................. 5.1.1 Aktivní naslouchání ......................................................................................... 5.1.2 Práce s otázkami ............................................................................................... 5.1.3 Jazyk v poradenství ........................................................................................... 5.1.4 Akceptace ......................................................................................................... 5.1.5 Empatie ........................................................................................................... 5.1.6 Kongruence ...................................................................................................... 5.1.7 Zpětná vazba ................................................................................................... 5.1.8 Záznam rozhovoru ...........................................................................................

51 51 51 52 54 54 54 55 55 55

6. NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE V PORADENSKÉM PROCESU ......................... 6.1 Gestikulace .................................................................................................................... 6.2 Haptika ......................................................................................................................... 6.3 Mimika ......................................................................................................................... 6.4 Proxemika (fyzická blízkost) .......................................................................................... 6.5 Posturologie .................................................................................................................. 6.6 Kinezika ........................................................................................................................ 6.7 Teritorialita .................................................................................................................... 6.8 Paralingvistické projevy ................................................................................................. 6.9 Produkce ....................................................................................................................... 6.10 Pláč .............................................................................................................................

57 57 57 59 60 61 61 61 62 62 63

7. RIZIKOVÍ KLIENTI V PORADENSKÉ PRÁCI ANEB KOHO TAKÉ POTKÁVÁME ..................................................................................... 7.1 Depresivní klient ........................................................................................................... 7.2 Suicidální klient ............................................................................................................ 7.3 Nedobrovolný klient ..................................................................................................... 7.4 Klient v odporu ............................................................................................................. 7.5 Mlčenlivý klient ............................................................................................................ 7.6 Klient s manipulativním chováním ................................................................................ 7.7 Agresivní klient .............................................................................................................

67 68 69 71 73 75 76 77

/ 7 7.7.1 Vyhodnocení agresivního incidentu .................................................................... 77 7.7.2 Komunikace ..................................................................................................... 78 7.7.3 Taktika vyjednávání a zklidňující techniky ........................................................ 79 8. PSYCHOLOGICKÁ PROBLEMATIKA ŠKOLNÍ PŘIPRAVENOSTI ................... 81 8.1 Školní připravenost z hlediska vývojové psychologie ...................................................... 82 9. OBECNÉ POJETÍ PROBLÉMŮ VE ŠKOLE A TYPOLOGIE ŽÁKŮ S PROBLÉMY ............................................................................................................. 9.1 Žák s konkrétním typem problému ............................................................................... 9.2 Charakteristika žáka s problémy .................................................................................... 9.3 Charakteristika problémů u žáků ................................................................................... 9.3.1 Problémy v oblasti výkonu a školního prospěchu .................................................. 9.3.2 Problémy v oblasti chování ................................................................................ 9.3.3 Problémy v oblasti citového prožívání ................................................................ 9.4 Otázky prevence a poradenství u problémových žáků ....................................................

87 88 88 89 89 90 91 91

10. PORADENSTVÍ PRO NADANÉ A TALENTOVANÉ ............................................ 95 10.1 Nadání ........................................................................................................................ 95 10.2 Základní termíny ......................................................................................................... 96 10.3 Vyhledávání a identifikace nadaných a talentovaných z pohledu psychodiagnostiky ..... 98 10.4 Přístupy práce s talentovanými a nadanými ................................................................. 99 10.5 Řešení školních problémů nadaných dětí ................................................................... 101 11. PORADENSTVÍ VE VOLBĚ POVOLÁNÍ A PROFESNÍM VÝVOJI ................... 11.1 Představa o svém budoucím povolání ........................................................................ 11.2 Využívané modely poradenského postupu ................................................................. 11.2.1 Model shody ................................................................................................. 11.2.2 Teoretický model profesního rozhodování ........................................................ 11.3 Formování žáka k budoucí volbě povolání ................................................................. 11.3.1 Mladší školní věk ......................................................................................... 11.3.2 Starší školní věk ............................................................................................ 11.4 Psychologické vyšetření zaměřené na volbu povolání ................................................. 11.4.1 Získání informací před samotným vyšetřením ................................................. 11.4.2 Vlastní psychologické vyšetření ....................................................................... 11.5 Profesní poradenství na středních školách .................................................................. 11.5.1 Vývoj upřesňující volbu pro případné další studium na vysoké škole .................. 11.6 Profesní poradenství na vysokých školách ..................................................................

103 104 105 105 106 106 106 107 108 109 110 111 112 113

12. PORADENSTVÍ V OBLASTI KYBERŠIKANY ..................................................... 12.1 Co je kyberšikana ...................................................................................................... 12.1.1 Formy a typy kyberšikany .............................................................................. 12.2 Otázky a možnosti výzkumného přístupu kyberšikany .............................................. 12.3 Kyberšikana v číslech ................................................................................................. 12.3.1 Zjištění ze zahraničních výzkumů ................................................................. 12.3.2 Výskyt kyberšikany v ČR ................................................................................

115 115 115 116 118 118 119

8 / 12.4 Důvody vzniku a dopady kyberšikany ....................................................................... 12.4.1 Dopad kyberšikany na psychický stav oběti ..................................................... 12.4.2 Počítačová gramotnost ................................................................................... 12.5 Základní pravidla bezpečného internetu .................................................................... 12.6 Role poradců při zvládání kyberšikany .......................................................................

120 120 121 121 121

13. PORADENSTVÍ V OBLASTI TRÁVENÍ VOLNÉHO ČASU ............................... 127 14. PORADENSTVÍ A PORUCHY CHOVÁNÍ U DĚTÍ ............................................ 14.1 Etiologie poruch chování ........................................................................................... 14.1.1 Diagnostická kritéria .................................................................................... 14.2 Poradenství v oblasti neposlušnosti a opozičního chování .......................................... 14.2.1 Způsoby intervence ....................................................................................... 14.3 Vyrušování ve škole a ve třídě .................................................................................... 14.3.1 Úrovně analýzy obecně .................................................................................. 14.3.2 Intervence na úrovni dítěte ............................................................................ 14.3.3 Intervence na úrovni učitel–žák ..................................................................... 14.3.4 Intervence na úrovni školy ............................................................................. 14.4 Dětské krádeže a psychologické poradenství ..............................................................

133 133 135 136 137 138 139 139 141 141 142

15. PORADENSTVÍ V OBLASTI HYPERKINETICKÉ PORUCHY ADHD ......... 15.1 Diagnostická kritéria ADHD .................................................................................... 15.1.1 Nepozornost ................................................................................................. 15.1.2 Hyperaktivita ............................................................................................... 15.1.3 Impulzivita .................................................................................................. 15.2 Typy ADHD ............................................................................................................. 15.3 Psychologická problematika dětí s ADHD ................................................................ 15.3.1 Vývoj dětí s ADHD ...................................................................................... 15.3.2 Socializace předškolního dítěte s ADHD ........................................................ 15.3.3 Specifické projevy chování u dětí s ADHD ...................................................... 15.4 ADHD v sociálním prostředí .................................................................................... 15.4.1 Dítě s ADHD v rodině ................................................................................. 15.4.2 Dítě s ADHD ve škole .................................................................................. 15.4.3 Dítě s ADHD a vztahy s ostatními dětmi a okolím ......................................... 15.5 Jak pracovat s ADHD ............................................................................................... 15.5.1 Informovanost a příprava rodičů ................................................................... 15.5.2 Kognitivně-behaviorální přístup .................................................................... 15.5.3 Některé zásady práce s dětmi s ADHD ve škole ............................................... 15.5.4 Některé zásady práce a opatření pro děti s ADHD ..........................................

145 145 145 146 146 146 147 147 149 150 151 151 152 152 153 153 153 155 155

16. PSYCHOLOGICKÁ PROBLEMATIKA PORUCH UČENÍ ................................. 16.1 Etiologie poruch učení .............................................................................................. 16.1.1 Biologicko-medicínská rovina ........................................................................ 16.1.2 Kognitivní rovina ......................................................................................... 16.1.3 Behaviorální rovina ...................................................................................... 16.2 Stručná charakteristika specifických poruch učení .....................................................

157 157 157 158 159 159

/ 9 16.2.1 Dyslexie ....................................................................................................... 16.2.2 Dysgrafie ...................................................................................................... 16.2.3 Dysortografie ................................................................................................ 16.2.4 Dyskalkulie .................................................................................................. 16.2.5 Dyspraxie ..................................................................................................... 16.3 Psychosociální postavení dětí s poruchami učení ....................................................... 16.3.1 Situace v rodině ............................................................................................ 16.3.2 Postoje učitelů .............................................................................................. 16.3.3 Postoje spolužáků .......................................................................................... 16.3.4 Postoj k sobě samým ...................................................................................... 16.4 Vybrané metody nápravy poruch učení ......................................................................

159 161 161 162 163 163 164 164 165 165 165

17. PORADENSTVÍ V OBLASTI MENTÁLNÍ RETARDACE ................................... 17.1 K terminologickým otázkám mentální retardace a mentálního postižení .................... 17.2 Poradce, diagnostika a rozvoj potenciálu osob s mentálním postižením ..................... 17.2.1 Obecná doporučení pro rozvoj potenciálu osob s mentální retardací ................. 17.3 Poradce a osvěta ........................................................................................................ 17.4 Poradce a rodina s člověkem s mentální retardací ....................................................... 17.5 Poradce a dospívání člověka s mentální retardací .......................................................

169 169 173 177 179 184 190

18. PORADENSTVÍ VE SFÉŘE DROGOVÝCH A DALŠÍCH ZÁVISLOSTÍ ........... 18.1 Klient závislý na návykových látkách ......................................................................... 18.2 Cyklus motivace k léčbě ............................................................................................ 18.2.1 Nestojí o změnu ........................................................................................... 18.2.2 Rozhodování ................................................................................................ 18.2.3 Rozhodnutí .................................................................................................. 18.2.4 Jednání ........................................................................................................ 18.2.5 Udržování ................................................................................................... 18.2.6 Recidiva návykového chování ........................................................................ 18.3 Problematika patologického hráčství .......................................................................... 18.3.1 Vývoj patologického hráčství .......................................................................... 18.3.2 Poradenská práce s klientem závislým na hře ..................................................

193 196 199 200 200 200 200 200 200 201 202 203

19. PORADENSTVÍ U PORUCH PŘÍJMU POTRAVY .............................................. 205 19.1 Principy základního psychologického poradenství ..................................................... 206 20. INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKY SOUŽITÍ A RITUÁLY ........................................ 211 20.1 Rituály a jejich význam .............................................................................................. 212 21. SKUPINOVÉ PORADENSTVÍ ............................................................................... 21.1 Styly vedení skupiny (role, které zaujímá poradce, tj. vedoucí skupiny) ..................... 21.1.1 Autoritářský styl ........................................................................................... 21.1.2 Demokratický styl ......................................................................................... 21.1.3 Liberální styl ................................................................................................ 21.2 Spoluvedení skupiny ................................................................................................. 21.3 Klienti, s nimiž se v rámci skupinové práce pracuje obtížně .......................................

215 217 217 217 218 219 220

10 / 21.3.1 21.3.2 21.3.3 21.3.4 21.3.5 21.3.6 21.3.7 21.3.8

Monopolista ................................................................................................. Pomocník poradce ......................................................................................... Spravedlivý moralista .................................................................................... Obhájce zvláštního zájmu ............................................................................. Tichý uzavřený člen ...................................................................................... Pomoc odmítající sudič ................................................................................. Intelektualizátor ........................................................................................... Agresor .........................................................................................................

220 221 221 221 222 222 222 222

22. DŮVĚRNÉ INFORMACE, MLČENLIVOST, OHLAŠOVACÍ POVINNOST .... 225 22.1 Ohlašovací povinnost aneb Na co také musíme myslet .............................................. 226 22.1.1 Nepřekažení trestného činu a neoznámení trestného činu ................................ 226 23. ETICKÉ PROBLÉMY PORADENSTVÍ ................................................................... 231 LITERATURA .................................................................................................................. 233 SHRNUTÍ ........................................................................................................................ 243 SUMMARY ...................................................................................................................... 245 VĚCNÝ REJSTŘÍK .......................................................................................................... 247

/ 11

PŘEDMLUVA

Kniha Teorie a praxe poradenské psychologie vznikla na základě potřeby vytvořit jednotné dílo, v němž by se setkaly základní principy poradenské psychologie a teoretické rámce společně s vybranými praktickými tématy, na něž lze v psychologickém poradenství narazit. Kniha je určena nejen psychologům, sociálním pracovníkům, speciálním pedagogům a studentům těchto oborů, ale i ostatním zájemcům. Klade si za cíl představit základní pilíře, na nichž stojí psychologické poradenství, a také zpracovaná témata převést do praxe. Kapitoly byly vybrány na základě naší zkušenosti a otázek, se kterými se setkáváme v naší psychologické praxi. V knize se snažíme podat informace z oblastí, jež bezprostředně souvisejí s profesí poradenského psychologa a jsou často předmětem jak odborné, tak laické diskuse. Poradenská psychologie představuje obor, který na psychologa klade vysoké nároky z hlediska znalostí, dovedností a především jeho osobnostních kvalit. S ohledem na šíři tématu nebylo možné v knize zpracovat úplně všechny metody poradenské práce s klienty, čímž odkazujeme čtenáře na další studium jimi preferovaných stylů, přístupů a metod. Kniha vytváří pevný základ pro poznání poradenského procesu mezi klienty a poradcem. Teprve praxe a vlastní zkušenosti však tyto poznatky důkladně prověřují. Pojďme se tedy společně vydat po cestě poradenské psychologie a hledat možnosti, jak tento krásný obor obohatit a vést směrem ku prospěchu jak našim klientům, tak i nám samotným. Roman Procházka Jan Šmahaj Marek Kolařík Martin Lečbych V Olomouci, září 2013

/ 13

1. CHARAKTERISTIKA PORADENSTVÍ

V této úvodní kapitole se zaměříme na charakteristiku poradenství, jeho systémy a přístupy a poukážeme na místo poradenské psychologie. Charakteristika poradenství (lat. consultatio) je založena na vztahu mezi klientem a poradcem. Cílem je především podpora a pomoc. Poradce se snaží podpořit růst, rozvoj, zralost a lepší uplatnění klienta, aby se efektivně orientoval ve světě a vyrovnával se se životem. V anglické literatuře je poradenství označováno pojmy counselling či advising. V české literatuře lze nalézt synonyma slova poradenství poradenský servis, poradenská služba. Baštecká a Škábová (2009, s. 236–237) poradenství vymezují jako „proces, při kterém profesionál poskytuje druhému člověku (páru, rodině, skupině) ve vztahu partnerské spolupráce při řešení problému informace, rady, vedení a podporu přiměřeně k (nepříznivé) životní situaci člověka a jeho životním cílům a potřebám tak, aby se zlepšila schopnost jedince (páru, rodiny, skupiny) se ve své životní situaci orientovat a na základě využití vlastních sil a zdrojů okolí ji co nejlépe řešit nebo přijmout, včetně přijetí odpovědnosti za důsledky rozhodnutí“. Poradenství je rovněž možné vymezit podle Gabury a Pružinské (1995) následujícími způsoby: • • • •

výměna informací mezi poradcem a klientem (Bommert a Plessen, 1978); fenomén lidské interakce (Schubenz, 1968); poradenství jako proces učení (Dustin a George, 1968); vědecky fundované vysvětlení a ovlivňování lidského chování s cílem zlepšit život klienta, řešit problémy a umět jim předcházet (vycházející z psychoterapeutických směrů, především kognitivně-behaviorální terapie).

Úkolem poradce je už v první fázi kontaktu s klientem korigovat nepřiměřená očekávání klienta a poskytnout mu reálný pohled na možnosti poradenství i poradce. Poradenství lze chápat jako metodu vzdělávání a výchovy, redukování emočního napětí a metodu pomáhající klientovi při řešení problémů. Poradenská odbornost se uplatňuje v nejrůznějších dílčích oblastech lidského života, ve školství se jedná hlavně o poradenství pedagogicko-psychologické (zahrnující i školní poradenskou psychologii), poradenství poskytované výchovnými poradci a školními psychology v jednotlivých školách, v sociální oblasti o poradenství poskytované v rodinných poradnách, občanských poradnách apod. (Baštecká a Škábová, 2009). Zahrnuje i problémy profesní, partnerské a rodinné. Klient by neměl být pasivní, měl by se podílet na analýze problémů, pokusit se lépe poznat sám sebe, pochopit svou vnitřní motivaci. Poradce by měl být jen katalyzátorem, který umožňuje a ulehčuje tento celkový proces, napomáhá klientovi uvědomit si své možnosti pro konstruktivní změny sebe samého, okolí a fungování v mezilidských

14 / Teorie a praxe poradenské psychologie

vztazích. Daří se mu dobře tam, kde je dostatek sociálních faktorů a příležitostí pro všestranný rozvoj osobnosti každého klienta, kde nehraje roli pohlaví, rasa, národnost a náboženství. Výjimkou jsou případy, kdy je jasně uvedeno, že jde například o poradenství pro věřící.

1.1 STRUČNÝ HISTORICKÝ EXKURZ VÝVOJE PORADENSTVÍ VE SVĚTĚ A V ČESKÉ REPUBLICE Poskytování poradenství má dlouhou tradici zejména v „ústní“ podobě v oblasti pro manželské a rodinné problémy. Z historického kontextu je možné považovat za určitou formu písemného podkladu pro poradenství Bibli, která vychází z vlivu církve (jež si v 19. století uvědomila potřebu institucionalizovaného poradenství). Věta v Bibli „čiň pokání“ může z hlediska práce s klientem nabývat významu „změň myšlení“. Tímto lze již sledovat, že právě změna myšlení a náhledu na problém může patřit mezi základní prvky, jak potíže zvládnout. Hovoříme-li v tomto ohledu o změně myšlení, dotýkáme se převážně kognitivních směrů, které se myšlení a práci s ním věnují. První civilní instituce byla zřízena roku 1884 F. Galtonem v Londýně. Pod názvem Antropometrická laboratoř se zaměřovala na oblast poskytování rad (poradenství) při volbě partnera, výchově dětí a problematiku pozůstalosti. O dvanáct let později, v roce 1896, otevírá L. Witmer v Pensylvánii Poradenskou kliniku zaměřenou na diagnostiku a terapii dětí s výukovými a výchovnými problémy. Ve 20. století se poradenství rozvíjelo především v civilní sféře. Ve třicátých letech došlo vlivem A. Adlera a jeho „dětských poradenských klinik“ ke změnám, jež zasáhly především Spojené státy americké, Velkou Británii a Rakousko. V Německu se poradenství ukotvilo v rámci oblasti psychologie práce a organizace řízení. Tyto změny zasáhly i tehdejší Československo. Jak uvádějí Baštecká a Škábová (2009), první poradenské zařízení s názvem Poradna pro manželské rozkoly (O. Machotka) vzniklo ve druhé polovině třicátých let v Praze. V roce 1945 poradna přestala působit. O něco později, v roce 1948, byla v Brně otevřena Poradna pro problémové rodiny a manželství. Vlivem poradenského hnutí byla v roce 1969 schválena koncepce budování sítě poraden, kterou zaštiťovalo ministerstvo práce a sociálních věcí. V roce 1970 byla založena poradna v Ústí nad Labem a Českých Budějovicích, v roce 1971 v Brně, Ostravě, Plzni, Hradci Králové, následující rok v Olomouci a Hodoníně. V roce1975 byly poradny začleněny do soustavy zařízení sociální péče při tehdejších krajských a okresních národních výborech. V dalších letech pak docházelo v rámci poraden k velkým změnám. Největší z nich bezprostředně souvisejí se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a změnami zřizovatele, kdy od státu tuto roli ve většině případů převzaly krajské či městské úřady. V souvislosti se změnami zřizovatele, organizačními změnami (slučování detašovaných pracovišť do jednoho celku, důraz na větší spolupráci s odbory sociálně-právní ochrany dětí /OSPOD/ apod.) a stále se tenčícími finančními zdroji se řada poraden ocitla v existenčním ohrožení, kvůli němuž se některé sloučily, či dokonce úplně zanikly. Vývoj v jednotlivých oblastech poradenství v našich zemích byl obvykle reakcí na vynořivší se společenský problém: v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století vznikalo

Charakteristika poradenství / 15

v reakci na vzrůstající rozvodovost předmanželské a manželské poradenství, v devadesátých letech v reakci na rostoucí sociálně-právní složitost společnosti občanské poradenství. V roce 2007 u nás začal platit zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který považuje sociální poradenství za jeden z pilířů systému. Etický a provozní rámec sociálního poradenství je vymezen ve standardech sociálních služeb, jež jsou součástí zákona. Poradenství i nadále reaguje na měnící se podoby společenských problémů – rozvíjí se dluhové poradenství a terénní práce. Za významný mezník 21. století lze považovat v roce 2006 spojení českých poradenských asociací do Asociace sociálního poradenství (ASP), jejímiž členy jsou: • Asociace manželských a rodinných poradců ČR (AMRP ČR, vznik v roce 1990). Zaštiťuje manželské, předmanželské a rodinné poradenství, které se u nás vytvářelo jako samostatný obor od roku 1967, kdy v Praze vzniklo první poradenské zařízení tohoto typu. • Asociace občanských poraden (AOP, vznik 1998). Zajišťuje podporu občanského poradenství, jež se v ČR rozvíjelo od roku 1995 jako komplexní nezávislé sociálně-právní poradenství. • Asociace poraden pro zdravotně postižené (APZP, vznik 2003). Zajišťuje poradenství osobám se zdravotním postižením a osobám nemocným. • Poradna VIDA (vznik 2001). Jedná se o celonárodní organizaci lidí s duševním onemocněním, která podporuje vznik a rozvoj svépomocných informačně-poradenských zařízení napříč ČR (Brno, Jeseník, Pardubice, Kolín, Praha, Plzeň, Rakovník, Ústní nad Labem).

1.2 VYMEZENÍ A ROZVOJ PORADENSTVÍ Samotné vymezení psychologického poradenství není dnes nikterak jednoduché. V zahraničních i domácích zdrojích se můžeme setkat s velmi různorodou a širokou paletou jeho vymezení. Dokonce můžeme narazit na vymezení a techniky, které řada autorů nepovažuje za oblast psychologického poradenství, což může nejen studenty psychologie zmást. Proto je důležité znát teoretické zázemí, jež v sobě reflektuje nejrůznější psychologické směry a přístupy, které v koncovém důsledku působí na samotného poradce, jenž pod tímto vlivem pracuje s klientem. Vznik poradenské psychologie je datován na přelom 19. a 20. století. Často bývá označována za poradenské hnutí, které bylo spojováno s volbou povolání. Současné pojetí poradenského psychologického přístupu je širší, rozpracovanější a věnuje pozornost klientům s psychickými či psychosociálními problémy. Poradenství nabízí i jisté ukotvení klientů v rámci své funkce orientace – potřeby informace. Z pohledu člověka se jedná především o potřebu orientace v dynamických změnách celospolečenského (globálního) vývoje, což Koščo (Koščo a kol., 1987) dále dělí na přístupy preferující: • společensko-ekonomické hledisko; • sociálně-humanistický přístup.


Koščo a kol. (1987) charakterizují čtyři úrovně poradenské činnosti: 1. Poradenství jako interindividuální komunikace člověka s člověkem, jednotlivcem a skupinou. 2. Poradenská činnost jako role ve společnosti. 3. Poradenská činnost jako aspekt a funkce rozvinutých moderních profesí. 4. Poradenství jako samostatná specializovaná a profesionální činnost, kde vznikly oblasti poradenství a specializované poradenské instituce: – pro oblast školství; – poradenské služby pro rodiče, rodinu a mládež; – speciální výchovné poradenství; – poradenství při volbě povolání; – poradenství v partnerském soužití, volbě partnera; – poradenství při řešení interpersonálních a intrapersonálních problémů, potřeb; – poradenství pro rozvoj osobnosti jedince. Koščo a kol. (1987) také vymezují obsah psychologického poradenství: • jako všeobecný systém, kde jsou obsažena základní východiska a všeobecné teorie; • specifické teoreticko-koncepční otázky, zahrnující jednotlivá specializovaná odvětví. Polohu poradenství a dalších vztažných oblastí založených na práci s klientem znázorňuje tzv. Ludewigův kříž (viz obrázek 1.1). Klient potřebuje něco získat

Vzdělávání (poskytování rad) A

konvergence

Doprovázení C

Poradenství B

divergence

Psychoterapie D

Klient se potřebuje zbavit trápení či starostí nebo je zmírnit

Obr. 1.1 Ludewigův kříž

Zdroj: Ludewig, 1994, s. 82 – upraveno.


Tento kříž si nyní stručně přiblížíme a vysvětlíme termíny v něm obsažené. Zaměříme se na jejich popis s ohledem na další faktory. Termíny divergence a konvergence lze chápat takto: • Konvergence je založena na sbíhání a navazování dlouhodobých vztahů. • Divergence vychází z vymezení rozdílů. Nemá se vytvářet dlouhodobý vztah. V tomto vymezení se využívají podpůrné struktury člověka. U jednotlivých kvadrantů, na něž poukážeme níže v textu, jsou definovány určité charakteristiky, tj. typy profesionální pomoci, ve třech oblastech: • důvod trápení; • způsob poskytnutí pomoci; • trvání pomoci. Nyní si přiblížíme kvadranty s ohledem na jednotlivé charakteristiky vztažné k typům profesionální pomoci. A – levý kvadrant (Vzdělávání) – „Pomozte nám rozšířit naše možnosti“. V rámci výše uvedených typů pomoci je lze znázornit takto: • Důvod trápení – chybění či nedostatek dovedností k něčemu. • Způsob poskytnutí pomoci – nabídnutí nějakých vědomostí či dovedností a jejich uplatnění. • Trvání pomoci – je neohraničené. B – pravý kvadrant (Poradenství) – „Pomozte nám využít naše možnosti“. V rámci výše uvedených typů pomoci ve třech oblastech je můžeme znázornit takto: • Důvod trápení – vnitřní zablokovaný systém. • Způsob poskytnutí pomoci – podpora struktur, které jsou k dispozici. • Trvání pomoci – je ohraničené. C – levý dolní kvadrant (Doprovázení) – „Pomozte nám snášet naší situaci“. V rámci výše uvedených typů pomoci ve třech oblastech je lze znázornit takto: • Důvod trápení – nezměnitelné problémové situace. • Způsob poskytnutí pomoci – stabilizace systému pomocí cizí struktury. • Trvání pomoci – neohraničené úkolem. D – pravý dolní kvadrant (Psychoterapie) – „Pomozte nám ukončit naše trápení“. V rámci výše uvedených typů pomoci ve třech oblastech je můžeme znázornit takto: • Důvod trápení – změnitelné problémové situace. • Způsob poskytnutí pomoci – přispění k řešení problémového systému. • Trvání pomoci – ohraničené úkolem.

*


1.3 PŘÍSTUPY A SYSTÉMY Jednotlivé přístupy a systémy v sobě odrážejí historický vývoj nejrůznějších oborů, jež se spolupodílely na jejich působení a které vždy hledaly nejširší možnost uplatnění. Od padesátých až šedesátých let 20. století je poradenská činnost systematicky rozpracovávána a rozšiřována. Vznikají nové teorie a modely poradenství, jež jsou klientům nabízeny. Tento rozvoj poradenství a poradenských služeb v sobě odráží odborné strategie jednotlivých poradců, kteří integrují aktuální poznatky psychologických a jiných vědních oborů s ohledem na potřeby praxe. Z počátečních modelů (dvacátá až třicátá léta 20. století) můžeme zmínit diagnosticko-psychometrickou koncepci, jež se rozvojem psychodiagnostických metod do praxe promítla i do poradenského procesu, kde byla považována za východisko práce s klientem. E. G. Williamson (1965) určil šest bodů vymezujících diagnostický přístup v poradenství: • • • • • •

analýza; syntéza; diagnóza; prognóza; konzultace; zpětné prověření.

Diagnostická koncepce rozvíjela původní Parsonsův trojfaktorový poradenský model, který vycházel ze tří předpokladů (Koščo a kol., 1987): • Lidé mají své charakteristické rysy. • Zaměstnání a školy, případně i jiné životní situace mají své specifické požadavky, které odpovídají osobnostním rysům. • Informované rozhodnutí se zakládá na souladu osobnostních charakteristik s požadavky zaměstnání. Z historického pohledu se dá tento přístup považovat za teoretické východisko současného rozvoje systému poradenství, a to především pomocí informačních komunikačních technologií (computer-assisted counseling). Mezi kritiky Parsonsova modelu jsou například S. Wiegersma a G. Wijers (1983), kteří upozorňují, že tento model zjednodušoval skutečné životní situace a selhával při těch složitějších. Jiní kritizovali tento přístup především z pohledu jednostrannosti psychologického poradenství na základě metodologicko-teoretických nedostatků a chyb a velmi zúženého přístupu při práci s klientem. Druhým modelem byl koncept medicínsko-psychoanalytického přístupu v poradenství, který se zpočátku jevil jako velmi zajímavý a podnětný. Přesto nesplňoval kritéria nutná pro práci s klientem v poradenském vztahu a došlo k určitému odklonu nejen na půdě psychoanalytického hnutí, ale také z důvodu kritického posouzení jednostranného využívání medicínského modelu, jenž oslaboval pozornost a rozbíjel další vývoj a samostatnost poradenství. Podle F. Dumonta (1974, in Koščo a kol., 1987, s. 15) je medicínský model poradenských služeb nepraktický, neproduktivní a neefektivní právě ze tří důvodů:


• Samotný medicínský koncept je málo provázán s tím, co se děje v psychoterapii nebo poradenství. • Jeho přístup je u některých vymezení zdraví a nemoci nefunkční. • Do centra pozornosti se dostávají deformace, abnormality a dochází k zanedbávání a rozvoji pozitivních stránek ve vývoji osobnosti. 1.3.1 OBDOBÍ HLEDÁNÍ OPTIMÁLNÍHO ŘEŠENÍ Ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století procházelo psychologické poradenství určitou transformací, na níž se podílelo kritické přehodnocování a poučení z negativních zkušeností na úrovni teoretické i praktické. Probíhaly výrazné společenské změny, a to jak v psychologii v poradenství, tak v samotné společnosti. Jednalo se o období výrazných snah jednotlivých psychologických směrů a škol zaujmout určité konkrétnější a specifické postavení a zároveň pomoci vytvořit všeobecně platná východiska a koncepce celého systému poradenství. Projevovaly se především tyto tendence: • překonat nespecifické působení jednotlivých psychologických směrů v poradenství; • vypracovat a uplatnit takové teorie a koncepce, které by byly platné pro celý poradenský systém; • podílet se na tvorbě komplexnějšího modelu a specifičtějších metod v poradenské praxi; • více se zapojit do kooperativního a interdisciplinárního systému poradenství. 1.3.2 KONCEPCE INTEGROVANÉHO VÝCHOVNĚ-ROZVÍJEJÍCÍHO PŘÍSTUPU V PORADENSTVÍ Postupný rozvoj a neustálý proces upevňování poradenské psychologie umožňuje vytváření koncepcí, které se snaží přispět převážně ke stabilitě a rozvoji osobnosti. Mezi základní patří koncepce poradenství jako prevence od J. Rappaporta (1987), koncepce poradenství jako aktivního růstu, koncepce kooperativního poradenství, koncepce kariérového růstu a další.

1.4 VYBRANÉ PŘÍSTUPY K PORADENSTVÍ 1.4.1 PSYCHOANALYTICKÝ (FREUDOVSKÝ) PŘÍSTUP Tento přístup je založen na principu determinace současného chování minulostí a využívá principu kauzality. Jde o reorganizaci klientovy osobnosti na základě řešení neurotického konfliktu. Poradce je pro klienta zrcadlem, které odráží jen to, co klient do procesu přinesl. Poradenský vztah je asymetrický. Při práci se využívají volné asociace, analýza přenosu a obran, práce se sny a fantaziemi, náhled, pracuje se s úzkostí a napětím. V interakci psychoanalytika a klienta je klientovi umožněno rekapitulovat svůj dosavadní život a znovuprožívat emoce k sobě samému, k rodičům či významné osobě z dětství.


Klasická freudovská psychoanalýza vychází při práci s klientem ze tří principů: • libida, jež zastává dominantní úlohu v chování člověka; • nevědomých impulzů, které člověka převážně „řídí“; • chování dospělého člověka výrazně ovlivňuje prvních pět roků jeho života. 1.4.2 INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGICKÁ KONCEPCE A. ADLERA Individuální psychologická koncepce A. Adlera je přístup, který oproti freudovské psychoanalýze považuje za základní mechanismus vývoj, jenž se podílí na formování osobnosti. Košco a kol. (1987) uvádějí, že v tomto přístupu (terapeutickém, poradenském) je důležitá adlerovská filozofie člověka zahrnující důležitou komponentu: pocit méněcennosti, který je pro tento přístup klíčový. V případě jeho nezvládnutí přerůstá do komplexu méněcennosti, jenž se v tomto pojetí podílí na neurotických potížích. Probouzí potřebu a snahu po moci a cit pro společenství, který odlišuje od citu pro společnost. 1.4.3 BEHAVIORÁLNÍ PŘÍSTUP Každé chování je výsledkem toho, co se člověk naučil, případně nenaučil. Představuje přesné a strukturované procesy jednotlivých forem učení (podmiňování, posilování, nácvik, trénink, averzivní nácvik aj.). I když jsme si vědomi omezení čistého behaviorálního přístupu, tak bychom měli vidět jeho přínos především v užší oblasti taktiky a strategie poradenského procesu. V behaviorálním přístupu také sledujeme například v rámci problémového chování jeho funkční analýzu, tedy zda dané chování nepřináší klientovi nějaký zisk, díky němuž je toto chování udržováno. Je proto dobré při poradenské úvaze o potížích klienta sledovat i tuto linii zisků, která vychází z principů učení a převážně ze zákona účinku, tj. chování, jež je v určité situaci posíleno, se bude s větší pravděpodobností v dané situaci opakovat. Druhy učení lze zjednodušeně dělit takto: • • • •

operační učení – zde dochází k posilování změny v načasovaných sekvencích; imitační učení – modelování chování napodobováním (hraní určitých rolí); kognitivní učení – instrukce napomáhající ke změně; emocionální učení – klasické podmiňování, nahrazuje nepříjemné emoce příjemnými; • sociální učení – zahrnuje proces osvojování dovedností, návyků a postojů na základě styku s ostatními lidmi. 1.4.4 EXPERIENCIÁLNÍ PŘÍSTUP Experienciální přístup nahlíží na jedince jako na aktivní bytost, která je schopna uvědomění si svých možností a schopností naučit se je využívat. V literatuře se spíše setkáme s označením na klienta orientovaný přístup (person-centered approach), jenž klade důraz také na kognitivní a emocionální složku. To znamená, že pro klienta je porozumění tomu, co dělá a prožívá, stejně důležité jako zodpovězení otázky, proč to dělá. Za kreativní proces v životě člověka považuje sebeuplatnění, sebeaktualizaci a sebepřesah. Zahrnuje všechny situace, ve kterých se lidé snaží navzájem si pomoci k efektivnějšímu


fungování, k větší psychologické zralosti a realizaci svých potenciálů. V procesu klientova uvědomění si skrytých možností formování svého self poradce často slouží jako katalyzátor. Vztah mezi poradcem a klientem je založen především na emocionálně naplněném lidském vztahu. Rozdíly mezi dynamickými, behaviorálními a experienciálními přístupy stručně znázorňujeme v tabulce 1.1. Tab. 1.1 Rozdíly jednotlivých přístupů podle Gabury a Pružinské (1995) Téma

Dynamický přístup

Behaviorální přístup

Experienciální přístup

koncept řešení problémů

řešení skrytých konfliktů, nevědomé se dostává do vědomí

odstranění symptomů, naučených návyků, změna chování, redukce úzkosti

růst osobnosti, aktualizace potenciálu, sounáležitost k vlastním zážitkům

způsob změny

hluboký vhled, pochopení minulosti

přímé učení

bezprostřední prožívání, spontánní vyjádření zážitku

časový přístup

subjektivní minulost

objektivní přítomnost

fenomenologický okamžik

úloha poradců

pochopit nevědomé psychické obsahy

programovat, odměňovat, hledat odpovědi na podněty

povzbuzovat sebevyjádření, akceptovat, integrovat

prostředky

volné asociace, analýza přenosu, odporu, snů, chybných výkonů, interpretace

podmiňování, posilování, cvičení, formování

střetnutí, vzájemný dialog, empatie, kongruence

poradenský model

terapeutické spojenectví

učební spojenectví

lidské spojenectví

1.4.5 GESTALT PŘÍSTUP Tento přístup se zaměřuje na vnitřní stimulaci aktivity klienta. V interakcích mezi poradcem a klientem se klade důraz na klientovo uvědomění emocionálního já. Minulost a budoucnost se nepopírají, ale spočívá především na „teď a tady“. Poradenský proces se zaměřuje na stimulaci růstu klienta. V rámci gestalt přístupu se poradce snaží prohlubovat úroveň sebeporozumění do hlubších úrovní, porozumění a akceptace klienta takového, jaký je. I když gestalt přístup projevil aktivní přístup k rozvoji a růstu osobnosti, nedokázal adekvátně proniknout do jejich podstaty, úloh a funkcí. 1.4.6 RACIONÁLNĚ-EMOČNÍ PŘÍSTUP Příčina problémů klientů je z pohledu tohoto přístupu založena na tom, že myšlení je iracionální, vychází z nesprávných předpokladů, což vede k vnitřnímu konfliktu a následně k emocionálnímu napětí. Autorem racionálně-emoční terapie (RET) je Albert Ellis (nar. 1915). Jádrem přístupu ke klientovi je schéma, jež tvoří: A (spouštěč, událost), B (vlastní přesvědčení), C (důsledek), které později rozšířil o komponenty D (diskuse), E (efektivní novou filozofii), G (cíl). Zjednodušeně lze Ellisův A-B-C systém představit takto: Následuje-li po určitém vnějším podnětu A emočně nabitý důsledek C,


tak by to mohlo zdánlivě vypadat, že podnět či událost označená jako A byla příčinou důsledku C. Kratochvíl (2006) podotýká, že ve skutečnosti jsou emoční důsledky do značné míry způsobeny systémem názorů, postojů a přesvědčení jedince, které jsou v Ellisově systému označeny jako B. Lze tedy tvrdit, že reakce na spouštěče a události je založena na B, tj. systému názorů apod., po němž následují nějaké důsledky. Například u panické poruchy jsou její projevy, tj. vegetativní reakce v návaznosti na chůzi do schodů (A), interpretovány jako ohrožení, riziko smrti, udušení (B), což vede k tomu, že klient raději nebude do schodů chodit, bude se vyhýbat zátěži, bude raději doma, což je důsledek (C). Když se v reálné situaci A uplatní racionální princip B, člověk se chová efektivně a má příjemné pocity C. Pokud však v bodě B vychází z iracionálního systému názorů, konsekventní reakce bude neefektivní. Úlohou poradce je intervenovat do A-B-C procesu tím, že pomůže klientovi nejdříve identifikovat iracionální přesvědčení a postupně jej přepracovat do racionálních. Poradenský proces je zaměřený na analýzu každé části A, B, C a přechází k D. V části D klient diskutuje o svých iracionálních idejích. Fáze E je zaměřena na kontrolu účinků nově vytvářené efektivní filozofie klienta. Klienti se také učí deduktivní a induktivní postupy myšlení a dokážou vnímat, co se s nimi děje, a chápat principy seberegulace tak, aby byl naplněn cíl (G). Cílem poradenského procesu je především odstranit klientovy nerealistické názory, kdy se uplatňuje poradcova přirozená autorita s využitím didaktických a přesvědčovacích technik apelujících na logické myšlení klienta (Kratochvíl, 2006). 1.4.7 PŘÍSTUP POMOCÍ TRANSAKČNÍ ANALÝZY Tento přístup se pomocí racionální metody zaměřuje na analýzu a pochopení chování, které objasňuje komunikační vzorce mezi osobami, podporuje sebevědomí a zdůrazňuje klientovu zodpovědnost za sebe samého. Důležitým přínosem je analýza her v poradenském procesu. Jak uvádí Kratochvíl (2006, s. 233): „hra je sled na sebe navazujících transakcí, zčásti zjevných a zčásti skrytých, s určitými nástrahami“. Tyto hry často obsahují typické role pronásledovatele, oběti a zachránce. V rámci tohoto přístupu je pozornost zaměřena na Ego, které v tomto pojetí může být podle E. Berneho (1997) ve třech stavech: Rodič (exteropsychický stav), Dítě (archeopsychický stav), Dospělý (neopsychický stav). Sám Berne (1997) zdůrazňuje dva páry základních psychologických potřeb: • potřebu podnětů a potřebu uznání; • potřebu struktury a potřebu vzrušení. Práce s klientem směřuje v počátku poradenského procesu k základní analýze scénářů (Berne, 1997; Harris, 1997), které mohou tvořit čtyři základní životní pozice (postoje), jak klient hodnotí sebe a ostatní (Harris, 1997): • • • •

Já jsem dobrý, vy jste dobří. Já nejsem dobrý, vy jste dobří. Já jsem dobrý, vy nejste dobří. Já nejsem dobrý, vy nejste dobří.


1.4.8 SYSTEMICKÝ PŘÍSTUP Systemický přístup rozšiřuje samotný kontext a zahrnuje různé systémy, ve kterých se problém odehrává. Chápe rodinu jako uzavřený systém, což dává možnost podívat se na problémy z úhlu, jejž při práci s jedním klientem těžko odhalíme. Využívá mnohočetných popisů systému. Pro tento přístup je typické hledání různých příčin a jejich souvislostí za účelem zjištění, jak se podílejí na vzniku problému a jak na sebe vzájemně působí. Jedná se o zaměření na cirkulární, nikoli lineární souvislosti. Tento způsob orientace v problému napomáhá jednotlivým zúčastněným k otevřenosti vůči různým pohledům a případným následným změnám. 1.4.9 NARATIVNÍ PŘÍSTUP Rozvoj narativního přístupu zaznamenáváme od konce osmdesátých let 20. století. Klíčové je zde vyprávění životního příběhu klienta a jeho převyprávění. Gjuričová a Kubička (2009) poznamenávají, že cílem není soustředění se na odkrývání pravdy o událostech, ale že jde o jejich význam. Při vytváření aktuální konstrukce (procesu, kdy utváříme a zpracováváme nové příběhy) vstupuje do hry emoční zkušenost a naše osobní zkušenost či minulost. Tento styl práce nabízí možnost prostředí, ve kterém se pracuje s nereálným náhledem (konstrukcí) a nabízí se prostor pro dekonstrukci určitých přesvědčení, jež mohou pomoci jedinci hledat nové pojetí osobní identity. 1.4.10 EKLEKTICKO-INTEGRATIVNÍ PŘÍSTUP Tento přístup využívá různé metody a formy práce, které napomáhají poradenský proces maximálně přizpůsobit určitému typu klienta a problému. Zvolený postup v rámci eklektického přístupu může být kombinován souběžně či postupně, což znamená, že v poradenském procesu je jeden přístup nahrazen druhým. Ve smyslu integrativního přístupu, jenž se snaží sjednotit různé teoretické přístupy do nové nadřazené teorie či určitého vyššího celku, mají tyto tendence empirický charakter. Stejně jako u psychoterapeutických přístupů se na základě vědeckého přístupu a získaných dat nabízejí tři integrativní hypotézy (Kratochvíl, 2006): • Ve všech významných přístupech existují společné účinné faktory. • V různých přístupech mohou být odlišné účinné faktory, které vedou rozdílnou cestou ke stejnému výsledku. • Existují specifické účinné faktory, jež působí na určitý příznak, na určitý problém nebo klienta a jsou zároveň málo účinné v jiných případech. V této kapitole jsme stručně popsali pouze vybrané přístupy. Cílem této publikace není jejich úplný výčet. V případě zájmu odkazujeme čtenáře na příslušnou odbornou literaturu, která je uvedena na konci knihy.


1.5 SYSTÉMY PORADENSTVÍ V této podkapitole stručně nastíníme dělení poradenských systémů v rámci jednotlivých odvětví. 1.5.1 PORADENSTVÍ V REZORTU MINISTERSTVA PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR Podoba poradenství se stala součástí budované sítě sociálních služeb od roku 2007. Odborné služby v poradnách spadají pod sociální poradenství, které je vymezeno vyhláškou č. 505/2006 Sb. Sociální poradenství lze rozdělit na: • Základní sociální poradenství. Je zaměřené na poskytnutí informací směřujících k řešení nepříznivé sociální situace klienta, informací o možnostech výběru sociálních služeb a o jiných formách pomoci (např. o dávkách pomoci v hmotné nouzi a dávkách sociální péče), o základních právech a povinnostech osoby, o možnostech podpory členů rodiny v případech, kdy se spolupodílejí na péči o osobu blízkou. • Odborné sociální poradenství. Je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, poradnách pro seniory, poradnách pro osoby se zdravotním postižením, poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí. Základními činnostmi odborného sociálního poradenství je zprostředkování, obnovení či upevnění kontaktu s přirozeným společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů osob a při obstarávání osobních záležitostí. V rámci rezortu ministerstva práce a sociálních věcí jsou poskytovány následující služby: • Individuální poradenství – osobní problémy, krizové situace, psychosomatické problémy, osamělí klienti, kteří mají problém s navázáním kontaktů, ztráta zaměstnání a s tím spojené problémy. Značná pozornost je věnována i systému poradenství v oblasti služeb pro nezaměstnané osoby a jedince, jež postihlo sociální vyloučení. Tento poradenský přístup má tři stupně přístupu k těmto osobám: – zprostředkovatelé na úřadech práce (ÚP); – odborní pracovníci na odděleních ÚP; – specializovaní poradci a poradny pro osoby postižené ztrátou zaměstnání. • Skupinové poradenství. O této formě poradenství pojednává samostatná kapitola (viz kap. 21). Specifickou formou je skupinové poradenství pro nezaměstnané, které se provádí zejména v klubech práce (tzv. job club). Poradensky pracují i terénní a sociální pracovníci (viz Matoušek a kol., 2008). Jinou specifickou formou poradenství je gerontologické poradenství v domovech důchodců, jež často zahrnuje především oblast psychickou, zdravotní, právní a sociální. • Párové a rodinné poradenství. Je poskytováno partnerům v předmanželské fázi vztahu, neplnoletým snoubencům, klientům v druhém a dalším manželství, osamělým rodičům, jsou sem zařazeny též specifické problémy s handicapovaným členem rodiny. Poradenství je zaměřené na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních


a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodu a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití. Důležitou součástí práce je i mediace dohod, a to především o výchově dětí a uspořádání vzájemných vztahů. 1.5.2 PORADENSTVÍ V OBLASTI ŠKOLSTVÍ Tento systém poradenství je v ČR podpořen systémem výchovného poradenství na základě vyhlášky o poskytování poradenských služeb ve školství. Zastoupená školská zařízení jsou: 1. speciálněpedagogická centra (SPC), 2. školní poradenská pracoviště při základních a středních školách a 3. pedagogicko-psychologické poradny (PPP). První dvě zmiňovaná zařízení jsou zpravidla zřizována krajskými úřady, ale existují také zařízení zřizovaná soukromými subjekty. Uvedená zařízení věnují pozornost dětem a mládeži majícím problémy v kolektivech, v oblasti učení, ve vztazích s rodiči, při volbě povolání. Nutno podotknout, že pracují poradensky i s rodiči. PPP jsou zřizovány podle zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s § 35 zákona České národní rady č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, s vyhláškou MŠ ČSR č. 130/1980 Sb., o výchovném poradenství, a s přihlédnutím k současným požadavkům PPP. Odborné týmy pracovníků PPP tvoří psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci a školní metodici prevence. Činnost PPP se uskutečňuje zejména ambulantně, návštěvami pracovníků ve školách, školských a jiných zařízeních. SPC jsou zaměřená na práci s dětmi se speciálními potřebami (handicap, postižení, omezení apod.). Mezi pracovníky patří speciální pedagog, psycholog a sociální pracovník. Podle druhu a stupně zdravotního postižení klientů jednotlivých SPC může být tým doplněn dalšími odbornými pracovníky. Specializace jednotlivých center jsou následující: • • • • • •

centra pro děti s vadami zraku; centra pro děti s vadami sluchu; centra pro děti s mentální retardací; centra pro děti s vadami řeči; centra pro děti s kombinovanými vadami (s mentálním i tělesným postižením); centra pro děti s autismem (pervazivními vývojovými poruchami).

Součástí tohoto poradenství v „terénu“ je školní psycholog, případně výchovný poradce. Školní psycholog pomáhá žákům s problémy s učením, poskytuje informace týkající se volby povolání a je kontaktní osobou mezi poradnou a terénem. PPP napomáhají při rozvoji pedagogicko-psychologických kompetencí učitelů, podílejí se na činnostech v oblasti prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže a na kariérovém poradenství. Více informací je možné najít například na adrese Institutu pedagogicko-psychologického poradenství, který mimo jiné soustřeďuje a zpracovává informace o službách pedagogicko-psychologického, speciálněpedagogického, výchovného a kariérového poradenství ve školství (www.nuv.cz). Specifickým poradenským zařízením je poradna pro vysokoškolské studenty (napomáhá řešení studijních problémů, osobních, vztahových, spolupodílí se na rozvoji komunikačních a sociálních dovedností).


1.5.3 PORADENSTVÍ VE ZDRAVOTNICTVÍ Tento typ poradenství se zaměřuje na pomoc při somatických onemocněních (diabetologická poradna, alergologická poradna, poradna pro zvládání bolesti, endokrinologická poradna, poradenství v rámci gynekologicko-porodnických klinik a center asistované reprodukce /IVF center/ apod.). Relativně samostatným typem je poradenství pro lidi závislé na alkoholových a nealkoholových drogách, tzv. adiktologické ambulance. 1.5.4 JINÉ TYPY PORADENSTVÍ Poradenství v oblasti charity, laické poradenství pro mládež a rodinu, poradenství ve svépomocných skupinách. Celá řada občanských sdružení, soukromých institucí a odborníků, také sem můžeme zařadit nadace. 1.5.5 OBČANSKÉ PORADNY Dnes již standardní podobu poradenství nabízejí i občanské poradny. Jejich hlavním cílem je napomáhat občanům, kteří se dostali do osobní a sociální krize, při řešení jejich situace tak, aby se ji naučili postupně zvládnout sami. Poradna poskytuje rady, informace a pomoc všem, kdo se na ni obrátí. Poradenství je většinou poskytováno zdarma. Typickým rysem občanských poraden je, že se nespecializují jen na určitý typ problémů, ale jsou otevřené všem lidem, kteří hledají pomoc. Poradny napomáhají občanům hledat akceptovatelné možnosti seberealizace a sociální integrace, pomáhají posilovat občanské uvědomění a odpovědnost a rozvíjet schopnosti občanů participovat na správě svých věcí. Dále podporují zapojování občanů do řešení problémů společnosti a komunity, v níž žijí. 1.5.6 PORADENSTVÍ PROSTŘEDNICTVÍM INTERNETU Dnes se v praxi při prvním kontaktu uplatňuje také internetové poradenství. Klienti velmi často a rádi využívají možnosti konzultace prostřednictvím internetu. Vzhledem k neustále se zvyšujícímu počtu uživatelů připojených k internetu nabývá tato forma poradenství na významu. Vzniká celá řada zajímavých projektů, které jsou podporovány odborníky (např. www.iporadna.cz, www.psychopomoc.cz). Poradci jsou pro popisovanou práci speciálně vyškoleni. Tento typ poradenství má své výhody i nevýhody. K potřebné kvalifikaci pracovníka patří akreditovaný kurz telefonické krizové intervence a školení v chatovém a internetovém poradenství. Výhodou pro klienta je zde zaručení anonymity. Současné technické prostředky umožňují on-line komunikaci, jež probíhá v reálném čase a může být využita jak písemná, hlasová forma, videorozhovor, či dokonce prostřednictví tzv. avatarů (např. ve virtuálním světě Second Life). Je nutné podotknout, že v této formě poradenství najdeme též určitá rizika, jako například technické problémy, zneužití účtu, vícesměrná komunikace s rizikem neporozumění, neverbální projevy komunikace, ale také třeba disinhibiční efekt. Podle Sulera (2003) je dobře známo, že lidé v kyberprostoru říkají a dělají věci, které by běžně v komunikaci tváří v tvář neřekli či neudělali. Jde o to, že se lidé vzhledem k jisté distanci více uvolní, necítí žádné zábrany a vyjadřují se otevřeněji. Proto lidé často sdílejí velmi osobní věci, odhalují tajemství, pocity, obavy, přání nebo vykazují neobvyklé činy laskavosti a velkorysosti.


1.6 MÍSTO REALIZACE PORADENSKÉHO PROCESU V současné době je nutné zdůraznit nezastupitelnou funkci poradenské psychologie. I když v našich podmínkách není zcela běžné „samovolné“ vyhledávání poraden nejrůznějšího typu, jak je tomu například v jiných zemích EU. Klienty poraden a poradenských center tvoří především osoby s určitým typem doporučení, jimž centra napomáhají řešit jejich problémy a specifické situace, a dále pak jedinci, již sami vyhledají odbornou pomoc. Celkový systém poradenství pro všechny oblasti je nenahraditelný též svou rolí v oblasti prevence a vzdělávání. Klíčovou roli zde hrají také rodiče, sami klienti a jejich partneři, kteří v některých případech průběh poradenského procesu pozitivně ovlivňují.

/ 29

2. METODY PORADENSKÉ PRÁCE

Poradenští pracovníci využívají při práci s klienty celou řadu metod a postupů, které vycházejí z jejich profesního zaměření a jednotlivých poradenských přístupů a škol. Velmi často dochází k jejich kombinaci. Tato variabilita umožňuje výběr vhodné strategie, jež napomáhá k efektivnějšímu zvládání poradenského procesu a obtíží klientů. Nevhodně zvolená forma či metoda poradenské práce může mít nepříznivý vliv na navázání důvěry mezi klientem a poradcem a může značně ovlivnit celkový průběh. Výčet všech forem a metod poradenské práce není cílem této kapitoly. Přesto se však pokusíme uvést jejich základní přehled.

2.1 ZÁKLADNÍ METODY PRÁCE S KLIENTEM Každý poradenský pracovník by měl mít níže uvedené metody práce s klientem dobře osvojené a zároveň je vhodně využívat v poradenském procesu. Jejich aplikace je také závislá na jednotlivých fázích poradenského procesu, jež se od sebe značně liší. Kratochvíl (2006) s odkazem na přehledy zahraničních autorů (např. Garfield, 1989; Frank a Franková, 1991; Lambert, 1992; Weinberg, 1993) vybírá pět společných faktorů, které metody integrativního pojetí zahrnují: • • • • •

vztah mezi pacientem a poradcem/terapeutem; výklad poruchy; emoční uvolnění; konfrontace s vlastními problémy; posílení.

V dalším textu se zaměříme na základní metody práce s klientem podle Gabury a Pružinské (1995), jež jsme rozšířili a doplnili o nové poznatky. 2.1.1 INFORMACE Klient často vyhledává odbornou poradenskou pomoc na základě své nejistoty či obtíží z této nejistoty (neukotvení v situaci) vyplývajících. Jeho stav mnohdy pramení z nedostatku informací nebo množství nepřesných informací, které mu zabraňují v informovaném rozhodování. Z tohoto pohledu se práce s informacemi řadí mezi základní metody práce s klientem. Důležité je klienta v poradenském procesu informačně ukotvit a zároveň jej nezahltit a nezvyšovat tak jeho úzkost. Klientovi obvykle stačí poradenská intervence na úrovni informace. V případě poradenských konzultací například z oblasti sociálního


zabezpečení či právních konzultací může být kontakt s klientem jednorázový. V rámci poradenských konzultací mají informace hlubší povahu, kdy poradce předává klientovi určité poznatky. 2.1.2 DELEGOVÁNÍ V případech, kdy klient přichází s problémem, jenž nespadá do odborné kompetence poradce, je důležité, aby poradenský pracovník tuto situaci zhodnotil a dotyčného klienta delegoval kolegovi z poradny, který se problematice profesně věnuje. Metoda distribuce v poradenské práci musí být využita i v případech, kdy přichází klient, jehož problémy nelze v poradně řešit. Zde je opět nutný poradcův odborný náhled, kdy předá kontakt na příslušnou instituci. Proto by se v instituci měl nacházet aktualizovaný seznam kontaktů, jež mohou být v této situaci využity. U začínajících poradenských pracovníků se může z důvodu nejistoty spojené s nedostatkem praktických zkušeností vyskytovat snaha pomoci klientovi i bez kritického náhledu a posouzení, zda je pro řešení problému kompetentní. V těchto případech je nutné apelovat na sebereflexi pracovníka v rámci supervizních setkání. 2.1.3 OBJASNĚNÍ Objasnění je způsob zmapování (porozumění) a vymezení (vyjasnění) prezentovaného problému klientem a jeho následné pochopení poradcem. Jedná se o komunikační proces, kdy obě zúčastněné strany jsou si vědomy povahy daného problému. V mnoha případech procesu klarifikace (objasnění) poradce odhalí skutečný rozsah problému, který bývá závažnější a větší, než je prezentováno klientem. Zkušený poradenský pracovník může poměrně rychle zjistit celou řadu podstatných informací, jež zůstávají klientovi. Při objasňovacím procesu však hrozí riziko, že pokud je poradce příliš direktivní a rychlý, tj. nepřizpůsobí tempo klientovi či klient není na objasnění připraven, může mít využití této metody nepříznivý efekt na poradenský proces. Klient se může cítit vystrašený, podrážděný, může zaujmout obranný postoj, nebo dokonce může dojít k situaci, kdy tento přístup klienta od další spolupráce s poradenským pracovníkem odradí. Za vhodný přístup poradenského pracovníka považujeme postupné odkrývání základního rámce problému tak, aby vedl klienta k odlišení podstatného od nepodstatného. Úspěšně zvládnutým výsledkem metody objasnění je situace, kdy si sám klient uvědomí základní rámec problému. Z časového hlediska se jedná o náročný a subjektivní proces, který je typický tzv. krystalizováním podstaty problému. Z pohledu kognitivně-behaviorálních přístupů se jedná o využití sokratovského dialogu či motivačních rozhovorů. Důležité je aby poradce působil podpůrně, povzbuzoval klienta, motivoval jej a napomohl mu hledat další alternativy řešení jeho problému. V případě práce se schématy klienta se může v procesu objasnění dostavit tzv. aha-efekt – jedná se o situaci, kdy klient pochopí určité vztahy a souvislosti v rámci svého problému. Metoda objasnění je typická pro racionálně orientované poradenství, kde je podstatou rozumová analýza problému či situace, v níž se klient nachází.

Metody poradenské práce / 31

2.1.4 VENTILACE Mezi základní potřeby klienta při vyhledání odborné pomoci řadíme i situace, kdy klient přichází za účelem si s někým o tíživé situaci či problému promluvit (primárně klient nehledá pomoc, ale dočasnou úlevu od napětí, které problém vyvolává). Tenzi často způsobuje také mylné laické přesvědčení, že se člověk má se svými obtížemi vyrovnat sám. Klient nezřídka pociťuje, že v jeho okolí není nikdo, komu by se mohl se svými problémy svěřit. Taktéž to může být situace, kdy je mu jeho okolím naznačeno, že je svými starostmi, o nichž pravidelně hovoří, už obtěžuje. Metodu ventilace je vhodné využít: • když je poradce schopen klienta plně přijmout a poskytnout mu důvěrné a bezpečné prostředí, aniž by se klient obával moralizování, hodnocení, bagatelizování či nepochopení svého problému; • při práci s běžnou klientelou, kdy se nabízí prostor k tomu, že klient vyventiluje všechnu zlost, nespokojenost a zklamání, což uvolní prostor pro konstruktivní poradenskou práci. Pro klienta je tato forma „katarzního účinku“ mnohdy dostačující a již nadále nevyhledává další poradenskou intervenci. Poradenský pracovník by měl mít na paměti, že uklidnění klienta a snížení jeho tenze může vést k rezignaci na další nabídnutou pomoc. Velmi často se jedná o typ klienta, pro něhož jeho tíživá situace znamená i jisté nevědomé zisky. Gabura a Pružinská (1995) píší o klientech se syndromem „nemůžu žít s, nemůžu žít bez“, kteří mají obavy z rozhodnutí nebo něčeho nového, neznámého. 2.1.5 PODPORA A POVZBUZENÍ Tuto metodu je vhodné využít jak na počátku poradenského procesu, tak i v jeho průběhu, pokud zaznamenáme nejistotu či tenzi u klienta. Klient obvykle netuší, co má od poradenského procesu očekávat a co se bude očekávat od něj. Ujištění a ocenění klienta v úvodu setkání hraje klíčovou roli při rozhodování o tom, jak bude svůj problém poradci prezentovat. V případě mlčenlivého klienta je metoda vhodného povzbuzení klíčová pro další průběh konzultace. Klient může v jistých oblastech (intimních, osobních) pociťovat ostych hovořit o svém prožívání nejen s poradcem, ale také s partnerem nebo osobami, jichž se problém týká. Rozhovor na dané téma pro něj bývá nácvikem, jak zformulovat podstatu problému či najít jeho správné pojmenování. V případech, kdy se na základě povzbuzení o to klient pokusí, může poradce situaci efektivně využít jako modelovou. To samo o sobě vede k přesahu do klientova života mimo poradnu – klient je tak schopen o svých pocitech a prožívání mluvit s příslušnou osobou (partnerem, potomkem, nadřízeným). 2.1.6 INTERPRETACE Jedná se o metodu, která se využívá v okamžicích poradenského procesu, kdy poradce s určitým záměrem klientovi aktivně doplňuje chybějící souvislosti. Interpretaci řadíme do dynamicky orientovaných poradenských systémů, kde dochází k odhalování skrytých přání a blokujících zákazů, jež má klient ve vědomí. Poradcova interpretace klientova


chování umožňuje klientovi jeho uvědomění. Nakolik klient interpretaci přijme a zpracuje v dalším poradenském procesu, je na něm samotném. Při využití metody interpretace je velmi důležité načasování. K základním pravidlům jejího využití patří: • • • •

Neposkytovat interpretaci v případě zvýšené tenze klienta. Nevyužívat ji při nedostatku poznatků. Její formulace nemá přesahovat klientovo chápání sebe samého a kontextu jeho života. Využít ji v poradenském procesu tehdy, když jsme přesvědčeni, že s ní klient dokáže dále pracovat.

Výhodnější pro obě zúčastněné strany je vedení poradenského procesu takovým způsobem, kdy si klient na základě orientace v problému a hledání společného základu řešení přijde na interpretaci sám. Eliminujeme tak riziko vzniku odporu v případech, kdy klient má pocit, že mu byla nabídnutá interpretace implementovaná ze strany poradce. 2.1.7 TRÉNINK Trénink je velmi častým nástrojem poradců. Využívá se v řadě situací, kdy je potřeba aktivně působit především na behaviorální složku. Součástí metody je učení, opakování a nácvik. Tento přístup práce s klientem je typický zejména pro kognitivně-behaviorální přístup, který se užívá v oblasti klinické práce. Příkladem může být zvládání fobií či panických atak. I když je práce s klientem cílena na konativní složku, pracovník zároveň působí i na složku kognitivní a emocionální. Velmi často však působením na jednu z nich dochází k postupné změně také u zbývajících dvou. Klient si zpravidla z podobně laděných poradenských situací odnáší určité úkoly, jež jsou spojeny s nácvikem zvládání konkrétních situací. Klient se do dalšího setkání s poradcem zaměřuje na výskyt problémových situací, které si podle instrukcí od poradce zaznamenává. Tyto záznamy následně slouží k rozboru situace a náhledu klienta především v racionální a kognitivní rovině. Obecně je však nácvik metodou, jež se prakticky využívá jak v individuálním, tak párovém nebo rodinném poradenství. Trénink zahrnuje oblasti související s efektivní komunikací, zvládáním konfliktů, nácvikem asertivity apod. V rámci manažerské psychologie a psychologie práce je trénink součástí osobnostního růstu a zvyšování sociálních kompetencí. Preventivní úroveň metody tréninku posiluje klientovy kompetence snižovat a otevřeně ventilovat negativní pocity, nespokojenost a přijímat konstruktivní kritiku v sociálních situacích a zároveň dodržovat konkrétní naučená pravidla, která mu tyto situace napomáhají efektivně překonat. V rámci manželského a partnerského poradenství se setkáváme s nácvikem „konstruktivní hádky“. Při jasně stanovených pravidlech je cílem naučit se pozitivněji oceňovat partnera a společně najít kompromisní a přijatelné řešení problému. 2.1.8 RELAXAČNÍ TECHNIKY Jedná se o cvičení, jež napomáhají klientovi uvolnit tělesné a psychické napětí. Relaxace je účinnou metodou, při které klienti sami na sobě pociťují, že mohou mít příznaky napětí pod kontrolou (Praško, Možný, Šlepecký a kol., 2007). Nácvik zpravidla probíhá v rámci jednotlivých sezení. Potřebný je důkladný a postupný nácvik těchto technik.


V poradenském procesu je vhodné je zařadit také v případě náročné práce. Klient je může využívat pouze za předpokladu, že se jejich nácviku opakovaně věnuje. Cílem jejich osvojení je schopnost klienta využívat je především v běžných denních situacích, při nichž se dostavují pocity velkého napětí či úzkosti. K základním postupům v rámci relaxačních technik patří často podceňovaná (ze strany klienta i některých odborníků) práce s dechem a dechová cvičení (viz níže). Toto podceňování může být založeno na menší míře trpělivosti cvičit dech. Také někteří odborníci mohou práci s dechem považovat za zbytečnou. V těchto případech však můžeme klientům sdělit ustálené pravidlo, které práci s dechem a její pozitivní vliv na úzkost nebo zvládání stresu přímo doporučuje: „…rozdýchej to!“ Právě práce s dechem má svá opodstatnění z hlediska zvládání úzkosti či stresových situací. Nesprávným dýcháním ve stresu můžeme provádět hyperventilační manévr, čímž následně více vydechujeme oxid uhličitý a tím dochází ke zvýšení přítomnosti kyslíku v mozku, což provokuje vznik úzkosti. Dále dochází ke snížení ionizovaného vápníku v krvi, což má za následek projevy na vegetativní úrovni. Je důležité klienta informovat o možnostech práce s dechem a společně s ním dechová cvičení poctivě natrénovat. Nácvik kontrolovaného dýchání v sobě zahrnuje dvě roviny intervence: • ukazuje na význam nesprávného dýchání při vzniku úzkostného záchvatu; • sám o sobě odstraňuje příznaky úzkosti. Poradce při sezení s klientem volí vyhovující dechový rytmus, který je určován slovy nádech a výdech. Taktéž je důležité ověřit, zda klient dýchá do břicha, a ne do hrudi. Prakticky je důležité zjistit u každého klienta jeho individuální dechovou normu, ať jej nenutíme do jasně vymezené doby nádechu a výdechu. Individuální dechovou normu zjistíme takto: Nejdříve necháme klienta vydechnout, poté nadechnout (prakticky je dobré, dech byl slyšitelný) a počítáme, po nádechu dáme tři sekundy pauzu a poté následuje výdech, který počítáme. Některý klient může provádět nádech a výdech delší dobu než jiný klient. Je důležité přistupovat ke každému z klientů individuálně. Samotný trénink je výhodné provádět společně s klientem. K základním relaxačním technikám patří nácvik relaxace podle Östeho a Schultzův autogenní trénink. Nácvik relaxace podle Östeho Nácvik aplikované relaxace podrobněji popisuje Clark (1989), který zdůrazňuje důkladné seznámení s jeho smyslem a teorií jeho účinnosti. Při rozeznávání prvních příznaků napětí či úzkosti je pro klienta vhodnou pomůckou vedení záznamu jednotlivých úzkostných epizod. Zde je podstatné zaznamenání prvního příznaku a následně jeho průběhu, který se zaznamenává na škále určující intenzitu. Využití progresivní relaxace vyžaduje zhruba patnáct až dvacet minut klientova času. Provádí se vsedě, nikoli vleže. Využívá se postupného střídavého napínání a uvolňování svalů. Úvodní nácviky názorně předvádí poradce a klient si je poté zkouší. Klient má zavřené oči a je instrukcemi poradce veden k napínání jednotlivých svalových skupin ve správném pořadí a rytmu. Svalové napětí klient udržuje po dobu pěti sekund a následnou relaxaci deset až patnáct sekund (Praško, Možný, Šlepecký a kol., 2007). Pak je


klient poradcem vyzván ke zhodnocení (opět na předem stanovené škále), jakého stupně uvolnění dosáhl. V případech, kdy klient má obtíže s uvolněním určitých svalových partií, pomáhá poradce tyto nesnáze překonat. Tato činnost je pro klienta obvykle velmi náročná. Proto je vhodné nácviky rozdělit na dvě poradenská setkání. Klient má za úkol doma procvičovat relaxace dvakrát denně a zároveň si vést záznamy, jak dlouho trvalo, než se uvolnil, a jakého stupně uvolnění dosáhl. Po patřičném osvojení lze přejít k podmíněné relaxaci, při níž se krátí čas potřebný k dosažení relaxace (dvě až tři minuty) a která je více zaměřena na dýchání a vytvoření podmíněného spojení mezi sebeinstrukcí „uvolnit“ a zvýšením pocitu relaxace (Praško, Možný, Šlepecký a kol., 2007). Zde je potřeba klienta ocenit, že se jeho výkon zlepšuje. Podmíněná relaxace se procvičuje dvakrát během každého sezení. Po zvládnutí nácviku (jeden až dva týdny) je možné přistoupit k diferencované relaxaci. Cílem této fáze je klienta naučit, jak relaxovat při běžné činnosti. Klient má již oči otevřené. Ve druhé části diferencované relaxace se klient učí využívat tyto postupy vestoje nebo při chůzi. Tady je čas potřebný k dosažení relaxace zkrácen na šedesát až devadesát sekund. Klient opět odchází s domácím úkolem, kdy provádí diferencovanou relaxaci dvakrát denně. V následující fázi poradce s klientem určí několik vodítek, která mají za úkol klientovi připomenout, že má být uvolněný. Rychlou relaxaci lze po nácviku a osvojení zkrátit na dvacet až třicet sekund. Klient je schopen se uvolnit v běžných nestresujících situacích. Rychlou relaxaci klient provádí zpravidla patnáctkrát až dvacetkrát za den. Aplikovanou relaxaci klient využívá jako získanou dovednost, již si osvojil a kterou je třeba pravidelně procvičovat, a to především v situacích, jež v něm vyvolávají úzkost. Po ukončení nácviku tedy klienta informujeme o udržovacím programu, aby tuto dovednost nezapomněl. Schultzův autogenní trénink Tato technika spojuje prvky hypnózy a jógy do jednoho systému relaxace a koncentrace. Je rozdělena na nižší a vyšší stupeň. Nižší stupeň obsahuje šest cvičení, která klient obvykle absolvuje vleže na zádech. Při cvičení vsedě připomíná posed „odpočívajícího Mexičana“ (tělo je v pololežící poloze, nohy se patami opírají o zem, ruce jsou volně spuštěné vedle těla, hlava se vzadu opírá o okraj židle). Ústřední myšlenkou (či formulkou) je: „Jsem klidný, jsem uvolněný.“ Klient si také může zvolit nějakou svou formulku, jež může být posilující či neutralizační. Klient má zavřené oči. Základní cviky nižšího stupně se zaměřují na: • • • • • •

nácvik tíhy; nácvik tepla; soustředění na dech; soustředění na tep; soustředění na proud tepla v oblasti plexus solaris; soustředění na oblast hlavy.

Klient provádí cvičení třikrát denně a ukončuje jej hlubokým nádechem, napnutím paží a otevřením očí. Pouze při večerních nácvicích vleže může relaxace přejít do spánku.


Během postupného nácviku si klient připraví a používá individuální formulky, které si ve stavu uvolnění opakuje. U vyššího stupně autogenního tréninku se využívají vnitřní obrazy, jež si klient vnitřním zrakem vyvolává (např. vyvoláním určité barvy, výstupem na horu) (Kratochvíl, 2006). V rámci kognitivně-behaviorálního přístupu se Schultzův autogenní trénink uplatňuje méně než Östeho aplikované relaxace. Je méně vhodný při použití ve stresující situaci, a proto se často využívá jako doplňková metoda nebo jako samostatná relaxační aktivita. Z praxe si vzpomínáme na skupinu klientů trénující autogenní trénink, z nichž někteří přiznali, že během nácviku, namísto klidu a uvolnění, pociťovali spíše úzkost a nepříjemné vegetativní projevy (slabost, třes, chvění apod.). Při analýze, proč tomu tak je, jsme shledali, že většina klientů nesprávně dýchala. Soustředili jsme se na práci s dechem a na jeho trénink a klienti referovali zlepšení v realizaci autogenního tréninku.

2.1.9 KONFRONTACE Konfrontace je metoda, jak vhodným a nezraňujícím způsobem upozorňovat klienta na rozdíly a rozpory, které se v jeho tvrzeních vyskytují. Jejich postupným odkrýváním dochází k upřesnění a sladění interních stanovisek. Metodu využíváme především v rodinném poradenství, kdy může dojít ke konfrontaci mezi názory a postoji jednotlivých členů rodiny, ale také v rámci skupinového poradenství, kde probíhá konfrontace mezi názorem jednotlivce a ostatními členy skupiny. Na poradce může být za těchto okolností vyvíjen nátlak ze strany jednotlivých členů, aby příslušnou situaci zhodnotil. Tuto komunikační roli soudce je však důležité rozpoznat, příslušně okomentovat a již na začátku poradenského procesu se vůči ní jasně vymezit. 2.1.10 REFLEXE Reflexe je součástí komunikačního repertoáru poradenského pracovníka, který přeformulovává klientovy odpovědi tak, aby vhodně stimuloval další klientův náhled na situaci či problém. Vhodné je vybrat důležité pasáže z klientovy odpovědi tak, aby bylo klientovi umožněno lépe využít sebereflexe. Výsledkem je schopnost klienta lépe formulovat, upřesňovat a precizněji vyjadřovat nejen jeho odpovědi, ale také vnímat emoční reakce, které poradenský proces doprovázejí. Lze se též setkat s označením nedirektivní interpretační metoda. 2.1.11 MODELOVÉ SITUACE Podobně jako u metod tréninku a hraní rojí (viz níže) se bezpečné poradenské prostředí využívá k přehrání modelových situací, s nimiž se klient v reálném životě setkává. Trénink bývá více využíván v individuálním poradenství. Modelové situace jsou charakteristické pro párovou, rodinnou či skupinovou práci, kdy bývá podle poradcem předem připraveného rámcového scénáře vybrána situace, kterou při tvorbě zakázky klient s pracovníkem označí za problémovou. Nezřídka se tato situace vyskytne až v samotném poradenském procesu. Poradce v těchto situacích figuruje jako odborný pracovník v roli mediátora či facilitátora. V posledních letech se metoda modelování přesunula do oblasti


pracovní psychologie a transformovala do přístupů, jež bývají různě označovány (např. koučink, mentoring). 2.1.12 HRANÍ ROLÍ Základní rozdíl mezi metodou modelování a metodou hraní rolí spočívá ve výběru situací ze života klienta. Může se jednat o hypotetické situace, které se mohou odehrát v blízké budoucnosti (Gabura a Pružinská, 1995). Klient často ve vybraných situacích hraje sám sebe, ale přínosem této metody je možnost výměny rolí, jež běžně zastává. V počátečních situacích má klient obvykle jisté obtíže, které jsou touto změnou vyvolány. Postupným vystavováním se cizím rolím se metoda posouvá z formální úrovně na úroveň prožitkovou, kdy je klient schopen lépe se vcítit do emočního prožívání osoby, jejíž roli zastává. Tato zkušenost dává větší prostor pro hledání přijatelnějšího řešení situace, a to jak v individuálním, tak v párovém, rodinném či skupinovém poradenství. 2.1.13 ROZVOJ VĚDOMÝCH ZPŮSOBŮ ZVLÁDÁNÍ ZÁTĚŽE V případě klientů více ochromených stresovou zátěží se může poradce pokusit rozvíjet tzv. copingové („zvládací“) mechanismy. Jedná se o způsoby zvládání zátěže, které jsou přístupné introspekci, lze je zachytit ve vědomí a existují i praktická doporučení pro jejich rozvíjení. V rámci rozhovoru, jehož cílem je podpořit adaptační potenciál, je proto výhodné zaměřit se na následující témata hovoru: • Kontakt s pocity. Podstatou rozhovoru je dát prostor pro odreagování pocitů pláčem, odžít potlačené emoce, uvědomit si protichůdné pocity. Často jsou právě pocity důležitými vodítky pro rozhodování – lze podporovat intuitivní řešení, otevřené projevení emocí ve svém okolí. • Kontakt s tělem. Stres přispívá k tělesnému napětí, mohou se objevovat křeče a strnulost. Poradce může vést k reflexi stavu těla. • Schopnost sdílet. Lidové rčení „sdělená radost je dvojnásobná radost a sdělený žal je poloviční žal“ je pro řadu klientů trefné. V rámci rozhovoru hraje velkou roli schopnost poradce být dobrým posluchačem. Doporučit se dá i svěření blízkým osobám, kamarádům. Nezřídka se objevuje stud za problémy, nechuť druhé „obtěžovat vlastními problémy, mají svých dost“. Přesto je však u mnoha osob přetažených stresem patrný hlad a touha někomu se svěřit a v rozhovoru zpracovávat své těžkosti. • Uvědomění vlastních potřeb. Ochromení organismu zpravidla vede ke snížení citlivosti k vlastním potřebám. Toto se může týkat také zcela elementárních potřeb jako například pocitu žízně, který má při vymizení za následek nízký příjem tekutin a tím pádem i dehydrataci organismu. • Ochrana hranic. Nakupení požadavků okolí a jejich přehlušení jedince je charakteristické zejména pro osoby s nízkou asertivitou, malou schopností prosazovat svá přání a názory. Klíčová je v tomto zejména dovednost říkat „ne“, umět odmítnout požadavek, vyjádřit na věc svůj názor. • Využití dřívější zkušenosti. Mnoho negativních zkušeností z minulosti má tendenci se opakovat. V poradenství je užitečné klást otázky na způsob řešení daného problému v minulosti a pokusit se inspirovat řešením, které mohlo být již jednou účinné.


• Využití příběhů. Pro řešení problému může být efektivní využití příběhů, jež klient zná od svých blízkých (zprostředkovaná zkušenost rodiny), prospěšné mohou být také různé krátké literární příběhy, které může klient interpretovat a hledat v nich východisko ze své situace. Řada narativně orientovaných kolegů si tvoří zásoby krátkých příběhů, jež mohou mít tento inspirativní potenciál. • Zapojení rituálů. Zvládání určitých náročných životních situací je v kultuře ritualizováno, aby se usnadnilo vyrovnávání s touto událostí. Typickým rituálem rozloučení je například pohřeb. Tam, kde se rituály zadrhly nebo neplní svou úlohu, je užitečné v rozhovoru objevit způsob rituálu, který by mohl být pro klienta přijatelný a usnadnit jeho situaci. • Brainstorming. Pro hledání originálního řešení může být výhodné též aktivování fantazie, odvahy a využití například techniky brainstormingu, hledání řady návrhů řešení bez ohledu na jejich reálné uplatnění. V bohatství nápadů se může nalézt překvapivé řešení. Sekundárním efektem je často humor, jenž uvolňuje atmosféru. • Hledání smyslu. Toto je zcela klíčová kategorie pro rozhovor. Pro poradce mohou být v tomto inspirativní díla V. E. Frankla (1997, 1998, 1999) a jeho podpora jedince v hledání vlastního smyslu a jeho naplnění prostřednictvím naplňování tvůrčích, zážitkových a postojových hodnot. Smysl vlastní činnosti a pocit smysluplnosti vlastní existence je velmi silným protektivním faktorem a člověk, který spatřuje ve svém konání smysl, je také schopen vydržet i ve velmi nepříznivých životních podmínkách.

/ 39

3. PORADENSKÝ TÝM A INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE Poradenský psycholog se ve své práci neobejde bez spolupráce s dalšími psychology či jinými odborníky. Je součástí poradenského týmu, který je tvořen spolupracujícími členy, jejichž profesní zaměření je dáno typem poradenského zařízení. Poradenský tým můžeme dělit na: • Vnitřní tým – kmenoví poradenští pracovníci, kteří jsou stálými zaměstnanci dané organizace nebo pracují soukromě – obvykle jen psycholog, případně sociální pracovník. • Vnější/širší tým (externí poradenští pracovníci – často jsou to specialisté, s nimiž dané poradenské zařízení či poradce úzce spolupracuje, a to buď interní formou, kdy například právník jednou za dva týdny přichází přímo do poradny a klientům pomáhá třeba s přípravou majetkového vyrovnání po rozvodu; nebo externí formou, kdy je mezi poradcem a danými odborníky uzavřena ústní či písemná dohoda o vzájemné spolupráci a klienti jsou posíláni přednostně. Patří sem například psychiatr, sociální pracovník, klinický psycholog, ergoterapeut, speciální pedagog, pedagog, právník, sexuolog. Důležitým znakem týmu je vzájemná spolupráce jednotlivých představitelů těchto profesí vedoucí ke komplexnímu pohledu na problém klienta, který k nám přichází. Většina poradců si během své praxe vytvoří okruh externích či interních odborníků, s nimiž na základě dobré předchozí zkušenosti spolupracuje. Z hlediska zájmu klienta je jednoznačně vhodné, aby poradce měl tento okruh specialistů vybudován, aby věděl, který psychiatr se specializuje na problematiku závislostí, který právník se věnuje problematice domácího násilí apod. Velkou výhodou pro poradce je, když má tyto informace (jméno, kontakt, danou specializaci apod.) pro klienta okamžitě k dispozici – velmi to šetří jeho čas a zvyšuje klientovu důvěru. Obecné odkazování například na internet spíše nedoporučujeme. Výhodou externích pracovníků je, že klienti, kteří k nám přicházejí se svou zakázkou, často musí navštívit více specialistů, kteří mnohdy nejsou snadno dostupní či jsou časově zaneprázdnění. V praxi si vzpomínáme na případ mladé ženy, jež během sezení vykazovala depresivní náladu a beznaděj, a to v takové síle, že poradce zvažoval psychiatrickou intervenci. Se souhlasem klientky byl kontaktován psychiatr, který externě sloužil v poradenském zařízení. V danou chvíli bylo to, že poradce byl schopen psychiatra ihned kontaktovat, pro klientku znamením, že se o ni někdo skutečně zajímá, pečuje a velmi ji to v návštěvě podpořilo. Dříve návštěvu psychiatra odmítala s odkazem na to, že „se léků bojí a nikoho tam nezná“. Ve chvíli, kdy její rozhodnutí psychiatra navštívit podpořil i poradce, došlo ke zvratu. Psychiatr pak po krátkém rozhovoru klientce předepsal odpovídající léky a proběhla domluva na další spolupráci. Klientka poté zůstala v souběžné psychiatricko-psychologické péči a její stav se radikálně zlepšil.

Roman Procházka, Jan Šmahaj, Marek Kolařík, Martin Lečbych TEORIE A PRAXE PORADENSKÉ PSYCHOLOGIE

Recommend Documents