Roman Němec. Osudové mimoběžky

Osudo vé

mimoběžk

Roman Němec

y

Roman Němec

Osudové mimoběžky

Předmluva Před dvěma lety jsem spustil svoje osobní internetové strán­ ky, které původně měly být pouhou prezentací mých filmů a videí. Založil jsem si tu ale i blog, kde se časem kromě úvah, recenzí a vyprávění z cest objevilo i několik krátkých příběhů a povídek. Jenže jak říká Brick Heck, jedna z mých oblíbených seriálo­ vých postav: „Internet není z papíru, nevoní jako papír, ani nešustí jako papír.“ Rozhodl jsem se proto udělat si radost a vydat stručný výběr z toho, co jsem dosud napsal, ve velmi omezeném nákladu v tištěné podobě. Snad tento skromný počin potěší i tebe, můj milý čtenáři.

7 

Osudové mimoběžky

17 Za dobrý skutek

spravedlivý trest

19 

Probuďte pohodáře

23 Děkuju,

dědečku Václave

25 Moje cesta z města 32 Kterak jsem (ne)začal veslovat 35 Ty, ty, ty,

můj strážný anděli!

Osudové mimoběžky Tuhle cestu mi byl čert dlužen. Silnici olizují sněhové ­jazyky, z nichž ve víru tance vylétávají neposedné ­vločky domáhající se mojí neustálé pozornosti. Nesnáším to. Všechno světlo z reflektorů auta si usurpují jen a jen pro sebe. Kraje silnice nedohlédneš. Ani nevím, kam vlastně jedu. Jen se tupě řídím pokyny krabičky s GPS. Šumavu jsem měl docela rád. Ne ale v zimě. Už tři roky žiju v Kalifornii a jestli se mi po něčem opravdu nestýská, tak to jsou prosincové výpravy po neodhrnutých lesních cestách. Když o tom tak přemýšlím, právě teď se mi hledá těžko cokoliv, po čem by se mi mohlo stýskat. Jedu navštívit Davida. Napsal mi, abych se zastavil na jejich chatě, až budu v Čechách. Z tónu jeho pozvání však ­usuzuji, že nepůjde jen o zdvořilostní předvánoční návště­ vu. Neviděli jsme se, co jsem odjel. David sehrál v mém životě poměrně významnou roli. Bohužel já v jeho, jak se ukázalo, spíše vedlejší. Ale pěkně popořádku. ��� Nástup na akademii pro mě byl celkem traumatizující. Nikoho jsem tam neznal a měl jsem pocit, že do tohoto prostředí rozhodně nemůžu zapadnout. Nebyl jsem dítě z umělecké rodiny, nebyl jsem extravagantní bohém sršící invencí, ba nebyl jsem ani snílek vznášející se v oblacích. Jen jsem měl rád muziku, hrál jsem na kytaru a housle a nechtěl skončit v nějaký zaprášený kanceláři jako většina mých spolužáků z gymplu. Vyhýbal jsem se všem mimoškolním aktivitám, na kterých bych se musel potkávat s kýmkoliv ze školy, hleděl si svého | 7 |

a očekával totéž od ostatních. S mým přístupem sociální izolace byl div, že jsem potkal Davida. Chodil na divadelní fakultu, zatímco já studoval smyčcové nástroje na fakultě hudební. Jeden školní projekt nás ale jednoho dne svedl dohromady. Měl jsem hrát v orchestru pro muzikál, který Davidova skupina nacvičovala. Bezstarostný sympaťák sportovní postavy, tmavé vlasy, krásné hnědé oči. Hned na první zkoušce, když jsme na sebe narazili pohledem, se na mě šibalsky pousmál. Nevím, co mě tenkrát v tu chvíli ovládalo, jestli zmatek, překvapení nebo radost, každopádně jsem zbaběle uhnul pohledem a začal listovat v notách. Ty však moji nervozitu neustály a začaly list po listu plachtit vzduchem ze stojanu na podlahu orchestřiště. Pár zkoušek ještě trvalo, než jsme spolu normálně promlu­ vili. David mě pak pořád zval mezi své přátele, tahal mě do klubu, kde trávili dlouhé večery končící zpravidla až k ránu, pořád mě někomu představoval a vůbec se staral o můj od té chvíle bujarý společenský život. Protáhl mě místy, kam bych sám v životě nepáchl. S ním mi to ale nevadilo. Byl prvním a možná jediným člověkem ve škole, který o mě projevil aktivně zájem a já byl štěstím bez sebe. David byl Pražák a bydlel s matkou v domku na okraji města. Já jsem si, jako dočasná naplavenina, našel cenově přijatelný podnájem nedaleko od školy. Malý byt se dvěma ložnicemi, kuchyňským koutem a koupelnou jsem sdílel s náhodným spolubydlícím Jirkou. Popravdě tak úplně náhodný tedy nebyl – dělal barmana v nočním klubu, kde jsem si občas přivydělával na nájem ve volném jazzovém uskupení. Jednou po šichtě mě prostě sbalil a mírně přiopi­ lého si mě odvedl domů. Nikdy jsem se netajil tím, že jsem na kluky. Ostatně to byla jedna z mála výhod umělecké školy, která představovala v tomto ohledu velice liberální | 8 |

prostředí. A tak jsem přišel k poměrně levnému podnáj­ mu. S Jirkou jsme už spolu od té doby ale nespali. On po trvalejším vztahu nijak extra netoužil a já zase neprahnul po jeho afektované povaze. Teda vlastně spali. Párkrát. V nouzi. Sakra, kdo vymyslel to debilní pravi­dlo, že kamarádi spolu nesmějí spát?! Daleko důležitější pro mě ale bylo přátelství s Davidem. O tom, za jaký tým kopu, jsem mu řekl poměrně brzy a zdálo se, že ho to nijak nezaskočilo. Spíše si z toho dělal srandu, jako ostatně ze všeho. Často si mě vychutnával a když něco potřeboval, žadonil zpravidla slovy: „Vždyť víš, že tě miluju…“ Následným úšklebkem však svoje vyznání vždycky neomylně anuloval. Neuvěřitelně mě to dráždilo. A on to věděl. David byl jedináček a se svojí matkou měl zvláštní vztah. Otec od nich dávno odešel a matka se mu ho pravděpodob­ ně snažila za každou cenu vynahradit. Svého Davídka měla ve vlastní naivitě za dokonalého svatouška a nedala na něj dopustit. A on její představu neomylně přiživoval. A tak, když se v klubu opil, že sotva stál na nohou, zamířil vždy ve snaze ochránit svoji image dokonalého syna namísto domů ke mně, aby se nahý svalil do mojí postele a v mžiku usnul. Několikrát jsem zkoušel strávit noc vedle něj. Pozoroval jsem jeho převalující se tělo a toužil se ho dotknout. Čím častěji se to opakovalo, tím trvalo kratší dobu moje roz­ hodování z postele vstát a odkráčet s dekou a polštářem na gauč do kuchyňky. Ráno se pak David, zpravidla stále v rouše Adamově, přišoural se zalepenýma očima za mnou, aby zjistil, jaká je šance dostat snídani. Nenáviděl jsem to a miloval současně. S faktem, že jsem gay, neměl David žádný problém. Ani v soukromí, ani na veřejnosti. Chodil se mnou do ­sauny, | 9 |

rozesmátý mě objímal před svými kamarády v baru, bezostyšně trávil noci v mojí posteli. Jistou hranici ale měl. Nikdy se mnou nenavštívil gay bar. Obecně se vyhýbal jakékoliv příležitosti potkat se s gay komunitou. Jako heterák asi potřeboval v každé situaci cítit určitou převahu. Ani nevím, jak přesně se to přihodilo, na scéně se objevila Katka. Krásná, příjemná brunetka co hrála na klavír a usmyslela si, že to bude dělat na naší fakultě. David se do ní zbláznil hned, jak ji poprvé uviděl. Brousil okolo a neustále mě pověřoval výzvědnými úkoly. Jestli někoho má, kdo se jí líbí, kdo se jí nelíbí, co říkala na zkoušce školního orchestru a co říkala potom… Zpočátku mě to totálně ničilo, Katka ale byla naštěstí vážně moc milá holka a světe div se, brzy se z nás stali přátelé. David po několika týdnech nabyl odvahy a pozval ji na rande. Stala se z nás zvláštní trojka. Katka rozdělovala svoji pozornost spravedlivě mezi Davida i mě. David měl oči jen pro ni, no a já samozřejmě zůstal beznadějně zamilovaný do Davida. Celkem nudný klišé. Kupodivu to ale nějaký čas fungovalo. Vzájemně jsme se špičkovali, trávili noci po vyhlášených pražských podnicích, na víkendy vyjížděli na společné výlety… Jediný, kdo měl s tímhle vztahem problém, byla Davidova matka. Ta si už stačila oblíbit mě, neboť jsem představoval v jejím imaginárním světě Davídkova strážného anděla, Katku však nikdy nepřijala, protože ta hrála roli kudlanky, co Davida jednou sežere. Čas běžel, my měli po promoci a začínalo být zřejmé, že se náš trojúhelník brzy rozpadne. Věděl jsem, že tomu patrně nepůjde zabránit a že ten, kdo z něj nutně vypadne, budu já. Jen jsem netušil, jak k tomu dojde. ���

| 10 |

Přišla SMS zpráva. Žasnu, že je v týhle díře signál. „Jsme na cestě, kdybys dorazil dřív, kód k zámku je 2413. Prosím zatop. D.“ ��� Po promoci jsme se vídali čím dál méně. Já toužil hrát ve velkém orchestru a tak jsem obesílal všechny pražské umě­ lecké šéfy svými nahrávkami. Nikde mě nechtěli. Někdo mi odepsal, že hraju technicky dokonale, ale že tomu chybí osobní poselství. Jaký poselství? Jsem přece jenom inter­ pret. Pochybuju, že Dvořák nebo Vivaldi stáli o to, abych do jejich muziky pašoval nějaký svoje poselství. Zvláště, když v černém fraku splývám v orchestru se stovkou dalších instrumentalistů. David na tom byl podobně. Když neuspěl v žádném z významnějších divadel, začal uvažovat o založení vlast­ ního knižního nakladatelství. Literatura ho stejně vždycky bavila víc než dramatizace. A hlavně, jak říkal, potřeboval být svým pánem. ��� „Přijíždíte do cíle, po levé straně“, ozvalo se odkudsi z palub­ ky. Díky Bohu! Nevelká horská chata není na kraji lesa pod bílou čepicí skoro vidět. Brodím se vysokým sněhem, abych se dostal ke klávesnici elektronického zámku. Po krátkém cvaknutí povolila klika a já vcházím dovnitř. Páni! Dřevem obložené stěny, malá okna s výhledem na lesní mýtinku s krmelcem, dubová podlaha. Všechno tu působí tak neotesaně a přitom útulně a teple. Poměrně velké přízemní místnosti dominuje krb, kolem něhož jsou rozmístěna čalouněná křesla. Dokonce je nachystané dřevo, | 11 |

stačí škrtnout sirkou. David, zdá se, myslel jako vždy na všechno. S kým to vlastně přijede? Vedle krbu visí několik fotek. Na týhle jsem i já, no jo vese­ lá trojka. A tady David s mámou, David s Katkou, David s Katkou a malým Jakubem. Tak tohle je Jakub. Davidův syn. Zpráva o jeho blížícím se příchodu na svět tenkrát Davida poněkud zaskočila. Koho by taky ne, když si Katka ono oznámení nenechala ani na romantickou večeři ve dvou, ani na procházku po nábřeží, nýbrž ho vyklopila na našem společném nočním tahu. Na ten Davidův výraz nelze zapomenout. Nejprve zblednul, pak vypadal, jako by se chtěl na místě rozpustit a stát se neviditelnou součástí prostoru. Po chvíli si uvědomil, že by měl asi nějak reago­ vat, nezmohl se ale na nic jiného než na jakési podivné zvuky, ze kterých nebylo patrné, zda jsou projevem radosti či zoufalství. Když se po několika dnech vzpamatoval, postavil se k věci, jak bylo jeho zvykem, čelem a požádal mě, abych mu šel na svatbu za svědka. Trochu se mi z toho všeho točila hlava a přestože mi bylo jasné, že se jedná o události zcela očekávatelné, ani trochu se mi to nezamlouvalo. Byl jsem zklamaný z toho, že nemám angažmá podle svých představ a navíc definitivně ztrácím Davida. Můj dosavadní život se rozpadal a já jen v panice pozoroval, jak rychle se může všechno změnit. Když se Jakub narodil, David konečně opustil svoji mámu a přestěhoval se s Katkou do vlastního bytu. Párkrát jsem je ještě navštívil, abych se utvrdil v pocitu, že do jejich světa, který se začal točit jenom kolem toho mrňouse, už nepatřím. Na nic neměli čas, postupně jsme se přestali vídat úplně. Zdáli se být spokojeně ustaraní a já se snažil vrátit ke svému původnímu životnímu stylu, který mi tak vyhovoval.

| 12 |

Asi po roce a půl jsem měl nečekaný telefon. Vždycky, když se mi na displeji mobilu ukáže nové číslo, přijímám hovor s jistými obavami. Ani nevím proč, vždyť ty nejhorší zprávy naopak většinou přicházejí od čísel známých. Tohle neznámé číslo patřilo Davidově matce. Byla rozrušená, řekla mi, že David skoro nechodí domů a nikdo neví, kde se potuluje. Nemluví pořádně ani s ní, ani s Katkou. Mají strach, že je na drogách. „David na drogách?!“, vyjekl jsem trochu pobaveně. „Promluv si s ním, já se o něj vážně bojím“, trvala si na svém. A tak jsem číhal na Davida. Pár dnů mi trvalo, než jsme se jakože náhodou potkali. Zatáhl jsem ho v půl jedenácté dopoledne do baru. Věrohodné krytí. „Tak jak jde život?“, zahájil jsem nenápadně konverzaci. „Dobrý, člověče, malej roste jako z vody“, odpověděl jakoby nic David. „Doma všechno v pořádku?“ „Ale jo, jde to.“ „Prý jsi teď doma málo“, zvyšoval jsem lehce nátlak. „Jo, měli jsme teď s Káťou trochu komunikační problém, ale už je to v pohodě“, nenechal se rozhodit. „A nepomáháš tý pohodě nějak… řekněme chemicky?“, podíval jsem se přímo na něj. „Cože?!“, vyhrkl David. „Ty vole, jak chemicky?“ „Co já vím, prášky…“, začal jsem hrát otázku mírně do autu. „Co blbneš? Vypadám snad na feťáka?“, ohradil se ostře. „Oukej, máma o tebe měla strach“, prozradil jsem, odkud vítr vane. „Tak to jí můžeš opravdu uklidnit“, otočil se znechuceně a jedním hltem dopil nalitého panáka. „Měj se pěkně“, poplácal mě po rameni a vydal se s neskrý­ vaným znechucením k východu. Vypadal vyrovnaněji, než kdykoliv předtím. Jsem vůl. | 13 |

Asi měsíc na to se rozdrnčel telefon znovu. Ani tohle číslo jsem neznal, jeho formát ale napovídal, že nebude místní. Už nevím, co všechno se mi prohnalo hlavou za tu chvilku, než jsem tenhle hovor přijal. Svoje nahrávky s životopisem jsem totiž rozeslal i několika zahraničním agenturám a tušil jsem, že by mohlo jít o některou z nich. To, co se ve sluchátku ozvalo, když jsem se ohlásil, mi v tu chvíli znělo jako nejneuvěřitelnější science fiction. Personální manažer Hollywood Symphony Orchestra mi sdělil, že se jim moje nahrávky líbily a na základě toho má to potěšení nabídnout mi účast v jednom projektu pro DreamWorks. Když jsem popadnul dech, ujistil jsem ho, že potěšení je na mojí straně, a že rád přiletím na zkoušku. V ten okamžik jsem asi ani pořádně nevěděl, co dělám. Pamatuji si jen, že jsem nejprve zmateně pobíhal po bytu a pak neméně zmateně na internetu sháněl letenku do LA s odletem do tří dnů. Byl jsem napumpovanej endorfíny a potřeboval se o ně s někým rychle podělit, aby mi neexplodoval mozek. ­Promptně jsme proto vyrazili s Jirkou do největšího pražského gay klubu. A zatímco Jirka v Gejzíru obletoval všechny své známé (což byl obvykle pestrý program na celý večer), já seděl na baru, kochal se břišáky polonahého barmana a v nekonečné euforii ucucával svůj drink. S blížící se půlnocí byl klub čím dál plnější a k šatně přicházely nové a nové partičky odvazuchtivých hošanů. A pak se to stalo. U pultu se zčistajasna objevuje David. ­Během živé konverzace, kterou s kýmsi vede, si svléká bundu a podává ji šatnářce. Vypadal jinak. Rozhlédl se po sále tak, že se naše pohledy nemohly minout. Seděl jsem zkoprnělý na barové stoličce a tupě zíral na přicházející pár. „To je můj přítel Daniel“, směje se na mě David jakoby mi představoval nového poštovního doručovatele. | 14 |

Následující den mi bylo zle. Nechápal jsem, jak se můžou v životě jednoho člověka (a ještě k tomu mě) sejít dvě události s tak extrémně protichůdnými důsledky. Na jedné straně nekonečné štěstí z nabídky amerického angažmá a na straně druhé zrada člověkem, na kterém jsem tak dlouho visel. Nikdy jsem si nepřipustil myšlenku, že by David nebyl se mnou, kdyby býval nebyl heterák. Na tuhle situaci jsem prostě nebyl připraven. Trhalo mě to na kusy. Odlet do Kalifornie se pro mě stal vysvobozením. Všechno bylo nové a já mohl konečně zamknout ­kostlivce do skříně. Práci v hollywoodském symfoňáku miluju. Možná proto, že nehrajeme pořád dokola sto let mrtvé nedotknutelné autory, ale jsme součástí tvůrčího ­procesu. Orchestr si často řídí sám skladatel, který zasahuje do aranžmá a ladí detaily nejen na zkouškách, ale i při natáčení. A pak je tu ještě jed­ na věc. Přestože vystupujeme i veřejně, většinu času trávíme v nahrávacím studiu. Bez fraku a přiškrcených límečků, jen v riflích a tričku. Může si houslista přát víc? Z jednoho projektu pro DreamWorks se vyklubala možnost stálého angažmá a tak si prožívám svůj americký sen. „Strejdo, věděl jsi, že dešťová kapka je vždycky kulatá? Nikdy nemá tvar slzy!“, trhám sebou a mžouravě otevírám oči. Stojí přede mnou klučina s velkýma hnědýma očima a vrabčím hnízdem na hlavě. „Ty jsi Kubo strejdu vzbudil!“, směje se David. „Běž si vybalit batůžek, ty rozumbrado.“ „Ahoj ty!“, podává mi ruku David a já vstávám z křesla u krbu, abychom se po letech objali. „Chyběls mi“, šeptá mi do ucha tak, že mu to z nějakého důvodu věřím. Dívám se mu do ošlehané tváře a všechno se mi najednou vrací. Seděli jsme u stolu, večeřeli, malý Kuba mi vyprávěl o jejich cestě sem, přičemž svůj příběh neustále vylepšoval nejrůz­ | 15 |

nějšími zpravidla nesouvisejícími vsuvkami typu „A věděl jsi, že…“ a mně bylo překvapivě příjemně. Všechny pocity hořkosti byly pryč, v krbu hořelo vonící dřevo, David se i přes viditelnou únavu snažil udržet úsměv na tváři a večer volně plynul vlastním tempem. Když pak David Jakuba uložil ke spánku, mohli jsme si konečně nalít skleničku oblíbeného bourbonu a trochu si popovídat. „A jak se má Katka, kde vůbec je?“, zeptal jsem se. „Katka loni zemřela.“ ��� V krbu náhle praskla větvička a já na Davida zůstal vyděše­ ně koukat s pootevřenou pusou. „Našli jí rakovinu, bohužel pozdě.“ „Proč jste mi nedali vědět?“, dostal jsem ze sebe přes knedlík v krku. „V Americe se ti začalo dařit, tak jsme tě nechtěli znepokojovat. Nemohli jsme nic udělat, šlo to rychle“, vysvětloval David a napil se. Krve by se ve mně nedořezal. „Jak to snáší Jakoubek?“ „Teď už dobře, je to takovej mudrlant, myslím, že se s tím tak nějak přirozeně srovnal.“ Díváme se upřeně na sebe a přáli bychom si umět komuni­ kovat beze slov, protože ta teď tolik bolí. „Vážně jsi mi dost chyběl“, řekl mi znovu David, tentokrát mnohem naléhavěji. „Víš, byl bych nejšťastnější chlap na světě, kdybys s námi chtěl žít“, podíval se mi do očí. „Věděl jsi, že tě miluju?“

| 16 |

Za dobrý skutek spravedlivý trest Včera večer jsem se účastnil jisté společenské události v pražském Klubu Lávka. Formální oblečení si vyžádalo i černé polobotky s plochou podrážkou, a tak jsem celé odpoledne klopýtal po zamrzlých chodnících, přeskakoval sněhové valy a klouzal po hrbolatých ledovkách. Pravá bota se víc a víc zařezávala do mého nártu a když to všechno kolem deváté večer skončilo, netoužil jsem po ničem jiném, než ty strašlivý boty sundat. Když jsem došmajdal až k parkovacímu automatu v obchodním centru Nový Smíchov, stála tam jakási zoufalá žena, která se mi svěřila s tím, že už deset minut bezúspěšně hází do automatu desetikoruny a ta mrcha je ne a ne sežrat. Každý pokus končil hlučným propadnutím mince zpátky ven. Hladový displej stále hlásá, že zbývá doplatit 20 korun. „To nebude problém“, vyndal jsem svoji peněženku, vytáhl dvacetikorunu, vhodil jí do automatu, ten spokojeně zablikal a oznámil vyrovnání účtu. Paní mi začala srdce­ ryvně děkovat a dala mi svoje dvě desetikoruny, které jí tak zradily. „Nemáte vůbec zač“, odpověděl jsem s velkorysou nonšalantností (být hrdinou je tak snadné). „Ale mám, já vůbec nevím, co bych tady dělala“, poděkovala naposledy a zmizela mezi zaparkovanými auty. Střih. Vytáhnu svůj parkovací lístek, strčím ho do automatu, objeví se: „K úhradě: 50 Kč“. S ledovým klidem zašátrám v peněžence, vylovím další dvě dvacky, hodím je do automatu, který hlásí: „Zbývá doplatit 10 Kč“. Zalovím znovu v peněžence a ejhle, kromě pár korunových mincí je | 17 |

prázdná. Sakra, pomyslím si a pozvolna mi začne docházet, co se stalo. Vyndám z kapsy dvě desetikoruny, které jsem právě nabyl svým dobrým skutkem, a házím je do chřtánu automatu. Ten je ale skutečně dneska nechce. Zvuk propa­ dávající mince nevěstí nic dobrého. Přidal jsem ještě jednu nadávku, stisknul tlačítko „Storno“, vyndal vrácené dvace­ tikoruny a odpaťchal se do nejbližšího obchodu. Stručně vysvětluji situaci, načež mi prodavačka s úsměvem sdělí, že mi mince vyměnit nemůže, ale ať zajdu na informace. Dojdu na informace, znovu popisuji svoji situaci, slečna mě posílá za garážmistrem. Pomalu se dostavuje lehký pocit zoufalství. „Já nechci za garážmistrem, já potřebuji dvacetikorunu“, zasténám tak, že slečna začne hledat svoji vlastní peněženku. Po chvíli vítězoslavně vyndá dvacku, podá mi ji, já jí s úlevou dávám dvě putovní desetikoruny a začnu horlivě děkovat. „Nemáte vůbec zač“, usmála se a já na to: „Ale mám, vůbec nevím, co bych tady bez vás dělal.“ Moje duše běží, leč tělo se vleče zpátky k automatu. Sahám pro lístek, levá kapsa, pravá kapsa, strkám ho do čtečky. A na displeji se objevuje: „K úhradě: 120 Kč“…

| 18 |

Probuďte pohodáře Podomní prodejce miluju asi jako vši v kožichu. Přicházejí neohlášeni, aby vám ukradli kus času a zamořili ho nesmy­ sly, stupidními argumenty a lacinými triky s cílem prodat vám něco, co nemá ani desetinu hodnoty požadované ceny (kdyby mělo, nemuseli by vám to nosit zoufalci v obnoše­ ných kvádrech až před čumák, ale stačilo by to šoupnout na regál hypermarketu). Už dávno jsem si vypěstoval nekompromisní systém obrany a k prahu mojí kanceláře ve čtvrtém patře se jen tak někdo nedostane. Svoje obránce jsem naučil říkat atakujícím dotěrům namísto „Bohužel je zaneprázdněn“ krutě pravdivé a odrazující „Ne, nechce s vámi mluvit.“ Dneska u nás zazvonil jakýsi mladý muž s velkými deska­ mi. Na okamžik jsem ho zahlédl na monitoru bezpečnostní kamery a pomyslel si: „Zase jeden… No počkej, oni ti dole naloží!“ Přestal jsem mu věnovat pozornost a vrátil se ke svojí práci. V tu chvíli se rozdrnčel telefon. Trhl jsem s sebou, zvedl ho a připravil se čelit tušenému selhání mého obranného systému. „Je tady nějakej mladík a má s sebou obrazy“, hlásili mi z recepce. „Oleje“, zaslechl jsem nápovědu nezvaného návštěvníka. „Oleje… na plátnech“, papouškoval hlas ve sluchátku. „A co já s tím?“, zabručel jsem rozmrzele. „Měl byste je vidět. Možná si něco koupit.“ V mozku mi něco zabublalo, položil jsem si otázku, kde jsem udělal při výběru personálu chybu, mrknul jsem na svoji uklidňovací kartičku (mám na ní zalaminovaný nápis „Teď máš právo se rozčílit, ale neuděláš to!“) a vynesl verdikt: „Za deset minut tam přijdu.“ „Až za deset minut?! Co tady s ním budu dělat? Tak já mu uvařím kafe.“ Dokončil jsem rozepsaný text návrhu jakési nudné smlou­ vy, vytáhl ze šuplíku vizitku a seběhl šestašedesát schodů | 19 |

oddělujících moji kancelář od zasedačky v přízemí. Ta byla prázdná. Náš návštěvník seděl v účtárně, popíjel svoji kávu a bavil se s účetní, kterou oslovoval „teta“. Pozdravil jsem ho, vyzval k přesunu do protější místnosti a otočil se na účetní: „Vy ho znáte?“ Ta odvětila: „Ne, v životě jsem ho neviděla.“ V zasedačce postával velmi pohledný mladík (jak jsem se později dozvěděl třiadvacetiletý výtvarník z Prahy). Trvalo jen mikrosekundu, než spustil svůj monolog. I v tak krát­ kém časovém momentu jsem si však zřetelně uvědomil, že mě zajímá, a že ač zatím netuším proč, s ním mluvit chci. Apropos, všimli jste si, o kolik to mají hezký lidi v životě snazší? Připomnělo mi to dávný rozhovor s jedním naším klientem, který se mě ptal, zda bych nevěděl o nějakém místě pro jeho dceru. Tedy dlužno podotknout mimořádně krásnou a v hrudi velmi štědře obdařenou dceru. „Víte, ona když někam vejde, tak všichni ztuhnou. Zírají na ni a čekají, co bude“, povídal. „Potíž je v tom, že dál nebývá nic.“ Ani si nepamatuju, zda jsme jí nakonec nějaké místo našli. Jsem ale přesvědčen, že se neztratila. Ale zpátky k naší návštěvě. Mladík se představil celým jménem. Sestávalo se asi z šesti jmen, z nichž jsem si stihl zapamatovat dvě a doteď nevím, zda patří mezi ty z rodné­ ho listu, nebo už mezi umělecké přílepky. Šlo o vysokoško­ láka zapojeného do jakéhosi programu výměny výtvarných děl. Studenti vysokých uměleckých škol z celé Evropy si vzájemně pošlou svoje práce a snaží se je ve své zemi prodat a vydělat si tak nějakou koru­nu, libru či euro k dobru. Zcela neplánovaně jsem se stal účastníkem strhující stand up show zprvu podivného šílence, co omylem přistál na naší planetě. Sršel z něj neuvěřitelný proud pozitivní energie a upřímného nadšení a zaplňoval celou místnost. „Nechcete | 20 |

se posadit?“, zeptal jsem se ho. Bez přerušení toku svých myšlenek usedl proti mně, aby se za dvě vteřiny znovu vymrštil a pokračoval ve svém poťapkávání kolem stolu. Nejprve odprezentoval všechna plátna, co měl s sebou, a seznámil mě s jejich autory způsobem, že prakticky ihned ožili v mých představách. „Tohle je hodně nadějná holka“, ukazuje na abstraktní šmouhance. „Jenom hrozně chlastá“, pousmál se a obrátil list. Podle toho kluka mohli napsat učebnici osobního pro­ deje. Nevím, jestli to tušil, ale během několika minut odkomunikoval všechny podstatné i nepodstatné prodejní argumenty. Ovšem takovým způsobem, že jim nelze nevěřit. Nepoužil trapný klišé: „Pocházím ze slavné umělecké rodiny.“ Vůbec ne. Místo toho mi naservíroval kouzelnou historku o svojí babičce, která je nejvíc v pohodě, a která tu musí být ještě aspoň třicet let. Jo a která je mimochodem velmi uznávanou sochařkou. Pak jsme si pocestovali, probrali drby z ulice i z pražských galerií, zhodnotili víkendové dění a požádali tetu v účtárně o nějakou fixku. Ten kluk disponoval takovou sociální inteligencí, se kterou jsem se za celý profesionální život setkal jen několikrát, a kterou mu nepokrytě závidím. Měl v sobě kus malýho bezelstnýho kluka, kterýho znám (občas ho slyším odněkud ze mě zoufale volat o pomoc). Byl milej a přesto se obešel bez pochlebování, byl zábavnej a šlo to i bez otřepaných fórků, byl upřímnej a bezprostřední. A byl to on, protože tohle prostě nejde nacvičit. Co se jiní učí a s větší či menší křečovitostí trénují, on dostal od Boha spolu se svým výtvarným talentem.

| 21 |

Když mi psal na druhou stranu svého plátna osobní věnová­ ní, mimoděk utrousil: „Budu se snažit bejt hodně slavnej, aby jeho hodnota vzrostla.“ V mém mozku, který je v posledních osmnácti letech trénovaný na dekódování marketingových sdělení, problesklo: „Slibem nezarmoutíš…“ Ale pak jsem si uvědomil: „Sakra, vždyť ten kluk to myslí vážně!“

| 22 |

Děkuju, dědečku Václave Za chvíli bude půlnoc a já nemůžu spát. Ani nevím, proč se mi začaly hlavou honit vzpomínky na dětství. Až do šesti let jsem žil s babičkou Marií a dědečkem Václavem. Babička byla dámská švadlena, dědeček pánský krejčí. A tak jsem vyrůstal v krejčovské dílně mezi skříněmi plný­ mi nejrůznějších hadříků a policemi se stohy německých módních časopisů. Vzpomínám si na hluk šicích strojů (samozřejmě šlapacích, bez elektrického pohonu) a na vůni rozpálené žehličky, co se musela nejdřív pořádně nahřát na kamnech, protože taky ještě nebyla na elektřinu. Žádné oblečení se u nás nevyhazovalo. Když jsme z něčeho vyrostli, přešilo se to na něco jiného. Mnohdy se přešívaly i věci zánovní. Když mi byly čtyři, ušil mi děda parádní společenský oblek i s kravatou. Spíchnul to za dopoledne, zatímco byla maminka v práci. Po obědě mě do toho nastrojil, do kapsičky saka mi dal kapesníček a vydali jsme se špacírem mámě naproti. Já se nesl s nosem nahoru, protože v obleku jsem nebyl leckdo, a děda si vedle mě vykračoval také jako páv, hrdý na svoje dílo. Těšil se, až mě nic netušící máma uvidí. Ta z toho byla skutečně natolik vedle, že se nezmohla ani na výčitku, že na můj oblek rozstříhal její novou sukni. Je zvláštní, kolik detailů a pocitů si z té doby pamatuju. Jak jsem chodil s pětadvacetníkem k řezníkovi Hamouzovi pro housku, jak jsem na pokyn dědečka hlídal u udírny klobásy, jak jsem se vystrašenej díval do zrcadla, jestli jsem nedostal červenku (dědečkem vynalezená nemoc dětí, co nepijí mléko). Myslím, že všechno důležitý mě naučil právě děda. Abych s ním mohl hrát kostky, musel jsem umět počítat. | 23 |

Takže jsem už v pěti letech hravě sčítal pětimístná čísla. Abych s ním mohl luštit křížovky, musel jsem se naučit písmen­ka. Abych mohl s ním a s chlapama hrát v boudě mariáš, musel jsem umět Vejvodovu písničku „Už kamarádi pomalu stárnem“ (v podání pětiletýho kluka vskutku bizarní). Když jsem byl v horečkách, tak mě naučil polykat prášky, aby mi je nemusel v noci drtit a čekat, až se rozpustí ve sklenici vody. A taky mě naučil vhodně používat sprostá slova. Když jsem pak chodil do školky a měli jsme kreslit pastel­ kami, sepisoval jsem místo toho pod sebe do sloupce čísla a následně je sčítal. Paní učitelce se to moc nelíbilo, ale já pro žádné jiné obrázky neměl inspiraci. Jednoho rána ale přišla. Po cestě na Pěšinu Boženy Němcové jsem na plotě uviděl zvláštní obrázek kosočtverce s čárkou a nějakými podivnými paprsky. Konečně geometricky zajímavý útvar! Ve školce jsem ho pak začal při kreslení nadšeně reprodukovat, což se z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu paní učitel­ ce líbílo ještě méně, než moje sčítání. Když to nešťastná maminka doma vyprávěla, mohl se děda potrhat smíchy. Dědeček Václav se mnou trávil spoustu času. Zemřel, když mi bylo sedm. Vracel jsem se ze školy v přírodě a už v auto­ buse mi bylo jasné, že něco není, jak má být. Děda na mě u školy nečekal. Aby nějak odpoutali moji pozornost, dali mi nové kolo. Dlouho se pak jen tak válelo v kůlně. Nenáviděl jsem ho, protože mělo sloužit jako náhražka za dědu Václava. Pamatuju si spoustu kouzelných momentů, v nichž hrál děda hlavní roli. Nemůžu si ale vzpomenout, jestli jsem mu za něco kdy poděkoval. Tak jestli se to takhle počítá, tak díky, dědečku Václave…

| 24 |

Moje cesta z města „Šoupněte tam babu s velkejma kozama a bude!“, sykl do třídy nikotinovým absťákem rozklepaný učitel reklamní grafiky, aby mohl vypadnout na čvaňháka. Celkem jasný zadání pro inzerát na první analogové mobilní telefony. Když se po deseti minutách vrátil, čekalo na něj na monito­ rech počítačů mnoho návrhů, na kterých se pod headlinem „Spojení s kýmkoliv kdekoliv“ hrdě dmulo dvakrát mnoho silikonových vnad holek se svůdně zákeřnými pohledy. Jenom Jarda překvapil, když pod tentýž titulek umístil starou bábu na odlehlé louce, co s láskou pásla dvě krásný kozičky.

Spojení s kýmkoliv kdekoliv

Spojení s kýmkoliv kdekoliv

Není „baba s velkejma kozama“ jako „baba s velkejma kozama“.

Projel jsem kolem tý školní budovy a při vzpomínce na ty roky se musel pousmát. Polovina devadesátých let – pro reklamu zlatý časy. Všechno tak nový a neokoukaný. Kolik blbejch nápadů se nám tenkrát tolerovalo. Kde asi skončil Jarda dneska? Prý si zřídil nějakou ekofarmu, či co. Asi někde chová kozy… | 25 |

Brzdí přede mnou Polo. „Krávo blbá! Nevíš, proč na silnici malujou ty čáry?!“ Takový malý auto a ona se postaví před semafor tak, že se nevejdu do pravýho odbočovacího pruhu, a musím čekat na její zelenou. „Tobě měli dát papíry na hlavu a ne na auto!“, upouštím si páru, i když vím, že mě nemůže slyšet. O několik dnů později. Sedím v kanceláři u počítače a snažím se soustředit. Jak sakra zaujmout tohodle německýho klienta? Jsou suchý jak holub v nose. Najednou zadrnčí telefon. Trhnu sebou, až mi lupne za krkem. Kurňa, proč se furt tak lekám? „Roman Němec, prosím…“ – „Viděli jsme tě v televizi, čéče!“, švitoří hlas ve sluchátku. „Tady Jarda, nazdáár! Tak jsme si na tebe s Martou­vzpomněli. Nechceš se k nám dovalit na víkend?“ Ucpaná Jižní spojka. Displej navigace líně odpočítává ucourané metry. A já zrovna teď potřebuju tak strašně na záchod! Praha se konečně ztrácí za mými zády. Z Dé jedničky odbočuju podle pokynů paní v GPS krabičce na Vlašim. Po několika kilometrech se mění krajina. Vesnice střídají pole a ty se po chvíli noří do rybníku. Nad okolními lesy se válí obláčky ranní mlhy. Tlumím audiosystém, abych nasál tohle prostředí všemi smysly. Zatím nevím na co, ale začínám se těšit. Bouchnutí dveří auta rozštěkalo psa, který mě pohotově přiběhl prolustrovat. „Klídek, kamaráde“, odbyl jsem ho bez přílišných emocí. „No není možná!“, řítí se ke mně Jarda a za ním se nese jeho věčně usměvavá žena Marta. Podal mi ruku a pevně ji stiskl.

| 26 |

„Ty jseš čím dál krásnější!“, zazubil jsem se na Martu a dal jí pusu na tvář. „Nezištnej kompliment vždycky potěší“, poděkovala a mrkla přitom na mě. „Tak pojď, všechno ti musíme ukázat. A ty nám musíš všechno říct. Jak se máš, co vlastně děláš a vůbec…“, tahá mě Jarda za ruku. Vcházíme na velký dvůr statku uzavřený z jedné strany obytnou budovou, z druhé dvěma stodolami a při­ lehlými kůlnami. Vzadu za plotem se pase několik ovcí. Východofríských, jak jsem se z výkladu po chvíli dozvěděl. „Taky tu máme pár koz. Bílejch i hnědejch“, chlubí se Jarda a já se musím pousmát. To ho malinko zaskočilo. „Co je?“ – „Ale, nic“, vysvětluju. „Jen jsem si vzpomněl na tu tvojí bábu s velkejma kozama.“ Jarda se rozřechtal hurón­ ským smíchem. Marta jen nechápavě koukala. „Řekni jí to…“, chláme se Jarda, div nebrečí. Procházíme kolem stodoly s chlívem. Řízne mě závan kozích výkalů, pod nohy se plete několik pozobávajících slepic. „Viděl jsi vůbec našeho Ondráše?“, zeptala se z ničeho nic Marta. „Jako hodně malýho“, lovím v paměti. „Letos mu bude sedumnáct“, povzdechla s dojetím starostlivé matky. „Ondráši!“, křičí do otevřených dveří. „Bylo to výborný, Martičko“, chválím musaku z jehněčího masa. „Jo, Marta vařila vždycky báječně“, přitakává Jarda a hladí si přitom břicho, který za ten čas, co jsme se nevi­ děli, řádně nabralo na objemu. „A co ty, Ondro, co se chystáš dělat po škole?“, oslovuju nejmladšího člena rodiny, který zatím neměl moc šancí vmísit se do konverzace. „To neví. Jediný co ví jistě je, že chce odtud co nejdřív vypadnout, viď?“, odpovídá za něj Jarda. „Nech ho žít“, brání svoje mládě matka. „Ještě nevím, ale chtěl bych do Prahy“, zvednul svý modrý oči Ondřej a podíval se na mě. Blonďatej kluk s delšími, na koncích mírně zatočenými | 27 |

vlasy. „Vždyť to říkám!“, rozčiluje se Jarda. „Ve městě tě čeká jenom stres. A stres je pro zdraví horší, než kouření!“ – „Ještě ho naváděj ke kouření“, reaguje Marta a zvedá se, aby odnesla špinavé nádobí a uvolnila tak místo na stole. „Když já chci cestovat“, brání se Ondřej. „A ne tu bejt celej život uvázanej jak pes u boudy. Když chci jít na internet, tak musím vyběhnout na támhle­ten vršek a čekat na příznivej vítr“, ukazuje na kopeček nad stodolou. „Kdybys aspoň pořídil satelit. A smrdim. Kamkoliv přijdu, mám pocit, že smrdim.“ Počínající konfrontaci přerušila Marta, když začala s úsmě­ vem servírovat voňavý presíčko s hustou světlou pěnou. „Tak to máš rád, ne?“, okomen­to­vala můj mírně zasněný výraz ve tváři. „Jsem na tom závislej“, povzdechl jsem a poděkoval. „Nesmrdíš“, už jen tiše brblal Jarda. „Když se osprchuješ, nemůžeš smrdět.“ Čas nepostřehnutelně ubíhal neuvěřitelnou rychlostí. „Jak je to blbě zařízený“, blesklo mi přiopilou hlavou, když dohoříval oheň, nad hlavami nám dávno zářily hvězdy a z dálky se ozývalo jen houkání sovy. „Když člověk čeká v předsálí na prezentaci, potí se, klepe se, čas se vleče k nevydržení. Ale když je člověku hezky, přísně vyměřené chvíle frnknou, než se otočí.“ Otevřel jsem oči a škvírou v okně zaslechl ptáky v koru­ nách stromů. Zachumlal jsem se pod těžkou peřinu a libo­ val si, že nemusím do práce. V tu chvíli se rozrazily dveře a Ondra se svýma vypoulenýma blankytnýma očima hrčí: „Narodilo se nám jehně! Pojď se na to podívat.“ Jeho nadšení mě vystřelilo z postele bez protestu. Obul jsem si tenisky a snažil se ho dohonit klusem po dřevěném schodišti. Ten | 28 |

už byl ale mezi křídly vrat pootevřené stodoly. Rozcuchaný, se zalepenýma očima, jsem se imitací běhu přibližoval, jak jen rychle to šlo. Z vrat už vycházel veterinář v zašpiněném plášti. Nakoukl jsem dovnitř. Nevěděl jsem, jak mám sdílet radost všech přítomných a současně ovládat kocovinou a smradem podrážděný žaludek. „Můžeš mu dát jméno“, otočila se na mě rozzářená Marta. „Kluk nebo holka?“, zeptal jsem se. „Holka.“ – „Tak co třeba Václavka?“, vyslovil jsem první věc, co přelezla z otupělého mozku na zdřevě­ nělý jazyk. „Proč zrovna Václavka?“ – „Nevím, asi proto, že není tak jedovatá jako muchomůrka“, snažil jsem se vtipně s využítím profesionálního instinktu obhájit svůj prvoná­ pad. „Tak jo, bude to Václavka“, schválila můj návrh. „Odpoledne vezmi Romana na kolo a ukaž mu okolí“, navrh­ la Marta Ondrovi při obědě. „Klidně“, utrousil Ondřej a pokračoval bez většího zaujetí v konzumaci salátu. „Kolik jsme už mohli ujet?“, přemítám si v duchu a šíleně mě bolí hlava. Jako by mi tam klovali kolibříci. Supím do mírné­ ho kopečku, Ondra je už dávno za horizontem. Přehazuju na lehčí převod a slyšitelně hekám. Po chví­li kolem mě projíždí jakási babka na starém kole. Vepředu košík a v něm veze psa, co se spokojeně rozhlíží po okolí. Když mě míjí, začne hystericky štěkat. Nemají mě rádi. Psi. Odrazka na blatníku jejího obstarožního bicyklu mizí v zatáčce. Zastyděl jsem se. Předjíždí mě tady stará bába se psem. To je úroveň. Posílen proteiny ze spolykaných mušek dojíždím Ondru, který na mě už čeká na paloučku u cesty. Slejzám z kola a ač nejsem očkován proti klíšťové encefalitidě, uléhám do trávy, abych nabral sílu. Stébla mě šimrají do zpocených lýtek. Nevnímám je. Zavírám oči. Jdeme po chodbě s kolegou z naší mediálky. Oháknul jsem se do nového obleku od Calvina Kleina a s upoceným čelem a dvěma brašnami na rameni cupitám směrem | 29 |

k zasedačce v téhle studené kancelářské budově. „Je ti jasný, že dneska je to buď anebo?“, otáčí se na mě dvoumetrový mediální expert. „Jestli je dneska nepřesvědčíš, končíme.“ – „Já to vím, Tomáši, neboj se“, uklidňuju ho třesoucím se hlasem. Uklidnit bych potřeboval spíše já. Zase na to bylo tak málo času! „Tak, kde vězíte?“, vykoukne ze zasedačky pohledná blondýna. „Už čekají!“ Rozklepanýma rukama začínám rozepínat brašny, kolega zatím něco anglicky blábolí k přítomným Němcům obkličujícím velký stůl ve tvaru podkovy. Hrabu v brašně projektoru. „To ne!“, pomyslím si. Nemůžu najít síťový kabel! Prohrabávám brašnu, vyndavám všechen její obsah. Na stole se kupí neorganizovaný bordel. Něco pro Němce. Kabel nikde. Prohrabávám brašnu notebooku. Kabel nikde. „Nemám kabel!“, šeptám dlouhánovi. „Co?!“ – „Není tady, někdo ho asi nevrátil do brašny.“ – „Tak ho sežeň! Hned!“, štěká kolega a směje se na netrpělivé Němčoury. Vybíhám na chodbu. Klepu na první sousední dveře a s výrazem hasiče v akci vysvětluju, co potřebuju. První dveře, druhý, třetí. Nic. Někdo ani nezvedne oči od monitoru. Běžím po schodech do horního patra. Vrážím do procházejících lidí a zmateně je prosím o kabel k projek­ toru. Všichni jsou snad slepí a hluší. Pokračují ve své chůzi jak naprogramovaní, ani nehnou brvou. Najednou zahlédnu známou tvář. Chvástal. Michal Chvástal. Account z agentury našeho nejnenáviděnějšího konkurenta. Příhodný jméno pro člověka z reklamy. Co ten tady chce? Stojí v hale u fontánky, šklebí se a v ruce žmoulá… Cože?! Síťovej kabel od projektoru! „Ahoj! Jak je? Nepůjčil bys mi ten kabel?“, zrychluju frekvenci dotazů. „Tos uhod“, odpálkoval mě pohrdlivým tónem, roztočil kabel a začal přes něj skákat jako přes švihadlo. „Dej mi ten kabel, nebo tě s ním uškrtím, ty zmrde“, dochází mi trpělivost | 30 |

a sápu se po Chvástalovi. Ten ustoupí a vyjekne: „To si snad děláš kozy!“ „Kozy! Romane, musíme zahnat kozy!“ Otevírám oči. Ondra se nade mnou sklání a vysvětluje mi: „Už je pozdě, musíme jet.“ – „Jak dlouho jsem proboha spal?“ „Kdykoliv budeš chtít, tak přijeď“, loučí se se mnou Martička. „Prospěje ti to.“ „Moc vám za všechno děkuju“, objímám Jardu. „Já děkuju tobě“, odpovídá. „Za co prosím tě?“, nechápu. „No když tě Ondra viděl na tý louce, jak se pereš s tím křovím, řekl, že si to s tou Prahou ještě rozmyslí“, zasmál se vítězoslavně Jarda a poklepal mě po rameni. Nastartoval jsem, zařadil, sešlápnul pedál a naposledy zamával. Musím se zastavit ještě v kanceláři a zkontrolovat, jestli jsou v brašnách všechny kabely. Vždyť zítra je den, kdy jde o všechno… Nebo ne?

| 31 |

Kterak jsem (ne)začal veslovat S přibývajícím věkem, leností a sedavým zaměstnáním mě naustále bolí záda. Už o tom nikde ani nemluvím, protože jakmile si postěžuju, je každej chytrej jak doktorka Kateřina. „Musíte cvičit“, říká mi obvodní. „Je třeba cvičit“, říká mi terapeutka. „Máte cvičit!“, vyjela po mně tuhle ta divná paní, co k ní jezdím pro bylinky, když jsem ji požádal o něco na uvolnění páteře. A minulý týden jsem to slyšel i z tý nevymáchaný huby našeho řezníka. Chlapíka, co měří něco přes metr padesát a váží snad dvěstě kilo. Tak teď jsem se vážně namíchnul. Cvičit, cvičit… to se řekne snadno. Ale jak? Posilovny nesnáším. Jenom při představě toho upocenýho vzduchu a všudypřítomnosti všech těch testosteronových machýrků je mi zle. Kdosi mi poradil jógu. Hned jsem si vzpomněl na paní Rosůlkovou a její hlášku „Kdyby pánbůh chtěl, abychom stáli na hlavě, nedával by nám nohy!“ Fyzioterapeutka mě před časem nějaký cviky učila. Jen za 30 korun, zbytek šel na pojišťovnu. Ty byly ale tak sofisti­ kovaný, že jsem je zapomněl, než jsem došel domů. Ne, ne. Já potřebuju něco jednoduchýho, spolehlivýho a časově nenáročnýho. Zkrátka takový nějaký domácí instantní cvičeníčko. Od čeho je internet. Do gůglíku zadám „procvičení všech svalových partií“ a uvidíme. No vida – veslování! Jediný sport, kde člověk zapojuje všechny svalový skupiny najed­ nou. A ještě u toho sedí! Takže je předpoklad, že se moc neunaví, co? Paráda! To bude přesně pro mě. Teď už jen projet nabídku veslovacích trenažérů (na Ohři už je krapet zima). Tenhle je magnetický, tenhle mechanický – nějakej klumpr. Tady to máme – Kettler | 32 |

Coach E – král mezi trenažéry – brzda indukční, palubní počítač, možnost automatické zátěže podle srdečního tepu, který se měří bezdrátově (hmm, pokročilá technologie), možnost dynamických změn zátěže, to je jakože veslování terénem – po rovince, do kopce a z kopce (vy už jste někdy pádlovali do kopce?!). Logo „Most Innovative Brand 2010“. No panečku – ten bude cvičit za mě! Jdu do toho. Klik, klik. Dneska to přišlo. Kolegové mi to naložili do auta. Bedna velká, jakoby k tomu přibalili i šatní skříňku. Musel jsem naplánovat trasu cesty domů tak, abych na žádné křižovat­ ce neodbočoval vlevo, protože přes tu krabici jsem neviděl doprava a těžko bych tedy dával přednost. Dlouhá cesta. „Jak to doma vyložíš?“, zeptal se mě jeden z pomocníků. „To bude rozebraný“, mávnul jsem rukou. „Vytahám to po dílech a doma to sešroubuju.“ Přijel jsem před vchod, zařízl nůž to obalu, odřízl čelo kra­ bice a narazil na další. Pokračuju v brutálním otevírání těch kartonových matrjošek, abych se konečně dokrájel k obsa­ hu. Sedačka, nějaká trubka, pytlík se šrouby. Vida, kom­ ponenty, přesně jak jsem předpokládal. Naházel jsem těch pár krámů do připravené igelitky a hurá do čtvrtého patra. Vysypat igelitku a zase dolů. Řízy, řízy. A sakra. Zbytek už je vcelku. Skoro tři metry dlouhá konstrukce s jednotkou ukrývající dost těžký setrvačník. No nic. Trhám, tahám, kloužu po sněhu, už je to venku, jak mu budeme říkat, maminko? Humor? Přejde. Ta věc váží sedmdesát kilo a není ji pořádně za co chytnout. Prokřehlýma rukama to táhnu sněhem ke dveřím do baráku. Hopsám s tím schod po schodu a v každém mezipatře dělám vynucenou pauzu. Na nadávání mi nezbývá dech. Kruci, zrovna teď se tu musí motat ta zvědavá bába ze trojky. Vytahuju mobil a dělám, že si čtu esemesku. Snad dobrá záminka vysvětlující moji | 33 |

přítomnost tady s tou podivnou dlouhou věcí, na kterou nechápavě upírá přes zamlžený brejle svůj zrak. Konečně za ní zaklaply dveře. Tak pojď, ty mrcho těžká, ještě dvě a půl patra. Sedm schodů, šest, pět, počkej, nespěchej na mě tak. Čtyři, tři, už tam budem’! Dva, jeden. Klíče. Tyhle ne. Kurva už! V krizových situacích bývám schizofrenní. Domove, sladký domove. Padám na podlahu a bojím se, že vyplivnu plíce. Tak dneska už mám odcvičíno. Přestože ty nejtěžší díly jsou k sobě už smontovaný, ještě pořád zbývá dost věciček, který k tomu bude nutný porůz­ nu přišroubovat. V příslušenství jsou tři různý příručky, každá má více než stovku stran. Ježišmarjá, to je jak skládat raketoplán! Nářadí k tomu samozřejmě nedávají. Zlatá IKEA! Znáte to? Montujete, montujete a najednou – jak dál?! Slepá ulička. No jistě, bodejť by to šlo, když jsem tam tu první trubku našrouboval obráceně! Takže všechno roze­ brat. A znovu. Prý „Einfache Installation“. To jo, když to děláte potřetí, tak už to jde jak po másle. Zapnul jsem to do zásuvky. Rozsvítil se displej počítače a začaly se zobrazovat různý grafy, šifry, symboly a nastave­ ní. Bezradně mačkám všechna tlačítka a přejíždím očima mezi displejem a tou hromadou manuálů. To fakt nedám. Dneska už si nezavesluju. No nic, objednám pizzu a otevřu si pivo. Však zítra je taky den…

| 34 |

Ty, ty, ty, můj strážný anděli! Na stěně mi visí kalendář s fotkama Karla Tůmy. Zastavil se jako staré nenatažené pendlovky už před mnoha lety v červenci. Ten měsíc patřil andělovi ve výkladní skříni „Na Příkopě 2001“. Urostlý, mladý, pohledný floutek se sklenkou v ruce. Mám za to, že přesně takhle vypadá můj strážný anděl. Je naprosto k sežrání, nikdy ale tam, kde by ho člověk potřeboval. ��� Onehdá jsem ho potkal. Nonšalantně seděl na baru se svým oblíbeným drinkem a pomrkával po chichotající se blondýně. Naklonil jsem se k němu a zašeptal: „Kde pořád lítáš? Neměl bys na mě dávat pozor? Už před hodinou jsem měl odevzdat klientovi projekt a nemám ještě ani čárku!“ „Pleteš si mě se svojí múzou, můj milý“, s úsměvem odvětil. „Já tě mám budit, když spíš za volantem a blíží se zatáčka, nikoliv tvůj deadline.“ „Na múzu nemám čas“, zasyčel jsem podrážděně. „Ta má tendenci se furt o něčem vykecávat. A vůbec, kdes byl, když jsem bral tenhle zpropadenej džob?!“ „Uvolni se. Co piješ?“, zeptal se vlídně. „Jacka Danielse“, pro­ cedil jsem přes zuby jakože ještě uraženě. „Dvakrát velkýho Jacka, Twiddy“, pokynul barmanovi, který se jako robot otočil pro láhev a s naprostou přesností rozlil dva panáky.

| 35 |

„Na zdraví“, pronesl můj anděl, pozvedl skleničku a spikle­ necky se usmál. „Na moje“, odpověděl jsem a kopl do sebe půl deci whisky. „Život je krátkej“, připomněl mi, zatímco barman naléval další rundu. „Termíny taky“, snažil jsem se odseknout, můj hlas už ale tolik naštvaný nebyl. „Řekni mi, kdo vás nám | 36 |

Karel Tůma, Na Příkopě 2001

lidem přiděluje?“, zeptal jsem se lehce zoufale. „To archanděl Gabriel, nebo sám pan… Pán? Já abych věděl, kde si stěžovat. Já, takovej zodpovědnej, důslednej, opatrnej – a dostanu… tebe! Lehkovážnýho, povrchního, věčně nezralýho frajírka, co pořád někde lítá!“

| 37 |

„Co naděláš? Asi to tak má být“, nasadil smířlivý úsměv typu „musíš mě milovat, ať chceš, nebo ne“ a průvan pootevře­ ných dveří mu pročísnul pírka bělostných křídel. „Ach jo…“ „Kruci, kolik je hodin?!“, hrabu se z postele a po nevěřícném pohledu na budík mě jímá panika. Sakra, já zaspal! Zrovna dneska, když mám tak důležitou schůzku. To snad není možný. Jindy precizní koupelnový rituál zkracuju na zběžné čištění zubů a uhlazení přeleželých vlasů. Soukám se do svého nejlepšího obleku. Ten však, jak se zdá, mojí vizáži po včerejší nedobrovolné pitce příliš nepřidává. Vybíhám z bytu, zabouchávám dveře a před domem šacuju kapsy, abych se dostal co nejrychleji do auta. Čím víc člověk spěchá, tím více kapes nachází, avšak hledaný obsah nikde. Že já je nechal v bundě, co jsem měl včera! To ne! Rychle zpátky. Znovu šacování – vždyť já nemám ani klíče od bytu! Já ještě spím, tohle nemůže být pravda! Sbíhám znovu čtyři patra schodů a v poklusu listuju seznamem v mobilu. „Potřebuju taxi, co nejrychleji!“ Běžím po chodníku ke křižovatce a mávám na drožkaře ve zmuchlaném tričku. Zvoní mobil. „Kde seš?!“, ozývá se ner­ vózní hlas mojí kolegyně. Přistupuju k silnici ve chvíli, kdy kolem projíždí kaluží netrpělivé BMW. Než stihnu s tele­ fonem u ucha uskočit, mám kalhoty vylepšené kropenatou batikou. To už ale zastavuje moje taxi. Otevírám dveře a hledám místo na zadrobených sedadlech. „Nějakej mokrej, ne?“, zdraví mě řidič. „Ať mi to tu moc nezasviníte!“ Zhluboka se nadechuju a zavírám oči. Teď se nesmím rozčílit. Teď ještě ne. Musím se soustředit na schůzku. Taxík se dává konečně do pohybu. „To je počasí, co?“, snaží se navázat konverzaci obtloustlý šofér v šortkách. Poslední, na co mám náladu, je povídat si s tímhle… primitivním individuem. „Co taky chcete na konci dubna?“, odbyl jsem ho a sledoval míhající se domy za okénkem. Začínalo pršet. | 38 |

Auto vjelo do zácpy a stalo se nesvéprávnou součástí stojící kolony. Nervózně koukám na svítící hodiny na palubce taxíku. „Všechno v hajzlu“, říkám si v duchu. „Všechna ta práce na hovno.“ Sahám do náprsní kapsy pro peněženku a vyndavám dvoustovku. „Díky, já už to dojdu“, oznamuji řidiči a podávám mu bankovku. Zatváří se přiotráveně a sahá pro drobné. „To nechte“, mávám rukou a snažím se co nejdřív dostat ven. „Díky šéfe a pěknej den“, roztál řidič. „To těžko“, bručím si pro sebe a nasazuju do kroku. Moji rychlochůzi střídají vteřinové úseky poklusu prováze­ né přehnaným dýcháním. Konečně budu u křižovatky na nábřeží, pak už je to jenom kousek. Připadám si strhaně, marně a ničemně. Na semaforu je samozřejmě červená. Supím k přechodu, kam se blíží i jakási přihrblá žena s kočárkem. Snažím se jí předběhnout, můj spěch je přece mnohem důležitější, než ten její. Kousek před ní pobíhá klučina v modré pláštěnce s kapucí. Přestože na protějším semaforu jasně stojí červený panák v pozoru, kluk se hrne do silnice, jakoby neviděl, neslyšel. Instinktivně jsem po něm vyskočil a za ucho jeho batůžku ho strhnul zpátky v okamžiku, kdy prosvištěl autobus, který tu rozhodně neměl v úmyslu zastavovat. Otáčím se k paní s kočárkem, ve tváři bílé jako ta křídla anděla. Hledím jí do utopených očí a začínám chápat, jak vypadá skutečné zoufalství. Ve zpomalené sekvenci objímá kluka v modré pláštěnce a lape po dechu. „Jdeme na Jacka?“, ozve se za mnou známý hlas. Svalnatá ruka mě chytá kolem ramen. „Na Příkopy je to jenom kousek.“

| 39 |

Osudové mimoběžky Vydal autor Roman Němec [email protected] www.romannemec.cz Návrh obálky a sazba: Jaroslav T. Čerych Fotografie: Michal Miko Karel Tůma iStockphoto archiv autora Tisk: blurb.com Vydání první, 2011 Náklad 25 výtisků Pořadové číslo výtisku:

# Copyright 2011 Roman Němec NEPRODEJNÉ

www.romannemec.cz