Role politických elit při přechodu k demokracii v Portugalsku a Československu

MASARYKOVA  UNIVERZITA   FAKULTA  SOCIÁLNÍCH  STUDIÍ      

Katedra  mezinárodních  vztahů  a  evropských  studií    

Obor:  Evropská  studia              

  Role  politických  elit  při  přechodu   k  demokracii  v  Portugalsku  a  Československu    

Bakalářská  práce      

Tereza  Tichá        

    Vedoucí  práce:   UČO:  

Mgr.  Radana  Kubová    

253104  

Obor:   Mezinárodní  vztahy  –  Evropská  studia   Imatrikulační  ročník:  2008        

Brno,  2011  

                                                                                   

  Čestné  prohlášení     Prohlašuji,  že  jsem  práci  vypracovala  samostatně  za  použití  materiálů  uvedených   v  seznamu  použité  literatury.       V  Brně  5.  12.  2011    

 

 

 

2

..................................................   Tereza  Tichá    

 

 

 

 

 

 

                                                            Poděkování     Na  tomto  místě  bych  ráda  poděkovala  slečně  Mgr.  Radaně  Kubové  za  velmi  cenné   rady  a  odborné  vedení  práce.   3

OBSAH   Úvod  .....................................................................................................................................  6   1  Teoretické  ukotvení  práce  ......................................................................................  9   1.1  Vymezení  pojmů  demokracie  a  demokratizace  .............................................................................  9   1.2  Typologie  přechodů  ................................................................................................................................  11   1.3  Elity  a  masy  ................................................................................................................................................  15  

2.  Portugalsko  ...............................................................................................................  18   2.1  Úvod  do  problematiky  přechodu  k  demokracii  v  Portugalsku  ............................................  18   2.1.1  Historický  kontext  a  povaha  a  klasifikace  odstraňovaného  režimu  ..........................  18   2.1.2  Faktory,  jež  přispěly  ke  krizi  a  pádu  autoritářského  režimu  ........................................  20   2.2  Karafiátová  revoluce  a  přechod  k  demokracii  ............................................................................  22   2.3  Role  elit  při  demokratizaci  v  Portugalsku  a  důležité  osobnosti  ..........................................  24   2.3.1  Zařazení  role  elit  dle  typologie  Karlové  a  Schmittera  a  typologie  Huntingtona  ..  26  

3  Československo  ........................................................................................................  28   3.1  Úvod  do  problematiky  přechodu  k  demokracii  v  Československu  ....................................  28   3.1.1  Historický  kontext  a  povaha  a  klasifikace  odstraňovaného  režimu  ..........................  28   3.1.2  Faktory,  jež  přispěly  ke  krizi  a  pádu  režimu  ........................................................................  30   3.2  Sametová  revoluce  a  přechod  k  demokracii  ................................................................................  31   3.3  Role  elit  při  demokratizaci  v  Československu  a  nejdůležitější  osobnosti  .......................  33   3.3.1  Zařazení  role  elit  dle  typologie  Karlové  a  Schmittera  a  typologie  Huntingtona  ..  36  

Závěr  .................................................................................................................................  38   Seznam  použité  literatury  .......................................................................................  41  

                    4

Seznam  schémat     Schéma  1:  Typy  přechodů  podle  Karlové  a  Schmittera  .....................................................  13   Schéma  2:  Typy  přechodů  podle  Huntingtona  ......................................................................  15  

                                                       

5

Úvod    

Portugalsko   a   Česká   republika   jsou   dva   evropské   a   v  současné   době  

demokratické   státy.   Oba   jsou   parlamentními   republikami   s  podobným   počtem   obyvatel.   Také   jejich   geopolitické   postavení   je   srovnatelné;   oba   státy   jsou   členy   NATO,  Evropské  unie  a  dalších  světových  organizací.  Ovšem  nebylo  tomu  tak  vždy.   V  roce   1932   byl   v  Portugalsku   jmenován   ministerským   předsedou   António   de   Oliveira  Salazar,  který  v  následujícím  roce  přijetím  ústavy  ustanovil  nový  režim  –   Estado   Novo.   Portugalsko   se   tak   po   další   čtyři   desetiletí   ubíralo   cestou   zásahů   armády  a  tajné  policie,  cenzury  a  diktatury.  Ačkoliv  došlo  k  jistému  uvolnění  v  roce   1968,   kdy   na   Salazarovo   místo   nastoupil   Marcelo   Caetano,   hrdý   zastánce   salazarismu,   tvrdé   zásahy   proti   odpůrcům   režimu   pokračovaly   a   k  větší   modernizaci   země   nedošlo.   Zlom   nastal   až   v  roce   1974,   kdy   vypukl   levicový   puč   proti   stávajícímu   režimu,   který   již   neměl   sílu   dále   vzdorovat   a   padl.   V  Československu,   přesněji   řečeno   v  Československé   socialistické   republice,   došlo   k  přechodu  k  demokracii  až  o  patnáct  let  později,  v  roce  1989.  Komunistická  strana   se   chopila   moci   v  roce   1948   a   následujících   několik   let   tak   bylo   obdobím   znárodňování,   vykonstruovaných   procesů   a   stíhání   nepohodlných   občanů.   Jako   jisté   uvolnění   poměrů   je   vnímáno   Pražské   jaro,   které   proběhlo   v  roce   1968.   Nicméně   následovné   pokusy   o   prosazení   demokratického   socialismu   byly   ukončeny  invazí  armád  Varšavské  smlouvy  a  stálou  přítomností  vojsk  Sovětského   svazu.   Definitivně   se   cestou   demokracie   vydala   ČSSR   až   po   sametové   revoluci   v  roce  1989.      

V  případě   základních   rysů   zkoumaných   nedemokratických   režimů  

v  Portugalsku  a  Československu  lze  dojít  k  jednoznačnému  závěru:  každý  ze  států   dospěl  k  demokracii  v  jiném  dobovém  kontextu  a  za  jiných  okolností.  Předkládaná   práce   se   proto   nesnaží   srovnávat   tranzice   v  těchto   státech,   ačkoliv   jejich   průběh   je   v  práci   nastíněn,   aby   bylo   možno   zkoumat   důležitost   rolí   elit   v  obou   státech.   V  centru   zájmu   této   práce   jsou   elity   a   jejich   role,   kterou   měly   během   přechodu   k  demokracii  v  obou  zmíněných  zemích.      

Text   předkládané   práce   je   rozdělen   do   čtyř   částí.   První   kapitola   se   zabývá  

teoretickým  vymezením  práce.  Krátká  pasáž  je  věnována  také  definicím  základních   pojmů   užívaných   v  této   práci   jako   je   demokracie   a   demokratizace,   tranzice,   elity.   Dále   jsou   nastíněny   existující   typologie   přechodů   k   demokracii,   přičemž   největší   pozornost  je  věnována  dvěma  zvoleným  typologiím  –  Tery  Lynn  Karlové  a  Philippa   6

Schmittera   a   Samuela   P.   Huntingtona,   jelikož   jmenovaní   autoři   pracují   ve   svých   typologií   s   pojmem   elita   a   její   rolí   při   přechodu   k  demokratickému   režimu.   První   kapitola   tak   poskytuje   teoretický   rámec   pro   následující   dvě,   které   se   zabývají   zvolenými  případy  demokratických  tranzic  v  Portugalsku  a  Československu  a  rolí   elit   v  jejich   průběhu.   Druhá   a   třetí   kapitola   mají   podobnou   strukturu:   nejprve   se   snaží   stručně   nastínit   historický   kontext   přechodu   a   jeho   vývojové   fáze.   Dále   se   zabývají   povahou   odstraňovaného   režimu,   charakterizují   jej   s  pomocí   již   existujících   klasifikací   a   konečně   rozebírají   roli   elit   v   obou   státech   při   demokratické  tranzici.      

Práce   se   opírá   o   dostupnou   odbornou   literaturu   k  tématu   v  českém  

a  anglickém   jazyce.   Co   se   týče   teoretické   části,   díky   aktuálnosti   problematiky   tranzice   především   ve   středo   a   východoevropském   prostoru   bylo   vydáno   mnoho   publikací,   které   se   jí   zabývají   a   mnoho   z  nich   je   zahrnuto   a   citováno   v   předkládané   práci.   Nicméně   portugalskou   tranzicí   se   z  českých   autorů   nezabývá   téměř   nikdo,   proto   byla   využita   takřka   výhradně   literatura   v  jazyce   anglickém.   Teoretická   kapitola   se   opírá   především   o   následující   publikace:   O   přechodech   k  demokracii   Vladimíry   Dvořákové   a   Jiřího   Kunce,   Přehled   moderních   politologických   teorií.   Empiricko-­‐analytický   přístup   v  soudobé   politické   vědě   Blanky   Říchové   a   Třetí   vlna.   Demokratizace  na  sklonku  dvacátého  století  Samuela  P.  Huntingtona.  Právě  tyto  tři   publikace  s  mnoha  dalšími  poskytují  teoretický  rámec  pro  tuto  práci.  Mezi  zdroje,   z  nichž   byla   čerpána   historická   data,   se   řadí   kniha   Jana   Klímy   Dějiny   Portugalska   a  Jaroslava  Pánka,  Oldřicha  Tůmy  a  kolektivu  autorů  Dějiny  českých  zemí.      

Tato  

práce  

sleduje  

danou  

problematiku  

z  hlediska  

historicko-­‐

politologického   a   při   řešení   výzkumného   problému   byl   uplatněn   empiricko-­‐ analytický   přístup.     Při   řešení   problematiky   demokracie   a   demokratizace   byl   vybrán   z  existujících   přístupů   tranzitní   přístup,   jehož   volba   je   zdůvodněna   v  teoretické   části   práce.   Demokratické   tranzice   v  Portugalsku   a   Československu   představují   dvě   případové   studie,   na   nichž   je   zkoumána   role   elit   při   přechodu   k  demokracii  a  následně  aplikována  příslušná  typologie.        

Předkládaná   práce   si   klade   za   cíl   poskytnout   teoretický   rámec   průběhu  

tranzic   v  dvou   zvolených   zemích.   Záměrem   je   zodpovědět   výzkumnou   otázku,   jakou   roli   měly   politické   elity   při   přechodu   k  demokracii   v  Československu   a  Portugalsku?   Portugalsko   a   Československo   v  této   práci   představují   případy,   na   nichž   je   role   elit   zkoumána.   Cílem   výběru   těchto   dvou   různých   případů   je   co   7

nejprůkazněji  ověřit  teoretické  předpoklady  opřené  o  typologie  zmiňující  roli  elit   při   přechodu   k  demokracii.   U   Portugalska   byla   stanovena   následující   samostatná   výzkumná   otázka:   Jaká   byla   role   armády   v  Portugalsku   před   a   během   tranzice?   U  československého   příkladu   se   pokusíme   zodpovědět,   zda   zde   byla   role   politických   elit   signifikantnější   než   role   mas.   Sekundárně   je   cílem   této   práce   sledovat   procesy   demokratické   tranzice   v  každé   ze   zvolených   zemí   a   dále   pak   charakterizovat  elity,  které  v  procesu  demokratického  přechodu  figurovaly.                                                        

8

1  Teoretické  ukotvení  práce   1.1  Vymezení  pojmů  demokracie  a  demokratizace    

Demokracie  je  předmětem  zájmu  mnoha  teoretiků  již  po  desetiletí  a  jelikož  

každý   z  autorů   zahrnuje   rozdílná   kritéria   a   vymezuje   termín   jiným   způsobem,   je   víceméně  nemožné  stanovit  jednotnou  definici.  Zmiňme  několik  autorů,  kteří  jsou   ve   spojitosti   s  definováním   demokracie   často   citováni.   Nejčastěji   zmiňovaným   rysem   demokracie   je   lidem   volená   vláda,   kterou   ve   své   definici   zahrnuje   jak   Samuel   P.   Huntington   (2008,   16):   „v   demokracii   je   ústřední   procedurou   výběr   vedoucích   představitelů   pomocí   soutěživých   voleb,   v  nichž   hlasují   lidé,   kterým   pak   tito  vedoucí  představitelé  vládnou“,  tak  i  Larry  Diamond  a  Marc  P.  Plattner  (2006,   168)   shrnující   problematiku   slovy   „ačkoliv   přesná   definice   demokracie   je   častým   předmětem   sporů,   existuje   všeobecný   souhlas,   že   svobodné   a   přímé   volby   jsou   jedním  z  klíčových  prvků  každé  demokratické  vlády.“     Nezbytným  rysem  těchto  svobodných  a  přímých  voleb  je  stejná  váha  hlasu   každého   občana   státu.   Zmíněním   rovnosti   hlasu   pak   autoři   navazují   na   Roberta   Dahla,   který   se   problematikou   demokracie,   resp.   polyarchie,   detailně   zabývá   v  knihách  Polyarchie:  Účast  a  opozice  (1971)  a  Demokracie  a  její  kritici  (1989),  ve   které   shrnuje   „do   pěti   bodů   kritéria   ideální   politické   rovnosti“   (Svensson   1993,   17),   jimiž   jsou   konkrétně   již   zmíněná   rovnost   hlasů,   aktivní   účast,   posouzení   na   základě   dostatečných   informací,   věcné   určení   projednávaných   záležitostí   a  kompletnost.  Politickou  rovnoprávnost  a  svrchovanost  lidu  do  definice  zahrnuje   také  Palle  Svensson  (srov.  Svensson  1995,  13).     Dalším   z  významných   teoretiků   je   Joseph   A.   Schumpeter   (2004,   250),   pro   jehož   pojetí   je   podkladem   kritika   klasického   pojetí   demokracie   a   demokratické   metody,   již   vnímá   jako   „institucionální   uspořádání   pro   činění   politických   rozhodnutí,   které   uskutečňuje   obecné   blaho   tím,   že   umožňuje   lidu   rozhodovat   prostřednictvím  volby  jednotlivců,  kteří  se  scházejí  ve  shromáždění,  aby  konali  vůli   lidu.“   Místo   tohoto   pojetí   přichází   s  alternativním   pojetím   demokracie   a   tvrdí,   že   „demokratická  metoda  je  takové  institucionální  uspořádání  pro  činění  politických   rozhodnutí,   v  němž   jednotlivci   získávají   moc   rozhodovat   v  konkurenčním   souboji   o  hlas   lidu.“   (2004,   269)   Volby   a  lid   tak   do   své   koncepce   také   zahrnuje,   nicméně   zdůrazňuje   fakt,   že   za   rozhodování   ohledně   politických   záležitostí   není   zodpovědný  lid  nýbrž  osoby,  které  lid  vybírá,  respektive  volí.     9

Termínem   demokracie   se   ve   své   stejnojmenné   publikaci   zabývají   i   Vít   Hloušek   a   Lubomír   Kopeček   (2005,   45),   kteří   celou   problematiku   a   množství   existujících   definic   demokracie   uzavírají   tím,   že   je   možné   „identifikovat   celou   řadu   různých   přístupů   a   chápaní   demokracie   v  soudobé   politické   teorii   (přičemž   některé   z  nich   se   navzájem   vylučují).“   Skutečnost,   že   se   mezi   uvedenými   autory   nevyskytla   jména   jako   Alexis   de   Tocqueville,   John   Stuart   Mill,   David   Held,   Barry   Holden,   John   Schwarzmantel,   John   Hoffman   či   Giovanni   Sartori   nijak   nesnižuje   význam   těchto   teoretiků.   Uvedený   výčet   má   sloužit   pouze   jako   ilustrativní   názor   pestrosti  existujících  teorií.      

Dalším   pojmem   je   demokratizace,   neboli   tranzice,   jež   není   snadno  

uchopitelný  

a  

vymezitelný.  

Demokratizace  

znamená  

přechod  

od  

nedemokratického   politického   systému   směrem   k  systému   reprezentovanému   zodpovědnou   vládou.   (Grugel   2002,   3)   Samuel   P.   Huntington   se   pokouší   zasadit   demokratizaci  do  širšího  kontextu  a  v  souvislosti  s  ní  vytváří  pojem  třetí  vlna,  který   ačkoliv   se   stal   v  politologii   a   tranzitologii   termínem   ustáleným,   podléhá   taktéž   kritice  ze  strany  mnoha  teoretiků.     Samuel   P.   Huntington   časově   vymezuje   tři   demokratizační   vlny   následujícím   způsobem:   první   demokratizační   vlna   začala   v  první   polovině   19.   století   v  USA,   druhá   vlna   následovala   po   skončení   druhé   světové   války   v  roce   1945   a   třetí   vlnu   zahájilo   Portugalsko   v  roce   1974.   Na   závěr   nutno   zmínit   fakt,   který   podotýká   mnoho   teoretiků   –   ne   vždy   je   demokratizace   úspěšná.   Právě   proto   si   následovně   kladou   otázku:   co   vede   k  úspěšné   demokratizaci?   (srov.   Huntington   2004;   Grugel   2002,   Gill   2000)   Na   základě   této   otázky   tak   vznikly   některé   z  níže   vymezených  typologií  tranzice,  tedy  přechodu  k  demokracii.     Pro   tuto   práci   byl   zvolen   tranzitní   přístup,   poněvadž   právě   pro   tento   přístup   jsou   „centrálním   bodem   výzkumu   různorodé   elity,   jejichž   manévry   a  vztahy   určují   dynamiku   tranzice.“   (Gill   2000,   45)   Většina   diskuzí   týkajících   se   demokratizace   využívá   prvky   tří   odlišných   přístupů:   teorie   modernizace,   historické   sociologie   (někdy   uváděné   pod   pojmem   strukturalismus);   a   tranzitní   teorie.   (Grugel   2002,   46)   Jak   Jean   Grugel   dodává,   „každý   z  těchto   tří   přístupů   má   čím  přispět  do  debaty  o  konsolidaci“.     Tranzitní   přístup   vnímá   demokracii   jako   výsledek   jednání   věrných   aktérů   ochotných  přijmout  kompromis.  Vznikající  demokracie  tak  není  výsledkem  socio-­‐ ekonomických   podmínek   ani   dlouhodobějšího   historického   vývoje,   kterým   10

přikládá   podstatný   význam   jak   teorie   modernizace,   tak   historická   sociologie.   Tranzitní   přístup   ovšem   nenahlíží   na   proces   demokratizace   jako   na   jednofázový.   Graeme   Gill   (2000,   8)   vymezuje   tři   fáze,   jimiž   se   tento   přístup   zabývá:   „studium   třetí  vlny  obsažené  v  tranzitní  literatuře  nahlíží  na  změnu  režimu  jako  na  tři  fáze:   zhroucení   režimu,   demokratická   tranzice   a   demokratická   konsolidace.“   Ze   jmenovaných  tří  etap  je  pro  tuto  práci  esenciální  demokratická  tranzice,  proto  jsou   v  této   práci   definovány   některé   z  existujících   typologií   přechodů,   nicméně   z  důvodu   zasazení   tranzice   do   širšího   kontextu   nejsou   opomenuty   ani   rysy   první   fáze,   tedy   zhroucení   režimu.   Třetí   fáze,   tedy   demokratická   konsolidace,   není   v  tuto   chvíli  předmětem  našeho  zájmu.      

1.2  Typologie  přechodů    

V  70.   letech   se   tematicky   rozšířil   politologický   výzkum   o   studium   změny  

politických   režimů.   Do   odborného   i   obecného   povědomí   toto   téma   vstoupilo   pod   souhrnným  označením  přechodů,  resp.  tranzitologie.  (Říchová  2000,  241)  Nejprve   byly  ve  středu  zájmu  země,  u  nichž  došlo  k  přechodu  z  demokratického  systému  na   systém   autoritativní,   jako   příklad   můžeme   uvést   zhroucení   demokracie   v  Chile   v  roce  1973,  které  se  stalo  podnětem  k  vydání  knihy  The  Breakdown  of  Demoracit   Regimes,  na  které  spolupracovali  Juan  J.  Linz  a  Alfred  Stepan.  Nicméně  brzy  došlo   také   k  výzkumu   procesu   u   zemí,   u   nichž   byl   tato   přeměna   opačná  –   jednalo   se   tedy   o  přechod  k  demokracii.      

Jednou   z  prvních   publikací   zabývajících   se   touto   problematikou   byla  

příručka  s  názvem  Přechody  od  autoritářské  vlády  (Transitions  from  Authoritarian   Rule:   Prospects   for   Democracy)   vydaná   v  roce   1986   skupinou   autorů.   Jedním   z  nich   byl   i   Alfred   Stepan   (1986,   64),   který   se   „pokusil   dospět   k  novému   syntetickému  výkladu  redemokratizace  jako  integračního  procesu“,  jenž  by  ovšem   neměl  být  ahistorický.  Výsledkem  je  obecnější  typologie  a  definice  osmi  alternativ   ukončení   nedemokratických   režimů1.   Nicméně   tato   klasifikace   podléhá   ostré   kritice   ze   strany   mnoha   autorů,   za   zmínění   stojí   rozhodně   Vladimíra   Dvořáková   a  Jiří   Kunc   (1994,   58),   jež   vnímají   detailnost   Stepanova   výkladu   stejně   jako   1  

Těmito   prvky   jsou   konkrétně:   vnitřní   restaurace   po   dobytí   zvnějšku;   vnitřní   přeformulování;   zvnějšku   monitorované   nastolení;   redemokratizace   zahájená   zevnitř   autoritářských   režimů;   ukončení  režimu  tlakem  společnosti;  pakt  mezi  politickými  stranami;  organizovaná  násilná  revolta   koordinovaná   reformistickými   stranami;   revoluční   válka   vedená   marxisty.   (Říchová   2000,   242,   srov.  Stepan  1986,  64  –  84).   11

„nevýhody   logicky   budované   řady,   v  niž   se   při   konfrontaci   s  konkrétním   historickým  materiálem  daří  jen  stěží  udržet  typologickou  čistotu.“      

Jako   další   bychom   mohli   uvést   typologii   sestavenou   Donaldem   Sharem,  

který  zvažuje  jako  důležité  dva  faktory:  a  to  „(a)  kdo  stojí  v  čele  procesu  a  (b)  jak   rychle   jsou   změny   zaváděny.“   (Říchová   2000,   246)   Stejným   způsobem   (tedy   na   základě   různých   kombinací   dvou   hlavních   faktorů)   sestavují   svoji   klasifikaci   i   další   autoři,   např.   O´Donnell,   L.   Marlins   (srov.     O´Donnell   1986)   či   J.   Linz.   (srov.   Linz   1978).2    

Terry   Lynn   Karlová   a   Philippe   Schmitter   nazírají   na   problém   z  naprosto  

jiného   úhlu   pohledu;   klíčovou   roli   přisuzují   aktérům   a   strategiím,   které   si   tito   aktéři  volí.  Právě  aktéři  a  strategie  určují  ten  základní  prostor,  v  němž  se  přechody   uskutečňují,   a   kombinace   aktérů   a   strategií   také   definuje   typ   přechodu.   (Dvořáková   a   Kunc   1994,   63)   Kromě   jiných   přínosů   autoři   definovali   možnost   kombinace   dvou   možných   aktérů   (mas   a   elit)   a   dvou   možných   strategií   (síly   a  kompromisu),   čímž   došli   ke   čtyřem   možným   typům   přechodu.   Prvním   z  nich   je   pakt,  kdy  aktéry  jsou  elity,  jež  dospějí  ke  kompromisu.  Druhou  možností  je  vnucení   –   aktéry   jsou   opět   elity,   nicméně   tento   typ   je   definován   absencí   kompromisu   a  naopak  využitím  síly  k  prosazení  cílů  a  změně  režimu).  Další  dva  typy  přechodů   mají   společného   aktéra   –   masy.   Při   reformě   masy   vyžadují   kompromis   a   elity   k  němu  svolí,  opět  nedochází  k  použití  násilí.  Posledním  typem  je  pak  revoluce,  tzn.   že  masy  použijí  sílu  k  dosažení  svého  cíle  a  k  porážce  režimu.     Nutno   dodat,   že   výše   jmenované   typy   jsou   hodnoceny   jako   ideální,   nicméně   velice   často   dochází   k   mísení   aktérů   i   strategií,   na   což   upozorňují   i   autoři   sami:   „násilí   může   být   zmírněno   kompromisem   dříve,   než   stačí   převládnout“,   „masy   mohou   být   výrazně   aktivizovány,   ale   zůstávají   stále   pod   kontrolou   bývalých   elit.“   (Dvořáková   a   Kunc   1994,   65)   Snadno   se   proto   setkáváme   s  případy,   kdy   kombinace   kritérií   aktérů   (elity   a   masy)   a   jimi   zvolených   strategií   (kompromis   a  síla)   vede   k  nutnosti   zařadit   je   do   prostoru   mezi   těmito   ideály.   (Říchová   2000,   245)  Tato  klasifikace  je  většinou  hodnocena  jako  užitečná  a  aktuální,  poněvadž  je   schopna  zahrnout  i  země  střední  a  východní  Evropy,  které  prošly  tranzicí.    

2

Dále se typologií přechodů zabývali například Adam Przeworski (Democracy and the Market) a Dankwart Rustow (Transitions to Democracy: Toward a Dynamic Model). 12

Dle   zařazení   Karlové   a   Schmittera   k  více   přechodům   k  demokracii   došlo   z  iniciativy  elit  prostřednictvím  kompromisu  či  vnucení.3  Právě  po  přechodu  shora,   tedy  po  zásahu  elit,  se  nově  ustanovené  demokratické  zřízení  jeví  jako  nejsilnější   a    pravděpodobnost   jeho   delšího   trvání   je   mnohem   větší.   Vliv   mas   na   přechod   k  demokracii   hodnotí   autoři   oproti   vlivu   elit   jako   zásadnější   pouze   u   deseti   případů.4     Nicméně   dalších   jedenáct   zemí   situují   Karlová   a   Schmitter   mezi   jimi   definované   čtyři   základní   typy   přechodu.5   Nutno   podotknout,   že   revoluci   autoři   zmiňují  u  šesti  zemí,  nicméně  u  pěti  z  nich  k  ní  došlo  již  před  rokem  1960  a  co  více,   u  většiny  z  nich  je  definitivní  ustanovení  demokratického  státního  zřízení  po  této   revoluci  diskutabilní.  Obecně  se  tedy  dá  říci,  že  revoluce  se  jakožto  forma  přechodu   k  demokratickému  systému  v  posledních  letech  příliš  často  neobjevila.  Dvořáková   a   Kunc   (1994,   68)   problematiku   shrnují   tak,   „že   demokracie   dlouhodobě   přetrvávají   tam,   kde   rozhodující   úlohu   sehrály   silné   elity,   které   přijaly   strategii   kompromisu.“       Schéma  1:  Typy  přechodů  podle  Karlové  a  Schmittera    

  Zdroj:  Dvořáková  a  Kunc  1994,  64    

3

Elity hrály významnou roli ve Venezuele, Kolumbii, Španělsku a Uruguaji (přechod ve formě paktu) a v Turecku, Brazílii, Ekvádoru, SSSR, Bulharsku, Paraguaji, Salvadoru, Guatemale (přechod formou vnucení). Na pomezí paktu a vnucení se pak nachází Kostarika, Chile a Maďarsko (srov. Dvořáková and Kunc 1994, 65). 4 ČSFR, Polsko, Jugoslávie, Guatemala v roce 1946 (přechod v podobě reformy), Bolívie, Jugoslávie, Mexiko, Kuba, Nikaragua, SSSR v roce 1917 (přechod ve formě revoluce). (Dvořáková a Kunc 1994, 65) 13

 

Samuel   P.   Huntington   se   problematikou   tranzice   zabývá   obšírně   ve   své  

publikaci  Třetí  vlna:  demokratizace  na  sklonku  dvacátého  století  (The  Third  Wave:   Democratization  in  the  Late  Twentieth  Century,  1991).  Nejenže  definuje  třetí  vlnu   demokratizace,   jejíž   počátek   spatřuje   v  karafiátové   revoluci,   ale   zabývá   se   také   důvody   jejího   vzniku.   Snaží   se   o   vysvětlení   demokratizačních   vln   a   příčin   vzniku   každé   z  nich,   přičemž   zmiňuje   náboženské   poměry,   vnější   činitele   i   hospodářský   rozvoj.   Nicméně   touto   analýzou   dospívá   k  závěru,   že   „demokracie   nevytvářejí   příčiny,  nýbrž  přičiňovatelé.“  (2008,  110)  Následovně  stanovuje  tři  demokratizační   procesy,  jež  se  liší  právě  oním  přičiňovatelem:     „Přerod  (transformation  nebo,  v  Linzově  názvosloví,  reforma)  označuje  vývoj,  kdy   se   do   čela   snahy   o   ustavení   demokracie   postavily   dosavadní   mocenské   elity   autoritářského   systému.   Výměna   (replacement   neboli   Linzova   ruptura)   nastala   tehdy,   když   se   o   ustavení   demokracie   zasloužily   opoziční   skupiny,   zatímco   autoritářský   režim   se   zhroutil   nebo   byl   svržen.   To,   čemu   snad   můžeme   říkat   přeměna   (transplacement)   či   ruptforma,   se   uskutečnilo   v  situacích,   kdy   k  demokratizaci   došlo   v  podstatné   míře   díky   tomu,   že   vládní   a   opoziční   skupiny   postupovaly  ve  shodě.“  (2004,  115)6   Dle  zmíněné  typologie  Huntington  rozřazuje  jednotlivé  autoritářské  režimy   do  oněch  tří  skupin  a  přidává  ještě  čtvrtou,  která  zahrnuje  státy,  v  nichž  proběhla   demokratizace   na   základě   zásahu   zvenčí.   Při   svém   dělení   bere   autor   v  potaz   povahu   svrženého   režimu,   respektive   rozlišuje   mezi   systémem   jedné   strany,   personální   diktaturou,   vojenským   režimem   a   rasovou   oligarchií.   Následkem   kombinací   tří   procesů   a   čtyř   režimů   vzniká   dvanáct   kombinací   (viz.   tabulka).   Nutno  upozornit  na  Huntingtonovu  značnou  skepsi  týkající  se  vyhlídek  demokracie   a   na   fakt,   že   „v  70.   letech   se   již   zařadil   mezi   přední   zastánce   tezí   o   počínající   disfunkčnosti   demokratických   principů   ve   vývoji   společenských   systémů.“   (Dvořáková  a  Kunc  2000,  17-­‐18)           5

NDR, Peru, Venezuela, Argentina, Itálie, Portugalsko, Řecko, Japonsko, Německo, Rakousko, Rumunsko. 6 Ze srovnání s názvoslovím Juana J. Linze vyplývá jistá podobnost mezi těmito dvěma autory. Stejně tak Donald Share a Scott Mainwaring používají v typologii tranzic trojí dělení, nicméně jejich terminologie je opět odlišná (transaction, breakdown/collapse, extrication). 14

Schéma  2:  Typy  přechodů  podle  Huntingtona  

  Zdroj:  Huntington  2008,  114     1.3  Elity  a  masy   Michael  Burton,  Richard  Gunther  a  John  Higley  (1992,  8)  definují  elity  jako   „osoby,   které   jsou   na   základě   svého   strategického   postavení   uvnitř   vlivné   organizace   schopny   trvale   a   podstatně   ovlivňovat   politické   výstupy   na   národní   úrovni   (...)   osoby,   jež   činí   zásadní   rozhodnutí   v  největších   nebo   na   zdroje   bohatých   organizacích   a   hnutích   uvnitř   společnosti   a   to   jak   politických   a   vládních,   tak   vojenských,   kvalifikovaných,   komunikačních   a   kulturních.“   V  souvislosti   s  touto   definicí   lze   položit   základní   otázku:   „je   existence   elit   kompatibilní   s  existencí   demokracie?“  (Parry  1969,  141)     Klasičtí   elitáři,   mezi   které   můžeme   zařadit   především   Vilfreda   Pareta   a  Gaetano   Moscu,   tvrdí,   že   jejich   teorie   elit   byly   vytvořeny   právě   proto,   aby   vyvrátily   mýtus   zvaný   demokracie   stejně   jako   druhý   mýtus,   kterým   podle   autorů   byla   v  19.   století   rozvíjející   se   myšlenka   vlády   většiny   menšině.   Teze   o   nutném   a  nevyhnutelném  rozštěpení  všech  společností  na  menšinu,  která  vládne  (Paretův   15

pojem   je   „elita“,   Moscův   pojem   je   „politická   třída“),   a   většinu,   která   je   ovládaná   („masa“),   zdůrazňuje,   že   ono   rozdělení   společnosti   se   odehrává   ve   všech   společnostech   a   po   celou   dobu,   a   že   je   to   obecná   pravda.   (Svensson   1993,   123)   Tato  elita  je  zodpovědná  za  veškerá  rozhodnutí  a  prakticky  vládne.     Teorie   elit   nicméně   vznikla   mnohem   dříve   než   ve   chvíli,   kdy   své   názory   konstruovali   Pareto   a   Mosca,   objevuje   se   již   na   konci   19.   století.   Pareto,   Mosca   a  také   Nietzsche   přicházejí   s  rozdílnými   názory,   pojmy   i   výklady,   proto   klasická   teorie  elity  jako  taková  je  spíše  definována  jako  „koncepční  vlna,  která  si  zachovává   určité   konstruktivní   znaky   ji   spojující   i   specifické   diference   dané   různými   přístupy.“   (Jodl   1994,   22)   V  dnešní   politologii   nemá   elitismus   mezi   odborníky   mnoho  zastánců.  Nicméně  jak  tvrdí  Blackwell  Basil  (2003,  100),  „studium  politicky   vlivných   elit   bylo   včleněno   do   hlavního   proudu   politické   vědy.   Tyto   elity   mohou   zahrnovat   státní   úředníky,   odboráře,   obchodníky,   armádní   důstojníky   či   církevní   představitele.“  Právě  vliv  těchto  elit  je  předmětem  zkoumání  této  práce.     Procesem   tranzice   se   ve   své   publikaci   The   Dynamics   of   Democratization.   Elites,  Civil  Society  and  the  Transition  Process  zabývá  i  Graeme  Gill.  Demokratizaci   rozděluje   do   dvou   fází,   z  nichž   první   nazývá   přípravnou,   při   níž   dochází   k  dlouhodobému   a   bezvýchodnému   politickému   souboji   mezi   protagonisty,   kteří   nemohou   dosáhnout   shody   u   dlouhodobých   problémů.   V  druhé,   rozhodovací   fázi   dojde   k  akceptování   rozdílnosti   a   k  institucionalizaci   základních   demokratických   principů,   jež   sjednotí   různorodost   názorů.   A   právě   v  tomto   procesu   hraje   hlavní   roli  úzký  kruh  silných  osobností.  (srov.  Gill  2000,  44)      

Jelikož   někteří   z  autorů   výše   uvedených   typologií   vymezují   roli   elit   při  

tranzici   ve   vztahu   k  roli   mas,   je   vhodné   věnovat   pozornost   také   pojmu   masa.   Obšírně  se  masami  ve  svém  historicko-­‐sociologickém  díle  Masa  a  moc  zabývá  Elias   Canetti,   jenž   se   pokouší   o   jejich   klasifikaci,   mimo   jiné   dělí   masy   na   otevřené   a  uzavřené  a  také  vymezuje  jejich  roli  při  vývoji  dějin.  Jak  Canetti  (1994,  26)  uvádí,   jednou   z  vlastností   masy7   je   to,   že   potřebuje   směr,   „je   v  pohybu   a   pohybuje   se   k  něčemu.   Směr,   který   je   všem   příslušníkům   společný,   zesiluje   pocit   rovnosti.   Cíl,   který   leží   mimo   každého   jedince   a   je   stejný   pro   všechny   (...).   Směr   je   nepostradatelný   pro   přetrvání   masy.“   Tímto   způsobem   definuje   potřebu   masy   pohybovat  se  vpřed,  což  je  u  procesu  demokratizace  splněno.     7

Canetti uvádí další tři rysy masy: rovnost, která vládne uvnitř masy, zhuštění, jenž masa miluje a to, že masa chce stále růst. (srov. Canetti 1994, 26) 16

Někteří   z  teoretiků   se   zabývají   masami   přímo   ve   vztahu   k  tranzici.   Jak   zmiňuje   Nancy   Bermeo   (1997,   305),   role   lidových   mas   při   tranzici   je   stále   předmětem   diskuzí   a   „v   mnoha   významných   teoretických   pracích   zabývajících   se   demokratizací   je   podotknuto,   že   lidová   mobilizace   je   pro   změnu   režimu   důležitá,   nicméně   ani   takto   prosté   tvrzení   není   teoretiky   všeobecně   sdíleno.“   Sama   Bermeová  se  přiklání  k  názoru,  že  „příliš  mnoho  lidové  mobilizace  a  příliš  mnoho   tlaku  zdola  může  zničit  šance  na  demokracii.“8  (1997,  305)       Dalším  autorem  je  Graeme  Gill,  jenž  ve  svém  díle  zmiňuje  a  shrnuje  přístup   autorů   Guillerma   O’Donnnela   a   Philippa   Schmittera,   kteří   uznávají   možnost   angažovanosti   mas   stejně   jako   důležitost   voleb   jakožto   součásti   demokratického   procesu,   nicméně     u   těchto   autorů   „je   největší   důraz   kladen   na   elitní   politické   aktéry,  kteří  jsou  klíčovými  aktéry  a  to  jak  při  zajištění  dynamiky  demokratizace,   tak   při   zaručení   demokratických   výsledků.“   (Gill   2000,   83;   srov.   O’Donnell   a  Schmitter   1986)   Gill   hodnotí   jejich   postoj   jako   „nepřikládání   dostatečného   významu   roli   mas,   které,   dokonce   i   když   nejsou   vědomě   zmobilizované   k  politickému  procesu,  mohou  hrát  signifikantní  roli  ve  formování  a  vývoji  změny   režimu.“  (2000,  83)      

Z  výše   uvedených   poznatků   tak   jasně   vyplývá,   že   ačkoliv   se   mnoho  

teoretiků   pojmem   elit   a   mas   zabývá,   jejich   postoj   k  oběma   aktérům   a   vymezení   jejich  významu  při  demokratizaci  a  vzájemného  působeni  při  tomto  procesu  nejsou   jednotné.  Proto  i  tato  práce  se  pokusí  na  základě  studia  dvou  konkrétních  případů   zkoumat  a  vyjasnit  roli  hybatelů  tranzice,  zejména  pak  roli  elit.                         8

Takovýto názor Bermeová hodnotí jako „politicky nepřijatelný, nicméně velice často koncipovaný.“ (1997, 305) 17

2.  Portugalsko   2.1  Úvod  do  problematiky  přechodu  k  demokracii  v  Portugalsku     2.1.1  Historický  kontext  a  povaha  a  klasifikace  odstraňovaného  režimu   V  roce   1910   byla   v   Portugalsku   svržena   konstituční   monarchie,   jež   byla   ustanovena   v  roce   1834.   V  témže   roce   byly   vypsány   volby,   ve   kterých   zvítězili   republikáni   podporováni   armádou   a   v  roce   1911   vydána   ústava,   která   Portugalsku   oficiálně   zaručovala   demokratický   systém.   Nicméně   demokracie   se   v  zemi   příliš   nerozvinula,  což  potvrzuje  i  Tony  Judt,  když  tvrdí,  že  Portugalsko  „nemělo  žádnou   nedávnou  zkušenost  ani  s  tou  nejzakrnělejší  formou  demokracie“  (2008:  525)  Na   demokratizaci   v  pravém   slova   smyslu   tak   musela   země   čekat   po   více   než   šest   desetiletí.    

Klíčovým   rokem   byl   rok   1926,   kdy   jako   následek   revoluce   padla   první  

republika  a  byly  položeny  základy  vojenské  diktatury.    Nedlouho  po  převratu  byla   ustanovena  Polícia  Especial  de  Lisboa9  a  země  se  ocitla  pod  vojenskou  diktaturou.   Ačkoliv   disponoval   značnými   pravomocemi   již   po   několik   let,   v  roce   1932   se   tehdejší   ministr   financí   António   de   Oliveira   Salazar   chopil   moci   definitivně   a  s  cílenou   vidinou   budoucího   Portugalska   o   zemi   prohlásil:   „Je   jako   fašistická   diktatura   autoritativní   a   zahrnuje   demokratické   principy   v  národních   i   sociálních   otázkách.   Odlišuje   se   ale   od   fašistické   diktatury   svými   metodami.“   (Klíma   2007,   373)  Roku  1933  tak  byl  schválením  ústavy  vytvořen  za  údajného  souhlasu  celého   národa   nový   režim   –   Estado   Novo10,   který   se   opíral   o   existenci   Národního   svazu   jako  jediné  politické  strany  a  policie  známé  pod  portugalským  jménem  Polícia  da   Defesa   Política   e   Social.   Právě   tato   policie   byla   jedním   z  opěrných   bodů   režimu.   V  roce   1943   se   transformovala   v  PVDE11   a   o   dva   roky   později   v  PIDE12.13   Salazar   zůstal   u   moci   až   do   roku   1968,   kdy   mu   vážné   zranění   nedovolilo   setrvat   v  jeho   pozici.   Tehdy   jej   nahradil   Marcelo   Caetano,   jehož   volba   měla   zajistit   pokračování   stávajícího   režimu   Caetano   se   tak   na   období   let   1968-­‐1974   stal   posledním   ministerským  předsedou  režimu  Estado  Novo.    

9  Lisabonská  zvláštní  policie   10   Režim   je   znám   taktéž   pod   českým   názvem   Nový   stát,   nicméně   pro   předkládanou   práci   byl   zvolen  

originální  portugalský  termín.     11  Polícia  de  Vigilância  e  Defesa  do  Estado   12 Polícia  Internacional  e  de  Defesa  do  Estado 13 Tato  zkrátka  byla  oficiálně  užívána  pouze  v  letech  1945  až  1969,  nicméně  v  současnosti  se  užívá   pro  pojmenování  tajné  policie  během  režimu  Estado  Novo. 18

Giovanni   Sartori   v   knize   Strany   a   stranické   systémy:   schéma   pro   analýzu   dělí   systémy   nesoutěživé,   které   se   vyznačují   existencí   jediné   strany,   do   čtyř   skupin:   jednostranický  totalitní,  jednostranický  autoritářský  a  jednostranický  pragmatický.   Portugalský   režim   Estado   Novo   bývá   někdy   mylně   označován   jako   totalitní,   nicméně   jedná   se   o   režim   autoritářský.   Autoritářský   režim   postrádá   silnou   ideologii   a   srovnatelnou   mobilizační   schopnost   a   jeho   kontrola   se   zpravidla   nerozšiřuje   daleko   za   normální   mocenské   nástroje   -­‐   v   čemž   je   zahrnuto   i  soudnictví14.  (Sartori  2005,  225)  Giovanni  Sartori  také  dodává,  že  systém  „nemá   ani  moc,  ani  ambice  proniknout  celou  společností.“  (2005,  229)     Blanka  Říchová  pak  autoritářský  režim  definuje  jako  „politický  režim,  který   zneužívá  autoritu  a  ponechává  minimální  prostor  svobodě.“  (2000,  238)  Dle  Juana   J.   Linze,   který   se   problematikou   zabývá   v  publikacích   Totalitní   a   autoritářské   režimy  (Totalitarian  and  Autoritarian  Regimes)  a  Zhroucení  demokratických  režimů   (The   Breakdowns   of   Democratic   Regimes)   tvrdí,   že   autoritářský   režim   „omezuje   autonomii   politického   života“,   není   ovšem   schopen   „vytvořit   jedinou,   rozhodující   masovou  politickou  stranu,  která  by  vystupovala  v  roli  vůdce.“  (Říchová  2000,  239)   Právě  proto  je  možná  existence  organizací  na  okraji  společnosti,  které  se  tak  stávají   základem  pro  vytvoření  opozice.   S  definicí  portugalského  režimu  přichází  i  Kenneth  Maxwell,  který  tvrdí,  že   „jádro  režimu  je  tvořeno  konzervativními  a  často  fašistickými  intelektuály,  brutální   tajnou   policí   a   několika   velkými   monopolními   rodinnými   firmami.   Režim   často   hledá   v  zemi   podporu   u   církve,   na   severu   u   menších   vesnických   rolníků,   na   jihu   u  velkostatkářů  a  u  drobných  funkcionářů,  kteří  mají  dominantní  roli  v  byrokracii.“   (Grugel   2002,   141)   Pro   Portugalsko   je   taktéž   typická   personální   diktatura,   kdy   „zdrojem   autority   je   jednotlivec   v  nejvyšší   funkci   a   moc   je   dána   tím,   jaký   k  němu   mají   další   představitelé   přístup,   jak   jsou   mu   osobně   blízcí,   v  jaké   míře   na   něm   závisejí   anebo   jaké   podpory   se   jim   od   něho   dostává.“   (Huntington   2008,   112)   Portugalsko  tento  rys  splňuje  za  vlády  Salazara  i  Caetana.     Veškeré   výše   zmíněné   rysy   autoritářského   režimu   lze   vztáhnout   na   klasifikaci   politického   režimu   v  Portugalsku   v  letech   1926-­‐1974,   nicméně   v  této   zemi   se   konkrétně   jedná   o   byrokraticko-­‐militantní   formu   autoritářského   režimu   (termín,   jenž   Guillermo   O’Donnell   zavádí   ve   spojitosti   s  režimy   Latinské   Ameriky   14   Na   druhou   stranu   totalitní   režim   se   vyznačuje   jedinou   silnou   stranou   s  pevným   ideologickým   základem.    

19

a  Bruce  Cronin  je  následně  používá  v  širším  kontextu  ve  své  publikaci  Institutions   for   the   Common   Good:   International   Protection   Regimes   in   International   Society).   Jednu   z  předních   pozic   zaujímá   právě   armáda   a   vojenská   moc.   Protože   je   militarismus15  hlavní  státní  ideologií  a  neexistuje  zde  opozice,  stává  se  právě  tato   vojenská   elita   politickou   elitou.   V  Portugalsku   tak   do   jisté   míry   dochází   k  překrývání  významu  sousloví  politická  elita  a  vojenská  elita.       2.1.2  Faktory,  jež  přispěly  ke  krizi  a  pádu  autoritářského  režimu      

Jedním  z  faktorů,  které  ovlivnily  tranzici  v  Portugalsku,  byla  životní  situace  

obyvatel  země.  Ačkoliv  se  Salazar  domníval,  že  díky  jeho  přístupu  a  politice  se  mu   dařilo  ochránit  Portugalsko  před  negativními  dopady  kapitalismu  i  socialismu,  ve   skutečnosti   se   mu   podařilo   „vystavit   své   poddané   těm   nejhorším   stránkám   obou   systémů.“  (Judt  2008,  525)      

Portugalsko  šedesátých  let  je  spjato  s  obrovskou  finanční  nerovností  a  také  

s  chudobou,   která   byla   jednou   z  příčin   mnoha   stávek   nespokojených   obyvatel.   Represe   proti   skutečným   i   domnělým   oponentům   a   cenzura   sdělovacích   prostředků   každodenně   ztrpčovaly   Portugalcům   život   a   vyvolávaly   atmosféru   strachu;   stalo   se   zřejmé,   že   právě   privilegované   postavení   PIDE   umožňuje   přetrvávání  nedemokratického  antiparlamentárního  systému.  (Klíma  2004,  3)      

Koncem   70.   let   se   také   začínal   více   prosazovat   domácí   odboj.   Jako  

významné   lze   vnímat   akce   provedené   např.   Revoluční   ozbrojenou   akcí   (ARA),   Revolučními   brigádami   (BR)   a   také   Ligou   jednoty   a   revoluční   akce   (LUAR),   která   měla  na  svědomí  například  útok  na  banku  ve  Figueira  da  Foz  v  roce  1967.  Lidé  se   nebouřili   jen   kvůli   ekonomické   situaci   země   a   nízkému   životnímu   standardu.   Důležitým  faktem  je  také  to,  že  jim  bylo  odepřeno  právo  volit.  V  roce  1969  mělo  de   facto   pouze   18%   plnoletých   Portugalců   volební   právo.   Jako   optimističtější   éru   a  období   spotřebitelské   prosperity   můžeme   hodnotit   léta     1970-­‐1973,   nicméně   ropná  krize,  která  v  roce  1973  vypukla,  tuto  éru  ukončila.      

Dalším   faktorem   byla   koloniální   otázka.   Dle   ústavy   vydané   roku   1933  

a  ústavního   dodatku   z  roku   1951   „všechny   zbytky   dávné   koloniální   říše   tvořily   15  

Definice   militarismu:   „zdůrazňování   role   armády   ve   vnitřní   politice,   resp.   expanzívní   politika   proti   ostatním   zemím,   s  použitím   vojenských   prostředků.   Charakteristické   pro   militarismus   je   prorůstání   vojenských   orgánů   do   státní   správy   a   dalších   institucí,   dále   vytváření   různých   polovojenských   organizací,   dlouhá   povinná   vojenská   služba   a   v  neposlední   řadě   válečnická   hysterie.“  (Žaloudek  1996,  246)   20

podle   této   koncepce   provincie   unitárního   státu.“   (Klíma   2004,   2)   Problém   byl   aktuální  již  od  šedesátých  let,  nicméně  na  začátku  70.  let  se  stal  skutečně  palčivou   otázkou,   která   také   rozhodla   o   dalším   vývoji   země   –   respektive   o  pádu   režimu.   A  tak   ačkoliv   se   mohlo   další   vedení   koloniální   války   v   provinciích,   tedy   v   Angole,   Guinea-­‐Bissau,   na   Kapverdských   ostrovech   a   v  Mozambiku,   zdát   jako   nevhodné   a  neslučitelné  s  procesem  dekolonizace,  který  ostatní  koloniální  mocnosti  na  rozdíl   od  Portugalska  akceptovaly,  koloniální  otázka  tak  byla  i  nadále  vnímána  jako  jedna   z  priorit.   Z  toho   důvodu   byla   velká   část   financí   a   energie   země   vynaložena   na   udržení  moci  v  jednotlivých  státech.      

Namísto   konsolidace   a   rozkvětu   nadcházelo   tedy   po   těžkých   obdobích  

hospodářské   krize,   válečné   blokády   a   nevalné   poválečné   konsolidace   pro   Portugalsko  bezvýchodné  obhajování  mýtu  portugalské  velikosti.  (Klíma  2004,  2)   Obyvatelé   jednotlivých   provincií   byli   stěhováni   do   velkých   a   snadno   kontrolovatelných  vesnic,  nad  nimiž  měla  dohled  portugalská  armáda.  Na  počátku   70.   let   spotřebovávaly   portugalské   africké   války   polovinu   ročního   rozpočtu   armády   této   nejchudší   západoevropské   země.   (Judt   2008,   526-­‐527)   Navíc   přes   11  000  Portugalců  při  vojenské  službě  v  některé  z  afrických  kolonií  přišlo  o  život.     Proti   pokračování   koloniální   války   protestovaly   hned   tři   strany:   národně-­‐ osvobozenecká   hnutí   v  jednotlivých   koloniích16,   občané   Portugalska,   dlouhodobě   protestující  např.  v  Lisabonu  a  Portu,  a  Organizace  spojených  národů  (OSN),  která   oficiálně   „odsoudila   portugalskou   vládu   za   koloniální   útlak,   rasovou   diskriminaci   a  porušování   odborových   práv   ve   všech   zámořských   územích“   (Klíma   2007,   441)   v  červnu   1972.   Již   o   půl   roku   dříve   vydala   OSN   rezoluci,   která   potvrdila   právo   národů   Angoly,   Mosambiku   a   Portugalské   Guineje   na   sebeurčení   a   samostatnost.   Kombinace   tlaku   ze   zahraničí   na   dekolonizaci   a   domácí   události   a   napětí   se   stupňovaly,  až  bylo  možné  situaci  vyhodnotit  jako  revoluční.       2.1.3  Pozice  armády  v  Portugalsku    

Kvůli   výše   zmíněné   militantní   povaze   režimu   měla   armáda   ve   Španělsku  

vždy  důležité  postavení.  Od  roku  1910,  pokud  došlo  k  revoluci,  převratu,  či  změně   státního   režimu,   armáda   se   na   této   události   jistým   způsobem   podílela.   Po   celé   dvacáté  století  a  zejména  pak  během  režimu  Estado  Novo  zůstala  armáda  jedinou   16  Jednalo  se  o  partyzánská  hnutí  a  také  přímo  o  nacionalistické  organizace:  PAIGC16  (v  Guineji-­‐ Bissau),  FRELIMO16  (v  Mosambiku),  FNLA16,  MPLA16  a  UNITA16  (v  Angole).  

21

nezávislou   institucí   v  celém   Portugalsku,   a   právě   díky   tomu   disponovala   podmínkami  pro  vytvoření  opozičního  hnutí.     Do  roku  1961   byla  armáda  co  do  chování  loajální  vůči  stávajícímu  režimu,   ačkoliv   pokusy   o   puč   ze   strany   armády   se   objevily   již   v   letech   1947   a   1958,   nicméně   pokaždé   skončily   fiaskem.   Reformě   smýšlející   nižší   důstojníky   v  pozemních   silách   nebo   v  námořnictvu   sice   stagnace,   kterou   kolem   sebe   viděli,   patrně  rozhořčovala,  jenže  neměli  žádné  spojence  ani  lidovou  podporu.  (Judt  2008,   526)   K  vyostření   situace   došlo   v  roce   1973,   kdy   bylo   potřeba   navýšit   počet   vojenských  jednotek  v  koloniích.     Mnozí   z  nich   do   Afriky   odcestovali   po   pouhém   dvouměsíčním   vojenském   kurzu.   Portugalská   obrana   koloniálních   držav   byla   drahá,   krvavá   a   stále   bezvýznamnější   a   příslušníci   ozbrojených   sil   si   to   uvědomovali   lépe   než   kdokoliv   jiný.   (Judt   2008,   525)   Proto   došlo   k  prvnímu   tajnému   setkání   armádních   důstojníků,  kteří  se  shodli  na  tom,  že  vedení  války  v  Guineji  je  beznadějné  a  taktéž   na  podpoře,  kterou  by  měli  poskytnout  guinejským  protivníkům.  Pomalu  se  začalo   etablovat  „hnutí  kapitánů“,  jež  poprvé  zasedalo  v  São  Pedro  do  Estoril  a  podruhé   v  Óbidosu,   obě   dvě   setkání   proběhla   na   sklonku   roku   1973,   kdy   také   došlo   ke   jmenování   výkonného   výboru   a   přijetí   prvních   plánů   chystaného   vojenského   převratu.   Většina   armádních   důstojníků   následovně   akceptovala   svržení   autoritářského  režimu  jako  stávající  prioritu  armády.      

2.2  Karafiátová  revoluce  a  přechod  k  demokracii     Na   přelomu   let   1972   a   1973   už   nedokázala   Caetanova   vláda   účinně   čelit   zahraničním   i   domácím   protestům   všeho   druhu   a   veškeré   možné   ideologické   orientace.   (Klíma   2007,   442)   Demokratizace   v  Portugalsku   tak   nenastala   jako   následek   pádu   režimu,   ale   jako   důsledek   státní   krize   vyplývající   z  neakceptování   nutnosti   stáhnout   se   z  afrických   kolonií   a   z  „pozdního   přijetí   industriálního   kapitalismu.“  (Grugel  2002,  142)     Vrcholem   revolučních   snah   ze   strany   armády   a   nespokojenosti   ze   strany   občanů   Portugalska   se   stal   rok   1974.   Portugalsko   již   nebylo   dále   schopné   čelit   kritice   stávajícího   systému,   jež   přicházela   zevnitř   i   zvenčí.   Během   roku   1974   došlo   k  transformaci   „hnutí   kapitánů“   v   Hnutí   ozbrojených   sil,   známé   též   pod   zkratkou  

22

MFA17.  Důstojníci  schválili  dokument  Hnutí,  ozbrojené  síly  a  národ,  který  mimo  jiné   proklamoval   „nespornou   a   nezvratnou   skutečnost   odůvodněné   touhy   afrických   národů,   aby   si   vládly   samy.“   (Klíma   2007,   446)   Tento   dokument   měl   být   reprodukován   vojákům   v  kasárnách   a   měl   kromě   jiného   sloužit   jako   předloha   k  vyjednávání   s  dalšími   subjekty   opozice.   Revoluce   vypukla   v  noci   z  24.   na   25.   dubna   1974,   kdy   byl   v  rádiu   odvysílán   impuls   k  jejímu   započetí   v  podobě   písně   Potom   –   co   vám   dám   sbohem   a   o   několik   hodin   později   odvysíláním   dalšího   smluveného  signálu,  písně  Grandola.  Jednotky  se  začaly  přemisťovat  k  jednotlivým   strategickým  cílům,  jako  bylo  letiště,  státní  rozhlas,  či  most  přes  řeku  Tejo  ve  Vila   Franca   de   Xira.   Revoluce   proběhla   bez   větších   obtíží   a   stejně   tak   bez   použití   násilí.   Reprezentanti   stávajícího   režimu   se   uchýlili   do   kasáren   Národní   republikánské   gardy   na   Karmelitánském   náměstí,   kde   zůstali   ukryti   do   chvíle   vyjednávání,   kterým   byl   pověřen   António   de   Spínola,   který   vládu   požádal   o   kapitulaci.   Správu   dočasně  převzal  Výbor  národní  spásy18  v  čele  s  generálem  Spínolou.     V  brzkých   ranních   hodinách,   kdy   došlo   k  odvysílání   informace   o   akcích   armády,  začal  své  síly  mobilizovat  také  lid.  Ačkoliv  portugalskou  revoluci  zahájily   vojenské  špičky,  začala  se  rychle  šířit  do  ulic,  mezi  řadové  občany.  Obrovské  davy   lidí   plných   očekávání   začaly   plnit   ulice   Lisabonu   a   podporovat   vojáky   slovy,   protirežimními  hesly  jako  „Pryč  s  PIDE“  a  také  karafiáty,  jimiž  vojáky  obdarovávali.   Ve   chvíli,   kdy   se   začaly   přesouvat   jednotky   ze   zalidněného   Obchodního   náměstí   směrem   ke   Karmelitánskému   náměstí,   lidé   neváhali   a   armádu   doprovázeli   –   každý   obyvatel   Lisabonu   si   přál   být   součástí   převratu   a   jistým   způsobem   se   na   něm   podílet.   Ve   chvíli,   kdy   akce   spěly   ke   svému   konci   a   vláda   kapitulovala,   bylo   zřejmé,   že   ani   v   lidových   masách   nezískal   salarizmus   oporu.   Jak   soudí   Howard   J.   Wiarda   (2001,  63),  „portugalská  revoluce  nebyla  pouze  vojenským  manévrem;  právě  proto   zahrnovala   spletité   vzájemné   vztahy   mezi   různými   vojenskými   frakcemi   a   jejich   protějšky  v  podobě  skupin  civilistů.“     Nová   vláda   zrušila   tajnou   policii,   propustila   politické   vězně,   obnovila   svobodu   tisku   a   umožnila,   aby   se   z  exilu   vrátili   předáci   portugalských   socialistů   a  komunistů,   a   jejich   stranám   opět   po   téměř   půlstoletém   zákazu   povolila   činnost.   (Judt   2008,   526)   Nicméně   další   směřování   země   bylo   nejisté   –   jiné   představy   měla   MFA,   hrozil   také   příklon   k  neostalinismu   či   komunismu.   Výbor   národní   spásy   17  Movimento  das  Forças  Armadas   18  Junta  de  Salvação  Nacional  

23

a  s  ním  spojení  vojenští  generálové  se  u  moci  drželi  nakonec  až  do  roku  1976,  kdy   byly  vyhlášeny  první  svobodné  volby.      

2.3  Role  elit  při  demokratizaci  v  Portugalsku  a  důležité  osobnosti   Jak   již   bylo   zmíněno,   v  souvislosti   s  portugalským   přechodem   k  režimu   nelze   definovat   jako   klíčové   politické   elity,   ale   kvůli   militantnímu   charakteru   autoritářského   režimu   jsou   hlavními,   a   jedinými,   elitami   elity   vojenské,   které   tak   v  důležitosti  nahrazují  elity  politické.  Armáda  a  vojenské  elity  hrály  důležitou  roli   nejméně   posledních   sto   let   existence   Portugalska,   konkrétně   při   změnách   stávajícího  režimu  v  roce  1910,  při  vojenském  převratu  roku  1926  a  stejně  tak  při   karafiátové  revoluci  v  roce  1974.     Demokratizace   v  Portugalsku   se   projevovala   jako   série   hrbolatých   a  nejednoznačných   proudů   a   klíčové   elity   prokázaly   více   než   srdečné   přijetí   liberalismu.   (Grugel   2002,   141)   Armáda,   jež   měla   hlavní   roli,   de   facto    odmítala   jak   stávající  režim,  tak  Portugalsko  jako  koloniální  mocnost.  Složky  armády,  které  byly   zainteresovány   do   průběhu   převratu   v  roce   1974,   můžeme   rozdělit   do   dvou   skupin:  organizace  a  jednotlivci.  Nejsignifikantnější  organizací  byla  rozhodně  MFA.   Jednalo   se   o   „zpočátku   umírněnou   organizaci,   která   se   pokoušela   sjednotit   z  různých   míst   přicházející   stížnosti   na   platy,   podmínky   a   postavení   armády.“   (Grugel  2002,  142)  Následně  došlo  k  radikalizaci  hnutí,  které  bylo  výsledkem  vlivu   anti-­‐imperiální   politiky,   národního   liberalismu   a   středolevé   politiky,   která   definovala  Evropu  70.  let.  Jelikož  MFA  sama  sebe  vnímala  jako  pravděpodobného   hybatele   dalšího   vývoje   země,   začala   se   během   koloniálních   válek   etablovat   směrem  doleva.     Jako   nejvýznačnější   osobnost   by   měl   být   jmenován   generál   António   de     Spínola   –   vůdce   portugalské   opozice   a   kritik   Caetanovy   kolonizační   politiky   v  Africe.   Spínola   si   byl   jakožto   bývalý   guvernér   Guineje   vědom   nemožnosti   pokračování  stávající  nadvlády  Portugalska,  nicméně  věřil,  že  v  možný  kompromis,   který   by   vedl   k  udržení   alespoň   částečné   moci   Portugalska   v  Africe.   Této   ideje,   pokračujícího   federalismu,   se   později   také   vzdal.   Důležitými   byly   také   jeho   publikace,   především   pak   Portugalsko   a   budoucnost   (Portugal   e   o   Futuro),   v  níž   definoval   jako   jediné   řešení   koloniální   války   její   ukončení   a   následnou   dekolonizaci,   a   Země   bez   směru   (País   Sem   Rumo).   Nejen   ve   svých   pracích   prosazoval  liberalizaci  systému.     24

Význam   ovšem   také   hrála   Spínolova   absence   stranické   či   politické   příslušnosti   a   jeho   konzervativnost,   která   byla   kontrastní   především   ve   srovnání   s  MFA,  jež  ovšem  do  jisté  míry  inklinovala  k  socialismu.  Právě  z  toho  důvodu  bylo   těžké  vymezit  další  směřování  nově  etablovaného  portugalského  demokratického   režimu  společně  s  nemožností  spoléhat  se  na  starou  vládnoucí  elitu.  José  Baptista   Pinheiro  de  Azevedo  byl  další  význačnou  osobností  a  to  především  z  toho  důvodu,   že   šířil   plány   a   cíle   MFA   a   snažil   se   tak   získat   další   příznivce   pro   toto   hnutí.   Po   převratu  se  Azevedo  stal  premiérem,  ovšem  pouze  na  období  jednoho  roku,  které   bylo   posléze   ukončeno   jeho   neúspěšnou   kandidaturou   na   prezidenta   Portugalska   v  roce  1976.     Zcela   rozdílnou   roli   měl   při   demokratizaci   režimu   major   Otelo   Saraiva   de   Carvalho,   který   byl   hlavním   stratégem   karafiátové   revoluce   a   měl   na   svědomí   například  detailní  operační  plán  převratu.  Bezprostředně  po  skončení  revoluce  se   stal   členem   Výboru   národní   spásy,   jenž   se   stal   „jediným   revolučním   orgánem   svrchované  moci  až  do  utvoření  první  vlády  15.  května  1974.“  (Klíma  2007,  460)   I  de   Carvalho   se   pokusil   získat   post   prezidenta   a  ačkoliv   Azeveda   porazil,   počet   získaných   hlasů   na   vítězství   v  žádném   případě   nestačil.   Vliv   na   výsledek   a  úspěšnost   revoluce   měli   také   velitelé   vojenských   složek   jako   například   Vasco   Lourenço  a  Melo  Antunes.  Posledním  ve  výčtu  osobností  vojenské  elity  zmíněných   v   této   práci   bude   Salguiero   Maia,   jenž   vedl   své   jednotky   na   Lisabon   a   jehož   inteligence   a   mírný   charakter   zabránily   krveprolití   při   tak   zásadních   událostech   jakými  bylo  svržení  starého  režimu  a  nastolení  nového.     Co   se   týče   existujících   stran   v  Portugalsku,   tedy   Komunistické   strany   (Partido   Comunista   Português),   která   byla   v   roce   1973   obnovena,   a   Socialistické   strany   (Partido   Socialista),   která   v  témže   roce   vznikla,   obě   dvě   byly   zakázané.   Komunistická   strana   byla   ilegální   již   od   převratu   v  roce   1926.   Ani   jedna   ze   stran   tudíž   neměla   na   samotnou   tranzici   příliš   velký   vliv,   nicméně   obě   dvě   v  tajnosti   podporovaly  MFA  a  vojenské  elity.      

Z  výčtu   hlavních   aktérů   figurujících   při   tranzici   v  Portugalsku   vyplývá  

jednoznačná   dominance   vojenských   elit   a   ozbrojených   sil   nad   občanskou   společností   jako   takovou.   Chatrnost   občanské   společnosti   společně   s  vírou   armády   v   to,   že   modernizace   země   je   jejím   posláním,   měly   podstatný   vliv   na   politickou   tranzici.   (Grugel   2002,   142)   Ačkoliv   vojenská   elita   svoji   misi   splnila,   její  

25

rozpolcenost   a   nejednotnost   v  názorech   na   směřování   Portugalska   je   jedním   z  nezpochybnitelných  faktorů,  které  ovlivnily  další  vývoj  země. 2.3.1  Zařazení  role  elit  dle  typologie  Karlové  a  Schmittera  a  typologie     Huntingtona   Samuel   P.   Huntington   ve   své   typologii   autoritářských   režimů   a   procesů   demokratizace  řadí  Portugalsko  do  skupiny  výměn.  Charakteristika  systémů,  které   padly   následkem   výměny,   může   znít   následovně:   jedná   se   o   nedemokratický   systém   s  jednotlivcem   v  nejvyšší   funkci   (jde   tedy   o   personální   diktaturu),   jenž   padne  následkem  aktivity  opoziční  skupiny.  Demokratizace  bývá  tudíž  výsledkem   toho,   jak   opozice   postupně   získává   na   síle,   a   to   na   úkor   vlády:   tento   proces   postupuje   tak   dlouho,   dokud   se   vláda   nezhroutí   nebo   není   svržena.   (Huntington   2008,   140)   Tudíž   pokud   má   k  výměně   dojít,   stávající   systém   musí   být   dlouhodobým   úsilím   opozice   vyčerpáván.   Nicméně   v  tuto   chvíli   není   proces   demokratizace   ukončen   –   následně   dochází   k  soupeření   jednotlivých   skupin   o  prosazení  vlastní  vize  nově  ustanoveného  režimu.     V  zásadě  je  proces  možno  shrnout  do  tří  bodů:  1)  snaha  o  likvidaci  režimu,   2)   pád   autoritářského   režimu   a   3)   úsilí   o   ustanovení   nového   režimu,   které   je   spojené   s  konflikty   o   jeho   podobě.   V  Portugalsku   to   byly   nespokojené   vojenské   elity,  jež  se  pokusily  o  likvidaci  režimu.  Tuto  nespokojenost  v  řadách  ozbrojených   sil   přímo   vyvolala   diktátorova   politika   vedoucí   k  poklesu   vojenské   profesionality,   k  prohloubení   politizace   a   korupce   důstojnického   sboru   a   k  vytváření   alternativních   polovojenských   a   bezpečnostní   jednotek.   (Huntington   2008,   143)   Došlo  tedy  k  tomu,  že  elita,  jež  byla  původně  součástí,  či  dokonce  oporou  režimu,   přešla  do  opozice     Ačkoliv   jádrem   výzkumu   Samuela   P.   Huntingtona   není   přímo   role   jednotlivých   aktérů,   nýbrž   způsob,   jakým   tranzice   probíhala,   důležitost   aktérů   ve   své   práci   taktéž   zmiňuje.   Demokracie   nevytvářejí   příčiny,   nýbrž   „přičiňovatelé“.   (Huntington  2008,  110)  Autor  tvrdí,  že  v  případě  výměny  je  třeba,  aby  se  zapojila   také   veřejnost   a   další   složky   opozice   -­‐   Portugalsko   se   v  tomto   ohledu   dá   charakterizovat   jako   speciální   příklad   výměny:   většinou   se   proti   stávajícímu   systému   musela   nejprve   vytvořit   širší   opozice,   která   až   následně   vedla   k  zainteresování  armády  a  vojenských  elit  na  straně  opozice.    

26

Co   se   týče   mas,   Samuel   P.   Huntington   jim   při   přechodu   výměnou   nevymezuje  žádnou  důležitější  roli.  Masová  mobilizace  a  masová  demonstrace  byly   de   facto   součástí   téměř   každé   demokratizace,   nicméně   „hrály   ústřední   roli   jen   zhruba  v  šesti  přechodech  k  demokracii,  které  se  uskutečnily  (popřípadě  se  blížily   uskutečnění)  před  koncem  osmdesátých  let.“  (Huntington  2008,  144)   Tery  Lynn  Karlová  a  Philippe  Schmitter  řadí  ve  své  typologii  portugalskou   tranzici   do   prostoru   mezi   skupiny   vnucení   a   revoluce.   Společným   rysem   těchto   dvou   typů   přechodů   je   použitá   síla,   nedochází   zde   ke   kompromisu.   Nicméně   rozdílným   jmenovatelem   je   hlavní   aktér   demokratizace.   U   vnucení   jsou   tímto   aktérem   elity.   Elity,   které   zaujímaly   vedoucí   postavení   uvnitř   autoritářského   režimu   nebo   se   alespoň   těšily   výrazné   sociální   prestiži   a   hospodářské   moci.   (Dvořáková   a   Kunc   1994,   64)   U   revoluce   jsou   hlavním   aktérem   masy.   Autoři   tak   v  případě  Portugalska  vyjadřují  podíl  obou  dvou  činitelů  na  tranzici  s  důrazem  na   fakt,  že  role  obou  dvou  aktérů,  elit  i  mas,  byla  v  portugalském  případě  důležitá,  až   zásadní.     Na   základě   fakt,   jež   jsem   nashromáždila   a   analyzovala,   výše   uvedených   informací   a   dle   průběhu   portugalské   tranzice   soudím,   že   elity   sehrály   při   demokratizaci   v  této   zemi   zásadní   roli.   Byly   zásadním   hybatelem   událostí   a  u  tranzice   režimu   stály   od   samotného   začátku   (tajné   plánování)   až   do   jejího   zdárného   završení   (konsolidace   demokratického   režimu).   Mimoto   se   některé   osobnosti  někdejších  opozičních  sil  z  řad  vojenské  elity  staly  po  převratu  součástí   stávající  politické  elity.  Nicméně  co  se  týče  role  mas,  se  v  tomto  případě  přikláním   ke  klasifikaci  portugalské  tranzice  dle  typologie  Terry  Lynn  Karlové  a  Philippa,  jež   masy   považují   taktéž   jako   důležitou   součást   tranzice.   V  tomto   případě   by   se   dalo   souhlasit   s  Graemem   Gillem   (2000,   85),   jenž   připomíná   „úlohu   venkovského   lidu,   kterou   měl   při   podnikání   kroků   a   tím   i   při   zradikalizování   agendy.“   (srov.   O’Donnell   a   Schmitter   1986)   Ovšem   i   tak   považuji   roli   elit   v  tomto   případě   za   významnější  než  roli  mas.              

27

3  Československo   3.1  Úvod  do  problematiky  přechodu  k  demokracii  v  Československu   3.1.1   Historický   kontext   a   povaha   a   klasifikace   odstraňovaného   režimu    

Československo   na   rozdíl   od   Portugalska   již   zkušenosti   s  demokratickým  

zřízením  mělo.  Tuto  zkušenost  začalo  získávat  28.  října  1918,  ve  chvíli,  kdy  došlo   k  vyhlášení  nezávislého  státu  ve  složení  Čechy,  Morava,  Slovensko  a  Podkarpatská   Rus.  Samostatné  Československo  se  od  samého  počátku  vyvíjelo  jako  demokratická   země   s  republikánským   zřízením.   (Cabada   2003,   22)   Co   více,   tuto   pozici   si   ze   zemí   střední  Evropy  udrželo  nejdéle,  protože  téměř  všechny  okolní  státy  začaly  pomalu   podléhat  ideologii  nacismu  a  fašismu.  Toto  demokratické  období  První  republiky,   která   je   „dodnes   považována   za   jedno   z  nejúspěšnějších   období   rozvoje   českých   zemí,“   (Cabada     2003,   15)   bylo   ukončeno   Mnichovskou   dohodou   v  září   1938.   Následovalo   tak   zřízení   Druhé   republiky   (1.   října   1938-­‐14.   března   1939)   a   posléze   Protektorátu  Čech  a  Moravy  (15.  března  1939-­‐8./  9.  května  1945).  Ačkoliv  po  válce   dochází   k  obnově   československého   státu,   nedá   se   již   dále   hovořit   o   existenci   demokratického   státního   zřízení.   Čím   dál   větší   moc   získává   Komunistická   strana   Československa  (KSČ),  která  vznikla  již  v  roce  1921  a  která  po  válce  zaujala  silnou   pozici  na  soudobé  politické  scéně.  Vítězný  únor  v  roce  1948  tento  vzestup  dovršil.   Ačkoliv  sama  KSČ  nazvala  svůj  nástup  jako  „vítězství  pracujícího  lidu“,  jednalo  se   ve   skutečnosti   o   proces,   jenž   byl   „součástí   mezinárodního   mocenského   přesunu,   který   byl   inscenován   a   řízen   komunistickým   Informbyrem   z  Mosky,   tzv.   Kominformou.“   (Vodička   2003,   48)   Tak   započalo   období   komunistického   režimu   a  totality   v  Československu,   jež   přetrvalo   až   do   roku   1989.   Systém   se   vyznačoval   absencí  svobodných  voleb,  stíháním  odpůrců  režimu  a  cenzurou.  Jedním  z  hlavních   principů   Československa   v  období   komunistického   režimu   byl   tzv.   „demokratický   centralismus“.   S  pomocí   demokratického   centralismu   byla   vynucena   přísná   stranická   disciplína   členů   KSČ   a   zaručena   supremace   komunistické   strany   ve   společnosti,  ve  státě  i  v  hospodářství.  (Vodička  2003,  54)     V  druhé   polovině   šedesátých   let19   začalo   docházet   k  jistému   uvolňování   poměrů   a   celkové   změně   povahy   režimu,   jež   ovšem   byly   zastaveny   invazí   vojsk   Varšavské  smlouvy  do  Československa.  Jak  Jaroslav  Pánek  (2008,  443)  zmiňuje  „po  

19   Nutno   podotknout,   že   v  tomto   období,   konkrétně   v  roce   1969,   došlo   ke   změně   názvu   státního   celku   z   Československé   republiky   na   Českou   socialistickou   republiku   a   to   na   základě   Zákona   o  

28

roce   1968   a   mocenském   zvratu,   který   předznamenala   a   umožnila   srpnová   okupace,  také  režim  likvidoval  opozici  a  dokázal  se  vnitřně  konsolidovat,  postupně   se   ale   znovu   začalo   odkrývat,   že   režim   není   životaschopný.“   Autor   tak   poukazuje   na   podobnost   období   1948-­‐1968   a   1968-­‐1989.   Životaschopnost   režimu   byla   definitivně  ukončena  v  roce  1989  jako  následek  vyčerpání  a  krize  komunistického   režimu.   Jan   Civín   (2004)   uvádí   tuto   problematiku   slovy   „ačkoliv   bývá   československý  komunistický  režim  70.  a  80.  let  označován  za  totalitní,  klasickým   definicím   totalitních   režimů   neodpovídal.“   Za   klasickou   definici   můžeme   kromě   dalších   považovat   vymezení   Giovanni   Sartoriho   (1993,   204),   který   uvádí   následující   tři   body   „1.   totální   rozšíření   a   pronikání   moci   státu;   2.   ideologizace   politiky;   3.   politické   ovládnutí   všeho,   včetně   mimopolitické   oblasti.“   Vymezením   totalitního   režimu   se   zabývá   i   Juan   J.   Linz   (československý   režim   by   pak   odpovídal   autoritářskému   posttotalitnímu   režimu   „zamrzlému“)   a   také   dvojice   autorů   C.  J.  Friedrich  a  Z.  Brzezinski.     Další   z  autorů,   Stanislav   Balík   (2005)   rozděluje   období   let   1968-­‐1989   na   dvě  části,  jež  dává  do  kontrastu:  „úvodní/normalizační  etapu  posrpnového  režimu   by   pak   bylo   možno   charakterizovat   jako   raný   posttotalitarismus   (i   když   s  metodologickými   problémy),   zbývající   období   jako   zamrzlý   posttotalitarismus.“   Např.   ideologizace,   kterou   zmiňuje   Giovanni   Sartori,   byla   v  Československu   jen   formalitou.   Komunistická   ideologie   sice   stále   plnila   funkci   kánonu,   ale   vládnoucí   elita  jí  stále  více  považovala  za  utopii  v  negativním  smyslu  slova.  (Civín  2004)     Souhrnně   se   podle   jejich   názorů   nedá   vyhodnotit   politický   systém   Československa   v  70.   a   80.   letech   jako   totalitní,   ale   spíše   jako   autoritářský   také   z  toho  důvodu,  že  „vykazoval  dynamiku  plně  srovnatelnou  s  jinými  autoritářskými   režimy.“  (Dvořáková  a  Kunc  1994,  128)  Navíc  „koncepce  totalitního  režimu,  jak  se   utvářely   od   40.   do   70.   let,   jsou   analyticky   nevhodné   pro   uchopení   vývojových   rysů   politického   režimu   v  Československu   minimálně   od   počátku   60.   let.“   (Dvořáková   a  Kunc  1994,  127)     Důležitým   je   fakt,   že   „legitimita   předlistopadového   režimu   byla   nesmírně   nízká,  což  ovšem  neznamená,  že  takový  režim  bez  legitimity  se  automaticky  hroutí“   jak  tvrdí  Vladimíra  Dvořáková  a  Jiří  Kunc.  (1994,  129)  Legitimita  režimu  společně   federalizaci.   V  předkládané   práci   je   tedy   konkrétně   řešena   „problematika   přechodu   k  demokracii   a  role  elit  v  Československé  socialistické  republice.“     29

s  legitimitou   Komunistické   strany   Československa   byla   ovšem   narušena   ve   chvíli   sovětské   invaze   v  roce   1968.   Existovaly   také   konflikty   přímo   ve   vládnoucích   kruzích,   nicméně   jejich   relevance   nebyla   tak   velká,   jelikož   spor   mohl   vést   maximálně  k  posunu  uvnitř  strany,  nebo  uvnitř  systému.       3.1.2  Faktory,  jež  přispěly  ke  krizi  a  pádu  režimu     Pro  teorie  opírající  se  o  aktéry  politického  procesu  nepředstavují  systémové   nedostatky   reálného   socialismu   žádnou   determinantu,   nýbrž   pouze   rámcové   politické   podmínky,   které   jsou   jednajícími   vnímány,   vyhodnocovány   a   slouží   jako   základ   pro   rozhodnutí.   (Cabada   2003,   104,   srov.   Przeworski,   1998)   Nicméně   pro   poskytnutí   kompletního   rámce,   v  němž   daní   aktéři   působili,   je   třeba   alespoň   nastínit,  proč  daný  režim  padl  a  jaké  faktory  a  okolnosti  k  tomu  vedly.     Karel   Vodička   spatřuje   hlavní   důvod   pádu   komunistického   režimu   v  Československu   v   motivační   krizi,   kterou   mimo   jiné   pojí   s  ekonomikou.   Autor   také   proklamuje,   že   „schopnost   lidí   vyvíjet   aktivitu   je   v  určité   kultuře   relativně   konstantní,   ochota   a   vůle   lidí   vyvíjet   určitou   aktivitu   se   dynamicky   mění.“   (2003,   106)   Tato   změna   závisí   právě   na   motivaci.   Následně   pak   autor   definuje   tři   demotivující   prvky:   všeobjímající   státní   vlastnictví,   direktivní   tedy   centrální   plánování   a   kádrová   politika   komunistické   strany   (lidé   nejsou   hodnoceni   a  odměňování   na   základě   výkonu,   ale   na   základě   stranické   aktivity).   V  důsledku   systémově   imanentního   nedostatku   motivace   se   komunistický   hospodářský   systém   nedokázal   přizpůsobit   globálnímu   vývoji   ve   druhé   polovině   20.   století:   přejít   ze   slepé   uličky   extenzivního   hospodářského   růstu   k  modelu   intenzivního   růstu.  (Vodička  2003,  114)     Rozdílně  na  důvod  tranzice  v  Československu  nahlíží  autoři  Pavel  Machonin   a   Milan   Tuček,   kteří   jako   hlavní   příčiny   jmenují   stagnaci   vývoje   v  oblasti   hospodářské,   ale   i   kulturní,   pokles   životní   úrovně   v  zemi   a   další   změny   (např.   zhoršení   ekologických   podmínek   a   devastace   životního   prostředí).   Tyto   změny   podle  Machonina  a  Tučka  nemohly  být  –  v  důsledku  vyčerpání  rezerv,  mj.  pro  účely   zbrojení   –   již   kompenzovány   relativními   výhodami,   jež   přinášela   rovnostářská   distribuce.  (Civín  2004,  srov.  Machonin  a  Tuček  1996,  9-­‐49)20     20   Naprosto   odlišné   řešení   předkládá   Ivo   Možný   v  publikaci   Proč   tak   snadno...   ,   kdy   jako   hlavního  

jmenovatele  změny  režimu  určuje  proměnu  sociálního  statusu  rodiny,  kterému  ovšem  v  této  práci   nebude  přikládán  větší  význam.     30

Faktem   ovšem   zůstává,   že   situaci   v  Československu   ovlivnil   vývoj   sovětského   bloku   jako   takového.   V  druhé   polovině   80.   let   procházelo   sovětské   impérium  –  jež  mělo  trvat  „na  věčné  časy“  –  změnami,  které  vedly  k  jeho  rozpadu   a  novému   rozdělení   sil   a   hodnot   ve   světě.“   (Pánek   2008,   457)   Například   Adama   Przeworski  a  také  Vladimíra  Dvořáková  a  Jiří  Kunc  zmiňují  důležitost  signálů,  které   předznamenávají   jistou   změnu.   V  československém   případě   lze   za   první   signál   přicházejícího   konce   komunistického   režimu   pokládat   už   nástup   Michaila   Gorbačova  do  funkce  generálního  tajemníka  ÚV  KSSS  na  jaře  1985,  který  znamenal   uvolnění  vnitřní  i  zahraniční  politiky  SSSR  (upustilo  se  zvláště  od  tzv.  Brežněvovy   doktríny).  (Civín  2004)      

3.2  Sametová  revoluce  a  přechod  k  demokracii   Jan  Civín  (2004)  vymezuje  moment  zlomu,  resp.  tranzici,  listopadem  1989,   kdy   došlo   k  prvním   jednání   mezi   stávající   vládnoucí   elitou   a   opozicí,   a   červnem   1990,   kdy   se  konaly  první  svobodné  volby.   17.   listopad   1989   a   studentská   masová   demonstrace  (oficiálně  provedena  k  uctění  památky  Jana  Opletala),  jež  byla  násilně   potlačena   policí,   může   být   poté   nazývána   „spouštěčem   revolučních   dějů.“   (Pánek   2008,   457)   Jak   navíc   proklamuje   Jaroslav   Cuhra   (2006,   295),   „očekávání   razantních  změn  bylo  „ve  vzduchu“  delší  dobu“,  tudíž  velký  význam  bývá  přikládán   i   dalším   událostem   roku   1989,   jako   byl   například   Palachův   týden,   petiční   akce   Několik  vět  a  další.     Zlomovým  momentem  byla  demonstrace  konaná  17.  listopadu,  při  níž  došlo   k  tvrdému   zásahu   vůči   demonstrujícím   a   ke   zranění   přibližně   pěti   set   účastníků.   Tato   událost   nenechala   veřejnost   klidnou   a   vedla   k  vytváření   stávkových   výborů   (ještě   téhož   dne   proběhla   stávka   studentů   DAMU)   a   k  celkové   radikalizaci   nejen   studentů,  ale  společnosti  jako  takové.  V  neděli  19.  listopadu  vzniklo  v  Činoherním   klubu   v  Praze   Občanské   fórum   (OF)   jako   politické   hnutí   zahrnující   nejen   disidentské  skupiny,  ale  všechny  nespokojené  a  pobouřené  občany,  mezi  nimiž  se   ocitli   dokonce   i   někteří   komunisté   a   členové   stran   Národní   fronty.   (Pánek   2008,   457)  OF  začalo  ihned  jednat  z  pozice  zástupce  veřejnosti  a  požadovalo  odstoupení   některých   politiků,   propuštění   komunistických   vězňů   atd.   V  Bratislavě   byla   vytvořena  podobná  platforma  pod  názvem  Veřejnost  proti  násilí  (VPN).      

Události   nabraly   rychlý   spád.   21.   listopadu   vypukla   stávka   na   vysokých  

školách  a  demonstrace  se  konaly  po  celé  republice,  ty  největší  v  hlavním  městě  na   31

Václavském   náměstí   a   také   v  Bratislavě,   kde   se   konala   rozsáhlá   demonstrace   22.   listopadu.   Jak   podotýká   Jaroslav   Cuhra   (2006,   297),   „obyvatelstvo   bylo   tentokrát   připraveno   odmítnout   mocenskou   propagandu   (...)   a   demonstracemi   usilovalo   o  podstatné   změny.“   Události   následujících   dní   spěly   k   27.   listopadu,   na   kdy   byla   svolána   generální   stávka,   při   níž   se   sešlo   na   300   000   lidí   v  Praze   na   Václavském   náměstí  a  po  celém  státě  se  k  ní  připojily  tři  čtvrtiny  obyvatel.  Jak  tvrdí  Vít  Šimral,   pros   stávkující   „byla   situace   natolik   zoufalá,   že   jakýkoliv   následek   jejich   činů   považovali   za   lepší   než   současný   stav;   v  takové   situaci   je   pro   jedince   nejvyšší   odměnou   a   osobní   prioritou   obecné   blaho,   jehož   se   snaží   dosáhnout.“   (Šimral   2009,  247)       Nespokojenost  občanů  tak  měla  vliv  i  na  KSČ,  jež  se  nedokázala  shodnout  na   provedení   vojenského   zásahu   a   v  níž   došlo   k  výměně   vedení,   ovšem   ani   jemu   se   nepodařilo   provést   žádné   smířlivé   kroky.   Listopadové   události   tak   byly   završeny   rozhovory   mezi   předsedou   federální   vlády   Ladislavem   Adamcem   a   představiteli   opozice.  V  následujících  dnech  a  týdnech  se  na  základě  rozhovorů  mezi  delegacemi   OF  a  VPN  na  jedné  straně  a  vládou  na  straně  druhé  uskutečňovaly  konkrétní  kroky   demontáže  komunistického  systému.  (Cuhra  2006,  298)     Začalo   tak   docházet   k  postupné   liberalizaci,   „propuštění   politických   vězňů,   odstranění   ústavních   článků   o   vedoucí   úloze   komunistické   strany   ve   společnosti   a  v  uzavřeném   politickém   systému.“   (Pánek   2008,   457)   Sestavení   nové   vlády   se   ujal   Ladislav   Adamec,   v  té   ovšem   nekonfigurovaly   zástupci   ani   Občanského   fóra,   ani  Veřejnosti  proti  násilí.  Nicméně  tato  vláda,  v  níž  15  postupů  z  20  bylo  obsazeno   komunisty,   nebyla   schválena   veřejností,   jejíž   slovo   po   událostech   17.   listopadu   nabylo   váhy.   10.   prosince   byla   tedy   jmenována   nová   vláda   v  čele   s  Mariánem   Čalfou,  v  níž  sedm  postů  obsadili  členové  OF.  Nicméně  VPN  stále  neměla  ve  vládě   zastoupení.   Gustáva   Husáka,   který   z  postu   prezidenta   odstoupil   10.   prosince,   nahradil   společný   kandidát   Václav   Havel,   jenž   byl   zvolen   prezidentem   Československa   29.   prosince   1989.   Rok   1990   byl   rok   pokračující   demokratizace   a  ustalování   nově   nastolených   demokratických   principů.   Komunistická   strana   neměla   nadále   vůdčí   postavení,   což   se   promítlo   i   do   složení   Federálního   shromáždění  ČSSR21.     21  Složení  Federální  shromáždění  ČSSSR  v  lednu  1990  (vyjádřeno  v  počtech  poslanců  za  jednotlivé  

strany):  KSČ  –  120,    OF  a  VPN  –  114,  bezpartijní  poslanci  –  41,  Československá  strana  socialistická  –   18,   Československá   strana   lidová   –   18,   Demokratická   strana   –   4,   Strana   slobody   –   4.   (Pánek 2008, 459) 32

23.  dubna  1990  došlo  ke  vzniku  nového  státu,  České  a  Slovenské  federativní   republiky22.  Nicméně  parlamentní  demokracie  v  letech  1990-­‐1992  byla  definována   složitým   ústavním   aparátem,   třemi   vládami   a   třemi   zákonodárnými   sbory.   Vývoj   česko-­‐slovenských   vztahů   po   roce   1989   ukázal,   že   problémy,   které   zažívalo   Československo   již   od   počátku   své   existence,   v  komunistickém   období   nezmizely,   ale   byly   pouze   potlačeny.   (Cabada   a   Vodička   2003,   130)   Pře,   které   vypukly   na   sklonku  roku  1989,  pak  vyvrcholily  rozpadem  federace  31.  prosince  1992.      

3.3   Role   elit   při   demokratizaci   v  Československu   a   nejdůležitější   osobnosti    

Nejvíce   rozdílů   oproti   dokonalému   totalitnímu   režimu   vykazoval   režim  

v  míře   pluralismu   –   především   při   vyjadřování   nesouhlasu   společnosti.   (Linz   a  Stepan   1996,   318)   Podepsáním   Závěrečného   aktu   Konference   o   bezpečnosti   a  spolupráci   v  Evropě,   k  němuž   došlo   v  roce   1975   v  Helsinkách,   se   celý   sovětský   blok   včetně   Československa   zavázal   mimo   jiné   k  dodržování   základních   lidských   práv   a   svobod.   Nedodržování   bodů,   jež   byly   součástí   dokumentu,   vyvolalo   reakci   opozice.  Její  příslušníci  nejrůznějšího  politického  přesvědčení  a  světového  názoru   od   křesťanů   až   po   bývalé   komunisty   založili   otevřené   sdružení,   které   si   dalo   za   úkol  pečovat  o  občanská  a  lidská  práva  v  Československu.  (Prokš  1993,  48)  V  roce   1977   tedy   vznikla   občanská   iniciativa   Charta   77   (působící   až   do   roku   1992),   jež   svůj   název   získala   dle   stejnojmenného   dokumentu,   který   během   následujících   dvanácti   let   podepsalo   na   1200   lidí.   V  roce   1976   pak   bylo   některými   z  chartistů   založeno  další  sdružení  –  Výbor  na  obranu  nespravedlivě  stíhaných  (VONS).23      

Chartisté,   ačkoliv   nepřekročili   žádný   ze   zákonů,   byli   stíháni,   vyslýcháni  

a  byla   proti   nim   vedena   kampaň.24   Nicméně   Charta   77   nemohla   být   považována   za   oficiální  politickou  opozici,  navíc  byla  stoupenci  režimu  pozorována  a  stíhána.  Její   předpokládanou  společenskou  oporu  však  tvořila  nemalá  část  obyvatelstva,  která   zatím   setrvávala   v  pasivitě,   ale   byla   znechucena   politikou   normalizátorů   a   jejich   naprostou   neschopností   řešit   kupící   se   problémy.   (Prokš   1993,   50)   Souhrnně   se   22  V  období  29.  března  až  23.  dubna  1990  zněl  oficiální  název  Československá  federativní  republika.   23

Jak Vít Šimral (2009, 240) podotýká: „na Slovensku byla situace pro změnu režimu mnohem méně příznivá než u českého protějšku.“ De facto v Česku působily i další občanské výbory. Josef Prokš (1993, 50) uvádí následující: „Jazzová sekce, Československý helsinský výbor, Mírový klub Johna Lennona, Společnost přátel USA, Hnutí za občanskou svobodu (HOS) nebo nejrůznější skupiny ochránců životního prostředí, liberálních demokratů, sociálních demokratů či „Obroda“ sdružující bývalé reformní komunisty a jiné.“ 33

jednalo   o   dva   faktory,   jež   napomohly   opozici   prosadit   se:   vnější   podmínky   (např.   Nástup   Michaila   S.   Gorbačova)   a  nespokojené   obyvatelstvo.   Po   událostech   listopadu  1989  se  na  stranu  obyvatelstva  a  Charty  77  začal  pomalu  přiklánět  tisk,   Národní   fronta   a   mnozí   další.   Charta   77   tak   byla   po   celou   dobu   tranzice   hlasem   lidu  a  stála  v  jeho  čele.      

Jedním   ze   zakládajících   členů   Charty   77   byl   Václav   Havel,   disident,   autor  

mnoha   her,   mluvčí   VONS,   zakladatel   OF   a   vůdčí   osobnost   Charty.   Jeho   role   v  procesu   tranzice   (i   konsolidace)   demokratického   režimu   byla   více   než   signifikantní  –  do  debat  o  demokratických  hodnotách  se  zapojil  již  před  Pražským   jarem  a  v  agitaci  pokračoval  až  do  sametové  revoluce  v  roce  1989.  Václav  Havel  byl   díky   svým   názorům   a   činnosti   permanentně   stíhám,   téměř   pět   let   strávil   v  komunistickém   vězení   s  dalšími   odpůrci   režimu.   Uvěznění   navíc   zvýšilo   jejich   morální   kredit,   což   jim   pomohlo   sjednotit   opoziční   skupiny,   alespoň   dočasně,   a  ujistit  vládní  vyjednávače,  že  pokud  se  spolu  na  něčem  dohodnou,  budou  schopni   přesvědčit  své  spolupracovníky  v  opozici,  aby  výsledek  jednání  přijali.  (Huntington   2008,   156)   Na   sklonku   roku   1989   se   stal   Václav   Havel   prezidentem   Československa,   čímž   byla   definitivně   potvrzena   jeho   pozice   mezi   elitami   nastupujícími  na  místo  původních  elit  komunistického  režimu.      

Mezi  další  osobnosti,  u  nichž  lze  identifikovat  podobné  směřování  –  jedná  se  

tedy   o   člena   někdejší   opozice   a   signatáře   Charty   77,   popřípadě   člena   VONS,   jenž   se   po   sametové   revoluci   stane   členem   polistopadové   elity   –   lze   zařadit   například   Jiřího   Dienstbiera   (místopředseda   vlády   za   dob   existence   ČSFR),   Petra   Pitharta   (předseda   vlády   v  letech   1990   až   1992),   Jana   Rumla   (náměstek   ministra   vnitra   ČSFR   od   roku   1990),   Václava   Bendu   (spoluzakladatel   Křesťanskodemokratické   strany   působící   na   politické   scéně   v  letech   1990   až   1996)   a   další.   Po   událostech   listopadu   1989   se   v  politice   a   dalších   sektorech   prosadili   také   Zdeněk   Jičínský,   František   Bublan   a   Alexander   Vondra,   osobnosti,   jež   byli   kvůli   podepsání   Charty   77  na  jistou  dobu  z  veřejného  života  vyloučeni.      

Do   samostatné   skupiny   by   mohli   být   zařazeny   osobnosti,   jež   před   rokem  

1989   podporovaly   opozici,   nicméně   po   listopadové   revoluci   se   na   dalším   politickém   vývoji   země   podílely   již   jen   minimálně   a   nezařadily   se   tak   do   nově   se   etablující   politické   elity.   Mezi   ně   patří   například   novinář   Jan   Urban,   jenž   před   revolucí  publikoval  v  ilegálních  Lidových  novinách  a  po  revoluci  se  spolupodílel  na   24

V roce 1977 byla vydána proti chartistům namířená Anticharta, jenž byla podepsána stovkami umělců. 34

chodu   OF,   nicméně   v  roce   1990   přestal   být   politicky   činný   a   nezařadil   se   tak   do   nově  se  etablující  politické  elity,  podobně  jako  politik  a  pedagog  Martin  Palouš.  Co   se   týče   slovenských   osobností,   měl   by   být   rozhodně   zmíněn   někdejší   první   místopředseda  federální  vlády  Ján  Čarnogurský,  jenž  vydával  Bratislavské  listy,  za   což  byl  stíhán  a  vězněn.  Po  revoluci  se  stal  prvním  místopředsedou  federální  vlády   národního   porozumění   a   do   roku   2000,   kdy   odešel   z  politiky,   vystřídal   mnoho   politických   funkcí,   což   svědčí   o   tom,   že   i   on   se   stal   se   jednou   z  význačných   osobností  polistopadové  politické  elity.      

Většina   z  výše   jmenovaných   českých   osobností   má   jednoho   společného  

jmenovatele  –  Občanské  fórum  (OF).  „Revoluční  politické  hnutí“  (Pánek  2008,  458)   vzniklo   bezprostředně   po   událostech   17.   listopadu   (přesně   19.   listopadu)   a  společně   s  bratislavskou   Veřejností   proti   násilí   (VPN)   mělo   za   úkol   transformovat   „zatím   živelné   výbuchy   pohoršení   nad   bezohlednou   brutalitou   v  ukázněné   a   cílevědomé   vystoupení   občanů   proti   totalitnímu   režimu.“   (Prokš   1993,   59)   Jelikož   byla   většina   členů   OF   také   signatáři   Charty   77,   mělo   toto   hnutí   navázat   na   jejich   snahy   a   iniciativu.   OF   nemělo   jasně   stanovené   politické   směřování,  nicméně  politicky  by  se  dalo  zařadit  do  pravého  středu.  Hlavním  cílem   OF  bylo  tedy  vést  dialog  s  představiteli  komunistického  režimu,  což  se  mu  podařilo   (mělo   významnou   roli   jak   při   jmenování   Václava   Havla   prezidentem,   tak   při   volbách   do   Federálního   shromáždění   ČSSR   v  roce   1990).   V  roce   1990   se   stal   předsedou  OF  Václav  Klaus,  čímž  se  i  on  zařadil  mezi  tehdejší  politické  elity.      

Zajímavou   pozici   zaujímá   Alexander   Dubček,   generální   tajemník   KSČM  

v  letech   1968   –   1969   a   krátkodobě   také   předseda   Federálního   shromáždění.   Nicméně   v  roce   1969   začal   pomalu   ztrácet   politický   kredit   a   zpět   do   politiky   vstoupil  až  v  roce  1989.  Během  dvacetiletého  období  se  nezapojil  do  disidentských   aktivit,   nicméně   i   přes   svoji   minimální   účast   na   činnosti   opozice   byl   v  roce   1989   vřele   vítán   jakožto   „politický   symbol   roku   1968“   (Pánek   2008,   458),   když   se   22.   listopadu   objevil   po   boku   Václava   Havla.   Alexander   Dubček   byl   druhým   kandidátem   na   post   prezidenta,   nicméně   po   zvolení   Václava   Havla   se   stal   předsedou   Federálního   shromáždění.   Alexander   Dubček   se   tak   jakožto   někdejší   člen   Komunistické   strany   Československa,   jenž   nebyl   členem   předlistopadové   opozice,  stal  součástí  nastupující  politické  elity.    

35

3.3.1  Zařazení  role  elit  dle  typologie  Karlové  a  Schmittera  a  typologie   Huntingtona    

 Samuel   P.   Huntington   řadí   československý   režim   mezi   autoritářské   režimy,  

u   nichž   proběhla   tranzice   přeměnou.   Co   se   týče   přičiňovatelů,   je   přeměna   definována   větší   či   menší   kooperací   představitelů   stávající   elity   a   představitelů   opozice.   Představitelem   stávající   elity,   s  nímž   zástupci   opozice   jednali,   byl   Karel   Urbánek,   který   vystřídal   ve   vedení   Ústředního   výboru   KSČ   Milouše   Jakeše   v  roce   1989.   Ten   následně   spolu   s  reformistickým   ministerským   předsedou   Ladislavem   Adamcem   usedl   za   jednací   stůl   s  Václavem   Havlem   a   dalšími   předáky   opozičního   Občanského   fóra,   a   výsledkem   jednání   byla   dohoda   o   přechodu   k  demokracii.   (Huntington   2008,   154)   Důsledkem   spolupráce   stávající   elity   a   opozice,   neboli   budoucí   elity,   tak   bylo   vytvoření   první   polistopadové   vlády,   v  níž   byli   zastoupeni   jak  členové  opozice,  tak  členové  bývalé  komunistické  vlády.      

Aby   ovšem   k  této   spolupráci   došlo,   bylo   nutné   vzájemné   uznání   se   obou  

stran.   Vláda   (...)   musela   přijmout   opoziční   uskupení   jako   legitimní   reprezentanty   významné  části  společnosti;  v  tomto  směru  to  vláda  měla  snazší,  pokud  se  opoziční   skupiny   nedopouštěly   násilí.   (Huntington   2008,   156)   Právě   tak   tomu   bylo   v  případě   Československa.   Jako   další   rys   přeměny   zmiňuje   Samuel   P.   Huntington   kooperaci   stávající   elity   s  vedoucím   představitelem   opozice,   jenž   byl   po   nějakou   dobu  právě  kvůli  své  činnosti  vězněn,  v  tomto  případě  s  Václavem  Havlem.      

Dalším  důvodem,  proč  představitelé  stávajícího  režimu  přistoupili  k  jednání  

s  opozicí,  byly  jejich  hrozící  ztráty.  Rizika  konfrontace  a  případné  porážky  motivují   tedy  vládu  i  opozici  k  tomu,  aby  spolu  jednaly,  přičemž  základem  dohody  se  stávají   záruky,  že  žádná  ze  stran  neztratí  všechno.  (Huntington  2008,  158)  Autor  v  rámci   své   typologie   přechodu   autoritářských   režimů   k  demokracii   zmiňuje   i   roli   mas,   nicméně  v  případě  přeměny,  k  níž  došlo  v  Československu,  masám  nepřikládá  větší   význam,  soustředí  se  výhradně  na  elity  a  to  jak  na  stávající,  tak  na  nastupující.     Odlišně   k  tranzici   v  Československu   přistupují   Terry   Lynn   Karlová   a  Philippe   Schmitter,   jež   ji   definují   jako   reformu,   pro   niž   je   typická   mobilizace   mas.   Právě   masy   vyhodnocují   autoři   jako   zásadního   aktéra   při   tranzici,   elitě   přikládají   minimální   význam.   Dalším   znakem   reformy   je   domluva   na   základě   kompromisu,   na   jehož   základě   je   stávající   režim   ukončen   a   to   bez   použití   síly.   Jak   podotýká   Stanislav   Balík   (2005),   „reforma   kalkuluje   s  ochotou   vládnoucích   elit   k  ústupkům   masám,  což  odsouvá  silové  řešení.“  Nutno  podotknout,  že  Karlová  se  Schmitterem   36

jsou  obecně  ohledně  tohoto  typu  přechodů  skeptičtí.  Přechod  reformou  (...)  může,   ale  nemusí  vyústit  v  demokracii.  (Dvořáková  a  Kunc  1994,  67)     Na  základě  studia  dané  problematiky  soudím,  že  v  Československu  měli  vliv   na   tranzici   oba   dva   aktéři.   Na   jednu   stranu   opozice   představovaná   některými   signatáři   Charty   77   a   členy   nově   ustanoveného   Občanského   fóra   byla   zdatným   mluvčím  národa  a  schopným  lídrem,  bez  něhož  by  masy  jen  stěží  dosáhly  takového   výsledku.  Na  druhou  stranu  bez  aktivit,  stávek  a  demonstrací,  jež  podnikly  masy  na   různých   místech   republiky   a   v  různých   sférách   veřejného   života,   by   elita   nebyla   schopna  docílit  pádu  komunistického  režimu  a  ustanovení  nového  tak  rychle.    Klasifikace  dle  dvou  výše  zmíněných  typologií  je  víceméně  dosti  kontrastní.   Zatímco   Karlová   a   Schmittera   přikládají   váhu   pouze   masám,   Huntington   vnímá   jako   významné   pouze   elity.   V   klasifikaci   dle   typologie   Karlové   a   Schmittera   je   československému   případu   připsána   strategie   kompromisu,   v  čemž   bych   s  autory   rozhodně   souhlasila.   Nicméně   osobně   bych   československou   tranzici   řadila   spíše   na   pomezí   paktu   a   reformy,   čímž   by   došlo   k  zahrnutí   elit   i   mas,   jakožto   signifikantních   aktérů.   U   Samuela   P.   Huntingtona   samozřejmě   souhlasím   s  jeho   pohledem  na  elity,  nicméně  osobně  si  myslím,  že  by  měla  být  více  zohledněna  i  role   mas.                  

 

37

Závěr    

Předkládaná   práce   si   jako   hlavní   cíl   stanovila   zodpovědět   výzkumnou  

otázku   následujícího   znění:   jakou   roli   měly   politické   elity   při   přechodu   k  demokracii   v  Československu   a   Portugalsku?   Jako   pomocný   teoretický   rámec   byly   zvoleny   typologie   Terry   Lynn   Karlové   a   Philippa   Schmittera   a   typologie   Samuela   P.  Huntingtona,   jelikož   autoři   právě   pracují   s  termínem   elita.   Tímto   výběrem   byl   dokázán   odlišný   přístup   autorů   ke   klasifikaci   právě   těchto   dvou   států.   Co   se   týče   portugalské   tranzice,   Karlová   a   Schmitter   vnímají   jako   významnou   účast   elit   i   mas,   Huntington  masy  zmiňuje,  nicméně  větší  roli  jim  nepřipisuje.  Na  základě  vlastních   poznatků   nazírám   na   roli   elit   jako   na   roli   významnější,   nicméně   podotýkám,   že   i  masy   měly   v  celém   procesu   významnou   roli,   především   pak   při  jeho   završení.   V  případě   Československa   Karlová   a   Schmitter   hodnotí   jednoznačně   masy   jako   hlavního  aktéra,  čímž  se  diametrálně  liší  od  Samuela  P.  Huntingtona,  který  jmenuje   hlavním   aktérem   elity.   Na   základě   studia   dané   problematiky   bych   se   přiklonila   v  případě   Československa   spíše   k  typologii   Samuela   P.   Huntingtona,   jelikož   se   domnívám,   že,   jak   bylo   prokázáno   v  empirické   části   práce,   role   elit   byla   významnější   než   role   mas,   i   když   masy   nepochybně   sehrály   též   důležitou   roli.   V  obou   zemích   byly   dle   mého   názoru   hlavním   aktérem   elity,   masy   pak   hybnou   silou,  jež  úspěšné  tranzici  značně  napomohla.      

Dalším  cílem  této  práce  bylo  zkoumání  procesu  tranzice  v  obou  zemích,  jež  

mělo  přispět  k  prokazatelnějšímu  vymezení  role  elit.  V  Portugalsku  došlo  k  tranzici   v  roce  1974,  kdy  autoritářský  režim  padl  následkem  vojenského  převratu.  Jako  dva   hlavní   faktory   ovlivňující   pád   režimu   byly   vyhodnoceny   životní   situace   obyvatel,   jež   žili   v  chudobě,   a   také   koloniální   válka,   která   byla   pro   zemi   finančně   vyčerpávající.   Na   základě   analýzy   charakteru   tehdejší   armády   bylo   vyhodnoceno   její   výjimečné   postavení,   díky   němuž   byla   jakožto   jediná   nezávislá   instituce   v  Portugalsku  schopna  zformulovat  opozici.      

Následovalo  nastínění   průběhu   tranzice   v  Československu,   resp.   sametové  

revoluce,   jehož   smyslem   bylo   objasnit   roli   elit,   ale   také   vymezit   roli   mas.   Jakožto   možné   faktory   byly   uvedeny   motivační   krize,   stagnace   vývoje,   ale   taktéž   celkový   vývoj  sovětského  bloku.  Shrnutí  průběhu  sametové  revoluce  definovalo  roli  elit  a   poukázalo   na   jejich   důležitou   úlohu   při   procesu   demokratizace.   Oba   dva   režimy   před   samotnou   demokratickou   tranzicí   byly   zařazeny   dle   typologií   Giovanni   Sartoriho  a  Juana  J.  Linze  jako  autoritářské.     38

 

Jelikož   byla   v  textu   zkoumána   role   elit,   část   teoretické   kapitoly   byla  

vymezena  právě  jim.  Vedle  klasických  elitářů  Vilfreda  Pareta  a  Gaetana  Moscy,  jež   vytvořili   teorii   elit   k  vyvrácení   mýtu   demokracie,   byl   vyzdvihnut   taktéž   aktuální   názor  prezentovaný  v  Blackwellově  encyklopedii  politického  myšlení,  že  elity  jsou   předmětem  zájmu  i  v  současné  době.  Bylo  taktéž  nutné  provést  charakteristiku  elit   a   uvést   konkrétní   osoby,   jež   se   na   tranzici   podílely.   V  Portugalsku   sehrály   hlavní   roli   při   přechodu   k  demokracii   elity   vojenské,   jež   kvůli   militantnímu   charakteru   režimu   suplovaly   elity   politické.   V  Portugalsku   navíc   docházelo   k  provázanosti   vysokých   armádních   a   politických   postů.   Dochází   zde   tedy   k  překrývání   pojmů   vojenská  elita  a  politická  elita.  Asi  nejvýrazněji  vystupoval  António  de  Spínola,  jenž   byl   kritikem   Caetanova   režimu   a   koloniální   války   a   především   hlavním   vůdcem   portugalské  opozice.  Dalšími  reprezentanty  byli  José  Baptista  Pinheiro  de  Azevedo,   Otelo  Saraiva  de  Carvalho  a  Salguiero  Maia,  jež  jakožto  členové  vojenské  elity  měli   vliv  na  průběh  nejen  karafiátové  revoluce,  ale  i  tranzice  jako  takové.      

Českou   elitu   podílející   se   na   demokratizaci   představovaly   vůdčí   osobnosti  

disentu,   jež   tvořily   jádro   opozice.   Jejich   role   byla   natolik   signifikantní,   že   po   převratu   mnoho   z  nich   obsadilo   politické   posty   a   staly   se   tak   součástí   polistopadové   elity.   Jednalo   se   o   občanskou   iniciativu   Charta   77,   jež   sice   nemůže   být   považována   za   oficiální   opozici,   nicméně   její   signatáři   byli   v  opozici   vůči   režimu,   Občanské   fórum   a   jeho   slovenský   protějšek   Veřejnost   proti   násilí.   Jako   vůdčí   osobnost   politické   elity   se   jednoznačně   profiloval   Václav   Havel,   jehož   vliv   na   průběh  tranzice  je  nezpochybnitelný.  Jako  další  vůdčí  osobnosti  byli  prezentováni   Petr   Pithart,   Jan   Ruml   či   Václav   Benda.   Všichni   jmenovaní   se   stali   členy   nově   se   etablující  politické  elity.      

Pro   Portugalsko   byla   položena   jedna   samostatná   otázka   následujícího  

znění:   Jaká   byla   role   armády   v  Portugalsku   před   a   během   tranzice?   V  práci   byly   nastíněny   následující   důvody,   díky   nimž   byla   vojenská   elita   schopna   nejen   ovlivnit   existenci  režimu,  ale  dokonce  ovlivnit  samotnou  tranzici  a  přímo  ji  provézt.  Jedním   z  důvodů   byl   fakt,   že   v  minulosti   měla   armáda   v  Portugalsku   vždy   stabilní   postavení.  Toto  postavení  pak  vedlo  k  tom  že,  armáda  byla  jedinou  institucí,  která   mohla   v  zemi   vytvořit   opozici.   Jelikož   byla   nespokojenost   armády   vyvolána   samotným   režimem,   byli   důstojníci   schopni   vytvořit   jednotné   opoziční   hnutí   (ovšem   ne   s  jednotnými   názory   na   budoucí   vývoj   země).   Právě   z  těchto   důvodů   byla   armáda   schopna   stát   se   schopnou   a   mocnou   státní   elitou.   Byl   to   tedy   39

portugalský   autoritářský   režim,   jenž   umožnil   vytvoření   tak   stabilního   postavení   armády.      

U   Československa   byla   stanovena   otázka,   zda   byla   role   politických   elit  

signifikantnější   než   role   mas..   Dle   typologie   Terry   Lynn   Karlové   a   Philippa   Schmittera   došlo   při   tranzici   k  mobilizaci   mas   zdola.   Masy   tedy   měly   dle autorů jednoznačně   důležitější   roli   a   byly   to   právě   ony,   jež   dovedly   československý   komunistický   režim   k  jeho   konci.   Nadto   autoři   pojímají   tranzici   v  Československu   jako  reformu,  jejíž  rysem  je  právě  signifikantní  role  mas.  Samuel  P.  Huntington  na   druhou   stranu   masám   v  Československu   nepřikládá   větší   roli,   jelikož   československou  tranzici  definuje  jako  přeměnu,  pro  níž  je  typické  to,  že  „vládní  a   opoziční   skupiny   postupovaly   ve   shodě.“   (Huntington   2008,   115)   Dle   nashromážděných  a  vyhodnocených  faktů  a  dle  průběhu  tranzice,  jež  byla  vedena   vůdčími   osobnostmi   českého   disentu,   soudím,   že   role   mas   byla   při   tranzici   v  Československu  významná,  nicméně  jako  signifikantnější  jsem  vyhodnotila  právě   roli  elit.   Volba   dvou   odlišných   případů   demokratických   tranzic   a   to   v  ohledu   jak   charakteru   tehdejšího   režimu   země,   tak     časového   zařazení   přechodu,   byla   motivována  snahou  zkoumat  roli  jednoho  konkrétního  hybatele  tranzice  a  tím  byly   elity.  I  u  dvou  takto  kontrastních  případů  se  nám  potvrdil  původní  předpoklad,  že   při  přechodu  k  demokracii  byla  v  obou  zemích  role  elit  důležitá  a  významná.                               40

Seznam  použité  literatury   (Všechny  internetové  zdroje  jsou  ověřeny  ke  dni  2.  12.  2011)     Sekundární  zdroje   Balík,   Stanislav.   2005.   „Komunistický   režim   v  Československu   a   přechod   k  demokracii.“  

Centrum  

pro  

ekonomiku  

a  

politiku.  

http://www.cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=473.     Basil,   Blackwell.   2003.   Blackwellova   encyklopedie   politického   myšlení.   Přeložili   Jana   Kuchtová,  Ivo  Lukáš,  Jana  Ogrocká.  Brno:  Barrister  &  Principal.       Bermeo,   Nancy.   1997.   “Myths   of   Moderation.   Confrontation   and   Conflict   during   Democratic   Transitions.”   Comparative   Politics,   Vol.   29,   No   3,p.   305-­‐322.   http://www.jstor.org/pss/422123.     Canetti,  Elias.  1994.  Masa  a  moc.  Praha:  Arcadia.     Civín,   Jan.   2004.   „Rámcová   charakteristika   československé   tranzice   1989-­‐1990.“   Středoevropské  politické  studie  VI.  http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=190.     Cronin,   Bruce.   2003.   Institutions   for   the   Common   Good:   International   Protection   Regimes  in  International  Society.  Cambridge:  The  University  Press.       Cuhra,   Jaroslav   et   al.   2006.   České   země   v  evropských   dějinách.   Díl   čtvrtý,   od   roku   1918.  Praha:  Paseka.       Dahl,  Robert  Alan.  1995.  Demokracie  a  její  kritici.  Praha:  Victoria  Publishing.       Dahl,   Robert   Alan.   1971.   Polyarchy:   Participation   and   Oposition.   New   Haven:   Yale   University  Press.       Diamond,   Larry   a   Plattner,   Marc   F.   2006.   Electoral   systems   and   democracy.   Baltimore:  John  Hopkins  University  Press.       41

Dvořáková,   Vladimíra   a   Kunc,   Jiří.   1994.   O   přechodech   k  demokracii.   Praha:   Sociologické  nakladatelství.     Hloušek,   Vít   a   Kopeček,   Lubomír.   2003.   Demokracie:   teorie,   modely,   osobnosti,   podmínky,   nepřátelé   a   perspektivy   demokracie.   Brno:   Masarykova   univerzita,   Mezinárodní  politologický  ústav.     Gill,   Graeme.   2000.   The   Dynamics   of   Democratization:   Elites,   Civil   Society   and   the   Transition  Process.  Basingstoke:  Macmillan  Press.       Grugel,  Jean.  2002.  Democratization:  A  Critical  Introduction.  Houndmills:  Palgrave.     Huntington,  Samuel  P.  2008.  Třetí  vlna.  Demokratizace  na  sklonku  dvacátého  století.   Přeložil  Tomáš  Suchomel.  Brno:  Centrum  pro  studium  demokracie  a  kultury.     Judt,   Tony.   2008.   Poválečná   Evropa:   Historie   po   roce   1945.   Přeložil   Dalibor   Výborný.  Praha:  Slovart.     Jodl,  Miroslav.  1994.  Teorie  elity  a  problém  elity:  příspěvek  k  dějinám  a  problematice   politické  sociologie.  Praha:  Victoria  Publishing.     Klíma,  Jan.  2004.  „Nevadnoucí  karafiáty.  Před  třiceti  lety  zvítězila  v  Portugalsku   revoluce.“  Dějiny  a  současnost,  č.  2.     http://kias.cz/media/files/publications/KIAS014.pdf     Klíma,  Jan.  2007.  Dějiny  Portugalska.  Praha:  Nakladatelství  Lidové  noviny.       Linz,   Juan   José   a   Stepan,   Alfred.   1996.   Problems   of   Democratic   Transition   and   Consolidation:   Southern   Europe,   South   America,   and   Post-­‐communist   Europe.   Baltimore:  Johns  Hopkins  University  Press.     Linz,   Juan   José.   2000.  Totalitarian   and   Authoritarian   Regimes.   Boulder,   CO:   Lynne   Rienner  Publishers.     42

Machonin,   Pavel   a   Tuček,   Milan.   1996.   „Geneze   nové   sociální   struktury   v  České   republice   a   její   sociální   aktéři.“   In   Transformace   české   společnosti   1989-­‐1995,   Šafaříková,  Vlasta  et  al.,  s.  9-­‐49.  Brno:  Doplněk.     Novák,     Miroslav.   1999.   „Utváření   stranického   systému   v  českých   zemích.“   Politologický  časopis,  č.  2,  s.  133-­‐145.     O’Donnell,   Guillermo   and   Schmitter,   Philippe   C.   1986.   Transitions   from   Authoritarian  Rule:  Tentative  Conlcusions  About  Uncertain  Democracies.  Baltimore:   The  Johns  Hopkins  University  Press.           Pánek,  Jaroslav,  Tůma,  Oldřich  et  al.  2008.  Dějiny  českých  zemí.  Praha:  Karolinum.     Parry,  Geraint.  1970.  Political  elites.  New  York:  Praeger  Publishers.       Prokš,   Petr.   1993.   Konec   jednoho   experimentu:   krize   a   pád   totalitního   režimu   v  Československu  1968-­‐1989.  Jinočany:  H&H.     Przeworski,   Adam.   1991.   Democracy   and   the   Market:   Political   and   Economic   Reforms   in   Eastern   Europe   and   Latin   America.   Cambridge;   New   York:   Cambridge   University  Press.       Říchová,   Blanka.   2000.   Přehled   moderních   politologických   teorií.   Empiricko-­‐ analytický  přístup  v  soudobé  politické  vědě.  Praha:  Portál.     Sartori,   Giovanni.   2005.   Strany   a   stranické   systémy:   schéma   pro   analýzu.   Přeložili   Jiří  Kohoutek,  Petr  Tomáš.  Brno:  Centrum  pro  studium  demokracie  a  kultury.       Schumpeter,   Joseph   A.   2004.   Kapitalismus,   socialismus   a   demokracie.   Brno:   Centrum  pro  studium  demokracie  a  kultury.       Svensson,  Palle.  1995.  Teorie  demokracie:  brněnské  přednášky.  Brno:  Centrum  pro   studium  demokracie  a  kultury.       43

Šimral,   Vít.   2009.   “Czechoslovakia   1989   and   Rational   Choice   Theory:   A   General   Model  of  Regime  Change.”  Politologický  časopis, č. 3, s. 227-254.   Vodička,   Karel.   2003.   „Politický   systém   komunistického   Československa.“   In   Politický   systém   České   republiky:   historie   a   současnost,   Vodička   Karel   a   Cabada,   Ladislav,  s.  45-­‐102.  Praha:  Portál.     Wiarda,  Howard  J.  2001.  Catholic  Roots  and  Democratic  Flowers  :  Political  Systems   in  Spain  and  Portugal.  Westport:  Praeger.     Žaloudek,  Karel.  1996.  Encyklopedie  politiky.  Praha:  Libri.    

 

44