Role EU v jednáních o obchodu se zemědělskými produkty v rámci rozvojové agendy z Dohá

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia

Role EU v jednáních o obchodu se zemědělskými produkty v rámci rozvojové agendy z Dohá Bakalářská práce

Eva Kopčíková

Vedoucí práce:

Mgr. Petra Kuchyňková, Ph.D.

UČO: 363665 Obor: EVS-MVZ Imatrikulační ročník: 2009

Brno, 2012

Prohlašuji, že jsem zadanou bakalářskou práci vypracovala samostatně a veškeré zdroje, které jsem při psaní práce využila, jsou uvedeny v seznamu použité literatury a internetových zdrojů. V Brně dne 17.4.2012 2

Tímto bych ráda poděkovala vedoucí práce Mgr. Petře Kuchyňkové, Ph.D. za její cenné rady a připomínky, které mi pomohly při vypracování práce.

3

Obsah Seznam použitých zkratek ....................................................................................................... 6 1.

Úvod ................................................................................................................................... 8

2. Definice základních pojmů- protekcionismus vs. liberalismus v mezinárodním obchodě .................................................................................................................................... 10 2.1.

2.1.1.

Cla ................................................................................................................................. 10

2.1.2.

Necelní bariéry obchodu................................................................................................ 10

2.2.

3.

4.

Protekcionismus v mezinárodním obchodě a jeho nástroje................................................... 10

Liberalismus v mezinárodním obchodě................................................................................. 12

GATT/WTO .................................................................................................................... 13 3.1.

Stručná charakteristika GATT/WTO .................................................................................... 13

3.2.

Cíle a principy GATT/WTO ................................................................................................. 14

EU ve WTO ..................................................................................................................... 16 4.1. Společná zemědělská politika jako problémová oblast multilaterálního jednání WTO o zemědělském obchodě ....................................................................................................................... 17

5.

6.

Historie negociací o zemědělském obchodu v rámci GATT a pozice ES ................... 18 5.1.

Multilaterální jednání GATT a role ES ................................................................................. 19

5.2.

Uruguayské kolo.................................................................................................................... 20

5.2.1.

Uruguayské kolo a Mc Sharryho reforma ..................................................................... 21

5.2.2.

Dohoda o zemědělství ................................................................................................... 21

5.3.

Agenda 2000...................................................................................................................... 23

5.4.

Singapur , Ženeva, Seattle a příprava katarského kola ...................................................... 24

Kolo z Dohá ..................................................................................................................... 24 6.1.

Ministerská konference z Dohá ............................................................................................. 25

6.2.

Aktéři jednání o zemědělském sektoru v rámci kola z Dohá ................................................ 26

6.3.

EU a její výchozí pozice pro jednání katarského kola........................................................... 28

6.4.

Ministerská konference v Cancúnu a její následky ............................................................... 29

6.5.

Ministerská konference v Hong Kongu a její následky ......................................................... 30

6.6.

Mimořádná setkání: Davos, Postupim a Ženeva ................................................................... 32

6.7.

Revize Health Check ............................................................................................................. 33

6.8.

Ministerské konference v Ženevě .......................................................................................... 34

7. Analýza role EU v katarském kole v jednáních o obchodu se zemědělskými produkty .................................................................................................................................. 35 7.1.

Faktory ovlivňující roli EU ................................................................................................... 36

7.1.1.

Vnitřní faktory ............................................................................................................... 36

7.1.2.

Vnější faktory ................................................................................................................ 37

4

8.

7.2.

Vývoj pozice EU v průběhu multilaterálního jednání ........................................................... 38

7.3.

Aktuální stav multilaterálních jednání................................................................................... 39

Závěr ................................................................................................................................ 40

Použité zdroje ......................................................................................................................... 41

5

Seznam použitých zkratek The African, Caribbean and

Skupina

Pacific Group of States

Pacifiku

BHA

Blair House Agreement

Dohoda z Blair House

EARDF

European Agricultural Rural Development Fund

Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova

EBA

Everything But Arms

Vše kromě zbraní

EHS

Evropské hospodářské společenství

EK

Evropská komise

EP

Evropský parlament

ES

Evropská společenství

ESVO

Evropské sdružení volného obchodu

ESD

Evropský soudní dvůr

EU

European Union

Evropská unie

GSP

Generalized System of Preferences

Systém všeobecných preferencí

GSTP

Global System of Trade Preferences

Globální systém obchodních preferencí

GATT

General Agreement on Trade and Agriculture

Všeobecná dohoda o clech a obchodu

IMF

International Monetary Fund

Mezinárodní měnový fond

LDCs

Least Developed Countries

Nejméně rozvinuté země

MFN

Most Favoured Nation

Doložka nejvyšších výhod

NTB

Non-Tariff Barriers

Necelní bariéry

OECD

Organisation for Economic Co-operation and Development

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

SDT

Special and Differential Treatment

Zvláštní a rozdílné zacházení

SPS

Single Payment Scheme

Systém jednotné platby na farmu

SZP

Společná zemědělská politika

SSM

Special Safeguard Mechanism

ACP

států

Afriky,

Karibiku

Zvláštní ochranné prostředky

6

a

USA

United States of America

Spojené státy americké

WB

World Bank

Světová banka

WTO

World Trade Organization

Světová obchodní organizace

7

1. Úvod V současné době panuje přesvědčení, že další liberalizace v oblasti mezinárodního obchodu by mohla napomoci rozvoji a ekonomickému růstu a být tak mimojiné určitým řešením problémů rozvojových zemí, které svírá chudoba. Liberalizace se proto také stala hlavním cílem Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), dnes už tedy její nástupnické Světové obchodní organizace (WTO), v rámci které se už po desetiletí odehrávají negociace o liberalizaci obchodu pod záštitou jednotlivých vyjednávacích kol. V hlavním městě Kataru, Dohá, bylo zástupci členských zemí WTO v roce 2001 zahájeno zatím poslední kolo o obchodním vyjednávání s cílem reformovat mezinárodní obchodní systém skrze snížení obchodních bariér a revizi pravidel mezinárodního obchodu. Ve středu agendy kola z Dohá stojí rozvojové země, jejichž podíl na příjmech z mezinárodního obchodu by se měl následkem negociací zvýšit, což by jim pomohlo zlepšit jejich stávající situaci. Mezi hlavní body jednání byla mj. zařazena oblast zemědělství, jelikož má nezastupitelný význam z hlediska rozvoje společnosti a na produkci a vývozu tohoto sektoru je řada zemí závislá. Právě obchod se zemědělskými produkty se však ve vyjednávání na půdě WTO ukázal být tou nejkontroverznější a nejproblematičtější záležitostí. Dosažení konsenzu v této oblasti při snaze naplnit ambiciózní agendu se nakonec ukázalo být mnohem obtížnějším, než se na původně zdálo, a předem určený termín završení jednání v roce 2004 byl dosud opakovaně odkládán. Vyhlídky ohledně brzkého ukončení kola jsou velmi nejisté a z rétoriky ohledně jeho úspěšnosti lze vypozorovat spíše skeptický tón. Co se týče zemědělství, je tento sektor stále velmi chráněnou oblastí obchodu. Mezi aktéry vyjednávání s vysokou úrovní ochrany zemědělského sektoru patří také Evropská unie (EU), která zaujímá ve světovém obchodu jakožto druhý největší světový vývozce a největší světový dovozce zemědělských produktů (European Comission, 2012a) vedoucí roli, a kterou doprovází známý fakt v podobě existence vlastního vnitřního trhu a společné zemědělské politiky (SZP), jenž ve vztahu k WTO podnítila řadu sporů a je stále kritizována. Za stav obchodních podmínek v oblasti zemědělství bývá ale často kritizována i samotná WTO, která slibuje zemím liberalizaci obchodu s agrárními produkty, k níž dochází pouze v omezené míře. Tato práce představuje jednopřípadovou studii, jejíž cílem je na případu multilaterálního vyjednávání v rámci katarského kola o problematice zemědělského obchodu zanalyzovat roli EU a odpovědět na hlavní výzkumnou otázku jaký postoj zastávala v jednáních posledního 8

kola WTO o zemědělském obchodu, jakým způsobem a v závislosti na jakých faktorech se její pozice ve vyjednávání vyvíjela a jaký dopad

měla její pozice na oblast světového

agrárního obchodu. Jedná se o případovou studii jedinečnou, jelikož je detailním prozkoumáním daného případu a nekomunikuje dále s žádnými teoriemi a jejím prostřednictvím není usilováno o poznání obecnějšího fenoménu. Práce se zaměřuje na pozici EU jako aktéra v jednání na poli WTO v daném časovém úseku, kterým je kolo z jednání z Dohá. Jelikož má však případová studie zohledňovat celkový kontext

(Kořan 2008: 33-34), upozorňuje práce

především na

souvislost role EU se stavem společné zemědělské politiky a debatách o její reformě. Pro pochopení širších souvislostí jsou v práci kromě vývojové linie SZP zmíněny i stručné informace o GATT/WTO a historický kontext negociací o obchodu se zemědělskými produkty. Při psaní práce jsem využila sběru a kompletace dat z primárních i sekundárních zdrojů. Mezi primární zdroje patří prohlášení z jednání a texty deklarací z ministerských konferencí WTO. Sekundární literatura obsahuje použité odborné publikace, periodika a webové stránky. Text je strukturován chronologicky, aby byl zřetelný vývoj multilaterálních rozhovorů o zemědělském sektoru, role EU v jednáních a vnitřních změn v rámci evropského zemědělství, a bylo tak zřejmé prolínání těchto procesů. Téma jsem zvolila především pro specifickou povahu zemědělské produkce pro mnoho států, která díky tomu tvoří důležitou a zároveň kontroverzní problematiku. Jde také, vzhledem k tomu, že katarské kolo stále probíhá, o téma aktuální pro celý multilaterální obchodní systém. Pozice EU v tomto jednání je obzvláště zajímavá, jelikož se jedná o aktéra, reprezentuje rozsáhlý zemědělský trh a výrazně tudíž ovlivňuje průběh jednání.

9

který

2. Definice základních pojmů- protekcionismus vs. liberalismus v mezinárodním obchodě Vzhledem k námětu své práce se úvodnem zmíním o dvou základních koncepcích, které se promítají do politik jednotlivých států, ale i celého mezinárodního obchodního systému. Proto považuji za vhodné nejdříve definovat tyto dvě hlavní perspektivy v souvislosti s multilaterálním vyjednáváním ve WTO a dlouholetými diskusemi členských států organizace spojenými s problematikou liberalizace obchodu se zemědělskými produkty. 2.1. Protekcionismus v mezinárodním obchodě a jeho nástroje Protekcionismus v mezinárodním obchodě charakterizuje užívání omezujících a intervenčních nástrojů a regulace zahraničního obchodu, které mají za cíl chránit před nepříznivými dopady některá domácí odětví, jež by jinak nemohla uplatnit své produkty proti levnější konkurenci z dovozu. I když důvodů pro využití jakéhokoliv omezení obchodu může být více, v zemědělství se mezi nimi nejčastěji vyskytuje podpora domácí produkce, zajištění soběstačnosti a trvale udržitelného rozvoje či otázka podpory života na venkově. Mezinároní obchod se zemědělskými produkty je protekcionismem zatížen ve velké míře. V této části tedy uvedu opatření, která jsou pro sektor zemědělství nejvíce typická 2.1.1. Cla

Nejznámější formou protekcionistických opatření jsou cla (celní tarify), které jsou přirážkami k ceně dováženého zboží a následkem nich se tedy toto zboží zdražuje. Současně však umožňují výrobcům domácích odvětví obstát v konkurenčním boji v případě že vyrábějí s vyššími náklady a tudíž následně prodávají za vyšší ceny než zahraniční producenti. Cla jsou v oblasti zemědělství nejhojněji užívaným nástrojem, a to zejména proto, že v rámci Uruguayského kola GATT byl přijat závazek o tzv. tarifikaci, tedy převedení všech ostatních opatření na cla. Světová obchodní organizace preferuje cla oproti jiným nástrojům pro jejich transparentnost, jasnější porovnatelnost a snadnější odstranitelnost. Dopad cel na obchod lze lépe odhadnout a snižuje se míra diskriminace v jejich využívání. (Jurečka, Jánošíková 2009: 282 – 284) 2.1.2. Necelní bariéry obchodu

Kromě cel existují také necelní bariéry (NTB), které jsou oproti clům hůře kvantifikovatelné. Pod vlivem tlaku ze strany WTO některé z nich postupně mizí. Krátce se nyní zmíním o těch, které mají nejpodstatnější vliv na fungování mezinárodního obchodu.

10

2.1.2.1.

Množstevní omezení

Důležitá opatření mezi množstevními omezení jsou kvóty a dobrovolné omezení obchodu. Kvóty omezují množství dovážených produktů, aby ochránily domácí výrobce, kteří by jinak těžko čelili dovozům dotovaného zboží. Po Uruguayském kole však byly zrušeny a nahrazeny cly, případně tarifními kvótami, které jsou kombinací cel a kvót a na jistý objem dovozu uplatňují nízké clo, přičemž od určené hranice následně výše cla výrazně stoupne. Rozvojovým zemím

měl být prostřednictvím tarifních kvót umožněn alespoň částečný

přístup na trhy zemí rozvinutých. 2.1.2.2.

Netarifní poplatky

Do kategorie netarifních poplatků jsou řazena variabilní cla a antidumpingová a vyrovnávací opatření. V případě variabilních cel má vláda stabilizovat určitou cenu na domácím trhu. Výše cla se mění podle aktuálního vývoje na domácím trhu, zpětně však potom ovlivňuje i ceny na trhu mezinárodním v rámci cenové volatility. Variabilní cla byla pro Evropské společenství (ES) na počátku jeho vývoje hlavním nástrojem tržní ochrany. Po Uruguayském kole byla stejně jako kvóty a dobrovolné omezení obchodu formálně odstraněna (Barton 2006:103), avšak podobného účinku může být dosaženo prostřednictvím rozdílu mezi maximální výší standartního cla a skutečně vybíraným clem, který tvoří interval v rámci něhož lze běžné clo v případě potřeby měnit. Někteří producenti za účelem větší úspěšnosti v soutěži se zahraničními konkurenty prodávají výrobky za ceny pod úrovní výrobních nákladů, což je jev označovaný termínem dumping. Proti těmto praktikám jsou zaváděna tzv. antidumpingová opatření, jež mají dumpingovým dovozům zabránit prostřednictvím uvalení poplatků, které mají napravit výhodu dovozce porušenou nekalou konkurencí. (Jurečka, Jánošíková 2009: 282 – 284) Vyrovnávací opatření slouží ke kompenzaci exportních dotací. 2.1.2.3.

Adimistrativní procedury a technhické bariéry obchodu

Do této skupiny patří opatření jako zdravotní, environmentální, bezpečnostní a hygienické předpisy, předpisy týkající se balení a etiket a standardy kvality. Užívání administrativních procedur a technických bariér obhodu je regulováno dohodami WTO, které definují, že tyto nástroje lze uplatňovat pouze na základě vědeckých podkladů a zakazují jejích užívání jakožto bariér vůči importům. (Hillman 1999: 9-18)

11

2.1.2.4.

Státní podpora a dotace

Velmi zřetelně je zemědělský sektor mezinárodního obchodu ovliňován státními dotacemi, zejména ve formě podpor zemědělcům na domácím trhu a exportních dotací. Opatření na domácím trhu podléhají klasifikaci na základě Dohody o Zemědělství, která byla podepsána v rámci Uruguayského kola.1 Exportní dotace byly také předmětem jednání v rámci Uruguayského kola, přesto jsou i nadále jednou z nejhojnějších forem protekcionismu využívanou zejména rozvinutými státy. (Barton 2006: 105) Poznamenány však bývají většinou rozvojové země, které důsledkem exportních dotací tvoří přebytek nabídky na mezinárodních

trzích

a

v porovnání

s dotovanými

vývozci

mají

ztíženou

konkurenceschopnost. Zemědělský vývoz vyspělých zemí je totiž subvencován natolik, že jeho prodejní cena je nakonec nižší než výrobní náklady zemědělců v rozvojových zemích. (Hokrová 2007) Podpory v zemědělském sektoru se samozřejmě liší v každém regionu ve výši i typu, protože každá země zaujímá k této oblasti jiný postoj. Ten je dán především vnitřními podmínkami konkrétního státu, kdy významnou roli hraje ekonomická ale i politická situace. Důležitost zemědělského sektoru se tak v jednotlivých státech různá.2 Také vliv snižování obchodních bariér se liší, jelikož je zřejmé, že pokud se celní tarify snižují poměrně, dopady tohoto snižování budou logicky rozsáhlejší pro zemi, která má vyšší počáteční celní sazbu. (Chang 2007: 60)

2.2. Liberalismus v mezinárodním obchodě Obchodní liberalismus jakožto druhá nejznámější koncepce obchodní politiky prosazuje volný obchod a snaží se proto o odstraňování překážek omezujících pohyb zboží a služeb mezi státy navzájem. (Jurečka, Jánošíková 2009: 282) Volný obchod je z ekonomického hlediska od doby Adama Smithe vyzdvihován jako nejvhodnější a nejefektivnější varianta obchodování. Zastánci volného obchodu tvrdí, že mezinárodní zisky z volného obchodu jsou větší a jeho prostřednictvím se lze vyhnout ztrátám na účinnosti, které se pojí k ochranářským praktikám. I ti, kteří volný obchod nevidí jako nejlepší možnou cestu obchodní politiky přesto uznávají jeho nepochybný přínos. (Krugman, Obstfeld 2003: 218-9) 1

Blíže je o Dohodě o zemědělství pojednáno v kapitole 5.2.2. V chudších zemích např. zemědělství představuje silné ekonomické odvětví, které tvoří velký podíl celkové 2 V chudších zemích např. zemědělství představuje silné ekonomické odvětví, které tvoří velký podíl celkové domácí spotřeby, hlavní sektor zaměstnanosti a významnou oblast, ze které plynou jedny z mála exportních artiklů. (Hoekman, Kostecki 2001: 271-2) 2

12

V případě správného fungování tržních mechanismů v daném státu se na jeho trh dostane levnější zboží či služby ze zahraničí, což je přínosem pro tamní spotřebitele. Druh obchodu, ze kterého někteým subjektům můžou plynout zisky však může samozřejmě jiným přivodit ztráty. V případě zemědělství mohou z většího otevření trhů bohatších zemí získat rozvojové země, ovšem jenom některé z nich. Mnoho rozvojových zemí totiž patří k zemědělským dovozcům a liberalizace trhů jejich situaci může ovlivnit také negativně. Ztráty jim může přivodit v přpadě, že jsou importéry zemědělských produktů, které jsou těžce subvencovány bohatými státy. Eliminace těchto dotací by totiž zvýšila importní náklady rozvojových zemí. (Chang 2007: 63 – 65)

3. GATT/WTO 3.1. Stručná charakteristika GATT/WTO WTO je platforma pro obchodní vyjednávání jednotlivých členských vlád, na níž je rozhodováno o záležitostech mezinárodního obchodu, jsou uzavírány dohody, je dohlíženo na řádnou implemetaci zásad a pravidel a v případě potřeby také poskytován mechanismus pro řešení sporů. V zájmu organizace je redukce či úplná eliminace tržních překážek a podpora růstu světového obchodu. (Oatley 2008: 23) WTO vznikla v roce 1995, jakožto nástupce a institucionální podoba GATT, která byla založena v roce 1947 a původně byla zamýšlena jako provizorní forma, pročež

postrádala právní způsobilost a organizační strukturu.

(Rozehnalová, Týč 2008: 33-34) V současnosti má organizace 153 členských států. (WTO 2012a) Ve smlouvě o založení o WTO, je o přijímání rozhodnutí v rámci organizace řečeno, že by se mělo „… pokračovat v uplatňování rozhodování konsensem, který byl od roku 1947 praktikován v GATT.“ (Agreement establishing the World Trade organization, 1994) K hlasování dochází jen v několika vymezených oblastech, např. o rozpočtu organizace nebo přístupu nových členů, kde má pak význam kvalifikovaná většina. (Kubišta 2009: 76) Nejvyšším rozhodovacím orgánem je Ministerská konference, složená ze zástupců členských zemí WTO, která rozhoduje o otázkách multilaterálních obchodních dohod. Na nižší úrovni je potom Generální rada, která reviduje obchodní politku a řeší případné spory. Součástí WTO jsou také výbory složené ze specializovaných komisí a pracovních skupin, jenž se zabývají individuálními dohodami. Sídlo Sekretariátu WTO se nachází v Ženevě, kde se také dosud

13

konalo několik ministerských konferencí. V čele organizace stojí generální ředitel Pascal Lamy (WTO 2009a), bývalý komisař pro obchod v EU. Členské státy WTO se pravidelně účastní vyjednávání, která se odehrávají v rámci tzv. kol, nesoucích název většinou podle místa jejich zahájení. Kola slouží především k revizi stávajících nebo zakotvování nových pravidel v různých obastech multilaterálního obchodování. Doba trvání jednotlivých kol je předem dohodnuta v tzv. mandátu negociací, který definuje cíle, námět a časový horizont ukončení negociací. (Kubišta 2009: 76) Počáteční kola se se zabývala hlavně tarifními redukcemi, avšak časem se negociační agenda postupně dále rozrůstala, což se projevilo nejen sirším tematickým záběrem jednání, ale i rostoucí délkou trvání jednotlivých vyjednávacích kol. (Fergusson 2008: 1) Mandát negociací je možno změnit i v průběhu jednání za předpokladu souhlasu všech členských zemí WTO, což je případ současného kola, jelikož agenda měla být původně širší a termín ukončení stanovený na počátek roku 2005 nebyl dodržen. (Kubišta 2009: 76) Dohodnuté závazky v rámci WTO jsou pro její členy povinné a vynutitelné, čímž se liší od řady jiných mezinárodních organizací. Na plnění pravidel je dohlíženo v rámci mechanismu pro řešení sporů, jenž napomáhá vládám řešit případné neshody ohledně nedodržování pravidel a závazků a je v tomto případě též oprávněn udělením postihu, kterému se státy mohou vyhnout pouze v případě, že by s výsledkem sporu nesouhlasili všechny členské země včetně té, v jejíž prospěch bylo rozhodnutí učiněno. (Fergusson 2008: 4)

3.2. Cíle a principy GATT/WTO Základním cílem WTO je tržní liberalizace, tedy omezení zásahů do ekonomiky včetně oblasti zahraničního obchodu a pokud možno i odstranění překážek omezujících volný pohyb zboží a služeb v rámci mezinárodního obchodování. Vychází z předpokladu, že otevřený, liberální mezinárodní tržní systém zvyšuje životní úroveň - zisky z obchodu jsou větší a podmínky obchodnování příznivější. (Oatley 2008: 23) Další hlavní zásadou WTO je princip nediskriminace, který zajišťuje rovné podmínky pro všechny členské země. První formou tohoto principu je tzv. doložka nevyšších výhod (MFN), která v rámci mezinárodního obchodu zamezuje upřednostňování některých zemí před jinými či zvýhodňování podmínek pro tyto země. (Oatley 2008: 25- 27) Druhou formou principu nediskriminace je zásada národního zacházení, která dopadá na zboží po jeho vstupu na trh a

14

požaduje stejná pravidla zacházení a nediskriminace pro zahraniční i tuzemské výrobky, aby znevýhodňování neprobíhalo ani na domácích trzích.3 (Rozehnalová, Týč 2008: 47) Jistý druh výjimky však tvoří tzv. zvláštní a rozdílné zacházení (SDT) vztahující se k rozvojovým zemím, které tak mohou využívat zvýhodněných podmínek v podobě menších závazků, delších lhůt pro jejich plnění, preferenčního přístupu na trhy, podpor pro budování institucí a opatření zvyšujících schopnost zemí této kategorie těžit z obchodních příležitostí. Speciální kategorií v rámci SDT jsou tzv. nejméně rozvinuté země (LDCs), tedy skupina nejchudších zemí světa, jejichž závazky jsou ještě minimalizovány. Od roku 1979 také platí tzv. umožňovací klauzule, která opravňuje bohatší země k poskytování jednostranných výhod chudším .S tím je spojen tzv. systém všeobecných celních preferencí (GSP)4 a globální systém obchodních preferencí (GSTP), jenž umožňuje výměnu zvýhodnění také mezi rozvojovými státy. (Foltýn 2005: 30) Výjimkou jsou také regionální obchodní dohody zahrnující případy, kdy státy sdílí zónu volného obchodu nebo celní unii, která však musí představovat jednotné celní území s vnějšími obchodními vztahy podléhajícími stejnému režimu (Rozehnalová, Týč 2008: 62). Příkladem celní unie v GATT bylo právě zformování předchůdce EU, Evropského hospodářského společenství (EHS), kde následně muselo dojít k této harmonizaci tarifních opatření. (Baldwin, Wyplosz 2009: 179) Určité výjimky, které poskytují značnou ochranu před konkurencí v důsledku liberalizace, platí také v podobě dohod o zvláštních ochranných prostředcích (SSM), subvencích a vyvažovacích clech nebo anti- dumpingu, což jsou opatření využívaná převážně rozvinutými státy. (Foltýn 2005: 30) WTO je vystavována neustálé kritice, která se týká zejména způsobů nastavování podmínek obchodu a doporučení a slibů, které jsou ze strany organizace dávány rozvojovým zemím. Podle Changa (2007) je navíc WTO v praxi primárně řízena oligarchií bohatých zemí a mnohá důležitá jednání jsou často uskutečňována pouze za účasti větších rozvojových zemí, jejichž hlas nemůže být přehlížen.5 Domnívá se, že výsledná rozhodnutí také bývají zaměřená na bohatší země, nehledě na to, že rozvojovým státům mohou z jejich strany být nabízeny úplatky či adresovány vyhrůžky podmiňující poskytovanou zahraniční pomoc. 3

Nediskrimiminace ve smyslu zakázání způsobu, jímž by se poskytovala ochrana domácí výrobě. EU v rámci GSP uzavřela v roce 2001 dohodu Vše kromě zbraní (EBA), jejímž prostřednictvím je LDCs umožněn bezcelní přístup na trh EU pro všechny produkty kromě zbraní a bojových prostředků. Z liberalizace byly do roku 2009 vyňaty tzv.“citlivé komodity“ - banány, cukr a rýže. (European Comission 2012c) 5 Může se to však stát také vinou toho, že rozvojová země nemá dostatek příslušných osob, které by na jednáních zasedaly, případně jejich lidské zdroje nejsou na takové úrovni jako v zemích vyspělých. 4

15

I přes veškerou kritiku je však WTO pokládána za mezinárodní organizaci, ve které mají rozvojové země největší slovo. V porovnání s Mezinárodním měnovým fondem (IMF) či Světovou bankou (WB) je považována za demokratičtější, jelikož každému státu náleží jeden hlas. Rozvojové země mají navíc mezi členskými státy početní převahu, a tak může být jejich hlas slyšet více než v těchto dvou organizacích. (Chang 2007: 19)

4. EU ve WTO EU má pozici globální tržní mocnosti a jakožto největší trh na světě spoluutváří současnou světovou ekonomiku. Je tak velmi významným aktérem v jednáních WTO, kde vystupuje jako jednotný celek společným hlasem zastupovaný Evropskou komisí (EK), které jsou svěřeny kompetence pro tvorbu společné obchodní politiky Unie a vyjednávání za všechny členské státy.6 (Kraus 2006: 13) Hlavním vyjednavačem EU na půdě WTO je komisař pro obchod, kterým je v současnosti Karel De Gucht. (European Comission 2012b) V rozhodovacích postupech o jednostranných opatřeních hraje hlavní roli Komise, jejíž návrhy jsou schvalovány v Radě kvalifikovanou většinou. Také jednání se třetími zeměmi za účelem dosažení dohody jsou vedena EK na základě pokynů Rady, která dohodu následně uzavírá rozhodováním zpravidla kvalifikovanou většinou. EP potom přísluší schvalování těchto dohod a je proto pravidelně informován o průběhu vyjednávání. (Delaunay 2008) Samotné ministerské konference jsou pro komisaře připravovány Generálním ředitelstvím pro obchod. Pro jednotlivé ministerské konference jsou pozice EU projednávány v Radě a částečně konzultovány s EP. (Foltýn 2005: 34) Komise týdně projednává problémy se speciálním výborem Rady pro obchodní politiku, tzv. Výborem 133,

který zajišťuje

koordinaci postojů členských států s postojem EU jako celku (Rozehnalová, Týč 2008: 57). Rozhodování vysoké důležitosti pak spadají pod kompetence Rady ministrů, která se schází na mimořádných přípravných zasedáních. (Foltýn 2005: 34) Případ samostatného hlasování je definován v Dohodě o WTO, který uvádí: „V případě že Evropské společenství uplatňuje své hlasovací právo, musí mít počet hlasů rovný počtu svých členských států, které jsou členy WTO. Rozhodnutí Ministerské konference a Generální rady se řídí podle většiny odevzdaných hlasů, nestanoví- li tato dohoda nebo relevantní 6

Před rokem 1995 byly členem GATT pouze jednotlivé členské státy. Teprve v roce 1994 Evropský soudní dvůr (ESD) potvrdil výlučnou pravomoc EU, která nahrazovala pravomoc členských států v téměř celé oblasti společné obchodní politiky. Současně bylo umožněno členství mezinárodních organizací ve WTO dohodou o jejím vzniku, což vyústilo v členství EU jako celku. (Rozehnalová, Týč 2008: 56)

16

multilaterální obchodní dohoda jinak.“ (Agreement establishing the World Trade organization, 1994) Deklarované cíle EU v rámci WTO zahrnují liberalizaci obchodu, která by vedla k jeho růstu a zvyšování prosperity, obranu evropských zájmů, především v určitých průmyslových, zemědělských, kulturních a servisních oblastech, a také vytvoření právního rámce pro liberalizaci formou pravidel o ochraně životního prostředí a zaměstnanců a opatření spravedlivého podílu pro nejchudší země. (Doloquay 2008)

4.1.Společná zemědělská politika jako problémová oblast multilaterálního jednání WTO o zemědělském obchodě Co se týče vyjednávaní o zemědělství, EU uplatňuje svoji společnou zemědělskou politiku, která tvoří velkou část výdajů rozpočtu a dosud byla příčinou mnoha sporů jak mezi jejími členy, tak v oblasti vnějších vztahů ES/EU se třetími zeměmi. (Baldwin, Wyplosz 2009: 365) Řídícím principem SZP byla po desetiletí zásada komunitární preference, která fungovala, a dodnes v řadě oblastí funguje, prostřednictvím uplatňování ochranářských opatření. Ta měla chránit domácí zemědělce z členských států, kterým byly navíc vypláceny dotace svázané s množstvím produkce. Vývoz za hranice společného trhu byl podporován vysokými subvencemi a na dovozy zemědělských produktů z nečlenských zemí byla aplikována vysoká cla v závislosti na „citlivosti“ dané komodity. (Kuchyňková 2010: 12-13) Přístup na zemědělský trh ES byl tak povětšinou velmi omezený a užívání exportních dotací trvale vzrůstalo až do 90. Let. Současná EU tedy formálně vystupuje jakožto obhájce liberalizace, nicméně dopady její politiky v oblasti zemědělského obchodu často vykazovaly spíše známky protekcionismu. SZP se stala patrně nejkritizovanější zemědělskou politikou ve WTO, mj. také proto, že její vliv na světový trh je díky rozsahu evropského zemědělského trhu podstatně výraznější než v případě samostatně vystupujících států, a pod záštitou organizace začalo být usilováno o změnu evropské politiky v zemědělském sektoru. V rámci jednotlivých reforem SZP nyní dochází k omezování komunitární preference pod vlivem tlaků zevnitř EU i zvnějšku. Samotná EK soustavně usilovala o reformu SZP již od doby jejího vzniku v roce 1957, avšak výraznější změny bylo možné vypozorovat teprve v 90. letech minulého století, kdy v SZP konečně došlo k reformě a redefinici jejích základních cílů v rámci tzv. Mac Sharryho reformy. Svou roli ohledně reformy hrála vnitřní nestabilita Společenství na počátku 90. let , kdy se změnily předpoklady o finančních nárocích a SZP se stala pro Společenství velkým problémem. Změny v SZP byly navíc do velké míry 17

ovlivňovány a podněcovány mezinárodními obchodními závazky, ale i kritikou a nátlakem vnějších aktérů, a to především právě v rámci jednání GATT/WTO. Členské státy ES tak z velké části přiměl k zahájení první významné reformy nátlak předních vývozců zemědělských produktů v rámci Uruguayského kola, kteří požadovali snížení vývozních subvencí Společenství a ukončení dumpingu na světových trzích. (Baldwin, Wyplosz 2009: 369) Reformy SZP jsou předmětem sporů také mezi členskými zeměmi EU i jejími institucemi. Mezi členskými státy patří k odpůrcům reforem např. Polsko či Francie, která v jednání o záležitostech zemědělství vždy prosazovala co nejmenší ústupky ze strany ES/EU. (Bydžovská 2007) Uvnitř EU se k reformám staví kriticky i zemědělská lobby v čele s největším a nejvlivnějším sdružením nevládních zemědělských organizací v rámci členských zemí Unie COPA-COGECA. Státy východního rozšíření se zase snažily o to, aby v důsledku tlaku WTO nebyly diskriminovány EU a jejími staršími členy ve snaze zachovat maximum protekcionistických výhod v rámci EU-15.7 (Krutílek, Kuchyňková 2005: 33-34) Z výše uvedeného je tak zřejmé, že dosažení shody ohledně obchodu se zemědělskými produkty je obtížné nejen na půdě WTO, ale ani v samotné EU.

5. Historie negociací o zemědělském obchodu v rámci GATT a pozice ES Jak již bylo naznačeno, obchod se zemědělskými produkty patří k velmi citlivým oblastem (jak z hlediska celosvětového, tak z pohledu jednotlivých zemí či integračních celků), která je tradičně podrobena vysokému stupni regulace a ochrany. Ochranářské trendy odstartovaly již koncem 19. století a jejich zvyšování se odehrávalo i mezi světovými válkami. Výsledkem bylo zvyšování průměrné úrovně cel, což se stalo velkou brzdou ve vzájemném obchodování, a tak se v poválečném období začaly prosazovat snahy o uvolnění mezinárodního obchodu a odstraňování bariér. Po vzniku GATT bylo však zemědělství zařazeno mezi ekonomické sektory vyžadující zvláštní zacházení a bylo tudíž zproštěno zahrnutí do agendy multilaterálních rozhovorů, a to až do poloviny 80. let. V důsledku omezeného přístupu na trhy, dotování, rozsahové regulace zemědělské produkce a poskytování subvencí exportérům však docházelo ke stále většímu zkreslování mezinárodního zemědělského trhu, ztěžování konkurenčních podmínek a značným ztrátám 7

Vyjednané podmínky v rámci přístupových jednání do určité míry zabraňovaly novým členům po vstupu plnohodnotně konkurovat těm starším, zejména v oblasti finančních podpor. V důsledku svého členství v Unii však dnes tyto země již mají ničím neomezovaný přístup na evropské trhy.

18

zejména u rozvojových zemí, které změnami situace na mezinárodních trzích ekonomicky velmi ovlivňovány. Postupně tak docházelo i k rozpočtovým tlakům a rostoucí opozici, kdy tradiční zemědělští exportéři začali trvat na tom, aby multilaterální obchodní negociace řešily také problém sektoru zemědělství, a zároveň požadovali snižování míry protekcionismu. Cílem jednání WTO v oblasti zemědělství se tak po jeho zařazení do agendy stalo odstraňování opatření deformující trh a postupné otevírání trhu, které předpokládálo budoucí vzájemné odbourávání obchodních bariér mezi státy.

5.1.Multilaterální jednání GATT a role ES V rámci GATT se odehrálo celkem 8 vyjednávacích kol, přičemž devátým je současně probíhající kolo z Dohá. Samotná GATT byla založena na prvním setkání v Ženevě v roce 1947. Relativně brzy poté se konala další dvě, ve francouzském Annency roku 1949 a 1951 v Torquay ve Velké Británii. Druhé ženevské setkání se konalo v letech 1955-1956. Tato počáteční kola se zabývala pouze celními tarify, což platilo i pro Dillonské kolo, konající se v rozmezí let 1960- 1961. Jednání v rámci něho však již byla do určité míry ovlivněna předcházejícím vznikem EHS v roce 1957, jehož šest členů bylo rovněž členy GATT. Na jeho zemědělství nebyla tehdy uplatněna žádná opatření, a to navzdory očekávání, že právě v této oblasti tarify a obchodní bariéry v důsledku vzniku EHS, zejména tedy spřízněné SZP, vzrostou. (Hoekman, Kostecki 2001: 132-137) Během 60. A 70. let se již odehrávaly diskuse mezi dvěma hlavními aktéry GATT v oblasti zemědělství, ES a USA. Tito aktéří zastávali poněkud odlišné koncepce. ES se soustředila na vývoj systému světového obchodu a ulehčení fungování své SZP. Oproti tomu USA podporované státy jako Austrálie, Kanada či Nový Zéland, chtěly prosadit liberalizaci, avšak za předpokladu ochrany svých národních zájmů v oblasti zemědělství. Odlišnost pozic ES a USA se stala v budoucích jednáních velkým problémem, který často blokoval včasná uzavření jendotlivých kol. (Hoekman, Kostecki 2001: 277) V Kennedyho kole, které bylo zahájeno dva roky po Dillonském, se již pozornost začala posouvat směrem k problému obchodu se zemědělskými produkty, i když v této oblasti nebylo dosaženo valného úspěchu. Podobně tomu bylo v Tokijském kole, jenž se odehrálo v rozmezí let 1973-1979. Výsledkem zde ale bylo alespoň snížení tarifů na vybrané průmyslové a zemědělské produktů a celkový pokles celních tarifů pro import. (Hoekman, Kostecki 2001: 132-137) ES si v těchto rozhovorech stála za tím, že o změně SZP nehodlá

19

vyjednávat a že negociace by se měly soustředit pouze na stabilizaci světových zemědělských trhů. Zemědělství dosud mělo status speciálního odvětví a diskuse se točily pouze kolem dohod o specifických komoditách. Počátkem 80. let se však už i uvnitř ES objevily zmínky o budoucím možném zredukování zemědělské podpory. Zemědělské dotace byly jednak velkou přítěží z ekonomického hlediska, svůj podíl na tom však měly i USA, které se rozhodly s ES zahájit spory o dotacích a napomohly tak ještě zvýšit finanční tlak. Rozhovory o zemědělství se zároveň stále více vyhrocovaly a množily se tak důvody, proč oblast zemědělství plně integrovat do projednávané agendy GATT. (Hoekman, Kostecki 2001: 277-278)

5.2.Uruguayské kolo Za uvedených okolností bylo v roce 1986 v Punta del Este zahájeno Uruguayské kolo, jenž vyústilo ve vytvoření nové organizace, WTO, která byla zřízena dohodami podepsanými v marockém Marrákeši 15. Dubna 1994 a stala se následovníkem cílů GATT. Kolo pokračovalo v započaté tradici zvyšování počtu členů, postupného prodlužování doby do ukončení vyjednávaní i rozšiřování negociační agendy, ve které tematika zemědělství již představovala jeden ze zásadních negociačních bodů. Jednáním stále dominovaly neshody ES a USA, avšak objevili se i jiní významní aktéři jako Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)8, Japonsko, nebo koalice států podporující USA s názvem Cairnská skupina, která tehdy sdružovala 14 států, patřících mezi přední zemědělské exportéty a usilujících o liberalizaci. EU v Uruguayském kole prosazovala stabilitu na světových zemědělských trzích, avšak nekladla si za cíl přímo volné obchodování. Navrhovala, aby se jednání zpočátku soustředila pouze na naléhavé případy v podobě některých produktů, jako obiloviny, cukr nebo mléčné výrobky, a především aby byla odstraněna strukturální nerovnováha na světových trzích, což by bylo následováno liberalizací obchodu a redukcí podpor. USA zpočátku usilovaly o eliminaci podpor během příštích deseti let, což bylo pro ES naprosto nepřijatelné. Docházelo tak opět k roztržkám a jednání postupně dospělo do kritické fáze, která byla až po několika měsících vyřešena kompromisem navrhujícím namísto přímé eliminace podpor jejich postupnou redukci. Atmosféra však i přes pokračující negociace zůtávala značně napjatá, zejména mezi ES na jedné straně a ostatními aktéry GATT na straně

8

Island, Lichtenštejnsko, Norsko, Švýcarsko.

20

druhé (Hoekman, Kostecki 2001: 278-9), a kolo tak nemohlo být ukončeno v původně očekávaném termínu stanoveném na rok 1990 na ministerské konferenci v Bruselu, kde rozhovory v úspěchu selhaly. ES odmítla přijmout navrhovaný text, který by pro ni znamenal v oblasti vývozních subvencí příliš velký skok a měl by nznačné následky na stav SZP. Současně totiž probíhaly diskuse o vniřní reformě SZP a ES preferovala vyřešení této záležitosti před přijímaním jakýchkoliv větších závazků v rámci GATT. Jednání se tak protáhla o celé čtyři roky. 5.2.1. Uruguayské kolo a Mc Sharryho reforma

Selháním ukončení Uruguayského kola v plánovaném termínu vystupňovalo akutnost řešení problémů se SZP, která byla umocněna i kombinací rozpočtových omezení a tlaků obchodních partnerů. Odpovědí byly tak dva dokumenty vypracované EK v roce 1991, pro které se později podle irského komisaře pro zemědělství začalo užívat názvu MacSharryho reforma. (Baldwin, Wyplosz 2009: 247) Ta poukazovala především na potřebu zvýšení kvality zemědělské produkce a neefektivní využívání finančních prostředků určených pro zemědělský sektor. Byla postavena na opatření plošné redukce garantovaných cen, která měla zajistit větší konkurenceschopnost evropských produktů zemědělství. Tato redukce měla být kompenzována pomocí přímých plateb farmářům. Reforma také zmiňovala zavedení doprovodných opatření vedoucích k extenzifikaci. V květnu 1992 byla modifikována v novou verzi jakožto MacSharryho reforma II, přičemž zdůrazňovala nutnost komplexního postupu v oblasti finančních podpor, zastavení zvyšování produkce základních potravin a vyjádření ochoty ES respektovat pravidla volného obchodu za podmínek zachování základních principů SZP. Komise svůj návrh prezentovala současně s jednáním v rámci GATT, jelikož se obávala neochoty zemí ES reformu přijmout. Navzdory nevole předsedy Delorse byla nakonec podpořena. Výsledkem jednání USA a ES se stala 22. listopadu 1992 dohoda z Blair House (BHA), která byla o rok později modifikována a schválena do podoby Dohody z Blair House II. Uzavřením dohody a změnami ve fungování SZP byla otevřena cesta k ukončení negociací Uruguayského kola, které nakonec mohlo se zpožděním skončit v dubnu 1994. (Fiala, Pitrová 2009: 463- 467) 5.2.2. Dohoda o zemědělství

V roce 1994 jednání vyústilo v uzavření nejdůležitějšího dokumentu Uruguayského kola, Dohody o zemědělství, která pro členské země WTO na multilaterální úrovni znamenala první reálné závazky s větším vlivem na jejich národní zemědělské politiky ve smyslu liberalizace. 21

Jakožto první dohoda o

obchodování se zemědělskými produkty vůbec, volala po

pokračování negociací vstříc „…dlouhodobému cíli postupných redukcí v podpoře a protekci prostřednictvím posílených a efektivnějších pravidel…“ (Agreement on Agriculture 1994). Dle ní začaly být rozeznávány tři oblasti liberalizace v zemědělství- přístup na trhy, exportní dotace a domácí podpora. V případě přístupu na trhy mělo dojít ke sjednocení a následnému omezení různých způsobů ochrany zemědělských trhů jednotlivých zemí prostřednictvím redukcí. (Vondrušková 2007:4) Rozvinuté země zredukovaly tuto ochranu o téměř 36% a rozvojové země, pro něž platil dvoutřetinový závazek ve srovnání se zeměmi vyspělými, o 24%. (Foltýn 2005: 9) Co se týče vývozní soutěže, jakékoliv exportní dotace jsou ve WTO obecně zakázané, jelikož způsobují narušování trhu, umělým snižováním světových cen a vytlačováním spravedlivé konkurence. Zemím využívajícím vývozní dotace dohoda tolerovala jejich užívání s tím, že budou snižovány a v budoucnu zcela vymizí. (Vondrušková 2007:4) Oblast domácích podpor s exportními dotacemi úzce souvisí a je většinou vnímaná jako nejproblematičtější téma jednání WTO, jelikož měla na vývoj zemědělské politiky největší dopad a zabývala se problémem odlišného pohledu na funkci zemědělského sektoru. Dohoda proto rozlišovala tři druhy domácí podpory, které byly rozčleněny do skupin, neboli tzv. boxů. Zelená skupina (Green Box) obsahuje povolené druhy podpor, mezi které patří přímé platby zemědělcům, které nejsou svázány s objemem produkce a výší cen, což je případ pro který se užívá pojem decoupling. Kromě toho zahrnuje také programy na podporu vědy a výzkumu, vzdělání, poradenství, marketingu, pojištění proti přírodním katastrofám, podporu znevýhodněným oblastem a skupinám, pomoc při restrukturalizaci nebo budování venkovské infrasktruktury. (Foltýn 2005:11) Zemědělské programy EU, ale i USA, jen zřídkakdy zapadají do rámce zelené skupiny podpor. Většina z nich náleží do žluté či modré skupiny, které narušují tržní prostředí. (Josling 2003: 666) Žlutá skupina (Amber Box) je vymezením neškodlivějších druhů podpor soustředících se na nárůst produkce při cenách vyšších než na světovém trhu. Tyto měly být omezeny s výjimkou tzv. pravila de minimis, které povoluje tento druh podpory pokud nepřesáhne hranici 5% celkové produkce určitého produktu, nebo celkové zemědělské produkce v případě, že program není zaměřen na jednotlivé produkty. Podpory se smíšeným účinkem jsou řazeny do Modré skupiny (Blue Box), ke které se stejně jako ke skupině předchozí vztahuje pravidlo de minimis. Zde se jedná o podpory výroby doplněné o opatření snižující jejich nárůst, což se vztahuje zejména k EU a její snaze zajistit si čas pro reformy SZP. (Foltýn 2005:11) 22

Pro ES hrál významnou roli fakt, že Dohoda o zemědělství odpovídala cílům MacSharryho reformy. Dohoda pro ES znamenala redukci povoleného objemu podporovaného vývozu téměř o čtvrtinu, se závazkem dalšího snížení o celkem 36% do roku 2000. Variabilní dovozní přirážky měly být modifikovány na pevné celní poplatky, aby ES nebylo schopno hbitě zareagovat v případě zavádění ochrany na vnějších hranicích. Dohoda

také počítala se

svolením ES o vstupu zahraniční produkce na její trh se sníženými cly v minimálním objemu 3% do roku 1999, kdy by se hranice zvýšila na 5% z celkové spotřeby ES, čímž se USA a jejich partnerům uvolnila cesta vyšších dovozů. (Fiala, Pitrová 2009: 462-7) Součástí Dohody o zemědělství byla i tzv. mírová doložka, která stanovovala, že proti členovi WTO užívajícímu své domácí podpory a exportní dotace dle stanovených pravidel nesmí být uvalena protiopatření. Doložka zaručovala státům možnost podporovat svůj zemědělský sektor opatřeními z modré skupiny až do konce roku 2003. (Barton 2006: 104) Dohoda o zemědělství tedy změnila širší politický kontext SZP tím, že zpřísnila pravidla obchodu a připravila scénu pro další jednání v rámci WTO. SZP však byla i nadále příliš nákladná a její administrativní složitost se reformou ještě prohloubila. Distribuce podpor a růst příjmů zemědělců podle velikosti farem i podle jednotlivých zemí zůstávala velmi nerovnoměrná a na poli WTO se ES nadále potýkalo s kritikou ostatních členů, prosazujících další liberalizaci zemědělského obchodu. (Evropská regionální fóra 2008: 13) 5.3. Agenda 2000

Před zahájením kola z Dohá se kromě MacSharryho reformy odehrála ještě jedna důležitá revize, jejíž body uváděl finanční výhled pro období 2000- 2006 navržený EK v červenci 1997. Dokument s názvem Agenda 2000 byl spíše pokračováním a prohloubením předchozí revize SZP. (Daugbjerg, Swinbank 2007: 8) V rámci něho byly učiněny další kroky ve snižování intervenčních cen9 a evropské ceny zemědělských produktů se tak opět o něco více přiblížily cenám světovým. Snižování cenových dotací bylo vyváženo zvýšením kompenzačních přímých plateb, které se definitivně staly hlavním nástrojem dotování evropského zemědělství. Na dobrovolné bázi byla také zavedena tzv. modulace, tedy převod části přímých plateb farem, jejichž dotace dosahovaly vysokých částek, na rozvoj venkova. Členské státy měly také možnost rozhodnout se, zda budou uplatňovat tzv. metodu cross compliance, která spočíá v podmiňování vyplácení přímých plateb dodržováním určitých environmentálních a hygienických standardů. Podle revize měly být dále vyrovnávací dávky,

9

Intervenční ceny byly vedle cílových a prahových cen v SZP označením pro minimální cenu pro produkci.

23

které byly uvalovány na dovážené zboží, nahrazeny fixními cly a do roku 2000 mělo dojít k redukci poskytovaných vývozních subvencí o 21 %. (Evropská regionální fóra 2008:14) Agenda 2000 ve své části o zemědělství také odrážela otázku o budoucích multilaterálních jednáních v rámci WTO, kde byl vyjádřen předpoklad o další liberalizaci v nadcházejících negociacích a povinnost EU na tyto negociace své zemědělské odvětví patřičně připravit. Podle EK měla EU v budoucnu zastávat takovou zemědělskou politiku, která by sledovala své vlastní zájmy a zároveň měla realistický pohled na vývoj v mezinárodním prostředí. V tomto duchu měla být připravena na nové kolo ještě před jeho začátkem, aby tak měla jasno čeho v něm chce dosáhout. (Daugbjerg, Swinbank 2007: 9 – 10) 5.4. Singapur, Ženeva, Seattle a příprava katarského kola

Dva roky po ukončení Uruguayského kola se konala ministerská konference v Singapuru, jejíž obsah se z velké míry soustředil na charakterizování budoucí pracovní náplně organizace. Byla zde definována čtyři témata, zahrnující zjednodušení obchodu, politiku soutěže, průhlednost v oblasti státních zakázek a investice. Ta začala být souhrně nazývána „singapurské otázky“, kterým se později věnovala zejména ministeská konference v Cancúnu. (Fergusson 2008: 6) Ženevská konference z roku 1998 byla předstupněm přístího setkání v Seattlu, které se konalo v listopadu následujícího roku a mělo připravit zahájení nového kola. Celá konference i splnění jejího vytyčeného cíle však skončilo selháním. To bylo zčásti zapříčiněno situací ve Spojených státech, kde se zrovna měly konat prezidentské volby. Situaci opět příliš neprospěly ani velké rozdíly pozic EU a USA spolu s dalšími zemědělskými exportéry ohledně záležitosti zemědělské liberalizace. Proti započetí nového kola se navíc postavilo mnoho rozvojových zemí, z jejichž strany panovala velká nedůvěra vůči WTO, obavy z opomíjení jejich priorit a prosazení zájmů silnějších aktérů jednání. (Chmelař 2007: 30) Kolaps konference byl přisuzován převážně nedostatečné přípravě jednání a neefektivnímu rozhodovacímu procesu, který byl nevhodný pro organizaci takového rozsahu a vzhledem ke komplikované agendě a rozmanitosti členských států i jejich postavení. Konference zanechala WTO značně poškozenou a polarizovanou. (Hoekman, Kostecki 2001: 140)

6. Kolo z Dohá Jakkoli se po skončení Uruguayského kola mohlo zdát, že zemědělství se vydalo novou cestou reformy vstříc celosvětové liberalizaci, postupně se začaly objevovat pochybnosti a 24

pesimismus ohledně otázky, zda protekcionismus v oblasti zemědělského obchodu může být vůbec někdy zcela poražen. Po deseti letech, které uplynuly od konce Uruguayského kola se ukázalo, že v zásazích do zemědělského trhu se projevila pouze malá míra redukce a výraznějším pokrokům se prostoru většinou nedostalo, jelikož zvolená metoda liberalizace a povaha podstaty závazků umožňovala flexibilní přístup a relativně snadnou cestu jak závazky alespoň zčásti obejít. (Giovanni 2004: 3-5) Vzhledem k tomu, že v otevírání trhů bohatších zemí vůči rozvojovým členům WTO se postupovalo velmi pomalu a poslední ministerská konference se odehrála v duchu neúspěchu, před katarským kolem

stála otázka, zda se mu tato situace podaří změnit, reformovat

zemědělské politiky členských zemí WTO a zajistit zlepšení vzájemného přístupu na trhy.

6.1. Ministerská konference z Dohá Ministerská konference, která zahájila nové kolo jednání a deklarovala jeho program, se konala 9.- 14. Listopadu 2001 v katarském hlavním městě. Kolo mohlo být zahájeno už dva roky po neúspěšné konferenci v Seattlu, čemuž napomohlo hned několik skutečností. Poté co se rozvojové země dozvěděly, že středem agendy nového kola budou jejich „…zájmy a potřeby s důrazem na nejméně rozvinuté země a úsilím zajistit jejich bezpečnost a podíl na růstu světového obchodu s ohledem na potřeby jejich ekonomického rozvoje…“(Ministerial Declaration 2001)10 začaly v novém kole vidět novou přílěžitost ke zlepšení své situace, vzhledem k tomu, jak limitovaná byla jejich zvýhodnění plynoucí z Uruguayského kola. (Chmelař 2007 :30). Zájmy na zahájení vyjednávání v roce 2001 měly i členské země OECD, zejména tedy USA, které rovněž viděly zahájení nového kola jako šanci ke zvýšení ekonomických příležitostí pro rozvojové země, ale vnímaly ho spíše ve smyslu součásti odpovědi na předešlé útoky na Světové obchodní centrum 11. září v rámci snahy o větší politickou soudržnost a integraci světové ekonomiky. Celkově mělo kolo být příležitostí pro zvrácení recese světové ekonomiky jelikož rok 2001 byl obdobím nejnižšího růstu produkce za poslední dvě dekády. (Fergusson 2008: 2) Na ministerské konferenci byla projednána agenda pro celé katarské kolo, která si kladla za priority vyjedání dalších tarifních redukcí se speciálním důrazem na export rozvojových zemí, zahrnutí existujících negociací o službách do jednání kola a prosazení významnější liberalizace obchodu se zemědělskými produkty. V zemědělství byla odsouhlasena snaha o

10

Proto se o kole mluví také jako o Rozvojové agendě z Dohá.

25

redukci tržních bariér co se týče přístupu na trhy, dále eliminovat zemědělské exportní dotace a také postupně zredukovat dotace produkce domácí. (Ministerial Declaration 2001) Rozhodnutí vzešlá z vyjednávání měla podle dohody stejně jako u předchozího kola podléhat principu tzv. jednotného závazku, tedy že v rámci nových jednání každého kola nebude platit žádná dohoda, dokud nebudou schváleny všechny dohody a bude tak buď vyjednáno všechno nebo nic. (Foltýn 2005: 31) V projednávaných otázkách se tak musely shodnout všechny strany, což pro dosažení dohody bylo nejednou překážkou. Nebylo ani jasné, jakou podobu bude mít finální dohoda, jelikož V Dohá byla stanovena pouze agenda k projednávání, přičemž detailnější kroky měly být učiněny na páté ministerské konferenci v roce 2003. (Oatley 2008:27) K úplnému uzavření kola nemělo podle plánu dojít později, než 1. ledna 2005. (Ferguson 2008: 3)

6.2. Aktéři jednání o zemědělském sektoru v rámci kola z Dohá Největší problémem v jednání o zemědělství se ukázala být právě rozdílnost pozic klíčových aktérů, která je při dosahování konsensu obtížně překonatelná. Spory mezi USA a ES/EU, které se jevily jako klíčová překážka předchozích kol a vedly dokonce k odkladu jednání, v současnosti představují menší problém, naopak se vyostřila situace mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Dohá se od předchozích kol liší větší emancipovaností rozvojových (či bývalých rozvojových) zemí, které byly mnohem lépe připraveny a organizovány do různých uskupení, aby v těchto formacích dosáhly větší vyjednávací síly a mohly lépe prosadit své zájmy. Zemědělství vidí tyto země jako jednu z nejdůležitějších oblastí, ve které zdůrazňovaly především argument, že jejich producenti nemohou konkurovat nadbytkovým zemědělským produktům z bohatých průmyslových států, které jsou navíc na světových trzích prodávány v dotovaných cenách. (Fergusson 2008: 10) Rozvojové země však navzdory své větší organizovanosti stále tvoří, co se míry ochoty přistoupení k liberalizaci, zájmů i požadavků týče, celek velmi různorodý. Jak již bylo naznačeno v první kapitole, liberalizace nemusí přinášet zisky všem, a tak se rozvojové země zpravidla dělí mezi státy, které usilují o zlepšení svých exportních možností, prosazují důslednou liberalizaci mezinárodního obchodu a jsou ochotny splnění svých požadavků vykompenzovat ústupky ve vlastní liberalizaci, a státy, které by sice taktéž uvítaly uvolnění ochranářských opaření u jiných zemí (zejména USA a

26

EU), avšak k vlastní liberalizaci jsou spíše neochotné, jelikož samy uplatňují vysoká cla a obávají se negativních důsledků zahraniční konkurence.11 (Foltýn 2005: 10) Stejně jako v předešlých jednáních jsou v kole z Dohá mezi státy OECD hlavními představiteli USA a EU, které nabízely snížení domácích podpor a Indie s Brazílií jako zástupci rozvojových členů WTO. Co se týče koalic, zformovalo jich značné množství, a to nejen mezi rozvojovými zeměmi. Jejich preference jsou ve většině případů do určité míry propojeny, což je dáno násobným členstvím některých zemí v určitých skupinách, případně i tím, že pozice některých seskupení jsou vzhledem k různorodosti svých členů často výsledkem kompromisu mezi názory jednotlivých států. Již od Uruguayského kola existuje zmiňované seskupení zemí vystupujících pod názvem Cairnská skupina, jejíž počet členů od té doby vzrostl na 19. Členské státy jsou zemědělskými vývozci v čele s Kanadou, Austrálií a Argentinou12, kteří hájí produkci s minimálními dotacemi a celkovou liberalizaci zemědělského obchodu s cílem postupně dosáhnout volného a spravedlivého obchodování v této oblasti, které by znamenalo trvale udržitelné zisky pro rozvojový svět. (Cairns Group, rok neuveden) Cairnská skupina je vnitřně velmi dobře organizovaná a její hlas má v jednáních vcelku velkou váhu, což je nepochybně dáno i významnou pozicí členů supiny na zemědělském trhu, kde se ve velké míře podílí na zemědělském exportu a společně jsou významnými vývozci pro EU. Velmi výraznou skupinou katarského kola je také G-20, v čele s Brazílií a Indií a se členstvím států jako Čína nebo Jihoafrická republika, která se snaží protlačit ambiciózní reformy zemědělských sektorů rozvojových zemí. (WTO, 2011) Sdružuje různorodou směsici zemí, které ve vyjednávání o zemědělství obvykle zastávaly odlišné až protichůdné pozice, a jejich cíle tak jsou mnohem obsáhlejší než v případě Cairnské skupiny, která byla touto koalicí také brzy zastíněna. (Hoekman , Kostecki 2001: 285) Členské země G-20 požadovují SDT a dosud nechtěly přistoupit na liberalizaci na reciproční bázi. (Kraus 2006: 5) Příkladem dalších koalic může být rozsáhlá G-90, která se skládá z většiny členských rozvojových zemí WTO a zahrnuje 49 LDCs, státy Africké unie a země africké, karibské a 11

Pro mnoho z nich jsou v sázce i příjmy z cel, některé se také obávají, že v důsledku snížení svých obchodních bariér budou vystaveny volatilitě světových cen, což by mohlo ohrozit jejich potravinovou situaci. Velkou roli zde hrají také již zmiňované preferenční dohody, které dovolují určitým rozvojovým zemím privilegovaný přístup na trhy rozvinutých zemí bez recipročních požadavků. Jelikož dotyčné státy nechtějí výhody oproti ostatním dovozcům ztratit, většinou nebývají liberalizaci zcela nakloněny. 12 Kromě těchto zemí jsou zástupci Cairnské skupiny také Bolívie, Brazílie, , Chile, Guatemala, Indonésie, Kolumbie, Kostarika, Malajsie, Nový Zéland, Pákistán, Paraguay,Peru, Filipíny, Jižní Afrika, Thajsko a Uruguay.

27

pacifické oblasti (ACP). O poznání méně početná skupina G-33 klade důraz na zájmy rozvojových zemí v oblasti speciálních produktů a také na flexibilitu v provádění limitovaného otervírání zemědělských trhů těchto zemí. G-1013 je koalicí zemí zastávajících pro zemědělství status rozdílné a zvláštní oblasti, protože ho nepovažují za součást svých obchodních zájmů. (WTO, 2011b) Z menších uskupení lze uvést G-4, která dříve zahrnovala čtyři nejvýznamnější členy WTO – EU, USA, Kanadu a Japonsko, avšak v současnosti jsou poslední dvě uvedené země nahrazeny Brazílií a Indií, a někdy tak bývá označována jako „New G4“. (MZV ČR, 2009)

6.3.EU a její výchozí pozice pro jednání katarského kola Už před začátkem katarského kola začala být plánována druhá reforma SZP, která měla ve spojitosti s WTO zmírnit mezinárodní kritiku evropského zemědělství. Evropští politici totiž čelili nátlaku organizace ve formě požadavků, aby EU zformulovala „nabídku“ o změnách a redukcích, které by byla ochotna v oblasti zemědělství dále učinit. (Daugbjerg, Swinbank 2007: 10) Reforma se nakonec stala v rámci SZP dosud nejambicióznější. Jako hlavní cíle prezentovala užší napojení evropského zemědělství na světové trhy, přípravu na další vlnu rozšíření Unie, lepší plnění nových nároků společnosti v oblasti ochrany životního prostředí a kvality produktů a dosažení větší kompatibility SZP s požadavky třetích zemí s ohledem na kolo z Dohá. (Massot 2011: 4) V rámci budoucích negociací představovala základní pilíř evropské vyjednávací pozice, která měla být posílena, ale zároveň byla dokončením uskutečnění požadavků z Dohody o zemědělství. V roce 2002 bylo v Bruselu rozhodnuto o zmražení stávajícího rozpočtu SZP do roku 2006, který byl rokem začátku nové finanční perspektivy. Následně bylo dohodnuto o zastavení výdajů na přímé platby a výdaje spojené s financováním a stabilizací zemědělských trhů do roku 2013. Byly rozlišeny závazky pro státy EU-15, jejichž strop byl určen v roce 2006 v Berlíně, a pro novější členy EU, u kterých mělo dojít k fázovému navyšování přímých plateb do roku 2013. Reforma, později známá pod názvem Fischlerova, kladla důraz zejména na posílení politiky rozvoje venkova, v rámci čehož byl zaveden speciální zemědělský fond s názvem Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EARDF) a systém jednotné platby na farmu (SPS), který začal závazně platit od roku 2005 pro státy EU- 15 a od 2007 pro nové

13

Švýcarsko, Japonsko, Bulharsko, Island, Izrael, Korea, Lichtenštejnsko, Norsko, Mauricius a Taiwan.

28

členské státy s možností dvouletého odkladu.14(Fiala, Pitrová 2009: 471) SPS spočíval v oddělení plateb od úrovně i typu produkce, ale také od samotné povinnosti produkce, takže se farmáři mohou rozhodnout zda, co a jak budou produkovat v závislosti na situaci na trhu. Tímto mělo být dosaženou souladu s pravidly WTO, jelikož konečným cílem zavedení SPS bylo umožnit začlenení režimu jednotné platby do zelené skupiny Dohody o zemědělství. (Massot 2011: 4) SPS byl již podmíněný zmiňovaným pravidlem „cross-compliance“ a farmáři tedy museli začít respektovat různé druhy bezpečnostních standardů. Závaznou se stala i modulace, která znamenala postupný odsun finančních prostředků na rozvoj venkova s cílem posílit především ekonomickou dimenzi evropského zemědělství. Mělo navíc docházet k dalšímu snižování intervenčních cen. (Fiala, Pitrová 2009: 470) Hlavní změnou Fischlerovy reformy byla tedy především změna politických nástrojů, podobně jako tomu bylo i u MacSharryho reformy. Reforma byla ve smyslu pokroku vstříc zemědělské liberalizaci v rámci WTO mnohými nahlížena pozitivně, ovšem vyvolala také kritické reakce. Ačkoliv se dotýkala jednoho ze tří pilířů zemědělství, domácí produkce, bylo jí vyčítáno, že málo zohledňuje oblast vnějších obchodních vztahů EU v rámci zemědělství, a tedy pilíř týkající se přístupu na trhy. (Fergusson 2998: 10) Reforma se také netýkala řady komodit, jako byl cukr, banány nebo víno.15 Mimo to jí byla přisuzována část viny za selhání ministerské konference v Cancúnu, jelikož nabídla pouze omezenou liberalizaci. (Baldwin, Wyplosz 2009: 371)

6.4.Ministerská konference v Cancúnu a její následky Ministerská konference v mexickém Cancúnu, která se konala v dnech 10.-14. září 2003, byla velmi významným setkáním v rámci kola z Dohá. Jak již však bylo výše naznačeno, skončila neúspěchem a bez jakékoliv dohody na rámci budoucích rozhovorů, čímž byl značně ohrožen termín plánovaného uzavření negociací do začátku roku 2005. (Fergusson 2008: 4) Selhání jednání však mělo své důvody a ukázaly se hned dvě oblasti, které představovaly hlavní překážky k dosažení dohody. Prvním problémem bylo, že rozvojové země požadovaly hlubší liberalizaci obchodu se zemědělskými produkty než EU, ale také USA, byly schopny akceptovat. Předmětem sporů zde byly především exportní dotace a přímé platby zemědělcům v EU a USA. Za druhé, EU trvala na zahájení negociací o již zmiňovaných singapurských 14

Na základě tzv. Health Check si potom většina nových států vyjednala, aby mohly používat systém SPS až od roku 2013, kdy dosáhnou vyrovnání výše přímých plateb z rozpočtu se státy EU-15. Dnes systém SPS používají pouze Slovinsko a Malta. (European Comission 2009) 15 Těchto komodit se týkaly až reformy v následujících letech. V případě banánů se jednalo o konec tzv. „banánové války o které bude řeč v jedné z následujících kapitol.

29

otázkách v roce 2004, avšak rozvojové země nechtěly otevírat nová jednání dokud nedosáhnou žádaných výsledků v oblasti zemědělství. (Oatley 2008: 27 - 8) Navíc zaujaly vcelku nekompromisní postoj spočívající v rozhodnutí, že žádná dohoda je pro ně lepší než špatná dohoda. (Chmelař 2007: 30) Právě překonání mezery mezi EU a USA na jedné straně a rozvojovými zeměmi na straně druhé, zejména co se týkalo zemědělství a Singapurských otázek, a poté shoda na podobě finální dohody, která měla být dokončena na šesté ministerské konferenci v Hongkongu o dva roky později, bylo však v Cancúnu vytyčeno za hlavní cíle. Byly navíc kritizovány procedury jednání a komplikovanost i nejednoznačnost celé agendy. Podle Foltýna (2005) EU nesla část viny za neúspěch jednání svým sebestředným a nekonstruktivním postojem, kdy příliš trvala na zahájení negociací o singapurských otázkách a neměla dostatečně kompromisní postoj k míře reformy své zemědělské politiky. EU se stala součástí nesvárů mezi aktéry, zejména

USA a skupinou G-20, kdy se

zainteresované strany vzájemně obviňovaly z krachu jednání. Po téměř šestiměsíční přestávce v negociacích byla patová situace prolomena novými návrhy v podobě Rámcové dohody z 1. srpna 2004. Ta upravovala jednotlivé podmínky pro všechny nové úmluvy, a to i v oblasti zemědělství, kde stanovila jako výchozí vyjednávací bod rámec pro modality, tedy specifické cíle a pravidla, které mají vést k naplnění cílů agendy kola z Dohá.16Byl přijat tzv. „červencový balíček“, který znamenal v oblasti zemědělství postupné rušení vývozních subvencí u produktů z rozvinutých zemí, především USA a EU. (Cihelková, Kunešová 2006: 81)

6.5.Ministerská konference v Hong Kongu a její následky Ve smyslu Rámcové dohody bylo cílem technických vyjednávání v Ženevě co nejlépe připravit další ministerskou konferenci, která se měla konat v Hong Kongu následujícího roku. Tam v průběhu jednání od 13. do 18. 12. 2005 však ke shodě o konkrétních závazcích v zemědělství, ale ani v ostatních odvětvích, nedošlo. I přesto byla tato ministerská konference významným krokem k oživení vyjednávání a v oblasti zemědělského obchodu bylo možné dosáhnout vcelku přijatelného výsledku. Byl navíc stanoven nový termín ukončení kola na konec roku 2006, avšak i tento se posléze ukázal být nesplnitelným.

16

Podle ambicí vyjádřených v tzv. Derbezově textu měly být modality stanoveny již v rámci ministerské konference v Cancúnu. (Draft Cancún Ministerial Text: Second Revision, 2003) Jednalo se právě o ty detailnější kroky, jejichž určení na setkání v Cancúnu slibovala i již ministerská konference z Dohá.

30

Ještě před začátkem konference došlo v EU po naléhání WTO ke schválení reformy cukerného pořádku která omezila export dotovaného cukru.17 Komisařka pro zemědělství Mariann Fischer Boel se domnívala, že reforma ukáže snahu EU respektovat pravidla WTO a posílí

vyjednávací pozici EU na ministerské konferenci v Hong Kongu. (Daugbjerg,

Swinbank 2008: 10) Na samotné ministerské konferenci byla klíčová otázka konkurenceschopnosti zemědělského vývozu, což je oblast kde se EU nechází pod neustálým tlakem. Tehdejší komisař pro vnější obchodní vztahy EU, Peter Mandelson, navrhnul na ministerské konferenci 70 % snížení vývozních subvencí a průměrné snížení dovozních cel o 46,5 %. Rozvojové země tuto nabídku považovaly za nedostatečnou, a to zejména v oblasti dovozních cel, jakožto nejvýznamnější diskriminační překážky volného přístupu svých produktů na evropské trhy. Nelíbilo se jim také, že EU stále řadu produktů řadí do „citlivé kategorie“, kde trvá na vyšších dovozních clech. (Krutílek, Kuchyňková 2005: 33) Nakonec byla EU ochotna přislíbit eliminaci zemědělských subvencí a zavázala se tak k jejich postupnému rušení do roku 2013 s tím, že do roku 2010 mělo dojít k jejich podstatné redukci. (Kraus 2006: 8) V rámci rozvojové pomoci došlo k souhlasu vyspělých průmyslových států s odstraněním celních tarifů u 97% produktů padesáti LDCs do roku 2008. (Oatley 2008: 27) Byly tak odbourány některé základní principy komunitární preference, což bylo v rámci SZP

mimořádným

krokem, ovšem stalo se tak zejména vlivem WTO a tlaku rozvojových zemí, jelikož samotná EU by tuto reformu zevnitř pravděpodobně neprovedla. (Kuchyňková 2010: 22) V Hong Kongu bylo také rozhodnuto o rozdělení členských zemí WTO do tří pásem, v rámci kterých měl být stanoven rozsah snižovaní domácích podpor. EU byla díky hojnému užívání těchto podpor zařazena do pásma, ve kterém měly podlehnout ve srovnání s ostatními skupinami největšímu snížení. Do středního pásma byly zařazeny USA a Japonsko a ostatní země utvořily pásmo spodní, kde se podpory měly snížit v nejmenší míře. (Fergusson 2008: 10-11) V oblasti celních tarifů byl taktéž vytvořen pásmový vzorec pro redukci, přičemž měla být stanovena větší redukce u vyšších cel a nižší redukce u citlivých produktů pro průmyslově vyspělé země a u speciálních produktů pro země rozvojové. (Kraus 2006 : 4-7) Obecně byla ale nálada pro vyjednávání charakterizována jako pesimistická a i nadále docházelo k roztržkám mezi aktéry negociací, jenž se navzájem obviňovali ze snahy zmařit 17

Podle WTO byl totiž stávající režim EU na podporu vývozu cukru neslučitelný s mezinárodními obchodními pravidly, jelikož EU dotovala mnohem větší objem vyváženého cukru, než jí bylo ze strany WTO oficiálně umožňováno.

31

hlavní cíl jednání, kterým měla být dlouhodobá a především systémová pomoc rozvoji zemí třetího světa a odbourání zbývajících bariér v oblasti liberalizace světového obchodu. EK viděla ze strany USA neochotu přistoupit na podstatné kompromisy kvůli tamním volbám do Kongresu, jejichž konání bylo stanoveno na listopad 2006, a také vůli Indie či Brazílie vyjít vstříc v některých záležitostech hodnotila jako nedostatečnou. Zásahy do přetrvávajících preferenčních rysů SZP podmiňovala EU ústupkem ze strany USA, od nichž byly také požadovány redukce podpor domácím zemědělcům. Komisař Mandelson se zároveň pokoušel oponovat obviněním Spojených států vznášeným vůči neliberálnímu charakteru SZP poukazováním na to, že potravinová pomoc USA poskytovaná nejchudším zemím, provozovaná v rámci světového potravinového programu, představuje ve skutečnosti potravinový dumping vytvářený na podporu americké zemědělské produkce. (Kuchyňková, Krutílek 2005: 34) Všechny zainteresované strany však vyjádřily odhodlání ukončit kolo již koncem července 2006. V závěru června se v EU konala mimořádná schůze ministrů a poté i setkání ministrů celé WTO. Modality za zemědělství však nakonec včas uzavřeny nebyly a mnohostranná obchodní jednání byla následně přerušena. (Kraus 2006: 8-11)

6.6. Mimořádná setkání: Davos, Postupim a Ženeva K zmrazení jednání v důsledku komplikovanosti situace došlo na schůzce v Ženevě v červenci 2006 s tím, že pokračování bylo odloženo na neurčito. K oficiálnímu usnesení o odblokování jednání došlo až na začátku roku 2007 ve švýcarském Davosu, kde se konala vrcholná schůzka. (Štěrbová 2008) V červnu 2007 v Postupimi se odehrála zvláštní schůzka států G-4, která byla obestřena velkým očekáváním a nadějemi na prolomení jednání a následné rozhodnutí, zda celé kolo z Dohá může být ukončeno, což mohlo být umožněno schválením podkladů pro uzavření jednání. Ani zde však nebyl nalezen společný kompromis vyhovující všem stranám a Postupim se tak stala jen dalším pokračováním řady neúspěšných jedání. EU v rámci setkání prezentovala nabídku, která spočívala ve snížení cel pro průmyslové výrobky na oplátku za ústupky v zemědělském obchodu18, avšak Indie a Brazílie s tímto návrhem odmítly souhlasit a k dohodě tak nedošlo. Za neochotu přistoupit na nabídnutý kompromis byly tyto dvě země 18

EU zde vedle ostatních členů tvořila výjimku, jelikož jako jediná vyslala na jednání dva zástupce, kterými byli tehdejší komisař pro obchod Peter Mandelson a komisařka pro zemědělství Mariann Fischer Boel. Podle Boel nabídka EU v zemědělském sektoru celkově přesahovala trojnásobně nabídku z Uruguayského kola. (Bydžovská 2007)

32

hojně kritizovány nejen ze strany ostatních dvou jednatelů, ale i největší skupiny rozvojových zemí G-90, které považovaly za nespravedlivé, že tak rozsáhlou skupinu zemí reprezentují pouze dva státy. (Bydžovská 2007) Naopak Brazílie s Indií obvinily USA a EU, že v oblasti zemědělství nevynakládají dostatečné úsilí vstříc liberalizaci. (Third World Network 2007) Další pokus o oživení kola proběhl v lednu 2008, kdy se sešli zástupci členských států WTO opět Davosu. Komisař Mandelson i šéfka Úřadu nejvyššího obchodního představitele USA Susan Schwab projevili ambice dosáhnout v jednáních podstatného pokroku, a to alespoň v podobě shody na základních prvcích pro jednání na technické úrovni, tedy ujednání konkrétních závazků pro členy WTO v rámci nových dohod. Kromě toho však ani zde nedošlo k žádnému posunu. (Štěrbová 2008) V červenci 2008 se konalo mimořádné setkání v Ženevě, kdy se na pozvání Pascala Lamyho sešli nejvýznamnější účastníci jednání a neformální sdružení fungující v rámci WTO. Podkladem pro jednání byl tzv. balíček z 10. července, který zohledňoval výsledky předchozích negociací. Rozhovory byly tentokrát velmi blízko dosažení dohody, ale po osmi dnech skončily neúspěchem, přičemž jako hlavní problém se ukázaly být neshody USA, Indie a Číny nad tématy zvýšené možnosti ochrany farmářů v rozvojových zemích. (Hnát 2008: 17)

6.7.Revize Health Check Od listopadu 2007 probíhala na půdě jednotlivých institucí EU diskuse o střednědobé revizi SZP (tzv. Health Check), jejíž záměrem bylo dále modernizovat SZP a zhodnotit stav po reformě z roku 2003. K jejímu schválení došlo v roce 2008 prostřednictvím balíčku čtyř legislativních dokumentů. Mělo se jednat

spíše o dílčí úpravy a drobnější zásahy do

některých mechanismů zavedených v rámci Fischlerovy reformy z roku 2003. Výsledky revize však byly ambicióznější, než bylo původně zamýšleno, a nakonec byla zároveň součástí plnění požadavku EK

zaujmout ofenzivnější postoj ve vyjednávání v rámci

katarského kola. (Daugbjerg, Swinbank 2008: 14) Výsledný kompromis obsahoval rozhodnutí o menší míře zvýšení povinné modulace. U států východního rozšíření z května 2004 bylo potom prodlouženo přechodné období na SPS a modulaci. Dále byl povolen určitý finanční objem, který stát může věnovat specifickým podporám produkce se zvláštním významem. Mělo také dojít k dalšímu oddělování plateb od produkce v některých odvětvích, kde byl dosud udržován původní systém podpor. Změnám se podle reformy mělo podrobit i odvětví společného trhu s mlékem a mléčnými výrobky, kde mělo do roku 2013 docházet k pozvolnému navyšování mléčných kvót, které by vedlo až 33

k úplnému odstranění těchto výrobních regulací v roce 2015.19 Došlo také ke zrušení povinného vyjímání části půdy z produkce a zrušení hektarové podpory pěstování energetických plodin, přičemž ušetřené prostředky měly být k dispozici novým členským zemím a zahrnutí nových priorit do programu rozvoje venkova. (European Comission 2009) Z hlediska EU bylo

prostřednictvím této revize primárním cílem posílit prvky

konkurenceschopnosti evropského zemědělství, které se mělo stát více slučiteným s jakoukoliv v budoucnu uzavřenou dohodou v rámci kola z Dohá. Vzhledem k rostoucím cenám na světových trzích měla revize skrze zrušení povinného vyjímání části půdy z produkce a mléčných kvót také podnítit potenciál produktivity evropského zemědělství. (Daugbjerg, Swinbank 2008: 14)

6.8.Ministerské konference v Ženevě Sedmá ministerská konference se opět konala za účasti všech členů WTO v Ženevě od 30. Listopadu do 2. Prosince 2009. Zasedání bylo tentokrát zamýšleno spíše jako výměna názorů na budoucí směřování WTO a vyslovení politické podpory dalšímu vyjednávání v oblasti agendy z Dohá. Ve svém úvodním prohlášení z konference Pascal Lamy upozorňoval na nové výzvy, kterým bude organizace čelit v budoucnu, jako klimatické změny či odstraňování překážek pro environmentální zboží a služby. Zmiňoval také nutnost sebereflexe WTO a posílení její role v nových podmínkách po překonání finanční a hospodářské krize. (Director General´s Opening Statement 2009) Právě světová ekonomická krize byla považována za jednu z příčin, proč ani tato jednání nepřinesla žádný průlom, jelikož v jejím důsledku někteří aktéři (především USA) začali zvažovat své předchchozí cíle a závazky a mít obavy z negativních důsledků případné další liberalizace obchodních vztahů. I na této ministerské konference se objevila zmínka nutnosti ukončení kola. Zainteresované strany byly také opět velmi blízko k dohodě o dalším snížení celních tarifů u zemědělských produktů a reformě odvětví v rozvinutých zemí, které nakonec nebylo dosaženo. Podařilo se zde uzavřít alespoň spor EU se zeměmi Latinské Ameriky v oblasti obchodu s banány, který se táhnul už od roku 1993 a označoval se jako tzv. banánová válka. EU totiž uplatňovala preferenční ochodní politiku vůči státům ACP, které tak byly od uvedeného roku 19

Členské státy přitom měly mít možnost poskytovat svému mléčnému sektoru do jara 2014 limitovanou státní pomoc, která by umožnila tzv. „měkké přistání“ a přizpůsobení se novým podmínkám ve více konkurenčním prostředí neregulované produkce.

34

zvýhodňovány oproti latinskoamerické konkurenci. (WTO 2009b) Byla podepsána Dohoda o obchodu s banány, v rámci které se zainteresované strany20 dohodly na postupném snižování cel při dovozu banánů do Evropy, která se měla během sedmi let od dohody snížit o jednu třetinu. (Geneva Agreement on Trade in Bananas 2010) Během let 2009 a 2010 se také konalo několik setkání, povětšinou skupiny G-20, která jednala o zásadních překážkách k uzavření dohody a volala po dokončení kola. (European Comission 2011) Zatím poslední ministerská konference se konala opět v Ženevě 15.-17. prosince 2011. Hlavními tématy bylo kromě rozvojového programu z Dohá také posilování mnohostranného obchodního systému WTO a propojení obchodu s rozvojem. Nejdůležitějším úkolem však byla diskuse nad cestami jak posunout kupředu zdlouhavá jednání o liberalizaci mezinárodního obchodu a o aktualizaci jeho pravidel. (WTO 2012b) Schváleno navíc bylo členství Ruska, Černé hory a Samoy, k čemuž se EK vyjádřila kladným komentářem. Významný je pro EU zejména vstup Ruska, jelikož pro ni představuje vedle USA Číny největšího obchodního partnera. Právoplatnými členy by se všechny tři země měly stát během první poloviny letošního roku. (European Comission 2011)

7. Analýza role EU v katarském kole v jednáních o obchodu se zemědělskými produkty V rámci kola z Dohá prosazovala EU širší záběr agendy negociací, o čemž vypovídá mj. již zmiňovaná neustálá snaha o protlačení diskuse o singapurských otázkách, což se stalo předmětem střetu EU a rozvojových zemí. V oblasti zemědělství se EU snažila o zajištění životní úrovně svých farmářů a prosazení konceptu multifunkcionality, ve kterém jsou zohledňovány externí zisky ze zemědělské politiky jako ochrana životního prostředí a zaměstnanců, potravinová bezpečnost či rozvoj venkova. S rostoucím tlakem na snižování podpor a protekcionistických opatření multifunkcionalitu potom využívala k ospravedlňování využívání státní podpory s tím, že zemědělství je producent veřejných statků a služeb veřejného sektoru, a proto by mělo být dotováno, aby mohlo naplňovat potřeby společnosti. (Ingco a Nash 2004: 179) EU kromě samostatého vystupování v rozhovorech působila také v rámci skupiny G-4 a v souvislosti s konkrétními problémy i s jednotlivými zeměmi, které v rámci dané diskuse 20

Brazílie, Kolumbie, Kostarika, Ekvádor, Guatemala, Honduras, Mexiko, Nikaragua, Panama, Peru a Venezuela.

35

považovala za partnerské. Častěji se mezi nimi vyskytovaly rozvinuté ekonomiky, objevily se ale i případy spolupráce se zeměmi rozvojovými. I přes rozdílné pozice v předchozích negociacích a vzájemné neshody EU v současně probíhajícím kole spolupracovala často se Spojenými státy. To bylo zřetelné zejména na páté ministerské konferenci v Cancúnu, kde předložily společný návrh dohody týkající se zemědělské oblasti, který vyvolal kritiku rozvojových zemí. Ve srovnání s USA projevovala EU v multilaterálním vyjednávání o zemědělství většinou menší ochotu snižovat obchodní bariéry a přijímat přísnější opatření, neznamená to ovšem že by politika USA nebyla ochranářsky orientovaná. Ve vztazích EU s rozvojovými zeměmi se většinou vyskytovala spolupráce odlišné povahy, kdy se jednalo o vytváření preferenčních vztahů v oblasti dovozu zemědělských produktů. Kromě zmiňované dohody EBA uzavřela ES/EU již dříve např. Dohody z Yaoundé s africkými zeměmi a Dohody z Lomé a z Cotonou se zeměmi ACP. Systém preferencí zahrnující zemědělský sektor uplatňuje také vůči zemím středomořské oblasti. (Bydžovská 2012)

7.1.Faktory ovlivňující roli EU 7.1.1. Vnitřní faktory

Na postoj EU v jednáních katarského kola o zemědělském obchodu působily především vlivy zevnitř samotné Unie, kde státy koordinují své pozice na vzájemných jednáních, aby pak EK mohla jednat na zasedání WTO jménem všech sedmadvaceti členů. Tato koordinace vzhledem k počtu členů není jednoduchá, jelikož názory o míře liberalizace zemědělského obchodu i postoje k vynakládanému objemu financí na SZP se mezi členskými státy značně liší a výsledná pozice EU je tak často složitým kompromisem. Členské země navíc v nejdůležitějších rozhodnutích mohou užít právo veta. Státy jižního křídla se silným vlivem zemědělského sektoru v čele s Francií a spolu s Polskem, Rumunskem, Maďarskem a některými dalšími státy stojí v otázce liberalizace zemědělského obchodu proti koalici zemí zahrnující severní křídlo EU v čele s Velkou Británií a ostatními státy, pro které zemědělství nehraje tak velkou roli. (Fajmon 2010:9) Zatímco druhá skupina států uvolňování zemědělského obchodu podporuje, první skupina se odmítá vzdát ochranářských a dotačních opatření evropské zemědělské politiky. V čele s Francií tak bojují proti EK argumenty s obavami o své zemědělce a snaží se zabránit dalším liberalizačním reformám SZP. V souvislosti s vnitřními fatkory se dá tvrdit, že na vyjednávací pozici EU ve WTO mělo vliv také východní rozšíření, které se odehrálo po zahájení katarského kola. Rozšířením bylo 36

přijato dvanáct nových států, které tak začaly působit v oblasti SZP a podílet se na výše popsané vnitřní diskusi a rozhodování o tomto sektoru. Jejich přijetím se také zvětšila celková rozloha zemědělské půdy EU a objem produkce evropského zemědělství. 7.1.2. Vnější faktory

Většina vývozců do EU s jejími obchodními podmínkami vztahujícími se k zemědělským produktům nebyla spokojená již od samotného vzniku GATT a vlády členských zemí Unie začaly už tehdy čelit silnému tlaku a požadavkům o změny. Efekt vnějšího nátlaku se projevil již po zařazení zemědělství do agendy WTO v 80. Letech v záležitosti schválení MacSharryho reformního balíčku, díky kterému mohlo být následně uzavřeno Uruguayské kolo Dohodou o zemědělství. Ta v podstatě odstartovala celý reformní proces zemědělské politiky EU , jehož součástí se stala Agenda 2000, Fischlerova reforma, reformy jednotlivých zemědělských odvětví21 a Health Check. Od Uruguayského kola tak vývoj SZP a GATT/WTO postupoval současně, i když koordinace sledu událostí byla často problematická. Reformní proces stále probíhá, přičemž vedle snah o snížení nákladů SZP je jeho cílem také uvedení zemědělské politiky v soulad se zásadami WTO. Samotná GATT/WTO tedy podnícením reforem SZP nepochybně přispěla k formování role EU, k jejímu uvědomění o potřebě pokroku v rámci organziace a určitému ulehčení postupu v jednáních. EU se navíc dosud potýkala s kritikou WTO za porušování zásad, přijatých v rámci organizace v oblasti obchodu se zemědělskými produkty, jako nediskriminace, zákaz dumpingu a zásada usilování o další liberalizaci mezinárodního obchodu. V rámci WTO se EU účastnila několika desítek sporů se třetími zeměmi, které se týkaly restrickcí uplatňovaných na dovážené produkty s genetickou modifikací22, hormonů, drůbeže či banánů. (Bydžovská 2012) V průběhu kola z Dohá tedy na EU působili i ostatní aktéři jednání. Především to byly rozvojové

země,

z jejichž

strany

byly

Unii

vyčítány

protekcionistické

tendence

v zemědělském sektoru, a které stále trvají na větších závazcích a dalších dohodách vstříc liberalizaci, jelikož jejich situace je na dalším vývoji v této oblasti značně závislá a důsledky obchodních politik rozvinutých aktérů se na jejich ekonomikách výrazně podepisují. 21

Kromě zmiňované reformy cukerného pořádku proběhla také reforma trhu s ovocem a zeleninou a reforma vinného sektoru, která platí od srpna 2008, a díky níž se společná organizace trhu s vínem stala pro WTO přijatelnější. Velká část podpor tohoto vinného sektoru totiž spadala do žluté skupiny, což bylo pro ostatní členy WTO nepřijatelné, jelikož pravidla organizace stanovují postupné rušení veškerých vývozních dotací. (European Comission 2007: 7-8) 22 Kritika v tomto případě zaznívala zejména ze strany USA a zemí třetího světa využívajících geneticky modifikované organismy pro pěstování zemědělských plodin.

37

V průběhu jednání se tyto země také často cítily zastiňovány EU i ostatními většími aktéry jednání a obviňovaly je z pokusů změnit směr rozhovorů tak, aby to lépe vyhovovalo jejich politickým cílům. (Giovanni 2004: 6)

7.2.Vývoj pozice EU v průběhu multilaterálního jednání Již před kolem z Dohá se ve všech třech oblastech jednání o zemědělském sektoru EU snažila vyhnout větším závazkům a razantnějším krokům a většinou odmítala přísnější nařízení pro odbourávání ochranářských bariér, o čemž svědčí její odmítnutí liberalizačních návrhů během jednání Uruguayského kola před plánovaným závěrečným jednáním v roce 1990, což vyústilo v krizovou situaci a nutnosti odložení plánovaného termínu uzavření jednání. Už to byla určitá předzvěst pro pozici EU v samotném kole z Dohá, ve kterém se sice EU snaží vyhovět požadavkům WTO a reformami SZP směřuje vstříc určité liberalizaci, avšak stále hájí specifika svého zemědělství a přijímá opatření, která nezhoršují situaci evropských zemědělců a neohrožují SZP, a většinou tak dostatečně chrání její vnitřní trh. Je tedy zjevné, že na první místo staví evropské zájmy. Dalo by se ale říci, že EU se liberalizaci zemědělských trhů se skutečně přiblížila, což je zřejmé pokud např. srovnáme výsledky Uruguayského kola s nabídkou z jednání v Postupimi. (Bydžovská 2007) Dosud se zavázala ke značnému snížení importních bariér a zemědělských dotací, u kterých

pokračuje proces sledující závazek jejich odstranění do roku 2013.

Pokračují také snahy o přesun domácích podpor do zelené skupiny. Liberalizace světového zemědělského obchodu by však bezesporu předpokládala další reformy společné zemědělské politiky a další ústupky ze strany EU. Ohledně toho se v samotné EU nyní rozbíhají četné diskuse. Započat již byl rozhodovací proces ohledně budoucnosti SZP v nové finanční perspektivě od roku 2013, v němž se opět vedou spory o celkový objem zemědělských výdajů v rámci evropského rozpočtu. Reformu SZP pro období po roce 2013 EK navrhla v říjnu 2011. Podle tohoto návrhu by měly být podpořeny inovace a posílena konkurenceschopnost zemědělství. Zemědělství by mělo být na všech územích udržitelné a potravinový řetězec vyváženější. Důraz je v návrhu opět kladen na životní prostředí a rozvoj venkovských oblastí. Jedním z cílů je také podpora příjmů v zájmu oživení růstu a zaměstnanosti. Celkově by SZP měla být „jednodušší a účinnější“. Rozhodnutí o schválení budoucí reformy se předpokládá koncem roku 2013. (European Comission 2012d)

38

7.3.Aktuální stav multilaterálních jednání Po poslední konferenci v Ženevě ze strany WTO zatím nejsou plánovány žádné velké kroky. Sám Pascal Lamy se letos v únoru vyjádřil, že „Současné politické prostředí nařizuje, že nejrealističtější a nejvíce praktická cesta kupředu vede skrze malé krůčky, které postupně posunou kupředu vyspělejší části kola z Dohá, a znovu zváží ty, v nichž přetrvávají podstatnější rozdíly.“ (Report by the Chairman of the Trade Negotiations Committee, 2012) Při pohledu na výsledky jednání posledních let se dají vypozorovat opakované výzvy a sliby o ukončení jednání aniž by témata, která po většinu průběhu kola z Dohá představovala hlavní část negociací, byla patřičně dořešena. Vzhledem k tomu, kolik termínů se dosud nedodrželo a jak byla jednání komplikovaná by však vyjednavači neměli slibovat nesplnitelné, jelikož každým dalším promarněným slibem by se důvěryhodnost k negociacím a slovům jednatelů jen snížila. Dle jednání je zjevné, že rozdíly v postojích jednotlivých členských států ve většině případů stále přetrvávají a ze strany vyjednavačů bude pravděpodobně potřebná ještě větší flexibilita a další kompromisy. Vypadá to, že pokud má být v rámci kola z Dohá v budoucnu dosaženo nějaké dohody, ústupky bude muset udělat EU a ostatní vyspělejší aktéři jednání. Ti ale očekávají od zemí jako jsou Indie a Čína, které samy sebe (podle rozvinutých států neoprávněně) stále řadí mezi rozvojové země, že nejprve otevřou své trhy zahraniční konkurenci. (Freedman 2012) V posledních letech navíc dochází k nárůstu uzavírání bilaterálních a regionálních dohod a objevují se dohady, zda liberalizaci obchodu na multilaterální úrovni nemohou ještě více znesnadnit. (Fergusson 2008: 2)

39

8. Závěr Jednání v rámci současného kola jsou za celou dobu od vzniku GATT vůbec nejdelší. Ve srovnání s minulým kolem v Dohá již není příčinou neúspěchu rozpor mezi USA a EU, ale spíše neshody mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Rozdílnost náhledů na situaci nedovoloval kolo ukončit až do roku 2008. V průběhu roku 2009, po neúspěšných negociacích na ministerské konferenci v Ženevě, se šance na bezprostřední ukončení kola ukázaly jako mizivé a všichni se smířili s tím, že v nejbližších letech kolo s nejvyšší pravděpodobností nebude uzavřeno. Ani v posledních letech nebylo dosaženo významějšího posunu v jednáních. Z detailnějšího pohledu na kolo z Dohá se tak nezdá, že by se dosud přiblížilo původně vytyčenému hlavnímu cíli, tedy napravit existující nerovnosti světového obchodu a postavit jeho pravidla tak, aby nabízela více příležitostí rozvojovým zemím. Pravděpodobnost dokončit kolo v blízké době a zároveň splnit tento cíl se zdá být velmi malá a není tak divu, že pro mnohé rozvojové země jednání ztrácejí smysl. Oblast obchodu se zemědělskými produkty nabízí nejspíše největší prostor k liberalizaci, vzhledem k tomu jak dlouho byla z multilaterálních rozhovorů vynechávána, je však otázkou, jaké zisky by plynuly z katarského kola i po schválení většiny dosavadních návrhů týkající se tohoto sektoru. Jako jeden z předních aktérů multilaterálních obchodních jednání spolu s ostatními vlivnými aktéry může EU vývoj situace převládající v zemích třetího světa změnit. Ve velké míře však záleží na její politické vůli uzavřít dohodu. Podle slov komisaře de Guchta EU rozhodně není připravena se v jednáních i přes jejich dlouhé trvání vzdát: „Dohá nebude prohlášeno za mrtvé, protože my představujeme jednoho z lékařů a nejsme připraveni tak učinit.” (Beattie 2011) V budoucnu se však ukáže, zda je tato vůle tak velká, jak je ze strany EU deklarováno. Případné uzavření dohody také vyžaduje určitou flexibilitu a ochotu k ústupkům, což je EU ochotna nabídnout pouze v omezené míře. Zdá se, jako by na sebe odmítala brát rizika, která by z těchto ústupků mohla plynout, aniž by dostala „něco na oplátku“. Co se týče SZP, zůstává nehledě na reformy, které dosud proběhly, i nadále velmi nákladnou položkou rozpočtu EU, zdaňování dovozu potravin pokračuje a stále je dotován vývoz některých produktů, ať už přímo či nepřímo. Je tak pravděpodobné, že EU bude v budoucnu i nadále vystavována vnitřním i vnějším tlakům ke změně své zemědělské politiky. Zda jednání kola budou úspěšně uzavřena a kdy, to je další otázkou, která zůstává neobjasněna. Zodpoví ji možná příští ministerská konference, která by se podle pravidla o jejím svolávání každé dva roky měla konat na konci roku 2013. 40

Použité zdroje Primární literatura Agreement

establishing

the

World

Trade

organization

(1994).

Dostupné

na:

. Agreement

on

Agriculture

Dostupné

(1994).

na:

. Geneva

Agreement

on

Trade

in

Bananas

Dostupné

(2010).

na:


lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:141:0003:0005:EN:PDF>. Director

General´s

Opening

Statement

(2009).

Dostupné

na:

. Draft

Cancún

Ministerial

Text:

Second

Revision

(2003).

Dostupné

na:

. Ministerial Declaration Adopted on 14th November 2001 (2001). Dostupné na: . Report by the Chairman of the Trade Negotiations Committee (2012). Dostupné na: . Sekundární literatura BALDWIN, R. E. ; WYPLOSZ, Ch. (2009): The economics of European integration. London, McGraw-Hill. BARTON, J. H. et al. (2006): The Evolution of the Trade Regime: Politics, Law, and Economics of the GATT and the WTO. Princeton, N.J. : Princeton University Press. BEATTIE, A. (2011): Miserly Progress Made on Doha Trade Talks. Dostupné na: . [cit. 12. 4. 2012]. BYDŽOVSKÁ, M. (2007): Liberalizace světového obchodu? Běh na dlouhou trať. Dostupné na: . [cit. 10. 4. 2012].

41

BYDŽOVSKÁ,

M.

(2012):

Vnější

ekonomické

vztahy.

Dostupné

na:

. [cit. 17. 4. 2012]. CAIRNS

GROUP

WEBSITE.

(Rok

neuveden).

Dostupné

na:

. [cit. 25. 3. 2012]. CIHELKOVÁ, E. (2003): Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha, C.H.Beck. CIHELKOVÁ, E.; KŘÍŽKOVÁ, J.; KUNEŠOVÁ, H. ; MARTINČÍK, D. (2006): Světová ekonomika: Nové jevy a perspektivy. Praha, C. H. Beck. DAUGBJERG, C.; SWINBANK, A. (2007): The Politics of CAP Reform: Trade Negotiations, Institutional Settings and Blame Avoidance. JCMS, Vol. 45, No. 1. pp 1-22. DAUGBJERG, C.; SWINBANK, A. (2008): Explaining the Health Check: The Budget, WTO,

and

Multifunctional

Policy

Paradigm

Revisited.

Dostupné

na:

. [cit. 24. 4. 2012]. DOLOQUAY, D. (2008): Evropská unie a Světová obchodní organizace (WTO). Dostupné na: . [cit. 14. 3. 2012]. EVROPSKÁ REGIONÁLNÍ FÓRA (2008). Společná zemědělská politika EU. Dostupné na: . [cit. 15. 4. 2012]. EUROPEAN COMISSION (2007): Proposal for a Council Regulation on the COM in Wine and

Amending

Certain

Regulations.

Dostupné

.

[cit.

na: 27.

4.

2012]. EUROPEAN

COMISSION

(2009):

CAP

Health

Check.

Dostupné

na:

. [cit. 4. 4. 2012]. EUROPEAN COMISSION (2011): EU welcomes 3 new members to the World Trade Organisation.

Dostupné

na:

. [cit. 27. 4. 2012].

42

EUROPEAN COMISSION (2012a): The Common Agricultural Policy Explained : Agriculture and Rural Development: The EU - a major world trader in agricultural goods. Dostupné na: . [cit. 15. 4. 2012]. EUROPEAN COMISSION (2012b): Comissioner for Trade: Karel de Gucht. Dostupné na: < . [cit. 27. 3. 2012]. EUROPEAN COMISSION (2012c): Trade: Everything but Arms. Dostupné na: . [cit. 15. 4. 2012]. EUROPEAN COMISSION (2012d): Agricultural and Rural Development: Legal proposals for the CAP after 2013. Dostupné na: . [cit. 26. 4. 2012]. FAJMON, H.; KRUTÍLEK, O.; KUCHYŇKOVÁ, P. (2010): Současnot a budoucnost českého zemědělství v EU. Centrum pro studium demokracie a kultury. Dostupné na:. [cit. 14. 4. 2012]. FERGUSSON, I. F. (2008): World Trade Organization negotiations: The Doha Development Agenda. Dostupné na: . [cit. 16. 3. 2012]. FOLTÝN, J. et al. (2005): WTO před zasedáním v Hongkongu. Praha: Glopolis, o.p.s. FREEDMAN, J. (2012): EU’s De Gucht Urges Brazil, China, India to Keep Markets Open. Dostupné na: . [cit. 25. 4. 2012]. GIOVANNI, A. et al. (2004): Agricultural Policy Reform and the WTO : Where Are We Heading? Northampton, MA : Edward Elgar. HNÁT, V. et al. (2008): Rozvojové země a současný stav jednání ve WTO. Dostupné na . [cit. 27. 4. 2012]. HILLMAN, J. S. (1996): Nontariff Agricultural Trade Barriers Revisited. Dostupné na: . [cit. 11. 4. 2012]. 43

HOEKMAN, B. M. ; KOSTECKI, M. M. (2001): The Political Economy of the World Trading System: The WTO and Beyond. Oxford, Oxford University Press. HOKROVÁ, M. (2007): Mezinárodní obchod se zemědělskými komoditami – dopady na rozvojové země. Dostupné na: < http://www.rozvojovka.cz/_200_28.htm>. [cit. 30. 4. 2012]. CHANG, H. (2007): Bad Samaritans. New York, Bloomsbury Press. CHMELAŘ, P. (2007): Liberalizace světového obchodu není všelék na chudobu v rozvojových zemích, Mezinárodní politika, č. 2. JOSLING, T. (2003): Key Issues in the World Trade organization Negotiations on Agriculture. American Journal of Agricultural Economics, Oxford University Press. Vol. 85, No. 3, pp 663-667. INGCO, M. D. ; NASH, J. (2004): Agriculture and the WTO : Creating a Trading System for Development. Washington, D.C., World Bank. JUREČKA, V. ; JÁNOŠÍKOVÁ, I. et.al. (2009): Makroekonomie. Ostrava, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava. KOŘAN, M. (2008): Jednopřípadová studie, in: Drulák, P. et al.: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha, Portál. Str. 29 – 61. KRAUS,

J.

et

al.

(2006)

WTO

a

zemědělství.

Dostupné

na:

[cit. 14. 3. 2012]. KRUGMAN, P. R. ; Obstfeld, M. (2003): International Economics: Theory and Policy. Boston : Addison-Wesley. KRUTÍLEK, O. ; KUCHYŇKOVÁ, P. (2005): Monitoring EU europoslance Hynka Fajmona – listopad-prosinec 2005. Dostupné na: . [cit. 14. 4. 2012]. KUBIŠTA, V. (1999): Mezinárodní ekonomické vztahy. Praha, HZ Editio. KUBIŠTA, V. (2009): Mezinárodní ekonomické vztahy. Plzeň, Aleš Čeněk. MASSOT,

A.

(2011):

Reformy

společné

zemědělské

politiky.

. [cit. 16. 4. 2012]. 44

Dostupné

na:

MZV

ČR

(2009):

Seskupení

států

operujících

v rámci

WTO.

Dostupné

na:

. [cit. 16. 3. 2012]. OATLEY, T. (2008): International Political Economy : Interests and Institutions in the Global Economy. New York, Pearson/Longman. ROZEHNALOVÁ, N. ; TÝČ, V. (2006): Vnější obchodní vztahy EU. Brno, Masarykova univerzita. ŠTĚRBOVÁ, L. (2008): WTO: v předvečer průlomu v jednáních? Dostupné na: . [cit. 27. 3. 2012]. Third World Network (2007): Brazil, India give inside view of failed G4 Potsdam meeting. Dostupné na: . [cit. 29. 3. 2012]. VONDRUŠKOVÁ, B. (2007): EU priorities in the three pillars of the WTO and their comparison to the American ones. Central and East European International Studies Association 6th Convention Wroclaw. Str. 200-209. WTO

(2009a):

The

World

Trade

Organization

in

Brief.

Dostupné

na:

. [cit. 8. 3. 2012]. WTO (2009b): Lamy hails accord ending long running banana dispute. Dostupné na: . [cit. 20. 4. 2012]. WTO

(2011):

Negotiating

Groups.

Dostupné

na:

. [cit. 2. 4. 2012]. WTO

(2012a):

Understanding

the

WTO

–

Members.

Dostupné

na:

. [cit. 16. 3. 2012]. WTO

(2012b):

Eight

WTO

Ministerial

Conference.

Dostupné

na:

. [cit. 19. 3. 2012].

45