Darby´s Rangers
rok 1942-1944 1st Ranger Bn 3rd Ranger Bn 4th Ranger Bn. "Onward we stagger, and if the tanks come, may God help the tanks!" William O. Darby Roku 1942 byla druhá světová válka v plném proudu. USA v prosinci 1941, po japonském útoku na Pearl Harbor, ukončily izolovanost a vyhlásily Ose oficiálně válku. Nutno říci, že v tomto počátečním období Německo i Japonsko posílalo do války o mnoho lépe trénované a připravené vojáky než-li Spojenci. Německo disponovalo speciálně vycvičenými jednotkami pro speciální úkoly. Na tento fakt již dříve zareagovala Velká Británie, když dala vzniknout speciálním jednotkám Commandos podle představy podplukovníka Dudley Clarka. Myšlenka... O vznik speciálních jednotek americké armády po vzoru britských Commandos měl eminentní zájem osobně i americký prezident F.D.Roosevelt. Na jaře 1942 byl náčelníkem generálního štábu Georgem C. Marshallem vyslán do Velké Británie plukovník Lucian K. Truscott Jr. s úkolem sjednat možnost společného výcviku již v boji úspěšných Commandos a připravovaných speciálních jednotek americké armády. 26. května 1942 předložil plk. Truscott návrh na založení US jednotky obdobné britským Commandos. Ministerstvo války návrh schválilo a pověřilo plk. Truscotta a gen. Hartleho, velitele amerických sil v Severním Irsku, k aktivaci 1st Ranger Battalion (Prvního praporu Rangers). Vzniku tohoto praporu předcházela debata o jejím názvu. Původní návrh zněl US Commandos. Nicméně tento návrh byl příliš britský a americká generalita trvala na názvu, který by více čerpal z domácích, amerických tradic. Byli pověřeni historici, aby se poohlédli po vhodném pojmenování. Byl vybrán název RANGERS. Rangeři byli jednotkou dělníků a farmářů, kteří v 18. století bojovali proti Francii po boku Velké Británie a konfederace Indiánů. Tehdy je vedl major Robert Rogers. Z původně netrénovaných mužů Rogers vycvičil, dnes by se dalo říci speciální, jednotku lehké pěchoty, která měla za úkol průzkum a zvláštní úkoly proti vzdáleným cílům. Rogersovi Rangeři byli velice profesionální a dobře vycvičenou malou jednotkou, která svojí specializací předběhla dobu a byla námětem pro vznik současných speciálních jednotek. Vznik 1st Ranger Bn. 1st Ranger Bn. byl zformován 7. června 1942 v Carrickfergus, v Severním Irsku. Jádrem tohoto praporu byli dobrovolníci z 34th Infantry Division a 1st Armored Division z V. armádního sboru, které sídlily v Severním Irsku. Gen. Hartle jmenoval velitelem praporu kapitána Williama Orlanda Darbyho, kterého následně ihned povýšil do hodnosti major. 1st Ranger Bn. byl oficiálně
aktivován 19. června 1942. Následující dva týdny byly z tisícovek uchazečů vybíráni nejvhodnější kandidáti a poté byl první prapor připraven k přesunu do výcvikového střediska Commandos na zámku Achnacarry ve Skotsku. Břečťanem porostlý zámek Achnacarry ležel v krásném, zeleném a odlehlém údolí v panství Lorda of the Camerons of Lochiel. Muži zde byli ubytováni v britských teepee stanech po osmi lidech. Základní organizační schéma původní jednotky Rangers vypracoval major Ted Conway, který za tímto účelem nějakou dobu pobýval a cvičil ve Skotsku s britskými Commandos. Původní prapor Rangers o počtu 26 důstojníků a 441 členů mužstva (EM) tvořila velitelská rota (7 důstojníků + 69 EM) a šest rot A, B, C, D, E a F (každá s 3 důstojníky + 62 EM). Rotu tvořilo velitelství roty a dvě čety. Prapor Rangers byl méně početný než tradiční prapory americké armády s 22 důstojníky a 864 EM. Počty Rangerů byly uzpůsobeny kapacitám malých britských výsadkových člunů. Jako většina ostatních US jednotek dlících ve Velké Británii, i Rangeři měli problém s adaptací na anglickou stravu. Ta byla z valné většiny tvořena rybím masem a čajem. Až po mnoha stížnostech a naléháních byli k Rangerům přiděleni výborní kuchaři z 34. divize připravující typická americká jídla, což okamžitě znatelně pozvedlo morálku v jednotce. Výcvik, výstroj Tentýž den, kdy byl prapor oficiálně aktivován, bylo 7 důstojníků a 12 EM dočasně odveleno k 2. kanadské divizi do Cowes na ostrově Wight. Tato divize se připravovala na napadení francouzského přístavu Dieppe. Zbytek praporu Rangers se ihned začal věnovat intenzivnímu výcviku, který byl zaměřen především na rozvoj fyzické síly. Vzhledem k povaze speciálních jednotek Rangers a k tomu, že nebyli klasickou pěchotou, byl jejich trénink abnormálně náročný a nejtvrdší ze všech složek armády. Toto se samozřejmě odrazilo i na vysokém počtu odpadlíků, kteří byli odesílání zpět ke svým mateřským jednotkám. Původní výzbroj a výstroj Rangers se moc nelišila od klasické pěchotní. Byla však doplněna o některé součásti z výstroje britské královské armády. Původní 1st Rangeři byli proslulí nošením britských výstrojních součástí a dalším znakem Rangerů se stala třeba i britská vlněná čepice, kterou nosili příslušníci Commandos, tzv. komfortér, která byla šita z anglických vlněných šál. Střelci byli původně vyzbrojeni puškami M-1903. M1 Garand se dostal do výstroje Rangerů až v srpnu 1942 před odjezdem do Afriky. Na každou rotu bylo přiděleno 12 pěstních boxerů, zbraně, která zvyšovala razanci úderu pěstí. Každý 1st Ranger nafasoval britský útočný nůž Commando Fairbairn Sykes, který se také stal prvním symbolem Rangers. Prapory, které vznikly později, již tyto nože neobdržely. Vojáci dostali ještě prvoválečné helmy M-1917A1, druhoválečný model helmy M1 byl fasován až později, když se prapor přesunul k výcviku do skotského Dundee. V podstatě se výstroj Rangerů nelišila od standardní pěchotní výstroje. Rangeři si však výstrojní součástky volně upravovali, což měli od velitelství dovoleno. Zkrácené spinky se staly dalším symbolem Rangerů z 1st, 3rd a 4th Bn.. Standardní pěšácké spinky – canvas leggings – šněrovací lýtkové návleky, Rangeři v polovině zkrátili, neboť v kratších spinkách se lépe pochodovalo. Později vzniknuvší 2nd a 5th Bn. již obdrželi výsadkářské vysoké boty Corcoran. Instruktoři výcviku byli důstojníci a poddůstojníci z britských Special Service Brigade a Commandos. Důstojníci Rangers prošli tím samým, stejně náročným výcvikem jako příslušníci mužstva. Při tréninku byli vojáci vždy rozděleni do stálých dvojic – systém me & my PAL (já a můj parťák). Tento systém se později v boji velice osvědčil, každý bojovník si hlídal svého parťáka a kryli se navzájem, pomáhali si, znali se nazpaměť. Třífázový výcvik (fyzička, zbraně, taktika) byl od samého počátku namáhavý a zaměřený na dlouhé rychlé pochody se vší výstrojí a výzbrojí (8km za hodinu), horolezecký výcvik a boj jak se zbraní, tak i beze zbraně. Rychlý, namáhavý pochod s plnou polní byl srdcem výcviku. Překonávaly se všechny množné překážky, řeky a
horské bystřiny, broděním nebo na vysutých lanech, plavalo se v ledové vodě. Několik mužů se při výcviku utopilo. Muži se učili vylézat strmé skály s lanem i bez lana a slézat z útesů bez lana, doslova sjížděli holé skály po zadku. Legendou se staly skoky bez jištění z 6 metrů vysoké věže na rovnou zem. Učili se boj s nožem, boxerem a holýma rukama. V boji muže proti muži byli Rangeři opravdovými mistry. Tento výcvik, kdy muži na sebe v davu desítek dalších vojáků na malé ploše, útočili bajonety, vždy jeden na jednoho, byl hrůzu nahánějící a často při něm docházelo k vážným poraněním. Nejeden Ranger uměl později zabít nepřítele holýma rukama v naprosté tichosti. Cvičila se střelba ze všech možných amerických a britských pěchotních zbraní. Rangeři se seznamovali i se zbraněmi nepřítele. Cvičil se taktický boj v malých jednotkách, pohyb v terénu, čtení map a první pomoc. Výcvik se měl co nejvíce přiblížit opravdovým bojovým podmínkám, být co nejrealističtější. Překážkovou dráhu tak Rangeři překonávali pod ostrou kulometnou palbou britských instruktorů. Někdy se šetřily olověné střely a místo nich se používaly nábojnice se střelami vyrobenými z klasického mýdla – britská specialita. Proudy střel nelétaly nad hlavami cvičících vojáků, ale přímo mezi nimi. Mnoho Rangerů vzpomínalo, že by si zasloužili Purpurové srdce za zranění ještě před tím, než se vůbec zúčastnilo opravdové války, boje proti nepříteli. Při výcviku těchto speciálních jednotek se vždy hledělo na kvalitu a co nejvyšší realismus, na bezpečnost vojáků ohledy brány nebyly. S vysokými ztrátami při výcviku se, na rozdíl od běžné pěchoty, počítalo a abnormální výcvikové ztráty na lidském potenciálu byly velením armády přehlíženy a tolerovány. U Rangerů se více než jinde osvědčilo úsloví - Těžko na cvičišti, lehko na bojišti! Po téměř dvou měsících drtivého výcviku a zvyšování fyzické a psychické kondice, se v srpnu 1942 1st Ranger Bn. přesunul na západní pobřeží Skotska do Argyll, výcvikového střediska Commandos pro obojživelné a vyloďovací operace. Zde byli Rangeři připravováni pro útok z moře na pevninu. Byl cvičen útok hlubokou i mělkou vodou, pohyb po ostrých útesech, ve vysokých vlnách a překonávání vysokých mořských vln na všech možných člunech, včetně rybářských bárek. Vše končilo útokem na opevněný bod na nízkém pobřeží nebo na vysoké skále přes zátarasy z ostnatých drátů a minová pole. Cvičilo se zacházení s náložemi TNT i všemi ostatními trhavinami a ničení kulometných a dělostřeleckých postavení a bunkrů jak na delší vzdálenost, tak i frontálním útokem. Po skončení základního výcviku vznikla idea prvního oficiálního symbolu Rangers - zeleného baretu, po vzoru Commandos. Baret měl být symbolicky z tartanu, materiálu, z něhož byly šity skotské sukně (kilty) pro rod Cameronů z Lochiel, vlastníků zámku v Achnacarry. Major Darby tento příliš britský nápad neschválil. Výcvik byl takřka smrtící, ale později v přímém střetu s protivníkem přinesl své plody. Rangers byli opravdovými mistry svého řemesla. Díky tomuto tréninku se stali v americké armádě nejlepšími z nejlepších... 1942 - DIEPPE V průběhu výcviku si 50 Rangerů „odskočilo“ a zúčastnilo se 19. srpna 1942 kanadsko-britského nájezdu na francouzský přístav Dieppe. Rangeři byli zařazeni mezi britské Commandos No. 3 a No. 4, které vedl proslulý Lord Lovat (celým jménem Simon Christopher Joseph Fraser, 15. Lord Lovat). Šest Rangerů zaplatilo toto dobrodružství životem, sedm mužů bylo zraněno a čtyři padli do rukou nacistů. Invaze do Dieppe byla i přes celkový neúspěch pro Rangery, a ostatně i Spojence jako takové, neocenitelná zkušenost a její přínos se ukázal v nadcházejících letech. Po Dieppe se z Rangerů stala již plně bojová jednotka, což samozřejmě volalo i po ustanovení
oficiálního znaku Rangerů. Z několika nápadů a návrhů byl vybrán znak ve tvaru pergamenového svitku. V této době byl velitel Darby povýšen na podplukovníka a Rangeři se začali připravovat na své první velké nasazení – operaci Torch, invazi do severní Afriky, která byla plánována na říjen a listopad 1942. 1. prapor Rangers byl v této operaci proti Rommelovým Afrika Korps podřazen 1. pěší divizi „BIG RED ONE“ gen. Terryho Allena. Rangeři dostali za úkol při nočním vylodění dobýt a zničit pobřežní dělostřelecké baterie na alžírských plážích v Arzew. Po této velice úspěšné operaci se někteří Rangeři zúčastnili operací k vyčištění pobřežních měst od nepřátel. Rangeři si svým tvrdým a nesmlouvavým přístupem k nepříteli začali získávat svoji pozdější proslulost. 1943 - AFRIKA, SICÍLIE V lednu 1943 přibyla prvnímu praporu sedmá výcviková rota G pro 106 nových rekrutů. Rota D, která byla dříve dočasně přeorganizována v 81mm minometnou jednotku a sídlila ve Skotském Dundee se vrátila k praporu již jako řadová, útočná rota. 11. ledna 1943 se v Tunisku Rangeři (roty A, E a F) pod přímým velením Darbyho blýskli skvělým počinem – útokem na stanici Sened, bráněnou italskou divizí Centurion a elitními horskými Bersagliery daleko v týlu nepřítele. Rangeři, jen s malou polní, se museli nocí přesunout do 20 km vzdálených výchozích pozic a ještě před svítáním ukázkově zaútočili na Italy. Došlo k soubojům muže proti muži, na bodáky, v nichž neměli elitní Italové proti skvěle vycvičeným Rangerům nejmenší šanci, o čemž svědčí výsledek boje – 50 mrtvých Italů a 12 zajatých Bersaglierů. Na straně Rangerů byl jen 1 mrtvý a 12 zraněných. Za tuto famózní akci bylo 5 důstojníků a 9 členů mužstva vyznamenáno Stříbrnou hvězdou. Doposud měli Rangeři ve svých řadách díky skvělému výcviku a bojovému umění jen velice nízké ztráty. V březnu 1943 vedl 1. prapor Rangers výpad proti městečku El Guettar ležícímu ve stejnojmenné soutěsce, kterou bylo třeba dobýt k zajištění silnic tímto těžkým terénem pro průjezd mašinérie Gen. Pattona. Pěšky se nocí Rangeři přesunovali do 20 km vzdálených pozic těžkým horským terénem, aby ze zálohy překvapili a napadli Italské obránce. Za svítání zaútočili Rangeři z výšin a vyčistili soutěsku v El Guettar, zajali 200 Italů a následně odolávali nepřátelským protiútokům, aby ubránili důležitou soutěsku jako dopravní tepnu. Za tuto akci byl 1st Ranger Bn. poprvé oceněn Prezidentskou citací a podplukovník William O. Darby byl vyznamenán svým prvním Křížem za vynikající službu (DSC). S vidinou invaze spojenců na Sicílii vznikly v květnu 1943 dva další prapory Rangers. 3rd Rangers Bn. byl aktivován 21. května 1943 v Maroku a 4th Rangers Bn. 29. května 1943 v Tunisku. Takzvaní DARBY´S RANGERS, 1., 3. a 4. prapor, tak byli kompletní. Všechny tři stávající prapory Rangers byly podřazeny pod 6615th Ranger Force, provizorně ustanovené velící skupiny, pod níž mimo tři RNGR prapory ještě spadaly 83rd Chemical Mortar Battalion a 509th prapor výsadkové pěchoty (PIB) a další menší přidružené jednotky. Celé této skupině o počtu asi 10 tisíc mužů velel W.O.Darby, čerstvě povýšený do hodnosti plukovník. Příslušníci bojem prověřeného 1st RNGR BN. se podíleli na výcviku svých nových kolegů ve společném treninkovém středisku v Marocu v Nemours. Probíhaly horečné přípravy na invazi na Sicílii a do Itálie. 10. července 1943 v 0130 hodin začala anglo-americká invaze na Sicílii v níž Rangeři sehráli hlavní roli. Rangers přímo na čele Pattonovy sedmé armády se v nočních hodinách vylodili na pobřeží Sicílie u měst Licata a Gela. Úkolem Rangerů, naloděných na 48 vyloďovacích člunů, bylo zničení dělostřeleckých baterií a otevření cest pro hlavní vyloďovací síly. Rangeři již měli zkušenosti s Italskými vojáky a věděli tak, že nejsou nijak zvlášť dobří a odhodlaní bojovníci, což
se potvrdilo i nyní. Ztráty Rangerů byly minimální. Problémy nastaly až když se do oblasti začaly přesouvat německé obrněné divize, nicméně invazi již nebylo možno zabránit a Pattonova armáda se vydala na tažení Sicílií a na závod s Brity o to, kdo nejdříve obsadí Messinu, nejsevernější cíp Italského ostrova. Gen. Patton se chtěl osobně seznámit s Darbym a ocenit kvality jeho a jím vedených mužů. Při setkání navrhl Patton Darbymu povýšení a svěření velení jednoho z jeho nejlepších pěších pluků. K Pattonově údivu Darby odmítl s tím, že si přeje zůstat se svými Rangery. Patton vyjádřil obdiv nad výkony Rangerů v uplynulých bojích. Rangeři byli vždy úplně vpředu, vedli útok a ostatní je následovali. Jejich budoucí heslo LEAD THE WAY sice ještě nikdo nevyslovil, ale základy byly položeny.... 1944 - ANZIO – NEMESIS RANGERŮ Spojenci se probíjeli na sever Itálií pomalu, Rangeři úspěšně vedli další vylodění z moře u Salerna. V cestě však stála Gustavova linie, opevněná linie bunkrů a pevností vystavěná Hitlerovou Organizací Todt napříč celým Apeninským poloostrovem, která by mohla podstatně zpomalit nebo i zastavit tažení spojenců na sever Itálií. Aby se spojenci dostali za tuto těžko prostupnou linii, byla naplánována Operace Shingle – vylodění za liniemi nepřítele, za Gustavovo linií a obchvat německých a italských obránců. Hlavním terčem této operace byl přístav Anzio. 22. ledna 1944 po půlnoci spojenecké invazní síly vrazily na pobřeží – Britové 10 km severně od Anzia, jihozápadní US síly (3rd ID, 504th PIR) 10 km na jih od Anzia. Přímo v centru invaze ležící přístav Anzio dostala za úkol dobýt Darbyho skupina 6615th Ranger Force složená ze tří praporů Rangers, praporu výsadkářů 509th PIB a minometného praporu. Invaze 36 000 mužů a 3200 vozidel se podařila a ztráty byly minimální – 13 mrtvých a 97 zraněných. Rangeři obsadili Anzio do 0800 hodin bez výraznějších problémů, nepřítel byl dokonale zaskočen a nepřipraven. Několik dní po vylodění dostali Rangeři za úkol vyrazit na severovýchod, směrem k městečku Cisterna, kde se křížilo několik hlavních cest včetně železnice a které leželo 6 km v týlu nepřítele. Rangeři měli město obsadit a udržet jej do příchodu hlavních sil. Městečko Cisterna bylo důležité, neboť jím procházela hlavní trasa na jih Itálie z Říma směrem k strategicky položenému klášteru na hoře Monte Cassino, který byl stále ještě v rukou německých výsadkářů a odolával všem pokusům spojenců o dobytí. Cisternou proudily na jih německé posily a zásoby. Tuto tepnu měli přetnout právě Rangeři. Plán byl jednoduchý. 1st a 3rd Rangers měli plížením překonat téměř 3 km dlouhý rovinatý terén před městem a poté jej obsadit. Rozvědka hlásila, že odpor by měl být slabý, městečko má být drženo jen italskými ne příliš dobrými jednotkami. Tato zpráva však byla již několik dní stará. Mezi vydáním této zpravodajské informace a útokem Rangers na město se do oblasti přesunula část německé divize Hermann Göring, 26. pancéřoví granátníci, Fallschirmjägers a 715. pěší divize. Nic netušící Rangeři večer 29. ledna začali pomalu postupovat na Cisternu proti mnohonásobné německé přesile. Útok ze dvou stran vedly 1st a 3rd Rangers, z týlu je měl jistit 4. prapor. Ten se však dostal do těžké dělostřelecké palby a byl přikován na místě a nemohl vpředu postupující prapory jistit. Kolem 0830 asi 1 km od města se Rangeři v otevřeném terénu začali dostávat do svízelné situace. Nepřátelský odpor byl obrovský a palba směrem od Cisterny působila Rangerům z obou praporů těžké ztráty a to i v řadách velících důstojníků. Kamarádi ze 4. praporu Rangers a 3. pěší divize chtěli Rangerům pomoci, nicméně stále postupovali velice pomalu, nebo spíše nepostupovali vůbec. Odpoledne 30. ledna byly těžce bití Rangeři na pokraji svých sil, docházela munice a ztráty na životech rostly. Mnoho Rangerů však bojovalo noži i poté co vystříleli všechnu munici, zde se projevil drsný britský výcvik z Achnacarry. Mnoho raněných zůstalo ležet v polích, někteří se
plazili na loktech stovky metrů k přátelským liniím. Prapory 1st a 3rd Rangers byly fakticky vyhlazeny a zničeny, oba prapory přestaly existovat. Útok před 24 hodinami začalo z obou praporů celkem 767 Rangerů, do výchozího postavení se ze smrtících polí kolem Cisterny v pořádku vrátilo jen šest mužů!!! Ostatní padli nebo byli zajati. Němci, vědomi si síly a věhlasu elitních oddílů Rangers, považovali výsledek boje za triumfální a propagandisticky jej využili. Centrem Říma bylo teatrálně vedeno v dlouhém průvodu téměř 500 zdecimovaných elitních příslušníku US ARMY, slavných Rangerů, kteří do té doby působili nacistům obrovské materiální, lidské a územní ztráty. Někteří němečtí strážci si při této příležitosti na sebe vzali slavnostní uniformy. Mnoho obyvatel Říma na tuto událost s rozpaky vzpomíná. Někteří na Rangery házeli kamení, někteří s nimi soucítili a mimo dohled stráží dávali Rangerům napít vody a ovoce. Rangeři byli internováni v zajateckých táborech v Itálii. Tyto lágry byly hlídány italskými strážnými. Rangeři ani v táborech nezůstali nečinnými a ihned začali s přípravami na útěk. Mnoha Rangerům se následně skutečně podařilo ze zajetí uprchnout. Tito šťastlivci se dostali do Spojeneckých linií a ihned se opět zapojili do boje. Další se připojili k italskému partyzánskému odboji a v civilních šatech pomáhali partyzánům v gerilovém boji proti nacistům. Zkušenosti a bojové dovednosti Rangerů se italským odbojářům hodily. Naučili se mj. vyrábět nálože a miny z veškerých možných materiálů a pokládat je na železniční tratě a silnice, ničit vojenská telegrafní a telefonní spojení, zneškodňovat německá vozidla apod. a samozřejmě byli poučeni i umění Rangerů - boje muže proti muži. V lednu 1944 tak přestaly fakticky existovat první a třetí prapor Rangers. Čtvrtý prapor, těžce oslabený po debaklu u Cisterny, nadále bojoval na italské frontě, byl přiřazen k 504th Parachute Infantry Regiment - 504. výsadkovému pěšímu pluku a přispěl k pádu Říma na přelomu května a června 1944. Hrstka přeživších z 1st a 3rd společně se zajišťovacími, týlovými příslušníky praporů Rangers, celkem asi 150 osob, se v květnu 1944 přesunula zpět do USA, kde několik z nich začalo působit jako instruktoři pěchoty a zbytek byl začleněn jako 1. pluk k americkokanadské speciální jednotce 1st Special Service Force. Plukovník William Orlando Darby byl v únoru 1944 jmenován velitelem 179. pěšího pluku, 45. pěší divize, který vedl po dva měsíce. V dubnu 1944 byl odvelen do Washingtonu ke generálnímu štábu. Štábnímu životu však Darby nepřivykl a naléhal na návrat do bojové zóny. Povolení dostal až na jaře 1945 a 29. března 1945 se vrátil na evropské bojiště, do Itálie k 10. horské divizi, kde po pár dnech zaujal pozici zástupce velitele divize. I na této vysoké pozici podnikal riskantní výjezdy na frontu, což se mu krátce před koncem války stalo osudným. Prapory 1st a 3rd Ranger byly deaktivovány 15. srpna 1944. O pár dní později, 26. října 1944, je takto následoval i 4th Ranger Bn. Toto byl konec slavných Darbyho Rangerů... Ne však konec Rangerů jako takových. V severozápadní Evropě již v té době probíhal jiný konflikt, kde opět cestu razili a úplně na špici bojovali Rangeři, příslušníci slavných 2nd a 5th Ranger Battalions........ slavný výrok W. O. Darbyho: "Když jsme se plížili vpřed a objevily se tanky... Bůh ty tanky ochraňuj." Nemesis - bohyně odplaty
zdroje: Rangers in World War II, Robert W. Black, Random House Publishing 1992 Darby´s Ranger, Mir Bahmanyar, Osprey Publishing 2003 US RANGERS ´Leading the Way´, Ian Westwell, Compendium Publishing 2003 U.S.ARMY RANGERS and SPECIAL FORCES OF WORLD WAR ii, Robert Todd Ross, Schiffer Publishing Ltd. 2002
