Rok života ženy
Mili Burešová
Rok života ženy
Jmenuji se Milena Burešová, říkám si Mili a 1. září 2014 to bude rok, co jsem zvolila na další část svého života svobodu. Po 40-ti letech života, který se skládal ze studia, mateřské dovolené a zaměstnání jsem pochopila, že tento život se už nebude opakovat, a proto je čas splnit si své sny a představy, které se ve snu začaly hlásit větami: „Je čas jít domů“, „ztrácíš čas“… Nové možnosti, které ke mně odchodem ze zaměstnání od 1.září 2013 přišly, dnes s téměř ročním odstupem, považuji za dobrodružství, které jsem dostala darem od života. Možná za tu odvahu odejít ze zaměstnání, možná proto, abych naplnila svůj úkol… Na Úřadu práce to sice zpočátku na dobrodružnou cestu za poznáním moc nevypadalo, ale pak ke mně přišla nabídka kurzu pro ženy – www.zahajenipodnikani.cz, od kterého jsem nic nečekala, a proto mi dal mnoho. Na jedné straně jsem poznala lektory jako „dávající kreativce“, ze kterých vyzařovala touha předat nám úplně všechno, co zatím na poli odbornosti a zkušeností nabyli, ale taky z nás na druhé straně vyždímali maximum pro nás důležitých
informací. Provedli nás cestou poznání toho, co jsme jako děti věděly, ale už zapomněly - kdo jsme, co chceme, co můžeme a k čemu máme předpoklady dělat dobře. A toto poznání bylo pro mne a možná i dalších 18 žen to nejdůležitější z celého kurzu, protože jen na základě tohoto poznání lze dát do práce svoje tvůrčí schopnosti, kreativitu a smysl. Souběžně s tímto kurzem se mi otevřela cesta k hlubšímu poznání sebe sama prostřednictvím školy transformace vědomí www.centrum-harmonie.cz. A zatím poslední dobrodružství se mi objevilo začátkem července otevřením knihy Elisabeth Haich – Zasvěcení. První „svobodný“ rok pro mě znamenal prázdniny, odpočinek, každodennost, tvoření nového životního stylu… vše v duchu – dělám jen to, co mě baví a v čem cítím smysl. Největší smysl jsem cítila v poznání sebe sama – a proto jsem s radostí nasávala vše, co mi poskytovaly sebevzdělávací kurzy a hlavně lidé, kteří začali tvořit moji novou sociální skupinu. A to vše se v tichu uvnitř mne skládalo do krásných obrazců, které se projevovaly malováním mandal. Nastaly prázdniny a můj muž nastoupil dovolenou. Rozhodli jsme se ji prožít v Jeseníkách při rekonstrukci chaty mého syna. Hned první den mě napadlo, že já jsem měla přece dovolenou celý rok, tak teď bych měla pracovat na sobě. Tři týdny je krásných 21 dní. Vzpomněla jsem si na léta, kdy jsem jezdila na skautský tábor a každý den jsme měli program, jehož součástí byl sport, pak práce pro celek, čas pro sebe, zábava a pak činnost, která rozvíjela vůli, obratnost, odvahu každého skautíka a nazývala se plnění „bobříků“ – odvahy, hladu, mlčení ... Co kdybych si udělala podobné tři týdny tady v krásném prostředí Jeseníků? Ta myšlenka mě tak nadchla, že jsem přešla ihned k realizaci: -
Sport jsem si transformovala do každodenní jízdy na kole.
Práci pro celek jsem transformovala do přípravy oběda, péče o zahrádku, drobných chatařských prací – něco podržet, něco natřít… - Čas pro sebe a zábavu jsem spojila do chvíle meditace – buď při jízdě na kole, nebo sezením u nedalekého splavu, či koukáním do ohně. - Co se mi ale zdálo nejdůležitější a taky mě nejvíce lákalo, byli „bobříci“.
-
Hned v pondělí jsem se pustila do „bobříka hladu“. Trochu jsem ho ošidila tím, že jsem začala již v neděli večer a v pondělí večer jsem si už dovolila večeřet. V úterý jsem si vyhlásila „bobříka mlčení“, ale hned po probuzení jsem jej porušila a uvědomila si, že to bude pro mne hodně těžká zkouška. Abych však nezůstala jen u skautských dovedností a bobříků, právě kniha, kterou jsem těsně před dovolenou dočetla - Zasvěcení –, byla pravděpodobně hlavním impulzem pro moje rozhodnutí pracovat na sobě formou „bobříků“. Kniha totiž popisuje 12 tzv. „blíženeckých dovedností“, které si dovolím vyjmenovat, protože si to zaslouží: 1. Mlčení – mluvení 2. Přístupnost – neovlivnitelnost 3. Poslušnost – vládnutí 4. Pokora – sebedůvěra 5. Blesková rychlost – rozvaha 6. Opatrnost – odvaha 7. Přijímání všeho – umění rozlišovat 8. Nevlastnění ničeho – disponování vším 9. Nevázanost na nikoho – věrnost 10. Schopnost bojovat – mír 11. Pohrdání smrtí – vážení si života 12. Lhostejnost - láska
Právě první dovednost mlčení – mluvení mi asociovala „bobříky“. Kniha k jednotlivým blíženeckým dovednostem říká – dle mého pochopení – že každá z poloh má své hranice a je na nás odhalit, kdy je ten správný okamžik se přiklonit k jedné z nich. Např. kdy je čas mluvit a kdy mlčet. Proč bych nemohla zkusit tyto dovednosti aplikovat podobně, jako jsme na skautském táboře prováděli „bobříky“? Vzpomínám si, že vždy při ranním nástupu každý řekl, o jakého „bobříka“ se tento den pokusí. Při večerním nástupu pak sdělil, zda jej zvládl nebo se bude pokoušet znovu. Já jsem ve fázi života, kdy si znovu začínám hrát a láká mě dobrodružství poznání svých vlastních možností. Celý rok jsem poznávala nové věci a jejich prostřednictvím svoje hranice. A teď mám pocit, že přišel čas vyzkoušet jejich odolnost. A tak jdu na to: Můj první úspěch ve zdolání „bobříka hladu“ mě naladil sebevědomě. Můj úterní neúspěch v mlčení jsem nedramatizovala a při ranní jízdě na kole, (možná při meditaci u vody), mě napadlo – co tak se pokusit při každé (?) větě - kdy to bude možné - si uvědomit, zda byla nutná? A kupodivu to šlo a výsledek byl zajímavý. Hodně vět, které jsem pronášela, bylo takových „spojových“, např. o počasí. Ale zase nikomu neubližovaly, tak jsem si je ponechala se znaménkem plus. A některé věty jsem vůbec nevyslovila – např. věty typu „nemohl bys mi rozsvítit světlo?“ a rozsvítila jsem si sama. Určitě s touto technikou budu pracovat déle než jen jeden den. Je zajímavé pozorovat, co říkám a ptát se sama sebe – proč to říkám? V úterý navečer se nečekaně zastavila přítelkyně s nabídkou společného výletu na houby nebo na kole. Ráda jsem nabídku přijala, čímž mi ale bylo jasné, že mlčení opět odkládám. Co si tedy dám jako
„bobříka“ na středu? Ráno u snídaně jsem vyslovila tuto větu nahlas, a protože jsem se nedočkala odpovědi – vzala jsem na pomoc oshovy karty - a vypadla mi karta „Nevinnost“ - plně prožívaného života je moudrá a přijímá neustálé proměny zázračného života – je uvedeno v poslední větě výkladu k této kartě. A tak jsem jela za přítelkyní s tím, že budu pozorovat, co mi dnešní den přinese. Teď je středa večer a já si v myšlenkách procházím dnešní den udělaly jsme si s přítelkyní výlet na kole. Přemýšlím, zda bych mohla k dnešnímu dni přiřadit nějakého „bobříka“. (Já vím, že tak to skauti nedělají, ale možná bych mohla – vzhledem k věku old skautky udělat výjimku). Procházím dvanáct blíženeckých vlastností a zamrazí mě u č. 11 – Pohrdání smrtí – vážení si života. Při rozhovoru s přítelkyní jsme zjistily, že nezávisle na sobě kolem nás nějakým způsobem prošla smrt mladého muže, který si po létech usilovné práce chtěl splnit své přání a možná i touhu po dobrodružství. A ze své cesty se už nevrátil. A vznikla otázka - existuje „osud?“. Teď, když píšu tyto věty vím, že nic není náhoda. S přítelkyní jsme se poznaly před rokem na Kruhu sdílení, máme stejný věk, vzdělání, tři děti, chatu ve stejné vesnici v Jeseníkách - obě dvě jsme před několika lety ovdověly. Setkaly jsme se před rokem náhodou? V těsné blízkosti nemoci a smrti jsem byla před 7 lety. Byl to můj manžel a otec tří dětí. Tehdy jsem nechápala, proč zrovna ON? Zlobila jsem se na život, na osud. Jeho nemoc a smrt nám vzala milujícího manžela a otce, ale taky naši rodinu hodně stmelila. Děti dospěly (možná až příliš brzy) a mě posílila v přesvědčení, že Bůh na nás naloží jen tolik, kolik uneseme. (Ale to jsem byla schopna přijmout až hodně později). Za těch 7 let jsem ušla kus cesty a blízké setkání se smrtí mi dalo to, že si života mnohem více vážím, ale taky se méně bojím smrti.
To, že jsme dnes s přítelkyní narazily na téma smrti, taky není náhoda. Možná je to proto, že chci sdělit těm, kteří zůstanou v situaci, kdy je opustí někdo blízký a v tuto chvíli se ptají, stejně jako já před 7 lety, proč zrovna ON?, aby uslyšeli z mých úst i úst mých dnes dospělých dětí, že jednou tuto bolest, pocit křivdy, možná zloby a nespravedlnosti, budou moci – stejně jako my – přetransformovat do polohy smíření. Moje dcera, která měla v době, kdy zemřel její otec 21 let dnes říká, že by nikdy nedokázala to, co dokázala, kdyby její otec žil. A nejde srovnat, zda by to bylo jiné, kdyby ….. Je třeba to přijmout a jít dál s vědomím, že všechno zlé je k něčemu dobré. A dívat se dopředu – stejně jako když jedeme autem a díváme se dopředu a jen občas se koukneme do zpětného zrcátka. Děti, které zůstaly po mladém muži, který se již z cesty nevrátil, prožívají těžké období. Je dobré, aby jim někdo řekl, že svítí světlo na konci tunelu.
Čtvrteční den začal tím, že přijel bagr a udělal ze zahrady zákopy. Hned nato začalo pršet, a tak se ranní projížďka na kole odkládá. Stejně mám funkci být po ruce, protože manžel leze do studny a nahlas říká zásadu, kterou řekl i mému synovi - při sestoupení do studny musí být vždy jeden „hlídající“ a dodává: „Když jsem to řekl Tvému synovi, tak to přece teď nemůžu porušit“. Zamýšlím se nad tím, zda i já bych obdobnou větu, vyřčenou před svými dětmi, dodržela sama před sebou v jejich nepřítomnosti. A musím si přiznat, že tak zásadová nejsem a možná i proto mám někdy s dětmi nedorozumění… Kromě role „hlídajícího“ jsem využila i svoje skautské dovednosti, když lano, na které se manžel navázal, upevňuji kolem stromu tzv. „dračí smyčkou“. Když jsme na táboře závodili na čas v disciplíně „vázání uzlů“, tak jsem v rychlosti uvázání dračí smyčky kolem svého těla byla velmi dobrá. Ještě jednou jsem dnes uplatnila svůj um při navazování dvou provazů, kdy jsem využila tzv. „ambulantní uzel“. Vida, jak se některé dovednosti hodí i dnes. Moje pomocná role odpoledne skončila, a tak jsem vyrazila do svého rodiště navštívit svoji maminku, která je po dobu dovolené mého bratra sama v domě, a tak jí jedu dělat společnost. Cesta autem trvá asi dvě hodiny, jsem pozorná, obloha je tmavá a každou chvíli prší. Mamince bude letos 80 let a jakoukoliv zmínku o této události přijímá nelibě. Jako by ji už myšlenka na tento věk přinášela stres. V autě přemýšlím, co bych mohla udělat proto, abych v ní vyvolala aspoň náznak radosti ze života, který z ní poslední dobou necítím. Je to těžké, protože jakákoliv snaha o nějakou aktivitu, kterou bych ji ráda zprostředkovala, se setkává s odpovědí: „Mileno, mi už se opravdu nechce“. Kdybych neviděla ten smutek v jejích očích, tak bych věřila, že jí dělá radost být ve svém tichu, ale oči mi říkají, že to tak není, a tak je pro mě těžké přijmout, že to nemůžu změnit.
Dříve než jsem ráno vyjela, vybrala jsem si oshovu kartu. Karta „Odpoutání“ je symbolizována kapkou vody, která …“když se poddá gravitaci a sklouzne z listu dolů, ztrácí svou předchozí identitu a splývá s nekonečnou vodní hladinou“. Cítím v tom souvislost s tím, jak by si mamka přála odejít z tohoto světa. Mluví o tom docela otevřeně a vím, že toto téma přijde i dnes. Jenom já hledám cestu, jak se k tomuto tématu postavit a zda-li můžu v něčem pomoci. Dojíždím později než jsem plánovala. Mamka mě očekává a po úvodní větě, že se má dobře a nic nového se u ní neděje, trpělivě naslouchá mému povídání. Kde je ta pomyslná hranice mezi mlčením a mluvením? Stokrát jsem si už řekla, že budu méně povídat, ale vždycky to dopadne tak, že to ticho neustojím já. Po večeři otevíráme láhev vína a já vytahuji staré fotky a mamka vzpomíná. Hovor se stočí na válku, kdy v našem domě bydlelo několik rodin a my se zamýšlíme nad tím, jak dříve žilo několik generací v jednom domě, a přesto spolu hezky vycházeli a komunikovali. Pak povídá o tom, jak přišli hodní a méně hodní osvoboditelé. Cítím v tom tématu zranění, protože jej zmiňovala již tolikrát, ale za oponu emocí mě nepouští. Mamka mě vlastně nikdy nepustila do svého osobního citového prostoru. Snad jenom jednou, když jsem ji oznamovala diagnózu nemoci mého muže, jsem ji viděla poprvé plakat, aniž by se styděla za své slzy. A pak se objevuje téma smrti - tentokrát mu předchází smrt mamčiné spolužačky, která bydlela na stejné ulici. Najednou ji odvezli do nemocnice a do 14 dnů zemřela. „Taková krásná smrt, to bych si přála“ – říká moje mamka. V kontextu z této věty cítím obavu – nechci být nikomu na obtíž. Možná to vyplývá z toho, že během svého života dochovala mamku, taťku, svého muže a musela přijmout i to, že zemřel můj manžel. Ale pokud si dobře pamatuji, tak se vždy stavěla do role ženy, která musí všechno zvládnout. Co když to je opravdu tak jak se píše
v moudrých knihách – to co vysíláš, to se ti vrací! Když budu vysílat soběstačnost, tak ji budu mít. A teď mi dochází, že i já jsem to měla obdobné. Byla doba, kdy jsem chtěla být dobrou manželkou, matkou tří dětí, obětavou zaměstnankyní, dobrou dcerou… a já jsem si zakládala na tom, jak vše zvládám. (Že to tak nebylo, mi dávají zpětnou vazbou najevo dnes mé dospělé děti). A pak se vše najednou změnilo. Nevím, zda počátek změny byl v nemoci mého muže, a nebo nastal těsně před tím na naší první, (ale taky poslední), velké cestě za poznáním do Indie a Tibetu. Podstatné je, že změna nastala, vše se ve mně nějak přeskládalo a já se rozhodla mimo jiné být ženou, která dovolí muži, aby jí nesl tašky s nákupem. Když jsem si to uvědomila, uviděla jsem najednou, jak mé dcery nosí ty tašky taky samy… Co můžu udělat? Změnit svůj postoj k sobě, mít se ráda, najít svou sebelásku - a to bude možná ten nejlepší dárek, který dám svým dcerám do života. Sice o mnoho let později, ale když byly malé, tak jsem to nevěděla! Teď už to vím, a tak se o to pokouším i směrem ke své mamince. Bude to fungovat? Nevím, ale nepokusit se, by bylo neodpustitelné. Začala jsem tématem smrti a dostala jsem se k lásce a sebelásce. Na první pohled to vypadá, že spolu nesouvisí, ale druhý pohled mi napovídá, že když moje maminka najde cestu k sebelásce, nebude se bát „být někomu na obtíž“. A téma související s věkem a odchodech ze světa nebude překryto pocitem obav a strachu. A navíc ještě pomůže ženské linii svého rodu – mě, svým vnučkám … obnovit a podpořit to, co tam tak moc chybělo – ŽENSKOST. Zůstávám na noc. Spíme s mamkou v manželské posteli, já na místě u velikého zrcadla, kde vždy lehával taťka. Vlastně už to, že mi moje mamka dovolila sdílet tento intimní prostor, je ne úplně malým krokem, kterým mi dává nahlédnout do svého osobního citového prostoru. První krok jsme učinily před 20 léty, když mi dovolila ji
obejmou při setkání a loučení. Dnes je to samozřejmost. Tak proč nevěřit, že další kroky na sebe nenechají dlouho čekat.
Končí prvních 7 dní mého pohledu do zrcadla. Dnes je neděle a já se probouzím s tím, že dnes učiním druhý pokus „bobříka mlčení“. Ráno to vysvětluji pohybem zamknutých úst manželovi, beru kolo a vyrážím na svoji trasu. Ještě předtím si chci vytáhnout oshovu kartu a vypadne mi karta „Kompromis“. Moc se nad ní nezamýšlím, protože je krásně a těším se na projížďku a svoji meditaci u splavu. Cestou na Andělskou Horu potkávám paní s pejskem, která mě zdraví. Odpovídám. Že by to byl ten kompromis? U splavu si sedám ke „svému“ stromu a pozoruji vodu. Na mysl mi přichází píseň Anety Langerové – Voda živá a v duchu mě stále zaplavuje. Voda protékající malým splavem hučí tak, že překrývá téměř všechny okolní zvuky. Na mysl mi přichází, že jsem v době nemoci neuměla s manželem mluvit o smrti – a to přesto, že mi moje kamarádka přinesla Tibetskou knihu mrtvých. Nedokázala jsem z ní číst. Možná proto mám teď takové nutkání mluvit na toto téma se svojí mamkou. Z těchto myšlenek mě vytrhává nezvyklý zvuk – to moje kolo, špatně opřené o strom, padá na zem. Hm, možná mi tento signál má naznačit, že tímto směrem nemám vést své myšlenky.
Jedu dál a najednou si vzpomenu, jak se mi vždycky líbilo, když kluci jezdili na kole bez držení. Zkouším to na rovné cestě, kde v neděli ráno nikdo není. Moc mi to nejde. Logicky vím, že je to o rovnováze a musím se začít v duchu smát, protože téma „žít v rovnováze“ bylo na počátku mé cesty k sobě. Pokud jsem se na té cestě něco naučila, tak bych teď měla jet bez držení řídítek úplně v pohodě. Ale není to tak. Po 7 dnech každodenní jízdy na kole stejnou trasou, mám najednou pocit, že už mi to nestačí. Kopce, které jsem první dny vyjížděla velmi těžce, zdolávám najednou lehce. Potvrzuje to jenom to, co jsem si už ověřila, že pravidelnost dělá divy. Když jsem začala cvičit jógu, zamilovala jsem si pozdrav slunci, který se snažím cvičit doma každé ráno. Dopracovala jsem se léty k tomu, že slova jógového mistra, že máme zvládnout tolik pozdravů slunci, kolik je nám let, realizuji minimálně jednou za rok a vždy jsem překvapena, že to funguje. Možná mi v tom pomáhá i to, že cvičím s co nejmenší zátěží, tj. nahá. Přijíždím na chatu a odpočívám s časopisem Regenerace, kde mě zaujal rozhovor s Vlastimilem Markem a věta: „Chci chvíli doznívat“. Tématem článku je cesta k vědomé smrti. Když jsem brala časopis do ruky, neměla jsem v úmyslu číst o smrti. Ale to, že mě toto téma v různých podobách a z různých stran oslovuje, není náhoda. Ale taky to není nic, co by mě mělo tížit. Je to prostě teď tak. Z rozhovoru mám pocit, že pokud člověk ví, že naplnil svůj úkol, má potřebu odejít. Představa odejít vědomě je pro mě vzdálená a tajemná, ale vnitřně s ní rezonuji. A co to znamená třeba v souvislosti s mojí mamkou, to se určitě ukáže časem. Chvíle odpočinku je přerušena návštěvou „houbařů“, kteří přišli říci, že houby nerostou. A tím opět končí moje snaha o „bobříka mlčení“.
A jak do toho zapadá ranní karta „Kompromis?“. Je dobré dělat kompromisy? Když jsem jela na kole a paní mě pozdravila, bylo slušné udělat kompromis, porušit mlčení a odpovědět. Ale v životě je tisíc jiných situací, kdy kompromis není dobrým řešením z pohledu souvislostí. Napadá mě můj životní kompromis, který dnes vidím jako špatné řešení. Týká se okolností početí naší prvorozené dcery. Po svatbě jsem si myslela, že muž je tady od toho, aby byl stále se mnou. Byla jsem zamilovaná a vnímala jsem zamilovanost jako potřebu být stále s tím druhým. Můj muž mě měl rád, ale takovou zamilovanou závislost necítil a nechtěl respektovat. A tak jsem si přála mít dítě a sama pro sebe jsem si řekla, že když musím respektovat čas, kdy se manžel věnuje sám sobě a své profesi, budu čas, kdy nebudu moci být s ním, sdílet s našim dítětem. S odstupem let cítím, že to byl z mé strany nezralý kompromis – nemůžu být stále s tebou, tak chci něco, co mi tě nahradí. Dnes vím, že jsem tímto nastavením k jejímu početí vytvořila pro její budoucí život podhoubí k tomu, že ve svém životě nebude vědět co je to pravé a co je jenom jako. Ale taky to může být úplně jinak, a moje interpretace je otázkou zkreslení skutečností, které jsou už dávno za mnou. I když – proč by mě to teď napadlo, kdyby to nebylo hluboko vryto v mém podvědomí? Poslední dnešní věta, kterou chci zakončit první týden mého pohledu do zrcadla, je věta z knihy „Zasvěcení“ a zní takto: „Věci nejsou nikdy špatné, záleží na způsobu, jak o nich přemýšlíš“. Do této věty se vejde celý širý svět…
Blíží se srpnový úplněk. V tento den přijíždí moje přítelkyně a chystáme se udělat výlet po Jeseníkách a při té příležitosti vykonat úplňkový obřad. Nedělní úplňkový den se ukazuje jako stvořený k výletu do hor. Vyrážíme z Karlovy Studánky přes Bílou Opavu na Ovčárnu a poté jdeme po červené značce kolem Petrových kamenů. Tam, v krásné kleči, kousek od stezky, vytahujeme z batohu víno, jako dar čtyřem živlům. Spojujeme se s větrem, sluncem, vodou a zemí a posíláme jim dar. Nejsilněji cítím spojení s větrem, protože ve chvíli, kdy vstupuje do mého těla, okolní vítr jakoby zmizel. Po chvíli ze mě vychází a opět mi čechrá vlasy. Z obřadního místa je nádherný výhled na Praděd.
Jdeme dál na Jelení studánku, kocháme se pohledem na růžové vřesy a barevné trávy, které se ve větru nádherně vlní.
Lehám si do měkkého lůžka z trávy a vnímám teplo Země a oblaka plující nade mnou. Každou chvíli mění tvar, který se už nevrátí, stejně tak jako když plyne voda, stejně tak jako tahle louka už nebude zítra stejná jako dnes. Něco končí a něco začíná. Bez zániku nemůže být znovuzrození. Smrt je jen druhou stranou života… Pozorování přírody je to největší dobrodružství, které nám Země dává. Jenom jsme na to zapomněli, a tak se musíme znovu učit Zemi rozumět, naslouchat, s pokorou pozorovat a opatrovat, rozumně využívat a tvořit s ní symbiózu. Tady, ve výšce 1400 metrů mi to připadá jednoduché. Vztah k přírodě je stejný jako vztah k lidem - to co vyzařuji, to se mi vrací. To, co vložíme do přírody, to nám vrátí. Zrcadlení funguje ve všem a všude. Dívám se na motýla, otevírám své srdce a vnímám jeho krásu … a říkám děkuji. Žít tímto okamžikem, stejně jako ten motýl, nemyslet na budoucnost. Proč myslet na události, které tu ještě nejsou? Proč je neřešit až přijdou?
Vzpomínám si na slova mladší dcery, když jsem si představila, co by ji mohlo potkat v souvislosti s její situací. Řekla mi: „Mami, neposílej mi svoje strachy“. Je pro mě těžké nepromítat svoje zkušenosti života do situací, ve kterých se nacházejí moje děti. Chtěla bych umět - respektovat, neposuzovat, nehodnotit, naslouchat… jen tak mi moje děti budou sdělovat své radosti, trápení, obavy, strachy, zkušenosti, nápady, vize … uvědomuji si, že mé zkušenosti jsou jen moje a patří ke mně a mému životu. A když budu oslovena, abych něco předala, ráda to učiním… ale musím se naučit čekat a být trpělivá… Z Jelení studánky scházíme na chatu Alfrédku, kde jsme měly v úmyslu něco sníst, ale bufet, který u vyhořelé chaty vyrostl nás vítá zavřenými dveřmi. A tak jdeme dál, do Malé Morávky, kolem vody, kde se chataři pomalu balí k návratu domů. Konečnou máme na Rychtě – která nás opět vítá zavřenými dveřmi. A tak voláme o pomoc mého manžela, který pro nás přijíždí. Vše je ale v ten správný čas, protože ve 20.09 hodin začíná úplněk a to je tak akorát, abychom udělaly oheň a obdarovaly taky sebe – špekáčky na ohni voní a víno, které nám zůstalo po obřadu, je lahodné. Úplněk vychází a svítí nám do zad. Nevíme, kam koukat dřív - zda do ohně nebo na úplněk. Přemýšlím, jestli jsem dnes dala nějakého „bobříka“. Možná „bobříka vytrvalosti“ – byla to docela dlouhá trasa, ale krása přírody nám pomohla tu vzdálenost nevnímat. Ale co mě napadá jako důležitější, je pocit pokory, který jsem cítila při rituálu čtyřem živlům a při pohledu na krásu naší Země. Jsme její součástí a já si uvědomuji přesah toho, co je kolem nás. A je jedno, jak tomu kdo říká.
Další pokus o „bobříka mlčení“ nevyšel. Ráno jsem chtěla, ale manžel mě požádal, zda bych to mohla nechat na jindy. Chtěl mě mít vedle sebe mluvící, i když vlastně sám mluví velmi málo. Vyjíždím na ranní meditaci, tentokrát vím, že to nebude jen k mému splavu, ale bude to dál – na Hvězdu. Už jsem zdolala Andělskou Horu a teď jedu dobývat Hvězdu. Už jenom ty názvy – není to nádhera? Cesta vede do kopce – jak jinak, když chci až na hvězdu. Jsou věci, na které bych si chtěla sáhnout, ale jsou daleko… úplněk, hvězdy, mraky, hory… a tak šlapu a šlapu. Když už nemůžu, vždy vjedu mezi stromy, které mi dávají chlad a hned se mi jede lépe. Po výjezdu na horizont vjíždím do lesa s úmyslem se podívat, zda konečně rostou houby. Úplněk už byl a hřiby pořád nejsou. V lese je ticho a vlhko. Konečně déšť pronikl i pod koruny smrků. Jdu a přeju si najít houby. A taky že jo – holubinky – jenomže ty já nesbírám. A tak si přeji najít houby do polévky – chvílí nic a pak nacházím babky. Mám radost. Jak málo stačí k tomu, abych měla radost. Sedám si na pařez. Tak ráda bych teď mlčela i uvnitř sebe, ale to ještě neumím.
A tak mi jde hlavou příběh mé kamarádky, která měla před rokem lehkou mozkovou příhodu. Pohledem zvenčí by se dalo říci, že vše dopadlo dobře, ale uvnitř ní to tak nebylo. Jednou jsem ji při návštěvě vyprávěla o tom, že se učím koučovací metody, a jak jsem tak povídala, požádala mě o pomoc. Věděla přesně, co chce řešit: „Chtěla bych mít více radosti“. Její nemoc způsobila, že se stala nejistou. Někdy se stalo, že věci nedokončila – nezastavila vodu v koupelně, nezhasla světlo v předsíni... A čím více se snažila, aby něco nezapomněla, tím to bylo horší. K tomu se dostavil pocit nedokonalosti a najednou se ona – s životní rolí učitelky - dostala do role žačky. A přesto, že si uvědomovala, že má právo na to dělat chyby, protože tak to teď prostě je a časem to bude lepší, začala pociťovat nedostatek radosti. Věci, které předtím dělala ráda – práce na zahrádce, vaření … začal provázel pocit – ať něco nezkazím. Dítě ve škole nejvíce prospívá, když je pochváleno. I dospělý člověk je rád pochválen. A když pochvala nepřichází zvenčí, je potřeba ji najít uvnitř a jednou provždy od sebe odehnat větu „nejsem dost dobrá“. Každá máme svoji sebehodnotu, ale je na nás ji najít a neočekávat, že nám ji potvrdí okolí. Někdy si stačí jen připomenout, kolik jsem toho dokázala. Stačilo by vzít do ruky „myšlenkář“ - zápisník, který jsem kamarádce před rokem donesla do nemocnice, a do kterého si zapisovala svoje myšlenky a pocity ještě dlouho po návratu domů. Tam by se dočetla, kolik toho dokázala! Proč neumíme více vidět věci, které jsme dokázali než ty, které se nám nedaří? V době, kdy mi bylo 13 let a jí 15 let, jsme si slíbily celoživotní přátelství. V noci na hřbitově jsme se spojily kapkou krve, stejně jako Vinnetou se svým bratrem Charliem. Věci, které prožívá jedna, cítí druhá. A proto taky vím, s jakou pokorou přistupuje nyní ke každodennímu životu a jak umí více naslouchat a méně posuzovat.
Její láskyplné srdce, které pokorně přijalo tuto životní lekci, si najde cestu k radosti. A pro mě zůstane vždy Paní učitelkou. Dojíždím na Hvězdu a mám ze sebe radost.
Jeseníky jsou drsné hory, a tak po krásných dnech přicházejí nečekaně chladné dny. A tak jsem se dnes rozhodla, že udělám něco moc dobrého na oběd a přitom využiji toho, co jsem získala z přírody – něco málo hub, mirabelky, švestky, bazalka. A k tomu mám dýni „hokaido“ a svoji láskyplnou fantazii. Polévku – dýňový krém připravuji rozvařením a rozmixováním dýně hokaido s přidáním kysané smetany. Nemám muškátový květ na dochucení, a tak dělám bazalkové pesto – umixuji bazalku s olivovým olejem a trochou česneku. Polévka má nádherně oranžovou barvu a bazalkové pesto ji krásně doplňuje. Z mléka, vajíčka, mouky a trochu koření kurkumy smažím omelety – tenoučké, aby se hezky balily. Část z nich plním vaječinou – usmažím babky s vajíčkama. Druhou část omelet plním vlastní marmeládou – rozvařené švestky, mirabelky a jedno jablíčko, ochucené vanilkovým cukrem, hřebíčkem a skořicí. Je to sladké a moc dobré. A tak vytvářím oběd o třech chodech. Omelety ještě zdobím mátovými lístečky. Vše chystám na stůl s úsměvem a láskou. Jsem šťastný člověk. Mám muže, který rád pracuje a rád se dívá na to, jak mu dílo roste pod rukama – i když pomalu. Má rád samotu a dává mi svobodu. Cítím se být jeho rovnoprávnou partnerkou, ke které má úctu a důvěru. Dávám mu totéž. A štěstí tvoří drobné maličkosti, kterými se obdarováváme navzájem. Vnímám jejich důležitost. Každé ráno mi popřeje hezký den a políbí mě. A já jemu – stejně jako dnes – ráda připravím něco k jídlu. Vím, že mu to udělá radost. A nezlobím se na něj proto, že nemá rád fazolové lusky, které já zbožňuji. Příprava jídla je pro mě radostí i proto, že vím, že to umí ocenit, pochválit a poděkovat. On zase ví, že nerada chodím do supermarketů. A tak chodí on – ne že by rád, ale jak říká „je to potřebné, a když vím, jak ti to nedělá dobře, tak to zvládnu sám“. Jin a jang – vzájemně se doplňující části jednoho celku.
Za celou tu dobu co jsme spolu – v září to bude 6 let, jsme se nepohádali. Nebyl důvod. Vztah je dar a já jsem za tento dar vděčná, protože ne každý má takové štěstí jako já – „Dva není dvakrát jedna, dva je tisíckrát jedna“. Tuto větu jsem si už napsala do svého deníku v době, kdy jsem poznala svého prvního manžela. Až dnes, když tady není, si uvědomuji svoji nezralost, s jakou jsem vstupovala do prvního manželství. A taky vím, že jsem hodně svůj vztah prohrála tím, že jsem nedala do vztahu úplně všechno, a tím jsem nedala možnost, abych byla svému muži rovnocennou partnerkou. Dnes už to vím, a tak jsem do vztahu, který mi ještě život umožnil, dala celou svoji bytost a taky pravdu a opravdovost. Už jsem si na nic nehrála - a tak jsem potkala muže, který chtěl totéž. Pro mě znamená láska rovnocenný vztah, který se projevuje i tím, že já si tady na chatě v Jeseníkách spíše užívám – sportuji, medituji, procházím se – a můj muž pracuje a buduje chatu. A pokaždé, když se vracím z výletu k němu cítím, že je rád, že jsem tady s ním, i když za chvíli budeme zase každý sám. On pracuje, já dělám zázemí a oběma nám to vyhovuje. V této souvislosti se mi vybavuje jedna louka na Rusavě, kde stojí dva stromy. Každý stojí sám, ale korunami se proplétají. A to je pro mě symbol vztahu muže a ženy. „Každý sám za sebe, přesto vzájemně propojeni“.
U svého muže oceňuji, že moc nemluví. Má rád činy a ani ty moc nekomentuje. Když ho vidím něco dělat, jsem v údivu nad jeho soustředěním – a je jedno co dělá – zda čte noviny, krájí rajče, obhazuje stěnu, spojuje elektrické obvody – prostě je v TOM. Já sama se snažím meditovat, praktikovat, být v přítomném okamžiku… snažím se… někdy mi to jde … ale můj muž se nesnaží, on to UMÍ. K tomu mě napadá, že i na skautském táboře by se mohl uplatnit „bobřík přítomného okamžiku“, který by se projevoval v tom, že když někdo něco dělá, i kdyby to bylo škrábání brambor, bude se snažit upřít pozornost k tomu, co dělá. A výsledek může být překvapivý – vždy, když se do jakékoliv činnosti ponoříme, zjistíme, že se nám to nejen daří, ale přestane existovat i čas. V mém okolí je mnoho žen mého věku, které jsou samy. Kdyby se mě zeptaly, co pro navázání vztahu považuji za nejdůležitější, tak bych v této chvíli řekla, že je to „opravdovost“. A jít do vztahu bez „zadních vrátek“. To je moje zkušenost, která se nám dvěma každodenně vrací.
Můj jednadvacetidenní pobyt v Jeseníkách je u konce. Nedělní ráno je jak stvořené k tomu, abych vyrazila na houby. Je to v tuto chvíli poslední možnost, jak si naplnit svoje houbařské touhy a možná splnit ještě nějakého „bobříka“. V tuto chvíli ale nevím jakého. Nevadí. Vyrážím do lesa s košíkem a speciálním houbařským nožíkem, který jsem dostala k narozeninám. Snad bude mít dnes poprvé nějakou šanci. Vcházím do smrkového lesa, je trochu temný, nesvítí slunce a mě bleskne hlavou „co kdybych zabloudila?“. A tak se dívám na orientační body – pro svůj dobrý pocit. Pod velkým smrkem mám první úlovek – podobá se hřibu smrkovému, ale má téměř černou hlavičku – nikdy jsem takovou houbu neviděla, ale vím, že je jedlá. Nacházím celou rodinku a začínám pociťovat touhu najít další. A taky že jo. Nezapomínám poděkovat a jdu dál. Mám půl košíku hub stejného druhu, a tak se soustřeďuji na smrkový les. Tmavé hlavičky nejsou moc vidět, ale v okamžiku, kdy se sehnu k jedné, vidím kolem sebe další a další… Začíná mírně poprchávat. Měla bych se vrátit, ale přede mnou je ještě další smrkový les, a tak chvíli váhám, ale touha mít ještě víc je silnější. Musím se smát sama sobě – jak lehce bych mohla v lese zabloudit, kdybych se nechala unést houbařkou vášní. Kolikrát v životě jsem se nechala unést vášní a neměla jsem v sobě tu kontrolu, kterou vnímám teď? Napadá mě to k tomu příměr, který je z posledních let. Byla jsem vdova a bála jsem se samoty. Přišla pracovní nabídka – vést lidi. Cítila jsem se odborně na vrcholu a zároveň jsem v sobě cítila velký lidský potenciál, který jsem chtěla zúročit vedením lidí. A tak jsem se nechala unést touhou předávat lidem poznání, které jsem nabyla během těžké nemoci a smrti manžela … a místo toho jsem se potkala se svým vlastním egem a pýchou. Díky za tu zkušenost, která mě posunula dál a nakonec mi pomohla pochopit, že tohle není moje
cesta…, a tak jsem ji dokázala opustit s poznáním, že předávat svoji zkušenost prostě nejde… každý si svoji cestu musí vyšlapat sám – ale až bude sám chtít. A tak jsem prošla ještě poslední smrkový les a přála si najít, tak na závěr, ještě poslední kousek. A opravdu – očistím posledního kominíčka – dnes už vím, že tak se těmto hřibům říká – a jdu zpět. Můžu přece nechat něco i pro jiné houbaře. Napadá mě to tomu citát – „přijít vhod a odejít včas, patří k umění života“. Umět v pravou chvíli poznat a respektovat své hranice a možnosti je něco, co se učím celý život. A až se to jednou naučím – ve sbírání hub to zvládám, tak budu konečně DOSPĚLÁ. A vím, že tím prošlapávám cestu i svým dětem. A tak vypadala moje radost z nedělního rána:
Ale taky to mohlo být úplně jinak. Ráno se mi moc nechtělo, ani to počasí nebylo nic moc a ještě k tomu jsem do lesa musela přes pastvinu, která byla ohrazena a opatřena nápisem „pozor, ve stádě je býk“. Ale rozhodla jsem se překonat všechny výmluvy, které se nabízely. Možná jsem realizovala slova, která říkal můj jógový mistr nejdůležitější je disciplína. A tak jsem si dnes udělala „bobříka
sebedisciplíny“. Až se mi jednou nebude do něčeho chtít, bude se tento zážitek hodit. A ještě bych si za dnešní ráno dala jednoho bobříka – „bobříka silné vůle“. Moje rozhodnutí, že už dál nepůjdu, i když touha po dalším a větším úlovku byla a prozrazoval mi to i můj zrychlený tep, svědčí o tom, že nemyslím jen na sebe. A to je mezi skauty základní pravidlo – jsem součástí něčeho většího a rozdělit se s druhým tím, že omezím svoje potřeby, je samozřejmostí. A mělo by to být samozřejmostí nejen mezi skauty. A se silou vůle to jistě souvisí. Co mi ještě přineslo těch 21 dnů? Prvotně mě napadá, že když jsem se jela ještě odpoledne rozloučit se svým splavem, tak jsem se klidně pustila řídítek a cítila jsem mnohem větší jistotu, než když jsem to udělala poprvé. Podle toho by se dalo soudit, že jsem toto léto udělala krok k fyzické rovnováze. Stačilo být v klidu, nebát se, věřit si, pustit se … a splynout s kolem, větrem a stromy, které mě při každé cestě provázely. Dávaly mi stín a za tři týdny jsem už některé stromy zdravila jako staré kamarády. Vypadá to jednoduše a je to jednoduché, jenom ta cesta k „odvaze pustit se řídítek“, u mě vedla přes sedmileté hledání duševní rovnováhy. Musela jsem opustit svoje touhy, lpění, odpustit sobě a přijmout všechny zkušenosti, které mě potkaly a poděkovat… „S láskou, pokorou a vděčností přijímám vše, co ke mně přichází“. Tato věta ke mně přišla, a ač zní těžce vím, že je pravdivá a já sama jsem se stala důkazem toho, že funguje. Ještě musím vzpomenout na svého „bobříka odvahy“, kterého jsem absolvovala před 45 lety – jít v noci, podél řeky Odry a nebát se „zkoušek“, které byly na cestě připraveny. Jaká je souvislost s dnešní odvahou pustit se řídítek? Tehdy mi bylo 13 let a nebála jsem se ničeho. Dnes je mi 58 a moje zkušenosti jsou někdy na obtíž. Kdo ví, jak bych dnes prošla tu stejnou trasu? Bála bych se více nebo méně? Neznám odpověď. Stejně jako nejde zjistit, jaká bych byla, kdyby před 7 lety nezemřel můj první manžel. Ale na rozdíl od té první
situace, má ta druhá řešení - můžu to zkusit! A možná jsem to právě zkusila tím, že jsem se pustila řídítek! A za co jsem nejvíce vděčná, je sezení u splavu, kdy jsem si uvědomovala sama sebe, vnímala vodu, která se na první pohled neměnila a každý den mě vítala stejnou melodií - „ve mně zůstává, tvoje voda živá“, ale díky slunci, které měnilo svoji polohu, byla pokaždé jiná. Umožnila mi vzpomenout si na souvislosti, které bych jinak neobjevila. Díky.
Cítím se více spjatá s přírodou. Dívám se z okna na sýkorky, které se pohupují na lojové kuličce a mám radost, že jsem jim udělala radost. To je to dávání, které mě naplňuje a cítím, že ke mně patří. Je přece jedno, co dělám. Záleží na tom, jak to dělám a zda to dělám ráda – nyní chodím ráno v rose, dívám se na západ slunce, krmím sýkorky, jezdím na kole s větrem v zádech... Učím se to, co jsem vždycky uměla, ale zapomněla… žít v souladu s přírodou. A že jsem nedokázala zvládnout „bobříka mlčení“ mě netrápí. I uvědomění si toho, co říkám a proč to říkám, má svoji hodnotu. Příroda na začátku našeho léta v Jeseníkách:
Příroda na konci našeho léta v Jeseníkách:
Naštěstí je budování chaty ve skluzu, a tak vím, že i když dnes odjíždíme, nebude to nadlouho…a to je dobře, protože ač jsem věkově v poslední třetině života, v poznání sebe sama jsem teprve na začátku:
Nemůžu odolat touze vytáhnout si na závěr Oshovu kartu – vypadává karta „Zpomalení“. Je to krásně duhově zbarvená karta, kde je vyobrazena želva. A komentář k této kartě nejlépe vyjadřuje moje pocity: „Když tvé touhy, naděje a sny povadnou, tím lépe. Jejich zmizení uvolňuje prostor pro nový klid a přijetí toho, co je, a ty tento vývoj dokážeš přivítat tak, jako nikdy předtím. Vychutnej tedy toto zpomalení, zklidnění a poznání, že jsi doma“. Svoje povídání jsem začala tím, že jsem před rokem ve snu začala slýchávat větu - „ je čas jít domů“. Jsem doma. Mili Burešová – léto, které trvalo od 28. července do 17. srpna 2014
