ROK _1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU

SPOLU _PROTI SOBĚ ? ROK _1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU Vztahy Čechů a Poláků ve 20. století nebyly vždy harmonické, provázely je občasné konflikty či projevy vzájemného nepřátelství. Z nich pak pochopitelně pramenily nejrůznější stereotypy a předsudky ve vnímání sousedů za hranicí. V dějinách obou národů však najdeme také chvíle souznění, solidarity a oboustranného pozitivního ovlivňování. Smyslem našeho projektu je poznání a pochopení blízkých sousedů, kterého je možné docílit především přeshraničními pohledy na dílčí dějinné události a pochopením proměn vzájemného ovlivňování. Je zcela zásadní, abychom byli schopni rozpoznat a pojmenovat, co máme společného a z čeho pramení naše rozdílnost. Ideálním východiskem pro takové nahlížení jsou nedávné historické události, které výrazně poznamenaly dějiny obou národů. Jedním z takových společných historických „uzlů“ jsou československé a polské události dramatického roku 1968. Oba komunistické režimy se tehdy ocitly na jedné ze svých dějinných křižovatek. Reformní proces v ČSSR vedl k nečekaným a dříve nemyslitelným změnám v samotné straně a postupně celé společnosti, k liberalizaci, živené nadějemi a očekáváním většiny obyvatel, až k fatálnímu dni vojenské intervence vojsk Varšavské smlouvy, krutému celospolečenskému procitnutí a nástupu normalizace. I představitelé polského komunistického režimu byli ve stejném roce konfrontováni s liberálními požadavky studentů a intelektuálů, mnohdy inspirovanými československými událostmi. Na rozdíl od svých československých soudruhů však udrželi události v Polsku „pod kontrolou“, zasáhli tvrdě proti názorové opozici doma, podporovali výrazně vojenský zásah proti „kontrarevoluci“ v ČSSR a nakonec se na této ostudné akci sami vojensky podíleli. Byla to rána pro všechny svobodomyslné občany obou států, jejichž režimy zůstaly totalitní. Protestní sebeupálení Ryszarda Siwce v Polsku, Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka v Československu byla tragickým epilogem, protestem proti nekompromisnímu násilí, pokusem probudit lidi z všudypřítomné beznaděje. Výstava vznikla jako součást projektu Z periferie impéria do svobodné Evropy aneb proměny českých a polských vztahů k Rusku v novodobých dějinách. Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů Česko-polského fóra. Výstavu připravilo Občanské sdružení _pant ve spolupráci s polským Institutem paměti národa. Autoři koncepce výstavy: Petr Šimíček a Jiří Sovadina Autoři textů: Petr Šimíček, Jiří Hoppe, Jiří Suk a Jaroslav Cuhra Grafické zpracování: Jiří Sovadina Fotografie: Instytut Pamięci Narodowej, Květoslav Kubala, Jan Klos, dobový tisk, soukromé archívy Poděkování patří: Petrušce Šustrové, Pavle Foglové, Květoslavu Kubalovi a Petru Pánkovi

PRAŽSKÉ_JARO A REFORMASOCIALISMU SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU

Antonín Novotný odchází

Plíživá krize komunistického režimu Českoslovenští komunisté podle sovětského vzoru a diktátu budovali od roku 1948 státní socialismus, který charakterizovala neomezená vláda jejich strany opřená o tři mocenské sloupy: armádu, policii a justici. S jejich pomocí potírali občanská práva a svobody, řídli a cenzurovali média, plánovali a kontrolovali ekonomiku. Hlavním krizovým jevem od počátku byla trvalá nefunkčnost národního hospodářství, která se existenčně dotýkala každého občana. Centrální plánování, jež plně nahradilo tržní ekonomiku, způsobovalo každodenní výpadky v zásobování obchodní sítě, dokonce u základních potravin. Zboží se v obchodech nekupovalo, nýbrž shánělo. Pro Čechy a Slováky znamenal německý a rakouský hospodářský zázrak 60. let hořké prozření, neboť po válce mělo Československo ekonomiku v nepoměrně lepší kondici. Bylo nad slunce jasné, že za každodenní mizérii může politický a ekonomický systém, komunistická strana a příslušnost k zaostalému sovětskému bloku. Život podle sovětského vzoru se stával terčem karikatur a anekdot. Jako hlavní zdroj sarkastického politického humoru se lidem v Československu nabízel sám jejich prezident Antonín Novotný. Nevzdělaný a samolibý aparátník stál v čele státu a komunistické strany skoro patnáct let. Lidé si s tímto průměrným mužem spojovali většinu dobových absurdit, viděli v něm symbol každodenního šlendriánu. Kvetoucí politický humor svědčil o latentní krizi režimu a zároveň uvolňoval napětí z každodenního stresu.

Alexander Dubček

Pražské jaro 1968 Spontánní společensko-politický pohyb vymykající se kontrole KSČ začal zrušením cenzury v posledním únorovém týdnu roku 1968. Svoboda slova, vlastní demokratickým režimům, byla v příkrém rozporu s politickým systémem založeným na absolutní dominanci jediné strany. Do vnitřních záležitostí KSČ jako politického hegemona se začal plést „řadový občan“, rodilo se svobodné veřejné mínění. Média se z hlásné trouby režimu proměnila v jeho nejpřísnějšího kritika. Tisk, rozhlas a televize záhy překročily mez, která byla pro reformní centrum přijatelná. V březnu na schůzce v Drážďanech označil sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv situaci v Československu za kontrarevoluční. Utažení šroubů, k němuž Moskva své problematické spojence nabádala, se však neuskutečnilo. Právě naopak. Dubčekovi reformisté se od května pokoušeli utlumit a zastavit nebezpečně rozběhnuté občanské aktivity a svobodu slova. Z jedné strany cítili tlak československé veřejnosti, naléhající na urychlení reforem, z druhé strany se Moskva stále ostřeji dožadovala jejich úplného zastavení a „obnovení pořádku“. Probuzená společnost tento rozpor velmi silně vnímala a získanou svobodu chtěla uhájit. Jejím bojovým nástrojem se stal manifest Dva tisíce slov. Vybízel k občanské aktivitě a zakládání občanských výborů, které by vzaly do rukou věci veřejné. Moskva označila manifest za otevřený „nástup kontrarevoluce“.

International Herald Tribune

Dubček a reformisté mezi dvěma tlaky Sovětský nátlak, ukrytý dosud v kabinetech a kuloárech, přerostl v otevřený konflikt mezi KSČ a komunistickými stranami sousedních zemí. Na schůzce v Čierné nad Tisou 29. července – 1. srpna Dubček kremelskému vůdci pravděpodobně slíbil, že obnoví autoritu strany se všemi důsledky. On i další progresivní komunisté varovné výsledky setkání bagatelizovali a ujišťovali veřejnost, že obavy o suverenitu Československa jsou neopodstatněné. Dubček měl na výběr dvě řešení: buď splnit vůli Moskvy a rozejít se s veřejným míněním, nebo vsadit na podporu československých občanů a riskovat konflikt s Rusy. Reformní komunisté se proto chystali utáhnout šroub. Nespokojený Brežněv a jeho politbyro, podporováni satelitními státy, však mezitím rozhodli o invazi.

Ludvík Svoboda a Alexander Dubček

Cíle reformních komunistů V mocenském centru, v aparátu KSČ, vznikala pozvolna reformní frakce. Novotného oponenti prosazovali především důkladnou ekonomickou reformu, která měla zvýšit mizernou produktivitu národního hospodářství a životní úroveň obyvatel. Naléhavou potřebu změn pociťovali nejenom komunisté, ale většina Čechů a Slováků všech generací. Intelektuálové, kteří po změnách volali, psali své názory do novin, hovořili o nich na vysokých školách a ve vědeckých ústavech. Lidé chtěli žít svobodně, bavit se, užívat civilizačních vymožeností, z nichž se těšili jejich jižní a západní sousedé, Rakušané a Němci. Od neoblíbeného prezidenta se postupně odklonily prakticky všechny stranické orgány. A tak se na přelomu let 1967-68 odehrál v Praze palácový převrat. Novotný byl sesazen z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a na místo nejmocnějšího muže v zemi přišel slovenský aparátník Alexander Dubček. Brzy se ukázalo, že představy „progresivních“ komunistů o reformě jsou nesourodé a mlhavé. Chtěli prosadit určité změny v komunistické straně a politickém systému, ekonomice a státoprávním uspořádání, ovšem takové, jež by sami schvalovali a kontrolovali. Reformu nazývali „obrodným procesem“ a „demokratizací“. Její cíl se však skrýval za neurčitým pojmem „demokratický socialismus“, působivěji „socialismus s lidskou tváří“. Slibovali více svobody, avšak jejich autorita měla zůstat nedotčena; KSČ si hodlala nadále podržet „vedoucí úlohu ve státě a společnosti“. Osvícení komunisté vyloučili vznik jakékoli nesocialistické opoziční strany a jiných nezávislých aktivit.

Ludvík Svoboda, Alexander Dubček, Oldřich Černík a Josef Smrkovský

prezident Ludvík Svoboda

předseda vlády Oldřich Černík

„Letošní jaro se nám vydařilo!“ „Jen aby ještě neuhodily mrazy, aby nám tu krásnou úrodu nespálily!“

21. SRPEN 1968 _OKUPACE ČI BRATRSKÁ POMOC“?

SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU

Ostrava

Český těšín

Praha

Opava

Ostrava

Ostrava

Scénář Invaze vojsk Varšavské smlouvy měla v Československu „obnovit pořádek“, vrátit zemi do postavení poslušného vazala. Ruští osnovatelé nechtěli zavést okupační správu, považovali ji za krajní řešení, a proto spoléhali na „zdravé jádro“ ve vedení Komunistické strany Československa. Především na ty soudruhy, kteří ve dvou tajných dopisech (tzv. zvacích) naléhavě žádali Brežněva o „opravdovou pomoc a podporu všemi prostředky“– Aloise Indru, Vasila Biľaka, Drahomíra Koldera, Antonína Kapka a Oldřicha Švestku. Úkoly byly rozděleny: my pošleme vojska, a vy se postaráte o politický úspěch invaze. Tak to bylo naplánováno, stalo se však něco docela jiného. „Zdravým silám“ v předsednictvu ÚV KSČ se na schůzi z 20. na 21 srpna nepodařilo převzít iniciativu a uskutečnit dohodnutý plán. Naopak vznikl návrh prohlášení, v němž stálo, že invaze se děje bez vědomí nejvyšších stranických a státních orgánů, odporuje mezinárodnímu právu a dobrým vztahům mezi socialistickými státy. Ozbrojený odpor Československé lidové armády a občanské domobrany však předsednictvo strany jednomyslně odmítlo. Proti moci přicházející z Východu jako by nebylo obrany.

Neočekávané komplikace Mezitím se invazní armády valily přes československé hranice. Na ministerstvu vnitra a ve Státní bezpečnosti se iniciativy chopilo spiklenecké vedení resortu přímo řízené poradci z KGB. To akcelerovalo sedmidenní všeobecný občanský a národní odpor, jenž se odehrával před očima celého světa. Invaze vyvolala všeobecné pozdvižení – metropole (a s ní i další česká a slovenská města) připomínala mobilizované mraveniště. Alexander Dubček s pěti dalšími komunisty byl zatčen 21. srpna brzy ráno. Odpoledne byli Dubček, Smrkovský, Kriegel, Šimon, Špaček a Černík převezeni na letiště a odtud přepraveni do ukrajinských lesů, kde v domku patřícímu KGB bez spojení s domovem a pod ozbrojeným dozorem čekali na to, co přijde. Českoslovenští straničtí funkcionáři zasvěcení do invazních plánů pod dohledem sovětského velvyslance Červoněnka začali sestavovat „dělnicko-rolnickou vládu“. Ve vzájemné shodě se pokoušeli naplnit moskevský scénář Biľak, Indra, Kolder, Jakeš, Lenárt, Švestka a Pavlovský. Východiskem z politicky zamotané situace se stalo jednání prezidenta republika Ludvíka Svobody, který odmítl Červoněnkovu nabídku, aby se sám postavil do čela revoluční vlády, a odmítl také jakoukoli jinou vládu jmenovat. O východisku z krize si utvořil vlastní představu: v čele vládní delegace odletí do Moskvy, vyjedná návrat odvlečených politiků, první tajemník Dubček poté odstoupí z funkce, „tragické nedorozumění“ se vysvětlí, rozjitřená atmosféra zklidní a odcházející Rudou armádu zasypou lidé květinami jako v roce 1945.

Moskevský diktát

Normalizace

Nikdo z očitých svědků v českých ulicích zřejmě nepochyboval o naduté a despotické surovosti ruského komunistického imperátora argumentujícího už jen se zbraní v ruce. A právě tuto masku si Brežněv a spol. nasadili při „jednáních“ s československou „delegací“ v Moskvě 23.–26. srpna. Vůdcové impéria koncentrovali tvrdý nátlak do výhrůžky: nepřijmete-li naše podmínky, rozpoutáme válku proti lidem v ulicích. Brežněvův vztah k Dubčekovi připomínal chování mafiánského bose a patriarchy rodinného klanu, v němž se mísí nekompromisní tvrdost s trestající shovívavostí. Podstatou moskevských „jednání“ byl diktát, kterým silnější strana, opřená o 27 vyzbrojeným divizí, vnutila svoji vůli straně, která se zřekla ozbrojeného i jiného možného odporu a imperátorovi mohla čelit jen svou hrdostí. Způsob, jakým československá „delegace“ diktát přijala, lze těžko považovat za něco jiného než kapitulaci. Nepřijmout jej se odvážil jen jediný z odvlečených politiků – František Kriegel.

Podle veřejného mínění znamenalo přijetí diktátu jednoznačnou historickou prohru, byť se to po návratu reformistů do funkcí tak nejevilo. Prostor dokořán otevřený svobodným veřejným míněním v sedmi uplynulých dnech se začal zavírat. Konsolidace a normalizace začala již v srpnu 1968 pod vedením progresivních komunistů. Za Dubčeka mohli lidé svobodu alespoň na krátký čas okusit. A on zůstal symbolem její krátké existence i tragického pádu.

...uvolnění z funkcí těch osob, jejichž další činnost by neodpovídala potřebám upevnění vedoucí úlohy dělnické třídy a komunistické strany, upevnění vlády pracujících a pozic socialismu ...přerušit činnost různých skupin a organizací stojících na antisocialistických pozicích ...nutné uskutečnit některá dočasná opatření, aby vláda pevně ovládla prostředky boje proti antisocialistickým silám v zemi ...vojska se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí ČSSR. Jakmile pomine hrozba socialismu v ČSSR a bezpečnosti zemí socialistického společenství, bude proveden po etapách odchod spojeneckých vojsk z teritoria ČSSR ...klást rozhodný odpor militaristickým, revanšistickým a neonacistickým snahám, které sledují politiku revize výsledků II. světové války, narušit nedotknutelnost existujících hranic v Evropě ...nutné provést některé další kádrové změny ve stranických a státních orgánech a organizacích v zájmu zajištění rychlé konsolidace ve straně i v zemi ...obě strany se zavázaly jménem stran a vlád, že vyvinou veškeré úsilí KSSS a KSČ, vlád těchto zemí k prohloubení tradičního historického přátelství národů obou zemí, jejich bratrského přátelství na věčné časy... Z Moskevského protokolu

ODPOR _VEŘEJNOSTI A SVOBODNÉ ZPRÁVY


Ostrava

Boj o sdělovací prostředky Zásadní boj v prvních okupačních dnech se odehrával na poli zpravodajských prostředků. Okupanti se snažili tok svobodných informací všemi silami zadržet, naopak pracovníci sdělovacích prostředků a dobrovolníci z řad veřejnosti dělali vše pro to, aby se pravdivé zprávy k lidem dostávaly. Okupační vojáci obsazovali centrální i regionální úřady, ústavy, redakce, rozhlasová a televizní studia, vysílače. Redaktoři a technici s ochotnou pomocí občanů však vždy dokázali nalézt východisko z nouze – náhradní prostory a technické kapacity pro obnovení vysílání. Nepřetržitou informovanost veřejnosti udržovala také mimořádná (letáková) vydání československých deníků a časopisů, kolportovaná dobrovolníky a kolující na náměstích z ruky do ruky. Rádio Vltava, vysílající z Drážďan zřetelně špatnou češtinou a slovenštinou, bylo rozpoznáno jako okupantské a lidé jeho zprávy a výzvy bojkotovali. Pro okupanty nebylo snadné ovládnout jakoukoli instituci či studio, neboť proti nim nestály jen davy před budovami, ale také většina jejich zaměstnanců se zapojila do odporu či pasivní rezistence. Lidé holýma rukama a slovy bránili svobodně vysílající Československý rozhlas na Vinohradské třídě. Tady situace připomínala válečný stav – barikády z autobusů, ohořelé domy s vymlácenými okny, vytrhaná dlažba, střelba z lehkých i těžkých zbraní, rachot motorů, křik, pískot a skandování, výbuchy, oheň a kouř. U rozhlasu nakonec zahynulo sedmnáct občanů a desítky jich byly vážně zraněny. Před devátou byla budova obsazena a ruští vojáci z oken pozorovali dění na ulici.

Ostrava

Praha

Národní odpor k invazi

Konec svobody slova

Byl také divadlem pro svět, aby viděl a nezapomněl na pokojnou vzpouru malé země proti velmoci: „Nejsme sami, svět je s námi. Papír, tužka – naše puška.“ Ostře, téměř shakespearovsky veřejnost rozlišovala hlavní postavy a charaktery dramatu. Ty, kteří od první chvíle chtěli být považováni za „zachránce socialismu“, označovala bez váhání za „okupanty“. A ty, kteří je pozvali a pracovali pro ně, pojmenovala „zrádci“ a „kolaboranti“. Nebyla to slova nová, vepsala se do paměti národa v době ohrožení a okupace nacistickým Německem v letech 1938–45. A nebylo náhodné, že je národní vědomí znovu objevilo a obě okupace řadilo k sobě jako jednovaječná dvojčata: „Mnichov 1938 – Moskva 1968.“ – „Varšavský Mnichov!“ – „TASS předčil Goebbelse.“ Odvážlivci, riskující život, běhali mezi tanky s kbelíkem bílé barvy a štětcem a malovali na ně hákové kříže. Na zdech a silnicích se objevovaly různé varianty propojení nacistických a komunistických symbolů, například svastika uvnitř pěticípé hvězdy.

Alexander Dubček promluvil k národu 27. srpna večer po návratu z Moskvy. Nejprve poděkoval lidem za důvěru, již označil za nesmírnou, a pak rozechvělým hlasem mluvil, jak mu moskevské protokoly kázaly. Zdůraznil nutnost konsolidace a normalizace, jež se projeví dočasnými opatřeními omezujícími dosažený stupeň demokracie a svobody projevu. Žádal o disciplínu, uvědomělou kázeň a obnovení pořádku. A to vše kvůli tomu, aby bylo možné pokračovat v reformním kurzu pražského jara.

...ovládání sdělovacích prostředků s tím, aby plně sloužily věci socialismu, stranické a státní orgány upraví situaci v tisku, rozhlase a televizi pomocí nových zákonů a opatření. Z Moskevského protokolu

Praha

OKUPACE V ANEKDOTÁCH _VÍTĚZSTVÍ NAD STRACHEM


Proti poraženectví humor Proti invazi tanků a samopalů se postavila ofenzíva slov a gest. Z hlubin národního vědomí vytrysklo mnohovrstevné výrazové spektrum, ve kterém se v četných rovinách odrážel odpor proti okupaci a obrana ohrožených hodnot. Po celý týden zaplavovala veřejný prostor slova, která se bezprostředně vtělovala do veřejného mínění. Pocity zrady, bezmoci a nenávisti hrozily pádem do letargie – proti tomu mobilizovalo vědomí morální převahy a přesvědčení o pravdě, již nelze převálcovat pásy tanků. Směs ostře protikladných emocí rozpoutala kreativitu, v níž se davové afekty jakoby zázrakem projevovaly klidným a kultivovaným výrazem. Vznikl virtuální politický prostor – zcela svobodný a zcela demokratický. Naplňovalo ho morální rozhořčení i sugestivní humor uvolňující napětí.

„Anonymní město“

Hrdinové a zrádci

Pohledy odjinud

Dřívější přesvědčování bylo pozvolna nahrazeno pasivní rezistencí. Lidé ozbrojence v ulicích ignorovali, nemluvili s nimi, vyklízeli náměstí a ponechávali je jen s „jejich vlastní hanbou“. Způsobem odporu se stalo „anonymní město“ – názvy ulic, institucí, úřadů a ukazatelů cest byly zamalovány za účelem ztížit nebo znemožnit vojskům orientaci v neznámém prostředí. Naopak objevovaly se provokativní vzkazy české i ruské: „Poznali jste civilizaci, táhněte domů!“ – „Moskva – vaše město.“ – „Ivane, jdi domů!“ K ignorování a anonymitě se přiřadilo odmítnutí podat unaveným a hladovým vojínům vodu a chléb: „Okupantům chleba neprodáváme!“ – „Okupantům nenaléváme vodu, natož vodku.“ – „Okupanti netrpí hladem. Denně dostávají čerstvé kachny z moskevské Pravdy.“

Všem autorům zvacího dopisu a zasvěcencům do invazních plánů se dostalo sžíravě sarkastické říkanky. Drahomíru Kolderovi: „Koldere, Koldere, nikdo ti to nežere!“ Aloisi Indrovi: „Ani vindru za zrádce Indru!“ Vasilu Biľakovi (vyučenému krejčímu): „Počkej Biľaku, ty dostaneš do fraku.“ Oldřichu Švestkovi: „Švestko, ty shnilý plode!“ Viliamu Šalgovičovi: „Šalgoviči, Šalgoviči, rozbiju ti prdel biči.“ Naproti tomu kolektivní vědomí si vytvořilo své hrdiny a těžko je mu možno vyčítat nedostatek realismu a předvídavosti. Neřídilo se reflexivní rozvahou, nýbrž emotivní volbou: „Chceme Dubčeka, žádné Indrikány!“ – „Dubček, Svoboda – to je vůle národa!“ – „Ať žije Dubček, Svoboda, Smrkovský, Černík!“ – „Jsme s vámi – buďte s námi.“ Satira a humor ve vypjatých dějinných okamžicích pomáhá uvolnit napětí, zvítězit nad strachem, je účinným způsobem, jak čelit agresivitě světa. V československém případě zjevnému násilí a protiprávnímu jednání agresorských zemí. Karikaturisté a často anonymní tvůrci aktuálních anekdot pranýřovali politiky a vojáky „bratrských“ komunistických stran, invazi s jejími tragickými důsledky, stejně jako zrádné československé politiky, kteří se stali symboly kolaborace. Dobové vtipy a karikatury odrážejí víru v budoucnost „socialismu s lidskou tváří“ a rovněž obavu z budoucího vývoje a očekávaného návratu cenzury, opětovného porušování základních lidských práv a svobod.

Československé události neunikly pozornosti zahraničních médií, která na ně reagovala pochopitelně zcela odlišně. Západní karikaturisté zachycovali události v ČSSR jako okupaci, agresi, porušení mezinárodního práva, naopak tvůrci ze „spřátelených zemí“ východního bloku a SSSR se sarkasticky trefovali do „zrádných“ československých „kontrarevolucionářů“, kteří chystali „imperialistickou agresi“ do ČSSR, a oživovali tak tradiční propagandistické stereotypy z 50. let.

POLSKÝ BŘEZEN ´68


Studentské protesty a protirežimní demonstrace


Represe, Varšava

„Obušky se pravdá nedá zabít“



Nespokojenost a protesty Polský Březen ´68 byl událostí s mnoha zápletkami, v nichž se mísily na sobě nezávislé, často zcela odlišné jevy. Podhoubím protestů mládeže byla nepochybně narůstající nespokojenost a zklamání z politiky vůdce Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) Władysława Gomułky, který začal velmi rychle upouštět od změn a reforem, které si polská společnost vybojovala od podzimu roku 1956. Polští komunisté postupně omezovali svobodu slova, svobodu tisku a cíleně likvidovali množství nezávislých iniciativ. Obnovili válku s církví a také politické represe. Do toho se navíc začala od počátku 60. let zhoršovat hospodářská situace země. Situaci v Polsku ještě komplikovaly vnitřní boje v samotné straně PZPR, které vyvrcholily vznikem několika frakcí. Neformální úklady, zákulisní rošády o mocenský vliv mohly potencionálně ohrožovat postavení samotného Gomułky. Kritické nálady vůči politice strany v oblasti kultury prohloubilo i stažení hry Adama Mickiewicze „Dziady“ na počátku roku 1968 z programu Národního divadla, které následně vyprovokovalo protesty intelektuálů, umělců a studentů. Již v polovině 60. let se mezi nespokojenými studenty Varšavské univerzity zrodily skupiny „komandosů“, kteří se objevovali nečekaně na oficiálních schůzích a mluvčím dávali nepohodlné otázky. Vůdčí osobností skupiny byl Adam Michnik, jeho patrony se stali Jacek Kuroń a Karol Modzelewski, věznění od roku 1965. Před Březnem byla skupina „komandosů“ kompaktní, uměli efektivně jednat a organizovat protestní akce. V Polsku existovalo také několik dalších drobných konspiračních skupin, které častěji tvořili učni než studenti.

Represe a antisemitská kampaň Původně studentské protesty se začaly šířit po celé zemi. Desítky tisíc lidí se účastnily shromáždění, demonstrací a stávek s nadějí na politickou změnu v zemi. Režim proti demonstrujícím a stávkujícím zasáhl velmi tvrdě, poslední úder přišel ve dnech 22. a 23. března, posledním dozvukem polského Března ´68 byla prvomájová demonstrace ve Vratislavi. Jedním z nejviditelnějších projevů oficiální propagandy v březnu roku 1968 se stal prvoplánový antisemitismus, prezentovaný jako antisionismus, namířený proti Izraeli a jeho sympatizantům v PLR. Do poloviny 60. let komunistická vláda vnímala Židy navzdory tradičním stereotypům o židobolševismu nekonfliktně. Situace se razantně změnila po vypuknutí šestidenní arabsko-izraelské války 5. června 1967. Polská lidová republika, stejně jako ČSSR, ukončila na popud Moskvy diplomatické vztahy s Izraelem a rozpoutala protiizraelskou propagandistickou kampaň, v jejímž důsledku emigrovaly tisíce polských Židů. Po projevu Gomułky, v němž 19. června 1967 nazval polské Židy „pátou kolonou“, se ve stranickém aparátu, bezpečnostní službě a armádě rozpoutala rozsáhlá antisemitská čistka. Kampaň provázely rovněž nechutné útoky na studenty a intelektuály židovského původu.

„Březen 1968 Nevydařený pokus o zvrat režimu v Polsku“

Význam Března ´68 Březnové události byly v první řadě hnutím morálního rozhořčení a odporu vůči represivnímu komunistickému režimu, nikoliv hnutím jasně programově vyhraněným. Protestující požadovali především ukončení represí, návrat svobody a odmítnutí propagandistických lží. Šlo nejen o studentské povstání, ale o jasný generační protest. Mezi zadrženými v souvislosti s březnovými událostmi tvořili studenti téměř jednu čtvrtinu a v pouličních protestech hráli zpravidla vedoucí roli. Podle ministerstva vnitra bylo v celé zemi k 25. březnu 1968 zatčeno 2549 osob. Toto číslo zahrnuje zatčené během demonstrací, tvůrce a distributory letáků, spojky mezi akademickými pracovišti. Specifickou a obzvláště těžkou formou represe bylo povolávání studentů do prezenční vojenské služby. Rozsah této formy represe není bohužel znám. V celém Polsku se nezřídka vyskytovaly případy solidarity se studenty, organizovaly se sbírky peněz a potravin pro demonstranty, mnozí odmítali režimní antistudentskou kampaň. Je však pravdou, že rovnostářské argumenty komunistické propagandy také přesvědčily mnoho osob a dokázaly je postavit proti protestujícím studentům.

satirická báseň namířená proti policii

dokument ministerstva vnitra z 26. března 1968 uvádí dosavadní počet zadržených

Manifestace na Gomułkovu podporu - „antisionistická hesla“

Manifestace na Gomułkovu podporu - „antisionistická hesla“

první tajemník ÚV PSDS Władysław Gomułka Manifestace na Gomułkovu podporu - „antisionistická hesla“

represe

leták ironizující Gomulku a ministra vnitra Moczara - prodej psů „moczarek“

POLSKÉ REAKCE NA PRAŽSKÉ_JARO


první tajemník ÚV PSDS Władysław Gomułka

březen 1968

A. Dubček vítá W. Gomułku na letišti v Mošnově. 7. února 1968

Kritika a obavy polských komunistů

Polské projevy solidarity

Zhoršení vztahů „bratrských“ stran

Vývoj v komunistickém Československu a sousedním Polsku se v předvečer dramatického roku 1968 začal viditelně ubírat rozličnými cestami. Zatímco v PLR dochází již od poloviny roku 1967 k „utahování šroubů“, ostřejšímu postupu vůči opozici a omezování prostoru svobody, v Československu narůstá víra obyvatel v pozitivní změny ve straně i společnosti a svoboda slova se rozšiřuje. Od samotných počátků reformního procesu v ČSSR proto zastávalo vedení Polské lidové republiky k „socialismu s lidskou tváří“ výrazně kritický a odmítavý postoj. Sám vůdce komunistického Polska Władysław Gomułka, který po svém nástupu inicioval reformy v Polsku, patřil v roce 1968 k tvrdým zastáncům represí proti domácím demokratickým silám a byl hlasitým kritikem československých změn. Ty zpravidla hodnotil jako projevy „kontrarevoluce“ či „ideologického rozkladu“ v ČSSR, obával se zjevně dopadu těchto událostí v samotném Polsku. Strach z šíření liberální „československé nákazy“ a z možných nekontrolovatelných společenských pohybů nakonec vedly Gomułku a polské vedení ke spuštění propagandistické kampaně vůči Československu. Během ní se sdělovací prostředky z příkazu strany neštítily využívat tradičních předsudků a stereotypů vůči Čechům. Gomułka nevnímal vývoj a změny v ČSSR jako „vnitřní záležitost“ sousedního státu, ale jako vážné ohrožení a možné oslabení celého sovětského bloku. Zároveň se tak snažil odpoutat pozornost sovětského vedení od vlastních polských nepokojů a demonstrací.

Přesto bylo stále zjevnější, že vývoj událostí v Československu na počátku roku 1968 více a více ovlivňoval vývoj v Polsku, především názory liberálních spisovatelů, umělců, novinářů a nespokojených studentů. Společným cílem studentských protestů celospolečenského charakteru v Polsku i ČSSR byla liberalizace reálného socialismu. Hesla solidarity s československými změnami se objevila už 9. března 1968 na demonstraci ve Varšavě, sympatie k československému vývoji a polské naděje se promítly do hesla „Celé Polsko čeká na svého Dubčeka!“

Vztahy mezi oběma státy se výrazně zhoršily v březnu 1968, Gomułka obviňoval československou stranu ze ztráty kontroly nad sdělovacími prostředky, které v té době pravdivě a kriticky popisovaly polské protesty. Do Polska směřovaly stále častěji výrazy podpory postiženým polským studentům a vědcům, dokonce nabídky pracovních a studentských míst na československých vysokých školách a vědeckých ústavech. Bylo znatelné, že pohled české veřejnosti na Poláky se pod vlivem médií částečně proměnil a zpochybnil ustálené nepříznivé historické stereotypy. Polské vládní orgány se snažily za každou cenu izolovat Polsko, radikálně byly posíleny kontroly na jižní hranici, rozšířila se kontrola korespondence z Československa i do něj. Mnoho pozdravů a výrazů podpory polským demokratům tak nikdy nebylo doručeno jejich adresátům. Po kritickém dopisu polskému vedení s výhradou vůči sílící antisemitské kampani, který podepsali spisovatelé Pavel Kohout, Jan Procházka a Arnošt Lustig, následovala bezprecedentní reakce. Představitelé PLR podali protestní diplomatickou nótu, v níž napadli„protipolskou kampaň“ československých médií. Na ni pak navázaly další oficiálně formulované stížnosti, které kritizovaly údajnou ztrátu kontroly vedení strany nad hromadnými sdělovacími prostředky. Polský Březen ´68, kdy byl silou zlomen odpor studentů a nekonformních intelektuálů, znamenal konec nadějí, že by reformní hnutí v obou zemích působila paralelně a navzájem se podporovala.

pouliční demonstrace v Polsku

Alexander Dubček v Bratislavě 2. srpna 1968

Týdeník Reportér, 31. července 1968

Pavel Kohout

satirická protipolicejní karikatura

dokument ministerstva vnitra - Informace o „činnosti západních diverzních skupin v ČSSR“

příjezd Brežněva na schůzku ve Varšavě 14. července 1968

satirická protipolicejní báseň

ukončení „cvičení“ vojsk Varšavské smlouvy v Milovicích 2.7.1968

Práce, 9. května 1968

ÚČAST POLSKÝCH VOJÁKŮ NA OKUPACI _ČSSR


setkání polských a sovětských vojáků v Československu

Gomułkova role při řešení československé „kontrarevoluce“ Sílící kritika československých reformních změn zaznívající stále více varovně z Moskvy, nalezla pochopitelně vřelou podporu ve vystoupeních polského vedení. Zatímco Alexander Dubček a českoslovenští reformní komunisté po celých osm měsíců pražského jara podceňovali nebezpečí hrozící z Moskvy, Brežněv se opakovaně vyjadřoval kriticky o „protipolských“ vystoupeních v Československu a stupňoval tlak vůči stále „nespolehlivější“ zemi. Československým představitelům dával za příklad hodný následování tvrdé řešení studentských nepokojů v Polsku. „Boj je boj. Dali do nosu nepřátelům strany a čestně řekli, že dělnickou moc nikomu nevydají.“ Nebylo proto překvapením, že právě polské vedení při vojenském řešení československé krize sehrálo významnou roli. Již v dubnu roku 1968 Gomułka uvítal přípravu této varianty a horlivě spolupracoval s Moskvou na její realizaci. Podle něj bylo „rozmístění sovětských vojsk v Československu v rámci Varšavské smlouvy nezbytné“. Ze všech komunistických vůdců vytvořil nejplastičtější ideologickou vizi kontrarevoluce v ČSSR.

polští vojáci v Hradci Králové, srpen 1968

Příprava invaze a polská účast Varovným signálem a nátlakem určeným československému vedení se mělo stát ve dnech 18. června až 2. července rozsáhlé vojenské cvičení „Šumava“, které se konalo v jižním Polsku, jižní části NDR a na území ČSSR, kde se během něj pohybovalo 24 tisíc vojáků. Polské a sovětské jednotky zůstaly přes intervence československých politiků na jeho území až do 13. července. Od konce července měla pokračovat operace „Dunaj“ čili invaze do ČSSR, štáb intervenčních vojsk byl umístěn v polském městě Legnice. Největší kontingent zajišťovala pochopitelně sovětská armáda. V noci z 28. na 29. července 1968 byly jednotky 2. polské armády přeskupeny do nástupních prostorů 20 až 40 km od hranic s Československem. Hodina „H“ byla stanovena na 00.00 hod. 21. srpna 1968. Pět měsíců po potlačení studentských nepokojů v Polsku vtrhla 21. srpna invazní vojska, včetně polských jednotek, do Československa. Štáb polské armády byl umístěn na letišti v Hradci Králové. 25. srpna se na území ČSSR nacházelo 27 intervenčních divizí, polská armáda měla v Československu téměř 30 tisíc vojáků. Po podpisu moskevského protokolu 26. srpna a slibu pacifikace země se začaly intervenční jednotky stahovat z větších center a soustředily se v lesích a územích kolem měst. Tento stav se změnil 16. října 1968, kdy byla v Praze podepsána smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Poté mohlo začít stahování intervenčních vojsk, 12. listopadu 1968 v 7.00 překročil hranice poslední transport stahujících se polských jednotek.

polská armáda opouští Československo, říjen 1968

Kritické a solidární ohlasy v Polsku Svobodomyslní Poláci reagovali na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa rozhořčeně. Účast polských jednotek byla vnímána jako národní hanba. V ulicích polských měst se objevily nápisy a letáky vyjadřující sympatie a podporu znásilněné zemi. Polská armáda plnila v ČSSR roli okupanta, nacházela se tam jako jiné armády proti vůli vlády a společnosti, intervence pochopitelně v danou chvíli zkomplikovala vztahy mezi Čechy a Poláky. Na druhou stranu společný tragický zážitek března a srpna 1968 se stal v polovině 70. let východiskem pro spolupráci české a polské opozice, jejíž představitelé sehráli později významnou roli při zhroucení komunistických režimů a vytváření nových vztahů mezi oběma státy. Dolní komora polského parlamentu odsoudila intervenci pěti států Varšavské smlouvy do Československa 17. srpna 1989.

výsek z vojenské mapy - rozmístění polských jednotek

„Ať žije Dubček, smrt agresorům 1938-68“

letáky vyjadřující solidaritu s Československem

setkání polských a sovětských vojáků v Československu

tábor polských vojáků v Československu

polská armáda opouští Československo, říjen 1968

hlídka polské armády v ulicích Jičína

Wroclaw, slavnostní uvítání vojáků polské armády po návratu z Československa

RYSZARD SIWIEC _ŽIVÁ POCHODEŇ


„Slyšte můj křik! Křik šedého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!“

„Ať žije svobodné Polsko! To je křik umírajícího svobodného člověka! ...Protestuji proti nevyprovokované agresi proti bratrskému Československu...“

Stadion desetiletí, Varšava, 8. září 1968

Narodil se 7. března 1909 v Dębici. Studoval gymnázium a poté univerzitu. Za II. světové války odchází z finančního úřadu, a aby nesloužil německým okupantům, ošetřuje městskou zeleň a zapojuje se do odboje v Zemské armádě. Po válce, kdy se komunisté v Polsku zmocňují vlády, je znárodněn podnik na výrobu vína a medu, jehož je Siwiec spolumajitelem, pak zde pracuje jako účetní. Postupně stále intenzivněji kritizuje polský socialistický režim, jeho představitele a praktiky. V dramatickém roce 1968 tiskne letáky na podporu demonstrantů, v dubnu sepisuje svou závěť.

„Stále četl noviny a knihy a poslouchal rozhlas - zejména zahraniční vysílání. Často si stěžoval na bolest hlavy... Pokud se doma o něčem bavil, bylo to jen na politické téma“ Maria Siwcová 21. 8. 1968 se 30 000 polských vojáků účastní invaze do Československa, část Poláků vnímá okupaci jako národní hanbu; následují protesty – letáky, nápisy na zdech, protestní dopisy. Ryszard Siwiec těžce prožívá okupaci Československa, pečlivě připravuje svůj čin, krátce před tím namlouvá na magnetofon své poselství.

„Čtrnáct milionů Čechů a Slováků bylo přepadeno armádami reprezentujícími téměř tři sta milionů lidí. Vojáci bez špetky studu provedli invazi do malé, mírumilovné a bezbranné země, která nekladla žádný vojenský odpor. Hanba tohoto činu mluví sama za sebe. Na věčné časy zůstane jednou z nejčernějších skvrn ve vašich dějinách.“

„Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik šedého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!“ „Neplač! Je to škoda sil a budeš je potřebovat, jsem si jist, že jsem právě kvůli tomu žil 60 let, odpusť, nebylo to jinak možné, aby nezhynula pravda, lidstvo, když svoboda umírá. Je to menší zlo než smrt milionů, nejezdi do Varšavy, mně už nikdo, nic nepomůže, přijíždíme do Varšavy a píšu ve vlaku, proto je to nakřivo. Je mi tak dobře a cítím takový vnitřní mír - jako nikdy v životě! Milé děti, nezlobte maminku, učte se, protože to je teď Váš nejdůležitější úkol. Ať o Vás pečuje Bůh.“ Dopis Ryszarda Siwce manželce

8. září 1968 se ve Varšavě na Stadionu desetiletí během dožínkové slavnosti, které se účastnilo 100 000 lidí z celého Polska včetně nejvyšších polských komunistů i Gomułky, Ryszard Siwiec v jednom ze sektorů uprostřed lidí polil rozpouštědlem a zapálil.

„Ať žije svobodné Polsko! To je křik umírajícího svobodného člověka!“ „Protestuji proti nevyprovokované agresi proti bratrskému Československu...“ „Pravda a lidstvo“ „Pravda“ Hesla z připravených letáků, které měl u sebe v aktovce Ryszard Siwiec byl popálen na osmdesáti procentech těla, tajná policie zabavila jeho věci, dožínková slavnost pokračovala dál, lidé nic nepochopili a vrátili se ke sledování oslav. Zemřel ve strašných bolestech o čtyři dny později 12. září 1968. Tajná policie nařídila svědkům pod hrozbou postihu mlčenlivost, jeho poslední dopis byl zabaven ještě před doručením, pořízený fotografický materiál byl zničen, filmové záběry uloženy do trezoru, redakce Rádia Svobodná Evropa informacím o tomto činu nedůvěřovala, zůstal před veřejností dokonale zatajen. Rodina Ryszarda Siwce byla v dalších letech sledována, pomlouvána a šikanována. Prezident Václav Havel udělil v roce 2001 R. Siwcovi nejvyšší vyznamenání, Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně in memoriam za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2009 byla po Ryszardu Siwcovi pojmenována v Praze ulice, kde sídlí Ústav pro studium totalitních režimů. V roce 2010 zde byl odhalen pamětní obelisk.

Ryszard Siwiec

Ryszard Siwiec s manželkou a přáteli

Ryszard Siwiec s manželkou a dětmi

fragment závěti Ryszarda Siwce

Stadion desetiletí, Varšava, 8. září 1968

policejní hlášení o činu Ryszarda Siwce z 8. září 1968

dokument zmiňuje letáky Ryszarda Siwce s „falešnými informacemi“ o situaci v PLR

Palach, Zajíc, Plocek _ABSOLUTNÍ OBĚTI SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU

Jan Palach

Jan Zajíc

Evžen Plocek

pohřeb Jana Palacha



„Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí.“ Jan Palach Narodil se 11. srpna 1948 v Praze. Student historie a politické ekonomie na FF UK. V letech 1967 a 1968 navštíví v rámci studentské brigády Sovětský svaz. Po okupaci projevuje nesmířlivý postoj proti násilí a aroganci moci, odmítá letargii a rezignaci v době nastupující normalizace. Spolužáci a učitelé Jana Palacha charakterizovali jako spravedlivého člověka, který se dokázal zastat slabšího a který nenáviděl křivdu. Velmi rád diskutoval, měl dobrý vědomostní základ, spolužáci ho respektovali a zároveň ho i trochu obdivovali, nikdy se nechvástal, zůstával v pozadí, ale když byl vyzván, do diskuse se rád zapojil.

Dopis Jana Palacha

pohřeb Jana Zajíce

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit svědomí národa. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát za naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první listy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1) okamžité zrušení cenzury 2)zákaz rozšiřování „Zpráv“. Jak viděno, naše požadavky nejsou přemrštěné, spíše naopak. Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, to jest do 21. 1. 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou) našich požadavků,vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1 PS: Věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou. Leden začal shora, leden 1969 musí začít zdola (má-li začít).“



Narodil se 3. 7. 1950 ve Vítkově. Studoval střední průmyslovou školu železniční v Šumperku. Projevuje zájem o humanitní vědy, má nepochybné literární nadání, píše básně. Snaží se vyburcovat veřejnost upadající do letargie k odporu proti postupující normalizaci.

Poslední dopis Jana Zajíce „OBČANÉ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ! Protože se navzdory činu JANA PALACHA vrací zas život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako POCHODEŇ č. 2. Nedělám to proto, aby nás někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se rozhodl proto, aby jste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: „Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno kolik.“ Nemáme se čeho bát - jedině smrti. Ale: „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto pomalé umírání národní svobody. Nenechte si hrdý a krásný český a slovenský lide diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí, a kteří nechcete aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! STÁVKUJTE, BOJUJTE! „KDO NEBOJUJE, NEVÍTĚZÍ!“ Nemám na mysli jen ozbrojený boj. Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce! Ať osvítí váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému ČESKOSLOVENSKU. Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili! Vytvářím šanci třetí! NEZAHAZUJTE JI! Jen tak budu žít dál. UMŘEL JEN TEN, KDO ŽIL PRO SEBE!! Jan Zajíc.

Narodil se 29. 10. 1929 v Jihlavě. Jako reformní komunista přivítal změny, které přineslo pražské jaro, a účastnil se tzv. vysočanského sjezdu KSČ, který se postavil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968. Když pochopil, že se normalizace stala neodvratitelnou realitou, zapálil se 4. dubna 1969 před sídlem okresního výboru KSČ v Jihlavě. Byl převezen do jihlavské nemocnice, kde 9. dubna 1969 zemřel. Přes mnohé překážky se podařilo uspořádat v Jihlavě veřejný pohřeb. V tisku se však o sebeupálení Evžena Plocka kromě dvouřádkového oznámení neobjevilo ani slovo.

„Pravda je revoluční, napsal Antonio Gramsci“ „Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit – Evžen“

Odjíždí do Prahy, v kufříku má několik dopisů a výzvu občanům Československa.

16. ledna 1969

25. února 1969

Jan Palach se na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany čs. politické reprezentace zapálil před Národním muzeem na Václavském náměstí v Praze. Jeho pohřeb 25. ledna 1969 v Praze se stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci. Pro komunistický režim představovaly dokonce ostatky Jana Palacha nebezpečí. Původně byly pochovány na pražském Olšanských hřbitovech, v říjnu 1973 však byly v tajnosti policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově ve Všetatech. V roce 1990 byla přenesena do původního hrobu na Olšanech. 28. října 1991 byl Janu Palachovi propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně in memoriam za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

(v den 21. výročí komunistického převzetí moci v Československu) si kupuje kyselinu, benzinový čistič a pastu na parkety, jíž si na toaletě potře celé tělo, odpoledne se v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí zapálí, z průjezdu se mu nepodaří vyběhnout, po několika krocích padá a na místě umírá. StB znemožní naplnit přání Jana Zajíce být pochován v Praze, proto byl pohřben 2. března 1969 za účasti rodiny a tisíců truchlících na hřbitově v rodném Vítkově. V roce 1998 obdržel čestnou Medaili T. G. Masaryka a od prezidenta Václava Havla in memoriam Řád T. G. Masaryka.

báseň Jana Zajíce

ROK _1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU

Recommend Documents