ROCKY MOUNTAIN OYSTERS
CURSED IN DEATH VALLEY
(NE) ZAKLETI V ÚDOLÍ SMRTI Tak jsme tady hluboko v Údolí hříchu, sjíždíme Ztracenou dálnici s hromadou mrtvých holek. Směřujeme na Jih přicházejíc o všechno zlato a peníze, měníme diamanty za levné triky a vyvěštěný osud. Pyšni na své masky klaunů, oblečeni v žebrácký šat, měnící se na mršiny v Údolí suchých kostí. Jsem s vámi zakletý v Údolí smrti. Fikce je realita a v zrcadlech vidím strom, jablko, hada, byl jsem zastaven uprostřed pouště. Přišli jsme o všechno palivo, které spálilo naše sny, měli jsme shořet v pekle, ale byli jsme zrozeni pro nebe. Jsem s vámi zakletý v Údolí smrti. Jak řekl Matt Johnson: „Láska je silnější než smrt“ a to je – pro nás žebráky – dobrá zpráva. Tak mi dejte klíč, pojďme se podívat co je za tím stromem, otevřeme brány ráje. Nejsem zakletý v Údolí smrti a ani vy.
Skladba začíná zvukem řehtačky a prásknutím biče zároveň s výkřikem „Go!“. Řehtačka symbolizuje svolání k účasti na „jízdě“ (řehtačky sloužily od Zeleného čtvrtka ke svolávání k bohoslužbě místo zvonů, jízda míněna jako protiklad bohoslužby), bič je znamením netrpělivosti, nadvlády a poháněním ke spěchu (znamení nectností). Ůdolím smrti je myšlen svět a jeho porušenost po prvotním pádu člověka (kalifornské Údolí smrti je takto nazváno pro zdánlivě nehostinné podmínky, sucho a horko, které zde panují). Ztracená dálnice je odkaz na Hanka Williamse, který takto popisuje ve stejnojmenné písni svůj pád, a který během jízdy na další štaci 1. 1. 1953 také zemřel. Mrtvé holky jsou všeobecně myšleny osoby bez vlastního úsudku, vůle a rozlišovacích schopností. Jih je odkaz na album Slayer – South Of Heaven (myšleno jižněji od nebe – k peklu), zlato, peníze a diamanty jako symbol hodnot, které jsme ochotni promrhat a směnit za různé pozlátka. Maska klauna je naše falešné „já“ a žebrácký šat je naše pravdivá realita, která se za naším falešným „já“ ve skutečnosti skrývá. Mršinou je myšlena proměna z původního obrazu člověka na karikaturu, Údolí suchých kostí odkazuje na knihu Ez 37 : 1 – 14. Často se stává, že fikce se nám zamlouvá víc (je to také pohodlnější) než realita a stává se součástí nás samotných. Unikáme před skutečností (snažíme se utéct nebo ujet a díváme se na skutečnost jakoby v odrazu, nebo v zrcadle), strom, jablko a had připomínají prvotní pád, a také možnost svobodné volby. Zastavení v poušti znamená, že v určitý moment života přijdeme úplně o všechno a čelíme v konfrontaci svému pravému já. Poušť je symbol opuštěnosti a bezvýchodnosti, spaluje naše berličky a umožňuje nám nahlédnout hluboko do svého nitra. Podle všech zákonitostí bychom zde měli „zemřít“, ale opak je pravdou. Matt Johnson (The The) složil skladbu „Láska je silnější než smrt“, a je to také citát Roberta Fulghuma. Závěrečná sloka je pobídkou k hledání skutečného světa a neustrnutí na místě.
MRŠINA Ty, ano Ty, sedící ve své lenošce! Usazený prach je vidět všude na všem. Ale prach k prachu, žiješ v minulosti, jsi živoucí mrtvola. Hniješ zaživa, pohřben uvnitř tvého kadidlem nakouřeného televizního setu. Prosral jsi život v důvěře špatným zprávám. Nerozpoznal jsi opravdové lháře a zloděje, minul jsi pravdu. Ale podle tvých slov jsi všude byl a všechno viděl, jsi posvátná studnice vědění, ale to nic neznamená, protože ten správný čas tvého života už dávno minul.
Počáteční monolog pochází z filmu Sling Blade, kdy hlavní postava (Carl) přijde navštívit svého otce, který sedí v křesle ve svém bytě obklopený různými, mj. i náboženskými artefakty, prázdnými lahvemi (na zemi je vidět nočník). Tento starý muž symbolizuje mj. rozklad osobnosti, chaos a promrhaný život. V části z dialogu Carl svému otci říká toto: „Přemýšlel jsem, že tě zabiju. Přemýšlel jsem o tom hodně. Ale hádám, že nebude třeba, když budeš jen tak sedět v křesle. Stejně brzo umřeš a svět se tě zbaví.“ Text pojednává o tom, že člověk může promrhat svůj život a zaživa „uhnít“ ve své domněle pohodlné lenošce (nikam se neposunuje, za nic nepřebírá odpovědnost). 26 let po změně režimu jsme neustále konfrontováni se stížnostmi, že „...v Egyptě jsme měli alespoň pór, cibuli a česnek...“ (Num 11 : 5). Televize se mnohdy stává „svatostánkem“, směšné televizní pořady jedinou zábavou a „večerní zprávy“ jediným a „pravým“ zdrojem faktů. Někteří lidé se neměli možnost seznámit s jinými kulturami (ani o to nestáli), a přesto „všude byli a všechno znají“. Svůj život může člověk prožít v minulosti, ztratit rozlišovací schopnost, symbolicky zkamenět a zemřít, stejně jako Lotova žena, když se ohlédla zpět (Gn 19 : 26). Některé věci už později nejdou udělat a změnit, takže člověka navždy „minou“. Usazený prach je symbolem špíny, zanedbání a také smrtelnosti člověka (...prach jsi a v prach se obrátíš...). Termín „zloději a lháři“ používá Al Jourgensen (Ministry) ve skladbě „Thieves“ (myšleni politici a korupce).
CIZINCEM VE SVÉ VLASTNÍ ZEMI Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám. Dlím v cizotě, kde mám svou domovinu, ač blízko krbu, zimnici přec mám. Směji se v pláči, doufám v zoufání, já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítán. Hanba Tobě! Kurva! Hanba Tobě! Labuť černá je jak havran, lži a pravda mi pod sluncem splývají v jedno. Mám v mysli vše, mám moudrost kamene, srdečně přijat, každým odmítán.
Jedná se o úryvek části balady Francoise Villona. Text je použit záměrně mj. s odkazem na knihu Kaz 1 : 1 - 11 („Všechno je marnost...“) kvůli rozervanosti duše člověka a jeho zdánlivě marnému pachtění. Ne každý dostal na začátku dobré karty, různé okolnosti mohou ovlivňovat celoživotně jednání člověka, těžko soudit, ale přesto to všichni často děláme. Slova „Hanba Tobě!“ poukazují na sílu slova a posuzování druhých, to může mít na dané osoby negativní vliv („Vůdce se dá přemluvit trpělivostí a měkký jazyk láme kosti“, Př 25 : 15). Souvisí i s tzv. „Uličkou hanby“, trestem, kdy skupina, nebo dav vytvoří uličku, kterou prochází trestaná osoba za účasti nadávek a bití. Píseň je také vzpomínkou na Edgara Allana Poe (je zobrazen v bookletu), který byl (jak stručně uvádí Wikipedie) jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholismem a opustil rodinu roku 1810. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalii a bratra Williama, který stejně jako otec propadl alkoholu a předčasně zemřel. Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do sirotčince v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů, velkoobchodníků s tabákem, odtud plyne Poeovo prostřední jméno Allan. Edgar studoval literaturu na University of Virginia, kde však začal mít potíže s alkoholem a s hráčskými dluhy; pro ně se později rozešel se svým nevlastním bratrem, jenž je za Edgara odmítal platit. Poe se ve finanční krizi zapsal na vojenskou akademii ve West Pointu. Zde se však ukázal jako nedisciplinovaný voják a byl brzy propuštěn. Po propuštění došlo k rozporům a následně i k rozchodu s Edgarovým otčímem. V roce 1833 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěži organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem Rukopis nalezený v láhvi. Poté vstoupil do richmondského Southern Literary Messenger a v roce 1835 se stal jeho hlavním šéfredaktorem. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm (zobrazena v bookletu k písni White Star Line), která zemřela o jedenáct let později na tuberkulózu. Virginie byla jeho velikou inspirací, Poe ji velmi miloval, když umírala, říkala mu, že po smrti jej bude jako anděl ochraňovat. Alkohol a drogy později způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a nakonec i ztrátu zaměstnání. V roce 1845 uveřejnil Havrana, který doslova ohromil tehdejší veřejnost. Poe tehdy zažil krátké období slávy a mondénních úspěchů. Jeho alkoholové a drogové excesy jej však z onoho postavení brzy stačily uvrhnout zpět do zoufalé bídy. 3. října 1849 byl nalezen opilý na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral. Zemřel na překrvení mozku (zřejmě následkem deliria) v ranních hodinách 7. října 1849. Jeho poslední slova v deliriu údajně byla: „Lord help my poor soul!“
KRÁL NIČEHO Kopal jsem celé dny a noci, hledal jsem tam poklad, ale něco bránilo mému zraku a činilo ze mě slepce. Muselo to přijít. Stavěl jsem ty nejvyšší zdi jištěné masivním plotem. Žil jsem v betonové mysli, krvácel v rezavé kleci. To všechno k zjištění, že jsem král ničeho, to všechno k zjištění, že jsem král klaunů Cítil jsem se bezpečně ve vlastnoručně vyrobeném vězení, jen já jsem byl majitelem klíče od něj. Uctíval jsem svoji špinavou zaplevelenou zahradu, moje oblíbené menu byly špinavé skutky. A teď to přichází. Bylo ctí se s vámi setkat, králi ničeho! Sláva vašemu obludně okázalému představení, řekněte sbohem, je čas prokopat se do dalšího patra!
Začíná úryvkem z filmu Bruce Almighty, kdy Bruce křičí na partnerku, která jej opouští: „I am the Alpha, lady! I am the Omega, baby!“. Text je výsměchem vlastnímu egu, pýše, strachu a honbě za „poklady“ všeho druhu. Člověk se může dlouho namáhat a pachtit a může to být úplně k ničemu, protože „kope a hledá“ na špatném místě. Je často zaslepený různými okolnostmi, sám sebou, čímkoliv... Často se stává, že ve své mysli postavíme nepřekonatelné bariéry, ať vůči sobě, nebo vůči svému okolí, uzavřeme se ve svém vlastním světě. Příčin je mnoho, často je to zranění, bolest, strach nebo ego..., postupně se naše mysl “zazdí” a už nejsme schopní cokoliv měnit, staneme se otroky svých návyků a vězni představ své vyjímečnosti, nebo naopak vězni svých démonů a panického strachu. Rádi kvůli tomu sázíme na “osvědčené jistoty” a zabezpečení. Ve skutečnosti je ale náš „masivně pevný a bezpečný příbytek“ ubohou smradlavou rezavou klecí (Rezavá klec je píseň od Soundgarden) ve které můžeme „vykrvácet“, jestliže ji nerozlámeme a neutečeme odtud (úryvek o vězení je narážka na knihu Kateřiny Lachmanové Vězení s klíčem uvnitř). Poté přichází zlom: buď změna (vysvobození), anebo návrat a propad ještě hlouběji do „dalšího patra“ (odkaz na krátkometrážní film Další patro – Next Floor). Obrázek domu z bookletu je foto domu rodiny Winchesterů, jen stručně: Jeho poslední majitelka Sarah Winchesterová po několika rodinných tragediích navštívila spiritistu a uvěřila, že její rodina je prokletá. Měla podle rad duchů postavit dům, kerý nebude nikdy dostavěn a bude plný slepých uliček a místností, údajně proto, aby ji duchové, kteří pronásledují její rod, nikdy nenašli. Uvnitř domu byly 3 výtahy, 47 krbů, 2000 dveří, 10000 oken, 47 schodišť, z nichž některé nikam nevedly, 13 koupelen, 6 kuchyní, 17 komínů (z nichž některé nebyly vůbec funkční), skříně které vedly do zdí, dveře které vedly strmě k zemi, propadliště a desítky dalších zvláštností. Dokonce i schodiště byla montována opačně a většina koupelen měla prosklené dveře. Sarah měla přímo uprostřed domu speciální místnost (Modrý pokoj), který obsahoval skříň, toaletu, stolek s perem, papíry a destičkou pro komunikaci se záhrobím. Každý večer zde pořádala seance. Dle legendy měla mít na těchto seancích vždy jedny ze 13 speciálně barevných šatů. Měla zde přijímat různé pokyny od duchů. Sousedé prý slýchávali zvonit zvon o půlnoci a ve dvě ráno, ten měl oznamovat příchod a odchod duchů. Sarah byla zaujatá číslem 13. Téměř všechna okna měla 13 skleněných tabulek, ve třinácté koupelně bylo třináct oken, vstupní hala byla rozdělena do třinácti sekcí, skleník měl 13 kopulí, většina stromů a keřů bylasestříhávána do čísla 13, každý pátek velký třináctý zvon 13-krát odbil ve 13 hodin, řada dřevěných podlah byla ze 13-ti částí, některé z pokojů měly 13 oken, lustry měly 13 svící, v Modrém pokoji bylo 13 háčků na šaty, které Sarah používala při komunikaci s duchy a téměř všechny schodiště měly 13 schodů. Jedinou výjimkou byly točité schody, které měly 42 schodů a normálně by vystačily na spojení tří pater, v tomto případě však byly vysoké pouze necelé tři metry, jelikož každý schod měřil do výšky pouhých 5cm...
TOUHA Už to není aktuální, ale stále jsem do Tebe blázen, nemůžu Tě dostat ven z mysli. Cítím se osamělý a pomalu scházím, ačkoliv ten čas bych vrátit zpět nechtěl. I když jsme poškozeni skrz naprostou krutost, v našich srdcích vidím záblesky opravdové touhy. Vždy budeme hledat čistou lásku, vždy budeme vedeni touhou. A jestliže ta ještě není naplněna, tak to neznamená, že tě to položí. Možná to není aktuální a možná ti připadám staromódní, nebo možná bys rád vypadal tvrdší, než opravdu jsi. Nemusíme být osamoceni a nemusíme pomalu scházet, jestliže otevřeme své srdce a mysl pro touhu. Vím, že občas je všechno začerněné, a že se někdy necítíš jako vyvolený. I když vidím ty deštivé mraky, tak vím, že tam někde za nimi svítí slunce.
Skladba začíná úryvkem z pohádky Bajaja, kdy se kůň ptá prince: „Jde Ti o její život? Nebo o to, aby věděla, komu za něj vděčí?“ Text volně navazuje na knihy Johna Eldredge Cestou touhy a Divoký v srdci, vybízí k naději, odhození hořkosti, zranění a pokračování v cestě. Zde je popis knihy Cestou touhy nakladatelství Návrat domů: „V srdci každého z nás dříme tajemství. Mnohdy si ho ani nepovšimneme, zřídkakdy se nám daří vyjádřit ho slovy, a přece nás provází každým dnem našeho života. Většinou zůstává skryto někde v hlubinách našeho já. Je to touha po životě, jak měl původně vypadat. Což jste tento život po všechny své dny nehledali? To hledání si nemusíte vždy uvědomovat. Jsou chvíle, kdy se zdá, že už jste to vzdali. Ale touha volající po životě, jak si ho představujeme, se k nám vrací stále znova. Ano, většinou nám uniká. Zdá se, že přichází a mizí, jak se jí zachce. Uplyne doba, než se zase vynoří. A ač se zdá, že nás jen škádlí, ač nám někdy působí bolesti, když se vrátí, víme velmi dobře, že má nezměrnou hodnotu. Kdybychom tu touhu dokázali znovu nalézt, vydolovat ji odkudsi zespodu, pod tím vším, co nás rozptyluje, kdybychom ji mohli obejmout jako svůj největší poklad, objevili bychom tajemství své existence.“ Kniha nabízí neobvyklé pojetí popisu skrytých tužeb srdce. Autor pracuje s těmi nejsilnějšími obrazy jak klasické literatury, tak i úspěšných filmů, aby poodhalil roušku našich tajemství – touhu prožít něco většího, než nám nabízí život.
NULA STUPŇŮ KELVINA Zajel jsem na hlubinu, potopil jsem se až na samotné dno, tam jsem ulovil jedinou zvláštní rybu, která spolkla zlatý prsten, a když umírala, začala zpívat: “Žijete v kruhu, až se vrátíš zpět, všechno bude jinak, nic nebude uchráněno”. Nevím, jak dlouhý čas jsem tam strávil, jen vím, že když jsem se vynořil k hladině, voda se zbarvila krví a bahnem. Na břehu jsem spatřil dav, který obětoval vše živé na oltáři šílenství a lidé vzájemně proklínali jeden druhého. Z kazatelny byl dav hypnotizován mrtvým mužem, jehož tvář se měnila dle potřeb zuřícího davu. Spatřil jsem strach v jejich zděšených očích, pozvedli své třesoucí se ruce k zamračené temné obloze, a poté lidské pochodně vnesly trochu světla, ale té noci shůry na zem nic nepřišlo. Viděl jsem všechny ty zbabělce, jak společně tvoří novou trnovou korunu a soutěží v pojídání hliněných ústřic sehnuti v pokloně až k zemi.
Skladba upomíná na stejnojmenný film Zero Kelvin a začíná scénou obětování z filmu Apocalypto, kdy mayský velekněz křičí do zfanatizovaného davu: „Toto jsou dny našeho velkého nářku. Země žízní. Naši úrodu postihla velká pohroma. Z rozmaru nás souží metla nemoci. Prý z nás sváry udělaly slabochy. Že jsme prázdní. Prý zahníváme. Velký národe sluneční korouhve! Tvrdím, že jsme silní! Jsme národ s posláním. Jsme předurčeni k tomu být pány času. Předurčeni k tomu být nejblíže bohům.“ První dvě sloky písně jsou volně inspirovány pohádkou O Abdalláhovi Zemském a Abdalláhovi Mořském z pohádek Tisíce a jedné noci. Hlubina odkazuje na Lk 5 : 1 – 11 a symbolizuje nebezpečné a neprozkoumané místo, místo strachu a nejistoty, kde se v naprostém tichu, samotě a bezmocnosti setkáváme s vlastním nitrem a zároveň s něčím, co nás přesahuje. „Pád na dno“ může pro někoho znamenat naprosto fatální konec a pro někoho naopak nový začátek. Ulovení jediné ryby, která spolkla zlatý prsten, odkazuje na Mt 17 : 27. Životem v kruhu je myšleno zrození, smrt a znovuzrození, ale také opakování chyb z minulosti, „ztráta kolektivní paměti“. Jak řekl George Santayana: „Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, abysi ji zopakovali…“ (Tento nápis je vidět i v bývalém koncentračním táboře v Osvětimi). V druhé půli skladby zaznívá opět řeč mayského velekněze: „Mocný Kukulcáne! Tvá zuřivost by dokázala spálit tuto zemi do zapomnění. Dovol nám tě upoojit touto obětí. Abychom tě velebili ve tvé slávě! Nechť vzkvétá náš lid. Ať jsme připraveni na tvůj návrat.“ Mark Twain výstižně charakterizuje dav v knize „Dobrodružství Huckleberryho Finna“, dav může fanaticky v šílenství, bez rozmyslu a rozlišovací schopnosti „ubít vše živé“ fyzicky i duševně. Pasáž, kdy lidé vzájemně proklínají jeden druhého, je odkazem na knihu „Noc kdy zemřel Hamburk“ (Martin Caidin), konkrétně na masy lidí popálených při bombardování města během 2. sv. války fosforovými bombami, tísnící se jeden na druhého a umírající v hamburských přístavních kanálech. Mrtvým mužem hypnotizujícím z kazatelny dav jsou myšlena média, většina politických „elit“, diktátoři, obchodníci, náboženští fanatici a „superstars“ všeho druhu. Oni všichni jdou davu „na ruku“, cílem je jeho ovládnutí, vnucení svých myšlenek a prosperity z toho plynoucí. Dav má ovšem dojem, že je to on, kdo tady velí, myslí a rozhoduje. Laibach ve skladbě Eurovision zpívají: „Při absenci války zpochybňujeme mír a při absenci Boha se všichni modlíme k policii.“ Dnešní společnost je paralyzována strachem, soustředí se na podružné problémy, a naopak ty problémy, které jsou pro ni nejvíc nebezpečné a podstatné, míjí. Příčinou je mj. ztráta rozlišovacích schopností všeobecně, neumíme rozeznat pravdu a lež, nevíme kdo jsme a odkud pocházíme. V záchvatu strachu a paniky jsme schopni utilitaristicky „zabít“ jeden druhého a použít jej jako „pochodeň“. Marně pak čekáme na „pomoc shůry“, což je myšleno tak, že spoléháme na různé berličky, snažíme se přenést svoji zodpovědnost na cokoliv a kohokoliv, ale přitom my sami jsme zodpovědní za svoji a současně za společnou budoucnost civilizace, nikdo za nás nic neudělá. Otázkou je, jestli toho jsme ještě schopni, jestli taktika „chléb a hry“ není natolik účinná,že jsme se stali příliš pohodlní kriticky myslet a usuzovat a tím pádem být schopni jakékoliv změny.
DIVOKÁ KREV KOLUJE V MÝCH ŽILÁCH Běžím skrz poušť oslepen pouštním sluncem, hledám oázu unaven nekonečným během. Unavený horečkou a samotným bytím, nesoucí marnost tohoto světa na svých ramenou. Tak jak stárnu, tak vidím, že čas rozdrtil mé kosti a polámal křídla. Šplhám po skalách a zkouším uniknout, dnes přecházím most vedoucí na druhou stranu. Chci uchopit všechny ty krásy a dotknout se hvězdné noční oblohy. Divoká krev koluje v mých žilách, ale vím, že musím stát nohama na zemi.
V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat (Gn 3 : 19).
TŘINÁCT Vítr nesoucí smůlu mi vane na záda, zrozen přinést problémy všude kde se ocitnu. S číslem 13 vytetovaným na mé šíji, inkoust začíná svědit a černá se mění na červenou. Zrodil jsem se v duši bídy, nikdy jsem neměl jméno, označili mě číslem, když jsem byl mladý. Mám dlouhou linii srdeční zástavy, ale nesu to dobře. Seznam životů, které jsem zničil, sahá odtud až do pekla. Vítr nesoucí smůlu mi vane na záda, modli se, aby ses na mě nepodíval a já se modlím, abych se neotáčel zpět. Zrodil jsem se v duši bídy, nikdy jsem neměl jméno, označili mě číslem, když jsem byl mladý. Našli mě s kazatelem, vyznávajíc vše, co jsem kdy udělal, chytili mě s ďáblem při hře „oko bere“. A vítr nesoucí smůlu mi vane na záda, zrozen přinést problémy všude, kde se ocitnu. Zrodil jsem se v duši bídy, nikdy jsem neměl jméno, označili mě číslem, když jsem byl mladý.
Píseň začíná zvukem hukotu větru a úryvkem z dialogu filmu Turínský kůň. V dialogu je řečeno toto: „Proč jsi nejel do města? Vítr mi v tom zabránil. Jak to? Čeká nás zkáza. Proč by nás měla čekat zkáza? Protože to tak je. Nastal úpadek, ale já směle prohlašuji, že za ten úpadek a zkázu mohou oni. Protože tohle není jen tak lecjaká pohroma, přivozená takzvanými nevinnými lidskými služebníky. Právě naopak…“ Jedná se autorskou skladbu Glenna Danziga, kterou napsal pro Johnnyho Cashe (American Recordings, 1994). Cash s oblibou říkal, že: „Johnny je ten hodný, to Cash dělá všechny ty problémy...“. Na obalu alba je Cash vyfocen se dvěma psy (černobílý a bíločerný) z levé a pravé strany. Fotka vznikla částečně náhodně, psi nebyli záměrně aranžováni. Cash jednoho nazval „Hřích“ a druhého „Vykoupení“. Oba dva připomínají čínský znak Jin Jang, temnotu a světlo. Je dobré prostudovat si Cashův život a názory pro pochopení textu písně. Coververze je odkazem a poctou vůči jeho osobě, a také ztotožněním se s textem v návaznosti na kontext celého alba RMO.
LINIE BÍLÉ HVĚZDY Po všech těch pádech a prohrách jsem zahlédl Tvůj obrys v oparu, bylo to jako kdyby se v ten mystický moment zastavil čas. Chtěl bych to konečně všechno jak má být, bylo to vždycky mé vnitřní přání, je za poločasem a hra se začíná chýlit ke konci. Kráčím s Tebou podél linie Bílé hvězdy a pomalu opouštím tento prostor, místo a čas. Kráčím s Tebou podél linie Bílé hvězdy, pomalu opouštím tento prostor, místo a čas, a hra je téměř u konce.
White Star Line je název lodní společnosti, která vlastnila Titanic. Zde jako finální skladba, kdy po odeznění poslední části, která končí slovem „over“, zazní závěrečný dialog z filmu Peaceful Warrior: „Where are you, Dan? Here. What time is it? Now. What are you? This moment.“ Je to upomínka na to, že tato nahrávka, i každý okamžik jejího poslechu, koneckonců tak jako každý okamžik života, probíhá v přítomném čase. Minulost a budoucnost jsou jeho součástí, ale nejsou určující, důležité je „tady a teď“.
ROCKY MOUNTAIN OYSTERS - CURSED IN DEATH VALLEY
RECORDED AND MIXED AT STEREO MYSTERIO BY DAN ŠATRA, MASTERED BY MATOUŠ GODÍK
