Rožňavské zprávy školní ročník XI., číslo 1
1
VÁNOCE VČERA A DNES Vánoce patří k největším svátkům v roce a slaví se po celém světě. Ne však ve stejném datu. Základem křesťanských Vánoc, které slavíme i u nás, se stal biblický příběh o narození Jeţíše Krista. České Vánoce jsou plny lidových obyčejů, obřadů a koled. První podrobný popis našich národních vánočních zvyků pochází z doby vlády Václav IV. a sepsal ho benediktin Jan z Holešova ve svém díle. Zachycuje všechny obyčeje Štědrého dne v Čechách té doby, které však v téměř nezměněné podobě udrţujeme dodnes. Stromeček – symbol Vánoc – je nejmladší ze všech obyčejů. Objevil se aţ během 19.století, a to nejprve ve vyšších vrstvách – měšťanských a panských rodinách. Brzy se rozšířil i do těch nejchudších. Koncem století uţ nechyběl v ţádné domácnosti. I jeho výzdoba prošla určitým vývojem. Zprvu se zdobil jablíčky, ořechy a cukrovím. Na počátku 20. století se začaly objevovat první skleněné ozdoby a čokoládové figurky. VŠEM UČITELŮM A ŢÁKŮM PŘEJEME KRÁSNÉ, KLIDNÉ A POHODOVÉ VÁNOČNÍ SVÁTKY A DO NOVÉHO ROKU 2012 HODNĚ PRACOVNÍCH A OSOBNÍCH ÚSPĚCHŮ.
2
Celé toto předvánoční číslo časopisu je věnováno tvorbě ţáků naší školy. Práce ţáků 5. A na téma – Můj sen.
Můj sen Jednou se mi zdálo, ţe jsem se z ničeho nic ocitla na koni ve Velké Pardubické. Chytla jsem otěţe a najednou zazvonil zvon a bylo odstartováno. Nejprve jsem nevěděla, co mám dělat, ale pak jsem koně pořádně pobídla do trysku. I kdyţ běţel jako poslední, doběhl první. Jenomţe kdyţ doběhl do cíle, lidé začali jásat, křičet a mávat rukama. Toho se koník velice lekl. Vykopl zadníma nohama a to jsem se ještě drţela, ale kdyţ se pak vzepjal na zadní, tak uţ jsem na to prostě neměla sílu a pustila jsem se. Spadla jsem a zlomila si ruku i nohu. Vtom jsem se probudila. Rozhodla jsem se, ţe radši budu veterinářkou a budu zvířatům zlomeniny léčit, neţ abych si je na tak velkých akcích, jako je Velká Pardubická, lámala. Zuzana Koleňáková, 5. A
Co se mi zdálo Jednou se mi zdálo, ţe jsem postavička z kresleného seriálu. Bylo to docela fajn. Hned po znělce jsem nastoupil na scénu a věřte mi, ţe dělat samé hlouposti nebylo nic těţkého. Stačilo jen chvilku mlátit hlavou o stěnu mého kresleného domu, který vzápětí stejně přejel autobus, kaţdou chvíli na mě padal šestitunový kus ţeleza a brzy uţ mě druhá kreslená postava mlátila basebalovou pálkou. Uţíval jsem si, ţe si můţu dělat téměř co chci. Pak ale animovaný seriál skončil a s ním i já. Prostě jsem zmizel. Naštěstí jsem se probudil a uvědomil si, ţe nechci být kreslenou postavičkou, protoţe by mě nebavilo po kaţdém díle zmizet, ale u kreslených seriálů zůstanu a budu scénáristou kreslených filmů seriálů. Na konci nezmizím, ale vymyslím seriál nový. Matěj Telička, 5. A
Můj sen Jednou se mi zdálo, ţe jsem paní prodavačka ve velkém supermarketu. Seděla jsem u pokladny a markovala lidem nákupy. Bylo před Vánocemi a lidé moc nakupovali. Na páse mi jezdilo jedno zboţí za druhým a já jsem vůbec nestíhala. Myslela jsem si, ţe se s toho zblázním, ale naštěstí jsem se probudila. Byl to jen sen. Proto, aţ budu velká, nebudu prodavačkou, ale raději učitelkou. Protoţe mne baví pracovat s dětmi a snad to budu stíhat. Barbora Kraclíková, 5. A
Sen Zdálo se mi, ţe jsem byla káně lesní. Vţdycky jsem chtěla létat! Létala jsem si volně sem a tam, dívala se na celý svět v mracích! Létala jsem vzhůru a dolů, doprava a doleva, do boku a zpět, neţ jsem viděla kořist! Byly to slepice! Letěla jsem střemhlav dolů za nimi, začaly kdákat a to vzbudilo jejich majitele myslivce. Kdyţ mě viděl, vzal pušku a vystřelil. Naštěstí jsem stihla uhnout, ale slepice jsem tam nechala. Vtom jsem se probudila a zjistila, ţe bych uţ nikdy nechtěla být ţádným dravce, ale radši parkurovou jezdkyní. Radši bych skákala s koněm, klidně prohrávala, neţ abych jen pro jídlo třeba i ztratila ţivot! Skákat přes překáţky třeba sto centimetrové by mohlo být prima! S koněm vyhrávat, ale i prohrávat! To je prostě super! Nikola Hmírová, 5. A 3
Dnešní sen Dnes v noci se mi zdálo, ţe jsem byla holičkou. Přišla jsem do kadeřnického salonu. Uklidila jsem, abych mohla začít stříhat. Přišla paní, která chtěla ostříhat na krátko a také chtěla obarvit vlasy na červeno. Ale nějak se mi popletly kelímky s barvou, místo červené jsem vzala zelenou. Potom jsem ji chtěla ostříhat. Ustřihla jsem kus vlasů, ale střihla jsem se. Potom se paní podívala do zrcadla a myslela jsem, ţe jí pukne hlava. Paní zrudla a rozčílením si málem oškubala vlasy. Tak jsem viděla, ţe by mne nejraději ukamenovala. Zazvonil mi budík. Byla jsem ráda, protoţe ta paní se mohla zbláznit. Já nechci být holičkou, ale zooloţkou, protoţe kdyby se to stalo naţivo, myslím, ţe by mne nezaměstnali nikde na zemi. Kateřina Grohmanová, 5.A
4
Ţáci 6. a 7. ročníků se zúčastnili filmového představení ODYSSEA – řecké báje v kině Metropol. Kaţdý ţák dostal pracovní list, se kterým jsme pracovali v hodinách literární výchovy. Projekt jsme doplnili ještě výtvarným zpracováním řeckých bájí. A tady je ukázka z prací ţáků – V. Podoláková, L. Kokyová, D. Pazdera, K. Maňková, I. Londin
5
6
Blíţí se Vánoce, kaţdý se těší na dárky, kapra, salát a stromeček. My jsme se ale zeptali ţáků 7. B, co by si přáli pod stromeček jiného neţ „věci“. Podívejte se, co nám odpověděli: „Přála bych si, aby byla naše rodina pohromadě, abychom byli šťastní a sestra se uzdravila“. „Přál bych si hodně štěstí a zdraví, aby byli všichni pohromadě. Aby sestra nebyla někdy tak zlá, ale abych ji já neotravoval“. „Přála bych si hodně lásky, radosti, a abychom spolu dobře vycházeli“. A co byste si přáli vy? Přemýšleli jste někdy Co by, kdyby? Sedmáci v hodinách slohu ano. Tady máte jejich úvahy: Kdybych nemusela chodit do školy, tak bych procestovala celý svět apřečetla spoustu knih. Katka Maňková „Kdybych neseděl tady, tak bych hrál na počítači s kamarády, nebo bych se připravoval na zítřejší závody“. Tomáš Trnovec „Kdybych nemusel chodit do školy, tak bych se věnoval víc rodině, kamarádům, stolnímu tenisu a četl bych si své nejoblíbenější kníţky“. Igor Londin
7
V hodině Čtenářské gramotnosti děláváme různé slohové „rozcvičky“. Vymyslete příběh, v němţ pouţijete tato slova: bílý, dort, kamarádka, lokomotiva, louže, pes, strašidlo, párek. S mou kamarádkou jsme upekly dort z párku pro jejího malého bílého psa Alíka na uvítanou do nového domova. Kolem domu byly samé louže po vydatných deštích, z blízkého nádraţí sem doléhaly zvuky odjíţdějících lokomotiv a zdejší pověst vypráví, ţe v blízkém lese řádí strašidlo. I přes to všechno tady bude mít báječný domov a bude zde ten malý raťafák šťastný. Valerie Suchomelová, 9. B Kdyţ jsem se ráno probudila, byl uţ krásný bílý den. Rychle jsem se ustrojila a nachystala si dárek pro svou kamarádku, k níţ jsem byla pozvaná na oslavu narozenin. Před týdnem jsem jí pořídila hliněnou lokomotivu do sbírky. Po obědě, kterého jsem se dotkla jen tak, aby se neřeklo, protoţe jsem si chtěla nechat místo na dort, jsem se vydala na cestu. K velkému neštěstí do mě vrazil malý ušmudlaný pes s párkem v puse. Lekla jsem se ho, protoţe vypadal jako strašidlo. Nekoukala jsem pod nohy a upadla do louže. Vanda Volková, 9. B
Rozhovor mezi postavami: „Musíte tu berlu drţet tak nahoře?“ „Ano, aby všichni poznali, ţe přicházíme v míru.“ „A musíte tak vyřvávat?“ „Ano, aby si mě všichni všimli.“ Nekřičte! Zavřou vás. Jen ať mě zavřou! Na Bělehrad! Ještě mě zavřou s váma. Tak budete rychle utíkat, aţ si pro vás půjdou. Na Bělehrad!
8
František Hrubín: U stolu „Večeříme za šera. Máme brambory sypané tvarohem. Z vrchovaté mísy uprostřed stolu si kaţdý nabírá svou lţící: dědeček lţící pomalou a rozváţnou, teta Aneţka lţící mlsnou a povídavou. A důkladnými lţícemi, jeţ o kameninu ani nezazvoní, nabírají si děvečka Růţa a starý Heřman, dědečkův přítel a pomocník. Já se jim pletu malou nemotornou lţičkou. Maminčina lţíce odpočívá.“ Takto nějak viděl svou rodinu F. Hrubín. My jsme to také zkusili a tady je náš výsledek. Čtyři židle Kaţdé ráno na nás čekají čtyři ţidle. Jako první vstává taťka. Jeho ţidle je chytrá, rozumná, pracovní. Sedí na ní s nohama v kříţi. Potom vstává mamka a bráška. Mamčina ţidle je Hodná, rozumná, pomalá a pracovní. Sedí na ní s nohama v kříţi. Bráškova ţidle je unavená, rozpustilá a zlobivá. Jako poslední vstávám já. Moje ţidle je pracovitá, hodná a rozzuřená. Čtyři čepice Je zimní ráno a v předsíni visí čtyři čepice. Taťkova čepice vstává jako první. Na jeho hlavu se nasadí na křivo a je celá rozčepýřená. Mamčina, která jde hned za ní je pěkně na rovno a rychle vyjde ven do zimy. Po mamčině čepici vychází ven bratrova. Na hlavu je nasazena jen tak leţérně a stále padá na zem. Na konec jde moje čepice. Ta se na hlavu narazí co nejníţe a rychle pádí ven, protoţe zase něco nestíhá. Vypracovali: Kristýna Vašířová, Nikol Svobodová, Marek Peikert
V hodině Literární a ţurnalistické výchovy se ţáci 9. ročníku vţili do pozice reportéra, který se účastní na straně husitů bitvy u Domaţlic. Jeden ze zdařilých pokusů vám přinášíme na stránkách našeho časopisu. Nacházíme se na bitevním poli kousek od Domaţlic, je krásný slunečný den. Kolem nás je velké křiţácké vojsko. Kardinál je právě kontroluje z blízké hory. Vtom se ozve dupot a je slyšet radostný zpěv husitů. V křiţáckých řadách propuká chaos. Ţoldnéři křičí, vozy vyjíţdějí ze svých řad, jezdci se rozptylují, vojáci shazují náklad z vozů. Všichni uţ utekli z bitevního pole, husité se uţ za nimi ţenou. Křiţáci se schovávají v lese, vstup do lesa je obklopen posledními vojáky. Mezi ně uţ pronikají čeští bojovníci. Velké mnoţství křiţáků zabili, některé zajali. Křiţáci zde na bojišti zanechali veškerou výzbroj. Kardinál je v nebezpečí, ale ne ze strany Čechů, ale z vlastních řad. Jeho vojsko mu klade za vinu jejich neúspěch. Michal Folta,9. A
9
