RIGIDITY CEN, DŮVOD PRO REGULACI?
Václav Rybáček, Katedra institucionální ekonomie, VŠE v Praze „If prices and wages were perfectly flexible, monetary policy would by irrelevant.“ (Cecchetti, Groshen [2000])
1. Úvod
Trvalá pozitivní míra inflace je většinou ekonomů i veřejností vnímána jako nedílná součást vyspělých tržních ekonomik. Překvapením proto není objem výzkumu, jež je inflaci věnován. Předmětem zkoumání jsou souvislosti inflace, nezaměstnanosti, růstu, efektivnosti, ale v neposlední řadě také kvantifikace optimální míry inflace. Tou je uvažováno takové tempo růstu cen, jež překonáváním bariér cenových změn (rigidit) zvýší při co nejnižších nákladech inflace flexibilitu ekonomiky a přispěje blahodárně k efektivní alokaci zdrojů1.
Předmět této práce je ovšem od mainstreamových témat poněkud vzdálen. Jeho ambicí není kvantifikovat optimální růst cenové hladiny, nýbrž přezkoumat platnost argumentů, jež ospravedlňují inflaci jako nástroj opravující tržní proces, dosahování vyšší efektivnosti a hospodářského růstu na základě existence nominálních cenových rigidit. Klíčovým problémem je ovšem samotných rigidit. Vznikají rigidity v ekonomickém systému spontánně? A zakládá jejich existence důvod pro výkon inflační měnové politiky?
2. Cenové rigidity a ekonomická interakce
Ceny jsou tržní aktéry jedinečnou a klíčovou informací, jsou směrovkami k nejlepšímu využití zdrojů, k dosažení efektivnosit v podmínkách vzácnosti. Pro efektivní alokaci musí cenová informace ukazovat skutečné preference spotřebitelů a zároveň být schopna odrážet působení nových tržních impulsů, jejichž tlak uvádí do rovnováhy. Situace, kdy ceny nereagují či reagují zpožděně na vnější impulsy je označována jako cenové rigidity, které mohou nabývat nominální (např. menu costs) či reálné podoby (např. koordinace jednání). 1
Andersen [2000]
1
O rigiditách můžeme obecně uvažovat jako o nákladových či psychologických překážkách cenových změn2. Pociťuje-li výrobce jako příliš nákladné cenu přizpůsobit novým podmínkám, resp. je pro něj výhodné cenu ponechat na stávající úrovni, vyčká na výraznější impuls či dostatečnou koncentraci tlaků na změnu a až poté svoji cenu přizpůsobí. Zároveň platí, že nepřízpůsobí-li se novým impulsům cena, poté se přizpůsobí množství. Rigidity jsou proto uvažovány jako jedna z příčin fluktuace ekonomické aktivity3. Rigidity jsou přirozenou charakteristikou mnoha cen4, prostou kalkulací ekonomických subjektů a jak uvádí Hülsmann5 „budou tak malé a nevýznamné, jak jen svobodný trh umožní“. Jinak řečeno, spontánním vývojem společnosti a dobrovolnými interakcemi jejích členů nejsou vytvářeny cenové rigidity takového rozsahu, aby společnosti, resp. rovnovměrně plynoucí ekonomice, znemožnily uspokojovat své vlastní potřeby a dosahovat růstu blahobytu. Není proto divu, že cenové rigidity si u např. rakouských ekonomů nevysloužily příliš pozornosti.
20. století ovšem pohled na rigidity změnilo. Mainstreamové ekonomové, centrální bankéři i mnoho dalších odborníků obecně nepochybují o existenci závažných cenových rigidit, jež vyžadují netržní řešení, tj. měnovou politiku mající inflaci jako cíl. Důležitých je ovšem několik otázek. Jednak původ rigidit. Pokud připustíme jejich endogennost, tj. že jsou vytvářeny dobrovolným jednáním lidí na trhu, pak nezbývá než uznat oprávněnost měnové regulace produkující inflaci.6 A jednak povahu důkazů, jež především na základě empirických výzkumů potvrzují existenci cenových rigidit.
3. Historická zkušenost
Podívejme se nejprve na původ „špatné pověsti“ cenových rigidit. Pověst problému si rigidity získaly především ve 30. letech 20. století. Splasknutí cenové bubliny na newyorské burze vyvolalo všeobecný a prudký pokles cen, který měl napravit strukturu relativních cen léta 2
Andersen [1994] Zkoumání makroekonomických souvislostí existence rigidit je spojeno především s novou keynesiánskou ekonomií. 4 Na mikroúrovni je uvažování nákladů na změnu ceny zcela racionální. Zimmerman [2003] 5 Hülsmann [2003] 6 Dojdeme-li k takovému závěru, diskuze se přesune na půdu volby konkrétní výše cílované inflace, jež bude viděna jako optimální, tj. překonávající problém rigidit při co nejmenším narušení ekonomických vztahů. Tyto problematiky ovšem by již esej tématicky přesahovaly. 3
2
poškozovanou inflačními emisemi nekrytých peněz. Byť inflace, tak jak ji dnes chápe většina ekonomů, v letech před krachem na burze nebyla z dnešního pohledu nijak závratná, došlo k dramatickým změnám v produkci a zaměstnanosti. Klíčový je zde poznatek, že tzv. cenová stabilita7 není zárukou ekonomické stability. I za stabilně rostoucí cenovou hladinou se v reálné ekonomice zpravidla kumulují nerovnováhy,8 jako například cenové bubliny.
Prudký propad cen byl o to hlubší, o co větší nerovnováha vznikla mezi skutečnými cenami a cenami vzniklými v důsledky nadměrných emisí nekrytých peněz. Náprava cenové struktury vyžadovala výrazný pokles cen. Klesajícím cenám ovšem nestačily sekundovat nominální mzdy, následkem byla stabilita či dokonce růst reálných mezd, tím i nákladů firem s negativními dopady na reálné ekonomické ukazatele. Běh událostí rezultoval v celkovou recesi a jeden z nejhorších ekonomických prožitků naší civilizace.
Důkaz o omylu tvrzení, že rigidity nejsou ekonomický problém vyžadující netržní řešení, ovšem v událostech 30. let 20. století neleží. Mzdy pravděpodobně budou i na zcela neregulovaném trhu méně pružné než ostatní ceny cenové struktury. Z menší pružnosti mezd může vzninout problém v momentě signifikantní deflační nápravy předchozí inflační politiky, jež deformací cen narušila trhy. Příkladem je právě Velké deprese9, jako událost vyvolaná narušením peněžním vztahů, nikoli svobodným trhem a jednáním jeho účastníků.
Přisuzovat zpoždění v pohybu mezd ve srovnání s ostatními cenami výhradně způsobu jejich stanovování by však nebylo správné. Za stabilitou reálných mezd spočívala do značné míry neochota pracovníků10 snížení nominální mzdy akceptovat. Výsledkem bylo zformování odborů11, jako projev preference stabilní nominální mzdy (výměnou za riziko ztráty zaměstnání při deflačních tlacích). Součinností politiky odborů a vládních představitelů je dolní rigidita mezd výrazně zesílena, stala se dokonce nástrojem „stabilizační“ politiky12.
Řetězec událostí počáteční vysoké inflace nekrytých peněz, vytvoření cenových bublin, nevyhnutelné deflační nápravy, pomalejšího poklesu mezd oproti ostatním cenám a rostoucí 7
Dnes právě definovaná jako růst cen na nějaké cílové hladině. White [2006] 9 Ale také např. deflační politiky Aloise Rašína, prvorepublikového ministra financí Československa. 10 Podporovaných ve svém snažení politickými elitami, ale také třeba lordem Keynesem. Ve stabilitě mezd byla viděna možná cesta ven z krize. Sojka [1999] 11 Čímž nelze mluvit o nedobrovolosti takové nezaměstnanosti. Šťastný [2004] 12 Šíma [2002] 8
3
nezaměstnanosti zformovaly názor, že za hospodářskou krizí stojí neschopnost mezd poklesnout a nikoli počáteční inflace. Pohled na příčiny krize a její celková interpretace následně determinovaly vývoj ekonomické teorie a hospodářské politiky po celý zbytek století až do současnosti.
Promítnutí prožitých událostí do ekonomické teorie totiž na sebe nenechalo dlouho čekat. John Maynard Keynes a jeho následovníci dokazovali nepružnost mezd teoretickými koncepty a jako lék na překonání této údajně problémové rigidity byla nalezena vlastně příčina tehdejšího stavu – inflace13. Ta měla zajistit, že se nemožnost nominálních mezd poklesnout nepřelije do vysoké nezaměstnanosti tím, že reálné mzdy bude snižovat. Ovšem byla to právě inflace, jež učinila z pomalejšího přizpůsobení mezd skutečný problém. Pokud byla inflace příčinou nezaměstnanosti, nemůže být také zároveň lékem14. Mzdy nejsou sice pružně stanovovány na „aukčním trhu“, jak namítá Keynes15, ovšem v rovnoměrně plynoucí ekonomice nevystavené šokům, jakým byla třeba právě deflační náprava vysoké inflace krachem na newyorské burze, není nutné pomalejší reakce mezd oproti ostatním cenám považovat za vážnou překážku ekonomické interakci. Mzdy se budou vyvíjet tak, jak bude třeba. Problémovost pomalejšího mzdového přizpůsobení je stav vyvolaný (nejen) inflační politikou (s následnou deflační nápravou).
Existuje těmto tvrzením empirická opora? Historický pohled na problematiku mzdového přizpůsobování lze nalézt např. v práci Hanese a Jamese [2003], kteří zacílili svoji pozornost na 19. století v USA s několika měnovými režimy. Autoři nenalezli důkazy o rigiditě mezd směrem dolů v průběhu tohoto období charakterizovaného několika měnovými režimy. Nejde na druhou stranu o důkaz, že by při absenci inflační politiky nedošlo k institucionálním změnám na trhu práce tak, jak je přinesl následný vývoj.
13
Inflace jako prostředek překonávání rigidit převládá i v dnešní makroekonomii. Viz. Andersen [2000], Groshen a Gecchetti [2000], Groshen a Schweitzer [1999] 14 Pokud existuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností, pak je přísně krátkodobý a omezuje se na momenty inflačního překvapení (Friedman [1977]). Výsledkem je cyklus růstu peněžní zásoby a inflace, následných požadavků na růst mezd při mzdových negociacích na vyrovnání růstu cen, a opět růst peněžní zásoby a inflace. Nevyslovený předpoklad o nekonečné nevidomosti pracovníků k cenovému růstu a tedy poklesu reálných mezd se přirozeně nepotvrdil. 15 Sojka [1999]
4
4. Inflace a rigidity v mainstreamovém vidění
Keneysiánská ekonomie se snažila dokázat, že existuje rigidita mezd směrem dolů. Tento fakt většina ekonomů akceptuje, mainstreamová teorie proto dnes rozlišuje rigidity na symetrické a asymetrické16. Blíže vysvětleno, buď existují překážky cenovému růstu nebo poklesu (asymetrie), anebo oběma směry, růstu a zároveň poklesu (symetrie). Podívejme se na asymetrické rigidity, neboť zde jsou uvažovány zavažné konsekvence. Není-li cena schopna jedním směrem reagovat, je tím vážně omezena schopnost ekonomiky absorbovat šoky.
Představme si situaci poklesu celkové zásoby peněz a s ní i nominální poptávky, jež způsobí tlak na všeobecný pokles cen. Nemůže-li poklesnout některá z cen cenové struktury, dojde k jejímu reálnému růstu, objemovému přizpůsobení. Se stejným důsledkem lze uvažovat o změně preferencí. Zvýší-li se poptávka po zboží A oproti zboží B, vznikne tlak na růst ceny zboží A a pokles ceny zboží B. Klesající cena zboží B musí být poté následována poklesem mezd ve výrobě tohoto statku. Nemůže-li však k takovému poklesu ve mzdách dojít, bude výsledkem omezení zaměstnanosti ve výrobě zboží B, neboť náklady výrobců tohoto zboží reálně neklesají, případně rostou. Nemožnost reagovat na změnu podmínek volá podle mnoha ekonomů po inflaci, jež má zajistit snížení reálných mezd17.
Inflace sníží reálné mzdy, výrobci poté mohou v závislosti na povaze či příznivosti tržního signálu mzdy opětovně zvýšit či naopak nominální mzdy nezvyšovat. Ceny, které by při neexistenci asymetrických rigidit a inflace měly klesnout tak „pouze“ nominálně nevzrostou, čímž v reálném vyjádření poklesnou. Výsledkem inflačního procesu je nová cenová struktura odpovídající stavu adaptace na nové informace a vyšší efektivnost výrob18. Pro absorpci šoků změnou relativních cen ekonomika tedy zde potřebuje neustálý růst cenové hladiny. Koncept je obsažen v tzv. “grease“ efektu tak, jak jej formuloval Keynesův pokračovatel James Tobin19.
16
Groshen a Gecchetti [2000] Resp. snížení reálných mezd na úroveň produktivity méně produktivních pracovníků tak, aby bylo dosaženo vyšší zaměstnanosti. 18 Andersen [2000] 19 Tobin [1972] 17
5
Tobin, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, doporučuje nenulovou inflaci v prostředí asymetrických rigidit a existence reálných šoků20.
„Price inflation, ..., is a neutral method of making arbitrary money wage paths conform to the realities of productivity growth, neutral in preserving the structure of relative wages.”21
Tobin ve svém doporučením implicitně předpokládá rigidity a asymetrie v cenovém přizpůsobení jako vnitřní charakteristiky ekonomických mechanismů. Tedy jako produkt samotného ekonomického systému.22 Volí proto jako doporučení pozitivní inflaci.
Na druhém pólu zastánců měnové regulace stojí Milton Friedman a jeho tzv. “sand“ efekt, zdůrazňující především náklady inflace a nutnost jejich minimalizace. Inflace je „pískem“ nasypaným do ekonomického soukolí, brzda jeho hladkému fungování ekonomiky a ničivě působí na informační hodnotu cenového mechanismu. Friedman doporučuje přijmout pravidlo měnového růstu, jež jednak co nejméně ztíží tržní koordinaci a jednak co nejméně naruší cenové signály vysílané ekonomickým aktérům23.
Nedlouho po své přednášce k udělení ceny Alfreda Nobela v roce 1976 Friedman doporučoval zmrazit tzv. mocné peníze a „nechat tak zaniknout sílu FEDu libovolně stanovovat množství peněz.“24 Tento Friedmanův názorový posun a návrh prozatím ponechme stranou. Významná je především skutečnost, že jak v Tobinově, tak i Friedmanově doporučení má měnová politika trvalým snižováním kupní síly peněz, tedy inflací, překonávat rigiditu na trhu práce, tj. nepružnost nominálních mezd směrem dolů.25
Je však důležité poznamenat, že byť se inspirací k formulování doporučení výkonu inflačních měnových politik staly především mzdy, které jsou uvažovány jako nejvážnější příklad asymetrické rigidity, uvažována je existence rigidit směrem dolů i v případě dalších cen. 20
Tobin [1972], Groshen a Schweitzer [1999]. Tobin [1972] 22 Ball a Mankiw [1994] 23 Friedman [1977] , Groshen a Schweitzer [1999]. 24 Friedman, M.: Monetary Policy for the 1980s. In: Dorn [1986] 25 Jde vlastně o přizpůsobování množství peněz v ekonomice situaci na trhu práce. Např. J. Hicks označuje tuto situace jako „labour standard“ jako analogii k tzv. zlatému standardu, kdy množství peněz v ekonomice je dáno množstvím dostupného zlata. 21
6
Přirozeně stejně jako u mezd dochází při deflačních tlacích a nemožnosti nominálně poklesnout k reálnému růstu těchto cen se všemi důsledky pro kupní sílu poptávajících a celkový objem poskytovaných statků a služeb.
Inflace proto není viděna jako „mazivo“ pouze zmiňovaných asymetrických rigidit, nýbrž i rigidit symetrických. Dle Andersena [2000] inflace zvyšuje cenovou flexibilitu, jinak řečeno ochotu výrobců ceny měnit. Cenový mechanismus jako nástroj alokace proto dle autora pracuje lépe při vyšších mírách inflace26. Pokud by inflace byla příliš nízká, motivace k cenovým pohybům by byla oslabena, což se může dostat do rozporu s potřebou cenové změny. Inflace tímto zvyšuje efektivnost alokace, neboť zvýrazňuje rozdíl mezi cenou původní a optimální27 a tak nutí firmy měnit ceny. Na svojí optimální úroveň je poté inflace korigována uvažováním nákladů inflace28.
Obecná shoda mezi mainstreamovými ekonomy ohledně výše optimální inflace však nepanuje. Friedman v pozdějších letech po své „Nobel lecture“ doporučoval zmrazit objem mocných peněz29, Ball a Mankiw [1995] vidí zase jako optimální nulovou inflaci. V praxi převládajícím názorem je ovšem překonávat rigidity nenulovou inflací. Např. Andersen [2000] vyčísluje optimální výši inflace v intervalu mezi 2 a 3 procenty. Podívejme se na důvody, které k postulování podobných závěrů mohou vést a na povahu výzkumů dokazujících existenci rigidit.
5. Rigidity a empirie
Již zmiňovaný výzkum Hanese a Jamese [2003] neprokázal rigiditu mezd směrem dolů, přičemž zkoumaným odbobím bylo 19. století v USA. Oproti tomu výzkumy ekonomik 20. století již dokazují asymetrickou rigiditu mnoha cen (přirozeně s důrazem na rigiditu mezd)30. Co je příčinou takového posunu? Asymetrické rigidity cen a jejich odraz v empirických testech může mít několik zdrojů, které nejsou generovány svobodným trhem a jsou specifiky „moderních“ ekonomik:
26
Andersen [2000] Ball a Mankiw [1994] 28 Andersen [2000] 29 In: Dorn [1986] 30 Např. Kashyap [1995], Andersen [2000] 27
7
1.) inflace – tedy samotný proces, jež má rigidity překonávat a umožnit ekonomickému systému adaptaci na nové podmínky. Co je důvodem? Pokud cenový tvůrce zjistí, že cena jeho výrobku či služby je příliš vysoká, ukazuje se v inflačním prostředí jako optimální strategie cenu nesnižovat, nýbrž počkat až reálnou cenu sníží samotný proces inflace, čímž firma ušetří náklady na změnu ceny. Motivace ke snižování cen je tak při pokračující inflaci oslabena. To potvrzují Ball a Mankiw [1994], dle nichž v prostředí inflace se firmy daleko spíše přizpůsobují pozitivním než negativním šokům, které tlačí na pokles některých cen. Měnová politika deklarovaným a dosahovaným růstem cenové hladiny způsobuje asymetrii v cenových adaptacích, neboť dominantní strategií při pokračující inflaci je ceny nesnižovat. 2.) existence regulovaných cen31 – jak ukazují Lünnemann a Mathä (2004), regulované ceny jsou významný zdroj nominálních cenových rigidit, s velmi nízkou frekvencí změn, přičemž změny cen jsou de facto závislé na uvážení regulátora. U regulovaných cen lze pozorovat významné anomálie – cenovou rigiditu směrem dolů, nižší frekvenci změn a výraznější cenové změny. Na druhou stranu regulované ceny vykazují oproti volně určovaným vyšší průměrnou míru inflace a jsou proto důležitým zdrojem celkové inflace32.
3.) daně – 20. století někdy nazývané „století státu“ je charakterizováno silným růstem daňových sazeb. Podle údajů OECD vzrostlo přerozdělení prostřednictvím daní z 25,8 % produktu v roce 1965 na 37,4 %33. Rostoucí daňová zátěž zvyšuje ceny, přičemž v prostředí nekrytých peněz není nutný pokles ostatních cen. Celkově tak dochází k trvalému cenovému růstu z titulu růstu daní a absence tlaků na cenový pokles. Zohledníme-li výše uvedené důvody34, pak již závěry některých studií o existenci rigidit cen v dnešních vysoce regulovaných ekonomikách, i obzvláště „nebezpečných“ rigidit směrem dolů, tolik nepřekvapují. Asymetrie rigidit ovšem není inherentní vlastností cen, vzniká a nabývá na významu s rostoucí regulací a netržním rozhodování o cenách. Pokud bychom 31
v České republice je ze 775 cenových reprezentantů tvořících tzv. spotřební koš typické domácnosti 107 cen regulovaných. České republice je ze 775 cenových reprezentantů tvořících tzv. spotřební koš typické domácnosti 117 cen regulovaných. 32 Lünnemann a Mathä [2004] 33 Země Evropy si zároveň udržují před zbytkem světa slušný náskok. Zdroj dat: www.economicswebinstitute.org 34 Přičemž si tento výčet nečiní ambici býti úplným.
8
odstranili regulace oslabující pružnost cen, včetně inflace, problémy s rigiditami by byl odstraněny a, jak uvádí Hülsmann (2003), rigidity by byly tak malé, jak by jen svobodný trh umožnil.
V případě mzdové rigidity lze uvažovat o další specifické charakteristice, která se podepisuje na pozorovatelné rigidnosti mezd směrem dolů v průběhu 20. století. Byť se počet členů odborových organizací v čase snižuje35, odbory s delegovanou
pravomocí donutit
zaměstnavatele respektovat požadavky pracujících jsou důležitou součástí úvah o rigiditách. Ačkoli se Keynes snažil dokázat, že pracovníci nemohou snížení mezd dosáhnout i kdyby nakrásně chtěli36, stojí za nemožností nominálních mezd poklesnout především právě požadavky odborů.
Jak uvádí Holden (2001), mzdy mají tendenci být více rigidní v zemích se silnější legislativní ochranou zaměstnanců37. Volba větší variability ve složení mezd je omezena zákony, což posiluje rigidnost ceny práce. „Čtvrtou“ determinantou existence rigidity směrem dolů by v případě mezd tak mohla být regulace trhu práce či konkrétněji „delegace“ donucovací pravomoci státu na odborové svazy a také promítání těchto zákonných privilegií do celkových nákladů zaměstnavatelů.
6. Inflace, ano či ne?
Inflace byla ukázána jednak jako jedna z významných příčin potíží s rigiditami, jednak jako neúčinný lék při řešení nezaměstnanosti. Byť to samo o sobě stačí k odmítnutí výkonu inflace, existuje více argumentů, jež jsou svojí povahou i závažnější. Inflace především narušuje relativní ceny, nejcennější informaci cenové struktury, jež jsou nutnou podmínkou efektivní alokace zdrojů. Deformace cenové struktury vede k započetí neproduktivních investic, ztrátám na produktu a blahobytu. Následovat musí buď ozdravná realokace kapitálu, tedy hospodářský cyklus, nebo musí být výrobci neustále udržování v mylné představě o cenách a preferencích.
35
Což však neodráží skutečnou sílu odborů. Zářným příkladem rozporu mezi organizovaností a sílou odborů je např. česká novela o kolektivních smlouvách, podle níž platí dohoda mezi největšími odbory u největšího zaměstnavatele v daném odvětví (dle OKEČ) i pro ostatní zaměstnavatel v daném OKEČ, byť v daném podniku odbory založeny být vůbec nemusí. 36 Vyvrácení tohoto mýtu v: Šťastný [2004] 37 Jež zároveň snižuje mobilitu práce, jak autor dodává. Holden (2001)
9
Andersen [2000] namítá, že tento argument přehlíží motivace k cenovým změnám vytvářené inflací, čímž klesá rozptyl relativních cen. Pokud ale cenový tvůrce nemění cenu z důvodů nákladových, konkurenčních či z obchodní strategie, není jasné, jak při daném objemu cen takový stav v jednotlivých případech rozpoznat a na jakém základě jej prohlásit za neefektivní. Pokud výrobce považuje svoji cenu za optimální, prošla výše této ceny nejlepším možným kritériem, neboť výrobce je na vhodnosti stanovené ceny maximálně zainteresovaný.
Vzhledem k množství existujících cen není ani možné znát podmínky tvorby každé z nich, a úvaha zda současný stav vede z titulu uvažovaných rigidit k neefektivnostem se potýká s nekonečnou složitostí a nevědeckostí v podobě srovnávání užitků. Poučným může být příklad cen nemovitostí či akcií, tedy jen malé části celé cenové struktury. Centrální banky nejsou schopné spolehlivě odhalit cenové bubliny na těchto trzích38, tedy posoudit případnou „neadekvátnost“ stávajících cen, přestože je této snaze věnováno velké úsilí. Pokud bychom přeci jen přisoudili centrálním bankéřům schopnost posoudit ceny lépe jež experti na daných trzích, činnost cenových tvůrců by se omezila na pozorování činů centrálních bankéřů39.
Jak dále argumentuje Andersen [2000], inflace povede k vyšší efektivnosti tím, že umožní reálným cenám přizpůsobit se novým tržním podmínkám. Takový závěr ovšem předpokládá, že nové peníze se do ekonomiky dostanou v sektorech či odvětvích, kde by změna ceny skutečně opodstatněnou a realokace kapitálu způsobeného inflací bude odpovídat preferencí spotřebitelů. V takovém případě by inflace mohla efektivnost zvyšovat40, ovšem nové peníze zvyšují ceny ve výrobách vzdálenějších od spotřeby. Inflace má tedy tendenci projevovat se v ekonomice vždy v konkrétních sektorech.
Tudíž do množiny nákladů inflace tak nelze započítat pouze náklady cenových změn, jak tak činí Andersen [2000], dochází také k rozsáhlému narušení relativních cen, vlastnických práv, rozkolísání relativních cen41, misalokacím, hospodářskému cyklu a ztrátám na blahobytu. Cena za měnovou regulaci a řešení uměle vytvořených problémů s rigiditami je tak velmi vysoká. Inflace je především nákladným a rušivým zásahem do ekonomiky, jenž na náklady celé společnosti „maskuje“ důsledky regulací představujících realizaci parciálních zájmů, v neposlední řadě na trhu práce. 38
Bernanke [2002] Tamtéž. 40 Hülsmann [1998] 41 Což je závěr Ball a Mankiw [1994] odporující závěru v Anderson [1999]. 39
10
7. Závěr
Obejde se svobodný trh bez inflace? Nezpůsobí rigidity rozvrat ekonomického systému? Snahou této práce bylo ukázat, že rigidity nevytvářejí ve svobodné neregulované ekonomice překážky uspokojování potřeb a růstu životní úrovně. Rigidity budou tak malé a nevýznamné, jak jen svobodný trh umožní (Hülsmann [2003]). Diskutované obtíže spojené s rigiditami a jejich empirické zachycení mají stejného jmenovatele, nevhodné zásahy státu do ekonomiky, které vyvolávají „poptávku“ po výkonu měnové politiky a uvalují na celou společnost náklady s výkonem inflační měnové politiky spojené.
Inflace není ekonomicky opodstatněným zásahem do svobodných trhů, které by, ponechány spontánnímu vývoji, jinak spěly vytvářením bariér pohybům cen k vlastnímu rozvratu. Původ inflace je politický. Motivovat cenové tvůrce inflací růstem peněžní zásoby ke zvýšení cen růstem
peněz
v ekonomice
proto
postrádá
racionální
ekonomické
opodstatnění42.
Nejefektivnější cestou k překonání problému cenových rigidit je odstranění jejich skutečných příčin – státních regulací. V opačném případě dochází ke kumulování státních intervencí s odpovídajícím dopadem na svobodu a bohatství jednotlivce.
42
I v případě svobodných trhů by přirozeně docházelo ke změnám množství peněz, možným zvýšením zásoby peněz a tedy také ředěním kupní síly. To však neospravedlňuje snižování kupní síly peněžní jednotky vědomě prováděnou trvalou inflací oproti změnám množství peněz řízeného tržními silami. Hülsmann [1998] Stejné platí i pro námitku Tobina [1972], že i v neinflačním prostředí bude docházet k omylům a nesprávným interpretacím cenových změn.
11
Zdroje
ANDERSEN, Torben M.: “Price rigidity. Causes and Macroeconomic Implications.” Clarendon Press Oxford, 1994. ISBN: 0-19-828760-7. ANDERSEN, Torben M.: „Nominal rigidities and the optimal rate of inflation.“ Working Paper No. 19, Centre for Dynamic Modelling in Economics, 2000. BALL, Laurence – MANKIW, Gregory N.: „Asymmetric Price Adjustment and Economic Fluctuations.“ The Economic Journal, Vol. 104, No. 423. (Mar., 1994), pp. 247-261. BELLANTE, Don: “Sticky Wages, Efficiency Wages, and Market Processes.” The Review of Austrian Economics, Vol. 8, No. 1, 1994. BERNANKE, Ben S.: „Asset-Price ‘Bubbles’ and Monetary Policy.“ National Association for Business Economics, New York, 2002. CARLTON, Dennis W.: “The Rigidity of Prices.” NBER Working Paper, No. 1813, 1986. DORN, James A.: „Introduction Reforming Monetary Regime.“ Cato Journal, Vol. 5, No. 3 (winter 1986). FRIEDMAN, Milton: “Nobel Lecture: Inflation and Unemployment.” Journal of Political Economy, No. 3, 1977. GROSHEN, Erica L. – SCHWEITZER, Mark E.: “Inflation and Unemployment Revisited: Grease vs. Sand.” CFS Working Paper No. 1999/06. GROSHEN, Erica L. – GECCHETTI, Stephen G.: “Understanding Inflation: Implications for Monetary Policy.” NBER Working Paper Series, No. 7482, 2000. HAMERMESH, Daniel S.: “Inflation and Labour Market Adjustment.” Economica, Vol 53, Frebruar 1986. HANES, Christopher – JAMES, John A.: “Wage adjustment undre Low Inflation: Evidence from U.S. History.” The American Economic Review, Vol. 93, No.4 (Nov.,2001), pp. 14141424. HAYEK, Fridrich August: “Právo, zákonodárství a svoboda.” Academie, 1991. ISBN: 80200-024-13 HAYEK, Fridrich August: “A Tiger by the Tail. The Keynesian Legacy of Inflation.” Cato Paper No. 6, Cato Institute, 1979. ISBN: 0-932790-06-2. HÜLSMANN, Jörg Guido: “New Keynesian Monetary View: A Comment.” The Quarterly Journal of Austrian Economics. Vol. 6, No. 4, winter 2003. HÜLSMANN, Jörg Guido: “The Cultural and Spiritual Legacy of Fiat Inflation.” www.mises.org, 2004. 12
HÜLSMANN, Jörg Guido: “Toward a General Theory of Error Cycles.” The Quarterly Journal of Austrian Economics, Vol. 1, No. 4 (winter 1998). IVERSEN, Torben: “The Political Economy of Inflation.” Public Choice, Dec. 1999. KASHYAP, Anil K.: „Sticky Prices: New Evidence from Retail Catalogues.“ Quarterly Journal of Economics 110(1), 245-274, 1995. MISES, Ludwig: „Lidské jednání. Pojednání o ekonomii.“ Liberální institut, 2006. ISBN: 8086389-45-6. TOBIN, James: “Inflation and unemployment.” The American Economic Review, Vol. 62, No. ½. (1972), pp. 1-18. SOJKA, Milan: „John Maynard Keynes a současná ekonomie.“ Grada, Praha 1999. ISBN: 80-7169-827-X ŠÍMA, Josef: „Deflace - definiční znak zdravé ekonomiky.“ Working Paper No. 1/2002, IEEP a KHP VŠE. ŠŤASTNÝ, Dan: “John Maynard Keynes: Příběh revoluce.” Dizertační práce, VŠE Praha, 2004. WHITE, William R.: „Is price stability enough?“ Working paper No 205, Bank for International Settlements. April 2006. ZIMMERMAN, Jörg Guido: “Optimal Monetary Policy.” The Quarterly Journal of Austrian Economics. Vol. 6, No. 4, winter 2003. “Deflation.” Annual Report of Federal Reserve Bank of Cleveland, 2002.
13
