Rétorika v evropské kultuře Jiří Kraus Úvodem DĚJINY RÉTORIKY - DĚJINY BEZ POHYBU?

http://www.famu.cz/docs/3-Kraus_Retorika_v_evropske_kulture.rtf Rétorika v evropské kultuře Jiří Kraus Úvodem DĚJINY RÉTORIKY - DĚJINY BEZ POHYBU? Za dva a půl tisíce let se v zásadě nezměnil obsah rétorických pouček, ani obvyklý způsob jejich uspořádání nebo užívaná terminologie. Stejná zůstává i cesta, jíž člověk prochází od námětu řeči k jeho zvukovému nebo písemnému ztvárnění. Když v září roku 1416 humanisté Poggio Bracciolini, Cincio Romano a Bartolomeo Montepulciano po usilovném pátrání, jímž si zpestřovali účast na kostnickém koncilu, objevili v tmavém sklepě svatohavelského kláštera rukopis úplné verze Kvintiliánových Základů rétoriky, stává se tento více než třináct set let starý text pro ně i pro jejich současníky nejen zdrojem poznání obdivované minulosti, ale také vysoce prestižním zdrojem normy současného literárního projevu. Totéž platí i o sto deset let později, kdy biskup Gerardo Landriani nachází v severoitalském Lodi mezi starými rukopisy Ciceronův dialog O řečníkovi, do té doby známý jen v neúplné a zkomolené podobě. Okamžitě po nálezu se začíná šířit vlna ciceroniánství, jejímž výsledkem jsou nesčetné komentáře k Ciceronovi i vznik ciceroniánů, příruček kultivujících jazyk a styl tehdejší kulturní elity. Ještě větším časovým rozpětím charakterizuje normotvorný vliv Aristotelovy Poetiky a Rétoriky představitel moderní sémiotiky spisovatel Umberto Eco. Zmiňuje se o celé řadě teoretických prací, uměleckých děl i moderních jazykovědných a literárněvědných proudů, které jsou “aristotelské svým duchem, vytyčovanými cíli, výsledky i mnohoznačnostmi" (Eco, 1995, s. 232). Mezi nimi jmenuje Poeovu Filozofii básnické skladby, Warrenovu a Wellkovu Teorii literatury, ruský formalismus, pražskou školu, novou kritiku, chicagskou školu, motivy Joyceovy umělecké tvorby. Dějinná neproměnnost rétoriky však nevyplývá jen z překvapivého vstupu kanonických děl řecké a římské antiky do odlišného historického a kulturního kontextu. Ještě nápadněji se projevuje neměnná, staletími ustálená podoba a uspořádání učebnic rétoriky. Myšlenková původnost je jim vesměs cizí, opakují se v nich stejné formulace, příklady, anekdoty. Učitel rétoriky v Mazarinově koleji Univerzity v Paříži Balthasar Gilbert (La Rhétorique, ou les Règles de Véloquence, 1730) se hrdě hlásí k názoru, že nepředkládá pravidla nevyzkoušená, ale že kráčí ve stopách klasických autorů, mezi něž řadí Aristotela, Cicerona, Kvintiliána (Nous ne promettons donc pas ici des Règles que personne n 'ait encore donné: au contraire, nous faisons gloire de ne suivre, en cette matière, que les traces des Anciens). Rozdíl mezi učebnicemi rétoriky tedy spočívá jen v odlišném akcentu na ty či ony složky výkladu. Právě v souhrnu těchto rozdílů však nacházíme stopy zjevného dějinného pohybu. Do rétoriky jako do praktické soustavy návodů k účinnému sdělování pronikají úvahy soudobých filozofu i myslitelů zabývajících se jazykovým i literárním stylem, logikou argumentace, psychologií přesvědčování, výchovou budoucího vzdělance. Rétorika učí, jak sestavovat texty, ale také jak textům současným i starým rozumět, jak pochopit normy, které utvářejí proces jazykové stylizace. V chodu své dlouhé historie rétorika přestává být jazykem o jazyce (meta-jazykem) výhradně jen veřejných projevů přednášených na politickém shromáždění nebo před soudem, mění se v metajazyk vývojových etap kultury jako celku a stává se klíčem k interpretaci textů a dorozumívacích aktivit. Nesrovnatelně větší vývojovou dynamikou než sama podoba a uspořádání učebnic rétoriky se však vyznačuje proces jejich přijímání - nebo také odmítání. Své racionální i hodnotící postoje vůči rétorice mění, nezřídka naprosto zásadně, filozofie, věda, škola a v neposlední řadě i právní systémy, které počínaje 17. stoletím ve většině evropských zemí nahrazují přímou konfrontaci žalobce a obžalovaného propracovanou soustavou důkazního řízení. Ztotožnění principů humanismu 14. až 16. století s rétorikou se v téže době střídá s racionalistickým úsilím osvobodit myslící subjekt od nástrah, které procesům poznání a dorozumění kladou do cesty metaforický jazyk rétoriky a nejrůznějším klamům otevřená rétorická argumentace. Tyto nástrahy má na mysli Francis Bacon Verulámský, když varuje před idoly trhu, “které vyplývají ze vzájemného dohadování a obcování lidského pokolení". Rovněž Descartes v narativně zaměřeném úvodu k Rozpravě o metodě rétorice upírá jakoukoli úlohu jak ve výchově mladého člověka, tak v procesu poznávání pravdy: “ Velice jsem si vážil výmluvnosti a byl jsem přímo zamilován do poezie, avšak měl jsem za to, že ta i ona jsou spíše dary ducha než ovoce studia. Ti, kteří mají nejsilnější úsudek a kteří nejlépe dovedou spořádat své myšlenky, aby je učinili jasnými a srozumitelnými, vždy nejlépe mohou přesvědčit o tom, co navrhují, i kdyby mluvili jazykem nevzdělanců a nikdy se neučili rétorice. A ti, kteří mají nejpěknější nápady a kteří je dovedou vyjádřit nejozdobněji a nejpůvabněji, byli by nejlepšími poety, i kdyby neznali pravidla poetiky." (Překl. V. Szathmáryová-Vlčková) Descartův výrok je zároveň anticipací revolty, s níž o sto padesát let později v oblasti umělecké tvorby vystupuje romantismus - revolty namířené proti závazným a naučitelným normám diskurzu, proti normám, které svazují originalitu a neopakovatelnost individua a jeho stylu. Příčin, proč racionalismus a osvícenství vedly od první poloviny 17. stol. - záměrně i podvědomě - nejdříve k omezení vlivu rétoriky a posléze téměř k jejímu úplnému zániku, je možné nalézt několik: (a) Mění se charakter odborného a vědeckého, soudního i politického projevu. Vědění a přesvědčení se už nerodí v disputacích, ani nespočívá v konfrontaci alternativních názorů a ve schopnosti přesvědčit partnera, ale utváří se jako výsledek myšlenkového procesu, který je založen na racionálním úsudku nebo na analýze doložených empirických faktů. Obraznost vzniklá aplikací rétorických pravidel a závislost na kanonických vzorech ustupují stylové průzračnosti a střízlivosti. V důsledku toho se objevují nové vzory diskurzu. Ve vědě sílí optimistická důvěra v neomezené možnosti lidského poznáni. (b) K zániku rétoriky přispívá i knihtisk a všeobecný růst gramotnosti. Jak se rozrůstá trh knih, encyklopedií a odborných

časopisů a jak se ve veřejném oficiálním styku snižuje úloha mluveného projevu, rétorika se začíná utápět v moři tiskařské černi. (c) Významnou hodnotou se nově stává originalita diskurzu, která vystřídala metodu imitatio, napodobení uznávaných vzorů. V umělecké literatuře s požadavkem stylového novátorství přichází romantismus, vyrůstající z objevně tlumočených individuálních prožitků, vědu poznamenává úsilí o vlastní vidění světa, které se opírá o empiricky shromážděný materiál nebo o vlastní logický úsudek poznávajícího subjektu. Na počátku 16. století renesanční politik Niccolo Machiavelli se v díle // Principe (Vladař) vědomě odchyluje od ustáleného rétorického vzoru moralizujících “zrcadel vládce" (speculum regis) a se sociologickou přesností vypracovává strategii politického boje důsledně směřujícího k dosažení stanoveného cíle - vítězství per fas et nefas (všemi prostředky). (d) Jednota internacionální komunity vzdělanců se rozpadá. Úlohu latiny začínají přejímat národní jazyky, postupně propracovávající svou vytříbenou, literární, spisovnou podobu. Ideálem doby již není jednotná latina a její vybroušená podoba, ale svébytnost a odlišnost mnoha jazyků a mnoha kultur. Pokusy čelit tomuto vývoji konstruováním umělých jazyků mezinárodního dorozumívání se setkávají s neúspěchem. (e) Zrod historické a srovnávací jazykovědy přesouvá zájem badatelů na studium vnitřních zákonitostí jazykového vývoje, především v hláskosloví a gramatice. Revoluci v poznávání jazyka a jeho zákonitostí vyvolává vznik indoevropeistiky jako nového filologického oboru, jehož cílem je odhalit nejstarší doložené nebo rekonstruované fáze vývoje jazykového systému. Vytrácí se zřetel k textu jako hlavnímu předmětu rétoriky, jazyková deskripce nahrazuje normativní přístupy k jeho utváření. Protože se rétorika stále více omezuje převážně na soubor praktických rad a pokynů, přestává být považována za rovnocennou složku filologického zkoumání a postupně ztrácí i vědecké ambice. Na tento vývoj zareagovali zejména filozofové. John Locke označuje rétoriku za “mohutný nástroj podvodu a klamu", Kant jí vytýká manipulativnost a vyřazuje ji z kritické komunikace, která je posláním nezávislého myslitele. Leibniz a jeho pokračovatelé vytyčují ideu umělého jazyka, osvobozeného od svodů rétorické mnohovýznamovosti a manipulativnosti. Vyjmenované příčiny, které se zrodily v epoše osvícenství, však v současné době, od druhé poloviny dvacátého století a ještě intenzivněji na prahu třetího tisíciletí, začínají ztrácet platnost. Dokonce natolik, že každá z nich přechází ve svůj přímý opak. V souvislostí s tím se do kontextu světa poznamenaného postmoderní kulturou navrací i rétorika. Pokusme se naznačit odpovědět na otázku, proč tomu tak je. (a) Odborný diskurz se rétorizuje - ztrácí svou nezaujatost, objektivnost, zrcadlí se v něm snaha o pochopení otevřenosti a plurality světa, o vyjádření osobního postoje a osobní odpovědnosti za řešený problém. Věda stále více legitimuje otázky mající alternativní řešení, vědec poznává, že nestojí nad zkoumanou realitou, ale že on sám i nástroje, které má k dispozici, jsou její neodmyslitelnou součástí. Sílí přesvědčení, že objektivnost vědeckého poznání je iluzí. Je pozoruhodné, že s tímto názorem přicházejí i představitelé věd přírodních, exaktních, stejně jako společenských. Vzrůstá úloha axiologických soudů, paradoxů, náhody, alternativ, respektu k odlišnému přijímání světa. Objevuje se nový fenomén, individuální, subjektivní vědecký styl, který chce nejen popisovat a analyzovat, ale také přesvědčit o věcech, které postrádají definitivní řešení. V přímé návaznosti na paradigma antické rétoriky stojí u moderních zdrojů tohoto pluralistického vidění skutečnosti filozof Nietzsche. (b) Díky televizi a dalším zvukovým médiím veřejná komunikace konce století znovu objevuje úlohu mluveného slova. Primární podoba veřejných vystoupení vědců a politiků bývá často mluvená; ostatně rychlost a pohotovost počítačové a spojové techniky tradiční rozdíly mezi psaným a mluveným projevem do značné míry stírá. Podobně jako auditorium na aténské agoře nebo na římském fóru může moderní televizní divák vnímat každé gesto, každý odstín hlasu lidí, kteří k němu promlouvají a kteří ho chtějí přesvědčit, získat, vtisknout se mu do paměti. (c) Významnou hodnotou se stává intertextualita - autor stejně jako interpret uměleckých i politických textů využívají citací, parafrází, vědomých i podvědomých aluzí na jiné texty. Do komunikace současně vzstupuje i další vědomí souvislostí interdiskurzivnost, to je vztažení textu k různým žánrovým a stylovým vzorcům, nápodoba a současně i narušování tradičních způsobů vyjádření. Ožívá tak imitatio antické rétoriky, výrazový prostředek, který se stává komunikační hrou i komunikační strategií zároveň. (d) Média a zvláště pak televizní kanály vytvářejí nový typ nadnárodního auditoria a staví do jeho důvěrné blízkosti děje, jejichž důsledky ho mohou kdykoli zasáhnout. V rámci tohoto společenství se opět - jako tomu bylo kdysi v případě latiny nebo řečtiny - prosazují tendence k posilování úlohy jazyků mezinárodního dorozumívání. (e) Renesanci rétoriky přispívá i komunikační obrat soudobé vědy o jazyce. Jazyk se stále více chápe v souvislostech pragmatických, sociálních, logických, psychologických, filozofických, jejichž důležitost anticipovala rétorika se svým akcentem na výchovu k ovládnutí protínajících se oborů trivia. Není tedy překvapením, že mnoha často velice rozpornými významy obdařený výraz rétorika se v současné době rychle šíří v jazyce vědy, publicistiky i v běžné mluvě. Oprávněně tak vzniká představa, že každý člověk tuto disciplínu jinak chápe a jinak ji také hodnotí. Slýcháme hlasy vyzdvihující potřebu moderní rétoriky jako jazykově, myšlenkově i eticky vytříbenější podoby veřejných projevů a dorozumívání vůbec, ale také hlasy, které rétoriku odmítají, protože je pro ně synonymem slovního balastu, neupřímnosti nebo záměrně falešné argumentace. Protiklad v hodnocení rétoriky vyplývá i z jejího postavení v dějinách evropského školství. Schopnost účinně sdělovat se vždy chápala jako neodmyslitelná součást výchovy člověka a občana, jako nezbytný předstupeň ovládnutí praktických i teoretických znalostí, jako součást aktivního i kontemplativního života. Na druhé straně rétorika jako školská disciplína snadno podléhala projevům rutiny a pedantismu. Ty narůstaly zejména v obdobích, ve kterých svoboda slova jako nedílný atribut demokracie a předpoklad aktivity státníka a angažovaného občana musela ustoupit strnulé obřadností řečnických vystoupení utvrzujících představu o neměnnosti společenských poměrů. Nynější renesance rétoriky jako oboru, jehož obsah i pojmosloví se prakticky bez větších změn uchovaly více než dva a půl tisíce let, vyznívá mnohdy překvapivě. Zvlášť proto, že je inspirována nejen snahou lépe pochopit historii lidského dorozumívání, ale také obsahem oborů, které souvisejí převážně s moderním vývojem společnosti, jako jsou teorie komunikace,

žurnalistika, marketink, strategie přesvědčování, reklama, teorie argumentace, analýza řečových aktů apod. O příčinách této renesance jsme se už zmínili. Dodejme k nim ještě aktuálnost problematiky a historicky podmíněných proměn ústředního tématu rétoriky, jímž je řeč, oratio. A to nikoli jen řeč jako obecně chápaný výsledek lidské schopnosti komunikovat, dosahovat porozumění, ale také jako reflexe konkrétních podmínek, které určují kvalitu a účinnost sdělení vzhledem k jeho obsahu i funkci a také vzhledem k prostředí, v němž se dorozumívací akt odehrává. Ve shodě s obsahem základního shrnujícího díla antické řečnické kultury, Kvintiliánových Základů rétoriky, patří k těmto podmínkám osobnost řečníka (její znalosti, zkušenosti, talent, psychika, morální vlastnosti), povaha auditoria, dále soustava jazykových, stylistických a argumentačních prostředků, které jsou mluvčímu k dispozici, a v neposlední řadě funkční a tematické rozlišení jednotlivých druhů řečového projevu. Ty mají posluchače poučit (docere) nebo pobavit (delectare) a spolu s tím také povzbudit k jednání nebo k zaujetí určitého stanoviska (movere). Antická společnost chápala rétoriku hlavně jako umění (řecky techné, latinsky ars), které podle uspořádaného souboru pravidel nebo na základě nápodoby klasických vzorů (mimésis, imitatio) učilo každého člověka, tedy i toho, kdo není nadán přirozeným talentem k mluvení, dosáhnout úspěchu při vyjadřování svých názorů v dané situaci - na poradním shromáždění, u soudu nebo při jiné příležitostí. Dominantní postavení rétoriky ve výchově občana jako podstatná součást antického kulturního dědictví však zároveň řadí soustavu rétorických poznatků nejen mezi praktické dovednosti, ale i mezi vědní disciplíny. Rétorika už od svých počátků vystupovala jako techné, to je zkušenost a rutina, empeiria, ale zároveň také jako významná složka úsilí o poznání a vysvětlení skutečnosti, tedy jako epistémé, sdentia. Tím se spolu s gramatikou a logikou (dialektikou) řadila k nezbytným předpokladům studia filozofie a později i teologie. Kvintilián charakterizuje rétoriku slovy bene dicendi scientia (s užším vymezením ad persuadendum accommodate dicere), tedy účelem “mluvit tak, abychom přesvědčili". Výraz bene, dobře, přitom vyjadřuje svobodnější volbu jazykových a slohových prostředků v porovnání s gramatikou, kde příslovce recie, správně, v definici recte dicendi scientia jednoznačně směřuje ke kritériu jazykové správnosti, tedy bez slohových a rétorických licencí. Na rozdíl od jiných vědních oborů byla rétorika bližší sférám praktických činností; nevěnovala se tedy jen didakticky orientovanému popisu a výkladu svých hlavních složek - jazyku, stylu, způsobům logické argumentace, psychologii řečníka a posluchačů apod., ale také úvahám i praktickým návodům. Ty souvisely se způsobem výuky řečnických dovedností, s etikou přesvědčování, s kultivováním politické a soudní praxe apod. Snaha o vysvětlení toho, co vlastně rétorika zahrnuje, jaký je rozsah jejích poznatků a čemu jako součást někdejší soustavy základních svobodných umění (trivia) slouží, nevede vždy k jednoznačným výsledkům. Bráni tomu především proměnlivost postavení rétoriky v jednotlivých obdobích společenského vývoje, od jejích počátků v antické poliš až po současnost. V antice, ve středověkém školství a s ještě větší intenzitou pak v duchovním životě evropské renesance byla rétorika ústředním článkem výchovy mladého člověka a budoucího vzdělance, zaujímala významné místo v teorii i praxi kazatelství a sloužila také jako klíč k výkladu biblických textů a krásné literatury. Až nástup karteziánské filozofie a v oblasti umělecké literatury vzpoura romantiků vůči všemu, co závazně předepisuje, vyvolaly její ústup a posléze téměř úplný zánik. Nesnáze při přesnějším vymezování obsahu a smyslu rétoriky mají ovšem ještě další příčiny. Jejich zdroj je třeba hledat ve sporech o etickou kvalifikaci - a nezřídka také diskvalifikaci - oboru, jemuž víc než o pravdivost šlo o nalezení toho, co je ve sdělované věci pravděpodobné, věrohodné, o řečníkovo umění využít okamžité situace k tomu, aby dokázal posluchače přesvědčit a ovlivnit jejich mínění. Ve smyslu Platonovy interpretace sofistického učení, vyslovené zejména v dialogu Gorgias, se rétorika chápe jako peithús demiurgos, tvůrkyně a utvrzovatelka přesvědčení, její hlavní úlohou je psychagogia tis dia logón, schopnost prostřednictvím slov vést (ale i zavádět) lidské duše. Zde také spočívají příčiny konfliktu mezi filozofií a rétorikou, konfliktu, který celým svým dílem otevřel právě Platon. Čím více totiž filozofii šlo o řešení metafyzických otázek a o věčné a neměnné pravdy, tím dramatičtěji se spor mezi ní a rétorikou vyhrocoval. Paradoxem etického dilematu rétoriky je skutečnost, že naprostá většina autorů knih o rétorice a učebnic rétoriky opakovaně zdůrazňovala, že se řečník neobejde bez znalosti věci, o níž má hovořit. Filozofické a dialektické vědění tak vystupuje jako nezbytný předpoklad působivé řeči. Na druhé straně i filozofové si byli vědomi toho, že bez pozornosti věnované vlastnímu jazyku - a vlastnímu způsobu vyjadřování, tedy rétorice - nemohou výsledky svého poznání účinně sdělovat. Mezi filozofy tak nacházíme jak odpůrce rétoriky, jakými byli Platon, Descartes, Locke, Kant, tak myslitele ochotné jí přiznat užitek nebo alespoň neutrální charakter nástroje dorozumívání (Aristoteles, Vico, Nietzsche, Ricoeur, Gadamer). Sám Platon po příkrém odmítnutí rétoriky jako záludné zbraně sofistického přemlouvání je v dialogu Faidros ochoten připustit možnost rétoriky opravdové, rétoriky filozofů, která by promlouvala k lidským duším prostřednictvím jasných a dokonalých výkladů o spravedlivém, krásném a dobrém; ty pak by měly, podle Platona, vycházet bezprostředně z řečníkova nitra. Etické dilema se projevuje i ve vztahu rétoriky a teologie. Mnozí církevní otcové, vychovaní v duchu klasické řecké a latinské vzdělanosti, si bolestně až existenciálně uvědomovali, že tu jde o vzdělanost a kulturu pohanskou, nepřátelskou. Odtud pak vychází rozpor mezi jejich proklamovanými výroky namířenými proti rétorice a zřetelně uvědomovanou potřebou využít její poznatky pro kazatelskou praxi a pro exegetické výklady. Nezřídka tuto potřebu doprovázel obdiv k milovaným klasickým autorům i k síle a působivosti jejich slov. Spor o to, zdali zařadit či nezařadit bibli, zvláště pak text Nového zákona, ke kánonu klasických autorů uznávaných jako rétorické, to je jazykové a slohové vzory, poznamenává od 4. a 5. století většinu křesťanských autorů. Tento protikladný postoj je příznačný zvláště pro myšlení sv. Augustina i jeho současníků i blízkých následovatelů, ale uplatňuje se i daleko později. Ještě Komenský ve spisu Zpráva a naučení o kazatelství, jehož obsah a uspořádání prozrazují důslednou poučenost antickými vzory, se od rétoriky navenek odklání: “Protož ne svými, ne Ciceronovými, ne dvorskými nějakými slovy, než Ducha svatého mluviti má, kdož z místa božího mluviti chce." Mluvíme-li o souvislostech rétoriky s etikou, nesmíme ponechat stranou ani její důležitou úlohu při dosahování společenského konsenzu. Nezbytným předpokladem splnění této úlohy byla svoboda slova, zaručující právo každého občana účastnit se veřejného života nebo hájit svou při před soudem. Antická rétorika tak bezprostředně vyrůstá z aténské demokracie a z politické i soudní praxe republikánského Říma. Senátor Krassus, hlavní mluvčí Ciceronova dialogu O řečníkovi (1,8), říká: “ Zdá se mi věru, že není nic skvostnějšího než silou slova ovládnout shromáždění, upoutat mysl lidí, vlastní vůlí vy bičovat jejich vůli nebo ji naopak přibrzdit. Toto umění dosahovalo vrcholného rozkvětu u svobodných národů,

v mírumilovných, uspořádaných státech, a jen tam vždycky ovládalo veřejný život." Každé potlačení svobody slova vedlo bud* k zániku rétoriky, nebo k její přeměně v soubor návodů k málo obsažné, povrchní řečové manýře. Naše snaha vytyčit v této úvodní kapitole hranice rétoriky se pochopitelně nemůže vyhnout hledání uspokojivé odpovědi na stále aktuální otázku, zdali předmětem této disciplíny jsou výhradně projevy mluvené, nebo zdali se její pravidla vztahují na celou oblast přesvědčovací (persvazivní) komunikace, mluvené i psané, či dokonce též na projevy výhradně písemné, jako tomu bylo v případě diplomatické korespondence, historických dokumentů, žánrů umělecké povahy apod. Studium okolností, které vyvolaly zrod rétoriky, i studium nejstarších klasických textů vedou k závěru, že počátky rétoriky se sice vztahují k období homérovského Řecka, tedy ke kultuře výlučně orální, ale že předmětem jejího zájmu se velice brzy stalo i slovo psané. Spojujeme-li ostatně rétoriku v aténském státě s praktickou činností logografů, to je lidí, kteří pro svého klienta řeč sestavili (snad i přímo napsali) a pak s ním její pamětní osvojení a přednes procvičili, pak nemáme důvodu se domnívat, že by rétorika soustřeďovala svou pozornost jen na slovo mluvené. Ještě v daleko větší míře tento vývoj souvisí s tím, jak helénističtí autoři rétorik zkoumají nejenom jazykové projevy poradní, soudní a oslavné, tedy vázané převážně na ústní přednes, ale také umělecké, epištolami, historiografické, filozofické a vědecké apod. Ale i z jazykové podoby dochovaných textů lze pozorovat postupný přechod od typicky mluvených, souřadně řazených, a tudíž snáze zapamatovatelných větných celků k náročnější syntaktické stavbě, která prozrazuje pravděpodobnou existenci prvotní psané předlohy. Tradice dokonce říká, že mnohé písemně dochované řeči slavných řečníků řecké antiky nikdy nebyly veřejně předneseny a že tedy záměrně vznikly pouze jako literární díla. O Isokratově Panaténské řeči se tradovalo, že ji autor psal tři roky, jeho Panegyrikon, který se proslavil jemnou argumentací a propracovaným rytmickým členěním textu, měl dokonce vznikat deset let. Ale i záznam dochovaných řečí musíme většinou chápat jako výsledek dodatečné redakce, na níž se podílel sám autor nebo někdo jiný. O něco větší autentičnost můžeme očekávat u stenografických zápisů veřejných řečí (z historie těsnopisu je např. známé jméno autora tzv. tironských not, Ciceronova sekretáře Marka Publia Tirona), ovšem i v tomto případě původní text podléhal jazykovým úpravám, které zasahovaly i do věcného obsahu a slohového účinku řeči. Velice těsně se rétorika spojuje s písemnými texty zejména v období vrcholícího středověku, který pro ni razí název ars dictaminis a kdy se jejím předmětem stává soukromá i oficiální (hlavně diplomatická) korespondence. Diktaminová rétorika (od latinského dictare, které neznamená jen diktovat, ale také psát a literárně tvořit, srov. též německé dichten) vznikla na území Itálie 12. a 13. století (v Bologni a v Montecassinu) a stala se podstatnou částí výuky církevních diplomatů i nově se rodícího městského patriciátu. Umění sestavovat diktamina propagoval na konci třináctého století i zakladatel tradice pěstování rétoriky v Čechách Ital Jindřich z Isemie. Naše úvahy o rétorice tedy vedou - ve shodě s vývojem započatým právě antikou - k stále širšímu pojetí oboru, jehož nároky doprovázely vzdělaného člověka po celý život a ve všech situacích dorozumívání. Zbývá tedy ještě zamyslet se nad tím, zdali předmětem rétoriky byly projevy výhradně monologické (mluvené či písemné), nebo zdali se jeho součástí staly také všední dialogické rozmluvy. Náznak odpovědi najdeme u Cicerona (O řečníkovi 1, 8), kde jedna z postav říká: “Neuvažujeme jen o fóru, soudech, řečnických tribunách, o sněmu. Co může být v ústraní příjemnější nebo bližší ideálu vzdělaného člověka než hovořit vtipné a se znalostí věci." Je tedy zřejmé, že Ciceronovi i mnohým jeho pokračovatelům ležela na srdci také kultivovanost běžného hovoru, sermo, který odlišovali od projevu určeného širší veřejnosti (contentio). Můžeme tedy předpokládat, že v antice nebo u pozdějších autorů existovalo něco, co by se dalo označit jako rhetorica sermonis? Četba učebnic rétoriky, důsledně se přidržujících klasické osnovy, ukazuje, že tomu tak není. Neznámý autor rétoriky ad Herennium připisuje neoficiálnímu hovoru, konverzaci v ústraní (sermo), čtyři vlastnosti - důstojnost (dignitas), péči o jasný výklad tématu (demonstratio), schopnost vyprávět (narratio) a smysl pro vtip a humor (iocatio). Jinak se s výjimkou těchto spíše obecných doporučení téma soukromých rozmluv už svou podstatou soustavné rétorické kodifikaci vymykalo. Podle Cicerona netvoří tyto rozmluvy předmět rétoriky, ale etiky a snahy o dosahování duchovní harmonie a přátelství mezi lidmi. Řeč (ve smyslu sermo) je přirozenou schopností, jíž se člověk odlišuje od zvířat, řeč kultivovaná, výmluvnost (eloquentia), je nástavbou, která vzniká jako výsledek soustavné výchovy a dlouhodobého pěstění. Soukromý ráz osobních rozmluv nevylučoval témata vysoce náročná - ostatně dialog, i když pochopitelně v podobě umělecky zpracované fikce, vždy patřil k významným žánrům literatury umělecké, filozofické, teologické i vědecké. Pokud si ovšem antičtí a později také renesanční autoři všímali dialogických situací, více než jejich stránku jazykovou vyzdvihovali atmosféru uvolněnosti, přátelského ducha, který tu má převládat, touhu vysvětlit vzájemné rozpory (dosáhnout harmonie v disonanci), popřípadě i chuť doprovodit rozhovor číší vína, dobrým jídlem nebo potěšením z krásné přírody. Nasvědčují tomu i názvy jednotlivých dialogických žánrů - convivium, colloquium (inter nos), disputationes matutinae, v řečtině symposion, deipnon (hostina). A tak soustavné výklady v učebnicích rétoriky převzaly z jazyka dialogů (lat. sermocinatio) jen některé ustálené tropy a figury navozující dojem, že řečník je svým posluchačům rovnocenným partnerem, že s nimi rozmlouvá. Antickými autory vypracovaná klasifikace svobodných umění (artes liberales) jako intelektuálních tvůrčích činností člověka provozovaných ve volném čase postavení rétoriky přesně vymezuje. Svou podstatou se totiž tento obor - spolu s herectvím, tancem, zpěvem, přednesem, sportovními výkony - řadí mezi umění praktická (technai praktikai, artes in agendo positae), spočívající v předvádění jisté činnosti (actio). Podstatou této činnosti je při řečnickém výkonu přednes, na jehož vyznění se podílejí zvuková stránka řeči, gestikulace a mimika. Snaha uchovat přednesenou řeč a u mnohých autorů i napsat text bez nároků na přednes (Isokrates, Lysias) řadila rétoriku mezi umění směřující k určitému materiálnímu produktu (technai poiétikai, artes in effectu positae). Tímto produktem bylo dílo, opus, které vytvořil autor, artifex, v duchu určitých pravidel, praecepta. Na rozdíl od umění praktických, při nichž se divák nebo posluchač, spectator, auditor, setkává s dějem, který mu zůstane dochován pouze v paměti, může se čtenář básnických děl i pozorovatel soch, obrazů a staveb k těmto dílům vracet, protože mu jsou pořád k dispozici. Rétorika konečně patří i mezi umění teoretická (technai theóretikai, artes in inspectione rerum positae), která spočívají v pozorování a hodnocení věci. V popředí zde nestojí ani actor, to je řečník, herec, sportovec, ani artifex (básník, malíř, sochař, skladatel), jako tomu bylo u předchozích kategorií, ale posuzovatel (theóros), který může

být laickým pozorovatelem, ale také odborným kritikem nebo kvalifikovaným badatelem. Téměř dvouapůltisíciletý vývoj rétoriky je tak poznamenán akcentováním její příslušnosti k první, druhé či třetí kategorii umění. Dějiny rétoriky jsou ve své podstatě dějinami kultury veřejného diskurzu. Znamená to zároveň, že úvahy nejstarších autorů knih o rétorice s překvapivou výstižností předjímaly obsah oborů, jejichž paradigma se utvářelo teprve daleko později. Od antické rétoriky vede přímý i zprostředkovaný vývoj k lingvostylistice i literární stylistice, k biblické exegetice a hermeneutice, k sémiotice a k nauce o jazykové komunikaci, k teorii řečových aktu a k pragmatice, k lingvistice a teorii textu, k poznatkům, k nimž dospěly sociolingvistika, etnolingvistika, psycholingvistika. Od všech těchto oborů se rétorika liší zřetelnou normativností, úsilím zlepšit dorozumívání a dosáhnout toho, aby řeč byla účinná a esteticky dokonalá. Ideálem rétoriky je perfectus oratoř, dokonalý řečník. O něm a o jeho záměrech se při sledování historie tohoto oboru dozvídáme obvykle víc než o skutečné řečové a řečnické praxi a o cestách jejího vývoje. Ale i proměny tohoto ideálu koneckonců vycházejí z empirie a ukazují, jak hluboko je lidská řeč zakotvena v realitě, která nás obklopuje. Titul naší knihy Rétorika v evropské kultuře vyvolává ještě dvě úvahy, jejichž obsah zde jen stručně naznačím. Ta první vyplývá z odpovědi na otázku, zdali se rétorika zrodila výhradně jen v evropské antice nebo zdali.má smysl mluvit také o rétorických tradicích mimoevropských, pocházejících z jiných zdrojů. Chápeme-li rétoriku jako historicky podmíněnou a v určitém kulturním kontextu vzniklou reflexi o jazyce v jeho funkci přesvědčovat, pak tu jde skutečně jen o dědictví antiky, které ovšem hranice Evropy mnohokrát překročilo. Připomeňme aspoň arabské komentátory Aristotelovy rétoriky, pozoruhodný rozsah jezuitského vzdělání budovaného na rétorice, které zasáhlo území od Jižní Ameriky až po portugalskou Gou, i oživení zájmu o rétoriku ke konci první třetiny 20. století, které se opíralo zejména o práce severoamerických literárních vědců a filozofů. Ztotožníme-li ovšem význam pojmu rétorika s řečovou praxí, přesněji s převládajícími konvencemi narativního a přesvědčovacího diskurzu, pak metonymická spojení rétorika indická, arabská, čínská, japonská, indiánská aj., s mnoha odlišnostmi podmíněnými etnicky, kulturně, způsobem logického uvažování apod., vyznívají zcela oprávněně a dají se doložit obsáhlou bibliografií. Druhá úvaha souvisí s aktuálností rétoriky jako oboru, který po dlouhá staletí integroval evropskou kulturu a podílel se tak na vytváření mezinárodní komunity vzdělanců. Klíčem k účasti v této komunitě byla v Evropě velice dlouho především latina. Avšak ani poté, co na její místo postupně nastoupily národní jazyky, rétorika svou integrační úlohu nepřestávala plnit. Už předtím totiž vtiskla řád jednotlivým žánrům, stylovým a kompozičním postupům, předávala tradiční loci communes (Curtius, 1948). Spolu s tím také formovala školský systém, který žákům a studentům umožňoval bez většího úsilí přecházet ze školy na školu, z univerzity na univerzitu, a posilovat v nich tak vědomí nedílného společenství vzdělanců. Sama o sobě rétorika nebyla jen výsledkem integračních tendencí evropského myšlení a dorozumívání, ale také se na jejich utváření významně podílela. Právě ona totiž vyrůstala ze čtyř základních pilířů evropského myšlení - z řecké lásky k moudrosti, z římské víry v spravedlnost, ztělesněné v soustavě římského práva, z judaisticko-křesťanského pojetí náboženské víry a z renesanční důvěry v člověka a v sílu jeho tvůrčích schopností. V tomto smyslu rétorika, otevřená budoucímu vývoji, nikdy nepřestala být stavebním kamenem klenby evropské vzdělanosti a kultury, které na těchto pilířích spočívají.

I Řecké počátky rétoriky HLEDÁNÍ TECHNÉ Schopnost působit silou slova, vyprávět, přesvědčit, byla v období antických počátků evropské vzdělanosti hodnotou vysoko oceňovanou. Přestože výraz rhétoriké, rétorika se rozšířil teprve prostřednictvím Platonových dialogů, řečnické dovednosti se těšily uznání už v homérském období řeckých dějin. V Iliadě a v Odyssei je rhétér, někdy ve spojení rhétér mythón, vyprávěč starých příběhů, uznávanou autoritou, která - tak jako moudrý stařec Nestor - umí veřejně promluvit, vystoupit s radou, zaujmout, získat všeobecný souhlas a obdiv. S tím také souvisejí slova rhésis, rhétra, mluvení, vyprávění, výrok, řečový diskurz, rhétos pak znamená to, co bylo řečeno, vysloveno, pojmenováno. Rétorika byla uměním ovládnout slovo, logos, a současně také oborem, který se nad různými možnostmi užití logu racionálně zamýšlí, postihuje jejich zákonitosti a pokouší se je kodifikovat prostřednictvím uspořádaného souboru pravidel. Od počátku se však rétorikou nerozumí každá řečová činnost, ale jenom ta, jíž jde o ovlivnění auditoria, a to v určité chvíli a s využitím těch okolností, které řeč doprovázejí. Úkolem rétora je využít všeho, co může v dané situaci auditorium přesvědčit. Nejstarší učitelé rétoriky neformulují jen zásady působivého jazykového projevu, ale také přesvědčují posluchače o tom, že tyto zásady je možné si v průběhu učení osvojit. Rétorika od doby svého vzniku vychází ze dvou nezbytných předpokladů - ze svobody slova, parrésia, a ze svobody jednání, umožňující auditoriu mocenskými tlaky nevynucený příklon k nejpřesvědčivější z možných variant chování a k nejlepšímu z předložených argumentů. Doménou rétoriky tedy není oblast jistoty, nevyvratitelného vědění, apodeixis, ani výhrůžek a verbálního násilí, ale oblast mínění, doxa. Rozdíl mezi dialektikou, která se pohybuje v oblasti nezvratných soudů, a rétorikou, která vyhledává to, co se ve věcech jeví jako pravděpodobné (eikos), vyjadřuje stoický filozof Zenon z Kitia porovnáním symbolu pevně sevřené pěsti (sledu logických důkazů) se symbolem otevřené dlaně (strategickým uspořádáním rétorických argumentů). Etymologie řeckých výrazů peithein, přesvědčovat, pistis, přesvědčení, významově odkazuje k latinskému fides, víra, a naznačuje tak míru svobody a osobní angažovanosti, jíž se předmět rétoriky liší od toho, co se člověku jeví jako nutné, a tudíž neměnné a nezměnitelné. Jinak odhaluje podstatu rétoriky etymologie latinského slovesa persuadere, přesvědčovat. Předpokládaný indoevropský základ svadús, sladký, libý (odpovídající slovanskému sladk-, anglickému sweet, německému siiss) evokuje činnost spojenou s lahoděním a omamným šálením, tedy s tím, co se rétorice vytýkalo už od dob Platonových. Prestiž včas a vhodně pronesené řeči a v nemenší míře i vědomí působivosti slova, vypěstované recitujícími rapsódy a antickým dramatem, jsou zázemím, z něhož v 5. stol. př. n. 1. rétorika vyrostla. Podněty k jejímu utváření vyšly ze dvou základních politických přeměn řecké společnosti - z Efialtovy reformy soudnictví a z Kleisthenovy demokratické ústavy,

která uzákonila nový systém městské správy. Obě tyto přeměny vyvolaly nebývalý vzrůst občanské aktivity a spolu s tím i vysoké nároky na politické a soudní řečnictví. Zvlášť naléhavě se tyto nároky projevily v soudní praxi. Roku 462 zavedl vůdce aténské demokratické strany Efialtes instituci porotních a odvolacích soudů, tzv. héliaií, které nahradily soudní pravomoc tradiční aristokratické rady, areopagu. Tomuto orgánu, složenému z doživotně zvolených členů, archontů, zůstalo po ustavení héliaií vyhrazeno pouze rozhodování v záležitostech hrdelních zločinů. Členy héliaií bylo 6 000 vylosovaných soudců (héliastai), kteří soudili v kolegiích (dikasteriich), počet soudců u jednoho přelíčení se pohyboval od 201 do 1501 osob. Ty neměly žádné zvláštní právní vzdělaní a také o případu mohly být informovány výhradně na základě přednesených řečí žalobce a obžalovaného. Povinností soudců bylo složit přísahu, že budou rozhodovat nestranně (homoios) a že se nedají ovlivnit osobním přátelstvím nebo nepřátelstvím. Úkolem obžaloby a obhajoby bylo případ co nejpřesvědčivěji vylíčit, ale zároveň také uplatnit a vyložit potřebné zákony. Při bylo třeba přednést osobně, nikdo se nesměl dát zastupovat. Jedinou pomoc mohl poskytnout placený odborník, logograf, který řeč sestavil a její přednes s klientem také procvičil. Tak vznikly nejstarší druhy soudních řečnických projevů (to dikanikon genos) - žaloba (katégoria) a obhajoba (apologia). Jejich předmětem, jak říká Aristoteles (Rét. 1359b), jsou skutky, které se v minulosti staly nebo nestaly, úkolem héliastického soudu pak je tyto skutky posoudit z právního hlediska jako spravedlivé (dikaion) nebo nespravedlivé (adikon). Literárně zpracovanými ukázkami tohoto žánru jsou např. obě Obrany Sokrata (Sókratús apologia), Platonova a Xenofontova, nebo Žaloba na Sokrata (Sókratús katégoria) sofisty Polykrata. Nejvlastnějším plodem aténské demokracie bylo řečnictví poradní, politické (to symbuleutikon genos). Dionýsios Halikamasský v učebnici stylistiky vymezuje rétoriku jako dynamís techniké pithanú logú en pragmatí politiko telos echůsa to eu legein (umění přesvědčivého politického projevu, jehož smyslem je mluvit dobře). V Aténách se politická rétorika uplatňovala na sněmech (ekklésia), na nichž se scházeli všichni bezúhonní občané nejméně čtyřicetkrát do roka. Témata politických řečí se vztahovala k budoucnosti, účelem shromáždění bylo posoudit jejich obsah z hlediska toho, co se jevilo jako prospěšné (ófelimon) nebo škodlivé (anófelés) pro obec. Ostře polemicky zaměřeným žánrem politických řečí byly Demostenovy filipiky, útočné výpady proti makedonskému králi Filipovi. V protikladu vůči předchozím žánrům (pro něž autor syntetické práce o dějinách antické rétoriky R. Volkmann /1895/ užívá souhrnného názvu pragmatikon) stojí projevy oslavné a hanlivé, epideixe (to epideiktikon genos). Jejich příznačným rysem je literárnost, soustředěni na estetickou hodnotu řeči, někdy též - jako vědomě stylizovaný protipól závažnosti řečového projevu - jistá hravost, ludičnost, vyplývající z tématu, mnohdy nápadně nicotného, nebo využívající neobvyklých jazykových a stylových prostředků. Epideixe jsou dvojího druhu - chvála (epainos) a pohana (psogos), zabývají se tím, co řečník považuje za krásné (kaloň) nebo odsouzeníhodné, ošklivé (aischron). K žánrům epideixí se řadil panegyrik (chvála veřejných osob, institucí, předností obce), enkomion (chvalozpěv intimnějšího charakteru, přednášený obvykle při hostinách), epithalamion (svatební řeč), genethlia-kon (řeč u příležitosti narozenin), epitafios logos (řeč nad mrtvými). Mnohé z epideixí měly funkci vyhraněně získávací, propagační (protreptikon logos, z řeckého protrepó, nabádám, získávám někoho pro něco). Úkolem protreptik bylo vyvolat sympatie pro různé osoby, vědy, umění, filozofické názory apod. Právě v žánrovém okruhu epideixí se rozvinulo mnohokrát v historii připomínané a zavrhované sousedství rétoriky s magií slov, s iracionalitou působení prostřednictvím řeči a s vytvářením iluzí (úsilí vyvolat u posluchačů apaté, iluzi, je podle Platonovy Ústavy společné rétorice i magii). Proti rétorice jako racionálně budované dovednosti, techné, se tak staví běžně využívaná a zneužívaná představa o řeči, která vystupuje jako mocný vládce (dynastés megas) schopný lidmi manipulovat, jako nadpozemskými bytostmi inspirované šálení (entheos epoidos), magická moc (dynamís) a čarodějnictví (goéteia). Oba principy, věcný i magický, jsou ve významovém poli pojmu rétorika stále přítomné a rozpor mezi nimi představuje východisko četných úvah o úloze slova v lidském společenství. Moderní pohled na dějiny rétoriky je poznamenán zásadními proměnami v hodnocení úlohy oslavných projevů v antické společnosti. Původně jim byl připisován význam pouze okrajový, protože nevyzývaly auditorium k závažnému rozhodnutí ani k činnosti, jako tomu bylo u řečí soudních a poradních, ale jen k zamýšlení nad způsobem, jakým je téma vylíčeno, a nad estetickými hodnotami užitých jazykových prostředků. Tím se úloha řečníka blížila úloze dramatika nebo herce. Epideixím vesměs také chyběla kontroverznost protikladných názorů, posluchače nestrhoval ani tak souboj myšlenek, agón, jako spíš řečníkova stylistická virtuozita, někdy snadno sklouzávající v manýru. Řeč pronesená při slavnostní příležitosti přecházela ve společenský rituál. A právě v rituálu to, co je řečeno, svým významem ustupuje tomu, že se něco říká právě v dané chvíli a jakým způsobem se to říká. Řeč sama o sobě se tak stává významným sociálním aktem. Díky tomuto aktu si auditorium uvědomuje svou sounáležitost se společně vyznávanými hodnotami, s osudy a budoucností obce. V žánru epideixí se zároveň rodí řecký patriotismus, vědomí příslušnosti k myšlení předků i vkládání nadějí do generací, které teprve přicházejí. Působivým vzorem žánru epideixí je Thukydidovo podání Perikleovy řeči nad padlými v peloponéské válce (Thuk. 2. 36). Nová společenská situace postavila před svobodného řeckého občana naléhavou potřebu naučit se řečnickému vystupování, ovládnout nejvýznamnější nástroj politického úspěchu - logos, umění dokazovat, sílu řeči. Tohoto úkolu se ujali putovní učitelé rétoriky - sofisté (sofistai, hlasatelé zásad praktické moudrosti). Do výuky zároveň vnesli pozoruhodnou novinku požadovali za ni peníze. V Platonové dialogu Menon (91d) se dočítáme, že Jediný Protagoras získal za svou učitelskou praxi více peněz než Feidias, který dělal tak uznaně krásné práce, a nežli deset jiných sochařů". O tom, co sofisté hlásali a jaká byla metoda jejich výuky, víme většinou jen z podání jejich odpůrců. Právě oni totiž v citacích svých děl dochovali často vyhroceně nebo ironicky formulované výroky nejstarších představitelů sofistiky. Příkré odsudky namířené proti sofistům, a zejména proti jejich pojetí rétoriky, jsou všudypřítomným tématem prakticky všech Platonových dialogů a stojí tak na počátku dlouhotrvajícího konfliktu mezi rétorikou a filozofií. Ve skutečnosti však z protikladu mezi epistemologickým relativismem sofistů a neměnnou říší platónských idejí vyplývá, že tu daleko víc jde o zásadní konflikt uvnitř filozofie samé, který přežívá dodnes. Teprve novější badatelé (Blumenberg, 1981) přiznávají sofistům zásluhu na tom, že dokázali obrátit pozornost řecké filozofie od otázek kosmogonických a metafyzických k běžným problémům praktického života a svobodné diskuse o občanských

záležitostech. “Dokud člověk usiloval o filozofické uchopení světa v jeho totalitě a dokud se potřeboval ujistit o existenci neměnné metafyzické pravdy, dotud pro něj sofistika musela představovat odstrašující příklad lehkomyslného pochybení v záležitostech duchovního života a morálky" (Blumenberg, o. c). PROTAGOROVA AGONÁLNÍ RÉTORIKA Vzhledem k tomu, že se rétorika jako obor konstituovala poměrně pozdě, učení Protagory z Abdér, představitele starší generace sofistů (udává se, že žil v letech 485-415, podle domněnek jiných autorů 500-430), se ještě nespojuje s rétorikou (ve smyslu techné), ale se skutečností, že právě u tohoto filozofa se jazyk, logos, poprvé v dějinách stal samostatným předmětem zkoumání. Ztrácí totiž svou dosavadní zdánlivou neproblematičnost a stává se významným konstruktem strategického chování. Slovní význam není u Protagory odrazem neměnné ideje věci, ale vzniká a proměňuje se v procesu dorozumívání a interpretace. Protagoras svým učením tak anticipuje tezi, že užití jazyka není neutrální reflexí slovního významu, ale jeho vědomým či podvědomým ovlivňováním, které je součástí boje (agón) mezi dvěma účastníky sporu. Z toho pak vyplývá zájem o pěstování dialektické obratnosti řeči, která slovy manipuluje, dokonce jejich významy dokáže obracet v pravý opak. Tato manipulace se uplatňuje jak ve výkladech monologických, tak při řešení problému dialogickou metodou krátkých (nezřídka záludných) otázek a odpovědí, jíž se později dostalo názvu sokratikos logos. U Protagory se již objevuje myšlenka, že řečnická a politická zdatnost (areté) je naučitelná, že se může stát předmětem soustavného výcviku. Tato představa se mohla plně rozvinout až tehdy, kdy rétorika vypracovala vlastní systém poznatků, který vycházel z uspořádání řeči, ze vztahu mezi slovním výrazem a jeho významem i ze zákonitostí dialektiky. Protagorovým oblíbeným argumentačním postupem byla zejména analogie. Zvláštní podnět pro sofistickou rétoriku představují tři Protagorova tvrzení - věta o homomensura, myšlenka o dvojím logu a konečně výrok, že řečník musí být schopen “slabší výrok učinit silnějším". Význam Protagorovy věty “člověk je mírou všech věcí" (pantón tón chrématón anthrópos metron estin) - jako protiklad staršího Parmenidova názoru, že tato míra je neměnná a pro všechny závazná, neboť je určena božstvem - spočívá podle J. Patočky (1990, s. 54) v tom, že “aí si člověk ze skutečnosti vybere cokoli, ať ji míní tak, či opačně, vždycky bude každý názor v ní opodstatněn". Tuto možnost konfliktu rozvíjí další Protagorův výrok, že o každé věci platí dvojí protikladné tvrzení, dvojí protikladná argumentace (dissoi logoi). Z toho ovšem nemusí nijak vyplývat, že obě tvrzení jsou rovnocenná. Řečníkův úkol totiž spočívá v tom, aby způsobil, že výrok, na němž je zaangažován, se neocitl v nevýhodě, i když je skutečně nebo jen zdánlivě slabší. Odtud vede cesta k častokrát kritizovanému Protagorovu požadavku ton hettó logon kreitó poein, slabší výrok učinit silnějším. Atribut slabší ovšem nemusí znamenat, jak se vytýkalo Protagorovi a sofistům vůbec, že jde o výrok nepravdivý nebo z morálního hlediska nezdůvoditelný. Naopak, logos se může stát slabším pod vlivem nejrůznějších vnějších nepříznivých okolností. “A v tom je právě význam rétoriky, umění řečníkova logu, aby za každých okolností dovedl přivést k platnosti věc, o kterou se jedná", říká Patočka (1990, s. 55) a připomíná v této souvislosti Protagorovu “advokátskou mentalitu" a “advokátskou filozofii". PRVNÍ UČITELÉ Za první opravdové učitele rétoriky jsou považováni Korax a Teisias, oba původem ze Sicílie, kde v době jejich působení byly nepochybně ještě živé tradice působivého řečnictví Empedoklova. Tam po demokratických převratech v Akragantu (r. 472) a v Syrakusách (r. 466) nastaly pro vznik rétoriky neobyčejně příznivé politické podmínky. Koraxovi bývá připisováno autorství nejstarší učebnice řečnického umění, Teisiovi pak rozdělení řeči na úvod (prooimion), vlastní stať (agón, zápas) a závěr (epilogos). Vlastní stať se dále členila na popis události (diégésis) a zdůvodnění řečníkových stanovisek (pistis). V tomto nejstarším období se také zrodilo učení o třech základních předpokladech ovládnutí rétoriky - o přirozeném nadání, o ovládnutí rétorických pravidel a o praktickém cvičení. Zkušenost sicilských rétorů přenesl do Atén Gorgias z Leontin (asi 483-asi 380), který tam r. 427 př. n. 1. přišel v čele delegace požádat jménem své obce o pomoc v boji proti Syrakusám. Poselství sice skončilo neúspěšně, protože do tří let byly Leontini svým mocnějším sousedem stejně zničeny, zato Gorgiův příchod do Atén měl pro historii rétoriky, a tím i pro kulturní vývoj antického Řecka, zásadní význam. V Aténách získal Gorgias hodně žáků, ale také odpůrců. Platon o něm vyslovil soud, že “si více váží pravděpodobnosti než pravdy, a silou řeči způsobuje, že malé věci vypadají jako veliké a důležité zas jako bezvýznamné, že nové věci vypadají staře a staré jako novinky". Gorgias vstoupil do dějin více jako rétor než jako filozof. Z jeho díla se dochovalo několik textových fragmentů a dvě deklamace, Chvála Heleny (Helenés enkomion) a Obrana Palamedova (Palamédús apologia). Obě deklamace, z nichž první je oslavou a druhá apologii literárních postav, jsou pravděpodobně jen ukázkami vzorového textu pro řečnická cvičení. Jejich cílem je dokázat, že člověk, který ovládne umění logu, může předmět, o němž jeho řeč pojednává, vysoko vyzdvihnout, nebo naopak zcela zdiskreditovat. Ve skutečnosti v obou deklamacích nejde ani o chválu krásné ženy, ani o obranu Odysseova protivníka, ale o chválu a obranu řeči a řečnického uměni. Právě čarodějná moc logu dokáže vyvrátit i tak zakořeněný názor, jakým bylo všeobecně panující přesvědčení o vině krásné Heleny na rozpoutání trojské války. Příznačným rysem stylu obou deklamací jsou gorgiovské figury, vyznačující se exaltovaností a blízkostí k básnickému rytmu řeči - paronomázie (opakování stejných nebo podobných slovních základů), antitheton (využití opozit pro formulování paradoxních závěrů), parizon (figura spočívající v užití stejného počtu slov nebo slabik v sousedních textových úsecích). Protipólem Gorgiovy exaltované stylistiky je řečník a logograf Lysias, jehož řeči (zřejmě rovněž sestavené jako vzory pro výcvik v rétorských školách) se vyznačují příklonem k próze běžně mluvené, tedy k vyjadřování prostému a přirozenému. Z pozdějších citací v dílech Sexta Empirika můžeme soudit i o zaměření Gorgiova filozofického díla O nejsoucnu neboli o přírodě (Perí tú mé ontos éperifyseós). Jeho obsah se podle antických autorů soustřeďuje do tří skeptických tvrzení - “Nic neexistuje. - I kdyby však něco existovalo, zůstává to pro člověka nepochopitelné. - I kdyby to člověk dokázal nakonec pochopit, stejně není schopen výsledek svého poznání někomu jinému sdělit nebo vysvětlit." Německý badatel Heinrich

Gomperz (1912) nepovažuje tyto teze za východisko nějaké ucelenější filozofické koncepce relativismu (ostatně ani současníci Gorgiu nenazývali filozofem, nýbrž rétorem), ale za pokus ukázat možnosti, které je umění rétoriky před člověkem schopno otevřít. Ostatně - jak ukazují W. Nestle (1942) nebo W. Windelband (1957) - není vyloučeno, že Gorgias byl při formulaci svých tvrzení veden snahou ironizovat a snížit předmět zkoumám filozofu, kteří proti rétorice i osobně proti němu vystupovali. ANTICKÁ RÉTORIKA JAKO MODEL PŘESVĚDČIVÉ KOMUNIKACE Porovnáme-li Protagorovo a Gorgiovo učení o přesvědčivé řeči, vidíme přes mnohé společné rysy jeden zásadní rozdíl. U Protagory si mluvčí a posluchač mohou své role vyměňovat, modelem jejich chování je vztah symetrie zobrazený dialogem, ve kterém se každá strana snaží prosadit svůj pohled, každá chce hledáním nejlepšího z možných argumentů získat převahu nad partnerem a protivníkem, ovlivnit jeho názor. Naproti tomu Gorgiův řečník díky tomu, že je zasvěcen do umění zacházet se slovy a že umí využívat logických důkazů a paradoxů, stojí vysoko nad auditoriem, dokáže jím manipulovat. Modelem komunikace tu je vztah asymetrie a spolu s tím monolog, charakterizovaný virtuozitou řečníka a němým údivem a obdivem ze strany auditoria. Zřejmá i skrytá přítomnost obou těchto modelů v každé situaci dorozumívání zároveň anticipuje celý budoucí vývoj rétoriky. Sofistická výuka byla založena na rozboru a napodobování příkladů. Nasvědčují tomu takové dochované texty, jako jsou Antifonovy Tetralogie - sbírka soudních případů, v nichž se střídá argumentace, která se vyslovuje ve prospěch určitého názoru a hned nato proti němu. Podobnou učební pomůckou je soubor prooimií, ukázek úvodních úseků řeči, připisovaný Demostenovi. Je pravděpodobné, že funkci vzorových textů stylistických cvičení, paignií (paignion, hříčka), měly i obě dochované deklamace Gorgiovy. Ráz paignií nezřídka měly také eristické výměny názorů (eris, spor, svár), jak je popisuje v dialogu Euthydemos Platon. Eristika se soustřeďovala hlavně na techniku vedení sporu a na řešení problematiky logických paradoxů a mnohovýznamovosti slov. Výchovná praxe sofistů, která vycházela z principu naučitelnosti řečnické areté, spolu s jejich příklonem k technické stránce přesvědčování a k stylistickému a logickému formalismu vystavila rétoriku zásadní kritice ze strany filozofů. Nejsoustavnější a polemicky nejvyhrocenější podoby tato kritika nabývá v díle Platonově.

PLATONŮV NEKONČÍCÍ SPOR S RÉTORIKOU Přímo rétorice a možnostem osvojení jejích zásad věnoval Platon dva ze svých dialogů - Gorgias a Faidros. Ve skutečnosti však polemika se sofisty prochází celým jeho dílem. Předmětem sporu je hlavně pojem řečnické zdatnosti a jeho vztahu k celkové způsobilosti občanské a lidské. Ústy Sokratovými, hlavní postavy všech svých dialogů, se Platon táže, nakolik řečnická areté dokáže člověka nejen naučit technice přesvědčivého projevu, ale také učinit ho dobrým ve smyslu řeckého agathos, zahrnujícího též významy “obecně prospěšný" a “spravedlivý". Platonovi šlo o důsledné vyvázání pojmů areté a agathos ze sofistického relativismu. Pokud oprávněnost rétoriky jako oboru, jehož cílem je pomocí řeči přivádět k mínění (doxazein), vůbec připouští, pak pouze tehdy, podřizuje-li se filozofii. Té jediné je dáno vést člověka - prostřednictvím rozpomínání (anamnésis) na věčný, nehybný svět Forem a Idejí - k pravé moudrosti jako k nejvyššímu dobru. Na druhé straně však může být rétorika potřebná i filozofii. Protože pravda je v platónském smyslu nesdělitelná, je filozofie při sdělování svých zásad nucena užívat prostředky cizí a pomocné. A to jednak mýty, které vtělují metafyzické pojmy do podoby živých představ a obrazů, jednak řečnická vystoupení, která sice sama o sobě nejsou schopna filozofický obsah beze zbytku tlumočit, mohou však k jeho poznání nabádat a inspirovat. Protagorovskému modelu řečové komunikace mezi dvěma rovnocennými partnery Platon upírá jakoukoli hodnotu etickou i epistemologickou. V dialogu Faidros o Protagorovi říká, že “dovede množství pobouřit a zase kouzelnými slovy uklidnit... Také umí velice působivě pomlouvat a pomluvy vyvracet, ať jde o cokoli." Pravda tedy podle Platona nevzniká jako výsledek vzájemné výměny názorů, ale existuje apriorně a je přístupná pouze filozofickému nazírání. Žádná řeč neobsahuje pravdu hotovou, jen o ni v nejlepším případě usiluje. Proto ji také nemůže předávat v hotové podobě, pouze může posluchače podnítit, aby se na jejím hledání podílel. Smysl Platonova postoje vůči rétorice poznáváme v dialogu Theaitétos, v němž se hledá odpověď na otázku, co je vědění (epistémé) a jak se k němu přibližují sofisté a jak filozofové. Totožnost vědění se smyslovým vnímáním, jak ji hlásá Protagoras, je klamná, protože na základě smyslových vjemů měnících se věcí vytváříme pouze mínění, nikoli pravé a skutečné vědění. Přes otevřené nepřátelství vůči rétorice se Platon hluboce zajímal o její technickou stránku, hlavně o problematiku dialektického uvažování, jazykových významů a kompozičního uspořádání řeči. Svědčí o tom jednak stylistická a kompoziční brilantnost jeho textů, jednak ukázky řečí, které Sokratovi vkládá do úst (např. pohřební řeč v Menexenovi, oslava lásky ve Faidrovi). V dialogu Kratylos a ve filozofických odbočkách 7. listu polemizuje s tvrzením, že slova jsou jedinými a spolehlivými prostředky poznáni skutečnosti. Dialog rozvíjí starý spor vyvolaný sofisty, zda zvuková forma slova je podmíněna jeho významem, nebo zdali je dána konvencí. U Platona nejsou slova zvukovými kopiemi věcí, nezobrazují tedy podstatu jsoucna, ale slouží pouze jako jeden z nástrojů jeho poznání. Dialog Kratylos proto zároveň představuje cestu k pochopení Platonových názorů na rétoriku. Pro sofisty je užívání slov záležitostí stále obnovované (a logickými paradoxy nebo sémantickými posuny porušované) dohody, slov se méně užívá k tomu, aby pojmenovávala skutečnost, více k tomu, aby ovlivňovala posluchače. Naproti tomu Platon je přesvědčen, že užívat jazyka znamená vystupovat ve službách poznávané pravdy. Nejotevřeněji jsou výtky na adresu rétoriky vysloveny v dialogu Gorgias. Nebezpečí rétoriky vidí Platon v tom, že jejím působením se člověk nevědoucí stává přesvědčivějším než vědoucí. Pokud řečník nemá o věci skutečné vědění, stává se pro něj rétorika pouhou zběhlostí (empeiria) - stejně jako třeba dovednost vařit, která lahoděním nevzbuzuje nic jiného než libé a

příjemné pocity. Avšak libost jako výsledek úlisného lahodění neochraňuje před lží, a tudíž neznamená totéž co dobro (agathon), které je duchovní hodnotou, dovršením řádu v lidské duši i ve vesmíru. K dobru lze dojít jen cestou dialektického rozvažování, které vychází z uměřenosti (sófrosyné), vzdálené duševním výkyvům a vášním (a tedy gorgiovské exaltovanosti). Závěr dialogu odmítá rétoriku proto, že se sice pokouší člověka vůči bezpráví bránit, není však schopna vymýtit něco daleko horšího - aby člověk bezpráví sám páchal. Na rozdíl od předchozího díla pravděpodobně později napsaný dialog Faidros možnost rétoriky připouští (k diskusím o časové posloupnosti obou dialogů srov. Kroll, 1958). Nikoli ovšem rétoriky sofistů, již nadále odmítá, ale Platonem v obrysech naznačené rétoriky filozofů, která duši otvírá přístup k pravdě ztělesněné idejemi spravedlnosti, dobra a krásna. Úlohou rétora není posluchače o existenci těchto idejí přesvědčovat, ale vést jeho duši k tomu, aby se na ně rozpomněla. Pokusme se na základě Platonových dialogů zkonstruovat techné této ideální rétoriky. Podle ní by řečník měl umět dialekticky vymezit pojem, rozdělit (diatemnein) jej na rody a druhy, uvědomit si úlohu definice a pochopit logické vztahy mezi pojmy (koinónia). Významné místo v Platonově soustavě rétorických poznatků má jeho učení o duši a o druzích lidských povah. Ve Faidrovi Sokrates říká: “Síla řeči spočívá v tom, že je to vedení duše, a proto musí budoucí odborník v řečnickém umění vědět, kolik podob duše má. Je jich tolik a tolik a jsou takové a takové a jejich působením se někteří lidé stávají takovými a jiní zase takovými. Když jsou rozděleny druhy duší, je zase tolik a tolik druhů řečí a každý z nich má nějaké vlastnosti. Lidi určitého druhu je možno o něčem přesvědčit řečmi určitého druhu, a to z té a té příčiny, kdežto lidi jiného druhu týmiž řečmi přesvědčit nelze. To si je třeba dobře uvědomit a pozorovat na skutečných případech jejich účinky a být schopen bystře se podle nich řídit. Jinak člověk neví vcelku víc, než co slyšel kdysi ve škorních přednáškách. Když pak dovede správně říci, jaký člověk a jakými řečmi se dá přesvědčit, a když je schopen přítomného člověka určit a uvědomit si, že to je ten člověk a taková povaha, o které byla tenkát řeč a která teď stojí před ním, a že jí tedy musí přinést takové řeči a tím způsobem, aby ho přesvědčil o tom a o tom - když tedy již všechny tyto podmínky splňuje a ví, kdy je vhodné mluvit a kdy mlčet a když dovede poznat vhodnost či nevhodnost stručného slohu, nebo zase slohu dojemného či pádného a všech těch slohů řeči, které se naučil - teprve tehdy dosáhl krásy a dokonalostí řečnického umění, dříve ne." Pozoruhodným příkladem stylistické analýzy řečového diskurzu je Sokratova kritika Lysiova hymnu na lásku v dialogu Faidros (mnoho badatelů se tu shoduje na tom, že citované ukázky ve skutečností představují Platonem zkonstruovaný výběr z několika Lysiových textů). V podstatě tu jde o rozbor porovnávací, protože v průběhu rozmluvy stejnou látku zároveň zpracovává sám Sokrates. Jeho mladý spolubesedník Faidros zprvu nijak neskrývá, že je Lysiovou skladbou nadšen, dokonce si její text opsal a naučil se mu nazpaměť. Zato Sokrates jí jen váhavě přiznává některé přednosti, v nichž poznáváme dobová hlediska stylistického hodnocení - je srozumitelná (safe), stručná (strongyla), každé slovo je zvoleno s péčí, výstižně (akribiós). 1 Není však spokojen s uspořádáním, kompozicí textu: “... připadalo mi to tak, jako by dvakrát i třikrát říkal totéž, protože pro delší řeč o stejném námětu mu chybělo materiálu, nebo snad mu na takové věci vůbec nezáleželo. Připadal mi, jako by se mladicky vychloubal tím, že ukazuje, co umí, když řekne totéž jednou tak a podruhé jinak a pokaždé dobře." Sokrates pak předkládá vlastní zpracování tématu a shrnuje vlastní pojetí kompozice textu: je třeba “řeč rozdělit podle souvislostí na jednotlivé přirozené části a nepokoušet se žádný její úd přelámat". Výsledek svého pojetí rétoriky ve Faidrovi pak Platon shrnuje slovy, v nichž znovu připomíná nezbytnost filozofického základu řečnického umění: “Nejprve má člověk znát pravou podstatu všech jednotlivých věcí, o kterých mluví nebo píše, má umět definovat každou věc samu o sobě, po vymezení definice má vědět, jak dělit definovanou věc podle jednotlivých znaků až na nedělitelné prvky, stejným způsobem má také rozpoznat přirozenou povahu duše, určit pro každou povahu, co se pro ni hodí, a podle toho rozvrhnout a vyšperkovat řeč, duši složité řeč pestrou a všestrannou a duši prosté řeč jednoduchou." Snad nebude znít nijak překvapivě, řekneme-li na závěr výkladu o Platonově rétorice, že její model řečové komunikace považujeme za stejně asymetrický a jednosměrný jako model Gorgiův. Na rozdíl od Gorgii, jehož nadřazenost vyplývá z magie a virtuozity řeči, dodává Sokratovi jistotu dialektické rozvažování a filozofie. Strategie sokratovských otázek nedává partnerovi možnost stát se rovnocenným účastníkem dialogu, ale diriguje ho k předem vymezenému cíli. Proto Sokrates v dialogu Theaitetos připomíná, že po své matce Fainarete zdědil techné maieutiké, porodnické umění, které chápe v přeneseném významu jako schopnost podle svého záměru pomáhat rodícím se myšlenkám na svět. Z kruhu uzavřeného maieutickou metodou nemůže otevřená protagorovská argumentace nabídnout cestu k úniku.

ISOKRATOVA VÝCHOVA K UMĚNÍ RÉTORIKY V závěru dialogu Faidros předpovídá Sokrates velkou budoucnost mladému Isokratovi za to, že jeho rozum má od přírody velkou náklonnost k filozofii. O tři a půl století později potvrzuje oprávněnost této předpovědi Cicero uznalým hodnocením: “Hle, a už se tu zaskvěl nový zjev - Isokrates, mezi řečníky mistr nad mistry. Z jeho školy jako z trojského koně vyšli jen velikáni. Část jich se chtěla vyznamenat příležitostnými slavnostními projevy, jiná část chtěla pomocí řeči vážně bojovat" (De or. 2. 22). Chápeme-li vývoj rétoriky v antickém Řecku jako postupné utváření principů řečnické techné, pak Isokrates se od tohoto vývoje vědomě odvrací. Rigidní aplikaci pravidel techné odmítá, protože je přesvědčen, že studium rétoriky je závislé na osobitých vlastnostech žáka i učitele a na neopakovatelnosti každé řečové situace. Isokrates, přední propagátor panhelénismu, se narodil r. 436 v rodině výrobce fléten, dostalo se mu dobrého vzdělání, studoval u sofisty Prodika a později u Gorgii, působil jako logograf. Příběh o tom, že se nestal řečníkem pro svůj slabý hlas, lze snad řadit k anekdotám, které se se zřejmým didaktickým záměrem občas vyprávěly i o jiných rétorech. Zemřel ve vysokém věku r. 338. 1

Tyto dodnes uznávané hodnoty jazykového projevu později rozvíjeli zvláště stoupenci střízlivého slohu, atticisté. S odvoláním na Platonova Faidra Lysiu oceňuje Dionysios Halikamasský (Op. rhet. II, 1-3) za přesnost jazyka (akribeia), jasnost (safeneia) a za výstižné podání myšlenek (tó strongylizein ta noémata).

Z Isokratova díla se dochovalo šest soudních, patnáct oslavných řečí a devět dopisů. O soustavné podání obecné teorie přesvědčivého projevu vědomě neusiloval, své názory na rétoriku vyložil v řečích Proti sofistům (Kata ton sofiston), O výměně majetku (Períantidoseós) a Helena (Heléne). O ty se také budeme v dalším výkladu opírat. Zásadně odlišným způsobem Isokrates pochopil pojem naučitelnosti řečnického umění. Pro sofisty byla rétorika jistým druhem generativní teorie textu. Podle ní si žák musí osvojit soustavu předem vymezených abstraktních principů ve formě pravidel, jejichž znalost a vhodné uplatnění ho po jednotlivých krocích dovede k úspěšnému univerzálnímu výsledku. Proti tomu Isokrates vznáší námitku, že “řeči obecného významu, řeči hodné důvěry a jim podobné se skládají a přednášejí tak, že autor využívá mnoha řečnických figur a situací, které mohou být stěží nastudovány" (Hel. 11). Rozvíjí proto Gorgiův pojem kairos jako cit pro vhodnost okamžiku kdy promluvit a jakým způsobem řeč podat. S tím souvisí i blízký pojem přepon, vyjadřující intuitivní schopnost přiměřené řečové stylizace (obsahu obou těchto klíčových pojmů antické rétoriky odpovídá latinský výraz decorum, šířený zejména prostřednictvím děl Ciceronových). Isokratovi je tedy cizí arogance představy, že umění, techné, může žáka jednou provždy připravit pro řešení všech příštích problémů, před které ho stylizace a přednes řeči postaví. Na místo teorie tu Isokrates staví trpělivou, na morální odpovědnosti učitele za své žáky budovanou výchovu budoucích řečníků, péči o individuální předpoklady a neopakovatelný talent každého z nich. Isokrates tak rétorickou techné dekonstruuje a na její místo staví osobnost mluvčího a pluralitu posluchačových výkladů textu. V roce 390, tedy přibližně ve stejné době, kdy byla založena platónská Akademie, Isokrates v Aténách otvírá vlastní řečnickou školu. V ní se během čtyřletého pobytu žáci připravují na vstup do praktického života. Aby se odlišil od učení sofistů, charakterizuje Isokrates svou výuku jako studium filozofie. Základní postavení v této výuce - a v lidském životě vůbec - má rétorika: “Díky tomu, že jsme obdařeni schopností vzájemně se přesvědčovat a vzájemně si vysvětlovat to, po čem každý z nás touží, nejen že jsme unikli osudu divoké zvěře, ale dokázali jsme se mezi sebou spojit, založit města, vytvořit zákony, vynalézt rozličná umění". Soudobá krize aténské společnosti, k níž přispěla polarizace společnosti na vrstvy boháčů a chudiny, i hrozba napadení ze strany Makedoňanů přivedla Isokrata k politice. V řeči O výměně majetku a v Panegyriku považuje za základ politiky umění řeči. Cílem politiky je usilovat o společenský soulad (homonoia). “Umíme-li se dobře vyjadřovat na veřejnosti, jsme schopni vést spor o sporných záležitostech (amfisbetesimon), vrhat na tyto záležitosti světlo. Za moudré (eubuloi) tak považujeme ty, kdo umějí obratně diskutovat (dialechthósin) o obecných problémech". Díky tomu, že člověk ovládl moc přesvědčovat a vzájemně se informovat o cílech svého snažení, přestal žít jako divá zvěř, začal žít v společenstvích, založil města, vytvořil zákony a vynalezl mnohá umění. Díky řeči se tak mohl podílet na společenském rozumu, který se vymezuje jako logos. Tím, že se člověk naučí mluvit dobře (eu legein), otevře filozofii dveře k praktickému životu a vytvoří předpoklady pro vzájemné porozumění (túfronein eu) všech lidí. V dějinách rétoriky je Isokrates ojedinělým autorem, který propaguje individuální rysy řečnického projevu. Podle něho “ryzí a zřetelná mluva je obrazem (eidólon) lidské duše". Příznačná je rovněž Isokratova péče o styl. Podstatou jeho stylistiky je učení o periodě (periodos - kolo na stadionu) a o periodickém stylu (lexis katestramené). Členění periody na dvě části, kola (kolon, člen) - protásis, navozující napětí, a apodosis, uvolňující napětí. Ta tvoří z řeči logicky spjatou posloupnost relativně uzavřených myšlenkových i zvukově organizovaných celků (kol), v níž se uplatňuje určitý rytmus. Isokrates tak stojí na počátku dlouhé řady autorů, kteří se pokoušeli o teoretické vysvětlení i praktické uplatnění eurytmie prózy, pečlivě dbal i o eufonické vyznění sousedních hlásek na slovních hranicích. Značnou pozornost věnoval Isokrates rozdílu mezi slovem psaným a mluveným a mezi výukou řečnictví a výukou stylistiky písemného projevu. Vystupuje proti učitelům, kteří si neuvědomují, že schopnost písemné stylizace (epistémé tón grammatón) se omezuje na pouhou techniku písma (užívání stejných písmen pro stejný účel), zatímco obsah i forma mluvené řeči se u každého řečníka Uší. Jedině mluvenému projevu je totiž vlastní kairos, citlivě odhadnutý soulad mezi situací dorozumívání a zvoleným stylem promluvy i způsobem jejího podání. S tím rovněž souvisí poznatek, že zvukový jazyk zobrazuje osobnost člověka věrněji než písmo, že zrak (četba) člověka izoluje, zatímco zvuk (poslech) integruje. Podle MerleauPontyho vidíme to, co přichází z jednoho směru, kdežto zvuk nás obklopuje ze všech stran. Isokrates vyhrocuje myšlenku Platonova Faidra o neplnohodnosti psaného projevu, již po dvouapůltisíciletí opakuje v Kurzu obecné lingvistiky de Saussure. Vlastní řečnická praxe Isokratova, soustředěná na sepisování a dlouhodobé dodatečné vybrušování řečí (připomeňme na tomto místě pověst o jeho nedostatečné hlasové způsobilostí), může vést i k pochopení svébytnosti psané podoby jazyka, jak ji ve dvacátém století formulovali lingvisté Pražské školy a od šedesátých let Derridova gramatologie. I přes tyto pozoruhodné anticipace budoucího vývoje teorie přesvědčivé řeči spatřujeme největší význam Isokratova učení v jeho důrazu na výchovu dokonalého řečníka, člověka vysokých morálních kvalit, který je schopen se dobře a přesvědčivě vyjadřovat. Tento ideál je také cílem humanitních studií, z nichž po dlouhou dobu vycházela evropská pedagogika.

ARISTOTELOVO DOVRŠENÍ RÉTORICKÉHO SYSTÉMU Učitelským věhlasem není ve své době Aristoteles zdaleka tak úspěšný jako Isokrates, svého soupeře však převyšuje jako autor, který dovršil dílo svých předchůdců a dodal antické rétorice systematickou podobu. Aristoteles se narodil r. 384 ve Stageiře v jižní Makedonii, r. 367 přichází studovat do Platonovy Akademie a zde zůstává až do učitelovy smrti v r. 347. Patrně kvůli řecko-makedonskému konfliktu opouští Atény, opět se vrací r. 335, zakládá vlastní školu, lykeion, učí zde do roku 323, kdy je obžalován z bezbožností, poté odchází do exilu a rok nato umírá. Aristotelovo pojetí rétoriky vyložené v třech knihách o rétorice je nedílnou součástí celého jeho díla, zvlášť těsnou souvislost nalezneme mezi výklady o stylu v Rétorice a Poetice, učení o argumentaci v Rétorice je možné pochopit díky znalosti Aristotelových prací věnovaných logice - Prvních a Druhých analytik, Topik a spisku O sofistických důkazech. Neméně důležité je pro Aristotela spojení rétoriky s etikou a politikou. Je totiž přesvědčen, že pro politikuje umění rétoriky svrchovaně užitečné (chrésimos), protože ukazuje, jak dosahovat společenského konsenzu. Své pojetí rétoriky Aristoteles vyložil v těchto spisech:

1. Dialog Gryllos, aneb o rétorice napsal v raném věku. Nedochoval se a na jeho obsah je obtížné usuzovat. 2. Rétorika I, II, která pochází z konce prvního autorova aténského období. 3. Původně samostatný spis Peri lexeós (O slovech), později zařazený jako Rétorika III. Vznikl o 15-20 let později než první dvě částí. Ty však v souvislosti s celkovým dokončením díla autor zřejmě přepracoval. Tzv. Rétorika pro Alexandra, která se dochovala mezi Aristotelovými spisy, není jeho vlastním dílem, nejčastěji bývá připisována sofistovi Anaximenovi z Lam-psaku (2. pol. 4. stol. př. n. 1.). Rétoriku Aristoteles vymezuje jako obor, který se zabývá vyhledáváním přesvědčivého v každé věci. Sama o sobě není vědou (epistémé), protože nemá vlastní “rod předmětů", je tedy spíše metodologií, hledáním cest k tomu, jak výsledky poznání dialekticky osvětlit a přesvědčivě sdělit. “Úkolem rétoriky jest, abychom poznali, co je skutečně přesvědčivé i co je přesvědčivé jenom zdánlivě" (Rét. 1355b). Tvrzení, že rétorika není vědou, ale uměním, techné, je ovlivněno Platonovým názorem, že rétorika nedokáže postihnout skutečnou podstatu věcí, ale pouze praktický svět smyslového poznání. Proto i Aristoteles se domnívá, že oborem rétoriky není směřovat k pravdě, ale praktická schopnost tomuto směřování napomáhat a vyhledávat pro ně důkazy (pisteis). Teprve ovládnutím této schopností může člověk dospět k řešení sporné věci (probléma) porovnáváním nebo odvozováním pojmů a soudů. Podstatou řečí, jimiž se rétorika zabývá, je možnost několikerého výkladu téže věci, “neboť o věcech, jež se nemohou dít jinak nebo jinak být nebo jinak se mít, neradí se nikdo" (Rét. 1357). Pomocí dialektiky a rétoriky dochází Aristoteles k třem metodám hledání pravdy a řešení sporných problémů. První metoda je přísně vědecká, apodiktická (apodeixis), druhá dialektická, třetí rétorická. Ve všech se uplatňují dva základní myšlenkové postupy - dedukce (syllogismos) a indukce (epagógé). Ústřední a nejspolehlivější z nich je dedukce (usuzování z obecného na jednotlivé) a její převládající nástroj - sylogismus. V indukci spatřuje postup sice názorný a přístupnější, avšak v porovnání s dedukcí méně účinný: “Indukce je však postup, který vede od jednotlivého k obecnému, např. je-li nejlepším kormidelníkem ten, kdo tomu oboru nejvíce rozumí, a též vozataj, tak je i vůbec v každém oboru nejlepší ten, kdo mu rozumí nejvíce. Indukce je přesvědčivější, zřejmější a pro vnímání poznatelnější a většině lidí přístupná, sylogismus však je důraznější a účinnější proti těm, kteří hájí opačná tvrzení" (Topika, 105a). Podoby deduktivního usuzování se liší podle toho, v kterém z uvedených způsobů argumentace se vyskytují. Struktura a obsah sylogismu je tedy jiná v apodiktice, jiná v dialektice a opět jiná v rétorice, i když ve všech případech jde o vyvozování závěru z premis. Sylogismus obsahuje tři soudy - vyšší premisu, nižší premisu a závěr. Apodiktický (vědecký, dokazovací) sylogismus (apodeiktikos, epistémikos) obsahuje premisy nutné, evidentní, sylogismus dialektický vyvozuje závěr z toho, co je jenom pravděpodobné (tó endoxon), z toho, co je podle mínění (en ton kata doxan). Nejobvyklejší figurou rétorické argumentace je sylogismus řečnický (enthyméma). Od předchozích druhů se liší tím, že v něm chybí jeden z jeho soudů, obvykle vyšší premisa. Tímto vynecháním se řeč oprostí od soudů, o nichž předpokládáme, že by posluchače nudily, nebo od soudů problematických, které by hodnotu závěru snižovaly. Převažujícím postupem induktivního usuzování je v rétorice příklad (paradeigma): “Jeden způsob řečnění jest totiž především zaměřen na příklad, druhý na entyméma, a řečníci jsou rovněž jednak paradigmatiky, uvádějí příklady, jednak entymematiky, užívají entymémat. Přesvědčivé jsou tedy neméně řeči, jež uvádějí příklady, ale více znepokojují řeči, užívající entymématu" (Rét 1356b). Aristotelovi antičtí komentátoři vycházejí z názoru, že hlavním účelem Aristotelovy Rétoriky bylo varovat před klamnými argumenty - sofismaty a paralogismy. Tento typ argumentu, zvaného elenchos, vzniká jednak z nepřesného užití či mylné interpretace jazyka (při lexikální nebo syntaktické víceznačnosti), jednak ze záměrného či nezáměrného porušení pravidel logiky. Užitý způsob argumentace je pro Aristotela záležitostí věcného obsahu, ale také stylizace a kompozičního uspořádání projevu. Odpověď na otázku jak stylizovat a jaký má být člověk, který stylizuje, vyplývá z Aristotelova pojetí středu, uměřenosti (mesotés) jako modu pohybu, který se vyhýbá krajnostem. Vyjádřením této představy je učení o uměřenosti, která vede k blaženému stavu duše a k dobru. U Aristotela se tak opět vrací učení jeho předchůdců o kairos a prepon: “... konat věci v přiměřené době a přiměřeně okolnostem, to je střed a to nejlepší, co náleží ctnosti. Skutky se vyznačují přílišností (hyperbole), nedostatečnou mírou (eleipsis) a uměřenosti (mesotés). Ctnost se pak vztahuje k skutkům, jimž je vzdálena jak přílišnost, tak nedostatečná míra, střed se pak chválí a je správný ..." (Nik. et. 1106b). Podrobný výklad o stylu a kompozici řeči v třetí knize Rétoriky rozvíjí hlediska posuzování řeči, jak je předjímá už Platonův Faidros - správnost a čistotu (hellénismós), jasnost (safés) a ozdobnost, metaforičnost (kataskeué). Tyto “ctnosti řeči", které zdůrazňoval Aristotelův následovník ve vedení peripatetické školy Teofrastos, autor učebnice stylistiky Peň hermeneiás, se stávají konstantami jazykového hodnocení, které přetrvávají až do 20. století. Analytičnost Aristotelova přístupu k rétorice se zvláště projevuje v tom, že vyjmenovává a charakterizuje jednotlivé typy argumentů (rétorických důkazů). Ty se dělí na umělé (technoi) a přirozené (atechnoi). Přirozené důkazy má řečník k dispozici před vystoupením. Patří k nim fakta, o nichž není třeba pochybovat, např. výpovědi očitých svědků, doznání, smlouvy. Jediným řečníkovým úkolem je tyto důkazy na vhodném místě řeči a vhodným způsobem použít. Vlastní umění argumentace však spočívá v nalezení důkazů umělých. Ty vyplývají z morálních vlastností řečníka (např. je o něm známo, že je čestný, že vždy mluví pravdu; naše přesvědčení - pistis dia tú éthús - vyrůstá z toho, že mu důvěřujeme jako člověku), ze způsobu, do jakého rozpoložení řečník dovede uvést auditorium, a konečně z logiky a stylu řečníkova projevu. V prvním případě určuje povahu argumentu éthos, v druhém pathos, ve třetím logos. Zdrojem vyhledávání argumentů je soustava obecných míst (topoi). Topos je jedním z klíčových pojmů Aristotelovy Rétoriky i jeho ostatních prací věnovaných logice, S jeho výkladem (stejně jako s překlady) je spojeno mnoho nejasností. Aristotelovi komentátoři upozorňují též na různé pojetí tohoto termínu v Rétorice a v Topikách. Podle Berky (1975, s. 9) topy “shrnují určité logické postupy, metodologické návody nebo i zcela praktické postupy, jak stanovit povahu predikace v subjektpredikátovém kategorickém soudu, jak uskutečňovat výběr premis v dialektické argumentaci a jak vůbec takovou argumentaci vést a usměrňovat". Cílem topiky je předem připravit pro řečnický projev materiál (soubor premis) a spolehlivě

fungující důkazy v podobě jistých ustálených tezí a výroků, předem připravených “myšlenkových panelů". Ty pak řečník využívá a přizpůsobuje podle zvyklostí, které se uplatňují v řeči poradní, soudní nebo oslavné. Ideami řečník - neboř právě taková osobnost stojí v popředí zájmu všech autorů antických prací o rétorice - je tedy podle Aristotela dialektik, který zná své auditorium a umí ho přesvědčit logikou zvolených argumentů i vytříbeným stylem řeči. Rétorika sama o sobě je jenom propracovaným, ale v principu neutrálním nástrojem, který je řečníkovi k dispozici. Patří k historickým paradoxům, že se Aristotelova Rétorika, která kriticky dovršuje celý předchozí vývoj teorií přesvědčivého diskurzu a na niž živě reaguje v dialogu O řečníkovi ještě Cicero, setkala v období pozdní antiky i po celý středověk s malým ohlasem. Dokonce mnozí středověcí encyklopediste a autoři prací o rétorice ji zřejmě neznali. Dílo se tak dochovalo díky arabským komentátorům, z nichž nejvýznamnější byl v 9. stol. al-Farabi (Mahdi, 1969, Watt, 1995). Tento učenec, jehož znalost Platonových a Aristotelových spisů se opírá o překlady pořízené syrskými překladateli z řečtiny, vyzdvihl především politickou úlohu Aristotelovy Rétoriky a Poetiky jako umění, která člověka učí přesvědčit množství posluchačů o veřejných záležitostech teoretického i praktického charakteru pomocí argumentů a prostředků obrazné řeči. Podle al-Farabiho, který byl stoupencem Platonova konceptu filozofa-vladaře, nemohou být důsledky filozofického bádání věcí soukromou, ale protože se vztahují k tomu, jak se člověk zamýšlí nad životem, politikou, náboženstvím, nepřestávají k sobě přitahovat veřejný zájem. Filozofie postrádající zamyšlení nad tím, jak své závěry sdělovat, je pro něho nemyslitelná. Podruhé se Aristotelova Rétorika vynořuje z prachu zapomnění v období vrcholné scholastiky. Zásluhu na tom nese též Tomáš Akvinský, z jehož podnětu se Aristoteles, citovaný prostě jen jako Filozof, překládá a zpřístupňuje západní kultuře. V polovině XIII. stol. tak vznikají dvě latinské verze Rétoriky, pořízené přímo podle řeckého originálu. Starší, translatio vetus, jejímž autorem je pravděpodobně Bartoloměj z Messiny, se dochovala pouze ve třech rukopisech, novější, translatio Guillelmi, pořídil kolem roku 1270 William z Moerbeke a je známa v 95 rukopisech. Někteří současní badatelé, např. Murphy (1974, 98n.), jsou přesvědčeni, že za svůj velký ohlas vděčí Moerbekův překlad dobovému razení rétoriky do kontextu prací o etice a politice, tedy mezi scientiae speciales zkoumající praktický dosah lidských činností. Podobný výklad vyplývá zejména z komentáře pařížského učence (později arcibiskupa v Bourges) Aegidia Romana (1243 n. 7-1316) De differentia rhetoricae, ethicae et politicae, který zkoumá morami důsledky aplikací rétoriky v běžném životě. K trvalejšímu návratu Aristotelovy Rétoriky do kontextu evropského myšlení však dochází teprve po roce 1443, kdy vychází nový latinský překlad, který pod názvem Aristotelů rhetoricorum libri III připravil vlivný humanista a šiřitel řecké vzdělanosti Jiří Trapezuntský (Georgios Trapezuntius). Tento překlad je předzvěstí vlny zájmu o staré řecké rukopisy, která se v Evropě vzedmula po dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. Hlavním střediskem šířícím znalost řečtiny je Kandia na Kypru, odkud odcházeli řečtí vzdělanci zejména do Itálie. Významnou úlohu tu sehrál benátský tiskař a mecenáš Aido Manutio, jehož edice Rhetores graeci z r. 1508, zahrnující překlady velkých řečníků a autorů rétorických cvičení do latiny, je pro budoucí orientaci evropského humanismu zásadní. Manutiovy tisky, které se vyznačují příznivým malým formátem a nahrazují tak staré kodexy, se rychle šířily po celé Evropě. Jejich vliv se odrazil v pojetí jazyka a řečové komunikace u Erasma Rotterdamského, Lorenza Vally, prostřednictvím svého strasburgského učitele a školského reformátora Jana Sturma se s řeckou rétorikou seznamuje i český humanista Jan Kocín z Kocinétu. Jeho Aristotelis rhetoricorum libri III in latinům sermonem conversi, vydané v r. 1570 spolu s edicí latinské verze rétoriky Hermogenovy, svědčí o tom, že zájem o řeckou vzdělanost zasáhl i vrcholné období českého humanismu.

II Rétorika helénistická a římská ZROZENÍ HELÉNISTICKÉ FILOLOGIE Ztráta řecké samostatnosti a makedonská nadvláda po bitvě u Chaironeje r. 338 př. n. 1. znamenaly i zásadní změnu v postavení a obsahu antické rétoriky. Městské státy, jejichž politický život byl bohatým zdrojem námětů pro řečnické žánry soudní a poradní, ve své původní podobě zanikly a staly se součástí helénistických říší. Nové dynastie sice snížily hospodářský a politický význam mnohých středisek řecké civilizace, hlavně Atén, zato však rozšířily jejich způsob myšlení do jiných, rozsáhlých území, poznamenaných sice rovněž starobylou, nezřídka však velice odlišnou kulturou. Střetnutí těchto různorodých proudů často příznivě ovlivnilo myšlenkový vývoj Řecka, Makedonie, Egypta a dalších severoafrických území, Palestiny, Sýrie, Malé Asie, Arménie, Persie, a stalo se jednou z příčin toho, proč antická filozofie, věda, školství a umění sehrály tak významnou úlohu i v dalších vývojových fázích evropské, předoasijské a severoafrické vzdělanosti. Tento kulturní vliv ovšem nelze chápat jen jednostranně. V helénistických říších dochází k specifickému míšení domácích mytických a filozofických představ s importovanou vzdělaností řeckých metropolí, vystupuje v nich nová syntéza smiřující protivy původně zcela odlišných civilizací. Na spekulativní řeckou filozofii začíná působit propracovaná empirie řeckobabylonského zeměměřičství, astronomie a počtářství. V helénismu se poprvé jako samostatný jev utvářejí věda jako celek i jednotlivé vědní obory. Jejich oddělení od filozofie bylo vyvoláno nejen vzrůstající úrovní a náročností společenského poznání, ale i příčinami politickými. Helénistické říše vznikají často jen uměle a na základě vnějších nepevných svazků, období rozmachu se soustřeďují do krátkých časových úseků - v ptolemajovském Egyptě to je 3. století, v seleukovské Sýrii to je rozhraní 3. a počátek 2. století, v Pergamu první polovina 2. století. Bez ohledu na krátkost svých existencí vynikají tyto říše bohatstvím a péčí o vědu a kulturu. Podporovat vědce a umělce patří k ozdobám vládců a stává se zároveň politickou nezbytností. Vytrácejí se občanská angažovanost a patriotické cítění, tak příznačné pro řecká města klasického období. Tyto ctnosti jsou vystřídávány kosmopolitismem a vyzdvihováním oblastí soukromého zájmu. Významným podnětem rozvoje věd a uměni jsou štědré dotace vládců a boháčů umožňující zakládám knihoven, muzeí, sbírání a interpretaci starých textů, práce gramatické a slovníkářské, pěstování poetiky a rétoriky. Studium jazyka, stylistiky písemných i mluvených textů, poetiky a rétoriky se rozvíjelo v helénistických školách stoiků, peripatetiků a v novoplatonských akademiích. Žáci se tu seznamovali s ucelenou soustavou vzdělání, enkyklios paideia, rozdělenou do sedmi svobodných umění. Jejich základem bylo tzv. trivium (trojcestí) - gramatika, rétorika, dialektika, na ně

pak navazovalo kvadrivium (čtyřcestí) - aritmetika, geometrie, múzická umění a astronomie. Tento vzdělávací systém přetrval od antiky po celý středověk až do období renesance. (Samy pojmy trivium a kvadrivium jsou pozdější, první pravděpodobně pochází od Alkuina z Yorku, druhý od Boethia). O svobodných uměních se poprvé mluví v 88. dopise filozofa Seneky. Předestírá se tu výchovný program zdůrazňující potřebu završeného vzdělání svobodného občana, který se nemusí podrobovat speciálnímu výcviku umožňujícímu výdělečnou činnost, ale který si uvědomuje povinnost získat předpoklady pro aktivní účast na veřejném životě. Vytváření učebních programů vedlo helénistické filozofy k důslednému promýšlení obsahu vyučovaných disciplin. Nejsoustavnější je tu nepochybně přínos stoických škol, který se zvláště soustřeďuje na oblast trivia tvořící nezbytný logickofilologický základ studia ostatních svobodných umění. K nejstarším představitelům stoy patřili její zakladatel Zenon z Kitia (336-264), Kleanthes (331-232), Chrysippos (281-209), Diogenes Babylonský (240-150) a Aristarchos ze Samothráky (217145). O jejich názorech jsme informováni poměrně přesně, i když jen zprostředkovaně z děl jejich komentátorů - Diogena Laertia, Marka Terentia Varrona, křesťanského filozofa Aurelia Augustina, ze spisů Origenových atp. Tyto komentáře jsou přístupné v čtyřsvazkovém kompendiu Stoicorum veterum fragmenta, které vydal J. von Arnim v Lipsku v letech 1903-1924. Stoikům zejména patří prvenství v tom, že ze systému veškerého vědění a filozofie vydělili jednotlivé vědní obory. Jejich nejobecnější klasifikace věd zahrnula logiku, fyziku (to je přírodní vědy) a etiku. Termín logika pochází přímo od stoiků a v zásadě odpovídá tomu, co Aristoteles nazýval analytikou - učením o zákonitostech správného myšlení, vyjadřování a interpretace textů. Součástmi logiky v pojetí stoiků byly gramatika a rétorika (epistémé tú eu legein) a dialektika (epistémé tú eu dialegesthai). Široké pojetí gramatiky, vyzdvihující sémantické a funkční aspekty jazyka (na úkor popisu jazykové formy), sbližovalo gramatiku s rétorikou, v níž stoikové kladli důraz převážně na učení o tropech a figurách. Gramatika tak zahrnovala výklad kanonických literárních textů, etymologii, učení o slovních druzích a syntax. Spolu s tím stoické školy věnovaly pozornost znakové stránce jazyka, jíž se zabývala dialektika, a problematice jazykové správnosti, jejíž řešení představovalo jádro sporu mezi filologickými názory analogistů a anomalistů. Na počátku představ stoiků o jazyce stál Platonův dialog Kratylos nastolující spor o tom, zdali hlásková podoba slova je motivována jeho významem (fysei), nebo zdali tu jde o vztah čistě konvenční (thesei). Na rozdíl od Aristotela byli stoikové důslednými stoupenci motivované podoby znaku (sémeion), jehož fungování (sémeiosis) spočívá v tom, že označované (to sémainomenon), to je pojmy nebo soudy, určuje jazykovou formu (to sémainon). Ve shodě s Aristotelem však stoikové rozlišovali vedle pojmu ještě samu reálně existující věc (referent, denotát). Celkem oprávněnou námitku, že důsledné uplatnění principu fysei by v podstatě muselo vyloučit jakékoli rozdíly mezi jazyky, stoikové vyvracejí pozoruhodným tvrzením, které by nepochybně zaujalo současné etnolingvisty. Jazykovou různost totiž vykládají jako důsledek odlišných přírodních a sociálních podmínek, v nichž jednotlivé národy žijí a které také formují odlišnosti jejich myšlení i vyjadřování. Vnitřní, přirozený vztah mezi označujícím a označovaným ve struktuře znaku se ovšem v učení stoiků nevztahuje k celé slovní zásobě, ale především k slovům základovým, neodvozeným (prótaifónai). V nezakončeném spisku O dialektice sv. Augustin uvádí příklady zvukomalebných slov, která stoickou tezi potvrzují - tinnitus, zvonění, hinnitus, koňské rzáni, balatus, bekot ovcí, latinské mel je příjemné na sluch stejně jako med tímto výrazem označovaný na chuť. Naproti tomu tvrdě, kakofonicky znějící crux, kříž, napovídá, že jde o prostředek sloužící popravám a mučení. Podle stoiků se však motivace formy významem slova projevuje i u slov odvozených a zejména pak u obrazných pojmenování, jimiž se zabývají rétorika a poetika. Přeměna základového slova probíhá na základě podobnosti (similitudo), věcné (časové, příčinné) souvislosti (vicinitas) nebo protikladu (contrarium). Augustin, patrně nejdůležitější zdroj našich znalostí o etymologických představách stoiků, uvádí jako příklad významové podobnosti slova crux, kříž, a crus, holeň, kost, tvrdostí i tvarem podobným kříži, věcnou souvislost dokládá dvojicí orbis, kruh, a urbs, město (podle toho, že je stavěno do kruhu nebo opevněno kruhovou hradbou), a konečně posun založený na významovém protikladu vztahem mezi kořeny slov bellus, milý, hezký, a bellům, válka. I když mnoha etymologiím stoiky uváděným chybí smysl pro jazykovou realitu, nelze jejich autorům upřít snahu o pochopem sémantických vztahů mezi jazykovými výrazy, která položila základ klasifikacím tropů a figur v rámci rétoriky a poetiky. Stoikům pochopitelně nemohly uniknout případy, kdy mezi formou a obsahem slova existuje rozpor, anomálie. Plurálové podoby Athénai, Thébai např. označují jednotlivinu, singulárovým tvarům démos, lid, choros, sbor, odpovídá množina prvků. Anomálie, to je narušení očekávané pravidelnosti (analogie), se však běžně objevují i v systému skloňování, časování a odvozování slov. Rozpor mezi stoupenci anomálie a analogie nabyl na intenzitě zvláště tam, kde filologové vědomě ovlivňovali (a leckdy neoprávněně unifikovali) jazykové podoby při vydávání klasických autorů, zejména Homéra, od jehož jazyka se řečtina helénistického období už dost podstatně odlišovala. V rámci stoy tak vznikly dva protikladné filologické proudy - střediskem anomalistů bylo alexandrijské Museion se slavnou knihovnou, střediskem analogistů se stal jeho rival Pergamon. Spor mezi oběma proudy nepřestal být do dnešní doby aktuální. Podle Krateta z Mallu (2. stol. př. n. 1.) anomálie, výjimky, nepravidelnosti jsou jazykovým jevům vlastní. Jazyk si touž neosvojujeme na základě pravidel, ale nápodobou a pozorováním (paratérésis) toho, jak se skutečně mluví, jaký je úzus (synétheia). Naproti tomu učení analogistů se ukazovalo jako plodné v případech, kdy se jim dařilo formulovat pravidla, která dovedla výjimky vysvětlovat a zařazovat do systému dosavadních poznatků o jazyce. Extrémním výkladem učení o pravidelnosti jazykových jevů je spis Gaia Julia Caesara De analogia, napsaný v období galského válečného tažení. Caesar dovedl do krajnosti snahu řeckých analogistů vypracovat jednotnou normu jazyka zbaveného výjimek, dublet, synonymie i homonymie. Jako pro podobné pozdější jazykové reformátory je i pro Caesara příznačné, že ve vlastním projevu se. důsledkům svých návrhů vyhýbal. Jinak bychom mu také těžko porozuměli. Cicero, který proti analogistům prosazoval myšlenku přiměřenosti řečového projevu, reagoval na Caesa-rovy názory ostře polemicky (a v protikladu vůči dodnes přežívajícímu jazykovému purismu naprosto současně) v dialogu Řečník (47): “Co říci na adresu těch, kteří zakazují říkat nosse, iudicasse a přikazují novisse, iudicavisse? Jako kdybychom nevěděli, že v těchto případech úzus připouští tvar širší i stažený. Proto Terentius užívá obě varianty: Eho, tu cognatum tuum non noras! a jinde Stilponem inquam noveras... Ani scripsere alii rem bych nekritizoval, i když scripserunt pociťuji jako správnější. Jsem však připraven

poslouchat zvyklosti, které se řídí vkusem sluchu."

VÝUKA RÉTORIKY V OBDOBÍ HELÉNISMU Rétorika helénistického období získala charakter podrobně propracovaného oboru čerpajícího poznatky i z ostatních oborů trivia. Zato se však z ní postupně vytrácí občanská tematika, zřetel k obsahu řeči se nahrazuje úsilím o propracovanost formy a o vyzdvižení jejích dekorativních prvků. Místo snahy o filozofické zobecnění pohledu na svět nastupuje zájem o detail, o postižení situací běžného života, o duševní svět individua. Zužuje se i okruh lidí, jimž jsou umění, filozofie i rétorické projevy určeny. Řečník se přestává obracet ke svým spoluobčanům s politickými výzvami, ale uchyluje se do soukromí a snaží se vyvolat estétskou rozkoš z jazykového a stylistického ztvárnění textu a z jemnosti logické argumentace. Abstraktní a vyumělkovaný ráz helénistického řečnictví a později i římského řečnictví v období stříbrné latiny (za Flaviovců) charakterizuje jeden z historiků rétoriky slovy: Pro přednes imaginárních témat se pronajímaly velké sály, v nichž se tlačily zástupy lidí toužících vyslechnout své oblíbené řečníky. Rovněž veřejné lázně se stávaly dostaveníčky řečníků a jejich obdivovatelů. Dlouhé hodiny se tam rozebíraly abstraktní etické, morální a právní problémy předkládané s vyhrocenou vášní a s přesvědčující naléhavostí. Adepti řečnictvi navštěvovali tyto schůzky, aby mohli studovat cesty, jimiž se ubírají slova vyvolávající citové vzrušení posluchačů (Bahn, 1937, s. 208). V řečnickém projevu stejně jako v umělecké próze helénistického a římského období převládly dvě krajnosti výrazu. Vedle tradičního střízlivého stylu atického, k jehož lakoničnosti se v latině přikláněli i někteří řečníci římští, se pod vlivem maloasijských autorů rozvinul tzv. styl asijský (genus orationis Asiaticum). Za jeho původce bývá považován Hegesias z Magnesie (pol. 3. stol. př. n. L). Jeho šiřiteli byli řečníci maloasijští - Ciceronovi učitelé Menekles a Hierokles z Alaband v Káni, Aischylos Knídský a Aischines Milétský. Postupně se vytvořilo několik variant asijského stylu. Nejumírněnější mezi nimi byla varianta rhodská, poměrně nejvíce vzdálená maloasijskému patosu a zdobnosti. Asijský styl formou odpovídal celkovému rázu helénistického období. Dobře se hodil jako výrazový prostředek oslavných řečí a subtilně propracovaných školních cvičení. Elementární podobu těchto cvičení měla progymnasmata, založená na napodobování vzorových textů. Pokročilejší studenti se učili sestavovat deklamace (declamationes) na vymyšlená témata řečí soudních a poradních. Deklamace se dělily na snadnější zpracování historických nebo mytologických látek, suasoriae, a na náročnější controversiae, variace na soudní řeči vztahující se k složitým kauzám. Obecné otázky filozofické nebo moralistní povahy se řešily v učebním žánru tezí (theseis). O tom, jak výuka rétoriky probíhala, jakou náplň uvedená cvičení měla a z jakých klasických vzorů vycházela, podávají podrobné svědectví četní římští autoři, hlavně Seneka Starší (desetisvazkový spis Controversiae - Oratorum et rhetorum sententiae divisiones colores, 1. stol. n. 1.), Suetonius (De grammaticis et rhetoribus, 1. pol. 2. stol. n. 1.) a Aulus Gellius (20 knih encyklopedického díla Noctes Atticae, 2. pol. 2. stol. n. 1., vyjadřujícího obdiv k latinským autorům archaického období). Obsah i tón těchto spisů ukazují, že jejich autoři si uvědomovali ústřední postavení péče o jazykovou výchovu ve školském systému, který patří k tomu nejvýznamnějšímu, co antika evropské kultuře zanechala.

HERMAGORAS Z TEMNU A UČENÍ O STASIS Předmětem rétoriky nebyl pouze zřetel k jazykovému ztvárnění řeči, ale také úsilí o konstituování jejího obsahu v rámci učení o inventio. Obsahem invence je výklad tzv. statusů řeči, za jehož původce bývá považován řecký rétor Hermagoras z Temnu (pol. 2. stol. př. n. 1.). Hermagorův spis o rétorice soudních řečí se nedochoval, o jeho podobě jsme však dost přesně informováni z děl jeho římských i řeckých vykladačů, zvláště Cicerona (v 7. - 11. kap. spisu De inventione), autora rétoriky Herenniovi (II. kniha), Kvintiliána (7. kap. Inst. oř.), a Hermogena (Peri staseós). Status (řecky stasis, lat. status, constitutio) lze charakterizovat jako otázku po věcném obsahu soudního projevu, která vyvstane před soudcem a obviněnou stranou při první konfrontaci účastníků sporu. Řecký termín stasis vycházel, podobně jako celá agonální rétorika, ze zápasnického měření sil a původně označoval výchozí postavení borců v pěstním zápase. Na obvinění, jehož podstata je vyjádřena výrazem “spáchal jsi" (fecisti), může obviněný odpovědět popřením - “nespáchal jsem" (non feci) - nebo doznáním (confessus sum), které je neomezené - “spáchal" (feci) - nebo omezené - “spáchal, ale..." (feci, sed...). Zatímco neomezené doznání vedlo přímo k vynesení rozsudku a bylo z hlediska soudní praxe celkem bez zajímavosti, představovaly všechny ostatní odpovědi (non feci; feci, sed...) začátek vlastního soudního jednání, jehož průběh se dal jednotlivými statusy přesně vymezit. Pozdější římské právo obvykle rozlišovalo čtyři statusy (quattuor status generales): 1. status coniecturae (dohadu) Odpověď popírající vinu (nonfeci) vyvolává otázku, zdali obviněný vůbec čin spáchal (an fecerit?). Jde tedy o dohad, který má vést k vymezení vztahu mezi pachatelem činu (auctor) a činem (factum), resp. vést k odhalení pravého viníka, odpovědět na otázku, kdo čin skutečně spáchal (quis fecerit?). 2. status finitionis (výměru) Tento status vzniká po odpovědi obsahující doznání s omezením (feci, sed...). Obviněný přitom uvádí, že čin sice spáchal, ale v jiném smyslu, než to tvrdí obžaloba (feci, sed aliud). Cílem tohoto statusu je vyhledat jinou definici činu. Např. jde o zabití, nikoli o vraždu, o krádež, nikoli o loupež, není podán jed (venenum), ale nápoj lásky (amatorium). 3. status qualitatis (vlastnosti)

I tento status vychází z doznání s omezením, soustřeďuje se však na okolnosti činu a na uvedení důvodů, které čin opravňují nebo alespoň omlouvají. Vychází se tu z odpovědi feci, sedde iure (recte), spáchal jsem, ale právem. V takovém případě soudce musí zvážit okolnosti a povahu činu, odpovědět na otázku, zdali obviněný měl pro svůj čin zdůvodnitelné pohnutky (an iure, recte fecerit?). 4. status translationis (přenesení pravomoci) Zatímco předchozí tři statusy se vztahovaly k události projednávané před soudem (k spáchanému činu, k okolnostem jeho spáchání, k osobě obviněného), spočívá čtvrtý status v zhodnocení samého soudního aktu. Je tedy např. vyvolán pochybností samého soudce, zdali je vůbec s to podstatu sporu pochopit a rozhodnout (an iure intendatur?). Snaha přenést (odtud translatio) rozhodnutí k jinému soudu nebo odročit je na jinou dobu může být vyvolána i výrokem obžalovaného popírajícím právo druhé strany soudit, svědčit, mluvit (non habes ius actionis), námitkami publika nebo vlastním kritickým postojem soudce, poroty, řečníka. Hermagorův výklad obsahu soudních řečí pomocí statusů vedl pozdější autory k zobecnění statusových otázek na libovolný, tedy nejen soudní projev. Toto zobecnění se v zásadě ubíralo třemi směry: 1. Obsahem řečí, jimiž se zabývala rétorika, nebyly pouze otázky, jaké se řešily u soudů, tedy konkrétní, praktické, vyžadující konečnou odpověď (quaestiones finitae), ale také abstraktní a teoretické, jejichž řešení se přenechávalo filozofii, vědě nebo víře (quaestiones infinitae). Např. otázka, zda svět vznikl seskupením atomů (an atomorum concursu mundus sit effectus?, Inst. oř. 7.2.2), se vztahuje k prvnímu statusu, úvaha “co je ctnost?" k druhému statusu, moralizující reflexe “jak je třeba žít?" k třetímu statusu a konečně pochybnost autora vyrovnat se s tématem, obvyklý exordiální topos středověkých autorů, je příkladem statusu čtvrtého. 2. Druhý směr zobecnění statusových otázek vede od řečí soudních k poradním a oslavným. Formálními příznaky tohoto zobecnění je posun gramatického času otázek od minulosti k budoucnosti (u žánrů řečí poradních) a k přítomnosti (u epideixí) a změna modality, např. u žánrů řečí poradních převažují děje s významem možnosti a náležitosti. V projevech poradních tak první status dosazuje místo posloupnosti výroků/ecisíí - nonfeci - anfecerit? posloupnost faciendum (má se udělat) - non faciendum (nemá se udělat) - an faciendum ? (zdali by se mělo udělat?). Druhý status vyjadřuje předmět náležité činnosti, pro niž se řečník vyslovuje: faciendum-faciendum, sed non hoc (má se udělat, ne však toto) - an hoc (quid) facienduml (co se tedy má udělat?). Třetí status označuje kvalifikaci náležitého děje výroky faciendum faciendum, sed respectu utilitatis (má se udělat, ale s ohledem na jistý užitek) - an faciendum respectu utilitatis? U řečí oslavných pochopitelně odpadá první status, protože předmět chvály je znám, zato se bohatě rozvíjejí status druhý a třetí, popř. i čtvrtý, vyjadřující řečníkovy obavy z vlastní nedostatečnosti. 3. Konečně třetí způsob zobecnění je založen na změně modalit posuzovaného děje. Aby mohla být zodpovězena otázka prvního statusu (anfecerit?), bylo potřebné rozlišit, zda čin byl výsledkem pachatelova záměru nebo zdali byl podmíněn okolnostmi na pachateli celkem nezávislými. V podstatě tedy šlo o to, zdali pachatel skutečně chtěl čin spáchat (an voluerit?). Byla-li odpověď kladná, hledaly se jednak vnitřní motivy (causae), vycházející z duševních dispozic jako hněv, nenávist, strach, vášeň, jednak motivy vnější (consilia), spočívající v prospěchu, který pachatel od činu očekával. Byla-li odpověď záporná, zjišťovalo se, zda pachatel čin spáchat mohl (an potuerit?). V takovém případě se zkoumaly fyzické předpoklady pachatele (potestas), nebo objektivní podmínky činu (facultas). Zvažování vzájemných vztahů mezi těmito modalitami bylo vodítkem k obsahu soudní řeči a ke konečnému vynesení rozsudku. Úkolem řečníka u soudu i úkolem soudce bylo volit v projevu taková slova, která by přesně vystihovala sdělný záměr. Ideálem tu byla přiměřenost volby slovní zásoby, tedy shoda (aptum) mezi záměrem mluvčího (voluntas), věcným obsahem užitého výrazu (res) a formou výrazu (verba). Vztah mezi verba a res se chápal buď tak, že bylo třeba věc pojmenovat, vyhledat pro ni přesný výraz (nebo termín) - res est manifesta, sed de nomine non constat, věc je zjevná, ale dosud nevyjádřená, nepojmenovaná (Inst. or. 7, 3, 4), nebo naopak, vycházelo se od podoby slova (výroku apod.), a to se mělo vyložit, najít pro ně věcný obsah (est certum de nomine, sed quaeritur quae res ei subicienda sit), je známo slovo, ale hledá se, jakou věc označuje (Inst. or. 7, 3, 4). Úkolem řečníka ovšem nebylo věc (jev, čin, událost) jenom pojmenovat, ale také klasifikovat a posoudit vzhledem k určitým souvislostem, v případě soudního projevu vzhledem k právní normě (lex). Přiřazením věci k určité normě se zabývaly dva druhy soudních řečí. Cílem prvního druhu, genus rationale, bylo pojmenovat, a tím zobecnit skutkovou podstatu činu, aby mohla být kvalifikována trestem (po-ena), nebo odměnou (praemium). Druhá kategorie soudních řečí, genus legale, vycházela z textu a smyslu zákona a konkretizovala jej pro jednotlivý případ. Mimo oblast soudnictví se genus rationale uplatňoval v oborech, které obsahovaly vedle výroků popisných, konstatujících, i výroky hodnotící a normotvorné (ve výkladech jazykových a mluvnických, literárněvědných, historiografii), zatímco genus legale převažoval všude tam, kde šlo o výklad textu a o nalezení všech jednotlivých případů, na něž se text vztahuje. K těmto oborům patřila textová kritika, biblická exegetika a zejména filologické výklady jazykové formy zákonů (scriptum legis), které zkoumaly zákonodárcův záměr vložený do textu (voluntas legumlatoris). Filologická analýza se opírala o dvě zásady. První (ratio) vycházela z jazykové správnosti a logické i obsahové soudržnosti (koherence) textu, druhá (consuetudo, usus) vycházela z praktického užívání jazyka a z takového porozumění textu, které napovídala empirie běžného nebo kompetentního posuzovatele (srov. Inst. or., 7, 6, Litera zákona a duch zákona). Důležitým předpokladem výkladu zákona byla rovnost svobodných občanů před soudem (aequitas), která dávala každému účastníku řízení právo na zdůvodnění vlastního pochopení toho, co zákon předepisoval. Ekvita se tak stavěla vedle litery zákona (ius) a nezřídka i nad ni, protože odstraňovala její tvrdost, v duchu přirozeného právního cítění hledala nové možnosti interpretace právního textu v případech neobvyklých a výjimečných. Hermagorovo učení o stasis, známé pouze prostřednictvím prací pozdějších autorů, představovalo metodu vyhledávání sporných míst v polemických vystoupeních. Proto z něho vyrůstala veškerá rétorická argumentace v oblasti práva i mimo ni.

Zejména díky pracím Hermogenovým přešlo toto učení do středověkých (hlavně byzantských) rétorik a zpřístupnilo náročné výklady o argumentaci obsažené v Aristotelových Topikách. RÉTORIKA V ANTICKÉM ŘÍMĚ V důsledku toho, jak helénistické státy před počátkem našeho letopočtu postupně přecházejí pod nadvládu Říma (r. 148 Makedonie, r. 133 Pergamos, r. 74 Bithýnie, r. 64 Sýrie, r. 30 Egypt), začíná i v pracích věnovaných rétorice převažovat latina. Řecká kultura, ať už nekriticky přejímaná, nebo žárlivě odmítaná, si uchovává úlohu vzoru pro zpracování témat filozofických, literárních i vědeckých. Řečtina ovšem ztrácí svou funkci jazyka kulturního dorozumívání pomaleji, protože do Říma přijíždějí řečtí učitelé, kteří přednášejí řecky a podle řeckých literárních vzorů. Římští bohatí občané a aristokraté naopak posílají své syny na studium nebo na zkušenou do Atén a do jiných řeckých kulturních center. Tak tomu bylo v případě Horatiově, Ovidiově, Ciceronově. Zlaté období římské prózy (léta 81-31) je již zcela poznamenáno nadvládou latiny a témat vztahujících se k Římu. Vzniká kánon klasických řečníků, v němž jsou zastoupeni stoupenci ozdobnosti a vznešenosti stylu (Messala Korvinus) i stoupenci stylistické střídmosti a strohosti (Gaius Julius Caesar, podle Tacita summis oratoribus aemulus, rovnocenný sok nejvýznamnějších řečníků). Vrchol kánonu zaujímá Markus Tulius Cicero. Podmínky pro pěstování rétoriky v Římě zpočátku nebyly zvlášť příznivé. Představitelem politicky angažovaného řečnictví byl Markus Porcius Kato (234-149), hlasatel starých římských ctností a odpůrce helénistického kosmopolitismu. Na čas se mu dokonce podařilo prosadit, že řečtí učitelé rétoriky museli opustit město. Stylistickou stránku řeči vědomě podceňoval, znám je jeho výrok Rem tene, verba sequentur! (Drž se věci, slova přijdou sama!). Jako stoik kladl vysoký důraz na morálku. Jeho výměr řečníka, který musí být vir bonus, dicendi peritus (řečník je muž řádný, v mluvení zkušený) přešel Kvintiliánovým prostřednictvím do mnoha pozdějších učebnic řečnického uměni. Katonovo vystoupení proti řecké rétorické praxi zůstalo bez úspěchu. Naopak, rétorika, jejíž výuka se důsledně přidržovala řeckých vzorů, si získávala oblibu. Její význam si uvědomili zvláště zastánci politických a zemědělských reforem v období bratří Grakchů. Protože většině příslušníků strany populárů, která tyto reformy prosazovala, byla řecká vzdělanost jazykově nedostupná, objevily se rétorské školy latinské. Podle Suetonia založil takovou školu Lucius Plotius Gallus v devadesátých letech 1. stol. př. n. 1. Senátoři Licinius Krassus a Gnaeus Domicius Ahenobarbus krátce nato r. 92 tyto školy sice zakázali, ale rozmachu rétoriky v Římě na delší dobu už zabránit nemohli. Tím vzniká předpoklad pro psaní učebnic rétoriky. V nich se také soustřeďují všechny dosavadní poznatky, k nimž řecky psaná literatura dospěla.

RÉTORIKA PRO HERENNIA (AD C. HERENNIUM DE RATIONE DICENDI LIBRI QUATTUOR) Z antických rétorik je dílo neznámého autora věnované rovněž neznámému Herenniovi jedním z nejsoustavnějších a nejúplnějších. K prvním dvěma neznámým je ovšem třeba dodat ještě dvě další. Neznáme totiž ani původní název díla, ani přesné datum napsání. O to víc vzniklo kolem tohoto textu dohadů, herenniovská literatura obsahující pokusy o řešení této rovnice o čtyřech neznámých přesahuje tisíc položek. Jako oprávněný se neprokázal ani názor, že autorem spisu byl jakýsi rétor Kornificius, připomínaný Kvintiliánem (3, 1, 21 a 9, 3, 89), poslední úvahy směřují k zakladateli latinských rétorických škol Luciu Plotiu Gallovi. Jediné zpřesnění přinesl současný výzkum v časovém zařazení vzniku díla mezi roky 86 a 82 př. n. 1. (s větší pravděpodobností příklonu spíše k prvnímu datu). Uvážíme-li k tomu okolnost, že do 15. a 16. století většina učenců připisovala autorství tohoto díla Ciceronovi, je třeba uznat, že herenniovská otázka patří v dějinách rétoriky k nejzáhadnějším. Bohužel, s tímto zájmem, který je vzhledem k podstatě věci přece jenom vnější, kontrastuje poměrně malý počet současných edic originálního znění textu nebo jeho terminologicky mimořádně náročných překladů do moderních jazyků. K úzkému kruhu editorů tak patří zatím jenom F. Marx (Teubner, Lipsko 1894), H. Bornècque (Paříž, 1932), H. Caplan (Loeb, Londýn 1954), G. Calboli (Bologna 1968) a G. Achard (Paris, Les belles lettres, 1989). Středověká atribuce rétoriky ad Herennium Ciceronovi se opírala o rukopisy ze 4. a 5. stol. obsahující toto dílo společně s učebnicí De inventione, kterou Cicero napsal jako úvodní část k zamýšlené pětisvazkové učebnici rétoriky, když mu bylo 19 let (nepochybně se tu velice důsledně inspiroval zápisky přednášek svých rhodských učitelů). Staří autoři nazývali tento stručný spisek Rhetorica prima (vetus), aby jej odlišili od rétoriky pro Herennia, nazývané Rhetorica secunda (nova). Rozhodně však je třeba zdůraznit, že rétorika ad Herennium spolu s pracemi Cicero-novými a Kvintiliánovými představovala hlavní zdroj poučení o rétorice ještě dlouho do nové doby především díky soustavným výkladům jednotlivých částí oboru a jejich důslednému utřídění. Dílo je rozvrženo do čtyř knih, které obsahují: 1. Rozdělení částí rétoriky (podle peripatetiků) na inventio (vyhledávání látky), dispositio (uspořádáno, elocutio (styl), memoria (učení o paměti) a pronuntiatio (přednes). 2. Rozdělení řečí na soudní, poradní a oslavné (podle Aristotela). 3. Předaristotelské rozdělení částí řeči na exordium (úvod), narratio (vyprávění, líčení události), divisio (naznačení osnovy řeči), confirmatio (argumentaci), confutatio (vyvracení argumentů) a conclusio (závěr). První kniha (27 paragrafů) začíná věnováním Herenniovi, který projevil přání vzdělávat se v řečnickém umění. Řekové se tu odsuzují za to, že se v pracích, od nichž se očekává praktické poučení, honosí filozofickými znalostmi nikoli proto, že to vyžaduje podstata věci, ale proto, aby se blýskli sami před sebou i před posluchači. Nejvíc pozornosti se věnuje problematice soudních řečí. Hlavním úkolem řečníka je podat vylíčené události věrohodně, protože přesvědčivost nevzniká z pravdivosti, ale z pravděpodobnosti. Nejsou-li fakta pravdivá, je nutno dosahovat věrohodného působení s větším úsilím. Rozlišují se tři typy líčení faktů (narratio): a) Zaujaté, stranící. Má naklonit soudce i ostatní auditorium pro řečníkův záměr. b) Odbočení, exkurz. Projednávanou záležitost podrobněji rozvádí kvůli rozvinuté argumentaci nebo pro slohový účinek. c) Literárně vytříbené, básnické. Uplatňuje se méně u soudu, většinou bývá námětem umělecké literatury nebo školních cvičení.

Předností vyprávění je stručnost (narratio brevis) a jasnost (narratio dilucida, aperta). V závěru první knihy se probírá tematika obsahu soudních řečí podle Hermagorova učení o statusech řeči. Druhá kniha (50 paragrafů) se soustředuje na žánry soudních řečí. Obsahuje učení o invenci a o jeho nejdůležitější složce, argumentaci, vyhledávání a konstruování důkazů. Invenci autor vymezuje jako vyhledávání věcí (faktů, důkazů) pravdivých nebo pravděpodobných, které činí řečníkův výkon věrohodnějším. Předpokladem úspěšnosti argumentace a autority řečníka je účinný úvod řeči. Třetí kniha (39 paragrafů) se zabývá řečmi poradními (1-9) a oslavnými (10-15), uspořádáním řeči (16-19) a přednesem (2039). Složkami přednesu jsou zvuková stránka řeči (figura vocis) a mimika spolu s gestikou (motus corporis). Hlas má sílu (magnitudo vocis), pevnost (firmitudo vocis) a měkkost, pružnost (mollitudo vocis). Kdežto síla hlasu je darem přírody, ostatních dvou vlastností hlas nabývá cvičeními - napodobujícími (exercitatio imitationis) a deklamačními (exercitatio declamationis). Výslovnost a mimika se liší podle toho, zdali jde o projev běžný, hovorový (sermo), veřejný, argumentativní (contentio) nebo emocionální (amplificatio). Běžný hovor, který je většinou součástí dialogu, sděluje nepatetickým způsobem běžné události a dělí se na důstojný, poučující, oznamovací a žertovný (sermo dividitur in partes quattuor: dignitatem, demonstrationem, narrationem, iocationem). Argumentativní projev je zdrženlivý nebo prudký, užívá se ho v polemikách a debatách. Projev emocionální je uklidňující nebo patetický, směřuje k vyvolání souhlasu nebo rozhořčení. Závěr třetí knihy obsahuje výklad o dobré paměti (memoria). Paměť se dělí na přirozenou (naturalis) a nabytou (artificiosa), uvádějí se příklady k jejímu procvičování. Čtvrtá kniha (69 paragrafů) zahrnuje podrobný výklad řečových stylů a soupis řečnických ozdob - tropů a figur. Styly (elocutiones) se dělí vertikálně na vysoký (grave), střední (mediocre) a nízký (attenuatum). Funkcí prvního je přimět k činu, zamyšlení, změně postoje (movere), druhého pobavit (delectare) a třetího poučit (docere). K přednostem, ctnostem stylu (virtutes) patří jazyková správnost (latinitas) a logická jasnost (explanatio). K oběma těmto ctnostem, které se souhrnně nazývají elegantia, se přiřazují skladnost (vhodné spojování hlásek, slov a slabik, compositio) a vážnost, důstojnost (dignitas), vyjadřovaná obraznými prostředky - tropy a figurami. Při jejich uvedení si autor díla uložil obtížný úkol - nahradit vžitou řeckou terminologii výrazy latinského původu. Rovněž uváděné příklady volí výhradně z domácí literatury. Původní je i rozlišení ozdob slovních (verborum exornationes) a větnýeh (sententiarum exornationes). Slovních figur je pětačtyřicet a vztahují se k jazykové formě řeči, větných figur je devatenáct a vztahují se k sdělovanému významu. Slovními ozdobami jsou např. similiter cadens a similiter desinens (homeoptoton a homeoteleuton, shoda hlásek v sousedních slovech), annominatio (polyptoton, různé tvary téhož slovního základu), subiectio (hypofora, fingovaný dialog v monologickém textu), dissolutum (asyndetická, bezespoječná konstrukce), superlatio (hyperbola), intellectio (synekdocha), translatio (metafora), denominatio (metonymie), permutatio (alegorie) aj. Příklady větných figur jsou contentio (antiteze), similitudo (přirovnání). conformatio (personifikace), significatio (zdůrazněno, sermocinatio (dialog) aj. Rétorika ad Herennium je pozoruhodným svědectvím o zdomácnění rétoriky na římské půdě. Neznámý autor tu vystupuje s uspořádaným výkladem, který shrnul poznatky řeckých autorů, i když se od nich odlišil především důrazem na domácí veřejný život a na ukázky z domácí literatury. Současného čtenáře může zaujmout, že poprvé v dějinách se tu užívá slova partes ve významu politické strany (2, 43), že se tu vymezuje rozsah mluvnické látky, are grammmatica (4, 17), rozlišuje se právo přirozené a zvykové (2, 19-20) apod. Dílo je psáno v jednoduché, přístupné latině (sermo plebeius), která nezřídka kontrastuje s propracovaným stylem uváděných příkladů. Díky stylizační přístupnosti a přehlednosti zpracování se rétorika pro Herennia stala ve středověku základním učebním textem, vzorem pro mnohá další zpracování i východiskem terminologických soupisů z oblasti svobodných umění. O ni se také opírali autoři nejstarších učebnic rétoriky v Čechách Jindřich z Isemie (konec 13. stol.) a Mikuláš Dybin v polovině 14. stol. V téže době z tohoto díla také vychází český slovníkář Bartoloměj z Chlumce zvaný Klaret. Jeho Vokabulář gramatický obsahuje 478 veršů, v nichž se, namnoze s velkými obtížemi, vytváří české názvosloví svobodných umění, a tedy i gramatiky a rétoriky, o nichž se zmiňují následující verše: 13. verš Grammaticam modicam volo tradere speculativam 14. verš Fertur grammatica slovočtena, litera čtena. 156. verš Rethorice flores nunc exponam meliores: 157. verš Rethorica post mluvokrása, sit okrasa color; 158. verš dictamen složenie, domyšleník dico poeta. CICERONŮV DOKONALÝ ŘEČNÍK JAKO OBČAN A POLITIK Markus Tullius Cicero (3.1.106-7.12.43) je největším řečníkem římské republiky a současně také nejvýznamnějším autorem prací o rétorice, jejichž vliv byl pro další vývoj oboru naprosto zásadní. Rétorika je v Ciceronově pojetí, stejně jako u Isokrata, nezbytnou součástí politického působení. Na rozdíl od autora ad Herennium byl Cicero přímým žákem řeckých učitelů filozofie a rétoriky a obdivovatelem řecké kultury. Spojení rétoriky s filozofií považoval za nezbytný předpoklad výchovy dokonalého aktivního občana a řečníka. Řečníkem a politikem byl Cicero celý život. K sepisování svých názorů na rétoriku se však obrátil - s výjimkou raného spisku De inventione - teprve tehdy, kdy se po roce vyhnanství (r. 58) musel až do své smrti stranit veřejného života. Jeho nejvlivnějším dílem je filozofický dialog O řečníkovi (De oratoře ad Quintumfratrem libri III) z r. 55, z r. 54 pochází kratičký spis Části řeči (Partitiones oratoriae), výklad rétoriky ve formě otázek a odpovědí. Z r. 46 je dialog Brutus seu de claris oratoribus, vykládající dějiny římského řečnictví, v témže roce nastoluje ideál řečníka dialog Oratoř, ad Marcum Brutum, který pojednává o druzích řečnického stylu. Doplňkem tohoto dialogu je úvaha O nejlepším rodu řečníků (De optimo genere orátorům), oslava Demostena a zamyšlení nad možnostmi překladu jeho slavné řeči O věnci. Rétorické tematice je blízký spis Topica z r. 44, v němž Cicero na žádost právníka Trebatia popularizuje výklad o dokazování z Aristotelovy Topiky a Rétoriky.

Cicero je především řečníkem. Jeho soudní řeči jsou dokladem mistrovsky propracované argumentace působící na rozum a ještě více na city. Menší, ale nijak nevýznamnou část jeho tvorby zaujímají díla filozofická a literární. Zároveň je prvním antickým autorem, jehož myšlenkový svět důvěrně poznáváme díky rozsáhlému souboru asi tisíce listů. Uvažuje v nich o tématech veřejných i velice osobních - o všednodenních starostech, o přátelství, o stáří, o smrti. Obsah této korespondence je cenným klíčem k interpretaci Ciceronova díla i jeho osobnosti samé. Také proto, že mnoho myšlenek věnuje způsobu svého vyjadřování a účinkům, které chtěl a dokázal u čtenářů a posluchačů vyvolat. Řečnictví považuje Cicero za nejvyšší formu všech lidských schopností a za nejdůležitější složku politické praxe. V umění řeči a ve stylistickém mistrovství se odráží všechno, čeho lidská civilizace dosáhla. Proto musí řečník ovládnout všechny obory poznání, především filozofii. Ciceronův důraz na styl a na úsilí o decorum, přiměřenost v řeči, která musí být důsledkem přiměřenosti veškerých lidských aktivit, z tohoto důrazu vycházely i všechny pozdější vlny klasicismu. S učením o dekoru souvisí i Ciceronova koncepce stylu. Podle svého rhodského učitele Molona odmítá jednoduchost, lakoničnost aticismu i vyumělkovanost asianismu a přiklání se k vyrovnanému způsobu vyjadřování, odrážejícímu osobnost autora, očekávání publika i přirozené zákonitosti jazyka. V nemenší míře Ciceronova osobnost vyvolala i kritiku. Jednu z nich vyslovil německý historik Theodor Mommsen. Podle něho byl Cicero povrchním politikem bez vhledu do podstaty věci a bez jakékoli vize obrácené do budoucnosti, ve filozofii se nepovznesl nad eklekticky vybranou snůšku názorů a nad plané moralizování. Ale ani Ciceronův styl nedosáhl u Mommsena uznání. Vytýká mu chladnou vykalkulovanost na efekt, nedostatek vnitřního zaujetí i hlubšího přesvědčení. Proti této kritice lze ovšem namítnout, že Ciceronovi byla filozofie rádkyní a útěchou v neštěstí, že její studium považoval jen za předpoklad úspěšné advokátské a politické praxe, nikoli za hlavní předmět svého zájmu. Převážně na něj působil novoplatonský vliv nové Akademie a názory stoiků, hlavně jeho učitele Panaitia. Od něho převzal požadavek na výchovu krásného, harmonického člověka, schopného dostát svým povinnostem, a modifikaci učení o logu, který člověku není dán zvnějšku, shora, ale vzniká v něm samém jako touha přiblížit se ideálu. Jím je Ciceronovi vir bonus a oratoř perfectus, spojení mravně ušlechtilého člověka, řečníka a politika, schopného ovládnout rozum i city auditoria. Hlavní váha Ciceronovy tvorby tedy nespočívá ve filozofii, i když ve svých spisech uchoval cenné, jinak už nedostupné myšlenky řeckých myslitelů a zakladatelským způsobem se také zasloužil o vznik latinské filozofické terminologie. Důvod, proč se Cicero stává jednou z nejznámějších a nejcitovanějších osobností antiky, spočívá v jeho pracích o rétorice jako oboru, v němž se odráží teorie a praxe římského práva i politika dramaticky neklidné doby poznamenané koncem republikánského Říma. Uceleným a instruktivně podaným přehledem rétorické problematiky je stručný spis De inventione, který Cicero napsal ve svých devatenácti letech a který svědčí o tom, že římské rétorické školy už dosáhly vysokého stupně komplexnosti poznatků. V první knize se rétorika vymezuje jako součást politiky. Jejím oborem jsou speciální otázky (causae), pro něž se hledají konkrétní konečné odpovědi. Tím se liší od filozofie, která se zabývá otázkami obecnými (quaestiones generales), na něž definitivní odpověď nelze poskytnout. Kauzy se vyskytují ve třech druzích řeči - soudních, poradních a příležitostných. Dále se tu probírá pět částí rétoriky (inventio, dispositio, elocutio, memoria, actio). Druhá kniha je cenným východiskem pro teorii římského práva a obsahuje učení o statusech řeči zpracované podle Her-magora z Temnu. V okruhu rétorické problematiky je vrcholným dílem Ciceronova zralého věku dialog (disputatio) O řečníkovi. Jeho děj se odehrává ve vile Lucia Licinia Krassa v Tuskulu, někdy ke konci r. 91, který Cicero pokládá za šťastný vrchol římské republiky. Postavy dialogu, jehož prostředí je zřetelnou citací Platonova Faidra, jsou reálné. Nejvíce místa zaujímají repliky Krassovy, jejichž prostřednictvím tu promlouvá sám Cicero. Spolu s Krassem tu ještě vystupují Markus Antonius, Q. Scaevola, C. Julius Caesar Strabo Vopiscus a Sulpitius. První kniha (a současně i první den) rozpravy je věnována Krassově úvaze o výměru řečnictví a o znalostech, které jsou pro úspěšného řečníka potřebné. Řečníkovi nestačí znalost pravidel (praecepta), ale musí mít předpoklady ve svém talentu (ingenium) a v životě, jaký vede. Tématem druhé knihy a druhého dne setkání je Antoniův výklad dějin řeckého a římského řečnictví, probírá se tematika invence, statusů, loci communes, kompozičního uspořádání řeči, řečníkovy paměti. V třetí knize se opět ujímá vedení rozhovoru Krassus a nastoluje problém řečnického stylu. Nejde mu přitom pouze o řečovou správnost (“nikdo ještě nezahrnul slovy chvály člověka, který mluví tak, že posluchači pouze rozumějí tomu, co chce sdělit, zato každý hledí s opovržením na toho, kdo by to neuměl", 3. 14)). Řečník musí dbát o estetické hodnoty, o to, aby řeč byla “umělecky vypracovaná, široce koncipovaná, výrazově bohatá, plná jasu po stránce myšlenkové i výrazové, která má svůj vlastní rytmus a metrické členění... Ti, kdo ovládají umění takové řeči podle toho, jak to vyžadují rozdílné stupně důležitosti osob a věcí, nesporně zasluhují uznání v té nejchvályhodnější stránce jazykového projevu, pro niž se užívá označení přiměřený styl, styl, který ladí (quiddeceat)" (3.14). Antonius varuje před roztržkou mezi myšlením a řečí, proto odmítá představu, že by jeden učitel měl žáky učit myslet a jiný tyto myšlenky vhodnou jazykovou formou vyjadřovat. Obě stránky řeči, obsah i forma, jsou důležité, neboť “bohatý obsah rodí i bohatou formu". Soulad těchto stránek, aptum, je důsledkem rovnováhy mezi osobností řečníka, jeho politickými a filozofickými názory i mezi řečníkovým přirozeným talentem a ovládnutím rétorických poznatků. Podle Cicerona, který ve své koncepci stylu shrnuje poznatky předchůdců, je úkolem řečníka (a) vyhledat téma a zdůvodnění řeči (inventio), (b) vhodně rozdělit hlavní téma a uspořádat argumenty (divisio), (c) vyhledat náležitou slovesnou podobu svého projevu (elocutio), (d) uchovat takto připravenou řeč v paměti (memoria) a (e) působivě ji přednést (actio, pronuntiatio). Řečník je úspěšný tehdy, podaří-li se mu získat přízeň auditoria, vyložit podstatu věci, ukázat, v čem tkví podstata sporu, zdůvodnit vlastní východiska a vyvrátit protivníkovy pozice. Hlavním předpokladem splnění všech těchto cílů je vhodný styl. V učení o stylu, rozvinutém zvláště v dialozích Brutus a Řečník, Cicero odmítá krajnosti dvou hlavních tendencí antického řečnictví - asianismu a aticismu. Asijský styl, plod rezignace helénistického období na občanskou úlohu rétoriky, kritizuje za neupřímnou vyumělkovanost, jsou mu však vzdálení i římští napodobovatelé řeckého aticismu, jimž vytýká bezkrevnost a výrazovou chudobu.

Trvalou hodnotou pozdějších teorií stylu se rovněž staly Ciceronovy komentáře k vertikálnímu rozdělení stylu na vysoký, střední a nízký. Nízkému stylu se věnuje pozornost v souvislosti s aticistickou lakoničností výrazu, jeho přednostmi jsou jazyková správnost, čistota a výběr přiměřených prostředků. Neměl by mu chybět ani humor a smysl pro ironii. Opakem je vysoký styl vyznačující se na vhodných místech užitím myšlenkového a citového zdůraznění (amplificatio). V Isokratově duchu Cicero rozvíjí teorii periodické a rytmické řeči. Rytmus (lat. numerus) je nejen důsledkem střídání dlouhých a krátkých slabik, ale také výběru a uspořádání slov a paralelní výstavby a rozsahu větných celků. Zvláště zřetelně se projevuje zejména v závěrečné, významově kulminující části věty - v klauzuli, jak tomu nasvědčují ukázky z Ciceronových soudních řečí a polemik. Díky úzkostlivé péči o styl svých projevů i zásluhou filozoficky laděných úvah na téma působivého řečnictví se Cicero stal klasikem a vzorem k napodobování již pro současníky. Rétorika se v jeho pojetí stává oborem spojujícím syntézu všech druhů vzdělání s angažovaností občana a politika. Ciceronův ideál, oratoř perfectus, je nadále rozvíjen v Kvintiliánových Základech rétoriky i v dílech pozdně helénistických autorů (China Fortunatiana, Sulpicia Victora, Julia Victora, Satia Severiana). V kontextu křesťanské víry Ciceronovy myšlenky ožívají u sv. Augustina, jehož spis De doctrina Christiana je jejich vlivem při výkladu kazatelské praxe zásadně poznamenán. Obě tyto myšlenkové linie, antická i křesťanská, pak ožívají v období renesance. Šťastný nález dlouho ztraceného rukopisu dialogu O řečníkovi (1526) se zároveň stává jedním z významných milníků renesanční evropské kultury.

KVANTILIÁNOVY ZÁKLADY RÉTORIKY Syntézou všech poznatků, které o rétorice antičtí myslitelé shromáždili, je dílo Marka Fabia Kvintiliána (35-96), prvního státem placeného učitele řečnictví v Římě za vlády Flaviovců. O Kvintiliánově společenském uznání svědčí také okolnost, že císař Domicián ho povolal na místo vychovatele vnuků své sestry a vyznamenal ho konzulskou hodností. Hlavním dílem Kvintiliánovým je dvanáct knih kompendia Institutio oratoria (Základy řečnictví). Jeho předchozí spis De causis corruptae eloquentiae. Příčiny pokažené výmluvnosti, je znám pouze podle názvu. Základy rétoriky, českému čtenáři dostupné díky Bahníkovu modernímu překladu z r. 1985, jsou dílem, které zásadním způsobem ovlivnilo evropskou humanistickou vzdělanost po dobu přesahující patnáct století. Dokonce i tehdy, kdy bylo známo pouze z několika dochovaných částí, vzbuzovalo obdiv, který vyvrcholil nálezem celého rukopisu v roce 1416. Zřetelné stopy jeho vlivu a nezřídka i doslovné opakování mnohých výkladů lze snadno nalézt v učebnicích rétoriky až do první poloviny devatenáctého století. Prach, usednuvší na tyto učebnice krátce poté, odsoudil Kvintiliána na více než sto let k zapomenutí. Teprve současná doba se svým zájmem o rétoriku, o tradice zkoumání slovesné struktury textu a o zdroje humanistického vzdělání ukázala na překvapivou modernost Kvintiliánova díla. Na počest devatenáctisetletého výročí napsání Základů rétoriky byla v Kvintiliánově rodné španělské Calahoře (římském Calagurris) uspořádána v r. 1996 konference, k stejné příležitosti vyšla dvě zvláštní čísla časopisu Rhetorica. Moderní čtenář má rovněž k dispozici několik nejnovějších vydání Základů (též s překlady do moderních jazyků a s podrobnými komentáři). Kvintiliánovo dílo, prozrazující mnoho o autorových osobních pocitech a hodnoceních řečnické praxe v době svého vzniku, je výsledkem převažujícího soudobého znepokojení nad úrovní výuky rétoriky v císařském Římě. Kvintiliánovi šlo především o uchování toho nejlepšího, čeho antická rétorika dosáhla, a to v praktickém řečnictví i v teoretických výkladech o poslání působivé řeči. Kvintiliánovým ideálem je dokonalá vyváženost mezi morální způsobilostí řečníka a dokonalostí jeho řečového vystupování. Výsledkem toho je pak jasná, čistá, krásná a přiměřená řeč. Na mnoha místech Základů se proto vysvětluje slohový pojem přiměřenosti (prepon, aptum) obsahu a formy vystoupení, řečníkovy mravnosti a řečového stylu, zdůrazňuje se zlatý střed, zdravý smysl pro nalézání míry. Všechny krajnosti, které se od tohoto středu odchylují - a tady má autor hlavně na mysli afektovaný “nový styl" - přinášejí zlo a je potřebné se jich vystříhat. Základy rétoriky jsou kompozičně vyváženým výkladem autorových názorů na výchovu mladého člověka v duchu toho nejlepšího, co kultura antického Říma přinesla, na úlohu výuky kultivovanému řečovému projevu v této výchově, na řeckou a latinskou literaturu. Těmto okruhům odpovídá uspořádání knihy: První kniha se zabývá výchovou dítěte v rodině a v prvním období školního věku, druhá zkoumá obsah a funkce rétoriky jako vědy a umění, v třetí až jedenácté knize je obsažen výklad technických otázek rétoriky zabývajících se osobností řečníka, soustavou pravidel řečnického umění a rozborem textů, které uplatněním těchto pravidel vznikly. Pro literární historii je významná zejména kniha desátá, obsahující hodnocení řeckých a římských autorů. Konečně dvanáctá kniha vyzdvihuje vzor dokonalého řečníka jako muže vysokých morálních vlastností, vzdělaného ve filozofii i v rétorice (vir bonus dicendi peritus). Kvintiliánův řečník je obhájcem nevinných, důsledným zastáncem pravdy v boji proti pomluvám, pronásledovatelem zločinů, především však učí lidi vyvarovat se omylů a vede je k vhodnému posuzování veřejných věcí (12, 1, 26). Kvintiliánovo reformátorství spočívá ve snaze uchovat v neporušené podobě to nejlepší, co tradice přinesla. Proto se Základy rétoriky staly erbovní knihou všech budoucích stoupenců klasicismu. To však neznamená, že by se jejich autor jen nostalgicky ohlížel za minulostí. Naopak, věří v sílu výchovy, která zaručí životnost velkých vzorů: tot nos praeceptoribus, tot exemplis instruxit antiquitas, ut possit videu nulla sortě nascendi aetas felicior quam nostra, cui docendae priores elaboraverunt, stará doba nám dala tolik učitelů, tolik příkladů, že se může zdát, že není většího štěstí než narodit se v naší době, k jejímuž vzdělání přispěly všechny doby předcházející (12, 11, 22). V harmonickém posuzování autorů minulosti u Kvintiliána nicméně zaznívá ostře kritický hlas, obracející se proti filozofu Senekovi (10,1,125-130). Předmětem této kritiky je Senekův nevyvážený, osobitý styl, vyjadřující individuální prožitek dramatických událostí v Neronově Římě. Sám Seneka svůj styl charakterizuje ve svém 75. dopise adresovaném Luciliovi slovy: haec sit propositi nostri summa: quod senti-mus, loquamur, quod loquimur, sentiamus: concordet sermo cum vita,... říkejme jen to, co pociťujeme, pociťujme jen to, co říkáme. Tak řeč bude v souladu se životem. Tento názor je Kvintiliánovu klasicistně uměřenému myšlenkovému světu, zakotvenému v relativně klidném období vlády Flaviovců, na hony vzdálený.

Kvintiliánovy Základy jsou prvním projevem renesance rétoriky, překonávajícím představy o jejím úpadku v císařském Římě. Přesto, že jejich autor se důsledně snaží o obnovu Ciceronových myšlenek, jeho koncepce vzdaluje rétoriku politické praxi a více ji přibližuje estetice a kultivování stylových hodnot řečového projevu v rámci promyšleného výchovného systému. Ciceronova republikánská rétorika polemik a kontroverzí tak ožívá v období vlády císařů Vespasiána a Domiciána jen částečně a slouží prosazování jiných římských ctností, než jaké převládaly v době jejího zrodu. PLINIUS MLADŠÍ A TACITUS O SMYSLU RÉTORIKY V CÍSAŘSKÉM ŘÍMĚ Literární dílo Plinia Mladšího, řečníka, autora příležitostných básní a epigramů (61 n. 62-113), Kvintiliánova žáka a stoupence, je názorným příkladem toho, jak strohost klasicistních předpisů láká k hledání výjimek a licencí, jak snadno se v lůně klasicismu rodí tendence k manýře a stylistickému ornamentalismu. Ve svých dopisech (Dopisy, přel. R. Kuthan, 1942) Plinius podává svědectví o tom, jak se verze řečí, které přednesl u soudu (jejich reálné podání, actio), zásadně lišila od podoby (oratio) upravené pro literární účely - jednak daleko větším rozsahem, jednak péčí o stylistickou vytříbenost. Byl si totiž vědom toho, že zatímco soudcům a porotě jde o věcné vylíčení skutečnosti, pak znalci (eruditi), kteří se s jeho řečmi seznamují v literární úpravě, budou schopni ocenit promyšlenou volbu a uspořádání stylových prostředků, která tuto úpravu doprovází. Pliniův obdiv k Ciceronovi - v míře ještě větší, než tomu bylo u Kvintiliána - je ovšem poznamenán zásadním rozdílem mezi politickou rétorikou v časech republiky a rétorikou, jak ji vyžadovala povaha soudních pří v období císařství. Tady je možné spatřovat zdroj Pliniova sklonu k užívání asijského stylu řeči, za jehož jádro považuje snahu ve vhodný okamžik narušit čtenářovo očekávání (základy tohoto stylu si osvojil u svého dalšího učitele rétoriky Řeka Nikéta ze Smyrny). Názorně se tento sklon projevuje v díle Panegyricus ad Traianum, v poděkování (gratiarum actio) císaři Trajánovi za udělení konzulské hodnosti. Styl Panegyriku se vyznačuje užitím mnoha nápadných stylistických obrazů vyjadřujících obdiv k nejlepšímu vládci Trajánovi v kontrastu s odsouzením jeho antipodu - nenáviděného Domiciána (vyskytuje se tu řada obvyklých řečnických atributů rozložených na osách optimus-pessimus, aliquando-nunc). Sám Plinius považoval Panegyrik nejen za ilustraci svých názorů na rétoriku, ale řeč samu komponoval jako stylistický vzor oslavných řečí. Mnohé výroky v tomto díle obsažené se rozšířily v podobě ustálených rčení v nejrůznějších výborech a florilegiích, jejich znalost dlouho patřila k intelektuálnímu vybavení humanisticky vzdělaného člověka. Moralizujícím zamyšlením nad rétorikou v císařském Římě je Tacitův Dialog o řečnících (Dialogus de oratoribus). Tacitus sám (asi 55-asi 120) byl obdivovatelem a dobrým znalcem starořímského řečnictví, s Kvintiliánem sdílel přesvědčení o nutnosti pěstovat klasicistní hodnoty řečnického slohu, především uměřenost, a dbát o výchovu filozoficky vzdělaného řečníka a bezúhonného občana. Ještě předtím, než se začal plně věnovat historii, byl znám jako advokát a skvělý řečník. Sepsání dialogu se obvykle klade do období vlády císaře Trajána, mezi roky 96 a 105. Autor tu zvolil oblíbenou formu smyšlené rozpravy skutečných postav. V díle vystupují Kuriacius Maternus, který poté, co byl rozčarován soudobým řečnictvím, se obrátil k poezii, Markus Asper, původem z Galie, advokát a stoupenec moderního řečnického stylu, dále Julius Sekundus, rovněž Gal, spisovatel a Tacitův učitel řečnictví, a především Vipsanus Messala, původně řečník, později autor historických spisů, které se staly důležitým pramenem Tacitových Dějin. Dialog o řečnících obsahuje 42 nepříliš rozsáhlých paragrafů a je situován do doby asi dvacet let před svým napsáním, kdy v Římě vládl císař Titus Flavius Vespasianus. Dialog krouží kolem sporu mezi dvěma hlavními druhy výmluvnosti, mezi řečnictvím a poezií, a v tomto rámci mezi klasickou strohostí starých autorů římské republiky a ozdobným stylem moderních řečníků z doby císařství. Se zaujetím naplňuje Tacitus tradiční formu uvádění důvodů pro et contra, líčí rozporné názory na soudobé i minulé řečníky, vysvětluje jejich morální vlastnosti i politická stanoviska. Korektně vedený spor respektující partnery dialogu směřuje k odhalení pravých příčin úpadku řečnictví v porepublikánském Římě v období upevňování císařské moci, ale zároveň také prvních projevů její krize. Formou i volbou témat připomíná Dialog o řečnících Ciceronovy spisy o rétorice, liší se však od nich étosem svých úvah. Cicero píše o rétorice v období jejího rozmachu, mnoho místa uděluje technickým základům řečnického umění, zdůrazňuje nutnost spojit rétoriku s filozofií. Naproti tomu Tacitus je svědkem poklesu důležitosti soudních a hlavně poradních řečí. Stranou ponechává vlastní návod k řečnickému vystoupení, daleko víc mu jde o smysl občanské angažovanosti řečníka, o vyslovení názoru na důsledky konfliktu mezi starými republikánskými ctnostmi a dobovou elegancí slohu, jemuž vtiskla bezstarostnou podobu poměrně klidná epocha vlády Flaviovců. Tacitus píše Dialog necelé půlstoletí po Kvintiliánovi, ale za tu dobu “největší a nejkrásnější umění rétoriky" (opus maximum et pulcherrimum, Kvint. 2, 17, 3) hodně ztratilo na významu. Příčin této změny je hodně. Spočívají vesměs v politických krizích epochy, ale i v odlišnosti cest, jimiž se ubírají vzdělanost, veřejné mravy a celá soustava kulturních norem. Tacitus šije vědom toho, že “s podmínkami doby a se změnou vkusu se nutně musí změnit také forma a druh řeči" (par. 19) a hledá kořeny těchto změn. Podobně jako'jeho současníci usilující o nápravu soudobé společnosti hledá řešení v obnově někdejších republikánských ctností, jejichž ztělesněním byli kdysi oba Katonové. Uvědomuje si však, že doba je nyní jiná a že staré římské ctnosti jsou vlastně jen směsicí skutečnosti, fikce spisovatelů a historiků i výtvorů legend a pověstí. Kvintiliánovu víru ve všemocnost vzdělání už Tacitus nesdílí, protože si stále naléhavěji klade otázku po tom, jaké toto vzdělání skutečně je a jací učitelé je poskytují. Protože poměry ho nutí ke skepsi, staví ve svém dialogu na nejvyšší místo ve výchově nikoli vzdělání, ale mravnost. V řeči má převládat péče o obsah sdělení a ta si vynucuje prostou, nevyumělkovanou formu. “Oč je lepší obléci řečníka do hrubé tógy než jej vystrojit křiklavým šatem nevěstek! Neboť to není řečnické, ba opravdu ani mužské vystupování, v jakém se představuje většina právních zástupců naší doby. Vždyť oni volnými výrazy, mělkými myšlenkami a nedbalým slohem napodobují způsoby herců. A tím, co by mělo být zakázáno i poslouchat, se většina chlubí jako duchaplnou předností zasluhující chvály, totiž že podle jejich zapsaných řečí se zpívá a tančí. Tam je původ onoho ošklivého a zvráceného, přece však hojně rozšířeného úsloví: naši řečníci mluví změkčile, naši herci tančí výmluvně" (par. 26). Tacitus, sám vynikající spisovatel, pochopitelně krásný sloh neodmítá, trvá však na tom, aby nesklouzl do- samoúčelnosti, do zbytečných kudrlinek, do prázdného klinkání. Zdravý sloh řečnického projevu (sanitus eloquentiae) musí sloužit svému

výhradnímu účelu - mluvit krásně a přesvědčivě. Tacitus se důsledně přidržuje (par. 30) Ciceronova výměru řečníka jako člověka, který “o každém předmětu dovede promluvit krásně, vybraně a přesvědčivě podle důležitosti věci, k prospěchu současníků a pro uspokojení těch, kteří mu naslouchají" (... qui de omni quaestione pulchre et ornate et ad persuadendum apte dicere pro dignitate rerum, ad utilitatem temporum, cum voluptate audientium possit, Cic. De or. 1, 8, 30). Tacitus tedy neútočí na krásu stylu, ale na soudobé deklamační manýry učitelů řečnictví. Odsouzením helénizujícího školství, založeného na řešení minuciózních filologických problémů, navazuje na někdejší úsilí Katona Staršího vymanit římské republikánské řečnictví z řeckého vlivu, na neznámého autora rétoriky ad Herennium i na protiřecké nálady vzdělaných Římanů. Tacitus vyčítá škole patetické deklamace na témata, která jsou životu zcela vzdálena, vadí mu lhostejnost vůči výchově k aktivnímu občanství: “Avšak nyní jsou naši chlapci posíláni do škol takových lidí, kteří se nazývají rétory. Tito rétoři se objevili před dobou Ciceronovou a našim předkům se nelíbili, jak je zřejmé z toho, že od cenzorů Krassa a Domicia dostali příkaz zavřít, jak říká Cicero, “školu nestoudnosti". Jak jsem již právě řekl, jsou naši chlapci posíláni do škol, o nichž nelze říci, zda duchu způsobuje více škody samo místo, nebo spolužáci, či způsob studia ... Cvičení sama jsou z velké části nevhodná. Neboř rétoři zpracovávají dva druhy látek, a to poradní, suasoriae, a soudní, controversiae. Z nich však poradní, jako by byly rozhodně lehčí a vyžadovaly méně důmyslu, se svěřují hochům, soudní, ale na mou věru jaké a jak neuvěřitelně vymyšlené, se přidělují dospělejším. K tomu ještě přistupuje okolnost, že látka, která neodpovídá skutečnosti, je přednášena formou deklamace. Tak se stává, že řečníci líčí bombastickými slovy odměny tyranovým vrahům, rozhodování zneuctěných dívek, prostředky proti moru, anebo krvesmilství s matkami, a cokoli se naskytne denně ve školách, ale na fóru zřídka nebo nikdy" (par. 15). Tacitův Dialog o řečnících je myšlenkově hlubokou úvahou o smyslu a společenských funkcích rétoriky v antickém Římě. Jeho účastníci přesvědčivě dokazují, že vývoj řečnického stylu a šíře řečníkova působení mají své zdroje především v morálce, z níž se odvíjejí záležitosti související s politikou, výchovou i estetikou. Prostřednictvím tohoto názoru se zároveň Dialog spojuje s vyzněním celého Tacitova historiografického díla a tvoří s ním pozoruhodnou jednotu.

OBDOBÍ DRUHÉ SOFISTIKY A HERMOGENOVA RÉTORIKA JAKO SOUSTAVA Bez ohledu na četné kritiky ze strany konzervativních římských vzdělanců dosahovaly pedagogické aktivity řeckých učitelů rétoriky a spolu s tím i jejich psaná díla zřejmých úspěchů. Kritičností vůči rétorice, jíž navazuje na názory Epikurovy, se např. vyznačuje spis Peri rhétorikés (O rétorice) od Filodema z Gadar, který se spolu s ostatními díly téhož autora dochoval mezi obtížně čitelnými papyry nalezenými v troskách Pisonovy knihovny v Herculanu (vyd. Longo Auricchio, 1977). Filodemos vidí smysl rétoriky v působení na city posluchače, rétorice podle něho nejde ani tak o obsah řeči (dianoia), jako o její formu, o harmonii její zvukové stránky (synthesis). Dionýsios z Halikarnassu, historik a rétor působící víc než dvacet let v Římě, kam přišel asi r. 30 př. n. 1., patřil k předním propagátorům atického slohu. Dochovalo se od něho několik spisů, především soubor studií o slavných řečnících minulosti (Peri tón archaión rhétorón hypomnématistoi) a dosud vysoce oceňovaná učebnice stylistiky, nesoucí název O skládání slov (Peri syntheseós onomatón). V ní vymezuje styl jako výběr a uspořádání jazykových prostředků, důraz však klade hlavně na uspořádání, a to nejen slov, ale i větných úseků (kol), vět a nadvětných celků. Vzorem mu je Isokratovo pojetí rétoriky spojující péči o styl s důrazem na morální a politickou vyspělost řečníka. Výlučné soustředění na stylistickou problematiku řečnictví, signalizující pozdější inspiraci rétoriky estetikou, je charakteristické pro polemiku o literárním stylu mezi dvěma Dionýsiovými mladšími současníky - helénizovaným Palestincem Caeciliem z Kalakty a neznámým autorem označovaným Pseudolonginos. Caecilius ve svých spisech odmítal stylistický ornamentalismus helénistického období a hlásal důsledný návrat k čistotě atického stylu. Je také autorem nejstaršího autoritativního kánonu klasiků řeckého řečnictví (Peri tú charaktéros tón deka rhétorón), do něhož zařazuje Demostena, Antifona, Amdokida, Lysia, Isokrata, Isaia, Lykurga, Aischina, Hypei-reda a Dinarcha. Proti asijské stylistické manýře se vyslovil v díle Čím se liší atický styl od asijského? (Tini diaferei hó Attikos tú Asianú?). Pokusem o srovnávací stylistickou analýzu je konfrontace stylistických postupů u Demostena a Cicerona (Synkrisis Démosthenús kai Kikerónos). Nedochovala se jeho rozprava na stylisticko—estetické téma nazvaná O vznešeném (Peri hypsús), která je polemickou odpovědí na stejnojmenný spis Pseudolonginův. Pseudolonginův esej si uchoval - a snad i zmnohonásobil - svůj kulturněhistorický význam do období počátků evropského klasicismu v 17. století. Dílo vyšlo v r. 1674 a jeho francouzský překladatel Nicolas Boileau původní řecký text poněkud přizpůsobil vlastní koncepci literárního stylu. Nicméně jeho hlavní myšlenku - na stylu je nejdůležitější efekt, který je schopen v příjemci textu vyvolat - ponechal v původní podobě. Vznešeným se v duchu originálu i překladu rozumí to výjimečné a skvostné, čím písemný nebo mluvený projev upoutává a co způsobuje, že v čtenáři nebo posluchači vzrůstá pocit potěšení a půvabu, co ho unáší (cet extraordinaire et ce merveilleux quifrape dans le discours, et quifait qu'un ouvrage enlěve, ravit, transporte). Vznešené pozvedá duši do výše, vyvolává emoce, autor dosáhne stylistické účinnosti jen tehdy, vyvolá-li v něm stejné pocity, jaké zažívá sám. Již z těchto několik vět je překladatelova strategie zřejmá. Helénistické chápání stylu spočívá ve vyhledávání jazykových prostředků, které jsou přiměřené zvolenému tématu řeči i autorovu sdělnému záměru (kairos, decorum). Naproti tomu Boileau usiluje o to, aby zdůraznil úlohu a vkus příjemce textu - teprve díky způsobu, jakým posluchač nebo čtenář text vnímá, text stylistické kvality získává, nebo ztrácí. Neznámý Pseudolonginos vymezuje pět zdrojů vznešenosti stylu, které vyplývají z osobnosti morálně i jazykově vyspělého řečníka - schopnost přicházet s velkými myšlenkami, navozovat prudké vášně (pathos), ovládat prostředky jazykové obraznosti (v této souvislosti se podává přehled tropů a figur), vědět, jaké možnosti stylizace jazyk nabízí, a konečně umět vhodně volit obvyklé i méně obvyklé kompoziční postupy (synthesis, zahrnující pořádek slov, rytmus a eufonii). Boileauův překlad z nich vyzdvihuje první dva, spočívající v prožitcích účastníků dorozumívacího aktu, zatímco zbývající tři, které souvisejí s vlastnostmi jazyka a stylu, zatlačuje do pozadí. Čím častěji se v helénistické rétorické kultuře setkáváme s voláním po návratu ke klasickým autorům a s pokusy o renesanci

aticismu, tím naléhavěji si uvědomujeme, že převládající stylová norma této kultury se vyznačovala narušováním principů atické uměřenosti stylu, úsilím soustředit pozornost na výjimečnost vyjádření, na ozdobnou manýru řečnických deklamací. Hnutí inspirované touto manýrou, jejíž doménou byl asijský styl řeči, neslo název druhá sofistika. Obdobím druhé sofistiky byla léta 50 až 400 našeho letopočtu, kdy rétoriku z politického života vytlačila císařská autokracie a od soudů profesionální soudcové a advokáti. Řečníkům zůstala vyhrazena jen rétorská učiliště a žánry projevů oslavných a příležitostných, v nichž téma řeči zcela jednoznačně ustupovalo způsobu, jakým řeč byla stylizována a proslovena. Druhou sofistiku reprezentuje např. dvojice traktátů nesoucí společný název Peri epideiktikon Menandra z Laodikeie (Menandros Rhétor, 3. stol. n. 1.). Je to vlastně antologie ukázek doprovázená podrobnými instrukcemi o tom, jak sestavovat chvalozpěvy na císaře (basilikoi logoi), řeči k životním jubileím (genethliakoi logoi), svatební řeči (epithalamia) apod. Velké obliby, zejména v byzantské rétorice, ale i v novověké evropské rétorické tradici (díky překladu Rudolfa Agricoly pořízenému v 15. stol.), dosáhla Aftoniova řečnická a deklamátorská cvičení nazvaná Progymnasmata (kolem r. 400), navazující na učebnici Aelia Theona z Alexandrie (2. stol.). Rétoru Libaniovi (4. stol.) nebo některému z jeho žáků se přisuzuje autorství sbírky jedenačtyřiceti druhů vzorových dopisů, Epistolimaioi charaktéres. Představitelé druhé sofistiky dokázali spojit formálně jazyková, argumentační i estetická pravidla utváření rétorických textů a vyjádřit je v soustavě didakticky promyšlených školních cvičení. Jejich díla na jedné straně uzavírala epochu ciceronského a kvintiliánovského klasicismu, na druhé straně otvírala antický svět myšlenkám judaismu a křesťanství a jejich nárokům na vypracování principů přesvědčovacího diskurzu. Druhá sofistika tak významně ovlivnila názory kappadockých Otců církve Řehoře z Nazianzu (jemuž se dostalo přízviska “křesťanský Demostenes"), Řehoře z Nyssy a Basileia Velkého, jehož spisek Pros tús neús, Mládeži, vyzývá mladé křesťany k poznávání antické vzdělanosti jako nepřeberné zásobárny morálních zásad. Antickou rétorickou výchovou je prodchnuta i činnost znamenitého církevního kazatele 4. stol Jana Chrysostoma. Nejvýznamnější osobností mezi řecky píšícími autory pozdní antiky je v okruhu rétorických témat Hermogenes z Tarsu (155225). Jeho dílo ovlivnilo především rétoriku byzantskou a zastínilo v ní všechny ostatní autory včetně Aristotela. Literárněvědná encyklopedie Suda, vydaná v Konstantinopoli v 10. stol., líčí Hermogena jako zázračného mladíka, který v 15 letech ohromil svým řečnickým uměním císaře Marka Aurelia, v devatenácti vydal učebnici řečnického umění a jeho věhlas s lety ještě vzrůstal (dodejme k tomu, že až do novověku). V pětadvaceti letech však pozbyl rozumu a svůj život skončil v naprosté duševní bezmocnosti. Hermogenovo dílo, přesněji řečeno soubor pěti spisů, které se mu připisují, patří k skutečným pilířům řecké paideia. I když sbírka progymnasmat je zřejmým podvrhem, sama tato skutečnost nasvědčuje tomu, že Hermogenovo jméno mělo dodat lesku kompilacím autorů daleko menšího významu. Proslulosti doznala i v prostředí latinském díky překladu pořízenému Priscianem. Hermogenovo dílo, vytvářející tzv. Corpus Hermogenianum, představuje základ autoritativních teorií stylu, argumentace a obsahového uspořádání řeči. Jsou to spisy Peri ideón (O stylu, styl se tu chápe jako idea složená ze tří prvků z myšlenky, ennoia, z přístupu autora k látce, methodos, a výběru jazykových prostředků, lexis), Peri staseós (O statusech řeči), Peri heureseos (O vyhledávám látky) a Peri methodú deinotétos (O prostředcích působivého stylu). Výraz deinotés (v zásadě odpovídající ciceronskému pojmu decorum) Hermogenes považuje za základ svého expresivního pojetí stylu a vymezuje slovy eis deon kai kata kairon (vzhledem k tomu, co je třeba a co se považuje za přiměřené). V poradních řečích se podle Hermogena uplatňuje náročný způsob výkladu (drimytés), s promyšlenou kompozicí, v níž jednotlivá tvrzení jsou vzájemně těsně spojena. V řečích oslavných (panegyrikoi) převažují delší větné periody, které na sebe navazují volněji, řeč se vyznačuje větší obrazností. Pozoruhodný je Hermogenův pokus o klasifikaci vlastností vznikajících z působivosti stylu. Nejdůležitější z kladných stylových hodnot je velikost (megethos), na níž se podílí slavnostní dikce (sémnotés), oslnivost (lamprotés), bohatství výrazu (peribolé), drsnost výrazu (trachytés), vášnivost (sfodrotés) a zralost (akmé). Styl jednotlivých žánrů a autorských osobností vzniká kombinací těchto hodnot. Uspořádanosti řeči slouží členění textu na syntakticko-sémantické celky elementární, kola, a komplexní, periody. Z hlediska významu nejdůležitější kola (obvykle ta, jimiž periody končí, tzv. klauzule), se vyznačují ustálenými prozodickými vlastnostmi. Jádro Hermogenových výkladů spočívá v systematizaci staršího Hermagorova učení o statusech řeči. Promyšleným způsobem se tu osvětluje cesta, jíž lidská inteligence prochází od formulace jistého problému (námětu řeči) k nalezení přesvědčivých argumentů pro jeho řešení. Hermogenova metoda výkladu je důsledně dichotomická, a proto snadno naučitelná. Každé téma soudní řeči se představuje jako problém obecný (probléma) nebo konkrétně řešitelný (zétéma), který se skládá z několika prvků. Ty jsou dvojího řádu - osob (prosopa), nebo věcí (pragmata), tj. aktantů, nebo událostí. Otázky prvního řádu hledají odpověď na to, kdo je ten, o kom se mluví, jaké má vlastnosti a v jakém vztahu k ostatním osobám vystupuje. Otázky druhého řádu zjišťují, zdali spor má charakter soudního případu, zdali má řešení, zdali ho lze vztáhnout k obecnému tvrzení zákona, zdali se vztahuje k minulosti nebo k budoucnosti, zdali obviněný přiznává vinu, nebo ji popírá, popř. přesouvá na někoho jiného apod. Hermogenova minuciózní sémantická analýza, na niž navázali jeho pozdější komentátoři (Doxapatres, Syrianos, Markellinos, Sopat-ros), láká současné autory - především díky důslednému úplatném binarismu - k počítačovému modelování vztahů mezi jednotlivými komponenty soudních případů a dosud tak udivuje důsledností a promyšleností svých klasifikací (Schouler, 1990). Do českého prostředí vstupuje prakticky celé Hermogenovo dílo v latinských překladech, které vydává v letech 1570-77 Jan Kocín z Kocinétu jako výsledek studijního pobytu u významného štrasburského pedagoga Jana Sturma. Pozoruhodné jsou zvláště Kocínovy úvodní informace o Hermogenovi, výzva ke studiu rétoriky i apel na českou šlechtu, aby překonala lhostejnost ke vzdělání a při studiu podporovala zejména děti méně majetných rodičů.