RENOVACE RODINNÉ VILY KARLA BABKY A LÍDY BABKOVÉ-BAAROVÉ
TOP REALIZACE
5
PRAHA 6 LADISLAV LÁBUS, MARTINA NOVOTNÁ PŘIPRAVILA HANA VINŠOVÁ
F O T O J A N M A LÝ A A R C H I V
Vila byla navržena architektem Ladislavem Žákem jako dvougenerační dům s oddělenými vstupy do dvou vertikálně řešených bytů se vzájemně propojenou dispozicí. Renovace byla zaměřena na sanaci stavebního stavu konstrukcí i povrchových úprav a na obnovení a zlepšení architektonického, provozního i technického standardu. Rekonstrukci jsme prováděli s ohledem a úctou k architektonické hodnotě stavby. V podstatě se jedná o renovaci původního stavu včetně zhotovení repasí původních prvků a výrobků. Nezbytné drobné stavební úpravy vynucené současnými provozními a technickými nároky byly minimalizovány a také řešení zahrady sledovalo původní předpokládaný charakter v duchu zásad Ladislava Žáka. Z HISTORIE Dům postavil v letech 1937 – 38 Ing. Jiří Palička pro rodinu vrchního magistrátního ředitele Karla Babky a jeho dceru Lídu Babkovou-Baarovou. Původně byl projekt zadán bratřím Šlapetům a na projekt Čestmíra Šlapety bylo již v roce 1937 vydáno stavební povolení. Před zahájením stavby se však rodina rozhodla oslovit Ladislava Žáka. Po roce 1948 byla část vily patřící Lídě Baarové zestátněna. Matka i sestra Lídy Baarové zemřely těsně po válce, otec se svou druhou manželkou, žijící v nevyvlastněné části vily, byli v padesátých letech nuceni opustit Prahu. V roce 1967 dům koupil od vdovy po Karlu Babkovi tehdejší primátor hl. m. Prahy L. Černý, který zde provedl drobné stavební úpravy, např. odstranil samostatné závětří a zazdil vstup do levé části stavby. Dále zazdil a později znovu vyboural boční okno v levém rohu zimní zahrady, podezdil schody pod terasou, zasklil a podezdil závětří, vyměnil plot atd. Výhoda možnosti rozdělit stavbu na dva byty byla využita v devadesátých letech, kdy se levá část domu pronajímala jako architektonická kancelář. V roce 2005 vilu koupil nový majitel. KONCEPCE RENOVACE Památková ochrana funkcionalistických staveb naráží na paradox zájmu a úsilí konzervovat původní stav, což je v naprostém protikladu
s idejí funkcionalismu, jenž chtěl domy i jejich uživatele zbavit vlivu těžkopádné historie a vytvářet architekturu přizpůsobivou požadavkům doby. U těchto domů platí dvojnásob, že pokud chceme opravdu ctít minulost, nemůžeme nerespektovat, případně se stydět za současnost. Vily Ladislava Žáka jsou z tohoto pohledu unikátním příkladem pro svou výraznou formu, jakou se snažil aplikovat u individuálních zakázek standardizovaný typ sociálního bydlení. V návrhu proto byly uplatněny pouze drobné úpravy dispozic a zateplení obvodového pláště. Snažili jsme se napravit nevhodné novodobé úpravy fasády a interiéru – například jsme odstranili obklad soklu kabřincem, novodobé venkovní dlažby a materiály v interiéru. Zároveň jsme také řešili nevyhovující stavebněfyzikální vlastnosti stavby i drobné dispoziční změny původního stavu. DISPOZIČNÍ ŘEŠENÍ Původní dvojdům po rekonstrukci slouží jako jedna bytová jednotka. Dispoziční zásahy však byly minimální a nadále bude možné vilu po malých úpravách používat dvougeneračně, neboť vnitřní dělení v zásadě zůstalo zachováno. Půdorys je řešen tak, jak je u Žákových domů obvyklé, tedy jako dispoziční a konstrukční dvoutrakt. U jižní fasády se nachází obytný trakt, u fasády severní jsou komunikační a obslužné prostory. Vila má celkem čtyři podlaží a funkční využití hlavních místností zůstalo stejné. Ke změnám došlo pouze v pomocných místnostech tvořících zázemí, např. byl vybudován pokoj hosta s vlastní koupelnou v místě bývalé sušárny prádla, resp. skladu v levé části suterénu nebo jídelní kout v místě bývalé komory či pokoje služky v přízemí. KONSTRUKČNÍ ŘEŠENÍ Nosnou konstrukci tvoří železobetonový skelet s trámkovými stropy. Obvodové stěny, plnící místy i nosnou funkci, jsou vyzdívané. Trámkové stropy jsou přiznány pouze v některých místnostech v suterénu, většinou byly opatřeny štukovaným podhledem. Vzhledem k výšce uzavřených trámkových stropů a malým konstrukčním výškám místnosti
jsou světlé výšky interiéru enormně nízké i na funkcionalistickou stavbu. Nezvykle malá výška místností, pohybující se od 235 do 265 cm, zřejmě architektovi vyhovovala k dokreslení požadované atmosféry vnitřních prostorů, pojímaných jako kajuty. V průběhu zpracování projektu pro stavební povolení jsme provedli stavebně-technické a historické průzkumy. V rámci zpracování prováděcího projektu, ještě před zahájením stavebních prací, byla provedena rovněž podrobná pasportizace dochovaných prvků a výrobků, jako jsou dveře, okna, kování, svítidla atd., jež byla předána NPÚ. Skladby konstrukcí byly zjištěny na základě sond při stavebním průzkumu. Bylo třeba vyměnit nevyhovující skladby střech a také podlahy a dožité konstrukce. Vzhledem k potřebě zlepšit izolační schopnosti zdí a stropů a požadavku odstranit novodobou vnější omítku se provedlo zateplení obvodového pláště tepelnou izolací v míře, která měla co nejméně narušit charakter fasád (cca 50 mm). STAVEBNÍ ÚPRAVY Většinou jsme sledovali renovaci původního stavu, resp. původně navrhovaného řešení stavby. K úpravám došlo pouze v místech, kde se stavby z třicátých let nejvíce odlišují od současných nároků na bydlení a způsobu života. Jedná se především o dimenze vstupních partií domu a garáže, nevyhovující provozní propojení obytné místnosti, jídelny a kuchyně, dále vybavení a standard koupelen. Ponechali jsme pouze jeden vstup při provedení úprav sledujících tvarovou renovaci původního, resp. projektovaného stavu vstupního prostoru. Zádveří bylo zřejmě z důvodu nedostatečného založení silně staticky narušeno. Na základě statického průzkumu a sond bylo rozhodnuto, že se původní železobetonová konstrukce zádveří odstraní a nahradí replikou. Na rozdíl od původního projektu, kde byla konstrukce zádveří otevřená, a byla tedy pouze závětřím, jsme provedli částečné zasklení zádveří provedené se subtilními detaily, které není příliš patrné, takže respektuje původně navrhovaný tvar a charakter závětří. Dále
TOP REALIZACE
jsme provedli drobnou stavební úpravu vstupu, sledující mírné zvětšení prostorového komfortu, vybouráním jednoho ze dvou záchodů. Původní koncept úzké chodby přitom zůstal zachován. Malá kuchyně byla od obytné místnosti oddělena chodbou a pouze 70 cm širokými dveřmi v rohu pokoje, kde se počítalo s umístěním jídelního stolu. Přímé spojení mezi kuchyní a pokojem, resp. jídelním koutem bylo zajištěno pouze podávacím okénkem. Vedle kuchyně byla prostorná komora orientovaná na terasu, sloužící zřejmě jako pokoj služky. Z pokoje služky bylo možné obsluhovat obdobným okénkem terasu. S ohledem na původní prostorový koncept stavby jsme kuchyň a komoru vybouráním příčky spojili do jedné místnosti – obytné kuchyně s jídelním koutem. Jídelní kout a obývací pokoj pak byly propojeny menším otvorem u jižní fasády. V patře jsme pokud možno co nejvíce respektovali řešení Ladislava Žáka, až na drobné stavební úpravy hygienického vybavení. U menších ložnic byly dle původního návrhu doplněny šatnové předsíňky. V nárožní ložnici jsme obnovili oddělení původně navrhované komory – šatny, s mírným posunutím původně navrhované polohy její dělicí stěny směrem k severní fasádě, aby byl zachován přímý vstup ze stávající šatny před koupelnou do ložnice. Z ložnicového patra vede schodiště na střechu, která je přístupná přes zimní zahradu. Tato místnost, využívaná jako pracovna, byla vybavena nově instalovanou čajovou kuchyňkou. Střecha je částečně využívaná jako terasa se sluneční lázní – soláriem, které je vybaveno sprchou. Po venkovních strmých schůdcích je přístupná komínová lávka, řešená jako vyhlídková plošina. Polozapuštěné podzemní podlaží vily bylo přístupné jednoramenným schodištěm, uzavřeným na horní i dolní úrovni. Jeho stísněnost jsme eliminovali odstraněním části zdi oddělující schodiště od chodby v suterénu. Spodní část zdi byla, stejně jako u ostatních schodišť v domě, ponechána jako pevné zábradlí s dřevěným madlem. Domnívali jsme se, že schodiště do suterénu
bylo takto původně navrženo, což se během stavby potvrdilo, takže jsme vlastně provedli repliku původního stavu. Přímo osvětlenou sušárnu prádla, resp. sklad s přímým vstupem na zahradu jsme navrhli jako pokoj hosta s vlastní koupelnou. Opakovaným problémem rekonstrukce vil z třicátých let minulého století je nedostatek garážových stání i samotná nedostatečná velikost původních garáží. Přístavby garáží, které zásadně mění původní objem staveb a proporce jejich fasád, vznikají i v tak významných památkově chráněných lokalitách, jako je Baba nebo Hanspaulka. Při rekonstrukci vily na Hanspaulce jsme proto lehký přístřešek na auto zakomponovali do oplocení pozemku, u Paličkovy vily jsme na parkování využili stávající zakrytý prostor pod terasou. Rovněž majitel vily v Neherovské ulici požadoval zajistit garážování dvou aut. Stávající garáž byla sice původně zamýšlena jako dvougaráž, ale vzhledem k velikosti dnešních vozidel se do ní dvě auta nevejdou. Jelikož druhé místo v garáži bude využíváno pouze občasně, nechtěli jsem zahradu i stavbu zatěžovat a znehodnocovat novým objektem pro druhé auto umístěným mimo dům. Velikost garáže jsme tedy řešili prodloužením stávající garáže o prostor dvou skladů a zmenšením prádelny. DROBNÁ ARCHITEKTURA A ZAHRADNÍ ÚPRAVY Vyměnili jsme uliční oplocení a novým plotem byla také nahrazena zeď z keramických tvarovek podél příjezdové rampy do garáže. Na jižní straně parcely jsme vybudovali opěrnou zeď pro zahradu, jejíž plocha byla výškově srovnána se sousedním pozemkem na východní straně. Novodobě provedená opěrná zídka z žulových kostek na jižní hranici pozemku byla odstraněna a nahrazena gabionovou zdí. Stavebně nekvalitní sklípek s parkovacím stáním na střeše byl zbourán a ve větším půdorysném rozměru znovu postaven, ovšem s výrazně sníženou úrovní střechy. Jeho snížením se měla co nejvíce potlačit bariéra, kterou tento objekt tvořil při průhledu do ulice.
6
Příjezdová rampa ke garáži, původně navržená z malých žulových kostek, byla na přání klienta z důvodu použití tehdy pokrokové technologie, s odkazem na Müllerovu vilu, provedena z asfaltu. Novodobé schody z betonu spojující chodník s plochou před garáží byly nahrazeny pozvolnějším kamenným schodištěm. Rovněž chodník od branky ke vchodu je zhotoven z pískovce, pouze na chodníčku před jižní fasádou se uchovaly a byly repasovány původní kameny. Necitlivě osazené a příliš dominantní symetrické schodiště do zahrady odporovalo pojetí zahradních úprav realizovaných Ladislavem Žákem. Navrhli jsme proto dvě nová schodiště respektující nástupy do domu, nakonec bylo realizováno pouze jedno. Také další řešení zahrady zpracované architektkou Fingerovou sledovalo předpokládaný charakter zahradních úprav v duchu zásad Ladislava Žáka. Záměrně jsme proto potlačili užitkovost zahrady. Ovocné stromy byly nahrazeny sortimentem stromů a keřů odpovídajících potřebě clonit pozemek od novodobých činžovních domů i duchu a architektonické formě stavby.
původní situace
TOP REALIZACE
7
TOP REALIZACE ROZHOVOR
8
S LADISLAVEM LÁBUSEM
Funkcionalistické domy jsou si v něčem hodně podobné, i když je těžko můžeme srovnávat – vy máte za sebou rekonstrukce tří z nich. Dvě vily a trafostanici Edison nedaleko Jindřišské věže.
získali v polovině devadesátých let při rekonstrukci bytového domu v ulici Na Smetance. Už tam jsme si všimli pro nás nepochopitelné odvahy a absence snahy o standardizaci při navrhování nosných železobetonových konstrukcí. Každý sloup a průvlak mají různé rozměry, podle toho, jaké zatížení přenášejí. Totéž platí o stropních deskách, které byly dimenzovány na minimální tloušťky, betonem i ocelí se velmi šetřilo. Podle rozponu mají některé desky Na Smetance tloušťku 6 cm, jiné 7 nebo u velkých místností „dokonce až“ 8 cm. Ve skutečnosti se potom při stavebních tolerancích pohybují od 4 do 10 cm.
Dům Jiřího Paličky a Emílie Paličkové a dům Karla Babky a Lídy Baarové jsou na první pohled hodně odlišné, ale mají mnoho společného. Mezi těmito rodinnými domy je časové rozmezí zhruba šesti let, první vznikal na sklonku hospodářské krize, druhý během stavebního boomu, a je to na nich znát. Každý z nich má jiného a velmi osobitého autora, ale oba domy realizoval stejný stavitel – Jiří Palička. Nutno podotknout, že pro sebe stavěl kupodivu odvážněji a méně pečlivě. Oba domy jsou umístěny na svahu s přístupem ze severní strany, takže hlavní obytná plocha je vůči zahradě vlastně v patře a ložnice dělí od zahrady dvě patra. Mart Stam i Ladislav Žák to řešili obdobným způsobem, k obytným místnostem přičlenili velké terasy spojené venkovními schodišti přímo se zahradou. Palička má z tohoto pohledu opravdu výjimečnou dispozici s obrovskou terasou zcela zakrytou stropem a ze tří stran i stěnami, která je výrazně větší než plocha obývacího pokoje. U obou domů mají místnosti poměrně skromné rozměry, zvláště ložnice, které připomínají spíše kajuty. Edison je proti těmto dvěma subtilním domům mohutná a masivní stavba. Patří k raným funkcionalistickým realizacím v centru Prahy, navíc jde o technologický objekt, proto působí ve srovnání s rodinnými domy až těžkopádně. První zkušenosti s renovací funkcionalistických staveb jsme
Nešlo o jakýsi experiment v té době, co se týče subtilnosti betonových konstrukcí? Jistě chtěli prezentovat progresivní stavební technologie a zároveň je chtěli využít až do extrému, aby předvedli jejich výhody. Je možné v tom vidět i úsilí o efektivitu a úspornost, ale sledující pouze vlastní stavební náklady, následné náklady na provoz staveb je tehdy zřejmě tolik nezajímaly. U skeletových konstrukcí obvodové zdivo ztratilo nosnou funkci, a proto používali tenčí obvodové konstrukce než u tradičních zděných domů. U Paličky byla místy fasáda tlustá dokonce jen 20 cm, na vytápění se moc nehledělo. Přestože byly konstrukce extrémně tenké, nesetkal jsem se s jejich vážnějším poškozením, pomineme-li drobné praskliny, které Baťa považoval za projev úsporně navržené konstrukce. Problémy s minimálními dimenzemi konstrukcí nastávají při opravách, některé stropní desky u vily Lídy Baarové byly tak tenké, že došlo k jejich poškození, když se odstraňovala podlaha. Dimenzemi i množstvím výztuže se dají srovnat s dnešními betonovými mazaninami v plovoucích podlahách. Vila Lídy Baarové má přitom neuvěřitelně složité, značně nesystémově navrhované subtilní trámkové stropy, které jsou přitom poměrně vysoké, místy skoro až půl metru – což je zvláštní, když světlé výšky místností jsou tak malé.
Jak bylo v tomto systému položeno podlahové topení? Je to pro mě trochu záhadné... V každé místnosti to bylo jiné. Samozřejmě jsme prováděli průzkumy, vrtali mnoho sond a něco se dalo poznat z plánů, ale nikdy jsme se nemohli spolehnout, jak to bude o půl metru dál nebo ve vedlejší místnosti. Z hlediska absence konstrukční logiky a řádu jsem něco podobného zatím nepoznal. Netušil jsem, jaký byl Žák vlastně latentní „dekonstruktivista“, očekával jsem spíše opak. To se u tradičních domů nestává, tam při rekonstrukci víte, co můžete předpokládat. Jde o obecný problém novodobých technologií, který se v budoucnu negativně projeví při rekonstrukcích staveb, bude snadnější je zbourat než se snažit prokazatelně poznat jejich nepochopitelný konstrukční systém. Kromě toho má stavba poměrně složitou konfi guraci v řezu, takže vznikaly značné problémy s tepelnými mosty a dům promrzal. Obdobně bylo velmi náročné řešení instalací a rozvodů, naštěstí zde Ladislav Žák použil velmi progresivní prvek, úzkou instalační šachtu umístěnou mezi dvěma byty – jakousi dvojitou příčku mezi koupelnami na úrovni patra a mezi pokoji na úrovni přízemí, do níž umístil také shoz na prádlo, ústící do prádelny v suterénu. Zateplení fasády bylo jistě u obou domů docela složité, a abyste jim neublížil, volil jste poměrně malou tloušťku vnějších vrstev. Ano, památkáři neradi na domech tohoto typu vidí tepelné izolace, které většinou poškodí jejich vzhled, pokud jsou navrženy necitlivě, bez ohledu na původní proporce detailů stavby. U tradičních staveb k zateplení většinou nepřistupujeme, mají sice dnes již nevyhovující, ale rozumné dimenze zdí. Taky to často na rozdíl od moderních staveb neumožňuje bohaté členění jejich fasád. Pokud však máte u funkcionalistického domu zděnou nenosnou obvodovou stěnu tlustou jako příčku, nic jiného vám nezbývá. Na některých obvodových stěnách byl u obou vil použit i sendvičový princip fasády, ale s izolací na vnitřní straně nebo mezi dvěma stěnami. Obě stavby měly naštěstí poměrně hluboko zapuštěná okna, takže jsme nemuseli
TOP REALIZACE ROZHOVOR
měnit jejich osazení. Také měly poměrně tlusté vrstvy původních omítek, poškozených novodobými úpravami. Izolace jsme aplikovali málo – jen 5 cm, aby se odstranila kritická místa a zlepšily tepelné parametry stavby, a přitom se nezměnily její proporce v detailu zapuštění oken atd. U vily Palička to bylo ještě daleko extrémnější a složitější, zde byly tepelné mosty opravdu vydatné, železobetonové konstrukce bez jakéhokoli krytí. U obou domů se podařilo renovovat a utěsnit původní okna – takže teď mají docela dobré tepelnětechnické vlastnosti, i když samozřejmě nedosahují parametrů, jež vyžadují dnešní normy. Přesto, že jste se společně s investorem snažili dodržet co nejvyšší autenticitu domu, byly zde provedeny některé dispoziční změny. Jídelna byla původně pojatá jinak, obdobně jako v Paličce měli služku a jídlo se do části obývacího pokoje s jídelním koutem podávalo okénkem z kuchyně. Kuchyně byla od pokoje oddělena dvěma úzkými dveřmi a chodbou – teď je více propojená s obytným prostorem, přes jídelnu navrženou v místě pokoje služky. Malá šířka otvoru mezi jídelnou a pokojem nemění proporci hlavní obytné místnosti a realizovaná dispoziční úprava přitom přináší jednoznačné provozní výhody. Také byla prodloužena garáž, aby se do ní vešla dvě auta, a dále jsme navrhli zvětšení vstupní části předsíně. Z konstrukčních důvodů jsme provedli repliku závětří. Ponechali jsme samozřejmě pouze jeden vchod, druhý, dnes nefunkční, jsme neobnovovali. V suterénu jsme u pokoje hosta doplnili hygienické zázemí. Když to vyjmenovávám, uvědomuji si, jak jsou problémy s rekonstrukcí funkcionalistických vil podobné – když pominu tepelněizolační vlastnosti fasád, z dispozičního hlediska narazíte obvykle na tři nebo čtyři zásadní problémy. Nedostatečné hygienické zázemí, malé kuchyně oddělené chodbou od jídelního prostoru, malé garáže a malé vstupní prostory, do kterých se nevejde šatní skříň. Skoro se zdá, že autoři těchto domů, resp. jejich
klienti nepotřebovali ani boty, ani kabáty – v obou domech nebylo místo, kde se zout, kam pověsit kabát. Vstupovalo se přímo do úzké chodby plné dveří, což zřejmě nějak souviselo s ideovým zázemím většiny tehdejších architektů, s levicovostí jejich názorů, v kožichu se tam při korpulentnější postavě totiž nevejdete. Spíše projde velbloud uchem jehly než boháč takto dimenzovanou předsíní. Jsem stále pevněji přesvědčený, že toto pojetí vzniklo jako otevřený nesouhlas s tradičním řešením vstupů do rodinných domů, často opatřených okázalou vstupní halou, ale vím, že Žák uplatnil v některých jiných stavbách i velkoryseji pojaté vstupní prostory. Venkovní schodiště bylo zhotoveno nově, ale podle původního plánu? Ano, ale ne pouze z důvodů estetických. Schodiště bylo špatně založené a značně staticky narušené. Takže jsme repliku provedli přesněji dle projektu Ladislava Žáka a bez následných úprav závětří. Z některých detailů a prvků stavby, jako je závětří nebo zahradní úpravy, se skutečně dá odvodit, že dům byl dokončen už bez dohledu jeho autora. Moc se mi v domě líbí detaily jako radiátory ústředního topení, obnovená garnýž v ložnici, okna včetně kování, vypínače... Vysoký standard obnovy domu nastavil rovněž investor, který i těmto detailům věnoval hodně energie. Dochovalo se dost klik, několik původních vypínačů a i investor měl silnou motivaci tyto prvky doplnit. Olivy na oknech zůstaly skoro všechny, také se zachovala většina původních dveří, při změnách jsme nové dveře vybírali z vybouraných, pouze vstupní dveře jsou z bezpečnostních důvodů repliky. Některé prvky jsme použili s tím, že jsme věděli, že je Ladislav Žák uplatnil na jiných stavbách. Týká se to například dřevěných detailů na schodišti.
9
English Renovation of a Family Villa, Prague 6 The villa was designed by the architect Ladislav Žák as a two–family house with separate entrances into two vertically designed fl ats with mutually connected layouts. The renovation work was focused on the rehabilitation of the construction state as well as surface repairs. It also consisted of renewal and improvements to the architectural, operational and technical standard. We carried out the reconstruction work with a view to and respect for the architectural importance of the building. It essentially consisted of the renovation of the original appearance including the creation of remodels of the original elements and products. Unavoidable minor construction adaptations, due to current, mandatory operational and technical requirements, were kept to a minimum. Additionally, the design of the garden adhered to the original, assumed character in the spirit of the principles observed by Ladislav Žák. The house was built over the years 1937 – 38 by Jiří Palička for the family of the prominent city manager Karel Babka and his daughter, Lída Babková-Baarová.
RENOVACE RODINNÉ VILY KARLA BABKY A LÍDY BABKOVÉ-BAAROVÉ NEHEROVSKÁ 677/8, PRAHA 6 KLIENT soukromá osoba AUTOR prof. Ing. arch. Ladislav Lábus ARCHITEKTONICKO-STAVEBNÍ ŘEŠENÍ prof. Ing. arch. Ladislav Lábus, Ing. arch. Martina Novotná SPOLUPRÁCE Ing. arch. Petr Cimbulka, Ing. arch. Mgr. Norbert Schmidt ZAHRADNÍ ÚPRAVY Ing. Radmila Fingerová STATIKA Ing. Karel Jerie / YESTA REALIZACE 2008
TOP REALIZACE ROZHOVOR
10
S INVESTOREM REKONSTRUKCE DOMU TIBOREM NEMEŠEM
Vila je známá jako dům Lídy Baarové. Svádí to k domněnkám, že se stavěl přesně podle jejího přání a pak tu prožila řadu let. Jak to bylo ve skutečnosti? V době, kdy se dům stavěl, byla Lída Baarová velmi mladá, navíc měla smlouvu s ateliéry UFA v Německu. O stavbu se staral její otec, magistrátní ředitel Karel Babka. V jejích pamětech, které vyšly v Torontu ve vydavatelství manželů Škvoreckých, jsem četl – a také to odpovídá tomu, co jsem našel v archivu – že první stavební povolení bylo schváleno v květnu 1937 na projekt od architekta Čestmíra Šlapety. V červnu téhož roku se pak objevuje žádost o jeho zrušení a nahrazení projektem od Ladislava Žáka. Baarová vzpomíná, že nového autora přivedla matka. Předpokládám, že se rodina znala s režisérem Martinem Fričem, který vedl ve své nové vile v Hodkovičkách bohatý společenský život. A tu postavil architekt Žák. Lída Baarová píše, že dům viděla poprvé, až když se vrátila do Prahy po aféře s Goebbelsem, tedy v roce 1938. Paradoxně ji díky tomu těžko mohl někdo po válce obviňovat z kolaborace. Nikdy nebyla odsouzená, i když rok a půl strávila na Pankráci. Po celou dobu války se přísně dodržoval pokyn z nejvyšších míst, že nesmí nikde hrát, a staré styky byly důsledně zpřetrhány. Roku 1942 odjela do Itálie a domů se vrátila poté, když Itálie vstoupila do války. Její rodiče se v té době ale dostávali do sporů, takže si se sestrou Zorkou pronajaly byt na Vinohradech. Kromě toho, vila se vzhledem k omezeným dodávkám uhlí nedala dobře vytopit. A po válce tu bydlela také jenom chvíli – od konce roku 1946, kdy se vrátila z vazby, až do doby svého útěku v červnu 1948. Známá je tragédie Zorky Janů, méně už se ví o rodičích Lídy Baarové a o tom, kdo ve vile žil později. Sestra Zorka skočila z balkonu koupelny, protože jí bylo znemožněno hrát, maminka zemřela při výslechu v Bartolomějské na podzim v roce 1945. Otec se znovu oženil a s manželkou Marií tady žil do října roku 1952, kdy se musel
během jednoho týdne vystěhovat do Nové Vsi nad Nisou. Zemřel v polovině šedesátých let. V roce 1967 se o dům začal zajímat pražský primátor Ludvík Černý. Zjistil, že polovina vily je konfi skát a druhá polovina patří Marii Babkové. Odkoupil její polovinu za odhadní cenu a zároveň jí opatřil byt a zaměstnání v Praze. K tomu se váže téměř dojemná historka, kdy paní Marie předala primátorovi původní, ručně vázaný koberec. Nelíbil se mu, tak ho sroloval a uložil ve sklepě. Našli jsme ho tam zcela neporušený. Mimochodem, je velmi pěkný a svědčí o dobrém vkusu rodiny Babkových. Dům byl tedy po emigraci Lídy Baarové rozdělen na několik bytů? Ve výpisech z pozemkové knihy jsem našel zápis z roku 1948, že polovinu domu, který patřil Lídě Baarové, přebírá národní správa. V roce 1950 byl majetek zkonfi skován a v listopadu 1952 podle výměru ministerstva vnitra se vlastnictví převedlo na ministerstvo národní obrany, které zde vytvořilo tři vojenské byty. V roce 1958 dům armáda vrátila civilní správě, takže ho obhospodařovalo OPBH. Poslední zápisy pocházejí z roku 1967, kdy paní Marie Babková prodala svoji polovinu rodině Černých a následně, v roce 1969, Ludvík Černý získal celý dům. Žil tady asi do roku 2003, pak tu bydlel jeho syn. Tři roky po smrti Ladislava Žáka, tedy v roce 1976, byla vila prohlášena za kulturní památku. Kromě ní se tehdy staly kulturní památkou další dva Žákovy domy – vila režiséra Martina Friče a Hajnova vila ve Vysočanech. Jistě tu proběhly stavební úpravy. Když se vila rozdělovala na byty, byly tady postaveny různé typy příček, z části chodby byla vytvořena komora, ze zimní zahrady vznikla uzavřená místnost. Na tyto změny nikdy nebylo vydáno žádné stavební povolení, takže v archivu stavebního úřadu o nich nenajdete ani slovo. Při prodeji své poloviny nemovitosti navštívila dům v roce 1967 paní Marie Babková, která v něm žila do roku 1952, a dochoval se poměrně podrobný zápis, kde jsou popsány všechny změny proti původnímu
stavu. To nám značně usnadnilo situaci. V období, kdy tu žila rodina Černých, byl zazděn separátní vchod pro Lídu Baarovou, některé příčky odstranili, jiné změny po předchůdcích zase nechali. Podle tehdejších trendů nechali dům obložit kabřincem, ve východní fasádě probourali okno, vyměnili radiátory ústředního topení a podobně. Jaké stavební změny jste provedli při rekonstrukci domu vy? Jeden z mála původních prvků, které jsme nezachovali, byl již zazděný vchod do bytu Lídy Baarové. V průběhu času zmizelo vybavení koupelen, takže jsme neusilovali o to, abychom je pietně obnovovali. Podařilo se nám získat několik fotografi í od bývalých nájemníků, takže víme, jak vypadala umyvadla. Na snímcích také vidíme, že v ložnici Lídy Baarové byla nad rohovým oknem stejná kovová garnýž jako v obývacím pokoji. Fotografi e pořízená na střešní terase nám potvrdila, že zábradlí bylo zcela jednoduché, bez jakéhokoli dělení, a vidíme na ní také původní svítidla u sprchy. Na tomto snímku z šedesátých let je uprostřed rodiny malý chlapec. Několik měsíců po kolaudaci sem přivedl na návštěvu své rodiče a pak pro nás dokonce sehnal téměř stejný typ osvětlovacích těles, která tu chyběla. Podobně se odehrála i „akce plot“. Původní plot byl zbourán a nemohli jsme najít žádný dokument, kde bychom viděli, jaký typ zde byl použit. Soused, jehož otec byl náruživý kinoamatér, našel záznam, kde ho tatínek natočil, jak jde do první třídy podél „našeho“ plotu. Věděli jste, co vás čeká, když jste se rozhodli tento dům koupit? V době, kdy jste se rozhodovali, byla shodou okolností k dispozici také Fričova vila. Domů, o nichž jsme přemýšleli, bylo víc, ale ve fi nále zůstaly tyto dva. Samozřejmě jsme zvažovali všechny důvody pro a proti. V této vile se odehrály velké tragédie, přesto na nás působila pozitivně a navíc, v Dejvicích jsme bydleli i dříve a věděli jsme, že tato čtvrť má vysoké kvality. Dalším důvodem bylo bezprostřední okolí obou domů – tady jsou sice našimi sousedy dvě
TOP REALIZACE ROZHOVOR
bytovky, ale v Hodkovičkách je ze všech oken výhled přímo na sídliště. Důležité také bylo, že tento dům má pro nás lepší dispozici. Kromě toho, renovace Fričovy vily neproběhla zcela ideálně. Jak jste došli s architektem Lábusem k barevnosti fasád a oken? Před rekonstrukcí byla odkryta původní omítka – ve výsledku jsme dosáhli snad téměř autentické kombinace dvou odstínů, tmavšího a světlejšího. Žlutá barva venkovních rámů oken byla dokazatelná dobře, původní nátěr jsme odkryli ve velkých plochách. Okna pro nás byla překvapením, protože pan Černý je natřel červenou a hnědou barvou. Rozhodli jste se pro vcelku samostatný způsob stavby, což je poměrně neobvyklý postup. Našel jste si odborníka jako vlastní stavební dozor a společně jste pak vybírali jednotlivé subdodavatele... Nechtěli jsme jít metodou pokusů a omylů a řešit hádky o tom, co kdo měl udělat a za kolik – takže jsme se dohodli tak, že stavbu budeme mít zastřešenou logistickou fi rmou, která zabezpečí dozor a stavbyvedoucího. Ten věděl, jakým způsobem je možné postupovat, a dobře spolupracoval s „naším“ člověkem. Zadání pro stavbyvedoucího bylo formulováno tak, že je třeba pohlídat veškeré detaily. Systém několika subdodavatelů nám do značné míry ušetřil náklady a zaručil také vyšší kvalitu prací. Bylo možné naprosto přesně zkontrolovat, kolik materiálu a jaké náklady za skutečně odvedenou práci jsou účtovány. Mohl byste vyjmenovat zásadní momenty, které jste při stavbě řešili? Například rozšíření dvojgaráže a vybudování příjezdové cesty, zhotovení opěrné zdi zahrady a změna sklonu jejího terénu, dlažba na terasách a podobně. S ateliérem architekta Lábuse jsme také poměrně dlouho zjišťovali, jak vlastně vypadala zimní zahrada u střešní terasy. S rekonstrukcemi podobných domů nejsou tak velké zkušenosti a současná doba
s sebou nese požadavek například na velké množství elektrorozvodů. Vznikla tedy otázka, kudy rozvody vést, když zdi z dutých cihel jsou poměrně tenké a navíc jsou všude orámované železobetonovými konstrukcemi stropů a sloupů. Pak jsme tu ale objevili zajímavý detail – všechny stoupačky vody i odpadů vedly ve dvojité příčce, v místě, kde se nachází dělení původních dvou bytů. Tento typ příčky má uprostřed dostatečně velký prostor i pro to, aby se tam vešel shoz na prádlo, který ústí do prádelny, a zároveň tudy vedly do koupelen všechny odpady a přívod plynu. Dále jsme zažili dlouhý pocit nejistoty, zda bude možné instalovat podlahové topení. Díky tomu, že tady Žák měnil výšky místností tak, že buď železobetonová žebra otočil nahoru, nebo dolů, vznikl dostatečně velký prostor i v podlahách, aby se mu tam ta žebra vešla. Takže pod úrovní podlahy bylo dost místa na to, abychom sem mohli podlahové topení instalovat. Vrátili jste se u podlah k původním povrchům? V obytných místnostech byly parkety vyskládané do tzv. stromečku. Tento vzor jsme zachovali a myslím, že jsme udělali dobře. Vzhledem k tomu, že používáme podlahové topení, dochází ke změnám teplot, a tedy i smršťování a bobtnání dřeva, což tento typ pokládky skvěle zvládá – rozměrové změny se kompenzují a podlaha se ani nehne. Navíc, dům byl postaven velmi rychle a zedníci se příliš netrápili s pravými úhly. Stromečkový vzor interiéry zachránil, nerovnosti nejsou nikde téměř vidět. A schodiště? Původně byla obě schodiště pokrytá linoleem, o němž jsme dlouho uvažovali. Věděli jsme, že v době vzniku domu bylo lino preferovaným materiálem, což nakonec vidíme na mnoha realizacích, například i u vily Tugendhat. V našem domě se však nejedná o klasické chodby oddělené od ostatních místností, jsou spíše součástí interiéru, tedy jakýsi mezistupeň mezi tradiční dispozicí a dispozicí propojenou. Proto jsme nakonec zvolili dřevěný obklad. Architekt Žák ho použil v domě Martina Friče, a tak myslím, že se nejedná o nepatřičný, cizorodý prvek.
11
Podlahové vytápění s nízkou teplotou vody asi nedokáže vyhřát celý dům... Litinové radiátory jsme původně instalovali spíše proto, že sem beze sporu patří, bez vážného úmyslu jimi vytápět – nakonec ale běží na samostatný okruh, čímž jsme kompenzovali to, že pod parketami nemůžeme vodu vyhřívat na teplotu vyšší než 30 stupňů. Chtěli jsme, aby v celém domě včetně chodeb byla konstantní teplota. Účtem za elektřinu jsme byli celkem příjemně překvapeni, i když jsme od začátku věděli, že tento dům bude energeticky spíše náročný. Často se také uvažuje o izolačních dvojsklech u oken. Po provedení průzkumů se ukázalo, že okna jsou v dobrém stavu, takže jsme je ponechali a navíc, architekt Lábus o tom nechtěl ani slyšet. Dovolili jsme si luxus tepelných ztrát, ale snažili jsme se to vyřešit tím, že jsme pro vytápění zvolili tepelné čerpadlo s vrty tak, aby tady vznikla dostatečná rezerva. Byl společně s návrhem domu zhotoven také projekt zahrady? Ladislav Žák je známý svými poměrně radikálními názory v tomto oboru. Dokazatelně existoval, ale zahrada podle něho nebyla nikdy realizována. Oslovili jsme architektku Radmilu Fingerovou, která nastudovala o Žákově vztahu k zahradám snad všechny dostupné materiály a zahradu navrhla v duchu jeho projektů. Nemáme tu žádné záhony a skalky, které nenáviděl, naopak jsme zasadili docela dost stromů.
L. Žák, skica, 1937
původní pohled – jihovýchod
původní pohled – severozápad
pohledy – původní střecha
půdorys 3. NP
půdorys 2. NP
půdorys 1. NP
půdorys 1. PP
TOP REALIZACE RECENZE
14
„DOKONALEJŠÍ“ NEŽ SÁM ŽÁK, ANEB FUNKCIONALISMU PATINA NESLUŠÍ TEXT JAKUB POTŮČEK
Když jsme před několika lety s Rostislavem Šváchou a jeho studenty v Praze navštívili Paličkův rodinný dům od architekta Marta Stama, byli jsem okouzleni. Nefascinovala nás jen sama stavba, nýbrž i její pietní rekonstrukce, dílo Ladislava Lábuse a vkus jejího majitele, od jehož manželky se nám dostalo vřelého uvítání. Podobně přátelsky jsme byli přijati i v nedalekém rodinném domě někdejšího ředitele Uměleckoprůmyslového musea Karla Heraina, realizovaného podle projektu Ladislava Žáka. Ten den to byl již třetí silný zážitek, který nám památky pražské meziválečné architektury poskytly. Nutno dodat, že naše tehdejší exkurze začala prohlídkou Müllerovy vily od Adolfa Loose, kterou nám zcela podmanivým způsobem představil Karel Ksandr. Proč to všechno zmiňuji? V každé z trojice výše uvedených staveb se zrcadlí tři nejtypičtější metody obnovy památek moderní architektury. Na straně jedné se tu setkáváme s citlivou restaurátorskou rehabilitací (Loosova vila), kde každý z autentických detailů je pietně „oprášen“ a poté vrácen na původní místo, aniž by do organismu stavby bylo výrazně zasahováno. Tento model může ovšem s úspěchem fungovat jen v případě, že stavba přestane žít a stane se z ní třeba muzejní expozice nebo se ji s ujme skalní příznivce, který své potřeby zcela podřídí milovanému dílu. Na straně druhé tu máme příklad ohleduplné rekonstrukce, kde je samozřejmě pečlivě dbáno na zachování původních prvků, ovšem tam, kde se nedochovaly, byly vážně poškozeny nebo nevyhovují dnešním přehnaně náročným požadavkům, jsou nahrazeny replikami nebo kultivovanými novotvary, v ideálním případě extrahovanými z původních esencí. Přestože se obě metody v zásadě odlišují, přeci mají jedno společné. Touhu dosáhnout optimální podoby, co nejvěrněji se přiblížit výchozímu stavu. Jejich úskalím je přítomnost jisté dávky idealizace. Domnívám se totiž, že ač se budeme sebevíce snažit, jen stěží se můžeme odpoutat od naší idealizované či dokonce vysněné představy o díle i době jeho vzniku. V žádném případě nechci tvrdit, že je to špatně, neboť i pietně rekonstruovaný dům, má-li sloužit svému
ať už původnímu nebo novému účelu, musí umět přirozeně žít a stárnout se svými obyvateli. Zbývá ještě příklad třetího domu – Herainovy vily, která sice nezáří novotou renovovaných detailů i celku, skrývá však v sobě onu nefalšovanou dávku autenticity, v akceptovatelných mezích přirozeně poznamenanou zubem času. Na tomto tradičním způsobu péče, tedy kontinuální údržbě stavby, okořeněným špetkou elementárních znalostí a respektem, je mimo jiné sympatické, že ji lze provádět s nevelkými fi nancemi. Pokud by se v únoru 1948 neudály v naší společnosti dramatické změny, spojené s postupnou degradací elementárního vkusu, bylo by jistě staveb podobných Herainově vile mnohem více a my bychom dnes nemuseli vynakládat takové úsilí k záchraně památek moderní architektury. Podobný osud ani štěstí na osvícené majitele Žákova poslední realizovaná stavba neměla. Není tedy divu, že architekt Ladislav Lábus kráčel i v případě vily herečky Lídy Baarové ve stopách obnovy Paličkovy vily. O správnosti Lábusovy volby nemusíme ani na okamžik pochybovat, neboť kvality jeho díla, na první pohled stejně nezaměnitelného jako jeho „volná“ tvorba, samy vystoupí na povrch, pohlédneme-li na funkcionalistickou vilu v sousedství Žákova díla. I tento dům, Verunáčova vila (1931) od architekta Josefa Chochola, prošel nedávno komplexní rekonstrukcí. Autor této rekonstrukce, architekt Luděk Rýzner ovšem sáhl po poněkud drastičtějším způsobu rekonstrukce. Stavbu obnažil až na samu dřeň a poté vše na původní místo vrátil v podobě ne příliš zdařilých replik a novotvarů. Ve výsledku proto vila spíše než rekonstruované funkcionalistické dílo připomíná neofunkcionalistickou novostavbu. Rovněž Lábus v Žákově vile, jež měla být původně postavena podle projektu architekta Čestmíra Šlapety provedl několik výraznějších zásahů, které však funkcionalistické dílo nijak negativně nepoznamenaly. Především z vily, disponující původně dvěma samostatnými byty, učinil dům pro jednu rodinu a dříve oddělenou kuchyni a jídelnu propojil s centrálním obytným prostorem. Kvůli nedostatečným
tepelně izolačním vlastnostem původního pláště bylo provedeno jeho zateplení, které vzhledem ke své malé tloušťce a brilantně provedené omítce v odstínu pískově žluté barvy nelze ani postřehnout. Novotvarem, respektive přesnou a zřejmě i mnohem dokonalejší replikou bylo nahrazeno původní poškozené aerodynamické závětří hlavního vstupu a rovněž schodiště se dočkalo nového provedení. Původní dřevěná okna byla samozřejmě zachována, přičemž navzdory Lábusově oblíbené neutrální šedi byla nalakována okrovou barvou. A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat dál. Domnívám se ale, že to není nutné, neboť s detailními informacemi všech zúčastněných se můžeme seznámit na jiných stranách tohoto časopisu. Podstatné je, že se Ladislavu Lábusovi, nad míru zkušenému autorovi mnoha dalších stejně citlivých rekonstrukcí, podařilo vrátit dílu Ladislava Žáka někdejší lesk a rozšířit tak nevelké portfolio špičkově rekonstruovaných památek moderní architektury. Rekonstrukci nelze skutečně nic vytknout a sebemenší problém mi ani nečiní volba sedacího nábytku od Miese van der Rohe, který se vzhledem k tehdejším Žákovým názorům do interiéru příliš nehodí. Málo platné, i dnes platí teze z jednoho z mnoha Loosových esejů: „Kdo si zakládá domov, ať si zařizuje všecko sám“. Přesto bych si na samý závěr dovolil vyřknout jedno přání. U podobně koncipovaných rekonstrukcí bych na příště uvítal více autentických prvků ve stavu přirozeně poznamenaném neúprosným zubem času. I když vlastně striktně na tom netrvám, neboť jak je známo, patina funkcionalismu nesluší.
TOP REALIZACE RECENZE
16
ŽÁKOVA EMILIA MARTY PO PLASTICKÉ OPERACI TEXT MICHAL JANATA
Vila Lídy Baarové od Ladislava Žáka je komponována v proudnicovém stylu s nautickými prvky. Na první pohled apartní stavba, která vzývá eleganci tvarů a funkčnost provozu, jenže tato elegance i funkčnost mají svá úskalí. Jak známo, prvorepublikové funkcionalistické vily snadno ztrácejí svůj pel, není-li jejich fasádní zjev udržován v patřičné a permanentní neporušenosti. Tyto stavební dámy se až příliš podobají Emilii Marty z Čapkovy Věci Makropulos, jíž je něco přes tři sta účinkem rudolfínského elixíru. Není to náhoda, protože právě ve dvacátém století sílí kult mládí, které se nechápe jako životní etapa, ale jako náhražka za ztrátu věčnosti, kterou dříve slibovalo křesťanství. Onou novou věčností je nikdy nekončící mládí, tedy mýtus, jehož pokračování jsme svědky dodnes. Funkcionalistické stavby přes vyhlašovaný racionalismus a civilnost jsou živeny podobným libidem věčnosti – jejich permanentní mladost má zaručit zářivý úběl fasád i proudnicová dynamika siluet. Tato věčná stavební mladost může být udržována perpetuem rekonstrukcí, ale přesto anebo právě proto stárnou funkcionalistické vily dřív, než stačí být mladé. Udržovatelem mýtu věčné mladosti vily filmové divy Lídy Baarové se stal i Ladislav Lábus, když se chopil rekonstrukce, ale nutno zdůraznit, že jde o zdařilý kompromis mezi nekompromisním požadavkem majitele nepovolit Lábusovi být učitelem Žáka a touhou architekta nebýt za každou cenu ortodoxním žákem původního architekta. Jenže tato zdařilost vzbuzuje rozpaky a těžko rozlišit, zda nad původním Žákovým dílem, či nad zvolenou metodou rekonstrukce. Obnovená jemně žlutavá barevnost vrátila vile svěžest mladosti, ale dům stejně působí jako zhmotnělé vzpomínky na salonní léta republiky, která příliš bujaře vstoupila do prvních let své existence, aniž by tušila své brzké konce. Po rekonstrukční kúře Ladislava Lábuse získalo hanspaulské dílo Ladislava Žáka zpět svoji stavební integritu, je-li něco takového do důsledků vůbec možné, ale vypadá mnohem historičtěji než její historizující sestry ze starších časových vrstev jen o pár čtvrtí dál (Bubeneč). Jako by Žákova vila v Lábusově rekonstrukční verzi ztělesňovala to, co činí
funkcionalismus obsoletním. Přílišné vymknutí z tradice nemusí hned zakládat novou tradici, jak bylo ambicí avantgardistů. Je to novost, která velmi rychle stárne, a to navzdory tomu, že funkcionalistické vily stárnout neumějí, respektive nestárnou vůbec, protože se narodily staré. Lábusův perfekcionismus i jeho střídmá rovnováha mezi respektem k původnosti a snahou po poučené aktualizaci jsou obdivuhodné a pomohly Žákově Emilii Marty k dalším desetiletím (staletím?) věčné mladosti, ale nebylo by prospěšnější přiznat více rekonstrukční proces samotný, aby z vily nevyhřezal příliš silný nostalgismus? Nostalgie je však příliš silné pokušení a produkuje mýty typu meziválečné Československo jako výkladní skříň demokracie. Není-li funkcionalistická elegance mýtem, pak jím je zcela určitě často proklamovaná funkčnost funkcionalismu. Forma tohoto způsobu architektonické tvorby totiž nesleduje funkci, ale estetický kánon a (někdy i) sociálně-politické dogma. U tak horizontální vily s aerodynamicky ztvárněnými tvary bychom čekali zcela jiné dispozice uvnitř. Místo kontinuálního prostoru jsou jednotlivá podlaží segmentována na malé prostory hodící se spíš do činžovního domu. Přihlédneme-li k občasným nautickým prvkům Žákovy stavby, pak se nezbavíme rozpačitého dojmu, že jde o loď s příliš mnoha kajutami. Dispozice je konvenční, navzdory tomu, že si Žák trochu po loosovsku pohrává s raumplanem konstruováním rozdílných výšek místností. Představíme-li si konkrétní život v konkrétních dispozicích, mnoho funkčnosti zde nenajdeme, kromě několika půvabných provozních grifů, jako je například šachta na prádlo, ale s tou se můžeme setkat i jinde. Jistěže nemůžeme se stejně zarputilou dogmatičnosti, s jakou funkcionalismus posílal na popraviště dějin předešlé slohy, tvrdit, že funkcionalisté navzdory svým prohlášením byli bytostně nefunkční, ale o Žákově vile to můžeme tvrdit, aniž bychom se příliš vystavovali riziku omylu. Ostatně omyl má mnohem blíže k pravdě než pravda vůbec nevystavená omylu. O kolik jsou funkčnější v Žákově době tolik opovrhované historizující (či jiné) vily, o tolik jsou funkcionalistické domy daleko
od halasně proklamovaného ideálu provozní racionality. Jistě, funkcionalistické vily jsou nesporně krásné, ale jejich krása je umělá stejně jako všechny současné Emilie Marty, které chtějí vypadat ve svých tři sta letech jako v devatenácti. Co měl dělat a co udělal autor rekonstrukce? Měl se zcela podvolit přání majitele a na vlnách nostalgismu oživit salonního ducha 30. let minulého století? Pak se měl ovšem zcela podřídit požadavkům majitele a například znovu osadit schodiště tehdy tak módním linoleem. Je snad Gallowayův vynález hoden zavržení jen proto, že byl vytlačen alergenním PVC a pan architekt ho nemá v oblibě? Linoleum bylo v dobách vzniku vily Lídy Baarové synonymem praktičnosti i elegance a do jisté míry právem bychom si ho měli cenit pro jeho antialergické vlastnosti, snadnou provozní údržbu i někdejší noblesu dodnes. Nebo měla pietu příliš striktní restitutio in integrum, tj. navrácení do původního stavu, vystřídat odvaha, jíž štěstí přeje a pokusit se jít nad Žáka návratem k Žákovi, který nepozbyl sám sebe. To znamená přebudovat dispozice tak, aby rozdrobený vnitřek nekolidoval s exteriérem domu, probourat všechny nenosné příčky, vyžaduje-li to zprůchodnění a zprůhlednění interiéru. Teprve pak mohl proudnicový tvar nalézt svůj pandán i uvnitř. Žákova slabina se mohla stát jeho silou. Autor rekonstrukce přece nestojí před osudovým kierkegaardovským buď, anebo. Tuto osudovost volby můžeme vyhradit pro vážnější životní rozhodnutí než oprášení lesku prvorepublikové slávy. Mohlo jít o větší příklon k pietě, nebo o obrazoboreckou korekci Žákových dispozic. Respektive mohl autor rekonstrukce spojit obě krajnosti do působivějšího řešení. Obecněji řečeno, mohl poslat pokroucený mýtus o mechanické nekonečnosti na skutečnou věčnost.
