Rekultivovaná krajina a její možné využití

Univerzita J.E. Purkyně, Fakulta životního prostředí Ústí nad Labem

Zpráva o řešení A418

Název aktivity:

Rekultivovaná krajina a její možné využití Součást projektu:

WD – 44 – 07- 1 Název projektu:

Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří.

Doba řešení: Od 30. 1. 2008 do 30. 9. 2009

Řešitelský kolektiv: Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. Prof. Ing. Miloslav Šoch, CSc. Ing. Petr Vráblík, Ph.D.

2009

Obsah ÚVOD..................................................................................................................................................................... 4 1.

ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽ A JEJÍ CHARAKTERISTIKA ................................................................... 5 1.1 1.2 1.3 1.4

OBECNĚ K ZÁTĚŽI PROSTŘEDÍ .................................................................................................................. 5 ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽ KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ .............................................................................. 7 TĚŽBA UHLÍ A JEJÍ DŮSLEDKY V PODKRUŠNOHOŘÍ .................................................................................. 7 VÝHLED TĚŽBY ...................................................................................................................................... 11

2. VÝCHODISKA PRO OBNOVU ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY V SEVERNÍCH ČECHÁCH .......................................................................................................................................................... 13 2.1 2.2 2.3 2.4 3.

REKULTIVACE A JEJÍ FORMY............................................................................................................ 22 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6

4.

SMĚRNICE K ŘEŠENÍ EKOLOGICKÝCH ZÁTĚŽÍ ......................................................................................... 43 POSTUPY REKULTIVACE ......................................................................................................................... 45 ZDROJE FINANCOVÁNÍ REKULTIVACÍ ..................................................................................................... 46

POSTREKULTIVAČNÍ ČINNOST.......................................................................................................... 47 5.1 5.2 5.3

6.

REKULTIVACE POZEMKŮ PO TĚŽBĚ NEROSTNÝCH SUROVIN NA PŘÍKLADU SEVERNÍCH ČECH ................ 22 TĚŽEBNÍ SPOLEČNOSTI ........................................................................................................................... 25 VÝVOJ ZNALOSTÍ VE VOLBĚ ZPŮSOBU REKULTIVACE............................................................................. 31 TECHNOLOGIE REKULTIVACÍ.................................................................................................................. 32 REKULTIVACE SKLÁDEK ODPADŮ, ODKALIŠT A SLOŽIŠŤ ........................................................................ 39 CHARAKTERISTIKA REKULTIVOVANÉ KRAJINY ...................................................................................... 40

ANALÝZA LEGISLATIVNÍCH NOREM PRO OBNOVU ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ................................ 41 4.1 4.2 4.3

5.

TEORETICKÁ VÝCHODISKA REKULTIVACE ............................................................................................. 13 NADLOŽNÍ ZEMINY A MOŽNOST JEJICH VYUŽITÍ ..................................................................................... 13 VODNÍ REŽIM NA VÝSYPKÁCH ............................................................................................................... 14 RADIAČNÍ A TEPELNÝ REŽIM NA VÝSYPKÁCH ........................................................................................ 19

REVITALIZACE CÍLE A METODY .............................................................................................................. 47 TERÉNNÍ PROVOZNÍ POKUS FŽP S ALGINÁTOVÝMI PREPARÁTY ............................................................. 54 RESOCIALIZACE ÚZEMÍ .......................................................................................................................... 59

PRAKTICKÉ POSTUPY ZAJIŠŤOVÁNÍ A PROVÁDĚNÍ REKULTIVACÍ .................................... 63 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5 6.6 6.7

ÚVODEM ................................................................................................................................................ 63 PROJEKTOVÁ DOKUMENTACE SANACÍ A REKULTIVACÍ (SAR) ................................................................ 64 PŘEDÁVÁNÍ POZEMKŮ DO SAR .............................................................................................................. 65 ZAJIŠŤOVÁNÍ SANACE A REKULTIVACE .................................................................................................. 66 FINANCOVÁNÍ ........................................................................................................................................ 67 POUŽITÍ FINANČNÍCH ZDROJŮ URČENÝCH NA SANACE A REKULTIVACE ................................................. 68 DOKONČENÍ REKULTIVACE .................................................................................................................... 68

7.

PŘÍKLADY REKULTIVACÍ.................................................................................................................... 70

8.

ZÁVĚR......................................................................................................................................................... 79

9.

LITERATURA ............................................................................................................................................ 80

ÚVOD Studie „Rekultivovaná krajina a její možné využití“ je zaměřena na problematiku řešení regionálních disparit v oblasti Podkrušnohoří, které je jednou z nejvíce takto postižených regionů s celou řadou disparit. Ve východní části Podkrušnohorské hnědouhelné pánve, situované do okresů Chomutov, Most, Teplice a Ústí nad Labem, které zaujímají rozlohu 2 276 km2, žije téměř 490 tis. obyvatel. Oblast je typickým průmyslovým regionem s vysokou koncentrací energetického a chemického průmyslu, těžbou hnědého uhlí velkolomovým způsobem a koncem 80. let 20. století patřila jako součást „Černého trojúhelníku“ k nejvíce devastovaným oblastem ve Střední Evropě. V důsledku transformace české ekonomiky na ekonomiku standardního tržního typu dochází i v oblasti severních Čech k výrazným změnám – k útlumu těžby, průmyslové výroby, snížení intenzity zemědělské výroby, což přináší další specifické regionální disparity, tj. sociální a ekonomické rozdíly. Jako hlavní příčiny vzniku regionálních disparit v této oblasti lze označit zejména : • nepříznivý stav životního prostředí v důsledku důlní a průmyslové činnosti s kumulací starých ekologických zátěží, • vysoké zastoupení brownfields, • výrazný pokles průmyslové výroby a s tím spojené nejvyšší nezaměstnaností v ČR, • vysoký podíl tzv. ostatních ploch na úkor zemědělské a lesní půdy, • narušení horninového prostředí a vodního režimu zejména o oblasti pánve, • negativní ovlivnění ekosystémů z důvodů dlouhodobého působení antropogenní zátěže, • snižování počtu pracovníků v zemědělství, snižování intenzity produkce spojené s likvidací některých odvětví živočišné výroby, • nedostatečný rozvoj horských a podhorských oblastí, • kvalita lidských zdrojů spojená s nejnižším zastoupením pracovníků s vysokoškolským vzděláním apod. Regionální disparity mají své politické příčiny a konsekvence a vyžadují zásahy a pomoc státu při jejich útlumu či eliminaci. Řešení regionálních disparit a s tím související rozvoj regionu spolu představují dlouhodobý proces směřující k omezení nerovnovážných vztahů mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti a hospodářského růstu. Pro harmonický rozvoj regionů je třeba vytvářet podmínky pro odstranění nebo zmírnění negativních regionálních disparit s cílem využít vnitřního potenciálu jednotlivých regionů při respektování principů trvale udržitelného rozvoje. Na problematiku vlivu těžby a jejích důsledků pro krajinu navazuje předkládaná studie, která analyzuje zátěž prostředí na příkladu Podkrušnohoří, východiska pro obnovu krajiny, shrnuje rámcově problematiku rekultivací z pohledu technologií a legislativy, v postrekultivačním období analyzuje problematiku revitalizace a resocializace. V závěrečné části shrnuje údaje o vybraných výsypkách, jejich vývoji a výsledcích.

4

1. ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽ A JEJÍ CHARAKTERISTIKA 1.1 Obecně k zátěži prostředí Zátěž prostředí způsobují jak faktory přírodní (exogenní a endogenní), tak antropogenní (viz schéma č. 1). Problematika člověkem způsobovaných negativních změn v krajině je aktuální zejména v území, které je předmětem projektu „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“. Zátěž z Chomutovsko–ústecké oblasti byla podrobně analyzována pomocí konkrétních disparit přírodních, environmentálních a sociálně ekonomických. (viz publikace Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří vyd. UJEP, 2008). Schéma 1: Zátěž prostředí Faktory působící zátěž prostředí Přírodní

Antropogenní

Abiotické Podnebí a povětrnostní podmínky

Biotické Biota

Průmyslové škodliviny Agrotechnické Rekreační

Půdní faktory

Cílené zásahy

S antropogenní zátěží krajiny je spojován i termín DETERIORIZACE, který je vysvětlován jako zhoršení, poškození životního prostředí, takže může být vyjádřením pro negativní antropogenní činnost v krajině (Terra – země, půda, v širším pojetí krajina). Deteriorizaci můžeme považovat za proces, jímž je půda (či krajina) zbavována svých původních, přírodních (přirozených) vlastností. K narušení původních vlastností dochází v důsledku antropogenní činnosti – zejména: • těžby nerostných surovin (uhlí, rud, rašeliny, stavebních a keramických surovin), • rozvojem průmyslu, • rozvojem urbánního prostoru, • rekreací. Na základě výše uvedených deteriorizačních vlivů by měl následovat soubor opatření, který by přispěl k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny tj. rekultivaci a následně i revitalizaci krajiny. Pro bližší specifikaci uvádíme stručnou charakteristiku problému a jeho zobecnění. V kulturní krajině je vztah mezi přírodními a antropogenními složkami harmonický, je zachována i její autoregulační schopnost. V průběhu působení stresového faktoru, který se podílí na zátěži prostředí, dochází zpravidla k destabilizaci funkcí. V krajině se tak setkáváme s narušením stability přírodních složek, zejména činností člověka, což je označováno za „narušenou kulturní krajinu“. S ní souvisí narušení harmonického stavu mezi složkami přírodními a antropogenními, čímž jsou narušeny i přirozené autoregulační schopnosti. I přes značnou míru narušení existuje ještě částečná autoregulační schopnost a proto je možná i restaurace krajiny. 5

Při dlouhodobém a intenzivním působení stresového faktoru působícího zátěž prostředí dochází k funkčním změnám a snížení odolnosti. V krajině vede vyšší míra narušení k degradaci prostředí. Stav je charakterizován značným narušením stability přírodních složek a jen nízkou autoregulační schopností. Degradací prostředí rozumíme snižování kvality jednotlivých prvků nebo celého životního prostředí pro společenské využívání. Degradované prostředí je charakteristické narušenou stabilitou a přírodní podmínky jsou negativně ovlivňovány člověkem. Při ústupu negativního působení společensko hospodářských jevů existuje naděje, že u krajiny dojde k její regeneraci, návratu k autoregulaci a obnově její ekologické rovnováhy. Negativní vliv člověka v krajině vede až k její devastaci. Pod tímto pojmem si obecně představujeme znehodnocování a ničení přírodního prostředí a jeho složek. Devastovaná krajina má strukturu zcela přeměněnou, přírodní složky jsou zničeny, vyloučena je autoregulace, neexistuje homeostáze. Zastavení další devastace a zajištění obnovení – restaurace je možné prostřednictvím socioekonomické složky použitím značného množství energie (zejména formou biotechnických opatření). Zpravidla je půda vyřazena z biologického látkového koloběhu, zlikvidováno rostlinstvo a odstraněna nejúrodnější vrchní část půdy. Devastace je spojena zejména s těžbou nerostných surovin. S krajinou devastovanou bylo a je možno se setkat nejčastěji v pánevní oblasti Severních Čech. Při vyšší formě zátěže byl mnohdy srovnáván stav životního prostředí s ekologickou katastrofou tj. situací, v níž nejsou naplňovány elementární potřeby živého systému a jeho schopnost adaptace je překročena do té míry, že podmínky biologické reprodukce systému zanikají. K ekologické katastrofě byl na přelomu 80 a 90. let přirovnáván stav životního prostředí v Podkrušnohoří (viz schéma č. 2). Schéma 2: Zásahy člověka do krajiny Intenzita zásahu člověka v krajině Kulturní krajina Narušená kulturní krajina

Degradace prostředí

Devastace

Ekologická katastrofa

Vztah mezi složkami přírodními a antropogenními se blíží harmonickému stavu Autoregulační schopnost je zachována Stabilita přírodních složek je narušena člověkem Existence částečné autoregulace Dlouhodobé a intenzivní působení stresového faktoru Vyšší míra narušení stability přírodních složek Částečná autoregulační schopnost Přechodného či trvalého charakteru Při ústupu zátěže může dojít k regeneraci - návratu k autoregulaci a k obnově ekologické rovnováhy krajiny Znehodnocování a ničení přírodního prostředí a jeho složek Likvidace části půdy i rostlinstva Struktura zcela přeměněna Přírodní složky zničeny Vyloučena autoregulace, neexistuje homeostáze Obnova možná vkladem energie (biotechnická opatření) Nejsou naplňovány elementární potřeby živého systému Podmínky biologické reprodukce systému zanikají

6

1.2 Antropogenní zátěž krajiny v Podkrušnohoří Již koncem 19.století se začíná v Rakousku – Uhersku významně rozvíjet průmysl na severu Čech. Zakládání nových podniků bylo umožněno tím, že zde byla naleziště hnědého uhlí. Postupně se vybudovala železnice, docházelo k rozvoji sídel a zvyšoval se zde významně počet obyvatel. Rozvoj průmyslu zde pokračoval po celé 20. století. Postupně se budoval chemický průmysl, koncentrovaný v dalším období do Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n. L. a litvínovského podniku Chemopetrol. Ve 20. století hrály významnou roli i podniky Válcovny trub a železa (VTŽ) Chomutov a celá řada menších sklářských podniků, postupně zkoncentrovaných do podniku Glavunion Teplice. S těžbou uhlí v zájmové oblasti bylo spojeno i jeho využívání na energii. Šlo o podniky zajištující teplo – např. Severočeské teplárny Komořany, Dalkia Trmice. Největší podíl hnědého uhlí je však využíván na výrobu elektrické energie, kdy bylo vystavěno 6 elektráren vázaných na Severočeskou hnědouhelnou pánev s výkonem 3,62 tis. MW. Krajina v Podkrušnohoří byla a je typickým průmyslovým regionem, se všemi negativními dopady na prostředí – zejména emisní i imisní zátěže, které byly příčinou zařazení oblasti do tzv. „černého trojúhelníku“ (Podkrušnohoří, Slezsko, Sasko). Antropogenní zátěž je charakterizována na vývoji průměrných ročních koncentrací SO2, NOx a průměrných ročních koncentrací prachu.

1.3 Těžba uhlí a její důsledky v Podkrušnohoří Ložiska hnědého uhlí jsou situována do Severočeské hnědouhelné pánve, která se rozprostírá od Ústí n.L. až ke Kadani. Obrázek 1: Přehled těžebních lokalit v severočeské pánvi

(Zdroj: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007 – upraveno FŽP)

V současnosti probíhá těžba na Mostecku ve dvou lomech – Vršany a ČSA, tyto lomy jsou ve vlastnictví skupiny Czech Coal a.s. (velkolomy ČSA, Vršany-Šverma, hlubinný důl Centrum). Ve zbývající části pánve se těží na lomu Bílina (okres Teplice) a v lomu Nástup Tušimice, (lom Tušimice-Libouš), které jsou ve vlastnictví Severočeských dolů Chomutov a.s. Udává se, že v SHP bylo vytěženo více jak 3,5 mld. tun uhlí, z toho 2,6 mld.

7

velkolomovým způsobem. Na vnější a vnitřní výsypky bylo přesunuto více jak 7 mld. m3 nadložních zemin. Graf 1: Historický vývoj těžby v Podkrušnohoří za období 1860 až 2007 70 60 50 40

mil. t

30 20 10 0 1860 1870 1880 1890 1900 1910 1920 1930 1940 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2007

(Zpracováno FŽP ze zdrojů: historie těžby, materiály SHR, MUS a SD)

S těžbou jsou spojeny zábory pozemků, převáženě se jednalo o zemědělskou půdu. Udává se, že bylo zabráno pro těžbu 40. tis. hektarů pozemků, z toho 33 tis. po r. 1945. V oblasti SHP bylo v důsledku těžby hnědého uhlí zlikvidováno 84 sídel. Z toho nejvíce na Mostecku. V r. 1964 bylo rozhodnuto o likvidaci města Most s 34 tisíci obyvatel, které bylo zlikvidováno v letech 1967 – 1982 v důsledku těžby uhlí lomem Most. Severočeská hnědouhelná pánev je největší a těžebně nejvýznamnější hnědouhelnou pánví v České republice. Zaujímá mezi Ústím nad Labem a Kadaní plochu cca 140.000 ha (viz obrázek č. 2).

Obrázek 2: Zastoupení ploch ovlivněných důlními aktivitami

(Zdroj: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007 – upraveno FŽP)

8

Zásahy těžby do krajiny Hlavní disparitou uhelných revírů, zejména při povrchové těžbě hnědého uhlí, byly a jsou změny v krajině. Zásahy byly umocněny v druhé polovině 20. století, kdy se těžba koncentrovala do větších územních celků, na kterých se těží velkolomovým způsobem. Obecně lze konstatovat, že zásahy v důsledku těžby v krajině se projevují především: • geomorfologickou proměnou území, • vznikem nového reliéfu a jeho postupnou transformací, • přesunem těžených nadložních zemin z lomových jam na vnější výsypky, • těžbou, přepravou a zakládáním odklizových hmot vznikají výrazně odlišné stratigrafické poměry spočívající ve změnách petrografických, fyzikálně chemických, fyzikálně mechanických a technologických vlastností ukládaných hmot do nově vznikajících recentních útvarů, • jsou výrazně narušeny hydrogeologické poměry území (podzemní vody, hydrologické poměry území, infiltrační poměry, výpary a místní srážky) • těžbou dochází k degradaci až destrukci (zničení, rozvrat, zkáza) pedosféry – orniční a podorniční vrstvy, • lomová těžba ovlivňuje také atmosféru a mikroklima území, kvalitu ovzduší úletem a rozletem prachových částic z rozsáhlých prostorů těžby ve vlastním lomu, z výsypek a dopravních cest, • je narušena biosféra v subsystémech fytocenóz, zoocenóz, včetně mikrobiálních cenoz. S těžbou je spojen odkliz nadložních zemin, skrývka. Její objem je velmi variabilní dle jednotlivých těžených lomů, ale v průměru se dnes pohybuje se kolem 5 m3, což představuje cca 7 t odklizovaných nadložních zemin na 1 tunu vytěženého uhlí. Skrývkové hmoty se ukládají na výsypky. Setkáváme se s výsypkami situovanými mimo prostor lomu (vnější výsypky) a při postupu těžby pak s výsypkami uvnitř vytěžené části lomu (vnitřní výsypky).

Schéma 3: Vliv těžby na krajinu Jak zasahuje těžba do krajiny

Proměny krajiny

Recentní útvary

Vznik nového reliéfu Změna stratigrafických poměrů Narušení hydrogeologických poměrů Devastace pedosféry – orniční a podorniční vrstvy Ovlivnění atmosféry, mikroklimatu a kvality ovzduší Narušení biosféry (fytocenóz, zoocenóz a mikrobiálních cenóz)

Po těžbě zůstávají: Zbytkové jámy Výsypky Charakteristika recentních útvarů Ekologicky extrémní Nestabilní a neproduktivní ekosystémy

9

Výsypky a zbytkové jámy jsou recentními útvary, které působí významné změny v krajině a lze je charakterizovat i jako: • • • • • • • • • • • •

extrémní stanoviště, neproduktivní, nestabilní ekosystém, iniciální stadium vývoje, dominance anorganických složek, minimum organické hmoty (biogen. prvků), absence bioty, později iniciální fytocenózy, mikrobiocenózy, zoocenózy, transformace reliéfu (vnější výsypky, zbyt. lomy), změny v hydrosféře (podzemní a povrchové vody, odtokové poměry, infiltrace, změna výparu a srážek), degradace a destrukce pedosféry, změna stratigrafických a petrografických poměrů, narušení fytocenózy, zoocenózy a mikrobiálních cenoz, rozsáhlé plochy bez zeleně působí změny mikroklimatu, mezoklimatu a kvality ovzduší (zápary).

Problematika výsypek je znázorněna na schématu č. 4.

Schéma 4: Problematika výsypek PROBLEMATIKA VÝSYPEK VNĚJŠÍ (mimo důlní prostor)

UMÍSTĚNÍ VÝSYPEK V KRAJINĚ

VNITŘNÍ (uvnitř lomu)

STAVBA VÝSYPEK A TECHNOLOGIE ZAKLÁDÁNÍ

Přednostní zakládání do extenzivních území

Trvalá stabilita výsypkového tělesa

Přednostní stavba koncentrovaných výsypek

Geomechanické a fyzikální vlastnosti zemin

Maximalizace využití výsypných prostorů

Tvar a únosnosti podloží a výsypky

Minimalizace plošného podílu svahových částí

Sklonitost výsypkových svahů

Maximalizace podílu plošných částí

Hydrické poměry výsypky a okolí Sedání výsypek

Přednostní uplatňování bočních úpadních způsobů zakládání

10

1.4 Výhled těžby Předpokládaná životnost lomů je velmi diskutovaným tématem, životnost závisí na tom jestli ji počítáme v rámci stávajících limitů a nebo za stávajícími limity. V porovnání těchto dvou výpočtů mají doly: ČSA, Bílina, Libouš a Vršany různé hodnoty (viz obrázek 3):

V rámci stávajících limitů mají lomy takovouto životnost: ČSA – 2017 (Czech Coal) Bílina – 2034 (SD) Libouš – 2037 (SD) Vršany – 2058 (Czech Coal) Naopak u počítání za stávajícími limity jsou na tom tyto lomy rozdílně: Libouš – 2043 (SD) Bílina – 2049 (SD) Vršany – 2058 (Czech Coal) ČSA – 2061 – 2100 (Czech Coal) Obrázek 3: Životnost lomů v rámci stávajících limitů a za stávajícími limity

(zdroj: Czech Coal, 2009)

Severočeské doly a.s., mají plány zhruba do roku 2050. Plánují navýšit počet zrekultivovaných hektarů na 13 168 ha. Nejvíce navrhují lesnické rekultivace, počítají celkem se 42,7% lesnických rekultivací, druhý typ rekultivací je zemědělská rekultivace s 25,3 % plochy.

Zbytkové jámy se plánují napouštět několik desítek let: ČSA – optimální varianta, předpokládané napouštění po roce 2020 Vršany – předpokládané napouštění po roce 2030 – těžba ke koridoru Vršany – předpokládané napouštění po roce 2050 – těžba za koridorem Bílina – předpokládané napouštění po roce 2037 Libouš – varianta generel, předpokládané napouštění po roce 2038

11

Obrázek 4: Zásoby hnědého uhlí na Mostecku

(zdroj: Czech Coal, 2009)

12

2. VÝCHODISKA PRO OBNOVU ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY V SEVERNÍCH ČECHÁCH 2.1 Teoretická východiska rekultivace U pojmu REKULTIVACE je uváděn výklad ve vztahu k zemědělství jako „opětovná kultivace zanedbané, zničené nebo poškozené půdy“ za účelem jejího navrácení zemědělské výrobě nebo jejímu zalesnění. Někteří autoři vztahují rekultivaci k půdám těžkým, lehkým, chemicky poškozeným apod. Výklad ekologický charakterizuje rekultivaci jako lidskou činnost zaměřenou na obnovu přirozených vlastností a hodnot člověkem narušené krajiny a spojuje s tím uvedení narušené krajiny do přírodní rovnováhy. A z tohoto ekologického pojetí autoři textů vychází. Je uváděno i širší pojetí pojmu REKULTIVACE jako „soubor různých opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy znehodnocené a zpustošené přírodní nebo lidskou činností, přispívá k obnovení produkčnosti krajiny, jejích přírodních vlastností jako celku, tj. všech jejích přírodních složek“. Na podkladě uvedených deteriorizačních vlivů (viz část 1.) by měl následovat soubor opatření, který by přispěl k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny tj. rekultivační proces. Největší podíl rekultivovaných ploch je v ČR po těžbě nerostných surovin (povrchová těžba a hlubinná těžba uhlí, výsypky a odvaly, odkaliště, vytěžená rašeliniště, území po těžbě kamene, štěrkopísku, cihlářských a keramických surovin). Významný je i podíl skládek odpadů, složišť odpadních látek (popílků, popelů, strusky apod.) a kalů, všechny tyto recentní útvary se rovněž musí rekultivovat.

Schéma 5: Přehled prací spojených s těžbou, sanací a rekultivací Přehled aktivit v těžební krajině Přípravné práce – Důlnětechnická etapa Ukončení těžby Nadložní zeminy Sanační skrývka Stavba výsypek Předání území do rekultivace

Ekotechnická etapa Rekultivační práce

Technické práce Terénní úpravy Stabilizační a protierozní opatření

Biotechnické práce Zemědělské Lesnické a Ostatní rekultivace

Revitalizace Resocializace

2.2 Nadložní zeminy a možnost jejich využití Kategorizace nadložních zemin Pro zemědělskou rekultivaci jsou určeny zeminy kvartérního geologického původu jako spraše, ale i zeminy ze skrývky, horizonty produktivních typů ornice.

13

Pro lesnickou rekultivaci jsou využívány sprašové hlíny, svahoviny hlinité písky a dále zeminy tercierního-miocénního původu jako šedé jíly, žluté jíly, štěrkopísky a jíly s uhelnou příměsí apod. Udává se, že nadloží hnědouhelných slojí je z 80% tvořeno jíly až jílovci s proměnlivým zastoupením jílových minerálů. Proměnlivý je i podíl fyzikálního jílu, obsah organických látek, tmelů apod. Šedé miocénní jíly rychleji zvětrávají.V důsledku intenzivních zvětrávacích procesů dochází ke zhutnění a omezení infiltračních schopností. Počáteční fyzikální vlastnosti jsou většinou nepříznivé. Pouze při zvětrávání na deskovitou až lístkovou strukturu vytvářejí fyzikálně příznivější půdní prostředí. Jsou bezkarbonátové. Žluté až žlutohnědé nadložní jíly jsou homogenními horninami. Za nevhodné lze považovat jejich fyzikální a hydrofyzikální vlastnosti, které se nemění ani po delším období po jejich uložení na povrch výsypky. Vytvářejí trvale slitou půdní strukturu s nepříznivými infiltračními schopnostmi. Směsné výsypkové nadložní zeminy jedná se o heterogenní směs s různým podílem písčitých až jílovitých hornin. Sorpční schopnost a obsah organických látek je nízký. Fyzikální a hydrofyzikální vlastnosti jsou značně proměnné, závislé na texturním charakteru převládající zeminy a vykazují zcela nepříznivé protierozní vlastnosti. Písky tvoří velký podíl skrývaných zemin (cca 10 %), jedná se o písky, štěrkopísky hlinito písčité a písčito hlinité zeminy. Jsou texturně značně různorodé, většinou mají nepříznivé fyzikální i protierozní vlastnosti. Mají nízkou sorpční schopnost. Minerálně deficitní (fytotoxické) horniny většinou se jedná o zeminy s převahou písků s uhelnou příměsí. Zvyšující se podíl uhelné příměsi je příčinou zhoršujících se hydrofyzikálních vlastností. Porcelanity (přepálené horniny) jsou horninami ovlivněnými zemními požáry, různých barevných odstínů. K rekultivačním účelům jsou vhodné, jejich použitelnost se zvyšuje, jsouli ve směsi. Spraše jsou plavé, žlutohnědé až tmavěji hnědé hlinité zeminy, které byly v pleistocénu naváty větrem. Jsou zrnitostně těžší hlinité sedimenty, mají poměrně příznivé fyzikální vlastnosti i vodní režim. K lesnické rekultivaci vysoce využitelné zeminy, k rekultivaci zemědělské se doporučují za předpokladu překryvu ornicí. Sprašové hlíny jsou nejrozšířenějším kvartérním sedimentem. Zrnitostně jílovitohlinité zeminy vykazují méně příznivou texturní skladbu jak pravé spraše. Vznikají jílové minerály s nepříznivými fyzikálními vlastnostmi. Obsah živin, humusu i pH jsou srovnatelné se sprašemi. Využitelné pro lesnické účely, pro zemědělské rekultivace použitelné s převrstvením ornicí. Bentonity přírodní sorbety využitelné při meliorační úpravě deficitních půdních vlastností. Sorpční schopnost a obsah živin je vysoký.

Slínité horniny jsou využitelné při meliorační úpravě písčitých a fytotoxických zemin.

2.3 Vodní režim na výsypkách V důsledku těžby uhlí se v Podkrušnohoří mění: morfologie území poměry půdní poměry vegetační a poměry hydrologické

14

Hydropedologické a hydrické poměry devastovaného území (velkolomy, výsypky – úrovňové, převýšené, různých geometrických tvarů a velikosti) patří k složitým problémům, jak po stránce výzkumu, tak i revitalizace vodního režimu na výsypkách a jejich okolí. Pohyb vody na výsypkových zeminách byl sledován v oblasti Sokolovského i Severočeského hnědouhelného revíru řadou pracovišť (VÚMOP, ČZU, JU). Vyjdeme-li z definice „Revitalizace vodního režimu na výsypkách je zpětný proces – obnovení přirozených funkcí půdy – vody – vegetace a mikroklimatu poškozených báňskou a ostatní průmyslovou činností (Dimitrovský 1971, cit. Dimitrovský 2009). Ke sledování zákonitostí pohybu vody na výsypkových zeminách v oblasti Sokolovského a Severočeského revíru bylo použito výsledků terénních měření infiltrace a některých laboratorních analýz, souvisejících s danou problematikou. Průběh půdotvorných procesů na výsypkových stanovištích má na rozdíl od rostlých půd některé zvláštní znaky, které do značné míry ovlivňují a v mnoha případech limitují volby způsobu rekultivace. Dle Dimitrovského (2009) k hlavním specifickým podmínkám zemin na výsypkách patří: a) výrazně pozměněná morfologická charakteristika, b) výrazně pozměněná strukturální skladba, c) diferencovaná stratigrafie povrchových vrstev výsypek, d) neustálený teplotní, vzdušný a vodní režim, e) velmi diferencované fyzikální vlastnosti aj. Nedokonalá znalost změn příčinných souvislostí infiltrace výsypkových zemin je zejména odrazem podmíněnosti výše uvedených a jiných faktorů vzájemně působících a jejich vhodná či nevhodná eliminace v systému půda – voda – vegetace – atmosféra. V otázce pohybu vody na výsypkových zeminách existuje v naší i zahraniční rekultivační literatuře znatelná mezera. Z toho důvodu byla provedena řada terénních měření, většinou na výsypkových materiálech tvořících naprostou převahu výsypek jak v oblasti Ústeckého kraje, tak i v oblasti Karlovarského kraje (terciérní miocénní jíly cyprisové série, šedé jíly, žluté jíly, spraše, kuřavkové písky aj.). Výsledky terénních měření infiltrace, dispersní skladba, mineralogické složení, makro- a mikromorfologie a jiné pedologické charakteristiky u výsypkových zemin jsou vztahovány vždy v souvislosti k volbě způsobů rekultivace a k délce rekultivačního cyklu a způsobů obhospodařování.

2.3.1

Teoretický rozbor problematiky a přehled zkušeností

Tato problematika patří k nejsložitějším, protože je třeba řešit řadu velmi obtížných otázek přírodovědeckých až po otázky hygienické spojené s obyvatelností krajiny. Stanovení infiltrační schopnosti výsypkových zemin vychází z nutnosti získat v daných podmínkách nové poznatky, a to tak, aby bylo možno celkově posoudit negativní vliv devastační činnosti povrchové těžby uhlí, změny způsobu hospodaření v zemědělství a lesnictví a na základě konkrétních údajů zobecnit praktické závěry pro zemědělské, lesní a zejména vodní hospodářství. Závažnost výsledků hydrologie výsypkových zemin v této oblasti vyplývá z těchto hledisek: Báňskou a průmyslovou činností vznikly již disproporce v rovnováze ekosystému, které se stále více stupňují v závislosti na intenzitě využívání složek biosféry (těžba surovin, výstavba provozně chemických a energetických závodů). Většina negativních jevů způsobených antropogenně činností, které narušují celospolečenské funkce krajiny je především zaviněna spojováním celospolečenských zájmů 15

se zájmy resortními, které jsou většinou charakteru dočasného, na rozdíl od uspořádání hydrologických poměrů, které jsou významné. Celospolečenským zájmem všech organizací, zabývajících se odstraňováním negativních vlivů těžby a průmyslových aglomerací, je především vytvářet předpoklady výzkumem jednotlivých úseků životního prostředí, jejich vzájemných vztahů a technických a biologických řešení. Není pochyb o tom, že voda jako existenční faktor ovlivňující vesměs všechna odvětví lidské činnosti a celou rovnováhu ekosystémů musí být řazena na jedno z předních míst celospolečenských zájmů. Teoretických a praktických hydropedologických podkladů na vznikajících „půdách“ antropogenních útvarů (výsypky, odvaly, haldy, odkaliště) bylo v naší i zahraniční rekultivační literatuře velmi málo. Dimitrovský (2009) uvádí, že pro hodnocení hydropedologických poměrů na výsypkových stanovištích a pro hydropedologickou charakteristiku výsypkových zemin je nejlépe použít terénních měření infiltrace. Pro tyto účely bylo použito válcových infiltrometrů se zaplavenou plochou. Tato metoda se ukázala jako velmi vhodná a používá se do současnosti. Na rozdíl od rostlých půd s přibývající hloubkou profilu na výsypkách četnost nekapilárních dutin přibývá v závislosti na stupni zvětrávání. Vychází z funkcionálních vztahů průběhu infiltrace na výsypkových zeminách: - geologicko-mineralogickému složení výsypkových zemin, - volbě způsobu rekultivace (vegetaci), - délce rekultivačního cyklu, - stáří výsypek.

2.3.2

Půdní fyzika a hydropedologie

Půdní fyzika a hydropedologie u všech antropogenních substrátů jílovité povahy (90 % výsypek) se jeví jako klíčový faktor jak z hlediska půdotvorného, tak i botanickodendrologického. To znamená, že primární pedologické a hydropedologické vlastnosti předurčují volbu skladby jetelotrav, skladbu dřevin a jejich zastoupení v porostech zakládaných na výsypkových stanovištích. Podle půdní fyziky a hydropedologie je řízena hloubka provlhčení a prokořenění profilu. Zde platí zásada, že se zvyšující se vertikální kumulativní schopností profilu pro vodu se úměrně zvyšuje hloubka prokořenění. Na rozdíl od rostlých půd je vzdušný režim antropogenních substrátů složených z jílů šedých, žlutých i cyprisových strukturálně velmi různorodých, který je řízen výskytem a četností makropórů mezerovitých, tabulárních a planárních. Podle obsahu vody v nich rozlišujeme: makropóry nasycené, polonasycené a nenasycené. Četnost makropórů rozdílných velikostí a geometrických tvarů je podmíněna primární strukturou skrývaných nadložních hornin (zemin) ukládaných na výsypkách. Výše stručně popisované pedologické, fyzikální a hydropedologické zvláštnosti mají za následek mělké zakořenění všech druhů trav, jetelotrav, dřevin jak listnatých, tak i jehličnatých, ať již jde o dřeviny hluboko kořenící či mělko kořenící Kromě geologicko-petrografické příslušnosti, mineralogického složení, struktury a textury, mikroklimatických podmínek apod. nezastupitelným půdotvorným a půdoochranným faktorem při rekultivaci minerálně silných i slabých antropogenních substrátů je vlastní lesní porost a rostlinné společenstvo. Primární vlastnosti antropogenních substrátů na výsypkách ústeckého kraje složených převážně z terciérních miocénních jílů různých forem zpevnění za předpokladu vhodné druhové skladby, splňují veškeré elementární podmínky pro vznik produkčně bohatých půd.

16

2.3.3

Půdní struktura substrátů

Půdní struktura a posléze textura jsou limitujícími faktory pro: a) ujmutí všech druhů rostlin, dřevin a keřů, b) vývoj kořenových soustav, c) vzrůst a vývoj zemědělských kultur a porostů jak listnatých, tak i jehličnatých. V rámci výzkumu je třeba této problematice věnovat zvýšenou pozornost.

2.3.4

Příspěvek k vodnímu režimu na výsypkách

Teoretické a praktické poznatky výzkumu hydropedologických vlastností výsypkových zemin (šedé jíly, žluté jíly, jíly cyprisové série, spraše, kuřavkové písky aj.) vycházejí z celé řady provedených terénních měření infiltrace válcovými infiltrometry zaplavenou plochou a některých laboratorních analýz. Jde o zhodnocení pohybu vody v nenasyceném prostředí v systému antropogenní půda – voda a introdukovaná vegetace. Výsledky infiltrace zobecnil do těchto závěrů Dimitrovský (2009): 1) Infiltrační schopnost výsypkových zemin složených z jílů různých forem zpevnění (kompaktní jíly, jílovité břidlice, jíly lístkovitě zpevněné, jílů šedých) je na rozdíl od stejného druhu avšak rostlých půd funkcí struktury a nikoliv pouze zrnitostního složení. Z výsledků vsakovacích rychlostí po jedné a dvou hodinách i celkového vsaku je možno zachytit určitý vliv zrnitostního složení na intenzitu infiltrace jen u povrchových vrstev vznikajících půdních profilů na středně starých výsypkách zemědělsky rekultivovaných a nerekultivovaných a na některých starých výsypkách nevhodně rekultivovaných lesnickou rekultivací, kde na samém povrchu výsypek došlo k značné elementarizaci jílovitých částic (přes 60 % frakce menší než 0,002 mm). Koeficient infiltrace u jílů navětralých se pohybuje v rozmezí 0,13 – 0,15 mm za minutu. 2) V souvislosti s provedeným měřením infiltrační schopnosti výsypkových zemin byly stanoveny ještě některé základní fyzikální charakteristiky zemin (momentní vlhkost, max. kap. vodní kapacita, pórovitost, zrnitost, bod vadnutí, specifický povrch). Porovnáním intenzity infiltrace s výše uvedenými fyzikálními charakteristikami bylo zjištěno, že uplatnění těchto charakteristik je v řadě případů minimální. To lze označit jako zvláštnost oproti rostlým půdám. 3) Na výsypkách složených z různých druhů jílů se v SHP zcela jednoznačně prokázal vliv jílově-mineralogického složení na intenzitu infiltrace. Intenzita infiltrace je v přímé závislosti na stupni mikro- a makroagregace jílů různého zrnitostního složení. Prokázalo se, že nejodolnější lístkovité agregáty proti rozplavení vznikají zvětráváním kaoliniticko-montmorilloniticko-illitických šedých v nadloží lupkovitě zpevnělých jílů. Lístkovité agregáty (viz obrázek 5) vznikající zvětráváním tohoto jílu jsou zpevněny cementačními látkami, které zamezují bobtnání jílových minerálů typu montmorillonitu. To v počátečním období vzniku nové půdy propůjčuje vznik příznivých fyzikálních vlastností a pohybu vody ve vznikajícím půdním profilu. Tento příznivý stav lze dokumentovat výsledky z albrechtické výsypky.

17

Obrázek 5: Lístkovité agregáty

Tento typ jílů je také v počátečním období řízení tvorby půdy vhodný k zemědělské i lesnické rekultivaci. Je však třeba upozornit na to, že tento jíl obsahuje 97 % I. kat. částic podle Kopeckého (pod 0,01 mm) z čehož na fyzikální jíl částice pod 0,002 mm připadá 88 % částic. Lze předpokládat, že v dalším vývoji půdy, zejména při intenzivnějších způsobech rekultivace může dojít ke zvětrání cementovaných agregátů a tím i k rozplavení jílu na elementární částice se všemi negativními důsledky pro další vývoj půdy, zejména pak jejích fyzikálních vlastností a vodního režimu. Důkazy pro tento názor jsou dány stavem v terénních depresích výsypky, jejichž dna byla v důsledku eroze postupně zanášena nejjemnějšími zvětralinami jílu. Tento stav vyvolal postupné snižování intenzity infiltrace, až k jejímu zastavení v důsledku bobtnání jílových minerálů. Tyto deprese jsou v závislosti na hydrologických podmínkách a konfiguraci výsypky buď celoročně zaplaveny vodou, nebo jsou zbahněny. Některé však prodělávají i stupeň vysýchání, který je dokumentován vznikem trhlin různých rozměrů. Tyto trhliny jsou způsobeny procesem smršťování jílových minerálů zejména typu montmorillonitu. 4) Infiltračními pokusy na šedých jílech (illiticko-kaoliniticko-montmorillonitických a kaoliniticko-illiticko-montmorillonitických jílech, výsypka dolu A. Zápotocký v Úžíně) bylo zjištěno, že intenzita zvětrávání lístkovitých agregátů jílu je přímo úměrná intenzitě rekultivace. Tomu také odpovídají zjištění vsakovací rychlosti i celkového vsaku vody do půdy. Nejnižší infiltrační schopnost byla zjištěna na substrátu tohoto jílu pod zemědělskou rekultivací, dále pak pod ovocným sadem a naopak nejvyšší infiltrace pod lesním porostem. Příčina tohoto jevu byla v daném případě zcela vysvětlena půdní mikro- a makromorfologií. Z toho vyplývá závěr, že tento typ jílu je sice možné rekultivovat i zemědělským způsobem, ale při tomto způsobu rekultivace na daném substrátu mohou vzniknout pouze půdy s nepříznivými fyzikálními vlastnostmi. 5) Kaoliniticko-illitické jíly, které jsou vesměs určeny k zalesnění jsou z hledisek vsaku vody do tvořící se půdy vhodnější než další typ jílů illiticko-kaolinitických. Obecně byla zjištěna tendence, že čím vyšší je zastoupení illitu v jílu, tím vyšší je jeho infiltrační schopnost.

18

6) Nejnižší infiltrační schopnost byla zjištěna na velmi málo obdělávaných kuřavkových píscích. 7) Příznivým vodním režimem i infiltrační schopností se vyznačují půdy vznikající na substrátu spraší, sprašových hlín, svahových hlín a jejich směsí zejména s pískem. Tyto materiály jsou sice z počátku méně propustné pro vodu, ale intenzivní rekultivace, zejména pak meliorační osevní postup má za následek zlepšení infiltrační schopnosti vznikající půdy. 8) Hodnotíme-li infiltrační schopnost výsypkových materiálů na všech výsypkách podle způsobu rekultivace a intenzity zvětrávání povrchových vrstev dostaneme toto pořadí: lesnická rekultivace - ovocnářská rekultivace - zemědělská rekultivace. 9) Srovnáním hodnot intenzity infiltrace pod vrstvou do 20 cm vidíme, že prakticky u většiny výsypkových profilů, zejména jílů se infiltrace zvyšuje. Důvodem proto je rozdílná intenzita zvětrávacích procesů v povrchových a podpovrchových vrstvách. Klasifikace výsypkových zemin podle intenzity infiltrace (intenzita infiltrace v mm. hod-1): < 1 extrémně malá 10-1 malá 50-10 střední 100-50 středně výrazná 200-100 výrazná 500-200 velmi výrazná > 500 extrémně výrazná (Dimitrovský, Doležal 1972, cit. Dimitrovský 2009) Dlouhodobé výzkumy byly provedeny na výsypkách Chomutovska tj. na klasických šedých jílech rozdílné struktury a textury. Pokud jde o průběh infiltrace a zejména o průběh vlhkostních podmínek ve vegetační periodě jsou značné rozdíly vlhkostních poměrů a to podle stáří povrchových vrstev výsypek (šedých a žlutých jílů). K dokreslení toho uvádíme na grafech č. 2 - 3 stacionárně sledovaný časový průběh vlhkosti dialektrickou metodou ve vertikální hloubce 10 – 80 cm.

2.4 Radiační a tepelný režim na výsypkách V této části pozornost zaměřena na výsypky z hlediska jejich radiačního a tepelného režimu. Sluneční záření se na povrchu Země rozděluje na tyto hlavní toky:

19

• • • • •

odraz zjevné teplo latentní teplo výparu tok tepla do půdy poměrně méně energie se využívá ještě fotosyntézou (primární produkce) a na ohřev vegetace.

Radiační režim holých ploch a porostů Na suchých holých plochách se většina sluneční energie přeměňuje na zjevné teplo. Teplota pod vlivem slunečního záření rychle stoupá. Tok tepla do půdy je poměrně malý, protože suchá půda nevede teplo. V noci se suché holé plochy rychle ochlazují. Nastává pouštní efekt velkých rozdílů teplot mezi dnem a nocí. Na holých plochách bez vegetace neprobíhá fotosyntéza ani se energie neváže při ohřevu biomasy. Naopak na plochách vlhkých a zejména na plochách zarostlých vegetací se většina slunečního záření spotřebovává na výpar vody. Rostliny dobře zásobené vodou vypařují vodu listy prostřednictvím průduchů, které řídí rychlost výparu (transpirace). Listová plocha rostlin je vyšší nežli plocha porostu. Poměr mezi listovou plochou a plošným průmětem porostu se nazývá „pokryvnost listoví“ (leaf area index). Jeho hodnota u vyvinutých porostů je 3 – 5. Rostliny tedy mají velkou efektivní plochu pro výpar, navíc přijímají vodu kořeny z půdy. Kořeny mají velkou povrchovou plochu. Specifická problematika toků energie na výsypkách byla předmětem prací pracovníků AV ČR pod vedením J. Pokorného v projektu řešeném pro MŽP (Pokorný 2006). Výsypky jsou příkladem extrémně suchých ploch bez rostlinstva a bez vyvinuté půdy. Povrch výsypek lze srovnávat s povrchem pouště. Je to povrch bez vegetace, fyzikální substrát bez organických látek a bez edafonu (půdní organismy). Na výsypkách se sluneční energie přeměňuje odrazem a tokem do zjevného tepla. Výsypky se během dne přehřívají. Jedním z kriterií úspěšných rekultivací výsypek je tedy změna radiačního režimu. Pokud se na výsypkách snižují teplotní amplitudy, tj. pokud se snižují teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, výsypka tlumí teplotní výkyvy. Zásadní je též srovnání teplot povrchu výsypky s okolím. Suché výsypky bez vegetace a vody jsou nejteplejšími místy v krajině, protože v letních slunných dnech – sluneční energie se uvolňuje jako zjevné teplo. Pokud se na výsypce rozvíjí vegetace, tak se její povrch chladí přes den výparem vody. Teplota rekultivované výsypky se potom snižuje a blíží teplotě okolí porostlého vegetací. Časový vývoj teplot na rekultivovaných výsypkách lze sledovat detailně terénním měřením. Velice výhodným nástrojem ke sledování úspěšnosti rekultivací je dálkový průzkum Země. S úspěchem bylo využito snímků satelitu Landsat ke sledování časových změn rekultivovaných výsypek. Využívá se též termovizních snímků kombinovaných s pozemním měřením. Kriteriem úspěšnosti rekultivace je potom jednak množství vegetace, biodiverzita, tlumení denních pulzů teplot a přiblížení teplotnímu režimu okolní vegetaci. Jak velké tepelné ztráty vznikají na plochách povrchových těžeb a výsypek ukazuje následující multispektrální snímek příhraničního území severních Čech a jižního Saska z družicových dat Landsat (viz obr. č. 6). Dokazuje, že během letního slunného dne většina dopadající sluneční energie se na plochách povrchových těžeb a na výsypkách neúčinně ztrácí ve zjevném pocitovém teple. Naproti tomu plochy s kvalitní vegetací dokáží udržet vodu a velmi účinně mírní teplotní výkyvy o cca. 15 °C, jak ukazují lesní ekosystémy Krušných hor, Českého středohoří a Doupovských hor.

20

Obrázek 6: Hodnocení krajinných funkcí pomocí multispektrálních družicových dat Landsat, PřF UK Praha. [ °C

(Pramen: Hesslerová, P. 2008 – cit. Seják 2008)

Kriteriem úspěšnosti rekultivace je potom jednak množství vegetace, biodiverzita, tlumení denních pulzů teplot a přiblížení teplotnímu režimu okolní vegetaci. Je tedy potřebné pro úspěch rekultivace v prvé řadě vrátit vodu do revitalizovaného území a v návaznosti na toto primární opatření založit vitální vegetaci.

21

3. REKULTIVACE A JEJÍ FORMY 3.1 Rekultivace pozemků po těžbě nerostných surovin na příkladu severních Čech První zprávy o povinnosti obnovit území po těžbě do původního stavu nacházíme v r. 1854 v Horním zákoně Rakousko uherské monarchie (č. 146/1854), kde je stanovena povinnost sanovat a obnovit území po těžbě. Aktuální oblastí pro obnovu území po těžbě bylo Podkrušnohoří proto zde Zemědělská zemská rada v r. 1880 zřizuje v Duchcově Rekultivační expozituru, která se zabývala rekultivacemi v severních Čechách. Do r. 1934 bylo na území SHR provedeno 2 150 ha rekultivací, převážně zemědělských. Konec 30. – 40. let 20. století byl dle historiků rekultivačně málo produktivní. Po r. 1945 se výrazně zvyšuje těžba uhlí, což sebou přináší zábory pozemků s destrukčními vlivy v krajině. V r. 1959 byl vypracován pro celou SHP unikátní „Generel rekultivací“ jako věcný podklad pro územní plánování. Postupně byly zpracovávány těžebními organizacemi plány sanací a rekultivací. Vytváří se specializovaná pracoviště, která se začínala zabývat projektováním, ale i praktickým prováděním rekultivačních prací v jednotlivých pánevních okresech. Od 50. let do r. 1960 bylo ukončeno cca 350 ha rekultivací. Do r. 1990 byla tato činnost koncentrována do několika pracovišť (např. Severočeské rekultivace Most, Báňské projekty Teplice, Rekultivace Bílina). Po r. 2000 se počet subjektů poskytujících rekultivace významně zvýšil. Do r. 2000 se udává v SHP dokončených 7.350 ha a celkem do r. 2008 již 11.425 ha (viz tab. 1). V oblasti SHP se udává, že bylo těžbou dotčeno cca 28.tis. ha, takže zbývá dokončit obnovu na velké části území. O rozvoj rekultivace v severních Čechách se významně zasloužil Ing. Stanislav Štýs, DrSc., bývalý pracovník Severočeských hnědouhelných dolů v Mostě, který jako první zpracovával metodické postupy rekultivačních prací v Podkrušnohoří a zároveň se podílel na jejich realizaci. Významně přispěl ke vzniku České rekultivační školy, která stále zaujímá významné postavení v obnově krajiny po těžbě uhlí ve Středoevropském prostoru. V regionu severních Čech, v Severočeské hnědouhelné pánvi těží 2 subjekty – skupina Czech Coal (dříve MUS) a Severočeské doly Chomutov a v Sokolovské pánvi Sokolovská uhelná. U všech těchto subjektů dominuje těžba hnědého uhlí povrchovým, velkolomovým způsobem. Předkládaná publikace si vytkla za cíl nastínit problematiku rekultivace z pohledu zahlazování hornické činnosti a obnovy území po těžbě v severních Čechách. Vychází z celé řady podkladů, zejména z prací Štýse (1981 až 2005), z metodik pro praxi „Rekultivace území devastovaných báňskou činností v oblasti Severočeského hnědouhelného revíru“ (VUMOP, SDCH, MUS (nyní Czech Coal) 1999), ale i z výsledků FŽP z řešení výzkumného záměru MŠMT „Výzkum antropogenních zátěží v Severočeském regionu“ (2000-2004), projektů „Zkušeností z využití antropogenně postižené krajiny ke strategii rozvoje venkova (1J 056/05-2, 2005-2007)“ a zejména ze současně řešeného projektu WD44-07-1 „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“. Dále vychází ze zkušeností jednotlivých těžebních firem a jejich pracovníků. Vývoj ploch zapojených do rekultivace za SHP od r. 1950 do současnosti je uveden v tabulce č. 1.

22

Tabulka 1: Orientační údaje o vývoji rekultivačních prací v SHP (1950-2008 v ha) Rok Dokončené rekultivace

1950 1960

1970

1980

1990

2000

2005

2006

2007

2008

0

350

1 100

3 000

6 400

7 346

9 558 10 337 10 759 11 425

Rozpracované

20

595

2 465

4 139

2 809

5 368

5 288

V rekultivačním procesu

20

945

3 565

7 139

9 209 12 714 14 846 15 558 16 189 19 876

5 221

5 430

8 451

(údaje po r. 2000 získané z SDCH, MUS a PKÚ)

Z uvedeného přehledu je patrno, že významný pokrok v rekultivaci území je dosahován po r. 2000. Dokončené rekultivace v r. 2008 dosáhly v SHP (od r. 1950) objem 11 425 ha, rozpracováno bylo 8 451 ha. Přehled o struktuře dokončených rekultivací je uveden v tabulce č. 2.

Tabulka 2: Přehled o struktuře rekultivací dokončených v období 1950 – 2008 v ha v Severočeském hnědouhelném revíru (SHR) Ostatní Celkem (ha) rekultivace Důlní společnost vč. parkové SDCH (okr. T a CHO) 1 463 1 838 139 420 3 860 MUS (Czech Coal) 1 522 3 044 154 1 647 6 367 PKÚ (okr. MO a ÚL) 519 788 27 405 1 739 SHR celkem ha 3 401 5 320 306 2 398 11 425 % 29,8 46,6 2,6 21,0 100 Vysvětlivky: SDCH – Severočeské doly Chomutov, MUS – Mostecká uhelná společnost (dnes Czech Coal), PKÚ – Palivový kombinát Ústí nad Labem Druh rekultivace

Zemědělská

Lesnická

Hydrická

Největší podíl rekultivací tvoří rekultivace lesnická, celkem 46 %, významný podíl tvoří i rekultivace zemědělská, rozkládá se téměř na 1/3 obnoveného území. Svůj objem postupně zvyšuje i hydrická rekultivace, kam se řadí menší vodohospodářská díla (např. příkopy, retenční stabilizační nádrže) nebo větší vodní plochy pro příměstskou rekreaci jako je zaplavování zbytkových jam – jezero Most, Chabařovice. Od r. 1998 se výrazně zvyšuje i podíl ostatních rekultivací. Jejich cílem je vytváření funkční a rekreační zeleně, začlenění rekreačních a sportovních ploch do krajiny, vybudování základních komunikací a příprava ploch pro komerční využití.

23

Obrázek 7: Stav rekultivací v roce 2008 na Mostecku

(Zdroj: Czech Coal, 2009)

24

3.2 Těžební společnosti V nynější době se nejčastěji rekultivuje čtyřmi způsoby. A to jsou lesnické rekultivace, zemědělské rekultivace, vodní rekultivace a ostatní, zejména rekreačně – sportovní rekultivace. Tyto typy rekultivací jsou nejběžnější. Na našem „těžebním“ trhu jsou tři největší firmy, které se starají jak o těžbu, převážně hnědého uhlí tak i o rekultivace. Jsou to: skupina Czech Coal (dříve Mostecká uhelná společnost a.s.), Severočeské doly a.s., Palivový kombinát Ústí nad Labem. Podkrušnohorská oblast je z hlediska zdroje nerostných surovin největší v ČR. Tím je také dána koncentrace vytěžených nebo těžených ploch, kterých je v této oblasti víc než dostatek. Všechny tyto plochy se musí po těžbě nějak upravit, a proto nastoupil proces rekultivace. Účelem toho procesu je navrátit krajinu do jejího původního stavu. V průběhu let se samozřejmě jednotlivé etapy rekultivačních prací vyvíjeli. Také se přidávaly jednotlivé typy rekultivací. Jak se měnila krajina zásahy člověka zpět do své původní formy, začala se řešit vhodnost jednotlivých typů rekultivací. Proto se trendy v tomto směru měnily. V současnosti se upřednostňuje lesní a vodní rekultivace. Zbytková jáma se zatopí a na okolní půdě se buď provede lesní nebo „ostatní“ rekultivace. A jako poslední fáze, zapojení krajiny do funkčního stavu, nastoupí resocializace. O rekultivace se starají jednotlivé těžební společnosti. V této oblasti jsou to hlavně tři největší společnosti: Severočeské doly a.s., Palivový kombinát Ústí s.p. a skupina Czech Coal a.s.. V poslední jmenované skupině došlo v roce 2008 ke změně. Do roku 2008 tam fungovala Mostecká uhelná společnost a.s., která měla na starosti veškerou těžební a rekultivační činnost. Ale v současnosti tato společnost neexistuje, rozštěpila se na Litvínovskou uhelnou a.s. a Vršanskou uhelnou a.s.. O další změny se snaží těžební společnosti i nyní. Momentálně se velmi řeší prolomení ekologických limitů těžby na lomech Bílina a ČSA. Životnost těch to lomů není neomezená. Na konci tohoto příspěvku je tabulka s ukázkou životnosti lomů se starými limity a bez limitů. Jestli se limity těžby podaří prolomit, dojde tak k rozšíření těžby na další území. Tím vzniknou další místa pro rekultivační práce. Celé vytěžené území se rozšíří o dalších několik desítek hektarů.

1. Czech Coal a.s. Skupina Czech Coal a.s. měla do minulého roku pod sebou Mosteckou uhelnou a.s., která se v roce 2008 rozštěpila na dvě těžební společnosti: Vršanskou uhelnou a.s. a Litvínovskou uhelnou a.s.. Vršanská uhelná a.s. těží na lomu Vršany a Litvínovská uhelná a.s. v lomu ČSA. Do roku 2007 celkem zrekultivovali 6 313 ha půdy. V roce 2008 nastoupily na její místo zmíněné dvě těžební společnosti, které v roce 2008 rekultivovaly 1 262 ha. Czech Coal a.s. v současnosti působí na rozloze cca 9 000 ha, z toho na cca 1/5 území probíhají rekultivační a sanační práce. Faktem je, že rozsah ploch, na kterých jsou prováděny rekultivační práce, v posledních letech klesá. Ještě v roce 2 000 bylo rekultivováno 3 054 ha. V roce 2008 toto číslo kleslo na 1 269 ha. V následující tabulce je přehled provedených rekultivací. Tabulka 3: Orientační údaje o vývoji rekultivačních prací v Czech Coalu a.s. (1950-2008 v ha) Typ rekultivace 1950-2007 (ha) Zemědělská 1 522 Lesní 3 012 Vodní 138 Ostatní 1 641 (Zdroj: Geofond ČR a Czech Coal a.s.)

2008 (ha) 181 508 58 522

1950-2008 (ha) 1 703 3 520 196 2 163

25

Z grafu je jasně viditelné jakým typům rekultivací dává tato společnost přednost. Lesní rekultivace zabírá skoro 50% z celkového množství zrekultivovaných ploch.

Graf 4: přehled typů rekultivací provedených skupinou Czech Coal a.s. Přehled typů rekultivací provedených v letech 1950-2008 společností Czech Coal a.s.

22%

29%

zemědělská lesní vodní

3%

ostatní 46%

(Zdroj: Geofond ČR, 2009)

2. Severočeské doly a.s. Severočeské doly a.s. zabezpečovaly těžbu a následné rekultivace ve dvou oblastech: doly Nástup Tušimice a doly Bílina. V letech 1950-2008 tato společnost zrekultivovala celkem 3 556 ha půdy. V následující tabulce je přehled provedených rekultivací. Tabulka 4: Orientační údaje o vývoji rekultivačních prací v Severočeských dolech a.s. (19502007 v ha) Typ rekultivace 1950-2008 (ha) Zemědělská 1 463 Lesní 1 838 Vodní 139 Ostatní 420 (Zdroj: Severočeské doly a.s., 2009)

Největší podíl zastoupení tu má opět lesnická rekultivace, která má jen o pár ha víc než zemědělská rekultivace.

Graf 5: přehled typů rekultivací provedených společností Severočeské doly a.s. Přehled typů rekultivací provedených v letech 1950-2007 společností SD a.s.

4%

9% 41%


46%

ostatní

(Zdroj: Geofond ČR)

26

Graf 6: Rozpracované rekultivace v ústeckém kraji Rozpracované rekultivace v UL kraji

3800 3600 3400 3200 ha 3000 2800 2600 2400 2200 2000

ha v DP ha mimo DP

2004

2005

2006

2007

Rok


Graf 7: Ukončené rekultivace v ústeckém kraji Ukončené rekultivace UL kraj 6500 6000 5500 5000

ha v DP

ha 4500

ha mimo DP

4000 3500 3000 2500 2004

2005

2006

2007

Rok


Graf 8: Rozpracované a dokončené rekultivace Severočeských dolů (2008)

(převzato z Ročenky životního prostředí Ústeckého kraje 2008)

Graf 9: Rozpracované a dokončené rekultivace Czech Coal a.s. (2008)

(převzato z Ročenky životního prostředí Ústeckého kraje 2008)

27

3. Palivový kombinát Ústí s.p. Palivový kombinát Ústí s.p. je další společností v Podkrušnohorské oblasti. Tato společnost nyní provádí rekultivační práce na dole Kohinoor a lomu Most a lomu Chabařovice. V letech 1950-2008 zrekultivovala celkem 1739 ha ploch. Palivový kombinát Ústí s.p. má za sebou již několik úspěšných rekultivací. Např.: v lomu Chabařovice probíhá hydrická rekultivace. Vzniká zde jezero Chabařovice. V následují tabulce je uveden přehled provedených rekultivací. Tabulka 4: Orientační údaje o vývoji rekultivačních prací v Palivový kombinát Ústí s.p. (1950-2007 v ha) Typ rekultivace Zemědělská Lesní Vodní Ostatní (Zdroj: PKÚ, 2009)

1950-2007 (ha) 519 788 27 405

Palivový kombinát Ústí s.p. se zaměřuje na všechny typy rekultivací. Důl Kohinoor je právě v průběhu procesu rekultivace, probíhají na něm zemědělské, lesnické i vodní rekultivační práce. Na všech zmíněných lokalitách jsou kombinovány jednotlivé typy rekultivací. Hlavně se jedná o zemědělskou, lesnickou a vodní rekultivaci.

Graf 10: přehled typů rekultivací provedených společností Palivový kombinát Ústí s.p. Přehled typů rekultivací provedených v letech 1950-2007 společností Palivový kombinát s.p.

26% 39%


1%

ostatní 34%


4. Rekultivace v číslech V rámci celé ČR má tato oblast největší podíl v rekultivačních pracích a to nejen v roce 2008. I v předcházejících letech Ústecký kraj dominoval plošně v rekultivacích. Co se týká typů rekultivací, dává Chomutovsko - ústecká oblast přednost lesní rekultivaci. Z důvodu dizertifikace těžebních společností bylo pro řešitele problematické zjistit přesná čísla za rozpracované rekultivace. Čísla, která řešitelé uvádí jsou orientační, byla získána z ročenek jednotlivých společností ale i Geofondu ČR (2009).

28

Graf 11: přehled ukončených a rozpracovaných rekultivací provedených v letech 2004-2008 Rozpracované rekultivace v Ústeckém kraji 6050 5975 5900 5825 5750 ha 5675 5600 5525 5450 5375 5300

Dokončené rekultivace u Ústecké kraji

Řada1

r. 2004

r. 2005

r. 2006

r. 2007

r. 2008

9700 9400 9100 8800 ha 8500 8200 7900 7600 7300 r. 2004

r. 2005

roky

r. 2006

r. 2007

r. 2008

roky


Tabulka 5: Orientační údaje o vývoji rozpracovaných rekultivacích v Podkrušnohoří v letech 2004-2008 Rok 2004 2005 2006 2007 2008 (Zdroj: Geofond ČR)

Zemědělské 593 620 766 815 849

Lesní 3 431 3 392 2 986 3 111 2 844

Rekultivace rozpracované Vodní 307 291 58 71 374

Ostatní 1 684 1 701 1 537 1 682 1 656

Celkem 6 015 6 004 5 347 5 679 5 723

Tabulka 6: Orientační údaje o vývoji ukončených rekultivacích v Podkrušnohoří v letech 2004-2008 Rok 2004 2005 2006 2007 2008 (Zdroj: Geofond ČR)

Zemědělské 2 558 2 570 2 578 2 605 2 686

Lesní 3 392 3 662 4 153 4 299 4 710

Rekultivace ukončené Vodní 206 479 482 482 494

Ostatní 1 190 1 276 1 526 1 760 1 942

Celkem 7 346 7 987 8 739 9 146 9 832

Z historického hlediska uvádí Štýs (2001) následující etapy rekultivačních prací: • Sukcesivních rekultivací (bez zásahu rekultivačních prací se devastovaná území obnovovala sukcesivní vegetací, nejednalo se o rekultivaci, pouze o obnovu.) • Sanačně ozeleňovací (rekultivace bez velkých úprav stanovišť, zatravnění) • Hospodářsko – produktivní (dochází k tvorbě půdního pokryvu, vysoký podíl zemědělských rekultivací) • Ekologizační (koncem 20. století, preferována koncepce krajinně ekologické obnovy velkoplošných území, s cílem dosažení biodiverzity a diverzifikace území). Z historických pramenů lze vývoj rekultivací v SHR rámcově charakterizovat cykly uvedenými ve schématu č. 6:

29

Schéma 6: Vývoj rekultivací v Severočeském hnědouhelném revíru 50. léta

60. léta

70. léta

80. léta

90. léta

Konec 20. stol.

Začátek 21. stol.

Charakterizována extenzivní koncepcí ozeleňování, jednoduchých zemědělských rekultivací (bez použití ornice, hlavně na poddolovaných pozemcích) a zalesňováním s minimální úpravou stanoviště a s dominantním uplatňováním nenáročných průkopnických dřevin (např. rychle rostoucí topoly). Prosadila se koncepce důkladnější úpravy pozemků s využíváním „zachráněné“ ornice, s cílem tvorby půdy. V rámci lesnické rekultivace se již začal prosazovat širší sortiment přípravných, melioračních a cílových dřevin. Zlepšené tvarování výsypek. Snaha o úpravu ekotopu, který vznikal nejen úpravou nové půdy, ale i morfologie a vodního režimu. Provedena podrobná klasifikace výsypkových substrátů a nadložních skrývkových zemin. Prosazena koncepce důsledněji prováděných zemědělských rekultivací. V zemědělské rekultivaci se stále více uplatňovalo používání úrodných a potenciálně úrodných zemin na úkor přímé kultivace výsypkových a odvalových substrátů. Důraz na likvidaci starých hlubinných devastací a ojedinělých výsypek malolomů. Vysazování melioračních dřevin (bříza, topol, olše). Větší množství terénních úprav, prodlužování cyklů biologické rekultivace (u zemědělských rekultivací na 8 let, u lesnických 10-15 let). Ve znamení přednostního uplatňování zemědělských rekultivací. Technologicky byla již přechodem k cílené tvorbě zemědělských, lesních a vodních ekosystémů. Dochází k intenzifikaci a částečnému zkracování biologické fáze na 5 let. Charakteristická výraznou ekologizací celého rekultivačního cyklu, projevující se výraznou preferencí lesnických rekultivací před zemědělskými a snahou o tvorbu funkčních ekosystémů. Zásady tržní ekonomiky ovlivňují nejenom těžbu, ale i rekultivační činnost. Zvýšil se počet subjektů, které nabízejí projekční práce, ale i vlastní rekultivační činnost. Omezení potravinářské produkce i nové vlastnické vztahy k půdě dávají pro komplexní řešení územních celků novou dimenzi, kde jsou preferovány environmentální funkce což umožňuje, vznik ekologicky hodnotných území. Vzniká koncepce komplexního zahlazení území lomů včetně zbytkových jam. Pro obnovu území je charakteristická preference koncepce krajinně ekologické obnovy velkoplošných území. Cílem rekultivačních činností je dosažení žádoucí úrovně biodiverzity velkých územních celků navazujících na přírodní prostředí v území, která nebyla hornickou činností postižena. Nastává další trend v souvislosti s finanční podporou státu a EU (Směrnice k řešení ekologických zátěží v rámci odstraňování starých ekologických škod vzniklých před privatizací hnědouhelných těžebních společností v Ústeckém a Karlovarském kraji, Regionální operační program soudržnosti NUTS II Severozápad), je snaha o návrat člověka do krajiny a je připravována resocializace území.

Další koncepce rekultivací v severních Čechách předpokládá: rekultivační práce budou probíhat: • ve velkých územních celcích (sanace a rekultivace velkých zbytkových jam) • v dlouhodobé perspektivě a v souladu s legislativními normami • v souvislostech s aktivitami – ekologickými – sociálně ekonomickými aktivitami (resocializace – využití rekultivované krajiny člověkem) Volbu způsobu rekultivace ovlivňují: Faktory ekologické mezi které řadíme jednotlivé složky životního prostředí (litosféra, atmosféra, hydrosféra, pedosféra, biosféra) a geografickou polohu. Významné jsou i faktory sociálně-ekonomické např. prostor pro průmyslové aktivity, zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, ale i obytný prostor, technická infrastruktura a prostor pro využití volného času, zejména pro sport. Základem je však vždy nově vytvořená morfologie území, která je konečným produktem báňské činnosti.

30

Požadavky na rekultivovanou krajinu: Obnovovaná krajina by měla být: • ekologicky vyvážená • zdravotně a hygienicky nezávadná • efektivně i potenciálně produktivní • esteticky a rekreačně působivá • směrována ke koncepci pestré krajinné struktury • využitelná pro další rozvoj území

3.3 Vývoj znalostí ve volbě způsobu rekultivace Vývoj způsobů rekultivací odpovídá postupně získávaným zkušenostem a výzkumům možností variability technických a biotechnických prací v rekultivačním procesu. Počátkem rekultivačních prací, tj. od roku 1951, nebyly s touto činností žádné zkušenosti a tomu odpovídaly i první rekultivační práce. Ty byly zpočátku orientovány pouze na obnovu zemědělské půdy na poklesech po hlubinné těžbě. Postupně se práce orientovaly na rekultivaci zúrodňováním výsypek, které byly především zalesňovány pionýrskými dřevinami v čele s olšemi, topoly a akáty. Po roce 1956 nastal zlom, kdy se v předpolí začala zachraňovat vrchní humózní zemina. Zúrodnitelnou zeminou (zejména ornicí, případně zúrodnitelnými směsmi např. z krátkých celulózových vláken) se vylepšovaly povrchy výsypek a výsledkem bylo zkvalitnění půdy, využitelné pro pěstování nepotravinářské i potravinářské produkce, pro výsadbu ovocných sadů a vinic. Do porostní skladby lesnických rekultivací začaly být zařazovány cílové dřeviny tj. javory, jasany aj. V devadesátých letech Mostecká uhelná a.s. pojala cíl rekultivačního procesu jako obohacení území o nové krajinné útvary s pozměněným reliéfem a s jiným utvářením krajinných složek a s možností vytváření nových vazeb v ekologické a sociální sféře. Rekultivační strategie vychází z ověřených zkušeností a výzkumů, které sledovaly nové přístupy k technologii biologických prací. Vzorové postupy rekultivačních prací jsou stanoveny metodikou pro praxi zpracovanou na základě vyhodnocení sledování výzkumnými pracovišti. Velká pozornost je věnována pedologickému průzkumu, technologii protierozních a melioračních opatření. (Čermák, 1999) V oblasti lesnické rekultivace, která je prioritou vzhledem k zvláštním ochranným funkcím lesa v oblasti udržování přírodní rovnováhy, jsou vysazovány zejména dřeviny domácího původu s vyšší růstovou vitalitou (dub letní – zimní, lípa srdčitá, javor klen – mléč aj.). Byly upraveny způsoby zemědělské biologické rekultivace, jsou využívány i osevní postupy, s cílovým prioritním požadavkem – tvorba půdy. Zastoupení rozsahu zemědělské rekultivace sleduje zákonné povinnosti ochrany zemědělského půdního fondu se zpětným využitím skrytých kulturních vrstev půdy. Zásadní význam má v současné době společenská objednávka budoucího využití území a to zejména při provádění rekultivací pro konkrétní projekt.

31

3.4 Technologie rekultivací V období posledních 30 let lze shrnout technologické postupy rekultivace po těžbě do následujících etap: Etapa přípravná – období otvírky a přípravy těžby, týká se projekční činnosti a koncepcí. Zaměřena pedologický, geologický a hydrogeologický průzkum nadložních hornin a zemin. Etapa důlně-technická – období těžby, odkliz zemin, zakládání výsypek. Etapa ekotechnická – fáze technická: práce technické povahy – terénní úpravy, návoz zúrodnitelných zemin, výstavba komunikací, hydromeliorační a hydrotechnické úpravy, – fáze biotechnická zaměřena na tvorbu zemědělských pozemků, založení lesnických porostů a kultur. Etapa postrekultivační – období ukončení vlastních rekultivací, zařazení ploch do běžného ošetřování, obhospodařování a revitalizace.

Ekotechnická etapa rekultivace Ekotechnická etapa je podrobněji rozebrána, protože je nejvýznamnější částí rekultivací. Je komplexem prací technického charakteru, podmiňujících následný biologický způsob rekultivace.

Technické práce zahrnují : • práce spojené s úpravou pozemku, odstranění balvanů a kamenů, cizích předmětů, stabilizační opatření a úprava svahů, • zemní práce jsou spojeny s navážkou vhodných zemin (s humózními horizonty produktivních půdních typů, nebo zúrodnitelnými půdotvornými substráty), a základními půdními melioracemi, • úpravu hydrografické sítě, tj. vybudování melioračních zařízení, příkopů, vodních nádrží, event. úpravu stávajících toků, • realizací protierozních opatření technického nebo biologicko-technického charakteru (terasování, průlehy, trvalé protierozní stupně, vsakovací pásy aj.), • vybudování příjezdových a obslužných komunikací a potřebných objektů. Po skončení technických prací následuje biotechnická rekultivace. K zúrodnění použitého překryvu povrchu rekultivovaných pozemků se navrhuje meliorační osevní postup. Jeho cílem je biologické oživení půdotvorného substrátu a tvorba půdy. Současně se na základě zjištěných agrochemických vlastností půd upravuje i živinný režim půd. Biotechnické fáze se v zásadě člení dle druhu na: • zemědělskou rekultivaci (orná půda, louky, pastviny, zahrady, vinice, sady jako součásti zemědělského půdního fondu) • lesnickou rekultivaci (ozelenění i dřevní porosty) • hydrická (tekoucí a stojaté vody) • ostatní (sportoviště, hipodromy, autodromy, řízená sukcese, a pod) Schémata č. 7- vychází z podkladů Čermák a kol., 1999, Štýs, 2001, Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002.

32

Schéma 7: Technologický postup rekultivací TECHNOLOGICKÝ POSTUP REKULTIVACÍ

DŮLNĚTECHNICKÁ ETAPA (metoda zpětného plánování)

EKOTECHNICKÁ ETAPA (rekultivační práce)

Práce technické Volba otvírky a dobývacího systému

Ukončená těžební činnost

Selektivní odkliz nadložních zemin

Optimální tvar výsypek a konečných báň řezů – cíl – optimální budoucí ekologicko krajinářské řešení

Stavba výsypek Tvarování řezů Tvarování dna zbytkové jámy Sanační skrývka Hlubinná činnost

Předání do rekultivace

Práce biotechnické Ukončená rekultivační činnost

Terénní úpravy Navážka vhodných zemin Základní půdní meliorace Hydrotechnická opatření Ostatní rekultivace technická Technické způsoby ochrany kultur

Péče po ukončení rekultivačního procesu

Zemědělské rekultivace

Lesnická rekultivace

Ostatní rekultivace biologické

Výchova lesních porostů Zajištěnost kultury, kvalitativní znaky ZPF – cíl – funkční soustava ekosystému

Zemědělské obhospodařování

Předání vlastníkům

Rekultivace zemědělských půd Provedením rekultivací půd se obnovuje půdní fond, který byl v předcházejícím období vyjmut převážně ze zemědělského obdělávání. Zemědělská rekultivace je založena na tom, že rekultivovaná území budou využita pro zemědělské obhospodařování. K tomuto druhu rekultivace je vhodné využít ty devastované plochy, které navazují na stávající zemědělsky využívané území nebo se jedná o terén rovný či mírně skloněný (např. vnitřní úrovňové výsypky, náhorní roviny převýšených výsypek). Provádí se dva způsoby zemědělské rekultivace, a to přímo bez překrytí ornicí. Jedná se o přímou biologickou rekultivaci zemin uložených na povrchu výsypek, jež mohou být kvartérního původu – spraše, sprašové hlíny a svahoviny, nebo i některé typy šedých jílů (malý rozsah). Druhým způsobem jsou nepřímé rekultivace, kde urovnaný povrch výsypek je převrstven uměle vytvořeným horizontem (ornicí), tento způsob dává předpoklady vytvoření nové zemědělské půdy s možností jejího intenzivního využívání pro zemědělskou činnost. Za optimální mocnost převrstvení ornicí je považován překryv 0,5 m. Případně je možné převrstvit povrch výsypek i kvartérními sedimenty (sprašovými hlínami) v mocnosti 0,3 m a poté překrytí ornicí v mocnosti 0,3 m. Rekultivace probíhá několik let a je založena na racionálním využití agrotechniky a správné volbě rekultivačního osevního postupu (viz schéma č. 8 a 9).

33

Schéma 8: Technologie zemědělských rekultivací (cit. Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002) TECHNOLOGIE ZEMĚDĚLSKÝCH REKULTIVACÍ TECHNICKÁ FÁZE

BIOTECHNICKÁ FÁZE volba rekultivačního osevního postupu

terénní úpravy

volba rekultivačně vhodných plodin organické hnojení

základní půdní meliorace s překryvem skrývka a navážka vhodných zemin

jeteloviny minerální hnojení

bez překryvu

hydromeliorační úpravy

traviny jetelino-travní směsky

ochrana kultur

výstavba provozních staveb

luskoviny na zelené hnojení

výstavba systému komunikací

obiloviny energetické plodiny (šťovík, konopí)

Zemědělské rekultivace na antropogenních půdách Schéma 9: – Zemědělské rekultivace a jejich funkce na antropogenních půdách FUNKCE ZEMĚDĚLSKÝCH REKULTIVACÍ

Biodiverzita rostlinných druhů Zlepšení životního prostředí Protierozní funkce Ochrana krajiny

ENVIRONMENTÁLNÍ

PRODUKČNÍ

Potravinářská

MIMOPRODUKČNÍ

Nepotravinářská

Zvýrazňující ekologické funkce

Konvenční plodiny

Alternativní plodiny

Technické a energické plodiny a dřeviny

Alternativní plodiny (zelený úhor)

Obiloviny Okopaniny Pícniny

Ovocné sady Vinice Louky Pastviny s intenzivním využíváním

Řepka Slunečnice Konopí Šťovík Rychle rostoucí dřeviny

Louky Pastviny s extenzivním využíváním

34

Lesnické rekultivace Lesnická rekultivace využívá k zalesnění plochy, které nejsou vhodné pro zemědělské využití. Důležitá je volba druhové skladby dřevin (převažují dřeviny původní), ošetřování a probírky mladého porostu. Vhodnou výsadbou dřevin a keřů se zakládá trvalý lesní porost, s převážně jinou než produkční funkcí lesa (půdoochranná, rekreační). Postup při lesnické rekultivaci Lesnické rekultivace jsou prováděny zpravidla na haldách, odvalech, výsypkách – plochách nevhodných pro zemědělské využití. I. etapa: diagnostika příčin – vytipovat plochy vhodné pro zalesnění – větší svažitost cca 30 %, horší kvalita zemin (šedé jíly s překryvem sprašových hlín). II. etapa: odstranit příčiny devastace – upravit plochy k výsadbě, urovnat povrch, odstranit překážky. III. etapa: výsadba dřevin – odpovídajících zemině a způsobu devastace. V rámci lesnické rekultivace jsou realizovány: • Fáze technická terénní úpravy, odstranit překážky, odvodnit, upravit vodní toky a plochy, • Fáze biotechnická zalesnění, lesní pásy, větrolamy, umístění porostů, výsadba do jamek či brázd (viz schéma č. 10 a 11) Při lesnické rekultivaci je důležitá vhodnost (případně původnost) dřevin u hlediska funkcí: • hospodářské – jasan, letní, zimní, jilm, klen, modřín, dub červený • přípravné a meliorační – jeřáb, bříza, jíva, osika, olše, keře – ptačí zob, trnka, bez černý • meliorační a hospodářské – olše lepkavá a šedá, topol, lípa malolistá a stříbrná, borovice lesní Plodiny vhodné k přípravě půdy před výsadbou dřevin: • komonice bílá, štírovník – pěstovat po dobu 2 roků – pak výsadba dřevin Rekultivační cyklus nutné dokončit do 10-15 let, pak zahájit lesní hospodaření. Dřeviny vhodné pro rekultivace skládek (např. popele): • stromy: olše lepkavá a šedá, bříza bradavičnatá, topol bílý, vrba, lípa srdčitá, hloh obecný, akát • keře: ptačí zob, rakytník

35

Schéma 10: Technologie lesnických rekultivací (cit. Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002) TECHNOLOGIE LESNICKÝCH REKULTIVACÍ TECHNICKÁ FÁZE

BIOTECHNICKÁ FÁZE

terénní úpravy

agrotechnická opatření

navážky zemin výběr a volba dřevin základní půdní meliorace kvalita sadebního materiálu hydromeliorace technika výsadby výstavba komunikací po výsadbě

podporou výsadeb kypřením

péče o založené kultury

po zapojení

vylepšování

plecí seč

ošetřování probírky

výchovné přeměny a zásahy

likvidace buřeně

ochrana před zvěří

přihnojování

Schéma 11: Funkce lesnických rekultivací LESNICKÉ REKULTIVACE

LESY OCHRANNÉ

Plnění funkcí lesa

Nepříznivé stanoviště Odvaly a výsypky Prudké svahy Strže, sutě a písky

Mimoprodukční funkce

Půdotvorné

LESY ZVLÁŠTNÍHO URČENÍ

PARKOVÉ ÚPRAVY

Plnění funkcí lesa


Ostatní plocha


Veřejný zájem

Půdotvorné Protierozní

Společenský zájem

Imisně poškozené PHO

Environmentální

Příměstské plochy Parky Sadové úpravy Funkční a rekreační zeleň Skupinové výsadby Krajinotvorba

Protierozní Hydrické Obory Environmentální

Hydrické

Rekreační Krajinotvorné

Lázeňské a rekreační

Diverzita

Rekreační a sportovní využití Krajinotvorné f. Úprava ploch v okolí komunikací

Vodohospodářské (hydrické) rekultivace Důležitou formou a součástí realizace sanačních a rekultivačních prací jsou i hydrotechnická opatření spojená s tvorbou nového vodního režimu v krajině narušené těžební činností.

36

Důležitým článkem jsou i hydrotechnická opatření spojená s tvorbou nového vodního režimu v krajině narušené těžební činností. Hydrické rekultivace můžeme rozdělit na dva základní typy: - úpravy vodních toků - tvorba vodních ploch V souvislosti s hornickou činností, hlavně na území obou podkrušnohorských revírů, došlo v minulosti k řadě změn situování vodních toků a místních vodotečí v rámci sanačních prací při otvírce a rozšiřování velkolomové těžby. Podobně, i když v menší míře se tyto přeložky realizovaly, resp. budou ještě realizovat v revírech s hlubinnou těžbou v důsledku vytváření velkých poklesových kotlin. Nejmarkantnějším příkladem je mnohonásobná výstavba a přestavba koryta řeky Bíliny v centrální mostecké části v návaznosti na postupy bývalých lomů Obránci míru, Ležáky, Most ale také ještě činných lomů ČSA a J. Šverma (všechny lomy jsou v územním zájmu skupiny Czech Coal a.s.). Součástí revitalizačních hydromelioračních opatření a sanací odvodňovací soustavy lomů jsou také záchytné příkopy, koryta a kanály v předpolí činných lomů a na výsypkách před realizací rekultivačních prací. Významnou formou zahlazení následků báňské činnosti, jejíž význam bude v blízké budoucnosti stoupat, je zavodnění zbytkových lomových jam. I v nedávné minulosti na území došlo k zatopení některých menších lomů. Využití veškerých nových vodních ploch vzniklých a vznikajících v rámci zahlazení těžby hnědého uhlí je různorodé a dané územním plánem jednotlivých regionů (Chomutovsko, Mostecko, Teplicko-bílinsko). Pro ilustraci výše uvedených revitalizačních opatření na obnovu hydrologie v posttěžebním období zatápěním lomů uvádíme v následujícím tabelárním přehledu:

Tabulka 7: Zbytkové jámy lomů v Ústeckém kraji Lom

Plocha (ha)

Objem vody (mil.m3)

Max. hloubka (m)

Předpokládaná doba napouštění (rok)

Chabařovice Bílina Čs. Armáda Hrabák Most Libouš

235 1050 1259 310 325 640

35 528 760 25 72 110

23 170 150 20 59 52

2001 – 2011 2030 – 2050 2020 – 2050 2036 – 2045 2003 – 2010 2030 - 2034

V rámci hydrických rekultivací je tedy nejdůležitějším úkolem zajistit jak vhodný tvar budoucí nádrže, tak dostatečný a trvalý zdroj kvalitní vody pro její naplnění a současně i vytvořit podmínky pro zamezení nadbytečného vstupu živin do jezera (protieutrofizační opatření) a podpořit samočistící funkce jezera. Mimo zatápění zbytkové jámy uhelných lomů, nebo těžeben různých nerostných surovin, je vhodné vytvářet i na výsypkách, či upravených základnách kamenolomů, vodní plochy, koncipované pro účely příměstské rekreace a pro sportovní účely. Významnou formou zahlazení následků báňské činnosti, jejíž význam bude v blízké budoucnosti stoupat, je zavodnění zbytkových lomových jam – hydrická rekultivace (viz schéma č. 12). Při tomto způsobu rekultivace je třeba věnovat dostatečnou pozornost sanačním pracím (př. těsnění sloje, dna, stabilizaci břehů apod.). Velkým problémem je i zajištění dostatečného množství kvalitních vodních zdrojů pro naplnění zbytkových jam a zajištění podmínek udržení vysoké kvality vody ve vzniklých jezerech. Území po těžbě se zachovává jako vodní plocha. Je vhodným prostředím pro rekreaci, zvláště v příměstských oblastech, i pro chov ryb. Představuje cenný prvek ekologické stability krajiny.

37

Postup vodohospodářské rekultivace: • úprava vodního režimu a stanoviště • úzká návaznost na rekultivaci lesnickou a zemědělskou Etapy: 1) přípravná – obdobně jako pro zemědělské a lesnické rekultivace 2) odstranění příčin devastace vodního režimu - protierozní ochrana - odvodnění mokřin, svážných území, sesuvy – drenáže 3) úprava vodních toků – příkopy, bystřiny, potoky, řeky - vytvoření vodních ploch na vytěžených dolech, propadlinách aj. - využití vody z rekultivací k zavlažování polí, luk, pastvin

Schéma 12: Struktura hydrických forem rekultivací HYDRICKÉ REKULTIVACE

Odvodnění povrchu výsypek a svahů zbytkových jam

Příkopy Průlehy Terasy Retenční nádrže, Poldry

Sanační odvodnění

Drény Kamenná odvodňovací žebra

Převedení vod

Ostatní hydrické úpravy

Budování přítokových koryt a kanálů

Sportovní a rekreační plochy Příměstské rekreace a koupání

Zavodňování hydrických jam

Močály a mokřady

vyžaduje Zajištění stability svahů – břehů Těsnění uhelné sloje a propustných nadložních horizontů

Stabilizace vodního režimu

Malé vodní nádrže

Cenné přirozeně vzniklé biotopy

Dostatek vody pro rozvoj fauny a flóry

Zajištění kvality vody

Ostatní rekultivace Do ostatních rekultivací se řadí plochy, které nemají primárně sloužit k hospodářskému účelu, ale slouží např. ke zvýšení biodiverzity krajiny a posílení systému ekologické stability, stavbě nadzemních objektů, rozvoji podnikatelských aktivit, vybudování skládek, sportovních areálů, autodromu apod.

Členění ostatních rekultivací: Zpravidla jsou ostatní rekultivace členěny dle účelu, pro který byly projektovány (viz schéma č. 13). Jedná se např. o formy: Ostatní veřejná zeleň: zeleň ve sportovních a rekreačních zónách, podle vodních toků a vodních nádrží, remízků, sukcesních ploch a podél cest a komunikací. Ostatní komunikace: místní a účelové komunikace, parkovací plochy. Rekreační a sportovní plochy: hřiště a stadiony, jízdárny, dostihové dráhy, střelnice. 38

Rekreační a ubytovací plochy: kempy, tábořiště. Kulturní a osvětové plochy: zoologická zahrada, skanzen. Pro podnikatelské aktivity: pro komerční využití. Ostatní způsoby revitalizace rekultivací krajiny Mezi ostatní způsoby rekultivace řadíme plochy, které nemají sloužit prioritně k hospodářskému účelu, ale slouží ke zvýšení biodiverzity krajiny a posílení systému ekologické stability (např.: mokřady, remízky, biokoridory autochtonních dřevin s vyšším podílem křovin, výsušné teplomilné louky, skaliska, slaniska a další). Při velkoplošné rekultivaci devastovaných území nehrají plošně podstatnou úlohu, ale v případě rekultivace malých bodových lokalit (např. malých těžeben nerostných surovin) mohou tvořit přímo takový významný přírodní a krajinný prvek. Dalšími rekultivacemi zařazovanými mezi ostatní způsoby rekultivace je budování sportovišť a závodišť na rekultivovaných plochách. Příkladem mohou být automobilový závodní okruh na výsypce bývalého lomu Matylda u Mostu nebo Hipodrom a golfové hřiště na Velebudické výsypce v Mostě. Výhodou těchto staveb je, že pro jejich zřízení nemusí být zabírána další půda, protože k prvotní devastaci původně zemědělské nebo lesní půdy došlo již v minulosti a forma rekreačních aktivit na daných pozemcích jen umožní tyto devastované pozemky opět zapojit do užívání. Jako další příklad „ostatní“ rekultivace uvádíme příměstský park na vnitřní převýšené výsypce bývalého lomu Hrabák v jižní části města Mostu. V současné době se zvyšuje zájem o problematiku obnovy vodního režimu jak na výsypkových stanovištích, tak i v celém prostoru postiženého těžbou.

Schéma 13: Struktura ostatních rekultivací

Ostatní komunikace Rekreační a sportovní plochy

Ostatní veřejná zeleň

Pro podnikatelské aktivity

Ostatní rekultivace

Jiné plochy

Rekreační a ubytovací plochy Kulturní a osvětové plochy

3.5 Rekultivace skládek odpadů, odkališt a složišť V průmyslové krajině Podkrušnohoří se můžeme setkat i s problémy rekultivace skládek odpadů, odkališť popílků či kalů a složišť, nebo i brownfields. Povinnost rekultivovat skládky odpadů, odkaliště i složiště je rovněž dána legislativními normami. Jde zejména o zákon č. 334/92 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu

39

s navazující vyhláškou č. 13/1994 (ale i dalších norem – horní zákon, o územním plánování a stavebním řádu, o vodách, o odpadech a o posuzování vlivů na ŽP). Na rozdíl od rekultivací po těžbě nerostných surovin, kdy je zdevastována hydrická síť, výrazně pozměněna pedosféra, odstraněna vegetace, i fauna, jsou rekultivace skládek odpadů, odkališť i většiny složišť realizovány na relativně malých plochách.

3.6 Charakteristika rekultivované krajiny Kvalitně provedená rekultivace má být ekologicky vyvážená, zdravotně a hygienicky nezávadná, efektivně i potenciálně produktivní, esteticky a rekreačně působivá. Má směřovat k vytváření pestré krajinné struktury, vhodného zastoupení zemědělských, lesních, vodohospodářských a rekreačních ploch. Náklady na provedení jednoho hektaru rekultivované plochy se v posledních letech pohybovaly v závislosti na druhu rekultivace ve výši (cit. Kašpar 2008): Druh Náklady v Kč/ha Rekultivace lesnická…………………... 1 400 000 Rekultivace zemědělská orná půda…….... 900 000 Rekultivace zemědělská louka…………... 600 000 Rekultivace ostatní…………………….. 1 000 000 Rekultivaci krajiny je třeba chápat jako řízený proces obnovy krajiny postižené těžbou případně i jinou lidskou činností. Jejím cílem je obnovení přirozené rovnováhy krajiny. Zahrnuje práce technického charakteru (terénní úpravy, stabilizační opatření, hydrotechnická opatření apod.), ale i biologického charakteru (tvorba agroekosystémů, zemědělské využití, lesní výsadba, pěstební péče apod.). Je nutné dále podpořit revitalizací, tj. funkční zapojení do krajiny, respektive takovou konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření estetického krajinného fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné využití území v souladu s územním plánem (Dejmal 2008). Pro nápravu negativních projevů těžební činnosti je rekultivační činnost klíčovým prostředkem k obnově ekologicky stabilní krajiny. Rekultivaci nemůžeme považovat pouze jako povinnost ze zákona, ale je i naší morální povinností pro příští generace a příspěvkem k trvale udržitelnému rozvoji.

40

4. ANALÝZA LEGISLATIVNÍCH NOREM PRO OBNOVU ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ Na problematiku rekultivací se vztahují zejména dvě zásadní legislativní normy. Jedná se o zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu a zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění pozdějších předpisů je stanoveno, že při zpracování návrhů na stanovení dobývacích prostorů jsou právnické a fyzické osoby povinny řídit se zásadami ochrany zemědělského půdního fondu (dále ZPF). Konkrétně jde o co nejmenší narušení organizace ZPF, hydrologických a odtokových poměrů v území a sítě zemědělských komunikací. Dále mají povinnost navrhnout a zdůvodnit takové řešení, které je z hlediska ochrany ZPF nejvýhodnější. Musí přitom vyhodnotit předpokládané výsledky navrhovaného řešení na ZPF s přihlédnutím k možnostem rekultivace, a to zpravidla ve srovnání s jiným možným řešením. Při stavební, těžební i jiné průmyslové činnosti a průzkumech patří realizace takových opatření, aby bylo zabráněno škodám na ZPF, a právnické a fyzické osoby jsou povinny zajišťovat následující opatření: - skrývat odděleně svrchní kulturní vrstvu půdy, popřípadě i hlouběji uložené zúrodnění schopné zeminy na celé dotčené ploše a postarat se o jejich hospodárné využití nebo řádné uskladnění pro účely rekultivace anebo zajistit na vlastní náklad jejich odvoz a rozprostření na plochy určené orgánem ochrany zemědělského půdního fondu, pokud v odůvodněných případech tento orgán neudělí výjimku z povinnosti provést skrývku uvedených zemin, - provádět vhodné povrchové úpravy dotčených ploch, aby tvarem, uložením zeminy a vodními poměry byly připraveny k rekultivaci, pokud provedení rekultivace přichází v úvahu, - provádět podle schválených plánů rekultivaci dotčených ploch, aby byly způsobilé k plnění dalších funkcí v krajině, - učinit opatření k zabránění úniku pevných, kapalných a plynných látek poškozujících zemědělský půdní fond a jeho vegetační kryt. Má-li být půda po ukončení účelu odnětí vrácena do zemědělského půdního fondu nebo rekultivována zalesněním (osázením dřevinami nebo keři) či zřízením vodní plochy, je povinnost zpracovat plán rekultivace. Další normou, která navazuje na výše uvedený zákon (č. 334/1992 Sb.), je vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany ZPF. Problematiku rekultivací řeší zejména § 5, který se zabývá postupy k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu při zpracování a projednávání návrhů na stanovení dobývacích prostorů. Při zpracování návrhu na stanovení dobývacího prostoru na ZPF je právnická nebo fyzická osoba oprávněná k dobývání (těžbě) nerostů, v jejímž zájmu byl vydán souhlas ke stanovení dobývacího prostoru podle zvláštních předpisů povinna zajistit: - vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení na zemědělský půdní fond a dále přihlíží k povaze ložiska nerostů a způsobu jeho budoucího dobývání, - podrobnosti o obsahu vyhodnocení.

41

Při zpracování plánu otvírky, přípravy a dobývání je třeba vyhodnotit důsledky navrhovaného dobývání (těžby) nerostů na ZPF. Oprávnění k těžbě je vystaveno místně příslušným báňským úřadem na základě rozhodnutí vydaného podle zvláštních předpisů. Po skončení účelu nezemědělského využití odňaté půdy je stanovena povinnost provést rekultivaci podle schváleného plánu: - budou odstraněny všechny dočasné stavby, zařízení a jiné hmotné zbytky po ukončené nezemědělské činnosti, které by bránily provedení rekultivace, - budou zahájeny a plynule prováděny jednotlivé činnosti a opatření technické a biologické části rekultivace, - po celou dobu provádění rekultivace bude veden protokol (provozní deník), v němž bude zaznamenán průběh rekultivačních prácí, jejich postupy, termíny v plánu rekultivace a další podrobnosti pro posouzení jakosti, rozsahu a úplnosti prováděné rekultivace, - po ukončení poslední etapy biologické rekultivace bude oznámeno orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, že rekultivace byla ukončena, aby mohlo být provedeno převzetí rekultivovaných pozemků vlastníky nebo nájemci. - aby mohla být ukončená rekultivace převedena podle jejího způsobu do odpovídající kultury (ZPF, lesa, ostatní plochy apod.) Vyhodnocení důsledků navrhovaného dobývání (těžby) nerostů na zemědělský půdní fond obsahuje textovou (celkové zhodnocení důsledků těžby na ZPF, charakter devastace, opatření k zahlazení devastačních projevů a časový harmonogram), tabulkovou a grafickou část (katastrální mapy).

Plán rekultivací obsahuje: Technickou část s údaji o množství skrývaných zemin, jejich využití, cíli a způsoby terénních úprav pozemků, výsypek a odvalů včetně přípravy pozemků pro biologickou rekultivaci, úpravě vodního režimu, melioračních opatření a způsobu vybudování příjezdových a provozních komunikací, Biologickou část, ve které je třeba uvést meliorační osevní postup, intenzitu hnojení a cíl rekultivace, Časový postup technické a biologické rekultivace, Rozpočet nákladů na provedení rekultivace, Mapové podklady s vyznačením údajů vymezených v předcházejících bodech, profily terénu před a po rekultivaci včetně napojení rekultivovaného území na okolní terén. Povinnost rekultivací ukládá i zákon o ochraně a využití nerostného bohatství (č. 44/1988 Sb.), kde jsou uvedeny povinnosti organizacím, jimž vzniklo oprávnění k dobývání výhradních ložisek. Organizace, je povinna vypracovat plány otvírky, přípravy a dobývání těchto ložisek. Součástí plánů otvírky, přípravy a dobývání je vyčíslení předpokládaných nákladů na vypořádání důlních škod vzniklých v souvislosti s plánovanou činností a na sanaci a rekultivaci dotčených pozemků včetně návrhu na výši a způsob vytvoření potřebné finanční rezervy, které je organizace povinna vytvářet. Finanční rezerva se vytváří jako součin vytěžených tun (t) * měrné zatížení v Kč na 1 tunu. Měrné zatížení se stanoví jako podíl nákladů na zahlazení a vytěžitelných zásob. Na každou těžební lokalitu se vypočítává samostatně. Výše rezervy vytvářené na vrub nákladů musí odpovídat potřebám sanace pozemků dotčených dobýváním. Tyto rezervy jsou

42

nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Podrobnosti o plánech otvírky, přípravy a dobývání výhradních ložisek a o plánech zajištění a likvidace hlavních důlních děl a lomů stanoví Český báňský úřad obecně závazným právním předpisem. Další legislativní normou, kterou lze uplatnit při obnově území je zákon o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb., Vychází ze základního cíle územního plánování, jímž je vytvářet předpoklady pro výstavbu a udržitelný rozvoj území spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území (§ 18). Dalšími normami jsou např. zákon o vodách 254/2001 Sb., ve vazbě na odkaliště a zákon o odpadech č. 185/2001 Sb., stanovující povinnost vytvářet finanční rezervu pro rekultivaci skládky. Česká vláda ve snaze řešit problematiku ekologických škod přijala dne 16. ledna 2002 usnesení č. 50, v němž odsouhlasila postupné vyčlenění částky 15 mld. Kč z privatizačních výnosů jako účast státu na nákladech revitalizace krajiny narušené těžební činností státních hnědouhelných podniků ve vymezeném území Ústeckého kraje. V posledním období je státními orgány finančně podporována obnova území v severních Čechách (např. zákon č. 178/2005 Sb. – ekologické závazky: náprava škod způsobených těžbou nerostů a na revitalizaci území). Je podporována revitalizace a resocializace rekultivovaného území s cílem zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území. Jde o zapojování rekultivovaného území do revitalizace a resocializace, regionálního rozvoje, zainvestování infrastruktur, zajištění nových forem využití krajiny, zpřístupnění ploch pro veřejné zájmy a rozšíření možnosti komerčního využití území. Hlavním cílem však je návrat života do krajiny, funkční ekosystémy, vytváření podmínek pro život člověka v obnovené krajině včetně možností jejího využití pro bydlení, obživu a volný čas (viz. bod 4.1).

4.1 Směrnice k řešení ekologických zátěží 4.1.1

Zaměření a cíle programu

Program je zaměřen na odstraňování ekologických škod vzniklých před privatizací hnědouhelných těžebních společností v Ústeckém a Karlovarském kraji, s využitím souboru prací k odstraňování škod na životním prostředí. Cílem programu je rekultivace a revitalizace území narušeného těžbou.

4.1.2

Územní působnost

Územím dotčeným těžební činností se pro účely této směrnice rozumí: a) území dobývacích prostorů bývalých státních podniků, které byly ve správě bývalých státních podniků v době jejich privatizace, tzn. včetně dobývacích prostorů po privatizaci zrušených; b) území mimo dobývací prostory, na němž se v době privatizace bývalých státních podniků nacházely stavby a provozní zařízení, které byly potřebné pro otvírku, přípravu a dobývání hnědého uhlí a pro úpravu nebo zušlechťování hnědého uhlí prováděné v souvislosti s jeho dobýváním a pro dopravu všech potřebných zařízení a hmot (tyto stavby a provozní zařízení povoloval orgán státní báňské správy, případně stavební úřad); c) území mimo dobývací prostory, kde došlo ke vzniku ekologické škody, a to prokazatelně vlivem těžební činnosti státních hnědouhelných podniků v době před jejich privatizací. 43

Obce, na jejichž katastrálním území se nachází území dotčené těžební činností, se stávají obcemi dotčenými těžební činností

4.1.3

Vymezení okruhu žadatelů

O úhradu nákladů na odstraňování ekologických škod mohou žádat:

a) hnědouhelné těžební společnosti, které vznikly privatizací bývalých státních podniků, případně státní podniky sanačního charakteru; b) dotčené obce; c) kraje 4.1.4

Předmět podpory

Předmětem žádosti o úhradu nákladů na odstraňování ekologických škod může být: a) úplná úhrada nákladů spojených se zpracováním projektové dokumentace o níž jsou oprávněny žádat pouze dotčené obce a kraje. Předmětem podpory nemůže být dokumentace zpracována pro vydání územního rozhodnutí (DUR); b) úplná úhrada nákladů spojených s realizací projektu, a to v případě, že rozsah projektu nepřesahuje rámec Koncepce řešení ekologických škod a vládní usnesení č. 272/2002, tj. veškeré náklady na jeho realizaci jsou uznatelné; c) částečná úhrada nákladů spojených s realizací projektu, a to v případě, že rozsah projektu jde nad rámec Koncepce řešení ekologických škod, tj. část nákladů není uznatelná, avšak projekt, z hlediska jeho budoucího plnohodnotného funkčního využití, je nutno realizovat jako celek.

4.1.5

Uznatelné náklady

V rámci odstraňování ekologických škod mohou být hrazeny náklady na tvorbu a obnovu (v členění dle vládního usnesení č. 272/2002): 1) lesních porostů, tj. terénní úpravy, meliorační opatření (povážka, komposty), výsadba sazenic, ošetření v roce výsadby a pěstební péče dle metodiky schválené mezirezortní komisí ve 3 tříletých cyklech; 2) zemědělských pozemků, tj. terénní úpravy, povážka až 50 cm ornice, až osmiletý rekultivační osevní postup; 3) vodních složek krajiny, tj. výstavba malých vodních nádrží (retenční apod.), budování nových vodotečí, revitalizaci stávajících vodotečí, vč. výsadby doprovodné vegetace a potřebné pěstební péče, a zatápění zbytkových jam; 4) krajinné zeleně, tj. ostatní plochy, které nejsou zahrnuty pod bodem 1) nebo 2), rekultivace bývá provedena formou rozptýlené zeleně (parky, lesoparky apod.) nebo je plocha pouze zatravněna a připravena pro další možné revitalizační účely, včetně pěstební péče dle metodiky schválené mezirezortní komisí ve 3 tříletých cyklech; 5) biokoridorů a biocenter, tj. obnova existujících, většinou lokálních prvků územního systému ekologické stability, které byly narušeny těžební činností, případně i zakládání nových prvků pro napojení na navazující okolní systém ekologické

44

stability, což může být prováděno v závislosti na cílové formaci ve formě lesních porostů, vodních složek krajiny nebo krajinné zeleně; 6) území pro účely využití volného času, tj. výstavba sportovišť (úprava terénu, přivedení páteřních sítí technického vybavení na hranici staveniště, odvodnění pozemku, bez finální povrchové úpravy), budování pláží u vodních ploch (v celém rozsahu), přivedení páteřních sítí technického vybavení pro nezbytné související stavby na hranice staveniště, výstavba obslužných komunikací a parkovišť, výstavba cyklostezek a pěších tras; 7) ekologicky a přírodovědně orientovaných území, tj. naučné trasy a lesoparky a jejich vybavení drobnou architekturou: odpočívadla, přístřešky, infotabule, lavičky; 8) stavebních pozemků, tj. příprava stavebních pozemků (terénní úpravy do 2 000 m3/ha, geotechnické zhodnocení pro založení stavby, přípojky inženýrských sítí na hranici pozemku: elektro, voda, dešťová a splašková kanalizace). V rámci obnovy a tvorby území pro účely využití volného času, ekologicky a přírodovědně orientovaných území a stavebních pozemků mohou být také hrazeny náklady na obnovení komunikací, a to v případě, že se jedná o náhradu zrušených komunikací (v původním rozsahu). V případě revitalizačních opatření liniového charakteru (biokoridory, cyklostezky apod.) mohou být hrazeny náklady na jejich realizaci i mimo území dotčené těžební činností, avšak pouze za předpokladu, že převážná část akce je situována uvnitř tohoto území a realizace dílčí části akce mimo toto území je naprosto nezbytná pro budoucí funkčnost opatření jako celku. Oceňování prací v projektové dokumentaci musí vycházet z platných katalogových cen ÚRS Praha, a.s. Výjimku tvoří pěstební opatření lesních výsadeb v rámci obnovy a tvorby lesních porostů, která vychází z přílohy k metodice Zakládání lesních porostů na výsypkových stanovištích a ve zbytkových jámách, kterou schválila meziresortní komise. Aktualizaci cen těchto prací může provést meziresortní komise, která toto oznámí písemně krajům a těžebním společnostem.

4.2 Postupy rekultivace Znehodnocené a lidskou činností zpustošené území je pomocí různých opatření a úprav sanováno a rekultivováno. Sanace a rekultivace přispívají k obnovení produkčnosti krajiny, jejích přírodních vlastností a všech přírodních složek. Po ukončení rekultivačních aktivit probíhá další etapa tj. postrekultivační fáze. Tato fáze navazuje na výsledky projednání projektu rekultivace. Provedením rekultivací se naplňuje závěrečná etapa báňské činnosti dle ustanovení zákona č. 44/1988 Sb. O ochraně a využití nerostného bohatství. Projednávání dokumentace a projektů sanací a rekultivací probíhá v několika fázích, které na sebe vývojově navazují. Základní dokumenty musí být schváleny před samotnou těžbou, tj. schválením POPD (Plán otvírky, přípravy a dobývání). Do projednání vstupují dotčené fyzické a právnické osoby a orgány státní správy, pokud jsou dotčeny jejich zájmy využitím výhradního ložiska závěrečnou rekultivační fází.

1. Souhrnný plán sanace a rekultivace (SPSaR) řeší komplexní úpravy území a územních struktur vč. základních ekonomických pohledů. Je základním koncepčním materiálem v oblasti zahlazování důsledků dobývání s výhledem do konce životnosti lomu. Po

45

projednání s dotčenými orgány státní správy (odbory územního plánování, odbory životního prostředí, MŽP aj.), se samosprávami dotčených obcí a Báňským úřadem se stává pro příslušné časové období součástí POPD (Plán otvírky a postupu dobývání).

2. Plán sanace a rekultivace – obecná část, vychází ze SPSaR, je přílohou k žádosti odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu a odnětí půdy z pozemků pro plnění funkce lesa – projednání s orgány MŽP aj. dotčenými orgány. 3. Plán sanace a rekultivace pro období platnosti POPD příslušných lokalit, schvaluje Báňský úřad po odsouhlasení MŽP, samosprávy obcí a dotčených orgánů státní správy. Podkladem pro schválení POPD je mimo jiné i posouzení vlivů na životní prostředí dle zákona č. 100/2001 Sb. Schválené POPD je nutnou podmínkou samotné těžby. Zpracování a projednání výše uvedené dokumentace předchází samotné těžbě. V průběhu těžby je postup rekultivací dále upřesňován. 4.

Zvláštní plán rekultivace (generel rekultivací) je upřesňující fází sanace a rekultivace pro pětileté období. Vychází ze SPSaR, je podkladem pro zpracování projektové dokumentace, uvádí přehled zahajovaných, rozpracovaných a ukončovaných rekultivací. Po projednání s orgány státní správy ŽP a územního plánování je pro těžební organizaci závazný.

5. Projektová (prováděcí) dokumentace sanace a rekultivace pro období realizace – dokumentace dle stavebního zákona k územnímu, stavebnímu, vodoprávnímu řízení v souladu s platnými předpisy – projednání s vlastníky pozemků, s dotčenými orgány státní správy (stavební úřad) a samosprávy.

4.3 Zdroje financování rekultivací Zákon č. 44/1988 Sb. O ochraně a využití nerostného bohatství v platném znění ukládá důlní organizaci zajistit sanaci a rekultivaci všech pozemků dotčených těžbou. Za sanaci se považuje odstranění škod na krajině komplexní úpravou území a všech územních struktur. K zajištění sanace a rekultivace je organizace povinna vytvářet rezervu finančních prostředků. Čerpání finančních prostředků z rezervy na sanace a rekultivace upravuje ustanovení § 37 a) odst. 2) zákona 168/93 Sb. Část objemu prací je hrazena z jiných zdrojů - finančních prostředků státu na zahlazení škod minulosti, který vyplývá z usnesení vlády č.j. 242/2002. Jednotlivé projekty splňující výzvu mezirezortní komise k předložení projektů na odstranění škod minulosti jsou na základě jejich přijetí realizovány v režimu státních prostředků. Zájmy státu zastupuje na jednotlivých rekultivačních akcích supervizor. Těžební organizace vynakládá přímé náklady na sanace a rekultivace, které odstraňují škody na krajině dotčených těžbou nevyhrazených nerostů.

46

5. POSTREKULTIVAČNÍ ČINNOST 5.1 Revitalizace cíle a metody Při výzkumu revitalizačních procesů či realizací revitalizačních programů v krajině je nutné vycházet z teoretických základů jako jsou: - biologické principy ochrany přírody (conservation biology) - stresová ekologie (stress ecology) - krajinná ekologii (landscape ecology) - biologické principy revitalizačních opatření (restoration ecology) - biodiagnostika. Dále pak je třeba stanovit základní zásady revitalizace krajiny, které lze shrnout do následujících bodů: 1) Posunout současný stav krajiny (při zachování potřebné produkční schopnosti) směrem po vývojové ose ke klimaxu (aby byla minimalizována pravidelná energetická dotace nutná pro udržení navrženého stavu). 2) Snažit se o komplexní přístup – v návrhu je třeba uvažovat pokud možno všechny podstatné části krajinného systému (včetně jejich další údržby). 3) Revitalizační opatření je třeba provádět na co největší ploše v „uzavřené oblasti“ (např.povodí, či subpovodí). 4) Navržená opatření musí být proveditelná a jejich následky musí být společensky akceptovatelné. Hlavním nástrojem hodnocení revitalizace je management ekosystému v rámci trvale udržitelného rozvoje. Řeší čtyři problémové okruhy: 1) sleduje a popisuje rozmanitost živých organismů; 2) je snaha porozumět vlivu lidských aktivit na druhy, společenstva a ekosystémy; 3) vyvíjí mezioborové přístupy k ochraně a obnově biodiverzity; 4) úspěšnost revitalizačního zásahu hodnotit na podkladě monitorování populací a společenstev. Obecně lze konstatovat, že se můžeme setkat s revitalizací v různých částech přírody a krajinných segmentů, a to např.: * u antropogenně vzniklých segmentů krajiny – rekultivace. (krajinné segmenty místa intenzivní těžební či průmyslové činnosti, haldy, odvaly, výsypky, skládky). Uvádíme příklad postupů při revitalizaci antropogenně vzniklých krajinných segmentů, při kterých se vychází ze: - zjištění stupně jejich narušenosti - z rozhodnutí o potřebě revitalizace - z návrhu revitalizačních opatření - zjištění míry úspěšnosti zásahu sledováním dalšího vývoje

47

Příklad revitalizace antropogenně vzniklých segmentů krajiny – rekultivace 5.1.1

Krajinný segment Místa intenzivní těžební či průmyslové činnosti, haldy, odvaly, výsypky, skládky. Stupeň narušenosti - zjišťování Plochy s nejnižšími stupni ekologické stability,minimum bioty, převaha minerálních složek v půdních substrátech. Rozhodnutí o potřebě revitalizace Územně technické řešení rekultivace jako součást územně plánovací dokumentace. Návrh revitalizačních opatření Rekultivace zemědělské, lesnické, hydrické i pro rekreační a ostatní účely, Dále rekultivace ploch po starých ekologických zátěžích a remediace půdy. Sledování úspěšnosti zásahu Monitorování změn v krajině. Revitalizační cíle

Stanovení realistických cílů revitalizace je základní podmínkou jak pro úspěšnost akce, tak i pro možnost jejího hodnocení. Obecně lze konstatovat, že ale cíle jsou velmi rozdílné a vždy od určitého specifického zaměření hodnotitele: - pracovníci ochrany přírody vnímají revitalizaci jako obnovu ohrožených druhů a populací, - environmentalisté ji chápou jako obnovu kvality vody, vzduchu, půdy, - krajinní ekologové se snaží obnovovat optimální strukturu a propojenost biotopů (pomocí hodnocení struktury krajinného pokryvu), - agroekologové nahlížejí na revitalizace z pohledu produktivity agroekosystémů a ochrany zemědělské půdy. Vnímání revitalizačních cílů se mění podle postoje hodnotitelů k přírodě, vedle čistě ekologických cílů se připojují další aspekty např.: sociální, ekonomické, politické, historické, kulturní, morální, estetické apod. Dalším příkladem použití tohoto termínu je revitalizace ve smyslu zajištění služeb ekosystémů, tj. materiálových a energetických toků, fyzikálních a chemických vlastností, jako je kvalita vody, půdotvorné procesy a vytváření biologických struktur. O revitalizacích možno uvažovat i ve smyslu vytváření hodnot, kladně hodnocených společností, které můžeme obecně označit za služby ekosystémů (Seják, 2008). V krajinném prostoru by měly být revitalizační cíle definovány s ohledem na základní cíle ochrany přírody: reprezentativnost (správné procentické zastoupení jednotlivých typů), udržování evolučních procesů, udržování životaschopných populací a resilienci ekosystémů, tj. autoregulační schopnost ekosystému vrátit se z narušeného do původního stavu, viz tabulka č. 8.

48

Tabulka 8: Skupiny revitalizačních cílů a jejich specifikace Životaschopné populace

Ekologické a evoluční procesy

Změna životního prostředí (vztah k resilienci)

Reprezentovat všechna přirozená společenstva v podobě propojené sítě (většinou směs různých forem ochrany) - podobný princip jako ÚSES.

Výběr nejdůležitějších druhů (tzv. keystone species, ohrožené druhy, specialisté na daný biotop) většinou 5 - 20 druhů.

Existuje mnoho procesů (tok genů, migrace, opylování, dynamika predátorů a kořisti, cyklus vody a látek). Pro různé procesy jsou důležité různé druhy revitalizací.

Resilience závisí na velkých plochách přirozených biotopů a jejich konektivitě - vhodným přístupem je propojování fragmentované krajiny.

Nezbytností je mapa potenciální vegetace.

Poté k těmto druhům zjistit počet rozmnožujících se jedinců.

Zjistit, zda je ekosystém kontrolován top-down (např. velcí savci nebo predátoři) jejich dodání pomůže nastolit (obnovit) mnoho funkcí.

Nutné počítat s globálním oteplováním - posuny hranic stávajících biotopů (kvůli klimatu, suchu, zaplavení mořem) - nutné vyčlenit další plochy pro jejich rozvoj.

Určit procento zastoupení jednotlivých typů kategorií potenciální vegetace a snažit se je dodržet při revitalizacích a ochraně přírody.

Analýza schopnosti přežití a individuálních potřeb populací.

Tok genů, migrace, opylování – konektivita.

Reprezentativnost

Každý typ kategorie potenciální vegetace má svá stádia sukcesního vývoje. Žádoucí je jejich směs. (Mansourian a kol., 2005, cit Prokopová, Cudlín 2008)

Vyskytují se i názory, že degradované ekosystémy jsou i natolik poškozené a vystavené stresu, že už se nikdy plně nezotaví – proto je třeba raději zvolit náhradní ekosystém.

5.1.2

Revitalizační metody

Podle zvoleného cíle revitalizace, současného stavu lokality a typu revitalizované plochy závisí výběr revitalizační metody. Metody se dají nejlépe rozdělit podle intenzity zásahu. Je nutno zohlednit příčiny vedoucí k degradaci nebo bránící ekosystému aby samovolně a v požadovaném čase zregeneroval do námi stanoveného cílového stavu.

Sukcese Primární sukcese probíhá na ploše, kde nenacházíme pedony, kde není vytvořena půda. Vývoj ekosystémů je závislý na biologických a fyzikálních procesech. Rozvoj ekosystémů na nově vznikajících plochách včetně časového rozpětí biologických a fyzikálních procesů je znázorněn v tabulce č. 9.

49

Tabulka 9: Časové rozpětí biologických a fyzikálních procesů, tvořících součást rozvoje ekosystému na nově vzniklých plochách Biologický proces

Fyzikální proces

Časové rozpětí (roky)

Proces

Časové rozpětí (roky)

Proces

1 až 5

Imigrace vhodných druhů rostlin

1 až 1 000

Akumulace jemného materiálu díky zvětrávání hornin nebo fyzikální depozici

1 až 5

Zavedení vhodných druhů rostlin Akumulace jemného materiálu, zachyceného rostlinami

1 až 10

1 až 1 000

1 až 100

Akumulace živin z půdních minerálů rostlinami

1 až 100

1 až 100

Akumulace N biologickou fixací z atmosféry

1 až 1 000

Imigrace půdní flory a fauny podpořená akumulací organického materiálu Změny v půdní struktuře a obratu organického 1 až 20 materiálu díky aktivitám rostlin, půdních mikroorganismů a živočichů Zlepšení vodní kapacity půdy díky změnám 1 až 20 v půdní struktuře Redukce toxicity v důsledku akumulace 1 až 100 organického materiálu (Dobson 1977, cit. Prokopová, Cudlín 2008)

Rozklad půdních minerálů díky zvětrávání Vylepšování využitelné vodní kapacity vody Uvolňování minerálních živin z půdních minerálů

1 až 20

10 až 10 000 100 až 10 000

Průsak mobilních materiálů z povrchu do nižších vrstev Zformování odlišných horizontů půdního profilu

Pro rozvoj biotopů jsou primární fyzikální a chemické vlastnosti nově vzniklých ploch, důležitější je biologický proces, zejména proces akumulace živin. To platí zejména pro dusík, který je obsažen v půdě pouze v organické hmotě, ze které se uvolňuje pomalou dekompozicí. V místech, kde není vyvinuta půda, lze předpokládat, že bude i nedostatek dusíku. Akumulace živin je limitujícím faktorem určujícím rychlost rozvoje ekosystému. Mladá sukcesní stadia jsou charakterizována otevřeností ekosystému a pomáhají vytvářet ekosystémy bohaté na druhy. Sekundární sukcese je vývojem v situaci, kdy je zachována původní půda. Pro obnovu silně narušených ekosystémů nemá již tak zásadní význam, velká část vývoje se odehrává v rámci primární sukcese. Sukcese má několik fází: • kolonizace, kdy důležitými faktory jsou tolerance a expanzivita pionýrských druhů a příhodnost prostředí • vývojová fáze, kdy se začíná projevovat interakce mezi druhy • fáze dospívání, hlavním faktorem je vnitřní kvalita plochy a konkurenční vztahy mezi druhy, populacemi či jedinci (kompetice). Sukcese je jednosměrný proces, kdy společenstva prochází různými stadii a končí klimaxem, který představuje konečný stav ekosystému a který má obvykle největší druhovou diverzitu, nejvíce potravních vazeb, a proto i největší rovnovážnou stabilitu, produkci a nejekonomičtější koloběh látek (cit. Forman, Gordon 1993). Setkáváme se s pojmem přirozená sukcese, kdy se jedná o finančně nenáročný revitalizační zásah umožňující zhodnotit potenciál systému k přirozené obnově, zda je ekosystém schopen přirozeného návratu do požadované (referenční) podoby cestou

50

samovolné sukcese a je-li doba k přirozené obnově přijatelná. Využití této metody vyžaduje zhodnocení stavu přírodních procesů a případných rizik. Obnova území po přírodních, ale zejména antropogenních zásazích, může probíhat i formou spontánní sukcese, která vede k vytváření přírodě bližším ekosystémům. Lze předpokládat zvýšení biologické diverzity a celkové přírodní hodnoty a úsporu finančních prostředků oproti klasickému rekultivačnímu procesu. Problémem však je délka obnovy a možnost zapojení do kulturní krajiny, zvláště s vysokou hustotou obyvatelstva.

Řízená sukcese Na některých plochách, po jejich opuštění báňským provozem a před zahájením klasických forem rekultivací, se vyskytují místa, na kterých probíhala přirozená sukcese. Tyto biotopy se po drobných technických a biologických úpravách mohou stát krajinotvorným prvkem, který může navázat, či doplnit některé z klasických forem rekultivace, zemědělské nebo lesnické. Toto netradiční řešení je možno uplatnit zejména tam, kde jsou již vymodelovány prvky, které v případě drobných terénních úprav území rozčlení a dotvoří, zejména v návaznosti na svahové části, či budoucí záměr rekreační zóny. Koncem 90. let FŽP výzkumně ověřovala možnost řízené sukcese v praxi, na lomu Most v oblasti Pařidelského laloku. Práce spočívala v úpravě malých lokalit, kde v průběhu sanačních prací došlo k spontánnímu růstu dřevin, travních ekosystémů a vytváření malých mokřadů. Jednalo se o území, která měla být v následujících obdobích zapojena do klasických forem rekultivačního procesu. Tyto přirozené ekosystémy byly ponechány na územích a byly zásahem člověka ještě upraveny. Probíhala síje dubu a výsevy travních směsí. Tento způsob obnovy území řízenou sukcesí doplnil klasické formy rekultivací. Po sledování těchto ekosystémů po dobu čtyřech let bylo provedeno ekologické i ekonomické hodnocení. Jednalo se však pouze o malá území v rozsahu několika set m2. Tato netradiční forma revitalizace umožnila vznik heterogenního území, ekologicky stabilnějšího, navazujícího na klasické formy zemědělské a lesnické rekultivace a vytvořila esteticky působivější území. Technická rekultivace Rekultivace představuje soubor opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy znehodnocené přírodní či antropogenně činností, přispívá k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny. Je-li plocha již natolik degradovaná, že je nutné napřed změnit její fyzikální nebo chemické podmínky, aby bylo možné přistoupit k introdukci rostlin a živočichů cílového společenstva (případně společenstva mladšího sukcesního stadia, které je schopné se postupně vyvíjet požadovaným směrem), je nutné přistoupit k rekultivaci. Na plochách, kde je díky silným stresovým faktorům nebo antropogenním disturbancím (tj. událostem, které odstraní organismy a otevřou prostor pro kolonizaci jedinci stejného nebo jiného druhu nebo také ekosystémů nebo také rušení jakéhokoliv systému, nejčastěji ekosystému) obtížné dosažení přírodě blízkého stavu ekosystému, je vytvořeno náhradní společenstvo, které nedosahuje příliš velké ekologické hodnoty, ale je schopné plnit alespoň částečně základní ekologické funkce (Štýs, 1981). Konkrétní formy technických rekultivací viz kapitola 3.4 Technologie rekultivací. Na rekultivovaných plochách může probíhat intenzivnější obnova formou lesnických a sadovnických druhů rekultivace, které jsou zpravidla nejnáročnější formou obnovy s relativně nejdelším obdobím pěstební péče. V souvislosti s výsadbou dřevinných prvků, remízů a plošně rozsáhlejších výsadeb se vytváří esteticky hodnotnější území a stromová vegetace pozitivně ovlivňuje toky energie a vody v krajině.

51

Specifické podmínky jsou u kategorie ostatní rekultivace. Vychází z technické fáze, ale biotechnická fáze je zpravidla odlišná od klasických rekultivací. Plochy, zařazené jako ostatní plochy, nemají primárně sloužit k hospodářskému účelu, ale slouží např. ke zvýšení biodiverzity krajiny a posílení systému ekologické stability, stavbě nadzemních objektů, vybudování skládek, sportovních areálů, autodromu apod.

Výběr vhodných indikátorů a finančně nenáročných metod hodnocení Efektivnost revitalizačních opatření lze hodnotit podle různých parametrů. Jednou z možností je využití indikátorů – charakteristických druhů nebo procesů, které lze snadno zjistit nebo stanovit. Většina odborníků (cit. Cudlín a kol., 2009) se shoduje na tom, že indikátory by měly být: 1) jednoduché, snadno hodnotitelné či měřitelné a dobře interpretovatelné; 2) široce aplikovatelné a použitelné na velké plochy; 3) diagnostické, s jasným vztahem ke konkrétním prvkům, procesům či vlastnostem; 4) rychle reagující, poskytující včasné varování; 5) schopné indikovat nejen změnu, ale také její příčinu; 6) schopné poskytovat kontinuální hodnocení při různých stupních antropogenních disturbancí a stresu; 7) nákladově efektivní; 8) biologicky a sociálně relevantní; 9) měřitelné ve vhodných jednotkách. Volba indikátoru se odvíjí nejen od účelu hodnocení, ale také od typu hodnoceného biotopu nebo ekosystému. Indikátory pro hodnocení revitalizací můžeme rozdělit na indikátory založené na výskytu druhů a indikátory popisující funkce a procesy. U silně dynamických, otevřených (mají velké vstupy i výstupy) ekosystémů, pro něž je nejvýznamnějším faktorem režim disturbance, je vhodnější měřit přímo ekosystémové funkce, protože biota se příliš rychle mění v závislosti na těchto procesech (má malou perzistenci); zaznamenání jejího momentálního stavu tedy nemá příliš velkou vypovídající hodnotu. Naopak u rovnovážných a uzavřených ekosystémů, u kterých jsou určujícím faktorem hlavně vztahy uvnitř společenstev a perzistence je tudíž vysoká, je vhodné brát jako indikátor výskyt rostlinných či živočišných druhů a je také možné spolehlivěji předpovědět vývoj biotopů v budoucnost. Kromě převládajícího faktoru, určujícího vývoj ekosystému, je důležitým kritériem pro volbu vhodného indikátoru také stupeň degradace revitalizované plochy. Na plochách, kde došlo k degradaci půdy, je primárním cílem obnovit fyzikální vlastnosti ekosystému a indikátorem úspěchu jsou pak obnovené hydrologické, geomorfologické a pedologické vlastnosti. Metodami hodnocení jsou pak např. půdní analýzy, měření průtoku, analýza kvality vody atd.

Praktické zkušenosti s indikátory na Mostecku z výzkumu FŽP UJEP Volba vhodného indikátoru pro revitalizační akci se liší podle jejích konkrétních cílů. Může se opírat o inventarizaci rostlinných a živočišných druhů. Úspěšnost revitalizace je možno hodnotit i podle změn bioty, dále lze využít indikačních druhů rostlin nebo živočichů. Indikátory by měly být jednoduché, snadno měřitelné a dobře interpretovatelné a použitelné na velké plochy, schopné indikovat nejen existenci změny, ale také její příčinu.

52

Indikátory se liší podle konkrétního účelu použití např. jako indikátory biodiverzity při zemědělské rekultivaci lze navrhnout následující hodnocení: - ekologické procesy – resilience, funkčnost, hodnocení je založeno na druhové diverzitě - biologická kontrola – diverzita antagonistů potenciálních škůdců - ochrana a zvýšení stavu ohrožených druhů. Jako vhodné indikátory pro hodnocení úspěšnosti revitalizačních akcí doporučujeme ze zkušeností získaných FŽP při řešení Výzkumného záměru MŠMT „Výzkum antropogenních zátěží v Severočeském regionu“ řešeného v letech 2000-2004 využít následujících metod: - porovnání ploch rekultivovaných formou zemědělské rekultivace s výsevem jetelotravních směsek (podle doby ukončení biotechnické fáze ekotechnické etapy rekultivace) mezi sebou, - porovnat stejnou kulturu (jetelotravní směsky) v různých fázích rekultivace s etapou postrekultivační, kde již probíhá revitalizace, - porovnat stejnou kulturu (jetelotravní směsky) na rostlém terénu, revitalizované ploše a rekultivované ploše, - výše uváděné lokality hodnotit podle produkce biomasy (na několika plochách vždy po1 m2) celkem, výsledky cíleně pěstovaných rostlin (dle 1 m2), zastoupení rostlinných druhů, a podle rozvoje mikroorganizmů (viz dále), - posoudit průběh revitalizace podle počtu žížal (Lumbricidae). Jedná se o vykopávání a následné ruční vybírání. Žížaly se odebírají z různých míst, vždy na 1 m2 a hloubka se řídí podle kořenových systémů rostlin zpravidla 20-25 cm a počet odběrů se provádí dle propočtů tak, aby se dosáhlo objemu hodnocené půdy v 1 m3. Zjišťuje se počet žížal a jejich hmotnost. Jedná se o pracnou, ale relativně levnou a spolehlivou metodu. - po dobu 8 let je prováděno FŽP hodnocení úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd na 7 stanovištích – Lom Most – Pařidelský lalok (2), Lom ČSA (2), Slatinická výsypka (3). Pravidelně v druhé polovině měsíce září provádí FŽP odběr vzorků na stejných kulturách a lokalitách a pravidelně provádí hodnocení stanovišť. Laboratorní práce zajišťuje katedra mikrobiologie ČZU (doc. Růžek – viz metody). Hodnocení je prováděno podle následujících metod, na podkladě následujících parametrů:

Metody vhodné pro posuzování úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd •

Uhlík biomasy půdních mikroorganismů stanovený mikrovlnnou (MW) metodou MBC Test kvantitativně posuzuje oživení půdy mikroorganismy, standardní hodnota pro orné půdy je 246 ± 11 mg MBC/kg sušiny při průměrném obsahu Corg 1,40 % (revitalizované půdy mohou dosáhnout v závislosti na obsahu Corg vyšších hodnot)

•

Uhlík extrahovatelný v 0,5mol/l K2SO4 C(K2SO4) Test kvantifikuje mimobuněčný (extracelulární) uhlík mikrobního původu. Vysoké hodnoty signalizují stres, standardní hodnoty pro orné půdy se pohybují v pásmu 10 - 70 mg C(K2SO4)/kg sušiny při průměrném obsahu Corg 1,40 % (revitalizované půdy mohou dosáhnout v závislosti na obsahu Corg vyšších hodnot)

•

Respirometrický test (varianty: B, N, G, NG) Test posuzuje stav a podmínky pro mineralizaci uhlíku půdní organické hmoty Hodnotí se poměry: N:B (standard 1,0; obvyklé pásmo 0,8 - 1,2) G:B (standard 8,2; obvyklé pásmo 6,5 - 10) NG:B (standard 25,3; obvyklé pásmo 15 - 36)

53

•

Nitrifikační test (varianty: K, P) Test oceňuje ekologicky významný výstup: oxidaci nepohyblivých kationtů NH4+ na pohyblivé anionty NO3- půdními chemolitotrofními autotrofy. Pro revitalizované půdy velmi důležitý parametr. Hodnotí se kontrolní nitrifikace (mg N/den/kg sušiny) a poměr potenciální nitrifikace s přidaným síranem amonným (1 mg N/g vzorku) a kontrolní nitrifikace PN/KN. Standardní hodnota kontrolní nitrifikace je na orných půdách 2,69 mg N/den/kg sušiny, (revitalizované půdy dosahují nižších hodnot), standardní poměr PN/KN je 5,20, obvyklé pásmo 3,0 - 7,5 (revitalizované půdy dosahují vyšších hodnot).

•

Oxidovatelný uhlík půdní organické hmoty mikrovlnnou (MW) metodou Corg Standardní hodnota v orných půdách je 1,40 % (obvyklé pásmo 0,9 - 1,90 %) (revitalizované půdy mohou dosáhnout vyšších hodnot).

•

pH (H2O) Standardní hodnota v orných půdách je 6,4 (revitalizované půdy se pohybují v širokém pásmu 4,4 - 8,4 v závislosti na obsahu karbonátů a uhelné složky).

5.2 Terénní provozní pokus FŽP s alginátovými preparáty Aplikace alginátových preparátů při výsadbě lesních dřevin na rekultivovaných půdách po těžbě uhlí Ve vegetačních sezónách let 2007-2009 byl testován vliv alginátových preparátů řady Bioalgen na překonání šoku s přesazení a přírůst sazenic lesních dřevin v podmínkách výsypek po těžbě hnědého uhlí v Mostecké pánvi. Jednalo se o preparáty řady Bio-algen®, B.A. kořenový koncentrát (dále jen koncentrát), B.A. granulát (dále jen granulát), firmy Schulze & Hermsen GmbH. Záměrem bylo ověřit vliv těchto preparátů na zmírnění extrémních pedologických podmínek výsypkových substrátů chemických a fyzikálních jak dokládají Frouz a kolektiv (2007). Způsob ošetření, typ preparátů a testovací materiál se v každém vegetačním období mírně modifikoval s cílem nalézt možné odezvy. Růstové odpovědi vegetačních období 2007, 2008 byly popsány v dílčích zprávách Šefl, Hanuš (2008) a Šefl (2009), v předkládaném textu popisujeme růstovou odezvu ve vegetačním období r. 2009, shrnujeme vliv aplikací ve všech vegetačních sezónách. Tab. 10: Přehled ošetření ve vegetačních sezónách na lokalitách Slatinice a Radovesice Vegetační sezóna

2007

2008

2009

Aplikace preparátů, ošetření

Počet sazenic zahrnutých do testu

granulát 15 g koncentrát 1:20 kombinace preparátů kontrola granulát 20 g koncentrát 1:20 koncentrát 1:50 kontrola koncentrát 1:20 mykorhizní sazenice kontrola

120 120 120 120 120 120 120 120 120 120 120

Časový odstup měření odezvy (měsíce)

Testovací materiál – borovice lesní

6; 17

1/0

6

1/0

6

1/0k

54

Metodika: Testovací plochy – ve všech vegetačních sezónách testů byly testovací plochy na dvou výsypkách Slatinické a Radovesické. V sezóně 2007, byly navíc testovací plochy umístěny na výsypce dolu Československé armády a výsypce dolu Most a v sezóně 2008 na výsypce dolu Most – na těchto plochách však byla vysoká mortalita testovacího materiálu nebo velký tlak spárkaté zvěře ničící výsadbu, proto byly tyto plochy vypuštěny z dalšího hodnocení. Charakteristika ploch: Slatinická výsypka – plošina, nadmořská výška 260 m n.m., tmavě šedý jíl překrytý vrstvou rekultivační zeminy – ornice s příměsí štěrku a uhlí o mocnosti 5-7 cm. Radovsická výsypka – plošina, nadmořská výška 350 m n.m., tmavě šedý jíl překrytý vrstvou rekultivační zeminy – ornice o mocnosti 20 cm. Bližší popis ploch je uveden v předběžné zprávě (Šefl, 2008). Testovací materiál – pro přímou odpověď rostliny na ošetření preparátem, byly v letech 2007, 2008 voleny prostokořenné semenáče. V roce 2009 byl záměr porovnat ošetření alginátem s mykorhizními rostlinami, proto byly užity obalované semenáče o objemu kořenového balu cca 100 ml. Užití obalované sadby zde tak bylo nezbytné z důvodu technologie vypěstování houbou inokulovaného semenáče. Aplikované preparáty – granulát byl aplikován v sezónách 2007 v množství 15g a r. 2008 v množství 20g do půdního substrátu kořenového prostoru semenáče. Koncentrát byl aplikován jako roztok v ředění 1:20 nebo 1:50 krátkým ponořením kořenového systému. V sezóně 2007 byla provedena kombinace preparátů 1:20 + granulát (20g), aplikace preparátů byla provedena stejným způsobem a dávce jako u jejich jednotlivé aplikace. Přehled aplikací uvádí tabulka. Podrobný přehled aplikací v sezónách 2007, 2008 uvádějí předběžné zprávy (Šefl, Hanuš 2008, Šefl 2009). V sezóně 2009 byly zvoleny aplikace uvedené v tabulce 11., mykorhizní sazenice byly inokulované houbou Hebeloma crustuliniforme. Testovacím materiálem byla opět borovice lesní, jednoleté semenáče, tentokrát však obalované. Testovací plochy stejné jako v předchozích sezónách: (1) Slatinická výsypka, (2) Radovesická výsypka. Při aplikaci preparátu koncentrát byl substrát z kořenového systému semenáče namočením do aplikačního roztoku smyt a semenáč tak byl vystaven podmínkám prostokořenného sadebního materiálu narozdíl od zbylých aplikací – krytokořennému semenáči mykorhiznímu a nemykorhiznímu, který sloužil jako kontrola. Výsadba byla provedena 15. dubna 2009 do jamek 20x20 cm. Způsob rozmístění aplikací na testovacích plochách byl proveden tak aby byl omezen vliv nehomogenity prostředí na získané výsledky – aplikace se na jednotlivých plochách střídaly tak, že se ve svém sledu na ploše 3x opakovaly. Sledování morbidity a mortality a odečet rozměrů – ve všech sezónách byl ve dvou časových horizontech, tj. krátce po výsadbě a po skončení vegetační sezóny, zaznamenáván počet odumřelých sazenic, počet sazenic s barevnými změnami jehličí, tloušťka kořenového krčku a výška sazenice. Termíny odečtu v sezónách 2007, 2008 uvádějí již zmíněné předběžné zprávy. Odečet počátečních rozměrů v sezóně 2009 byl provedeno 13. května 2009, tj. měsíc po výsadbě, druhý odečet byl proveden na konci vegetačního období, 11. října 2009. Do hodnotícího souboru byly zahrnovány pouze přírůsty rovnající se nule a větší. V této práci hodnotíme pouze tloušťkový přírůst, hodnoty výškového přírůstu ponecháváme zatím nevyhodnoceny z toho důvodu, že jsou více citlivé na zásahy vyšší moci tj. ztráta prýtu okusem, vyžínaním, žírem hmyzu, atakem houbového onemocnění. Přehled aplikací na testovacích plochách uvádíme v tabulce 12. Výsledky za vegetační sezónu r. 2009 Úhyn se v povýsadbovém období nevyskytoval a na konci vegetačního období byl zaznamenán pouze v jednom případě mykorhizní sazenice na lokalitě Slatinice.

55

Žloutnutí jehličí bylo v povýsadbovém období vzácné – vyskytovalo se po jednom případě u mykorhizní sadby na lokalitě Slatinice a u kontrolní výsadby na lokalitě Radovesice. Žloutnutí jehličí na konci vegetační sezóny bylo u každé z ploch svůj charakter – na lokalitě Slatinice byla nejvyšší četnost u kontrolní výsadby, nejnižší u aplikace koncentrátu. Naopak na lokalitě Radovesice byla nejvyšší četnost u aplikace koncentrátu. Krátké jehlice byly zaznamenány u semenáčů na obou plochách, na lokalitě Radovesice ve všech setech, na lokalitě Slatinice pouze v aplikaci koncentrát. Přehled sazenic se žloutnoucím nebo krátkým jehličím po ukončení vegetační sezóny uvádí tabulka č. 11. Přírůst tloušťkový – aritmetické průměry této veličiny na obou plochách zanedbatelně stoupaly od ošetření koncentrátem, přes mykorhizní semenáče po kontrolu. U žádné z ploch nebyl mezi sety prokázán statisticky významný rozdíl (analýza rozptylu Slatinice p < 0,05; p = 0,530; Radovesice p < 0,05; p = 0,348) (viz. tabulka 13). Tabulka č. 11: Úhyn sazenic, četnost jedinců se žloutnoucím jehličím a krátkým jehličím, stav na konci vegetačního období 2009 Plocha

Slatinice

Radovesice

Atribut

Koncentrát 1:20 (KK20)

Mykorhizní semenáče (Myk)

Kontrola – blanc (B)

Úhyn Žloutnutí jehlic Krátké jehlice Úhyn Žloutnutí jehlic Krátké jehlice

0 3/5% 1/2% 0 4/7% 2/3%

1/2% 5/9% 0 0 2/3% 2/3%

0 10 / 18 % 0 0 2/3% 2/3%

Tab. č. 12: Průměrný přírůst tloušťkový kořenového krčku – plocha Slatinice Vegetační sezóna 2007 6 měsíců po aplikaci 2007 17 měsíců po aplikaci 2008

2009

Ošetření granulát 15 g (G) koncentrát 1:20 (KK20) kombinace prep. (Kom) kontrola (B) granulát 15 g (G) koncentrát 1:20 (KK20) kombinace prep. (Kom) kontrola (B) granulát 205 g koncentrát 1:20 koncentrát 1:50 kontrola (B) koncentrát 1:20 mykorhizní semenáč kontrola (B)

Aritmetický průměr [mm] 0,63 0,42 0,56 0,48 0,68 0,70 0,65 0,82 0,97 1,44 1,63 2,30 0,89 0,92 0,97

Počet hodnot v statistickém souboru 34 42 30 34 32 33 35 29 15 24 15 23 59 55 56

Analýza rozptylu p (p < 0,05) 0,144

0,817

0,063

0,530

56

Tab. č. 13: Průměrný přírůst tloušťkový kořenového krčku – plocha Radovesice Vegetační sezóna

2007

2008

2009

Ošetření granulát 15 g (G) koncentrát 1:20 (KK20) kombinace prep. (Kom) kontrola (B) granulát 205 g koncentrát 1:20 koncentrát 1:50 kontrola (B) koncentrát 1:20 mykorhizní semenáč kontrola (B)

Aritmetický průměr [mm] 0,57 0,63 0,42 0,51 0,34 0,40 0,28 0,33 0,74 0,79 0,84

Počet hodnot v statistickém souboru 37 43 46 49 16 16 29 21 59 58 58

Analýza rozptylu p (p < 0,05) 0,083

0,806

0,348

Výsledky za celé sledované období 2007-2009 Četnost sazenic se žloutnoucím jehličím a četnost úhynu byla velmi rozdílná od každého vegetačního období a také lokality – žloutnutí bylo zaznamenáno v sezoně 2007 hned v povýsadbovém období (tj. 14 dní po výsadbě), na ploše Slatinice mezi 35-45 % z celkového počtu v setu, na ploše Radovesice v rozmezí 3-17 %. Na konci vegetačního období se podíl žloutnoucích sazenic upravil, na ploše Slatinice klesl na 5-10 % a na ploše Radovesice vykazoval v setech ošetřeních algináty téměř setrvalý stav (11-12 %) avšak výrazný nárůst u kontroly (ze 3 % na 20 %). Na ploše Slatinice byla vyšší četnost žloutnoucích v setech koncentrát a kombinace (49 %) pouze v jarním období, na konci vegetace byla četnost mezi sety téměř vyrovnaná (5-10 %), tedy shodná s kontrolou. Na lokalitě Radovesice se z nejvyšší četnosti v setu granulát v jarním období (17 %) se přesunula do kontrolní výsadby (vzestup na 20 % z původních 3 %). Počet sazenic se žloutnoucím jehličím 12 a 17 měsíců po aplikaci preparátů na Slatinické výsypce se pohyboval mezi 5-10 % nevykazoval rozdíl proti kontrole a ani mezi ošetřeními. V sezóně 2008 bylo v povýsadbovém období zaznamenáno v nižší četnosti – na Slatinicích od 0-10 %, na ploše Radovesice v rozmezí 0-2 %. V podzimním období se četnost v rámci ploch výrazně nezměnila, avšak zcela se změnila četnost v setech, avšak četnost v kontrolní výsadbě se nelišila od setů ošetřených algináty. V sezóně 2009 bylo žloutnutí sazenic v čase po výsadbě vzácné, s výskytem po jedné sazenici (tj. 2 %) na ploše. Na konci vegetačního období se zastoupení semenáčů zvětšilo na obou plochách. Na ploše Slatinice bylo nejnižší (5 %) v setu koncentrát 1:20, avšak na ploše Radovesice bylo v tomto setu nejvyšší (7 %).

Úhyn v sezóně 2007 se úhyn sazenic projevil již v povýsadbovém období. Na obou plochách aplikace koncentrátu 1:20 představovala nižší úhyn ve srovnání s kontrolou, ostatní aplikace se od kontroly nelišily, viz tabulka. Úhyn na ploše Slatinice 17 měsíců po aplikaci byl snížený v setech granulát (15 %) a kombinace (14 %) ve srovnání s kontrolou (20 %). V sezóně 2008 byl nejvyšší úhyn na obou plochách u aplikace granulát (72 % resp. 62 %), v setu kontrola byl úhyn intermediální (53 % resp. 45 %). V sezóně 2009 byl úhyn zaznamenán jen ojediněle – pouze v jediném případě na ploše Slatinice v setu mykorhizních sazenic.

57

Přírůst tloušťkový Přírůstu tloušťkový měřený na kořenovém krčku v žádné sezóně nevykazoval mezi sety statisticky významný rozdíl, viz tabulky. V sezóně 2007, 6 měsíců po aplikaci se jak nejvyšší, tak nejnižší průměrný přírůst vyskytoval v aplikacích alginátů u kontroly byl přírůst intermediární, statisticky významný rozdíl nebyl nalezen. V odstupu 17 měsíců po aplikaci byl zaznamenán nejvyšší průměrný přírůst u kontroly, v setech aplikace alginátů byl téměř na stejné úrovni, také zde nebyl mezi sety nalezen statisticky významný rozdíl. V sezóně 2008 na ploše Slatinice byl nejvyšší průměrný přírůst zaznamenán v kontrolní výsadbě a nejnižší přírůst byl u aplikace granulátu, mezi těmito sety byl zaznamenán rozdíl těsně hladiny významnosti (p < 0,05; p = 0,050), na ploše Radovesice byl průměrný přírůst v kontrolní výsadbě ve srovnání s aplikacemi alginátů intermediární. Také v této sezóně nebyl, striktně vzato, mezi sety nalezen statisticky významný rozdíl. V sezóně 2009 byl na obou plochách nejvyšší přírůst u kontrolní výsadby, nejnižší pak u aplikace koncentrátu 1:20. Mykorhizní sazenice vykazovaly hodnoty přírůstu intermediární vzhledem k ostatním setům. Ani v této sezóně nebyl zaznamenán statisticky významný rozdíl mezi sety. Diskuze Četnost žloutnutí jehlic a úhyn sazenic byly rozdílné od vegetační sezóny. Aplikace preparátu koncentrát 1:20 snižovala úhyn ve srovnání s kontrolou pouze v jedné sezóně (r. 2007), v ostatních sezónách pozitivní vliv preparátu na snížení úhynu nebyl pozorován. Pozitivní vliv preparátu granulát na nižší úhyn byl zaznamenán v odstupu 17 měsíců po aplikaci ve srovnání s kontrolou. Hodnoty tloušťkového přírůstu nevykazovaly statisticky významný rozdíl mezi sety v žádné sezóně. Podle starších předběžných testů (1992), pozitivní vliv na přírůst u preparátu kořenový koncentrát se ve shodě s našimi výsledky nepotvrdil, autoři také nepotvrdili pozitivní vliv na ujímavost sazenic na rozdíl našich testů kdy jsme alespoň v jedné sezóně (r. 2007) pozitivní vliv pozorovali. Granulát podle těchto testů (1992) vykazoval určitý pozitivní efekt na přírůst a ujímavost, což je v rozporu s našimi zjištěními, v našich testech i míně větší přírůst této aplikace nebyl statisticky průkazný, snížení úhynu bylo pozorováno pouze na jediné ploše a jedné sezóně v odstupu 17 měsíců. V sezóně 2009 byly do testu zahrnuty sazenice mykorhizní za účelem ověřit rozdílnost výsledků mezi aplikacemi alginátů na extrémních stanovištích výsypek, u hodnot přírůstu mykorhizních sazenic nebyl zaznamenán statisticky významný rozdíl vzhledem k ostatním setům testu. Závěr sledování V letech 2007-2009 byly provedeny testy alginátových preparátů řady Bio-algen®, B.A. granulát, B.A. kořenový koncentrát firmy Schulze & Hermsen GmbH. Testy byly prováděny na výsypkových substrátech, které lze charakterizovat jak šedé jíly, v Mostecké pánvi, tedy kolinním stupni ve srážkovém stínu Krušných hor. Účelem bylo posoudit vliv těchto preparátů na ujímavost a přírůst lesních sazenic v těchto z pedologicky a klimaticky náročných podmínkách. Pro testovací materiál byla zvolena borovice lesní – semenáče prostokořenné, v jedné sezóně také krytokořenné z důvodu zahrnutí vlivu mykorhizy do testu. Vliv preparátů na snížení úhynu byl zjištěn pouze v jedné sezóně a to u aplikace kořenového koncentrátu v ředění 1:20. Podle našeho měření je aplikační roztok v daném ředění alkalický, dosahuje pH 11,67. V delším časovém odstupu, po 17 měsících od aplikace byl pozitivní vliv na snížení úhynu pozorován u aplikace granulátu 15g, avšak také jen v jedné sezóně.

58

V žádné z vegetačních sezón nebyl zaznamenán statisticky průkazný vliv preparátů na přírůst, stejně také nebyl pozorován průkazný vliv na přírůst u sazenic mykorhizních. Na základě dosavadních výsledků testu nedoporučujeme provozní využití testovaných preparátů v testovaných koncentracích. (Šefl, 2009)

5.3 Resocializace území 5.3.1

Obecně k problematice

V posledním období je státními orgány finančně podporována obnova území v severních Čechách (např. Zákon č. 175/2005 Sb. – ekologické závazky: náprava škod způsobených těžbou nerostů a na revitalizaci území). Je podporována revitalizace a resocializace rekultivovaného území s cílem zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území (materiál z konference v Parlamentu ČR 13.09.2007). Jde o zapojování rekultivovaného území do revitalizace a resocializace, regionálního rozvoje, zainvestování infrastruktur, zajištění nových forem využití krajiny, zpřístupnění ploch pro veřejné zájmy a rozšíření možnosti komerčního využití území. Hlavním cílem však je návrat života do krajiny, funkční ekosystémy, vytváření podmínek pro život člověka v obnovené krajině včetně možností jejího využití pro bydlení, obživu a volný čas.

5.3.2

Návrat člověka do krajiny v Podkrušnohoří

Pro účely výstavby nových sídel a rozvoj podnikatelských aktivit je využíváno území, které bylo dříve součástí důlních prostorů. V posledním desetiletí je prováděna na rekultivovaném území výstavba rodinných domků ale i průmyslových objektů či zón. Není to jen specifikum Podkrušnohoří, ale i ostatních evropských států (Německo – okolí Lipska, v Porúří a v Sasku, v Polsku – Slezsko apod.), dochází k využití kategorie ostatních ploch. To znamená, že nedochází k záborům další zemědělské půdy pro účely výstavby. V Podkrušnohoří nacházíme plochy, které jsou většinou členité, po rekultivaci ozeleněné se základními vodohospodářskými prvky (příkopy, hospodárnice, revitalizace vodotečí) a možností vybudování další infrastruktury. Tato území, kde je realizována nová výstavba rodinných domků, byla dlouhodobě mimo rozvojové záměry měst, probíhala tam báňská činnost desítky let a dnes se tam vrací člověk a na území vzniká nová historie. Takové příklady nacházíme zejména v okolí města Most, kde jsou na rekultivovaných plochách budovány satelitní sídelní útvary. V Chomutově zase je například na území po hlubinné činnosti dolu Žižka vybudována průmyslová zóna. S tím je spojena i výstavba obslužných komunikací a parkovišť. Na sídla navazuje výstavba sportovišť, cyklostezek a pěších tras. V zásadě se jedná o rekultivované plochy, které jsou zařazeny do kategorie ostatních rekultivací, ale budou prioritně používány k resocializaci, k návratu člověka do krajiny. Plochy nemají primárně sloužit k hospodářskému účelu, ale slouží např. ke zvýšení biodiverzity krajiny a posílení systému ekologické stability, stavbě nadzemních objektů, vybudování skládek, sportovních areálů, autodromu apod. Zejména se jedná o využití jako:

• • • • • •

Rekreační, ubytovací a sportovní plochy Kulturní a osvětové plochy Plochy pro podnikatelské aktivity Ostatní komunikace (místní, účelové, parkovací plochy) Ostatní veřejná zeleň (podle vodních toků, remízky, sukcesní plochy, podél cest) Vodní plochy (sportovní, rekreační, rybníky)

59

5.3.3

Možnosti resocializace krajiny s využitím evropských fondů – regionálního operačního programu

Obnova území po těžbě v Severních Čechách tedy její revitalizace a resocializace může být významně a nebo i doplňkově podpořena ze strukturálních fondů EU. Fondy EU jsou nástrojem pro realizaci politiky hospodářské a sociální soudržnosti Evropské unie, která má za cíl snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje regionů a členských států EU a míry zaostávání nejvíce znevýhodněných regionů. Česká republika v období 2007-2013 může ke zlepšení životní úrovně obyvatel čerpat z fondů EU přibližně 26,7 miliard € a výrazně tak podpořit národní zdroje určené na revitalizaci a resocializaci regionu. Vývoj v jednotlivých regionech ČR úzce souvisel s územně diferencovanou hospodářskou dynamikou. Hlavní příčiny nerovnovážného rozvoje regionů a vzniku regionálních disparit jsou převážně tyto: • Regionální rozdíly v ekonomické struktuře a její diverzitě – výrazný pokles výroby a zaměstnanosti v těžkém průmyslu, pokles výroby textilního a elektrotechnického průmyslu a odvětví oděvního a obuvnického průmyslu a výrazný pokles počtu pracovníků v zemědělství. Velké regionální rozdíly jsou i v oblasti inovačního potenciálu. • Kvalita lidských zdrojů (vzdělanost, podnikatelská tradice), zhoršená dostupnost veřejných služeb, nízká meziregionální mobilita pracovních sil. • Odliv kvalifikovaných resp. vzdělaných obyvatelů. • Přetrvávající neuspokojivý stav životního prostředí. • Nerovnoměrná vybavenost území technickou infrastrukturou. • Rozdílná geografická poloha regionů v rámci ČR i EU. Podstatu regionálních disparit, pomineme-li ovšem zásadní rozdíl mezi socioekonomickou úrovní a stupněm rozvoje hl. m. Prahy a ostatních regionů soudržnosti, vyjadřují následující typy regionů soudržnosti: • Regiony rychle se rozvíjející – Praha. • Regiony rozvíjející se – Jihozápad a Střední Čechy. • Regiony s nízkou dynamikou růstu – Jihovýchod a Severovýchod. • Regiony zaostávající – Střední Morava. • Regiony upadající – Moravskoslezsko a Severozápad. Ústecký kraj je součástí regionu Severozápad. Ještě výraznější disparity lze identifikovat na úrovni mikroregionů, kde jsou významné rozdíly v ekonomické výkonnosti. Ty souvisejí s dostupností a obsluhou území zejména periferních oblastí, a to včetně dostupnosti veřejných služeb, dále s mírou nezaměstnanosti ovlivněnou mimo jiné schopností obyvatel přizpůsobit se změnám na trhu práce, rozvíjet své znalosti a dovednosti a případně zahájit a provozovat podnikatelskou činnost. Zaostávání v těchto charakteristikách vede ke stagnaci či snižování kvality života a v důsledku toho k oslabení místních komunit (participace občanů na veřejných záležitostech, rozvoj kulturních a sociálních aktivit apod.) a k celkovému podlomení jejich udržitelného rozvoje. V takto postižených mikroregionech dochází k výrazným změnám v demografické struktuře, odchodu perspektivních a pro rozvoj mikroregionů nezbytných skupin obyvatel – osob vzdělaných a v produktivním věku. Není dostatečná motivace ani možnost kariérního růstu. Vytrácí se patriotismus k regionu a bydlišti. Důsledkem všech těchto procesů je pokles ekonomické výkonnosti území a vznik bariér bránících nastartování potřebné regenerace takto postižených regionů.

60

Obrázek 8: Mapa regionů soudržnosti ČR

ČR musí akcentovat zásady EU pro naplňování lisabonské strategie a zároveň reflektovat i česká specifika, mj. hrozbu narůstajících regionálních a částečně i sociálních disparit. Právě za tímto účelem jsou k dispozici operační programy, kde v regionálním měřítku hrají největší úlohu regionální operační programy regionů soudržnosti. Regionální operační program (dále ROP) pro region soudržnosti NUTS II Severozápad (dále SZ) představuje hlavní programový dokument určující priority regionu pro čerpání strukturálních fondů v programovém období 2007-2013 pro region soudržnosti Severozápad, tvořený Karlovarským a Ústeckým krajem. Program vychází z platných strategických a programových materiálů obou krajů, jako jsou Program rozvoje Ústeckého kraje a Program rozvoje Karlovarského kraje a další sektorové či průřezové strategické či koncepční materiály, ať již z oblasti dopravy či například z oblasti rozvoje cestovního ruchu, včetně územně plánovací dokumentace. Na základě socioekonomických zjištění je stanoven globální cíl pro ROP: „Zvýšení kvality fyzického prostředí a přeměna ekonomických a sociálních struktur regionu jako předpoklad pro zvýšení atraktivity regionu pro investice, podnikání a život obyvatel. Prostřednictvím zvýšení atraktivity regionu bude docházet k jeho konvergenci k průměrné úrovni socioekonomického rozvoje ČR/EU.“ Obsahem globálního cíle ROP SZ je zejména vytváření prostředí pro podnikání a investice v regionu a tím přispět ke konvergenci regionu ke standardům (průměrné úrovni) rozvoje EU/ČR. ROP Severozápad přispívá k revitalizaci a zatraktivnění měst a obcí, zaměřuje se také i na regeneraci brownfields a infrastrukturu pro rozvoj lidských zdrojů, včetně infrastruktury pro hospodářský rozvoj a rozvoj cestovního ruchu v celém regionu.

61

S ohledem na charakter území a specifika jednotlivých identifikovaných problémů regionu je předpokládána značná územní diferenciace při jejich řešení se zaměřením na: zlepšování atraktivity regionu prostřednictvím rozvoje a zkvalitňování infrastruktury; zajištění podmínek pro dlouhodobě udržitelný rozvoj všech tří dimenzí tj. environmentální, ekonomické a sociální (integrovaný místní rozvoj); zvýšení ekonomické výkonnosti cestovního ruchu. Pro dosažení stanoveného globálního cíle stanovuje strategie ROP Severozápad při zohlednění identifikovaných problémů a hlavních principů podpory regionálního rozvoje 5 hlavních prioritních os: P1 Regenerace a rozvoj měst P2 Integrovaná podpora místního rozvoje P3 Dostupnost a obslužnost regionu P4 Udržitelný rozvoj cestovního ruchu P5 Technická asistence Jednotlivé prioritní osy nestojí samostatně, ale tvoří vzájemně provázaný systém, jehož realizace jako celku přispěje k dosažení požadované změny v regionu. Nejdůležitějším aspektem ROP SZ je proto uplatnění principu koncentrace. Kromě geografické koncentrace však bude nezbytné koncentrovat také pracovní úsilí (tj. zajistit i určitou úroveň integrace) tak, aby vynaložené prostředky byly soustředěny vždy na komplexní vyřešení identifikovaných problémů v určité části regionu. Finanční prostředky by měly být co nejvíce zaměřeny na strategické investice, přinášející významný dopad, a to zejména v městských oblastech, nebo by měly tvořit základ pro vytvoření podmínek pro další pokračování transformačního a rozvojového procesu. To platí především pro aktivity místního rozvoje, kde budou jednotlivé investice, obvykle menšího rozsahu, zaměřeny právě na nastartování místních iniciativ, směřujících k postupnému rozvoji těchto oblastí. V rámci celkového kontextu je ROP Severozápad hlavním územně diferencovaným programem zaměřujícím se na vytváření podmínek pro eliminaci vnitroregionálních disparit v regionu s využitím vzájemné komplementarity s intervencemi sektorových operačních programů. ROP naplňuje priority definované v rámci NSRR (Národní strategický referenční rámec) pro oblast územního rozvoje a vyváženého rozvoje regionů. K rozvoji regionu a řešení disparit mohou napomoci i další operační programy, nikoliv pouze regionální operační program, a to tématické programy jako například. Operační program Životní prostředí, Operační program Podnikání a inovace, případně i Program rozvoje venkova.

62

6. PRAKTICKÉ POSTUPY ZAJIŠŤOVÁNÍ A PROVÁDĚNÍ REKULTIVACÍ 6.1 Úvodem Problematika sanací a rekultivací je převážně spjata s dobýváním nerostných surovin. V podmínkách naší republiky a zejména regionu severozápadních Čech se jedná převážně o vazbu na těžbu hnědého uhlí a způsob jakým je těžba prováděna (těžba povrchovými lomy). Problematika zajišťování těchto prací je řešena řadou norem, z nichž mezi základními je nutno uvést zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (viz. kapitola 4.) Naplnění zákonných požadavků vyžaduje zajištění řady kroků, a to jak legislativních a správních, tak odborných. Následující kroky musí naplnit prolnutí různých zákonů a norem.

•

Organizace je povinna zajistit sanaci, která obsahuje i rekultivaci podle zvláštních zákonů (zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, zákon o lesích atd.) všech pozemků dotčených těžbou. Sanace pozemků uvolněných v průběhu dobývání se provádí podle POPD (plán otvírky, přípravy a dobývání). Kapitola sanace a rekultivace je jeho součástí. Za sanaci se považuje odstranění škod na krajině komplexní úpravou území a územních struktur.

•

Sanace, která obsahuje i rekultivace je koncepční, technologickou, ale i ekonomickou součástí hornické činnosti. Účelem rekultivačních prací je odstranit nebo zmírnit nepříznivé následky, způsobené důlní činností, s cílem vrátit pozemky zemědělskému, lesnímu nebo jinému využití. Rekultivační práce se obvykle provádějí technickými a biologickými způsoby. Pro rekultivaci je důležité dodržovat důlně technické zásady trvalé stability svahů výsypek i lomů, jejich tvarování a řešení vodních poměrů tak, aby byly vytvořeny podmínky pro realizaci esteticky a ekologicky vyvážené krajiny.

•

Technickou sanací se rozumí práce, spojené s likvidací a zajištěním důlních děl (bezpečnost svahů, těsnění a překryv uhelné sloje) apod. Sanace vytváří předpoklady pro biologickou rekultivaci. Sanace a rekultivace je předmětem vytváření finančních rezerv.

•

Rekultivací se rozumí veškeré práce (i přípravné) na pozemcích devastovaných důlní činností, které souvisí s vlastní biologickou rekultivací pozemků nebo ji podmiňují (zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, lesní zákon a prováděcí vyhlášky, stavební a vodní zákon) a jsou uvedeny v schváleném plánu rekultivací (POPD kap. 1.6 plán sanace a rekultivace).

Vzhledem k výše uvedenému mají nezastupitelnou roli orgány státní správy (OBÚ – obvodní báňský úřad).

63

6.2 Projektová dokumentace sanací a rekultivací (SaR) Rekultivaci těžbou dotčeného území po ukončení těžby řeší plány sanací a rekultivací, které jsou rozčleněny do následujících stupňů a to dle časového sledu jejich schvalování orgány státní správy:

6.2.1

Souhrnný plán sanace a rekultivace (SPSaR)

je komplexní řešení území pozemků dotčených vlivem dobývání a řeší komplexní úpravy území a územních struktur v návaznosti na plánované využití území po ukončení dobývání. Je koncepčním materiálem v oblasti zahlazování důsledků dobývání s výhledem do konce životnosti lomu, je koordinován s územně plánovací dokumentací a je základním dokumentem pro výpočet finanční rezervy. Je zpracováván pro dobývací prostory, které byly dobýváním výhradního ložiska devastovány nebo degradovány, včetně tzv. starých zátěží a vnějších výsypek a dalších ploch, které byly dobýváním devastovány. Je schvalován OBÚ v rámci řízení k POPD.

6.2.2

Plány sanace a rekultivace

pozemků dotčených vlivem dobývání vychází ze SPSaR. Jsou komplexním řešením sanace a rekultivace pozemků dotčených těžbou a zpracovávají se v následujících fázích a formách s ohledem na dobu procesu plánování:

Plán rekultivace - obecná část je příloha k žádosti o odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle § 9 odst. 6 zákona 334/1992 Sb. a odnětí půdy z pozemků pro plnění funkce lesa podle § 16 zákona č. 289/1995 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 77/1996 Sb., obsahuje údaje o SPSaR.

Plán otvírky a přípravy dobývání (POPD) Plán pro období POPD příslušných lokalit dle vyhlášky OBÚ č. 104/1988 Sb., součástí je návrh tvorby a čerpání finanční rezervy na sanace a rekultivace. Je předkládán ke schválení Ministerstvu životního prostředí (dle § 6 odst. 2 zákona 334/1992 Sb.).

Zvláštní plán rekultivace (Generel rekultivací) je upřesňující fází obecné části plánu rekultivace pro 5-ti leté období, v případě potřeby se v mezidobí aktualizuje. Generel vychází ze SPSaR nebo komplexního řešení území a po projednání s orgány státní správy životního prostředí (orgán ochrany ZPF, pozemků určených pro funkci lesa a ochrany přírody) a územního plánování je pro těžební organizaci závazný. Je podkladem pro zpracování projektové dokumentace v časových návaznostech, uvádí přehled zahajovaných, rozpracovaných a ukončených rekultivačních akcí v jednotlivých letech včetně jmenovitého výčtu akcí dle jednotlivých těžebních lokalit. Součástí generelu je pasportizace ukončených akcí, která je dokladem o plnění zákonných povinností v oblasti sanací a rekultivací (SaR).

Projektová prováděcí dokumentace pro realizaci SaR (biologické, vodohospodářské, aj.) jednotlivých rekultivačních akcí zpracovaná dle platných právních předpisů. Rozpracovává podrobně podmínky pro SaR v návaznosti na konečný báňský tvar předávané plochy a slouží zejména k zajištění legislativních povolení. Projektová dokumentace musí být zpracována autorizovanými osobami v souladu s platnými předpisy, normami a typizačními směrnicemi. Dokumentace, je

64

podle potřeby doplněna báňskými, geomechanickými a ekologicky orientovanými posudky a je řešena v souladu s plány (projekty) Územních systémů ekologické stability (ÚSES). Podkladem pro projektovou prováděcí dokumentaci je báňská plánovací dokumentace případně zaměření plochy. V rámci plánování procesu SaR jsou v návaznosti na plány SaR (SPSaR a střednědobé plány - generel rekultivací) upřesněny a projednány podmínky pro SaR. Projektová prováděcí dokumentace je členěna následujícím způsobem:

a/ Dokumentace k územnímu řízení a stavebnímu povolení Dokumentace dle stavebního zákona č. 183/2006 Sb. k územnímu řízení, resp. stavebnímu povolení je dokumentací zpracovanou a projednanou v souladu s platnými zákonnými opatřeními. Respektuje požadavky koncepce zahlazování, vychází z odsouhlaseného SPSaR upřesněného generelem rekultivací pro pětileté období. Rozsah SaR je zadán v souladu s koncepčními záměry, stanovenými v protokolu k zahájení rekultivační akce. Technické a biologické práce akceptují platné rekultivační směrnice. Základní dokumentace je zpravidla zpracována na období max. 4 let. Pro další pěstební cykly je řešen projekt pěstební péče. Formou autorského dozoru projektanta může být projektová dokumentace upřesňována. b/ Projekt pěstební péče je prováděcí dokumentací, která navazuje na základní projekt rekultivace, respektuje podmínky pro SaR a je v souladu s požadavky kontrolních orgánů životního prostředí s cílem dosažení efektivního ukončení rekultivační činnosti. U lesních rekultivací dosažení zajištění kultury (porost nevyžaduje další péči) a ukončení procesu SaR.

6.3 Předávání pozemků do SaR Při standardním režimu se k zajištění rekultivace předávají pozemky dotčené vlivem dobývání zpravidla po ukončení báňské činnosti. Pozemky s ukončenou báňskou činností jsou pozemky, kde byla naplněna báňská činnost v souladu se schváleným POPD, plánem zajištění, plánem likvidace či jinou důlně plánovací dokumentací. Po ukončení báňské činnosti a předání pozemků do sanace a rekultivace je zahájen proces SaR v režimu stavebního práva. Způsob a podmínky předávání pozemků do rekultivací řeší jednotlivé těžební organizace zpravidla individuelně v rámci svých vnitřních předpisů.

Předání ploch ke komerčnímu využití V odůvodněných ojedinělých případech může být plocha předávána po ukončení báňské činnosti pro účely realizace komerčních aktivit. Tyto případy jsou řešeny individuelně ve vazbě územně plánovací dokumentaci – územní plán nebo s odkazem na příslušné správní rozhodnutí, budoucí vlastnický nebo jiný vztah k pozemkům. Případné komerční cíle je vhodné specifikovat v dostatečném předstihu.

65

6.4 Zajišťování sanace a rekultivace Představuje řadu činností: 6.4.1

Koncepční, schvalovací a řídící činnost

•

Výkon inženýrské činnosti zejména v oblasti plánování SaR, tzn. zpracování plánu (generelu) rekultivační činnosti, zpracování souhrnného plánu sanace a rekultivace, přípravy POPD, plánu zajištění, plánu likvidace jednotlivých těžebních lokalit - část rekultivací (PSaR).

•

Návrh a sledování tvorby a čerpání finanční rezervy nebo jiných finančních zdrojů.

•

Zpracování věcného a finančního plánu pro potřeby plánování a sledování SaR, který je členěn dle lokalit a obsahuje jednotlivé rekultivační akce. Tento plán je zpracováván jako roční, střednědobý a dlouhodobý.

•

Koordinace zásad koncepce zakládání výsypek, tvarování bočních svahů a sanací z hlediska potřeb rekultivací.

•

Koordinace přípravy a realizace technických sanačních prací zajišťovaných báňským způsobem, které představují zejména těsnění dna lomu, zajištění stability svahů a konečné tvarování výsypkových těles.

•

Uplatňování příslušných požadavků z hlediska plánované rekultivace v plánovací báňské dokumentace před báňským dokončením a předáním do rekultivace, a to dle příslušného PSaR a s vazbou na ekonomiku rekultivačních prací.

•

Zajištění hospodaření se zúrodnění schopnými zeminami a informativní evidence stavu deponovaných zúrodnění schopných zemin dle jednotlivých lokalit pro účely využití a bilance těchto zemin do zahlazení.

6.4.2

Příprava a realizace jednotlivých rekultivačních akcí

Příprava a realizace sanací a rekultivací musí být v souladu se schválenou koncepcí rekultivační činnosti, se schváleným čerpáním finanční rezervy či jiných zdrojů určených na sanace a rekultivace, dle schválené projektové dokumentace a dle platných vydaných územních, stavebních a vodoprávních rozhodnutí, povolení nebo jiného správního rozhodnutí příslušného orgánu státní správy.

•

Zpracování projektové dokumentace zajišťuje organizace u projektové firmy, mající oprávnění k projektování nebo jako součást dodávky u zhotovitele rekultivační akce.

•

V souvislosti s přípravou a provedením - realizací rekultivačních akcí se dále zajišťuje: o organizace výběrového řízení na zhotovitele rekultivačních prací a projektové dokumentace, o evidence rozhodnutí správních orgánů k jednotlivým rekultivačním akcím, o vytýčení nebo jiné vyznačení rekultivované plochy (staveniště) v terénu a její předání zhotoviteli na základě protokolu s přílohami, o koordinace prací jednotlivých rekultivačních akcí a vzájemné vazby dodavatelů, o plnění úkolů technického dozoru,

66

o zápisy do stavebního deníku na jednotlivé akce, o archivace projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení s vyznačením provedených změn a odchylek skutečného provedení stavby (výkresy skutečného provedení stavby), o odsouhlasení zjišťovacího protokolu dle provedených prací, v souladu s projektovou dokumentací příslušné akce a smlouvou o dílo, o převzetí dílčího díla od zhotovitele – protokolární (sam. zápis, zápis do stavebního deníku), o optimální využití skryté ornice, zúrodnění schopných zemin a rašeliny pro rekultivační akce, o zpracování protokolu o ukončení rekultivace a předání plochy k dalšímu novému využití, o ukončení rekultivačních akcí a jejich konečné veřejnoprávní projednání (souhlas orgánu životního prostředí pověřené obce) s ukončením SaR - závěrečný protokol, kolaudační rozhodnut apod.), o evidenci dat a atributů rekultivačních akcí pro ukončení rekultivace, včetně finanční dokumentace (výměra, rok zahájení, popř. ukončení akce, technický a biologický způsob rekultivace evidence vynaložených nákladů.

6.5 Financování Financování sanačních a rekultivačních prací je prováděno čerpáním finanční rezervy, z přímých nákladů nebo z ostatních zdrojů.

6.5.1

Vlastní zdroje:

• Finanční rezerva na SaR Využívání vytvořených finančních rezerv je základní a rozhodující způsob zajištění financování prováděných sanačních a rekultivačních prací. • Přímé zdroje Z přímých nákladů jsou hrazeny sanace a rekultivace po těžbě nevyhrazených nerostů, dále pak dokumentace, které nemají charakter projektu a neslouží přímo k realizaci rekultivační akce (studie, analýzy, výzkumné práce apod.). 6.5.2

Ostatní zdroje:

•

Fondy ekologických škod minulosti Úhrada nákladů, spojených se sanací, rekultivací nebo s revitalizací krajiny, narušené těžební činností státních hnědouhelných podniků před jejich privatizací, tzv. ekologické škody minulosti, je řešena využitím finančních prostředků ze zdrojů státu. Žádost o přidělení státních prostředků schvaluje meziresortní komise jmenovaná vládou ČR na základě předloženého projektu. Předkládány mohou být projekty v souladu se zásadami směřující k tvorbě a obnově: - lesních porostů, - zemědělských pozemků, - vodních složek krajiny, - krajinné zeleně, - biokoridorů a biocenter, 67

-

území pro účely vyžití volného času, ekologicky a přírodovědně orientovaných území, stavebních pozemků.

• Ekologická dotace U utlumovaných lokalit je zajišťována neinvestiční ekologická dotace. Uplatňování tohoto způsobu financování může nastat v případech dřívějších ukončení těžby, kdy nebyla vytvořena dostatečná finanční rezerva.

6.6 Použití finančních zdrojů určených na sanace a rekultivace • • • • •

• • • • • • •

projektové a měřičské práce pro SaR, monitorovací a průzkumné práce, prováděné v souvislosti s rekultivacemi, práce spojené s terénními úpravami pozemků, práce hydrotechnické a hydromeliorační, prováděné jako SaR, budování komunikací přímo na rekultivované ploše, kterými se rekultivovaná plocha dopravně připojuje na veřejnou komunikační síť, a to v nezbytném technickém a ekonomicky zdůvodněném rozsahu a vybavení. Nedílnou součástí rekultivačních nákladů jsou i náklady na opravu všech komunikací, poškozených nadměrnou dopravou při realizaci rekultivačních akcí, práce spojené s kultivací antropogenních zemin (ovlivněných lidskou činností), návozy a rozprostření kulturních vrstev půdy (zúrodnění schopných zemin - ornice, spraše, bentonit apod.) a organických substrátů na rekultivované plochy, výstavba zařízení, která jsou nezbytná pro realizaci a provoz rekultivace, a to v nezbytném technickém a ekonomicky zdůvodněném rozsahu a vybavení, všechny práce spojené se zakládáním zemědělských, lesnických, lesoparkových, parkových či ochranných kultur na devastovaných plochách, případně rybníků, vodotečí nebo rekreačních vodních ploch, zemědělské rekultivační práce agromelioračního cyklu a lesnické rekultivační práce pěstební a výchovné povahy, práce spojené s ochranou rekultivačních kultur mechanické, chemické či biologické povahy (např. oplocení kultur, ovazování stromů, aplikace pesticidů apod.), jiné práce a dodávky související s rekultivací, na něž je vytvářena finanční rezerva dle souhrnného plánu sanace a rekultivace na zahlazení těžební činnosti, práce spojené se sanací území po ukončení těžební činnosti lokality, např. překrytí a utěsnění propustných vrstev a uhelné sloje, práce související se zavodněním zbytkové jámy, dočasné převedení vod, stabilizace vodního režimu.

6.7 Dokončení rekultivace K ukončení rekultivační akce je v roce ukončení realizace, a to v dostatečném předstihu, ke každé akci doporučeno zpracovávat „Protokol o ukončení rekultivace“

68

Protokol o ukončení rekultivace je souhrnný záznam o provedených pracích v rozsahu souhrnných údajů pro posouzení jakosti, rozsahu technické a biologické rekultivace a celkové úplnosti provedené rekultivace. Pro protokol o ukončení jsou zabezpečovány tyto náležitosti: • souhlas s ukončením rekultivace - závěrečný zápis o ukončení rekultivace (protokol), vydaný příslušným orgánem státní správy. • kolaudační rozhodnutí dle stavebního zákona č. 183/2006 Sb. ve znění platných předpisů na komunikace a vodohospodářská díla (nádrže, odvodňovací a zavlažovací systémy) apod., • vynaložené náklady na SaR v členění na technickou rekultivaci a ostatní rekultivace • mapa s vyznačením skutečného provedení stavby • katastrální mapa se zákresem hranice stavby,

Po ukončení rekultivace jsou pozemky předány do nového užívání v souladu se způsobem provedené rekultivace. V závěrečném vyjádření jsou uvedeny podmínky pro následné užívání pozemků a je zabezpečeno dle „Protokolu o ukončení rekultivace“: • provedení změny druhu pozemku (kultury) a způsobu využití v katastru nemovitostí, • provedení zápisu geometrického plánu do katastru nemovitostí (je-li nutný k provedení změny), • rozhodnutí o ukončení platby odvodů za odnětí ze ZPF a PUFL po ukončení rekultivace, • předání pozemků vlastníkům.

69

7. PŘÍKLADY REKULTIVACÍ Růžodolská výsypka Jedná se o vnější výsypku lomu ČSA, zakládanou v roce 1955, práce ukončeny v roce 1995. Tato výsypka byla koncipována jako dočasná. Celková výměra této plochy je 760 ha. Rekultivace je řešena ploše 630 ha, zbývající část byla vyčleněna pro skládkování. Samotná rekultivace byla zahájena v roce 1971 zalesněním 19 ha. Tato plocha je dnes součástí lesního půdního fondu. Od roku 1989 je prováděná lesnická rekultivace na ploše 150 ha. V roce 1992 bylo zahájeno zalesnění plošiny o rozloze 33 ha. Zalesňování pokračovalo dále do roku 1996 na plochách o rozloze 138 ha. Ve zbývajících číslech byla zahájena lesnická rekultivace v roce 1998. V rámci konečných úprav byly vybudovány vodní plochy o rozloze 10 ha.

Čepirožská výsypka - tato rekultivace má 5 etap: 1. etapa: Výsypka dolu Šmeral – rekultivace byla zahájena v roce 1973, zrekultivovalo se 59 ha, z toho bylo 34 ha lesoparky, 10,5 ha vinice a 9,3 ha zahrádkářské kolonie 2. etapa: Čepořice – Bylany – rekultivace zahájena v roce 1975, 27 ha bylo změněno na vinice a 11 ha bylo zalesněno 3. etapa: Čepirožské výsypky – zahájena v roce 1987, plocha o rozloze 22,4 ha byla zalesněna 4. etapa: Hrabák nad hřbitovem – zahájena v roce 1990, plocha o rozloze 11 ha, řešení dolesnění okrajových ploch mezi stávající rekultivací a komunikací Most – Čepirohy 5. etapa: Výsypka dolu Šmeral – práce zahájeny roku 1965 a dokončeny byly v roce 1973, zrekultivovaná plocha má rozlohu 44,7 ha. Velebudická výsypka Velebudická výsypka je vnější výsypka dolu Jan Šverma. Zakládání bylo zahájeno v roce 1955, celková plocha je 785 ha. Terénní úpravy byly zahájeny v roce 1965. rekultivace byla řešena jako „Rekultivační park Velebudice“. Termín ukončení zakládání byl v roce 1995. Celá rekultivovaná plochy byla rozdělena do 5 ploch, které byly zrekultivovány rozdílným způsobem a byly určeny k rozdílnému využití. 1. plocha: dostihové závodiště – celková plocha je 82 ha, pěstební péče tu probíhá od roku 1990, rekultivační práce byly ukončeny v roce 1999 2. plocha: lesopark – území je velké cca 152 ha, rekultivační práce zahájeny v roce 1989, další část (v okolí skládky) je rekultivována od roku 1995, lesopark je i s golfovým hřištěm s 18 dráhami a fotbalovým areálem 3. plocha: farma pro chov dostihových koní – plocha o rozsahu 145 ha, součástí plochy je výstavba tréninkového dostihové dráhy na ploše 43 ha 4. plocha: zemědělské a lesní pozemky – celková plocha území je 340 ha, rekultivace zahájena od roku 1986 5. plocha: naučný park – rozloha je 45 ha, je zde dominantní umístění vodních ploch, rekultivace ukončena v roce 1997 pěstebními zásahy. Malé Březno Jedná se o rekultivaci vnější výsypky lomu Vršany s celkovou plochou 210 ha. Rekultivace má celkem 4 etapy. 1. etapa: rozsah 13,04 ha, zahájení rekultivací v roce 1990 2. etapa: plocha je 19,10 ha, základní výsadba dřevin tu probíhala v roce 1991

70

3. etapa: zahájení prací v roce 1993, lesní rekultivace o rozloze 67,49 ha,ostatní rekultivace o ploše 6,05 ha 4. etapa: byla zahájena v roce 1994, celková plocha je 103,24 ha, z toho je 37,54 ha lesnické rekultivace, 10,30 ha ostatní rekultivace a 55,40 ha zemědělské rekultivace Rekultivace výsypky je ukončena. Lom Vrbenský Lom Vrbenský se řadil mezi povrchové lomy. Výsypka má několik oblastí: Souše, Hořanská výsypka a Saxonia. Oblast Souše má rozlohu cca 22 ha, byla zalesněna již od roku 1965, dnes je součástí lesního půdního fondu. Výsypka Hořanská je zalesňována od roku 1967. V Saxonii bylo vytvořeno odkladiště úpravny uhlí, které má životnost do roku 2020. V roce 1998 byla zahájena poslední etapa rekultivací, na ploše 39 ha, sadbovými úpravami. Zalesňování vnitřní výsypky bylo zahájeno v roce 1970. Dnes tento les slouží jako účelový les ve správě města Most. V lomu Vrbenský jsou dva velké rekultivační celky a to je autodrom a vodní nádrž. Autodrom – areál je v provozu od roku 1983 Vodní nádrž – stavba byla zahájena v roce 1986, vodou byla nádrž napuštěna v roce 1992 a to vodou z Nechranic přivaděčem, vodní plocha má 39 ha a průměrnou hloubku 3,5 – 4 m K již ukončeným rekultivacím přibilo cca 135 ha lesa a 70 ha sadových úprav. Výsypka Střimice tato výsypka je vnější výsypkou lomu Ležáky. Rekultivace byly zahájeny v roce 1990. Proběhly 5 etap rekultivací. 1. etapa: rozloha 16,90 ha, proběhlo zalesnění 2. etapa: plocha rekultivace 33,63 ha, v roce 1992 bylo provedeno další zalesnění 3. etapa: rekultivace na ploše o rozloze 23,28 ha, zahájení práce bylo v roce 1993 4. etapa: výměra je 152,35 ha, rekultivace realizována v roce 1997, plocha byla opět zalesněna 5. etapa: výměra je 44,14 ha, termín zahájení prací byl rok 1995. Rudolická výsypka Tato rekultivace má 2 etapy. 1. etapa: rekultivace zahájena v roce1968 na ploše 12,60 ha, pěstební péče od roku 1985 2. etapa: zahájení práce v roce 1977 na ploše 8 ha, rekultivace ukončena v roce 1990 lesnickou rekultivací. Hornojiřetísnká výsypka Celá tato výsypka leží v dosud nevytěženém území, proto se při plánování rekultivace počítalo s omezenou životností na dobu cca 30 – 40 let. Rekultivace měla 2 etapy. 1. etapa: zahájena v roce 1969, rozloha plochy je 66,40 ha 2. etapa: zahájena v roce 1970, zalesnění plochy o výměře 68,60 ha Na náhorní plošině byly ponechány vodní plochy o rozloze 1,60 ha a 14,80 ha a zbývající část byla v roce 1972 bez terénních úprav zalesněna v řídkém porostu 3 500 ks/ha. V roce 1996 byly tyto plochy dolesněny. Rekultivací tak vznikl souvislý lesní porost o výměře 411 ha. Radovesická výsypka Jedná se o největší výsypku ve střední Evropě, rozkládá se na ploše 1340 ha a zaujímá katastrální území obcí Hrobčice, Kostomlaty, Světec a město Bílina. Je vnější výsypkou velkolomu Bílina a je situována východně od města Bíliny v údolí bývalého Lukovského potoka mezi obcemi Štrbice, Kostomlaty, Štěpánov, Razice a Kučlín a bývalými obcemi

71

Chotovenka, Hetov, Lyskovice, Dřínek. Její území spadá do vlastní vrchoviny Českého středohoří. Je to nejrozsáhlejší dosud provozovaná výsypka Doly Bílina, v jejíž středu ležela obec Radovesice, podle které se výsypka jmenuje. Většina území výsypky již prodělala rekultivaci. Práce postupovaly od severozápadního konce. Jihovýchodní roh je poslední, který neprošel ani terénními úpravami a vegetace v těchto místech vyrostla spontánně. Rekultivační práce koordinuje obecně prospěšná společnost Terra Natura, která byla k tomuto účelu založena důlní společností, městem Bílina, obcí Hrobčice a několika fyzickými osobami. Pro celé těleso výsypky je zpracován plán rekultivací a revitalizace, pro každé místo je v tomto plánu určeno budoucí využití a mnohé dílčí projekty se již realizují. Jsou zde plochy určené pro hospodářský les, rekreační les, zemědělskou činnost, cyklotrasy, naučné stezky, sportovní aktivity (sportovní hřiště pro obyvatele blízkých měst a obcí, cvičiště pro integrovaný záchranný sbor), výhledové louky s naučnými tabulemi. Součástí revitalizace je např. vybudování sportovní střelnice, bikrosové a motokrosové dráhy, paintballového hřiště a kempu u vodní nádrže. Dále je zde prostor pro myslivecký a rybářský revír. Plán těchto aktivit je obsažen v prezentaci společnosti Terra Natura. Na celém území výsypky je stavební uzávěra na 30 let, protože nasypaná zemina není stabilní, aby se na ní mohlo stavět. Stavět je možné pouze na rostlém terénu v okolí výsypky (Severočeské doly, a.s.).

Obrázek 9: Model území po činnosti dolu Bílina

(Zdroj: SD, a.s.)

Výsypka Václav Jde o vnější zakládačovou výsypku dolu Fučík na jižním okraji Duchcova, s výměrou 129,4 ha. Byla rekultivována po částech lesnickým způsobem, z menší části i zemědělsky. Rekultivační práce proběhly v šedesátých letech a po desetileté pěstební péči byla plocha postupně předávána lesnímu závodu (LUXA a kol. 1997). Dnes se na části výsypky Václav rozkládá obora, kde je chována vysoká zvěř. Součástí je i záchranná stanice dravého ptactva.

72

Heřman Jedná se o úpravu zbytkové jámy po starém lomu Heřman, kde na 7 ha plochy byly dvě menší neudržované vodní hladiny. Břehy byly hustě zarostlé náletem křovin. Rybník byl po roce 1960 vyčištěn a břehy byly upraveny. Dále byly vybudovány přístupové cesty. Rybník se stal rájem sportovních rybářů (LUXA a kol. 1997). Revitalizace Jirásek Mezi Bílinou a Světcem byly v roce 1973 zahájeny práce na úpravách ukončených výsypek dolu Jirásek. Na původně plavených výsypkách zde byly navršeny další etáže zakládačové výsypky, na kterých se ještě po dlouhou dobu projevovaly nepravidelné poklesy. Z tohoto důvodu bylo zpočátku prováděno pouze zalesnění svahů. Na severních svazích u Světce bylo tak nejprve upraveno 16,5 ha, po roce 1983 se pokračovalo v zalesňování dalších svahů na ploše 52,7 ha. Po odeznění poklesů se začalo s úpravou plání na jednotlivých etážích a s povážením ornicí. Na první etáži bylo zemědělsky zrekultivováno 100 ha, na druhé 77,6 ha. Dokončené zemědělské plochy jsou postupně předávány Pozemkovému fondu ČR. Na lesních plochách probíhá pěstební péče (LUXA a kol. 1997). Revitalizace lomu Barbora Vodní plocha Barbora se nachází u obce Oldřichov, západně od Teplic. Dříve povrchový důl, který byl v 70. letech 20. století zatopen, a následně rekultivován. Byly zde vybudovány pláže, břehy byly ozeleněny, bylo zde postaveno parkoviště a provedeny sanace nestabilních svahů (LUXA a kol. 1997). Dnes Barbora slouží jako rekreační centrum, které v letních měsících hojně navštěvují obyvatelé nejen teplického okresu. Okolí Barbory je vybaveno stánky s občerstvením, WC, převlékárnami a možnostmi vyžití v podobě výcvikového střediska Svazu českých potápěčů, možností jachtingu a blízkého golfového hřiště. Další revitalizační akce by měly věnovat přilehlému lesu a to vybudováním lesních cest a další úpravy. Rovněž lomy Chabařovice a Ležáky můžeme zařadit do současné rekultivace, formou hydrické rekultivace. Na obou lomech se zaplavují zbytkové jámy.

Lom Chabařovice V rámci zahlazování následků těžební činnosti se v prostoru bývalého hnědouhelného lomu Chabařovice provádějí sanační a rekultivační práce, řízené podle „Generelu rekultivací do ukončení komplexní revitalizace území dotčeného těžební činností PKÚ, s. p.“, který byl schválen rozhodnutím MŽP ČR v dubnu 1999. Po schválení generelu pokračovaly sanační práce na překrytí uhelné sloje a úpravy pro zajištění stability vnitřní výsypky, západních a severních svahů. Tyto práce následně ovlivnily morfologii dotčeného území a vyvolaly nutnost dílčích úprav a změn ve způsobu a rozsahu technické a biologické rekultivace. Základem řešení sanace a rekultivace lomu je hydrický způsob rekultivace jeho zbytkové jámy, tzn. napouštění vodou. Vzniklé jezero Chabařovice bude mít rozlohu cca 250 ha, průměrnou hloubku 15,5 m a maximální hloubku 22 m. Objem vody bude cca 35 mil. m3. Zatápění zbytkové jámy bylo zahájeno 15.6.2001 bývalým požárním vodovodem Js 300 z nádrže Kateřina, nyní je napuštění prováděno zrekonstruovaným Zalužanským potokem z nádrže Kateřina. Povolené maximum pro odpouštění vody z Kateřinské nádrže je 700 l/s. Konečná kóta hladiny jezera je 145,3 m n.m (PKÚ, 2009). V roce 2004 byly zahájeny práce na protiabrazivním opatření a opevnění břehů. Trvalá ochrana je provedena kamenným zásypem po celém obvodu jezera, v místech, která budou v

73

severních a západních částech určena pro koupání a slunění, je opevnění upraveno tak, aby byl umožněn snadný vstup do jezera. Průběžná ochrana břehu při napouštění jezera je provedena kombinací geotextilie s hydroosevem. Kolaudační řízení této stavby, která vymezuje hranice jezera Chabařovice a určuje jeho konečný tvar, proběhlo v roce 2006 a Krajským úřadem Ústeckého kraje bylo vydáno povolení k užívání stavby vodního díla. V roce 2005 byly dokončeny práce na objektu „Převedení vody z jezera Chabařovice do řeky Bíliny“. Vybudování uzavíratelného propojovacího objektu mezi jezerem a stařinovým systémem, tzv. přelivový vrt, umožňuje využití částečně i stařinové vody k napouštění jezera. Komplexní sanace a rekultivace je navržena s rozdílným využitím jednotlivých částí území přiléhajícího k jezeru. Byla vyčleněna a následně upravována morfologie terénu v severovýchodní části (provedena úprava sklonu svahů) vyhovující budoucímu cílovému zaměření a to pro rekreaci a sport (koupání, sportoviště, hřiště..). Západní a severní část svahů, přiléhajících k jezeru, bude zalesněna, zároveň bude umožňovat i rozptýlenou rekreaci a koupání. Jižní část území je plánovaná k plnění především ekologických funkcí. Lesnickou rekultivaci budou přirozeně doplňovat zatravněné plochy. Vybudovaná protieutrofizační nádrž bude napomáhat ke zlepšování kvality vody, která bude přiváděna Zalužanským potokem a odvodňovacími příkopy z výsypek. Veškerá zajímavá místa budou komunikačně dostupná, a to buď veřejnými komunikacemi nebo cyklostezkami. Navržený komunikační systém sleduje celý obvod jezera zbytkové jámy a je koncipován tak, aby umožnil nezbytnou obslužnost při provádění rekultivačních prací a následné pěstební péče, zároveň bude sloužit pro napojení technologických komunikací. Celé revitalizované území je rozděleno na jednotlivé plochy (viz obrázek 10.), které jsou samostatně projekčně řešeny s návazností na okolní území. Práce probíhají na základě územních rozhodnutí a stavebních povolení podle příslušné projektové dokumentace. Rekultivační práce zahrnují provedení nezbytných terénních úprav, vybudování odvodňovacích příkopů, přístupových cest a biologickou rekultivaci, která je dělena na lesnickou, zemědělskou a ostatní. Samotné jezero a vybudované vodní nádrže představují rekultivaci hydrickou. Cílem terénních úprav je urovnání povrchu, odstranění bezodtokových lokalit, úprava svahů do sklonu potřebného k zalesnění a vytvarování výsypky. Vytvořením sítě lesních cest je zajištěn bezproblémový přístup k ploše pro údržbu a ošetřování porostů. Odvodňování je realizováno vybudováním odvodňovacích příkopů se zaústěním do jezera. Po provedení terénních úprav včetně odvodnění a zpevnění cestní sítě je zahájena biologická rekultivace. Lesnický způsob rekultivace je využívám především pro svou hydrickou, protierozní, stabilizační, asanační, klimatickou a rekreační funkci, zalesňování je základní metodou rekultivace. Pro výsadby jsou vybírány druhy odpovídající stanovištním podmínkám, jako cílové dřeviny jsou voleny dub letní, javor mléč, jasan ztepilý, habr obecný, borovice lesní, modřín opadavý, jako pomocné olše šedá, lepkavá, lípa srdčitá, malolistá, jako vtroušené jeřáb ptačí, topol osika, třešeň ptačí. Okrajové partie lesních výsadeb tvoří keře líska obecná, brslen evropský, kalina obecná, zimolez pýřitý. Složení a postup výsadby jsou upraveny pro stanoviště s normálním vlhkostním režimem a pro stanoviště se zvýšenou půdní vlhkostí (jasan, olše, vrba, topol). Na ploše uhelného depa a depa titaničitých jílů jsou zvoleny v mládí rychleji rostoucí a stanovištně méně náročné druhy, které pomohou k rychlejšímu odclonění plaviště popílku od budoucího jezera. V rámci zalesnění jsou místně vysazovány regionální biokoridory a lokální biocentra. Po základní výsadbě probíhá následná pěstební péče, až do doby, kdy plocha vykazuje charakter

74

zapojeného lesního porostu a je možné ji prohlásit za dokončenou. Pěstební péče zahrnuje především tyto činnosti: okopávka sazenic, vyžínání buřeně, hnojení, nátěr sazenic proti okusu zvěří, prořezávka. Pro zřízení zemědělských ploch byla využita deponovaná ornice získaná ze záborů souvisejících s těžební činností. K biologickému oživení překryvné vrstvy je realizován meliorační agrocyklus (smykování, vláčení, výsev jetelotravní směsi, kosení s rozřezáním zelené hmoty), cílovou kulturou jsou trvalé travní porosty. V závislosti na aktuálních podmínkách umožňuje tento způsob rekultivace intenzívní nebo extenzívní obhospodařování. Ostatní rekultivace zahrnuje (kromě účelových komunikací, odvodňovacích příkopů, zpevněných ploch) zatravnění a ostatní veřejnou zeleň. Zatravnění je prováděno bez předchozího převrstvení ornicí a bez intenzivního hnojení, plochy budou využívány extenzívně. Doporučená travní směs má omezené nároky na hnojení a údržbu, ve složení jílek vytrvalý, kostřava červená, lipnice luční, psineček tenký, jetel plazivý. Na části území byla již rekultivace dokončena, její významná část je rozpracována. K 1.1.2007 jsou rozpracované rekultivační akce na celkové výměře 1 042 ha. Z toho 59,8 ha tvoří zemědělské rekultivace, 517,9 ha lesnické rekultivace, 267,1 ha hydrické rekultivace a 197,30 ha ostatní rekultivace. V roce 2006 byly zahájeny 4 rekultivační akce, jedná se o sanaci svahu Rabenov, Severní svahy II. etapa, Plochy pro rekreační využití a Uhelné depo. V roce 2008 byly zahájeny práce na posledních dvou plochách – Depo titaničitých jílů, Svahy nad plavištěm. Terénní úpravy jsou realizovány na plochách: Severní svahy II. et.. Základní biologická rekultivace probíhá na plochách: Vnitřní výsypka II. et., Severní svahy I. et., Východní svahy, Západní svahy, Uhelné depo. Následná pěstební péče je prováděna na plochách: Svahy Roudníky, Vnitřní výsypka I. et., Lochočice PPO, Výsypka Žichlice, Zemník Nechvalice. Z důvodu ukončení biologické rekultivace na vnější výsypce lomu Chabařovice - části Lochočické výsypky, v katastrálním území Lochočice, předal již Palivový kombinát Ústí, s. p. v roce 2002 území s dokončenou lesní rekultivací státnímu podniku Lesy ČR. V současné době jsou připraveny k předání pozemkové parcely dokončené lesní rekultivace na vnější výsypce lomu Chabařovice státnímu podniku Lesy ČR v rozsahu cca 130 ha v katastrálních územích Lochočice (99 ha), Vyklice (10 ha) a Tuchomyšl (21 ha). Dokončena a předána byla také zemědělská rekultivace na ploše Lochočice – Západní svahy a Žichlice o celkové výměře 103 ha. Mezi stěžejní problémy revitalizace území patří dosažení optimální výsledné kvality vody jezera, využitelné pro účely ekologické a pro koupání. Kvalita vody je pravidelně sledována pomocí odebírání vzorků u tzv. monitorovacích míst. Zároveň jsou prováděny podvodní průzkumy pro zjištění stavu rybí osádky po provedených bioregulačních zásazích do jezera. V rámci bioregulačních opatření byly do jezera vysazeni bolen, štika, sumec. Z povodí jezera do JCH pronikly okoun říční, perlín ostrobřichý, cejn velký, plotice obecná. Z měkkýšů byl prokázán výskyt plžů plovatky bahenný, plovatky nadmuté. Vodní rostlinstvo tvoří rdest kadeřavý, vláskovitý, stolístek klasnatý, růžkatec ponořený, vodní mor kanadský. Z nižších rostlin byly pozorovány zelené řasy a povlaky hnědých řas. Vodní ptactvo zastupují lyska černá, potápka roháč, volavka popelavá, labuť velká, polák velký, polák Chocholačka (PKÚ, 2009). Na sledování vývoje společenstev v jezeru Chabařovice se podílí i FŽP UJEP.

75

Obrázek 10: Rekultivace lomu Chabařovice

(Zdroj: PKÚ, 2009)

Tabulka 14: Parametry jezera Chabařovice Parametry: Stav ke dni 30.11.2009 Plocha 242,4 ha Objem vody 32,144 mil. m3 Hladina 144,30 m n.m. Max. hloubka 23,30 m (Zdroj: PKÚ, 2009)

Plánovaný konečný stav 252,2 ha 35,601 mil. m3 145,70 m n.m. 24,70 m

Lom Ležáky Obzvlášť významná je rekultivace lomu Most – Ležáky a jeho okolí. Rozsáhlá hydrická rekultivace - zatápění zbytkové jámy lomu Most- Ležáky, která je prováděna v rámci revitalizace území dotčeného těžební činností, výrazně zlepší ráz krajiny severně od města Most. Část rekultivací již byla dokončena, ale rozhodující část je v současné době rekultivačně rozpracována. Realizují se především rekultivace charakteru ostatní veřejná zeleň, doplněné kompletním odvodněním a vybudováním cestní sítě. Převažují zatravněné plochy, jež doplňuje rozptýlená funkční zeleň a běžné lesnické rekultivace. Veškeré současné rekultivační snahy směrují k vytvoření rozmanité ekologicky i esteticky hodnotné krajiny s velkou vodní plochou (PKÚ, 2009). V současné době státní podnik Palivový kombinát Ústí ve spolupráci s Městem Most buduje naučnou stezku k budoucímu Jezeru Most, kopírující přístupovou cestu k jezeru. Osazena bude navigačními a informačními tabulemi se základními údaji o jezeře, které budou průběžně aktualizovány. 76

Stavba na přivaděči vody pro napouštění budoucího jezera již byla dokončena, dne 24. 10. 2008 bylo slavnostně zahájeno napouštění budoucího jezera Most. Dále probíhají úpravy a opevnění budoucí břehové linie, provádějí se úpravy severních a severozápadních svahů, pokračuje odvodnění svahů, budování provozních komunikací pro údržbu a ošetřování rekultivací a jejich napojení na veřejné komunikace. Celá síť provozních komunikací okolo jezera bude v budoucnu sloužit jako cesty pro pěší i jako cyklostezky při rekreačním využití celého území. Dále je v realizaci stavba těsnící stěny, která má zabránit nežádoucím průnikům kontaminované vody do jezera. Pokračují rozpracované biologické rekultivace na vnitřní výsypce lomu Most, na Střimické výsypce a na Pařidelském laloku. Rekultivace celého území lomu Most - Ležáky je od počátku koncipována tak, aby toto území mohlo být v budoucnu využíváno pro příměstskou rekreaci. Projekční příprava posledních fází rekultivací byla prováděna s cílem vytvořit předpoklady pro následné konkrétní využití jednotlivých částí území. V řešení území jsou vytvořeny předpoklady pro následné umístění komunikace Most – Mariánské Radčice, přístaviště plachetnic, vybudování repliky starého Mostu – MINIMOST, arboreta a další. K následnému vybudování pláží a jejich provozování by měla napomoci i budovaná síť provozních komunikací, která po ukončení rekultivací může po drobných úpravách sloužit rekreačnímu využití.

Řešení celé lokality je v souladu s územním plánem města Mostu a konkrétní řešení jednotlivých částí projektu je konzultováno s odborníky z Magistrátu města Mostu, aby nedošlo k nesouladu vůči městem připravovaným aktivitám. Jezerem „Most“ se rozumí zatápění zbytkové jámy lomu Most - Ležáky. Jedná se o rozsáhlou plánovanou hydrickou rekultivaci, která je prováděna v rámci revitalizace území po vyuhlení lomu Most – Ležáky. Představuje vodní plochu 311,1 ha, projektovaná hloubka maximálně 75 m a celkový objem vody dosáhne 68,9 mil. m3. Rekultivace celého území je od počátku koncipována tak, aby toto území mohlo být v budoucnu využíváno pro příměstskou rekreaci. Proto bylo důležité zajistit odpovídající zdroj kvalitní vody k napouštění. Kvalita vody je zabezpečena jejím kvalitním zdrojem. Jezero Most je napouštěno vodou z řeky Ohře, která je do této oblasti přiváděna z čerpací stanice Straná, pod přehradou Nechranice, průmyslovým vodovodem (PVN). Na tento zdroj je v k.ú. Třebušice napojen trubní přivaděč DN 800 v délce 4 929 m, kterým je voda z Ohře v množství až 1,2 m3/s dopravována do jezera Most. Dalším povoleným zdrojem kvalitní vody pro napouštění a doplňování hladiny v jezeře Most jsou důlní vody z dolu Kohinoor, hlubinného dolu s ukončenou těžbou a ročním objemem čerpání až 3,5 mil. m3. Tyto kvalitní důlní vody budou přivedeny trubním přivaděčem o délce 3 097 m. Území okolí jezera Most v celkové jeho šíři slibuje po dokončení rekultivačních prací širokou škálu způsobů jeho využití. Jako stěžejní je plánováno především rekreační využití, které nebude samo o sobě omezeno pouze na plochy pláží s možností koupání a provozování vodních sportů, ale počítá se s vybudováním rozličných sportovních areálů, cyklostezek, naučných stezek, přírodních sportovišť atd. Samozřejmostí bude také vznik potřebného zázemí v podobě parkovišť, ubytovacích zařízení, restaurací apod. Milovníci přírody ocení ekologicky hodnotné plochy na zalesněných svazích kolem jezera, s několika mokřady, které plně zapadají do koncepce příměstské rekreace (PKÚ, 2009). Kromě rekreační a hospodářské funkce a velkého rezervoáru stále cennější vody se stane jezero Most výrazným stabilizačním prvkem v krajině. Nově vzniklá vodní plocha bude mít

77

příznivý vliv na klima okolní krajiny zvýšením vlhkosti vzduchu. Vodní pára bude fungovat jako automatický čistící filtr ovzduší. Jezero nesporně kladně ovlivní celkově nepříznivé hydrologické poměry na dotčeném území. Velká vodní plocha vzhledem k hloubce jezera i se zaručenou kvalitou vody a s možností rekreačního využití přiláká turisty i zájemce o sportovní vyžití z širšího okolí a postupně tak spolu s autodromem a hipodromem vrátí zájem veřejnosti do krajiny mezi Krušnými horami a Českým středohořím, zcela vyvrátí nálepku měsíční krajiny a jistě potěší oko pohledem na novou část krajiny.

Obrázek 11: Rekultivace lomu Most-Ležáky

(Zdroj: PKÚ, 2009)

Tabulka 15: Parametry jezera Most Parametry: Stav ke dni 30.11.2009 Plocha 132,9 ha Objem vody 26,716 mil. m3 Obvod 7 746 m Hladina 178,93 m n.m. Max. hloubka 54,93 m (Zdroj: PKÚ, 2009)

Plánovaný konečný stav 311,0 ha 68,9 mil. m3 9 815 m 199,0 m n.m. 75,0 m

78

8. ZÁVĚR Základním cílem rekultivace je opětovné vytvoření půdy schopné vytvářet potravinářskou ale i nepotravinářskou produkci. Tradiční formy rekultivací zemědělská a lesnická, které od druhé poloviny 20. století dominovaly, umožnily znovuvytvoření půd, které dosahují výsledky srovnatelné s půdami „rostlými“. Jsou schopny produkovat zdravé potraviny a jsou využitelné i pro další rozvoj území. Ostatní rekultivace, které se významně rozšiřují od konce 90. let slouží pro vytváření ploch pro multifunkční využití od rekreace, sportovních ploch až po plochy pro rozvoj podnikatelských aktivit a infrastruktury. Hydrická rekultivace bude mít svůj rozvoj převážně ve třetím tisíciletí. V nejbližší době se vytvoří u nově vybudovaných vodních ploch jezero Most a jezero Chabařovice rekreační areály, které významně mohou napomoci k rozvoji turismu. Do konce poloviny 21. století by se vodní plochy měly významně rozšiřovat (Libouš, Bílina, Vršany, ČSA). Vývoj rekultivací v mnohém krajinu vylepšil, je ekologicky vyváženější, esteticky a rekreačně působivá, vede k pestré krajinné struktuře, ale došlo k významné změně v oblasti zemědělských půd. V celé modelové oblasti je zastoupen zemědělský půdní fond pouze 38,1 % oproti průměru ČR, který činí 53,8 %. Významně poklesl i podíl orné půdy, která činí v modelové oblasti 20,1 % oproti 38,4 % v ČR. Podle platných legislativních norem by zemědělská půda, která byla dočasně vyňata ze zemědělského půdního fondu, by se měla navrátit po rekultivaci opět do kategorie zemědělských půd. Pro návrat pozemků k původnímu využití přispívá skutečnost, že právě v oblasti Podkrušnohoří se nacházely a ještě i nacházejí velmi hodnotné půdy s vysokou produkční schopností. S ohledem na předpokládané globální klimatické změny bychom měli důsledně dodržovat návrat pozemků k jejich původnímu určení. Výsledkem rekultivace a komplexní revitalizace modelového území by měla být zvýšená kvalita fyzického prostředí a přeměna ekonomicko-sociálního prostředí. jako předpoklad pro zvýšení atraktivity regionu a jeho trvalý a stabilní růst. Rozvoj regionu Podkrušnohoří podpoří i evropské fondy v období do roku 2013.

79

9. LITERATURA Cudlín, P., Prokopová, M., Cudlín, O., Plch, R., 2009: Indikátory hodnocení efektivnosti revitalizačních opatřeni v krajině, Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, České Budějovice. Čermák, P., a kol.: Rekultivace území, VÚMOP Praha 1999 Dejmal, I.: Demografické a sociální limity rozvoje Podkrušnohorské pánve, Studie, 24s., 2007. Dimitrovský, I. Revitalizace vodního režimu na výsypkách, 26 s. 2009 Forman, R.T.T., Gordon, M. Krajinná ekologie. Praha: Academia, 1993. 583 s. ISBN 80-200-0464-5. Frouz J. et al. (2007): Laboratorní testy toxicity výsypkových substrátů. Území ovlivněné těžbou uhlí – cesty k udržitelnému rozvoji. Sborník abstraktů z konference. Most Hesslerová, P., 2008: Hodnocení krajinných funkcí pomocí multispektrálních družicových dat Landsat, PřF UK Praha. Kašpar, J.: Vliv zahlazování následků báňské činnosti na cenu uhlí. VŠB Ostrava 2008 Kriegel H., Jurásek A. (1992): Zpráva o aplikaci biostimulátorů Bio-algeen na lesní dřeviny v juvenilním stadiu v letech 1989-1991. VÚLHM VS Opočno [rukopis závěrečné výzkumné zprávy, depon. VS Opočno], 6 str. + přílohy. Kryl V., Frölich E., Sixta J.: Zahlazení hornické činnosti a rekultivace, VŠB Ostrava 2002 Luxa J. a kol. (1997): Z historie hornictví k současnosti dolování uhlí na Bílinsku. Teplice. ISBN 80-238-1766-3 Kolektiv: Regionální operační program regionu soudržnosti NUTS II Severozápad. SPF Group, v.o.s., Ústecký kraj, Ústí nad Labem, 2006. Pokorný, J., Šíma, M., 2006 Význam velkoplošných rekultivací pro ochranu klimatu – koloběh vody, energetická bilance krajiny, využití DPZ. Regions, Regionální workshop Rekultivace a socioekonomické aspekty (10. – 11. 4. 2006, Most) pp 38 - 41 Prokopová, M., Cudlín, P.,: Teoretické aspekty revitalizace (pracovní podklad pro FŽP), Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR 2008 Růžek, L.: Metody vhodné pro posuzování úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd. Interní materiál pro FŽP. ČZU Praha, 2008 Seják J., Integrace environmentálních a sociálně-ekonomických kritérií jako předpoklad účinnosti revitalizace poškozeného území, s. 85-102, in Vráblíková J. a kol., 2008: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří. II. část: Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti. FŽP UJEP, Ústí nad Labem, ISBN 978-80-7414-0085-3. Šefl J., Hanuš M. (2008): Zpráva o aplikaci alginátových preparátů při výsadbě lesních dřevin na rekultivovaných půdách po těžbě hnědého uhlí. UJEP FŽP [rukopis zprávy k internímu grantu], 13 str. Šefl J. (2009): Zpráva o aplikaci alginátových preparátů při výsadbě lesních dřevin na rekultivovaných půdách po těžbě hnědého uhlí. UJEP FŽP, 10 str. Štýs, S. a kol. 1981: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL, Praha. Štýs, S.: Mostecko – minulost–současnost, Most, 2001 Vráblíková, J., Seják, J., Dejmal, I., Neruda, M.,: Možnosti trvale udržitelného hospodaření v antropogenně postižené krajině. Metodická příručka, 123 s. UJEP FŽP Ústí n. L. 2007 Vráblíková, J. a kol., 2008a: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část: Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit. FŽP UJEP, Ústí nad Labem, ISBN 978-80-7414-019-8, 182 str. Vráblíková J. a kol., 2008b: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří. II. část: Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti. FŽP UJEP, Ústí nad Labem, ISBN 978-80-74140085-3, 154 str. www.nuts2severozapad.cz www.mmr.cz www.strukturalni-fondy.cz Severočeské doly a.s. [online]. Dostupné z WWW: http://www.sdas.cz/showdoc.do?docid=4 Palivový kombinát Ústí s.p. [online]. Dostupné z WWW: www.pku.cz Czech Coal [online]. Dostupné z WWW: http://www.czechcoal.cz/cs/ Zpráva společnosti Mostecká uhelná a.s. Činnost a udržitelný rozvoj v roce 2006, MUS Czech Coal Group 2007 Data z Geofondu ČR. 2009. Materiál Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, Směrnice k řešení ekologických zátěží v rámci odstraňování starých ekologických škod vzniklých před privatizací hnědouhelných těžebních společností v Ústeckém a Karlovarském kraji. Praha. 2008 Materiál z konference v Parlamentu ČR 13.09.2007 Revitalizace a resocializace území rekultivovaného území (CD) 2007 Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007, vydal Krajský úřad Ústeckého kraje 2008 Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2008, vydal Krajský úřad Ústeckého kraje 2009

80

Bio-algeen (nedatováno): Produkty firmy Schulze & Hermsen (Německo). Česká mutace (firemní literatura), 8 str. ISP (2006): Alginates for Agricultural Applications, International Specialty Products corp., New Jersey, USA (firemní literatura), 12 str. Staženo IV. 2007, na adrese: http://www.ispcorp.com/products/perfchem/content/brochure/AGaliginates/agalgin.pdf Zákon ČNR č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) a jeho novelizace. Zákon ČNR č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu Zákon ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu Zákon ČNR č. 178/2005 Sb.

81

Rekultivovaná krajina a její možné využití

Recommend Documents