REFERÁT, DK Johan Huizinga: Homo ludens
6.1.2009
Vypracoval: Petr Sládeček 1. ročník, kombinované Studium humanitní vzdělanosti, 2008/2009 Huizinga, J. : Homo ludens. O původu kultury ve hře. Praha: Mladá fronta 1971. Doslov Jiří Černý. Originál Homo ludens. Proeve eener bepaling van het spel-element der cultuur, 1938. Z němčiny Homo ludens. Vom Ursprung der Kultur im Spiel, Hamburk, Rowohlt 1958 přeložil Jaroslav Vácha.
Shrnutí konspektu Johan Huizinga (1872 - 1945), holandský historik, profesor v Harlemu, Groningen, Leidenu. Ve svém filosoficko-historicko-antropologickém pojednání Homo ludens se pokouší prozkoumat kulturní význam hry, respektive původ kultury ve hře. Dle autora se totiž lidská kultura rodí a rozvíjí právě ve hře a jako hra. Autor popisuje herní aspekty kultur od archaických společenství až do 20. století, přičemž postuluje tezi, že v moderní době se cosi (důležitého) z herního obsahu kultury ztrácí. Huizingova definice hry (s. 33) je v současnosti užívána v rozmanitých sociálních vědách. Společně s Cailloisovou typologií her1 dnes tvoří zřejmě nejhojněji citovaný základní teoretický rámec pro zkoumání fenoménu hry i jejích rozmanitých projevů. Některé Huizingovy závěry se při bližším zkoumání jeví jako velmi problematické, což ovšem Homo ludens jako celku neubírá na zajímavosti a myšlenkové podnětnosti. Hlavní myšlenky, stručný výtah z jednotlivých kapitol : (Názvy kapitol označuji tučně, podtržená slova jsou zároveň názvy vybraných subkapitol.) Předmluva - úvod (Leiden, 15.6.1938) Namísto naivně optimistického sebeoznačení homo sapiens by bylo lze člověku užívat homo faber, člověk tvořící. Faber je ovšem i mnohé zvíře. Co platí o tvorbě, platí i o hře. Velmi mnoho zvířat si hraje. Homo ludens, hrající si člověk, bude v centru autorovy pozornosti. Ten je totiž přesvědčen, že lidská kultura se rodí a rozvíjí ve hře a jako hra. (s.7) 1. Podstata a význam hry jako kulturního jevu Hra je starší než kultura. Kultura předpokládá lidskou společnost, kdežto všechny základní rysy hry se uplatnily už ve hře zvířat. Lidská civilizace nepřipojila k obecnému pojmu hry žádný podstatný znak. (s.9) Už v životě zvířat překračuje hra hranice ryze biologické či fyzické činnosti - je něčím, co něco znamená, funkcí, jež má smysl. (s.9)
1 Caillois,
R.: Hry a lidé. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon, 1988, s.33-48
1
Pokusy o definici hry často sledovaly jakýsi biologický zřetel. Primární kvalita hry zůstala však nepopsána. Žádná biologická analýza nevysvětlí intenzitu hry, její napětí, radost a vtip. (s.10) Protože fakt hry existuje jak ve světě zvířat, tak i lidí, nemůže tato samotná podstata hry souviset s racionalitou. Její existenci možno vázat na žádný stupeň kultury, na žádnou formu světového názoru. Hra je z tohoto hlediska superabundans, něčím jakoby nadbytečným… Přítomnost hry však stále znovu potvrzuje nadlogický charakter naší situace v kosmu. Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než jen rozumnými bytostmi, neboť hra je nerozumná. (s.11) Všechny velké původní činnosti lidského společenství jsou protkány hrou. V každé kultuře je hra určitou kvalitou jednání, která se odlišuje od „obyčejného života“. Hru nelze z ničeho odvodit, je samostatnou kategorií. Nesplývá s nevážností, s bláznovstvím, zábavou, komičnem, smíchem … Hra leží mimo disjunkci moudrost - bláznovství, mimo protiklad pravdy a nepravdy, dobra a zla. Hlavní charakteristické rysy, formální znaky hry: -
každá hra je především svobodným jednáním, hra je svobodná, hra je svoboda
-
hra není „obyčejný“ nebo „vlastní“ život, je vystoupením z takového života
-
hra se odlišuje od obyčejného života místem a trváním, znakem hry je ohraničenost a uzavřenost, odehrává se uvnitř časoprostorových hranic, lze ji opakovat
Pravidla hry uvnitř dočasného světa, který hra vytvořila, jsou závazná. Falešný hráč je přijatelnější než někdo, kdo kazí hru. Zvláštní svět hry: hra se s oblibou obklopuje tajemstvím. Odlišnost a tajemnost hry se nejzřetelněji projevuje maskováním. Ve vyšších formách lze funkci hry odvodit přímo ze dvou hlavních aspektů: hra je zápasem o něco, nebo představováním něčeho. To platí i pro posvátné kultovní obřady. Postoj posvátné vážnosti se nikterak nevylučuje s postojem herním, jenž může být také hluboce vážný. Radost, která je neodlučitelně spjata s hrou, se proměňuje nejen v napětí, nýbrž i v povznesení. Nálada hry má dva póly: nevázanost a uchvácení. Nálada hry je ovšem svou podstatou labilní: každým okamžikem se do hry může znovu prosadit „všední život“. Všední život se zastavuje v době náboženské slavnosti. Podstatu slavnosti vyjadřuje slovo slavnost téměř samo. Maďarský badatel Karl Kerényi přisoudil slavnosti stejný charakter primární samostatnosti, jako má pojem hry: „Mezi duševními skutečnostmi je slavnost věcí, která existuje sama pro sebe a nelze ji zaměnit s ničím jiným na světě.“2 Víra a hra: V pojmu hry mizí rozdíl mezi vírou a předstíráním. Divoch při svém kouzelném tanci „je“ klokanem. (s.30) 2. Koncepce pojmu hry a jeho jazykové vyjádření Pojem hry lze tedy definovat takto: Hra je dobrovolná činnost, která je vykonávána uvnitř pevně stanovených časových a prostorových hranic, podle dobrovolně přijatých, ale bezpodmínečně závazných 2 Kerenyi,
K.: Vom Wesen des Festes, Paideuma, sešit 2/1938, s. 63, in Huizinga, pozn. s.195
2
pravidel, která má svůj cíl v sobě samé a je doprovázena pocitem napětí a radosti a vědomím „jiného bytí“, než je „všední život“. (s. 33) Tuto kategorii „hra“ můžeme zřejmě považovat za jeden z nejzákladnějších duchovních elementů života. Lidská řeč však většinou takovou obecnou kategorii nerozlišila a nevyjádřila ji jedním slovem. Proti pojmu hra stojí pro nás pojem vážnost, v určitém smyslu i práce. Pojem hry je vyššího řádu než pojem vážnosti, protože vážnost vylučuje hru, zatímco hra může vážnost do sebe obsáhnout. (s.48) 3. Hra a soutěživost jako funkce spoluvytvářející kulturu Kultura vzniká formou hry, kultura je zpočátku hrána ... v dvojjednotě kultury a hry je hra skutečností prvotní, objektivně zjistitelnou, konkrétně určitou, kdežto kultura je pouze označením, které náš historický soud přiděluje danému případu. V dalším rozvoji kultury prvek hry ustupuje do pozadí. (s.49) Vztah mezi kulturou a hrou musíme hledat především ve vyšších formách sociální hry, která spočívá v organizované činnosti nějaké skupiny nebo společenství, nebo i dvou skupin stojících proti sobě. (s.50) Antitetický charakter hry: společné hraní má ve svých základních rysech protikladný charakter, většinou se odehrává „mezi“ dvěma stranami. Posvátné obřady a slavnostní zápas jsou dvě stále se vracející formy, v nichž kultura vyrůstá jakožto hra a ve hře. (s.51) Zápas je hra: sám zápas lze zařadit do kategorie hry. I v zápase „jde o něco“ - o zdar ve hře, jenž poskytuje hráči a divákovi uspokojení. (s.52) Vítězství ve hře: Vyhrát znamená „ukázat se silnějším“. Získává se víc než výhra - vážnost a čest, jež připadá vždy i k dobru celé skupiny, k níž náleží vítěz. (s.52) Cena, vklad, výhra: Vždy se hraje „o něco“. Antitetická skladba archaické společnosti: Stopy tohoto primitivního dualismu nacházíme všude, ve všech společnostech. Dualistický systém, který např. rozděluje dvě poloviny kmene, se vztahuje na celý jejich představovaný svět (viz např. čínský protiklad mezi jin a jang). Agonální hry: prozrazují vždy souvislost s kultem - vítězství v zápase samo má ovlivnit běh věcí, např. chod přírody. I ryzí hra štěstí může mít sakrální význam, např. hra v kostky. Agonální základnu kulturního života v archaických společnostech nejlépe osvětluje hra potlač. Potlač považujme za nejvyvinutější a nejvýraznější formu jedné ze základních potřeb lidstva, kterou lze nazvat hrou o čest a slávu. (s.62) Čest a ctnost ve hře: V každé koncepci archaických životních forem, vycházející z válečnického, šlechtického života kmene, je obsažen ideál rytířství a rytířskosti … Ctnost, čest, šlechetnost a sláva stojí proto od počátku v oblasti soutěžení, tj. hry. (s.64) Šlechticovo vychvalování vlastní ctnosti snadno přechází v hanění protivníka. Souboje v hanobení jsou hojně popsány (např. mufáchara a munáfara v předislámské Arábii), stejně jako na druhé straně např. soutěžení v hrdinském chlubení (gaber na dvoře Karla Velikého) či zdvořilosti (v Číně). 4. Hra a právo Ani oblast práva, soudnictví a zákona není vzdálena oblasti hry, protože skutečný výkon práva, průběh právního sporu, má ve velké míře povahu soutěžení. Právní pře je bojem o právo a bezpráví, o vítězství a prohru. (s.76, 77). U archaických národů existuje zřejmá souvislost mezi právem, božím soudem, věštbou a losem.
3
5. Hra a válka Boj jako kulturní funkce vždy předpokládá omezující pravidla a vyžaduje, aby byla do určitého stupně uznávány jeho herní povaha. Předpokladem této herní povahy však je, že bojující strany se považují za rovnoprávné. Válka se vedla proto, aby se z vítězství nebo porážky vyvodilo rozhodnutí, které by mělo posvátnou platnost. (s.86) Souboj jednotlivců mohl nahradit bitvu. 6. Hra a vědění V kultovním soupeření se zrodilo i filosofické myšlení, a to z posvátné hry. Moudrost se cvičila jako znalost posvátných věcí. (s.101) Hádanková soutěž patří ke kultu. Zajímavým rozpracováním hádanky je rozhovor v otázkách a odpovědích, jejž nacházíme v nejrůznějších kulturách. 7. Hra a básnictví Poiesis je funkcí hry. Způsob, jímž básnická řeč pracuje s obrazy, je hrou. Každé staré básnictví je zároveň kultem, sváteční zábavou, společenskou hrou, dovedností, zkušební nebo hádankovou úlohou, moudrým poučením, přemlouváním, zaklínáním, proroctvím a soutěží. (s.112) Milostné cours d´amour, trubadúrská dvorská hra, je jakousi milostnou básnickou soudní pří. Básnický obsah mýtu : ať se nám mýtus dochoval v jakékoli podobě, je vždy poezií. 8. Funkce poetického ztvárňování Představovat nehmotný a neživý jev jako osobu (personifikace) je podstatou každého mýtu a téměř všeho básnictví. (s.126). V mnoha náboženstvích fungovala praxe personifikovaných abstrakt. Rým, veršovaný paralelismus, distichon mají svůj smysl pouze v odvěkých herních figurách úderu a protiúderu, zdvihu a klesání, otázky a odpovědi, hádanky a rozluštění. Svým původem jsou neodlučitelně spojeny s principem zpěvu, hudby a tance a všechny společně jsou zahrnuty v prvotní funkci hry. (s. 131) 9. Herní formy filosofie Řecký sofista je přirozeným pokračovatelem ústřední postavy archaického kulturního života, která se před námi postupně objevovala jako prorok, šaman, věštec, kouzelník a básník a pro niž se hodilo obecné označení vates. Stará hra ostrovtipu, která v archaických kulturách … stále kolísá mezi posvátností a pouhou zábavou, jednou se blíží nejvyšší moudrosti a jindy je pouze hravým soutěžením … Sofismus těsně souvisí s hádankou (grifos). I u Platóna je ovšem dialog lehkou, hravou uměleckou formou … A jestliže nejen Platón, ale i Aristotelés považoval za nutné vážně potírat klamné závěry a slovní hříčky sofistů, bylo to proto, že ani jejich vlastní filosofické myšlení se dosud nevymanilo z oblasti hry. Dokázala to filosofie vůbec někdy? (s. 139) 10. Herní formy umění Hudba má svou platnost vně norem rozumu, povinnosti a pravdy. Totéž platí o hře. (s.145) Hodnocení hudby: Každá hudební činnost je v podstatě hrou. Tanec je ryzí hra: Tanec sám je hrou, a dokonce jednou z nejryzejších a nejdokonalejších forem hry. (s.150) 11. Kultury a období „sub specie ludi“ Herní prvek v římské kultuře: Dějinami … římské říše stále ještě prosvítá primitivní agonální ideál, neboť základním faktorem všeho snažení je prestiž. (s.161) Herní činitel v římském státě se nejvíce projevil ve volání panem et circenses, chléb a hry.
4
Herní prvek středověké kultury: Středověká kultura už nebyla archaická, musela z velké části nově zpracovat tradiční látku křesťanskou nebo i klasickou. Jenom tam, kde nevyrůstala z těchto kořenů, zůstalo ještě místo pro tvořivou působnost herního faktoru: u vzniku rytířství a u feudálních forem vůbec - pasování na rytíře, udělování léna, turnaj, heraldika, rytířské řády a sliby … v nich se projevuje stále ještě tvořivě herní faktor. (s.164) Herní prvek v kultuře renesance: Zjemnělé, ale zároveň i svěží a mocné renesanční úsilí o ušlechtilou a krásnou formu je hranou kulturou. Celá nádhera renesance je jakousi radostnou a slavnostní maškarádou, která se zdobila fantastickou a zidealizovanou minulostí. (s.164) Humanisté uměli vyjádřit antickými pohanskými postavami a klasickým jazykem dokonce i svou křesťanskou víru. Kalvín a Luther nemohli vystát tón, jímž humanista Erasmus hovořil o svatých věcech … (s.165) Herní náplň baroka: Potřebu vystupňovat účin, která je pro baroko tak charakteristická, si nelze vysvětlit jinak než silnou herní náplní tvůrčího pudu. Nejbaroknější záležitostí baroka je - paruka. Neslouží k tomu, aby něco napodobovala, má spíše izolovat, zušlechťovat a stupňovat … Celkový jev dlouhotrvající parukové módy (dva a půl století) lze těžko zařadit jinam než mezi zřejmé projevy herního faktoru v kultuře. (s.168) Herní prvek rokoka: Na každé stránce kulturního života osmnáctého století se potkáváme s naivním duchem ctižádostivého soutěžení, vytváření klubů a tajnůstkářství, které se projevují v literárních sdruženích a kreslířských družstvech, ve sběratelské vášni zaměřené na rarity a přírodniny, ve sklonu k tajným spolkům, v radosti z tanečních besídek a soukromých schůzek a ve všem, v čem se projevuje herní postoj. (s. 169) Herní kvalita romantismu: Romantismus se zrodil ve hře a ze hry. Vzniká záliba pro gotiku, získává si místo sentimentalismus. Romantismus je nesen vážností, ale přesto lze jeho citovou expansi v podstatě vykládat jako hru. S nástupem realismu a naturalismu 19. století herní projevy výrazně ustoupily racionalizaci, práci, hospodářskému ohledu, zvážnění celé kultury. Společnost si až příliš uvědomovala své zájmy a snahy. 12. Herní prvek v současné kultuře (poslední kapitola) Ztrátu herních forem v životě společnosti významně kompenzuje rozvoj
sportu. Avšak při stále
vzrůstající systematizaci a disciplinovanosti hry se něco z jejího čistě herního obsahu trvale ztrácí. Mnoho lidí se v dnešní společnosti chová jakoby podle měřítek puberty nebo klukovských let. Tento puerilismus nemá povahu hry. Dítě, které si hraje, není dětinské. Dětinským se stane teprve tehdy, když ho hra začne nudit nebo když neví, na co si má hrát. Ve všech jevech, v nichž se duch dobrovolně vzdává své dospělosti, můžeme spatřovat pouze znak hrozícího rozkladu. (s.187) Politika vězí všemi svými kořeny pevně v primitivní půdě zápasivé kultury. Je však válka stále ještě hrou? Zde dospíváme ke konečnému rozhodnutí v otázce „hra nebo vážnost“: Je to mravní obsah, co může povznést nějaké jednání k vážnosti. Kdo popře objektivní hodnotu práva a mravních norem, nenajde nikdy hranici mezi hrou a vážností. (s.191) V morálním apelu se nese i slavný závěrečný odstavec celé knihy : 3
„Má-li člověk dospět ke správnému rozhodnutí, zda nějaký čin, k němuž ho žene jeho vůle, je mu předepsán jako vážnost nebo dovolen jako hra, pak mu budiž zkušebním kamenem jeho mravní svědomí…V každém mravním vědomí, zakotveném v uznání spravedlnosti a milosrdenství, ztrácí otázky hry nebo vážnosti, která zůstala až do posledku nerozřešena, provždy svou platnost.“ (s. 193) 3
5
