Referát arcibiskupa Roberta Zollitsche na Německé biskupské konference ve Fuldě 2008
zahájení
podzimního
zasedání
„Kristus (je) mezi námi, v něm máme naději na Boží slávu.“ (Kol 1, 27) – Úvahy o misijním dialogu církve s naší dobou. Svatý Pavel, který nás v tomto roce doprovází je bezpochyby jedním z nejvýraznějších a nejzajímavějších apoštolů. Papež Benedikt XVI. správně říká, že „Pavel pro nás není postavou minulosti, na kterou s úctou vzpomínáme. Je také naším učitelem, apoštolem, svědkem Ježíše Krista. ... Pavel s námi chce hovořit – dnes.“ 1 Těmito slovy pozvání zahájil náš Svatý otec vpředvečer svátku svatých Petra a Pavla jím vyhlášený rok sv. Pavla. Toto pozvání rádi přijímáme a chceme se nechat inspirovat Pavlovým životem a působením. Je to setkání se zmrtvýchvstalým Pánem na cestě do Damašku, co od základu změnilo Pavlův život: on, výrobce stanů z Tarsu, se z pronásledovatele stal následovníkem. On, zákonu věrný farizeus, se z odpůrce evangelia stal apoštolem Ježíše Krista a velikým misionářem. Nadšený a plný oddanosti nese apoštol Pavel víru ve vzkříšeného Pána do měst Blízkého východu, zvěstuje ji v Řecku a dosvědčuje v Římě. Aby všichni lidé poznali, že „Kristus (je) mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu. Jeho zvěstujeme.“ (Kol 1,27nn). Ve svém kázání k zahájení Roku sv. Pavla poukazuje papež Benedikt XVI. na „vnitřní hybnou sílu“ v životě sv. Pavla: „žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Gal 2,20). 2 Nesmírná síla života a víry apoštola národů má svůj střed v nezkrotné a věrné lásce Boží. Ta daruje nezdolnou svobodu a přivádí život člověka k naplnění, kterým je Bůh sám. Dodnes je určením církve nechat se uchopit a obnovovat vírou svatého Pavla a přinášet všem lidem radostnou a osvobozující zvěst: „Kristus (je) mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu. Jeho zvěstujeme.“ (Kol 1,27). To znamená, že posláním církve je nést do světa poselství o povolání člověka Bohem a dosvědčovat ho slovem i skutkem. Je naším úkolem zpřítomňovat Pána ve slavení svátostí a dát Boží lásce podobu ve sklánění se k bližnímu. V uplynulém roce biskupská konference různě promýšlela a diskutovala význam tohoto poslání pro naši službu v současnosti. 3 Na tyto úvahy a publikace bych chtěl navázat při hledání „Cest misijního dialogu s naší dobou“, jak jsem nadepsal svoji přednášku. Bezpochyby tento nezbytný misijní dialog vyžaduje „více než struktury“ a strukturální opatření – jakkoli jsou tato jednotlivě nutná a nezbytná. O tom, co je ono „více“ mluví jezuitský kněz Alfred Delp: „Věříme-li v tento misijní úkol církve, pak opravdovým křesťanem je ten, kdo koná misii, to znamená: kdo má tolik opravdovosti a je natolik pravdivý, že vyzařuje a strhává. Neexistuje žádné křesťanské uzavření se ve svatosti, ale musíme se uschopnit a získat novou sílu k vydávání světla a utváření.“ 4 Drazí spolubratři, při tomto „hledání toho, co je „více“, při tázání, jak křesťanská víra v naší zemi nalezne novou „sílu k utváření a vydávání světla“ si můžeme sotva vybrat lepšího průvodce než apoštola Pavla. Chce s námi mluvit – dnes. Proto jsem se při přípravě na naši konferenci pustil do myšlenkového experimentu a představil si, že apoštol Pavel by podnikl další misijní cestu, která by ho přivedla k nám, do naší země, do našich diecézí a farností. S kým by se Pavel potkal? Jakou situaci a náladu by nalezl? Jakým otázkám by čelil? Nám všem je důvěrně známé, jak moc se apoštol stále znovu snažil porozumět světu, do 1 Kázání papeže Benedikta XVI. při slavení prvních nešpor vpředvečer svátku svatých Petra a Pavla, 28. července 2008, str. 1. 2
3
tamtéž srovnej např. „Mehr als Strukturen …“ = Arbeitshilfen 213 und 216, („Více než struktury...“ pracovní sešity
213 a 216), hg. vom Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonn 2007. 4 Alfred Delp, Christ und Gegenwart (1939) (Křesťan a současnost), in: ders., Gesammelte Schriften (Sebrané spisy), hg. von Roman Bleistein, Frankfurt am Main 1983, 183–204 , 202.
kterého přišel. Jak se snažil pochopit tamní duchovní a kulturní charakter – v Korintu, Aténách i v jiných městech, anebo dnes v Mnichově, Berlíně, Kolíně nebo zde ve Fuldě. A snažil se mluvit s mnoha lidmi; s těmi, kteří vytvářeli křesťanské obce, i s těmi, kteří se k církvi stavěli kriticky nebo z naší církve úplně odešli. Jeho partnery v rozhovoru by jistě byli i ti, kteří nesou zodpovědnost v různých oblastech naší společnosti - řekli by mu, co od křesťanství očekávají a v co doufají. A konečně by Pavel také hledal odpovědi na to, co přijal a vzal na vědomí - tedy perspektivu víry. Ve třech oddílech podle tří jednoduchých otázek bych chtěl pozvat Pavla k nám a k rozhovoru s námi: 1. Co by Pavel nalezl? 2. Co bychom mu řekli? 3. Co by apoštol odpověděl? 1. Co by u nás apoštol Pavel nalezl? Není bez dalšího možné souhrnně popsat situaci v naší zemi několika málo slovy. Vývoj je příliš různorodý, společnost se zdá být příliš diferencovaná. Navíc mnoho studií a zkoumání se podrobně zabývá tímto tématem. Proto mi dovolte zachytit a krátce načrtnout trojí, co podle mého mínění patří k základním znakům naší současnosti v Německu. Jsem si vědom toho, že chceme-li popsat zvláštnosti naší doby, bude to vždy trochu svévolné a útržkovité. •
Společnost (ve) spěchu: svatý Pavel by přišel do společnosti, která v mnohém ohledu „spěchá“. Moderní život se vyznačuje enormním tempem a velkou mobilitou. Čas se stal nedostatkovým zbožím. Týká se to všedního dne lidí téměř všech věkových skupin, počínaje naplánovanými dny pro děti a konče neklidem těch, kteří jsou na odpočinku. „Volno má volno“ 5 – tak byl v časopisu Zeit nadepsán článek, který popisoval vliv všudypřítomné komunikace mobilem, emailem a internetem na životní rytmus člověka. Článek analyzoval, jak se čas na odpočinek a volno vlivem požadavku na neustálou dosažitelnost člověka hrozí rozplynout. Rychlý sled informací a málo času na jejich zpracování a reakci staví lidi už i v soukromí pod velký tlak. Tempo a časová efektivita jsou základním pravidlem zvláště v zaměstnání, a to v žádném případě pouze v oblasti hospodářství; i nám již dýchá na záda. Lidé navíc čelí požadavku vysoké mobility. Kdo chce být in, musí být stále v pohybu a pospíšit si.
V této souvislosti se vyplatí uvážit výzvu, která v moderní společnosti tkví ve stáří. Zákon spěchu často v pozdějších životních fázích vytváří strach ze zmenšené pohyblivosti. Je to strach z takřka nekonečného času, který mají lidé vysokého věku, lidé, o které je nutno se starat a lidé postižení stařeckou demencí; času, který musejí nějak přečkat a vyplnit. Myšlenka na podzim života s jeho přebytkem času naplňuje mnoho lidí velkým neklidem. Spěchající společnost v neustálém pohybu je společností, na níž ti, kdo se nepohybují a nespěchají mají jen malý podíl. Pomalí nebo obtížně pohybliví lidé jsou těmi, kdo také politicky vyžadují zvýšenou pozornost: na trhu práce, ve vzdělávací politice, ve zdravotnictví. Jen mimochodem bych přitom zmínil sociální a kulturní výzvu regionální a světové migrace. V „urychlené společnosti“ se všichni nacházejí v permanentním stresu a právě proto hledají zvolnění. Lidé touží po klidu a uvolnění a po možnosti zpracovat to, co se na ně hrne. Pavel na misijní cestě by, myslím, vzal vážně tuto velkou touhu, která naplňuje lidi. Lidé hledají štěstí a naplnění a přece často nedokáží říci, co to je. Každopádně k nim počítají ochranu a podporu. Tempo a mobilita jsou zkušeností pomíjivosti a konečnosti světa a 5
Sešit 36/2008 z 28. 8. 08, str. 12-17.
lidí. Co přetrvává? Kdo přetrvává? Co a kdo je více než všechno pomíjivé? Existuje a přetrvává Bůh? Pavel by naslouchal základní melodii doby, která píseň k Boží slávě popisuje slovy: „Kam máme jít, řekni, kam? Tolik termínů – který je důležitý? Tolik tvrzení a hesel, které je správné? Tolik ulic!“ A Pavel by věděl, že „Jedna cesta je pravdivá“ (srv. GL 623). Dále by Pavel našel církev plnou protikladných očekávání: Dvě tisíciletí dělí naši současnost od prvních křesťanských obcí a jejich kulturního a sociálního prostředí. Svatý Pavel by se bezpochyby na své misijní cestě k nám s velkým zájmem a podrobně zabýval realitou církve naší doby. Velmi mu záleží na pochopení stávající situace a na otázkách, které trápí křesťany. Poslání církve se samozřejmě nezměnilo. Je a zůstává znamením a cestou Boží lásky k lidem. Avšak věřící, kteří k církvi skrze křest a biřmování náležejí, jsou katoličtí naprosto jiným způsobem. Mnoho jich neudržuje žádný živý kontakt s církví. Očekávají a doufají v určitou pomoc od církve, zvláště co se týče životních přechodů. 6 Na bohoslužbách, ve farnostech nebo v církevních spolcích je většinou nepotkáte, mnozí z nich se však pořád ještě dají oslovit, obrátí-li se na ně církev např. s prosbou o dobrovolnickou výpomoc. Zpravidla jsou ochotni ve svém blízkém okolí i ve veřejném životě zastávat postoj církvi a křesťanům přátelský, považují církev za užitečnou a sociálně integrující sílu a své přitakání církvi vyjadřují tím, že platí církevní daň. Kromě nich existují katolíci, kteří jsou vnitřně zapáleni a aktivní, kteří vyzařují a spolu putují, jak je to výše vyjádřeno v citovaném úryvku Alfreda Delpa. Aktivně se podílejí na životě našich farností, jsou členy církevních hnutí a katolických spolků a různě se angažují. Svoji víru a osobní spojení s Bohem dosvědčují při bohoslužbě a přijímáním svátostí. A tak existují rozdílné stupně v intenzitě praktikování víry. K tomu přistupují zcela rozdílné mentality víry, čímž se církevní život stává ještě mnohotvárnějším. Církev v Německu se podílí na množství životních situací a postojů v naší společnosti, stejně jako na pluralismu politických směrů. A konečně: existuje mnoho katolíků, kteří se díky své víře a příslušnosti k církvi cítí šťastni, a jiní, kteří s vírou a formou církve vycházejí ztěžka. Pavel by všechny tyto stupně a formy příslušnosti k církvi vyhledal, a s nimi také různá očekávání katolíků vůči církvi a zvláště vůči úřadu církve. A navíc: nedostatek jednoty církve, který Pavlovi již za jeho života dělal starosti, je nyní realitou. Jednota církve byla ztracena a v Německu přítomnost křesťanů charakterizuje velmi rozdílná ekumenická situace. Tato pozorování by Pavlovi umožnila velký realismus. Lépe by pochopil, že a jak může církev charakterizovat láska Dobrého Pastýře, který hledá ztracenou ovečku a chce ochraňovat všechny ve svém stádu. Tomu poskytuje současnost dobrou šanci. Duchovní péči a život církve musí novým způsobem utvářet pastorace hledajících. Pavlovu pozornost by také vzbudil individualismus ve společnosti i v církvi: vyhraněný individualismus bezpochyby souvisí s vysokým tempem a mobilitou života v Německu. Zvláštní postavení jedince není apoštolu národů neznámé. On sám zažil svobodu a jedinečnost každého člověka při setkání s Pánem. Charakterizovalo to jeho život a myšlení a patří k základům současného individualismu. Dříve než ukvapeně nazveme individualismus nepřítelem křesťanství, doporučuji důkladnou analýzu duchovního vývoje, který s sebou přináší individualizaci a má zcela křesťanské základy.
6
Srv. např. Zulehner, Paul Michael: Přechody. Pastorace životních změn., Düsseldorf 1989
Je však také pravdou, že moderní individualismus ve smyslu přecenění individua má v současném trendu za následek „nalezení vlastního boha“. 7 Je to způsob sebezbožštění individua, kdy člověk je určitým způsobem věřícím i bohem současně. Významná pozice individua nepovede – jak je to při osobním oslovení jedince Bohem – ke kultivaci a zakotvení v horizontu většího společenství, nýbrž k absolutizaci. Jako důsledek se ukazuje mezi jiným vyřazení jedince z jemu darované a nosné tradice. Tuto ztrátu tradic v oblasti víry resp. náboženského přesvědčení dokládají mnohé výzkumy z posledních let, které stále znovu ukazují dvojí: Na jedné straně má mnoho lidí zájem o víru v to, co nás přesahuje, na druhé straně to však jde ruku v ruce s libovolnou kompozicí věroučného obsahu, a to zcela podle vkusu jedince, který je v tomto smyslu sám měřítkem víry. Výsledkem je pestré potpourri věroučných názorů a náboženských představ, i u katolíků. Co bychom Pavlovi řekli? Na svých misijních cestách Pavel navštěvoval nejprve synagogy, nebál se však ani styku s pohany. V žádném případě jeho kontakty nebyly bez vedlejších účinků. Měly velký potenciál činit rozruch, a ten byl tak velký, že vedl k k Pavlově věznění a nakonec k rozsudku smrti a popravě. Skutky apoštolů vyprávějí o pokojné disputaci. Rozhovory na Areopagu v Aténách ukazují muže, který dokázal bez podbízení nebo falešného přizpůsobení navázat na myšlenkový svět a praxi svých řeckých současníků (Sk 17, 19-34). Přesto „Akce Areopag“ nebyla korunována úspěchem. Diskuse – také ale kontroverzní – s intelektuály doby zůstala ovšem na pořadu dne a byla podkladem pro rozpracování teologie na vysoké úrovni dobového duchovního života. Proto můžeme právem vyjít z toho, že Pavel jako návštěvník by cíleně a vědomě vyhledával dialog se společenskými skupinami. Co by mu řekli zástupci politiky, hospodářství a vědy a s kým by se setkal? •
•
7
Setkali by se s ním zástupci společenských vůdčích sil, které se ohledně své intelektuality a etické citlivosti nemají ve srovnání s předchozími generacemi zač stydět. To je třeba otevřeně a čestně prohlásit vzhledem k rozšířenému a povrchnímu nadávání na elity.8 Ti z partnerů dialogu s Pavlem, kteří se vyznají v dějinách vědí, že křesťanství podstatně přispělo k vývoji svobodné společnosti: stejná důstojnost všech lidí, individuální a společenský étos, který v této důstojnosti nachází své měřítko, představa jednoty lidské rodiny – a z ní vyplývající solidarita, která překračuje rodinu, národ i náboženství; odmytologizování, které otevírá opravdovost světa pro výzkum a tvorbu člověka – to vše jsou přetrvávající předpoklady moderního světa. U těch, kdo by se se svatým Pavlem setkali existuje také tušení, že – řečeno slovy Franze-Xavera Kaufmanna – „vývoj moderních tradic, např. étosu občanských povinností a křesťansky legitimovaná svědomitost a upřímnost z nichž profitoval, postupně sám pomalu ničí, aniž by je nahradil funkčními ekvivalenty“. 9 To je důvodem toho, proč by Pavlovi předložili očekávání, že víra má zprostředkovávat hodnoty pro soužití lidí. Toto volání stále zaznívá především z politických a hospodářských kruhů. „Právě tady je to na církvi!“, tak by svatého Pavla ujišťovali. Ti spíše konzervativnější doufají v to, že církev může jako doposud vytvářet a zprostředkovávat hodnoty. A levičáky a liberály považují za relevantní
Ulrich Beck, Der eigene Gott. Friedensfähigkeit und Gewaltpotential der Religionen, Frankfurt 2008. srv. Pinow, Daniel F., Elite ohne Ethik. Die Macht von Werten und Selbstrespekt (Elita bez etiky. Moc hodnot a respektu vůči sobě), Frankfurt. 2007, str. 83-131. 9 Franz-Xaver Kaumann, Joann Babtist Metz, Zukunftsfähigkeit. Suchbewegungen im Christentum (Schopnost budoucnosti. Hybné síly v křesťanství), Freiburg 1987, str. 75n, také Habermas, Jürgen: Friedenspreiserede (Projev při převzetí Ceny míru), Frankfurt 2001. 8
•
•
•
část tzv. občanské společnosti, která má vytvořit společenskou solidaritu na základě hodnot. Taková očekávání jsou zcela oprávněná. Působení církve skutečně uschopňuje a povzbuzuje lidi k zodpovědně vnímané svobodě a solidárnímu spolubytí. V tomto ohledu je a bude církev pro společnost užitečná. V pozadí však také stojí mimořádné nebezpečí, že když církev jednoduše přizpůsobí svoje určení zvnějšku připisované funkci, takže na konci jí hrozí vnitřní sekularizace a rezignace. Církvi jde také o hodnoty. Ovšem nejen a nikoli v první řadě. Jejím poselstvím je živé zaslíbení Boha lidem, jehož je svatý Pavel významným svědkem. Proto a v této souvislosti mluví církev o správném uspořádání společnosti, o hodnotách, ctnostech a normách. Církev není služkou společnosti, nýbrž uskutečňuje mezi lidmi Boží přítomnost. Přesto musíme vzít vážně tyto otázky, s nimiž by Pavel byl v rozhovoru se společenskými vůdci naší doby konfrontován. Pokusy připisovat církvi funkci zásobárny hodnot pro společnost, čímž by byla redukována na „spolkovou agenturu pro hodnoty“, odrazíme tím, že církev také do společnosti bude vnášet to, co neodpovídá očekáváním a nepřináší bezproblémový chod věcí. Těm, kdo si pochvalují církevní postoj týkající se manželství a rodiny, se musí též připomínat právo migrantů na seskupování jejich rodin. Těm, kteří se odvolávají na impulsy katolické sociální nauky týkající se spravedlnosti, musí být zdůrazněna práva nenarozených dětí. Zástupcům hospodářství, kteří v křesťanském obrazu člověka jako stvořeného jedince správně vidí základ svobodného a tržně orientovaného hospodářství, nesmí unikat, že ekonomika podle církevního učení má být k obrazu člověka, a ne člověk k obrazu ekonomiky. Také na areopázích naší doby by Pavlovi jistě často říkali: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ (Sk 17, 32). Obtížnější než rozhovor s politiky a ekonomy by mohlo být Pavlovo setkání s přírodovědci, kteří si myslí, že musí vnímat církev především jako brzdnou společenskou sílu - jako instituci, která chce klást výzkumu hranice a tím např. bránit rozvoji medicíny a léčení lidí. Teologie často není těmito vědci považována za protivníka schopného satisfakce. V oblasti neurologického výzkumu existují dokonce tendence interpretovat veškeré duchovní a sociální aktivity člověka přírodovědně a tím radikálně překonat pojem svobody, jak jej známe. Mohl by Pavel při střetnutí s takovým způsobem myšlení zprostředkovat tušení toho, že člověk bude zničen tehdy, až absolutně poklesne a tím sestoupí na úroveň díla vlastních rukou? Pavel by znovu narazil na podstatnou aktuálnost učení o ospravedlnění skrze milost, které je baštou proti veškeré interpretaci, která Boha, který je zcela jiný, vyloučí ze života člověka.
Co by Pavel řekl na misijní dialog církve se světem? Milí spolubratři, Pavel je člověk plný vášní a nadšení - plný vášně pro evangelium a nadšení pro Ježíše Krista. Od toho jej nic a nikdo nedokáže odvrátit. Ve svém listu věřícím do Říma svědčí: „Jsem si jist, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny, ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím , 38n). Je novým člověkem v Kristu (srv. 2 Kor 5, 17). Proto je veden světlem naděje vycházejícího slunce a nikoli večerními červánky. Setkání se Zmrtvýchvstalým propůjčuje Pavlovi zásadní ná-hled. Vidí od té doby svět a své bližní v novém světle víry a tím takřka z pohledu Božího. A kdo vidí svět z Boží perspektivy, vidí více než struktury, vidí hlouběji, vidí to, co z čeho opravdu žijeme. Kdo je hluboce zakořeněn v Kristu, ten si nebude stěžovat na ducha doby, ale bude ducha doby poměřovat vůlí a úkolem od Boha. Zde jde o cestu naší církve v budoucnu.
Pavel žije v důvěře v Boží působení a doprovázení na cestě. Proto je navzdory veškeré bouřlivé dynamice klidný. Proto může nabádat Soluňské i nás takto: „abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat“ (2 Sol 2, 2).
Právě v době, kdy je požadována velká mobilita a technicky je možné mnohé, v níž vědecký pokrok jde rychle dopředu a denně nás zavalují rozličné požadavky, cítíme, že ke spěchu vždy patří klid a zastavení se. Že vysoká mobilita vyžaduje spolehlivou hnací sílu, že všechno to, čím se vnějškově zabýváme, může být naplněno zevnitř. V srdci neseme touhu po „něčem víc“, touhu, která má vposledku naplnění v Ježíši Kristu. Poskytnout odpověď na tuto touhu, JEHO zvěstovat - to je v každé době naším úkolem. Jsme vyzýváni k tomu, abychom objevovali Božího Ducha v duchu doby. Zarazí nás, že apoštolovy dopisy nezačínají apelem a napomínáním, ale díky a radostí; na začátku nejsou požadavky, které je třeba splnit, ale naděje, která je nám darována a která chce být předávána dále. Za tím není pouze antická forma psaní dopisů, ale víc: je to srdečné spojení ve víře, radostná otevřenost, s níž se Pavel setkává s lidmi. Můžeme se ptát, zda spěchající společnost nehledá právě taková slova pozvání k víře a místa víry? Není tu touha po otevřené církvi, v níž jsou lidé vítáni a chápáni? Není toho důkazem velká přitažlivost poutí a poutních míst? Přijdeme k tomu, že bude třeba vyhledávat a podporovat a budovat taková místa, na nichž je možno zažít a cítit Boží přítomnost uprostřed nás, kde otevřené i skryté lidské hledání víry nalezne domov a odpověď. 10 Především mě těší, když potkám mladé lidi, kteří chtějí dát svému životu orientaci z víry. Takové hledání, taková touha by nám měla dát sílu k tomu, abychom pomáhali lidem najít pravdu svého života ve víře aby se tak stali opravdu svobodnými. Aneb jak to formuloval biskup Joachim Wanke ve svém letošním postním pastýřském listu: „Kdo dnes hledá náboženství, měl by je najít u nás – v životě, který počítá s Bohem“. Vždyť evangelium je přece manifestem přátelské a otevřené církve, vpravdě katolické. Pavel má přesně tento široký obzor. Apoštolem národů a misionářem pohanů se nestal bezdůvodně. Ví, že kdo hledá víru, nepotřebuje slova stížností nebo defétismu, nýbrž povzbuzení a vzájemnou posilu. Ten, kdo hledá smysl svého života, potřebuje místa usebrání, místa, kde je Bůh uprostřed nás. Naše města, zvláště velkoměsta, dnes zrovna nejsou takovými místy, ale jsou spíše místy, na nichž zvláště silně a výrazně zažíváme znamení moderního sekularizovaného života. Zde neplatí především pravidla sakrálního a pevného, ale toho, co je sekulární a rychle se mění. Otázky individuálního stylu života a světonázorové orientace jsou tu spíše záležitostmi soukromé volby a rozhodnutí. Není to tedy pro nás zvláštní výzvou, být zde přítomni jako církev? Apoštol Pavel nás povzbuzuje, abychom se nenechali příliš rychle vyvést z míry. Působil s vášnivostí a přesto to byl mírný člověk. Něco takového dělá dobře i nám dnes. Toto poselství patří tam, kde pulsuje život. Města byla vždy východisky a centry zvěstování křesťanské výry. Rané křesťanství ve městech našlo svoji specifickou formu. Netrpělo strachem z kontaktu s jinými lidmi. Filip patří k těm, kdo „procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst“ (Sk 8, 40). Úkol, který Pavel obdržel při svém obrácení, nás může zaujmout a přiblížit nás dnešní situaci: „Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ (Sk 9, 6). „Dovědět se ve městě, co je třeba dělat?“ – tak se dnes mnozí skepticky ptají. Ale Pavel šel tam, kde byli lidé. Dnes správně chápeme šance tzv. „City-Pastoral“. Církev se víc a více chce stávat místem, které nabízí prostor k tomu, abychom pronikali ke svým vlastním otázkám a základům našeho života, místem, které lidem pomáhá připustit si otázky o Bohu, po Bohu se ptát a to v prostředí, které je zařízeno na povrchní zábavu, rozptýlení a události. Církev sice není pro všechny, ale je pro ty, 11 kteří obdrželi jiskru zvědavosti na Boha. Tato zvědavost se stává šancí vzhledem k rok od roku stoupajícímu zájmu o kvalifikované prohlídky kostelů a klášterů. „Církevní budovy zjevně přišly do módy“, píše Albert Gerhards, profesor liturgiky v Bonnu. A pokračuje? „a to 10
Srv. zjištění např. Bertelsmann Stiftung (Hrsg.), Výzkum veřejného mínění týkající se náboženství 2008, Gütersloh 2008. 11 Srv. Zeit zur Aussaat“ Misionarisch Kirche sein.“(Čas rozsévání. Být církví misionářskou), str. 40).
v době, kdy hrozila jejich ztráta.“ 12 Ano, udivuje nás, že umělecky vzácné kostely vzbuzují zájem mnoha lidí, i když víra je jim cizí nebo s ní ještě nikdy nepřišli pořádně do styku. Mnohé kostely jsou, pravda, více navštěvovány turisty než věřícími. Ale i v tom je pastorační šance. Domy Boží a kláštery jsou a zůstanou nejen pozoruhodnými styčnými body mezi církví, kulturou a veřejností; jsou nedocenitelným bohatstvím, které se vyplatí objevit. 13 Otevírají svět Božímu přesahu, nechávají nebesa otevřená, abychom je cítili i viděli, snaží se vzbudit touhu po nebi a udržet ji bdělou.
Jde vždycky o to, abychom lidem odkrývali evangelium. Proto jde Pavel dokonce tak daleko, že říká: „Všem jsem se stal vším“ (srv. 1 Kor 9, 19-23). Apoštol ví o nutnosti se kvůli evangeliu přiblížit lidem jak je to jen možné – věřícím v Korintě píše: „Židům jsem byl židem, abych získal židy; (...) těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším,abych získal aspoň některé“ (1 Kor 9, 20-22). Vedle toho, že se Pavel vždy zajímal a zasazoval o individuální osud každého člověka nás zapůsobí průzračnost, s níž vychází z toho, že Bůh působí v životě jednotlivce. I to by jistě byl ústřední aspekt, na nějž by tento velký apoštol dnes obrátil naši pozornost. Neboť je to tento aspekt naší křesťanské víry, jenž nastavuje zrcadlo jednomu podstatnému rysu našich dnů. Člověk ve víře v Ježíše Krista nezaniká v nějaké velké mase bezejmenných. Je osobně povolán a ctěn. Boží slovo skrze proroka Izajáše platí pro všechny: „Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj (Iz 43, 1). Neboť individualismus, o kterém jsme mluvili, a v němž je možné, aby vedle sebe stálo stále více životních koncepcí, tím bude vzat vážně a velmi prohlouben. Je jasné, že nemůžeme a nechceme přibývající individualismus jednoduše schválit na základě jeho existence; víme o jeho úskalích a musíme poukazovat i na jeho doplnění skrze zkušenost společenství. Ale můžeme v tomto moderním životním pocitu rozpoznat také výchozí bod, který poukazuje na význam jednotlivce a jeho osobní vztah k Bohu. Ježíš nám velmi zřetelně říká: Nebojte se! „..i vlasy na vaší hlavě jsou všechny spočteny.“ (Lk 12, 7). Bůh má s každým člověkem svoji zcela osobní historii, více než to: každý a každá má od Boha své zcela osobní povolání! Neexistuje žádné pevné a předpřipravené jednání, jemuž by člověk musel odpovídat; jde o to posilovat každého jednotlivého člověka s bázní Boží na jeho cestě víry. Náš návštěvník, svatý Pavel, ví o tom, že víra jednoduše nepředstavuje vnější postoj poslušnosti, nýbrž důvěryplnou odpověď Bohu. Bůh chce věřící zachytit skrze ty, kdo jim víru zvěstují. Právě proto je tak důležité, aby křesťan „zářil a sdílel“ (Alfred Delp). Bůh sám si používá lidi a vede skrze nás sám misijní dialog se světem. Církev, která by především apelovala na povinnost poslušnosti by - co se dnešního individualismu týče – měla malou vyhlídku na vyslyšení. Spíše to chce oslovení a obrácení srdce, zkušenost, že víra nesvazuje, ale je darem, který osvobozuje a poskytuje oporu.
To, že jsme povoláni a vykoupeni je rozhodující pravdou života, který skutečně může motivovat a dávat štěstí, zcela nezávisle na pádech a vzestupech všedního dne. Otevírá pohled pro zaslíbení, kterému jdeme naproti. A tak mohl Pavel napsat: 12
Gerhards, Albert: Sinn und Sinnlichkeit sakraler Räume (Smysl a smyslovost sakrálních prostor), in Herder Korespondenz 3/2006, str. 150. 13 Srv. Karl Kardinal Lehmann: „Die Gegenwart besitzt ungeachtet der Reizüberflutung eine hohe Sensibilität für ästhetische Fragen. Hier haben wir die Menschen abzuholen“ (Současnost nehledě na přemíru vzruchů disponuje velko citlivostí pro estetické otázky. V nich máme lidi zachytit), in: Kirche und Kultur. Dokumentation des Studientags der Herbst-Vollversammlung 2006 der Deutschen Bischofskonferenz (AH 212), S. 67.
„...upřen k tomu, co je přede mnou.“ (Fp 3, 13) Toto je základní postoj, který charakterizuje svatého Pavla v jeho působení. Nehledí zpět tam, odkud přišel, ale jeho pohled je zaměřen dopředu. Pohled nazpět slouží k ujištění a děkování. Je dobrý a nutný. Rozhodující však je směle a s důvěrou v Boha kráčet do budoucnosti. Právě s ohledem na církev a její misijní nasměrování je toto pro Pavla premisou veškerého jeho jednání. V tomto smyslu je zapotřebí církve, která vyráží dopředu, která se teď a tady dává na cestu za lidmi. Církve, která nečeká až resp. zda za ní lidé přijdou. Texty a dokumenty II. vatikánského koncilu obracejí pohled na církev, která ve světě putuje. Dogmatická konstituce o církvi, Lumen gentium, tedy ústřední text týkající se bytí církve rozvíjí pohled na církev jako na „putující lid Boží“. 14 Na jednu stranu to znamená církev v pohybu, církev, která hledí vpřed; obnovenou církev, která není již hotová a úplná. Není prostě královstvím Božím na tomto světě. Je na cestě k němu. Proto potřebuje neustálou obnovu. Taková vize, takové zaslíbení Božího království ještě není skutečností, ale darem a úkolem. Na druhou stranu se církev pohybuje zcela explicitně, a to v následování Krista. Jako Kristus nečekal, až za ním lidé přijdou, ale vyšel k nim, oslovil je a ptal se: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ (srv. Mk 10, 51), tak musíme my jako církev vyhledat lidi tam, kde žijí, v jejich různých situacích, a přinést jim zvěst o Kristově velikonočním vítězství. To je katolická církev: živé společenství plné dynamiky, Bohem uchopené, citlivé k otázkám, hledající člověka. Jen budeme-li mít odvahu vydat se na tuto pouť, odpovíme tím na Boží úkol a budeme moci být lidmi, kteří oslovují evangeliem. Jedno je jasné: abychom měli energii a zdroje pro nové konání, nemůžeme pouze navyšovat to, co už je, a jednoduše rozmnožovat a rozšiřovat úkoly. Abychom se vydali novou cestou, musíme za sebou nechat mnoho důvěrně známých věcí, které se možná udržují už jen s vypětím všech sil. Krátce řečeno: nebudeme pokračovat v tom, co už nikam nevede. Je třeba se však ptát, co nás tedy na cestě povede? Jak si můžeme být jisti, že to nové, co přichází, nás vede k tomu, co je naším úkolem od Ježíše Krista, a nikoli od tohoto úkolu? Že pro to, co je nové, je měřítkem Písmo a tradice církve a nikoli momentální poptávka? Rozhodujícím zde bude kritérium, zda skutečně jde o prohloubení víry ve smyslu apoštola Pavla, co z onoho nového slouží lásce, kde je posílena naděje. Toto kritérium bude hlavním měřítkem toho, co nás jako církev opravdu vede vpřed a je nasměrováno na budoucnost. Tak dojde v našich zvětšených pastoračních jednotkách nebo v nových větších farnostech k tomu, že věřící se budou sdružovat v menších, přehlednějších společenstvích, aby sdíleli svoji víru a svůj život. Byla-li dříve víra pro mnohé určitým způsobem společenskou záležitostí a proto téměř samozřejmostí, dnes se skutečně musíme naučit vzájemně mluvit a víře a jejích otázkách, společně věřit, sdílet se ve víře a spolunést víru druhých. Při návštěvách v jiných zemích nebo kontinentech – v Jižní Americe, v USA nebo Jižní Koreji – jsem učinil zkušenost, jak samozřejmé je pro tamní katolíky mluvit o své víře. A naproti tomu jak těžké je pro nás, Němce, odkrýt se a přiznat ke své víře! Kolik se toho ještě v této oblasti musíme naučit! Schopnosti mluvit o víře je třeba se naučit a cvičit se v ní. „Proto se církev musí snažit vytvářet společenství na cestě. Bude muset vytvořit jejich nové typy, společenství se budou muset vzájemně a společně živě utvářet ve víře. Tak se budou muset křesťané opravdově vzájemně podporovat“, 15 píše papež Benedikt ve své knize Sůl země. To je výzva, které musí čelit i nadcházející generace. Proto bude pro naše farnosti nutné, ba životně důležité, si k tomu
14 15
LG 14, 48,50. Josef Kardinal Ratzinger, SAlz der Erde (Sůl země), Stuttgart 1996, str. 281-282.
vytvořit prostor. Nemálo lidí hledá prohloubení své víry v kurzech a skupinách, ve kterých se společně zamýšlejí nad svojí vírou a mluví o ní. Kurzy víry a modlitební skupiny nejsou žádným okrajovým programem. Čím více se lidé osobně setkají s Bohem své víry a svého života, tím živější a jasnější budou naše farnosti. Při mé návštěvě Říma v březnu tohoto roku mě svatý otec výslovně požádal o zvěstování evangelia mladým lidem. S radostí vnímáme, že mladí jsou dnes opět vnímavější k náboženským otázkám a dají se oslovit církví. Ukázala nám to nejen Bertelsmannova studie výzkumu veřejného mínění 2008 týkajícího se náboženství. Vidíme to i sami, například na světových dnech mládeže – v Kolíně nebo nyní v Sydney nebo také na mladých a dynamických Dnech církve v Osnabrücku. Jsme vděčni za to, že se tolik mladých angažuje jako ministrantky a ministranti nebo v mnoha katolických spolcích a skupinách mládeže. Jde přitom o to, aby víra byla společně prožívána a zakoušena. Právě na tuto zkušenost se vyplatí více sázet. Stále důležitější je také školní pastorace. Výuka náboženství coby klasický prostor předávání vědomostí potřebuje rozšířit směrem k výchově k živé víře. Škola se čím dál tím více stává z učebního místa životním prostorem – stane se také prostorem víry? Mnoha školákům chybí křesťanský základ, malá násobilka víry. Ve smyslu cílené pastorace je třeba přikročit k tomu, abychom s mladými lidmi šli cestou, na které jim víra nebude přibližována jen jako souhrn znalostí, ale kdy se sami budou moci přesvědčit o živosti a kráse víry. Čím více se naučíme „jak mladí přemýšlejí“ 16 , čím více se navážeme na jejich svět, tím více mladí poznají, jak velmi obohacující je setkání s živým Bohem – v modlitbě, společných akcích i ve slavení bohoslužeb. Aby vědomosti z vyučování náboženství nebyly v mimoškolním čase zanedbány, je nezbytné, aby víra společně s nabytými vědomostmi vedla k žité praxi a tím ke zkušenosti, která bude život i nadále charakterizovat. Teologie svatého Pavla vyrůstá z jeho životní zkušenosti. Je odpovědí na otázky, které kladou obce a v návaznosti na ně je reflexí. Proto je to teologie blízká životu. Apoštolovy listy svědčí o mnoha službách, darech a charismatech v raných křesťanských obcích. Apoštolovi jde o to, aby byly v harmonii a spolupracovaly na budování obce (srv. Řím 14, 19; 1 kor 14,4; Ef 4,7). A jde ještě dál a stará se o vzájemné spojení mezi obcemi. Navštěvuje je a píše listy. Jeho druhové cestují z jeho pověření (srv. 1 Kor 16,10) a udržují kontakt. Pavel propojuje obce a prosí je, aby si jeho listy vzájemně vyměňovaly (srv. Kol 4,16), motivuje je, aby dávaly dary lásky křesťanům v Jeruzalémě (srv. 1 Kor 16,1n). Naše pastorační jednotky a zvětšené pastorační oblasti vyžadují silnější spolupráci a nabízejí k tomu i šance. Každý už nemusí dělat všechno; není třeba, aby se každá farnost starala o všechny pastorační aktivity. Na pořadu dne je spolupráce, vzájemné doplňování se, vzájemný přínos, vzájemná pomoc. Mnoho zaměstnanců i dobrovolníků, kteří dnes v naší církvi pracují je velkým darem od Pána. Za to musíme být vděčni. Jsou pro nás velkou výzvou, abychom se dívali vpřed a ofenzivně předávali víru, protože „Německo je misijním územím“. Tímto prohlášením se P. Ivo Zeiger postaral v roce 1948 na Katolických dnech v Míšni o velký rozruch. „Nejsme pohany jako v Africe“, předhazovali mu. Ale za jeho výpovědí je více. Spolu s Pavlem můžeme vyjít z toho, že Bůh, který nás posílá, jde touto cestou s námi a působí skrze nás, dokonce nám ukazuje nové cesty a vede nás po nich. Apoštol se nechává Bohem vést a vyhlíží, kde mu Bůh otevírá dveře (srv. 1 Kor 16,9;Kor 2,12; Kol 433; Sk 14,27). Nehledíme my často plni smutku na dveře, které se před našimi zraky zavřely? A nedíváme se příliš málo po nových cestách, které nám Bůh otevírá? Čím více máme v důvěře výhled na otevřené dveře – i když jsou někdy zprvu otevřeny jen na škvírku – tím více budeme vnímat Boží působení uprostřed nás a rozpoznat znamení naděje, která nám dává Bůh jako orientaci a značky na cestě. Dar toho, že Bůh jde cestou s námi dává velkou naději, rozšiřuje naše srdce a vzbuzuje vděčnost. Vždyť tak zní ústřední výzva svatého Pavla: „a vždycky za všechno vzdávejte 16
srv. Wie ticken Jugendliche? Sinus Miliestudie U27, vyd. BDKJ & MISEREOR
díky Bohu Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ef 5,20). Jako křesťané jsme pověřeni aktivním působením ve světě a jeho tvůrčím utvářením. Všechno naše jednání jako stvoření však žije a je neseno jednáním někoho Jiného, který nás předchází, Boha, jehož láska a pozornost nás k tomu zve a uschopňuje. Joachim kardinál Meisner to zdůraznil těmito slovy: „Extenzivní existence církve ve světě je plodná jen tehdy, když je kryta intenzivní existencí v Kristu.“ Náš dík Kristu se děje mnoha způsoby. Zvláště modlitebním příklonem k Bohu a liturgii církve. Není náhodou, že díkůvzdání, Eucharistie, je centrem křesťanského života: „vždycky za všechno vzdávejte díky Bohu Otci“ (Ef 5,20)! Díky a díkůvzdání otevírají naše srdce pro naše bližní a dovolují nám se ptát po našich úkolech. Milí spolubratři, Ve spěchající společnosti s ustavičnou mobilitou, s protikladnými očekáváními a individuálním životními koncepty, charakterizuje čas na úvahu a vděčné přijetí toho, co jsme nezaslouženě dostali, život z víry. Kde jsme se vědomi toho, za co vděčíme Bohu a lidem, kde se může rozvíjet prodlévání a vzpomínky, tam tvoříme spasitelné body pokoje a místa uzdravení, která čelí nedostatku času a shonu. Proto je důležité, abychom se v naší společnosti nadále a eventuálně silněji hlásili ke slovu - s jasným vyjádřením k hodnotám, z nichž žijeme a které nás nesou; s prorockou kritikou tam, kde jsou ignorovány Boží příkazy a nařízení; s perspektivou tam, kde mnozí nevidí dál než tento den. Máme našemu světu a naší společnosti co říci. Čiňme tak ofenzivně a s odvahou! Přitom budeme bráni vážně o to více, čím více se nám podaří otázky a žádosti uchopit v ekumenickém kruhu s ostatními křesťanskými církvemi a - zvláště u nás v Německu s našimi evangelickými bratry a sestrami ve víře. Prosba našeho Pána v jeho modlitbě za učedníky, aby ti, kdo v něho věří, byli jedno (J 17), je pro nás závazným úkolem a směrnicí pro naše jednání. Co se ekumeny týče, nevede cesta jinudy. Proto jde o to touto cestou jít dále v lepším vzájemném porozumění a aktivní spolupráci a - pokud jsme v nebezpečí únavy - jít nově a hlouběji. Doufám, že se nám podaří vydat na ekumenických církevních dnech v Mnichově společně znamení a - např. v otázce Boha a společenské výzvy - se jednohlasně přihlásit ke slovu. Všichni víme, že hledání působení Božího Ducha a dveří, které on otevírá, vyžaduje trpělivost a výdrž. Hledat a čekat, to je adventní a mariánský postoj. Maria byla natolik otevřena Bohu a působení Ducha svatého, že počala božího Syna a mohla se stát jeho matkou. Svým „Ano“ otevřela samotnému Bohu dveře do našeho světa, jak píše papež Benedikt XVI. ve své encyklice o křesťanské naději „Spe salvi“. 17 Přeji nám, abychom naši dobu přijímali v mariánském postoji s duchovní bdělostí a tak poznávali, kde Boží duch působí a ofenzivně, beze strachu, ale s radostí a důvěrou v Boha sloužili - u vědomí toho, že Kristus je mnoha způsoby mezi námi. On sám je naše naděje. A naděje vydrží všechno; dává víru a odvahu. Arcibiskup Dr. Robert Zollitsch Předseda Německé biskupské konference
17
Spe salvi, č. 49.
