Redakce Číslo 4
Strana A4
Listopad 2009
Zrušit, či nezrušit? Aneb „Studovna“
„Původně jsem měla na mysli místnost, kam byste si chodili sednout a odpočinout, chtěla jsem, aby to byl prostor dle vašich představ, abyste si tam vytvořili vlastní řád. Ale jsem zklamaná a pomalu mi dochází trpělivost, protože já jsem své slovo dodržela; to, co po mně žádali, tam je, ale nic víc. Překvapilo mě, jak je komunikace mezi vámi složitá…“ Alena Gallová, ředitelka Celý vyšší gympl si tam chodí vařit kafe, čaj, nebo se jen v klidu zašít pryč od školy. Co je ale stojí za tím vším? Pokusím se vám osvětlit celou problematiku tak, jak byla osvětlena mně. A taky si řádně postěžuju. Fakta: Na začátku školního roku se zařídila společenská místnost s tím, že se tam dají varné konvice, nábytek a koberec. Původně patřila ke školníkovu bytu a naše vedení se uvolilo ji přidělit nám. Svým slibům a termínům dostáli. Skříňky jsou ve výrobním procesu, koberec leží na zemi, křesla jsou stejně měkká, jako tehdy pod schody, a konvice vaří (pokud si zrovna pojistky neřeknou NE). Dokonce byly rozděleny služby tříd, které to mají mít onen den na starosti (odemykat, hlásit závady a kontrolovat, jestli něco není poškozeno). Organizace se tak nějak zadala, na starost to má paní prof. Gajdová. Školní rada důkladně vyslechla žádosti paní ředitelky a měla informace sdělit studentstvu. Tady ovšem začíná problém. Komunikace. Všichni víme, jak to chodí, takže o pouhé existenci místnosti se někteří dozvěděli až dlouho poté vlastním přičiněním. Další sporná věc se týkala zamykání. Přestože má být vchod neustále otevřen, často nacházíme místnost v docela neodemknutém stavu. Nutno podotknout, že ony prostory mohou být využity na daleko efektivnější účely (např. kabinet,
Zásady Studovny
Nezamykat Neničit nábytek a ostatní vybavení Studovna slouží pouze potřebám vyšších ročníků Po skončení výuky se služba podívá, jestli je vše v pořádku Neplatí zde zásady společného majetku
Dohled tříd
Pondělí: Úterý: Středa: Čtvrtek: Pátek:
8.A8 4.A 4.B 2.B 3.A
další učebna), a je jen a jen na nás, jestli budou, či Zpacifikovala jsem partu lidí, a velmi bych chtěla nebudou. poděkovat Beas, která vytvořila barevný nápis (jen musíme ještě zapracovat na tom, aby se udržel na dveřích), Deně a spol., kteří to domlouvali Podmínky: Termín byl 1. ledna a jediná žádost zněla: s estetickým seminářem… A vůbec, konečně se začalo alespoň trochu něco dít. Je sice pravda, že „Zútulněte to tam.“ To znamená polštářky, závěsy, potahy; estetický na organizační schůzku ohledně barvy stěn nepřiseminář měl vymalovat do 27. listopadu… Za- šel nikdo (jak úsměvné!), nicméně vymalováno hrnuje tím také označení, konkrétně „STUDOV- bude na žluto-oranžovo, a o závěsech nevím nic věrohodného. Možná jste si všimli, že zchudlí šetNA pro vyšší gymnázium“. Jenže, jak se později ukázalo, nikdo nic nevěděl a řiví maturanti shánějí polštářky pomocí papírků na nástěnkách, takže byste mohli také nějak přinic nedělal. spět. Ve výsledku celé této dobrodružné kampaně Plány: (aneb pár lidí si řeklo…) mi nezbývá než se iroHora slibů. nicky smát (či plakat?) nad naší lenivou blbostí. Je naprosto běžným jevem, že když má někdo něVýsledek: co udělat, výsledným produktem je velké… nic. Kde nic, tu nic. Je běžnějším jevem, že kolektivní zodpovědnost Vzhledem ke svému minulému článku jsem šla je kolektivní ignorace. „na kobereček“ za paní ředitelkou, abych se tedy Avšak je podivuhodným jevem, že člověk považudozvěděla, o čem to vlastně píšu… Takže a tedy, je za samozřejmost cokoli, co dostane bez velké naservírovala jsem Vám základní fakta, která námahy. (Oh, ale jaký bordel by nadělal, kdyby jsem zjistila a musím dodat, že mě současný stav mu to vzali…) Dá se ale nějakým způsobem zlepšit komunikace velmi mrzel. A nebyla jsem sama. Komunikace a vůbec celková organizace naprosto a vůbec spolupráce mezi lidmi? Jestli o tom způselhala a nic se nedělo. Není divu, že vedení uva- sobu víte, dejte mi vědět, protože s takovou se žovalo o zrušení, tak jsem si řekla, že by se s tím utopíme ve vlastní pasivitě. Nika Reiler mělo něco udělat.
Máte problém? • Krizové řešení: smyčka, 9mm, kyanid, útěk, pláč, drogy, alkohol… • Neřešení: mlčet • Alternativní řešení: psycholog Ale no tak, nečertěte se, není se za co stydět! Každý má nějakou tu mouchu na skle. Od toho jsou tady psychologové, aby nám s tím pomohli. V Americe (nevím, jak teď, ale před krizí určitě)měl svého psychoterapeuta každý druhý, třebaže leckdo jen proto, aby se mohl vypovídat někomu jinému než pochcípaným akvarijním rybičkám. Dle osobních zkušeností vím, že dobrý psycholog se shání špatně, a proto považuji nápad paní ředitelky za velmi sympatický. V čem tkví? Po formální stránce věci zlepší příto-
mnost školního terapeuta prestiž školy, po lidské stránce zase nabízí možnost konzultací, pomoci a rady (nemůžete ale zase čekat modré z nebe a vymazání té pětky z fyziky). Navštívit kancelář v prvním patře smí prakticky kdokoliv (rodiče i žáci) ale zatím jen první středu v měsíci, přibližně od jedné hodiny. Vhodné by bylo se nejdříve objednat, ale i tak se můžete těšit na paní Mgr. Jaroslavu Šalomovou z PPP (pozn. red.: pedagogicko-psychologická poradna ve Valmezu). Uvidíme, jak se tato služba u nás zavděčí, zatím je jen na zkoušku. Nutno připomenout, že jsou v nabídce i skupinové vyšetření intelektu (do 5 studentů) a pohovory s rodiči o výchovných či výukových problémech jeho dítka. Samozřejmě, že
veškerá Vaše aktivita v poradně je čistě jen vaše záležitost a nemusí se školy nijak týkat. Učitele nejspíš bude zajímat téma vztahu k žákům a kolektivu obecně. Možná to nevíte, ale i na našem gymnáziu se skrývají odborníci na podobné záležitosti, za kterými můžete kdykoli zajít: • Paní Kolářová – výchovná poradkyně • Pan Zůbek - metody prevence sociálně-patologických jevů (rozuměj. Má pod správou peer aktivismus) • Pan Mynář – preventista šikany • Paní Gardášová – environmentální výchova Nika Reiler
Posila naší redakce
Redakce se rozrostla o dvě nové redaktorky. Mají na starosti Deník gympláka. Zde vám přinášíme jejich profily. Keisí Ahoj, mé jméno je Tereza Tomanová, ovšem mezi přáteli jsem známá spíš jako Keisí. Ráda tancuju, čtu, kreslím, píšu či jinak plnohodnotně zabíjím čas. Společně s kámoškou máme na starosti rubriku Deník gympláka a doufáme, že se Vám bude líbit:) Lafi Ahoj, jmenuju se Dana Chromčáková, ale většina mých přátel mi říká Lafi. Ráda čtu (většinou ale jiné knížky, než mí vrstevníci) a mou největší závislostí je hudba a umění. Se svou kamarádkou, se budeme snažit psát Deník gympláka, tak snad se Vám trefíme do vašeho vkusu:)
Listopad 2009
Číslo 4
V tomto čísle Gústava
Komunikace? „Kecy v kleci, ptáčku!“
Schůze Gustava v dobu xx na místě yy, přijďte všichni! (Přišli jsme dva, přestože redakce je docela obsáhlá komunita.) Jistěže se domluvíme na organizaci společenské místnosti! (jistě, jistě, všichni víme, jak to dopadlo) „Samozřejmě, že přijdeme na divadelní zkoušku.“ (no comment) „Řekneš to prosím všem?“ (nikdo nic neví) „Pošli Ivči tu kartu na kopírování, že jí Anet děkuje!“ (karta je nezvěstná) Myslím, že všichni víme, jak to dopadá, když se má z roztodivných jedinců něco zorganizovat. Kolektivní zodpovědnost není žádná zodpovědnost, tak proč by se jeden staral? Tahle opojná neschopnost reálné domluvy je příšerná vlastnost. A je také jedním z dů-
vodů, proč tohle číslo Gustava vyšlo se zpožděním své obvyklé periody (ale nebojte se, ještě nečekáme malého Gustíka). Ale protože novinopis, oficiální název tohoto typu tiskoviny, nenapovídá nic opravidelnosti vydání, nemáte nám co vyčítat. Popravdě, krom faktoru komunikace (který selhává standartně vždy a všude), padl i faktor čas. Pravda, pořád nás to baví, ale při těch tunách testů a zkoušení to prostě nejde zvládat tak, aby platilo : co měsíc, to číslo. Takže jsme se rozhodli (ano, teď už kolektivně), že krom toho, že přispívat může každý (pokud jeho článek projde kritickým drobnohledem), budeme tisknout přibližně jednou za dva měsíce. Více méně. Ale hlavu vzhůru, alespoň ušetříte a můžete si ke Gustovi dát i kafe. A věru, to není špatná kombinace… Nika Reiler
U nás na gymplu Bažanťák pohledem bažantů A2 Bažanťák pohledem královny A2 Deník maturanta B1 Gaudeamus B1 Koncert ZUŠ B1 Kultura Taneční B2 Na Slovensku se ZUŠ B2 District 9 B2 Literární koutek Jack London C1 Démon alkohol C2 Společnost
17. listopad Každý z nás jistě ví, že 17. listopadu máme volno. Nemusíme tedy do práce, do školy, můžeme odpočívat. Avšak víme vůbec, proč jsme doma? Je to výmysl nějakého úředníka či ministra? A zajímá nás to vůbec? Když se podíváme na zmíněné datum do kalendáře, uvidíme u něj napsáno Den boje za svobodu a demokracii. Také se dozvíme, že jde o státní svátek. To je ale asi tak vše. Zkusme se ponořit trošku vice do minulosti… 17. listopad byl v posledních letech spojován především s revolučními událostmi roku 1989. Avšak uvedené datum je v našich dějinách zapsáno mnohem dříve. Píše se listopad roku 1939, nacházíme se v období Protektorátu Čechy a Morava, který u nás v březnu téhož roku zavedl nacistický vůdce Adolf Hitler. S ním nastala také tvrdá nacistická diktatura. V den výročí založení první republiky (28. října) vyjádřili obyvatelé protektorátu svůj odpor demonstrací. Nacisté ji potlačili velmi tvrdě, při jejich zásahu přišli o život dva studenti. Událost měla ale pokračování. V den pohřbu Jana Opletala, jednoho z usmrcených studentů, dával národ opět najevo svůj nesouhlas s okupačním režimem, a to právě 17. listopadu. Výsledkem byla internace 1200 studentů vysokých škol v koncentračním táboře Sachsenhausen. Následovalo zavření všech tehdejších vysokých škol.
Strana A1
Druhá událost se stala v listopadu roku 1989. Starší generace ji prožila, ti mladší si ji pamatují jen letmo, protože teprve začali chodit na základní školu, ti ještě mladší se právě narodili, no a vy nejmladší jste o ní někdy možná slyšeli. Ano, mám na mysli Sametovou revoluci. O co vůbec šlo, proč nastala, co se změnilo? Jednoduše řečeno jde o označení období změn na podzim roku 1989, které vedly k pádu komunistického režimu v tehdejším Československu. Sametovou se revoluce nazývá pro svůj nenásilný charakter – pro převzetí moci nebylo potřeba násilí či ozbrojeného boje. Výjimkou byl 17. listopad 1989. Tento den se v Praze konala pokojná demonstrace studentů ku příležitosti 50. výročí studentských manifestací v Protektorátu Čechy a Morava. Průvod se postupně vydal přes Albertov a Vyšehrad na Václavské náměstí, zde však byl na Národní třídě zastaven pořádkovou policií a násilně rozehnán. To vedlo k dalším protestům studentů i veřejnosti proti komunistickému režimu v Československu, tedy k tzv. Sametové revoluci, postupně k pádu vlády a nastolení demokracie. Nejen proto, že jste studenti, ale především proto, že jste občané České republiky, byste měli o 17. listopadu něco vědět. Bylo by ostudou na otázku Co víš o 17. listopadu? odpovědět: „No, vlastně nic.“ Veronika Lukášová
80. a 90. léta D1 D2 Deník gympláka D2 Šárka Jurajdová D3 Netopýři D3 17. listopad D3 Nová škola pohledem studentů D4 U nás na prolejzačkách D4 Fotostory E# Sport Házená B3 Gústav Fantastická postava C3 Zábava Křížovka C4 Naši malí básníci C4 Vtipy C4 Komix C4 Vlastní tvorba Dekadentní básně B4 Test Alkohol A3 Gútech Netradiční bedničky A3
Papíry dodal JSKB | Mediálním partnerem je TKA | Poděkování patří školní nadaci
Číslo 4
Listopad 2009
Strana A4
Číslo 4
Listopad 2009
Strana A1
U nás na gymplu Listopad 2009
Číslo 4
Strana A2
Test | Gútech TEST: piju, piješ, pijeme = žiju, žiješ, žijeme ?
Bažanťák očima bažantů Dne 23. října se konal v budově našeho gymnázia bažanťák, který pořádali maturanti pro třídu 1.A8. Sešli jsme se v učebně S3. Byl zde pan Kolář, paní ředitelka Gallová i naše třídní Lukášová. Maturanti nám řekli, oč jde. Byly vylosovány dvojice, které pak prošly školou a splnily různé úkoly. Na chodbách svítily svíčky a chodila strašidla. Úkoly byly různé: např. poznávání úvodních melodií z pohádek, strefování se křídami do nakreslené chobotnice a mnoho dalších. Na chodbách bylo slyšet každou chvíli „cha, cha, cha!“ a hororové zvuky.
Prošli jsme 1., 2., 3. a 4. patro. V prvním patře se nacházely dvě stanoviště, jedno v šatně a druhé v učebně. Ve druhém poschodí byly asi tři stanoviště, avšak při čekání na uvolnění učebny V2 se náhle ozvalo „psss!“ – to byl parfém. „Fujtajbl! Budu smrdět na celé kolo!“ pomyslel jsem si. Nevím přesně, kde to bylo, ale za úkol jsem měl vytáhnout kuličku z „čehosi“. Předhodili přese mě plášť a řekli: „Tak a teď v tom najdi kuličku.“ Ponořil jsem do toho ruku a ucítil jsem cosi slizkého. Chvíli jsem se v tom patlal. Kuličku jsem našel. Sundali ze mě plášť. Ruce jsem měl špi-
navé, podali mi ubrousek a já jsem řekl: „Fuj, co to je?!“ „To jsou jen zbytky od oběda,“ odpověděli mi. Vypadalo to jako nějaké kaše. Poté co jsme dodělali úkol z posledního stanoviště (měli jsme složit báseň se slovy housenka, ufo, řízek, smrad), jsme odešli do třetího patra. V učebně chemie nějací kluci ukazovali chemické pokusy. Poté jsme se přestěhovali do tělocvičny, kde proběhlo vyhodnocení a maturanti zde připravili občerstvení a diskotéku. T.P.1.A8
Bažanťák pohledem královny Bažanťák je vždycky veliká událost. Hlavně pro prvňáky. A tak vás nejdřív všichni bombardují otázkami, kdy už konečně ten jejich velký den bude. Vy si asi totiž myslíte, milí nematuranti, jak je to všechno strašně jednoduché! Všechny spásné nápady, které jste nasbírali za čtyři (nebo osm) let, jsou v tahu, použili jste je na třeťák. Tak tedy rozdělit osmileté od čtyřletých a udělat něco veselého a dětského. Co tady snad ještě nebylo (nebo alespoň dlouho nebylo). Trochu si s tím pohrát. A hurá – každá vaše volná hodina je pryč, domlouváte se. Doma přemýšlíte, co připravit za úkol. V hodinách si posíláte papírky „O volné schůzka bažanťák“. A do toho se snad máte ještě učit? Snad i k maturitě (zajímalo by mě, který blázen už s tím začal)… Tak ale nebudu si pořád stěžovat, my jsme silní
Číslo 4
vesani (i ti z města), my to přece zvládneme! A tak před námi vyvstalo to kouzelné datum 23. října a my snad ani nemohli dospat. Rychle poránu pobrat vše potřebné (nebudu přece jezdit domů, budu chystat) a ověnčen taškami do kopce na gympl. Den přetrpíme a už je to tady! Jako správný estetický seminář malujeme plakát. Jako správné kuchařinky chystáme pohoštění. Jako správní žháři připravujeme cestičku ze svíček. Neustále jsme lítali „do bufetu“ pro vše, co jsme zapomněli (kolik studentů si tam asi koupilo mouku a vatu??). A pak se nám tu začaly kupit děti (ráda bych to taky viděla, jenže jsem nebývale angažovaná a ještě za pět minut sedm jsem trénovala Pomádu). Tak tedy šup šup do královského šatu, najít krále a pronést úvodní řeč v královské S3. Pořádně zazmatkovat se záznamovými archy, kte-
Listopad 2009
ré jaksi nebyly k nalezení, a pak už vypouštět ty naše nováčky po dvojicích po temné škole. Úkoly byly všelijaké – od poznávání zvířat podle zvuků přes hádání melodií z filmů, pantomimy, hledání kuličky v mazlavé břečce (teď už můžeme prozradit, že to byla voda s moukou)… až po skládání básničky a poslední pokus v učebně chemie. Nakonec jsem se opět převlékla, utíkala do tělocvičny, popasovala malinké, kteří museli líbat králův šos a byli z toho mírně v šoku, řekla bych, zatančit Pomádu v královských šatech s Nazghulem, no a konečně pařit s pomalovanými dětmi na diskošce do jedenácté večerní, kdy si je vyzvedli rodičové. Uff. Dena
Strana A2
Listopad 2009
Číslo 4
Statistiky dokazují, že to jsou právě gympláci, kdo pijí ze studentů nejvíce. Zjistěte, jak jste na tom Vy. Přestože zákon je zákon, a Vám ještě nebylo 18, máte s alkoholem jistě zkušenosti. Kde je ale ten bod, kdy se to zvrhne v posedlost, v nemoc, v alkoholismus? Zaškrtávejte body, které na vás sedí. Jestliže je to více než polovina, gratuluji, máte slušně našlápnuto ke kariéře notorického alkoholika. • Okna (výpadky paměti na dobu v opilosti) s postupnou narůstající frekvencí • Tajné pití • Trvalé myšlenky na alkohol • Překotné pití (nekontrolované) • Pocity viny • Vyhýbání se narážkám na alkohol • Změněná kontrola pití (neschopnost přerušit nebo zdržet se pití) • Vysvětlování důvodů k pití • Sociální obtíže narůstají • Velikášské chování jako kompenzace strany sebeúcty • Nápadné agresivní chování • Trvalý pocit zkroušenosti • Období abstinence vynucené tlakem okolí • Změny způsobu pití (k předcházení nepříjemnostem) • Ztráta dosavadních přátel nebo rozchod s nimi • Změna (změny) zaměstnání • Konání se točí kolem alkoholu (podřizování zájmů) • Ztráta zájmu o vnější svět • Nápadné sebelitování • Úvahy nebo realizace úniku z dosavadního prostředí • Změny v rodinném prostředí - odcizení • Bezdůvodné námitky alkoholika proti členům rodiny • Vytváření tajných zásob alkoholu v domově, práci, aj. • Zanedbání přiměřené výživy • Hospitalizace pro poruchy na tělesném zdraví • Pokles sexuálního pudu • Alkoholická žárlivost • Pravidelné ranní doušky • Výskyt prodloužené intoxikace • Etická deteriorace • Postižení mentálních schopností • Alkoholické psychózy • Styky s morálně deprivovanými osobami • U nižších společenských vrstev pití technického alkoholu (Okena) • Snížení tolerance - lepší snášenlivost, pozdější opití • Nedefinovatelné úzkosti • Třesy • Pití nutkavého rázu • Zhroucení racionalizačních systémů - tj. debakl • Lhaní, ev. i kriminální činy, krádeže Vztah k alkoholu: • Abstinent – odmítá z nějakého důvodu alkohol a vůbec ho nepije. Přítomnost takového jedince často vyvolává ve společnosti rozpaky • Konzument – nevyhledává alkoholické nápoje pro jeho účinky, ale pro chuť. Nečiní mu potíže abstinovat, ale nemá k tomu důvod • Piják – lidí spadajících do této kategorie jsou v ČR bez nadsázky plné hospody. Jde zde již o účinky alkoholu – hlavně euforií a krátkodobé antidepresivní a antianxietické (úzkost potlačující) účinky. • Alkoholik – Alkohol je pro tohoto jedince silná droga. Nerozlišuje druh nápoje – jde jen o procenta. Nika Reiler
Číslo 4
Strana A3
Netradiční bedničky, aneb urob si sám! Máte doma spousty pětilitrových zavařovaček? Nezavařujete? Nemáte repráky k pc? Máte kutilského ducha? Čtěte tento článek! Nebudu zatajovat že jsem se inspiroval u sledování večerníčku A je to! Ingredience: 2 ks velké zavařovací lahve (seberte mamince 0,-)
2 m drátu (seberte tatínkovi 0,-)
1 kolco samosvařovací pásky v drogerii cca 40,-)
(kupte
1 ks stereo zesilovač (vyhrabejte někde doma 0,-)
2 ks 6' autorepro (vyberte z auta, popřípadě kupte v elektru za cca 150,- kus)
tvrdší a navíc vypadá efektně. (Jde vidět skrz.) Původně jsem chtěl lepit krychlovou ozvučnici ze skleněných tabulí a připevnit klasický středobasový a výškový reproduktor, ale pak jsem si řekl: proč? Je to pracné, se svou šikovností bych se u toho podřezal a pak mi to stejně někdo rozbije. Tak jsem vzal dvě zavařovačky a v šuplíku našel staré autorepro. Světe div se, ony ty repráky skoro přesně pasují do hrdla. Kleštěma jsem okleštil pro můj účel zbytečná montážní oka na měničích. Měniče jsem do hrdla napevno zalepil samosvařovací páskou, která po chvíli vytvoří celistvou gumovou hmotu. Samozřejmě jsem zapoměl připájet signálový kabel k měniči, takže jsem musel celou pásku rozstříhat a reprák vysvobodit, připájet, vrátit zpět a zase zalepit. Proceduru jsem ještě jednou provedl s druhou zavařovačkou. (Proč se člověk nepoučí a zapomene i podruhé na ten proklatý kabel!?!) Dál jsem našel mírně jetý zesilovací stereo modul, který jsem osadil trafem z šuplíkových zásob. Chladič nebyl k nalezení, až nakonec jsem objevil hlíníkové půlkilové žebro, kterým bych uchladil půlku Temelína. Dobře vypadá to vtipně zesilovač 5x5 cm a chladič 15x15 cm, ale aspoň se to vážně nikdy nepřehřeje. Připojil sem zesilovač k notebooku a očekával výsledek, který se dostavil v zápětí, restartoval se mi notebook. Jo, spletl jsem si vstup a výstup. Chudák notebook. Trochu sem to s pájkou popravil. A už to hraje. Zvuk byl až překvapujícně čistý ostrý a přesný. Můj předpoklad: tvrdší matroš lepší zvuk se potvrdil. Za výrobní cenu 40 korun a hodinka práce je to slušný kup. Kvalita reprodukce převyšuje prodávané repro v ceně okolo 1500 kč (hraje to přesněji, ale není to tak přebasované), vypadá to přinejmenším zajímavě a hlavně jsem si to udělal sám. Martin Klein
=> celkové náklady cca 40 - 340 českorun Teorie je jednoduchá, aby reprobedna dobře hrála, zjednodušeně potřebuje zhruba toto: bednu o objemu přiměřeném k velikosti membrány z pevného materiálu aby nerezonovala. Myslím, že všichni poznáte rozdíl mezi plastovou klepající se reprobednou a masivní těžkou pevnou dřevěnou ozvučnicí (která se dnes používá na kvalitní repro asi nejčastěji). Přiznávám, že tohle je velké zjednodušení, ale pro náš účel bohatě stačí. Když už u relativně měkkého materiálu, jako je dřevo, je kvalita zvuku dobrá, proč neudělat ozvučnici ze skla? Je ještě o něco
Listopad 2009
Hotové dílo..
Strana A3
Vlastní tvorba Číslo 4
Listopad 2009
Trocha poezie
okenice Milí čtenáři, pozor!!! Následující básně nejsou a setřít viny, setřít tiché určeny pro slabší povahy. Mají dekadentní ráz, krvavé ruce jsou plné pesimismu, motivů smrti, konce, hniloby a smutku. Jejich autory jsou studenti zdejšího A co to taháš ven? za dne nevinej ústavu, někteří je možná ještě poznají... a co to taháš… jangovej jinovej Těm, co nám ublížili Jak jsi úžasná, říkají nám, A kolem očí černé linky však jen pro vlastní potěšení, od popele pro prchavou chvíli, blažený pocit, a sebe otrok pro svoje hříchy jen citů u nich nebylo a není. zatvrzele Ta odporná sobeckost, mužům snad vlastní, A co to taháš ven? trapné omluvy na nezkrotné hormony, Po ostří cesty drogami ovládat svou vůli nechají, a co to taháš… centrem zájmu jsou oni, ne ony. sebetresty A co nám, zklamaným ženám, už zbývá? Na svalech maso otevřené Deprese, slzy…hysterie, mrazení v křeči naše tělo jest hříchem naši zranitelnosti kryje. a ruce vyschlé, srdce shnilé a ticho očím Dekadentní báseň Jak slunce ráno rozsvítí se A co sto tahal ven? tak rychle přijde setmění a rosa padá na kytice Dekadentní báseň jež spočívají ve snění Včera večer pozdě v noci, slyším z venku ženu řvoucí. Leží ony klidně, leží tiše „Co to bylo?“ zeptal jsem se, na hrobě dívky zabité přec nikdo jiný nestaral se. jejich květy hledají teď skrýše ve vlhké hlíně rozryté Přiskočil jsem rychle k oknu, však nejdřív jsem si vodky loknul. Soumrak se blíží, květy vadnou Ležela tam pěkná žena, a skládají se přes sebe bohužel už nedýchala. již nedostane šanci žádnou to děvče jež šlo do nebe Copak vidím jenom já, že tu takhle umírá? Země je čerstvá, mokrá, živá A ty lidi kolem stojí, a víko rakve prohnuté „Nečekejte, pomozte jí!“ dřevo sténá, praská, zpívá však víko stále zamknuté Ustal tlukot toho srdce, které předtím bilo lehce. Divný zvuk se ozval z důli Z její hrudi vyšlo ticho, země klesla, zvlhl šat to slyšelo jen mé ucho. kvítí již zvadlé, noci kvůli ulehlo do bláta už spát „Hyjeny jste, hyjeny!“ křičím z okna na všechny. Sebetresty Všichni však už odešli Čerň na rtech rozetřená a pomoc jí nenašli. dd ucha k uchu na lících bílých jako stěna Seběhli se zloději, černou muku o všechno ji obrali. A tak tu leží celá nahá, A co to taháš ven? mladá pěkná mrtvá žena. To co by mělo spát a co to taháš… Člověk to je kruté zvíře, na notách prstoklad zasloužil by žít jen v díře. Nemá trochu lítosti, Slina hořká v ústech mění myslí jen na blbosti. slova jedu mlčení v bytě tiše plní Já myšlenek vodu V kaluži krve svíjí se kus masa v objetí své matky A co to taháš ven? Kdo? Toť já, sám Staré spory Tep, Tlukot, Teplo, Tužba, Třas a co to taháš… Život, nic víc. co tě bolí? Po ránu nocí prosáknuté
Číslo 4
Strana B4
V plavých vlasech ujímá se hnida
Listopad 2009
v skrytu své rodiny Kdo? Toť já, sám Tep, Tlukot, Teplo, Tužba, Třas Život, nic víc.
U nás na gymplu Číslo 4
Listopad 2009
Strana B1
Deník maturanta Září a říjen
nebo alespoň já osobně, jsem si začala školu tak nějak více užívat. Není to jen tím, že z mého rozvrhu zmizely všechny neoblíbené předměty typu fyzika (promiňte, pane Čížku) a nahradily je semináře, které jsem si sama vybrala (z čehož ale plyne nemilá věc, a to, že na ně nemůžu nadávat, když si za jejich výběr můžu sama), ale tak nějak si začínám uvědomovat, že moje éra tady na gymplu končí, začínám si užívat každý okamžik (ano, i písemky, zkoušení a seminární práce...Kecám! To mi chybět opravdu nebude!). Dále s pozicí maturanta souvisí i spousta náročných a mnohdy nervydrásajících povinností, například uspořádat Třeťák, Bažanťák, Stužkovák
Maturanti na výpravě za vzděláním
tu a jako v mraveništi se pohybovalo v prostorách výstaviště i v samotných výstavních halách. Šlo vidět, že své budoucí vzdělání nebere nikdo na lehkou váhu a občas jsem měla nutkání pomoci si ve volném pohybu lokty. Naštěstí jsem spolu se svým velkým zavazadlem a spacákem v podpaží zabírala vcelku velký prostor, a tak nebyl problém si v davu studentů proklestit cestičku ke stánkům, jaké jsem toužila vidět. A že bylo z čeho vybírat. Nabídku vzdělávání na veletrhu představilo 208 českých i zahraničních univerzit, vysokých, vyšších odborných a jazykových škol, agentur zajišťujících vzdělávání v zahraničí a také institucí zabývajících se přípravou na přijímací zkoušky a poradenstvím. Vystavovatelé byli z 12 zemí a zahraničních škol bylo celkem 81. Byly zastoupeny země jako Rakousko, Slovensko, Velká Británie, Švýcarsko, Polsko, Holandsko, Dánsko, Nizozemí, Kypr, Finsko, Čína a Belgie. Součástí veletrhu byl druhým rokem i doprovodný program s názvem „Věda pro život“, do kterého se zapojilo 8 univerzit a vysokých škol. Cílem doprovodného programu bylo umožnit budoucím studentům nahlédnout do náplně studia a zajímavostí, které se mohou ve škole naučit. Účast na výstavě byla opravdu přínosem a vřele ji doporučuji všem, kte-
Tak a je to tady. Čtvrtý, maturitní ročník. Nečekala jsem, že k tomu opravdu dojde. Jistě, strašili nás jím již od prvních dnů, co jsme tady v ústavu, ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaké to doopravdy bude. Hmm, tak z prvních dvou měsíců Vám můžu říct, že je to divné. A to hodně! Nejen, že jsme se stali rázem nejstarší (z čehož nás, příslušnice něžnějšího pohlaví, jímá hrůza), učitelé si konečně začali pamatovat naše tváře a s nimi spojená jména, mladší studenti na nás začali pohlížet s posvátnou úctou (kéž by…) a občas se můžeme beztrestně předběhnout v řadě na oběd (o tomhle pššt, to nikdo neví…), ale člověk,
V kůži běloskvoucí tváře praská vřed v partě nejlepších přátel Kdo? Toť já, sám Tep, Tlukot, Teplo, Tužba, Třas Život, nic víc. V rozkvetlé zahradě plazí se had v objetí své milé Kdo? Toť já, sám Tep, Tlukot, Teplo, Tužba, Třas Život, nic víc. V rudém jablku červ v zápalu své práce Kdo? Toť já, sám Tep, Tlukot, Teplo, Tužba, Třas Život, nic víc.
a Maturiťák (aby těch –áků nebylo náhodou málo) a letos nově vytvořený úkol správcovat Volnočasové klubovně (oficiálně Studovně), zařídit ji a dohlížet, aby se v ní neděly žádné nepravosti! Těžký úkol, říkáte? To se vsákne…(věta u maturantů hojně používaná). No a abych nezapomněla na nejdůležitější činnost. Samozřejmě myslím učení a přípravu na zakončení středoškolské docházky – obávanou maturitu! No, abych to zkrátila: příprava je zatím v plenkách, prokrastinace světem vládne..! Ale zítra už fakt začnu, přísahám! Romča
Gaudeamus 2009
V kaluži krve svíjí se kus masa v objetí své dcery Kdo? Toť já, sám Tep, Tlukot, Teplo, Tužba, Třas Smrt, nic víc.
Dekadentní báseň
Na počátku je nejistota, odměřenost a strach. Pak přijde vášeň novoty a neznáma. Netrvá dlouho uvěřit a otevřít dveře. Potichu zašeptat Pojď dál. Chytnete za kliku, otevíráte. Je pozdě, pustili jste ji. Tenkrát vešla…důvěra. Usmívá se, pomáhá vám, ví vše. Jste jako bratr a sestra. Jste jako tělo a duch. Jste jen vy dva. Neznáte tajemství, jen ono zná vás. Jste spolu. Ve dne i v noci. V dobrém i zlém. Naskakuje vám až husí kůže, kolem se potlouká děs. A pak se to stane. Ublíží. Nenávidíte ji! Nemáte odvahu vyslovit její jméno. Hnusí se vám, příčí se vám, jen vám odporná. Ale vy stále věříte. Nechápete proč! Nedokážete říct Sbohem a jít. Pořád čekáte, že je to jen sen. Že přijde nový den. Uběhnou týdny, uběhnou měsíce. Potom se probudíte. Něco je jinak. Něco se změnilo. To vy jste se změnili Znovu otevíráte, tentokrát oči. Všechno hezké je pryč, zbyla jen nenávist. Byla jako balvan. Zavalila vás. Skoro zabila Chcete odpustit, jí i sobě. Nejde to. To ona z vás udělala tuhle osobu. Tu, na níž se díváte, tu již nepoznáváte. Zrůdu všech zrůd. Jen ona věděla, co bude bolet. Měla bílý plášť…představila se skromně. Jako Důvěra. Byla to lež další. Byla to černočerná tma co kradla. Byla to ZRADA.
Strana B4
Jakmile jsme se dozvěděli, že nám byla udělena celodenní propustka z vyučování na 22. října (tučně) za účelem návštěvy výstavy Gaudeamus 2009 (tučně), rozhodli jsme se heslo „Když už, tak pořádně!“ (heslo kurzívou) uvést do praxe. Většina maturantů vyrazila různými dopravními prostředky do Brna, kde se výstava konala, až ve čtvrtek ráno, ale malá osmičlenná skupinka odvážných, tedy my, jsme se rozhodli poznat tuto moravskou metropoli co možná nejdůkladněji. A tak jsme vyrazili už ve středu kolem šesté hodiny využívajíce asi nejstudentštější způsob dopravy – vlaku. Do cíle výpravy jsme dorazili těsně před devátou hodinou večerní, zakoupili jízdenku na „šalinu“ a rozjeli se vstříc dobrodružství… Ráno jsme se probrali kolem půl desáté, což by se možná dalo považovat za zaspání, ale když už jsme byli v tom Brně, mávli jsme jen lehkovážně rukou. Jako otrlí cestovatelé jsme se zkušeně během následující hodiny dostali na výstaviště, což byl oficiálně účel celého výletu. Již z nacpané tramvaje, kde jsme byli nuceni sedět na sobě v několika vrstvách, jsme mohli soudit, že výstava bude mít vskutku velkolepou účast. A opravdu! Obrovské množství studentů se svým počtem mohlo rovnat počtu účastníků rockového koncer-
ří mají zájem vzdělávat se i po maturitě. Velice se mi líbila možnost zeptat se a pokecat s lidmi, kteří tu či onu školu navštěvují, i když z toho občas vznikaly vtipné situace. Asi jsme vypadali jako snadný cíl, a tak nás zastavovali agitátoři snad od každé možné i nemožné univerzity. Ale hlavní je se nebát a zeptat se. Třeba i u škol, kam by Vás ani nenapadlo jít. Nikdy nevíte, kam Vás život zavede. Třeba opravdu půjdete na univerzitu do Číny :) Po projití všech možných i nemožných stánků, když už jsme měli plné náruče letáčků, cédéček a bonbónů zadarmo, což zabralo něco přes hodinu, jsme opět vyrazili na „šalinu“ směrem k Hlavnímu nádraží. K návratu domů jsme si vybrali spoj v 16:02, u něhož jsme předpokládali nejnižší přecpanost. Ale ukázalo se, že tato domněnka byla značně naivní. I když jsme dvakrát přestupovali, a tedy jeli ve třech vlacích, pokaždé jsme seděli v uličce. Ale ta studentská atmosféra byla ohromující a žádnou podobnou asi jinde nejde zažít…Takže vy, co v příštích letech plánujete maturovat, návštěvu Gaudeamu si rozhodně nenechejte ujít! Stojí to za to. Romča
Koncert ZUŠ Dne 9.11.2009 se třídy 1.A, 1.B, 5.A8 a 1.A8 sešly na půdě Základní umělecké školy v Rožnově pod Radhoštěm. A co že se zde dělo? Konal se koncert tamních studentů. Vystupovalo zde i několik talentů z našeho gymnázia (viz foto). Největší zastoupení měla třída 1.A8, z níž jsme mohli na jevišti vidět Míšu Porubovou a Karolínu Němečkovou, které spolu s dalšími dívkami předvedly taneční sestavu, a také Antonia Hermana hrajícího na klavír. Asi největší ohlas a sympatie si získala skupina hrající na závěr s talentovanou zpěvačkou Petrou Hamanovou. Veronika Lukášová
Číslo 4
Listopad 2009
Strana B1
Kultura
Číslo 4
Strana B2
Listopad 2009
Asi všichni, co chodí do naší rožnovské „Zušky“ malovat, měli možnost odjet na jeden víkend do sesterského (nebo bratrského?) města Považská Bystrica na výtvarný „workshop“. Jelikož výlet nestál ani halíř a jelo se taky místo školy (ne, že bychom gympl nemilovali), celá pětice nás neváhala a na strastiplnou cestu se s nadšením vydala. V pátek ráno jsme se zjevili před ZUŠ, nasedli do červeného blesku s panem J. F. Kovářem a vesmírnou rychlostí se řítili do našeho cíle. Až s podivem jsme do Bystrice dorazili včas a po okouknutí jejich školy a výstavy na chodbách jsme se opět naložili do auta – tentokráte jsme jeli do opuštěné chaty nad přehradou. Byl to trochu šok – komunistická budova, smrděla zatuchlinou, smažený sýr byl plátkový… Ale co se událo potom, to vše vyvážilo. Viděli jsme videa z předchozích ročníků, kde bylo tématem baroko a hry se světlem. A nás letos měli čekat Indiáni. Jupí!
mu taky… Pak je to trošku větší adrenalin a zábava. Alespoň pro toho, kdo nemusí učit ta polena elegantním pohybům. Ale snad si pan lektor opravdu nemyslí, že v sále bude hrobové ticho a páry se nebudou dělit o zážitky, smát se a nadávat si! Jeho rádoby vtipné poznámky na vážnosti taky nepřidávají… Já jen s úsměvem poznamenávám, že je to velice vtipný zážitek, který upevňuje kolektiv, a kdo si jej nechá proklouznout mezi prsty, bude toho dříve či později litovat. (Na více a zajímavější informace si počkejte po závěrečné koloně, prozatím se, prosím, spokojte s tímto krátkým průřezem tanečními lekcemi). beas
Na Slovensku se ZUŠ
Začali jsme tedy spřádat plány, co utvoříme, a poté jsem se vrhli do lesa na přírodniny. Výsledkem našeho tvůrčího činění byly úžasné lapače snů, indiánská náprsenka a nějaké další drobnosti. Slovenské děti se zabývaly především totemy. Potom jsem i tkali z trávy – z tkaných jakoby rohoží mělo být později postaveno týpí (kvůli dešti bohužel nebylo). Večer jsem se sesedli u ohně jako čeští a slovenští bratia a při bublání vodní dýmky míru jsme se spřátelili, opékali jsme si nějaké jídlo… Co nás tedy rozčílilo - večerka v 9! Den nato jsme se ale dozvěděli, že to bylo z hlavy paní ředitelky slovenské a že naši manželé Kovářovi by nás tam nechali i do půlnoci. Máme to ale parádní učitele! A když už jsem u toho druhého dne – ten byl ve znamení módy. K dispozici jsme dostali kus bílého plátna, barvy značky Slovakryl (škoda že u nás není Čechokryl), nějaké špagáty a nůžky. Žádnou jehlu a nit. A tak jsme kreslili návrhy,
stříhali látku a nakonec malovali po látce. To by ale asi bylo málo, tak jsme dostali barvy na tělo a to teprve začaly to pravé ořechové – všichni měli volná záda a místa k malování tedy bylo dost. Parádně jsme se na tom vyřádili. Ale to už byly naše dny na SK sečteny. Jen jsme počkali na ředitele, na učitele a na fotografy a už jsme se museli (alespoň trochu – přece nezašpiníme auto) odlíčit. Z válečných barev zbyly jen ty na obličeji, ale nijak nám to nevadilo. V Rožnově jsme s nimi pro jistotu šli ještě do vinárny, na Vraha a na Šestku. A asi je to kvalita, docela vydržely. Teď je mi jen líto, že už maturuji, protože se na tak krásný víkend plný tvoření jen tak nepodívám. Bohužel už nebudu studentkou ZUŠ. Snad se alespoň ti mladší zúčastní příštího ročníku a pak vám i nám všecko povypráví… Dena
District 9 - recenze
Hrají: William Allen Young, Robert Hobbs, Jason Cope, Sharlto Copley, Kenneth Nkosi Režie: Neill Blomkamp Obsah: Před více než dvaceti lety došlo k prvnímu kontaktu mimozemské civilizace s lidstvem, a to v jihoafrickém Johannesburgu. Lidé očekávali děsivou bitvu nebo významný technologický pokrok. Nedošlo ani k jednomu. Mimozemšťané byli ubytováni v Okrsku 9. Po 28 letech se úřad pro dohled nad mimozemšťany MNU rozhodne všechny přestěhovat do nových ,,koncentračních“ táborů ve vnitrozemí. Velení dostane úředníček Wikus Van De Merwe.
Číslo 4
Recenze: Film mne zaujal hned, když jsem viděl začátek traileru. A to nejsem fanda filmů o mimozemšťanech. Snímek má opravdu velký potenciál, i když stál ,,pouhých“ 30 mil. dolarů. Je vyprávěn zčásti jako dokument, zčásti jako příběh Wikuse Van De Merweho, který se při vyklízení Okrsku 9 nakazí mimozemským virem. Jeho DNA se začne měnit na mimozemské a stává se objektem zájmu úřadu MNU, poněvadž pouze tvorové mimozemského DNA mohou používat mimozemské zbraně. Van De Merwe je prvním člověkem, který tuto možnost má, a úřad chce zjistit proč. Tak se musí ukrýt v Okrsku 9. U filmu se určitě nudit nebudete. Je plný skvěle propracovaných audiovizuálních efektů, které vás určitě budou fascinovat celých 112 minut. Úžasná je hlavně poslední část, kdy se ,,kreveťáci“ (tak přezdívají mimozemšťany) snaží dostat na loď, se kterou přiletěli, aby se mohli dostat zpět na domovskou planetu, a Wikus v robotnickém obleku bojuje s jednotkou z MNU. Moc chyb film neměl, pouze pár naivních detailů jako například malý kreveťák, který se v běhu schovává asi za půlmetr čtvereční tenoulinkého plechu, zatímco do něj pálí snad celá artilerie.
Listopad 2009
Listopad 2009
Číslo 4
Strana B3
ME házená 2010 Rakousko
Na skok z tanečních Pravá dopředu, levá do boku, přešlap, levá dozadu, pravá do boku a přešlap. Pánové, když jste tančili sami, šlo vám to lépe! A dívejte se partnerce do očí, ne na nohy, to si odvykněte, víte, kam vám ty oči budou za chvíli směřovat! Poznali jste? Vybavují se vám barvité vzpomínky na taneční? Nebo jste natolik tance znalí a máte dobrého pamatováka, že jste v úvodu dokonce identifikovali anglický waltz? Tak vám tedy tleskám. Nebo radši ne. Sakra, ta etika už mi leze na mozek! Potleskem se odměňoval pomyslný orchestr, který nahradilo rádio a ještě teď mi v uších stále zní cha cha chachacha. Jó, čača… Sympatičtější tanec než waltz. Kontaktní, živelný, akční. Otočka sem a tam, když mi dupnul na nohu, tak já
Sport | Zahraničí
Hodně emotivní příběh je zakončen velmi dojemně. Celý snímek má také sociální podtext, kde lidé nechají přistěhovalce na nejhorším místě světa, kde vládne rasismus, ilegální gangy a hlavně pravidlo ,,Jedna kulka, jeden kreveták“. V tomto případě hranice mezi člověkem a „hovadem“ nejsou. Lidé pouze chtějí využít mimozemských technologií. Celkově lze tento snímek považovat za jeden z nejlepších a nejnápadnějších sci-fi filmů. Určitě zaujme a nejsou to vyhozené peníze za lístek.
Hodnocení: 85% -mp-
Premiéry v českých kinech
Halloween 2 Premiéra: 29.10.2009 Michael Jackson's This Is It Premiéra: 29.10.2009 2012 Premiéra: 12.11.2009 Twilight Saga: 26.11.2009
Nový
měsíc
Premiéra: -mp-
Strana B2
Každý, kdo se aspoň trochu zajímá o házenou, jistě ví, že v lednu se u našich jižních sousedů koná mistrovství Evropy. Náš tým nebude na této vrcholné akci chybět. O evropském šampionátu se mluví jako o nejtěžším turnaji vůbec. Každý zápas má náboj, na rozdíl od světového šampionátu, jehož se zúčastní i výkonnostně slabší týmy z Ameriky, Asie a Afriky. Hraje se ve čtyřech čtyřčlenných skupinách. Náš tým byl vylosován do velmi těžké skupiny D se sídlem ve Wiener Neustadtu. Zde se postupně setkáme s historicky jedním z nejúspěšnějších týmů - Španělskem, posledním mistrem světa i olympijským vítězem Francií a s kvalitním evropským týmem – Maďarskem. I když v kvalifikační skupině jsme dokázali Francouze s nejlepším hráčem světa, Nikolou Karabatičem porazit, myslet na něco takového i na turnaji by bylo hodně naivní. Španělé hledají svoji bývalou formu, přesto většina odborníků vidí šance na postup (do osmifinálové skupiny po-
stupují 3 týmy) přes Maďarsko. To bude náš poslední zápas ve skupině, teoreticky tedy i o vše. Hráče na to určitě máme, vždyť Filip Jícha s Janem Filipem byli vybráni do výběru světa, brankáři Martin Galia i Jan Štochl, obranář Kubeš, křídelník Nocar či Sobol a možný reprezentační navrátilec Juříček jsou opory svých klubů v nejlepších soutěžích světa v Německu a Francii. Nedisponujeme ovšem rozsáhlým kádrem a každé zranění lze pocítit. Už teď je zraněna úderná spojka Horák a bude složitě jej nahradit. Nezbývá tedy než věřit a vydat se povzbudit naše kluky kousek za hranice. Je to totiž možná poslední šance této silné generace hráčů, jejíž většině už se pomalu krátí kariéra.
Jakožto škola aktivní, zúčastnili jsme se (já - Lucie Kolečková, David Bambušek a paní Gajdová) Intrnational Meeting of European Clubs (česky = prostě slezina děcek z Evropy). Cílem bylo navázání kontaktů – jednak mezi jednotlivými účastníky, jednak mezi školami a kluby.
Po obídku jsme byli rozdělení do tří skupin, podle škol/klubů. Každá skupina si mezi sebe měla rozdělit hodinu (tzn. 5 minut na jednu grupu) na prezentaci ústředního tématu celé akce: r. 1989. Opět se zde ale narazilo na to, že 5 minut je málo, tedy se vše opět neuvěřitelně protáhlo. Po druhé skupině se šlo na večeři, po níž nás čekal návrat ke třetí skupině. Fakt, že shlédnout tolik prezentací se 100% soustředěním (ne spaním!) bylo únavné, se nám následující den lehce vymstil. Večer se vše ale spravilo, jelikož Česká republika, Polsko, Německo, Itálie a Nizozemí byly země, kterým bylo přiděleno správcování večera. Kvapem jsme tedy šli chystat materiály (papírové, jedlé i tekuté) k prezentaci naší zemičky. Společně s olomouckými skautkami se nám povedlo vytvořit nejlepší stůl toho dne, bez nadsázky si troufám říct, že i celého meetingu. Pár jedinců jsme naučili, po předvedení hodném účasti na celorepublikové taneční soutěži v podání mě a Davida, tančit i polku. Tentokrát se nám povedlo usnou brzy (ráno), něco málo po 4-té hodině se již naše výprava propadla do říše snů..
V Polsku bylo fajně, ne že ne. Ale taky tam byla mlha, nabitý program a sebevražední řidiči, ale i tak, pocity spíše dobré. Co takhle forma deníku, šlo by to? Tedy… Day 1, 6th of November (Friday) Ráno v 6:20 usedáme v Ostravě do vlaku. V rozespalé náladě se kodrcáme krajinou téměř měsíční, všude je mlha tak hustá, že by se dala krájet. Mezitím však už náš vláček přijíždí do Katowic, kde vystupujeme a ubíjíme páru hodin v tomto příjemném prostředí. Po vyfocení páru katowických holubů, rozkopnutí dveří a vypití skvělých čajů usedáme do dalšího vuzka na kolejích a pádíme směr Waršawa. Ve Waršawě již proběhlo vše bez větších komplikací, po radostném shledání se s Josém (veeeeelmi sympatický Portugalec?) a prvního dojmu z rumunské Michaely („Ty jo, vidíš ji? Vypadá jako ruská Máša!“), jsme se kolektivně vydali asi 40 kilometrů od Waršawy – do Jadwisinu, který nám byl po následující dobu útočištěm. „Kam to jedeme?“ zeptala jsem se, když jsme z dálnice odbočili do hlubokého lesa, v němž cesta nebrala konce. Po ubytování (každý úplně jinde: spravca v něčem, co vypadalo jako bytovky, David v chatrči v koutku lesa, kde už ani vlci nechodí dávat dobrou noc, a já na zámečku?). Poté jsme si dali oběd a večer zavítali na přivítání. Day 2, 7th of November (Saturday) Očividně jsme si s ostatními národy padli do noty, jelikož jsme předešlého dne hromadně odhlasovali snídani na 9 hodin, čímž jsme ji posunuli z plánovaných osmi o úžasnou hodinu spánku navíc dál.
Číslo 4
Vstupenky a více na: (tučně) http://www.ehf-euro.com http://chf.cz
Bruslení aneb Tělocvik na ledě
Tělocvik nás baví, nemusíme sedět v lavici a zbytečně vyčerpávat mozek, jsou holt chvíle, kdy se namáháme radši fyzicky. Sporty jsou fajn, nicméně i dobré věci občas volají po změně. Snad ze strachu, abychom neuvízli ve stereotypu? Pak vás jistě potěší, že rituál každotýdenních pohybových aktivit se některým třídám na pár týdnů změní. Tělocvičnu (která byla stejně v provozu jen z 50%) nahradí zimní stadion, který má gympl k dispozici v ranních hodinách (odpoledne to nejde kvůli hokejovým tréninkům) do konce školního roku. Z mého prostého studentského hlediska chválím vedení za to, že dalo k bruslení jakožto nevšední akci souhlas, protože si myslím, že s pestrostí aktivit, jež máme k dispozici, roste zájem o pohyb i u takových studentů, kteří nejsou zrovna zanícení sportovci. beas
Dan Adensam
Nice to meet you
Day 3, 8th of November (Sunday) Snídaně opět na 9 hodin, což už člověku nepomohlo tak jako předešlého dne, přeci jen jestli spíte 3 nebo 4 hodiny už vyjde skoro nastejno. Po dalším workshopu nás čekala Simulation game: East to West. Nejprve jsme se měli rozdělit na poloviny, každá následně mezi sebou našla Eastberliners and Westberliners, procommunistitc politicians, ilegal oppositioners, British Prime ministr, President of US, Catholic Church individuals. Dlouhá diskuse, ve které se těžko hledaly kompromisy, se značně urychlila, když nám uvaděč řekl, že čím dřív budeme mít sepsána pravidla k fungování, tím dřív půjdeme na večeři. První dva body se psaly a diskutovaly asi 3 hodiny, následujících řekněme 5 bylo sepsáno v pěti minutách. Po obědě nás čekala diskuse, které jsme se nezúčastnili, jelikož volného času fakt nebyla ani minutka, tedy jsme si ji udělali sami. Po kvízu a večeři následoval večer tentokrát vě-
Listopad 2009
novaný Bulharsku, Litvě, Rumunsku a Portugalsku. Opět jídlo, čokolády, pitiva, letáky a hlavně – tance! Obzvlášť velmi jednoduché litevské a fyzicky náročné rumunské a bulharské nás velice zaujaly, stály tedy za několikeré zopakování. Večer (ráno) se nám povedlo usnout opět kolem 4-té hodiny. Day 4, 9th of November (Monday) Po snídani jsme byli rozděleni do deseti malých skupinek, v nichž jsme po následující hodinu diskutovali, posléze sepisovali manifest: No more walls. Ten jsme si poté navzájem presentovali. Ve 13 hodin nás čekal přesun do Waršawy, kde jsme aktivně za deštivého počasí přečetli náš manifest a následně spolu s dalšími lidmi posprejovali a za účasti několika polských televizních stanic zničili maketu Berlínské zdi. Poté nás (mě, Davida a p. Gajdovou) odvezl Kuba (organizátor) s našimi věcmi na Warszawu Centralnu (vlakové nádraží) – tedy zažili jsme pravou jízdu smrti (Kubovo profičení křižovatky následováno dotazem: „There was red?“ bylo odměno odpovědí poinfarktovým hlasem p. Gajdové: „Yes“. Na to, jak jsem na meetingu začala nenávidět holé odpovědi (Yes./No.), tady prostě nic jiného dodat nešlo.) Ve 21 hod tamního (i zdejšího) času nám odjížděl tentokrát přímý vlak do Ostravy. Cesta probíhala pořádku (spali jsme) až do okamžiku, kdy k nám vtrhla ochranka a řekla, že nemáme spát v úseku (nevím odkud, bo jsem fakt byla rozespalá) do Bohumína, že bychom jinak mohli být okradeni. Nicméně jsme tak nějak střídavě „zalamovali“, jelikož ochranka pravidelně pochodovala po chodbičce. Tedy vše nějak zhodnotit. Bylo to vskutku bardzo fajně, zážitků nad hlavu, všechny by se sem nevešly ani omylem, pro zájemce o převyprávění a doplnění či upřesnění – kontaktujte si nás osobně? LuKo
Strana B3
Zábava
Číslo 4
Listopad 2009 1)“Přeměna” divoce žijících zvířat v domácí. 2)Člověk zručný jinak. 3)Zvíře, které pravěcí lidé kreslili často na stěny jeskyní. 4)Autor evoluční teorie. 5)Jeden ze způsobů obživy v paleolitu. 6)Způsob uspořádání pravěké společnosti, kdy je v čele rodu žena. 7)Druh hospodářství v době neolitu. 8)Autor kreseb pravěkých krajin a zvířat. 9)Střední doba kamenná. 10)Proces polidšťování jinak. 11)Druh hospodářství v době paleolitu. 12)Druh zbraní, které se začaly používat v době mezolitu. 13)Druh pravěkého zvířete podobné slonu. 14)Druh materiálu, který se používal v průběhu pravěku. 15)Věda, která zkoumá památky nalezené v zemi. 16)Místo nalezení Věstonické venuše. 17)Soška ženy vyrobená z pálené hlíny 18)Druh neopracovaného křemene. 19)Věda zkoumající původ a vývoj člověka. 20)Předchůdci člověka dnešního typu, jejichž kostra byla nalezena v údolí Neanderthal v Německu.
Američtí archeologové nalezli v Nevadské poušti, v hloubce 10m,odpovídající stáří 15.000 let, měděný drát. Z toho usoudili, že již tehdy byl v Americe zaveden telefon. Jejich ruští kolegové kopali u Moskvy v hloubce 20m, která odpovídá stáří 30.000 let, a nenašli vůbec nic. Z toho Rusové usoudili, ze již před 30.000 lety existovalo v Rusku bezdrátové spojení. Ahojky miláčku, musím ti neco říct, že líbáš jako moje nejoblíbenější filmová hvězda - komisař Rex. "Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu," říká obhájce svému klientovi. "Tak napřed tu špatnou. Přišly výsledky krevního testu a vaše krev se v DNA přesně shoduje s krví nalezenou na místě zločinu." "Ale ne!" zvolá klient. "No a jaká je ta dobrá zpráva?" "Máte velice nízkou hladinu cholesterolu.
Číslo 4
Listopad 2009
Strana C4
Literární koutek
Naši malí básníci
Na „malém“ Bažanťáku bylo jedním z úkolů předvést svou schopnost skládat básničky ze zadaných slov: Housenka, ufo, řízek, smrad. Přečtěte si některé ukázky a sami zhodnoťte, jak se s tím malí bažantíci poprali. Byla jedna housenka a znala ji tlačenka. Koupena v obchodu Ufo, skladována ve skladu Ucho. Měla ráda velký řízek a vůni letních břízek. Které smrděly a také prděly. Johanka a Martin Housenka ufem přiletěla a na Zemi zasmrděla. V hospodě si dala řízek a sedla si na pařízek. Jirka a Kačka Housenka lezla po poli, nožky ji ještě nebolí. Potkala řízek veselý, říkal, že se těší na neděli. Přiletělo tam ufo, že prý je mu smutno. Když už byl chlad, zbyl tam jen smrad. Pak už byla temná noc tmy tam bylo moc a moc. Míša a Pavel Ufon sežral housenku, housenka zas řízek. Praskla mu v žaludku, smrděla celý týden. Dominik a Pája
Strana C4
Listopad 2009
Číslo 4
Strana C1
Jack London: pirát, dobrodruh, alkoholik Vždy s dvojkou v žíle a s příběhy v hlavě. Jeho životním rituálem bylo napsat denně tisíc slov. Byl dělníkem, nakládačem uhlí i lovcem ústřic, žehlil univerzitním hošíkům spodky v prádelně a hlasoval pro prohibici, přestože nedokázal nepít. Ano, mluvíme o Jacku Londonovi, muži, který žil stejně, jako psal. Pan autor byl mistr vypravěč, byť vám nejspíše poleze krkem věčné opakování myšlenek a slov; věděl, o čem píše, a většina jeho děl je až naturalisticky sugestivních a tvrdě realistických. Vykresluje ostré obrazy opravdovosti lidství. Velkou část jeho románů bych charakterizovala jedním slovem: „tělo“. O „duši“ si povíme za chvíli. Spousta z Vás se už od mala jistě setkávala s tituly jako Bílý Tesák, Mezi zlatokopy apod. Motivy vlků, zlata, koní, Aljašky a větrem ošlehaných mužů nás provázela ve spaní. Ovšem žít život naplno spolu s lidmi žijícími naplno má i své stinné stránky, řekněme jakési daně za štěstí, které jsou zpočátku neviditelné a vtíravé jako ďáblův advokát. Ano, mám na mysli alkohol, který ovlivnil příběh pana spisovatele natolik, že o něm dokonce napsal silně autobiografickou knížku, možná spíše zpověď. Nejspíš se cítil zrazen, vždyť alkohol je nejprve všudypřítomný Přítel a nosič kolektivního veselí, až po čase začne mít dlouhé špičaté chňapající prsty a stane se z něj Démon. Velká, opravdu velká část příběhu je věnována varování, že pít se nemá, že to kazí morálku a že to člověka zničí. A ještě větší část je o následujících zážitcích vyvolaných alkoholem, které jsou k pousmání. Přesto, pokud si občas v pátek zajdete s přáteli na pivko, tenhle spis Vás nepotěší. Budete paranoidně zkoumat každou svou myšlenku na panáka či plzeň a přemýšlet, jestli Vás to potká taky. (Stanete se pijákem bez míry a hranic a vůbec nedopadnete dobře.) Ironické je, že Jack byl ve své době odmítnut kopou vydavatelů pro svou neomalenost, hrubost a realističnost vůbec. Oni pánové pak zaplakali, když se Jack rozhodl i přesto psát dál a najednou byl bohatý, slavný a žádaný díky povídkám v časopisech. Jen mezi námi: psal z nouze, protože mu došly peníze a už se mu nechtělo pracovat. Jeho osud je vlastně paradoxů pln, jedním z nich je například to, že jako nevystudovaný člověk samouk se stal takto populární v době, kdy lidé stejného postavení dřeli čtrnáct hodin u stroje v továrně za mizerných deset centů za hodinu. (pozn. red.: pivo stálo taky deset centů a tramvaj tři hodiny práce) Vnitřní debaty o alkoholismu, krystalicky čisté logice a absolutní pravdě ho přivedly do fáze, kterou bych nazvala „Duše“. Právě tehdy vzniklo jedno z nejzvláštnějších děl o síle lidského ducha vůbec. Bylo silně inspirováno Edem Morellem, vězněm na doživotí. Pan London se o jeho osud zajímal tak intenzivně, že nechal obnovit jeho proces a dosáhl konečného osvobození. Ono dílo se jmenuje Tulák po hvězdách a i kdybyste to neměli brát vážně, je v něm obsaženo tolik fantastických příběhů cenných samy o sobě, že
Číslo 4
vážně stojí za přečtení. London nevede čtenáře za ručičku, nechává ho bloudit po asociacích, po hvězdách, po samotném předpokladu lidství. A je už jen a jen na něm, jak bude tuto pouť brát. Můžete zničit tělo, ale duše je nesmrtelná. Můžete člověka spoutat, ale stále bude svobodný. Můžete ho srazit k zemi, ale silný duch se nikdy nezlomí. Tedy alespoň podle pana spisovatele. Teď si ale vážně nejsem jistá, jestli by dnešní člověk v jeho očích obstál. „…Stejná dráždidla nevyvolávají v lidském organismu vždycky stejnou reakci. Po jistém čase jsem objevil, že jeden koktejl už mi na povzbuzení nestačí. Jeden koktejl mne zanechal chladným. Nezahřál mne a k smíchu mne také nepolechtal. Bylo potřeba dvou i tří koktejlů, aby se dostavil takový účinek, jaký míval dříve jen jeden jediný. A já toužil právě po tom účinku. První koktejl jsem vypil hned o půl dvanácté, když jsem si bral ranní poštu do sítě, a druhý o hodinu později, těsně před obědem. A pak jsem si navykl vylézat ze sítě vždy o deset minut dříve, abych tak měl čas u klid na dva další koktejly. To jsem pak dělal pravidelně – tři koktejly za hodinu mezi prací u psacího stolu a obědem. A to jsou právě dva nejzhoubnější pijácké návyky; pít pravidelně a pít sám. Když byl někdo u mě na návštěvě, vždycky se mi chtělo pít. A když host nepil, pil jsem sám. Pak jsem udělal další krok. Když přišel host, který toho mnoho nesnesl, vypil jsem vždy dvě sklenky na jeho jednu – jednu s ním a druhou bez něho, o čemž on ovšem nevěděl. Kradl jsem tu druhou sklenku, a co horšího, začal jsem takto tajně popíjet, i když mě navštívil host, chlap, kamarád, s kterým jsem si mohl rovnou popít. Ale můj Démon si nalezl i tady výmluvu. Není to přece slušné obtěžovat hosta stálým pobízením a pak- vždyť bych ho mohl opít. Kdybych ho při jeho slabém výkonu stále pobízel, aby držel se mnou krok v pití, pak bych ho určitě opil. Co jsem mě tedy dělat jiného než ukradnout si každou druhou sklenku? Jinak bych si musel odepřít takovou špičku, jakou měl můj host po polovině vypitých sklínek…“ „… Jednou zrána, týden po tom, co mě odnesli z operačního stolu, ležel jsem slabý a vyčerpaný na lůžku v nemocnici. Opálený obličej, pokud ho bylo vůbec vidět pod strništěm vousů, mi chorobně zežloutl. Lékař stál u mé postele a chtěl právě jít. Vtom se zamračil na cigaretu, kterou jsem kouřil. „Toho byste měl nechat,“ kázal mi. „Nakonec vás to přece jednou dostane. Podívejte se na mne.“ Podíval jsem se. Byl asi v mých letech, měl široká ramena, vyklenutý hrudník, oči mu zářily a tváře se jen červenaly zdravím. Nebylo možno si představit zdravějšího člověka. „Taky jsem kouříval,“ pokračoval. „Doutníky. Ale i s tím jsem přestal. A podívejte se na mne.“ Byl domýšlivý, a právem domýšlivý na své dobré zdraví. A do měsíce zemřel. Ne však na nějaký úraz. Na půl tuctu různých bacilů s dlouhými vědeckými jmény na něho zaútočilo a zničilo ho. Nastaly překvapivé a bolestivé komplikace a po řadu dní před jeho smrtí bylo slyšet smrtelné úpě-
Listopad 2009
ní tohoto skvělého vzoru mužství po celém bloku. Když umíral, křičel bolestí. „Vidíš,“ řekl můj Démon. „Ten si dával na sebe nějak pozor. I doutníky přestal kouřit. A tohle má za to. Hezky to s ním dopadlo, co?“ „ Démon alkohol „Až budu stát na propadlišti, spoután na nohou i na rukou, s uzlem na šíji a s černou kápí staženou přes obličej, nechají mě sletět dolů, dokud se provaz nenapne a s prudkým trhnutím nezarazí sílu mého pádu. (…) Odbíhám ještě od svého vyprávění, abych položil společnosti pár otázek. Mám právo takto odbočovat a ptát se, protože co nevidět mě vyvedou ven a udělají to se mnou. Jestliže to domněle důmyslné zařízení – uzel a smyčka – a domněle důmyslný propočet váhy oběti a délky provazu zlámou oběti vaz, proč spoutávají oběti ruce? Společnost jako celek není s to na tu otázku odpovědět. Ale já vím proč, a ví to každý neodborník, který se někdy zúčastnil lynčování a viděl, jak oběť vyhodí ruce vzhůru, zatne je do provazu, a abys mohla dýchat, uvolňuje si smyčku na krku, která ji dusí. A ještě jednu otázku bych chtěl položit sebedbalému, ve vatičce chovanému členu společnosti, jehož duše nikdy nezabloudila do horoucích pekel. Proč navlékají oběti přes hlavu a přes obličej černou kápi, dřív než ji spustí do propadliště? Mějte, prosím, na paměti, že co nevidět navlečou takovou černou kápi přes hlavu mně. Mám tedy právo se ptát. Bojí se ti tví pochopové pohledět na výraz hrůzy ve tváři, na výraz té hrůzy, kterou páchají na nás za tebe a na tvůj příkaz?“ „ Po odhaleních plánu na útěk z věznice zavládla v kobkách hrůza. A během nekonečných hodin čekání jsem si ani na chvíli nepřestával uvědomovat, že mám následovat ostatní vězně a vytrpět peklo výslechu, které vytrpěli oni… Dvakrát mě pak předvedli před celý ředitelský sbor. Střídavě mě zastrašovali a získávali lichocením. Vydám-li jim (neexistující) dynamit, udělí mi formální trest třiceti dní v kobce, pak ze mě udělají důvěryhodného vězně a dají mi práci ve vězeňské knihovně. Setrvám-li však ve své zatvrzelosti a dynamit nevydám, strčí mě na zbytek trestu do samovazby…A přece jsem za těch pět let smrti zaživa dokázal – díky radám Eda Morella – získat svobodu, jakou poznal jen málokdo. Jako nejpřísněji hlídaný vězeň jsem se toulal nejen věkem, ale i časem… A když teď, na konci svých dní probírám všecko, co jsem věděl o životě, dospívám k závěru, že silný duch se nikdy nepoddá…“ Tulák po hvězdách Nika Reiler
Strana C1
Literární koutek Listopad 2009
Číslo 4
Strana C2
grafie Jack London zemřel. A to s těžce podlomeným zdravím! Jako možné hypotézy jeho smrti se uvádí předávkování morfinem proti bolestem či sebevražda pod vlivem alkoholu. ***
Poté, co hlavní hrdina, silný alkoholik, hlasuje pro prohibici ve státě Californie, rozhodne se sepsat příhody ze svého života „pod vlivem“. Dozvídáme se, že se už v pěti letech poprvé opil otcovým pivem, či že v patnácti odhodil kariéru ve fabrice a vydal se na moře. Jak je známo, námořníci jsou největší násosky a náš hrdina pil jen ve jménu společenského života. Již v mladém věku chtěl spáchat sebevraždu, samozřejmě, jenom pod vlivem. Poté, co ho opíjení a plavení po moři unavilo, protloukal se životem jak mohl. Po mnoha letech bídy a nesnází se prosadil a stal uznávaným spisovatelem. Jeho démon však byl stále jeho stín… Takto bychom mohli stručně charakterizovat snůšku veselých příhod, rozmrzelých vypravování, záživných vzpomínek i filozofických poznatků ze života samotného autora, ovlivněného Démonem alkoholem. Na své si přijdou ti, kteří opovrhují libozvučným měkkým jazykem. Řádky jsou často psané hovorovým a neotesaným stylem alkoholika. Repertoár tohoto uznávaného spisovatele, který naturalisticky líčil romantickou krajinu či divoká zvířata, jsem si představovala docela jinak. Vše je zahaleno šedou rouškou démonické tajemnosti, surové otevřenosti a přitom nad slunce jasnější. Alkohol je všude mezi lidmi, takový sociální podpůrce. Jediné poslání, které zde objevuji? „Nepijte, zblbnete! Já pít ale budu a pil jsem vlastně rád...“ Knížku, která vyšla v roce 1914 pod názvem John Barleycorn vám docela doporučuji. (To ale neznamená, že by mě oslnila) Zvlášť těm z vás, kteří to občas přeháníte. Vám, kterým pití zajišťuje zábavu, známosti a přátele, vám, kteří se považujete vůči závislosti za imunní… vám, kteří pijete. Vždyť víte, alkohol občas nevyvolává příjemné stavy, vede místy i k agresi a je metlou lidstva. Netuším, jak jste na tom duševně, ale doufám, že se k podobným závěrům jako autor nedostanete. Zvlášť proto, že dva roky po vydání této autobio-
Číslo 4
Opilé myšlenky mi začnou řádit v mozku a můj Démon mi našeptává, že život je něco velkolepého a že my všichni jsme stateční a skvělí – svobodní jako bohové bezstarostně se povalující po trávnících a posílající tento přízemní, nicotný, konvenční svět k čertu. *** Zhruba vzato, jsou dva typy pijáků. Je tu člověk, kterého všichni známe, těžkopádný, bez fantazie, kterému červi opilství užírají mozek tak dlouho, až otupí; takový člověk chodí zpravidla široce rozkročen, má nejistý krok, často spadne i do příkopu, a když jeho extáze dosáhne nejvyššího bodu, pak vídává bílé myšky a růžové slony. Takový člověk je zpravidla předmětem vtipů v humoristických časopisech. Druhý typ pijáků má fantazii, vidiny. I když je takový piják podroušen, přece si vykračuje zpříma a přirozeně, ani se nepotácí, ani neupadne, a vždycky dobře ví, kde je i co právě dělá. Není opilé jeho tělo, nýbrž mozek. Srší vtipem a rozplývá se v družnosti. Nebo vídá přízraky a fantomy, kosmické i logické, jež na sebe brávají tvar sylogismů. A když je v tomto stavu, setřásá ze sebe slupky nejzdravějších životních iluzí a těžko snáší železný obojek nutnosti, svírající hrdlo jeho duše. *** V šeru se ke mně někdo blíží. Je to dělník z ranče, starý člověk. Co nejponíženěji přede mnou smeká, protože ve mně přece vidí pána nad svým životem. „Mozek má tak tupý, že ani neví, že je pouhý jev,“ chechtá se čirá logika. „Smysly ho šálí. Je otrokem snu o životě. Mozek má přecpaný nadpozemskými představami a pověrami. Věří v jiný, neskutečný, lepší svět. Naslouchal falešným fantasmagoriím proroků, kteří mu nalhali falešnou
Listopad 2009
Listopad 2009
Číslo 4
Fantastická postava
Démon alkohol ...“Proč tohle nenapíšeš pro budoucí muže a ženy?“ zeptala se Charmian. „Paměti alkoholika?“ ušklíbl jsem se, či spíš se ve mně ušklíbl Démon alkohol. To už je trik tohoto Démona, že dovede úsměv proměnit v posměšek, aniž na to hned upozorní.
Gústav | Program na listopad a prosinec
bublinku ráje. Cítí v sobě nevyslovitelné spříznění s čímsi vyšším, a vylhává si neskutečný život. Sama sebe vidí v mátožných vidinách, jež se fantasticky potácejí dnem i ve hvězdném prostoru. Nemá ani stínu pochyb o tom, že vesmír byl stvořen jen pro něho a že je předurčen k tomu, aby povždy žil v nehmotném a nesmyslném světě, který si on i lidé jeho druhu vytvořili z podobenství a klamů. Avšak ty, jenž jsi nahlédl do knih a pronikl mým hrozným tajemstvím, ty víš, čím je, že je bratrem tvým i prachu, rozmarem vesmíru, hříčkou chemických procesů, vyparáděným zvířetem, které vzniklo z vřeštící hromady, náhodou – dvěma palci, které mu umožnily se postavit. Je bratrem gorily a šimpanze. V záchvatu vzteku si buší pěstmi do prsou, řve a zachvívá se v divokých křečích. Zná příšerné atavistické pudy a je složen ze všemožných pozůstatků propastných a zapomenutých chtíčů.“ „A přece však snívá o tom, že je nesmrtelný,“ namítám chabě. „Je nesmírně pozoruhodné, když se takový tupý špalek masa může vyšvihnout na ramena času a projíždět se ve věčnosti.“ „Ach!“ zní odpověď. „Zavřel bys své knihy a vyměnil si místo s touhle bytostí, jež nezná nic než choutky a chtíče a jež je hříčkou svého žaludku a slabin?“ „V nevědomosti je štěstí,“ namítám. „Pak tvůj ideál štěstí je jako rosolovitá hmota, plující po klidném, vlažném ztemnělém moři.“ Ach, oběť Démona alkoholu ho nedokáže zdolat. „Jen na krok je vzdálen od ničivého požehnání Buddhovy Nirvány,“ dodává čirá logika. „Nu, dobrá. Tady je tvůj dům. Rozvesel se a napij! My osvícení, ty i já, přece víme, že všechno je bláznovství a fraška.“ A ve svém doupěti, jehož stěny jsou obloženy knihami, v onom mauzoleu lidských myšlenek, si popíjím a probouzím spící psy v zákoutích svého mozku a štvu je přes hradby předsudků a zákona, i svůdným labyrintem víry a pověry. „Jen se napij,“ říká čirá logika. „Řekové věřili, že bohové jim proto dali víno, aby zapomněli na bídu života...“ Ivanna Golagne
Strana C3
Pátek 20. listopadu - 20.00 hodin - restaurace Harcovna
Vykročil hlouběji k dalším svým tajemstvím v bytě. Vlastně mu patřil, takže by to neměla být tajemství. Měl by tu znát každý kout a tušit, kde má položené brýle a kde najde něco k jídlu. Ale nevěděl. V jeho ruce byla stále fotka Gustava. Pokaždé, když na ni mrkl, připadal si jako v pohádkovém světě. Zamlženém snu, kde je možné omládnout. Byl hlavní magickou postavou fantastického příběhu. Jeho vlastního příběhu. Přešel kolem zdi obličejů. Oči na něj stále stejně koukaly, kamkoli se pohnul. Po šedém linoleu došel až k bílým dveřím. Nerozmýšlel se. Vždyť má právo je otevřít, je doma. Dychtivě stiskl kliku a doslova rozrazil dveře místnosti, s nevyslovitelnou touhou zjistit co nejvíc. Zjistit, co je za nimi. „Chm,“ vydechl potichu a potlačil v sobě zklamání. Nedalo se říct, že by pohled, který se před ním otevřel zrovna nějak oslňoval. Co vlastně čekal? Že se před ním zjeví brána do jiné dimenze, do jiného světa? Že uvnitř bude někdo, kdo mu vysvětlí, co se děje? Že už to skončí a on bude moct nerušeně žít život jako jiní, o kterých ani netušil? Ne, tohle přece nemohl čekat. On musí pokračovat v cestě za poznáním až do konce. Ať to stojí, co to stojí. Naproti dveřím stál stůl, za ním kancelářská židle. Za židlí zabíralo snad půl zdi velké okno, kterým do pokoje proudilo zářivé denní světlo. Až z toho Gustav musel zamrkat. Prosvětlený pokoj byl vkusně doplněn abstraktními obrázky v uklidňujících tónech. Gustav znalecky pokýval hlavou. Tady se mu vlastně opravdu zalíbilo. Miliony očí jej nehybně nezkoumaly a on se mohl uvolnit. „A co teď?“ bezradně se podíval do očí své starší kopie, kterou stále držel v ruce. „Vím, že mi neporadíš,“ zaklepal ukazováčkem na skleněné čelo. „Poradit si musí každý sám.“ „I když jsi vlastně já,“ dodal. Šouravými kroky přešel místností, obešel stůl a posadil se. Svou podobiznu postavil na stůl a chvíli ji bezděčně pozoroval. Pak pohled upnul opět k místnosti. Zamžoural kolem a natáhl si nohy… Až si uvědomil, že jej vlastně bolí. Labužnicky se zaklonil se. Protáhl ruce a zívnul. Prsty si lehce protřel unavené zavřené oči. Znovu je otevřel a upřel na své okolí. Na stole leželo pár čistých papírů a stojánek na psací potřeby. A tu jej najednou napadlo, že jestli umí číst, musí potom umět i psát. Sebral první tužku, která mu přišla do ruky, a napsal: Jsem Gustav! Jsem Koryčanský. Ano, fungovalo to. Ale co vlastně čekal? Že nedokáže takovou triviálnost, jakou je psaní? Ruka se svezla v zamyšlení a přeškrtala vše, co před tím vyplodila. Po nějaké době Gustava přestalo bavit objevovat všechny jeho skvělé schopnosti a dovednosti. Zběžně prohlédl knihovnu v rohu, kde se nacházely rozličné tituly literárních autorů i učebnic. Některé vzal do rukou a prolistoval, jiné jen očima nechal zavřené. Vrátil se ke stolu. Když si podruhé sedl na pohodlnou koženou židli, všiml si něčeho, čeho si předtím nevšiml. Ten stůl měl i zásuvky! Další otevírající se schránky k jeho minulosti. Už jenom otevřít…
JABLKOŇ - Praha HROMOSVOD - Praha Jablkoň jablkoňuje a jablkoní a v tom jablkonění konce není… Je to hudba, která je jako vesmír, v němž všechno ještě čeká na objevení. (Corriere Delle Alpi, Itálie)
Vstupné v předprodeji: 110,- Kč, na místě 150,- Kč. Předprodej probíhá od 10. listopadu v T klubu, Hudebninách a knihkupectvích Nohavica a Librex. Sobota 21. listopadu - 19.00 hodin - evangelický kostel
MOCTET- soubor zobcových fléten KAMIL ŽVAK - violoncello Vstupné v předprodeji 110,- Kč, na místě 130,- Kč. Předprodej vstupenek probíhá od 10. listopadu v T klubu a v knihkupectví Nohavica a Librex.
Čtvrtek 26. listopadu - 19.00 hodin - Společenský dům
divadlo Berani z Těškovic 1+1=3 Hrají: Mgr. Dagmar Krayzlová, Soňa Ulmannová, Jiří Vavrečka, Ing. Pavel Prokop, Jakub Krayzel, Jiřina Vrublová, Ing. Oldřich Lindovský, Bc. Kamila Vavrečková. Režie: Jindra Režná.
Vstupné s místenkou: 80,- / 90,- Kč. Předprodej vstupenek probíhá od 10. listopadu v T klubu a knihkupectví Nohavica.
Město Rožnov p. R. ve spolupráci s T klubem - kulturní agenturou a Ludmilou Vaškovou zvou na výstavu SLOVO DALO OBRAZ GALERIE NA RADNICI Výstava knižních ilustrací Ludmily Vaškové.
Výstava potrvá do 5. ledna. Výstava je otevřena: pondělí až pátek - od 9 hodin do 15 hodin, sobota od 9 hodin do 12 hodin, neděle zavřeno.
Pondělí 7. prosince – 19.00 hodin – sál Společenského domu
HRADIŠŤAN Vánoční koncert
Vstupné s místenkou: 310,- /330,- Kč. Předprodej vstupenek probíhá od 12. listopadu v T klubu a knihkupectví Nohavica (býv. Lukas).
Ivanna Golagne
Strana C2
Číslo 4
Listopad 2009
Strana C3
Společnost
Strana D4
Listopad 2009
Číslo 4
A. Na gymnáziu jsem se zabydlel docela rychle. První den jsem ještě ani přesně nevěděl, kde je naše učebna. Byl jsem zvědavý, jaká bude naše třída, učitelé a jestli kuchařky dobře vaří. Teď už vím, že naše třída a učitelé jsou „fajn“ a kuchařky vaří výborně. Trochu jsem měl obavy z toho, jak si budu volit obědy. Brzy jsem zjistil, že moje obavy byly zbytečné. Stačilo si volení jednou vyzkoušet a už jsem to uměl. I když škola začala teprve nedávno, můžu říct, že jsem tu moc spokojený. B. Nová škola je skvělá, mám v ní ale pouze čtyři kamarády. Už jsem dokázala ztratit oba čipy, paní kuchařky jsou zde velmi milé a obědy snad nikde jinde nevaří lepší! Gymnázium se vůbec nepodobá popisům naší bývalé třídní učitelky. Naši noví hodní učitelé tu nejsou vůbec zlí ani přísní (to je hlavní). LÍBÍ SE MI TADY především, protože tady není šikana ani si starší nedovolují na mladší.
D. V nové škole jsem se zabydlel docela dobře. Šel jsem tam, protože je to nejlepší škola v Rožnově a ještě kvůli tomu, že tam mám dva sourozence. Tuto školu jsem si vybral, protože má dobrou pověst a kdybych tam nešel, tak bych musel chodit na nějakou obyčejnou základní školu. Rožnov má sice hodně dalších škol, ale já jsem si prostě vybral Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm. Ze začátku jsem nevěděl, jak mi to půjde, ale nakonec jsem zjistil, že mi to jde docela dobře. Také jsem nevěděl, jak tam vaří, ale zjistil jsem, že docela dobře, rozhodně líp než na mojí bývalé škole. Když byl první den školy, znal jsem přibližně půlku třídy, protože z mé bývalé třídy tam šlo deset lidí. A nakonec i já potvrzuji, že Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm je nejlepší škola v Rožnově. E. …Líbí se mi to, že můžeme používat školní kopírku. Výběr obědů ze dvou jídel je taky lepší. Nejvíce se mi líbí, že nás nikdo neokřikuje za každou maličkost a dovídáme se hodně nových zajímavostí.
F. Naše škola je velká a prostorná. Působí na mě příjemně a cítím se v ní dobře. Učitelé jsou na nás hodní. Líbí se mi velká tělocvična a venkovní hřiště. Jídelna je velká a máme výběr ze dvou jídel. To jsme na základní škole neměli. Naše třída je ve druhém patře, máme tam projektor, přes který nám učitelé pouštějí různé učební materiály. Jediné, co mi trochu vadí, je přecházení do jiC. Do nové školy jsem se těšila. Líbilo se mi tam, už ných tříd, ale jinak jsem spokojený. když jsem byla dělat přijímací zkoušky. Ale nebylo tak jednoduché najít učebnu, ve které jsme G. měli první hodinu. Škola, do které jsem chodila Do nové školy jsem nastoupil 1. září 2009. První dřív, byla rozdělená na pavilony, které byly rozdě- týden jsme se moc neučili, spíše jsme se selené na první a druhý stupeň, a na každých dve- znamovali se školním prostředím. Jednou z nejřích bylo napsané třeba 7. A, 9. C, jazyková větších změn jsou neustálé přesuny z učebny do učebna, …Zatím jsem se sice neztratila, ale už učebny. Máme spoustu nových předmětů, jako jsem párkrát málem přišla pozdě do hodiny, pro- třeba zeměpis, dějepis, informatika, biologie a obtože mi trochu déle trvalo, než jsem našla čanská výchova. Oproti základní škole je na gymsprávnou učebnu, ale jinak se mi ve škole moc lí- náziu o hodně lepší stravování. Ve srovnání se základní školou je na gymnáziu přátelštější atmobí. sféra mezi spolužáky. Díky gymnáziu mám sice
méně času na hraní na počítači, což mi zas tak nevadí, protože si myslím, že se mi vědomosti z gymnázia budou v životě hodit. Na gymnáziu se mi moc líbí a jsem rád, že jsem nezůstal na základní škole. H. Na gymnáziu se mi docela líbí. Mám tu nové kamarády, některé dokonce znám. Ale stýská se mi po mých přátelích z 5.května. Na gymnáziu mají moc dobré obědy! Je super, že máme známky na internetu, protože se už nemusím bát, kam jsem si založila žákovskou. Trochu mi vadí, že je na gymplu malá jídelna a že máme krátkou velkou přestávku. Jinak je gymnázium super! I. Když jsem přišel 1. 9. 2009 do školy, měl jsem trému. Nikoho jsem tam neznal a nevěděl jsem, jestli se se mnou někdo bude bavit. I o prázdninách jsem se trochu bál, když jsem si představil, že si budu muset zvykat na novou školu a na nové spolužáky. Ale teď už jsem si zvykl a nelituju toho, že jsem se rozhodl pro gymnázium, protože tu dělají dobré obědy, jsou tu dobří učitelé a taky se tu hodně naučím. J. Jsem mile překvapen, jaké to tu je. Moc se mi v nové škole líbí, že nemusím vstávat o tři čtvrtě na sedm, ale v sedm deset. Učitelé jsou na nás hodní, úkolů dostáváme tak akorát, a proto mám i čas na své záliby. Vaří tu i dobré obědy, i paní kuchařky jsou na nás hodné. To se mi na nové škole líbí. -red-
Číslo 4
bovku. Jenže sotva dorazím, už tu z východu i ze západu lezou další. Zleva houf kluků, tací vobejdové už vod pohledu, žádná inteligence národa. Zprava pak holky, vypadaj chytře a silně nad věcí. Ty holky si sedly na lávku nedaleko pod strom a nijak se vo mě nezajímaly, ale kluci mě hnedka zmerčili a začali dorážet. Chvilu sem to snášela a snad jim aji věřila, že sou fajnový. Že to ale bude mejlka mi docvaklo, až když mě nechali přivázanou ke stromu. Ty holky na nás furt bez zájmu civěly, až se konečně smilovaly, rozvázaly mě a ty druhý haranty poslaly do kelu. Byla sem jim hrozně vděčná. Viděla sem v nich svoje spasitele. Staly se mým životním vzorem. Vod tý chvíle sem za nima všude cupitala a ve všem je napodobovala. Asi to vypadalo dost blbě, pač mě bylo pět a jim sedmnáct. Nicméně
Listopad 2009
Rozhodla jsem se napsat malého průvodce zvyky, módou a hudbou posledních dvou dekád 20. století, nejen proto, že některé momenty byly nepochybně vtipné, ale také proto, abyste mohli nasát atmosféru tak trochu jiného dětství, než bylo/je to vaše. Nebyla jsem zřejmě tou pravou princeznou, o které zpívá Vypsaná fixa v písni s názvem roku mého narození, nicméně nejen panenky, ale i autodráha mohla být vděčným artiklem. Nebyla nic virtuálního, takže když přišla v objemné krabici, nemohli jste si pomoci a trhali a stavěli. A i kdyby přijely kolotoče, bylo by vám to zřejmě jedno. Kouzlo prvních joysticků se nedá zapomenout. Pokud mám zavzpomínat na další nepostradatelnou věc v mém mladém životě, vyjevuje se mi můj žlutý přítel mončičák. Nikdy jsem nepochopila, kdo byl schopen dát tomuto fenoménu tak vlezlé a zároveň roztomilé polozvířecí jméno. Pískal. Pak přestal pískat. Tím v mém krutém dětství ztratil smysl. A poté co se i sbírka céček odebrala na odpočinek (nutno podotknout, že byla z velké části zděděná po mém bratrovi, tudíž její historická hodnota byla nevyčíslitelná), poté co i fosforový paragraf ztratil kouzlo, se mé dětství dá považovat za uzavřené. V brzkém období puberty jsem začala chápat,
Strana D1
sem se jim snažila co nejvíc vyrovnat. Dělala sem se děsně chytrou a ačkoli sem eště neuměla ani malou násobilku, učila sem se ty jejich logaritmy, bo co to bylo, vo kerých porád mluvily. Kupovala sem si stejný voblečení, i když mi bylo velký, ale byla sem děsně pyšná, že nosim to samý co vony. A jelikož to byly drahý hadry, brala sem potají ňáký peníze rodičům. Vopičila sem se po nich, jako to dělaj maláči, když něco bezmyšlenkovitě vopakují po dospělých a ani neví, vo čem to mluví. Takovej ten váš malej velkej vzor. No a to by asi tak bylo vo mně všecko… Teda pardon, já se úplně zapomněla představit. Menuju se Česká republika. Nikola Valová
Strana D4
samozřejmě po svém, že je třeba se prezentovat, a po vzoru Public Enemy, americké rapové kapely, jsem nakoupila za uškudlené peníze z vrácených láhví šest monočlánků, vložila je do objemného prostoru v mamčině kuchyňském kazeťáku a vyrazila za barák. Na sídlišti ze mě měli lidé neskutečnou radost, protože je to vůbec nerušilo při nedělní siestě u televize. Nicméně, kamarádkám jsem se zavděčila. Jen ty fialové elasťáky mi bohužel hodně záviděly. ? Největším frajerem však nadále zůstával bratr mé nejlepší kamarádky, který nosil na krku cédéčko, nikoli k poslechu (protože CD přehrávač skoro nikdo neměl), ale jako módní doplněk. Začaly první diskotéky, na které bylo třeba se chystat už o půl 3, protože začínaly v 5. Konaly se v Domě dětí a mládeže a končily v 9. První modely, v nichž jsem se vydala na plac, byly neforemné a naprosto vystihující 90.léta. Ofina ala Dynastie (pěšinka oddělující dvě do stran vyfoukané vlny) byla stále in, nicméně taťkův fialový rolák XXL na mém tehdy ještě vskutku křehkém tělíčku vše do detailu podtrhl (byl samozřejmě v kalhotách, tzv. mrkváčích ?). V tomto mundúru jsme ovšem dostali poslední ránu až při našem pravidelném pokusu o breakdance. Začalo období objevu Nirvany, Prodigy a Offspring. Fialové roláky vystřídaly velkoobjemné chlupaté svetry přírodních barev a velmi
rustikální módní vlna. Vzájemně jsme se předháněli v bohatosti vzorů svých flanelových košil. Poté co moje maminka vzdala zašívání umělých děr ve všech kalhotách, které jsem měla, objevila jsem kouzlo spínacího špendlíku jakožto náušnice. Pak se Kurt zastřelil a my byli v šoku. Potvrdilo nám to, co jsme věděli vždy. Nepapat nic, co je v rozporu s pudem sebezáchovy. Děti ze stanice Zoo to zjistili taky pozdě. A některé vůbec, což je velmi smutné. K 16tinám mi bratr donesl kazetu, jež se pro mne stala začátkem další etapy, Korn – Life is Peachy. Ten nový zvuk mě totálně dostal a já věděla, co chci nechat zahrát na pohřbu. (Nicméně, to je něco, co se pořád mění, takže nyní mám nový playlist ?). Následovaly už jen pokusy zhodnotit mé zhruba 2leté snažení hry na bicí, a tak jsme stvořili ultraamatérskou skupinu, v níž se mísil punk s něčím neidentifikovatelným, což je celkem logický styl pro lidi, kteří to umí s nástroji jak módní návrhář s lopatou. Všechny tyto situace jsou nezapomenutelné a nechtěla bych vymazat z paměti ani jednu z nich. Je krásné se vracet a mít na co vzpomínat a zároveň se snažit, aby všechny tyto zážitky mohly mít do budoucna konkurenci. Šárka Jurajdová
Tohle musel mít opravdu každý aneb Pamatujete si ještě někdo něco?
Céčka – kdo je neměl, byl zkrátka „aut“. Céčka se dala dělit buď podle barev, nebo podle písmenek. Nejvzácnější byla „géčka“, „háčka“ a fosforové barvy. S céčky se ve škole hrála čára, dívky je nosily jako řetízky a v neposlední řadě se za ně dalo leccos výhodně vyměnit.
U nás na prolejzačkách a můj malej velkej vzor U nás na prolejzačkách za barákem bylo dycky narváno. Vono na našem sídlišti žila fůra děcek různýho věku. No a ti větší a starší měli přirozeně větší autoritu. To když vám řekli: „Padej vodsaď!“ jen těžko ste mohli vodporovat. Bylo lepší se zdejchnout bokem a hrát si na asfaltu se štěrkem, než aby vám ti dlouháni chrstli písek do vočí. Já sem byla tehdá eště malá holka a sama jsem mezi tu grupu rači ani nepáchla. Vobčas mě k sobě pod vochranu vzali ňácí starší, ale to vyšlo nastejno, páč sem mezi nima neměla žádný slovo, voni ze mě měli spíš prču a hráli úplně jinčí hry, než sem chtěla hrát já. Jednou takhle v neděli vo poledni, kouknu ven na to naše malý hřiště a vidím dočista prázdnej plac. Tak teda vyrazím co nejrychleji se dá, abych si tam mohla jakože v klidečku uplácat ňákou bá-
Listopad 2009
Číslo 4
80. a 90. léta očima Šárky Jurajdové
Nová škola očima našich nejmenších studentů Co říkají na Gymnázium v Rožnově pod Radhoštěm naši nejmenší spolužáci? Jak a co konkrétně se jim tady líbí? Jsou zde spokojení? Necítí se mezi velkými gymnazisty ztraceni? Co říkají na nové vyučující? Mají čas na své koníčky? Podívejme se, jak se na zdejším gymnáziu zabydleli jedinci z 1.A8. Jelikož nechtějí být nijak zviditelňováni, ani prostřednictvím textu natož fotografií, uvádíme místo jmen po sobě jdoucí písmena abecedy.
Společnost
Autodráha - byl to sen každého malého kluka (který ovšem často nakazil nejen svou mladší sestru, ale také celou rodinu). Autodráha Shadow se dala složit buď do tvaru osmičky, nebo oválu. Jezdilo se ve dvou drahách barevnými autíčky. Auta měla zespoda speciální vodící štětinky, které klouzaly po kolejničkách dráhy. Super pohon.
Diax – jedná se o bakelitovou promítačku, ke které patří jako příslušenství ještě diaprojektor na promítání dětských pohádek. Samotné pohádky byly na barevném „diáku“. Každá pohádka měla svou barevnou krabičku Čtyřlístek - časopis, který provedl dětstvím s popiskem. Pořizovací cena sto deset korun byla několik generací. Čtveřici z Třeskoprsk zná na to dobu docela vysoká. Nejoblíbenější každý. Vychází sice i dnes, ale na daleko pohádkou byl jednoznačně příběh tří prasátek. kvalitnějším papíře.
Číslo 4
Listopad 2009
Kazety - patřily mezi vrchol osmdesátých let. Snad každý si nahrával písničky z rádia. Často se také vylamovala pojistka, aby si majitel kazety omylem nesmazal své oblíbené hity. Nahrávací tlačítko „kazeťáku Tesla“ bylo totiž hned vedle tlačítka PLAY. Při nahrávání se mačkala obě najednou.
Pedro, polárka, tatranka nebo hořké kakao tyhle lahůdky patřily do regálů každé Jednoty. Klasická růžová trojvlnka chutnala po tuti-fruti, polárka se jedla zásadně dřívkem od nanuku a k tatrance neodmyslitelně patřil průhledný obal a minimum náplně. >>>>
Strana D1
Společnost Číslo 4
Listopad 2009
Strana D2
Společnost Listopad 2009
Číslo 4
Strana D3
Profil učitele
Mončičák – tato hračka také zajisté nechyběla v dětských pokojíčcích. Těžko nazvat tohle různobarevné stvoření „normálně“, zkrátka mončičák. Někdo měl doma žlutého, někdo modrého, jiný černého nebo růžového. A čím se vyznačoval? Po zmáčknutí bříška vydával zvuky – pískal.
Merkur – velmi oblíbená stavebnice především Igráček - hračka fe formě malé plastové figurky, pro kluky, která rozvíjela představivost, tvořivost nejčastěji lidské postavy, která představuje a také šikovnost. Ve své době velmi oblíbená, různorodé činnosti. dovolím si říct, že neměla konkurenci. Veronika Lukášová
soké jsem nebydlela na koleji, takže jsem tam ani moc nepobývala a nemohla řádit ;). Střední škola byla vážně lepší… Hobby: Určitě hudba (metal, rock, někdy něco lehčího - třeba Portishead apod.), hodně se dívám na filmy a ráda dělám hand-outy (pozn. red.: papíry s doplňkovým materiálem, prospekty), což jste si určitě všimli … Pak taky grafika. A asi v 17 jsme měli kapelu a hrála jsem na bicí, ale pak se to rozprchlo po školách a dneska umím asi takových pět rytmů. Talent: Mám talent se rychle rozčílit a rychle vychladnout. A pak ještě talent se válet. To by mi šlo. Jméno: Šárka Jurajdová Předmět: Angličtina Narozeniny: 4. března Pět výstižných slov: originální, veselá, ener- Poznávací znamení: kravata a číny (pozn. red.: Pro nevědoucí: speciální typ zavazovací obuvi pogická, cholerická kravaťačka Její studentský život: Tak na střední to bylo ta- nejvíce vyráběný v Číně.) kové divočejší, nicméně jsem si to užila, a na vy- Vztah ke gymplu: Ten vztah je určitě pozitivní,
Deník gympláka Trilogie omylů
„Crrr!“ zazvonil budík a vytrhl mě z krásného snění. „To už mám zase vstávat?!“ Vyhrabala jsem se naštvaně z postele, ale pomyšlení na dobrou snídani od maminky, která už voněla z kuchyně, mi zvedla náladu. Zatímco jsem v klidu jedla snídani, zazvonil mi mobil. „Čau, ty jsi nemocná?“ „Ne, proč?“ „No víš, že je za pět minut osm a ty tady ještě nejsi…“ „COŽEEE?!!“ Mobil mi vypadl z ruky, a tak se hovor náhle ukončil, vzala jsem si věci a utíkala do školy. Do třídy jsem vtrhla jako velká voda v 8:15, ale místo přivítání se na mou hlavu sesypaly jen sarkastické poznámky…“ Hmm, Julie. Zase pozdě, že? Stejně jako nedávno.“ S ironickým úsměvem poznamená můj třídní učitel, který nemá rád, když mu někdo narušuje jeho hodinu matematiky. „Promiňte, já jsem tak trochu zaspala.“ „Tak trochu? Uvědomte si, že máte zpoždění 900 vteřin!“ No to je vážně den blbec, horší už to snad ani být nemůže - pomyslím si, ale ještě netuším, co mě čeká … Konečně skončí svou přednášku a propustí mě. Naštvaně si vyházím věci z tašky a najednou se mě zmocní pocit, že tohle už se jednou stalo. Když o tom tak přemýšlím, vybaví se mi můj první den na gymnáziu, ten chladný zářijový den, kdy slavila úspěch moje ignorance velkých digitálních číslic, jež oznamovaly osm hodin ráno, a nechala mě dál spát. Den před 1. zářím jsem byla hrozně vyklepaná, protože mě čekala nová škola a zatím neznámí spolužáci. Moje pokusy usnout byly bohužel neúspěšné a díky tomu se mi podařilo ráno zaspat. Jako by toho nebylo málo, podařilo se mi ztratit se v nové škole a myslela jsem si, jaké mě potkalo štěstí, když v dálce na konci liduprázdné chodby
Číslo 4
upoutal mou pozornost nějaký kluk. Doběhla jsem ho a v mylném domnění, že je to žák staršího ročníku, jsem se s ním dala do řeči: „Ahoj, nevíš, kde bych mohla najít třídu 1. A?“ zeptala jsem se ho a vylíčila mu celou svou situaci. „Jo klidně tě tam dovedu, mám stejnou cestu.“ „To by bylo fajn. Celkem by mě zajímalo, jaký bude můj nový třídní…Doufám, že to nebude podobná katastrofa jako na základce.“ „No nevím, nemůžu to posoudit z tvého pohledu, ale myslím si, že ho znám dost dobře.“ Tahle informace mě zaujala, ale než jsem ho stihla podrobit křížovému výslechu, sáhl po klice dveří, u kterých jsme zastavili. Otevřel dveře. Vešel dovnitř. Třída vstala. A já jsem zůstala stát ve dveřích a nechápavě to sledovala. „Sedněte si!“ zavelel mým novým spolužákům. „A mohla bys, prosím tě, zavřít ty dveře?“ Můj výraz v tu chvíli opravdu připomínal člověka, co mu "ulítly včely", ale nakonec jsem ty trapné dveře zavřela a sedla si na první volné místo, které mi přišlo na oči. „Julie, Julie, abys nám tady neusnula, tak si půjdeš spočítat pár příkladů na známky,“ vytrhne mě třídní z mých úvah. „No nazdar. Tohle je teda pro mě přímo španělská vesnice!“ „To bude v pohodě, já ti poradím.“ Usměje se na mě povzbudivě moje spolusedící Katka. S vražedným výrazem docupitám k tabuli. Navzdory pár drobným chybám známku díky Katce vytáhnu na 2- a spokojeně se jdu zase posadit. Třídní ovšem moji radost nesdílí, neboť se těšil, jak bude sázet pětky. Ještě, že je Káča taková kámoška, pomyslím si, a při tom si vzpomenu na pokračování onoho katastrofického rána, kdy jsem nejen stihla přijít pozdě, ale i ztrapnit se před novým třídním… a vůbec vyšít si parádní
Listopad 2009
ostudu. … To, že ze mě udělal naprostého magora, mě hrozně naštvalo. Zatímco jsem se utápěla ve svých pomstychtivých myšlenkách, třídní četl školní řád, když tu se vedle mě ozvalo: „Čau, já jsem Katka. Nechci být zvědavá, ale co se to dělo?“ „COŽEE?!“ zazněl místností můj poněkud nečekaný výkřik. Víte, moc často se nestává, že byste se lekli tak obyčejné věty, ale když plánujete takovou pomstu, jako je například oběšení na dentální niti nebo vypíchnutí oka zubním kartáčkem, tak rozhodně nečekáte, že se s vámi začne někdo seznamovat. „Už zase vy? Co kdybyste se nám radši představila, abychom věděli, kdo nám to tady řve?“ řekl třídní mírně rozladěný mým poněkud hlasitým projevem. „No… Já … Já jsem Julie…“ „A dál?! To jste snad zapomněla, jak se jmenujete, či co? Chcete nápovědu 50:50 nebo pomoc publika? Chtít můžete, ale nikdo z nás vaše příjmení očividně nezná, tudíž si budete muset vzpomenout sama.“ Samozřejmě, že znám svoje příjmení, ještě přece nejsem tak blbá, abych si na něj nemohla vzpomenout! Tak jsem mu ho teda řekla a naštvaně si sedla. Po dalším „úžasném“ trapasu jsem si náladu zvedla alespoň tím, že jsme se s Katkou skamarádily a prokecaly spolu celý den. Z mých sentimentálních vzpomínek točících se okolo prvního školního dne na gymplu mě vytrhne zvonek ohlašující konec hodiny. KONEČNĚ! Při odchodu z učebny mi zazvoní mobil. „Omluvila jsem tě u třídního, za pět minut mě čekej před školou.“ Proč?! CO se stalo?! Lafi & Keisí
Strana D2
dělám to, co mě baví, ale někdy přijdou i takové dny, kdy nálada není ani na jedné straně, to je potom trošku „psycho“. Ale víceméně vycházím se všema třídama, s každou z nich si člověk musí vybudovat vztah, a jak se jeden chová k druhému, tak se i on chová k němu. No, a když to nejde, tak se “ blbě učí a blbě se tam učí“… Proč je učitelkou? Když všechny děti kolem chtěly být buď princeznou, nebo astronautem, tak já jsem chtěla mít papírnictví. Byla jsem naprostý blázen do papírů a tužtiček a kružítek a všeho možného. A pak se ve mně objevila kapka toho exhibicionismu, no, a když to spojíte, tak máte učitele. Nika Reiler
Netopýří cesta za světlem poznání z Majáku Kam jsme se tak moc těšili minulý měsíc? No do Bezdědic! Tuším, že to bylo 5. – 7. 10. 2009, kdy jsme se úplně vykašlali na školní aktivity a nahradili je plnohodnotnou zábavou. Jednoduše, každý, kdo si něco dokáže představit pod pojmem PEER, tuší, co se dělo. Naučně jsme se bavili… Nebudu to s positivismem přehánět. Ano, náš výlet měl i svá negativa. Kromě toho, že jsme museli překonat bezbřehou vzdálenost Rožnov – Praha, a pak ještě autobusem hodinu Praha – Bezdědice (za zvuku nezapomenutelné melodie „V hospodě U Tří bernardýnů“ a taky „Šla Nanynka do zelí“), kromě toho, že jsme se opět vážně bavili o viru HIV a některé z nás rozbolela soustředěním hlava, až nám bylo doporučeno doplňovat pitný režim, kromě toho jsme také zažili poučnou přednášku o lidských papilomavirech, které způsobují rakovinu děložního čípku a jiné šeredné věci, které byste nechtěli ani vidět, natož o nich slyšet! Tímto na vás zodpovědně apeluji: Holky, choďte ke gynekologovi! Možná se
i nechte naočkovat. Ale jinak bylo všechno veselé a pěkné, nebojte. Z odlehlé vesničky Bezdědice o třech domcích a Domově dětí jsme se dostali i do civilizace. Netušila jsem, jak nevzdělaná je Mladá Boleslav. Kromě toho, že netušili, kde najít v osm hodin ráno útočiště, netušili ani základní informace o AIDS (až na jednoho pána, který měl modré rty a představili jsme se mu jako HIV pozitivní). My je ale zdolali a úspěšně vytvořili podklady pro sbírku LABESTRA (Láska beze strachu), která proběhne na Valentýna příštího roku. Všichni se odteď těšte na roztomilé valentýnky za dvacku, které přispějí vaší informovanosti. Nebudete jako ti mladí z Boleslavi. My vás snad poučíme. Teď následuje malá rada pro partnerské vztahy: Nehrňte se do nich… Ne, to je jenom vtip. Pouze si uvědomte, co je ve vztahu důležité. Je to tolerance, komunikace, důvěra, cit, společně trávený čas, můžou to ale být i naprosté banality. Nežeň-
te se do vztahu s násilníkem, žárlivcem, hysterikem, alkoholikem a jiným závislákem či nezaměstnaným. Taky si uvědomte, že každý od vztahu očekává něco jiného. Někdo PoPo a DuPo (Posedět, Popovídat a Duševní Porozumění), někdo OSTA, SEZA, UU a NESTA (Obdiv STÁle, SEx kdykoliv se ZAchce, Uvařeno Uklizeno a NEzatěžovat STArostmi). Moudrá to slova Mudr. Uzla. Zdá se vám mé povídání docela chaotické? Ano, chaotické to občas bylo. Pokud ale chápete slova jako vykousnout se a rádi přejímáte přízvuk, zatímco se bavíte o patologii, uklízení okolo postele umírajícího vyprazdňujícího se a přenosu HIV u lesbiček, neztratili byste se. Na příští Maják a své přátele z celé republiky se těšíme v březnu 2010, tentokrát si to užijeme přímo v centru Prahy. Dalším diskutovaným tématem bude Antikoncepce. Ivanna Golagne
17. listopad ,,Aaii!“ vyklouzne mi z úst. Naší učitelce totiž zaskřípal nehet o tabuli, zrovna když nám psala zadání úkolu. Mohla si to odpustit. Oboje. Jak úkol, tak i zaskřípání. Jedu ze školy, sedím v autobusu a přemýšlím nad zadáním slohové práce: 17. listopad. Nevím, co se 17. listopadu dělo, protože v té době jsem ještě chodila s andělíčky na houby. Jasně, rádia, televize... V tom mě ale z mého zamyšlení vytrhne Béda: ,,No Ev, posloucháš ty mě vůbec?“. S odpovědí NE se musí spokojit. Taška letí do kouta a já si sedám za stůl..zapínám počítač.. 17. listopad..vyhledat.. a vida, něco se objevilo. Otázkou je, co přesně mám napsat. To, že v roce 1939 zemřel Jan Opletal, bych snad mohla, ale že se z jeho pohřbu, ze kterého se vyklubala demonstrace, stala jen další záminka k boji proti studentům, to už raději ne. A že následný boj dospěl k uzavření několika kolejí a vysokých škol, už vůbec ne. Také bych mohla
Číslo 4
napsat, že o 50 let později se uctění památky J. Opletala změnilo opět v demonstraci. Ale raději pomlčím o zakročení tehdejší vlády proti studentům, protože to bylo snad ještě horší než v roce 1939. Že se postupně zapojovali další a další lidé do celonárodní revoluce, je, myslím, též podstatné. O počtu mrtvých se raději nezmíním. ,,Ev, večeře!“ volá na mě máma. ,,Už letím,“ odvětím jí. No, když tak uvažuju; oba dny se změnily v drsné protesty, při kterých zahynulo a bylo zraněno nespočet lidí, ale zároveň vstoupily do dějin našeho národa. Napíšu, že 17. listopadu je Mezinárodní den studentstva a že máme volno. To je totiž asi jediná pozitivní zpráva na celém 17. listopadu. A černá kronika se mi opravdu psát nechce. Vlastně bych mohla ještě uvést, že revoluce měla velmi kladný vliv na pozdější vývoj ČR. ,,Mami, co si myslíš o 17. listopadu?“ ptám se mámy u večeře. ,,No, to ti můžu říct celkem
Listopad 2009
přesně. V roce 1989 jsem se totiž účastnila Sametové revoluce. Slyšela jsem písničky od tenkrát zakázaného Karla Kryla a skandovala: Máme holé ruce! Ale také jsem zahlédla tvrdé zákroky tehdejší policie proti demonstrantům. Nejsou to krásné vzpomínky, ale když se zamyslím nad tím, jaký měla ´naše´ revoluce podíl na pádu režimu, jsem na sebe pyšná.“ A to by bylo asi vše k 17. listopadu. Tak, úkol už mám napsaný. Je formou zpovědi jedné účastnice demonstrace. Že onou účastnicí byla moje máma, to už paní učitelka vědět nemusí. ,,Někdo ti volá…,“ ozve se mobil. Jé, Béda. ,,Čau, Ev! Nezajdeme na tenis?“ ,,Jasně!“, odpovím mu, protože s úkolem už žádné starosti nemám. LuKo
Strana D3
