Recenze Łukasz Polniak: Patriotyzm wojskowy w PRL w latach 1956–1970. Wydawnictwo TRIO, Warszawa 2011, 332 s., ISBN 978-83-7436-262-7. Prací zabývajících se polskými soudobými dějinami vojenství, tj. obdobím po druhé světové válce, je v porovnání s obsáhlou historiografií k předcházejícím historickým etapám jako šafránu. Důvody pro to mohou být různé. Dějiny komunistické armády jsou pro badatele v porovnání s předcházející slavnější polskou vojenskou historií, z níž se odvozují současné vojenské tradice, méně přitažlivou etapou. Určitou roli může hrát i omezená dostupnost archivních pramenů, na něž se s výjimkou spisů předaných do archívu Ústavu paměti národa (Instytut Pamięci Narodowej) vztahuje třicetiletá ochranná klauzule a zpracování těchto archivní fondů je často jen na počáteční úrovni. Nelze vyloučit ani vliv svého druhu „spiknutí“ staronových elit, které si nepřejí, aby se o této minulosti nezávisle bádalo, jak naznačuje jeden z mála autorů pracujících nad těmito tématy, Lech Kowalski.1 Každopádně badatelské výsledky na tomto poli jsou sporé. Už jen z toho důvodu je nutné uvítat knihu vědecko-pedagogického pracovníka Vysoké vojenské školy pozemních vojsk ve Vratislavi Łukasze Polniaka „Vojenské vlastenectví v PLR v letech 1956–1970“. Ačkoliv tradicionalističtí vojenští historici by zřejmě tuto knihu nepovažovali za příspěvek k jejich oboru, v širokém pojetí dějin vojenství, tak jak jsou definovány jako podobor historické vědy například v německy mluvících zemích,2 je tato kniha bezesporu cenným badatelským příspěvkem ke studiu politického využívání vojenského-stranického pohledu na historii a jeho prezentace v rámci užitých dějin (public history) s cílem dodat legitimitu komunistické vládě. Předmětem zájmu knihy je analýza společensko-politického jevu charakteristického pro období vlády Władysława Gomułky (1956–1970), pro nějž autor zavádí pojem „vojenské vlastenectví“. Łukasz Polniak tím navazuje na starší práce, které se zabývaly otázkou nacionalistické legitimizace komunistické vlády v Polsku,3 přičemž se soustředil na jeden z myšlenkových proudů v tomto úsilí po hledání chronicky chybějící legitimity, a sice na využívání polské vojenské minulosti pro obhajobu komunistické přítomnosti. Kniha je rozdělena do pěti volně na sebe navazujících kapitol. První z nich obšírně definuje nově zaváděný pojem „vojenské vlastenectví“ a uvádí ho do kontextu dosavadního bádání nad legitimizačními snahami polských komunistů. Druhá kapitola sleduje veřejné projevy ideologie „vojenského vlastenectví“ při oslavách velkých svátků komunistického státu (zejména 15., 20. a 25. výročí založení Polské lidové republiky v letech 1959, 1964 a 1969 a tisíciletí polského státu v roce 1966). Třetí kapitola se zabývá státem řízenými propagandistickými akcemi v duchu ideologie „vojenského vlastenectví“ s protiněmeckým obsahem zacílených jak na polského tak i zahraničního příjemce. Čtvrtá kapitola je věnována projevům této ideologie v masové kultuře 60. let, z níž si autor vybírá hrané filmy určené pro biografy i televizi. Poslední kapitola se věnuje výsledkům dobovým průzkumům veřejného mínění na téma vztahů Poláků a Polska ke Spolkové republice Německo. Jednotlivé kapitoly jsou spíše samostatnými tematickými fragmenty než vzájemně navazujícím narativem, což poukazuje na obtížnost uchopení tématu a nutnost jeho „sektorového“ studia tam, kde se dostatečně materializoval v pramenné základně. „Vojenské vlastenectví“ Gomułkovy éry mělo podle autora čtyři hlavní znaky: 1) protiněmeckost, 2) kult armády a vojenského
étosu, 3) romantismus a 4) prosovětskost (s. 30–32). Každý z těchto konstitutivních prvků „vojenského vlastenectví“ je přitom nejednoznačný a autor si z něj zpravidla vybírá jen jeden z jeho rozměrů, který zapadá do teze knihy. Protiněmecké zaměření (antyniemieckość) této ideologie se zdá být na první pohled očividné. Je namířené na německý národ jako na historického nepřítele Poláků, jehož poválečným státním ztělesněním a pokračovatelem neblahých expanzivních tradic byla Spolková republika Německo. Protiněmecké zaměření se týkalo také polského nároku na „západní a severní území“ (Ziemie Zachodnie i Północne), které se staly součástí Polska po roce 1945. K Polskému státu přitom patřily naposledy za Piastovců na konci středověku a západoněmecká vláda vnímala novou polskou hranici na Odře a Lužické Nise jako provizorní. Uznána byla až Varšavskou smlouvou mezi polskou a německou vládou z roku 1970. Protiněmecké nálady živila i německá menšina, která na těchto územích i po útěku a vysídlení zůstala a Polská sjednocená dělnická strana (PSDS) se snažila dokazovat odvěkou polskost těchto území a potírala projevy německého živlu. Je však škoda, že se autor více nezabývá otázkou, jak se ve své době polští komunisté vyrovnávali se skutečností, že existovaly dva německé státy. Zatímco jeden byl sovětskému bloku nepřátelský, druhý do něj byl integrován. Jak polští komunisté v duchu nacionalistické ideologie vysvětlovali, že jednou jsou Němci nepřátelé a jednou přátelé? Jakými sémantickými a argumentačními prostředky, pokud vůbec, rozlišovali mezi východním a západním Německem? A konečně, pokud dostatečně nerozlišovali, nesnažili se jejich spojenci z NDR – vybaveni ostatně dobře vyvinutým smyslem poučovat ostatní, což ukázali v roce 1968 v případě Československa i v roce 1981 během zvažování vojenského řešení krize režimu v Polsku – intervenovat v této záležitosti a přimět sousedy na druhém břehu Odry a Nisy k respektování jejich existence? Zmínky o „skrývané, ale faktické nedůvěře vůči NDR“ (s. 87) nejsou podle mého názoru dostatečným vyrovnáním se s tímto problémem a nechávají tuto otázku otevřenou. Podobně je to s prosovětským zaměřením této ideologie, které je rovněž nabíledni. Vztah Polska k SSSR byl jedním z témat, která zůstávala v Polsku tabu i po určité liberalizaci v roce 1956 a ruský imperiální nárok vůči Polsku se maskoval buď za průhlednou nálepku „socialistického internacionalismu“ nebo za vážnějším argumentem „polského národního zájmu“, který nedovoloval oficiálně nastolovat traumatická témata, jakým například bylo vyvraždění polských důstojníků v Katyni. Oficiální nekritické uctívání dobrých vztahů se SSSR však stálo v ostrém kontrastu s protisovětskými či protiruskými náladami ve společnosti, která měla bohaté negativní zkušenosti s velkým východním sousedem, a režim se musel s těmito více či méně latentními postoji vyrovnávat a reagovat na ně. Dalším rozporuplnou složkou „vojenského vlastenectví“ je kult armády a vojenského étosu. Pěstování národní hrdosti spojené s úctou k ozbrojené síle jako garantovi národní existence mělo v Polsku dlouhou tradici. „Vojenské vlastenectví“ bylo bezpochyby spojené s úhlem pohledu armády, ovšem armády, která bojuje proti Němcům za „národní a sociální revoluci“, tj. za porážku jednoho z nepřátel polského státu a za obnovu Polska jako socialistické země přátelsky nakloněné Sovětskému svazu. Také vzhledem k tomu, že partyzánské komunistické formace nejsou armádou v pravém slova smyslu, byl by možná přívlastek válečný příhodnější než vojenský. Ideologům tohoto fenoménu šlo především o využití činů dosažených v ozbrojeném boji, nikoliv o práci „naftalínů“ sedících v kanceláři v zázemí. Vojáci, kteří nebojovali, nebyli z hlediska této ideologie příliš dobrým příkladem. Stejně tak přívlastek vojenský může sugerovat větší úlohu armády při jeho vytváření. V podstatě šlo ale o „vojenské vlastenectví“ bez vojska. „Hlavní ideolog vojenského vlastenectví“, jak autor označuje publicistu plk. Zbigniewa Załuského (1926–1978), sice byl důstojníkem v činné službě, ale o dalších personálních nebo organizačních souvislostech mezi sledovaným jevem a armádou jako organizací v knize příliš není. „Vojenské vlastenectví“ se tak zdá
1 Lech Kowalski, Komitet Obrony Kraju. Semper, Warszawa 2011, s. 11–14. 2 Např. Jutta NOWOSADTKO, Krieg, Gewalt und Ordnung. Einführung in die Militärgeschichte. Edition Diskord, Tübingen 2002. 3 Mezi nejdůležitější knihy patří práce Marcin Zaremba, Komunizm, legitymizacja, nacionalizm. Trio, Warszawa 2001.
144
HaV – 3/2013
Recenze být jevem, který se soudobou armádou příliš nesouvisel, a jeho kořeny vycházely spíše z těch míst politického systému, kde se nejvyšší vojensko-policejní složky prolínaly se stranickým aparátem. Autor také nepoužívá žádné dokumenty z vojenských archívů, vystačí si s dokumenty z ústředního a vratislavského vojvodského výboru PSDS. Prvek romantického pohledu na národní dějiny jako na dějiny krutých bojů o národní existenci byl vypůjčený z 19. století a adaptován na 20. století. Přesto i zde byly zřetelná nuance, poněvadž zájmem „vojenského vlastenectví“ nebylo ukazovat vzor polského hulána jako hořícího vlastence, který se hrdinně vrhá na koni s šavlí v ruce proti tanku (což byl ostatně mýtus úspěšně rozšířený po světě nacistickou propagandou, podobný motiv se objevil nicméně i ve filmu „Lotna“ Andreje Wajdy z roku 1959), ale vojsko jako národní ozbrojenou sílu, která dosáhla vítězství. Oproti polské filmové škole z 50. let usilovali ideologové „vojenského vlastenectví“ o obraz úspěchu polského vojáka a polské armády, která došla až do Berlína a vyvěsila polskou vlajku na Sloupu vítězství na křižovatce Großer Stern. S tím také souvisí problém používání pojmu „vlastenectví“, který se sice v této době vyskytoval s vysokou frekvencí, ale ve skutečnosti šlo spíše o nacionalismus, který na rozdíl od vlastenectví jako citového vztahu jedince k vlasti byl komplexní politickou ideologií. Předmětem sporů může být i časové vymezení na období mezi léty 1956 a 1970 odkazující na období vlády Władysława Gomułky a jeho stranické frakce. Toto vymezení je nutné vnímat spíše jako pracovní pragmatickou časovou hranici. „Vojenské vlastenectví“ jako jedna ze struktur polského nacionalismu nevzniklo ani neskončilo s Gomułkou, nýbrž existovalo v celém průběhu polských moderních dějin a bylo jen naplňováno různými obsahy. Po masovém odmítnutí „stalinismu“ nalezla staronová vládnoucí elita kolem Gomułky ideologické prameny legitimizace jejich vlády v nacionalismu. V období Gomułkovy vlády se pak tento nacionalismus výrazně opíral o vojenské prizma národních dějin. Rozvoji této ideologie nahrávala celá řada okolností. V roce 1956 vyvstala potřeba nalézt jiný ideologický základ komunistické vlády, který by byl odlišný od odmítnutého „stalinismu“. Na místo třídní komunistické ideologie, která rozdělovala národy podle tříd, byl nalezen přijatelnější legitimizační ideologie v nacionalismu, která už nerozdělovala polský národ na třídy, nýbrž ho naopak měla sjednocovat. Toto období bylo také etapou polských dějin, kdy se k moci dostala generace, pro niž byla druhá světová válka formujícím generačním zážitkem. Bývalí bojovníci z prokomunistických ozbrojených formací vytvořili v PSDS stranickou frakci tzv. partyzánů (partyzanci) na čele s divizním generálem Mieczysławem Moczarem (1913–1986) a generálem zbraní Grzegorzem Korczyńskim (1915–1971), která se přes válečný nacionalismus snažila prosazovat i svoje partikulární zájmy. S tím souviselo i ovládání politického diskursu jak přes svazy veteránů (zejména Svaz bojovníků za svobodu a demokracii /Związek Bojowników o Wolność i Demokrację/, jehož předsedou byl v letech 1964–72 právě Moczar), tak prostřednictvím masové kultury. Tato skupina komunistů tak využila potenciálu, který v sobě v této době měl celonárodní boj Poláků proti německým okupantům za druhé světové války pro aktuální legitimizaci vlády a prosazování svých partikulárních zájmů. Politický pád „soudruha Wiesława“ a generační obměna s nástupem Edwarda Gierka na začátku 70. let, se kterou souviselo i postupné odstavování „partyzánů“ z nejexponovanějších pozic, však neznamenala konec „vojenskému vlastenectví“, ale byla příležitostí k jeho aktualizaci. Nutnost změny ukázaly ostatně i okolnosti Gomułkova pádu. Na začátku prosince 1970 byla mezi Polskem a Spolkovou republikou podepsána Varšavská smlouva, která umožnila navázání vzájemných styků a garantovala polskou západní hranici. Tato stabilizace vzájemných vztahů však vzala částečně vítr z plachet „vojenskému vlastenectví“ založeném na protiněmeckých postojích. Několik dní na to došlo ve velkých městech na pobřeží baltského moře k dělnickým nepokojům, které Gomułka nechal potlačit silou a došlo ke krveprolití. Proti demonstrantům byla tehdy nasazena i armáda, což
její příslušníci nesli zvlášť trpce, ale v očích obyvatelstva zůstala armáda v podstatě čistá. Nabízí se tudíž otázka, jdoucí za rámec této knihy, jak se jev „vojenského vlastenectví“ vyvíjel dál do roku 1989 a jaký vliv na něj měla změna režimu a přechod k demokracii? Existuje určitá forma „vojenského vlastenectví“, tj. polského nacionalismu formovaného válečnou zkušeností, i dnes? Podstatná je kapitola, která zkoumá tento jev na příkladu kinematografie, v níž si „partyzáni“ dokázali prosadit natočení řady filmů odrážejících právě ideologii „vojenského vlastenectví“. Filmy Jerzeho Passendorfera nebo Czesława a Ewy Petelských byly „partyzány“ vítaným příspěvkem k vytvoření hraných filmů odrážejících představu o druhé světové válce z perspektivy polských komunistických vojenských formací. V popředí jejich zájmu stál voják a jeho hrdinský ozbrojený boj, který byl korunován vítězným vztyčením polské vlajky nad pokořeným Berlínem. V té době v Polsku vznikají i v českých zemích populární televizní seriály „Kapitán Kloss“ (Stawka wyższa niż życie) nebo „Čtyři v tanku a pes“ (Cztery pancerni i pies). Na rozdíl od Československa nebyla 60. léta v polské kultuře příliš úspěšnou dekádou, neboť po slibné „destalinizaci“ následovala tzv. „malá stabilizace“ a byrokratické omezování tvůrčí svobody. Zatímco v Československu se točily kritické filmy o současnosti nebo se v nich demytizovala a problematizovala minulost a dva filmy vyrobené v ČSSR vyhrály amerického Oscara, polské kinematografii dominovaly značně mýtotvorné historické filmy zpracovávající zejména látku z druhé světové války. Łukasz Polniak v knize „Vojenské vlastenectví v PRL 1956–1970“ definoval a na bohatém empirickém materiálu dokázal existenci fenoménu, který označil jako „vojenské vlastenectví“. To, že se mu tento jev podařilo někde pevně uchytit, zatímco jinde mu trochu protéká mezi prsty, není u takto zaměřených prací žádná výjimka a ani velký nedostatek. Odvážný pokus, který podnikl, je podstatným přínosem pro pochopení legitimizace vlády historickou pamětí opřenou o válečnou martyrologii a o autoritu armády, a to nejen v Gomułkovském Polsku, ale nabízí se i jako pobídka k rozvinutí těchto úvah do širších souvislostí. Polniakova kniha je tak cenným příspěvkem do debaty, která je vlastně teprve na svém počátku. Václav Šmidrkal
Michael H. Clemmesen – Marcus S. Faulkner (eds.): Northern European Overture to War, 19391941: From Memel to Barbarossa, History of Warfare 87. Brill, Leiden – Boston, 2013. 520 s., ISBN 978-90-04-24908-0. Napriek neutíchajúcemu záujmu, dejiny druhej svetovej vojny v Európe ponúkajú stále dostatok nových, menej známych tém. Medzi ne rozhodne patrí i širší rámec vývoja na severe kontinentu. Hoci strategický význam priestoru v 30. rokoch minulého storočia narastal, historici mu zatiaľ nevenovali veľkú pozornosť. Oprávneným poukazom na intenzívne prepojenie Škandinávie a Pobaltia sa editori vyhli geografickým záludnostiam a nepriamo pripomenuli dvojdielnu monografiu Davida Kirbyho The Baltic World.1 Zborník obsahuje dvadsaťtri tématicky a koncepčne rôznorodých štúdií, referátov z medzinárodnej konferencie v Kodani v júni 2010. Ich vysoký počet nám, žiaľ, bráni vnímať všetky podrobnosti. Prvý „blok“ je venovaný miestu tohto regiónu v strategickom myslení veľmocí v predvečer a v zvolenej etape druhej svetovej vojny. Azar Gat, popredný historik stratégie, poodhalil
1 David G. KIRBY, Northern Europe in the Early Modern Period: The Baltic World 1492–1772 a The Baltic World 1772–1993: Europe´ s Northern Periphery in the Age of Change. London 1991, resp. 1995.
145
Recenze na príklade známeho mysliteľa a komentátora Lidella Harta menej známe aspekty appeasementu a jeho potenciál smerom k „studenej vojne“. Politológ Jeppe Trautner prispel sondou do „operačného kódu“ lídrov v zastupiteľskej demokracii. Návrh typológie osobnostných postojov k vojnovým konfliktom testoval na britskej diskusii po Mníchove a v menšej miere, aj na postojoch dánskej politickej elity. Andrew Lambert podrobne analyzoval britskú stratégiu v Severnom mori v období „divnej vojny“. Práve tu mala mať Veľká Británia strategickú prevahu, no súhrou viacerých faktorov ju Churchillova Admiralita nedokázala uplatniť. Štúdia Borisa V. Sokolova o príprave a priebehu sovietskeho nástupu v Pobaltí zaujme tézou, že ZSSR prestal uvažovať o novej zmene aliancií keď reagoval na pád Francúzska v júni 1940 anexiami na severe. Z medzinárodno-právnej perspektívy (zdroj napätia vo vnútri neskoršej „veľkej koalície“) postavil historik anexie naroveň pražským „marcovým ídam“, resp. nemeckej agresii voči Dánsku a Nórsku (s. 86). Analýzou sovietskej odozvy na dianie v regióne v sledovanom období (s dôrazom na námorné operačné plánovanie) Sokolovov príspevok doplnil Gunnar Åsselius. Genealógiu operácie Weserübung priblížil Michael Epkenhans a vývoj nemeckej námornej stratégie medzi rokmi 1920 a 1940 dôkladne zmapoval Jörg Hillmann. Ako ešte ukážeme, „dlhé príbehy“ zažívajú oprávnenú renesanciu.2 Druhý „blok“ osciluje okolo tzv. paktu Molotov – Ribbentrop. „Štvrté delenie Poľska-Litvy“ (s. 249) nie je šťastným termínom, najmä s ohľadom na Estónsko. Pre interpretačne vyváženú štúdiu Sławomira Dębského o poľskom pomníchovskom hodnotení bezpečnostno-politickej situácie zasa tvorí uvedený akt koncový, a nie východiskový bod. Pobaltskí historici (Česlovas Laurinavičius, Magnus Ilmjärv, Valters Ščerbinskis) načrtli dilemy autoritárskych elít malých národných štátov na pozadí veľkého záujmu veľmocí o „nárazovú zónu“ a nemecko-sovietskeho rapprochement. Okrem objasnenia podmienok a mechanizmov návratu ruskej/sovietskej moci do strategicky zaujímavého priestoru tu možno nájsť menej známe detaily tamojších politických dejín (čitateľov asi prekvapí, že Litva konzultovala svoj postup v otázke spornej Klajpedy (Memelu) s Poľskom, porov. s. 176).3 Tretí, „škandinávsky“ blok uvádza štúdia Karla Erika Hauga o slabnúcom vzťahu Nórska k Spoločnosti národov až po „útek zo Ženevy“4 do neutrality. Pri absencií „dánskeho“ či „švédskeho“ pendantu pôsobí inak zaujímavý príspevok izolovane; navyše, vyznieva ako autoreferát nedávno obhájenej dizertačnej práce.5 Haug ponúka prierez bilaterálnym vzťahom skrz prizmu odzbrojenia, resp. kolektívnej bezpečnosti. S tématickým zameraním celku tak, aj vďaka disproporcii, ladí pomenej. Tom Kristiansen skúmal nemeckú hrozbu voči Nórsku, doložil prehľad vojenskej elity o vývoji strategického myslenia (vrátane pre Škandináviu kľúčovej koncepcie viceadmirála Wegenera) a zložitú pozíciu ozbrojených síl v pacifisticky založenej spoločnosti. Na obdobné ťažkosti narážal v Dánsku viceadmirál Rechnitzer, dlhoročný objekt záujmu historika Hansa C. Bjerga. Michael Clemmesen zaostril na operatívnu tému: nemecké námorné výpady v Atlantiku a ich „nórske“ súvislosti. Máme do činenia s evolučným príbehom, čo je pre autora typické. Duo Werner Rahn – Milan Vego dokázalo, že aj opakovane analyzovaný moment sa môže stať predmetom hodnotného príspevku. Na pomerne malom priestore nájdeme veľmi kompetentný a komplexný rozbor Weserübung, prvej koordinovanej operácie troch zbraní v dejinách vojenstva. Britskej reakcii na zmenu pomeru síl sa venoval Marcus S. Faulkner, a to v rovine operatívnej (námorníctvo a spravodajské služby) i politickej. Diskusie o možnom
spojeneckom vylodení v Nórsku v priebehu roku 1941 (operácia Jupiter) autor hodnotí ako odraz privilegovanej úrovne britsko-norskych vzťahov (o.i. dynastické spojenie). Ole Kristian Grimnes, vedúca osobnosť nórskej historiografie druhej svetovej vojny, priblížil podvojnú existenciu Nórska v rokoch 1940–1941 v zahraničnom a domácom odboji. Ide nanajvýš o prehľadovú štúdiu bez nových zistení, no aj tak má svoje miesto v recenzovanom zborníku. Ďalšia dvojica štúdií zaostruje na strategické manévre v Pobaltí, najmä v rokoch 1940–1941. Kým Toomas Hiio podrobne analyzoval vývoj v Estónsku, pričom sprostredkoval veľké množstvo operatívnych dát (dislokácie sovietskych vojsk), biografického aj ťažko dostupného kartografického materiálu,6 Lars Ericson Wolke sa sústredil na dôsledky premien v regióne pre švédske defenzívne plánovanie. Wolke poukázal na veľmi dobré spravodajské pokrytie, umožňujúce Švédsku promptne reagovať voči potenciálnym hrozbám. Vo všeobecnosti ponúkajú jednotlivé príspevky veľmi dobrý vhľad do špecializovanej historiografie, niektorí autori (Lambert, Hillmann) ju spracovali aj samostatne. Napriek tomu nájdeme v zborníku samostatný „blok“ troch príspevkov o odraze severoeurópskeho vývoja rokov 1939–1941 v tejto perspektíve. Jednotiacim znakom je „vyrovnávanie sa s minulosťou“. Napríklad operácia Weserübung, jej prehistória a následné boje, sú súčasťou Historikerstreitu v Nemecku i v Nórsku, ako erudovane doložil Rolf Hobson, a historiografická reflexia prešla zaujímavou evolúciou. Palle Rosslyng-Jensen procesuálne sprístupnil dánske diskusie týkajúce sa „9. apríla“ [1940]; dánsky kontext je medzinárodne nepomerne menej známy než nórsky, štúdia má teda „pridanú hodnotu“ sui generis. Záverečný príspevok Alfreda E. Senna o problémoch baltskej historiografie sledovaného obdobia je, napriek prílišnému fokusu na Litvu, podnetnou bilanciou metodologických a diskurzívnych úskalí z pera skúseného znalca. Zborník zaujme hneď z viacerých dôvodov. Ponúka väčší počet pohľadov na rôzne aspekty menej známej, no nie bezvýznamnej, problematiky. Jednotlivé príspevky sú podložené dlhoročným výskumom, opretým o detailnú znalosť prameňov a literatúry. A napokon, ako celok, výborne poslúži ako určitý „most“ medzi historiografiami zúčastnených národov či „brána“ pre bádateľa-nešpecialistu, ktorému chýbajú pomerne špecifické jazykové znalosti. Z faktografickej perspektívy možno vytknúť iba chybnosť na danom mieste pramenne nepodloženého tvrdenia o Hitlerovom odmietnutí ponuky základne v Murmaňsku (s. 162–163), ktoré ignoruje nemeckú ponorkovú bázu Polarnoje.7 Za pripomienku stojí iba niekoľko detailov redakčnej povahy: chýba jednotný štandard poznámkového aparátu, resp. transliterácie z azbuky (napr. Dębski práležitostne používa poľskú transliteráciu, porov. s. 198, pozn. 4); Leonid nie je anglickou variantou mena Lev [Trockij] (s. 75), obvykle sa uvádza Leo(n); vo vzťahu k Paktu Spoločnosti národov nehovoríme o „paragrafoch“ (s. 170), ale o „článkoch“; v prípade pohraničných, resp. sporných regiónov by sa žiadalo uviesť pri prvej zmienke oba varianty geografického názvu, následne konsekventne používať ten v angličtine zaužívaný (Suwalki vs „Suvalkija“ Strip, s. 185); historik Michail Melťuchov nie je pôvodcom termínu „škandinávske predmostie“ („Scandinavian bridgehead“, s. 410) – ak je „bridgehead“ ekvivalentom ruského „Плацдaрм“, možno sa s ním stretnúť v sovietskych prameňoch medzivojnového obdobia (nórsky historik prekladá ako springboard).8 Tieto drobné pripomienky však nijako neovplyvňujú vysoko pozitívne hodnotenie diela, ktoré týmto odporúčame do pozornosti širšej historickej obce. Pavol Jakubec
2 Porov. recenziu: Michael H. CLEMMESEN, Den lange vei mod 9. april. HaV 2013, č. 1, s. 143–144. 3 Ultimátum, ktorým si Varšava vynútila nadviazanie diplomatických stykov, paradoxne prispelo k pozoruhodnému zlepšeniu poľsko-litovských vzťahov. Podrobnejšie: Piotr ŁOSSOWSKI, Ultimatum polskie do Litwy 17 marca 1938 roku. Studium z dziejów dypłomacji, Warszawa 2010, s. 143–161 . 4 Historik by mal tiež korektne uviesť pôvodcu výstižnej glosy: Nils ØRVIK, Sikkerhetspolitikken 1920–1939 – fra forhistorien til 9. april 1940, bd. I: Solidaritet eller nøytralitet?, Oslo 1960, s. 289–408. 5 Karl E. HAUG, Folkeforbundet og krigens bekjempelse: norsk utenrikspolitikk mellom realisme og idealisme. Trondheim 2012. 6 Zaujme tiež fakt, že pobaltské vojenské elity očakával začiatkom leta 1941 „katyňský“ osud (s. 428). 7 Pozri: Michael SALEWSKI, Basis Nord, eine fast vergessene Episode aus dem Zweiten Weltkrieg In: idem., Die Deutschen und die See. Studien zur deutschen Marinegeschichte. Teil II. Stuttgart 2002, s. 175–183. 8 Sven G. HOLTSMARK, Enemy Springboard or Benevolent Buffer? Soviet Attitudes to Nordic Cooperation, 1920–1955. Oslo 1992.
146
HaV – 3/2013
Recenze Pavel Kreisinger: Brigádní generál Josef Bartík. Zpravodajský důstojník a účastník prvního i druhého československého odboje. ÚSTR Praha 2011, 187 stran. ISBN 978-80-87211-55-7. Monografie věnovaná osobnosti brigádního generála Josefa Bartíka je bezpochyby záslužným činem. Účastník prvního i druhého odboje a příslušník meziválečného vojenského zpravodajství se přímo podílel na mnoha významných zpravodajských operacích. I věnování knihy 70. výročí operace Anthropoid odkazuje na důležitost odbojové práce gen. Bartíka. A v neposlední řadě Bartíkovo poválečné a poúnorové strádání dokládá výmluvně nejen lidský osud své doby, ale i složitou etapu existence naší země. Josef Bartík se narodil 30. června 1897 ve Stachách, okres Sušice. K vojenské službě byl jako jednoroční dobrovolník povolán 1. srpna 1915. Absolvoval školu pro záložní důstojníky pěšího pluku 11 v maďarské Békés-Gyule a Oradea-Mare v Rumunsku a odjel na italskou frontu. Přešel do zajetí 5. listopadu 1916. O rok později, 15. října 1917, se Josef Bartík přihlásil do čs. legií a 4. dubna 1918 byl zařazen k jejich 31. pěšímu pluku. V průběhu bojů na Piavě v červnu 1918 utrpěl jako „výzvědčík“ těžké zranění pravé nohy s trvalými následky. Po příjezdu do vlasti zůstal kapitán Bartík v armádě jako vojenský gážista. Od počátku poválečné vojenské služby sloužil ve vojenském zpravodajství, na zpravodajském oddělení MNO. Nejprve dostal na starosti referát Rumunska a Itálie, později se stal referentem pátrací skupiny. V letech 1921–1925 absolvoval kursy vojenského zpravodajství u MNO – hlavního štábu. V době zvyšujícího se ohrožení republiky od roku 1935 vedl obrannou sekci 2. oddělení hlavního štábu. Do hodnosti podplukovníka byl povýšen 28. 10. 1938. Den před nacistickou okupací českých zemí odletěl Josef Bartík se zpravodajskou skupinou plukovníka gšt. Františka Moravce do Velké Británie. Již 10. dubna odcestoval do Polska, kde působil se zpravodajským posláním u polských úřadů a při organizaci zpravodajské práce na území protektorátu. Podruhé odjel do Polska v červnu a zůstal zde až do 15. srpna 1939. Bartíkovo krycí jméno tehdy znělo „Poseidon“. Podílel se i na organizaci transportů československých dobrovolníků do Francie. Do Polska za ním spolu s rodinami ostatních zpravodajců dorazila i jeho manželka se dvěma dcerami. S nimi odcestoval do Velké Británie, odkud již 2. října 1939 odjel do Francie. Zde vedl 2. oddělení (obranné) československé vojenské správy Československého národního výboru v Paříži. Ještě v době před evakuací z Francie zemřela ve Velké Británii na komplikaci při banálním lékařském zákroku dcera Zora. Po evakuaci do Velké Británie v červnu 1940 sloužil Josef Bartík nejprve jako přidělený důstojník u zvláštní skupiny MNO, do prosince pak styčný důstojník u kanadské vojenské mise. Zastával také funkci přednosty obranné skupiny II. oddělení MNO v Londýně. Do hodnosti plukovníka byl povýšen 28. října 1941. Dnem 16. února 1942 vláda přidělila plk. Bartíka na exilové Ministerstvo vnitra jako přednostu IV. odboru (politické zpravodajství). Do hodnosti brigádního generála byl Bartík povýšen 28. října 1944. Dne 28. března 1945 odjel brigádní generál Bartík z Londýna do Košic, aby se zde ujal organizace politického zpravodajství Ministerstva vnitra v osvobozené vlasti. Do 15. ledna 1946 pak vykonával funkci přednosty odboru politického zpravodajství
MV. Z funkce byl odstraněn komunistickými intrikami, zejména zásluhou mjr. Bedřicha Pokorného. Od 1. května 1946 zastával funkci zpravodaje Kárného výboru MNO – I. odboru MNO, respektive od 8. 10. 1946 byl ustanoven zatímním předsedou odvolacího kárného výboru MNO. Dnem 1. 5. 1948 byl brigádní generál Bartík formálně poslán do výslužby. Ovšem již předtím, 9. března 1948, jej zatkli příslušníci 5. oddělení hlavního štábu a drželi ve vazbě ve věznici v Praze na Hradčanech. Vrchní soud v Praze odsoudil 7. září 1948 Josefa Bartíka pro údajné spáchání zločinu zneužití moci úřední a služební podle § 380 tr. zák. a přečin vojenské zrady podle § 6/4 zák. 50/1923 na pět let těžkého žaláře. Trest byl pak snížen amnestií o jeden rok. Podle rozsudku prý uschovával doma vojenské dokumenty, což bylo jen účelové obvinění, skutečnou příčinou byla Bartíkova dřívější zpravodajská činnost, kde se střetával se zájmy komunistů. Trest si Josef Bartík odpykával ve vojenské trestnici v Leopoldově, odkud byl 19. května 1949 převezen do známého Tábora nucených prací na Mírově. Dnem 9. března 1952 mu sice trest vypršel, ale k propuštění protiprávně nedošlo a zůstal v samovazbě věznice Praha Ruzyně. V červenci toho roku na něj podala Státní bezpečnost Vyšší vojenské prokuratuře trestní oznámení pro podezření, že v době druhé světové války neoznámil údajnou spolupráci Vlada Clementise s francouzskou zpravodajskou službou, s níž sám údajně spolupracoval, a že prý informoval po válce národní socialisty Vladimíra Krajinu a Prokopa Drtinu o obsahu výslechů K. H. Franka a svým vlivem údajně chránil zrádce a kolaboranty. Tato pochybná obvinění mu nebyla prokázána a Josef Bartík se konečně dostal na svobodu po pěti a půl letech, 17. října 1953. Po propuštění z vězení Josef Bartík pracoval do roku 1958 jako zásobovač v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí. Poté odešel do důchodu, jehož výše mu byla vypočtena na 550 Kčs. Od 1961 proto dále pracoval jako rozpočtář v podniku Projektové správy n. p. Vodní stavby Praha. Šedesátá léta přinesla Josefu Bartíkovi rehabilitaci, vrácení vojenské hodnosti a o něco lepší finanční zajištění. V obnoveném trestním řízení Vyšší vojenský soud Příbram 24. listopadu 1965 původní rozsudek zrušil a následující den Josefa Bartíka zprostil obžaloby a plně rehabilitoval. Generál Josef Bartík zemřel 18. května 1968 v Praze. V rodných Stachách mu byla 6. května 1995 obcí odhalena pamětní deska a in memoriam uděleno čestné občanství. V roce 1998 prezident Havel udělil brig.gen. Bartíkovi in memoriam Řád Bílého lva III. třídy. Monografie Pavla Kreisingera má jako původně diplomová práce nadprůměrnou úroveň. Nesnižuje ji ani jistá nezkušenost v kritickém vyhodnocení zdrojů. Paměti Václava Černého jsou bezpochyby zajímavým svědectvím, ale nejsou přinejmenším faktograficky přesné, jak je tomu u zmínky o vyhození Josefa Bartíka z práce roku 1958. Účelem Směrnice vlády ČSR bylo skutečně prověřit a tzv. očistit státní a hospodářský aparát od všech politicky nespolehlivých živlů a zabránit jim, aby se nedostaly na jiná důležitá místa.1 Šlo o významnou, dnes zapomenutou čistku. Z 28 686 prověřovaných bylo 4301 (15 %) převedeno na méně významná místa, 1089 (3,8 %) posláno do důchodu (jako právě Josef Bartík) a 844 (3 %) vyhozeno ze státní správy úplně. Byl to důsledek vypořádání se s vlnou liberalismu roku 1956 a současně i odhalení sítě československé sekce britské zpravodajské služby, která sahala právě do státního a hospodářského aparátu. Takže Josef Bartík byl poslán do důchodu jako řada dalších skutečně především v důsledku politicky motivované čistky. Autor poněkud více osvětlil tajemné Bartíkovo zatčení v Rakousku roku 1933 a následné propuštění do Československa. Bohužel i v dnešní době jsou prý archivy rakouských zpravodajských služeb dokonce i k tomuto období stále uzavřeny. Naopak je třeba ocenit střízlivost a kritiku v posuzování dosavadní literatury na dané téma. Ocenění si zaslouží i vynikající obrazový doprovod. Snad jediná výtka: na fotografii na str. 78 není mjr. gšt. Emil Strankmüller, ale npor. Josef Strankmüller, nar. 26. 7. 1912 v Rokycanech, zemřel 13. 6. 1942 při parašutistickém výcviku.2
1 Usnesení vlády RČS ze dne 14. 3. 1958 č. 256 o použití směrnic vlády RČS pro rozmístění pracovníků při provádění změn v řízení a organizaci průmyslu a stavebnictví a při přestavbě platové a prémiové soustavy pro inženýrsko-technické a administrativní pracovníky ve výrobě v souvislosti s prověřením třídní a politické spolehlivosti pracovníků státního a hospodářského aparátu. 2 Za identifikaci děkuji PhDr. Jiřímu Plachému.
147
Recenze Autorovi se podařilo vykonat v heuristice opravdu velký kus práce. Vzhledem k relativně obtížné dostupnosti se nedostal k personálnímu spisu vojáka z povolání, uloženému v Správním archivu AČR v Olomouci, který obsahuje zejména písemnosti k perzekuci a rehabilitaci Josefa Bartíka. Nalezneme tam údaje o tom, že roku 1958 mu byl důchod vypočten na 550 Kčs. Po vynucené přestávce roku 1958 pracoval od roku 1961 jako rozpočtář v podniku Projektové správy n. p. Vodní stavby Praha, adresa Na Florenci 55. Zde pracoval patrně až do rehabilitace roku 1965. V rámci mimosoudní rehabilitace mu byl s platností od 1. února 1966 vypočítán důchod na 1505 Kčs a jako doplatek ušlého důchodu za období od 18. 10. 1953 do 31. 1. 1966. mu vyplatilo MNO 39 000 Kčs a Ministerstvo spravedlnosti 21 000 Kčs. O tom uzavřel Josef Bartík 9. 2. 1966 s oběma ministerstvy mimosoudní dohodu. Kniha je vybavena obsáhlým poznámkovým aparátem, seznamem zkratek, přílohami a osobním rejstříkem. Doufejme, že se podobné péče dostane i dalším významným legendám odboje. Prokop Tomek
Xavier Hélary: L’armée du roi de France. La guerre de Saint Louis à Philippe le Bel. Perrin, Paris 2012, 327 s., obr. příl, mp. ISBN 978-2-262-04075-8. Bádání v oblasti starších vojenských dějin povětšinou pro historika představuje kvůli mezerovitosti pramenů větší problém, než s jakým se obvykle potýkají badatelé zaměření na vojenskohistorická témata soudobých dějin. Vojenské dějiny středověku, jichž se tyto komplikace zajisté týkají, navzdory tomu umožňují, aby souhrou dochovaných pramenů a pílí badatele spatřily světlo světa studie, poodhalující dosud skryté skutečnosti. Za obdobný výsledek protnutí zmíněných faktorů lze označit recenzovanou práci. Autor, jak již název napovídá, se zaměřil na podobu středověkého vojska králů Francie. Chronologicky vymezil své bádání úsekem vrcholného středověku, přesněji obdobím od poloviny 13. století do roku 1304, byť v celkovém kontextu zvoleného tématu vychází již z první poloviny 13. století a s určitým přesahem zasahuje také do prvních desetiletí 14. století, tedy téměř až k pomyslnému prahu stoleté války. Jedná se tedy o období vlády tří panovníků z dynastie Kapetovců, Ludvíka IX. Svatého, Filipa III. a Filipa IV. Sličného. V první kapitole je čtenář seznámen s konflikty, jež tito panovníci během své vlády vedli. Poté pokračuje popisem bojovníků, z nichž byla královská vojska formována, a následně navazuje rozborem velení a vojenské hierarchie. Následující tři kapitoly jsou postupně věnovány formování a fungování feudálního vojska za tří jmenovaných panovníků včetně změn, jimiž vojenské lenní povinnosti a zvyklosti během tohoto období prošly. Dále se Hélary zabývá fungováním posádek a otázkou okupace nepřátelského území. Samostatnou kapitolu pak věnuje jednotlivým složkám společnosti, podřízeným králi určitými závazky ve vojenské službě - tedy nejen šlechtě, ale také kléru a královským městům. Nechybí ani pasáž o válečných výdajích a ještě před samotným shrnujícím závěrem uzavírá celek práce kapitola, pojednávající o úloze války ve formování Francie za Kapetovců. Za jednoznačný klad práce mladého medievisty lze označit již sám výběr tématu, neboť podobně podrobná sonda do francouzských vojenských dějin vrcholného středověku zde dosud chyběla. Analogii nelze v tomto případě hledat ani ve známé publikaci Philippa Contamina Guerre au Moyen Age, neboť ta má charakter syntézy celkového vývoje středověkého vojenství s důrazem
na střední, jižní a západní Evropu.1 V průběhu seznamování se s obsahem Hélaryho práce vyvstává také důvod jejího zaměření na časový úsek nedosahující ani sta let. Autor svým výzkumem odhalil v inkriminovaném časovém úseku změny využívání tradičního způsobu organizace vojska na základě lenního systému ve Francii a také to, jak tyto změny vnímali současníci. Jasně poukazuje na skutečnost, že v průběhu druhé poloviny 13. století byl králi kladen stále větší důraz na zisk finanční podpory ze strany některých vazalů spíše než doslovné plnění vojenských povinností, což se mnohdy týkalo měst. Důvodem byla potřeba spolehnout se na placené služby ozbrojenců, neboť klasická povinná lhůta pro službu vazala zdarma již nepostačovala k funkčnímu operování za hranicemi království. Studie velice dobře ukazuje, jakým způsobem se tři kapetovští panovníci (a zejména Filip IV.) snažili trvaleji zakotvit vybírání pomocných dávek, případně desátků přiznaných církví, aby tak mohli lépe zajistit financování válečných podniků. Autor poukazuje na to, jak zároveň s tím posilovali vlastní moc přímo zesílením vlivu na nejspodnější vrstvy vazalů, tedy ne jen na královské vazaly z řad vyšší šlechty. Styl textu, jímž autor k čtenáři promlouvá, se vyznačuje poměrně čtivou a přijatelnou formou. Ačkoliv se veškeré uvedené údaje vztahují k francouzskému prostředí, je evidentní, že tato publikace může být užitečná i badateli či laickému zájemci o vojenství vrcholného středověku v českých zemích. Nelze zde zajisté pouze položit rovnítko mezi Francii s její vyspělou rytířskou kulturu druhé poloviny 13. století a české království, jež v témže období přejímalo rytířskou kulturu z německého prostředí. Přesto však mohou určité informace z Hélaryho práce posloužit jako jistá analogie při snaze o uchopení obdobné problematiky v prostoru českých zemí, jejichž pramenná základna je pro dané období ve srovnání s francouzskou výrazně užší. Takovouto analogii lze hledat například v rozboru formování vojska a ve snaze co nejpřesněji popsat skutečné složení a podobu nejnižších jednotek, tedy družin jednotlivých nižších šlechticů. Nutno konstatovat, že jedinečnost Hélaryho práce ztěžuje její kritičtější porovnání s možnou ekvivalentní publikací. Do určité míry se nabízí analogie s disertací Philippa Contamina Guerre, État et Société.2 Analogie by to byla do určité míry symbolická, neboť Xavier Hélary patří mezi Contaminovy žáky a publikace, diskutovaná v tomto příspěvku, je výstupem z jeho vlastní disertace. Počátkem tohoto srovnání dodejme, že profesor Contamine zkoumal rovněž období velkých změn, avšak v rámci mnohem většího časového rozsahu s důrazem na pozdní středověk, čímž se silně odlišuje od Hélaryho. V tomto bodě je třeba dodat, že zde hodnocená studie postrádá Contaminovu detailnost, otázkou ovšem je, do jaké míry je tento nedostatek podmíněn rozsahem dochované pramenné základny a je nutné vzít v potaz již zmíněný rozdíl v časových záběrech obou prací. Jisté je, že rozbor armád za kapetovských králů není – s výjimkou mapky Francie a rodokmenu Kapetovců – doplněn žádnými dalšími přílohami na rozdíl od Contaminovy disertace, tedy ani ilustračními faktografickými údaji ve formě tabulek soupisu známých cen výstroje a výzbroje. Po vizuální stránce publikaci navzdory graficky jinak přitažlivé obálce zbytečně sráží prosté paperbackové provedení, jež je ovšem typické pro značnou část odborných publikací francouzské produkce. Celkový dojem z práce Xaviera Hélaryho lze jednoznačně označit jako velmi dobrý. Autor svým precizním přístupem ke zvolenému tématu podle všech skutečností vytěžil maximum z dochované pramenné základny a obohatil tak studium vojenské historie starších dějin o další hodnotný výstup. Nezbývá než doufat, že se této publikace ujme některé z renomovaných nakladatelství, rozhodne se ji zpřístupnit českým nefrankofonním čtenářům a bude mít zároveň pro tento počin k dispozici dostatečně kvalitního překladatele, jež bude natolik profesionálně odpovědný, aby se o problematických termínech z oblasti vojenství a militarií neváhal poradit s odborníky.3 Bylo by skutečně škoda, kdyby tento zajímavý příspěvek k poznání vojenství vrcholného středověku zůstal mnohým českým čtenářům nepřístupný. Jan Biederman
1 Prvně publikováno 1974, reedice viz Philippe CONTAMINE, Guerre au Moyen Age. Presses Universitaires de France, Paris 2003. České vydání: Philippe CONTAMINE, Válka ve středověku. Argo, Praha 2004. 2 Philippe CONTAMINE, Guerrre, État et société à la fin du Moyen Âge, Études sur les armées des rois de France 1337 – 1494, Éditions de l´EHESS, Paris, 2004. 3 Výhrady k překladu Josefa Hajného viz recenze Jan BIEDERMAN, Philippe Contamine: Válka ve středověku. HaV 2005, č. 3, s. 141.
148
HaV – 3/2013
