Recenze
Recenze Tereza Stöckelová (ed.): Akademické poznávání, vykazování a podnikání: etnografie měnící se české vědy. Praha, SLON 2009, 158 s. ISBN 978-80-7419-003-2.
Ulrike Felt (ed.): Knowing and living in academic research:
convergences and heterogeneity in research cultures in the european context.
Prague, Institute of Sociology of the Academy of Sciences of the Czech Republic 2009, 242 s. ISBN 978-80-7330-156-9.
Knihu editovanou Terezou Stöckelovou považuji za nejzajímavější, metodologicky i teoreticky nejsofistikovanější a také reflexivně nejautentičtější publikací o českém akademickém prostředí. Vychází z mezinárodního projektu, jehož souhrnným výstupem je kniha, kterou editovala Ulrike Felt, na níž se autorsky podílely také autorky české knihy a která se pohybuje metodologicky i teoreticky na ještě vyšší úrovni, což jí však podle mě ubírá na bezprostřednosti i čtivosti, kterými vyniká právě česká publikace. Za jednu z hlavních předností knihy Akademické poznávání, vykazování a podnikání považuji osobní, situovaný a angažovaný autorský hlas, kterým je kniha nesena. Její autorky osvobozujícím způsobem předesílají a reflektují svá feministická a poststrukturalistická východiska i své postavení v akademickém terénu – například disciplinární blízkost výzkumu v sociálněvědní instituci a naopak vzdálenost v přírodovědné instituci, nebo své prekérní postavení doktorandek, které v hierarchických akademických institucích omezovalo jejich bezprostřední přístup k osobám ve vyšších pozicích. Stejně tak reflektují politický charakter svého výzkumu, a to nejen v otevřené kritice neoliberálních vědních politik, ale také v tom, že samotný jejich výzkum odkrývá a vyzdvihuje aspekty vědy, které jsou dominantními politickými diskursy přehlíženy a marginalizovány.
44 // Aula roč. 18, 02/2010
Teoreticky je kniha zarámována poststrukturalistickým přístupem ke studiím vědy a technologií na straně jedné a na straně druhé feministickými teoriemi na poli zkoumání genderu. První teoretické východisko akcentuje zkoumání „vědy v akci“, tedy nikoliv kodifikovanou vědu učebnic, nýbrž procesy utváření vědění v jejich osobním, sociálním a institucionálním zakotvení v celé jejich epistemické i sociální komplexnosti. Jinými slovy, výzkum se zaměřuje na „utváření, stabilizaci a genderování vědeckých institucí, týmů a výzkumnických drah“ (Stöckelová, s. 14). Genderová analýza se přitom zaměřuje na obě strany genderování vědeckých realit – jednak na to, jak gender působí na muže a ženy ve vědě, jednak na to, jak je gender „vytvářen a přetvářen“ v akademických diskursech a jednáních. V souladu s mezinárodním rámcem projektu prováděl český tým výzkum ve dvou institucích: v Přírodovědném ústavu Akademie věd a na Sociálněvědní fakultě české vysoké školy. Všechny kapitoly jsou tímto způsobem silně etnograficky lokalizované, ale autorky zároveň usilují o kontextualizaci svého lokálního výzkumu tak, aby mohly promlouvat i o širší proměně současné české vědy. Hlavní cestou k tomuto cíli je jim souběžná analýza české vysokoškolské politiky a zejména toho, jak tuto politiku utvářejí jimi zkoumané instituce tím, že ji přijímají, předjímají, kritizují a odmítají. Tuto
Recenze strategii považuji za vynikající, ale problém vidím v situovanosti výzkumu výhradně v institucích usilujících o excelenci v českém i evropském měřítku – jinými slovy v tom, že pohled autorek na současnou českou vědu zůstává uzavřen ve zkušenosti elitních institucí mnohem více, než text otevřeně reflektuje. To však rozhodně neznamená, že kniha nemá co říct mimo kontext zkoumaných institucí. Naopak, kniha podle mě může mluvit k obecnějším zkušenostem všech akademických institucí, což se pokusím ukázat na podle mě nejzajímavější a nejpovedenější kapitole celé knihy: druhé kapitole nazvané „Politická a morální ekonomie vědy“, jejíž autorkou je Tereza Stöckelová. Tématem kapitoly jsou zejména „režimy uspořádávání“, tj. čtyři odlišné způsoby, jak chápat a organizovat vědu: úřadování, podnikání, povolání a vizionářství. Tyto režimy uspořádávání pronikají každý aspekt vědy, od institucionálního fungování přes financování a hodnocení vědy až po kariérní dráhy nebo interakci vědy a společnosti. Například v režimu úřadování je měřítkem vědeckého úspěchu to, zda byly splněny publikační standardy či normy, v režimu podnikání je jím předstižení ostatních, v režimu povolání pak přínos vlastního poznávání rozvoji disciplíny a jeho uznání vědeckou komunitou, a konečně v režimu vizionářství je měřítkem úspěchu proslulost a postavení i za hranicemi vědecké komunity. Kapitola mimořádně zdařile ukazuje nejen podoby a projevy jednotlivých režimů ve fungování zkoumané sociálněvědní instituce, ale také jejich hodnotová a politická východiska i dopady, zejména v mocenském propojování několika různých režimů. Protože jsem strávil několik posledních let vlastního akademického života v institucích fungujících dominantně v režimu úřadování, právě popis tohoto režimu a jeho prolínání s režimem povolání pro mě byl nejživější – například když členka katedry, fungující převážně v režimu úřadování, požádá o zvýšení platu po zvýšení kvalifikace, je její nárok (zcela oprávněný v režimu úřadování) ze strany osoby ve vedoucí funkci delegitimován přepnutím do režimu povolání: „U nás si o peníze neříkáme“ (Stöckelová, s. 56). Tereza Stöckelová je také spoluautorkou kapitoly o režimech uspořádávání v mezinárodní knize, kterou editovala Ulrike Felt (i zde se shodou okolností jedná o druhou kapitolu). Tato kapitola je stejně jako celá kniha Knowing and living in academic research založena na souhrnné analýze výzkumu vždy dvou institucí (přípovědné a sociálněvědní) v každé z pěti zemí (kromě Česka ještě Slovensko, Rakousko, Finsko a Británie). Větší bohatství materiálu v této kapitole (i v celé knize) umožňuje prezentovat plastičtější a komplexnější obraz čtyř režimů i jejich prolínání a mocenských využí-
vání, ale samozřejmě za cenu ztráty bezprostřednosti, kterou naopak umožňuje analýza jediné instituce. Obrovskou výhodou mezinárodní knihy je však to, že překračuje národní rámce uvažování o vědě. V projektu, z něhož obě knihy vychází, měla mít původně komparace formu srovnání západoevropských a východoevropských zemí. Výsledkem výzkumů v pěti zemích však bylo opuštění této dichotomie ve prospěch mnohem komplexnějšího vnímání rozdílů a podobností mezi zeměmi, přírodovědnými a sociálněvědními institucemi, vysokými školami a ryze výzkumnými institucemi „aplikovaného“ nebo „základního“ výzkumu. Tato komplexita rozdílů a podobností konkrétních institucionálních situací umožňuje autorkám odhalit „iluzorní povahu klíčové figury současné české vědní politiky, podle které existují země, jež problémy v oblasti vědy stabilizovaly a vyřešily, a nám stačí je následovat“ (Stöckelová, s. 12). Tento argument je o to přesvědčivější, že dvě z často uváděných „vzorných“ zemí, Finsko a Británie, byly přímo předmětem výzkumu, který v nich rozhodně nenašel idylku vyřešené bezproblémové situace. Například z Británie velmi silně zaznívají v knize hlasy kritizující současné systémy hodnocení výzkumu, jejichž kritéria podle mnohých vědkyň a vědců (zejména, ale nejen ze sociálních věd) nevystihují podstatné aspekty vědy, takže místo měření toho podstatného se podstatným stává to, co se dá snadno měřit. Tato analýza má samozřejmě výrazně politickou dimenzi, vyjádřenou v závěrech knihy jako úsilí „toward policy that centres on what counts, not only on that which can easily be counted“ (Felt, s. 229). Tato politická a normativní dimenze knihy tak stojí proti stejně politickým a normativním dominantním neoliberálním diskursům, které na úrovni Evropské unie i na úrovni jednotlivých zemí prosazují politiky, jež v důsledcích v mnoha ohledech prosazují uniformitu a sankcionují nonkonformitu. Takovou normou je například lineární model vědecké kariéry, který se stále silněji prosazuje ve všech zkoumaných zemích – přírodovědná podoba tohoto lineárního modelu předpokládá, že po doktorském studiu následuje několikaleté období postdoktorských pozic, po které teprve vědkyně či vědec přechází na (relativně) stabilní místo samostatných vedoucích týmů. Těchto vedoucích pozic je však výrazně méně než je počet lidí na doktorských a postdoktorských pozicích, takže ne pro všechny je tato kariéra dostupná – avšak trvalé setrvání na postdoktorské pozici je v tomto kariérním modelu nepředstavitelné. V důsledku pak tato kariérní politika spolu dalšími uniformními politikami vedou nikoliv k tomu, že by se věda stávala atraktivnější pro život a kariéru (což je současně explicitní cíl všech těchto politik), ale naopak vedou k vylučování z vědeckých kariér a životů Aula roč. 18, 02/2010 // 45
Recenze všech těch, kdo nejsou s těmito normami konformní. Což je samozřejmě hluboce problematické, když společně s autorkami knihy předpokládáme, že klíčovou součástí vědy je kreativita – a tudíž také nonkonformita (viz zejména Felt, s. 234). Tato „uniformizace“ vědy samozřejmě nedopadá na všechny ve vědě stejně – když byly osoby na juniorských pozicích v české přírodovědné instituci dotázány, zda ve své kariéře počítají s dosažením pozice vedoucích týmů, z dotázaných žen neodpověděla kladně ani jedna. Jinými slovy, normativní modely vědecké kariéry jsou genderovány výrazně maskulinně – stejně jako vědecké instituce, systémy hodnocení vědy nebo dominantní režimy uspořádávání. Příkladem samozřejmě může být už zmíněný lineární model vědecké kariéry, v němž jsou těžce problematická jakákoliv přerušení – například z důvodu rodičovství. Česká kniha editovaná Terezou Stöckelovou obsahuje dvě kapitoly (od Marcely Linkové a Dagmar Lorenz-Meyer) speciálně zaměřené na genderování vědy v podmínkách přírodovědné instituce; mezinárodní kniha editovaná Ulrike Felt žádnou takovou kapitolu nepotřebuje, protože genderová perspektiva je v knize všudypřítomná. Tato soustavná a sofistikovaná analýza genderových dimenzí vědy umožňuje autorkám dalece překročit obvyklou politickou perspektivu zvyšování počtu žen ve vědě. Například kritická analýza politického diskursu excelence ukazuje, že vnáší do vědy logiku neustálé soutěže jako jedinou cestu ke kvalitní vědě, což je samozřejmě představa výrazně gen-
derovaná maskulinně – a jako takovou ji také mnoho žen ve výzkumu odmítalo. Naopak důraz na vykazování výsledků vědy znehodnocuje všechny jiné aspekty vědecké práce, než je přímo produkce výstupů – týká se to zejména poskytování podpory a stmelování týmů, které jsou samozřejmě výrazně genderovány femininně. Neoliberální politiky vědy tedy zhodnocují maskulinní a naopak znehodnocují femininní dimenze akademické práce způsoby, které zůstávají zcela nereflektovány v národních i evropských politikách rovných příležitostí ve vědě. Ty jsou zaměřeny především na to, aby umožnily ženám přežít a případně i vyniknout v maskulinním světě neoliberální vědy, ať už podporou návratu po „přerušení“ kariéry z důvodu rodičovství nebo podporou ženských vědeckých sítí. Zcela však přehlíží možnost zvolit zcela jiné, alternativní cesty vědou. Obě recenzované knihy naopak tyto možnosti alternativních způsobů života ve vědě odhalují, otevírají i oslavují. Mně osobně otevřely nové pohledy na způsoby organizování a prožívání vědy, které jsem prožíval a prožívám jako omezující a utlačující, stejně jako na ty, které jsem prožíval a prožívám jako osvobozující a naplňující. Tyto dvě knihy tak pro mě nejsou jen výbornými publikacemi z inovativně pojatého výzkumu: jsou pro mě také svědectvím o alternativních a osvobozujících přístupech k životu, ve vědě i ke zkoumání vědy. Petr Pabian
Tereza Stöckelová (ed.): Akademické poznávání, vykazování a podnikání: etnografie měnící se české vědy. Praha, SLON 2009, 158 s. ISBN 978-80-7419-003-2.
V roce 2009 vyšla v Sociologickém nakladatelství práce o situaci české vědy, která byla součástí mezinárodního výzkumného projektu podporovaného prostředky 6. rámcového programu „Knowledge, Institutions and Gender: An East West Comparative Study“. Editorem publikace je T. Stöckelová a další text autorsky zpracovaly M. Linková a D. Lorenz-Meyer. Práce představuje přínos do domácího sociálněvědní knižní produkce v několika směrech.
46 // Aula roč. 18, 02/2010
Předně seznamuje čtenáře s možnosti etnografického studia výzkumných organizací, které se ve světě praktikují již delší dobu, avšak v domácím prostředí nebyly zatím využívány. Díky tomuto metodologickému přístupu poskytuje studie zajímavý a bohatý vhled do situací, které charakterizují sociální život ve výzkumných organizacích, a který přesvědčivě problematizuje obecně přijímané stereotypy o životě v laboratoři. Za originální přínos považuji zejmé-
Recenze na prezentaci genderové tematiky. Prezentované poznatky v této oblasti poukazují na členité a nečekané zakořenění tohoto problému do samozřejmostí každodenních praktik a projektují perspektivu obtížných kulturních transformací v genderové oblasti. V návaznosti na obecnější hodnocení přínosu publikace bych chtěl potenciálnímu čtenáři přiblížit strukturu práce. V předmluvě a úvodní části prezentuje editorka politický a poznávací kontext provedeného výzkumu. Poukazuje na probíhající reformy badatelských institucí, na úlohu vědní politiky a kulturní souvislosti těchto změn. Posledně jmenovaný aspekt představuje těžiště výzkumu. Autorkám jde o „zachycení a analýzu hodnot, zájmů a institucionálních nastavení, které určité typy výsledků, určité kariérní mody, určité typy epistemické práce ve vědě upřednostňují… …“(s. 11). Genderové téma představuje klíčovou perspektivu pro toto úsilí. Svými poznatky chtějí také nabídnout podněty pro řízení výzkumných organizací i pro orientaci a provoz vědní politiky. Poznávacím zázemím je obecněji sociologie a konkrétněji studia vědy a techniky. Autorky upozorňují, že tato oblast je v mezinárodním kontextu rozvinuta a v české odborné literatuře je téměř neznámá, což potvrzují svými odkazy. Z široké nabídky tohoto oboru si pak vybírají činnostní přístup označovaný jako „aktér-sítě“, v jeho rámci pak koncepci J. Lawa, která charakterizuje činnostní přístup pomocí čtyř režimů uspořádání (úřadování, podnikání,povolání a vizionářství). Poznatky genderových studií představují pro autorky další poznávací zázemí. I zde se autorky využívají specifický směr těchto studií (tzv. intersekcionalitu), který umožňuje zachytit situovanost, mnohostrannost a dynamiku genderových projevů. Metoda výzkumu je etnografická: sociálněvědní badatel má nejen distanci k sledovaným událostem (prostřednictvím výpovědí účastníků), ale také bezprostředně sleduje jejich praktiky (jednání a interakce účastníků a prostředků), což eliminuje klasické poznávací schémata počítající se dichotomií subjektu a objektu nebo mikro a makro pohledu. Autorka však zobecnění takto získávaných poznatků přepokládá pomocí tzv. kontextualizace. Kontextualizace je metodologicky podpořena spojením interpretace výzkumných výsledků s analýzami vědní politiky a poznatky o přístupech zkoumaných výzkumníků, výzkumných kolektivů a organizací k vědní politice. (ss. 20–21). Vědní politika je (kriticky) reflektována pomocí tří témat: ekonomickou úlohou vědy (a ekonomizací vědy); instrumentalizací hodnocení výsledků vědy (publikace a patenty); uplatněním lineární koncepce vědy (opomíjení nezamýšlených důsledků a rizik).
V úvodu jsou také představeny obě výzkumné organizace (akademického zaměření), ve kterých byl výzkum proveden, a další informace o povaze a průběhu výzkumu. Po úvodu následuje text editorky, který je označen obsahově náročným názvem: „Politická a morální ekonomie vědy“. Jeho obsahová náplň je však zaměřena na ověření poznávacích nároků výše uvedených režimů uspořádání v akademických (výzkumných) organizací. Jaké nové poznatky tato konceptualizace přináší? Autorka zjišťuje, že režim úřadování je tvarován výraznými „normalizačními“ rysy (či tahem totalitních praktik) a projevuje se zejména v hodnocení výsledků výzkumu a kariérních vzorcích výzkumníků. Podle pojmu režim podnikání bylo zjištěno, že prostředí ve výzkumných organizacích je výrazně orientováno na výkon (excelenci) a podmíněno silně působícím kompetitivním prostředím, které je nepříznivě hodnoceno mladšími výzkumníky a výzkumnicemi. Pojem režim povolání charakterizuje profesní kompetenci výzkumníka, která se opírá o jeho profesní autoritu a hodnotové imperativy akademického prostředí (komunikaci, spolupráci, přirozenou autoritu). Poslední režim uspořádání, který je označen jako vizionářství, vymezuje charismatický potenciál akademického bádání (profese jako poslání). Poznávací úloha uvedených režimů uspořádání je podpořena pozorovanými nebo získanými poznatky či událostmi, interpretuje jejich mocenské důsledky, rozhraní mezi jednotlivými režimy, vlivy na profesní kariéry, na hodnocení kvality výzkumu a jeho relevanci pro společnost. Poznávací přínos koncepce režimů uspořádání je využit nejen v jeho idealizačním působení, ale zejména ve střetech jednotlivých režimů. To umožnilo hodnotit jejich vzájemné seskupování i vlivy na badatelské prostředí, včetně regulativních tlaků, které na něho doléhají. Autorka zdůrazňuje zejména oslabení vlivu profesního a vizionářského režimu obecně a postavení sociálních a humanitních věd zvláště. Posledně jmenované téma pak doplňuje třemi výzvami k sociálním vědám: první se týká institucionální reflexivity a vyzývá aktéry věd o společnosti k větší angažovanosti na veřejnosti (spolu s akceptováním rozmanitosti zdrojů lidského vědění); druhá se týká potřeby kritického ověření forem vlastnění ve vědě a třetí specifikuje první výzvu: navrhuje rekonstruovat postoj badatele ke zkoumanému předmětu, překonat zavedený postoj svědka a nezaujatého pozorovatele ve prospěch angažovanějších přístupů. Studie M. Linkové „Ne každý úspěch se počítá: excelence a genderování vědecké dráhy v přírodních vědách“ prezentuje poznatky etnografického bádání na přírodovědném výzkumném pracovišti. V teoretickém zajištění výzkumu
Aula roč. 18, 02/2010 // 47
Recenze navazuje autorka na výše charakterizovanou koncepci režimů uspořádání badatelské činnosti a režim podnikání s jeho orientací na excelenci a úspěch v konkurenčním prostředí akademických institucí. Tento pohled konkretizuje pomocí klasifikace úspěchu na externí (materiální a nehmotný) a interní, který vyjadřuje pocity naplnění, zdaru a potěšení (s. 76). Vnímání autonomie rozhodování umožňuje analytické zkoumání interního úspěchu. Srovnává obecně přijímané narace o povaze badatelské činnosti a srovnává je s poznatky a pocity výzkumníků v různých pozicích. Bohatě vykresluje napětí, která vznikají mezi externími hledisky (hodnocení podle publikací, podle rolí ve výzkumných týmech a v organizaci, podle povahy a dynamiky soutěžení i relevanci výzkumných poznatků) a interními hledisky úspěchu. Bohatost tohoto vykreslení se týká zejména genderového úhlu pohledu. Získané poznatky přesvědčivě dokládají, že uvedená externí hlediska úspěchu jsou maskulinní a znamenají znevýhodnění postavení výzkumnic. Závěrem zobecňuje, že „odborný článek, který je prostředkem šíření a ověření znalostí v širší komunitě, se stává počtem bodů, který určí místo v žebříčku výkonnosti… Hodnoty jako radost z bádání, … sdílení, kolegialita a výpomoc do excelence nevstupují.“(96). Potvrzuje tak již výše uvedené napětí mezi režimy úřadování a podnikání na jedné straně a režimy povolání a vizionářství. Předposlední část publikace nazvaná „Nový pohled na problém „žen ve vědě“: tři mody genderového jednání v akademickém výzkumu“ je více zaostřena na genderovou situaci ve vědě než na výše uváděné režimy uspořádání. Nabízí svébytnější koncepci etnografického výzkumu a poznatky, které velmi přesvědčivé vystihují sledovaný problém. Autorka kriticky reflektuje všeobecné přístupy, které redukují genderovou problematiku na (viditelnou) péči o ženy a samozřejmé (neviditelné) interpretace. To jí umožnilo navrhnout tři mody projevu vědění o genderovém problému, které čerpá ze zdrojů vyjadřování, prezentace a prožívání: obvyklý (kommonsensuální), sexualizovaný a nejistý. První dva mody poukazují na explicitní označení genderové otázky; první počítá s tím, že hlediska výkonu ve vědě jsou univerzální, vyjadřují specifickou pozici mužů a žen a umožňují adaptaci k nim; druhý pak zpřítomňuje sexuální rozdíly a připisuje jim sociální a postojové charakteristiky, které se uskutečňují zejména v permanentní performaci. Oba přístupy počítají s výlučností či odlišností obou pohlaví. Posledně jmenovaný modus počítá s mobilizací pocitových zdrojů identity badatelek, což zpřítomňuje hodnotové argumenty, avšak vtiskuje způsobům vyjadřování ambivalentnost, nestálost a neurčitost (odtud také název tohoto modu). Poznávací robustnost posledně
48 // Aula roč. 18, 02/2010
jmenovaného modu autorka radikalizuje, když tvrdí, že emoce mohou odhalit relevantní struktury vědy (119). Ve prospěch svého tvrzení uvádí případné argumenty, které se týkají úlohy času ve výzkumu (epistemický čas), linearity kariérního vzestupu, statutu, úlohy soudržnosti badatelských kolektivů, hledání pozice na pracovišti, která by poskytovala autonomii badateli/badatelce na pracovišti a umožňovala při tom naplnění rodičovských rolí i potřeba ujasnění významu specializovaného výzkumu v širších poznávacích souvislostech. V závěrečné kapitole editorka shrnuje poznatky předcházejících textů do obecnějších závěrů, které s ohledem na přijatý teoretický rámec spatřuje v několika tvrzeních. První se týká mobilizace soutěživého prostředí a nástupu režimu podnikání jako určujícího organizačního principu v podmínkách domácí vědy, který hodnocení kvality výzkumu redukuje na kvantitativní ukazatele, a tím (nezvratně) potlačuje zdroje vědecké profesionality a tvořivosti. Další tvrzení se rovněž týká napětí mezi formálními a neformálními zdroji vědecké aktivity, které jsou popsány na příkladě distribuce publikované vědecké produkce (publikační infrastruktury). Pomocí indikátorů spoluautorství, forem recenzního řízení jsou diskutovány rozdíly mezi vědními obory i nerovnosti mezi jazykovými a kulturními oblastmi. Poslední tvrzení se vztahuje k genderovému tématu. Poukazuje na zjištěné rozdíly a shodné rysy mezi oběma studovanými organizacemi: v kontextu sociálněvědního kontextu je institucionální (genderová) reflexivita vyšší než v prostředí přírodovědné výzkumné organizace; v obou organizacích pak byly shledány argumenty pro tvrzení, že genderové téma se netýká jen postavení žen ve vědě, ale také povahy vědy samotné. Výše uvedený přehled poznatků recenzované publikace, ve kterém se snažím čtenáři co nejvěrněji přiblížit její obsahové zaměření, zřetelně dokumentuje její přínos k porozumění situace na akademických pracovištích. Teoretický rámec výzkumu vychází vstříc obecně reflektovanému problému současné vědy – poklesu možností kontroly její kvality. Zvolený přístup interpretuje tento problém pomocí napětí mezi efektivnější správou organizací, mezi rostoucími tlaky konkurenčního prostředí a mezi hodnotovým zajištěním vědecké činnosti. Posledně jmenovaný aspekt je přesvědčivě a inspirativně dokumentován na fólii genderové problematiky – naznačuje, v jakých formách a v jakém rozsahu si lze představit hodnotové proměny a jejich souvislosti se současnými institucionálními změnami, a to nejen v akademických institucích. S odkazem na výše uvedené argumenty lze konstatovat, že četba publikace bude přínosem pro výzkumníky/
Recenze výzkumnice a řídící pracovníky ve výzkumných organizacích i pro pracovníky kulturních studií, kteří studují formy kulturních změn v současných společnostech. Nedomnívám se však, že bude poučná pro uživatele výzkumných poznatků i pro aktéry, kteří ovlivňují a jsou odpovědni za výzkumnou politiku. Mé kritické připomínky k publikaci se týkají zejména této ambice recenzované publikace, které shrnu v závěru. Doporučení pro politické rozhodování, která autorky velmi často uvádějí, jsou odvozována buď z možnosti odhalení (diskursivních) struktur jednání bezprostředně z etnograficky vedených výzkumů nebo pomocí kontextualizace. Oba pohledy však nejsou dostatečně objasněny s ohledem dilematickou povahu sociálněvědního bádání (dilema mezi jednáním a strukturou). Podle mého názoru je vhodnější řešit jednání v kontextu organizací a politiky (jejíž formy byly ustaveny zejména v rámci národních států) pomocí dalších teoretických přístupů, které spolehlivěji zachycují zprostředkování mezi jednáním a mocenským režimem správy a politiky (budování či kontroly moci). Přístup „aktér-síť“ v etnografickém provedení má silnou hermeneutickou poznávací dimenzi – zachycuje situovanost aktérů a zdroje jejich reflexivity. Neumožňuje však rozpoznat mocenské vlivy a nerovnosti plynoucí z funkcionálního a institucionálního uspořádání společnosti v jeho historické i antropologické perspektivě.1 Deficit takového vědění pak snadno vede k bezradnosti při interpretaci zjištěných sociálních napětí a rozporů nebo k jednostranným závěrům. Problémy vědní politiky je nutno řešit pomocí jasnějšího porozumění vztahu moderního vědění a moci, a to v konkrétních tvarech existujících medií a forem moci. Z tohoto hlediska pohled na vědní politiku ukáže, že dochází k pozvolným formám její transformace, jejichž postup je však podmiňován právě těmito okolnostmi (Müller 2002: 119–125). V tomto ohledu lze také konstatovat, že „zásoba vědění“ studií vědy a techniky, kterou autorky využívají, takové poznatky nabízí.2 Mnohé Lze ovšem respektovat postmodernistickou pozici, která chápe existující formy diskurzu, identity a etiky spíše za nástroje moci, a ne emancipace; pak zájem o historické a antropologické poznatky o existujících institucích nejsou nutné.
1
Formování studií vědy a techniky představuje úsilí a zvýšení reflexivity samotných aktérů a institucí vědy, které započalo již v 60. letech minulého století, bylo iniciováno přírodovědci a posléze podporováno filozofy a historiky vědy. Pozice sociologů se prosadila později, až se stalo zřejmým, že dochází k re-institucionalizaci vědy. Mezitím přínos filozofie (zejména jeho post-pozitivistické poznání) a historie (zdroje autonomie vědy a její sociální a kulturní zdroje) nebyl zapomenut, ale stal se všeobecně přijímaným věděním.
z nich byly reflektovány i v domácí vědě3 a využity i při analýze mezery domácí vědy a techniky k moderním společnostem i při monitorování podmínek vstupu do seskupení zemí OECD a EU (Reviews 1992, Innovation policy 2001) i při hodnocení úlohy vědy v perspektivě transformačních procesů (Gorzelak G., Ehrlich E., Falta L., Illner M., 2001, Potůček, Musil, Mašková 2008). Nelze tedy akceptovat tvrzení editorky, že tento výzkum není v domácím prostředí znám. Jak jsem již uvedl, lze naopak konstatovat, že ke spolehlivějšímu porozumění situaci domácí vědy může pozitivně přispět i historizující a antropologický pohled. Jeho deficit pak může znejasňovat pohled na předpoklady možných transformací, jak k tomu dochází v publikaci např. v souvislosti s nejasným pohledem na vznik moderních vědeckých institucí. Ten by ukázal, že jejich efekt spočíval v zajištění jejich autonomie, která se však utvářela rozdílně podle socio-kulturních oblastí (středoevropské, anglosaské, západoevropské) a které evidentně působí i na průběh reforem. V antropologické perspektivě se např. jeví nevhodné směšovat pojmy organizace a instituce, jak k tomu dochází v publikaci. Při tom porozumění institucím jako završení procesů habitualizace a typizace by bylo velmi výhodné pro záměr autorek – porozumět vlivu kulturních zdrojů nejen v provozu institucí, ale i jejich změně. Obdobně i hlubší vhled do vzdělávacích, ekonomických, technických i politických kontextů současných akademických institucí by více přiblížil pohled na sféry vládnutí, které je ovlivňují (viz blíže Müller 2002). To by také přispělo k přesnějšímu porozumění nejen situovanosti relevantních aktérů, možnostem jejich reflexivity, ale i funkčně založeným mocenským nerovnostem, které ovlivňují jednání (Stehr 1994), poukazují na vliv subkultur (Beck 2004) i na podoby konfrontace relevantních aktérů a jejich diskurzů v „dějišti“ rozhodování o vědní politice a perspektivě společnosti vědění (Nowotny et al 2001). Při využití těchto poznatků by se ukázalo, že nedochází k formování nové vědy, jak to naznačují autorky i jejich výzkum, ale k vyvázání jejích institucí z existujících forem autonomie a hledání spolehlivějšího „podloží“ pro její novou podobu, která by odpovídala současné úloze i mezím moderní vědy ve společnosti i demokratickým formám vládnutí. Karel Müller
2
Lze připomenout, že počátkem 60. let byl u nás problém reflexivity vědy aktivně sledován, podpořili ho významní historici vědy (D. Price, J.D. Bernal) bezprostředními konzultacemi a byla dokonce tato výzkumná činnost organizačně podpořena v rámci Akademie věd, tj. mnohem dříve než k tomu došlo jiných evropských zemích (viz blíže Müller 1989).
3
Aula roč. 18, 02/2010 // 49
Recenze Literatura: 1. Beck, U., 2004, Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Praha, Sociologické nakladatelství 2. Gorzelak, G., Ehrlich, E., Faltan, L., Illner, M., 2001, Central Europe in Transition: Towards EU Membership. Warsaw, Regional Studies association. 3. Innovation policy issues in six candidate countries: the challengaes. Luxemburg, EC, DG for Enterprise, 2001 4. Müller, K., 1989, The Social Function of Science and Social Goals for Science – The Bernal‘s Ideas after 50 years. In: Steiner, H. (ed.), J., D., Černal, The Social Function of Science 1989. Berlin, Akademie Verlag
5. Müller, K., 2002, Industriální zdroje, ekonomický růst a sociální změna. Praha, Sociologické nakladatelství 6. Nowotny, H., Scott, P., Gibbons, M. 2001. Re-thinking Science. Knowledge and the Public in an Age of Uncertainty. Cambridge: Polity Press 7. Potůček, M., Musil, J., Mašková, M., 2008, Strategické volby pro českou společnost. Teoretická východiska. Praha, SLON, Edice Studie 8. Reviews of national science and technology policy: Czech and Slovak Federal Republic, Paris, OECD, 1992 9. Stehr, N.,1994, Knowledge Societies. London: Sage
Tereza Stöckelová (ed.): Akademické poznávání, vykazování a podnikání: etnografie měnící se české vědy. Praha, SLON 2009, 158 s. ISBN 978-80-7419-003-2.
Tato knížka je významná nejen svým obsahem, ale i tím, že chce zasáhnout ne-li vyřešit několik palčivých problémů najednou. Starost o rod (v knize „gender“) ve vědě jasně v knize dominuje, dílo je výsledkem bádání tří žen. Proto by bylo podle mého názoru daleko vhodnější vyhnout se těžkopádnému názvu a zvolit výstižnější jako Rod ve vědě nebo Ženy v mužském světě vědy. Ač Tereza Stöckelová je nejspíše spiritus movens této publikace a možná i výzkumu, který k ní vedl, jde o spoluautorství a preferoval bych uvedení všech tří autorských jmen místo jednoho editorského. Ovšem netuším, za kterou variantu je víc bodů, popř. pro koho v rámci vykazování publikační činnosti podle stále se měnících kritérií Rady pro výzkum, vývoj a inovace (také nedávno změnila jméno, a „věda“ v něm nejspíše, podle narážky jedné z autorek, záměrně chybí). Kniha včetně rejstříku má 158 stran a dělí se na předmluvu editorky, úvodní kapitoly Terezy Stöckelové a Marcely Linkové o problematizaci vědy a genderu. Následují tři empirické kapitoly (Politická a morální ekonomie vědy od Terezy Stöckelové, Ne každý úspěch se počítá: Excelence a gende-
50 // Aula roč. 18, 02/2010
rování vědecké dráhy v přírodních vědách od Marcely Linkové a Nový pohled na problém „žen ve vědě“: Tři mody genderového jednání v akademickém výzkumu od Dagmar Lorenz-Meyer). Tereza Stöckelová napsala poslední část Závěrem: Napříč sociálněvědní a přírodovědnou institucí. Knížku uzavírají poznámky o autorkách, jmenný a věcný rejstřík. Na straně šest je umístěna informace o klíčových slovech v tomto pořadí: akademický kapitalismus, Česká republika, excelence, gender, studia vědy a technologií, transformace vědy, vědní politika, ženy a věda. Dle mého náhledu by byla adekvátnější sekvence: vědní politika, ženy a věda, rod ve vědě, excelence. Akademický kapitalismus je v knize obsažen implicitně, není v ní nikde definován, transformace vědy také. Dále je zde důležitá informace o tom, že publikace byla vytvořena díky finanční podpoře Evropské komise (projekt KNOWING jako součást 6. rámcového programu). Význam knihy podtrhuje i fakt, že recenzenty byli profesor Jan Keller a docent Zdeněk Konopásek. V předmluvě T. Stöckelová tvrdí, že věda má v moderních společnostech výlučné postavení a vědecké poznání
Recenze zásadně ovlivňuje podobu současných společností. S tím by bylo možné souhlasit, kdyby pisatelka zůstala u diskutování, za jakých okolností je toto ovlivňování v podstatě protispolečenské. Ovšem hlavním cílem editorky a dalších autorek je odhalení neadekvátní přítomnosti či dokonce nepřítomnosti žen ve vědě a zejména ve vedoucích výzkumných pozicích. Vycházejí z údajné mužské identity vědy (paradoxně slovo věda je však ženského rodu), z postulátu, že „věda byla historicky definována proti ženám“ (proložení editorčino) a „vyznačena a legitimována maskulinními hodnotami“ (s. 10). Nejasný a tudíž nepřesvědčivý je citát z druhé ruky (!) údajně z Ernsta Macha o pověrčivosti necivilizované ženy. Kniha trpí nejednoznačností záměrů autorek nebo snad dokonce protikladem mezi editorčinou dvojitou agendou (myslím tím cíle ohlášené v titulu knihy na straně jedné a výše uvedené snahy poukázat na diskriminaci žen ve vědě na straně druhé) a celkem jednoznačně rodově (genderově) zaměřenými texty etnografických kapitol. Tento protiklad se v úvodní kapitole snaží odstranit T. Stöckelová a M. Linková. Ty vysvětlují, že ve svém výzkumu byly ovlivněny studiem vědy a technologie, ale jejich pozornost je „pootočena“ směrem k „utváření, stabilizaci a genderování vědeckých institucí, týmů a výzkumnických drah“ (s. 14). Působení rodu v různých situacích se v argumentaci autorek mění v „genderovou mašinerii“ nerovnocennosti a nerovnoprávnosti žen v životě i ve vědě. Vlastní výzkum etnografickou metodou byl proveden ve dvou akademických institucích a v „diskursivním prostoru české vědní politiky“ (s. 18). Problém mám s tím, že přírodovědné pracoviště bylo převážně výzkumné, zatímco společenskovědné se vedle výzkumu zabývalo i výukou. Z vlastní zkušenosti mohu poukázat na marginální postavení společenskovědního výzkumu na vysokých školách. Tedy chci říci, že tu je nejen odlišné postavení přírodovědných oborů ve srovnání se společenskovědními (na něž autorky na řadě míst správně poukázaly), ale nesouměřitelnost postavení „vědy“ v přírodovědných ústavech Akademie věd a ve společenskovědních katedrách na vysokých školách. Asi by vyznělo lépe, kdyby výzkum porovnal dvě nebo více pracovišť přírodovědných nebo naopak společenskovědních, protože tak, jak byl postaven, nepřispěl k pochopení problematiky poznávání, vykazování atd., nýbrž potvrdil notoricky známá klišé o výrazné odlišnosti přírodních a společenských věd, které někdy vede až k upírání vědeckosti společenským vědám. Ovšem, jak již jsem výše poznamenal, hlavním cílem autorek bylo prozkoumání problematiky rodu ve vědeckém bádání a měl jsem při podrobném studiu knihy dojem, že ještě více je fascinovala otázka ne/dosahování vedoucích pozic ve „vědě“ ženami. Je zajímavé, že studium vědecké dráhy/kariéry má tendenci k samoúčelu kariérismu. Autorky totiž opakují dosavadní
logiku mužského světa „vědy“, která často – ostatně i v ostatním profesionálním světě – má tuto tendenci. Bylo by zajímavější se dozvědět jejich názory či poznatky o alternativní organizaci „vědy“, která nebude potřebovat dichotomie vedoucích a podřízených. Ernest Gellner napsal, že člověk je poznání hledající bytostí. Jinými slovy, každý z nás poznává, ať je vědec či nikoli. Každý má svůj lidový model světa i každé jeho součásti. Věda jako motor znalostní ekonomiky je ovšem jiná záležitost, protože nejen knihy jsou dnes zbožím (doporučená cena recenzované knihy je 215 Kč), ale každé slovo pedagoga, každá minuta strávená v laboratoři je maximizovatelná. Nebo aspoň by to tak podle tvůrců překrásného nového světa výzkumu a vývoje včetně inovací být mělo. Stát, používající peníze daňových poplatníků, a soukromé společnosti si chtějí spolehlivě osedlat „vědu“. Tomu se věnuje kapitola T. Stöckelové, která hovoří o akademickém kapitalismu, kdy se nezávislý oborový výzkum mění v interdisciplinární podle požadavků financujícího zadavatele, který na konci očekává zisk. Je to text kritický jako ostatně i další části knihy. Autorka vychází z Lawovy formulace čtyř na sebe navazujících způsobů organizace vědy: správa (v textu úřadování), podnikání, povolání a charisma (v textu vizionářství). Její text se opírá o etnografické poznatky z rozhovorů a čte se přes složitost textu dobře. Zaujaly mě snahy o „normalizaci“ popřípadě „neonormalizaci“ společnosti, kariéry, pracoviště. Tyto termíny mají v recentním českém užívání velice nenormální význam, a tak pozornému staršímu čtenáři neunikne jistá ironie, skrývající se za snahami o transformaci. Závažné je konstatování autorky, že vědecká identita a hodnota není odvozena od normativní dráhy a formálních titulů. Já s tím souhlasím, ale vím, že ti, kteří strmou kariéru a tituly mohou vykázat, jsou opevněni v různých grémiích včetně akreditační komise a moc je vědecká identita a hodnota nezajímá. Ostatně při absenci spolehlivých hodnotících kritérií dochází k publikování pro publikování, které má za následek „habilitování jako fretky“ a nakonec samoúčel skončí u oblepenosti jména zpředu i zezadu, pokud možno dvojité. Autorka mohla použít své poznatky k tomu, aby hlouběji poukázala na uzavřenost české vědecké sféry, která je ovšem funkcí celkové uzavřenosti společnosti. (Působení Sorosovy Nadace otevřené společnosti bylo krátké na to, aby v Čechách došlo ke skutečnému otevření.) Zajímavá kapitola Marcely Linkové pojednává o fenoménu excelence ve vědeckém bádání a zároveň jej odhaluje jako silně rodově podmíněný. Zaujala mě diskuse o rozdílu mezi subjektivně pociťovaném úspěchu a úspěchu podle rádoby
Aula roč. 18, 02/2010 // 51
Recenze objektivních kritérií administrátorů vědy, a také jaký je rozdíl mezi mužským a ženským úspěchem, zda úspěch zahrnuje či má zahrnovat i osobní život. Autorka zde stojí na pozicích kritičky „formalistního přístupu k hodnocení vědecké práce“ (s. 91) a excelenci ve vědecké práci vidí jako maskulinní kvalitu, která upírá ženám „epistemickou autoritu“ (s. 94). Souvisí to s „ideálem nepřerušené lineární progresivní dráhy“ (s. 94), kterému ženy těžko mohou dostát. Linková uzavírá tezí, že věda má prospívat společnosti jako celku, s čímž nelze než souhlasit. Problém ovšem je, proč tomu tak není. Dagmar Lorenz-Meyer rozebírá výsledky svého výzkumu problematiky rodu v přírodovědném akademickém ústavu. Poukazuje na zastřenou diskriminaci a zkreslující stylizaci ženského rodu vůbec a ve vědě zvlášť. Její zjištění lze shrnout jejími vlastními slovy: věda je šitá na míru ideální mužské životní dráze (s. 107). Kapitola vyznívá jako výzva k politické diskusi o rodové rovnosti ve vědě. Myslím, že taková skutečně politická diskuse by mohla mít úspěch jen tehdy, kdy-
by zahrnovala i rodovou rovnost ve veřejném životě, politice a profesionálním působení vůbec. Závěrečný shrnující text je opět z pera Terezy Stöckelové, která si opět především všímá „artikulace a figurace“ rodu/ genderu a nesouhlasí s nahlížením na přírodní vědy jako na normu všeho výzkumu. S tím nelze než souhlasit. Autorka uzavírá tím, že vyzývá k radikálnější reformě vědy než je současná, protože ta nezahrnuje např. otázku rovnosti rodu. I ve vědě jako jinde jde o smysluplnost, udržitelnost a spravedlnost. Recenzovaná kniha nenechá trpělivého a hloubavého čtenáře na pokoji. Věřme, že nebude předčasně odložena mocnými a dovolí jim přehodnotit stupeň jejich arogance. Těm na okraji, pokud překonají cenovou bariéru a vůbec se k ní dostanou, by mohla být stimulem k hledání odpovědí na otázky o vlastní marginalizaci a o možnostech změnit status quo. Petr Skalník
Jan Kohoutek (ed.): Implementation of standards and guidelines for quality assurance in higher education of central and east–european countries agenda ahead.
–
Bucharest, UNESCO – CEPES 2009, 323 s. ISBN 92-9069-189-1.
The recent publication “Implementation of Standards and Guidelines for Quality Assurance in Higher Education of Central and East-European Countries – Agenda Ahead”, edited by Jan Kohoutek, provides a thorough overview of developments in quality assurance in Central and Eastern Europe with a special take on the implementation of the European Standards and Guidelines. The fall of Communism meant a departure from prior models of higher education (which included a complex mix of ideology, bureaucracy and party politics), an increase in demand for higher education (partly addressed by a burgeoning private offer) and the convergence towards Western European models initiated by the Bologna agreements. This publication is of significance for anyone interested in better understanding developments in today’s European quality assurance practices. The book comes at a time
52 // Aula roč. 18, 02/2010
of intense reforms in higher education worldwide and in Europe in particular. In the Budapest/Vienna Declaration of March 2010, the ministers of 47 countries participating in the Bologna Process launched the European Higher Education Area envisaged over 10 years ago. The Declaration (echoing the 2009 Leuven/Louvain-la-Neuve Communiqué) called for continued efforts in quality assurance and the implementation of the European Standards and Guidelines. The book’s aim is to broaden our insight into quality assurance policy changes in Central East-European countries. It is thus a timely publication for scholars and practitioners interested in quality assurance, especially in Central and EastEuropean countries. The book includes 11 chapters authored by a total of 9 contributors. The first three chapters provide the theoreti-
