Krátká úvaha nad knihou Sam Harris: The End of Faith Reasoning(logické myšlení), evidence(důkaz), dangerous(nebezpečná) – to jsou tři slova, kolem kterých autor krouží. Reasoning …Víra je nerozumná. Rozumný člověk je ateista. … Znám člena akademie věd, astrofyzika, věřícího katolíka. Znám vystudovaného chemika, který se stal jezuitou. Znám lékaře, který je současně katolickým jáhnem. Znám evolučního biologa, který je současně katolickým knězem. Znám vystudovaného matfyzáka, který je plzeňským biskupem. A znám dokonce i jednoho vystudovaného informatika, který se stal katolíkem :-) Všichni v tom malém českém ateistickém rybníku, znám jich mnohem víc, techniky, psychology, psychiatry, sociology, filosofy, historiky, hudebníky, ale nebudu zdržovat. Přišli snad všichni, poté co dostudovali, o rozum? Myslím, že ne. Rozum ani iq není to kritérium, které odděluje věřící a nevěřící. Rozum je v podstatě nástroj. A člověk ho používá, pro co zrovna potřebuje. Věřící i nevěřící zvažují různé možnosti a argumenty, a vyvozují závěry. A myslím, že to oba dělají poctivě. Ačkoliv někdy můžou mít tendenci, ten závěr napřed určit, a pak pro něj dohledat ty důvody. Zajímavé je, že se jim to oběma většinou povede. Blaise Pascal (ano, ten fyzik, matematik a teolog, který zformuloval slavný Pascalův zákon) jednou řekl – „je dostatek světla pro ty, kdo si přejí Boha spatřit, a dostatek tmy pro ty, kdo mají opačné přání“ :-) Více o rozumu později. Evidence …Víra nemá důkazy. V jistém smyslu víra důkazy opravdu nepotřebuje, protože důvěřuje, jednak Bohu, jednak tradici (pokud mluvíme o důkazu před soudem, svědectví druhých - zde předků - bývá často uznáno jako důkaz, ne?) a jednak svému svědomí. Také, umět žít s tajemstvím, přijmout věci, které rozum (ten bůh ateismu) nepronikne, je jednou z tváří víry. Přesto sv. Petr ve svém novozákonním listu píše – „buďte připraveni vydat svědectví o důvodech vaší naděje …“ Tak já to zkusím. Jak to, že je svět tak krásný? Ať se podíváš kamkoliv, od Hubbleova teleskopu, přes okem viditelný svět živý i neživý, po svět viditelný jen mikroskopem, až nakonec svět jen tušený v modelech kvantových fyziků. Můžeš říct, žijem tu už dlouho, miliony let, jsme na to zvyklí, proto se nám to zdá krásné. Ale Hubbleův teleskop vznikl před 20-ti lety, mikroskop o sto let dřív - a ono je to krásné i uvnitř jejich tubusů a tam jsou věci, které dosud nikdo nemohl vidět! Navíc, i ty zákony, podle kterých svět pracuje, jsou taky krásné – teorie relativity, kvantová teorie, DNA a evoluce! Gravitace – kdyby nějaké dítě vně vesmíru, nezvyklé na naši každodennost, pozorovalo, jak se chovají navzájem dvě tělesa – řeklo by asi s překvapením: jé, oni se přitahují!? Dokonce i čiré abstrakce, matematika – třeba Gödelova věta o neúplnosti… Kde se tu všude ta krása bere? Jak to?
Jak to, že je svět tak křehký, a přitom stále žijeme? Kdo nastavil všechny ty fyzikální konstanty, o kterých umíme říct jen dvě věci - jednak jakou mají hodnotu a jednak, kdyby měly jakoukoliv jinou hodnotu, vesmír by nikdy nevznikl? Proč ji mají zrovna takovou, jaká je třeba? Kdo určil, jaký sklon bude mít zemská osa, jak daleko budeme od Slunce, že budeme mít Měsíc v přesně té správné hmotnosti a vzdálenosti, aby mohl vzniknout a rozvíjet se život? Všechny prvky ve vesmíru vznikly nukleární reakcí v jádrech hvězd. Jsme všichni tvořeni hvězdným prachem. „Prach jsi a v prach se obrátíš…“ napsal židovský autor do Bible kdysi dávno.1 Kde se to v tom prachu vzalo? Jak to, že když přidám dva protony a neutrony do jádra uhlíku, který tvoří vše živé a taky třeba diamanty, dostanu kyslík, který můžu dýchat? Kdo vymyslel jaké prvky budou potřeba, kdo navrhl ty hvězdy, továrny na prach? Jak to, že jsme tak rozmanití? Že jeden umí komponovat hudbu2, jiný zkoumat kvantové jevy a třetí vyrobit stůl? Proč? Jak to, že ta inspirace, ty vynálezy jsou tu zrovna, když jsme připraveni, když je potřebujeme a současně nás samé nezničí? Co dělala ta armáda programátorů, když Alan Turing ještě nevymyslel počítač? Nebo, že by se narodili až v pravý čas? A proč ty počítače přišly zrovna, když bylo potřeba sekvenovat DNA? Kde se v prachu, v hlíně bere ta vlastnost tvořit nové věci? Země vznikla z oblaku hvězdného prachu před miliardami let. Najednou, zrychlený film, za pár let poté, ze Země vystřelí raketa s posádkou, aby se podívala, co je nového na Měsíci… Hlína, která vykvetla v nesčetné formy krásy. Hlína, která si uvědomila sama sebe. Hlína, která je schopna tu krásu vnímat. Hlína, která tvoří umělecká díla, od obrazů v jeskyních, po katedrály a symfonie. Hlína schopná tvořit. Hlína schopná ptát se. A hlína schopná milovat. … Nějak nevěřím, že ono se to nějak samo… Jak je těžké cokoliv krásného a funkčního vyrobit, jak jsme upachtění, kolik umu, studia a vůle je potřeba, aby něco vzniklo… Ale tohle umělecké veledílo vzniklo nějak samo, náhodou… hmm… … To jsou jen samé otázky, to není důkaz… Ano, … pravda se ráda skrývá v otázkách… A rozumu někdy stačí indicie. 1
A taky tam někdo zapsal: „Kvůli tobě jsem stvořil svět…“. Bible je plná paradoxů. Nejhorší, co můžeš udělat, je vytrhnout jednu větu a začít argumentovat. Pravda se těžko vměstná do černobílých výroků. Pravda je něco podstatnějšího, než tvrzení A je true a tvrzení B je false. Ano, máme objektivní pravdu, popsatelnou nezávislým pozorováním, měřením a logikou. Ale to je jen malá část pravdy, důležitá pro techniku a vědu. Ale skoro všechno v našem životě není objekt, nýbrž subjekt. Pravda je spíše, než popis věcí jak jsou, tajemstvím, které vybízí k poznání. Tajemstvím, které je schopno pojmout paradoxy a bez těchto paradoxů by nebylo poznatelné(!). A poznání je věc čistě osobní, subjektivní, neobjektivní. Ano - tato (mnohem podstatnější) část pravdy je objektivně nepoznatelná, ale je poznatelná subjektivně. V hebrejském pojetí, poznání není jen prosté pochopení. Poznání znamená zakusit, proniknout do tajemství. Když se v Bibli píše, že Adam poznal Evu, znamená to, že se spolu milovali. A když Adam a Eva pojedli ovoce ze stromu poznání dobra a zla, znamená to, že poznali zlo v tomto smyslu – pronikli, prolomili se do hříchu (a proto propadli smrti - to nebyl žádný trest, to byl prostý důsledek, jako když se propadneš do kanálu). 2 zde by mě obzvlášť zajímalo jakou evoluční výhodu druh Homo sapiens sapiens získal schopností skládat, produkovat a poslouchat symfonickou hudbu (?) :-)
Pokud soud připustí jako důkaz svědectví, něco bych nabídl: Bůh oslovil konkrétního člověka, Abrama, syna Terachova. Na základě toho slova, Abram opustil svůj kmen a vydal se se svým lidem putovat na poušť. Abram (později mu Bůh dal nové jméno Abraham) byl, dalo by se říct, první věřící – nechal Boha vstoupit do středu svého bytí. Židé i křesťané (a nevím, možná i muslimové) rádi Abrahama nazývají otcem víry. Abraham měl syna Izáka, Izák měl syna Ezaua a Jákoba. Ezau byl prvorozený, ale za mísu šošovice prodal své prvorozenství Jákobovi. Jákob (později přijal jméno Izrael) měl dvanáct synů, z nich vzniklo dvanáct izraelských kmenů. Jákobovi synové žárlili na bratra Josefa a prodali ho do otroctví do Egypta. Po čase vypukl hladomor, bratři šli do Egypta sehnat obilí. Mezitím Josef se stal nejvyšším úředníkem v Egyptě. Díky tomu mohl bratry i s otcem Jákobem přivést do Egypta, aby se tam usadili. … Šel čas, nový farao, nové zvyky, izraelští se stali otroky v Egyptě. Bůh oslovil dalšího konkrétního člověka, Mojžíše. Mojžíš vyvedl po jistých peripetiích izraelský lid z Egypta. Po cestě, na hoře Sinaj dostal Desatero vytesané do kamene. Nakonec došli k řece Jordán a vybojovali území v zemi Kenaán. To bylo asi 1200 před Kristem. Dlouhou dobu neměli krále, zemi spravovali soudci. Prvním králem byl Saul, druhým David (někde tady už jsou i archeologické stopy celého příběhu, cca 1000 před Kristem), oba pomazaní prorokem Samuelem, třetí byl Davidův syn Šalomoun, pomazaný prorokem Náthanem. Proroci provázeli izraelské dějiny celou dobu, byli to lidé, ke kterým Bůh mluvil a oni mluvili k lidu, dost často kárali krále3 nebo utěšovali, povzbuzovali či kárali lid. Celou dobu byl národ v ohrožení od okolních národů, někdy kolem 587 před Kristem dokonce odvlekl babylónský král Nebukadnesar celou elitu národa (asi 20 tisíc lidí) do otroctví do Babylónu. Směli se vrátit až 537, když Babylón dobyl perský král Kýros. Někdy v té době začala vznikat psaná Bible, do té doby se příběh předával ústně. Později bylo izraelské území okupováno Římem. Do této situace se narodil Ježíš, syn Marie a Josefa z kmene Juda, když mu bylo 30, začal učit lid, uzdravoval nemocné, rozvazoval svázané, uměl rozmnožit chléb a nasytit zástup, umřel na kříži a vstal z mrtvých. Vznikla církev, šla dějinami, nesla ten příběh až dodnes. (Paralelně jej nesou dodnes i židé ve své tradici. Obě tradice za to platili a platí krví.) Na námitku, že to svědectví je nutně zkreslené, protože už putuje dějinami dlouhou dobu, bych odpověděl – možná, ale: Obě tradice (židovská i křesťanská) věnovaly ohromnou péči tomu, aby smysl toho příběhu předaly další generaci. Reálie i jazyk se mění. Pouze přenášet staticky zapsané věty nestačí, protože postupně další generace by mu už nerozuměly. Proto tradice se snaží re-legere4, tedy „číst znovu“ celý příběh a přetlumočit jej do nového kontextu. Je tu ještě druhý důvod pro relegere – pravda uchovaná v tom smyslu je totiž vícevrstvá, a jsou vrstvy, které dosud nebyly odkryty – jinými slovy „čtením znovu“ pronikáme hlouběji do poznání, pravda není vyčerpána prvním přečtením. Dva různí lidé (nebo stejný člověk v různých obdobích svého života) mohou ze stejného příběhu získat jiný vhled do pravdy. Jak hluboce se mýlí ten, kdo si myslí, že víra je něco statického, a že tradice je od toho, aby pravdu zakonzervovala. Proto vznikly univerzity – ne kvůli přírodním vědám, ale kvůli teologii. Odkrývat pravdu ve smyslu příběhu, který jsme s Bohem prožili. Pravdu o Něm a pravdu o nás. A pravdu v nás. A tlumočit ji, předat ji dál, ale stále otevřenou do další hloubky. A ta hloubka je bezedná, protože tou pravdou, která se tu odkrývá, je Bůh sám.
3
vůbec izraelité byli velmi kritičtí ke svým králům, co je zachyceno v Bibli, je většinou jejich selhání, skutečným vládcem Izraele byl totiž Hospodin, každý král musel být pomazán Hospodinovým prorokem 4 možná odtud původ slova religio – náboženství
Celý příběh jsem popsal v šílené zkratce, kdo má chuť, může pátrat a dozvědět se víc. Teď v šílené zkratce popíšu smysl ukrytý v tom příběhu, jak ho vnímám já: Bůh není jen stvořitel světa, který dál už do světa nezasahuje. Naopak sám oslovuje člověka. Víra vzniká Božím oslovením a lidskou odpovědí (Abraham). Víra je pouť, cesta, na celou dobu života (také Abraham se dočkal Božího zaslíbení, syna Izáka, až na konci života). Božím záměrem je vyvést člověka z otroctví ke svobodě (Mojžíš). Otroctví není jen fyzické, ale i duchovní. Člověk může být svázán hříchem, který se stane závislostí, točit se stále v kruhu, může být zotročen modlou, bůžkem, čímkoliv, co postaví do středu svého bytí místo Boha samotného (první přikázání Desatera). Také svoboda není jen fyzická, ale i duchovní. Člověk může být zavřený ve vězení a přesto svobodný uvnitř.5 Víra nezbaví člověka hříšnosti. V Bibli i v církevních dějinách je mnoho případů krutostí, ohavností. Hřích je spjat se svobodou – má-li být svoboda svobodou, možnost hříchu, zla, před člověkem vždy stojí6. Bůh si cení lidské svobody nade všechno, protože bez svobody není možná láska. Zlo není silnější nebo rovnocenné Bohu. Bůh dovede i s hříchem člověka pracovat (Josef, kterého bratři prodali do Egypta, je nakonec díky tomu zachránil od smrti hladem). Bůh se uchází o lásku člověka. Ježíš proto přišel. Všechny ty zázraky, uzdravení, podobenství a nakonec smrt na kříži ukazují k jedinému – miluji tě a stojím o tebe, čekám na tebe, umím tě uzdravit, nasytit, osvobodit. Podstoupím utrpení, umřu pro tebe, abys žil a měl život v plnosti, abys mohl zakusit, co to je milovat a být milován. Bůh, a láska, a pravda, je silnější než smrt. Po pátku kříže, a mlčení soboty, přišla noc vzkříšení. Rány zůstaly, ale byly proměněny a bolest pominula. Utrpení a smrt, nemá poslední slovo. … Na námitku, že už to všechno bylo dávno a tudíž je to neověřitelné, mám dvě odpovědi – ano, ale: Bůh mluví stále. A říká stále totéž. Někteří slyší, pochopí a mají odvahu … Gándhí, … Matka Tereza, … Bratr Roger, … a někteří neslyší, nebo nepochopí7, nebo odvahu nemají. Ale Bůh mluví a ke každému. Také zázraky, ano, lékařsky ověřitelné zázraky se dějí stále. 11. února 1858 se v malém francouzském městečku Lourdes zjevila prosté dívce Bernadette Panna Maria. A zjevovala se pak každý týden celkem asi 18x až do června. Přitáhlo to tehdy velkou pozornost, v nové osvícené Francii. Při jednom ze zjevení Maria Bernadettě řekla, aby na jednom místě začala hrabat. Udělala to a vytryskl pramen. K tomu prameni se dodnes sjíždějí nemocní z celého světa. Za 100 let bylo evidováno 58 lékařsky nevysvětlitelných uzdravení, zdokumentovaných, církevně uznaných. Neuznaných (z důvodu možnosti i jiného vysvětlení) bylo do tisíců. Pro zajímavost – Bernadetta byla asi 30 let po smrti prohlášena za svatou, při té příležitosti byly její ostatky exhumovány, a bylo shledáno, že její kůže je neporušená. Dodnes 5
Vnitřní svoboda přichází jako dar za věrnost pravdě. Pokusy totalitních režimů svázat svobodu a vymýtit zlo nejen že nefungovaly, ale zlo jen koncentrovaly 7 „mají oči ale nevidí, mají uši ale neslyší …“, několikrát opakovaně zaznívá tento výrok v Písmu 6
je neporušená, Bernadetta Soubirous je vystavena k úctě ve skleněné rakvi v kapli v klášteře v Nevers, kaple je volně přístupná veřejnosti, byl jsem tam taky. Ostatně svatí jsou kapitola sama pro sebe. Církev prohlašuje za svaté ty, o kterých může s určitostí říct, že po smrti přišli do nebe. Aby něco takového mohla prohlásit, musí být splněno mnoho podmínek, ale krom toho aspoň jedna z a) svědectví krve - daný člověk byl mučedník pro víru, nebo b) na jeho přímluvu v nebi Bůh prokazatelně vykonal zázrak. Z poslední doby bych vzpomenul svatořečení Jana Pavla II, který za života trpěl Parkinsonovou nemocí. Jako prokazatelný zázrak bylo uznáno medicínsky nevysvětlitelné uzdravení francouzské řádové sestry Marie Simonové-Pierrové, která se o jeho přímluvu modlila. Šlo o stejnou, Parkinsonovu nemoc.8 Na závěr této části bych se chtěl zeptat autora, který tak rád po věřících žádá důkazy, jaké důkazy má on pro svůj ateismus? Nejde mi ani o to, aby vyvracel moje důkazy, to zvládnu sám, ale jestli by se nějaký jediný, byť slabý, našel, svědčící pro to, že Bůh není (?) Dangerous ... Víra je nebezpečná. 100% souhlasím. Není nic nebezpečnějšího. Jak jsem už psal jinde, víra znamená postavit něco do středu svého bytí, a místo ve středu je klíčové, zasahuje celého člověka. Je naivní, velmi naivní, myslet si, že nebezpečí odstraníme škrtnutím Boha. Prázdné místo ve středu dlouho prázdné nezůstane. Teror, terorismus, násilí na nevinných jako způsob politického boje, nevznikl v islámu, ale ve Francii, za francouzské revoluce. Symptomaticky krátce poté, co byl škrtnut Bůh. Totéž se opakovalo za sto let v Rusku po komunistickém převratu. Představa, že rozum je řešení, je bláhová. Bezvadně fungující Hitlerova mašinérie na likvidaci lidí ilustruje, jak rozum je jen nástroj, který se použije pro cokoliv. Sedí-li ve středu zlo, rozum se stane nástrojem zla. Ateističtí mocipáni mají na svědomí mnohonásobně víc obětí než všechny šarvátky mezi náboženstvími, procesy inkvizice, křižácké výpravy atp. v celé historii. Odhaduje se, že jen komunismus má na svědomí přes 100 000 000 lidí. Hitler poslal do plynu 6 000 000 lidí, další desítky milionů padli ve válce. Když ne rozum, tedy co? Myslím, že jediné řešení je kultivace víry. Je-li kdo věřící, měl by zkoumat, jestli ve středu jeho bytí je opravdu Bůh a nebo něco jiného. Důležitá je modlitba. Pro nezasvěcené – modlitba není nějaké škemrání o to či ono. Modlitba je bytostné sdílení člověka s Otcem, naplnění jejich vztahu, vztahu nejhlubší lásky. Jako chvíle, kdy muž je se svou ženou a stačí jim to bytí samotné, mlčí, slova už nejsou potřeba. Uvnitř září, a jsou jedno, sdílejí se. Nemají žádné obavy o sebe ani o budoucnost, protože ví, že to, co mají, je nezničitelné a nesmrtelné, protože … to garantuje Bůh. Bůh je ta láska, která prolomila jejich bytí a spojila je v jedno. Tak jako člověk stoupá modlitbou k Bohu, Bůh sestupuje do člověka, prosvěcuje jeho bytost a prosvítá i skrze něj, a tak - mění svět. Modlitbou Bůh sestupuje do světa a proměňuje ho.9
8
Poznámka pod čarou – ačkoliv církev v dějinách kanonizovala celou plejádu světců, tedy potvrdila jejich bytí v nebi, nikdy o žádném člověkovi neprohlásila, že je v pekle. Ani o Jidášovi. Ani o Stalinovi. Tak velká je důvěra v Boží milosrdenství, naděje, že peklo může být prázdné... Jak nekonečně jiná je rétorika fanatiků všeho druhu. Ti ví velmi přesně, kdo půjde do pekla, a kteří z nás budou určitě ti zavržení. 9 Proto tolik potřebujeme kláštery.
Pokud, z různých důvodů, někdo přijmout Boha jako věrohodného nemůže, měl by se snažit dát pozor, co na jeho místo dosadí, co bude ve středu jeho bytí – snad pravda, empatie, vnímavost a odpovědnost k druhému. Když se Ježíše ptají, kdo je můj bližní, odpovídá v podobenství o Samaritánovi – ty sám se učiň bližním, každému koho potkáš. Jinými slovy: Cesta k míru je cesta proměny srdce každého z nás. Začni u sebe10.
Na závěr pár poznámek k některým dílčím tvrzením z té knihy Autor zaplavil svou knihu stovkami citátů, úvah a prohlášení na adresu křesťanství a hlavně islámu. O islámu mnoho říci neumím, ale z toho, jak zachází autor s křesťanstvím, soudím, že mu těžko můžu důvěřovat, že obraz, který vykreslil o islámu, je autentický. K některým pasážím na adresu křesťanství, kromě již zmíněného, jen pár poznámek: AIDS a kondomy Papež byl drsně napadán, že způsobí svým učením spoustu nakažených v Africe. Co papež říká – kondomy situaci nevyřeší, řešením je předmanželská zdrženlivost a manželská věrnost. Tedy za a) pokud se někdo neřídí papežovou radou k manželské věrnosti, asi se nebude řídit papežovým názorem na kondomy. Tedy jaké nové nakažené tu mají na mysli? Za b) kampaň o tom, že sex je s kondomem bezpečný je nepravdivá (strukturální mezery v materiálu kondomu jsou větší než virus, ano, snižuje riziko, ale ne úplně), vytváří falešný pocit bezpečí a podporuje promiskuitní chování vedoucí k dalšímu šíření nemoci. Zajímavé statistiky o tom, jak dopadly země, které šly papežovou cestou, a ty, které přijaly „pomoc“ ze Západu ve formě kamionů s kondomy, jsou zde http://www.tyden.cz/nazory/kondomy-proti-aidsnepomahaji_447.html#.VPOSKCzuNAS
Výzkum embryonálních kmenových buněk 1. Rozřežeme miminko a jeho orgány transplantujeme několika dalším nemocným miminkům. Jen málo lidí by tohle udělalo, ale jsou takoví. V Africe, Indii se unáší nebo i prodávají děti, které jsou zabíjeny na orgány. 2. Více lidí už schvaluje rozřezání embrya v lůně matky, aby se nemohlo narodit. Sparťané házeli novorozeňata ze skály, my, civilizovaní, je rozřežeme, ještě než se narodí. 3. V počátečním stádiu embrya, kdy je tvořeno jen z několika buněk, se některé tyto buňky odeberou a dál kultivují, zbylé embryo zahyne. Výzkum embryonálních kmenových buněk (prý) zachrání tisíce trpících. Zatím to nezachránilo nikoho. I kdyby ano – máme právo zabít jednoho člověka, bez jeho souhlasu, v zájmu jiných? Je embryo něco, nebo někdo? Od kdy je embryo už člověk a kdy ještě ne? To jsou vážné etické otázky a církev je klade, sobě i společnosti. Odpovědi nejsou hotové, celá věc je relativně nová, ale současný postoj je takový, že není možné stanovit jiný práh11, kdy „už ano“ a kdy „ještě ne“, než je splynutí vajíčka a spermie – v tu chvíli už má 10
„Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Mt 7,3 Zajímavost k prahu porodu – právní ochranu má u nás dítě od okamžiku porodu, když hlavička opustí tělo matky. Biologicky jde ovšem pořád o embryo. Lidská embrya se rodí nevyvinutá, tříměsíční lidské dítě se nedá 11
nový organismus vše, veškerou výbavu na cestě k dospělému jedinci, a všechno jde ráz na ráz, podle daného harmonogramu. Pokud přijmeme organismus jen jako soubor buněk, rozdíl mezi dospělým a embryem je jen v počtu těch buněk. Autor za tento postoj církev označuje jako za ignorantskou. Mně jako ignorant připadá spíš ten, kdo vážné námitky záměrně přehlíží nebo znevažuje, protože mu brání v jeho záměru. Hitler vycházel z křesťanství Co na to říct? Snad jen google: Dietrich Boenhofer; Edith Stein; Hubert Unzeitig; Maxmilián Kolbe; … Marihuana Spiklenecké teorie zmiňované autorem mi nestojí za komentář, ale k tématu bych poukázal na tento článek http://blog.aktualne.cz/blogy/marek-vacha.php?itemid=19642
Eucharistie Jako vrchol bláznovství křesťanství popisuje autor eucharistii, proměnění hostií a vína v tělo a krev živého Krista. Nedivím se mu. Je to opravdu čiré bláznovství, ale ne lidské, nýbrž Boží. Vydat sám sebe do rukou člověka(!). Riskovat znesvěcení, pošlapání, poplivání, výsměch, ponížení, umučení. Třikrát se Kristus tak vydal. Nejprve v Betlémě, kdy přišel jako bezbranné dítě. Podruhé na Golgotě, na kříži, bezmocný, přibitý ke dřevu. Potřetí v eucharistii, při každé mši svaté. Totálně odevzdaný do lidských rukou. Proč to Pán Bůh dělá? Stále znovu každý den? Co je to ta hodnota, pro kterou mu to stojí za to? … Tou hodnotou je člověk. Tak moc mu záleží na každém jednotlivém z nás. Tak moc Otec miluje každé své dítě. Jan Pavel II napsal kdesi, že eucharistie, chléb, je jako každý jiný chléb, navenek se od jiných chlebů neliší. Stejně jako pravda se navenek neliší od jiných hlasů. Přesto, jako pravda je podstatně jiná než ty jiné hlasy, stejně eucharistie je podstatně jiná než jiný chléb. V eucharistii je Pravda vtělena. Pravda, podstata všeho bytí12. „Na počátku bylo Slovo … a to Slovo byl Bůh. … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
v žádné dovednosti srovnat se stejně starým šimpanzem. Příroda tak vyřešila problém vzpřímené lidské postavy (a tedy menšího pánevního otvoru) a současně velkého objemu lidského mozku. Kdyby embryo zůstalo se vyvíjet v těle matky déle, už by se hlavička zvětšila natolik, že by neprošla ven. 12 bytí vyrůstá z Pravdy, bytí je z podstaty pravdivé, Descartův výrok bych poopravil na „Jsem, tedy jsem.“ V porovnání s Božím sebepojmenováním „Jsem, který jsem“ prosvítá podstatný rozdíl mezi Ním a námi (Bůh je bytí samo v sobě, člověk bytí v Bohu), ale současně podobnost mezi námi a Ním. V pravdě „Bůh stvořil člověka k obrazu svému“.
