Rasa jako důvod pronásledování

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra mezinárodního a evropského práva

Diplomová práce Rasa jako důvod pronásledování (Race as the Ground of Persecution)

2006/2007

Iva Katzerová

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Rasa jako důvod pronásledování zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny“.

.................................................................................... podpis

Osnova:

Úvod

4

Teoretická část

6

1.

Obsah článku 1 Ženevské úmluvy

6

1) Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků

6

2) Definice statutu uprchlíka dle Ženevské úmluva

6

3) „Událostí, které nastaly před 1. lednem 1951“

7

4) „Oprávněné obavy z pronásledování“ a „pobyt mimo svou vlast a nebo mimo zemi svého dosavadního původu“

2.

3.

4.

5.

10

1. Objektivní prvek„oprávněnosti“

11

2. Subjektivní prvek „obav“

12

3. Pojem „pronásledování“

12

Evropská právní úprava související s rasovým pronásledováním

15

1) Směrnice Rady 2004/83/ES

15

2) Posuzování statutu uprchlíka dle Směrnice 83/2004

15

3) Pronásledování z důvodů rasy dle Směrnice 83/2004

16

Pojem „rasa“

18

1) Definice „rasy“

18

2) Význam pojmu „rasa“ dle Ženevské úmluvy

19

3) „Rasa“ jako antropologický a biologický jev

22

4) Shrnutí

25

Rasismus a rasová diskriminace

27

1) Spojitost rasové diskriminace s rasovým pronásledováním

28

2) Právní definice rasové diskriminace

29

3) Druhy rasové diskriminace

33

4) Úprava ochrany před rasovou diskriminací v Evropské unii

35

5) Směrnice 43/2004/ES

37

Česká právní úprava a její souvislost se světovými Úmluvami o lidských právech

39 1) Mezinárodní smlouvy související s rasovým pronásledováním

39

2

2) Nejdůležitější mezinárodní smlouvy o ochraně před rasovou diskriminací platné v právním řádu České republiky

39

3) Zákon o azylu

41

4) Pronásledování z důvodů rasy dle azylového zákona

41

5) Ochrana před rasovým pronásledováním v Listině ZPaS

42

Praktická část 1.

JUDIKATURA 1) Pohled judikatury na pojem „oprávněný“ strach z pronásledování

44

2) Případy uprchlíků pronásledovaných na základě rasy a judikatura

46

1.

Austrálie a Nový Zéland

46

2.

Velká Británie

50

3.

Spojené státy americké

53

3) Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva mající souvislost s rasovým pronásledováním 2.

57

PRONÁSLEDOVÁNÍ Z DŮVODU RASY JAKO STÁTNÍ IDEOLOGIE NA

PŘÍKLADU „OTEVŘENĚ RASISTICKÝCH REŽIMŮ“ VE 20. STOLETÍ (STRUČNÝ PŘEHLED) 1) Jižanská společnost v USA

60

2) Nacistické Německo

62

3) Jihoafrická republika

64

Resume

65

Závěrečné shrnutí

67

Prameny

69

3

Úvod V práci se budu zabývat právními a souvisejícím aspekty, které nám pomohou lépe pochopit postavení uprchlíků a jejich právní status v souvislosti s jejich pronásledováním, a to obzvláště z důvodů rasových. Hledat útočiště před pronásledováním nebo před válkou je právem, které obsahuje Všeobecná deklarace lidských práv a představuje jeden ze základních principů mezinárodního práva. Jedná se o starou a státy obecně respektovanou praxi a zároveň o mezinárodní závazek. Rasová otázka získává v dnešní době na aktuálnosti, protože dochází k zintenzivnění migrace a promíchání kultur. Z tradičně méně rozvinutých oblastí Afriky, Asie a Jižní Ameriky proudí statisíce nových migrantů do Evropy a Severní Ameriky. Multikulturní společnost je již běžně užívaným a moderním pojmem, který předznamenává stále více rozšířený společenský trend. Při vzájemném míšení kultur, etnik a národností dochází často k jednostranné, někdy však také opětované diskriminaci, která vzniká na základě sociálních předsudků a stereotypů. Předkládaná práce je rozdělena do dvou hlavních částí: teoretické a praktické. V teoretické oblasti je obsažena především problematika právní definice „pronásledování“, „rasy“ a „rasové diskriminace“. V první kapitole je uveden výklad, seznamující čtenáře se základním dokumentem z oblasti uprchlického práva, ve kterém je upraveno „rasové pronásledování“, a to Ženevskou úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1950. Poprvé je zde tedy zmiňován termín „rasa jako důvod pronásledování“, který představuje jeden z pěti konvenčních důvodů, na základě kterých může osoba žádat v cizí zemi o azyl. Následně se práce zabývá otázkou samotné definice pojmu „rasa“. Otázkou je, je-li vůbec možné tento pojem přesně definovat, a zda je s ním slučitelná biologicko- antropologická teorie, která posuzuje především vnější fyzické projevy a odlišnosti. Jelikož s pojmem rasového pronásledování je úzce spjata také problematika rasismu a rasové diskriminace, je této tématice věnována následující kapitola. V neposlední řadě se v teoretické části objevuje zpracování problematiky rasového pronásledování a rasové diskriminace v evropském právu, ve kterém jsou uvedeny nejdůležitější dokumenty a směrnice Evropské unie. Celá část končí pojednáním o implementaci významných lidskoprávních mezinárodních smluv, týkajících se dané problematiky, do českého právního řádu a také české právní úpravě, která byla nejnověji zpracována v tzv. azylovém zákoně z roku 2006. Jelikož rasové pronásledování není jenom čistě teoretický, uměle vykonstruovaný pojem, ale především živý a aktuální problém, doplňuje teoretickou část část praktická. Případy, na něž je poukázáno, ilustrují současný stav rozhodovací praxe v oblastech, jako jsou Velká Británie, Spojené státy americké, Austrálie a Nový Zéland. V této části se také objevuje pohled judikatury 4

na pojem „oprávněný strach z pronásledování“, který přímo koresponduje s teoretickou definicí a také nejdůležitějšími příklady z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva v Štrasburku, které mají souvislost s pronásledováním z důvodu rasy. Uveden je zde i krátký historický přehled, který umožní pochopit pojem „rasového pronásledování“ v širším dějinném kontextu. Cílem této práce je propojení poznatků o právním stavu v oblasti uprchlického práva, jenž upravuje „rasové pronásledování“, s dalšími právními a jinými sociálně-vědními pohledy.

5

TEORETICKÁ ČÁST 1. Obsah článku 1 Ženevské úmluvy 1.1. Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků Úmluva o právním postavení uprchlíků (Convention Relating to the Status of Refugees, Konvention ueber die Rechtstellung der Fluechtlinge) byla přijata 25.7.1951. 1 Tato tzv. Ženevská úmluva, nesoucí dále také neoficiální název „ Magna charta pro uprchlíky“ je nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva, zabývající se uprchlickou tématikou.2 Má právní sílu zákona a stanovila obecnou definici "uprchlíka", která se již nevztahuje na specifické národnostní skupiny.3

1.2. Definice statutu uprchlíka dle Ženevské úmluvy

1

Amann, Ch. Die Rechte des Fluechtlings (Die materiellen Rechte im Lichte der travaux preparatoires zur Genfer

Fluechtlingskonvention und Asylgewaehrung). , Baden-Baden : Nomon Verlag, 1994 : „28.7.1951 tuto úmluvu podepsalo 26 zástupců vlád členských států OSN. Dle článku 43 konvence vstupuje tato v platnost v okamžiku uložení 6. ratifikační listiny, tedy v tomto případě dne 22.4.1954. První ratifikace proběhly následně: Dánsko 4.12. 1952, Norsko 23.3.1953, Belgie 22.7.1953, Lucembursko 23.7.1953, Německá spolková republika 1.12.1953, Austrálie 22.1.1954“ 2

Úmluva je první mezinárodní dohodou, která řešila základní aspekty života uprchlíků. Zaručuje uprchlíkům soubor

základních lidských práv, která by měla být přinejmenším stejná jako svobody, jichž užívají cizí státní příslušníci žijící legálně v dané zemi, a mnohdy by měla být rovna svobodám občanů dané země. Jsou v ní vyjmenována práva uprchlíků, mj. svoboda vyznání a pohybu, právo na práci, vzdělání a přístup k cestovním dokladům, ale také se zdůrazňují závazky uprchlíka vůči hostitelské zemi. Jedno z klíčových ustanovení uvádí, že uprchlíci nesmějí být navraceni (tzv. refoulement) proti své vůli do zemí, kde se mohou obávat pronásledování (článek 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků). 3

.Na rozdíl od předcházejících mezinárodních instrumentů, které realizovala Společnost národů (předchůdce OSN,

založena 1929). Ta definovala uprchlíky jako specifické skupiny lidí, kteří se mohli ocitnout v ohrožení v případě návratu do vlasti. První reakce Společenství národů ve prospěch uprchlíků byla zrealizována v roce 1921, kdy byla vytvořena funkce Vysokého komisaře pro ruské uprchlíky - na toto místo byl vybrán Fridtjof Nansen. V nadcházejících letech seznam občanů, kteří spadali do jeho kompetence, narůstal: mezi jinými se jednalo o Syřany, Turky, Řeky, Armény, Španěly stejně jako rakouské a německé Židy.

6

Osoba je uprchlíkem ve smyslu Úmluvy z roku 1951, jakmile reálně naplní daná kritéria. Právní pojem „uprchlík“ je definován v článku 1 odstavci 2 Ženevské úmluvy, kde je uvedeno, že tato definice se vztahuje na :

„kteroukoliv osobu , jež v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.“4

Dikce článku 1 Ženevské úmluvy pokračuje :

“Totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit.“5

Je zde poprvé zakotvena tzv. abstraktní definice uprchlíka ( vztahující se na „kteroukoliv osobu“ ). Úmluva by tedy měla být použitelná pro všechny politické uprchlíky – bez rozdílu země původu. Pro uznání statutu „uprchlíka“ je nutné splnit 4 kumulativní podmínky: (1) v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951 (2) se osoba musí nacházet mimo svou vlast a nebo mimo zemi svého dosavadního původu (pokud se tam už nechce nebo nemůže vrátit), (3) má oprávněné obavy z pronásledování, (4) a toto pronásledování ze zakládá na jednom z pěti důvodů, kterými jsou rasa, náboženství, národnost, příslušnost k určitým společenským skupinám, zastávání určitých politických názorů. Navíc se pojem „uprchlík“ vztahuje také podle článku 1 A odstavci 1 Ženevské úmluvy na:

„kteroukoliv osobu, jež:1. - byla považována za uprchlíka dle dohod z 12. května 1926 a 30. června 1928, nebo podle úmluv z 28. října 1933 a 10. února 1938 a podle protokolu ze 14. září 1939 nebo též podle ustanovení Stanov Mezinárodní organizace pro uprchlíky“

Tyto dřívější úmluvy se vztahovaly vždy na ohraničené území.

1.3. „Událostí, které nastaly před 1. lednem 1951“

4

Sdělení ministerstva zahraničních věcí 208/1993 Sb.

5

tamtéž

7

Za uprchlíka ve smyslu článku 1 odstavec 2 Ženevské úmluvy může být uznán pouze ten, kdo se jím stal v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951. 6 Tento údaj znamená především časové ohraničení na druhou světovou válku a její okamžité následky. V Ženevské úmluvě není dále vysvětleno, co se skrývá pod pojmem „události“. První adhoc komise 7 jej však ve svých travaux preparatoires definovala, jako „děje velkého významu, které sebou přinášejí územní nebo zásadní politické změny, stejně tak jako systematické pronásledování, které představuje následek těchto dřívějších změn“. 8 Pod tuto definici spadají všechny válečné události z let 1939- 45 a následné přesuny obyvatelstva, které byli způsobeny přeskupením sil v poválečném politickém uspořádání. Šlo především o vznik totalitních režimů v tzv. východním bloku.. Například Robinson9 však považuje tuto definici jako přiliš restriktivní, protože se pronásledování ze strany vlády podle něj může udát i tehdy , když se nepřihodí žádné „zásadní politické změny“. Proto navrhuje pod událostmi ve smyslu Ženevské úmluvy rozumět: „ ty, které vyvolávají takový stav, ve kterém jsou skupiny osob podrobeny rasistickému, náboženskému, národnostnímu , sociálnímu nebo politickému pronásledování“ 10. Tato definice by byla obsáhlejší a ne vztahovala by se pouze na události způsobené změnou politické situace. K těmto vymezením „událostí, které nastaly před 1. lednem 1951“ se ještě přidává výhrada územního ohraničení. Smluvní státy mohly dle ustanovení článku 1 B odstavec 1 omezit územní rozsah Ženevské úmluvy pouze na Evropu. Pro účely této úmluvy, totiž slova "události před 1. lednem 1951" nacházející se v článku 1, odstavec A, mohou být vysvětlována buď jako

6

Datum 1. ledna 1951 bylo zvoleno, jelikož je to den otevření kanceláře Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

To umožňuje vládám zjistit rozsah jejich závazků při přistoupení ke smlouvě. UNDoc E/1618 v Takkenbergu/Tahbaz 1989, Vol I, 415 7

Amann, Ch. Die Rechte des Fluechtlings (Die materiellen Rechte im Lichte der travaux preparatoires zur Genfer

Fluechtlingskonvention und Asylgewaehrung). Baden-Baden : Nomon Verlag, 1. Auflage 1994 „ECOSOC se usnesl 8.8.1949 na Rezoluci 248 (IX) B , kterou byla zřízena první ad-hoc komise, sestávající ze zástupců devíti vlád, která měla za úkol vytvoření návrhu úmluvy o právním postavení uprchlíků“. 8

První ad hoc komise jej definovala jako (německý originál): „ Geschehnisse von grösserer Bedeutung die

territoriale oder grundlegende politische Veränderungen mit sich bringen, sowie systematische Verfolgungen (in dieser Zeit) welche die Nachwirkungen früherer Veränderungen darstellen“ 9

Robinson N., Convention Relating to the Status o Refugees – Its history, Contents and Interpratations, New York

1953 10

tamtéž, s. 46

8

a) "události před 1. lednem 1951 v Evropě" nebo b) "události před 1. lednem 1951 v Evropě nebo jinde"11

a každý smluvní stát při podpisu, ratifikaci nebo přístupu učiní prohlášení vysvětlující, který z těchto pojmů hodlá užívat při plnění svých povinností stanovených touto úmluvou. Aplikovat úmluvu pouze na evropský kontinent se rozhodla po přistoupení Francie (2.6.1954), Itálie (15.11.1954), Malta (17.6.1971), Turecko (30.3.1962) a Maďarsko (14.3.1989).12 Dále dle článku 1B odstavec 2

Každý smluvní stát, který přijal možnost a), může kdykoliv rozšířit své povinnosti přijetím možnosti b), vyrozumí-li písemně Generálního tajemníka Spojených národů.

Narozdíl od ostatních států rozšířila Francie(1971) a Itálie (1990) na základě notifikace učiněné dle článku 1 B odstavec 2 Ženevské úmluvy územní rozsah „na Evropu a zbytek světa“. Státy,ve kterých dodnes v Evropě platí tato zúžující výhrada, jsou Malta, Monaco, Turecko a Maďarsko“. Desetiletí, která následovala, prokázala, že problém pohybu uprchlíků není v žádném případě fenoménem, který by se omezoval pouze na události před 1. lednem 1951 Výskyt nových skupin uprchlíků posloužil jako důkaz toho, že je zapotřebí okamžitě přizpůsobit Úmluvu tak, aby byla aplikovatelná i na jejich případy. 13 Z tohoto důvodu se kancelář UNHCR velmi snažila o co nejrychlejší rozšíření geografického omezení a zrušení již přijatých zúžujících výhrad. Dne 31. ledna 1967 byl v New Yorku podepsán Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, který významným způsobem rozšířil platnost Úmluvy . V článku 1 odstavec 3 uvádí , že:

„Smluvní strany budou dodržovat tento protokol bez jakýchkoli zeměpisných omezení; avšak platná prohlášení učiněná smluvními státy Úmluvy v souladu s článkem 1 B/1/, pokud nebyla rozšířena podle článku 1 B/2/, jsou platná též pro tento protokol.“

11 12

tamtéž, s 46 Amann, Ch. Die Rechte des Fluechtlings (Die materiellen Rechte im Lichte der travaux preparatoires zur Genfer

Fluechtlingskonvention und Asylgewaehrung). Baden-Baden : Nomon Verlag, 1. Auflage 1994 13

Ženevská úmluva nemohla být použita například na „nové“ uprchlíky v Africe a v Asii v případě, že nějaký

smluvní stát nerozšířil rozsah použití více než jenom na Evropu.

9

Protokol z roku 1967 přinesl zásadní změny v územním rozsahu Ženevské úmluvy, tím, že jí poskytl univerzální působnost. Doplňující Protokol tedy od základu mění Ženevskou úmluvu, dříve opatření, provedené pro určitý historický okamžik. Vytváří z ní lidskoprávní nástroj, který směřuje proti současným formám porušování lidských práv, které označujeme jako pronásledování. 14 K Úmluvě nebo Protokolu dosud přistoupilo 144 států světa.

1.4. „Oprávněné obavy z pronásledování“ a „pobyt mimo svou vlast a nebo mimo zemi svého dosavadního původu“ Pojem „oprávněné obavy z pronásledování“ (well founded fear of persecution) založený na důvodech uvedených v článku 1odstavec 2 Ženevské úmluvy, u těch, kteří pobývají mimo hranice země původu, národnosti či stálého pobytu navíc ještě doprovázený neochotou k návratu do takové země, jsou podstatné elementy definice uprchlíka. Pobývání mimo zemi původu, národnosti či stálého pobytu spolu s neochotou k návratu jsou otázkou faktického stavu. Jeho prokázání se vztahuje na určení místa, odkud osoba pochází, protože to je podstatné pro prokázání žadatelova strachu z pronásledování v zemi jeho původu, národnosti nebo stálého pobytu. Stejně tak je tato skutečnost potřebná k potvrzení domněnky, že žadatel ztratil ochranu takové země. V poslední době je v praxi často vyžadován pomocný důkaz, jako například ztráta nebo prosté nedisponování pasem země původu,národnosti nebo stálého pobytu.15 „Oprávněné obavy z pronásledování“ jsou podle některých autorů nejdůležitějším faktorem, co se týká určení uprchlického statusu16. Tento pojem má duální strukturu – je tvořen dvěma prvky, a to subjektivním a objektivním. „Obavy“ z pronásledování, tedy duševní rozpoložení žadatele“ jsou subjektivním pojmem. K aspektu obav je následně připojeno vymezení „oprávněnosti“. To implikuje, že toto

14

Feller,E., Tuerk, V., Nicholson, F. Refugee protection in International law. UNHCR’s global consultations on

international protection. Cambridge: Cambridge university press, UNHCR, 2003. s. 326 15 16

tamtéž, s. 12 Weis, P. The refugee Convention, 1951 – The travaux preparatoires analysed with a commentary by Dr Paul

Weis. Cambridge: Cambridge university press, 1995, s. 11

10

rozpoložení musí být podloženo objektivní situací. Při rozhodování o oprávněnosti obav musí být vzaty v úvahu oba dva prvky.17

1.4.1. Objektivní prvek „ oprávněnosti“ Kritérium „oprávněných obav z pronásledování“ je právní standard, podle něhož je pro žadatele podmínkou prokázání existence objektivních faktů. a Výkladová příručka UNHCR považuje obavy žadatele za oprávněné v případě, že je žadatel „ schopen v přiměřené míře prokázat, že jeho trvalý pobyt v zemi původu se pro něho stal nesnesitelným z důvodů uvedených v definici, nebo by se ze stejných důvodů stal pro něho nesnesitelným, kdyby se tam vrátil.“18 Podle Goodwin-Gilla pojem „oprávněný. (well founded)“ znamená, že musí existovat dostatečná fakta k ospravedlnění domněnky, že žadatel o uprchlický status by „čelil vážné možnosti , že by se po návratu do země původu stal předmětem pronásledování“ 19 Obava musí být tedy nejen opodstatněná, ale i vážná. Žadatel by měl podat sám dostatečný výčet toho, proč se obává pronásledování a podat důkaz objektivního rizika20. Výkladová příručka UNHCR nabádá k tomu, aby při hodnocení objektivního prvku „oprávněnosti“ obav byla brána v úvahu především celková situace v žadatelově zemi, a to především při hodnocení jeho důvěryhodnosti, nehraje však primární roli při rozhodování a udělení azylu „Pokud jde o objektivní aspekt, je nutné vyhodnotit výpovědi přednesené žadatelem. Od příslušných míst povolaných k učinění rozhodnutí o právním postavení uprchlíka se nepožaduje, aby svůj výrok přenesly na podmínky země žadatelova původu. Výpověď žadatele však nemůže být posuzována ani odtrženě, a je třeba ji vnímat v kontextu příslušné situace v pozadí..21

17

Příručka k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti

mezinárodní ochrany- Praha: UNHCR, Doplněné vydání , 2006, bod 38 18


mezinárodní ochrany- Praha: UNHCR, Doplněné vydání , 2006,bod 42 19

Goodwin-Gill, G. Transnational Legal Problems of Refugees. Michigan: Michigan Yearbook of International

Legal Studies, 1982, s. 299 20

Plender, R. International Migration Law. Leiden: Sijthoff, 1972; s. 416-417

21


mezinárodní ochrany- Praha: UNHCR, Doplněné vydání , 2006,bod 42

11

„Oprávněnost“ lze charakterizovat pomocí různých kritérií. Jde ale především o to, aby tato pronásledování, které hrozí žadateli o azyl v zemi jeho původu bylo opravdu nesnesitelná, vážné a opodstatněné. Grahl-Madsen 22 zdůrazňuje, že oprávněnost obav je důležitější než subjektivní stav mysli žadatele, s tím že žádost o azyl by měla být poměřována více na základě objektivních měřítek.

1.4.2. Subjektivní prvek „obav“ Vyhodnocení subjektivního aspektu je neoddělitelně spojeno s osobností žadatele. V úvahu je především nutné vzít rodinné zázemí žadatele, jeho vlastní interpretaci dané záležitosti a jeho osobní zkušenosti- tedy jinými slovy vše, co může posloužit k prokázání toho, že jeho převládajícím motivem jsou obavy. Hathaway23 zde uvádí, že podstata kritéria k určení „obav“ žadatele spočívá především v reálnosti hrozby, to znamená, že riziko, které žadateli při návratu do vlasti hrozí, musí být možné (prospective), Nemusí být bráno v úvahu to, co daná osoba již zažila. Otázka zní, zda existuje důvod věřit, že potřebuje bezpečný přístav před pravděpodobným rizikem v její vlasti. Psychologické reakce různých jedinců nemusí být v totožných podmínkách stejné. Stejně tak je také nutné při výkladu pojmu „oprávněné obavy z pronásledování“ posoudit důvěryhodnost dané osoby tam, kde případ není dostatečně jasný z faktů, které jsou k dispozici. Opodstatněné mohou být i přehnané obavy, pokud, za okolností daného případu, může být takovéto duševní rozpoložení považováno za oprávněné.24

1.4.3. Pojem „pronásledování“ Jak se dočteme v díle Dinah Sheltonové 25, pojem „pronásledování“ nevznikl až přijetím Ženevské úmluvy v roce 1951. Již před druhou světovou válkou se státy ohrazovali proti

22

Madsen, G. The Status of Refugee in International Law,Leyden, 1966, s. 173

23

Hathaway, J.C. The law of refugee status. Toronto and Vancouver: Butterworths Canada Ltd., 1991, s. 75

24


mezinárodní ochrany- Praha: UNHCR, Doplněné vydání , 2006 , bod 41 25

Shelton, D.L. Encyklopedia of Genocide and Crimes Against Humanity. Thomas Gale, a part of the Thomson

Gale corporation, 2005, pod heslem „Persecution“

12

vzájemným úkonům pronásledování. V některých případech byli už tehdy uzavírány dvoustranné dohody. Pronásledování bylo také ospravedlněním nebo mohlo vést k vojenské intervenci. Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá Valným shromážděním 10. prosince 1948 prohlašuje v článku 14 odstavci 1: „Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu.“ Ženevská úmluva společně se svým protokolem umožňuje implementaci tohoto práva vyžadujíc od smluvních stran zajištění práv zde uvedených pro všechny osoby splňující podmínku článku 1, ve kterém jsou vymezeny podmínky, nutné k uznání uprchlického právního statusu. Článek 33 Ženevské úmluvy k tomuto pojmu uvádí, že „pronásledováním“ je vždy ohrožení života či svobody z důvodu rasy, náboženství, národnosti, politických názorů nebo příslušnosti k určité společenské vrstvě26. Podle Příručky UNHCR by za stejných důvodů mohly i další případy vážného porušování lidských práv představovat „pronásledování“. Nositeli „pronásledování“ jsou za normálních okolností dle Ženevské úmluvy především úřady nějaké země. „Pronásledování“ může však vycházet také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země. 27 Pokud místní obyvatelstvo páchá závažné diskriminační či jinak postihující činy, lze je považovat za pronásledování, pokud je úřady vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu28.29 Kosař k tomu uvádí , že by mělo být přihlédnuto více k „lidskoprávní dimenzi“ , a měl by být více upřednostňován výklad Ženevské úmluvy, to znamená ve smyslu zahrnutí i nestátních původců pronásledování30.

26


mezinárodní ochrany- Praha: UNHCR, Doplněné vydání , 2006 27

tamtéž, bod 65; dále Jílek, D. a kol. Společný evropský azylový systém: právní pojem pronásledování. Brno:

Masarykova univerzita, 2005, s. 147: „ Ani ze Ženevské úmluvy z roku 1951, ani z Newyorského protokolu z roku 1967 nebo z travaux préparatoires těchto instrumentů nevyplývá, že by smluvní strany měly v úmyslu omezit pojem „pronásledování“ v definici uprchlíka pouze na akty pocházející od státu samotného. Neschopnost nebo neochota státu poskytnout jednotlivci adekvátní ochranu před pronásledováním od nestátních subjektů tedy znamená selhání vnitrostátní ochrany se všemi důsledky, které s toutu skutečností spojuje Ženevská úmluva.“ 28 29

Čonka proti Belgii, rozsudek ze dne 5. února 2002, stížnost 51564/99 Příručka k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti

mezinárodní ochrany- Praha: UNHCR, Doplněné vydání , 2006 30

tamtéž, s. 148, V současné době je toto téma již pro Českou republiku upraveno tzv. kvalifikační směrnicí EU a

její implementací v českém právním řádu.

13

Jedna z definic, kterou je možné nalézt v mezinárodní právní literatuře, týkající se „pronásledování“ dle Ženevské úmluvy je definice Goodwin- Gilla, který ve svém díle 31 tvrdí, že „pronásledování“ podle Ženevské úmluvy je komplexem důvodů, zájmů a opatření. Opatření ovlivňují nebo jsou zaměřena proti skupinám nebo jednotlivcům z důvodů rasy, národnosti, členství v určité sociální skupině nebo politickému názoru. Tyto důvody na druhou stranu ukazují, že skupina nebo jednotlivci jsou identifikování s odkazem na klasifikaci, která je pravděpodobně irelevantní a vede k zabránění požívání základních chráněných zájmů. Výše zmíněný přístup založený na důvodech, zájmech a opatřeních si získal na základě analogie mimo jiné také podporu na mezinárodním poli lidských práv. 32 Za jistých okolností může být i potrestání za trestný čin kvalifikováno jako pronásledování. Mezi potrestáním a pronásledováním je třeba apriori rozlišovat, protože uprchlík, tak jak je chápán dle definice v Ženevské úmluvě, je obětí státní moci, nikoli osobou prchající před zákonem. Příručka v bodech 57 a 58 však uvádí dvě výjimky, které mohou vést k uznání takové osoby za uprchlíka, jelikož naplňuje „oprávněnost“ obav z pronásledování. Za prvé jde o situaci, v níž se osoba vinná spácháním trestného činu vystavena nadměrnému trestu nebo je stíhána z důvodu zmíněného v definici (například za „nelegální“ náboženskou výuka dítěte). Za druhé jde o případy, ve kterých osoby , které čelí stíhání či potrestání za zločin podle obecného práva mají navíc také „opodstatněné obavy z pronásledování“. Zde je však potřeba často zohlednit působnost jedné z exkluzivní klausulí, které jsou obsažené v Ženevské úmluvě, v případě jde –li o osoby, které se dopustily zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti, nebo také ty osoby, které se dopustily nepolitického zločinu mimo zem svého azylu dříve, než jí tam byl povolen vstup jako uprchlíkovi.33 R. Klečková34 dále uvádí : „Zákon 31

Goodwin-Gill, G.S. – The Refugee in International Law; Oxford: Clarendon Paperback, 1998, 2. vydání, s. 77 a

78 32

Například Mezinárodní úmluva o potlačení a potrestání zločinu apartheidu (přijata Valným shromážděním OSN

30.listopadu 1973: res 3068 (XXVIII). Úmluva vstoupila v platnost 18. července 1976, stranami smlouvy se stalo 98 států ) popisuje zločin apartheidu v těchto intencích. Důvody jsou zřejmé- rasa a rasová nadvláda. Ohrožené zájmy zahrnují právo na život, osobní svobodu, důstojnost, účast v i životě, sociální, ekonomická a kulturní práva, právo na vzdělání, na národnost, svobodu pohybu a pobytu, právo utvářet odbory, , právo na vyjádření vlastního názoru, právo na pokojné shromažďování a sdružování a také zákaz diskriminace. Opatření, která byla použita k obraně apartheidu a k dosažení jeho cílů zahrnovala nelidské činy, sytematické utiskování, odpírání práv, vraždění, způsobování vážné tělesné a duševní újmy, mučení, kruté, nelidské a ponižující zacházení nebo tresty, svévolné zadržování, nezákonné uvěznění, odpírání osobního rozvoje, rasová segregace, zákaz smíšených manželství, nucená práce a zákaz politické opozice. 33

článek 1F Ženevské úmluvy: Osoby považované za nezasluhující si mezinárodní ochrany

14

sám o sobě nemůže být perzekuční. Trestní stíhání nebo trest, ačkoli legální, ve spojitosti s konvencionálními důvody může zakládat opodstatněné obavy z pronásledování. Spáchání politicky motivovaného trestného činu, byť závažného, může dát vyvstat uprchlické ochraně. Definice nepolitického činu pro účely extradice či jiné mezinárodní smlouvy nezakládá automatickou aplikaci exkluzivní klauzule Ženevské úmluvy.“Pokud také zákony ze země původu žadatele či jejich uplatňování v praxi nejsou v souladu s normami lidských práv a jsou tedy diskriminační , mohou se pak stát nástrojem pronásledování. Je zde užitečné použít zásady, které jsou obsažené například v Mezinárodní úmluvě o lidských právech35. Hathaway36 k tomuto problému uvádí, že i osoba, prchající před trestním stíháním nebo trestem ze zemí, ve kterých soudní systém nesplňuje obecné standardy spravedlnosti nebo tresty, které jsou tímto systémem ukládány nejsou v souladu s tresty, které jsou za stejné činy ukládány v jiných zemích, není za normálních okolností uprchlíkem..

34

Jílek, D. a kol. Společný evropský azylový systém: právní pojem pronásledování. Brno: Masarykova univerzita,

2005, s. 244 35

tamtéž, bod 60

36

Hathaway J.C. – The Law of refugee status, Butterworths, Toronto, 1996, str. 171, in Jílek, D. a kol. Společný

evropský azylový systém: právní pojem pronásledování. Brně :Masarykova univerzita, 2005, s. 235

15

2. Evropská právní úprava související s rasovým pronásledováním 2.1. Směrnice Rady 2004/83/ES37 Tato tzv. „kvalifikační směrnice“ byla oficiálně přijata Radou EU dne 29. dubna 2004 a v zemích EU měla být implementována do 10. října 2006. Jejím účelem je stanovit minimální normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o uznání postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a obsah poskytnuté ochrany. Rozsah působnosti této směrnice je celé území Evropské unie a tím se stává prvním sjednocujícím aktem na evropské půdě, který určuje ve všech členských státech minimální standardy při určování právního postavení uprchlíků. 38V článku 2 nás seznamuje s definicemi pojmů, jako jsou uprchlík, mezinárodní ochrana, rodinní příslušníci a nebo také nově zavedeným pojmem „status podpůrné ochrany“. který je dále vysvětlen v 5. kapitole této směrnice nazvané Podmínky pro získání nároku na podpůrnou ochranu. Uznání skutečnosti, že Úmluva OSN o uprchlících z roku 1951 tak, jak je v současné době vykládána, se nemusí vztahovat na všechny, kteří potřebují ochranu, je důležitým aspektem směrnice.39

2.2. Posuzování statutu uprchlíka dle Směrnice 83/2004 S tématem této práce je však spojen především obsah druhé kapitoly směrnice, tedy článků 4 až 11, které se zabývají posuzováním žádostí o mezinárodní ochranu, a to skutečností a okolností nutných k určení statutu uprchlíka a udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. Azyl lze udělit nově také na základě událostí vzniklých na místě (článek 5), pokud existuje 37

Směrnice Rady č. 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních požadavcích na kritéria a status státních

příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti jako uprchlíků nebo jako osob, které z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (OJ L 304/12 ze dne 30. září 2004) 38

Již dříve byla azylová politika označena za součást společného zájmu členských státu EU díky Společnému

postoji ze dne 4. března 1996. V něm Rada EU vymezuje na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii harmonizové používání definice pojmu uprchlík ve smyslu článku 1 Ženevské úmluvy. Toto pojetí přijaté ve společném postoji nebylo však podepřeno evropským konsensem, protože Dánsko a Švédsko vyjádřily rozdílný názor, a proto má pouze deklaratorní povahu.38. 39

Směrnice EU o azylové politice vstupuje v platnost, UNHCR vyzývá k dodržování co nejvyšších standardů

[citováno 17.10.2006]. Dostupné ze http://www.unhcr.cz/news/?cid=275

16

odůvodněná obava z pronásledování nebo reálné nebezpečí vážné újmy, které jsou založeny na událostech, k nimž došlo po odjezdu žadatele ze země původu a nebo na činnosti, kterou žadatel vyvíjel po opuštění země původu, zejména pokud se zjistí, že činnost, o kterou se dotyčná žádost opírá, představuje vyjádření a pokračování názorů a přesvědčení, které měl žadatel v zemi původu. Směrnice dále jednoznačně stanoví, že lidé mohou potřebovat ochranu bez ohledu na to, zda čelí perzekuci ze strany států, vojenských diktátorů, ozbrojených milicí či jiných soukromých subjektů, a znamená tak konec desetiletí trvajících sporů uvnitř Evropy40. Jak stanoví článek 6 směrnice, původci pronásledování mohou být na rozdíl od Ženevské úmluvy nejenom státy, ale také strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu a nebo nestátní původci, a to v případě, lze-li prokázat, že výše jmenovaní původci, včetně mezinárodních organizací, nejsou schopni nebo ochotni poskytnout ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, které jsou zde uvedeny .

2.3. Pronásledování z důvodu rasy dle Směrnice 83/2004 Aby mohlo být určité jednání kvalifikováno dle směrnice jako pronásledování 41z důvodů rasy, musí splňovat podmínku uvedenou v článku 9 odstavec 3. Musí zde existovat souvislost mezi rasovými důvody pronásledování a jednáním kvalifikovaným dle směrnice jako pronásledování. Za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy je považováno dle článku 9 odstavec 1 (a) směrnice jednání, které je svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 nelze odchýlit, tedy od práva na život, zákazu mučení,zákazu otroctví a nucené práce a zákazu trestu

40

Směrnice EU o azylové politice vstupuje v platnost, UNHCR vyzývá k dodržování co nejvyšších standardů

[citováno 17.10.2006]. Dostupné ze http://www.unhcr.cz/news/?cid=275 41

Kvalifikační směrnice vycházela z definice „pronásledování“ učiněné již dříve ve Společnm postoji. Popis

persekučního jednání nalezneme ve čtvrté části Společného postoje. Je to tedy takové jednání, které tvoří pronásledování, ať ho jedinec prodělal nebo se ho obává (acts suffered or feared). Aby takové činy získaly povahu pronásledování musejí být dostatečně závažné svým charakterem nebo opakováním a představovat základní útok (a basic attack) na lidská práva., která chrání život, svobodu nebo tělesnou integritu či ve světle všech skutečností daného případu je zřetelně vyloučeno, aby jedinec nadále prodléval v zemi původu v důsledku takových útoků

17

bez zákona. Od těchto lidských práv nelze odstoupit ani v případě války nebo jakéhokoli jiného veřejného ohrožení života a národa 42. Dále se o pronásledování dle směrnice může jednat v případě souběhu různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v článku 9 odstavec 1 (a). Při splnění první podmínky, tedy, že podle směrnice dochází opravdu k pronásledování nastupuje ještě nutnost existence kauzální spojitosti tohoto jednání z rasovými podněty. Pojem rasy dle směrnice zahrnuje zejména hledisko barvy pleti, původu nebo příslušnosti k určité etnické skupině (viz článek 10 odstavec 1 (a)). Jak nás informuje článek 10 odstavec 2, cituji : „při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněnou obavu z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má rasové (..a jiné) charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje.“ Stačí tedy, pokud pronásledovatel subjektivně hodnotí jedince jako příslušejícího k určité rase, i na základě tohoto jednání může dojít, při splnění ostatních podmínek, k rasovému pronásledování, kvalifikující pak žadatele k uznání jeho postavení uprchlíka..

42

Evropská úmluva o lidských právech , článek 15/odstavec 1 a 2

18

3. Pojem „rasa“

3.1. Definice „rasy“ Jak definovat rasu pro oblast humanitních věd? Za výchozí bod pro hledání vhodné definice, uplatnitelné i v právní oblasti, můžeme považovat to, že lidé v běžném životě vědí, zda a jaká skupina obyvatelstva je přiřazována k určité rase 43. Vzniká tedy představa, že vnější znaky charakteristické pro tuto skupinu (barva pleti, tvar lebky, ochlupení) jsou zároveň znaky určité rasy.Toto subjektivní hodnocení je ve společenském životě realitou, neboť určuje chování a jednání jednotlivce a skupiny. Označení nějaké skupiny za „rasu“ může sloužit jak nespravedlivé kategorizaci, tak také pozitivnímu vyjádření skupinové identity nebo obojímu. 44. Tím pádem můžeme definovat „rasu“ pro sociálně-vědní účely jako „skupina lidí, kteří jsou v reálném životě chápáni jako rasa a je také tak s nimi jednáno“ 45. Tato definice je podle mého názoru dostatečně rozsáhlá, jelikož zahrnuje také ty konflikty, jejichž základem nejsou z biologického hlediska uznatelné rasové odlišnosti, které však nesou všechny znaky rasového konfliktu. Příkladem může být kuriózní prohlášení United States Census Buereau, které znělo, že pro určení statutu je za indiána považován ten, kdo je považován společenstvím, ve kterém žije, za indiána. 46

43

Delbrueck, J. Die Rassenfrage als Problem des Voelkerrechts und nationaler Rechtsordnungen. Frankfurt am

Main: Athaenaeum Verlag, 1971 44

Například objem výrazů používaných k popisu lidí afrického či amerického původu v historii Spojených států (od

nadávek k vyjádření hrdosti) dramaticky ilustruje rozsah, ve kterém příslušnost k určité rase může sloužit jako meč nebo štít a nejčastěji se liší právě na základě toho, kdo jej definuje. Simpson, G. E.,Yinger, M. J. Racial And Cultural Minorities: An Analysis of Prejudice and Discrimination. New York: Harper & Row Publishers, 1953, s. 39 in Delbrueck, J. Die Rassenfrage als Problem des Voelkerrechts und nationaler Rechtsordnungen. Frankfurt am Main: Athaenaeum Verlag, 1971 45

Blumer Reflections on Theory of Race relations, in Race relations in World perspektive, s.4 in Delbrueck, J. Die

Rassenfrage als Problem des Voelkerrechts und nationaler Rechtsordnungen. Frankfurt am Main: Athaenaeum Verlag, 1971 : “ eine Gruppe von Menschen, die im tatsaechlichen Leben als Rasse angesehen und so behandelt sind“ 46

Musalo, K., Moore, J., Boswell, R.A. Refugee Law and Policy. A comparative and international approach.

Durham, North Carolina: Carolina academic press , 2002, 2. vydání, s. 483 ..... .„ who is regarded by the community in which he lives as Indian“

19

3.2. Význam pojmu „rasa“ dle Ženevské úmluvy V Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951, je v článku 1 odstavec 2 definován uprchlík jako kterákoliv osoba, jež v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním mimo jiné z důvodů rasových.V dokumentech o travaux preparatoire (přípravných pracech) k Ženevské úmluvě nalezneme relativně málo informací, které by nám pomohli ve výkladu slova „rasa“. Hathaway ve svém díle 47uvádí zajímavou skutečnost. Přestože tvůrci Ženevské úmluvy nedefinovali podrobněji pojem „rasy“, v dějinném kontextu se potvrdilo, že jejich záměrem bylo ochránit především židovské oběti nacismu, které byly pronásledovány z důvodů jejich etnické příslušnost, lhostejno zda aktivně praktikovali své náboženství nebo ne. Tato dějinná souvislost je pro naše téma důležitá, protože ospravedlňuje široký výklad pojmu „rasa“, který zahrnuje všechny osoby, u kterých je možné určit jejich etnický původ. Hathaway zde odkazuje na Foighela 48, který ve svém díle tvrdí, že „etnická příslušnost je pravděpodobně pojem zahrnující (podle něj) více pochybný pojem „rasa“ Grahl- Madsen 49 vyjadřuje následující postoj k termínu „rasa“.„Jak vidno, rasa a náboženství byli dány do souvislosti již v 39.správním oběžníku SHAEF (SHAEF Administrative Memorandum No. 39)50.“ Dokument, o němž je řeč, vznikl v roce 1945 s cílem pomoci židovským obětem nacistické persekuce, z nichž některé byly pronásledovány kvůli židovskému původu, některé kvůli náboženství a mnoho z nich na základě obou důvodů zároveň. Grahl- Madsen pokračuje:„ Původ slovního obratu objasňuje, že slovo „rasa“ v tomto kontextu označuje nejenom hlavní etnické skupiny, jako jsou evropská („bílá“ rasa), mongoloidní („žlutá“ rasa), africká („černá“ rasa), „červená“ indiánská rasa, ale také skupiny, které jsou méně rozlišitelné jako například Židé, cikáni atd.“ 47

Hathaway, J.C. The law of refugee status. Toronto and Vancouver: Butterworths Canada Ltd., 1991, S. 141

48

Foighel, I. Legal Status of the Boat People , 48 Nordisk Tidsskrift for International Relations 217, 1979, s. 222.

„Ethnicity is probably the background of the more dubious term „race“ 49

Madsen, G. The Status of Refugee in International Law. Leyden, svazek 1,1966

, s. 217 50

anglicky název zní SHAEF Administrative Memorandum No. 39. Zkratka SHAEF znamená Supreme

Headquarters Allied Expeditionary Force, tedy v překladu Nejvyšší velitelství spojeneckých expedičních jednotek. Tato organizace vznikla v roce 1943 a až do konce druhé světové války představovala hlavní velitelství spojeneckých vojsk v severozápadní Evropě. Hlavním velitelem byl od začátku Dwight D Eisenhower a sídlem organizace byla města Versailles a Reims.

20

Z tohoto důvodu je proto výraz „rasa“ chápán více jako společenský předsudek než vědecké rozdělení lidských ras. Jinými slovy „rasa“, tak jak ji definuje článek 1A(2) Ženevské úmluvy, představuje více společenský než etnografický koncept a je použitelný vždy, když je nějaká osoba pronásledována z důvodu svého etnického původu. Goodwin- Gill ve svém díle 51 uvádí, že definice použitá v Úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace 52 může být použita také pro účely výkladu Ženevské konvence. Podle ni zahrnuje „rasová diskriminace“ různé druhy špatného zacházení , a to na základě: „rasy, barvy pleti, původu nebo národnosti a etnické příslušnosti“. V současné době se mezinárodní literatura většinou shoduje, že by právní pojem „rasy“ měl být interpretován v tomto tzv. širokém smyslu. Hathaway53 k tomu uvádí: „ Většina delegátů Konference o územním azylu také souhlasila s rozšířenou ochranou osob, pronásledovaných z důvodů „rasy, barvy pleti, národnosti nebo etnické příslušnosti“. Výkonná komise UNHCR se také ztotožnila s touto koncepcí, a v Příručce k výkladu Ženevské úmluvy uvádí54 :„ V těchto souvislostech musí být rasa chápána ve svém nejširším slova smyslu, aby zahrnovala nejrůznější etnické skupiny označované v běžné uzanci za „rasy“. Často bude též pojímat příslušnost ke specifické společenské vrstvě společného původu, která tvoří menšinu v rámci větší populace.“ Dále UNHCR že pouhý fakt příslušnosti k určité rasové skupině nebude za normálních okolností postačujícím k opodstatnění nároku na právní postavení uprchlíka. Mohou však vyvstat i situace, kdy vzhledem k určitým okolnostem majícím záporný vliv na danou skupinu bude tato příslušnost sama o sobě dostatečným důvodem k obavám z pronásledování. Profesor Hathaway také uvádí 55, že široký výklad pojmu „rasa“ není jenom historicky zdůvodnitelný, ale shoduje se také se zavedeným mezinárodním obyčejem 56. Na tomto místě je však nutné poznamenat, že důvody pronásledování (rasa, národnost, náboženství, příslušnost k určité společenské skupině, politické přesvědčení) se často prolínají. Obvykle se u jedné osoby propojuje víc než jeden aspekt, např. může jít o politického odpůrce

51

Goodwin-Gill, G.S. The Refugee in International Law. Oxford: Clarendon Paperback , 1998, 2. vydání, s. 27

52

Brownlie I., Goodwin- Gill, G.S. Basic Documents on human rights. Oxford: The Clarendon Press. 1971 ,s. 148

53

Hathaway J.C. – The Law of refugee status, Butterworths, Toronto, 1996, s. 142

54

Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíkův souladu s úmluvou z roku 1951 a s

Protokolem z roku 1967 týkajícího se orávního postavení upchlíků. Ženeva: UNHCR, 1992, Doplněné vydání, bod 68 55

Hathaway, J.C. The Law of Refugee Status. Toronto and Vancouver: Butterworths Canada Ltd., 1991, str. 142

56

Refugee Appeal No. 1248/93 Re TP (dále Praktická část, Autrálie a Nový Zéland)

21

patřícího k nějaké národnostní skupině a spojení těchto důvodů u této osoby může být relevantní při hodnocení opodstatněnosti jejích obav. Není podstatné, zda k pronásledování dochází z jednoho z těchto důvodů nebo ze spojení dvou či více z nich. Často si ani žadatel sám nemusí uvědomovat důvody pronásledování, z něhož má obavy 57. Strach z pronásledování z rasových pohnutek bývá často zapřičiněný rasovou diskriminací58. Tuto skutečnost lze definovat jako pronásledování, pokud na základě rasové diskriminace dojde „k újmě něčí lidské důstojnosti v takové míře, že to bude neslučitelné s nejzákladnějšími a nezcizitelnými lidskými právy, nebo tam, kde nedbání rasových bariér povede k vážným následkům „59.

3.3. „Rasa“ jako antropologický a biologický jev Pokaždé, když se někdo zabývá rasovou problematikou, dostávají se jak laikové, tak znalci do slepé uličky. Definice a metodika, se kterou lze přistupovat ke značně nejasnému pojmu „rasa“ je závislá na předmětu zkoumání. Tento subjektivní prvek v určování rozdílů mezi rasami a tím daná nejistota v ohraničení předmětu zkoumání v oblasti sociálních věd, kdy se zaobíráme rasovým problémem, dává vzniknout potřebě nalézt jednoznačnou a podle objektivních ukazatelů určitelnou definici rasy, která by byla uplatnitelná také v přírodovědné, tedy biologicko–antropologické oblasti zkoumání. Pojem „rasa“ v antropologii poprvé použil v roce 1684 francouzský badatel Francois Bernier60. Tímto termínem označoval skupiny lidí s podobnými somatickými a fyziologickými vlastnostmi, které jsou dědičné. 61Postupně antropologové vytvořily řadu dalších definic, které se vzájemně doplňují, ale mnohdy jsou také protichůdné. Většinou se v nich však objevují obraty, jako „skupina osob“ se společným „souborem dědičných znaků“, které vznikly během dlouhého „historického vývoje“, původně „místně ohraničená“. 62 57

tamtéž ,článek 66

58

tamtéž, bod 68

59

tamtéž, bod 68 a 69

60

Kamín, T.,Machalová, T. Kritika rasy a rasismu. Brno: Masarykova univerzita , 2003, s. 16

61

. Bernierovo kritérium ke klasifikaci lidských ras byla barva pleti a vlasů, tvar obličeje, nosu, oční štěrbiny, vlasů a

výšku těla. Uznával „čtyři skupiny“ lidstva: 1. Evropané a západní Asiaté, 2. Afričané (černoši) 3. východní Asiaté, 4. Laponci. Ještě nemohl brát v úvahu Austrálii a Ameriku. Jsme opravdu tak rozdílní? - Milan Koukal [citováno 22.12.2006]. Dostupné z: http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2006051910ů; 62

tamtéž, s. 17

22

Podle relativně jistého a dle převládajícího mínění v současné antropologii uznávaného poznatku 63 lze lidský druh rozčlenit do tří poddruhů nebo také hlavních ras64. Na základě tradičního pohledu na „rasu“ byly tedy lidské bytosti rozděleny do tří kategorií, tedy do negroidní/černé, mongoloidní/asijské, a kavkazské/bílé. Podle českého antropologa RNDr. Dacíka 65 lze tyto rasy charakterizovat následovně: „ Bílá rasa, jež představuje 40 % z celkového počtu lidstva, vykazuje na škále variability značně široké rozpětí. Pokožka je nejen tradičně bílá, ale v některých případech přechází až do bronzové a hnědavé. Vlasy se vyskytují od světlých po černé (i rusé), rovné i zvlněné, čelo strmé i ustupující, obličej ortognantní,oči světlé (šedé, zelené) až tmavé (hnědé), nos úzký i širší, konkávní, rovný či konvexní, rty převážně úzké. Hlava se vyskytuje od krátké (brachycephalie) až po dlouhou (dolichocephalie). Žlutá čili asijskoamerická rasa, představuje 50% světového obyvatelstva. Pokožka vykazuje světlou až bronzovou barvu se zlatavým nádechem, zpravidla černé tvrdé rovné vlasy, vousy vyvinuty slabě nebo vůbec, vyčnívající lícní kosti, dávající obličeji jistou plochost. Oči hnědé, oční štěrbina středně široká nebo úzká, přičemž vnější koutek je výše než vnitřní....Nos je spíše sedlový, širší a málo vystupující (jedině indiáni mají nos orlí). Hlava je kratší, většinou středně dlouhá (mesocephalní)...Černá rasa (negroidní, též negriaustralská; koncovku „-id“ zavedl do terminologie v. Eikstadt) představuje 10 % z celkového počtu lidí. Typická je tmavá barva pleti, vlasů a očí nebo kadeřavé vlasy, úzké lícní kosti, široký nos, vpřed prominující čelisti (obličej prognantní), zpravidla vysoká postava (Nilotidi jsou vůbec nejvyšší lidé). Ovšem vyskytují se i nápadné odchylky. Hlavy jsou převážně dlouhé (dolichocephalie).“ Větší rozdílnost názorů se však vyskytuje dále při klasifikaci ras spadajících do některé ze tří hlavních ras.“. V antropologii se totiž vyskytla domněnka, že neexistuje žádná „čistá“ rasa a při každé kategorizaci lidí podle ras se musí zohlednit to, že „rasu“ nelze vnímat jako statistický pojem , nýbrž pouze jako „proces“.Tímto označení se rozumí, že význačné biologické znaky rasy podléhají neustálým proměnám. Mnohé nasvědčuje tomu, že vývoj lidských ras se neděl jednoduše a přímočaře. Wolf66 upřesňuje: „Tento proces musel mít chronologicky alespoň

63

Heberer, G., Kurth, G., Schwidetzky, I. Anthropologie. Frankfurt am Main: Fischer Verlag, 1966, s. 291 a násled.

Simpson, G. E.,Yinger, M. J. Racial And Cultural Minorities: An Analysis of Prejudice and Discrimination. New York: Harper & Row Publishers, 1953, s. 39; Winick ,C. Dictionary of anthropology. Totowa, N.J.: Littlefield Adams, 1970. s.448 64 65 66

Wolf, J. Člověk a jeho svět. Praha: Karolinum, 2.vydání, 1999, s. 11 Dacík, T. ČLověk a rasa. Brno: CERM, 2001, s. 105 Wolf, J. Člověk a jeho svět. Praha: Karolinum, 2.vydání, 1999

23

několik vývojových fází a prostorově musel vést k modelování většího počtu typů, z nichž se snad větší část ještě zachovala nebo je lze alespoň částečně rekonstruovat.“ Podle Wolfa dále antropologie stanovila na základě konvenčních kritérií soubor znaků, které označuje jako „rasové determinanty“, přičemž roli „rozhodující a určující“ hrají tvarové znaky (tvar hlavy, výška postavy, ochlupení..atd.) před znaky tzv. barevnými (barva pleti, očí, vlasů). Podle Machalové 67může být druh Homo sapiens popsán podle desítek tisíc charakteristik a výzkumy zcela jednoznačně prokazují, že teoreticky může existovat tolik „ras“, kolik je tělesných znaků (tvar lebky, barva kůže, očí, vlasů, enzym laktáza, krevní skupiny...atd.). Abychom v praktické rovině dokázali definovat dostatečně široce každou ze tří jmenovaných kategorií tak, aby zahrnula všechny údajné varianty, výsledkem by byla ve vysoké míře potenciální šíře odchylek ve fyzických znacích mezi jednotlivými členy stejné rasy, který by byl větší než minimální a omezené rozdíly, které nás vedli k definice tří základních ras68 Snad největší nesnáze „rasové“ klasifikace tvoří nemožnost stanovení přesných hranic mezi jednotlivými „rasami“. 69 S tím souvisí i tzv. metizace70, což je proces míšení lidských ras. Metizace je úzce spojena s migrací obyvatelstva. Wolf vysvětluje: „Počáteční a nejméně výraznou formou míšení je asimilace neboli začlenění menšinové části obyvatel do většinové populace…Intenzivnějším a rozsáhlejším procesem míšení je amalgamace neboli rozmělnění, rozpuštění jednotlivých znaků v celku…Jestliže tento pokus míšení přesáhne hranice států a 67 68

Kamín, T.,Machalová, T. Kritika rasy a rasismu. Brno: Masarykova univerzita , 2003, s. 21 Musalo, K., Moore, J., Boswell, R.A. Refugee Law and Policy. A comparative and international approach.

Durham, North Carolina: Carolina academic press , 2002, 2. vydání, s. 483 69

tamtéž

70

„Nejčastější typy míšenců

Každý míšenec je novým typem či odchylkou od původní rasy. Mestic - míšenec bělocha s Indiánkou či naopak Indiána s běloškou. Sem patří většina obyvatel Střední Ameriky (hlavně Mexiko). Mulat - míšenec bělošské a černošské rasy. Často jsou k vidění v obou amerických světadílech. Zambo - míšenec černocha a Indiánky či Indiána s černoškou Zambaigo – Číňan s Indiánkou nebo opačně Kreol - Původně tak Španělé označovali indiány, pak i potomky afrických černochů v obou Amerikách. Mnohdy se tak nazývá i Španěl narozený v některé španělské kolonii. Kajot - míšenec mulata a mestice. Pokud jde o podobného mnohonásobného míšence v řadě generací, používají se pak odborné termíny terceron (trojnásobný míšenec), kvarteron (čtyřnásobný), kvinteron (pětinásobný). „ Jsme opravdu tak rozdílní? - Milan Koukal [citováno 22.12.2006]. Dostupné z: http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2006051910ů

24

kontinentů, jde již o panmiksii neboli výrazné míšení a splývání celých rasových skupin na velké rozloze.“ Exemplárním příkladem je Latinská Amerika. 71 Někteří experti se domnívají, že něco podobného brzy zasáhne stále větší části světa. Odhady ukazují, že míšenci tvoří více jak polovina lidstva. Konečně také je potřeba brát v potaz, že antropologická definice rasy zpravidla nezahrnuje duševní ani jiné temperamentové charateristiky, protože tyto podle současného výzkumu nemohou být s dostatečnou jistotou přiřazeny dědičným faktorům. V žádném případě nebylo prokázáno, že biologická příslušnost k určité rase je kausální pro rozdíl v míře inteligence72. Známý francouzský entolog a antropolog Claude Lévi- Strauss k tomu například napsal: „ Vzdálili bychom se vědecké pravdě, kdybychom se snažili charakterizovat biologické rasy zvláštními psychologickými vlastnostmi, ať bychom je definovali pozitivně nebo negativně“.73 V biologickém smyslu je „rasa“ zkoumána především s pohledu genetiky. Ta dospěla k závěru že „rasa“ člověka se neodráží v jeho genech74. (tento fakt ukázal rozsáhlý mezinárodní Projekt lidského genomu)75. Dle biologických kritérií pro začlenění lidí podle ras nehrají žádnou roli prvky, které jsou pro nás v každodenním životě zvláště výrazné, jako například barva pleti.

71

V současnosti dochází k největšímu míšení v celé polovině Latinské Ameriky. Ve střední Americe se dokonce

mísí příslušníci všech tří lidských ras - původní obyvatelé Ameriky (indiáni), potomci černých otroků z Afriky a bílí přistěhovalci z Evropy. Dále k metizaci dochází v jihovýchodní Asii, ale i ve světových velkoměstech, kde žijí obyvatelé nejrůznějších ras a typů. 72

Proposals on the biological aspects of race. Přijaté na konferenci UNESCO , v Moskvě , 18.8.1964 a stvrzené při

setkáním expertů 1967, in Social Science bulletin, 1965, č.17, , s.160: „ neither in the field of hereditary potentials concerning the overall inteligence and the capacity for cultural development, not in that of physical traits, is there any justification for the concept of „inferior“ and „superior“ races“ 73 74

Lévi- Strauss, C. Rasa a dějiny. Brno: Atlantis, 1999, s. 7 „Ze zásady, že rasa člověka se neodráží v jeho genech vycházel i nedávný výzkum brazilských a portugalských

badatelů. Vybrali obyvatele Brazílie, která je pestrobarevnou mozaikou lidí evropského, afrického i indiánského původu. Nejprve odborníci zkoumali vždy po 20 dobrovolnících, pocházejících ze severního Portugalska a z ostrova Svatého Tomáše u západního pobřeží Afriky. Zjistili deset genetických variací, které spolehlivě odlišovaly obě skupiny. Ovšem žádná z nich neměla souvislost s barvou vlasů či kůže. Největší překvapení vědci zažili při zkoumání samotných Brazilců. Zjistili totiž, že ti z nich, kteří se označovali za bělochy, měli v průměru 33 % genů indiánského a 28 % afrického původu.Naopak lidé suverénně označovaní (už na první pohled) za černochy, měli skoro polovinu genů neafrického původu. Proto studie mj., ukázala že v Brazílii je barva kůže jen slabým ukazatelem toho, že její vlastník má africký původ.“ Jsme opravdu tak rozdílní? - Milan Koukal [citováno 22.12.2006]. Dostupné z: http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2006051910ů 75

Human Genome Project [citovno dne 22.12.2006] Dostupné ze:

www.ornl.gov/sci/techrresources/Human_Genome/esli/minorities.shtml

25

Barva pleti je závislá na pigmentaci, která je spíše podmíněna životním prostředím než rasově76. Současná věda z toho tedy vyvozuje, že všechno lidstvo má stejný původ a liší se pouze vnějšími znaky. 77. Z přírodně- vědního pohledu jsou lichá ta tvrzení, která označují konflikty mezi sociálními a kulturně odlišnými skupinami za rasově motivované78. Z tohoto důvodu není pro sociálněhumanitní vědy, zvláště v otázkách rasové diskriminace, tato přírodovědní definice rasy podle mého názoru vhodná. To neznamená v žádném případě, že poznatky antropologického výzkumu jsou společensky irelevantní. Jejich vypovídající hodnota má rozhodující vliv na řešení rasových konfliktů. Pro objasnění fenoménu rasové diskriminace však není antropologická definice rasy vhodná.

3.4. Shrnutí: Jak lze vyvodit při bližším zkoumání v odborné literatuře, definice pojmu „rasa“ v právním smyslu existuje v několika variantách. Zaprvé jde o úzké pojetí, které vychází z již zmíněných antropologických pozorování, která definují rasu jako skupinu osob s podobnými tělesnými znaky. 79. Důraz se zde klade především na fyzické rysy určité osoby. Z biologicko- genetického pohledu není možné konflikty mezi sociálními a kulturně odlišnými skupinami považovat za rasové. Z tohoto důvodu není pro sociálně- humanitní vědy, zvláště v otázkách „rasy“, rasové diskriminace a rasového pronásledování, toto přírodovědní pojetí a vnímání „rasy“ podle mého názoru vhodné. To neznamená v žádném případě, že poznatky antropologického a genetického výzkumu jsou společensky irelevantní. Jejich vypovídající hodnota má rozhodující vliv na řešení rasových konfliktů. Pro objasnění fenoménu rasového pronásledování však není antropologická definice rasy vhodná.

76

Heberer, G., Kurth, G., Schwidetzky, I. Anthropologie. Frankfurt am Main: Fischer Verlag, 1966 s. 177:

„Hautfaerbung der Haut ist abhaengig von der Pigmentierung, die ihrerseits in der Intensitaet umwelt- und nicht rassebendingt ist“ 77 78

Mezi nimi dominují barva kůže, typ vlasů a rysy v obličeji. Delbrueck, J. Die Rassenfrage als Problem des Voelkerrechts und nationaler Rechtsordnungen. Frankfurt am

Main: Athaenaeum Verlag, 1971, 1 kapitola 79

Nowak,M. UNO- Pakt über bürgerliche und politische Rechte und Fakultativprotokoll. Kehl-Strasbourg-

Arlington, 1989, s. 525 in Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu – Č Čepelka, Č, Jílek, D., Šturma, P. Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu. Brno: Masarykova univerzita, 1997: „W ährend sich das Wirt „rassisch“ vor allem auf biologische bzw. Physisch erkennbare, genetische Merkmale bezieht...“).

26

Právní přesvědčení států ukazuje, že výrazu „rasa“ náleží širší význam, než je mu přisuzován dle antropologie. Tudíž ve výkladu obratu „rasa“ se nemůžeme spoléhat jen na osvědčenou jazykovou, systematickou a účelovou metodu, nýbrž lze použít srovnávací interpretaci, která sice sehrává pomocnou úlohu, avšak vytváří rozhodující vliv na chápání významu studovaného výrazu. Právní definici „rasy“ kvalifikovaně určují genetické (biologické) i kulturní znaky společenství osob. Slovo „rasa“ tak nutně pojímá i osoby společného rodového, národnostního a etnického původu .80

80

Čepelka, Č, Jílek, D., Šturma, P. Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu. Brno: Masarykova univerzita, 1997

27

4. Rasismus a rasová diskriminace Od 30. srpna do 7. září 2003 proběhla v Durbanu (Jižní Afrika) již třetí Světová konference proti rasismu, rasové diskriminaci, nenávisti k cizincům a s tím souvisejícím formám netolerance (World Conference against racism, racial discrimination, xenophobia and related intolerance). Lhostejno jakým způsobem člověk přijímá výsledek této konference, znovu připomněla, že navzdory všem snahám od konce druhé světové války se zatím nepodařilo potlačit fenomén rasismu a rasové diskriminace. Dříve (do konce 60. let) definovala většina slovníků a učebnic rasismus jako doktrínu, dogma, ideologii nebo souhrn názorů, jejichž podstatou je, že „rasa“ determinuje kulturu. Z toho pak byla odvozována rasová nadřazenost. Pojetí rasismu jako ideologie či souhrnu názorů je možné ještě specifikovat na dvě varianty: (1) První bývá označována též jako tzv. vědecký rasismus 19. století. Vychází zejména z biologické podmíněnosti „rasových“ rozdílů; (2) Druhá varianta je tzv. rasismus lidový, vycházející ze zdravého selského rozumu, z „běžného“ či „normálního“ či „neutrálního“ kulturního paradigmatu, tj. ze zažitých předsudků a stereotypů. 81 Od šedesátých let se pojmu rasismu užívá v širším významu, jež zahrnuje nejen názory, ale i postoje a chování. V tomto smyslu označuje celý komplex faktorů, jež produkují rasovou diskriminaci, a někdy též odkazuje na ty faktory, jež produkují rasové znevýhodnění. Sheltonová82 rasismus považuje rasismus za společenský konstrukt, který přiřazuje určitým členům společnosti rozdílné právní postavení. Rasismus se může „inter alia“ projevovat také jako předpoklad domnělé nadřazenosti určité rasy, mající více oprávnění než jiná, ale také jako úplné nebo částečné odepření práv určitým skupinám obyvatel. Třetí pojetí rasismu je možné nalézt v některých akademických pracích, kde se uvádí, že expanze kapitalismu v Novém světě vyžadovala exploativní využití africké práce. Toho mohlo být efektivněji dosaženo, pokud se černá pracovní síla komodifikovala (považovala za zboží). Názory o černé podřadnosti pak mohou být správně chápány pouze v rámci této historické

81

Laubeová, L.Institucionální rasismus a jeho příklady v České republice. [citováno 26.12.2006]. Dostupné z:

http://instituty.fsv.cuni.cz/~laubeova/cesky/vyzkum/institucionalnidraft.doc 82

Shelton, D.L. Encyklopedia of Genocide and Crimes Against Humanity. Thomas Gale, a part of the Thomson

Gale corporation, 2005, 2. díl , s. 865

28

konstrukce, jež se v následných stoletích měnila spolu se změnou ekonomických struktur. Rasismus je pak název pro tento historický komplex. Rasová diskriminace je aktivní realizace rasismu jako názoru ve formě chování, jehož cílem je znemožnit členům určitých skupin rovný přístup k vzácným a hodnotným zdrojům. 83

Negativní názory se tak stávají jednáním. Rasová diskriminace a rasismus se vzájemně posilují

sebenaplňujícím způsobem, neboť tím, že znemožníme určitým skupinám přístup ke zdrojům a službám, vytváříme podmínky, při kterých tyto skupiny často nemohou dělat nic jiného než potvrzovat stereotypy, jež inspirovaly původní rasistické názory.

4.1. Spojitost rasové diskriminace s rasovým pronásledováním Někdy se může stát, že žadatel o azyl byl podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování, ale jsou spojena s dalšími zápornými faktory (například obecné ovzduší nejistoty v zemi). Ty pak způsobí v mysli žadatele takový efekt, který může opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti na „kumulativním“ základě84. Takovým případem může být například diskriminační (upřednostňující) jednání .85 UNHCR uvádí, že rasová diskriminace představuje významný aspekt při rozhodování o tom, zda dochází k pronásledování z rasových důvodů dle Ženevské úmluvy.86 Otázkou zůstává, zda-li je diskriminace součástí pronásledování. 87 Diskriminace se rovná pronásledování tehdy, pokud diskriminační opatření vyústí v důsledky podstatně předpojatého charakteru vůči dotyčné osobě. Co si lze představit pod tímto pojmem? Příručka UNHCR v bodě 54 uvádí jako příklad „závažné omezení jejich práv vydělat si

83 84

tamtéž Příručka k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti


tamtéž, bod 54

86


mezinárodní ochrany- Praha, UNHCR, 2006, Doplněné vydání, bod 68 87

Aleinikoff k tomu dodává, že „ pouze takový případ špatného zacházení je možné považovat za pronásledování,

který obsahuje prvek diskriminace, ne pouze porušování lidských práv. A v kontextu dokumentů o lidských právech znamená diskriminace činění rozdílů, které se jeví jako neslučitelné s principy základních práv jako právo každé lidské bytosti na rovné zacházení a respekt.“ Aleinikoff , T.A. Protected characteristics and social perceptions: an analysis of the meaning of „membership of a particular social group“, in Feller E. et al. Refugee Protection in International law, Cambridge university press, 2003 in Jílek, D. a kol. - Společný evropský azylový systém: právní pojem pronásledování. Brno: Masarykova univerzita, 2005, s. 186

29

na živobytí a svobodného vyznání, nebo jejího přístupu k běžně dostupným vzdělávacím prostředkům“.88. Diskriminační jednání méně závažného charakteru však také může vyvolat reálné obavy z pronásledování, pokud způsobí v mysli dotyčné osoby pocit strachu a nejistoty ve vztahu k její budoucí existenci.89 I zde je možné uplatnit kumulativní aspekt, v případě, že osoba byla již dříve obětí řady diskriminačních opatření.

4.2. Právní definice rasové diskriminace Jaké jednání lze definovat jako rasově diskriminující ? Podle Simpsona a Yingera 90 lze pojem „rasové diskriminace“ definovat jako: „ rozdílné zacházení s jedinci, kteří jsou vnímáni jako příslušníci zvláštní sociální skupiny“. Další více rozsáhlá definice, která byla zpracována ve studii UNESCO 91 staví spíše na negativním charakteru diskriminace, upouští od charakteristik a dopadů na jednotlivce a zdůrazňuje kolektivní znaky při zařazení jednotlivce do skupiny, kde se mu nedostává odpovídajícího zacházení, přičemž tyto kolektivní znaky leží mimo kontrolu postiženého nebo zahrnují jeho společensky nevýhodné postavení. Diskriminační praktiky jsou podle této definice taková nežádoucí rozlišování, která nezohledňují specifické vlastnosti individua, ale pouze kolektivní oprávnění , zakládající svou pravomoc z jeho příslušnosti k určité společenské nebo jiné skupině. Jisté rozlišování, které nezapřičiňuje diskriminaci, je ospravedlnitelné92. To zahrnuje: (1) rozdíly nebo jednání přičitatelné nebo odpovídající jednotlivci, to znamená, jím 88

Toto je však velice závislé na rozhodovací a argumentační praxi při projednávání jednotlivých případů viz

rozhodnutí Erica P. de Souza v. Immigration and Naturalization Service 89



Simpson, G. E.,Yinger, M. J. Racial And Cultural Minorities: An Analysis of Prejudice and Discrimination. New

York: Harper & Row Publishers, 1953, s. 19: „die unterschiedliche Behandlung von Individuen, die als zu einer besonderen sozialen Gruppe gehörig angesehen werden“ 91

The Main Types and Causes of Discrimation – Memorandum submitted by the secretary general, comission of

Human rights, UN Doc. E/CN.4/Sub. 2/40 Rev 1 (1949), s. 26 92

tamtéž : anglický originál....„ A. Discriminatory practices are those detrimental distinctions which do not take

account of the particular characteristics of an individual such as, but take into account only colective qualifications deriving from his membership in a certain social and other group. Certain distinctions which do not constitute discrimination, are justified. These include : 1. differences or conduct imputable or attributable to an individual , that is to say, controlled by him....2. differences in individual qualities not imputable to the person, but having a social value....

30

kontrolované ; (2) rozdíly v individuálních vlastnostech nepřičitatelné jednotlivci, ale mající společenskou hodnotu Zjednodušeně řečeno je jako rasová diskriminace tímto kvalifikováno každé diskriminační chování, které je zaměřeno proti skupině obyvatel nebo jejím příslušníkům, kteří náležejí podle představy diskriminujícího na základě vnějších znaků nějaké jiné rase. Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace 93definuje rasovou diskriminaci na základě čtyřprvkové definice. Článek 1 odstavec 1 zní: Výraz "rasová diskriminace" v této úmluvě znamená jakékoli rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém nebo národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoli jiné oblasti veřejného života.

To znamená že za diskriminační se považují čtyři druhy událostí, a to: jakékoli rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování (distinction, exclusion, restriction or preference). Podle Lernera 94 existovali návrhy zahrnout do této definice také slova jako rozdělování (differentiation), ohraničení (limitation) a zákaz přístupu (ban on access). Nakonec bylo dosaženo shody s tím, že výše jmenované pojmy zahrnují všechny aspekty diskriminace. Pokud se diskriminační čin zakládá na zvýhodňování ( preference), bude Úmluvou zakázán pouze v případě, pokud není jednou ze speciálních opatření dle odstavce 4. článku 1, který definuje opatření, která nejsou považována za diskriminační. Jsou to ta opatření, která byla učiněná výhradně pro zajištění přiměřeného rozvoje některých rasových nebo etnických skupin nebo jednotlivců, kteří potřebují takovou ochranu, jež může být nezbytnou k tomu, aby jim zabezpečila rovné užívání nebo výkon lidských práv a základních svobod, pokud ovšem tato opatření nevedou k zachovávání rozdílných práv pro různé rasové skupiny a pokud nezůstanou v platnosti po dosažení cílů, pro které byla přijata.

93

Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace byla přijata Valným shromážděním OSN rezoluce 2106 A

(XX) 21. 12. 1965. V platnost vstoupila 4. 1. 1969. Na jejím základě vznikla Komise na odstranění rasové diskriminace (CERD), která vykonává důležitou úlohu na poli mezinárodního úsilí směřujícího k odstranění rasové diskriminace v průběhu uplynulých let. Komise dle článku 14 Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace začala existovat 3. 12. 1982, následkem uložení desáté ratifikační listiny (Senegal) u generálního sekretáře OSN. Tento mezinárodněprávní dokument patří v celkovém počtu ratifikací k jednomu z nejúspěšnějších v této oblasti. V roce 2006 ji ratifikovalo již 157 zemí (včetně Namibie). 94

Lerner, N. Group rights and Discrimination in International Law. Martinus Nijhoff Publishers , 1991, Vol 15, s.

43 – 73

31

Dále nebude takový diskriminační projev zakázán také na základě ustanovení článku 2.2, obzvláště pokud je přítomno také zvýhodňující zacházení. V tomto ustanovení je uvedeno, že pokud to okolnosti vyžadují, provedou smluvní státy zvláštní opatření v oblasti sociální, hospodářské, kulturní a v jiných oblastech k zajištění přiměřeného rozvoje a ochrany rasových skupin nebo jejich příslušníků, aby jim bylo zaručeno plné a rovné užívání lidských práv a základních svobod. Tato opatření nemají mít v žádném případě za následek zachování nerovnosti nebo rozdílnosti práv různých rasových skupin po dosažení účelu, pro který byla přijata. V případě, že kterýkoli z těchto čtyř pojmů bude identifikován jako diskriminační, je potřeba splnit ještě další dvě podmínky: (1) to že bude založen na (a) rase,(b) barvě pleti, (c)rodovém, (d)národnostním nebo (e)etnickém původu; (2) jeho účelem či zamýšleným následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoli jiné oblasti veřejného života . Záměrem tvůrců článku 1 bylo obsáhnout v ustanovení jeho prvního odstavce všechny druhy diskriminace mezi lidmi, pokud byli motivovány rasově, a to v nejširším smyslu95. V průběhu rozhovorů se ukázalo, že zatímco UNESCO již v roce 1950 deklarovalo 96, že neexistuje nic takového jako rasa, pojem „rasa“ by měl být použit v připravované Úmluvě. 97. Pojmy „barva pleti, rodový původ, a etnický původ“ nepředstavovali větší těžkosti, ale vážný problém vznikl v případě pojmu „ národnostní původ“ , dokonce i poté, co bylo vyjasněno, že tento termín není ekvivalentní k pojmu „národnost“ nebo „ státní příslušnost“. Otázka se dále zkomplikovala po vyjmutí článku 8, který obsahoval výklad zmíněného pojmu. Dohody bylo dosaženo až po přidání odstavců 2 a 3 do článku 1.Ty zní:

Článek 1 (2) Tato úmluva se netýká rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování prováděného státem, který je stranou této úmluvy, mezi vlastními a cizími občany; (3) Žádné ustanovení této úmluvy nemůže být vykládáno tak, aby se dotýkalo jakýmkoli způsobem právních předpisů smluvních států o národnosti, státním občanství nebo naturalizaci, pokud tato ustanovení nediskriminují některou národnost.

95


43 - 73 96

Statements on the Race Question (UNESCO), 1950, vydáno v Paříži (formát pdf)

[citováno dne 5.4.2006] dostupné ze http://www.refugeelawreader.org/137/Four_Statements_on_the_Race_Question.pdf 97

Stanovisko experta z Finska, Pana Saaria, E/CN. 4/Sub2/SE. 411, s. 6

32

Druhou podmínkou k tomu , aby rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování splňovali diskriminační povahu je, že musí jeho účelem (1) či zamýšleným následkem (2) být znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoli jiné oblasti veřejného života.98 V prvním případě určuje diskriminační povahu činu jeho subjektivní zvážení, ve druhém jsou rozhodujícím prvkem objektivní následky činu. Není nutné, aby byli přítomny oba prvky, tedy jak účel tak následek. K průkaznosti rasové diskriminace je dostačující i pouhý jeden z nich. Podle britského Race Relation Act z roku 1976 99, který je implementací Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace do vnitrostátního práva Velké Británie, začínáme o rasové diskriminace hovořit tehdy, když je s někým kvůli jeho odlišnosti zacházeno méně příznivě,ale nejčastěji tehdy, když právě tyto odlišnosti nejsou vnímány a následně není věnována potřebám takové osoby patřičná pozornost. Tomisová100 definuje diskriminaci kauzálně, tak, že „musí být založena na nějakém důvodu, resp. vlastnosti, kterou diskriminovaný subjekt vykazuje narozdíl od subjektu, který pak, ačkoli v podobné situaci, diskriminován není.“ Evropská komise pro lidská práva ve věci East African Asians z roku 1973 k rasové diskriminaci uvedla: „ Odlišné zacházení se skupinou osob na základě rasy může zakládat ponižující zacházení, ačkoli odlišné zacházení na základě jiného důvodu by takto posuzováno nebylo“.101 Rasa jako důvod diskriminačního chování tedy bývá často posuzována přísněji než je tomu u ostatních důvodů diskriminace. Rasová diskriminace se vyskytuje v nejrůznějších formách, přičemž rozhodujícím faktorem zůstává nerovnost v zacházení s diskriminovanou skupinou.

4.3. Druhy rasové diskriminace Rozeznáváme více typů rasové diskriminace. Právo Velké Británie definuje diskriminaci přímou a nepřímou. Podrobnosti jsou např. v komentáři k Zákonu o rasové rovnosti 1976102. Přímá 98


43 - 73 99

Mandla v. Dowell Lee, UK House of Lords,[1983] 2AC 548

100

tamtéž

101

Jílek, D. a kol. - Společný evropský azylový systém: právní pojem pronásledování. Brno: Masarykova univerzita,

2005, s. 183 102

Race Relation Act, 1976 (c. 74)

33

rasová diskriminace zde znamená méně příznivé zacházení s určitou osobou na základě její rasy v porovnání s tím, jak je nebo by bylo jednáno s jinými osobami za stejných nebo podobných podmínek.Vyloučení či odlišné zacházení s nějakou osobou v rámci skupiny z rasových důvodů je také považováno za méně příznivé zacházení a je tedy vnímáno jako přímá rasová diskriminace. Porovnáván musí být jedinec, jehož relevantní podmínky jsou více méně stejné. Není nezbytné dokázat existenci záměru diskriminovat, podstatné je, že výsledek je diskriminační.

Nepřímá rasová diskriminace se vyskytne tehdy, když :je jedinec vystaven takovému požadavku či podmínce, jež je uplatňován stejně pro všechny, ale jež v praxi může splnit jen disproporčně méně jedinců z dané rasové skupiny. Tento požadavek nebo podmínka nemohou být ospravedlněny z nerasových důvodů a zároveň je ke škodě dané osobě, neboť je nemůže splnit. Dále je uznávána existence strukturální rasové diskriminace (nebo také institucionální rasismus). Tento pojem byl poprvé použit v roce 1967 v USA. Je to způsob či formy, jakými instituce a organizace systematicky znevýhodňují, či mají tendenci znevýhodňovat jedince na základě jejich odlišné “rasy“ (reálných fenotypových odlišností či jen domnělých, sociálně vykonstruovaných odlišností). Adjektivum institucionální pak poukazuje na zdroj odlišného či znevýhodňujícího zacházení, tedy na určitou strukturu, instituci či organizaci, spíše než pouze jednotlivci, kteří ji zastupují. 103 Může být uplatňován i skrytě, a to formou: (1) zavedených organizačních postupů vytvořených v monokulturním prostředí, jež neberou v úvahu současný multikulturní charakter společnosti, (2) neformální profesní kultury, jež udržuje a živí etnocentrické postoje a rasové stereotypy, které mají podstatný vliv na činnost a postupy organizace104 Ve Zprávě o případu Stevena Lawrence105 je institucionální rasismus definován jako kolektivní selhání organizace při poskytování vhodné a profesionální služby lidem kvůli jejich barvě, kultuře či etnickému původu.106.

Tabulka: Různé úrovně diskriminace na základě rasy dle Laubertové

103

Existuje několik forem institucionálního rasismu jež můžeme definovat podle zdroje, jež je příčinou

znevýhodňování v rámci organizace: Jedná se o a) oficiální politiky, b) každodenní, rutinní činnosti a fungování organizace, c) neformální profesní kulturu. Obvykle bývá institucionální rasismus ztotožňován pouze s první z uvedených forem. (např. oficiální politika apartheidu byla rasistická, mnohé skinheadské organizace mají rasismus ve svém programu, atp). 104

Tímto způsobem vzniká tzv. neutrální pozice, jež umožňuje systematicky znevýhodňovat etnicky odlišné

skupiny. Součástí institucionálního procesu mohou být i názory požadující tzv. přístup slepý k barvám (colour blind approach) či obviňování oběti (blaming the victim). 105

The Stephen Lawrence Inquiry: Report of an Inquiry by Sir William Macpherson of Cluny (1999), CM4262-I, London:

The Stationary Office [citováno 26.12.2006]. Dostupné ze: www.official-documents.co.uk/document/cm42/4262/4262.htm 106

34

Osobní diskriminace (záměrná i nevědomá Kulturní diskriminace (často vyjadřována projevy osobní diskriminace

Institucionální diskriminace

Strukturální diskriminace

urážky, vtipy, negativní stereotypy, fyzické útoky

sdílené negativní stereotypy, jednostranný nebo zaujatý popis/zobrazení v materiálech, eurocentrické vědní a umělecké hodnoty, ignorování "cizích" jazykůi

vyžadování křesťanských jmen na dokumentech, neuznání kvalifikace, neschopnost poskytnout dietní stravu, dostupné informace pouze v jazyce majority, neochota či neschopnost instituce poskytovat služby všem bez rozdílu rezidenční zóny (děti z chudých či etnických čtvrtí musí chodit do školy v této čtvrti), negativní prezentování menšin v médiích, v odborných publikacích, i v krásné literatuře omezený přístup k trhu práce, k bydlení a k veřejným službám (vyjádřená např. indexem segregace)

Zdroj: Laubeová, L.Institucionální rasismus a jeho příklady v České republice. [citováno 26.12.2006]. Dostupné z: http://instituty.fsv.cuni.cz/~laubeova/cesky/vyzkum/institucionalnidraft.doc

4.4. Úprava ochrany před rasovou diskriminací v Evropské unii Úprava ochrany před diskriminací je v Evropské unii založena na ustanoveních zakládacích smluv107. Po Amsterodamské smlouvě byl do Smlouvy o EU přidán nový článek 6 „Základní zásady, základní práva“ , který po této novelizaci stanoví v odstavcích 1 a 2, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům“ a zdůrazňuje, že Unie respektuje základní lidská 107

viz článek 4.1.Vládní zprávy o možnostech opatření k odstranění diskriminace [citováno dne 23.10.2006].

Dostupné ze http://www.diskriminace.info/do-etnicka/198-zprava1_[1].doc

35

práva, která zajišťuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950 a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům jako všeobecné právní zásady společenství.“ 108 K článku 12 Smlouvy o Evropských společenstvích, který zakazuje diskriminaci z důvodů jiné státní příslušnosti, přibyl také článek 13 Smlouvy o Evropských společenstvích. 109Tato norma, která vystupuje jako lex generalis, předvídá mechanismy „ k potírání diskriminace z důvodů pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, invalidity, věku nebo sexuální diskriminace“. Toto ustanovení, jež se poprvé objevilo po přijetí Maastrichtské smlouvy a následně bylo rozvíjeno Amsterodamskou smlouvou a Smlouvou z Nice, znamená další prohlubování ochrany lidských práv na komunitární úrovni. 110 Rada je oprávněna přijímat opatření k odstranění tohoto druhu diskriminace svým jednomyslným rozhodnutím na návrh Komise a po konzultacích s Evropským parlamentem.111 Navíc má článek 13 bezprostřední účinek na základě Van Gend en Loos formule112. To znamená, že se fyzická či právnická osoba může domáhat ochrany svého osobního práva v řízení před soudem přímo na základě ustanovení primárního či sekundárního komunitárního práva , pokud daná norma splňuje následující podmínky: (1).musí být jednoznačná (jasná, precizní) a přiznává žalobci určité osobní právo, (2) bezpodmínečná (žádná podmínka nebo předpoklad splnění), (3) nevyžaduje další implementaci, (4) neponechává žádnou podstatnou možnost k jednání nebo volnému uvážení orgánů ES nebo orgánů členských států 113. Diskriminace je v Evropské unii zakázána také na základě zásady rovnosti. Ta obecně znamená, že srovnatelný věcný obsah není možné posuzovat různě, ledaže by diferenciace byla objektivně zdůvodnitelná.114 Postup zkoumání pro aplikaci této zásady je následující: (1) Zjistit , zda se jedná o srovnatelné věcné rozsahy, (2) zjistit zda existují rozumné okolnosti odůvodňující rozdílné zacházení, (3) zjistit, zda je rozdílné zacházení přiměřené. 115 108

Grygar, J. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha, IFEC, 2001, s. 45

109

tamtéž

110 111

Šišková, N. Evropská unijní ochrana lidských práv . Praha: Linde Praha a.s., 2001, s. 11 Rainer, A. Návrhy směrnic týkajících se zákazu diskriminace podle čl. 13 Smlouvy ES, v: Evropské právo, 2000,

č. 5, s. 11-12; dále Grygar, J. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha, IFEC, 2001, s. 45 112

Evropský soudní dvůr v Lucemburku poprvé konstatoval ve svém rozsudku ve věci Van Gend en Loos.

113

Grygar, J. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha: IFEC, 2001, s. 77-78

114

Grygar, J. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha: IFEC, 2001, s. 64; dále rozsudky ve věci 177/76 a

16/77 Ruckedeschel 1977, 1753 SBSD., 300/86 Luc Van Landschool, 1988, 3443 SbSD 115

Grygar, J. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha: IFEC, 2001, s. 65

36

Nález Evropského soudního dvora o porušení zásady rovnosti lze charakterizovat jako apelační typ rozhodnutí, známý z rozhodovací praxe ústavních soudů 116. Pokud diskriminace nespočívá v uložení břemene, ale v odepření výhod, ponechá Evropský soudní dvůr danou úpravu (i když byla prohlášena za neplatnou) dále v platnosti do té doby, až bude ze strany Společenství nahrazena nediskriminujícím opatřením.117 Nediskriminační právo je na úrovni Evropské unie rozvíjeno zvláště v oblasti ochrany před diskriminací z důvodu pohlaví. Úprava ochrany před rasovou diskriminací je novější a také podrobnější118. Zákaz diskriminace na základě rasového nebo etnického původu upravuje směrnice 2000/43/ES.

4.5. Směrnice 43/2004/ES Směrnice 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se provádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ zakotvuje definice přímé a nepřímé diskriminace, obtěžování, a návodu k diskriminaci119.,byla přijata v kontextu článku 13 Smlouvy o evropských společenstvích 120 Pro účely této směrnice se "zásadou rovného zacházení" rozumí, že neexistuje žádná přímá nebo nepřímá diskriminace na základě rasy nebo etnického původu (viz článek 2 odst. 1) Přímou rasovou diskriminací se podle článku 2 odst. 2a rozumí: „případ, kdy je s jednou osobou zacházeno z důvodu rasy nebo etnického původu méně příznivým způsobem než je, bylo nebo by bylo s jinou osobou.“ K nepřímou rasové diskriminací zase podle článku 2 odst. 2 b dochází tehdy, když: „viditelně neutrální ustanovení, kritérium nebo zvyklost vyvolalo pro osoby určitého rasy nebo etnického původu určitou nevýhodu v porovnání s jinými osobami, ledaže toto ustanovení, kritérium nebo zvyklost je objektivně odůvodněno legitimním cílem a ledaže prostředky k dosažení tohoto cíle jsou přiměřené a nezbytné“ Působnost směrnice zahrnuje oblast přístupu k zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti, přístup k odbornému poradenství, odbornému vzdělávání, rekvalifikaci, pracovní podmínky včetně podmínek pracovního postupu, propouštění a odměňování, členství a účast v organizacích 116 117 118

Wágnerová, E. Ústavní soudnictví. Praha: Linde Praha, 1996; s 51-93 Grygar, J. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha: IFEC, 2001, s. 65 článek 4.2 Vládní zprávy o možnostech opatření k odstranění diskriminace [citováno dne 23.10.2006]. Dostupné

ze http://www.diskriminace.info/do-etnicka/198-zprava1_[1].doc 119 120

tamtéž, článek 4.3 Grygar, J. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha: IFEC, 2001, s. 41

37

pracovníků nebo zaměstnavatelů, v profesních samosprávných organizacích včetně výhod poskytovaných těmito organizacemi, oblast sociální ochrany včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče, sociální výhody, vzdělání a přístup ke zboží a službám včetně bydlení. Směrnice zavádí tzv. přechod důkazního břemene. Jeho podstata spočívá v tom, že pokud osoba, která se cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení, doloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti, nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, přísluší druhé straně prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Směrnice dále zavazuje členské státy zajistit přístup k soudnímu, správnímu, a považují-li to za vhodné i k dohodovacímu řízení pro osoby, které se cítí poškozeny nedodržováním zásady rovného zacházení. Směrnice 2000/43/ES měla být implementována členskými státy EU do 19. července 121

2003

121

.

Vládní zpráva o možnostech opatření k odstranění diskriminace [citováno dne 23.10.2006]. Dostupné ze

http://www.diskriminace.info/do-etnicka/198-zprava1_[1].doc

38

5. Česká právní úprava a její souvislost se světovými Úmluvami o lidských právech Ochrana osob na území České republiky před pronásledováním z důvodů rasy je zaručena především v nejdůležitějších a ostatním právním aktům v České republice nadřazených právních aktech, a těmi jsou mezinárodní smlouvy, včleněné do státního pořádku ČR na základě článku 10 Ústavy ČR (viz ústavní zákon 1/1993 Sb.), evropské akty, buď ve formě nařízení nebo směrnic, které jsou dále implementovány a upraveny pro české prostředí ve formě zákonných předpisů (viz Azylový zákon) a ústavní zákony (Ústava, Listina).

5.1. Mezinárodní smlouvy související s rasovým pronásledováním Základní lidská práva odvozují svůj původ ze zvykového mezinárodního práva a určují obsah obecných závazků, které řídí a člení jednání států ke svým občanům a cizincům. U států, které ratifikovaly smlouvy upravující postavení uprchlíků a přiznávající jim práva, je jednodušší vymezit požadované standardy. Vzniká zde nicméně problém se závazností těchto smluv v tom smyslu, zda je nutné vtělit nebo jinak provést ustanovení těchto smluv do národního práva. 122 Česká republika se stala smluvní stranou Úmluvy o právním postavení uprchlíků (Ženevská úmluva), která patří v oblasti uprchlického práva mezi nejdůležitější. Ta vstoupila pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku v platnost na základě svého článku 43 odst. 2 dnem 24. února 1992 . Její newyorský protokol se stal platným v tehdejší ČSFR dnem 26. listopadu 1991v souladu se svým článkem VIII odst. 2. Vyhlášeny byli formou Sdělení ministerstva zahraničních věcí 208/1993 Sb.

5.2. Nejdůležitější mezinárodní smlouvy o ochraně před rasovou diskriminací platné v právním řádu České republiky Přestože většina lidskoprávních smluv neodkazuje přímo na pronásledování z důvodů rasy, tyto právní nástroje zajišťují širokou ochranu před diskriminací obecně, a tím pádem i pro rasovou diskriminaci.¨

122

Goodwin-Gill, G.S. The Refugee in International Law; Oxford: Clarendon Paperback, 1998,2. vydání, s. 234

39

Všeobecná deklarace lidských práv 123(přijata Valným shromážděním dne 10. prosince 1948 rezolucí č. 217/III-A) není mezinárodně právně závazná a není uvedena ani ve Sbírce zákonů. 124 Přestože má tedy Všeobecná deklarace lidských práv pouze nezávazný charakter, představovala ve své době určitou naději a především první východisko ke sjednocení celosvětového pohledu na to, co představují vlastně základní lidská práva, a také to, že lidé všech ras jsou si rovni, bez ohledu na jejich fyzické a biologické odlišnosti .Článek 7 stanoví rovnost před zákonem a právo na ochranu před diskriminací z jakéhokoliv důvodu. K závazné kodifikaci souboru základních lidských práv však došlo až téměř o 20 let po přijetí této deklarace přijetím jedněch z nejdůležitějších světových lidskoprávních dokumentú, kterými jsou Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Oba tyto dokumenty byly přijaty 16. prosince 1966 rezolucí Valného shromáždění OSN. Pro Československo vstoupily v platnost dne 23. března 1976 a vyhlášeny byly pod č. 120/1976 Sbírky. Tyto pakty jsou tedy na rozdíl od Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 právně závazné, a proto ustanovení, která obsahují jsou pro státy, které k nim přistoupily, obligatorní.125. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech zaručuje rovnost před zákonem a právo na stejnou ochranu před diskriminací z jakýchkoliv důvodů, např. i z důvodů rasy a barvy pleti (čl. 26). Dále v čl. 27 zajišťuje všechna tyto, před diskriminací chráněná práva všem etnickým, náboženským nebo jazykovým menšinám126.Je zde tedy zaručeno právo na to, aby spolu s ostatními příslušníky své menšiny užívali vlastní kultury, vyznávali a projevovali své vlastní náboženství nebo používali svého jazyka.127 Dalším důležitým dokumentem v oblasti rasového pronásledování je Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace128 z roku 1966, která pro Československo vstoupila v platnost 4. ledna 1969 a byla vyhlášena pod č. 95/1974 Sb. .Tato úmluva zajišťuje ještě rozsáhlejší ochranu zahrnující hospodářská a sociální práva stejně tak jako práva občanská 123

Adamus, V. Mezinárodní dokumenty o lidských právech. Praha: Linde Praha a.s., 2000

124

Československo se navíc v roce 1948 zdrželo při přijímání této deklarace hlasování (spolu s Běloruskem,

Jihoafrickou Unií, Polskem, Saudskou Arábií, SSSR a Ukrajinou) a tím vyjádřilo jistou neochotu, v té době zapřičiněnou spíše levicovým směřováním a snahou zalíbit se sovětské nomenklatuře, vnímat tento dokument jako vyjádření svých zájmů v oblasti lidských práv. 125

Adamus, V. Mezinárodní dokumenty o lidských právech. Praha: Linde Praha a.s., 2000

126

tamtéž, s. 219

127

Mezinárodní standardy ochrany před rasovou diskriminací [citováno dne 23.10. 2006]. Dostupné ze

http://www.diskriminace.cz/do-etnicka/rasova_a_etnicka_diskriminace.phtml 128

viz kapitola Rasová diskriminace dle Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace

40

a politická, a zasahuje jak do sféry veřejné tak i soukromé. Navíc kromě zaručení rovnosti a odstranění rasové diskriminace požaduje také po smluvních státech, aby samy aktivně podnikaly kroky k zajištění takového stavu. Česká republika je rovněž stranou Mezinárodní úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (č. 32/1955 Sb.), Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu (č. 116/1976 Sb.), Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin (č. 96/1998 Sb.), Mezinárodní úmluvy proti apartheidu ve sportu (č. 84/1988 Sb.), a Úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání, která dosud nebyla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv.129

5.3. Zákon o azylu 130 Původní český azylový zákon 325/1999 Sb. byl několikrát novelizován, poslední novelizace proběhla k 1. září 2006 a to zákonem č. 165/2006 Sb. Hlavním důvodem této změny bylo především včlenění nových sjednocujících ustanovení, ke kterým dospěla Rada EU při schválení směrnice 83/2004 v oblasti uprchlické právní úpravy.

5.4. Pronásledování z důvodů rasy dle azylového zákona Paragraf 2 odstavec 7 zákona definuje „pronásledování“ jako závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem,nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se zde považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území

129

Vládní zpráva o možnostech opatření k odstranění diskriminace [citováno dne 23.10.2006] Dostupné ze

http://www.diskriminace.info/do-etnicka/198-zprava1_[1].doc. 130

nejnovější stav zákona o azylu č. 325/1999 Sb., jak vyplývá ze

změn provedených zákonem č. 2/2002 Sb., zákonem č. 217/2002 Sb., zákonem č. 320/2002 Sb., zákonem č. 519/2002 Sb., zákonem č. 222/2003 Sb., zákonem č. 501/2004 Sb.,zákonem č. 539/2004 Sb., zákonem č. 57/2005 Sb., zákonem č. 350/2005 Sb., zákonem č.444/2005 Sb., zákonem č. 112/2006 Sb., zákonem č. 136/2006 Sb. a zákonem č. 165/2006 Sb.

41

nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Toto ustanovení tedy vychází z definice uvedené v „kvalifikační směrnici“ 83/2004. Důvodová zpráva k českému vládnímu návrhu zákona o azylu se dovolávala při výkladu obsahu pojmu „pronásledování“ mimo jiné na evropské směřování ve výkladu pojmu uprchlík. 131

Vystižení pojmu „ pronásledování“ zde směřuje ke zdůraznění přičitatelnosti persekučního

jednání státu který jedná bud aktivně nebo pasivně. 132. Tehdy pak nezasahuje proti nestátním původcům a snáší pronásledování jednotlivce. 133 Tato nová úprava řeší částečně problém, který dříve představovala úzká definice pojmu pronásledování, obsaženému v článku 1A Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Některé země totiž pojem "pronásledování" vztahují pouze na pronásledování vládou nebo státními orgány. Některé státy navíc status uprchlíka přiznají pouze v případě, že státní orgány země původu odmítly pronásledování zastavit, přestože tak učinit mohly.134 Dále pak v paragrafu 12 zákona jsou formulovány důvody k udělení azylu. Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno,že cizinec je (a) pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo (b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Zde je tedy uveden nový důvod k udělení azylu, a tím pádem je rozšířena definice ve srovnání s Ženevskou úmluvou. Uplatňování politických práv a svobod bude v ČR uznáno také jako důvod, proč cizinci udělit azyl a uznat ho jako uprchlíka. Oprávněné obavy z pronásledování z důvodu rasové příslušnosti zůstávají tedy dostatečnými podmínkami k udělení mezinárodní ochrany (azylu) v České republice.

131


2005 132

Vládní zpráva o možnostech opatření k odstranění diskriminace [citováno dne 23.10.2006] Dostupné ze

http://www.diskriminace.info/do-etnicka/198-zprava1_[1].doc, s. 37: „Význam slova „pronásledování“ odráží vztah mezi státem a jednotlivcem. Pronásledování tak musí být přičitatelné státu.“ 133


2005 134

Rupert Colville - Mnoho tváří pronásledování [citováno 17.10.2006] dostupné ze

http://www.unhcr.cz/ochrana/?cid=153

42

5.5. Ochrana před rasovým pronásledováním v Listině základních práv a svobod Pojem „rasy“ vyvolává často spory o interpretaci ústavních a zákonných předpisů, a to zejména se zřetelem k tomu, zda jde při jeho vymezování o hledisko subjektivní nebo objektivní. 135

Pojmy „rasa“ ani „rasová diskriminace“ nejsou v českém právním řádu definovány. Nejdůležitějším pramenem národního práva, které zaručuje ochranu před rasovým

pronásledováním na území ČR tak zůstává Listina základních práv a svobod136. Tento ústavní zákon má sice spíše deklaratorní povahu, avšak jednotlivá ustanovení jsou dále provedena zákony. V článku 3 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod se dočítáme, že: „základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu rasy, barvy pleti, národnosti, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině nebo jiného postavení.“Ve vztahu k základním právům a svobodám se zde tedy zaručuje rovnost všech lidí bez rozdílu rasy či etnické příslušnosti, vyjadřuje se tím jejich univerzálnost a tím obecný zákaz jakékoli diskriminace či zvýhodňování skupin založený na vnějších odlišnostech. Toto ustanovení je rovněž interpretačním pravidlem pro celý ústavní řád, zdůrazňuje tedy princip rovnosti všech lidí. Lidská práva jsou individuální. Týkají se každého a chrání každého před většinami a před menšinami.Tento odstavec přebírá zákaz diskriminace vyjádřený v článku 2 Všeobecné deklarace lidských práv, v níž je vztažen ke všem právům a svobodám v ní vyjádřených. Je vyjádřen také v čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Touto normou Česká republika všem bez jakékoli diskriminace tato práva a svobody zaručuje. Výrazem „se zaručuje“ je třeba rozumět tak, že je zaručuje stát. Vyjadřuje se tím odpovědnost státu za jeho závazky. Občané mají vůči státu subjektivní právo domáhat se toho závazku ve všech případech, kde jsou ústavní normou státem tyto práva zaručeny a stát odpovídá z toho, budou-li tato práva a svobody porušeny137. Dalším důležitým bodem v Listině základních práv a svobod související s rasovým pronásledováním je článek 24 Listiny. Ten ustanovuje , že:“ příslušnost k národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu“. V komentáři k tomuto článku138 se můžeme dočíst, že toto ustanovení je absolutní, vztahuje se tedy na všechny lidi, nejenom na občany ČR a není 135

tamtéž, s. 55

136

Zákon 2/1993 , vyhlášený dne 16. prosince 1992 usnesením předsenictva České národní rady

137

Pavlíček, V. a kol. Ústava a ústavní řád, Komentář, 2.díl. Praha: Linde Praha a.s., 1999 s. 54

138

tamtéž, s. 219-221

43

potřeba ho provést zákonem. Jde zde tedy o personální absolutnost. Podle tohoto komentáře se také ochrana menšin vztahuje i na ty skupiny, které svou odlišnost nezakládají na národnosti nebo jazyku, ale i na jiných hlediscích, jakými jsou právě barva pleti, rasa nebo podobné znaky, které nezávisí na volbě člověka.

44

PRAKTICKÁ ČÁST 1. JUDIKATURA

1.1. Pohled judikatury na pojem „oprávněné obavy z pronásledování“ Jak vyplývá dále na základě shody, která zavládla u některých soudních rozhodnutí v kontextu s Úmluvou upravující právní postavení uprchlíků (Ženevská úmluva), lze obsah pojmu „opodstatněný strach z pronásledování“ vyložit také na základě některých judikátu. Tak je tomu na příklad u případu I.N.S. vers. Cardoza-Fonseca 139, ve kterém Nejvyšší soud Spojených států amerických spojil otázku odůvodněnosti možnosti pronásledování jako základ pro určení významu „oprávněných obav z pronásledování“. Ve zdůvodnění rozsudku soudce Stevens prohlásil, že pokud je objektivně prokázáno že taková situace může nastat, není potřeba prokázat, že by tato situace pravděpodobně mohla vyústit v pronásledování, ale stačí, že pronásledování je odůvodněnou možností 140. Sněmovna Lordů v Anglii potvrdila tento přístup v případě R vers. Secretary of State for the Home Department, ex parte Sivakumaran141 V tomto případě se jednalo o 6 žadatelů o asyl, občanů Srí Lanky, kteří patřili k tamilské etnické skupině. Státní sekretář (Secretary of state) zamítl udělení asylu, protože podle jemu známých faktů neměli žadatelé žádný důvod obávat se návratu na Srí Lanku. Sněmovna lordů se domnívala, že požadavek článku 1 A/ odstavec 2 Ženevské úmluvy, to znamená „oprávněné obavy pronásledování“, který žadatel má z návratu do vlasti, znamená, že musí být prokázaná a předložená odůvodněná pravděpodobnost (reasonable likelihood) toho, že ona nebo on budou pronásledováni. 139

Rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států amerických z roku 1987 ve věci : I.N.S. vers. Cardoza-Fonseca,

spisová značka: 467 US 407 (1987) 140

citace z rozsudku Cardoza- Fonseca „..that so long as an objective situation is established by the evidence, it

need not to be shown that the situation will probably result in persecution, but it is enough that persecution is reasonable possibility.“ 141

Rozsudek Sněmovny Lordů z roku 1988 ve věci R vers. Secretary of State for the Home Department, ex parte

Sivakumaran, spisová značka: 1 All E.R. 193 (1988) ).

45

Soud prohlásil, že při rozhodování toho, zda žadatel, který podal žádost o asyl, má „oprávněné obavy z pronásledování“, by mohl státní sekretář (Secretary of State) vzít v úvahu fakta a okolnosti, které jsou mu známé nebo zjištěné k jeho spokojenosti, ale možná neznámé žadateli tak, aby určil zda žadatelův strach byl objektivně ospravedlněn. 142. Následně se soud ujistil, že na základě toho, že státní sekretář (Secretary of state) disponoval informacemi indikující neexistenci pronásledování tamilské etnické skupiny všeobecně, a také žádné skupiny Tamilů anebo samotných žadatelů na Srí Lance, je tedy soud oprávněn zamítnout žádost z důvodů toho, že neexistuje žádné skutečné riziko pronásledování. V Kanadě byly výše zmíněné judikáty použity Federálním odvolacím soudem (Federal court of Appeal) v případě Adjei vers Minister of Empolyment and Immigration143 při zvážení odůvodněné možnosti (reasonable chance) obav z pronásledování jako zkouška pro určení existence „“oprávněných obav z pronásledování“. Termín „pronásledování“ není definovaný ani Ženevskou úmluvou ani v přípravných materiálech k úmluvě. Ať už se jedná o jakýkoli případ, soudní praxe se většinou shoduje na tom, že pronásledování je spojováno se znevýhodněním a znesvéprávněním (injuries and oppresive actions). Podle Weisse144 problém s tak úzkým a doslovným přístupem k významu pronásledování je, že instituce azylu jako taková čelí tlakům, které ohrožují jejího humanitárního ducha.

1.2. Případy uprchlíků pronásledovaných na základě rasy

1.2.1. Austrálie a Nový Zéland

142

Citace z rozsudku Sivakumaran: „.....whether the applicant had made out the claim that their fear of persecution

was well- founded, the Sexretary of State could take into account facts and crcumstances known to him or established to his satisfaction , but possibly unknown to the applicant in order to determine whether the applicant’ fear was objectively justified“ 143

Rozsudek Federálního odvolacího soudu z 25. ledna 1989 ve věci Adjei vers. Minister of Empolyment and

Immigration, spisová značka: A -676-88 144

Weiss, P. The Refugee Convention, 1951 – The travaux preparatoires analysed with a commentary by Dr Paul

Weis. Cambridge: Cambridge university press, 1995, s. 13

46

Ve srovnávací studii zabývající se australským uprchlickým právem jsem nalezla zajímavý příklad z judikatury zabývající se rasovou otázkou. Jedná se o případ Brandigampolage145, ve kterém se jednalo o údajné pronásledování z rasových důvodů u občana Singhaly ze Srí Lanky tamní skupinou obyvatel zvaných Tamilové. Soudce J. Moore se zde vyjádřil tak, že výklad rasového pronásledování na základě Úmluvy je širší než pouze z důvodů příslušnosti k určité rase 146. V rozhodnutí v případě Suarez147 soudce říká:“ pokud žadatel o asyl může prokázat, že jedním z motivů jeho pronásledování je konvenční důvod a že má žadatel oprávněné obavy z pronásledování z tohoto důvodu, bude to dostatečné.“ Dále pokračuje „ právo se zde zajímá o důvody pronásledování a ne o motivy pronásledovatele. Na příklad, je třeba prokázat zda státní úředníci smí pronásledovat někoho protože je Žid, avšak motivy těchto úředníků pro takové pronásledování jsou irelevantní 148. V případě Horvath149 se vyjádřil Lord Lloyd tak, že souhlasí s každým slovem s následujícího výňatku z rozsudku Stuart-Smith LJ, ve kterém se setkáváme s definicí pěti podmínek, které musí žadatel uspokojit k uznání postavení uprchlíka: „1. (Žadatel) je mimo zemi svého původu (národnosti) z důvodu strachu před špatným zacházením 2.Špatné zacházení, kterého se obává je dostatečně hrubé povahy, aby dalo vzniknout pronásledování150 3. Jeho strach z pronásledování je oprávněný 145

Rozsudek Federálního australského soudu z roku 2000 ve věci Brandigampolage v. MIMA, spisová značka:

[2000] FCA 1400 146

Brandigampolage v MIMA, Moore J : „This submission assumes a wide operation of the Convention in that the

applicant would not simply be claiming persecution motivated by the fact of his own race (in the sense that he was perceived to be a traitor to it), but also because of assistance that he is believed to have provided to members of another race“ 147

Rozsudek Federálního australského soudu z roku 2002 ve věci Suarez v. Secretary of State for the Home

Department, spisová značka: [2002] 1 WLR 2663 , paragraf 29 148

„. For instance, the law is concerned with whether state officials may persecute someone because he is Jewish,

but the motives of those officials for any such persecution - whether a desire to give effect to the theories of racial purity in Hitler's Mein Kampf or simple jealousy of the prosperity of the Jewish community - are irrelevant.“ 149

Rozsudek Federálního australského soudu z roku 2001 ve věci Horvath v. Secretary of State for the Home

Department, spisová zančka: [2001] 1 AC 489, 504 150

„(2) The ill-treatment that he fears is of a sufficiently grave nature as to amount to persecution. „

47

4. Pronásledování je na základě konvenčního důvodu 5. (Žadatel) je neschopný nebo kvůli strachu z pronásledování není ochotný využít ochrany takové země (země jeho původu) V případě dalšího australského judikátu Mateus Colado 151 se jednalo o muže ve věku 33 let, který tvrdil, že pochází z Angoly a který dorazil do Austrálie 4. dubna 1997. V případě návratu do vlasti mu podle jeho vlastní výpovědi mělo hrozit pronásledování z důvodů rasy, jelikož údajně náležel k etnické skupině Bakongo. Asyl mu však udělen nebyl, a proto se pan Colado odvolal až k australskému federálnímu soudu, který mu v rozsudku také vstříc nevyšel. Zajímavé je zde především zdůvodnění tohoto rozhodnutí, ve kterém se soud zabývá obecnými předpoklady pronásledování z důvodů rasových a definuje také tuto charakteristiku. Soudce zde uvádí: „ Pokud se chceme zabývat významem výrazu „rasa“ v případě jako je tento, je vhodné vzít v úvahu „populární“ význam tohoto termínu, který dává důraz na důležitost fyzického vzhledu, barvy pleti a etnického původu. Nemůže být proto pouze zohledněn jeden prvek pro prokázání „rasy“, protože je nutné zvážit více faktorů, jako například to, zda jsou jednotlivec nebo skupina považování ve společnosti za skupinu mající zvláštní historickou sounáležitost, tedy především, jedná-li se o barvu pleti a národní a etnický původ.“ Navrhuje zde i jiný způsob, kterým lze zhodnotit příslušnost určité osoby k jiné rase na základě vrozených vlastností152. Tímto pohledem se blíže zabývá soudce Brennan v rozsudku The Commonwealth v Tasmania 153. Na poslední stránce nalezneme toto vyjádření soudce: „Lidé náležející k určité skupině se sami vnímají a jsou i ostatními identifikování jako „rasa“ s odkazem na jejich společnou minulost, náboženství, duchovní hodnoty nebo kulturu jako takovou stejně tak jako fyzickou podobnost ...Druhy užitku, které právo propůjčuje lidem náležejícím určité rase jsou nejčastěji takové, které směřují k ochraně nebo péči o jejich společně nedotknutelné dědictví nebo o jejich smysl sounáležitosti. Jejich genetické dědictví je pevně dáno při porodu, avšak historické, náboženské, duchovní a kulturní dědictví je nabýváno v průběhu života a je také přístupné vlivům, pro která může právo učinit opatření. Rozvoj lidí všech ras v jakémkoli z těchto aspektů jejich skupinového života spadá pod pravomoci společenství států.“

151

Rozsudek Federálního australského soudu z roku 1997 ve věci Mateus Calado v. Minister for Immigration &

Multicultural Affairs, spisová značka: New South Wales District Registry NG 771 of 1997, [1997] 1490 FCA 152

tamtéž, „ Another consideration is whether the characteristics of members of the group are those with which a

person is born and which he or she cannot change“ 153

Rozsudek Federálního australského soudu z roku 1983 ve věci The Commonwealth v. Tasmania, spisová značka

(1983)158 CLR 1, bod 243-244

48

Nyní se přesuňme na Nový Zéland. Soudní praxe se zde také většinou shoduje na tom, že význam slova „rasa“ je potřeba vykládat v širokém slova smyslu dle Ženevské úmluvy. V rozhodnutí King – Ansell154, ve kterém soud řešil mimo jiné to zda Židé, žijící na Novém Zélandu vytváří rasovou skupinu, byl odvolací soud požádán o výklad výrazu „rasa“ na základě novozélandského Zákona o rasových vztazích z roku 1971 (Race Relations Act) a Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1966, přičemž tento zákon implementoval úmluvu do místní legislativy. Soudce Woodhouse zde poznamenal. „V přirozeném smyslu používáme slovo rasa pokud mluvíme o anglické rase nebo o Slovanech nebo Germánech. To je význam, který se nedotýká dědičných daností,ale pouze sdílených charakteristik společensko- politické povahy, aniž by odkazoval na biologické činitele. 155 Tento závěr je dále rozveden v rozhodnutí Ealing London Borough Council.156 Soudce Richardson v rozsudku na straně 542 dále uvádí: „ Přesný původ většiny obyvatel Nového Zélandu není možné právně prokázat. Rasa je zde použita čistě v populárním významu tohoto slova. Podstatné je, zda jsou jednotlivci příslušející určité skupině vnímáni jako komunita mající určitou historickou sounáležitost. Tato skutečnost musí být sdílena i členy této skupiny.“ Soud v tomto případě nakonec rozhodl, že Židé na Novém Zélandu utvářejí skupinu se společným etnickým původem v rámci významu podle Zákona o rasových vztazích z roku 1971 (Race Relation Act). Je také jasné,že z pohledu soudu zde Židé tvoří „rasu“. Ve rozsudku je dále uvedeno, že ve stejném smyslu je pak pro skupinu určitelný etnický původ v případě, že vytváří výsek obyvatel odlišitelný od ostatních na základě dostatečné kombinace sdílených zvyků i v případě, že tato společná minulost nezahrnuje společný čistě

154

Rozsudek Odvolacího soudu na Novém Zélandu z roku 1979 ve věci King/Ansell v. Police, spisová značka:

[1979] 2 NZLR 531 155

„It is a meaning which is concerned, not with genetic processes, but with shared characteristics of a socio-

political nature such as customs, philosophy and thought, history, traditions, nationality, language or residence without any reference to biological considerations." 156

Rozsudek Sněmovny Lordů z roku 1972 ve věci Ealing London Borough Council v. Race Relations Board,

spisová značka: [1972] AC 342; [1972] 2 WLR 71 V tomto případě Lord Simon z Glasdale velmi obrazně popsal proč Skotové tvoří národ a udrželi si národní charakter. Konstatuje zde: „Skotové jsou národ, protože mají Bannockburna a Floddena, Cullodena a dudáky z Lucknow, Jenny Geddese a Floru McDonaldovou, protože jsou šetrní a mají respekt pro vzdělanost, a v neposlední řadě i díky Robertu Burnsovi a Walteru Scottovi.“ Tím chtěl říct, že tyto společná historická pouta, na které upozorňuje, utvářejí pramen, který vytváří národní povědomí.

49

biologický rasový původ157. Příslušníci této skupiny pak mají ve svých očích jistou společenskou sounáležitost založenou na víře ve společné předchůdce. Rozhodnutí v případě King-Ansell 158bylo výslovně schváleno Sněmovnou lordů v Anglii v případě Mandla versus Dowell Lee 159 V případu Refugee Appeal No. 1248/93 160 imigrační oddělení pro určování uprchlického statusu (Refugee Status Section of the New Zealand Immigration Service) zamítlo udělit status uprchlíka íránskému občanu, který se hlásil ke kurdské národnosti a žádal po příletu na Nový Zéland o asyl z obav před rasovým pronásledováním. V rozsudku odvolací instance (Refugee Status Appeals Authority) se můžeme setkat se zvážením důvodů, které k tomu novozélandské úřady vedly a také s obecnými přístupy k pojmu rasového pronásledování. Otázka, kterou se soud především zabýval, zněla: Jsou vůbec Kurdové rasa? Jako důkazní prostředek je v tomto odvolacím rozsudku použit výňatek z knihy Davida McDowella Kurdové:Zakázaný národ (The Kurds: A Nation Denied). 161Konečné rozhodnutí soudu v tomto „kurdském“ případě 162 na základě zvážení všech údajů mu dostupných zní:. „Na základě skutečnosti, se kterými jsme se seznámili, je možné udělat pouze jediné rozhodnutí , a to takové, že Kurdové jsou „rasa“ a že pronásledování v Iránu, kterého se odvolatel dovolává, je skutečně z důvodu jeho rasy.“ Soud se zde ztotožňuje s výkladem definicí rasy a etnického

157

„segment of the population distinguished from others by a sufficient combination of shared customs, beliefs,

traditions and characteristics derived from a common or presumed common past, even if not drawn from what in biological terms is a common racial stock“ 158

Rozsudek Odvolacího soudu na Novém Zélandu z roku 1979 ve věci King/Ansell v. Police, spisová značka:

[1979] 2 NZLR 531 159

Rozsudek Sněmovny Lordů z roku 1983 ve věci Mandla v. Dowell Lee, spisová značka: [1983] 2AC 548

160

Rozsudek Odvolací instance pro určování uprchlického statusu (Refugee Status Appeals Authority) z 31. července

1995, spisov značka: Refugee Appeal No. 1248/93 Re TP 161

tamtéž, „Na straně 3 této publikace se dočteme:„ Co vede Kurdy k tomu domnívat se, že náleží ke stejnému

národu? Nejsou se vší pravděpodobností jednoho etnického původu ale pouhou směsicí různých etnik. Nepraktikují totožné náboženství, 85% z nich patří k sunijským muslimům, avšak věrnost různým náboženským řádům se liší vesnici od vesnice. Stejně tak neužívají jednotnou řeč. Jedna skupina Kurdů má problémy rozumět druhé. Stejně tak jako u Arabů, otázka identity zde nesouvisí pouze se skutečným národnostním původem, ale také, a to především, s určitou rodovou linií. Arabská sounáležitost s Kurdy není pouze fiktivní. Podstatnější než rasová čistota, je však fakt, že Kurdové vytvořili vlastní kulturu, která se liší od všech, které ji obklopují,napříč místním a regionálním odlišnostem u jednotlivých kmenů. Na základě těchto údajů se Kurdové považují za „rasu“. „ 162

Rozsudek Odvolací instance pro určování uprchlického statusu (Refugee Status Appeals Authority) z 31. července

1995, spisová značka: Refugee Appeal No. 1248/93 Re TP

50

původu pro účely výkladu uprchlické úmluvy upřednostňovanou již Odvolacím soudem (Court of Appeal) v rozhodnutí King-Ansell v Police .

1.2.2. Velká Británie V této souvislosti bych zde tedy ráda uvedla již dříve zmíněný a v judikatuře a odborné literatuře často citovaný163 případ Mandla v Dowell Lee164, který řešila Sněmovna Lordů ve Velké Británii na jaře roku 1983 a rozsudek ve věci odvolání byl vydán 24. března 1983. Jedná se zde o posouzení etnického původu Sikhů dle anglického Zákona o rasových vztazích z roku 1976 (Race Relation Act, UK). V rozsudku Sněmovna přiznává Sikhům jedinečný etnický původ a proto je také možné je vnímat jako rasu dle výše zmíněného zákona, který v Anglii stejně jako na Novém Zélandu slouží také k provedení Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace Ředitel soukromé školy Park Grove School v Birminghamu zde odmítl přijmout ke studiu chlapce, vlastním jménem Gurinder Singh Mandla, který byl příslušníkem ortodoxní skupiny Sikhů, a který z tohoto důvodu nosil dlouhé vlasy schované pod turbanem. Odůvodnění tohoto požadavku bylo takové, že nošení turbanu ve škole by bylo projevem chlapcovi etnické příslušnosti a to by mělo za následek zdůraznění náboženských a společenských rozdílností na škole. Tomu se však ředitel snažil tímto opatřením zabránit. Chlapcův otec se však obrátil na soud hrabství (County court) s prohlášením, že takovéto jednání je protiprávní protože porušuje ustanovení 1(1)b Zákona o rasových vztazích (Race Relation Qct165) z roku 1976 a tudíž jej

163

Feller, E.,Tuerk, V.,Nicholson, F. Refugee protection in International law. UNHCR’s global consultations on

international protection. Cambridge: Cambridge university press, UNHCR, 2003, s. 343 ; Rozsudek Odvolací instance pro určování uprchlického statusu (Refugee Status Appeals Authority) z 31. července 1995, spisová značka: Refugee Appeal No. 1248/93 Re TP 164

Mandla v. Dowell Lee, UK House of Lords,[1983] 2AC 548

165

Race Relations Act 1976

1976 CHAPTER 74 Part I Discrimination to which Act applies 1 Racial discrimination (1) A person discriminates against another in any circumstances relevant for the purposes of any provision of this Act if— (a)

on racial grounds he treats that other less favourably than he treats or would treat other

persons; or

51

považuje za diskriminaci proti příslušníkovy rasové skupiny, tak jak je definována v článku 3(1) 166

tohoto zákona. Chlapec tvrdil, že toto „proti- turbanové“ pravidlo představuje diskriminaci podle článku

1(1)(b)(i) a (ii) tohoto zákona, protože on není příslušníkem žádné rasové skupiny, která by spadala pod toto ustanovení, a proto ředitel si nemůže „ospravedlnitelně nebýt vědom (chlapcova) etnického původu.“('justifiable irrespective of [the boy's] ethnic . . . origins'). Před soudem se ukázalo, že Sikhové byli náboženská komunita založená na konci 15.století v Pundžábu, severní části Indie a také, že Sikhové nevytváří pouze náboženský spolek, ale delší dobu také samostatné společenství s vlastními zvyky, jako je například nošení dlouhých vlasů a turbanu, přestože rasově (biologicky) nejsou odlišitelní od okolní populace, se kterou také sdílí užívání společného jazyka. Soudce zamítl chlapcovu žálobu s tím, že Sikhové nepředstavují rasovou skupinu dle definice článku 3(1) Race Relation Act167, protože Sikhové nemohou být skupina určená s ohledem na národnostní nebo etnický původ. Gurinder se odvolal, protože,jak se domníval, výraz „etnický“ zahrnuje více než toliko rasový koncept a může také znamenat kulturní, jazykovou a nábožensky tvořenou komunitu. Odvolací soud (Court of appeal) zamítl chlapcovo odvolání s odůvodněním, že skupina by mohla být určená s odkazem na svůj etnický původ v rámci článku 3(1) Race Relation Act pouze v případě, že by tato skupina mohla být odlišitelná od jiných skupin pomocí daných rasových (b)

he applies to that other a requirement or condition which he applies or would apply

equally to persons not of the same racial group as that other but— (i) which is such that the proportion of persons of the same racial group as that other who can comply with it is considerably smaller than the proportion of persons not of that racial group who can comply with it; and (ii) which he cannot show to be justifiable irrespective of the colour, race, nationality or ethnic or national origins of the person to whom it is applied; 166

Význam pojmů rasové důvody a rasová skupina ze zákona Race relation act z roku 1976

3 Meaning of “racial grounds”, “racial group” etc (1) In this Act, unless the context otherwise requires— “racial grounds” means any of the following grounds, namely colour, race nationality or ethnic or national origins; “racial group” means a group of persons defined by reference to colour, race, nationality or ethnic or national origins, and references to a person’s racial group refer to any racial group into which he falls. 167

viz odkaz Ta zní : "rasová skupina podle tohoto zákona je definována jako skupina osob určená s ohledem na

barvu pleti, rasu, národnost a etnický nebo národnostní původ“ („Article 3 : Meaning of .... “racial group” etc (1) In this Act, unless the context otherwise requires....“racial group” means a group of persons defined by reference to colour, race, nationality or ethnic or national origins, and references to a person’s racial group refer to any racial group into which he falls.”

52

charakteristik, které by byly členům takové skupiny vrozené, a že Sikhové žádné takové charakteristiky, které by byli pro ně jedinečné, nemají. Následně na to se chlapec odvolal ke Sněmovně Lordů (House of Lords) . Sněmovna Lordů odvolání vyhověla a v rozsudku zdůvodnila toto svoje rozhodnutí následovně: Úmyslem tvůrců výrazu „etnický“ dle článku 3 zákona z roku 1976 měl být jeho relativně široký výklad ve smyslu kulturním a historickém. Aby skupina byla považována za „etnickou skupinu“ k účelu tohoto zákona, musí se sama považovat a být jinými považována za odlišnou komunitu na základě jistých vlastností, z nichž dvě považuje Sněmovna Lordů v rozhodnutí za nezbytné. Za prvé je to dlouhá společná historie, které si je skupina vědoma a která ji odděluje od jiných skupin a za druhé je to společná kulturní tradice, která zahrnuje také rodinné a společenské zvyky, často také, ale ne bezpodmínečně nutně spojené s vykonáváním náboženských rituálů. Dále je také důležité, aby taková skupina splňovala i následující podmínky, jmenovitě (a) buďto společný geografický původ nebo vznik z malého počtu společných předků, (b) společný jazyk, který nemusí být pro skupinu jedinečný, (c) společná psaná tvorba příznačná pro skupinu, (d) společné náboženství odlišné od okolních skupin nebo od celého společenství, které skupinu obklopuje. Při použití těchto charakteristik by byli Sikhové skupinou spadající pod definici „etnického původu“ pro účely zákona z roku 1976, i přestože nejsou rasově odlišitelní od ostatních obyvatel Pandžábu.

1.2.3. Spojené státy americké Spojené státy americké jsou již tradičním cílem milionů přistěhovalců z celého světa, kteří zde hodlají nalézt nový domov a zároveň požívat všech svobod, které jim nabízí jedna z nejstarších demokracií na světě. Je však rozdíl mezi pojmy „přistěhovalec“ a „uprchlík“. Definici pojmu „uprchlík“ lze nalézt i v americké legislativě. V zákoně o Spojených státech amerických (United States code), a to konkrétně v paragrafu 1101, bodě 42 spadající pod 8. část tohoto zákona nazvanou „Cizí státní příslušníci a národnost „ (Aliens and nationality), můžeme nalézt definici uprchlíka.Ta zní: „Pojem uprchlík znamená (A) jakoukoli osobu , která je mimo zemi své národnosti nebo, v případě, že osoba nemá žádnou národnost, je mimo zemi, ve které měla naposled místo trvalého bydliště, a která není schopná nebo ochotná se tam vrátit, nebo přijmout ochranu této země, z důvodů pronásledování nebo odůvodněného strachu z pronásledování z důvodů rasových. Dále pak následuje výčet ostatních konvenčních důvodů (náboženství, národnost, členství v určité sociální skupin, politický názor), a tato pasáž zákona

53

čerpá tedy ze Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. V bodě B se však výklad dle americké legislativy odlišuje. Je zde řečeno, že ve zvláštních případech může prezident Spojených států na základě příslušných konzultací určit osobu, na kterou se budou vztahovat stejná ustanovení jako na jakéhokoli uprchlíka168. Pojem „uprchlík¨ zde, stejně jako v Ženevské konvenci nezahrnuje osoby, které byli účastny na pronásledování jakékoli jiné osoby z konvenčních důvodů. Navíc i ženy, které byli přinuceny k přerušení těhotenství nebo k nedobrovolné sterilizaci jsou podle amerického práva vnímány jako pronásledované z důvodů politického přesvědčení. Další zajímavý úsek toho zákona (paragraf 1101, 68 (a) (B) (ii) ) (iii) se týká důkazního břemena. Pokud byl žadatel již dříve průkazně pronásledován, nese důkazní břemeno k prokázání nové žádosti imigrační služba. Pokud však dříve pronásledován nebyl, nese žadatel důkazní břemeno o prokázání oprávněnosti své žádosti sám. K tomuto pojmu se také vyjádřil Nejvyšší soud Spojených států (Supreme Court of the United states) v případě Immigration and naturalization service v. Quan Chen.169 Na příkladu dvou podobných kauz lze ilustrovat, jak se vyjadřují americké soudy k pronásledování z rasových důvodů odehrávající se v zemi původu žadatele o azyl Nejdříve se podíváme na případ Surita v. Immigration and naturalization service. 170. Rina Kumari Surita byla 41-letou rodilou občankou z Fidži, příslušející k indické národnostní menšině. Sstoupila se svým dvouletým synem Yunasem a rodiči na území USA již v roce 1987 a do roku 1990 zde pobývali na základě cizineckého víza. 30. března 1990 však úředníci americké imigrační služby vydali příkaz k uvedení údajů, které je opravňují k prodloužení pobytu nad rámec doby garantované cizineckým vízem, tedy 90 dní171. ´V případě překročení doby platnosti tohoto víza jí a jejím rodinným příslušníkům hrozilo vyhoštění. Surita a Yunas tedy zažádala o pozastavení deportace a o azyl z důvodů strachu pronásledování z důvodu rasových, které by jim hrozilo při návratu do vlasti.

168

paragraf 1157(e), United States Code

169

Rozsudek Nejvyššího Spojených států ve věci Immigration and naturalization service v. Quan Che , spisová

zančka: No. 02-25 170

Rozsudek Odvolacího soudu z roku 1990 ve věci Rina Kumari SURITA, a.k.a. Rina Kumari; Afzal Yunas,

Petitioners, v. IMMIGRATION AND NATURALIZATION SERVICE of USA, Respondent, spisová značka: No. 95-70210 171

US Code, Title 8, Chapter 12, Subchapter II, Part II, § 1187. Visa waiver program for certain visitors

54

Jako příklad tohoto pronásledování uvedla fakt, že byla cestou z práce několikrát (10 až 15krát) přepadena a okradena příslušníky původního obyvatelstva Fidži, protože byla smíšeného původu (z jedné poloviny Indka). Oznámila tato přepadení na policii, která jí však odmítla s tím, že jí bohužel nemůže nijak pomoci a byla také donucena odejít z práce. Navíc dům její rodiny byl vydrancován vojáky z národní armády, a když tito opouštěli zpustošené místo jejího bydliště, poznamenali, že by se celá její rodina měla vrátit zpátky do Indie. Následkem všech těchto událostí se začala bát vycházet z domu. Podle zprávy amerického ministerstva zahraničí 1990 172 je obyvatelstvo Fidži rozděleno mezi rodilé obyvatele Fidži ("ethnic Fijians") a obyvatele Fidži indického původu ("IndoFijians"). V květnu 1987 provedla armáda složená z původních obyvatel Fidži vojenský převrat, při kterém násilně odstranila vládu premiéra Timoci Bavadry, která byla tvořena především ze zástupců indo- fidžiánské menšiny 173 Vyhlášeným cílem nové vlády bylo „zaručit polickou nadřazenost obyvatel Fidži „ Soud se v případě Surity snažil vycházet při výkladu pojmu „pronásledování“, tak jak byl vyložen v dřívějších rozhodnutí, a to INS V. Stevic174 a Prasad v. INS175 a McMullen v. INS 176

. V prvním případě bylo konstatováno, že pronásledování je širší pojem než jenom ohrožení

života a svobody, ve druhém byl pojem definován jako „působení utrap nebo újmy těm, kteří se odlišují (v rase, náboženství nebo polickém názoru) způsobem , který je možno považovat za útok177“. K nositelům se vyjádřil soudce ve třetím rozhodnutí: „Pronásledování prováděné určitou skupinou, kterou vláda země, ze které uprchlík pochází, není ochotna nebo schopna

172

U.S. Department of State´s Country Reports on Human Rights Practices for 1990 s. Prt. No. 5, 102d Cong., 1st

Sess. 882, 882 (1991) in Rina Kumari SURITA, a.k.a. Rina Kumari; Afzal Yunas, Petitioners, v. IMMIGRATION AND NATURALIZATION SERVICE, Respondent, No. 95-70210 173

Brown,K. Fijians Consolidate Political Power. London: Financial Times, 26.7. 1990

174

Rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států z roku 1983 ve věci INS V. Stevic, spisová značka 467, U.S. 407,

428 n. 22, 104 S.Ct. 2489, 2500 n. 22,81 L.Ed.2d 321 (1983) 175

Rozsudek Odvolacího soudu Spojených států pro 9. obvod z roku 1959 ve věci Prasad v. INS,spisová značka: 47

F.3D 336, 339 (9th Cir. 1959 ) 176

Rozsudek Odvolacího soudu Spojených států pro 9. obvod z roku 1981 ve věci McMullen v. INS, spisová značka

658 F.2d 1312, 1315 n. 2 (9th Cir.1981) 177

Popis událostí, zakládajících pronásledování z důvodů rasy, které uvedla Surita je velice podobný jako v případě

Gayi Prasada. Oba byli cílem útoků ze strany původních Fidžanů. Stejně tak byli oba donuceni opustit práci. Rozdíl činí důvod pronásledování, u Gayi Prasada to byl politický názor , avšak u Surity pronásledování kvůli její odlišné rase. V případě Prasad byl žadateli udělen azyl

55

kontrolovat, také vytváří pronásledování. Odvolací soud, vycházejíc z výše zmíněných rozhodnutí, shledal v závěrečném rozsudku, že Surita opravdu byla pronásledovaná z důvodů rasy, a tím splňuje zákonné předpoklady pro udělení azylu v USA a zastavení deportace. Opačně to ale dopadlo v případě Erica P. de Souza v. Immigration and Naturalization Service178 Erica De Souza se narodila v roce 1963 v Mombase a několik měsíců na to získala Keňa nezávislost na Anglii (12. prosince 1963). Její rodiče pocházeli z Goa, dřívější portugalské kolonie, kterou ještě tentýž rok ovládla Indie. De Souza vypověděla, že ji keňská vláda odmítla udělit občanství kvůli jejímu asijskému etnickému původu (rase). De Souza žila v Keni do roku 1980 a navštěvovala zde postupně základní veřejnou školu a následně soukromou střední školu. Pak odjela studovat do USA a vrátila se v roce 1984, aby navštívila rodinu. Protože nebyla keňskou státní občankou, musela si k tomuto účelu zajistit 3-měsíční turistické vízum. Velká Británie ji udělila status „britské chráněné osoby“ (British Protected Person), jelikož v době, kdy se De Souza narodila, byla Keňa britskou kolonií. Velká Británie jí však, stejně jako Keňa, odmítla udělit občanství. V tomto rozsudku je citován případ Osaghae v. INS179, ve kterém je „pronásledování“ chápáno jako trest nebo způsobení újmy z důvodů politických, náboženských nebo jiných (tedy i rasových), které země (původu aplikanta) nepovažuje za legitimní. Podle amerického Nejvyššího odvolacího soudu případ de Souzy nesplňuje požadavky z této definice pronásledování. De Souza tvrdila, že jí bylo keňskou vládou odebráno občanství, musela navštěvovat soukromou školu a keňský policista ji jednou donutil ukázat na ulici řidičský průkaz. Tyto skutečnosti však podle soudu nejsou dostatečným důkazem „odůvodněného strachu z rasového pronásledování“. Podle názoru soudu leží v pravomoci keňských úřadů rozhodnout o udělení občanství. Dále mohla De Souza navštěvovat v Keně veřejnou základní školu, ale pouze Keňa má právo rozhodnout zda bude sponzorovat veřejnou střední školu i cizincům bez keňského státního občanství. A konečně skutečnost, že ji zastavil policista na ulici a chtěl vidět její řidičský průkaz je podle soudu naprosto irelevantní. Z výše zmíněných důvodů jí nebyl ani Nejvyšším odvolacím soudem udělen azyl kvůli pronásledování z důvodů její rasy.

178

Rozsudek Odvolacího soudu Spojených států pro 7. obvod z 23. 7. 1993 ve věci Erica P. de Souza v.

Immigration and Naturalization Service, spisová značka: 999 F.2d 1156 179

Rozsudek Odvolacího soudu Spojených států po 7. obvod z roku 1991 ve věci Osaghae v. INS, spisová značka:

942 F.2d 1160, 1163 (7th Cir. 1991)

56

De Souza předložila podle soudu ještě méně dokladů o rasovém pronásledování než bylo předloženo v kauze Sivaainkaran v. INS180. Zde šlo o obyvatele Srí Lanky, příslušníka tamilské menšiny, který opustil občanskou válkou mezi Tamily a sinhálskou většinou zmítanou zemi. Jeho žádost o azyl nebyla přijata, přestože doložil, že vládní vojáci (vláda ovládaná Sinhálci) ho zatáhli do pole, stříleli na něj a vyloupili jeho dům. Jeho sestra a její manžel byli vojáky donuceni opustit dům a uchýlit se na několik týdnů do uprchlického tábora. Dále uvedl, že jeho žena z obav před okradení a znásilněním raději přestala vycházet z domu a také nemohla vykonávat svou práci učitelky, protože školy byly v důsledku občanské války zavřeny. Konečně Sivaankaran uvedl, že se obává z návratu na Srí Lanku, protože Tamilové tam jsou častým cílem atentátů sponzorovaných a podporovaných vládou.

1.3. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva mající souvislost s rasovým pronásledováním Všechny členské státy EU a navíc některé další evropské i mimoevropské státy, patří ke smluvním stranám Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950. Ta zřizuje odvolací instanci pro osoby, které byly zkráceny na lidských právech, a použily všech možných opravných prostředků, které jim poskytuje jejich domácí právní řád. Touto institucí je Evropský soud pro lidská práva sídlící v Štrasburku. Má obrovský právní význam, jelikož jeho rozhodnutí jsou právně závazná a vynutitelná na území jednotlivých států (formou doporučení, ale také materiálního odškodnění, pokut). Vzniká tak vzájemně propojený mechanismus ochrany lidských práv. V poslední době se v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva objevilo i několik rozhodnutí týkající se odvolání ve věci článku 5 Evropské úmluvy o lidských právech, související s řízením ve věcech azylu a rasového pronásledování. Jedním z nich je také rozhodnutí ve věci Čonka proti Belgii. 181 Stěžovateli byli v tomto případě čtyři neúspěšní romští žadatelé o azyl ze Slovenska, kteří tvrdili, že ze země svého původu uprchli kvůli obtěžování ze strany skinheadů a neochotě policie zasáhnout na jejich

180

Rozsudek Odvolacího soudu Spojených států pro 7. obvod z roku 1992 ve věci Sivaainkaran v. INS, spisová

značka: 972 F.2d 161, 162 (7th Cir. 1992) 181

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. února 2002 ve věci Čonka proti Belgii, rozsudek, spisová

značka:stížnost 51564/99 in Příručka UNHCRk mezinárodní ochraně uprchlíků a evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Praha, Štrasburk: UNHCR , 2006

57

ochranu. V listopadu 1998 požádali o azyl v Belgii, kde byla jejich žádost zamítnuta jak v prvním, tak i ve druhém stupni jako nevěrohodná. S žalobou podanou u Conseil d’État (Státní rada) také neuspěli. V září 1999 obdrželi stěžovatelé spolu s dalšími romskými žadateli o azyl výzvu, aby se dostavili na policejní stanici v Ghentu za účelem „ doplnění podkladů ke své žádosti o azyl“. Při příjezdu jim byl předán příkaz k vyhoštění, byli zadrženi a o několik dní později vyhoštěni na Slovensko. Před soudem stěžovatelé tvrdili, že byli „oklamáni o účelu návštěvy policejní stanice“ a že došlo k zneužití pravomoci, čímž byl porušen článek 5 odst. 1 Úmluvy (zákonné zatčení), článek 5 odst. 2 Úmluvy (informace o důvodech zatčení) a článek 5 odst. 4 (soudní přezkum). Rovněž tvrdili, že jejich vyhoštění a vyhoštění dalších slovenských občanů romské národnosti bylo hromadným vyhoštěním, jež zakazuje článek 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě, proti němuž neměli v rozporu s článkem 13 Úmluvy možnost podat účinný právní prostředek nápravy. Soud rozhodl tak, že došlo k porušení článku 5. odst. 1, protože „oklamání (žadatelů o azyl) ohledně účelu předvolání, aby bylo možné je snadněji zbavit svobody“ by bylo sice ospravedlnitelné k zamezení trestné činnosti, není však přípustné v případech týkajících se žadatelů o azyl, a to ani v případě, že v zemi pobývají nezákonně. Dále došlo podle soudu také k porušení článku 5 odst. 4, jelikož žadatelé neměli danou dostatečnou možnost dosáhnout přezkumu rozhodnutí o svém zadržení. Informace o opravných prostředcích byla vytištěna malým písmem a v jazyce, kterému stěžovatelé nerozuměli. Na policejní stanici byl navíc k dispozici pouze jeden tlumočník a po převozu na letiště žádný. Článek 5 odst. 2 podle soudu porušen nebyl. Dále soud dospěl k závěru, že se jednalo o hromadné vyhoštění a tudíž o porušení článku 4 Protokolu 4. Soud odkázal v tomto případě na svou vlastní judikaturu, podle které dojde k hromadnému vyhoštění tehdy, není- li situace každé osoby zkoumána individuálně a objektivně. V daném případě sice byla situace žadatelů individuálně posouzena v průběhu azylového řízení, avšak rozhodnutí ze září 1999 o jejich zadržení a vyhoštění byla vydána bez ohledu na jejich osobní situaci a pouze na základě skutečnosti, že v Belgii pobývali protiprávně. Konečně k článku 13 Úmluvy ve spojení s článkem 4 Protokolu č. 4 soud rozhodl, že účinný právní prostředek nápravy proti porušení Úmluvy ve skutečnosti nebyl dostupný, neboť řízení před Conseil d’État nemělo odkladný účinek, a to ani v naléhavých případech. Evropský soud pro lidská práva se zabýval také dalšími případy údajné státní zlovůle k občanům romského původu, jako například v rozhodnutí Ward proti Spojenému

58

království182. Stěžovatel zde byl kočovník, který spolu s rodinou žil do roku 1972 na oficiálním romském tábořišti, a kvůli jeho nevýhodné poloze (v blízkosti dálničního mostu a železniční trati) usiloval dlouhodobě o jeho přesídlení. Úřady mu na jeho žádost o přemístění odpověděli, že nejsou povinny mu poskytnout jinou lokalitu, a že se údajně plánuje renovace tábořiště. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí, ve kterém reagoval na Wardovu stížnost, ve které stěžovatel poukazoval na úroveň znečištění a hluku na karavanovém tábořišti a neadekvátní reakci místních i soudních úředníků (porušení článku 3- zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení a článku 8- respektování obydlí nebo soukromého života- Evropské úmluvy o lidských právech), rozhodl, že podmínky na tábořišti nepřekračují hranici nastavenou v článku 3 Úmluvy a že stížnost je zjevně neopodstatněná. Co se týče článku 8, soud zkonstatoval, že se na jeho základě nelze vůči úřadům domáhat práva na poskytnutí jiného bydlení nebo vytvoření podmínek bydlení, které by splňovaly určité zdravotní normy nebo se nacházely v konkrétní oblasti

182

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. listopadu 2004 ve věci Ward proti Spojenému království,

spisová značka: stížnost 31888/03 in Příručka UNHCRk mezinárodní ochraně uprchlíků a evropské úmluvě o ochraně lidskcýh práv a základních svobod, UNHCR Štarsburk ,Praha 2006

59

2. PRONÁSLEDOVÁNÍ Z DŮVODŮ RASY JAKO STÁTNÍ IDEOLOGIE NA PŘÍKLADU „OTEVŘENĚ RASISTICKÝCH REŽIMŮ“ VE 20. STOLETÍ (STRUČNÝ PŘEHLED) Ohniska v historii rasového pronásledování, představují tzv. „otevřeně rasistické režimy“ ve 20. století. Podle Fredrickona183 jsou znaky takovýchto režimů, kterými se liší od běžné, etnicky smíšené společnosti, v níž rasové předsudky významně ovlivňují společenské uspořádání, především následující: existence oficiální rasistické ideologie, která je prosazována vládní mocí, a podle níž jsou rozdíly mezi dominantní a podřízenou skupinou trvalé a nepřekonatelné; dále pak vydávání zákonů zakazujících smíšená manželství; za třetí společenská segregace, která je vynucována zákony s cílem zabránit všem možnostem kontaktu, které by mohly naznačovat rovnost mezi segregujícími a segregovanými. Dalším významným znakem „otevřeně rasistických režimů“ je odebrání pasivního či aktivního volebního práva příslušníkům „podřadné“ skupiny, kteří zároveň nesmějí zastávat veřejné funkce. A v neposlední řadě, většina příslušníků pronásledované skupiny je natolik omezována v přístupu ke zdrojům a ekonomickým příležitostem, že buď žije v bídě, nebo je cíleně ožebračována. Tato charakteristika se velmi dobře hodí na jižanskou společnost v USA , režim apartheidu v Jihoafrické republice a především na nejničivější důsledek rasového pronásledování a „otevřeně rasistického režimu“holokaust prováděný nacistickým Německem.

2.1. Jižanská společnost v USA Americká podoba bělošské nadřazenosti měla původ především v obchodu s africkými otroky 184 . Řada segregačních zákonů a omezení volebního práva černošského obyvatelstva amerického Jihu učinily z Afroameričanů občany nižšího řádu bez ohledu na ústavní dodatky185,

183

Fredrickson, G. M. Rasismus- stručná historie.Přeložila Veronika Matysová. Praha: Nakladatelství Jiří Buchal –

BB/art; 2003, s. 82 184

tamtéž, s. 89

185

Ústava Spojených štátov amerických [citováno dne 2.11.2006]. Dostupné z:

http://www.usainfo.sk/article.php?14. Znění dodatků : 13.dodatek: „Ve Spojených státech a na veškerém území, podléhajícím jejich jurisdikci, je zakázáno otroctví i nevolnictví, pokud nejde o výkon trestu za spáchaný a řádně dokázaný zločin“; 14. dodatek: „Všechny osoby narozené nebo naturalizované ve Spojených státech a podřízené jejich jurisdikci jsou občany Spojených států

60

přijaté po válce Severu proti Jihu, které jim přiznávaly stejná občanská práva186. Hlavním rysem rasistického režimu udržovaného státními zákony na americkém Jihu byl strach ze sexuálního poskvrnění znásilněním či smíšeným manželstvím187. Bělošská nadřazenost zde zažila největší ideologický rozkvět mezi devadesátými lety devatenáctého století a padesátými lety dvacátého století. První světová válka ovlivnila také částečně vztahy mezi černými a bílými. Nedostatek pracovní síly, který způsobil válkou snížený pokles imigrace z Evropy, podnítil v roce 1914 velkou migraci Afroameričanů ze zemědělského Jihu na průmyslový Sever, která přetrvala až do poválečných let. Regionální společenský problém se tak stal celonárodním. Na Severu se černoši těšili větší svobodě slova. Antropologická škola Franze Boase (sám židovský přistěhovalec, mající zkušenosti s evropským antisemitismem a zakladatel americké kulturní antropologie188) začala připisovat rozdíly mezi jednotlivými skupinami především kultuře a nikoli biologické rase. 189

Řada rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu mezi lety 1917 a 1939 postupně ničila

konstrukci segregace a zamezovala například zákonnému vynucování segregace obydlí, či znemožňovala upírat Afroameričanům přístup ke státem financovanému postgraduálnímu vzdělání190. Klíčovým počinem bylo pak přijetí zákona o občanských právech v roce 1964, kterým byla mimo zákon postavena veškerá diskriminace etnických menšin na veřejných místech (places of public), soukromých školách, v zaměstnávání apod.

191

Nejdůležitějšími

rozsudky amerického Nejvyššího soudu, které doplnily význam přijatého zákona jsou Heart of Atlanta Motel, Inc.v. US (379 US 145), Katzenbach v. McClung (379 US 294), Lupper v. Arkansas (379 US 306) a Mc Kinnie v. Tenessee ( 380 US 449), ve kterých byla černým a státu, jehož jsou obyvateli. Žádný stát nemá právo vydat nebo provádět zákon, který by omezoval svobody nebo výsady občanů Spojených států; žádný stát nemá právo zbavit jakoukoli osobu života, osobní svobody nebo majetku bez řádného soudního procesu; nemá také právo zbavit jakoukoli osobu, podléhající jeho pravomoci, stejné ochrany zákona“; 15. dodatek:„Spojené státy ani jakýkoli jednotlivý stát nesmějí popřít ani omezit volební právo žádného občana Spojených států z důvodů rasových, barvy pleti nebo bývalého otroctví“ 186

Steinberger, H. Rassendiskriminierung und Oberster Gerichtshof in den Vereinigten Staaten von Amerika. Koeln:

Carl Heymans Verlag, 1969, s. 24- 51 187


BB/art; 2003, s. 17 188

Piero, W.M.D. - Kulturní antropologie. Praha: Portál, 2003, s. 4

189

tamtéž, s. 92

190

Steinberger, H. Rassendiskriminierung und Oberster Gerichtshof in den Vereinigten Staaten von Amerika.

Koeln: Carl Heymans Verlag, 1969, s. 80- 137 (4. Kapitola: Die Wende in der Rechtsprechung des Obersten Gerichtshofs: Der Neger auf dem Weg zur Gleichberechtigung ) 191

Štěchová, M. Internetnické konflikty jako důsledek rasové nevraživosti, studie. Praha: Institut pro kriminologii a

prevenci, 2001, s. 24

61

občanům Spojených států přiznána práva na ubytování v motelu (public accomodation), stejně tak jako právo být obsloužen v restauraci, nebo vstup do kafetérie.. 192 Snaha zajistit „čistotu rasy“ zde předjímala v některých ohledech oficiální nacistické pronásledování Židů ve třicátých letech dvacátého století.

2.2. Nacistické Německo Již v roce1933 , kdy byl do úřadu říšského kancléře prezidentem Hindenburgem jmenován Adolf Hitler, byl zřízen první koncentrační tábor v Dachau. V ten samý den (23. března 1933) předal říšský sněm veškeré své pravomoci vládě v čele s říšským kancléřem193. Netrvalo dlouho, a nacisté prohlásili bojkot všech podniků vlastněných židovským obyvatelstvem. Otevřená diskriminace pak pokračovala pálením židovských knih, zákazem vstupu do obchodů a restaurací, onačených jako „ Juden verboten“ (Židům vstup zakázán ) a vyvrcholila přijetím norimberských zákonů (ústavní zákon o říšském občanství, ústavní zákon o ochraně německé krve a cti), které vydal říšský sněm (Reichstag) 15. září 1935194. Přijetím těchto zákonů se Německo stalo „otevřeně rasistickým režimem“ a začalo pronásledování a týrání půl milionu německých Židů195. První z těchto zákonů, zákon o říšském občanství (Reichsbürgergesetz), 196stanovil, že občanem Říše může být pouze Němec nebo člověk s "příbuznou krví". V okamžiku zavedení tohoto zákona ztratili němečtí Židé svá politická práva a stali se Staatsangehörige (státními příslušníky), zatímco "árijští" Němci byli označeni jako Reichsbürger (říšští občané). Zákon o říšském občanství byl do roku 1943 postupně doplněn o celkem třináct prováděcích nařízení systematicky zbavujících Židy veškerých občanských práv. Už o dva měsíce později, 14. listopadu 1935, bylo vydáno první z těchto prováděcích nařízení, které stanovilo, kdo je považován za Žida nebo míšence. Druhý zákon, zákon na ochranu německé krve a německé cti (Gesetz zum Schutze des deutschen

192

Steinberger, H. Rassendiskriminierung und Oberster Gerichtshof in den Vereinigten Staaten von Amerika. Koeln:

Carl Heymans Verlag, 1969, s. 144 - 146 193

Kolektiv autorů. Teaching about holocaust and genocide; The human rights series Volume II. Albany: The

university of the State New York, The state education department, Burreau of Curriculum Development, 1985, s. 85 194 195

tamtéž Fredrickson, G. M. Rasismus- stručná historie.Přeložila Veronika Matysová. Praha: Nakladatelství Jiří Buchal –

BB/art; 2003, s. 97 196

zákon ze dne 15.9.1935 (RGBl. 1935 I, S. 1146)

62

Blutes und der deutchen Ehre), 197zakazoval uzavírat sňatky mezi Židy198 a Němci a zapovídal také jejich mimomanželský styk. Židovským domácnostem bylo zakázáno zaměstnávat německé služebné ve věku do pětačtyřiceti let či vztyčovat německou vlajku199. Propaganda provázející tuto legislativu zdůrazňovala, že zdraví židovští muži představují pro německé ženy a čistotu německé krve sexuální hrozbu200. V roce 1937 byl otevřen další koncentrační tábor v Buchenwaldu. V roce 1938 byly zavedeny antisemitské zákony také v nově připojeném Rakousku. 201 Hitler a nacisté se následně pokusily o vyhlazení celé etnické skupiny na základě rasistické ideologie. Skutečnost , že tento rasistický režim v nacistickém Německu vědomě přešel v režim genocidní202, jej velmi odlišuje od amerického a jihoafrického příkladu.. Druhá světová válka, byla vyvrcholením a zároveň bodem zlomu, který zásadně změnil modely myšlení a jednání související s „rasou“a rasismem203, které přetrvaly po zbytek 20. století

2.3. Jihoafrická republika

197 198

zákon ze dne 15.9.1935 (RGBl. 1935 I, S. 1146) „Výraz Židé/židé má následující významy: (1) příslušníci židovského národa (píše se Židé s velkým Ž); (2)

vyznavači židovského náboženství (píše se židé s malým ž). Oba významy se do jisté míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k národu Židů. Dalšími rysy bylo území Izraele a Palestiny a jazyk (hebrejština, aramejština, později např. jidiš a ladino). Vzhledem k roztroušení Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly. Protože během středověku žili Židé v ghettech a nemísili se s nežidovským obyvatelstvem, lze i tak nadále mluvit o národu. Během novověku se však židé stále více začali považovat za příslušníky národů, v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení žid zůstalo pouze vyjádřením náboženské příslušnosti.“ [citováno dne 19.12.2006]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/ 199

Norimberské zákony , [citováno 28.listopadu.2006]. Dostupné ze

http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/nuremberg_laws 200


BB/art; 2003, s. 17 201

Kolektiv autorů. Teaching about holocaust and genocide; The human rights series Volume II. Albany: The

university of the State New York, The state education department, Burreau of Curriculum Development, 1985, s. 85 202

pojem „ genocida“ byl ustanoven až v roce 1944

203


BB/art; 2003, s.99

63

Jediný rasistický režim, který přežil jak druhou světovou, tak studenou válku, byl režim jihoafrický, který se ujal moci až s nástupem apartheidu v roce 1948, kdy Národní strana (National party), v níž dominovali Afrikánci (potomci evropských kolonizátorů), zvítězila ve volbách. Většina vůdců této strany zůstala solidární s nacistickým režimem po celou dobu války. Po jejím skončení však nechtěli být spojování s holokaustem a usilovali o vzájemně výhodné vztahy s nově vzniklým státem Izrael, a proto se tvůrci apartheidu soustředili pouze na ospravedlnění bělošské nadřazenosti v Jižní Africe.204 Představitelé Národní strany se také mohli spoléhat na tichou podporou Spojených států, stojících na straně „svobodného světa“ proti sovětskému komunismu. „Takzvaně „barevní“ – podstatná část populace smíšeného původu, která se vyvinula v západním Kapsku následkem kontaktů Evropanů, Východoasiatů, Khoikhoiů (Hotentotů) a černých Afričanů v sedmnáctém a osmnáctém století – sdíleli afrikánský jazyk a kulturu“, pokračuje ve svém díle Fredrikcson. Tito jednotlivci byli v 60. letech degradování z postavení „mezičlánku“ mezi černochy a bělochy na postavení ostatních černochů. Následně parlament schválil celou sérii zákon (zákon o nemorálnosti, zákon o zákazu smíšených manželství a zákon o městských oblastech pro domorodce), které legislativně upravily apartheid a znemožnily barevným pohlavní styk, sňatek či usídlení ve stejné čtvrti s bílými. Zákony zakazující veškeré sňatky a sexuální styk mezi „rozdílnými skupinami obyvatelstva“ a požadující segregované obytné čtvrti pro osoby „smíšeného „ původu (barevné) i pro Afričany, se vyznačovaly stejnou posedlostí „rasovou čistotou“, která charakterizovala ostatní rasistické režimy205. Na konci studené války (koncem 80. let) se změnilo rozložení světových sil a celá situace vedla k tomu, že jihoafrický režim nemohl dále počítat s pomocí a podporou. 206Ke slovu přišla opoziční politická síla, kterou představoval Africký národní kongres. Zásluhou jeho předsedy Nelsona Mandely se podařilo oběma znepřáteleným silám nakonec vyjednat znovuzavedení obecného volebního práva. To vedlo k vítězství Národního kongresu ve volbách a následném zrušení apartheidu v JAR.

204


BB/art; 2003, s. 103 205

tamtéž s. 17

206

tamtéž s. 104- 106

64

Resume This work deals with legal aspects of refugee status in connection with „race as the ground of persecution“. The aim was particularly to look into the areas, which are able to create a better view in perception of the concept of „racial persecution“. In both the international law treaties and in the framework of european aquis communitaire and national jurisdiction and in the same time to conjoin those acknowledgements with social and biological perspective. It is cohered in two main parts: theoretical and practical. The theoretical section includes primarily legal definitions of „race“, „persecution“, „racism“ and“ racial discrimination“. The first chapter introduces the basic document of refugee law and asylum process - Convention relating to the Status of Refugees (Refugee convention), which was created in 1950. Together with its 1967 Protocol, the Convention provides for the implementation of this right by requiring contracting states to afford a range of rights to any individual who fulfills the conditions in Article 1. Term „ race as the ground of persecution“ is mentioned for the first time. The ract represents one of the five grounds, based on which asylum seekers can be granted asylum and acquire refugee status. However, merely racial identity is not sufficient for an application to be justifiable. It is necessary to prove „well- founded fear of persecution“. It means that both objective (“well-founded“) and subjective („fear“) elements have to be present. In accordance with the Refugee convention persecutors are mainly states. Since directive 83/2004 came into force and was implemented on the national level, in countries of the European Union, non-state agents can also be considered as persecutors. Afterwords the „race“ definition is discussed. The question is if it is possible to define this term precisely and if it is compatible with the biological- anthropological theory, based on physiological differences. The commentary of UNHCR to Refugee convention alludes to so called „ broad“ definition of race which covers also ethnic groups. In contrast, biological definition is much narrow. On the ther side, in anthropology many approaches exist, ranging from clear determination of three main races to the opinion, that everybody constitutes his own race, because people are so individual and it is hard to figure out the only „racial determinant“. Because of the fact that „racial persecution“ is closely associated with the terms „racism“ and „racial discrimination“, the fourth chapter tends to come closer to the legal definitions and interaction of those terms. At the end there is an exposition of the

65

implementation of relevant international treaties into the czech legislation, as well as the czech asylum law characteristics. Seeing that racial persecution is not some fabricated idea, but it constitutes a current issue of everyday life, the theoretical part is complemented with a practical section. Chosen cases illustrate present conditions of jurisdiction in nations like Great Britain, the United States of America, Australia and New Zealand. According to the practice of the courts the term „race“ is defined often like identity to specific social group, which creates a minority in the framework of society. Generally the importance of physical appearance, colour and ethnicity is taken into account. A popular broader definition of race emphasizes that people who belong to certain group are regarded as „race“ by others with reference to common history, religion and culture (for instance Sikhs in Punjab, West India or Kurdish minority in Near East). The practical part also deals with decisions about „well-founded fear of persecution“ and the jurisdiction of the European court for human rights in Strasbourg. Finally there is a short historical survey to „open racist regimes“ in twentieth century. This chapter emerges how actual is the topic „ Race as the ground of persecution“ in modern history. Defeat of Nazi Germany, desegregation of the south of USA in the sixties and constitution of general vote right in South Africa shows that regimes based on biological racism or his essential equivalents belong to history.

66

Závěrečné shrnutí Cílem mé práce bylo především zmapovat oblasti, ze kterých je možné vytvořit celkový obraz právního vnímání pojmu „rasové pronásledování“, a to jak v mezinárodních právních dokumentech, tak také v souvislosti s evropským aquis a českou národní úpravou. Ve srovnání s ostatními čtyřmi důvody je ve většině vědeckých publikací věnována výkladu pojmu „rasa jako důvod pronásledování“ dle Ženevské úmluvy spíše okrajová pozornost. Ve své práci jsem se pokusila o to, vytvořit co nejvíce kompaktní celek. Na příkladu „obecně rasistických režimů“ vyplynula aktuálnost tématu v novodobých dějinách. Porážka nacistického Německa, desegregace amerického jihu v šedesátých letech a zřízení většinové vlády v Jižní Africe naznačují, že režimy založené na biologickém rasismu či jeho kulturně esenciálních ekvivalentech patří minulosti. Přesto však „pomohly“ urychlit po druhé světové válce přijetí Ženevské úmluvy a definovat „rasové pronásledování“ jako důvod pro udělení azylu osobám na útěku nejen před podobnými státními režimy. Pouhá příslušnost k určité rase nepostačuje k opodstatnění vznesení nároku. Je potřeba prokázat oprávněné obavy z pronásledování, tedy jak objektivní („oprávněné“) tak také subjektivní(„obavy“) prvek, který musí být přítomen k uznání takové žádosti. Samotný pojem pronásledování je definován v čl. 33 Ženevské úmluvy jako „ohrožení života či svobody z důvodu rasy“. Český azylový zákon jej definuje jako „závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání“. Nositelé pronásledování jsou dle Ženevské úmluvy především státy, ale od působnosti nové kvalifikační směrnice a její implementace v národních řádech členských státu EU také tzv. nestátní původci. Pojem„ rasy“ pro jeho výklad v Ženevské úmluvě by měl být na základě právního přesvědčení chápán ve svém nejširším slova smyslu, aby zahrnoval také nejrůznější etnické skupiny. Dle judikatury je za „rasu“ považována často také příslušnost ke specifické společenské vrstvě společného původu, která tvoří menšinu v rámci větší populace častos odkazem na jejich společnou minulost, náboženství, duchovní hodnoty nebo kulturu jako takovou.Velmi často je zde kladen důraz na důležitost fyzického vzhledu, barvy pleti a etnického původu. Na rozdíl od tohoto právního vnímání je biologická definice rasy mnohem užší, avšak i na tomto poli jsem se setkala s množstvím odlišných přístupů, oscilujících od jasné shody na vymezení tří hlavních ras po konstatování faktu, že každý člověk je vlastně samostatná rasa, jelikož každý je individualita a je složité určit tzv. rasový determinant, podle kterého se budou jednotlivé „rasy“ určovat. Podle mého názoru existují ve světě fyzicky odlišné skupiny obyvatel, a proto se nejvíce ztotožňuji 67

s definicí , která praví, že za „rasu“ je považována „skupina lidí, kteří jsou v reálném životě chápáni jako rasa a je také tak s nimi jednáno“. Co se týče evropské právní úpravy, domnívám se, že nová a sjednocující kvalifikační směrnice učinila důležitý krok pro harmonizaci procesu přijímání uprchlíků na evropském kontinentu. Podmínkou pro její uplatnění je však, aby se uprchlíci dostali na evropské území a měli přístup k azylovému řízení. Kvůli přísným kontrolním opatřením na hranicích je to však v dnešní době stále obtížnější.

68

PRAMENY BIBLIOGRAFIE: Adamus, V.- Mezinárodní dokumenty o lidských právech. Praha: Linde Praha a.s., 2000

Amann, Ch. Die Rechte des Fluechtlings (Die materiellen Rechte im Lichte der travaux preparatoires zur Genfer Fluechtlingskonvention und Asylgewaehrung). Baden-Baden : Nomon Verlag, 1. Auflage 1994

Brownlie I., Goodwin- Gill, G.S. Basic Documents on human rights. Oxford: The Clarendon Press, 1971

Butterwegge, Ch., Jaeger, S. Rassismus in Europa. Koeln: Bund-Verlag, 1993, 2. vydání

Dacík, T. Člověk a rasa. Brno: CERM, 2001

Delbrueck, J. Die Rassenfrage als Problem des Voelkerrechts und nationaler Rechtsordnungen. Frankfurt am Main: Athaenaeum Verlag, 1971

Feller,E., Tuerk, V., Nicholson, F. Refugee protection in International law. UNHCR’s global consultations on international protection. Cambridge: Cambridge university press, UNHCR, 2003

Fredrickson, G. M. Rasismus- stručná historie.Přeložila Veronika Matysová. Praha: Nakladatelství Jiří Buchal –BB/art; 2003

Foighel, I. Legal Status of the Boat People , 48 Nordisk Tidsskrift for International Relations 217, 1979

Goodwin-Gill, G.S. The Refugee in International Law. Oxford: Clarendon Paperback , 1998, 2. vydání

69

Goodwin-Gill, G., S. - Transnational Legal Problems of Refugees; Michigan: Michigan Yearbook of International Legal Studies, 1982

Grygar, J. Ochrana základních práv v Evropské unii. Praha, IFEC, 2001

Hailbronner, K. Immigration asylum law and policy of the European union. The Hague: Kluwer law international, 2000

Hathaway, J.,C. The Law of Refugee Status. Toronto and Vancouver: Butterworths Canada Ltd., 1991

Hathaway, J., C. The Rights of Refugees under International Law. Cambridge: Cambridge university press, 2005 Heberer, G., Kurth, G., Schwidetzky, I. Anthropologie. Frankfurt amMain: Fischer Verlag, 1966

Holborn, L.,W. Refugees: A problem of our time – The work of the United nations High Comissioner for refugees. New Jersey: Metuchen, 1975

Kamín, T.,Machalová, T. Kritika rasy a rasismu. Brno: Masarykova univerzita , 2003

Jílek, D. a kol. Společný evropský azylový systém: právní pojem pronásledování. Brno: Masarykova univerzita, 2005

Lerner, N. Group rights and Discrimination in International Law. Martinus Nijhoff Publishers, 1991, Vol 15

Lévi- Strauss, C. Rasa a dějiny. Brno: Atlantis, 1999

Grahl-Madsen, A. The Status of Refugee in International Law. Leyden, svazek 1,1966

Musalo, K., Moore, J., Boswell, R.A. Refugee Law and Policy. A comparative and international approach. Durham, North Carolina: Carolina academic press , 2002, 2. vydání

70

Nicholson, F., Twomey, P. Refugee Rights and Realities. Evolving international concepts and conflicts.Cambridge: Cambridge university press, 1999

Nowak,M. UNO- Pakt über bürgerliche und politische Rechte und Fakultativprotokoll. KehlStrasbourg-Arlington, 1989

Pavlíček, V. a kol. Ústava a ústavní řád, Komentář, 2.díl. Praha: Linde Praha a.s., 1999

Piero, W.,M.,D. Kulturní antropologie. Praha: Portál, 2003

Plender, R. International Migration Law. Leiden: Sijthoff,1972

Příručka UNHCR k mezinárodní ochraně uprchlíků a evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Štrasburk: UNHCR, 2006

Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků v souladu s úmluvou z roku 1951 a s Protokolem z roku 1967 týkajícího se právního postavení upchlíků. Doplněné vydání, Ženeva: UNHCR, 1992;

Příručka k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany- Praha: UNHCR, Doplněné vydání , 2006

Robinson N., Convention Relating to the Status o Refugees – Its history, Contents and Interpratations, New York 1953

Segal, R. - Kampf der Rassen, Düsseldorf, Wien: Econ, 1968

Schaetzel, W.,Veiter, T. Handbuch des Internationales Fluechtlingsrechts. Wien: Wilhelm Braummueller Universitaets- Verlagsbuchhandlung Ges., m.b.H., 1960 ,9.vydání

Shelton, D.L. Encyklopedia of Genocide and Crimes Against Humanity. Thomas Gale, a part of the Thomson Gale corporation, 2005

71

Simpson, G. E.,Yinger, M. J. Racial And Cultural Minorities: An Analysis of Prejudice and Discrimination. New York: Harper & Row Publishers, 1953

Šišková, N. Evropská unijní ochrana lidských práv . Praha: Linde Praha a.s., 2001 Steinberger, H. Rassendiskriminierung und Oberster Gerichtshof in den Vereinigten Staaten von Amerika. Koeln: Carl Heymans Verlag, 1969;

Sternberg von, M.R. – Refugees and Human Rights. The grounds of refugee protection in the context of International human Rights and humanitarian law. Canadian and United states law compared;Hague: Martinus Nijhoff Publishers, 2002

Štěchová, M. Internetnické konflikty jako důsledek rasové nevraživosti, studie. Praha: Institut pro kriminologii a prevenci, 2001

Kolektiv autorů. Teaching about holocaust and genocide; The human rights series Volume II. Albany: The university of the State New York, The state education department, Burreau of Curriculum Development, 1985

Wágnerová, E. Ústavní soudnictví. Praha: Linde Praha, 1996

Weis, P. The refugee Convention, 1951 – The travaux preparatoires analysed with a commentary by Dr Paul Weis. Cambridge: Cambridge university press, 1995

Winick ,C. Dictionary of anthropology. Totowa, N.J.: Littlefield Adams, 1970

Wolfrum, R.Gleichheit und Nichtdiskriminierung im nationalen und internationalen Menschenrechtschutz. Heidelberg: Springer- Verlag- Berlin, Max-planck –institut fuer auslaendisches oeffentliches Recht und Voelkerrecht, 2001

CD ROM RefWORLD, Ženeva: UNHCR, 2004, Issue 12

ZDROJE NA INTERNETU:

72

Ústava Spojených štátov amerických [citováno dne 2.11.2006]. Dostupné z: http://www.usainfo.sk/article.php?14.

Norimberské zákony [citováno 28.listopadu.2006]. Dostupné ze http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/nuremberg_laws vysvětlení pojmů židé/Židé [citováno dne 19.12.2006]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace [citováno 25.září 2006] Dostupné ze http://www.helcom.cz/index.php?p=2&rid=81&cid=216

SHAEF Administrative Memorandum No. 39 [citováno 3.října 2006] Dostupné ze http://www.blackwell-synergy.com/doi/abs/10.1111/j.15367150.1946.tb01851.x?cookieSet=1&journalCode=ajes

SHAEF –vysvětlení pojmu [citováno 3.října 2006] dostupné ze http://de.wikipedia.org/wiki/Supreme_Headquarters_Allied_Expeditionary_Force

Všeobecná deklarace lidských práv [citováno dne 4.října 2006] dostupné ze : www.unhcr.cz/teaching/deklarace.doc

Zpráva UNHCR o stavu uprchlíků ve světě: Výzva k ochraně, 1993 [citováno 10.10.2006] dostupné ze http://www.unhcr.cz/ochrana/?cid=47

Jsme opravdu tak rozdílní? - Milan Koukal [citováno 22.12.2006]. Dostupné z: http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2006051910ů

Úmluva o právním postavení uprchlíků [citováno dne 9.10.2006] dostupné ze http://www.azyl.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=35&Itemid=17&lang=cs

73

Human Genome Project [citováno dne 22.12.2006]. Dostupné ze: www.ornl.gov/sci/techrresources/Human_Genome/esli/minorities.shtml

Rozhodnutí britské Sněmovny Lordů o britských imigračních kontrolách na ruzyňském letišti [citováno dne 10.10.2006] dostupné ze http://diskriminace.info/dt-svet/aktuality.phtml#odkaz6

Společný postoj ze dne 4. března 1996 vymezený Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o harmonizovaném používání definice pojmu uprchlík ve smyslu článku 1 Ženevské úmluvy ze dne 28. července 1951 o právním postavení uprchlíků [citováno dne 10.10.2006] http://europa.eu.int/eurlex/lex/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31996F0196:CS:NOT

Four Statements on the Race Question (UNESCO), 1969, vydáno v Paříži (formát pdf) [citováno dne 5.4.2006] dostupné ze http://www.refugeelawreader.org/137/Four_Statements_on_the_Race_Question.pdf

Česká judikatura k pronásledování z důvodů národnosti [citováno dne 10.10.2006] čerpáno ze www.unhcr.cz

Race Relation Act,UK, 1976 [citováno 10.10.2006] dostupné z http://www.homeoffice.gov.uk/equality-diversity/racerelations/

Declaration on race and racial prejudice [citováno 4.3.2006] dostupné ze www.unhchr.ch/html/menu3/b/d_prejud.htm

Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu [citováno dne 24.5.2006] dostupné ze http://cs.wikisource.org/wiki/

United States Code [citováno dne 13.10.2006] dostupné ze http://www.law.cornell.edu/uscode/

Diskriminace v českém právu [citováno 13.10.2006] dostupné ze http://www.diskriminace.cz/dt-zakony/lzps.phtml 74

Směrnice EU o azylové politice vstupuje v platnost, UNHCR vyzývá k dodržování co nejvyšších standardů [citováno 17.10.2006]. Dostupné ze http://www.unhcr.cz/news/?cid=275

ČLÁNKY: Brown,K. Fijians Consolidate Political Power. London: Financial Times, 26.7. 1990

Rainer, A. Návrhy směrnic týkajících se zákazu diskriminace podle čl. 13 Smlouvy ES, v: Evropské právo, 2000, č. 5

Sýkora, K. Bible jako pramen inspirace pro 21. Století [citováno 17.10.2006]. Dostupné z www.blisty.cz

Směrnice EU o azylové politice vstupuje v platnost, UNHCR vyzývá k dodržování co nejvyšších standardů [citováno 17.10.2006] Dostupné ze http://www.unhcr.cz/news/?cid=275

Colville, R. - Mnoho tváří pronásledování [citováno 17.10.2006] dostupné ze http://www.unhcr.cz/ochrana/?cid=153 Cižinský, P. - Analýza novely zákona o azylu č. 165/2006 Sb. [citováno 21.10.2006] dostupné ze http://www.migraceonline.cz/studie_f.shtml?x=1914233

JUDIKATURA: Austrálie

Rozsudek Federálního australského soudu z roku 2000 ve věci Brandigampolage v. MIMA, spisová značka: [2000] FCA 1400

Rozsudek Federálního australského soudu z roku 2002 ve věci Suarez v. Secretary of State for the Home Department, spisová značka: [2002] 1 WLR 2663

Rozsudek Federálního australského soudu z roku 2001 ve věci Horvath v. Secretary of State for the Home Department, spisová zančka: [2001] 1 AC 489, 504

75

¨ Rozsudek Federálního australského soudu z roku 1997 ve věci Mateus Calado v. Minister for Immigration & Multicultural Affairs, spisová značka: New South Wales District Registry NG 771 of 1997, [1997] 1490 FCA

Rozsudek Federálního australského soudu z roku 1983 ve věci The Commonwealth v. Tasmania, spisová značka (1983)158 CLR 1

Rozsudek Odvolací instance pro určování uprchlického statusu (Refugee Status Appeals Authority) z 31. července 1995, spisov značka: Refugee Appeal No. 1248/93 Re TP

Rozsudek Odvolacího soudu na Novém Zélandu z roku 1979 ve věci King/Ansell v. Police, spisová značka: [1979] 2 NZLR 531

Anglie Rozsudek Sněmovny Lordů z roku 1988 ve věci R vers. Secretary of State for the Home Department, ex parte Sivakumaran, spisová značka: 1 All E.R. 193 (1988)

Rozsudek Sněmovny Lordů z roku 1983 ve věci Mandla v. Dowell Lee, spisová značka: [1983] 2AC 548

Rozsudek Sněmovny Lordů z roku 1972 ve věci Ealing London Borough Council v. Race Relations Board, spisová značka: [1972] AC 342; [1972] 2 WLR 71

Amerika

Rozsudek Odvolacího soudu z roku 1990 ve věci Rina Kumari SURITA, a.k.a. Rina Kumari; Afzal Yunas, Petitioners, v. IMMIGRATION AND NATURALIZATION SERVICE of USA, Respondent, spisová značka: No. 95-70210

Rozsudek Federálního odvolacího soudu z 25. ledna 1989 ve věci Adjei vers. Minister of Empolyment and Immigration, spisová značka: A -676-88

76

Rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států amerických z roku 1987 ve věci : I.N.S. vers. Cardoza-Fonseca, spisová značka: 467 US 407 (1987)

Rozsudek Odvolacího soudu Spojených států pro 7. obvod z 23. 7. 1993 ve věci Erica P. de Souza v. Immigration and Naturalization Service, spisová značka: 999 F.2d 1156

Rozsudek soudu z roku 1988 ve věci R vers. Secretary of State for the Home Department, ex parte Sivakumaran, spisová značka:1 All E.R. 193 (1988).

Rozsudek Nejvyššího Spojených států ve věci Immigration and naturalization service v. Quan Che, spisová značka: No. 02-25

Rozsudek Odvolacího soudu Spojených států pro 9. obvod z roku 1981 ve věci McMullen v. INS, spisová značka 658 F.2d 1312, 1315 n. 2 (9th Cir.1981)

Rozsudek Nejvyššího soudu Spojených států z roku 1983 ve věci INS V. Stevic, spisová značka 467, U.S. 407, 428 n. 22, 104 S.Ct. 2489, 2500 n. 22,81 L.Ed.2d 321 (1983)

Rozsudek Odvolacího soudu Spojených států pro 9. obvod z roku 1959 ve věci Prasad v. INS,spisová značka: 47 F.3D 336, 339 (9th Cir. 1959 )

Rozsudek Odvolacího soudu Spojených států po 7. obvod z roku 1991 ve věci Osaghae v. INS, spisová značka: 942 F.2d 1160, 1163 (7th Cir. 1991)

Rozsudek Odvolacího soudu Spojených států pro 7. obvod z roku 1992 ve věci Sivaainkaran v. INS, spisová značka: 972 F.2d 161, 162 (7th Cir. 1992)

Evropský soud pro lidská práva

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. listopadu 2004 ve věci Ward proti Spojenému království, spisová značka: stížnost 31888/03

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. února 2002 ve věci Čonka proti Belgii, rozsudek, spisová značka:stížnost 51564/99 77

78

Rasa jako důvod pronásledování

Recommend Documents