rané 22

ČISLO

2

/

ROČNIK

XXXII

/

SLAVNOSTNí

j\ljEN

f975

/

CENA

3, -

Kb

DVOJčíSLO

K pohádce na s/rané 22

Moji milí čtenáři , máte v rukou slavnoslní dvojčíslo k 30. narozeninám svého časopisu . Mateřídouška pro vás všechny kromě toho připravil a Velkou sou těž o ceny. Podrobnosti se dovíte na s tra ně 13. Rady jiskrám: Podle

Hančina

naučte

podzimně

zápisníku se vybarvené stromy, ať potěšíte chytrého pejska. A pamatujte včas na přípravu do listopadových průvodů, na poslední chvíli už lampióny neseženete. - Už jste začali plnit IIýzvu pionýrů, o které jsme psali v září? Napište nám o tom. Zatím máme zprávu od slovenské druhačky Zdeničky Kelemenové z Lučence; bude vždy po večeři utírat nádobí, aby mamince zbylo více času na jinou práci. Hvězdička jisker "Plamínek" si zase vzala na starost čistotu trávníku před věžákem na sídlišti, kde všichni bydlI. rozeznúvat

ČISTOTA - Bylo nebylo město. Domy, v něm stály rovně a parky kvetly. Na ulicích se však válely papírky od bonbónů, slupky z pomerančů a banánů . Pecky z višní a švestek jen pod nohama lupaly. Po jedné uklouzl pohádkový dědeček . Jak tak sedě l na chodníku a rozhlížel se, přišel na to, že by se nečistota měla dávat na jedno místo. A vynalezl tenkrát koše na odpad~y. Doufám, že ne nadarmo!

V - literární soutěži, kterou asi před rokem

vyhlásila Česká ústřední rada PO SSM, byli za své práce odměněni tito č tenáři: Rita Komárová z Rakovníka (Cirkus, ZOO a les), Kornelie Králová z Frýdku-Místku (O hloupém Honzovi), J. Batonožková z Hradiště ( Bratříčci ) , I va Postránecká z Prahy (Jak medvěd dostal křídla) , Petr Holman z Branek (Jak zvěř hledá záchranu u člověka), Robin Malina z Červené Vody (Karlík ze samoty), Lenka Brožková ze Slap ( Babička má pravdu ), Pavel Vondráček z Milevska ( Věrka a veverka), Ingrid Procházková z Krnova (J aro) a L. Brabencová ze Suchdola (Tajemné KD). Blahopřejeme! Některé kratší vítězné práce postupně otiskneme na stránce "Já také rád kreslím a píšu " . Pionjr Karlík rozeslal odměny za správné

DÁREK - Jeden kluk nasbíral jeřabiny. Jen tak do d l aně, aby zbylo ještě zobání pro ptáky na zimu. Potom naše! nit, navlékl na ni červené bobulky a uložil korále do krabičky . Čekal několik dhů, až měla maminka narozeniny. Celou tu dobu se těšil. Těšil se, j ak potěší maminku.

E

odpovědi těmto vylosovaným čtenářům: Váchal z Brnířova, A. Mich-

srpnové

J.

na z Frýdku-Místku, E. Šiková ze Žďáru n. S., M. Soukupová z Mor. Nové Vsi, A. Mynařík ze Sloupu v Moravském krasu, E. Zíková z Berouna, X. Hanzlová z Nové Vsi, J. Cibulová ze Slaného, P. Straková z Prahy, A. Holmanová z Branek. Na shledanou v listopadovém čísle!

ELISKA - Někte rá jména jsou jako stvoke škádlení. Eliška je jako liška, Emil, týden se nemyl, Karel, do pekla zajel, Kamila, mléko přelila . Ale proto by se neměl na své jméno nikdo zlobit. Ale an i příliš zlobit pro jméno ty druhé. řená

Vlaštovičky _Heda

PTŮchovd

D.raku, draku, vyleť výše, výš, neboj se, že mezi mraky zabloudíš! Klubko dětí z očí se ti neztratí, udrží tě jak koníčka v oprati. Až dohoníš vlaštovičky, varuj je, že už podzirp listí zlatem maluje.

ještě

MLSNÝ KR.Á L Blanka Jirásková A BAB ElKA Jeden král byl ukrutně mlsný. Od rodějnice mívá občas podivné náparána do večera se krmil lahůdkami dy!" a tloustl a tloustl. A ždímal poddané. Snad to způsobilo to neštastné vedZkrátka, ten mlsný král málem proml- ro, že Babetka zase dostala jeden ze sal celé královstvÍ. svých podivných nápadů. Jen se k ní Když slavil výročí své vlády, uspořá­ přiblížil zlatý vozík, zaklela mlsného dal velikou slavnost. Ve slavnostní a tlustého krále. N ezačarovala ho však den svítilo sluníčko ze všech sil. Bylo v holubici nebo žabáka nebo v jinou takové horko, že to jakživ nikdo ne- osvědčenou podobu, ale v obrovský pamatoval. Král seděl ve zlatém vo- kornout vanilkové zmrzliny. zíku a nohy měl ve škopíčku se stude- Nemůžete si ani představit hrůzné nánou vodou. Sloužící napravo mu bez sledky toho neuváženého zakletí! Jakpřestání podával polárku, sloužící namile poddaní uViděli, že se k nim blíží levo eskymo. Vyhublí poddaní, kteří obrovský kornout zmrzliny, vrhli se museli králi provolávat slávu, se sotva k vozíku a lízali a lízali. Babetka si ploužili. Měli jazyk až na vestě, ,když dala na čarování záležet. Tak znameviděli lízajícího krále. nitou vanilkovou zmrzlinu .dosud niNá oslavu se přišla také podívat začí­ kdo neokusil. Než se královští strážci nající čarodějnice Babetka. O Babet- . vzpamatovali, byla půlka zmrzliny ce se v království říkalo : "Ta malá ča- pryč. Kolem se na mechanickém smeObrdzky nakreslil Miloš Xoll

táku pro h áněl a Babetka a upří mn ě se smála. O zbroj enci násilím odtrhli poddané od o b če rs tve ní a co nej rychleji odtáhli vozík se zmrzlinou, tedy králem, do královského paláce. Hned se sešla krá lovská rad a a musí se j í p ř i z n a t, že rozhodla mo ud ře. Kucha.ř i vyházeli z lednice všechny b áj ečn é pokrmy, připravené na slavnostní hostinu a s trčili ta m krále, tedy zmrzlinu . U lednice se po celý den s tříd ali po zuby oz broj ení strážci a hlídali, aby nikdo ze zmrzliny neulízával. Ale s tejn ě j í bylo čím dál míň . Strážci se vymlouvali, že se zmrzlina vypařuje . Pravda byla, že v tom vedru nikdo neodolal, aby si zmrzliny s.e m tam trochu nelízl. Sama pa ní královna, kdykoli šla kolem, si vždycky nenáp adně kousek odrýpla. Z ačín alo být j asné, že po králi bude veta, j estli se co nejd řív něco nepodnikne.

Znovu se sešla krá lovská rada a znovu mou d ře rozhodla : vyslat k Babetce poselstvo s dary a prosbou, a by zbavila krále ohavného zakletí. "Nej sem žádná ukrutnice," pravila Babetka, " vr átím králi j eho podobu , ale vyřiďte mu : Promlsávání království musí p řes tat!" Když se poslové vrá tili a otevřeli lednici, n ašli v ní promrzlého krále. Ješ tě za dvě hodiny mu cvakaly zuby. Kdyby ne měl n a hlavě korunu , snad by h o nikdo ani nepoznal. Byl skoro tak hubený jako j eho poddanl. Našli se lidé, kte ří krále litovali . Jiní mu to přáli. J eden významný l ékař prohlásil: " Tohle byl od Babetky výborný nápad! Zbavila našeho krále n e bez peč­ né· otylosti . Co by za to leckdo dal, kayby se takhle pohodlně mohl zhubnout!" Teď se v království říká : " Ta malá čarodějnice mívá občas skvělé nápady !"

Obrázky na stránkách 4 až 7 nakreslila Dal!mar Berková

o

princezně Vůni

RUDOLF MATYS Byla země Kdysikdesi. Kde? Za pohádkovými lesy. Kdo tam vládl? Počkat ... hned ... Už je tady: pan král Květ. Kraluje vždy do večera. V noci Vůně - jeho dcera. Ta dcera voněla! Ten král vám jenom kvet'! Prostě - tak vypadá ten nejšťastnější svět . . . Až přišel den ... To za šera na hrad k nim dolez drak. Nu: hrozná příšera! Sedm hub mu zlostně čoudí: O princeZnu přišel loudit!

Smutné bylo probuzení. Květ bez Vůně? To květ není ... Když tu nic nevoní, ani chuť nikde nemá. Písničky byly tu . Teď zbyla jen ta němá .. . Stejnou píseň zpívá .(Touhle písní sejen

Vůn ě . stůně ... )

"Po dobrém ne? Po zlém to jít musí!" Už na ně dých. Už všichni se tam dusí ...

Příšera ji trápí .. . Ach! Ustlala jí v kopřivách ...

Drak je všechny omámil, užje s Vůní na sto mil .. .

Vzteklý vítr krajem duje, příšera se nafukuje:

Moc si se mnO\l zahráváš! Na co čekáŠ, voňavá? Byl tu Dlouhý, Bystrozraký ... Bajaja ? Ten byl tu taky. První, druhý, padesátý ... Všem jsem viděl jenom paty. Utekli, psi zbabělí, za zajíci, do zelí ... Ať si ještě někdo zkusí! Ucítí, jak můj kouř dusí!

Nechceš ke mně za ženu? Dobrá. Tak tě sežeru!" Žádná pomoc? Žádný lék? Co náš rádce - motýlek? Pane králi ... nevím sám ... " Ale počkat ... Už to mám.I" "Tak leť. Ať jsi brzo zpátky,,, nám štěstí do pohádky!

vrať

Už se motýl vrací. Letí loukou, lesem. Letí? Vždyť ho někdo nese!

K sluji snáší se náš rek, zemí cloumá dračí vztek: "Moc si troufáš, bídný červe! " Princeznu chceš? Tak se servem! A už na něj valí dýmy .. . Rek jen kýchl... Trocha rýmy? Pak se k draku otočí, foukne mu dým do očí. Drak se kucká, sotva dýchá, v kašli končí jeho pýcha. Rek popadl Vůni v pase. Ta hned zase usmívá se. "Kdo jsi," ptá se, unášena, "ráda budu tvoje žena, jistě

bude rád i král.. ."

Řeč jim sládne, a tak dál.. .

"Větrovánek říká se mi, včelí zemi."

vládnu v dálné,

Vůně patří k Větrovánku jako píseň ke skřivánku ...

čas, on rychle letí. Přejdou smutky, přijd ou

Pustíš

-

d ě ti.

Hřej í se, hle, v j arním slunci rů žoví vá nkovůňci .

dva

D vojicí těch kolíbek pohupuje - motýlek. (A co ten drak ? Co j á vím! Zbyl tu po n ě m snad j en - dým . . . )

Jak starosta Humpál přišel k Mance pro psa vÁC LAV ČTVRTEK J ednou povídá ji čí nsk é m u starostovi Humpálovi j eho žena Humpálka: "Jičíns ká kněžna má tři nác t ps ů. Jsou to psi rafací i ňafací, ale ta ky ti s kudrnkou pro parádu. U nás na dvoř e se odhrabává z blech j en Vořech . " Rumpál, pro domácí dobroú vůli, že tedy starostové něj ak ého psa o pa tří. "Musí být ale takový, že ho nemá ani sama kněž n a ! " n aporu čila si Humpálka. Starosta Humpál zas naporučil pohodnému . A ten jim vodil do domu psy. J enže všichni byli o byčejní. Starostová už z toho m álem stonala. J ednoho dne uvázala z provazu psí opra ť a s trč il a ji Humpálovi do ruky: "Poohlídni se taky jinde. A nevracej se mi bez nevíd aného psa." T ou dobou chodil Rumcajs s Cipískem po vzd álených koncích lesa Ř á­ holce. M anka z ů st al a sama doma . Přes týlal a zelenou chvoj na postelích, když n ěkdo od prahu j eskyně povíd á : "Musíš mi pomoct." On to je starosta

Humpál, už dost upac htěný . V ruce kývá prá zdnou psí opratí, a cs> může mile na M anku: "U vás v R áholci žij e všelijaká z věř. Pro č by se tu nenašel pes, jaký v Ji číně ještě nebyl k vid ění?" A Humpál strká Mance do ruky opra ť, a by mu toho psa chytila: Manka n ejdřív mírn ě: " Co to řík áš, starosto? Psa by tu Rumcajs nes trpěl. J e lesu jen pro škodu ." Humpál švihl opratí. "Co ty víš? Točíš se okolo o hni ště a dál ne p ř ij deš. J en se po tom psu ohlídni ." M ance u ž bylo do zlosti. A že n epůjd e. Tu si Rumpál osed lal porou čivou: " Na mé starostenské rozká zání to udě,,, " l as. Od M a nky už kříslo : " Porou čej si starostce. J á j sem loupežnická hospodyňka . " Pak jí ale okolo koutků zahrálo smíchem. Nakonec Manka povídá :

J ezevec J elíšek se samým divením uhodilo strop u nory. Pak zabručel: "Na tvé přání, Manko. Půjdu tam, ale jen na chvilku." Když přivedla jezevce na psí oprati Humpálovi, starosta mlaskl: "Manifik!" A vedl Jelíška do Jičína. Měl s tím velkou rajtačku, protože na opraťjezevec není zvyklý. Doma vítá Humpála už na prahu starostka: . "Pes je to jeden div! Až ho spatří jičí nská kněžna, zbledne jako lojová svíce."

"I tak mi dej tu oprať. Já ti na ni ně­ jakého nevídaného psa chytím." Humpál če kal u jeskyně a Manka se vydala hloub do Řáholce. Došla až k noře j ezevce J elíška a zavolala: "Jelíšku, čekám tě venku." Jezevec maličko vystrčil nos. "A proč? " "Abych si tě odvedla na oprati," řekla Manka. Jelíšek zas: "A proč?" "Abys u Humpálů sloužil za psa," řekla Manka.

OhráZ9 nakreslil Radek

Pilař

V Jičíně zrovna byl trh. Humpálka si vzala nejlepší oblečení, a že svého psa vyvede na rynk na odiv. Na rynku je hustě naseto lidí. Sedí tam všem k službám trhové báby, v nůších mají na prodej kohoutky i králíky. Taky borůvky a maliny. Na ošatkách liberky másla. Všude j e křik a točenice . Když Humpálka došla sjezevcem pod zámecká okna, silně zakašlala. Jedno okno se otevřelo, v něm kněžna. Vidí ten div na psí oprati. Závistí se musela přidržet rámu. Ohlídla se přes rameno a křikla na knížepána:

"Mon šér, rovnou mi vzkažte taky pro takový div!" Jenže jak se kněžna otočila, odvanula od ni prudká francouzská vůně a vletěla Jelíškovi do nosu. Jezevec Jelíšek si odfrkl: " Taková vůně by mi jistojistě polámala nos! " Začal se trhat, vyvlíkl se z opratě a vrazil mezi trhové báby. Pokácel jim nů še, pošlapal ošatky. Králíci se rozběhli do všech č tyř stran rynku, kohoutci lítali málem přes věžovou brá-

nu.

Borů vky

se kutálely až na Nové Nakonec ujela Humpálka po liberce másla jako na klouzačce. Trhové báby se na ni shrnuly: "Za tu škodu dostaneme suma sumárum tři sta pětasedmdesát zlatých!" Prázdná psí oprať, co Humpálce zbyla, ji stála víc než chalupa. "Dobře· tak," povídá Mance Rumcajs, když se vrátil s Cipískem. Manka utrhla lístek máty a došla s tím k j ezevci Jelíškovi. A on si či chl a ulevil si od panské vů ně. předměstí.

Zahradnice Josif Brukner Viděli jste to, lidičky, do parku vešly holi čky, do parku vešly kadeřni ce a jmenují se zahradnice. Nejdřív trávu posekaly, pak hráběmi učesaly a kolem pěšin, kde se chodí pěšky svázaly mašle na macešky. Když tohle všechno uviděla smuteční vrba posmutnělá, běláska k sob ě lákala, a když jí sepjal šaty sponou, za větvemi jak za oponou na svě t se zase usmála.

Balónky z pouti Ilona Borská

Balónky modré, žluté, ducatě nafouknuté, třepou se na niti. Balónky patří k pouti. Když z prstů vyklouznou ti, nikdo je nechytí. Uletěl. . . Je z něj tečka . .. Jak to v té výšce přečká? Ng>láče , prosím vás? - Zádný strach, že se rmoutÍ. Balónky ze všech poutí tam v nebi mají sraz.

Barva, a za ní druhá .. . Z balónků je už duha, která se rozsvítí, sotva je po pršenÍ. Balónek byl a není měls duhu na niti. Obrázky nakreslil Miloslav J ágr

Čáp Jindřich

Balík

Na vršku komína sedí a vzpomíná, jak v létě u mlýna na břehu stál. Namísto vzpomínek kdyby ten komínek, kdyby ten komínek trochu víc hřál . .. Perníkoví

husaři

Ilona Borská

Tam na pouti v Davli perníkoví husaři čímsi ostrým zablýskali, čímsi po nás mávli. Jenže my se nebojíme perníkových husarů my jim totiž nejdřív sníme perníkovou šavli! Zaříkávání

nepohody a nech víle Ladislav

Dvořák

Láry fáry mlhy, páry, černé mraky, deště taky, huš, huš, pěkně zpátky, každý svými vrátky, hybaj, hromy, hajdy, blesky, vidíte to. už ie hezky!

HIUC KY S pISMENKY. Pilná včelka je jedno z pěti zvířátek, jejichž vlastnosti by mě­ la mít každá jiskra. Z vosku staví šestihranné komůrky, kde ukládá med . Na obrázku vidíte včelu, která je celá sestavena z takových buněk, ale místo medu jsou v komůrkách uložena písmenka. Když písmenka správně přečtete , dostanete básn i čOb rázky na stránkách

12

a

19

ku, která vám o včelce řekne víc. Ale nezapo meň te , že je v če lka pořádná a i písmenka pěkně vedle sebe klade jako do písanky . (První z nich je z) . Když básničku přečtete, napišt e ji na korespondenční lístek s adresou re dakce M ateřídou šky , Donská 17, 101 00 Praha 10 - Vršovice. Dvacet výherc ů dostane sešitek s pohádkami.

nakreslil Gabriel Filcík

Milé · děti, v prosinei bude- Mateří­ doušce už 30 let a k tomuto jubileu Mateřídouška vyhlašuje

VELKOU SOUTĚŽ

O CENY A tak místo přemýšlejte"

čtyř úkolů

"Nehádejte budete mít na přemýšle­

ní jen jeden. Během těch třiceti let se v Mateřídouš­ ce objevily postavy, které se dětem moc líbily, a které se z Mateřídoušky dostaly do knížek, rozhlasu a televize. A protože z vašich dopisů víme, že rádi čtete, nebude pro vás soutěžní úkol nijak těžký. Na stránce vidíte pět očíslovaných obrázků a na nich postavičky, tak jak se v Mateřídoušce objevovaly a objevují. Vaším úkolem je napsat na korespondenční lístek pod sebe čísla obrázků a vedle jména postaviček. Postavu, kterou máte nejraději, podtrhněte.

Korespondenční lístek pošlete de> konce října na adresu: Redakce Mateří­ doušky, Donská 17, 101 00 Praha 10Vršovice. Sto výherců, které otiskneme v prosinci, dostane hezké ceny. Jaké? To se dozvíte v příštím čísle.

HANČiN ZÁPISNíK

PRO HOLKY A PRO KLUKY náměty

Rady , nápady,

a návody Říjen je v kalend áři desátý měsíc.

Na j eho začátku bývá ještě krásné j asné počasí. Nikdy nejsou výhledy tak daleké jako v těch to dnech. A proč jsou právě podzimní dny nejjasnější? Za to děkujeme ranním mlhám; vyčistí vzduch, odstraní všechny nečis toty, rozptýlený prach i kouř. V čirém vzduchu pak vidíme j asněji a barevněji. Všechny odstíny podzimního listí zdaleka svití. Vlte, kde se v listech ty barvy berou? Zlatožlutá, červená i hnědá barva jsou v listech vlastně po celý rok, v létě je však překrývá zelené barvivo, zeleň listová. Na podzim, když listy odurníraj!, vynikne jiná barevnost. Podle ní mf,žete už na dálku stromy poznat. Jasany jsou zlatožluté, j avory červe­ né, duby okrové, habry žlutohnědé. Stromy vypadají nejkrásněji , když na ně svítí slunce. V mlze vypadají smutně. A co je vlastně ta podzimní mlha? Jsou to drobounké kapky vody, rozptýlené v ovzduší. Dostanou se tam

v podobě páry, · která je neviditelná. Jakmile se však vzduch ochladí, pára se srazí ve vodu a mlhaje tu. Když se vzduch oteplí, mlha se rozplyne . Když zafouká vítr, roztrhá ji na cáry a odnese pryč. Proto jsou místa,. kde se mlha nikdy nedrží a naopak třeba údolí řek, kde je mlha skoro vždycky. Je-Ii vody ve vzduchu přlliš mnoho, sráží se malinké kapičky ve větší, mží. Je-Ii jí ještě víc, padá studený podzimní déšť. Mraky totiž nejsou nic jiného než mlha, která stoupla příliš vysoko. Do kalendáře Přírody si nezapomeňte poznamenat, kdy letos skončily poslední jasné dny, kdy byly ranní rníhy a kdy pršelo. A také, kdy přišly první podzimní mrazíky. Poznáte to. Květi­ ny i listy posmutní, povadnou, opadají. Holé stromy jdou spát. Větrné kole č ko

Kolo na straně 17 podlepte čtvrtkou, vystřihněte po obvodu a prostříhejte v místech přerušované čáry. Trojúhelníčky pak ohněte do pravého úhlu střídavě na obě strany. Prázdná políčka na nebarevné straně ozdobte srdíčky. Kolečko postavte na hladkou cestu. Jakmile bude vítr, "poběží" kupředu . Můžete i závodit, budete-Ii mít koleček víc. Zahr ajte si Hledáme z boží je soutěživá hra o body. Hráči

musí během určené doby (asi 5 minut) vyjmenovat takové druhy zboží, které se prodávají ve více než jednom o bchod ě ( například pohled niKreslí E va Průšková

v

ce, které dostanete papírnictví, ale také v trafice, nebo máslo, které koupíte v samoobsluze i v mlékárriě). Za každý druh zboží patřící do dvou obchodů dostanete po jednom bodu. Za každý další objevený obchod vždy o jeden bod více. Účelem hry je nejen získat co nejvíc bodů , ale také si ověřit, jak jste všímaví, jak rychle si dovedete představit jednotlivá prostředí.

Nezapo'mnéli jste si vystřihnout a podlepit kartu kalendáře přírody? Tu

říjnovou

si uložte do krabičky, která byla v prvním čísle Mateřídoušky. V zářijovém čís le chyběla mezi zvířát­ ky pilná včelka. Která dvě chybí tentokrát?

Já také rád kreslím a píšu

KRTEK 000

Ale neobkresluju, neopisuju a nechlubím se

Milá redakce Mate ří doušky! Píší Vám děti z malé ZDŠ v Krhovicích, okres Znoj mo. Všichni žáci naší školy už po mnoho let odebírají Mateřídoušku, kterou vždy peč livě přečteme. Rozhodli jsme se, že Vám o naší škole něco napíšeme. Naši dvojtřídní školu navště­ vuje pouze 33 žáků. Všichni žáci mají z chování výbornou, a také prospěch není celkově špatný. Žáci 3. a 4. třídy chodí do PO . Naší vesnicí protéká ře ka Dyje, kde si často hrajeme. NašeJZD pěstuje hlavně zeleninu. Během roku jsme byli v kravíně, ve vepříně a v zelinářské zahradě. R ádi bychom si psali s malou školou ze Slovenska nebo z Čech. Posíláme Vám výkresy, které jsme pro Vás nakreslili.

Krtek hrabe v poli, až ho hlava bolí. Už je skoro ven ku , zahlédl sněženku. Pa k se zase zahrabal, hrabe pořád dál a dál. Už je noc, u ž je noc a krtek volá o pomoc. P elr Alěchura a Tibor Takál Z

Uherského Br odu,

9/et

PRÁCE ODM~N~NÁ

V SOUT~ŽI PO SSM JARO

.<óci 3. a 4. tlídy z. Krho vic

H ezké básnic ky a obrázky v poslední době do redakce poslali: děti ze 2. třídy ZDŠ v Týnci n. Sázavou; Přemek Handzel z Ostravy, 7 let; Sylva Handzelová z Ostravy, 10 let; Jaromír

K řičí racek nad vodami, líska voní j e hnědami . D ěti, zima užje pryč, rozkvetl nám petrklíč. In grid Pr ochát.ková

Z Krnova, 7 lel

TOHLE BYLA ÚPLNĚ PRVNí POHÁDKA V ÚPLNĚ PRVNí MATEŘíDOUŠCE Žila - byla děvuška Mášenka. Všichni "Dej mi řetízek a vlez pod pec!" ji měli rádi, každému jen radost dě­ Mášenka posiechne, trochu si oddechne a myška běhá, běhá a řetíz­ lala. Jednou večer Mášenka přede a va- kem cinká, medvěd z kouta do kouta potmě se potácí, hlavou o stěny tlu če, ří kaši. Uvařila kaši a začne jíst. Tu, kde se vzala, malá myška přihopsala : "Mášenko - děvenko, dej kaše trošku pro malou myšku." "Jez, maličká," praví Mášenka, "dosyta se najez!" RUSKÁ POHÁDKA Myška se najedla a hup dolů ale chytit nemůže. I rozzlobí se, zač ne se stolu. Mášenka přede a přede. Tu se dveře rozletí a do chaloupky dříví po světnici rozhazovat, ale Máleze velký huňatý medvěd. šenka sedí pod pecí a ani nedutá. "Dobrý ve čer, Mášenko. Pojď, zahra- A tu medvěd zařve: jem si na slepou bábu. Zhasni světlo "Dost, už mě omrzelo hrát si na slea běhej! Zvoň stříbrným řetízkem, co pou bábu. Rozsviť světlo!" máš na krku, a já tě budu chytat!" Mášenka zpod pece vyleze, rozsvítí, Polekaná děvuška zhasne světlo a celá ale medvěd nikde, chudák utekl, jen se třese. Tu kde se vzala, tu se vzala, malá myška řetízkem cinká a Mášenmalá myška přihopsala. Sedí Mášen- ce jej vrací. Mášenka myšce děkuje ce na rameni a špitá : a myška už je ta tam.

Mášenka a

medvěd

PROČ PES NENÁVIDí KOČKU E s ton ská pohádka

J eden sedlák měl ps~ a kočku . Zví- a smlouvu sežraly. Nazítří chtěla zvířá tka od sedláka maso, ale ten chtěl řá tka žila spolu v míru. Ale protože j e sedlák šp atně živil, ud ěla l a si s ním nejprve vidět smlouvu. I rozkázal pes smloúvtJ ,' ,že 'je bude. živit masem, ji- kočce, aby smlouvu přinesla . Kočk a nak že ho ·opustí. běž ela na p ůdu , hledala, hledala, ale Sedlák se zdráhal, ale pak přece j e- marně . Zahlédla už jen malinkou nom smlouvu sepsal, n e boť měl o bě myšku, která požírala zbytek smlouvy. Roz běhl a se za ní a ze zlosti ji zvířátka rád a bylo by mu smutno sežrala . bez nich. Dal tedy smlouvu psovi, který ji svěřil Pes se velice roz hněval na kočku a j a k kočce k uschování. T a ji odnesla až ji vidí, hned ji pronásleduje. A kočk a zase od té doby nenávidí myši a j a k na p ůdu a tam ji schovala . Al e běda! Na půd ě bylo plno myší můž e, je prohá ní. Zdří

1947

LIŠKA A KOZEL R uská n árodní pohádka B ěž el a liška, zadívala se na havrana a spadla do s t udně . Vody ve studni bylo málo, utopit se nemohla, ale vys kočit také ne. Sedí liška, n aříká. Šel tudy kozel, moudrá hlava . Jde, potřásá bradou, pokrucuj e rohy. N e mě l co d ě l at, a ta k se zadíval do s tudně . Uvid ěl ta m lišku a ptal se: "Co ta m d ěl áš, liš tič ko?"

" Odpočívám

si, holoubku ," odpově ­ liška . "Tam nahoře je vedro, tak jsem se tu usadila. J e tu takový chládek a příj e mně. Vodi čky chladné, co j en libo. " K ozlu se již dlouho chtělo pít. " J e ta voda dobrá?" ptal se. " Zna menitá," odpověděl a liška. " Či s ­ ťo unká, studená. Skoč sem, chceš-li. děl a

Obrázky na stránkách I- III a XXXII nakreslila Gabriela Dubská

Je tu dost místa pro nás oba." Kozel seskočil bez rozmyslu, div že lišku nerozmáčkl, a ona mu řekra: "Ech, bradatý ťulpase, ani seskočit neumíš, celou jsi m ě pos tříkal!" Vyskočil a kozlu na hřbet, se hřbetu na rohy a potom ven ze studn ě . Kozel div že ve studni nezahynul hlady. Jen náhodou ho lidé našli a stěží vytáhli za rohy. M. Stehlíková

Srpen 1956

Unavená kamna

MILOŠ HOLAS

Byla čtvrtá hodin,! odpoledne. Maminka odložila šití, rozhlédla se po kuchyni a povídá : "Uvaříme si svačinu. Jeníku, přines dřívÍ." Jeník odpočíval na pohovce. Byl líný, ani hnout se mu nechtělo. "Mami, ať dříví donese Kačka," škemral, "jsem tolik unavený." Maminka se trochu zamračila, ale neřekla nic. Jen pohledem vybídla Kačku, aby příkaz vy• konala. Kačka bez odmluvy nechala hry a odběhla. Za malou chvíli byla zpět s třískami i polínky. V kamnech vesele zapraskalo. Maminka přistavila vodu a • namlela kávu. Pak znovu při­ kázala Jeníkovi: "Skoč tedy do komory pro mléko." Ale Jeník byl ještě línější než před chvílí a znovu se vymlouval: "Za chviličku, maminko. Pořád jsem ještě tolik unavený." Kačka donesla i mléko a kuchyní zavoněla čerstvá káva. Maminka ukrojila dva kousky buchty a do dvou hrnků slila

kávu. Jeden hrnek a kus buchty postavila před Kačku, druhý hrnek kávy pak před sebe. Když to Jeník spatřil, rovnýma nohama vyskočil a již byl u stolu. "A já? A já?" volal dychtivě. Ale maminka řekla: "Ty musíš počkat. Kamna jsou teď unavená a budou vařit až zase večer."

. • ••.. • . . • • • •• • • • • . • .. • .. • •. •

·

Květen

1946

Zpívej, zpívej,

skřivánku

KAMILA SOJ KOVÁ Všichni odešli po práci a doma zůs tal j en d ědo u šek , malý J end a a pes R afík . J enda leží, protože ho bolela hlava a tcď usnul s bílým šátkem na čel e . T ; ké R afík pod stolem klímá a j en občas mrkne na spícího J endu nebo k lavici u kamen . T am sedí d ědoušek a vyřezává z bíl ého šp alíčku pěkné ho ptáčka.

Až se J enda vyspí a ptáčka uvidí, bude mít radost. Možná, že ho i hlava p řes tan e bolet! "J end a bude ji s tě chtít, a by pt~ček zpíval," usmívá se d ěd ouše k a potIchu si notuje pís ni čku , kterou za ptáčka zazpívá. A vtom se J enda probudil. "Dědoušku, co to děl áš?" ,,1 tuhle ti něco vyřezávám . - A co hlava, už nebolí?" "Nebolí. - A co vyřezáváš?" "Ptáčka . J ešte přiříznu ocásek - tak. A už může zpívat:

Fiju , fiju , fiju, z po tůčka rád piju ti ti ti ti tamje kvítl." J enda shodi l bílý šátek s hlavy a směje se: "Který ptáček zpívá takovou hle písničku?"

"Nu - tenhleten - dřevěný." "A jakou zpívá živý?" "Každý jinou. Vrabec svoji, pěnkava, čížek . "

"A který zpívá tu nejhezčí?" Dědoušek přemýš lí. "Nejhezčí, hochu, nejhezčí

asi zpívá

skřivánek. "

"A proč, dědečku?" " Protože zpívá lidem při pr;ici, J endo. Vysoko nad polem zpívá: Od lesa k lesu, od cesty ,k cestě jeden lán. A když lidé skřivánka uslyší, hned se jim ješ tě lépe pracuje." Březen

Obrázky na slránkách I V- VI! nakreslila Jolanla Lysková

1952

Ptám se, pampeliško Zdenék Kriebel

Už si vrabci koupou bříško, uŽ se káča točí, kde jsi byla, pampeliško, od čeho máš oči? Od slunce, od zlata! Jak jsem se tam zahleděla, hned jsem byla zlatá celá jako housata.

Mateřídouška

Jan Čarek

Copak mateřídouška šeptá včelce do ouška? Co jí šeptá, kdekdo hádá "Včeličko,já tě mám ráda!"

Pampelišky, povězte mi, podruhé se ptám: čím otvírá slunko zemi, aby mohlo jaro k nám? Už to řekla myšce myška, když je zima pryč, že otvírá jaru dvířka petr - petrklíč. Březen 1 9~jú'

Kapky kapou František Branislav

Kapky kapou. Odkudpak? Nemračí se nikde mrak. Pohleď, chlapče, na okap, jak tam kape: kapy kap.

Kolik kapek káplo však,. že to nevíš? - Kolikpak? Cervenec J 958

KRÁMEK František Halas

Kdeco vám tam prodají: špendlíkové semínko, růžky ptačí,

opentlené malinko, rychlost račí, kůži vody, strach osiky, pírko škody, endendyky, chyceného bycha, mňouky kočičí,

za pět prstů ticha, i-á osličí, usušený sníh, hadí korunky, chlupy na dlaních, tečky z verunky, jenom dírky, jenom dírky, do jehel tam nemají. Únor 194G

VČELY František Branislav Vyletěly

hledat šťávy. Kde se včely nezastaví! U jetelů, u kopretin, hrstku pelu nesou z květin.

Včela z pastvy letí s jinou, že si v plástvi odpočinou. Kulten 1959

PASÁČEK

EDUARD PETIŠ KA / POD L E N Ě MECKÉ POHÁDKY /

Byl jednou j eden pas. ,éek a ten věděl, jak odpovědět na každou otázku. Lidé si o ně m povídali, obdivovali se mu, a tak se o pasáčkovi dověděl i král té země .

"Toho pasáčk a bych rád poznal," povíd á, "běžte a přiveďte mi ho. To snad ani ne může' být, aby pasáček všechno věděl." Sluhové p asáčka přivedli a král mu řekl : "Hodně

jsem o tobě slyšel. J estli mi odpovíš n a tři otázky, které ti dám, přijmu tě do královského zámku jako vlastního a budeš se mít dobře." Pas áček odpověděl:

"J en mi, pane králi, ty otázky dejte." A král za čal: "Dávej pozor. Tohle je první. Kolik kapek vody je v m oři?" P asáček se ani moc nerozmýšlel a odpověděl:

"Pane králi, dejte ucp at všechny řeky na ztemi, aby kapek v moři n epřibý­ valo, a já si p ak spočítám, kolik jich v moři j e." Král n a to nic n eřekl a dal mu druhou otázku : "Kolik hvěz d j e na nebi ?" Pasáček odpověděl:

"Dejte mi veliký kus papíru." Když papír pasáčkovi přinesli, nadě­ lal n a něj brkem tolik malých teček, že byly sotva vidět, že byly k nespoč­ tení a oči nad nimi přecház ely, když se na ně někdo podíval. Pasáček řekl : "Na nebi je tolik hvězd , kolik teče k j e tady na papíře. J en je spočí tej te ." Ale tohle nikdo nedovedl. Král povídá: "Dávej pozor, t,eď přijde třetí otázka:

Kolik vteřin má věčn os t ?" Pasáček odpověděl: "Na konci svě ta stojí diamantová hora, je hodinu cesty vysoká, hodinu široká a hodinu hluboká. K ní létá každých sto let ptáček a brousí si na ní zobáček. Až bude celá hora obroušená, uplyne první vteřina věčnosti." Král řekl: "Rozluštil jsi otázky j ako mudrc. Zů­ stávej u mne na královském zámku , budu se o tebe starat jako o vlastního." A pas áček u krále zůstal.

KOUSKY MLÁDENCE FERDY MRAVENCE

OndřeJ

Jedna dvě, Ferda jde, kůl si nese těžký.

Vyskočme,

Hleďme je, nezbedy, kdepak je tu voda?

S~rčím se, vyhodím, nebude jich škoda.

Už jsou tam, žbluňky, však se neutopí.

svezme se,

nepůjdeme pěšky!

žbluňk,

Ferda již lehčí je, cestu kropí.

broučci

Sekora

V zatáčce BOHUMIL ŘíHA , Martin seděl na spodní větvi staré jabloně a měkce se pohupoval. Nad hlavou mu visel na provázku zavěšený malý rozhlasový apárát, který právě popisoval fotbalový zápas Československo-Rumunsko,

ale ne moc hlasitě, protože Martin nechtěl, aby vysílání slyšel j eho bratranec Emil, který se projížděl v zatáčce silnice na kole. Byla to pořádná zatáčka v podobě velkého U, ale Emil ji uměl říznout, jako když nůž ukrojí skrojek chleba. "Vidíš?" křičel Emil. "Nevidím!" odpovídal Martin. Proč by se měl dívat na jeho jízdu, když mu Emil kolo nechce půjčit? Ostatně Martinovi na kole ani moc nezáleží, protože on raději pozoruje automobily: vjíždějí do zatáčky, skloněná silnice je vynáší, vede je k příkopu, kde sedí Martin na nizoučké větvi, a potom je tlačí po silnici do opačného směru. Panečku, to byla zábava! Právě přijela volha, ale s tou nebylo nic, protože se sunula do zatáčky jako hlemýžď a trvalo to celou věčnost, než ukázala Martinovi zadek. Emil jel hned .za ní a znovu se ozval: "Kolik vedeme?" "Co ti na tom záleží, když máš kolo," odpovídal Martin, ačkoliv dobře vě­ děl, že už vedeme 2: o, ale když je Emil sobec na kolo, bude Martin sobec na svůj aparát. ,,2e to uhodnu!" "Dívej se radši na cestu, ať o tebe nikdo nezakopne!" zlobil se Martin a ztlumil aparát, aby Martin opravdu

nic neslyšel. Rumuni dostali další branku, ale Martin potlačil svou radost a tvářil se spíš mrzutě, aby na něm nebylo nic znát. Měl také jinou práci. Zleva přijížděl spartak a hrnul se do zatáčky tak rychle, že měl řidič co dělat, aby vůz ubrzdil a nevjel do příkopu. Martin viděl jeho vylekanou tvář a sám mu pomáhal brzdit, tře­ baže tlačil nohou jenom na pahýl větve, a rukama stáčel volant, div že nespadnul se stromu. Emil zatím ujel asi sto metrů k lesu a znovu se rozjížděl zpátky.

Martin vyladil aparát na silnější hlas a .spokojeně se usadil. Ale jeho klid netrval dlouho. Rumuni se dostali k československé brance a slříleli jednu bombu za druhou. Držte se! Chytej pořádně! Odkopni míč - napomínal Martin našeho brankáře a začal se potit úzkostí. Ale to nebylo všechno. Zprava pospíchala do zatáčky droboučká fiatka. J cla jako pominutá, snad chtěla zatáčku přelétnout. A zleva se řítil ten blázen Emil a jistě měl v úmyslu zatáčku znovu říznout, abyukázalMartinovi, jak umí jezdit! Fiatku, to se rozumí, přes stromy neviděl. Martin ani nevěděl, jak se dostal dolů. Podle všeho seskočil, protože ho brnělo v kotnících a teprve po chvilce zpozoroval, že mává rukama. Mimoto uslyšel sám sebe křičet: "Pozor! Zastavte! Pozor!" Fiatka nezastavila, protože zastavit nemohla, ani Emil nezastavil, protože i on jel příliš rychle. Ale byl to kluk dost chytrý, aby pochopil, že mu hrozí

nebezpečí, a vjel raději do příkopu, než aby se srazil s fiatkou, která byla odstředivou silou vynesena do protisměru.

Martin sotva stačil sklapnout ústa a bylo po všem. Fiatka ujížděla dál a z příkopu se hrabal udivený Emil. Strkal před sebou kolo až k Martinovi, který nemohl z-prazvláštní únavy ani zdvihnout ruku. "Martine, chceš si zajezdit?" řekl pokorně Emil. "To vlš, že chci. Jenom jestli je kolo v pořádku . " "Moje kolo něco vydrží," odpověděl Emil a škrábal se na větev na Martinovo místo. Byl ještě bledý, ale ústa se mu už smála. "Tři nula, Emile. Vyhráváme tři nula!" "J en jeď, já ti budu dělat strážníka!" řekl Emil a posadil se tak, aby měl aparát přímo u ucha. Martin vyskočil na kolo a rozjel se k lesu. Do zatáčky pojede, až mu dá Emil znamení. Dřív ne! Před zatáčkou zabrzdí a projede ji docela pomalu. Nechce se obejmout s nějakou fiatkou nebo uspěchanou oktavií. Martin má dost času! Když míjel starou jabloň, zavolal Emila: "Kolik je to?" "Čtyři nula!" křičel Emil. "Tak vidíš!" odpověděl Martin a šlapal vesele dál. Záři

Ohrdzky na stránkách IX-XI nakreslil Marcel Stecker

1960

Telegraf Jan (Jarek

Telegraf ten ví zpráv! Tiká jako pták, kde je který vlak, tiká, tiká jako ptáček, dívej se mu na zobáček, tečka, čárka - čárka, tečka, tak všelijak do kolečka. d Kdy telegraf spí? Ach, kdopak to ví! Ať je den nebo tma telegraf si povídá, tečka, čárka - čárka, tečka, tak všelijak do kolečka, však mu celý svět bude rozumět. Led", 1959

Tesaři

František Nedwátal

Obracejí se k slunci zády, od rána tešou dlouhé klády. Z lesa jim vozí plné fůry jimž loupou v lese

kmenů,

kůry.

Vozí jim jedle, les je blízký, lítají z jedlí bílé třísky. Vozí jim smrky párem koní, kůra těch smrků krásně voní Tesaři

tešou širočinou, s čela se jim řinou.

krůpěje

Jak se hoch na ně dívá zblízka, sekyra břinkne, zvoní, blýská. Únor 1959

ODMYKÁNÍ LESA Jiří

V. Svoboda

Pěšinka

po lese

a na ní tráva, běhávám po ní rád tichý les odmykat, tichý les zelený zleva i zprava. Očima

odmykám

i husté

smrčí,

šlépěje

rychlých srn a v trávě každý drn i lís tek, pod nímž se jahoda krčí.

Na dveře lesa tluč, jak se ti líbí, marně si křič a tluč . plachá je zeměžluč, plaché jsou v me.c hu schované hřiby, plachá je bříza, vánek v ní šumí, ťuká jí do kláves. A odemknout zná les jen ten, kdo vidět a slyšet umí. Cervenec 1960

USPÁVÁNÍ Miroslav Florian Ovečky

cupou po lávce, zkus už synku, zkils už spát, dokud všechny nepřejdou, nemohu dál povídat. - Tatínku, copak ještě

nepřešly?

Ta nejmenší se zatoulala, co na krku má zvoneček a nechce přejít, tiše zvoní, aby už usnul ten můj chlapeček.

Cme. Obrázlry nakreslila Jana S igmundová

1961

ROZPOČITADLO Josq Brukner

Jedna, dvanda, špánek,

třinda,

říkám, říkám, zaříkánek .

Čapí nůsky,

piksly, pešky, jedna, dvě , tři

Heda Průchová

koloběžky. Přiběhli si pro jeden, dva, tři

ně

koně.

Jedou s nimi na závody o hrst sena a hlt vody. První přijel za hodinu, vyhrál oves a pět kmínů .

Huso, husičko divoká, zas u nás piješ z potoka? Kde jsi tak dlouho v zimě byla? Vracím se z kraje za moři přes devatero pohoří k vám, k vám, kde jsem se narodila. Březen

1960

Druhý přijel do večera, vyh-r ál čtyři husí péra. Třetí přijel

za týden, a ten musí z kola ven. Listopad 1960

VEČER Jiří

V. Svoboda

Už měsíček , lesklý srp, posekal to pole chrp, zbyla jenom tmavá hlína jako saze od komína. Zbyla jenom černá hoc. A očka se zavírají moc a moc a moc. Červenec 1960

Pohádka o

HANA DOSKOČiLOVÁ Budeme si povídat o oslátku. Prý se narodilo oslí mamince, ale vypadalo spíš, jako by je někdo z dýmky vyfoukl: takové nadýchnuté a šedivoučké až do modra. Ještě bylo docela malinké a už mělo velikánské přání . Chtělo mít na hlavě copánek s rů žovou mašlí. Takový, jako nosila Jolanta, co je chodila krmit. Přišlo za maminkou a povídá: "Mami, ud ělej mi cop s mašlí." Oslí maminka je pleskla bambulkou na ocase a řekla: "Kdyby sis nevymýšlelo! Osel a cop? Kdo to jakživ slyšel? Hleď pěkně jíst, abys vyrostlo. Až budeš veliké, nebudeš mít tak hloupé nápady." Oslátko bylo poslušné oslátko. Jedlo a jedlo, ale oslátka a děti nerostou tak rychle jako kytičky. Druhý den bylo stále stejně malé a copánek si přálo ještě víc. Šlo se poradit za kravičkou.

(}f, rázky nakreslil František Skála

Pěkně pozdravilo a zeptalo, se: "Teto krávo, neuměla bys mi uplést na hlavě cop? Víš, s růžovou mašlí!" Kravička se zamyslela: "Búú a musíš cop mít? Podívejme na oslíka!" "Nemusím, ale když já bych chtělo." "Búú," řekla . rozvážně kravička. "U plést cop, ale z čeho? Leda z oušek, a to bys muselo mít nejmíň tři." Oslátko zesmutnělo. Vrátilo se do chléva a hodně jedlo, aby už k~nečně vyrostlo, bylo rozumné a tolik se netrápilo. Ale sami dobře víte, jaká je to doba, než vyroste. Osle bylo mali čké i pozítří a za týden stále tak, a cop si přálo a přálo. Přiběhlo se radit s koníkem do vedlejší stáje: "Strejdo Šimle, nevíš, jak bych mohlo mít copánek s růžovou mašlí, když mám jen dvě uši?" Kůň byl veselá kopa: "Ihjahá, ty maličké mrn ě ! Pleť si k uším jazýček - a je to. Hned budeš mít cop s růžovou mašlí." Oslátko vyplázlo z čumáčku rů žovou lžičku, 'ale hned poznalo, že ať d ěl á co dělá, až k uším jazýček nedosáhne. "To jsou vtipy," brouklo uraženě a vyloudalo se na' dvůr. Ale co to? Vidí dobře? Chodníčkem od potoka si to

vyšlapuje Jolanta s putýnkou. Cop jí zase tak pěkně tancuje kolem hlavy, že se osle vynadívat nemůže . Hop, dup, dup - a už je u copánku. Žižlá mašli a je celé pryč z toho růžového zázraku. "Co to' do tebe vjelo, janku splašený? D áš té mašli pokoj! Snad by ses nechtělo také parádit ?" hubuje žertem Jolanta a čapla osle za uši. A oslátko se lichotí, mazlí, růžovou stuhu nepustí, nedá. Jolanta postavila putýnku a se smíchem povídá: "Když se ti mašle tak líbí, ukaž!" A věřte nebo ne - zapletla oslátku ouško, ouško, stužka, ouško, stužka nejpěkn ější copánek, co jste kdy viděli_ A osle ? J ak by radostí nevyvá-

dělo! Vždyť se mu právě splnilo velikánské přání. . Vy se mu smějete? To byste n eměli. Oslátko je malé.

Srpen 1961

Šmudla a prádlo J al/a StToblová

Prádlo, to je šmudla. Máma, chudák malá, aby j enom pořád máchala a prala. Květen

1961

Neóny Milena Lukešová

Barevné, ty mám nejraději. Z d římoty město probouzejí, pro děti ve tmě potají své stavebnice skládají. A obtahují malovánky a písmeny psát dovedou psaní i bez poštovní schránky. Barevnou řečí mluví s tmou. Březen

1961

Když prvně zavoněla

Mateřídouška ...

Šel básník pražskou ulic!. Byla za ním válka a před ním hlouček dětí. Válku převálcovaly pásy tanků a děti prožívaly svou hru jako v.eliké dobrodružstvÍ. A hodně veršů musí být v tom časopise, říkal si básník. Při pohledu na děti vzlétl první verš jako pestrobarevný motýl, k němu se přidal druhý a motýli tančili nad dlážděním ulice a nad věžemi města. A pohádky v něm musí být a spousta obrázků. Bude to časopis, na který se tyhle děti budou těšit. Možná i jejich děti ... A vnuci. Zasnil se a viděl před sebou časopis, jehož první číslo ještě neměli ani sazeči v tiskárně. Jenomže ... Zastavil se. Jenomže jaké mu dáme jméno? Musí se jmenovat tak, aby hned první stránka na malé čtenáře dýchla něčím milým a blízkým. Přejel si rukou bradu. Musím zajít k holiči, uvědomil si. A když pak seděl v křesle kadeřnictví, zavoněla kolínská voda. Ale on si připadal, jako by seděl na mezi vzrostlého pole. A ta vůně byla docela jiná, ano, milá a blízká. Byla to vůně drobných kvítků, vyrostlých na mezi. Mateřídouška, řekl nahlas. Přál jste si? optal se holič. Básník František Hrubín neodpověděl. Měl jméno časopisu, ve kterém chtěl rozdávat dětem radost. A vidíte: ta Mateřídouška nikdy neuvadá. Protože je to květ básníkův. Dr. Zdenlk

Ranní slunce Voní kvítí, barvy svítí, pojď, sestřičko, ven, slunce z trávy vstává, zdraví: Děti, dobrý den!

Pookřívá,

jak se dívá listím do zahrad. Nezhasni nám, nechoď jinam, budeme si hrát! Duben 1959

Jablko, loupej se mi Jablko, loupej se mi, jadýrka dáme ze.mi, stopku trávě, vůni větříčku, zoubkům slupky, maso jazýčku. Zdfí 1960 Obrázkv nakreslila Olea Pavalová

Na kraji lesa

VERŠE

Já se v lese na kraji dobře jako doma cítím. Motýli tam létají, přátelí se s vonným kvítím .

FRANTIŠKA HRUBíNA

Zato zrzky veverky, ty si nevšímají kvítí, ty si hrají s jadérky, chutná jadérka je sytí. Motýlkové létají, veverky se zase honí. Já se v lese na kraji cítím doma jako oni. Duben 1956

Užje podzim Už je podzim, hnědá hlína lepí se nám na paty, a z modrého nebe zbylo jenom Hance na šaty. Dra~u,

hledej mezi mraky

ještě kousek plátýnka,

ať si niůže modrou sukni , ušít také maminka! ZMl 1960

Kdyby slunce nesvítilo Jak jen namaluješ květ, musíš nad ním, Haničko, namalovat sluníčko: kdepak by byl svět, kdyby slunce nesvítilo! Ať je kolem květů bílo, ať je kolem sníh a sníh, kdyby slunce nesvítilo, všem dětem by zašel smích!

JIS,KRÁM Celých č trnáct dnů, co jsem byla na táboře, jsem se na ten den a pořád jsem se soudružky vedoucí vyptávala: "Kdy už to bude ?" Pak jsem se úpravdq. doč kala, S luníčko od rána hřálo a soudružka nám řekl a: "Dnes si uspořád ám e odpoledne táborových her. " Program byl boha tý : tě š ila

Ház e ní v rbov ýc h

pr o utků

H ází se dlouhými vrbovými pruty pravou i levou rukou . Vrbové pruty s točím e do kroužku a házíme pravou rukou od levého boku a opačně . Kroužky je možno i chytat. Ú t o k n a st a n V e 's t ředu kruhu střeží j eden hráč sta n, pos tavený ze tří tyčí. O sta tní hráči stojí po obvodu kruhu , pohazují si míč a snaží se úderem míče porazit sta n. Hráč, kterému se to pod ar'í, vym č ní si místo s obrá ncem. Hru mÍiŽeme hrá t také se dvě m a míči a d věm a

obránci. Š iš k ové hr y J sou to velmi pěkné hry. Šišek naj deme jistě v lese dost. H ázení šiškami na cíl - L ano svázané v kruh nechá me ležet upros třed paseky. Šišky, které j sme si prve nasbírali, házíme dovnitř kruhu - nejprve j edno dru ž~ stvo, pak druhé. Které družstvo hodí víc šišek d o kruhu, vyhrává. Sišková válka - Hřiště si roz d ělím e čarou nebo pře ­ kážka mi na dvě stejná pole. V každ ém poli j e polovina d ě tí, které si připravÍ co největší počet šišek. Ú kolem Qbou stran j e přehodit ve stanovené d6bě mezi d věma hvizdy píšťalky - co nej více šišek do pole soupeře. Jiskry, kterým zbylo po ukončení boj e co n ejm én ě šišek, získávají bod. Samozřejm ě děti neházejí šišky po sob ě , ale na zem,

Silková školka se hraj e j ako školka s míčem ( mů že te si vymýšlet d alší možnosti).

vyhodit šišku, tlesknout, chytit vyhodit šišku, dvakrát tlesknout, chytit vyhodit šišku, oto čit se, chytit vyhodit pravou rukou šišku a pravou ji chytit vyhodit levou rukou šišku a levou ji chytit prohodit šišku určeným prostorem (vrbovým kroužkem nebo hrncem bez dna). H ázíme j ednou ze tří kroků , jednou ze čtyř a j ednou z p ě ti krok ů g) hodit šišku do koše nebo starého hrnce. H ázíme třikrát ze tří , čtyř a pě ti kroků . a) b) c) d) e) f)

D vo u s tup ňová

r aketa

R aketu odpaluj eme tak, že vyhodíme d va míčky za sebou tak rychle, aby druhý vyletěl dokud první ještě ned opadl. Z ása h n a cí l Hráč se zakrytým zrakem se snaží s holí v ruce zasáhnout určený předmě t - strom, kůl , patník, pařez - ostatní počítají, kolikrá t se rozmáchne holí bez výsledku. Ví tězem j e ten, kdo nejlépe mí ří , to j e ten, kdo zasáhn e předm ět s nejmenším počte m chybných

ro~machů.

N a duhu V zemi vyhloubíme p ě t malých j amek nebo nakreslím e p ět koleček. Každé kolečko představuj e j ednu barvu duhy: žlutá, červená , modrá, zelená, oranžová. Ú kolem jisker j e najít ve stanovené době v okolí po třech předm ě tech v určených barvách do každé j amky. Vyhrává ten, kdo má po skončení hry ve svých j amkách nejvíc a nejnápaditěji zvolených předmě tů.

Ceruenec 1962

Holoubci Jan Alda Křid élka

se ll1íhají bez ustání, než holoubci usednou na nejbližší báni.

Když holoubci vyletí, jen to tleskne. Obloha jak z perleti třpytí se a lesknc.

Říjen 1961

Kde

vrabeček obědva l ?

Samuil Maršak

Kdes, vrabečku, obědval ? V ZOO jsem si oběd dal. Jed' jsem samé dobré věci, nejprv u lva v jeho kleci. U lišky pak měl jsem hody, u mrože jsem popil vody.

Rozpočitadlo

]osif Kainar Mrkvičkou mě

jeřáb

hostil slon, prosem - to je on!

Otruby u nosorožcetak jsem jedl trošku k trošce, zvědavý,

co dostanu

u rodiny

klokanů.

A skončil jsem obědem s chundelatým medvědem: Ale krokodýl pak hned málem k obědu mě sněd.

Krokodýl, krokodýl troje boty pro chodil, na čtvrté se nezmůže, všude bláto, kaluže. Když jde koupit housky, musí chodit bosky, naříká si tuze, jaká je to chůze. Svět ho mrzí, v očích má slzy, chytil rýmu, pro-medicínu, mu dá

Říjen 1962

Obrázky na stránkách XX-XXII nakreslila Olga Cechová

o

KRÁLI,

CO NEPOZNAL HOUSLE VÁCLAV ČTVRTEK

Byl jeden král a ten byl tak hloupý, že nepoznal housle. O řípě si myslel, že je krásná, a o růži, že je užitečná. Slavíky choval, aby mu snášeli vejce, a slepice měl na dvoře proto, aby mu zpívaly. V té zemi se vládlo tak, že ministři ráno přinesli králi housle, on nad nimi do večera vrtěl hlavou - a ministři si celý den dělali s královstvím co chtěli. J ert o jedno měli ti ministři starost: aby si král nad houslemi neukroutil hlavu a na trůn se nedostal někdo chytřejší.

Nad houslemi kroutil hlavou jako starý král. K tomu ho ministři zvlášť pečlivě vychovali. J ednoho dne se však stalo, že právě když Kuba Makovec První pojídal smažená s l avičí vejce a slepice mu k tomu zpívaly, přiš l a na hrad jakási Anča . Prostě jí říkali Anča, byla veselá a v té chvíli. na celém hradě nej-

Král stárnul a jednoho dne umřel. Nebylo to od houslí, nebylo to ani od hlouposti, bylo to prostě stářím. Ministři se sešli v radě a hled ali ně­ koho, kdo by byl stejný hlup;\k jako starý král. Volba padla na jakéhosi Kubu Makovce z Jevíčka. Vybrali ho moudřejší. ze seznamu podle jména. Ukázalo se "Tu Anču bych chtěl za královnu," sice, že Kuba Makovec je teprve šesti- pravil Kuba Makovec První. letý, že chodí do první tříd y, ale mi- "Zato já bych to trdlo za nic nechtě­ nistři si řekli, to že je vlastně výhoda. la, " pověděla Anča někde dole v kuProhlásili Kubu za prince a dál pro- chyni, ale po lokajích se to doneslo až hlásili, že za něho budou vládnout, nahoru k mladému králi. dokud mu nebud e osmnáct let. Pro l\1inistři s tím přiběhli hned po lokajistotu n echali Kubu v první třídě jích. Vykládali Kubovi, jak těžké -dvanáctkrát propadnout. urážky majcstátu se Anča dopustila. Kubovi Makovcovi bylo tedy osmnáct Rro větší jistotu taky dali přinést ·Iet, když z vůle ministrů rtsedl na trůn. housle. Kuba nad nimi začal vrtět Uměl tenkrát velmi hbitě n apsat vě­ hlavou a vrtěl a vrtěl - a začal na tw., MÁMA MÁ MÍSU MASA. Anču rychle zapomínat. Ale něco se Ostatní písmena a věty mu šly poma- mu tím vnéním pořád víc zavrtávalo leji. V počtech dospěl ke třinácti, to do hlavy: coje to trdlo? Co znamená aby se dopočítal sv-;·ch třinácti mi- slovo, kterým ho Anča tak nectně nistrů. Víc prý nemusí zná t. okř til a?

J ednou, když minis tři nedávali dost pozor, dal si Kuba M akovec První přinést nau čný slovník. M oc se v něm nevyznal, a proto požádal o dětskou encyklopedii . Hledal v ní písmeno T, ale náhodou padl na H. A byl u toho písmena H obrázek - a na ně m housle! V tom okamžiku přestal Kuba M akovec První vrtět hlavou nad houslemi mil)istrů , dal si přinés t inkoust a péro a pomaloučku začal psát svůj první samostatný výnos :

"To, nad čím jsem vrtěl hlavou, jsou housle." . Pak rychle listoval až k písmenu K a psal dál : " Moji ministři jsou moc pěkní kosové, všecky je dostane kat." T o už se minis tři hnali nahoru po schodech . Chviličku předtím, než tam vpadli, uvízlo Kubovi pod palcem písmeno T . Zasmušil se sám nad seboU, ale z poctivého srdce j eš tě do výnosu zapsal : " Anča má pravdu. Byl jsem trdlo." A podepsal to všecko d řív, než první ministr měl čas vytrhnout mu papír z ruky. Pak šlo všecko rychle podle toho výnosu. Vystříd al se kat se svatbami , nad ministry tam moc neplakali , zato plakali radostí při Kubově svatbě s Ančou . Anča pak Kubovi vařila a vládla, Kuba chodil pořádně do školy a po všech školních zkouškách vládl s ní. Slavíci jim zpívali pro potěše ní srdce a slepice kdákaly a snášely vej ce pro užitek. K růžím si čich ali p ro vů ni a z řípy vařili cukr. CerueTUC 1962

. Vrímět

a krésba

Jiří

Kalousek

Vzpomněla

si najednou, že nedostala pusu na dobrou noc, nebo že už na ni zapomněla. FRANTiŠEK KožíK Vyjednává o malou pohádku. "Jenom takovou nějakou hajajovitou! Nemusí mít hlavu ani paSe spaním je vůbec potíž. tu!" " Hanko, spát!" Jakmile se to jednou vysloví, přestane .Když je máma neúprosná, dává Hanse jí chtít spát, i kdyby byla sebevíc ka jiný návrh: ospalá. Všechny panenky najednou " Tak víš co? Budu vyprávět já tobě!" Na to j e má ma opravdu zvědavá. něco chtějí a mluví tenkými hlásky. A když se Hanka rozmýšlí, j eště jí A Hanka má plné ruce práce. I když už se konečně octne sama v po- pomůže: stýlce, má plno nápadů, jak usínání "Třeba o kohoutkovi." prodloužit. Jednou je jí horko, po- Hanka rychle odhaduje, zda by to druhé má žízeň, potřetí se jí zdá, že dovedla, ale pak raději ustupuje : je špatně přikrytá. "Ta není zrovna nejlepší." "Je mi tak zima, jako by na mě padal "Tak kterou chceš povídat?" sníh." ,,0 Karkulce." Máma jí upravila přikrývku a vzdá- "Tak honem povídej!" Ale Hanka poznává, jak je vypravěč­ lila ·se. ské umění těžké. Těžce vzdychá: Z .postýlky j e slyšet tichý šepot. "Karkulka. - Karkulka jednou ... "Hanko, proč nespíš?" Nechceš se, mámo, taky napít?" Hanka uraženě odpovídá: "Já si tu říkám takovou hezkou bá- "Ne. Chci pohádku." sničku - a ty na mě, proč nespím! Nové vzdechy. Načje vůbec noc?" "Víš," praví nakonec Hanka odevzdaně, "já ti nemůžu povídat. Já už "Aby sis odpočinula." musím spát. Dobrou noc." "Chvilka by stačila, ne?"

Před usn utím

Obrázky na stránkách XXIV-XXVII nakreslil Josef Paůlek

Jak

dřevorubec

napálil

medvěda

ZDENĚK ADLA Dřevorubec Valeš se vracel z práce. Šel lesem, bořil se do sněhu, na rameně nesl jedličku dětem k vánocům. A jak tak jde a těší se, že už za chvíli bude doma, pojednou se mu postaví do cesty veliký medvěd . "Chlape, teď tě sežeru!" zařval medvěd. Dřevorubec Valeš se hned tak nepoleká. "Poslouchej, medvěde, že se nestydíš," povídá Valeš. "Tohle není od tebe hezké." "Co není hezké?" ptá se medvěd . "Však ty dobře víš, za co by ses měl stydět." "A nevím." "Jen nedělej hloupého, medvěde," řekl dřevorubec. "Není hezké, že jdete na mne hned dva." "Co to, chlape, povídáš," r~zčilil se medvěd. "Jsem na tebe sám a sám tě taky sežeru." "Jste na mne dva, medvěde," tvrdil dřevorubec. "Mám přece oči a dobře vidím, kdo se to schovává tamhle za dubem." Medvěd se nedůvěřivě rozhlédl. "Co kde vidíš, chlape? Kdožeje za dubem?" "Však ty moc dobře víš, medvěde, s kým ses na mne smluvil. Za dubem přece číhá ten hroznt tygr," povídá Valeš. "Cože, tygr?" polekal se medvěd, hrůzou se zachvěl a uh áněl do lesa, jen se za ním sníh prášil. . Dřevorubec Valeš se usmál a pospíšil si domů. Prosinec 1965

Jaké

oči

má vítr

Miroslav Florian

- Táto, jaké oči má vítr? Modré? Šedivé? Kočičí?

- P-Ddívej se, až proti tobě zafičí! Někdy tě pozdraví a někdy jen mine, vítr má oči pokaždé jiné. Kvltm 1964

Prší, prší, pršÍ s výšky, pršÍ spáčům na pelíšky. Listí spadne, bude zima, spáče však to nezajímá, ježci, křečci, medvědi o zimě nic nevědí. Ljuba SUptová L istopad 1966

Školník cvrček zvoní Ladislav

Dvořák

Pst, pst,

cvrček

zvoní cinkylinky, cinkylinky, berušky a šídla jsou poprvé od maminky. Na pasece u pařezu škola začíná jak loni, tiše, tiše, poslouchejte, školník cvrček zvonÍ.

broučci,

Září

1966

Lez, ty

šnečku

Jifí V. Svoboda

Lez, ty šnečku, lez, pár kroků je les. A v tom lese, v měkkém mechu hříbek má svou hnědou střechu­ kousek mu jí sněz. Jak to Lez, ty šnečku, lez, pár kroků je les. Nebudeš-li na lístečku okukovat sedmitečku, můžeš tam být, milý šnečku, j eš tě dnes.

Jiří

vlastně

je?

Havel

U chalupy mého strýce stojí jako svíce stará borovice. A hned vedle :ltojí jedie, za tou jedlí smrk natahuje krk. Jedle, smrk a borovicejinak ani o strom více.

Děvčata

pod jabloní

Lubomír Feldek

Co to těm děvčatÓ.m na tvář slétlo? Z jablíček na podzim padá světlo . Ó, jen ať nezhasnou! zvoní. Všechny jsou překrásné pod jabloní.

Jabloň

Rfezen· 1967

Proč

mi sova houká do sna, že ji právě houpá sosna?

TYGR Miroslav Válek

Copak by ses tygra bál, když se blížíš k lesu! Tygr si jde na fotbal v pruhovaném dresu. Co ten všechno pochytái nejprudší rány. A když má hry dosyta, spí jak zařezaný. Bfeze/l 1967

VLAŠTOVIČKA Ján Kostra Vlaštovička jako střela

nad hlavou. mi přeletěia. Nad kaluž se chvilku snese, v zobáčku pak cosi nese. A hned za ní druhá chvátá, stavějí si hnízdo z bl ~ta. V černých šatech, v bílé košili! Copak jste to někdy zažili! Březen

VELBLOUD Oldřich

Syrovátka

Zvědaví jste

na velblouda? Cirkem se už zvolna loudá.

Loudá se a neloudí, má dva hrby velbloudí. Mezi ně si, jezdče: sedrii, velbloud se dá do klusu, v běhu zvedne nohy přední, jako koník v cirkusu. Kvllen I968

Obrázky na stránkách XXVIII, XXX a XXXI nakreslil Ludlk Vimr

1967

HANČiN ZÁPISNíK Napadlo mne pozvat na malou slavnost děti z naší ulice. Nebo alespoň děti z domu. Pořád však vycházelo velikánské číslo. Maminka řekla, ať přijdou kamarádi z hvězdičky, protože víc se jich k nám stejně nevejde. Vymyslela jsem si hostinu (košíčky s třešněmi), hádanky a jiná překvapení. Všechno, kromě opravdovských třešní najdete na listech mého zápisníku, hrajte si tedy na velký svátek dětí s námi.

První list zápisníku Hádejte, co je to: je to žluté, třese se to, jí se to a mívá to bílou čepici, dovedu to vyrobit sama a vy asi taky. Vyluštění je: vanilkový pudink se sněhem . Na takové hle pohoštění jsem si troufla. A aby bylo neobvyklé, rozstříhala jsem tedy i kreslicí papír na malé košíčky . Plné třešní vypadaly krás ně. A ten, co se mi moc nepovedl, zbyl na pecky se stopkami.

Heslo:

Přijďte

lujte různými vzorky a připevněte tkalounky na zavázání. Patku ve výře z u kruhu pro vlékněte otvorem a zajistěte malým zavíracím špendlíkem po rubové straně.

v klobouku!

Lenka měl a slunečnicový, Jarda puntíkovaný, ostatní dva se podobaly louce a obloze. Rozumí se zelený a modrý. Kytičkový a hvězdičkový. Hned jsem pátrala, jak se dělají: Vystřižený kruh z kreslicí č tvrtky poma-

Přišli

i herci -

maňáskoví

Holky a kluci .jako my, jenže s vině­ nými vlasy a korálkovýma nebo knoflíkovýma očima . Tváře z růžového trikotýnu, hlava z vatové kuličky. Až je budete dělat, nezapomeňte na "krk": papírovou trubičku, která musí být široká jako vá~ ukazovák. Střih na' šaty máte na obrázku. Zkuste ještě naladit hlas. Na pisklavý, ufňukaný nebo rozesmátý. A hrajte divadlo jako my. Dostala j sem od dětí dárek. Panenku parádnici. J estli ji chcete dnes pře­ vlékat s námi, stačí vám kreslicí čtvrt­ ka, pastelky a nů ž ky.

Obrázky na stránkách XVIIi, XIX a XXIX nakreslila Eva Pr!lfkova

Pruh papíru přelož te a na jednu j eho stranu nakreslete panenku. Obrys šatiček vystřihněte . Potom pruh čtvrtky přeložte a po stranách prošijte. Nakonec si vystřihn ěte kartičky tak velké, aby se daly lehce zasunout do

papírového pouzdra s panenkou. Na namalujte různé vzory látek: proužky, kostičky, puntíky, kvě ty, co se vám líbí. Panenka bude mít tolik šatů, kolik kartiček si namalujete. ně

Cerven 1967

o

berušce

JAN RYSKA

beruška, která se správně podle jmcnovala sluníčko sedmiteč né - a byla velice malá . Tak malá, že ještě nemě la sedm teček, měl a jich teprv šest. Maminka s tatínkem ji opatrovali jako mazánka, protože tahle beruška byla ze všech jejich třiadvaceti dětí nejmladšl. Poslední a vlastně jediná, protože těch dvaadvacet starších dětí už bylo z domova. Jeden syn bydlel za loukou na třeš ni a měl tam vlastní rodinu, druhá dcera se provdala do lesa za čer­ ného berušku - to maminku mrzelo, jaké prý budou mít děti a ona vnouča ta, ale tatínek byl rád a těšil se, protože jeho černý zeť byl krasavec, leskl se j ako drahokam a byl zasloužilým mistrem v létání. Třetí beruška se cvičil na parašutistu a také nebydlel doma, čtvrtý dělal na buku hlídače majáku a pátý byl vědec a předpovídal počasí. Tři bydleli na staré moruši - to byli takoví tatlci. Chodili často k starým beruškovům na návštěvu a nosili té nejmladší berušce, co čekala na sedmou tečku, vždycky něco dobrého na zub. A tak to bylo s celou beruščí rodinou, každý byl n ěkde a d ělal něco - a staří žili v pámelníkovým listem se svým A protože ta beruška byla docela poslední a zůs tala doma jediná, byla vlastně j edin áček. A měla to dost Byla j edna

červená

přírod opis u

~~~.

.

"To si umím představit!" říkal ten, co bydlel na třešni, i ten, co byl hlídačem maj áku i ten, co p řed ­ vídal p očasí, říkali to i ti ostatní. "Známe přece naši m ámu. Nás bylo doma dvaadvacet a o každého se bála, copak teď, když má doma samotného Šestitečku. "

A bylo to tak. Šestitečka si nesměl ani jaksepatří poskočit, ani válet se v trávě, ani lézt po pámelníku - a byl to jenom keřík, trochu větší než hromádka listí. Nesměl se honit, aby se neuhřál, nesměl sám z domova, aby nezabloudil, nesměl mezi ostatní berušky, aby mu některý nenabil, ba nesměl ani pomyslet na létání, aby nespadl a nerozbil si nos. Směl jenom sedět na listě před chaloupkou, zp'ůsobně se chovat a když přišla návštěva, odříkávat básničky. Byla to otrava. Šesti tečka z toho býval mrzutý, tak byl protivný a kňoural a fňukal a vymýšlel si. "Byl jeden mazlíček, odřel si malíček, přivedli doktora, ten mu dal flastříček ... " "To je rozmazlenec!" říkali o něm sousedi. A kluci beruškové a holky berušky se mu pošklebovali: "No tohle!" - zlobil se Šesti tečka a pokaždé zlostí ještě víc zčervenal. Ale neudělal nic. Vůbec se za nimi nerozběhl a nikomu žádnou nestřihl, protože musel sedět před chaloupkou na listě, způsobně se chovat a když přišla návštěva, musel odříkávat básničky. A tak jednou taky přišel na návštěvu jeho černý švagr, co bydlel v lese, a přivedl s sebou svého prvního berušku. Ten beruška nebyl ani černý po tatínkovi, ani - červený po mamince, byl to klouček hnědý jako z čokolády a čiperný jako divoch. Ještě mu nebyly tři neděle a už uměl kotrmelec. Babička berušková, Šestitečkova marnínka, jak neměla nejdřív radost, tak se teď mohla radostí z toho čokoládového vnoučka zbláznit. Mačkala ho a objímala a honem běžela něco strojit do kuchyně . A kluci hned spolu, to se ví, Šesti tečka se svým čokoládovým synovcem, který mu říkal strýčku Šesťo a vždycky se tomu hrozně smál. A Šestitečka se tomu taky smál a jeho černý švagr taky. Ten se mohl smíchy skoro rozsypat. A všiclmi tři šli kousek za pámelník, co byla taková zelená tráva, a tam se váleli a hráli babu a skákali přes překážky a poráželi se a samosebou, že .... také lítali. I ten malinký - a učili se dokonce vývrtku. Když je babička zavolala na svačinu, byli už zkamarádění, jeden druhému se moc líbil a byli do..... ,..,.. . ~ . hodnutí, že strýček Šesťa s nimi půjde do lesa, aby to tam poznal a něčemu se tam přiučil. Šestitečkova maminka o tom nechtěla ani slyšet. Vymlouvala se a bránila, až ten černý beruška ji přece jenom přemluvil. Ale vymínila si, že všichni půjdou celou cestu pěšky a budou dávat pozor, aby se těm maličkým něco ­ nestalo. Slíbili jí to, protože se nedalo nic jiného dělat. Ale věd čli, že se poletí, i tatínek

to v~děl.Kous~k za pámelníkem to našlápli a letěli. Nejdřív potichu a při zemI, pak na pul plynu, pak na plný plyn a potom na plné pecky a pak už to všichni střihali jako tryskáči. ' !-a něja~ý dep se Sesť~ vrátil domů. Musel zase sedět způsobně na listě a naled~ou sli ko~em, klucI a. holky: Jak ho uviděli, chtěli se mu posmívat. Jenže Sesta se, pustil vyvrtkou k zemI a nad hlavami, těsně nad hlavami těch pře­ kvapenych ~~uk~ a ~lOl.~k to vybral tryskem vzhůru a posadil se na list. Kluci a hOlky k~hh OČI, dIV JIm nevylezly z důlků, a žádný ani necekl, ani nešpitl. Šesťuv tatínek stál u okna a usmál se, a maminka dělala, že nic nevidí. B,'ezen 1968

Kuřátko

a

obláček

JOZEF PAVLOVIC Byl žhavý letní den. Slunce pražilo, v hrdlech vysychalo. Přicupital~ku­ řátko k misce a úpěnlivě prosilo: . "Misko - mističko, dej mi aspoň kapičku vody. Mám strašlivou žízeň . " "Ráda bych dala, ale sama žízním, neboť se mi všechna voda do poslední kapky vypařila. Popros studnu." Zdvihlo kuřátko hlavičku k studni a prosí za sebe i za misku: "Studno - studničko, dej nám vody, jsme tak žíznivé!" "Ráda bych vám dala, ale sama žízním, neboť jsem vyschlá.' Poproste zem."

Sklonilo kuřátko hlavičku k zemi a prosí za sebe, za misku i za studnu: "Země - zemičko, dej nám vody, jsme tak žíznivé!" "Ráda bych vám dala, ale sama žízním. Podívejte se,jakjsem rozpukaná. Poproste oblak." Zdvihlo kuřátko hlavičku · k . nebi a prosí za sebe, za misku, za studnu i za celou zem: "Oblaku - obláčku, dej nám .vody, jsme tak žíznivé!" . "Dám, to vite, že dám, pročpak bych nedal, vždyť jsem od toho," řekl oblak

a začal lit a lít. Napojil žíznící zem, zem naplnila až po samý okraj studnu, studna napumpovala misku. Kuřátko si nabralo kapku vody do zobáčku, hluboce zaklonilo hlavičku a zobáček zvedlo k nebi. Tak to udě­ lalo čtyřikrát za sebou. Poděkovalo obláčku za sebe, za misku, za studnu i za celou zem. Od té doby kdykoli kuřátko pije vodu, zvedá k nebi zobáček, neboť ví, odkud voda na zem přichází. Září

1969

Navrhla a nakreslila Kornelie Němelko vd

Budu vám o sobě

vyprávět

První knížka: Můj příběh začíná posledním představe­ ním cirkusu Meteor. Dosloužil , je už starý, se střechou plnou záplat, s odřenými lavicemi. Klaun Silvestr, který tak umí bavit děti, vystupuje také naposled. V novém cirkuse ho nechtějí. P.eknete sl : To je pěkný začátek! Smutný! Ale smutek tu platí jen chvíli. Hned po něm přijde řada veselých příhod nejen Silvestra, ale i jeho syna Petra, opičky Terezky, oslíka Hadriána a papouška Arary. - Obrázky jsou od Miloše Nolla. Druhá knížka: Víte, co je to lámání jazyka? Když co nejrychleji několikrát za sebou řeknete : V naší peci myši piští, v naší peci myši spí! A teď hádejte! Chodí nevěsta okolo dědiny, na zádech si nosí peřiny! (Je to husička bílá, peří si umývá). Ještě říkadlo: Krákorala stará straka na raka, že jí vybral včera zrána mladá stračata. Zbývají ještě básničky a pohádky se samými zvířátky. Všechny je pro vás objevil a vypravuje Oldřich Sirovátka. - Obrázky jsou od Jindřicha Kovaříka.

Třetí

lliktor Goljavkir\

N utáte

knížka: Stránku po stránce, jako byste četli deník malého kluka. Je tam mír i válka. Doba, kdy tatínkové nosí dětem dárky , napomínají je, hrají si s nimi, učí je, jezdí s nimi na prázdniny a chodí na procházky k moři. Když jsou tátové na frontě, všechno je jiné. Dobře že to neznáte, ale občas byste o tom měli číst. - Obrázky jsou od Přemysla Rolčíka. Čtvrtá knížka: Jestlipak víte, že jeden starý strom plakal! Chtěl vyjít na vrchol hory a podívat se kolem. Ale jeho kořeny pevně vězely v zemi. Plakal, protože záviděl všem, kteří se mohou volně pohybovat, lidem, mrakům, ptákům, broukům. Asi zapomněl na semínka; která vítr všude roznáší. V té době přece vypadá semínko-strom , jako by mělo křídla. Potom se usadí, ochraňuje zemi , pomáhá jí, bojuje s přírodou a obdivuje ji. - Pohádky současných japonských autorů jsou zvláštní. Vyprávějí o smutných stromech i o princeznách, dracích , obrech a králích, ale docela jinak., než jsme zvyklí. A hlavně o nevšednfch pohledech na věci kolem nás . Jsou to pohádky jiné a krásné. - Obrázky k nim namaloval japonský malíř Jasuo Segawa.

cr

Hází ~e ko~tkou a hraje figurkami ze hry .. Clověče, nezlob se". Závodníci musí projet -bludištěm a přitom dodržet všechny zákazové a příkazové dopravní značky: Přikázaný směr jízdy, zákaz odbočování vpravo a zákaz odbočován í vlevo, zákaz

vjezdu všech vozidel a zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech . Dopravní značky přikázaný směr jízdy a záka~ __ od bočování jsou umístěny vždy těsně před křižovat­ kou, a proto při jízdě zpět neplatí.

OBRÁZKY Z DĚJIN ČESKÝCH

Nejprve se musel Jan Welzl připravit na zimu. Zařídil se v jeskyni. Nashromáždil dřevo, uhlí a lišejník, zatopil a dobře utěsnil dveře.

Na obhlídku ostrova se vydal teprve na jaře. Na pobřeží potkal Eskymáky, kteří lovili ryby. Jan Welzl se s nimi spřátelil. Po čase ho Eskymáci odvezli na sousední ostrov.

Tam se setkal s jinými polárníky. Protože byl zručný řemeslník, sp pušky, pasti, saně a ostatní nářadí. Za práci dostával kožešiny.

Dostal i psí spřežení a napadlo ho stát se cestujícím obchodníkem severu. Obj se svými psy polárníky z širokého okolí a prodával jim potraviny a střelivo za kožešiny.

O BJEVŮ

A VYNÁLEZŮ

Jed nou vezl náklad kožeši n ze vzd áleného ostrova. Nebe se náh le zatáhlo a Douře . Jan Welzl do razil na nejbližší ostrov a ukryl se pod skálou .

p řiš la sněhová

.

Ale bouře n eskončila ani první, an i druh ý den . Zásoby jídl a brzy zmizely. A vyhladovělí ps i, jindy kam a rádští a p řítu ln í, za čali být nebezpeční.

A Jan Welzl ji m nem ěl co dát . Netrpělivě vyhlížel zataženou polárn í oblohu , protože jedi n ě ko nec bou ře ho mohl před hladov ými psy zachránit . Ko n ečně se začalo jasnit.

Z posledních sil dojel hladový Welzl k ne jbližší mu polárn íkovi. Ten se postaral nejd řiv psy. Welzl zhltal obrovský kus me d vědího masa. Od té dob y se m u říkalo M e dvědožrout.

O

KR ESLI JI[\I KA LOUSEK, p lSE PAVEL é':ERNÝ

DRUHÁ POHÁDKA o stříbrných kůzlatech z. K. SLABÝ Tři stříbrná kůzlata proběhla

všemi komnatami stříbrného zámku, prošmejdila všechny kouty a nekouty. Nikde nikdo. Nikde král Nakonec první a zároveň poslední, nikde rytíři, nikde dvorní dámy, nikde služebníci, komoří, podkomoří, podkoní, nad kuchaři a kuchúci.

Zámek byl stříbrný, ale pustý. KDE NIC NENí , ANI SMRT NEBERE. Ale kdo si vzal pana krále a všechno osazenstvo zámku? Černokněj, ník Korytfej s uchem v hrsti kráčel hlubokým lesem . Byl zamyšlený a mračil · se úplně černokněžnic­ ky. Snad přemýšlel o džbánku, který patřil k uchu. Asi ano, protože lesní vítr zaslechl, jak si Korytfej mumlá: "Ucho je kouzelné, jenže džbánek byl kouzelnější. Co mohu nabrat do ucha? Obrázky kreslí Olga Cechová

Ani vánek, ani zámek, ani panoše, ani zbrojnoše, ani krále a tak dále . .. " Černokněžník K orytfej se smutně a skřehotavě zasmál: "Coje pod vodou, pod vodou zůstane, takováje má vůle. Džbánek je bez ucha, zámek j e bez krále,-ten král je ve džbánku a .džbánek odpočívá v podvodní říši. Beze mne a bez ucha krále nikdy nikdo nevysvobodí, CHACHACHA!" Přiložil si ucho džbánku na čelo a měl hned tři uši. Proto dobře slyšel, že lesem někdo dupe jako slon. Hyl to on, byl to vlkodrak H ajdarabád, vládce lesní tmy a lesního příšeří. "Čichám, či­ chám černokněžníka, " vrčel vlkodrak. "Černokněžníci na brusinkách, to je moje nejoblíbenější pochoutka, MŇAM MRUM MŇAM MRUM." "Dej pokoj, vlkodraku," zaj ektal zuby Korytfej, "přece se my, temné síly,nebudeme požírat navzájem!" " Jaképak navzájem!" zaječel Hajdarabád. "To bych si vyprosil, aby sis dělal laskominy na vlkodračí pečínku na česneku! Tady je jednou moje panství a ty tu nemáš co pohledávat - leda pekáč , na kterém si tě hned usmažím nebo v nejlepším pří­ eadě upeču . " Cernokněžník

chtěl utéci, ale měl pojednou nohy jako z olova. Černo­ kněžník chtěl vlkodraka začarovat, nemohl si však honem vzpomenout,

jak se to

dělá,

tak ho zmátl pohled na tlamu. ŘEČI SE MLUví, PIVO SE PIJE. Hajd ara bád vykládalo p ek áči a o smažení na brusinkách, byl však příliš líný. Otevřel proto zubatou papulu a spolkl Korytfej e tak, jak byl, i se špičatou čep icí, s dlouhým pláštěm, pokreslenýmj edovatě žlutými klikyháky, s holí a s třetím uchem na čele. Bylo po černokn ěž níku Korytfejovi. Nebo nebylo ? Každop ádně zmizel ve vlkodrakově břiše . Vlkodrak si lehl do stínu mohutného dubu a usnul. Chrápal jako parní pila, jenom dříví vlkodračí

přitom neřezal.

Tři stříbrná kůzlata nic nevěděla o čer­ nokn ěžníkovi ani o džbánku bez ucha ve studánce. Stále j eš tě bloudila po zámku. "jsme tu sama," řeklo koneč­ n ě kůzle Marta. "jsme tu docela sama," přitakalo kůzle Marie. "A jsme načisto opuštěná," postesklo si kůzle

M artin. Ků z le Marta pohlédlo na své sourozence : "Ba ne, j á si ani trochu nepři­ padám o pu štěn é. Vždyť jsme tři, copak to n es tačí ?"

Ků zlat a

u silovně

pře mýšle l a.

Před

krátkým čase m bylo přec e všechno úplně jinak. Alejak? Už si nevzpomínala. Neměla ani potuchy o svém předků zlečím životě. j en ků zle M artin řeklo zadumaně: "Mám dojem, že tu kdysi bylo celé stádo. Nebo ne ?" "Takové stádo není špendlíková hlavička, aby se j en tak dalo přehléd ­ nout," na mítalo kůzle Marie. "Takové stádo není kulička, aby se n ěkam zakutálelo," odporovalo ků zle Marta. "Asi tu tedy nikde žádné stádo nebylo," řeklo ků zle Martin. "A my jsme jediná tři ků zlata na světě."

"Tím bych si ne bylo tak docela jisté," řeklo kůzle Marie. "Jak to?" "Svět je velikánský, svět měří aspo ň tři sta třiatřicet metrů, ve světě můž e být aspoň tři sta třiatřicet kůzlat. Svět je veliký les, je v něm aspoň tři sta tři a t ři ce t stromú, možná i o tři víc," " Vida, o tom j sem ještě nikdy neuvažovalo, " řeklo kůz le Martin a začalo přemítat o světě. Když dopřemítalo , pravilo: "Ale co j e za tím světem­ lesem?" "Ty tři stromy navíc." "J estli tam jsou, tak patří pořád ještě ke světu-lesu," potřáslo hlavou kúzle Martin. "Já se ptám, co je dál, co je za nimi!" "Za tím světem-lesem je strž," tvrdilo kůzle Marie. "Hluboká strž. Kdybys chtělo jít dál, spadlo bys do hluboké hloubky a poláínalo by sis nohy." "Kdepak, za tím světem - lesem je velká prkenná ohrada," tvrdilo kúzle Marta. "Tak velká a pevná prkenná ohrada, že bychom ji nevyvrátila,

i kdybychom se do ní opřela vší ků­ zlečí silou." Avšak kůzle Martin nebylo pořád spokojené: "Hm - a co je za tou strží nebo za tou ohradou?" "Za tou stržlje VELIKÉ NIC," řeklo kůzle Marie. A kůzle Marta přikývlo , že souhlasí, protože za prkennou ohradou taky nemůže být nic jiného. "A cO když je.tam VELIKÉ NĚCO?" dumalo kůzle Martin. "Nebo alespoň malé něcátko? Chtělo bych je poznat. . . "

"Koho?" "To malé něcátko . Třeba tam na mě čeká aje už celé nedočkavé ... " "Spadneš do strže," varovalo kůz l e Marie. "Uhodíš se o prkennou ohradu," varovalo kůzle Marta. Jenže na kůzle Martina nic neplatilo. Chtělo poznat to VELIKÉ NĚCO nebo aspoň to malé něcátko, konec světa - lesa je přitahoval. VŠECHNY CESTY VEDOU NA KONEC. Proto se pustilo rovnou za čumáčkem. A zpívalo si do kroku . "Na konci 'je konec, na tom konci zvonec, ten zvonec má mašli, abycho m tam zašli .. . "

V listopadové Ma teřídouJce najdete pohádku o stříbrných kůzlatech.

Třetí

Jak se zámecké strašidlo naučilo plavat EMIL ŠALOUN Jednou takhle po večeři si vyšlo zámecké strašidlo na procházku. Jen tak, nadýchat se trochu čerstvého vzduchu, a taky aby přišlo na jiné myšlenky. Inu, ono to věč né poletování po zámeckých sklepeních, kvílení v komínech a balancování na cimbuří utahá i strašidlo. A jak se tak prochází a přemýšlí , ani nevěd ělo jak, a dostalo se až k rybníku. A co by to bylo za rybník, kdyby v něm nebydlel vodník. Ten seděl právě na vrbě a šil boty. " Brekekeke, uctivá poklona," povídá vodník, "na procházku, na procházku?" "Tisíc netopýrů marinovanejch!" z děsilo se strašidlo a vykviklo strachy, "fuj, to jsem se leklo, kmotře, vy nemáte rozum, takhle na mě vybafnou t. " " Prosím uctivě za prominutí," oml ou-

val se vodník, "já nerad." A aby to zamluvil, a snad taky aby ťo strašidlo přišlo vlídným slovem zase k sobě, hned se začal vyptávat. "A jak jde živnost, pane kolego?" "Ále . .. ," vzdychlo strašidlo a smutně zakvílelo, "ani se neptejte. Jde to s tím strašením čím dál víc s kopce. Mládí je pryč, tři sta let do penze a žádná mechanizace. Všude takový pokrok, ale u nás na zámku se straší pořád ručně . Pořídil jsem novou meluzínu, stálo to hříšný peníze a je to na nic. Nikdo se toho nebojí. A tak straším na dvě směny, jen se ze mne leje." "A myslíte," řekl vodník, "že já tu mám ustláno na leknínech? Sedlo mi revma na ploutve a ne a ne se toho zbavit." "A zkoušel jste jitrocelové mazání?"

zeptalo se strašidlo, " u nás v práci tel bere bezhlavý rytíř, aby mu tolik nevrzalo brnění." "Milej pane, já už zkoušel všechno," povídá vodník, "já už byl dokonce i u doktora. Předepsal mi nějaký kapky a abych se prej držel co nejdál od vlhka. Copak to jde? Vždyť já nestačím tahat d ěcka z vody, každou chvíli se mi tu někdo topí. A když se zrovna nekoupou, tak zase pořád někdo tlu če na stavidlo a prej, kmotře, podej nám tohleto a tamhleto, spadlo nám to do tůně a tam j e hloubka. Holkám každou chvíli zase n ěco uplave, a tak jsem tady v j ed nom kalupu od rána až do večera. Kdyby ta děcka um ě la plavat, tak se to nestane. Jó, když tenhle rybník p atři l ještě paní hrabě nce, to byla jiná. To se tady nikdo nesměl koupat a byl klid." "Přece byste d ětem nebral jejich zábavu," povídá zámecké strašidlo, "to je radši nauč te plavat a budete mít po starostech." "Aby mě chřástal zobnu I !" zaradoval se vodník, " že já na to nepřišel už dávno sám. Hned zítra s tím začnu.

Přijďte se podívat." Druhý den nemohlo zámecké strašidlo nedočkavostí ani dostrašit, a sotva odzvonilo poledne, hajdy k rybníku . Na stavidle visela veliká cedule se zeleným nápisem: "Plavecké kursy, kursy první pomoci atd. Vyučuje zkušený plavecký instruktor Vodník. Vstup zdarma. Děti a vojsko polovic." Pod tou olší, co její větve dosahují skoro až do vody, stál vodník, nafukoval gumová kola a vykládal dětem, co a jak se má při plavání dělat. "Důle­ žité je nebát se," vysvětloval, "to ostatní už přijde samo. A teď všichni do vody!" Zámecké strašidlo na to vyučování poulilo oči, a jak tak stálo na samém kraji rybníka a natahovalo krk, aby lépe slyšelo, ujely mu nohy a s velikým plácnutím spadlo do vody. Zrovna tam, kde byla největší hloubka. Vodník sice nějaké plácnutí slyšel, ale pomyslel si, že se tam z dlouhé chvlle převaluj e sumec. A tak dál chodil po hrázi a pískal do rytmu na píšťalku, aby se dětem lépe dělala tempa. J enomže, když to žbluňkání,

Obrázky na stránkách 9, 25, 26 a 27 nakreslila Zdeňka Krejčová

plácání, čvachtání a bublání nepře­ stávalo a dokonce bylo slyšet nějaké kvílení, povídá si vodník: ·"Že by si tam ten sumec zpíval?" A šel se podívat blíž. Když uviděl, co se děje, skočil do vody a milé strašidlo vytáhl. Však už bylo na čase . Zámecké strašidlo plivalo vodu na všechny strany, ždímalo si kabát a škaredilo se jako čert.

"Ale, ale, to jsou mi věci, " divil se vodník, "tak vy také neumíte plavat, pane kolego?" "Já že neumím plavat?" naježilo se strašidlo a táhlo si z boty bělici, "to jenom teď mi to nějak nešlo, ale dříve jsem to uměl, opravdu." "Kdo se jednou naučí plavat, ten už to nikdy nezapomene," řekl vodník, a pak dodal: "Kdybyste chtěl, taky bych vás to naučil. Když to zvládnou malé děti, proč byste to nedokázal vy." Zámecké strašidlo se chvilku vykrucovalo, ale nakonec si dalo říct, a za

ŘíJEN Jindfich Balík

Řekněte mi, černé vrány, jaké máte v říjnu plány?

Pro nás, hochu, znamená to, nosit mlhu, déšť i bláto. .

chvíli se už čvachtalo mezi dětmi. Šlo mu to náramně dobře. Vždyť ono to plavání vlastně nic není. A jak to bylo dál? Vodník už neměl tolik práce, protože nemusel dávat pozor, aby se mu nikdo v rybníce neutopil, a tak chodil na návštěvu k zámeckému strašidlu. Ale to už je jiná pohádka.

BUĎ FIT S Mateřídouškou Kdo .se chce zapojit do akce, ať si přeč te podrobnější poučení v minulém čísl e Mateřídoušky. Dnes otiskujeme další pokyn. ZKOUSKA 2. Jak jste ohební? Vše j e jasné z obrázku. Cvičí se na s toličce, bedničce či lavičce, prost ě na něj aké zvýšené podložce. Pozor, aby byla dost pevná! V pl'edklonu vydržte aspoň tři vteřiny. ( Odpočítejte si šeptem " dvacet j edna, dvacet dva, dvacet tři", tak dlouhá je to asi doba. ) Nohy v kolenou musí být napjaté. Jak ohodnotíte svou ohebnost? Dívky od 7 d o 8 let by měly dosáhnout špičkami prstů aspoň 3 cm pod horní okraj podložky. Děvčata od 9 do JO let by měla mít před- r.l;==:'~;:;JJ1~;)~IIIJ~~:.!..:. klon O I cm hlubší, tedy 4 cm. Dívky j sou .. v tomto věku zřejmě" ohebnější, protože klukům od 7 do 10 let stačí k prů m ěrn ému výkonu, aby dosáhli na okraj podložky. Kdo se sehne hlouběji, může mít radost, že j eho ohebnost je zvýšená. A kdo zatím dosáhl nižšího výkonu, jis tě jej zlepší tré- 7. října 1949 vznikla ve východní části ninkem. Buď fit s Mateřídouškou znamená Ně meck a, osvobozené Sovětskou arcvičit '!Jlrvalosl. mádou od hitlerovského fašismu, Ně­

SVÁTEK

PŘÁTEL

mecká demokratická republika. Ve výroční den slaví každoročně přes sedmnáct miliónů obyvatel NDR státní svátek. Mnoho dětí v NDR j e člen y Pionýrské organizace Ernsta Thiilmanna (čte se T elmana). To byl veliký a s tatečný bojovník za práva , pracujících a .proti fašismu, kteréh o hitlerovci ubili v koncentračním táboře po jedenácti letech věznění. D ěti od 6 do 10 let, které se přihlásí do organiz(lce, se jmenují Mladí pionýři. Jejich zákony jsou podobné zákonům našich jisker. Vžtyť jsme přátelé a Už jste si zavedli tréninkový notýsek se chceme s polečně pomáhat, aby se dě­ záz namy o svých výkonech, veselých tem a všem lidem v našich státech dapříhodách, s obrázky a vlastními kresbami? Nezapomeň te na to, ke konci školního řilo stále lépe. Pro pionýry a d ěti se roku Mateřídouška odmění majitele nejpěkněj­ v NDR tiskne mnoho pěkných časo ­ pisů, např. ABC noviny a Bubínek. ších a nejzajímavějších zápisníků.

Obrázky nakreslil . 7iří Kalo1t"k

Ptedstavujeme ilustrátory Mateřídoušky Moje teta Jarmila měla neobyčejnou schopnost: vybírala dárky, které obdarovaným vždycky způsobily potíže. Jednou nám přivezla na prázdniny luk a šípy a i tenkrát jsme tušili, že to s dárkem špatně dopadne. Byli jsme vysláni do lesa, co nejdál od lidských příbytků a dozor převzal a sama teta Jarmila. Ukázněně jsme cvičili střelbu do terče , který teta obezřetně připevnila na strom u potoka. Když přišla řada na mne, soustředěně jsem zamířil, a právě proto jsem nemohl vidět, že přes lávku nad potokem přijí ž dí na kole hajný Štěpnička. Šíp minul terč jen o pár milimetrů, ale s naprostou přesností se chystal proletět maličko nad středem Štěpničkova předního kola. Jenomže kolo se točilo a s tím šíp nepočítal. Vzpříčil se mezi vidlice a don.util hajného k nevídanému saltu přes řidítka do tůně. Na víc jsme my hoši neče­ kali. Zbaběle jsme prchli a ponechali tetu na místě činu. Teta se vrátila úpln ě spokojená. Darovala hajnému na usmířenou náš terč, a by se mohl cvičit ve střelbě. Nikdy nepochopila, proč se k nám hajný Štěpnička od té doby chová tak odměřeně.

Vyprávěl váš malíř Jaroslav Maták

A nakonec ještě jedna pohádka

O HADíM KRÁLI Kdysi za dávných časů sloužila u zá- chvilce byla prázdná. Hádek kývl možného sedláka jedna hodná a pilná hlavičkou na poděkování a zmizel ve dívka. Starala se o dobytek ve stáji své štěrbině. a vykonávala tu těžkou práci poctivě Od té doby dávala služtička hadímu králi každé ráno a každý večer pár a svědomitě . Sedlák netušil, že v jeho statku sídlí kapek teplého mléka. Pán nic nepohadí král. Byl to docela maličký strakatý hádek. Na hlavě měl korunku , která se třpytila, až oči přecházely . A zajímavá věc : jakmile služtička vešla do stáje, aby podestlala kravám anebo je podojila, objevil se tam vždycky také hadí král. Vyklouzl ze štěr­ biny ve zdi a pozoroval pilnou dívči­ nu. Děvčeti to bylo milé, vůbec se hádka s korunkou nebála. Jeho černá jiskrná očka jako by říkala : Nechci ti ublížit. Jednou se dívka ve chvilce oddechu znal, ani nemohl. Vždyť od toho dne, zadívala na hádka pozorněji, a tu se co dívka začala hadímu králi dávat jí zazdálo, že v těch černých očkách mléko, krávy ani jedenkrát nezastoje nějaká němá prosba. naly a nadojily daleko více, než kdy"Asi by rád ochutnal mléka," napad- koli předtím. lo ji. Nalila trochu teplého mléka do Jednou však vešel sedlák do stáje prámisky a postavila ji před hádka. Ve vě ve chvíli, kdy hadí král dopíjel

0\,.,; cky nakreslil Ladislav Falber

darované mléko. Zrudl zlostí a pustil se do děvčete: "Takovou služku, která dává moj e mléko hadům, nemohu potřebovat! Sbal si ranec a kliď se ze stavení!" Marně děvče plakalo, marně se snažilo vysvětlit, že hádek přináší do domu štěs tí. Lakomý sedlák se nedal ob měkči t .

Co chudince zbývalo ? Poskládala do uzlíku svých pár h adříků a chystala se opustit statek. V poslední chvíli si však vzpomněla na své milé kravičky a zašla se s nimi rozloučit do stáje. Pro slzy ani nezpozorovala, že se ze škvíry ve zdi vynořil hadí král. Teprve když uslyšela jakési slabé cinknutí těsně před sebou, podívala se na kamennou podlahu - a sp a tři l a tam známého hádka. Třpytivá korunka ležela na zemi vedle něho . Ale dívka naříkala zbytečně. Ch udoDěvče mu ji ch tělo podat, ale so tva ba se brzy vys těhovala zpod doškové sebou pohnulo, hád<;:k se bleskurychle s třec hy. K orunka hadího krále při­ mihl ke dveřím, proklouzl pod nimi - nesla do příbytku spokojenost a štěstí. a nebylo po n ěm ani stopy. Dívka se brzy šťastně provdala, všichni Dívka pochopila, že třpytivá korunka tři pilně pracoj,(,ali, dařilo se jim a hosje její, že je to dárek na rozlou čenou. podářství vzkVétalo. Pečlivě ji uložila do uzlíku, podívala Zato lakomého sedláka pronásledovase ještě po kravičkách a vykročila ze la od té doby jedna pohroma za druhou. Krupobití jako by si vždy vybístáje. ralo zrovna jeho pole, stej n ě tak Spěchala do vedlejší vesnice, kde v malém domku bydlela její chudá ohnivý kohout si zvolil právě jeho maminka. Položila jí hlavu na prsa střechu za potravu. Hospodářství­ a hořce se rozplakala. J ak teď budou upadalo, až nakonec sedlák musel živy, když nevděčný a lakomý sedlák z prodluženého statku odejít. je při pravil i o tu skrovnou mzdu, kterou děvče přin ášelo každý týden Německou pohádku vám vyprávěl Eduard Vavruška domů?

MATEA.iooUŠKA,literárn l a obrázkový měslčnlk pro nej menší čtenáře, nositel vyznamenáni Za vynika]lcf práci. Vydává tesko\ ůstřednl rada PO SSM v Mladé frontě. Ve doucí red aktor Eduard Vav ruJka. redakto ři Dagmar Lhotová a Jiř! terný. Grafická úprava Jan :2:bánek. - . Redakčni rada : Zdeněk Adla. zasl. umělec Václav ttvrtek, lkad. mallřka Gabr ie la Dubská, zasl. umělec Miroslav Florian, Inka Texlová, dr. Karel Tupý. - Redakce: Dons ká 17, 10100 Praha 10 - Vršovice. Telefon 730031 . Tiskne Polygrafia, n. p., Svobodova 1, Praha 2. Informace o předplat­ né m podá a objednávky přijfmá každá pošta a poštovn' doručovatel. Objednávky do zahra'nič! vyřizuje PNS, ús t ředl expedice tisku , odd. vývozu tisku , Jindřišská 14, 125 OS Praha 1. - Neobjednané př!spěvky redakce nevrad. Zadáno k vý robě 26.8. , vyšlo 7. 10. 1975. Registračn l čl slo RS-392. © Mladá fronta 1975.