KA P I T O L A
1
Sesedne z Kaštana a s uzdou v ruce zamíří k nedaleké stáji. „Pašák!“ pochválí koně, ten hrdě pohodí hlavou, jako by jí rozuměl, a Julka, přesvědčená, že opravdu rozumí, se spokojeně usměje. Zvířata jsou často chytřejší než lidi, pomyslí si. A taky oddaná a přímá, neznají zákeřnost, vypočítavost ani závist. Tyhle pocity jsou jim cizí, a právě proto jsou svobodná. Volná… „Tamaro, postarej se o Kaštana!“ křikne, když po chvilce vychází ze stáje. Mrkne na hodinky a přidá do kroku. Dnes mě toho čeká ještě hodně… „Mami!“ ozve se za ní znechuceně. Zpomalí. „Co je?“ zavrčí netrpělivě, na dceru se ani neohlédne. „Dneska mám přece rande, zapomnělas?“ „Tak ho přesuň na později.“ „Chceme jít s Lacem do kina a…“ „Tamaro, nech toho,“ otočí se na dceru a střetne se s rozhořčeným pohledem jejích hnědých očí. „Víš, jakou mám honičku. Zítra přijedou první hosté a ještě není uklizeno.“ „To mě nezajímá! Nezajímají mě tvoji hosté! Ani to, že máš honičku!“ Tamara zlostně dupne nohou. Julka přemáhá smích. Vůbec se nezměnila! Je stejná, jako když jí bylo deset. Jenomže tehdy trucováním občas něčeho dosáhla, teď má holka smůlu. Tohle už na mě neplatí. „Zlato,“ pokouší se na to jít jinak, „já vím, že je to pro tebe těžké, ale uvědom si, že tady z toho,“ udělá rukou velký kruh kolem sebe, „žijeme. Z toho ti platím šaty, kino i vysokou.“ Záměrně zvolila Tamařin žebříček hodnot. „Tak se laskavě zklidni, zavolej Lacovi, že se sejdete později, a pusť se do práce. Hosté se budou chtít projet, koneckonců to mají Ranč u dědečka
Ranc-u-dedecka-Tana-Keleova-Vasilkova.indd 7
7
12.3.2013 11:02:27
v ceně, proto musí být koně v pořádku, to dá rozum.“ Zářivě se na svou devatenáctiletou dceru usměje. „A mám pro tebe dobrou zprávu. Kino hraje i od osmi.“ Tamara znechuceně pohodí hlavou. „Jsi hrozná, mami!“ Julka se zasměje. „Já vím, děvče, ale stejně tě mám ráda.“ Tím pokládá celou věc za skončenou a odebere se k domu. Najednou zpomalí a vnímá jeho majestátní krásu. Před jedenácti lety zdědila dům po dědečkovi. Překvapilo ji to, ale hlavně nevěděla, co s ním. Byl příliš velký a daleko od města, kde žila. Bydlela v krásném luxusním bytě, měla svou práci, rodinu, kamarády… Dům na samotě jí byl k ničemu. Všechno se změnilo před deseti lety, když jí Karel znenadání oznámil, že se chce rozvést… Dodnes si pamatuje ten pocit, který se jí rozlil po těle, a po něm následoval smích. Nevěřila mu. A jak by taky mohla? Jejich manželství nemělo chybu. Milovali se, rozuměli si, měli dceru, kterou oba zbožňovali, společné zájmy, přátele… Rozvést? Hm, to má být vtip, že jo? smála se. Věřila sama sobě i svému životnímu partnerovi, věřila jejich lásce. Políbila ho a odkráčela do kuchyně připravit něco na zub. Byla přímo posedlá zdravou výživou a podle toho i vařila, bez ohledu na to, jestli to jejím nejbližším chutná nebo ne. Dělám to pro vaše dobro, krčila rameny, když zděšeně hleděli do talíře před sebou. Proso je zdravé. I pohanka, oves, kroupy… A vůbec, vždyť to víte sami, končila pokaždé svou přednášku, než usedli ke stolu. Já to myslím vážně, ozval se za jejími zády hlas muže, s nímž žila dvanáct let a kterého milovala odjakživa. Doslova a do písmene. Karel se jí líbil už ve školce… on si jí všiml až o pár let později. Přesněji na gymnáziu, když jí bylo patnáct. Byl její první láska… i poslední. Od něj se odvíjelo její vnímání světa, její myšlení, ona celá… Jak vážně? ohlédla se na něj přes rameno a přitom vyndávala z mrazáku filé z lososa. Chci se rozvést, zopakoval Karel. Jeho slova zůstala viset ve vzduchu, a když se otočila a ko8
Ranc-u-dedecka-Tana-Keleova-Vasilkova.indd 8
Táňa Keleová-Vasilková
12.3.2013 11:02:27
nečně se na něj podívala, poznala, že to opravdu myslí vážně. Přečetla si to v jeho očích. Ale… vždyť… koktala, pak raději zmlkla, aby neřekla, co měla na jazyku. V srdci. Ale vždyť já tě miluju! křičelo všechno v ní a lámalo ji na kousky. A drtilo život, který měla tak ráda. Nechtěla na něm nic měnit… Celé ty roky po rozvodu byla ráda, že to tehdy nevyslovila. Až později se dozvěděla, že by to stejně bylo zbytečné. Obvyklý scénář. Její manžel čekal dítě s jinou. S mladou, bezcitnou holkou, které bylo fuk, že leze do postele se ženáčem. Nemohl se k ní otočit zády, musel se zachovat zodpovědně. Miminko ho přece potřebuje. Co na tom, že ho stejně potřebovala i jeho dcera? Potom už šlo všechno rychle. Prostě se jednoho rána probudila a věděla, že musí odejít. Z bytu, který jí připomínal léta, co už se nevrátí, a jen ji utvrzoval v tom, že už nic nebude jako dosud, bez ohledu, že to nechce, tak hrozně nechce… a který bolestně jitřil bolest v jejím nitru. Z města, kde všechny ulice, kavárničky a zákoutí patřily jim dvěma. Od lidí, kteří na ni teď pohlíželi s lítostí a ptali se: Tak jak? Už ses z toho dostala? Bože, jako bych měla chřipku! Jako by stačilo pár dní v posteli, pít čaj s medem a dopovat se vitamíny. Jako by nevěděli, že srdce se léčí mnohem déle… V práci dala výpověď, sbalila si věci, odhlásila Tamaru ze školy, objednala stěhováky… a definitivně ten byt opustila. Odstěhovala se na samotu. Pousměje se. První rok byl hrozný. Zápasila s pavouky, prachem, špínou a Tamařinou nechutí. Dcera ji ze dne na den začala nenávidět, protože musela opustit své milované město, kamarádky a spolužáky, školu, prostě všechno, co tvořilo její svět. A zápasila i s nedostatkem peněz… veškeré zděděné i našetřené peníze vložila do přestavby starého, zpustlého domu. Vzala si úvěr, půjčila si od bratra… udělala všechno, aby si splnila dávný sen. Sen, na který zapomněla v den, kdy ji Karel poprvé pozval na rande… Jenomže ten sen se po letech najednou vrátil. Ohlásil se s neuvěřitelnou silou a byl Ranč u dědečka
Ranc-u-dedecka-Tana-Keleova-Vasilkova.indd 9
9
12.3.2013 11:02:27
krásně barevný. A ona věděla, že za ním musí jít. Nebylo jiné cesty… Rozvod s Karlem jí svým způsobem zahrál do karet. Zůstala sama a byla přinucená naučit se žít úplně jinak, vlastně od začátku. Spolehnout se jen na sebe. Podařilo se mi to, pomyslí si při pohledu na dům. Dala ho předělat tak, aby vypadal jako ranč z jejích snů. Teď hledí na bílé stavení s dřevěnými okny a dveřmi, s dřevěnou verandou, která se táhne po celé jeho délce, a pocítí pýchu. Zadostiučinění. Ano, vyplatí se jít za svými sny. Věřit jim i sobě. I když je to těžké. I když cestou padáš na hubu, válíš se v prachu a máš pocit, že už nevstaneš. Protože člověk má v sobě neuvěřitelnou sílu. Touhu žít. A schopnost nevzdávat se… Vchází do domu a spokojeně se rozhlédne. Přízemí zařídila pro sebe a Tamaru, jednoduše a účelně, ve venkovském stylu. Podlahy jsou dřevěné stejně jako stropní trámy. Je tu prostorná kuchyň propojená s jídelním koutem, vyjímají se v ní starodávná a hlavně funkční kamna s troubou, kuchyňská linka je z dubového dřeva a za dubový jídelní stůl se vejde osm lidí. Televizní kout dýchá prostorem, je v něm hezká stará komoda a dva ušáky – každý jiný, ale Julce se právě proto líbí. Tamara okupuje červený, jí patří ten větší, v barvě zralého obilí. V přízemí jsou ještě dvě malé ložnice a koupelna se záchodem. A spíž, Julčina pýcha. Horní patro zařídila pro hosty. Od začátku jí bylo jasné, že jako veterinářka se v této pustině neuživí. Potřebovala něco jiného, tvořivého, nevšedního… Netrvalo dlouho a věděla přesně co. Svůj ranč bude pronajímat hostům. Nabídne jim pohodlí a klid, tichá rána, malebné dny a možnost projet se po okolních loukách na koni. A domácí stravu… S vervou se pustila do práce. Najala četu dělníků, dokonce sama vyhrnula rukávy, byla stavbyvedoucí i architektkou zároveň. Velký pokoj nechala předělat na společenskou místnost s krbem a pohodlným sezením, s jídelním koutem a samozřejmě kuchyňkou, kdyby si hosté chtěli sami vařit. Jenže lidé dávají přednost ubytování s polopenzí, pomyslí si a hezkou tváří jí přelétne stín. I ti, co přijedou zítra. Dva páry. Pronajali si 10
Ranc-u-dedecka-Tana-Keleova-Vasilkova.indd 10
Táňa Keleová-Vasilková
12.3.2013 11:02:27
dva pokoje na celý týden. To je super, ne? Jo, až na maličkost, že jim nemá kdo uvařit. Mária, moje jediná pomocnice a kuchařka v jedné osobě, mi zničehonic včera oznámila, že se vdává… a odchází. Jen tak, ze dne na den! Jak teď narychlo někoho seženu? Sáhne pro jablko do dřevěné misky na stole a s chutí se do něj zakousne. Až v tu chvíli si uvědomí, jaký má hlad. Koukne na hodinky, budou tři. Fajn, a my jsme ještě neobědvaly. Na vyváření ale nemám vůbec čas. Musím uklidit pokoje pro hosty. Převlíknout postele, umýt podlahy, utřít prach na nábytku, dát do váz čerstvé květiny… Od začátku si dává záležet na detailech. Vytušila, že jsou důležité, i na nich závisí úspěch jejího podnikání. A měla pravdu. Od května do října má ranč plný hostů a najdou se i tací, kteří dávají přednost zimnímu pobytu. Chalupě zaváté sněhem, hodinám stráveným na procházkách po okolí, z nichž se vracejí s červenými nosy do teplíčka u krbu. Jsou dny, kdy se ani na chvilku nezastaví. Najednou na ni padne únava. Udělá si kávu, osladí ji a přidá mléko, a s hrnkem v ruce vyjde ven. Sedne si na kamenný schod a nastaví obličej slunci. Paráda! Dokázala bych tu takhle sedět i tři dny v kuse. Hm, to by bylo fajn… jenže kdo by se o všechno postaral? Tamara zítra odjíždí do školy a já tu zůstanu úplně sama. Se čtyřmi hosty na krku. Ta Mária mi pořádně zavařila! Na chvilku podlehne světobolu, ale vzápětí se oklepe. Dopije kávu, ještě jednou se spokojeně rozhlédne po dvoře zalitém májovým sluncem, pomine fakt, že by ho měla pořádně uklidit, a opět vchází do domu. Pod nohy se jí připlete její věrný společník, bobtail, kterého si pořídila před dvěma lety. Další splněný sen. Vždycky toužila mít bobtaila, jenže Karel byl zásadně proti. Prosím tě, nač ti bude taková obluda? Samý chlup a oči nikde. Náhodou to jsou úžasní psi. Milí, věrní a přítulní… jako medvídci. Na tulení máš přece mě, připomněl jí. Jenomže to bylo v minulém životě. V tom novém Karel Ranč u dědečka
Ranc-u-dedecka-Tana-Keleova-Vasilkova.indd 11
11
12.3.2013 11:02:27
není… zato je tu ranč, koně, bobtail a předsevzetí, že to zvládne. Všechno a dobře… Skloní se k psovi a pohladí ho. „Kde ses mi toulal, co?“ Bobeš zavrtí ocasem a vzápětí se jí stočí k nohám, neklamný znak toho, že by se rád pomazlil. „Teď ne,“ zavrtí Julka hlavou a dává prázdný hrnek do myčky. „Teď musí panička pracovat, víš?“ Bobeš se zatváří nešťastně a ona s úsměvem vyběhne nahoru do patra. Julka prochází horním poschodím a nadšeně přitom pokyvuje hlavou. Neuvědomuje si, jak je půvabná, a o to víc vyniká její kouzlo. Celé dny tráví venku, stará se o ranč, zvířata a hodně jezdí na koni, její postava proto nemá chybu. Zadek a nohy by jí mohla závidět kdejaká dvacítka. Ohebná je jako proutek, štíhlá a pevná. Vlasy barvy zralého obilí má spletené do tlustého copu, aby jí nepřekážely při práci, na sobě má džíny a přiléhavé modré tričko, které ladí s jejíma očima. Bosky ťape po dřevěné dlažbě, prochází postupně všech pět pokojů a otevírá okna. Celé patro se rozjasní sluncem a provoní čerstvým vzduchem. Pět místností a každá je jiná. Její nejoblíbenější je modrý pokoj, a právě ten si pronajali zítřejší hosté. Dominuje mu velká dřevěná manželská postel s modře proužkovaným povlečením, starodávná skříň a dřevěná truhla pod oknem natřená namodro. Samozřejmě Julčina práce. Truhlu objevila spolu s dalšími poklady hned první den, co vstoupila do domu. A přestože byla odřená a prožraná červotočem, věděla, že vyhodit ji by byl hřích. Vydrhla ji u studny na dvoře, opravila, co svedla, natřela olejem a nakonec modrou barvou. A celý pokoj pak sladila s ní: povlečení i kobereček před postelí. Na okenním parapetu stojí modrá váza, v podvečer do ní natrhá květiny. Ne, raději až ráno, aby byly svěží. Na zdi visí jediný obrázek – dílo jejího dědečka, po němž dům zdědila. Celý život se věnoval malování a zanechal po sobě mnoho hezkých obrazů. Na tomhle je pole při západu slunce. Jul12
Ranc-u-dedecka-Tana-Keleova-Vasilkova.indd 12
Táňa Keleová-Vasilková
12.3.2013 11:02:27
ka se u něj na chvíli zastaví a nasává jeho energii… Cítí vůni dozrávající pšenice i ubývající teplo zapadajícího slunce. Posmutní, jako pokaždé, když si na dědu vzpomene. Milovala ho. A jak by taky ne? Když jí zemřela máma a otec se na ni vykašlal s tím, že on se přece nemůže sám starat o osmileté děcko, byl to právě děda, kdo se ujal její výchovy. Dal jí tolik lásky, že by jí to leckdo mohl závidět. A naučil ji rozumět zvířatům a přírodě. Nebýt jeho výchovy, nemohla by se sem po rozvodu přestěhovat. Nepřežila by tu… Setřese ze sebe nostalgii a pouští se do práce. Povléká peřiny, vlhkým hadrem setře prach, mopem podlahu. Potom přejde do vedlejšího pokoje. Je laděný do žlutooranžových tónů a působí, jako by v něm neustále svítilo slunce, přitom opak je pravdou. Je orientovaný na východ, a tak si pokojík a jeho hosté přes den užijí slunce jen málo. Právě proto volila veselé, sluníčkové barvy. Povlečení je pastelově oranžové, samozřejmě pruhované, a obraz na zdi má nažluto natřený dřevěný rám. Následuje místnost laděná do zelených, další do hnědých odstínů, tu Julka nazývá „pánský pokoj“, a poslední do odvážně červených. Nechce uklízet, až když tu budou hosté ubytovaní, aby nerušila jejich soukromí. Její pohyby jsou zručné a úsporné, vždyť toho musí dnes ještě hodně stihnout. Uvařit a pak si sednout ke knize příjmů a výdajů, jako vždy na konci měsíce… Nakonec se pouští do úklidu společenské místnosti. Její pýchou je masivní nízký dubový stolek, ideální k rozložení společenských her a odkládání sklenic, který stojí na měkoučkém zeleném koberci blízko krbu. Okolo něj jsou rozložené obří polštáře v různých pastelových barvách, které slouží místo křesel. Pod oknem je malá, ale šikovná kuchyňská linka zhotovená na míru z dubového dřeva, nechybí ani malá lednice a myčka nádobí, a je tu i barový pult se dvěma vysokými židlemi. Myslela jsem na všechno, pochválí se s úsměvem Julka. Vydrhne lednici, umývadlo, přejede linku, skříňky a police, zkontroluje talíře, sklenice, hrnce… Tak, to by bylo… Podívá se z okna a s překvapením zjišťuje, že slunce už ušlo Ranč u dědečka
Ranc-u-dedecka-Tana-Keleova-Vasilkova.indd 13
13
12.3.2013 11:02:27
hodný kus cesty. Mrkne na hodinky, bude pět. Páni, nejvyšší čas něco sníst, nebo omdlím. Nemluvě o Tamaře. Přepadnou ji výčitky svědomí, a tak rychle uklidí čisticí prostředky, kbelík, mop a hadry do malé místnůstky šikovně skryté za krbem, a seběhne dolů do kuchyně. Dává vařit přírodní rýži a pouští se do čištění a krájení zeleniny. Mrkev, lilek, žampiony, cibuli a česnek zprudka osmaží na olivovém oleji, pak zalije trochou vody a nechá dusit. Na okenním parapetu pěstuje v keramických květináčích různé bylinky, teď odstřihne trochu pažitky a tymiánu pro vůni. Jde do spíže, ukrojí z velkého bochníku kus ovčího sýra a vrací se do kuchyně. „Krásně to voní!“ prohodí Tamara, prolítne kuchyní a mizí v chodbě. Julka vyběhne za ní. „Počkej přece, za pět minut je to hotové.“ „Nemůžu, mami, Laco mě i tak zabije.“ Podívá se na hodinky. „Mám dvacet minut skluz.“ Venku nasedne na kolo, zavolá „tak ahoj!“ a mizí Julce z dohledu. Co asi jedla? bleskne jí hlavou. Chleba, co jiného? Znovu ji přepadnou výčitky a zároveň si v duchu slibuje, že od zítřka se jako máma polepší. K snídani udělám lívance z pohankové mouky s domácím malinovým džemem a… Vtom se zamračí. Tamara přece zítra odjíždí do školy. A za dva dny ji pak čeká zkouška. No a? Snídat přece může. Nechce teď myslet na to, že se dcera celou dobu skoro neučila. Přes den se starala o koně nebo se na nich společně projížděly po loukách, večer randila s Lacem. Mávne rukou a vrací se do kuchyně. Co od ní chci? Je jí devatenáct, chce žít. Milovat. Vyzkoušet všechno, co doteď nezkusila… jen aby jí něco neuteklo. Nejsou všichni v jejím věku stejní? Nebyla jsem taková i já? Vypne hořák pod hrncem s rýží, vmíchá do ní dušenou zeleninu a nandá si na talíř. Porci posype kousky ovčího sýra a pažitkou. Sedne si ke 14
Ranc-u-dedecka-Tana-Keleova-Vasilkova.indd 14
Táňa Keleová-Vasilková
12.3.2013 11:02:27
stolu a hltavě se pouští do jídla. Jen co si to uvědomí, zvolní tempo. Jíst se má pomalu a radši míň než víc. Ví, že pokud jde o stravování, je poněkud ujetá, ale nemíní na tom nic měnit. Ovlivnila ji mámina nemoc. Zemřela v době, kdy Julka byla malá holčička, co věří pohádkám s dobrým koncem. Mámina rakovina ji z toho vyléčila… a její smrt jí nadobro změnila život. Nic už nebylo jako předtím, za vším, i za tím sebehezčím a sebečistším, cítila zlo. V dětství mělo podobu dravce s obrovským zobákem a černými křídly, na kterých ji chtěl unést z bezpečného domova u dědy… a dodnes se jí občas pošklebuje ve spánku. Vzbudí se a bojí se i dýchat. Naštěstí se to stává jen zřídka. Když byla malá, chtěla se stát lékařkou. Toužila všechny vyléčit… zachránit. Zrušit smrt blízkých, která v pozůstalých zanechá prázdno, pláč a smutek. Pocity, které jí byly po mámině smrti důvěrně známé. V období dospívání se v ní ale začalo cosi měnit… a zjistila dvě věci. Zaprvé, že lidský život se vždycky zachránit nedá, že jsou situace, kdy smrt vítězí nad životem, a zadruhé, že se zvířaty si rozumí lépe než s lidmi. V jejich němých tvářích vycítila oddanost a lásku. Bez přetvářky a lží. A tak se nakonec rozhodla pro veterinu, v čemž ji děda podpořil. Mámina smrt v ní ale zanechala hluboké stopy, a přestože se nestala lékařkou, po narození Tamary se rozhodla, že bude sebe a svou rodinu chránit před chorobami aspoň stravou, když už se ostatní uhlídat nedá. Ve městě se to ale dařilo mnohem hůř než tady na venkově. Slepice jí dávají čerstvá vajíčka se žloutky barvy zapadajícího slunce, od sousedů kupuje ovčí mléko a sýr a Jozef ze vsi jí jednou týdně přinese kbelík čerstvých ryb, které uskladňuje v mrazáku. Maso nejí, s výjimkou kuřecího, a kuřata si chová sama, takže ví, čím jsou živená, a ryb… Možná proto ode mě Karel odešel, pomyslí si už poněkolikáté, ale vzápětí zavrtí hlavou. To určitě! Přes den se cpal masem a klobáskami a mému domlouvání se jen smál. Kvůli stravě to fakt nebylo! Vtom se ozve na okenním parapetu telefon. „Ano, prosím?“ Ranč u dědečka
Ranc-u-dedecka-Tana-Keleova-Vasilkova.indd 15
15
12.3.2013 11:02:27
