Šrámkův Písek 2009 Den první - pátek 29.5. "On sbírá polední menýčka!" Vrrruuummm! Skříp! Křach! Ratatatatata! Prásky-kňů-grrr. "Ten defendr je takové tiché auto, že?" "Cože???" "Říkám, že motor toho auta skoro nejde slyšet!" "Co???" Meček, Jiřík, Jiříb a Markéta (jež se přifařila na poslední okamrk) vesele drkotali v křehoučkém landroveříku směrem k jihočeskému letovísku Písku. Tvořili přesnou polovinu kolony vysokozdvižného soumara, která vyrazila z Opavy brzy ráno. Rojík, Vajík, Melmen a Alena zvolili poněkud méně trampský způsob cestování - nasedli do květinového vozu, jímž se vykazoval Rojík, který přišel O PEL. Svou astrou jeli v koloně za defendrem, tudíž jeden řidič ležérně dráždil plyn na dvojku, zatímco druhý se zatnutými zuby přeřazoval na pětku v padesátce. Jistě rozumné řešení. "Hm. Tak třeba...křestní jméno Gotta. Byl to taky slavný český král." Filip okamžitě věděl, že má pokračovat ve skrytém slovním fotbálku na -EL- a ne na -IV-. "Vzorek. Něčeho." Minuta ticha. "Cože? Jaký vzorek? Zkus to víc popsat," nechápavě se na Filipa otáčel řidič Jiříb, zatímco auto prudce najíždělo do příkopu. "Například koberce," úlisně pravil Meček. Tetelil se, kterak nás pěkně doběhl. "Vůbec nevíme." Filip se vítězoslavně zasmál: "No přece elaborát!" Inu, Filip jest učitelem češtiny. Ten to musí vědět. Asi aby zakryl mírně nejasnou sémantickou problematiku tohoto slova, vytáhl flašku zlatého amundsena. Má přece dneska narozeniny. Dlouho přemýšlel, co za alkohol do auta koupit a nakonec se rozhodl, že solidárně pořídí amundsena, protože Rojík jej má velice rád (tu vodku!). Však se taky nezapomněl Robertovi na příštím odpočívadle pochlubit prázdnou flaškou. Když přijížděl landrover na parkoviště, Rojík před něj hbitě vběhl a odhalil své pružné pozadí. Zřejmě počítal s tím, že Jiří Blata přibrzdí. Zmýlil se... Ztratili jsme se. Někde někdo asi blbě odbočil a my bezcílně drkotali po šutrech, dírách, hlíně a mrtvých syslech (české silnice první třídy). Nakonec jsme rozhodli, že se sejdeme na Rohlence, známém to brněnském hnízdě vyčerpaných cestujících. Filip s Markétou s důrazným frkotem pohrdli kapitalistickou továrnou na přípravu černošských dětí - McDonaldem a vydali se do nekapitalistické továrny svobody a rovných
příležitostí (jakési velice nevábně vypadající české bistro). Bolek Polívka, sedící u nejbližšího stolu, se zděsil. Přicházející nekonvenčně oblečená dívka s rudou hřívou a vytáhlý dlouhovlasý punker nebohého -svým bílým rozčepýřeným vousem bezdomovce poněkud připomínajícího- herce vyděsila. Když se ještě Filip zastavil a začal mu dlouze a upřímně po anarchisticku zírat do očí, Bolek měl jasno. Teď to přijde: "Helé - to je ten slavný heréc! No podívej se na to. To není možné! No jste to vy? Že jste to vy! Nebo nejste? Jstééé! To je supér! Udělejte nějakou scénku. Vždyť vy to tak umíte. Udělejte scénku, tak se neupejpejte!" Bolek Polívka se zmýlil. K trapasu nedošlo a Filip s Markétou si uvolněně objednali pizzu. Spravedlivě se pak rozhořčovali, nadávaje na velkého rychlosatana, když je Jiříb za dvacet minut zuřivě poháněl k autu. Italskou těstovinu museli dojíst na koleně. Vzhůru do Písku! První destinací byl Tábor. Zde měla být vyložena Alena. Prý někde u polikliniky. Počalo klaustrofobické bloudění hustým provozem. JiříB se po několikáté s autem otočil (má vynikající rejt - na otočení volantu objede celý Strahov). Všiml si zírajícího policisty, zazubil se na něj a prudce odjel. Cajt zastavil Roberta. "Pane řidiči, víte, že stojíte v protisměru?"¨ "Ale já jsem přijel z té křižovatky - jel jsem správně," hájil se Rojík. "Aha. No a proč teda stojíte opačně v té jednosměrce?". Dobrá otázka. "No. No. Víte, víte, my jsme z Opavy." Policajt se ušklíbl. "Z Opavy říkáte? Tak to je jasný. Můžete jet." "Dík." "Jo, ještě něco - ten modrý landrover jel s vámi?" Rojík chvilku uvažoval, zda má mystifikovat, ale pak usoudil, že Jiříb má také alibi, že je z Opavy. "Ano, ten jede s námi." "Helé, tak mu vyřiďté, žea dneská měl v Táboře vobrovský štěstí. Ale to je jasný, když jste vod Vopavy, viď? Tak jeďte, ať nepřijedete dýl, helé." Rychle pryč! Do Písku jsme dorazili kolem čtvrté hodiny odpolední. Dojeli jsme na nějaké parkoviště. Co dále? Rozhodli jsme se obrátit na organizátora Filipa. "Mečku, kam teď máme jít?" "Nevím." "Aha - ty nevíš adresu?" "Absolutně nemám ponětí." "A kde budeme ubytování?" "Netuším." "Hmm, no dobře. Tak zavolej té organizátorce Novotné a domluv se s ní." "Kde bych vzal číslo? Nemám, nenapsal jsem si ho." Inu a co teď? Padly návrhy běhat po Písku a úpěnlivě volat nějakou paní Novotnou. Ale pak jsme usoudili, že jich asi bude více. Naštěstí si Vajík matně povzpomínal na adresu, kterou umísťoval na web. Hustým lijákem a lezavým chladem jsme se prodrali do místního
kulturního domu. Který byl teda luxusní - velký, se sály, s bary, s restauracemi, s bělostnými záchody - tady se někdo vyřádil. Začaly se řešit peníze. Filip totiž v solidárním záchvatu nějak zapomněl započítat potencionální náklady a nahlásil jenom cenu za benzin pro jedno auto ("Nebudeme vykořisťovat, každý podle svých potřeb přece.") Naštěstí byla Lenka Novotná milá, krásná a úžasně fantastická a peníze nám (sice agresivně vrčíce) dodala navzdory Mečkově organizaci (teď nemyslím ČSAF, ale způsob, kterak Filip domlouval festival). Mezitím, co se koník dohadoval o mrzký mamon, Jiřík a Rojík si prohlédli programy festivalu. Copak pěkného tam asi ten hrdý anarchista napsal? V programu nebylo: herecké obsazení, zmíněn Jiří Blata(!), zmíněno, že máme klavírní doprovod, webové stránky, kontakt, o čem je Hra, kult malého bílého psíka. V programu bylo: Mečkova interpretace Hry ("Rituální patos místy kontrastuje s absurditou..."), výrok, že Hra je teda asi lepší než Rys (diváci v Čechách určitě znají dopodrobna všechny naše hry), Jakub Holeš (který právě vytahoval housky)... Melmen mi pak ukazoval, co všechno Filip do Písku posílal (a co naštěstí neotiskli). Byla tam dokonce i jedna úplná zhulenost, která končila "...malá čivava podpálila osmdesát Eiffelových věží. Hrpfffff. Frrrr." Proti tomuto humoru nic nemám, ale posílat to na celostátní festival? Když jsem toto Mečkovi později vyčítal, zahořklý Filip se hluboce urazil s tím, že se podle něj jedná o zatím nejlepší propagaci, kterou jsme na festivalech měli. Taky názor. (Čteli to právě, předpokládám, že se popadá za břicho smíchem, kterak pěkně demagogicky po steigerwaldovsku upravuju jedinou správnou pravdu - že festival byl zorganizován výborně). Rychle jsme se vydali na ubytování, abychom stihli zahájení v 17:00. Byli jsme umístěni na jakémsi internátě. SprchaWCelku vyhovovala, protože byla pro dva pokoje, toaleťák si trůnil na každé posteli a potrhané povlečení laškovně mrkalo - pohoda. Spokojeně jsme zavrněli. Namířili jsme si to přímo do Divadla Pod čarou. Tento prostor byl zrekonstruován a doslova vydupán z rozpadající se ruiny usilovným snažením a pílí bandy dobrovolníků (momentálně jim samozřejmě město chce divadlo zabavit pro komerční využití - vidle na ně!). Divadlo působilo velice příjemně. Byl zde bar (proto říkám příjemně), boční posezení, tma, lidé s IQ Mount Everestu (myslím výškově, ne té hory) a nechyběla ani ryzí undergroundová atmosféra. Ta počala nabírat na obrátkách s oznámením, že představení se posouvají, protože porotci uvízli v Praze a nejsou schopni se vyklesnout. Prý se ale nemusíme bát, soubory byly požádány, aby svá představení patřičně zkrátily. Nu, vyjdou na scénu a ukloní se - ušetříme čas. Proboha! Už zunk! Je to nějaké vyčerpávající! Vybrali jsme si jedno boční posezení (nebo jak tomu sakra říkat - prostě stůl a židle vydloubané v jeskyni ve stěně) a zde konečně vysáli duši nějakým pivům. Přichází Lenka Novotná, hlavní organizátorka festivalu se žlutou igelitkou, plnou propagačních materiálů: "Vy jste DiVySo, že? Já jsem vám něco donesla a přišla jsem se s vámi usmířit." Filip se usmívá a dobrácky odpovídá: "Ale Lenko, vždyť my jsme se na vás vůbec nezlobili." Lenka mírně šokovaná. "Ale já na vás ano!"
Později Filip faux pas vyřešil pomocí zeleného panáka (nemyslím Martina Bursíka). Porotci dojeli a začalo první představení - THeatr Ludem, Ostrava. Hrála zde porotkyně z Nového Jičína Hana Galetková, která nás na Oponě vcelku chválila. To jsme zvědaví. Tři bizarně oblečené sestry zahájily sled pohybových situací. Místo mluvy používaly blábolivé zvuky. Hodně a nahlas jsme se smáli, protože nám to připomnělo určitý typ činností na našich večírcích na chatě. Třeba, když jedna sestra "dělala, že je pan lžička a jde ulovit buačičáčka" (já jsem to alespoň takhle interpretoval). Markéta seděla stranou a slyšela jenom zvuky. Byla pevně přesvědčena, že se jedná o hromadnou soulož. Na druhou stranu je třeba říct, že představení bylo opravdu profesionálně pohybově připraveno, režijně pevně vedeno a bylo kvalitní. Avšak trošku mimo naši rozlišovací schopnost. Další představení se odehrávalo až daleko v kulturním domě, takže jsme se rozhodli zůstat v DPČ ("dělníci pilují Čeňka" - NE, "Divadlo pod čarou - ANO). Zde jsme sáli jako vibrafon známé značky Saito. Následovalo divadlo Smršť Kopřivnice. Melmen, Rojík a Vajík raději rychle utekli na pizzu, ale zbytek se rozhodl přece jenom trošku umělecky nakrmit, když se tedy nacházíme na tom slavném divadelním festivalu. Pohybová primitivnost o drogách se mi líbila asi jako jedinému. Po tomto jsme se přesunuli do KD ("kapybary dusné" - NE, "kulturní dům" - ANO), kde jsme očekávali představení Libereckého Studentského Divadla. Meček objevil jakéhosi spícího starce. Začal dloubat do Jiřího a na pána ukazovat a smát se mu. "Dívej, Jiří! Na toho starého pána! Jak spí! Takový pán, húúúúúúúú! Púúúú. Tudla!" "Mečku! Ty debile! To je profesor Císař - jeden z nejuznávanějších českých teatrologů a člen poroty!" Liberečtí týpci kutili, že nejsou LSD, ale divadlo. Podle mě by udělali lépe, kdyby si to LSD píchli a začali hrát. Byla to jakási pseudoinscenace o tom, jak se nezvládá hraní divadelní hry. Žádný vtip - moc troubení na roury. Jediný klad jsem viděl v tom, že dvě herečky vyšly na jeviště v podprsenkách. To byl pro mě silný a neobvyklý zážitek, nad kterým budu dlouho přemýšlet. DVS hop do DPČ (naprosto legitimní významový episémion!). Zde jsme chtěli zunkat a případně sledovat diskuzi, která měla otevřít mladým divadelníkům nové obzory. Uff, to bylo vyčerpávající. Slova, intelektuálnost, moudrost, umění, filozofie, teatrologie. Jenom rozbor prvního představení trval něco přes hodinu. Naprosto mě fascinovalo, jak se dá tolika slovy a tolika způsoby vyjádřit, že "inscenace neměla výraznou pointu, která by jí dala větší smysl". Snažili jsme se hutně dolévat pivy. Meček byl zprvu natěšen a očka mu zářila, když slyšel, že "tato diskuze bude spíš o neformálním povídání", ale postupně ochládal utopen v mořích nekonečných intelektuálních monologů. Už pomalu usínal, když tu se konečně někdo zeptal, jestli nejsou komentáře. Filip ožil a zuřivě se hlásil. "Mečku! Ne! Tohle představení jsi neviděl! Na tom jsme nebyli!" Meček se aktivně hlásí dál. Moderátor si ho už pomalu všímá.
"Mečku!!! Tohle jsi neviděl!" Jiří už řval. Možná by byla legrace vidět Mečka, kterak erudovaně povídá o něčem úplně jiném, ale DVS by pak opravdu působilo jako banda totálních mloků. Naštěstí Meček ruku stáhl (z kůže). Ještě za zmínku stojí scéna, kdy Robert oblehl záchod podčárového divadla s opravdu velkou potřebou a Vajíka zaměstnal jako hlídače dveří (které byly bez zámku, později to tuším JiříB řešil tažným lanem z auta). Akustický doprovod byl zřejmě velice výrazný, protože se dostavil mladý intelektuál, aby Roberta napomenul, že ruší diskuzi. Trpělivost docházela, netrpělivost přicházela. Vrhli jsme se hledat vhodnou putyku. Jiříb a Markéta byli však unešení krásou vznešených slov, a tudíž se rozhodli zůstat. Ostatní počali kráčet promrzlým Pískem a hledat vhodný podnik. Samozřejmě všechny narvané jako Paroubkovo břicho. Filip zahlédl číšníka, kterak uklízí venkovní stoly. Žaluzie zavřené, v restauraci zhasnuto. "Jé, támhle určitě bude otevřeno!" zajásal Meček "Mečku, tam ten člověk evidentně zavírá!" nevěřícně reagoval Rojík. "Ale vůbec. Ty jsi kapitalista. On jenom sbírá polední menýčka – prosím vás, za kolik máte pivo??" Robert se podíval na hodinky, které ukazovaly jedenáct večer a číšník Filipa odmítavým posunkem poslal ke svobodnému podnikateli (k ďáblu). Domotali jsme se na privát (internát), kde měla být prý někde schovaná Markétina vodka. Avšak byla důkladně ukryta a zamaskována a my se postupně uložili ke spánku. Po příchodu pár Jiříbů a Markét začala na našem pokoji podivná chlámavá komedie. V hlavní roli - vafle. Režie - Markéta a její petrolejová vodka. Produkce - Markéta nepije a vůbec nedala sama vodce zabrat. Scénář - holky prostě nedokážou najít vhodný hrnek! Den druhý - sobota 30.5. "To je noha, to je noha!" Ráno! Ach hluboká ráno v mé hlavě přestaň bolet! Kecám, kocovina byla minimální. Vyhrabali jsme se z nor a počali se prudce sprchovat (nikoliv navzájem). Sprchový kout měl svou duši a my jsme vážně uvažovali, že bychom jej zevnitř naplnili až ke stropu a posléze v něm plavali ve stylu okurky v láku. A kdyby někdo otevřel dvířka, aby se podíval... Rozhodli jsme se zajít na snídani (tedy ne zemřít). Někam do města. Avšak hledání vhodných snídaňových pohoštění nám nejde. Skončili jsme v poměrně drahé pizzerii, kde jsme si objednali na snídani pizzu. Filip jenom zamručel něco ve stylu "kořistění-kapitáldraho" a znechuceně odešel. První ranní inscenaci jsme tudíž nestihli, avšak na druhou jsme se pyšně vydali. A konečně to stálo za to. Někdo, Jaroměř - Ve dvě na hruškách II. Dva manící hráli jakoby loutkové divadlo na glóbusu, nachytali Smrt na hruškách a nechali přelidnit planetu. Pak to Bůh musel všechno odmrskat a začít znovu. Vtipné, zábavné, chytré. Rozhodli jsme se koupit nějaké lidské štěstí. Nejlépe fernet s kofolou - není nad chuť kapek proti kašli. Objevili jsme jakýsi obchod, v němž trůnila hrdá paní. "Dobrý den, máte kofolu?"
"Ne!" "A dá se někde koupit?" "Na městě ne!" "A kde se dá teda koupit?" "Na městě ne!" "Aha. Na městě ne, dobře. A mohla byste nám poradit kde?" "Na městě ne!" Jiřík chtěl podotknout něco o správných předložkách, ale radši mlčel. Paní vypadala velice rázně a silně. Nakonec se nám podařilo ze sebejisté ženy vytáhnout směr. V Jednotě jsme nakoupili červené bejky a trochu tekutých jedů. No a nyní bylo konečně na čase připravit se na naše vystoupení. Zajeli jsme na internát pro věci a hurá uzpůsobit hudební sál ke Hře. Později jsme zjistili, že se druhý klavír nachází v hlavním sále. Proč jsme tedy museli hrát v hudebním? V každém případě to byly neskutečné kutičky, než jsme vyřešili experiment s židlemi, než jsme připravili pódium, než jsme nastavili reflektory, než jsme natáhli mikrofon (osvětlovači neviděli na jeviště), než Melmen zatemnil ohromná okna... Pokoušeli jsme se trošku opít, ale nedařilo se (pivo Platan v KD čepované je opravdu něco neuvěřitelně odporně grcavého - to říkám já, který mlsám Ambrosius za 3,50 ). Tyto okamžiky mám spojené s podivnou nervózně-psychotickou zelenou atmosférou. Do toho se Meček prudce urazil, protože tato citlivá duše již nemohla dále snášet mé nespravedlivé diktátorské poznámky ohledně "organizace" festivalu. Židle jsme rozmístili tak, že obě poloviny hlediště byly k sobě čelem - tudíž diváci hleděli na sebe. Později nám kritika vytýkala, že tento motiv zůstal nerozvinut a spoustu podobných moudrých řečí. To nebyl žádný motiv - to byla prostě legrácka na experimentální fesťák. Jak zareagujou lidi. Jenom "džouk" (jak píšou v místním bulletinu, který vycházel každý den a hodnotil představení). Po hledišti jsme rozházeli karty a šachy - taky to normálně neděláme. Prý to také zůstalo nerozvinuto (oni by se ti kritíčci neustále někam vinuli). Hru jsme trošku přehrávali patetickým neumělým herectvím, což bylo asi způsobeno nervozitou, nezkušeností a divným prostorem nedivadelního sálu. Hodně jsme přidávali - jako nebylo to nejhorší, ale mohlo to být asi lepší. Mám takový pocit, že nám ta Hra už nějak leze na mozek. V každém případě si naše představení část diváků užila a vcelku kladně reagovali. Smíchu bylo dostatek. Nejvíce se chlámal Melmen, který se během naší inscenace opil jak ten příslovečný klokan v nekonečnu. Bylo třeba vybrat kapitál z bankomatu, jelikož Písek na mě působil spíše jako tekutý písek na peníze. Rojík s Václavem s potměšilým chichotem tudíž nalákali JiříKa k bankomatu. Včera si s ním užili svoje. Velké skleněné dveře. První vstup šel otevřít pomocí karty. Kontrola oční sítnice nevyžádána. Ohromná vykachličkovaná futuristická místnost. Identifikujete se! Opodál další prosklené dveře. JiříK opět vsouvá kartu, ozývá se zvuk a laser kontroluje DNA. Průnik do střežené zóny C - přístup jenom na nejvyšší oprávnění. Výběr peněz. Návrat. Dveře zablokovány! Nereagují! Uváznutí! Životu nebezpečné! Zavolat na policii, aby JiříKa vyprostila z krutého objetí bankomatu? Ze zoufalství zmáčknutí vypínače světla. Dveře se
otevírají! Ha, teď víme jak na druhé! Druhý vypínač je sepnut - rozsvěcuje se světlo - vstup stále uzavřen. Merde! Podivný blikající spínač - dotknout se. Únikový prostor volný - ven! Tak tenhle systém musela vymyslet nějaká hodně chorá hlava. Vzhůru do DPČ. Měli jsme v plánu vynechat jedno představení (samozřejmě to nejkvalitnější, které bylo nominováno na Hronov) a zde shlédnout druhé. Avšak to, čeho jsme byli svědky, nás totálně konsternovalo. Soubor z Náchoda J.S.T.E. Artyžok a Dred totiž zkoušel. "P**o! Idiote jeden vymr*aný! Jak to hraješ?" ječel režisér na herce. "Co, ty do mě budeš dupat?" "Dělej, koko*e, nebo tě vyperu z divadla, p**o." opáčil lhostejně rejža. Dred zkoušel jakési křesťanské úchylárny, kdy zpíval polsko-české liturgické nápěvy ve tmě, za svitu svící a s osvětlenými kříži. Pracoval s provazy a chytře citoval záludně skryté motivy z Bible. Panenko Maria, to mě podeber teda! Hymnické nápěvy se střídaly s vulgárními nadávkami režiséra (který prý opovrhuje médii a s herci spolupracuje jenom, protože mu nic jiného nezbývá). Opravdu křesťanský přístup. Šokovaně jsme chroustali bramboráčky v absolutní tmě (výrazně intimní zážitek) a když na nás režisér zaječel "My tady zkoušíme, tak ticho tam sakra!", tak jsme se bryskně vypařili. Pomodlili jsme se za něj u Pána. Přemístili jsme se do jakéhosi herno-baru, kde jsme si objednali piva a počali rozjíždět různé hry. Macháček, beng, i ming-meng-mong. Dokonce jsme na chvíli zapojili Jiříba, než se rozhodl, že je třeba se najíst (dvě a půl sekundy). Jeho Luftwaffle povážlivě řídla pod vytrvalými útoky žaludečních letek (ve významu žaludek). K JiříBovi se připojil i Melmen s Rojíkem a sraz byl dán v DPČ, kde si vyslechneme zdrcující kritiku našeho rádoby kvazipadivadýlka. Nu. Seděli jsme na židlích a poslouchali názory porotců. Profesor Císař mluvil o abstraktních možných světech a Leibnizových monádách. Slovenský režisér Jan Šimko prohlásil, že u naší inscenace spal a že se pohybujeme jako slovenský hokejový tým - kde je puk, tam jsou všichni. Šimko byl v podstatně nejkonkrétnější - nepřehrávejte, neukazujte na sebe prstem, nehýbejte se jak slovenští hokejisté. To bylo fajn - to berem. Porotkyně Alena Zemančíková povídala o plevelných slovech typu "jako" - což teda moc nechápu. Napsala: "Pokud děláme improvizaci, tak bychom se měli těchto slůvek vyvarovat." Hra je poměrně pevně daný text. A "vysmahnu se coby papeží čumáček v kondomu" fakt zní divně. Pak vyšlo z děje, že si paní porotkyně zřejmě spletla představení. Vladimír Hulec nás přirovnával k Berušce (to je něžné) a líbila se mu myšlenka manipulace počítačových her. Různí diváci se taktéž vyjadřovali. Řekl bych, že v každém případě jsme zaujali - ať už v jakémkoliv smyslu. Postupně jsme se nenápadně vytratili, na další diskuze nám chyběla potřebná intelektuální kapacita (5-6 piv dvanáctek). Když Rojík s Václavem prchali na záchod (diskuze byla dlouhá), zastavil je studující divadelní kritik z Prahy a začal si s nimi dlouze povídat o Hře. Naši hoši však měli jiné priority, a proto se jali s milým kritikem loučit. V ten okamžik však přišla Krásně Úchvatná Nádherná Důvtipná Asertivní dívka a zapojila se do rozhovoru. Václav s Robertem náhle zapomněli na fyzickou nízkost a velkolepě se rozhovořili. Byla domluvena družba s Liberečáky.
Přesunuli jsme se do Pí, čarokrásného podniku. Pár Markét a Jiříbů si udělal vlastní program. Jak si JiříB zdatně obhájil: "Víš, Mečku, já mám hrozně velkou chuť...na tu vodku!" Cestou jsme potkali právě ony Liberečáky. "Co vy to vlastně hrajete?" tázali jsme se. "Ale totální hovadiny, abychom mohli chlastat na fesťáku!" Hned jsme si porozuměli. A když Severočeši vytáhli své dlouhé - CENZURA - , to byla teprve bžunda. Hráli jsme fotbálek, předváděli pantomimu. Přítomny byly i ony legendární dívky s podprsenkou. Špatná nebyla i naše vyprávěcí role-playing-game, kdy papež Jan Pavel II. konvertoval muslimy v Egyptě, zatímco na nedalekou loď hustě pršely ryby. A ryby chcaly a chcaly. V pozdních hodinách kolem půlnoci se Jiří s Filipem rozhodli raději opustit ostatní a stáhnout se na privát, kde potkali Markétu s Jiříbem, kterak rozjíždějí vodku s džusem (JiříB si vzal na pokoj Defender). Pozoruhodné bylo, že mi ten krakatitovitý patok najednou chutnal - schopnost etanolu bombardovat chuťové buňky je masakriální. Jiří Blata se neumělým patetickým herectvím přehrávání snažil přesvědčit Filipa, že je řádně opilý. Dostalo se mu jenom bujarého smíchu. Zpoza rohu se ozývá: "Taková Blata - prostě se neopije! Nebude pít! Jenom prsíčka by posiloval!" "Třísk - prásk - bum!" zvuk vyzáblého těla naražejícího na skříň a radiátor. "Prostě Blatík! Nebude pít nikdy! A jak to předstírá! Ha ha!" "BUM - PRÁSK - TŘÍSK!" Zatímco my jsme prováděli tato a další alotria s tím, že kolem dvou jsme šli spát, Melmen, Vajík a Rojík brutálně kalili s libereckou mládeží. Po zavření podniku se přesunuli na pokoj, kde vyváděli do brzkých ranních hodin. Melmen později prohlásil, že to bylo zvláštní. "To je noha, to je noha," asi po sté zopakovala liberecká dívka ukazujíc Jiřímu umělohmotnou končetinu. "No jo, furt." otráveně opáčil Melmen. "To je noha, to je noha!" "Vrrrr." "To je noha, to je noha!" "Tak do prdele už běž s tou nohou, sakra!!!" "To je noha, to je noha!" Den třetí - neděle 31.5. "Jsme v Písku" "Prosíme -křchhhh-, aby -křřřřřfjfh-stníci-křehchhhehhhe-sku odevzda-křřřřřřř-žní prádlo do křřřřřřřřř-hodin," prohlásil ráno rozhlas. Takže vstávat. Rychle jsme se dobalili a probudili ostatní. V pokoji Rojíka a Václava byl neskutečný zápach, Jiříb jej trefně přirovnal k odéru krmiva na rybičky, uzavřeného rok v neprodyšném igelitovém pytli. JiříK si oblékl své slušivé pončo (jednalo se o děravé povlečení) a začal všem vysvětlovat, proč že vlastně je čínská vrána. Bylo to zbytečné, všichni to dobře chápali.
Zatímco JiříK přelétal skříně, Melmen se probudil neskutečně opilý. Bylo nutno najít nějaký podnik, kde bychom se mohli dát do kupy. JiříK zamítl drahou pizzerii a inicioval hledání po Písku. Potkali jsme městského strážníka, který nás suverénním posunkem navedl kamsi za most. Parfumérie. Drogerie. Parfumerie. Drogerie. Parfumérie. Žádná restaurace. Sakra tihle píseční lidé musí být jako čínské děvky, to snad není možné! Nakonec jsme odkryli jakýsi podnik s velice milou a chytrou servírkou. Zajistili jsme si zde doplnění hladiny jak cukrů, tak alkoholů. Meček vytáhl nezávislou tiskovinu "ZDOLA", která popisovala boj za beztřídní společnost. Přesvědčili jsme Filipa, že opravdu nemáme potřebu dalšího toaletního papíru. Později se však tato parodie na ideologický balast využila při utírání rozlité koly. Markéta totiž tak zuřivě obhajovala svůj nesmysl, tvrdíce, že surikata není šelma, že sklenici převrhla a americké zubní rozpouštědlo bylo všude. Jistě, že to je šelma. To ví přece každý! Začali jsme hrát fotbálek, který jsme výrazně vyhecovali. Vajík s Rojíkem zuřivě stahovali výrazný náskok a kupili hecovitá hesla. Vítězství je na dosah! "Tak pojď! Jdeme, jdeme, jdeme! To dáme! Dáme! GÓL! Lamy!" jásají. "Vy smrdutci, my vás dáme! Šup! Lamy! Jo. Jo! GÓL!!! Hááá!" křičí. "Dáme, to dáme!!! Probohááááá! ŠŮŮŮŮŮP. GÓOÓÓÓÓÓÓL!!!! JOOO!" ječí. Jiří vstřelí Rojíkovi gól a vítězí. "No nic. Tak jdem něco dělat." Už nebylo co. JiříB jel napřed vyzvednout Mečka (který se šel podívat na ještě jedno představení) a já s Markétou jsme měli dorazit. Co mě vážně dorazilo, byl ženský smysl pro orientaci. Naprosto nepochopitelně jsme se vláčeli klikatými uličkami Písku. Myslím, že toto je další z věcí "o kterých by se nemělo mluvit", takže budu stručný. Prošli jsme několik romských ghett a stavenišť (podle mě dokonce několikrát ty stejné), abychom zjistili, že vůbec nemáme tušení, kde se nacházíme. "Řekl bych, že jsme v Písku." "Spíše v loji..." Zahájili jsme tvorbu scénářů, které by obhájily Markétinu totální lamost (já jen moudře kýval hlavou a radil, protože se nezorientuju ani ve vlastní předsíni). Když jsme počali rozvíjet tezi s útokem nadrženého chlapa, který mě chtěl znásilnit, zavolal Jiříb (samozřejmě, že jsme asi hodinu měli chytře vypnuté vyzvánění). Byl přesvědčen, že jsme šli někam chlastat. Naštěstí jsme se nakonec všichni shledali a vyrazili domů... -JiříK-
