Rakouská literatura žije. A jak! Napsal uživatel Tomáš DIMTER Pondělí, 03 Leden :53 -

Rakouská literatura žije. A jak! Napsal uživatel Tomáš DIMTER Pondělí, 03 Leden 2011 17:53 -

Pro nezainteresovaného pozorovatele se může rakouská literatura jevit jen jako regionální odnož velké literatury německé, tím spíše dnes, kdy autoři usilují o to, aby byli vnímáni jako součást hlavních proudů než jako příslušníci „jen" národní literatury.

Rakouská literatura měla vždy velmi těžkou pozici: její existence bývala popírána a její specifika ještě častěji zesměšňována. V průběhu posledních padesáti let se proto řada literárních vědců snažila definovat nejrůznější odlišnosti od písemnictví německé provenience, například poukazem na bytostný katolicismus zaalpské literatury nebo využíváním specifických výrazových prostředků.

Jako neudržitelné se jeví ospravedlňovat existenci rakouské literatury z hlediska jazyka, tím méně z distribuce textů, jelikož většina beztak vychází v Německu a i přes lexikální odlišnosti je němčina rakouská pro německy mluvícího čtenáře bez problémů srozumitelná. Stejně tak problematické je i Hofmannsthalovo pojetí, podle něhož rakouský člověk je člověk barokní, jenž se orientuje na věci nadpozemské stejně jako na pozemské radosti.

Vynikající interpretaci rakouské literatury podal italský germanista Claudio Magris ve své diplomové práci z roku 1963 s názvem Habsburský mýtus. Podle Magrise rakouskou literaturu určuje jistá retrospektiva: proměna skutečnosti ve znamení „habsburského mýtu", idealizování minulosti, starého mocnářství, císaře a „pomalosti", tedy útěk před skutečností do utopie, pohádky a řádu. Jinými slovy: habsburský mýtus je záměnou jedné reality (historicko-společenské) za jinou (fiktivní a iluzorní). Tato proměna sice platí pro dílo Roberta Musila, Stefana Zweiga nebo Arthura Schnitzlera, v ironické verzi též pro Karla Krause, ale těžko bychom ji aplikovali na současné texty.

Válečná zkušenost zatočila s velkým vyprávěním a románovými koncepty. Navíc hned po roce 1945 sílily v Rakousku snahy vrátit se k předválečnému epigonálnímu klasicismu, věnovat se krásám vlasti a života, a moderní literaturu odsunout do malonákladových časopisů nebo nejlépe rovnou mimo Rakousko. Příznačný je v této souvislosti výrok ministerského předsedy a pozdějšího spoluzakladatele Rakouské lidové strany Leopolda Figla na adresu literátů, kteří před válkou emigrovali do USA. „Jen ať si dál hoví ve svých křesílkách. Ať si zůstanou tam, kde byli ve chvíli, kdy druzí trpěli ve jménu Rakouska." Tato výzva byla určená Franzi Werfelovi,

1/9


Hermannu Brochovi nebo Robertu Musilovi, kteří koncipovali strukturu moderního románu a svým dílem dokumentovali rozpad Rakousko-Uherska.

Poválečné nadšení vyústilo v rozchod s modernou a jejími projevy. V nakladatelských domech se usadili autoři, kteří aktivně prosazovali návrat k předválečné minulosti. Ve slavné řeči v roce 1945 přednesl spisovatel Alexander Lernet-Holenia tezi, že rakouští autoři „nemají zapotřebí koketovat s budoucností a vytvářet mlhavé projekty; my jsme v nejlepším a nejhodnotnějším smyslu vlastní minulostí."

Paradoxním vyvrcholením snah o uznání rakouské literatury jako nezávislé na německé, je vydání zásadní antologie Österreich heute (Rakousko dnes) v roce 1978 významným východoněmeckým nakladatelstvím Volk und Welt. Jedinečnost rakouské literatury tak jako první potvrdili soudruzi z NDR. Jenže tím spíš sledovali vlastní zájem, jelikož sami velmi usilovali o uznání východoněmecké literatury jako nezávislé na „západoněmecké". Pro východoněmecké politiky a literární vědce bylo nabíledni, že tu správné, protifašistické texty publikují pouze socialističtí autoři, zatímco v západní polovině Německa sídlí bývalí nacisti a revanšisti.

Dnes už o existenci rakouské literatury nikdo nepochybuje, přestože řada současných autorů, kteří publikují v hranicích dnešního Rakouska, se otevřeně hlásí k německojazyčné kultuře a odmítají být začleňováni a čteni „pouze" v rakouském kontextu. Stejně tak i migrační autoři, kteří žijí v Rakousku, ale jejich rodinné zázemí má kořeny v jiné zemi, sami sebe považují za srbské, bulharské atd. autory píšící německy.

S jistou opatrností můžeme charakterizovat některé formy a témata rakouské literatury následovně: kladné nahlížení na rakouské „národní hodnoty" (kulturní bohatství, přírodní krásy, nezaujatost dějinami), jež pak pokračuje v šíření „rakouské idyly". Samozřejmě jde občas o prvoplánové knihy a la these, které bychom mohli ironizovat, ale ve své době budily čtenářský zájem asi jako naše filmy pro pamětníky. Mezi nejvýznamnější ikony této předválečné „linie" patří Ludwig Ganghofer (1855-1920), Peter Rosegger (1843-1918) nebo Karl Waggerl (1897-1973). Paralelně s tímto proudem docházelo od 70. let k destrukci onoho idylického vidění Rakouska, jeho dějin a obyvatel, jež se projevuje v literárním žánru nazvaném antivlastenecký román (antiheimatroman). Tato kategorie patří k nejžádanějšímu „vývoznímu artiklu" rakouské literatury. Mezi autory, kteří vůči své zemi chovají nenávistnou lásku (Hassliebe), což je v rámci evropských literatur unikát, patří kromě Thomase Bernharda (1931-1989), Hanse Leberta (1919-1993), Franze Innerhofera (1943-2002) také Gerhard Fritsch (1924-1969), Robert Menasse (*1954) nebo Elfriede Jelinek (*1946). Lebertův román Vlčí kůže (Wolfshaut), který vyšel roku 1960, vytyčil cestu ostatním románům svou otevřeností a

2/9


radikálním zúčtováním s bájnou představou Rakušanů o sobě samých. Ve svém kriminálním románu, česky vydaném v roce 1972, si Lebert klade otázku, jakou vinu lidstvo nese za holocaust a jakou roli v něm hrálo Rakousko.

Po Lebertovi už následovaly „nenávistné tirády" onoho pověstného „káleče do vlastního hnízda", jak se přezdívalo Thomasu Bernhardovi. V románu Mráz (1963; česky 2007) není rakouská vesnice pohlednicovým kýčem s kostelíkem a krásnými horami. Bernhard líčí vesnici jako místo nelítostného chladu, zapáchajících žump, otylých hostinských a brutálních zločinců. Přes četné paralely k Vlčí kůži jde o svébytný text, který oproti Lebertovu překypujícímu jazyku staví stylistickou strohost a redukci. Naneštěstí bývají tyto texty mimo Rakousko vnímány jako dokument; francouzští literární kritici například opakovaně poukazovali na to, že Bernhard je ve Francii vnímán primárně jako politický autor a jeho popis Rakouska (za všechny: „Země, kde žije šest a půl milionů debilů.") za popis skutečného stavu věci. Čtenáři tak přehlédli silný ironický potenciál autorových textů.

Jinou kategorii tvoří autoři, kteří pracují primárně s jazykem, jazykovou hrou a experimentální poezií. Hlavní roli pro ně hraje jazyk, přednost formy a melodie před obsahem, ale také inspirace dílem Ludwiga Wittgensteina. Na rakouské literatuře nás překvapí, že až na výjimky (např. Robert Menasse) dochází k odmítnutí filozofémata a teorií německého původu. Rakouští autoři dávají před Kantem, Hegelem, Heideggerem nebo Marxem přednost právě Wittgensteinovi, jak je zřejmé z textů Ingeborg Bachmann (1926-1973), Jutty Schuttingové (1937; vlastním jménem Julian Schutting), Konrada Bayera (1932-1964), Petera Handkeho (*1942) nebo Kathrin Röggla (*1971).

O existenci rakouské literatury není pochyb. Existuje a je velmi živá, o čemž svědčí rakouský nakladatelský trh, vládní i zemská podpora kultury.

Rakouská literární krajina - nakladatelství a časopisy

Nakladatelský trh v Rakousku má v porovnání s německým řadu specifik. Zatímco do konce 50. let se v rakouských nakladatelských domech zabarikádovali staří, předváleční autoři a nováčci (mezi nimi např. Ingeborg Bachmannová) se museli obracet na německé nakladatelské domy

3/9


nebo na malonákladové časopisy, dnes jsou to především rakouská nakladatelství, která se orientují na mladé rakouské autory. Ti ovšem po jedné nebo dvou knihách přecházejí k německým nakladatelským domům, které mají větší propagační možnosti a „aparát". V porovnání s českým nakladatelským trhem nás překvapí, že zatímco u nás napočítáme kolem dvou tisíc vydavatelství, v Rakousku je jich registrováno necelých 1 200, přičemž pouze 150 z nich vydalo za svou existenci více než 50 knih. V České republice vychází mezi 18 až 20 000 tituly ročně, v Rakousku je to jen něco kolem 11 000. V roce 2009 vyšlo 10 253 nových titulů, čímž vzrostl počet novinek v knihkupectvích oproti předchozímu roku o 16 %. Největší nárůst přitom zaznamenala krásná literatura (2 518 titulů).

Mezi nejznámější rakouská nakladatelství patří vídeňský Residenz Verlag. Někdejší domovské nakladatelství Thomase Bernharda vzniklo v roce 1956 a specializovalo se především na regionálie, populárně-naučnou literaturu a od roku 1967 i na beletrii: prvními texty krásné literatury byly „Die grünverschlossene Botschaft" od H. C. Artmanna a „Die Begrüßung des Aufsichtsrats" od Petera Handkeho. Residenz byl dlouho vlajkovou lodí rakouské literatury, jak říká bývalý šéfredaktor nakladatelství Jochen Jung: „Soupis autorů nakladatelství Residenz můžeme číst jako příručku Kdo je kdo v rakouské poválečné literatuře. Najdeme zde jména jako Friedrich Achleitner, Gerhard Amanshauser, Alois Brandstetter, Erwin Einzinger, Helmut Eisendle, Barbara Frischmuthová, Reinhard P. Gruber, Peter Henisch, Gert F. Jonke, Alfred Kolleritsch, Hans Lebert, Peter Rosei, Julian Schutting nebo Gernot Wolfgruber." První ekonomický úspěch s beletristickým titulem nakladatelství zaznamenalo teprve v roce 1972, kdy vydalo Handkeho novelu Nežádané neštěstí (Wunschloses Unglück, česky 1980), kterého se prodalo téměř 40 000 výtisků. V roce 1981 vyšla v nakladatelství první překladová kniha (román slovinského autora Florjana Lipuše v překladu Petera Handkeho). V roce 1983 přechází nakladatelství pod záštitu Rakouského spolkového nakladatelství, což i přes proklamace, že „vše zůstane při starém", vyústí v odchod mnoha autorů k německým vydavatelským domům. Nejvýznamnějším šéfredaktorem nakladatelství Residenz byl Jochen Jung, který působil jako redaktor od roku 1975 a mimo jiné redigoval texty Thomase Bernarda (v prvním rukopisu o šedesáti stranách bylo prý „jen 333 chyb"), Petera Handkeho (který jej k sobě pozval do Paříže, aby mu řekl, že na redigování nemá náladu a redaktora poslal zpět do Salcburku) nebo překlady Jana Skácela.

Když v roce 2000 představenstvo Residenz Jochena Junga na hodinu propustilo, založil si v Salcburku nakladatelství Jung und Jung, které vydává autory, na něž se často zaměřuje pozornost literárních kritiků. Residenz Verlag v roce 2007 zažil velký úspěch, když jeho autor Michael Stavarič (*1972 v Brně) vystoupil na prestižní literární soutěži Dny literatury německy mluvících zemí v Klagenfurtu, kde o rok později získal jednu z podpůrných cen Clemens J. Setz (*1982). Setz byl navíc v roce 2010 za svůj sedmi set stránkový epos Frekvence (Die Frequenzen) v užší nominaci na Německou knižní cenu.

4/9


Mimořádným nakladatelstvím je Edition Korrespondenzen, v němž v nádherné grafické úpravě a skvělém překladu Christy Rothmeierové vycházejí básnické sbírky např. Ivana Blatného, Zbyňka Hejdy nebo Petra Borkovce. Z rakouských lyriků se v edičním plánu objevují Elfriede Czurda (*1946), Margaret Kreidl (*1964) nebo Franz Weinzettl (*1955). Na rozdíl od beletrie k nám poezie rakouských autorů proniká velmi pozvolna, pokud se za pronikání dají označit dva výbory dávno mrtvých autorů: V knižní podobě vyšly v posledních patnácti letech pouze výbory ze sbírek Ingeborg Bachmann (Básně; ERM1997) a Thomase Bernharda (Soumrak duší; Prostor 2001).

Zřejmě největší vliv mají dnes kdysi slavné rakouské nakladatelské domy Deuticke, kde například vyšel Výklad snů Sigmunda Freuda (1900), a nakladatelství Zsolnay, jehož prvním vydaným textem byl román Franze Werfela Verdi. Verdi vyšel v roce 1933 v rekordním nákladu 250 000 kusů. Poválečná polemika o pronacistické politice nakladatelství, do níž se kriticky zapojil i Thomas Mann, sice v žádný konkrétní výsledek nevyústila, nicméně pověst nakladatelství se podařilo vylepšit až v roce 1996, kdy je převzalo německé nakladatelství Hanser, které „spolklo" také nakladatelství Deuticke. Nakladatelský profil se tak výrazně internacionalizoval a komercionalizoval. K současným autorům, kteří v nakladatelství Zsolnay působí, patří například autor píšící pod pseudonymem Franzobel (*1967).

Rakouští nakladatelé se věnují i autorům nerakouského původu, konkrétně např. vídeňské nakladatelství edition exil, které vydává texty výhradně migračních autorů píšících německy. Tomuto tématu se v roce 2007 věnoval literární časopis A2, kde vyšly texty Vladimira Vertliba, Radka Knappa, Dimitré Dineva, Julyi Rabinovich, Almy Hadzibeganovic nebo Denise Mikana. Tématika, práce s jazykem a reflexe rakouského prostředí obohacují rakouskou literaturu už řadu let.

Přestože v německém jazyce vychází kolem 150 literárních periodik, tak na zejména rakouské autory se orientují zejména časopisy kolik (nekomerční a elitní literární ukázky; nemá žádná předem stanovená témata), čtvrtletník @cetera (etcetera) nebo obsahovou strukturou nejlepší literární noviny s názvem Volltext. Tyto vídeňské literární noviny vycházejí šestkrát ročně v nákladu 30 000 výtisků a zaměřují se zejména na současnou literaturu, a už podle výše nákladu je zřejmé, že jeho cílovou skupinou je široké publikum. Na rozdíl od českých tištěných literárních časopisů v něm zcela chybí politika.

Literární svátky a ocenění

5/9


I relativně malé Rakousko má dva velké literární svátky, jejichž zvuk a renomé překračuje hranice Rakouska: Ingeborg-Bachmann-Preis a Rauriser Literaturtage.

Rauriser Literaturtage probíhají ve vesnicích kolem obce Rauris, v horách, kde autoři čtou přímo v domech místních sedláků, v hostincích a stodolách. Jde o literární festival, který má velkou návštěvnost.

Mezinárodní renomé má ovšem zejména udílení významné Ingeborg-Bachmann-Preis (Cena Ingeborg Bachmann), jež byla poprvé udělena čtyři roky po smrti přední rakouské básnířky a prozaičky, tedy roku 1977, a od té doby se každoročně koná v autorčině rodišti - Klagenfurtu. (Od roku 2000 byla celá akce přejmenována na Dny literatury německy mluvících zemí.) V současnosti se o uznání a honorář ve výši 25 000 eur uchází 14 autorů. Každý ze sedmičlenné poroty tvořené literáty a kritiky z Rakouska, Německa, Švýcarska navrhuje dva autory, kteří své dosud nezveřejněné texty přečtou před porotou. Věk soutěžících není limitující, hlavní je, aby texty v době soutěže nebyly vydané tiskem. Po skončení četby následuje veřejná debata porotců. Porota rozhoduje také veřejně na základě otevřeného hlasování, přičemž každý člen poroty má jeden hlas. Průběh soutěže sleduje živě rakouská televize a na internetu se nacházejí veškerá autorská čtení a diskuse ve formě live video stream; stejně tak soutěžní texty, shrnutí diskusí porotců, životopisy účastníků nebo zákulisní informace. V současné době jsou navíc všechny autorské texty online dostupné v osmi jazycích: německy, anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, slovinsky, chorvatsky a česky. Tomu se říká podpora literatury!

Mezi finalisty najdeme řadu dnes již významných německých autorů, jako například Stena Nadolnyho (oceněn 1980), Katju Lange-Müller (1986), Franzobela (1995), Terézii Moru (1999), Thomase Langa (2005), Uwe Tellkampa (2004) a Petera Wawerzineka (2010). Dlouho se poněkud škodolibě tvrdilo, že zisk tohoto ocenění vystavuje autorovi červenou kartu pro jeho další tvůrčí rozvoj. Jenže tendence posledních let naopak potvrzuje vysokou kvalitu autorů, kteří pak v následujících letech většinou získávají některou z nejprestižnějších cen německé jazykové oblasti, např. Německou knižní cenu nebo cenu Lipského knižního veletrhu. V Klagenfurtu mohou ale i velcí autoři zcela propadnout, jako například Durs Grünbein nebo i u nás známý W. G. Sebald. Když Sebald přečítal své texty, porotci mu vyčetli, že není možné psát jazykem Stifterovým o holocaustu. V porotě tehdy seděl i významný germanista původem z Čech, Peter Demetz.

Rakouská literatura českým očima

6/9


Pokud bychom chtěli posuzovat úroveň a pestrost rakouské literatury podle toho, co vychází u nás, jsem přesvědčen, že získáme velmi plastický obraz. V žánru beletrie vydávají česká nakladatelství všechny oceňované autory a tituly.

Za prototyp rakouské literatury je u nás ovšem pokládán Thomas Bernhard. Do roku 1986 jsme z jeho tvorby znali jen útlou novelu, ale dnes má český čtenář k dispozici zejména díky nakladatelství Prostor téměř celou Bernhardovu tvorbu. Je-li někde Bernhard oblíben, pak právě u nás. V jeho případě se počet věrných čtenářů pohybuje kolem dvou tisíc. Podobný zájem vyvolává i nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek, a to také díky divadelním inscenacím a genderovému bádání. Její práce s jazykem je mnohem náročnější než v případě Thomase Bernharda a klade na čtenáře větší nároky. Bernhard a Jelinek jsou pokládáni za typicky rakouské autory: jejich dílo mohlo vzniknout pouze v Rakousku a z něj také oba čerpají motivy a témata. Ostatní autoři se prosazují na českém trhu velmi složitě a pozvolna. Ve valné většině nakladatelé zkusí jednu, dvě knihy, ale pro malý zájem českých čtenářů od systematické práce s autorem upustí. To je případ například i největšího cestovatele mezi rakouskými spisovateli. Christoph Ransmayr (* 1954) pobývá tři čtvrtiny roku na cestách, u nás mu vyšly dva zásadní texty: román Morbus kithara (česky 1997) a Poslední svět (česky 1996), ale pro malý čtenářský zájem se další dílo nechystá. Ani Robert Menasse (* 1954), mimořádně vzdělaný a překládaný autor, u nás pověstnou díru do světa neudělal. Jeho romány Blažená léta, křehký svět (1997) a Čelem vzad (česky 1999) sice kritici pochválili, ale čtenáři nekupovali. Podobně se u nás nevede Peteru Handkemu (* 1942). Nakladatelství Prostor věnovalo tomuto mimořádnému autorovi mnohaletou péči, postupně vydalo několik knih ve špičkových překladech (např. Don Juan ve vlastním podání, Číňan bolesti, Dětský příběh, Tři pokusy, Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu), ale větší čtenářský okruh si autor nikdy nezískal, ačkoliv jde o jednoho z nejintenzivnějších autorů německého jazyka vůbec. Jeho texty jsou charakteristické smyslem pro detail a opomíjené události a okamžiky. Možná je na vině autorovo angažmá v době jugoslávského konfliktu, kdy se postavil ve prospěch Srbska, resp. proti bombardování. V té době už Handke žil mimo Rakousko (v Chaville nedaleko Paříže) a jeho protiválečné publicistické texty se negativně odrazily i počtu prodaných knih v německy mluvících zemích. Handke byl ostrakizován a napadán jako revizionista. Jeho účast a projev na Miloševićově pohřbu pak byla - byť konsekventní - přesto nikoli nezbytná provokace.

Pražské nakladatelství Prostor vydává kromě textů Petera Handkeho a sebraných spisů Thomase Bernharda také solitéra rakouské literatury Jeana Améryho (1912-1978). Améryho texty o stárnutí (Esej o stárnutí; česky 2009) nebo o sebevraždě (Vztáhnout na sebe ruku; česky 2010) patří k nejintenzivnějším prózám rakouské literatury vůbec.

Nakladatelství Kalich pro změnu vsadilo na dva migrační rakouské autory. Zábavný román autora polského původu Radka Knappa Co mi pan Kuka nakukal (česky 2008) a román Vyhoštění (česky 2007) Vladimira Vertliba (* 1966), který se narodil v Leningradu, ke kasovním

7/9


trhákům také rozhodně nepatří.

Vedle nakladatelství Pulchra, které hodlá vyjma korespondence mezi Ingeborg Bachmann a Paulem Celanem i válečný deník Ingeborg Bachmann, se speciálně německojazyčnou literaturou zabývá i zlínské nakladatelství Archa. V ediční řadě moderních rakouských autorů vydalo jako první svazek skvělý román Josefa Winklera Až nastane čas.

Z velkých nakladatelských domů se rakouské literatuře systematicky věnuje Mladá fronta, která má na programu díla Thomase Bernarda, Elfriede Jelinek nebo Daniela Kehlmanna.

Právě Daniel Kelhmann (*1975), který vedle Patrika Süsskinda, Güntera Grasse a Bernharda Schlinka patří mezi megaselleristy německého jazyka (pomineme-li samozřejmě Heinze Konsallika a další autory zábavné literatury), si mezi mladými autory získal značné renomé. Jeho Vyměřování světa (Die Vermessung der Welt, 2005; česky 2007) vypráví o životním putování Alexandra von Humboldta a Carla Friedricha Gausse, kteří - každý po svém - vyrážejí prozkoumat svět. Kniha vyšla v pětačtyřiceti jazycích v nákladu kolem dvou milionů výtisků, což bylo po dlouhé době pro rakouskou literaturu stvrzení kvality a popularity zároveň. Přesto je právě Kehlmann hraniční případ: narodil se v Mnichově, studoval v Berlíně a ve Vídni a dnes žije ve Vídni. Na literární turné jej zvou Rakouská kulturní fóra i Goethe instituty. Sám se považuje za německy píšícího autora s bytem ve Vídni. V Čechách sice byl překlad jeho bestelleru rozebrán, ale ani zdaleka neatakoval hranici deseti tisíc prodaných výtisků. Jeho dalším knihám se vedlo jako většině německojazyčné produkce: velká očekávání nakladatelů jsou zklamána čtenářským zájmem. Jako by stále platilo, že německé produkce je zaumná a pro českého čtenáře moc komplikovaná. Kehlmann ale dokazuje, že i německá, resp. rakouská literatura umí být zábavná a otevřená.

Rakouská literatura má také velmi silnou skupinu autorů detektivních románů. Připomenout je třeba zejména Pauluse Hochgatterera (* 1961), dětského psychiatra z Vídně, jehož detektivní romány jsou v německém kulturním prostředí hodnoceny stejně jako oblíbené severské detektivky: skvělý příběh a výborný styl. Hochgattererovy knihy stejně jako román Daniela Glattauera (* 1960) Dobrý proti severáku vydalo v roce 2010 brněnské nakladatelství Host. Pozornosti českých nakladatelů by neměly ujít detektivky Stefana Slupetzkyho (*1962) s vyšetřovatelem Lemmingem v hlavní roli, které mají skurilní atmosféru a výborný styl.

Velký dluh máme k dílu Arno Geigera (* 1968). Geiger je jeden z nejtalentovanějších autorů německého jazyka, v roce 2005 získal Německou knižní cenu za román Es geht und gut (Daří

8/9


se nám dobře) a jeho prózy mají vynikající kritiky. Stranou zájmu zatím stojí střední generace rakouských autorů, kteří tvoří velmi kvalitní texty, nicméně čeští nakladatelé čekají na výraznější průlom, jako například u autorů jako jsou Franzobel (*1967), Denis Mikan (*1974), Kathrin Röggla (*1971), Dimitré Dinev (*1968) nebo Thomas Glavinić (*1972).

Současné literární prostředí v Rakousku je v mnohém pestřejší než v České republice, rakouští autoři mají velkou šanci prosadit se na německém trhu a tím i globálním trhu. Také podpora nakladatelů a překladatelů svědčí o tom, že kultura v Rakousku netvoří jen přidanou hodnotu, ale hraje nezastupitelnou roli při budování společnosti. Jisté ovšem je, že kdyby rakouské úřady neposkytovaly nejen českým nakladatelům podporu pro vydávání knih, jsem přesvědčen, že by počet překladových titulů klesl na minimum. Doufejme, že k tomu jen tak nedojde, rakouské literatura má zajímavých textů stále dost.

Autor je překladatel.

9/9

Rakouská literatura žije. A jak! Napsal uživatel Tomáš DIMTER Pondělí, 03 Leden :53 -

Recommend Documents